Ludvík Souček - Tušení

Samotné Tušení stínu vyšlo v roce 1974. Ludvík Souček považoval tuto knihu za závažnější, než všechny předchozí – pracoval na ní také mnohem déle, než u něj bylo zvykem. Bohužel, u jejího zrodu stály špatné sudičky, z nichž zejména Erich von Däniken se ukázala jako prachmizerný kmotr. Souček se s jeho dílem seznámil na konci šedesátých let (později přeložil jeho Vzpomínky na budoucnost) a od té doby byla podoba jeho příští knihy v postatě daná. Soukromě se domnívám, že se mu stalo to, co se stává mnohým překladatelům pracujícím spíše empaticky, než přísně profesionálně: do jisté míry se s překládaným autorem ztotožnil. Nepomohlo ani, že Souček tou dobou už přinejmenším tušil, že v Dänikenových hypotézách není všechno takové, jaké se zdá. V doslovu ke svému překladu napsal: „Připravuji již delší dobu materiál k obsáhlé publikaci (celá řada von Dänikenových a mých pramenů se ostatně kryje), dokazující, že dávná přítomnost cizích inteligencí z kosmu na naší planetě je jen jedním z možných vysvětlení, a že existuje ještě několik přinejmenším stejně pravděpodobných (nebo pravděpodobnějších) variant.“ A o pět let později, když Tušení stínu vyšlo, mohl se čtenář hned v první kapitole dočíst, že: …Osobnosti, nad únosnou mez vzrušené kosmickými perspektivami a snad i kosmickou minulostí lidstva, brání serioznímu přezkoumání a revizi názorů… Tuto vinu nevyváží občasný přínos zajímavých a podnětných myšlenek. Nejznámější z nich je Erich von Däniken. Jeho knihy se staly světovými bestsellery. Mísí se v nich překvapující a důvtipné postřehy (spojující např. ostře sledovaný kalendář starých Mayů s jejich exodem, dosud ne zcela uspokojivě vysvětleným, ze Staré do Nové říše), biologické naivnosti (oplodňování neandertálských či cromagnonských krasavic nepozemskými playboyi) a vyslovenými nepravdami, např. o objektech, které tvůrci známého filmu Vzpomínky na budoucnost ve stopách páně Dänikenových marně, ač usilovně hledali.

Jenže i přes tato prohlášení kniha stejně nakonec vyzněla značně dänikenovsky. V jejím závěru ostatně sám autor uvádí, že: …Inteligentní bytosti z jiných planet… navštívily v minulosti, jak se zdá, naši Zemi. Klíč k některým faktorům, které jsme nazvali indiciemi, je třeba hledat ve vzájemné souvislosti těchto návštěv a dávných, většinou ztracených civilizací (kulturních okruhů), vyvíjejících se alespoň zčásti a dočasně pod jejich vlivem.

Nic naplat. Ludvík Souček byl skvělý popularizátor, bohužel se však nevyhnul chybě u popularizátorů tak časté – neověřoval si dostatečně svoje zdroje. Proto pro Tušení stínu stejně jako pro velkou část jeho dalších děl záhadologistického charakteru obecně platí slova onoho rabína, kterého již parafrázovali mnozí: Všechno je jinak. Součkovy zásluhy to však nijak nezmenšuje. Nemůžeme mu je upřít jako nemůžeme upřít Cuvierovi zásluhy o rozvoj paleontologie a srovnávací anatomie jen proto, že popíral evoluci druhů, nebo Tycho de Brahemu jeho význačné místo mezi astronomy proto, že věřil v geocentrický vesmír a přivydělával si sestavováním horoskopů. V bádání je běžné, že je pravda odhalována postupně a ti, kdož přidávají ke konečnému výsledku svou hřivnu současně spáchají i nějaký ten omyl. Nejdůležitější je kráčet po cestách poznání dál a vysoko zvednout pochodeň vědění tak, aby její světlo dopadlo i na ostatní – a o to se myslím Souček poctivě snažil. Jeho následovatelů bylo tak říkajíc nepočítaně.

Už v prvním vydání Součkova - záhy kultovního - Tušení stínu (před třiatřiceti lety) jeho autor, jenž svým neobyčejným „tušením" naprosto fascinoval českou čtenářskou obec, slibuje druhý díl - Tušení souvislosti. Trvalo však celá čtyři léta, než se jeho četní příznivci dočkali: česky vyšel roku 1978 dnes téměř nepředstavitelným nákladem 50 000 výtisků, aby ještě následovaly reprinty. Již prvním z obou volně navazujících „dílů" se doktor Ludvík Souček, už předtím známý a originální spisovatel, definitivně proslavil. Tušení souvislosti je pak zjevně o ty plodné a hektické čtyři roky „moudřejší", sevřenější a vědečtější, rozhodně však nikoliv na úkor čtivosti. Bohužel, dopsané třetí Tušení, tentokrát ...světla, kde sliboval svá poznání přivést k tajemnému „Vrcholu", však nikdy nevyšlo - pečlivě opatrovaný rukopis či spíše strojopis, „komusi" zjevně nebezpečný a nepohodlný, se záhadně ztratil (a dosud nebyl nalezen), zatímco autor náhle umírá. A tak se musíme spokojit „pouze" s neobyčejným vyprávěním v Tušení souvislosti: o záhadách typu „protek císaře Yü" a zdaleka nejen čínské „dračí žíly", kterým nás přivádí k moderní psychotronice; dozvíme se také, že „...lidstvu hrozí i z přirozeného průběhu věcí periodická zkáza". Poznáme i Součkovu oblíbenou teorii o příčinách zániku pravěkých ještěrů či „některých" mamutů, kteří snad opravdu žili ještě relativně nedávno... Povídá si s námi o Marsu, o černých i červích dírách, rozhodně nechybí ani oblíbené „tajemné" UFO - a to zdaleka nejen v souvislosti s mizením letadel, lodí i „občanů" samotných, a to včetně posledních slov pilotů před definitivním „rozplynutí se" v časoprostoru. K tomu všemu nás autor Tušení ponoří také do fascinujícího „vícerozměrného" světa: „...je třeba znovu opakovat, že čtyřrozměrný prostor není ani fikcí ani pouhou matematickou ekvilibristikou", hraje si s časem, reálným mizením či konkrétní - vědeckými experimenty potvrzenou - neviditelností osob i předmětů...

Údajně jediná dochovaná kapitola ze Součkovy knihy Tušení světla Osudný třetí díl trilogie (prý 300 stran) údajně existoval v jediném výtisku, jenž doktor nosil pořád sebou. Nakonec však vyšlo jen torzo (respektive cosi úplně jiného) Po stopách bludiček (1992)…