Shakespeare, William

Jedná se o jednu z největších Shakespearových komedií lásky, převleků a zcela zvláštní hudebnosti a přeludovosti. Viola převlečená za Cesaria, pan Tobiáš Říhal či Ondřej Trasořitka, kníže ilyrský Orsino, hraběnka Olivie, samolibí puritán Malvolio a moudrý šašek Feste v ní vytvářejí veselicový svět neustálých proměn i pomíjivosti času.

Tradice vypráví, že Shakespeare napsal komedii Veselé paničky windsorské na objednávku královny Alžběty, která si oblíbila postavu Falstaffa a chtěla ho na jevišti vidět zamilovaného. Shakespeare elegantně královně vyšel i nevyšel vstříc, neboť jeho Falstaff není zamilován do dvou windsorských manželek, ale pouze do peněz jejich manželů. Jeho záměr zmocnit se těchto peněz nakonec nevyjde a v komediálním konci hry je rituálně potrestán a zesměšněn ve windsorském parku. Veselé paničky windsorské jsou jedinou komedií Williama Shakespeara odehrávající se v Anglii a je to jediná jeho komedie měšťanská. Zaujme především gejzíry jazykového vtipu, neboť každá její postava má výraznou a osobitou řeč. Velšský kněz Hugo Evans deformuje angličtinu svým přízvukem a komediálně vykloubenými slovními spojeními, doktor Cajus je Francouz, který komolí angličtinu francouzskou výslovností a idiomy, zcela osobitou řečí mluví paní Čiperná a samozřejmě i rytíř Jan Falstaff, jedna z největších Shakespearových komediálních postav vůbec.

Zimní pohádka (v originále The Winter's Tale) je hra od Williama Shakespearea, napsaná pravděpodobně v roce 1610 nebo 1611. V Česku je známá a oblíbená kvůli tomu, že se v Česku (případně v Čechách, v originále Bohemia) částečně odehrává. Ve hře se však kromě jména samotného nijak neobjevují české reálie (resp. jsou zcela nesmyslné - přístání na českém pobřeží, absolutně nečeská jména) a existují dokonce pochybnosti o tom, co konkrétně slovem Bohemia Shakespeare mínil. Na vysvětlení jména existuje celá řada teorií (fiktivní místní jméno odvozené od anglického Bohemian - Rom, Cikán; řada lokalit s podobně znějícím názvem atd.).

Zkrocení zlé ženy (The Taming of the Shrew) je divadelní hra Williama Shakespeara, kterou napsal v letech 1593 až 1594. Hra popisuje vztahy mezi muži a ženami, a to po stránce kurtoazní (středověká platonická láska) a nebo misogynní (nenávist muže k ženám). V tomto díle Shakespeare dokonale vyjádřil city a úvahy hlavních postav. Přesto není dílo tragédií, ale komedií.

Hlavní postavy
Bianca, dcera kupce Baptisty, která je především typická kurtoázní, romanticky zamilovaná a zasněná dívka. Uchází se o ni tři nápadníci, kterým imponuje, že je křehkou dívkou, která potřebuje jejich ochranu.
Kateřina je naprostým opakem své sestry Biancy. Je neústupná, hádává, bez něžnosti, proti konvencím. Kateřina touží po skutečné lásce a ne jenom po milostném vzdychání.
Petruccio se umí chovat jako skutečný hulvát a nedbat zvyků tehdy ještě doznívajícího středověku, ačkoliv je poznat, že ženy pro něj nejsou pouhým prožitkem a potěšením. Své chování nijak neskrývá, naopak je dáváno okatě najevo svými hádkami s Kateřinou.
Lucentio je syn bohatého pisanského šlechtice Vincentia. Při příjezdu do Padovy se zamiluje do Bianky a přikáže svému sluhovi Traniovi, aby vystupoval za něj a ucházel se o ruku Bianky. Zatím se sám za Biankou vydává jako profesor filozofie.
Gremio je další nápadník Bianky. Posléze však vidí, že proti svému rivalovi nemá šanci, a vzdává se její ruky.

Děj se odehrává v Padově, kde žije bohatý kupec Baptista Minola, který má dvě krásné dcery, Biancu a Kateřinu. Bianca je hodná, cudná a chytrá, ale Kateřina je láteřivá semetrika, které se každý obává. Protože je Kateřina starší, Baptista se rozhodne nejdříve provdat ji a pak teprve Biancu. Jinak by mu Kateřina zůstala ‚na ocet‘ a hlavně doma.
Bianca má více nápadníků (Gremio, Hortensio a Lucentio), ale o Kateřinu nikdo nestojí, než se ve městě objeví veronský šlechtic Petruccio. Rozhodne že si chce Kateřinu vzít za ženu a učinit z ní pokornou choť, ač se to ostatním jeví jako neuskutečnitelné. Jelikož už je starší dcera Kateřina provdána, může si Bianca vybrat ženicha, a tak se provdá za Lucentia.
Petruccio dělá Kateřině ze života peklo, aby si uvědomila, že překračuje konvence, a Kateřina pochopí, že se musí zklidnit; nyní přichází vrchol příběhu v podobě sázky, kdy se Petruccio vsadí s Lucentiem a Hortensiem, kdo z nich má poslušnější ženu. Každý z nich po sluhovi vzkáže své ženě, že má přijít k němu. Jediná, která přijde, je Kateřina a Baptista a ostatní vidí, že Petruchio Kateřinu zkrotil. Petruccio dostane 20 000 zlatých od Baptisty za to, že z Katky udělal hodnou ženu a samozřejmě vyhrává sázku s Lucentiem a Hortensiem.

Macbeth (anglicky The Tragedy of Macbeth) je tragédie Williama Shakespeara z roku 1606. Hra je inspirována historickou postavou skotského krále Macbetha I., ale mezi touto historickou postavou a jejím Shakespearovým pojetím je značný rozdíl. Macbeth se z jednoho z nejoblíbenějších skotských panovníků proměnil v tyrana a uzurpátora až nějakých 300 let po své smrti a od konce 14. století byl takto mylně vnímán všemi kronikáři a historiky.
Shakespeare čerpal z dostupných pramenů své doby a nelze mu vyčítat historickou nepřesnost v jeho divadelní hře. Hodnocení doby a osob, zachycených ve hře, bylo hodnocením dávnověkého Skotska z pohledu alžbětinské Anglie, která měla jako každá doba své předsudky. Shakespeare hru napsal na počest nového krále Jakuba I., v jehož osobě došlo ke sjednocení skotského a anglického trůnu. Hra tedy měla hlavně odkazovat na králův původ a na pozitivní stránky spojení obou zemí.