fastshare
Andreae, Johann Valentin - Chymická svatba Christiana Rosenk
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 2209
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 29 bře 2024, 00:37





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
 Andreae, Johann Valentin - Chymická svatba Christiana Rosenk 
Autor Zpráva
Corporal
Corporal

Registrován: 17 kvě 2009, 11:47
Příspěvky: 72
Příspěvek Andreae, Johann Valentin - Chymická svatba Christiana Rosenk

JOHANN VALENTIN
ANDREAE
CHYMICKÁ SVATBA
CHRISTIANA ROSENKREUTZE
ANNO 1459
Arcana publicata vilescunt
et gratiam prophanata
amittunt.
Ergo: ne Margaritas objice
porcis,
sea Asino substerne rosas.
Zveřejněná tajemství
pozbývají
lesku i hloubky; znesvěcena,
ztrácejí sílu milosti.
A proto: neházej perly sviním
ani nestel oslu na růžích.
První den | Druhý den | Třetí den | Čtvrtý den | Pátý den | Šestý den | Sedmý den
(Spolu s komentářem Rudolfa Steinera vydalo nakladatelství Baltazar v Praze roku
1992. Z německého originálu Die Chymische Hochzeit des Christian Rosenkreutz anno 1459
přeložil Jan Dostal.)
GLEIN &
První den
Jednou zvečera před svátkem velkonočním seděl jsem u stolu. Již jsem si – podle svého
zvyku – náležitě porozprávěl v pokorné modlitbě se svým Tvůrcem a pozamýšlel jsem se nad
mnoha velkými tajemstvími (jichž mi Otec světla ve své velebné vznešenosti již dal nemálo
spatřit), neboť jsem si chtěl v srdci uchystat s milým velkonočním beránkem nezkvašený,
neposkvrněný velkonoční bochánek, když tu pojednou přifičel tak ukrutný vítr, že jsem myslil
nejinak, než že hora, v níž má chaloupka měla základy, se dočista rozskočí tou velkou
prudkostí. Protože mě však u ďábla (který se mi už něco naubližoval!) takové a podobné věci
nijak nepřekvapovaly, dodal jsem si odvahy a setrval jsem ve své meditaci až do té chvíle, kdy
se mne pojednou někdo nečekaně zezadu dotkl. Vylekalo mě to tak, že jsem se sotva odvažoval
ohlédnout, i když jsem se stavěl tak veselým, jak to jen lidská slabost v takových případech
dovede. Až když mě to cosi několikrát zatahalo za kabát, ohlídl jsem se, i vidím, že za mnou
stojí přeskvostně krásná žena, oděná od hlavy až k patě modrým šatem, zdobně posázeným –
jako obloha – samými zlatými hvězdami. V pravé ruce držela velikou trubku, celou ze zlata, do
níž bylo vyryto jméno, které jsem sice měl možnost přečíst, ale později mi bylo zakázáno je
sdělit. V levé ruce měla velký svazek dopisů v rozmanitých řečech, které – jak jsem později
zvěděl – musila roznést do všelikých zemí. Měla také křídla, velká a krásná, skrz na skrz plná
oči, a těmi se mohla vznést a letět rychleji než kterýkoli orel. Snad bych si byl mohl na ní
všimnout ještě dalších věcí, ale protože se u mne zdržela tak krátko a ještě ve mně vězel
všechen úlek a úžas, musel jsem se spokojit tím, co jsem uvedl. Neboť jen jsem se ohlédl,
zalistovala sem tam ve svých dopisech, a konečně vytáhla malé psaníčko, položila je s velkou
úklonou na stůl, a pak se beze slova vzdálila. Když se vznesla, zadula tak silně do své krásné
trubky, že to zaburácelo celou horou a já ještě málem čtvrt hodiny slyšel stěží vlastní slovo.
V takovém nenadálém dobrodružství nevěděl jsem si já ubohý sám ani rady ani pomoci.
Padl jsem proto na kolena a prosil svého Tvůrce, aby na mne nedopustil nic proti mé věčné
spáse. Nato jsem se strachem a chvěním přistoupil k psaníčku. Bylo tak těžké, že by sotva
mohlo být těžší, i kdyby snad bylo z čistého zlata. Jak se tak na ně pilně dívám, objevím malou
pečeť, jíž bylo uzavřeno. Na ní byl vyryt jemný křížek, s nápisem:
In hoc signo + vinces.1
Jakmile jsem objevil toto znaménko, byl jsem nadmíru utěšen, vždyť mi nebylo neznámo,
že takováto pečeť nebývá ďáblu příjemná, natož aby jí sám používal. Proto jsem psaníčko
opatrně rozpečetil. Spatřil jsem tam tyto verše, zaznamenané zlatými písmeny na modrém poli:
Dnes, dnes, dnes
Králova svatba jest.
Byl‐li jsi zrozen v příhodný den
a od Boha k radosti předurčen,
vydej se na cestu svoji
k třem chrámům, co na hoře stojí,
a viz, co vše se tam strojí.
Na stráži stůj,
sám sebe pozoruj.
Bez lázně v čisté vodě
bude ti svatba k škodě.
Kdo váháš, jistě se mýlíš,
leč chraň se, kdo lehký jsi příliš.
Dole bylo připsáno: Sponsus et Sponsa.2
Když jsem si přečetl toto psaní, myslel jsem nejprve, že dočista omdlím. Vlasy se mi ježily
a studený pot se mi řinul po celém těle. Ačkoli mi totiž bylo zřejmé, že to je právě ona svatba, o
níž jsem se dozvěděl už před sedmi lety z opravdového vidění, na kterou jsem také čekal tak
dlouhou dobu s převelikou žádostivostí a o níž jsem se konečně ujistil pečlivým propočítáním a
kalkulací podle svých hvězdářských tabulek, přece by mě nebylo nikdy napadlo, že by k ní
mělo dojít za tak těžkých a nebezpečných podmínek. Domníval jsem se dříve, že se mohu na té
svatbě objevit z ničeho nic a že tam budu zajisté vítaným a milým hostem. A zatím mě řečené
psaníčko upozorňovalo na Boží předurčení, kterým jsem si přece v tomhle případě nemohl být
nikterak jist. A pak, čím více jsem sám o sobě rozvažoval, shledával jsem, že nemám v hlavě nic
než velký nerozum a slepotu ve věcech tajných, že také nerozumím ani tomu, co mám pod
nohama a s čím se obírám den co den, natož abych byl zrozen k zkoumání a poznávání tajů
přírody, vždyť příroda si – podle mého domnění – mohla rozhodně najít učedníka
schopnějšího, jemuž by svěřila svůj tak drahocenný (byť časný a pomíjivý) poklad. Rovněž
jsem shledával, že ani mé tělo, ani mé ctnostné počínání navenek, ani má bratrská láska k
bližním nejsou náležitě očištěny a vytříbeny. Rovněž se u mne ještě projevovaly sklony
pomíjivého těla, obracející mou mysl spíše k vysokým poctám a světské nádheře, nikoli k
dobru mých bližních, a ponoukající mě, ach, jak bych jen s pomocí takového tajného umění
mohl vkrátku a co nejznamenitěji posloužit svému prospěchu, pořídit něco náramného a
zajistit si tak ve světě věčné jméno – a k dalším podobným nicotným myšlenkám. Obzvláště mě
ale skličovala ta záhadná slova o třech chrámech, s nimiž jsem si nedovedl poradit pražádným
rozumováním. A snad bych to nedovedl dodnes, kdyby se mi to nebylo odkrylo tak
podivuhodným způsobem.
A tak jsem tedy vězel v samém strachu a naději a zvažoval jsem sám sebe z té i z oné
strany, ale stále jsem objevoval jen svou slabost a neschopnost; a ježto jsem sám sobě nemohl
pomoci žádným směrem a také se mocně děsil té ohlášené svatby, sáhl jsem konečně po svém
obvyklém a nejbezpečnějším prostředku: uložil jsem se ke spánku po dokonané vážné a horlivé
modlitbě, zdali by se mi snad z Božího dopuštění nechtěl zjevit můj dobrý anděl a nedal mi
pokyn v této pochybné záležitosti, jako se už bylo stalo několikráte předtím. To se pak také
splnilo, k Boží chvále, mně ku prospěchu a mým bližním k věrnému a srdečnému napomenutí
a polepšení.
Neboť sotva jsem usnul, zdálo se mi, že ležím v temné věži vedle nespočetných jiných lidí,
spoután velikánskými řetězy. Bez světla, bez všelikého jasu jsme se tam hemžili jeden přes
druhého jako včely, a tím jsme ještě jeden druhému ztěžovali jeho žalostný stav. Ani já, ani kdo
jiný z nás jsme neviděli ani zbla, ale přece jsem slyšel, jak se pořád jeden povyšuje nad
druhého, když jeho řetěz nebo okov byl jenom o maličko lehčí – jako by se měl někdo z nás čím
nadýmat před ostatními, když jsme přece byli všichni docela stejní ubožáci! Když jsem tedy
spolu s ostatními strávil hodnou chvíli v takovém bědném rozpoložení (zatímco pořád jeden
druhému spílal slepých a zajatých), zaslechneme konečně hlaholení mnoha trub, k tomu ještě
tak znamenité bubnování, že nás to přece jen i v tom našem hoři vzpružilo a potěšilo. Za
takových zvuků otevřou nahoře na věži poklop a vpustí k nám maličko světla. Tu se teprve
naskytl ten pravý pohled! Všichni se drali a mleli a kutáleli jeden přes druhého, a ten, kdo se
přespříliš povyšoval, se co chvíli dostal jiným pod nohy! Slovem – každý chtěl být co nejvíc
navrchu, jako jsem ani já sám nelenil, ale se svými těžkými okovy jsem se přece jen zpod jiných
vydrápal vzhůru, zachytil se jakéhosi kamene a vyšplhal se na něj. Sice mě i tady ostatní
několikrát napadli, ale přece jsem se pokaždé ubránil jak se dalo, rukama i nohama. Mysleli
jsme totiž nejinak, než že nás všecky pustí na svobodu; stalo se však něco převelice jiného.
Neboli když se ti páni, kteří se na nás dívali shůry otvorem věže, trochu povyrazili naším
hemžením a kňučením, přikázal nám jakýsi šedivý stařec, abychom byli tiše. Když mu to
nakonec bylo splněno, ujal se takto slova (jak jsem si to ještě zapamatoval):
Kdyby se nevzpouzelo
to lidstvo ubohé,
co všechno už by mělo
od dobré matky své!
Protože nesklání se,
stíhá ho mnohá tíseň
a v poutech musí dlít.
Že nectí moji matku,
odpouští ona však
a ze svých vzácných statků
jim rozdává i tak,
ovšem jen tuze zřídka,
by nestihla je výtka,
že ceny nemají.
Na počest hodu toho,
jenž má dnes slaven být,
milosti vzácné mnoho
chce opět osvědčit:
Hle, lano se k vám snese,
a ten, kdo zachytne se,
jej vytáhneme ven.
Sotva to doříkal, rozkázala ona stará paní svým služebníkům, aby sedmkrát spustili do
věže lano, a ty, kdo se na ně zavěsí, aby vytáhli. Ó kdyby tak Bůh dal, abych mohl náležitě
vylíčit, jaký v té chvíli mezi námi povstal rozruch, neboť každý se chtěl dostat k lanu, a přece
jeden jenom překážel druhému. Po sedmi minutách však bylo dáno znamení zvonečkem, načež
služebníci napoprvé vytáhli čtyři nahoru. Já jsem se tehdy ještě zdaleka nemohl dostat k lanu,
protože – jak jsem se zmínil – jsem se usadil k svému největšímu neštěstí na kameni u stěny
věže; a tak jsem teď neměl přístup k lanu, jež se spouštělo prostředkem.
Znova spustili lano. Protože však mnozí měli příliš těžké řetězy a příliš měkké ruce,
nemohli se udržet na laně, a naopak ještě s sebou strhli leckteré, kteří by se snad byli jinak
udrželi. Navíc ještě někteří, kteří se nemohli sami protlačit až k lanu, strhovali jiné dolů s lana:
v té naší velké bídě jsme tedy ještě sočili jeden na druhého. Nejvíce mi však bylo líto těch,
jejichž závaží bylo tak těžké, že se jim vyrvala ruka z těla, a přece se nedostali nahoru. Tak se
stalo, že na pět zátahů se jich dostalo nahoru tuze málo. Jakmile totiž zaznělo znamení, popílili
si vždy služebníci tak náramně s vytahováním, že většina těch, kteří vztáhli ruce po lanu, se
skutáleli jeden přes druhého. Zvláště pak popáté vytáhli lano dočista prázdné! Tu si většina z
nás – i já sám – počala zoufat nad naším vysvobozením a vzývat Boha, aby se nad námi
slitoval, a je‐li možná, vyprostil nás z této temnoty.
Bůh pak nejednoho z nás také vyslyšel. Když se totiž lano objevilo pošesté, několik se jich
na ně pevně zavěsilo. A protože se lano při vytahování kývalo sem a tam, stalo se – snad z vůle
Boží ‐, že doletělo až ke mně. V mžiku jsem je uchopil, nasedl jsem navrch na všecky ostatní, a
tak jsem se nakonec proti očekávání dostal ven. Tak velice mě to rozradostnilo, že jsem ani
necítil ránu na hlavě, kterou jsem při vytahování utržil nárazem na ostrý kámen, až do té doby,
kdy jsem s ostatními vysvobozenými musil pomáhat při sedmém a posledním zátahu (jak už se
to dalo i pokaždé předtím). Tu se mi tou velkou námahou vyřinula krev po celých šatech; ale
samou radosti jsem toho ani pak nedbal.
Když byl dokonán i poslední zátah, při němž se zachytil největší počet vězňů, dá paní
odklidit lano a vyzve svého prastarého syna (čemuž jsem se tuze podivoval), aby zvěstoval
ostatním uvězněným jejich ortel. Po krátkém rozmyšlení je syn oslovil takto:
Vy dítky milý,
co jste tu zbyly,
jest dokonáno,
co dávno známo.
Co matky mojí milost stálá
vám všem v tu chvíli prokázala,
nechť nikomu z vás není k zlosti.
Už brzy vzejde čas radosti,
kdy jeden bude jako druhý
a nebude boháč, ani chudý.
Kdo mnoho má,
ten mnoho dá;
od toho, komu přáno,
přemnoho bude požádáno.
Ať nikdo proto nenaříká:
Co už je do dnů několika!
Jakmile dořekl ta slova, byl poklop zase spuštěn a uzamčen a opět začalo troubení a
bubnováni. Ale ať byl ten hlahol jakkoli silný, přece nepřehlušil hořký nářek všech
uvězněných, který se pozvedl ve věži. I mně pak z toho brzy vstoupily slzy do očí.
Potom stará paní i její syn usedli na připravené stolce a stará paní přikázala, aby byli
všichni vysvobození sečteni. Když uslyšela počet, zapsala si jej na zlatou tabulku; požádala
ještě každého z nás o jméno a dala i všechna jména zapsat jedním mládenečkem. Když se pak
na nás po řadě podívala, povzdechla a řekla svému synovi (což jsem dobře zaslechl): „Ach jak
je mi hrozně líto těch ubožáků ve věži. Kdyby tak Bůh dal a mohla jsem je všechny
vysvobodit!“ Na to odpověděl syn: „Matko, tak to je přikázáno od Boha, proti tomu se
nezpěčujme. Kdybychom byli všichni pány a měli na zemi všechno to nejlepší a kdybychom
pak zasedli ke stolu, kdo by nám nosil pokrmy?“ A tak matka již mlčela.
Brzy nato však řekla: „Tak tedy zbavte aspoň tyto okovů.“ To se také rychle stalo, přičemž
jsem já byl bezmála poslední. Ale ačkoli jsem se díval, jak si počínají ostatní, nezdržel jsem se,
abych se neuklonil před starou paní a neděkoval Bohu, který mne skrze ni ráčil z takové
temnoty uvésti milostivě a otcovsky na světlo. Podle mne tak potom učinili i jiní a vzdali
rovněž úctu té paní.
Nakonec dostal každý z nás zlatou pamětní minci na cestu. Na ní bylo na jedné straně
zobrazeno vycházející slunce, na druhé stála, pokud se pamatuji, tato tři písmena: D. L. S.3 S
tím každého propustili a vyslali zpět za jeho prací, s dodatkem, abychom působili k Boží
chvále a k prospěchu bližních a zachovali mlčení o tom, co nám bylo svěřeno; to jsme také
slíbili. Tak jsme se rozžehnali.
Já jsem však nemohl dobře chodit – pro rány, které mi způsobily okovy; kulhal jsem na obě
nohy, což stařena brzy zpozorovala, zasmála se tomu, znovu mě k sobě povolala a oslovila:
„Synu, netrap se pro tento nedostatek, ale pomni svých slabostí, a nadto děkuj Bohu, jenžto tě
nechal dojít k tak vznešenému světlu ještě v tomto světě a i při tvé nedokonalosti. Tyto rány
nechť ti zůstanou jako vzpomínka na mne.“ Nato se pak znovu ozvalo troubení, jehož jsem se
tak ulekl, až jsem se probudil. Tu jsem teprve zpozoroval, že to byl jenom sen. Ale ten sen mi
tak silně utkvěl, že jsem se ho ještě pořád strachoval, a také jsem měl dojem, že ještě cítím ony
rány na nohou. Ať už byl význam snu jakýkoli, vyrozuměl jsem, že mi Bůh dopřává být
přítomen při oné tajné a skryté svatbě, za což jsem Jeho velebnosti s dětinnou důvěrou děkoval
a prosil, aby mě i nadále zachoval ve své bázni, plnil mi srdce denně moudrostí a rozumem, i
konečně, aby mě dovedl milostivě, bez mé zásluhy, ke kýženému cíli.
Nato jsem se přichystal na cestu, oblékl svou bílou plátěnou suknici, opásal si bedra rudou
stuhou, ovázanou křížem přes ramena, a připjal si na klobouk čtyři rudé růže, abych podle
takových znamení mohl být tím spíše rozpoznán v zástupu. Za pokrm jsem si vzal chléb, sůl a
vodu (jichž jsem pak také – na radu člověka znalého takovýchto věcí – použil v příslušné době
nikoli bez užitku). Než jsem ale opustil svou chaloupku, padl jsem napřed – v takovém svém
úboru a svatebním rouchu – na kolena a prosil Boha, ať už by se stalo cokoli, aby mi to ráčil
obrátit k dobrému konci. Také jsem pak před tváří Boží složil slib, bude‐li mi jeho milostí co
zjeveno, že toho nepoužiji ke své cti a vážnosti ve světě, nýbrž k větší slávě jeho jména a k
službě bližnímu. S takovým slibem a v dobré naději jsem se radostně rozžehnal se svou celou.
1 V tomto znamení zvítězíš.Č
2 Ženich a Nevěsta.Č
3 Podle okrajových poznámek ve vydání z r. 1781: Deus Lux Solis, nebo Deo Laus Semper (Buh Světlo
Slunce, nebo Bohu Ustavičná Chvála).Č
Druhý den
Sotva jsem ze své cely vešel do lesa, už mi připadalo, jako by se celé nebe i všecky živly
byly vyzdobily k oné svatbě. I ptáci, tak se mi zdálo, zpívali líbezněji než předtím, a mladí
jelínci poskakovali tak vesele, že se mi mé staré srdce naplnilo radostí, až mi z toho bylo do
zpěvu. A tak jsem také začal zpívat na celé kolo:
Ty ptáčku milý, radost měj,
chval Tvůrce, jenž tě chrání,
a jasným hláskem cvrlikej
tam vzhůru k nebes báni;
Bůh pokrm tvůj ti připravil
a včas ti dává vždy tvůj díl,
spokoj se bez reptání.
Proč nerad měl bys, ptáčku, být
a Bohu zazlívat to,
že ptáčátko chtěl z tebe mít?
Proč měl bys reptat na to,
že nestvořil tě člověkem?
Ó mlč, on moudře činí všem,
spokoj se bez reptání.
Čím jsem já, človíček, ach čím,
že s Bohem vedu vádu
a proti nebi útočím
a nad živly chci vládu?
Vždyť Boha nelze obelstít
– kdo nejsi hoden, můžeš jít,
spokoj se bez reptání.
Že císařem tě nestvořil,
proč stěžovat si na to?
Kdo ví – snad bezbožně bys žil
a Bůh, ten předvídá to.
On jasným vidí pohledem
vše, co je skryto v srdci tvém,
je marné odmlouvání.
Takto jsem tedy po cestě lesem prozpěvoval z hloubi svého srdce, až se to všudy rozléhalo
a hory mi ozvěnou vracely má poslední slova – když jsem pojednou spatřil krásnou zelenou
loučku. Vyšel jsem z lesa rovnou na ni. Na loučce stály tři vysoké, krásné cedry, které svými
širokými korunami poskytovaly nádherný a žádoucí stín, z čehož jsem měl svrchovanou
radost. Ačkoli jsem dosud neušel mnoho cesty, způsobila má převeliká touha, že jsem už byl
dočista znaven. A tak jsem rychle zamířil ke stromům, abych si pod nimi trochu odpočal. Když
jsem však přišel blíže, spatřil jsem, že na jednom ze stromů je připevněna tabulka; na ní jsem si
pak přečetl tato slova, zapsaná ozdobnými literami:
Hospes salue: si quid tibi forsitan de nuptiis Regis auditum. Verba haec perpende.
Quatuor viarum optionem per nos tibi sponsus offert, per quas omnes, modo non in devias
delabaris, ad Regiam ejus aulam peruenire possis. Prima breuis est, sed periculosa, & quae te in
varios scopulos deducet, ex quibus vis te expedire licebit. Altera longior, quae circumducet tc,
non abducet, plana ea est, & facilis, si te Magnetis auxilio, neque ad dextrum, neque sinistrum
abduci patieris. Tertia vere Regia est, quae per varias Regis nostri delicias & spectacula viam
tibi reddet jucundam. Sed quod vix millesimo hactenus obtigit. Per quartam nemini hominum
licebit ad Regiam peruenire, ut pote, quae consumens, et non nisi corporibus incorruptibilibus
conveniens est. Elige nunc ex tribus quam velis, & in ea constans permane. Scito autem
quamcumque ingressus fueris: ab immutabili Fato tibi ita destinatum, nec nisi cum maximo
vitae periculo rcgredi fas esse. Haec sunt quae te scivisse voluimus: sed heus cave ignores,
quanto cum periculo te huic viac commiseris: nam si te vel minimi delicti contra Regis nostri
leges nosti obnoxium: quacso dum adhuc licet per eandem viam, qua acccssisti: domum te
confer quam citissime.1
Jakmile jsem si přečetl tento nápis, přešla mě hned zase všechna radost. A jako jsem
předtím vesele prozpěvoval, začal jsem nyní usedavě plakat. Viděl jsem sice před sebou
všechny tři cesty a věděl jsem rovněž, že nadešel čas, kdy mi bude dovoleno zvolit si jednu z
nich. Jenže jsem se teď trápil starostmi, kdybych se dostal na onu cestu kamenitou a skalnatou,
že bych se zabil žalostným pádem; nebo kdybych připadl na tu dlouhou, že bych mohl buď
sejít z cesty a zbloudit, nebo zahynout nějak jinak na tak daleké pouti; také jsem nesměl doufat,
že mezi tisíci bych měl být právě já ten, kdo si zvolí cestu Královskou. I čtvrtou jsem viděl před
sebou, ale byla tak zahalena ohněm a dýmem, že jsem se k ní neodvažoval přiblížit ani z dálky.
Tak jsem rozvažoval sem a tam, mám‐li se zase vrátit, anebo se dát po jedné z cest. Měl jsem
sice na paměti svou nehodnost, na druhé straně mě stále utěšoval můj sen, jak jsem byl
vysvobozen z věže; avšak neměl jsem přece zase právo se spoléhat troufale na pouhý sen! A
tak jsem se tak dlouho rozmýšlel pro a proti, až jsem pro velkou zemdlenost pocítil v útrobách
hlad a žízeň. Vytáhl jsem tedy svůj chléb a rozkrojil jej.
To viděla sněhobílá holubička, která seděla na stromě (čehož jsem si dříve nevšiml), a snad
podle svého zvyku slétla dolů a docela důvěrně se přiblížila až ke mně. Ochotně jsem se s ní
rozdělil o svůj pokrm, což ona přijala a také mne zase trochu vzpružila svou krásou. To však
uviděl její nepřítel, černý havran. Střelhbitě hned zamířil k holubici, a aniž se staral o mne, chtěl
jí vyrvat její díl. Holubice se nemohla bránit jinak než útěkem, a tak spolu odletěli směrem na
jih. Mě to tak popudilo a zkormoutilo, že jsem se vrhl bez rozvahy za zlotřilým havranem, a tak
jsem vběhl proti své vůli – asi na délku jednoho pole ‐ na jednu z vyznačených cest. Zahnal
jsem havrana, vysvobodil holubici, a tu jsem si teprve všiml, co způsobila má neprozřetelnost:
že jsem se už dostal na cestu, z níž jsem pod nebezpečím velkého trestu nesměl ustoupit.
Snad bych se byl jakž takž utěšil i v této nesnázi, ale nade vše mne mrzelo, že jsem u
stromu zanechal svůj uzlík a chléb a že už si pro ně nemohu dojít. Jakmile jsem se totiž obrátil,
zadul mi vstříc tak velký a prudký vítr, že by mě byl hravě povalil; kdežto když jsem
pokračoval v cestě, nepozoroval jsem naprosto nic. Z toho jsem snadno vyrozuměl, že by mne
to stálo život, kdybych se vydal proti větru. Přijal jsem proto trpělivě přisouzený mi kříž,
vykročil na další pouť a usmyslil jsem si, když to tedy musí být, že se budu aspoň snažit, abych
došel na místo, než nastane noc.
Ačkoli se mi nabízely všelijaké odbočky, vymotal jsem se přece ze všeho se svým
kompasem a nechtěl jsem ustoupit ani o krok od poledního směru ‐ i když cesta byla leckdy tak
drsná a neupravená, že jsem byl o ní nemálo na pochybách. Po cestě jsem myslil stále na
holubici a havrana, a přece jsem nemohl nikterak vydumat, co v tom vězelo. Konečně jsem
spatřil zdálky na vysoké hoře krásnou bránu. Ačkoli ležela daleko, daleko od mé cesty, zamířil
jsem k ní, protože slunce se už schovávalo za hory a já jsem jinak ještě neviděl ani známku po
nějakém přístřeší nebo obydlí. (Že jsem tak učinil, připisuji jedině Bohu, který by mně býval
klidně mohl nechat jít dál po tne cestě a zakrýt mi oči, abych tu bránu přehlédl.) Vykročil jsem
tedy, jak jsem řekl, co nejrychleji k ní a dorazil tam ještě za takové denní doby, že jsem si ji
mohl přece jenom aspoň jakž takž prohlédnout. Byl to portál nadmíru a královsky krásný a
bylo na něm vytesáno mnoho nádherných obrazů a jiných věcí, přičemž všechno na ní – jak
jsem se později dozvěděl – mělo svůj zvláštní význam. Nahoře byla připevněna dosti velká
tabulka se slovy: Procul hinc, procul ite prophani.2 A mnoho dalšího, o čemž vyprávět mi bylo
důtklivě zakázáno.
Jakmile jsem vešel do brány, objeví se přede mnou kdosi v blankytně modrých šatech.
Přívětivě jsem ho pozdravil; on sice poděkoval, ale vzápětí ode mne žádal pozvánku. Ó jak
jsem byl v té chvíli rád, že jsem vzal s sebou své psaníčko; vždyť jak lehko se mohlo přihodit,
že bych je byl zapomněl, což se jiným vskutku stalo (jak mi on sám sdělil). Rychle jsem je tedy
předložil. Byl nejen spokojen, ale nadto mi k mému údivu vzdal hlubokou poctu a pravil: „Jen
vejděte, bratře, milým jste mi hostem.“ Kromě toho mě prosil, abych mu nezatajoval své jméno.
Když jsem mu odpověděl, že jsem Bratr z Růžového Kříže, podivil se a zaradoval současně.
Nato řekl: „Milý bratře, nevzal jste s sebou tolik, abyste si mohl koupit známku?“ Odpověděl
jsem, že mé jmění je sice skrovné, vidí‐li však něco při mně, co by se mu líbilo, nechť si to
vezme. Když si pak ode mne vyžádal lahvičku s vodou a já s tím byl srozuměn, dal mi zlatou
minci, na té nestálo nic víc než tato dvě písmena: S. C. (Sanctitate Constantia, Sponsus Charus,
Spes Charitas:3, s připomínkou, kdyby mi známka byla k užitku, ať si na něho vzpomenu. Nato
jsem se ho zeptal, kolik jich vešlo přede mnou, což mi také sdělil. Konečně mi dal z dobrého
přátelství zapečetěné psaníčko pro druhého strážce.
Jak jsem se tak u něho pozdržel trochu déle, snesla se noc, pročež byla na bráně zažehnuta
velká nádoba se smolou, kdyby snad byl ještě někdo na cestě, aby mohl rychle dorazit. Cesta
však, která vedla do samotného zámku, byla po obou stranách obehnána zdmi a vroubena
krásnými stromy s rozmanitým ovocem. Navíc byly obou stranách vždy na třetím stromě
zavěšeny lucerny. Krásná panna v modrých šatech tam už zažehovala všechna světla
skvostnou pochodní. Byt to pohled tak přepůvabný a mistrovský, že jsem se zdržel proti
nutnosti trochu déle. Konečně, po dostatečné informaci a užitečných pokynech, rozloučil jsem
se přátelsky s prvním strážcem. Cestou bych sice byl rád zvěděl, co stálo v mém psaníčku,
poněvadž jsem ale od strážce nemohl očekávat nic zlého, musil jsem svou zvědavost krotit.
Tak jsem pokračoval v cestě, až jsem dorazil k druhé bráně. Byla skoro stejná jako první,
ale vyzdobena jinými podobami a tajnými znameními. I na ní byla tabulka a na ní stálo: Date et
dabitur vobis.4 Pod branou byl uvázán na řetěze ukrutný lev. Jakmile mne spatřil, vztyčil se a s
velkým řevem si mne žádal. Tím probudil druhého strážce, který tam ležel na mramorovém
kvádru. Ten mě vyzval, abych neměl starost ani strach; pak zahnal lva za sebe, přijal psaníčko,
které jsem mu s chvěním předal, přečetl si je a s velkou úklonou mě takto oslovil: ʺBuď mi
vítán ve jménu Božím, hle, člověk, kterého bych už dávno byl rád viděl.“ Pak i on vytáhne
známku a ptá se, zdali bych ji mohl za něco odkoupit. Protože jsem však už neměl nic než svou
sůl, nabídl jsem mu ji, což s díky přijal. Na známce byla i tentokrát pouze dvě písmena, a to: S.
M. (Studio Merentis, Sal humor, Sponso mittendus, Sal mineralis, Sal menstrualis5.
Když jsem se chtěl dát do hovoru i s tímto strážcem, začnou pojednou v zámku zvonit.
Strážce mě proto napomenul, abych rychle utíkal, jinak že bude všechna má vynaložená
námaha a práce nadarmo; neboť nahoře prý už začínají zhasínat světla. Uposlechl jsem tak
rychle, že jsem ani strážci nedal sbohem, takový jsem dostal strach. A bylo toho vskutku
zapotřebí: ani jsem nedokázal utíkat dost rychle, už mi byla v patách panna, na jejíž pokyn se
zhasínala všechna světla. A také už bych byl ani nenašel cestu, kdyby mi nebyla posvítila svou
pochodní. Nouze mě však hnala kupředu, a tak jsem do zámku vklouzl ještě těsně vedle ní.
Brána se pak uzavřela tak rychle, že mi tam uvízl i kousek sukně. Musel jsem jej oželet, protože
vrátného jsme ani já ani ti, kdo ještě volali venku přede dveřmi, nedokázali přimět, aby znova
otevřel. Bránil se, že předal klíče té panně a ta že je vzala s sebou dovnitř do nádvoří zámku.
A tak jsem si nyní obhlédl i tuto bránu. Byla tak nádherná, že na celera světě jí není rovna.
Vedle dveří byly dva sloupy. Na jednom stála veselá socha s nápisem; Congratulor6. Druhá si
zakrývala tvář, byla smutná, a pod ní stálo: Condoleo7. Zkrátka, byly tam takové temné,
tajemné průpovědi a znamení, že ani ti nejchytřejší na zemi by je nebyli mohli vyložit. Vbrzku
však, pokud jen Bůh dá, je všecky vypíši a pokusím se je vysvětlit. V této bráně jsem opět
musel udat své jméno, to pak bylo zaneseno do pergamenové knížky – až na samý konec – a s
ostatními odesláno p. ženichovi. Zde jsem také teprve dostal skutečnou vstupní známku; byla
poněkud menší než obě předešlé, ale mnohem těžší. Stála na ní písmena S. P. N. (Salus per
naturam, Sponsi praesentandi nuptiis8). Navíc mi dali pár nových střevíců, neboť podlaha v
zániku byla samý světlý mramor. Své staré boty prý mohu dát někomu z chudých, komu budu
chtít; seděl jich zástup pod branou, ale velmi spořádaně. Daroval jsem je tedy jednomu starci.
Nato mě odvedl chlapec s dvěma světlonoši do malého pokojíčku. Zde mě vyzvali, abych
si sedl na lavici, což jsem učinil; oni vsak postavili své pochodně do dvou otvoru vyvrtaných v
podlaze a odešli, nechali mě tam tedy sedět samotného. Brzy zaslechnu hlomoz, ale nic
nevidím. Několik mužů se na mě vrhne, já ale stále nic nevidím, a tak si to musím nechat líbit a
čekat, co asi se mnou provedou. Protože jsem však velmi rychle zjistil, že to jsou lazebníci,
prosím je, aby se mnou tolik necloumali, že jsem přece docela ochoten dělat, cokoli budou
žádat. Nato mě pustili, a jeden z nich, kterého jsem beztak neviděl, mi pěkně způsobně ostříhal
vlasy do kruhu uprostřed hlavy; na čele, kolem uší a očí mi nechal viset mé dlouhé šediny.
(Přiznám se, že jsem si při tom prvním útoku dočista zoufal. Když jich mnou několik začalo tak
silně cloumat a přece jsem nemohl pranic vidět, myslil jsem už nejinak, než že mě Bůh přivedl
k pádu pro mou všetečnost.) Neviditelní lazebníci však pečlivě sesbírali ostříhané vlasy a
odnesli je s sebou. Načež se opět dostavili oba chlapci a upřímně se mi vysmáli, že jsem měl
takový strach. Sotva však se mnou promluvili několik slov, už se zase odkudsi rozezněl malý
zvoneček: jak mě chlapci poučili, je to prý znamení, aby se všichni shromáždili. A tak mě
vyzvali, abych zase vstal, a posvítili mi na cestu všelijakými chodbami, dveřmi a po mnoha
točitých schodištích, až jsme došli do velikého sálu.
V tomto sále byl velký zástup hostí. Byli tam císaři, králové, knížata a panstvo, urození i
neurozeni, bohatí i chudí. Byla tam i všeliká sebranka, čemuž jsem se svrchovaně podivil a
pomyslil jsem si pro sebe: ʺAch, jaký jsi to byl velikánský blázen, že ses tak horko‐těžko soužil
kvůli téhle cestě! Jen se podívej, vždyť tady jsou chlapíci, které tuze dobře znáš a které jsi nikdy
za nic nepovažoval, ti všichni tu nyní jsou. A ty se svým prošením a modlením jsi sem dorazil s
bídou jako poslední!“ Takové a jiné myšlenky mi tehdy vnukal ďábel, ale přece jen jsem mu
nakonec podle svých sil ukázal dvéře. Mezitím mne oslovovali moji známí, jeden tu, druhý
tam: „A hleďme, bratře Rosenkreutzi, tak ty jsi tu také?“ Odpovídal jsem: „Ano, milí bratři,
milost Boží pomohla i mně, abych se dostal až sem dovnitř.“ Tu se dali do pořádného smíchu;
zdálo se jim směšné, že někdo ještě pro takovýhle bídný podnik potřebuje Pánaboha. Vyptával
jsem se hned každého, kterou cestou sem přisel, a většinou odpovídali, že se šplhali přes skály.
Jak jsme tak rozmlouvali, začne několik trubačů, z nichž jsme ale žádného neviděli,
troubit, abychom šli ke stolu. Tu hned skoro všichni zasedli, každý vždy podle toho, jak se mu
zdálo, že patří výš než druzí. A tak mně a jiným nebožákům sotva ještě zbylo místečko u
nejdolejšího konce stolu. Brzy se zase dostavili oba chlapci a jeden z nich pronesl tak krásné a
skvostné modlitby, až mi zaplesalo srdce v těle. Ale byla tam celá řada tak tuze namyšlených
panáčků, že tomu sotva věnovali pozornost: smáli se mezi sebou, kývali na sebe, kousali se do
klobouků a prováděli další podobné kousky. Po modlitbě nosili na stůl jídla, a ačkoli nebylo
vidět človíčka, bylo všechno obstaráno tak způsobně, že se mi zdálo, že snad každý z hostí má
svého vlastního služebníka.
Když se pak mí arcikumštýři trochu posilnili a víno jim trochu zapudilo ze srdce stud, to
bylo teprve slyšet vychloubání, co kdo všecko umí! Ten že prý vykoná to, onen zas ono, a ti
nejničemnější přitom nadělali nejvíc rámusu. Ještě teď dostávám zlost, když si vzpomenu, co
nadpřirozených a nemožných výmyslů jsem tehdy slyšel. Konečně už ani nezůstali při svém
rozsazení, nýbrž tu se vloudí mezi panstvo jeden ten rošťák patolízavá, tam zas druhý a začnou
si přisuzovat takové kousky, jaké by nedokázali ani Samson ani Herkules při veškeré své síle.
Ten že prý odejme Atlasovi jeho břímě, onen že zase vytáhne tříhlavého Cerbera z pekla.
Zkrátka, každý začal mlít svoje, a velcí páni byli tak pošetili, že věřili jejich výkladům, zatímco
ti daremníci byli tak drzí, že i když tu a tam dostal některý z nich nožem přes prsty, nedbali
toho, a naopak, když jeden třeba ukořistil zlatý řetěz, chtěli se mu všichni vyrovnat. Jednoho
jsem tam viděl, ten slyšel šumět nebesa, jiný viděl Platónovy ideje, třetí prý spočítá
Démokritovy atomy. Nemálo jich bylo, co chtěli sestrojit perpetuum mobile. Leckteří, tak se mi
zdálo, měli dobrý rozum, ale ke své zhoubě si sami o sobě příliš mnoho mysleli. Nakonec se
dokonce namanul jeden, ten nám chtěl zčistajasna namluvit, že vidí služebníky, kteří nás
obsluhují; byl by se asi o to hádal pořád dál, kdyby ho jeden z těch neviditelných pomocníků
nebyl tak šťavnatě pleskl přes tu jeho prolhanou hubu, že pak už nejen on, ale i mnoho dalších
vedle něho sedělo tichounce jako myšky.
To se mi ale líbilo ze všeho nejvíc, že všichni, kterých jsem si vážil, si počínali pěkně tiše a
nemísili se do křiku ostatních, nýbrž považovali se za nerozumné lidi, pro něž tajemství
přírody je příliš vznešené a oni příliš nepatrní. V té vřavě bych byl užuž málem proklel den,
kdy jsem sem přišel: neboť jsem viděl s bolestí, jak lidé nehodní a lehkovážní zaujali
nejčestnější místa, kdežto já jsem neměl mít klid ani v tom svém zastrčeném koutku; už mi
jeden z těch darebáků začal posměšně spílat strakatých šašků. Mně ovsem tehdy nenapadlo, že
budeme muset projít ještě nějakou další branou. Myslil jsem si, že už po celou svatbu budu
musit zůstat v takovém posměchu, opovržení a nehodnosti; a že jsem si přece jaktěživ nic
takového nezasloužil ani od p. ženicha ani od nevěsty; mohli si tedy po mém soudu vyhledat
ke své svatbě jiného blázna než právě mne. Hle, k jaké netrpělivosti dohání nerovnost tohoto
světa pošetilá srdce! Ale to byl vlastně také kus toho mého kulhání, o němž se mi, jak svrchu
uvedeno, zdálo.
Křik se však rozmáhal stále víc. Už tu byli někteří, kteří si přisuzovali falešná a vybájená
vidění a kteří nám chtěli namluvit zcela očividně vylhané sny. Vedle mne však seděl jemný
tichý člověk; a ten se dal občas do řeči o tuze ušlechtilých věcech. Nakonec povídá: „Hleď jen,
milý bratře, kdyby teď přišel někdo, kdo by takovéhle zabedněnce chtěl přivést na pravou
cestu, zdalipak by také došel sluchu?“ „To sotvaʺ, odpověděl jsem. Na to on: ,,A tak svět chce
být mermomocí podváděn, a nechce slyšet ty, kdo to s ním myslí dobře. Vidíš tamtoho rošťáka,
jakými bohapustými figurami a bláznivými myšlenkami k sobě láká posluchače? Tam zas
jeden vodí lidí za nos neslyšitelnými skrytými slovy. Ale věř mi, přijde ještě čas, kdy těmhle
maškarám stáhnou masky a všechen svět se dozví, jací to jsou arcipodvodníci. Pak snad bude
něco platit i to, čeho teď nikdo nedbá.“ Jak to tak říká a křik kolem je také čím dál horší, rozezní
se pojednou v sále tak půvabná a znamenitá hudba, že jsem takovou co živ neslyšel. Všichni
ztichli a čekali, co bude dál. V té hudbě bylo slyšet všechny strunné nástroje, jaké si lze jen
vyvzpomenout, a byly sladěny do takové harmonie, že jsem zapomněl sám na sebe a seděl tak
nehybně, až se mí spolustolovníci nade mnou podivovali. Trvalo to skoro půl hodiny, kdy taky
nikdo z nás nepromluvil slovíčko; jakmile totiž někdo chtěl otevřít zobák, dostal z ničeho nic
pleskanec a nevěděl, odkud přiletěl. Já jsem si říkal: když už nám nebylo přáno vidět nic z
hudebníků, kdybych si aspoň mohl prohlídnout všechny ty instrumenty, kterých používali. Po
půlhodině hudba z ničeho nic ustala a nebylo už nic vidět ani slyšet.
Brzy nato se rozezvučí za dveřmi do sálu veliké bubnování a hlahol pozounů, trumpet a
vojenských kotlů; bylo to všechno tak velkolepé, jako by měl vtáhnout císař římský. Pojednou
se dvéře samy od sebe otevřely, tu se pak zvuk pozounů tak zesílil, že jsme to stěží mohli snést.
Mezitím vejde do sálu – podle mého odhadu – mnoho tisíc světélek a v dokonalém pořádku se
docela sama pohybují sálem, takže nás to načisto vyděsilo. Konečně vstoupili do sálu dva
chlapci s jasnými pochodněmi, titíž, o nichž už byla řeč. Pochodněmi svítili na cestu krásné
panně, jež projížděla sálem sama na nádherně zlaceném křesle. Zdálo se mi, že to byla táž, jež
předtím rozsvěcela a zhasínala světla na cestě, a že to byli právě ti služebníci, které předtím
rozestavila ke stromům. Nepřišla však tentokrát v modrém, nýbrž oděna do sněhobílých
zářících šatů, jež se třpytily ryzím zlatem a tak se leskly, že jsme se na ni nemohli drze zadívat.
Oba chlapci byli oblečeni skoro právě tak, jen o málo hůře.
Jakmile panna přijela doprostřed sálu a sestoupila ze židle, poklonila se před ní všechna
světélka. Tu jsme všichni vstali ze svých lavic, přičemž každý zůstával na svém místě. Uklonila
se a my jsme její úklonu opětovali. Když jsme si navzájem vzdali veškerou poctu, začne panna
mluvit nejlíbeznějším hlasem:
Náš nejmilostivější král,
můj pán, jenž vás sem povolal,
i s nevěstou svou milenou
a za choť jemu souzenou,
ti oba s velkou radostí
vás přijali sem za hosti
a každého svou přízní z vás ujistit touží v každý čas;
přejí pak vám to jediné – ať blaho, zdar vás nemine,
tak aby se snad nevmíchal do blaha svatby něčí žal.
Nato se opět zdvořile uklonila i se všemi svými světélky, načež pokračovala :
Zjeveno vám je dopisem,
že nikdo z lidí nesmí sem,
leč komu souzeno být hostem
dík milosti a vzácným ctnostem
a tomu dík, že dobře ví,
co k věci té je potřebí.
Ač Veličenstva ráčí doufat,
že sotva kdo by mohl si troufat
přes varování dopisem
se vetřít mezi hosty sem,
pokud se nebyl k tomu kroku
už připravoval mnoho roků,
‐ ač tedy chtějí spoléhat,
že nikdo nemusí se bát,
a s velkým potěšením vidí,
že sešlo se tu tolik lidí,
‐ přece jsou lidé drzí dost,
že neváží svou nicotnost
a cpou se beze všeho ptaní
i na místa, kam nejsou zváni.
Pro případ, že by uličník
či šibal nějaký sem vnik
a chtěl svou nectnou přítomností
stín temný vrhnout na slavnosti,
přinesou na zítřejší den
vzácnou a přesnou váhu ven,
jež zjistí ihned podle práva,
čeho se komu nedostává.
Kdo tedy nemá odvahu
si stoupnout zítra na váhu,
ať vystoupí hned rychle z řady.
Kdyby chtěl déle meškat tady,
pak zítra bez vší milosti
propadne spravedlnosti.
U koho svědomí se hlásí,
nechť v sále přes noc setrvá si,
leč zítra ať se klidí hned
a nikdy nevrací se zpět.
Ten, kdo si jist svou věcí jest,
nechť sluhou svým teď dá se vést:
ten zavede ho do ložnice,
kde v klidu může uložit se
(nemíní‐li se váhy báti –
sic se mu spánek nevyplatí!).
Těm druhým sál buď na noc milý.
Kdo činí, na co nemá síly,
ten následky si přičti sám.
Vše dobré tedy přejem vám.
Jakmile skončila svou leč, opět se uklonila a vyskočila vesele na své křeslo. Nato začali
muzikanti znova troubit (což však mnohým neulehčilo od těžkých vzdechů). Neviditelně jí
tedy zase vyprovodili ven, ale většina světélek zůstala v místnosti a každé se přidružilo k
jednomu z nás. Ani nejde vyslovit, v jakém jsme se octli zmatení, kolik se nám vyrojilo
myšlenek, co sklíčených posunků tu bylo vidět. Přece však většina zamýšlela vyčkat váhy;
kdyby to tam snad nemělo vyjít, doufali, že budou smět tak jako tak pokojně odtáhnout. Já
jsem se brzy rozmyslil, a protože svědomí mě přesvědčovalo o mém dokonalém nerozumu a
nedůstojnosti, předsevzal jsem si, že zůstanu ještě s jinými v sále a spokojím se mnohem raději
přijatým pohoštěním, než bych s nebezpečenstvím očekával budoucí nesnáze.
Když pak z ostatních odvedla světélka jednoho sem, druhého tam do jejich pokojů (jak
jsem se později dozvěděl, byla každému přidělena vlastní komnata), zůstalo nás v sále devět,
mezi nimi i můj soused, jenž se mnou prve rozmlouval při večeři. Naše světélka nás zpočátku
neopouštěla, asi za hodinu však přišel jeden z chlapců, o nichž už byla řeč, přinesl s sebou
velký svazek provazů a nejprve se nás ještě zeptal, zdali jsme se vskutku rozhodli zůstat zde;
když jsme na to se vzdycháním přisvědčili, připoutali každého z nás na jiné místo a pak se i s
našimi světélky vzdálili a ponechali nás ubožáky v temnotě. Tu teprve mnohému vyhrkly slzy,
a ani já sám jsem se nemohl zdržet pláče. Ačkoli nám nikdo nezakázal mluvit, přece pro bolest
a zármutek nemohl nikdo vypravit slovo. Provazy byly zhotoveny tak podivuhodně, že by je
nikdo nedokázal přeřezat, natož vyvléknout z nohou. To jediné nás utěšovalo, že mnohý, kdo
si teď spokojeně odpočíval, si ještě přivodí velkou hanbu, kdežto my si všechnu svou
opovážlivost odpykáme jednou jedinou noci. Konečně jsem ve svých trudných myšlenkách
usnul. (Sice jen malá část z nás zavřela oči, já jsem se však pro přestálou velkou námahu
nemohl ubránit spánku.)
Když jsem usnul, zdál se mi sen; nepovažuji za zbytečné jej povědět, i když se za ním
mnoho neskrývá. Zdálo se mi, jako bych byl na vysoké hoře a před sebou jsem viděl velké,
široké údolí. V tom údolí bylo nespočetné množství lidu a každý měl na hlavě nit, pomocí níž
byl zavěšen na nebi. Jedni viseli vysoko, jiní nízko, někteří dokonce stáli na zemi. V povětří
však poletoval stařec, ten měl v ruce nůžky a tu jednomu, tam druhému přestřihl jeho nit. Kdo
byl blízko u země, neměl tuze daleko a spadl hezky potichu. Když ale došlo na někoho ve
výšce, spadl, až se zatřásla zem. Některým se poštěstilo, že jim byla nit popuštěna tak, že se
snesli na zem, ještě než byla přestřižena. Nad těmi pády a kotrmelci jsem měl své povyražení a
radoval jsem se ze srdce, když někdo, kdo se dlouho v povětří pyšnil svou povýšeností, tak
hanebně sbuchnul a třeba ještě strhl s sebou několik svých sousedů. Také mě těšilo, když
někdo, kdo se pořád držel při zemi, vyvázl tak pěkně potichoučku, že to nezpozorovali ani jeho
nejbližší sousedé. Ale když jsem byl právě v nejlepší zábavě, vrazil do mne znenadání jeden z
mých spoluvězňů, takže jsem se probudil, za což jsem mu byl pramálo vděčný. Ještě jsem pak
přemítal o tom svém snu a vyprávěl jsem jej svému bratru, jenž ležel vedle mne z druhé strany.
„To není vůbec zlé,ʺ řekl mi na to, „a kdo ví, zdali za tím snad nevězí ještě nějaká pomoc.ʺ V
takovém hovoru jsme probděli zbytek noci a očekávali toužebně příchod dne.
1 Poutníku, bud zdráv. Pokud ses snad nečeho doslechl o královské svatbě, uvaž tato slova. Jménem
ženichovým ti nabízíme výbr tyr cest; po každé z nich, pokud z ní neodbočíš, bys mohl dojít k jeho
královskému paláci. První je krátká, ale nebezpečná a zavede tě mezi skalní útesy, z nichž sotva najdeš
vyváznutí. Druhá je delší, vede oklikami, ale rovněž k cíli, je rovná a snadno schůdná, pokud se s pomocí
kompasu nedáš svést ani doprava ani doleva. Třetí je vpravdě Královská a zpříjemní ti cestu rozličnými
radovánkami a kratochvílemi, jež tu vystrojil náš král. Jenže sotva jednomu z tisíců se až do této chvíle
poštěstilo tudy projít. Po ctvrté ceste nedojde ke Královskému paláci nikdo z lidí, nebot tato cesta sálá
stravujícím žárem a není schůdná než pro bytosti nezničitelné. Vyvol tedy z těch tří, kterou chceš, a na ní
neochvějně setrvej. Vez však: at vstoupíš na kteroukoli, že je ti tak souzeno nezměnitelným osudem, a
vydat se zpátky již nelze než s nejvetším nebezpečenstvím života. Toto jsme chteěi, abys věděl. Avšak běda
ti, nechápeš‐li, s jakým nebezpečím ses vydal na tuto pout. Jsi‐li sis vědom, že ses provinil, byt nejmenším
přestupkem, proti zákonům našeho krále, vrat se raději, dokud je čas, co nejrychleji domů toutéž cestou, po
které jsi prišel.Č
2 Pryč odtud, pryč odejděte, neposvěcení.Č
3 Vytrvalost ve Svatosti, Drahý Ženich, Víra Láska.Č
4 Dejte a bude vám dáno.Č
5 Za úsilí toho, kdo to zasluhuje, Sůl vlhkost, Vyslanec k Ženichovi, Nerostná sůl. Očistná sůl. – Vysvetlení
Sal humor pro písmena S. M. není jasné.Č
6 Blahopřeji, nebo: Sdílím tvé štěstí.Č
7 Sdílím tvou bolest.Č
8 Spása mocí přírody, účastníci svatby Ženichovy.Č
Třetí den
Jakmile nadešel milý nový den a jasné slunéčko se pozvedlo nad kopce, aby se na vysokém
nebi opět ujalo svého přikázaného úkolu, počali se i mí dobří bohatýři zvedat z lůžek a pomalu
se chystali na inkvizici, jeden po druhém se vraceli do sálu, popřáli nám dobrého dne a tázali
se, jak jsme se té noci vyspali. Když spatřili naše pouta, dělali nám mnozí kázání, proč jsme se
tak malodušně vzdali a nepustili se raději jako oni do dalšího dobrodružství, ať už se děje co se
děje. Jiní se vsak nemísili nijak nahlas do hovoru a bylo znát, že jim srdíčko pořádně tluče.
Omlouvali jsme se svým nerozumem a doufali jsme, že už brzy odtud vyvázneme se zdravou
kůži a že nám ten posměch bude pouhým napomenutím a poučením, kdežto oni že ještě
nemají všechno za sebou a že je snad čeká ještě největší nebezpečí.
Konečně, když se všichni zase shromáždili, ozve se opět jako předtím troubení a víření
kotlů. Mysleli jsme nejinak, než že se nám představí ženich, ale neuhádli jsme. Byla to totiž
opět včerejší panna, oblečená nyní od hlavy až k patě do červeného sametu a opásaná bílou
stuhou. Na hlavě měla zelený vavřínový věnec, který ji skvostně slušel. Její družinu už
netvořila světélka, ale na 200 zbrojnošů, oděných vesměs rudě a bíle jako ona. Jakmile seskočila
z křesla, zamíří hned k nám spoutaným, a když nás pozdravila, řekne pouze těchto několik
slov: „Že někteří z vás poznali svou bídu, to si můj přísný pán dá líbit a bude vám to také k
dobrému.“ A jak mě tak spatří v mém oblečení, dá se do smíchu a povídá: „A hleďme, i ty ses
sklonil pod jho? Myslila jsem, že ses tak přeznamenitě přichystal?“ (Těmi slovy mi vehnala slzy
do očí.) Nato rozkázala, aby nám sňali pouta, svázali nás do jedné skupiny a postavili na místo,
odkud bychom dobře viděli na váhu. Pak řekla: „Může to s nimi ještě dopadnout lépe než s
některým opovážlivcem, který tu stojí bez pout.“
Mezitím zavěsili uprostřed sálu váhu, celou ze zlata. K ní přistavili malý stoleček, pokrytý
červeným sametem a na něj postavili sedm závaží. První bylo dosti veliké, pak následovala
zvlášť čtyři menší, konečně opět dvě velká, zase zvlášť. Tato závaží byla na své rozměry tak
těžká, že by tomu nikdo nevěřil, natož aby to pochopil.
Každý zbrojnoš měl obnažený meč a silný provaz. Panna rozdělila zbrojnoše podle počtu
závaží do 7 houfů a z každého houfu určila jednoho k příslušnému závaží. Pak zase vyskočila
na svůj vyvýšený trůn. Když se nyní znova uklonila, začala takto mluvit zvučným hlasem:
Kdo hostem u malířů je
a neví, jak se maluje,
však řečnit chce jak jeden z nich,
ten sklidí velikánský smích.
V kumštýřů cech kdo míchá se,
ač vyvoleným nezdá se,
kumštuje však jak jeden z nich,
ten sklidí velikánský smích.
Kdo na svatbu jde jako pán,
ač od nikoho nebyl zván,
a chce si skvostně nacpat břich,
ten sklidí velikánský smích.
Kdo na váhu sem nyní stoupne
a tíha závaží ho zhoupne,
až vyletí, jak by ho pích,
též sklidí velikánský smích.
Jakmile panna domluvila, vyzval jeden z chlapců všechny, aby se postavili po pořádku
podle důstojnosti a jeden po druhém aby si stoupali na váhu. Jeden z císařů se nic nezpěčoval,
nejprve se maličko uklonil směrem k panně a pak vystoupil na váhu v celém svém honosném
odění. Každý z předáků pak položil na váhu své závaží, on se však k všeobecnému údivu
nepohnul. Teprve poslední bylo na něho příliš těžké, i vznesl se nahoru tak zkormoucen, že se
mi zdálo, že i panně samé ho přišlo líto; dala svým lidem pokyn, aby mlčeli, nicméně byl dobrý
císař spoután a předán šestému houfu.
Po něm však předstoupil jiný císař, ten se postavil pyšně na váhu. A protože měl pod
sukní schovanou velkou tlustou knihu, myslil si, že obstojí. Ale nevydržel ani třetí závaží a
vymrštil se nemilosrdné vzhůru, až mu leknutím vypadla jeho kniha; tu se začali všichni vojáci
smát, i byl spoután a předán třetímu houfu. Podobně se vedlo ještě několika dalším císařům:
vysloužili si pořádný posměch a upadli do zajetí. Po nich přišel na řadu drobný mužíček,
rovněž císař, s kučeravým hnědým vousiskem, a po obvyklé úkloně se také postavil na váhu.
Držel se tak statečně, až se mi zdálo, že i kdyby bylo ještě více závaží, byl by je všechna snesl.
Tu panna rychle vstala, uklonila se před ním a kázala mu obléci rudou sametovou sukni. Pak
mu podala vavřínovou ratolest, jichž měla mnoho na svém křesle, a vyzvala ho, aby usedl na
stupních trůnu.
Vyprávět, jak se po tomto vedlo dalším císařům, králům a pánům, bylo by příliš
zdlouhavé, avšak nemohu nesdělit, že zůstalo jen málo z. počtu těchto vznešených hlav, ačkoli
na nich byla jinak – proti mému očekávání – nalezena i mnohá vybraná ctnost. Jeden obstál při
jednom závaží, jiný při jiném. Mnozí při dvou, leckteří při třech, čtyřech nebo pěti, málokteří
však dospěli k dokonalému konci. A kdykoli někdo neobstál, dostalo se mu od zbrojnošů
důkladného posměchu. Když se pak podrobili inkvizici i příslušníci šlechty, učenci a další
(přičemž z každého stavu byl shledán v pořádku jeden, popřípadě dva, začasté však vůbec
nikdo), došlo konečně i na pobožné pány arcišejdíře a šibaly, vyrábějící lapidem
spitalauficum1; ti lezli na váhu za takového posměchu, že i mně samému při všem zármutku
málem pukalo břicho smíchem a ani zajatci se nemohli zdržet od smíchu. Většina se ani
nedočkala prvního závaží, nýbrž byli vymrskáni z váhy bičem a důtkami a pak odvedeni k
ostatním zajatcům, vždy k příslušnému houfu.
Z tak velikého zástupu zůstalo tedy nakonec tak maličko lidí, že se stydím uvést jejich
počet. Byly mezi nimi i osoby vznešeného stavu, ale jedni jako druzí byli poctěni stejným
sametovým šatem a vavřínovou ratolestí.
Když byla inkvizice dočista u konce a nikdo už nestál před váhou kromě nás, žalostně
svázaných chudáků, vystoupí nakonec jeden z určených hejtmanů a povídá: „Milostivá slečno,
pokud by to Vaší Milosti nebylo nevhod, nechť je dovoleno těmto ubožákům, kteří uznali svůj
nerozum, aby si bez nebezpečí, jen tak pro radost, také stoupli na váhu, zdali by se snad i mezi
nimi nenašlo něco kloudného.“ Sotva to řekl, přepadla mě velká tíseň, neboť to právě mi bylo
útěchou v mém soužení, že jsem nemusel stát mezi všemi v takové hanbě nebo být vymrskán z
váhy. Vždyť jsem nepochyboval, že mnozí ze zajatců si teď asi přáli, aby byli raději deset nocí
zůstali s námi v sále. Ale protože panna přikývla, muselo tak být.
Rozvázali nám provaz a jeden po druhém se stavěl na váhu. Ačkoli to většinou skončilo
nezdarem, nikdo se jim nesmál ani na ně nebral bič, nýbrž směli se pokojně postavit stranou.
Můj druh byl pátý a vydržel znamenitě, k jásotu mnohých, zvláště však hejtmana, který si nás
předtím vyprosil, a tak mu panna prokázala obvyklou poctu. Po něm vyletěli dva opět velmi
svižně nahoru.
Já jsem byl osmý. Jakmile jsem celý roztřesený vstoupil na váhu, pošle mi můj druh, který
si tam už seděl ve svém sametu, přátelský pohled, i sama panna se maličko pousmála. Když
jsem ale setrval na všechna závaží, nařídí panna, aby mě vytáhli mocí. A tak se přivěsili ještě tři
muži na druhou stranu váhy, ale nepořídili také nic. Tu vstal jeden z chlapců a zakřičel
přeukrutně hlasitě: „To je on!“ Na to odpověděl druhý: „Tedy mu dovolte, ať užije svého
práva!“ Což panna schválila. A když jsem byl s náležitými ceremoniemi přijat, doptal jsem na
vybranou, abych vysvobodil jednoho ze zajatců, kterýkoli by se mi líbil. Dlouho jsem se
nerozmýšlel a vyvolil jsem prvního císaře, kterého mi už dávno bylo tak líto. Hned ho
propustili a posadili k nám se všemi poctami.
Když postavili na váhu i posledního zbylého, ale závaží byla pro něho příliš těžká, všimne
si panna mých růží, které jsem odepnul z klobouku a držel v rukou, a pošle svého chlapce, aby
je ode mne milostivě vyžádal. Ochotně jsem jí je poslal. Tak skončil v deset hodin dopoledne
tento první akt. Opět se rozeznělo troubení, bylo však pro nás ještě stále neviditelné.
Houfy zbrojnošů se zajatci musely prozatím odstoupit a čekat na rozsudek.
Nato byla ustavena rada z pěti předáků a nás, a panna jakožto předsedkyně přednesla, oč
jde, a žádala, aby každý vyslovil svoje mínění, jak by se mělo naložit se zajatci. První názor byl,
aby byli všichni usmrceni, někteří však tvrději než jiní, protože všichni se dostavili svévolně
proti jasným podmínkám. Jiní navrhovali, aby byli všichni ponecháni v zajetí, což se obojí
nelíbilo ani předsedkyni ani mně. Konečně podal císař, kterého jsem vysvobodil, spolu s
jedním knížetem a mým druhem a mnou tento návrh:
Za prvé: pokud jde o urozené pány, aby byli prostě vyvedeni ze zámku.
Jiné že by bylo možno vyvést trochu potupněji.
Někteří ať jsou vysvlečeni a běží odtud nazí.
Čtvrtí ať jsou zmrskáni pruty nebo vyštváni ven psy.
Kdo se včera ochotně poddal, ať odejde bez jakéhokoli postihu.
Konečně však ti nejsvévolnější a ti, kdo se tak nenáležitě chovali při včerejší hostině, ať jsou
potrestáni tělesně nebo na hrdle podle svých provinění.
Tento názor se zalíbil panně a získal vrch. Navíc byl zajatcům ještě dopřán oběd. To jim
bylo oznámeno brzy nato, vyhlášení rozsudku pak odsunuto na 12. hodinu. S tím se soudní
rada rozešla. Panna se svými lidmi se odebrala na své obvyklé místo, nám však nabídli nejvyšší
stůl v sále, s prosbou, abychom se s tím spokojili, než bude záležitost soudu dovedena plně do
konce, pak že máme být zavedeni k p. ženichovi a k nevěstě. Tím jsme se pro ten čas ochotně
nechali odbýt.
Mezitím byli zajatci znovu přivedeni do sálu a každý usazen podle svého stavu. Bylo jim
také přikázáno, aby se chovali poněkud způsobněji než včera; ale ani nebylo potřeba nějakých
zákazů, neboť hřebínek jim beztak spadl. Směle mohu říci – ne snad, abych lichotil, ale kvůli
pravdě –, že osoby vysokého stavu se vcelku dovedly nejlépe vpravit do takové nenadálé
nehody. Jejich pohoštění bylo sice dosti špatné, ale dostačující. Své dozorce ještě nebyli s to
vidět, kdežto pro nás byli viditelní, což mne nanejvýš potěšilo. Jinak však, i když nás štěstí
povýšilo, nemysleli jsme si o sobě nic více než jiní, ale mluvili jsme s ostatními a dodávali jim
srdce, že to nedopadne tak zle. Byli by ovšem rádi od nás vyzvěděli rozsudek, jenže nám bylo
důtklivě připomenuto, že nikdo jej nesmí prozradit. Ale utěšovali jsme je, jak to jen šlo, také
jsme s nimi pili, aby je víno aspoň trochu rozveselilo.
Naše tabule byla pokryta rudým sametem a byly na ní samé stříbrné a zlaté talíře a
poháry, což ostatní viděli s údivem a největší bolestí. Než jsme se ale posadili, přijdou k nám
oba chlapci a udělí každému z nás jménem ženichovým Zlaté rouno s okřídleným lvem, s
žádostí, abychom je u tabule měli na sobě a náležité hájili reputaci a lesk Řádu, jejž nám Jeho
Veličenstvo nyní propůjčuje a zanedlouho také potvrdí přiměřeně slavnostním způsobem.
Přijali jsme to s největší pokorou a slíbili, že vykonáme poslušné vše, co Jeho Veličenstvo nám
ráčí uložit. Kromě toho měl panoš lístek, na němž bylo zaznamenáno naše řádné rozsazení.
Nesnažil bych se jinak zamlčovat své místo, kdyby mi to snad někdo nemohl přičítat za pýchu,
která je přece v rozporu s čtvrtým závažím.
Protože naše pohoštění bylo věru honosné, zeptali jsme se jednoho z chlapců, zdali by nám
nebylo dovoleno poslat našim přátelům a známým trošku jídla. Když chlapec neměl žádné
výhrady, poslal každý prostřednictvím služebníků svým známým, co se dalo. Obdarovaní
ovšem neviděli nikoho ze služebníků a proto nevěděli, odkud se to tam bere, a tak jsem
jednomu z nich chtěl něco přinést sám. Ale jen jsem vstal, už byl za mnou jeden ze služebníků a
hlásil mi, že mě tímto přátelsky varuje. Kdyby to byl totiž viděl jeden z chlapců, bylo by se to
dostalo před krále a mělo by to pro mne jistě zlé následky. Protože si toho nevšiml nikdo než
on, nemíní mne prozradit; ale v budoucnu ať lépe dbám na důstojnost Řádu. Těmito slovy mě
vskutku přikoval k mé židli do té míry, že jsem se dlouhou dobu sotva pohnul. Přece však jsem
poděkoval za věrné varování, jak jen mi to ve spěchu a v leknutí napadlo.
Brzy nato začnou zase troubit. Už jsme tomu přivykli a věděli jsme, že to je panna, proto
jsme se přichystali k jejímu uvítání. Přijela na svém vysokém křesle s obvyklým doprovodem.
Před ní nesl jeden chlapec vysoký zlatý pohár, druhý chlapec pergamenový patent. Když umně
seskočila s křesla, vezme si od chlapce pohár a předá nám jej jménem královým, s oznámením,
že jej přináší od Jeho Veličenstva a abychom jej dali na jeho počest kolovat. Na víku toho
poháru stála Štěstěna, ozdobně odlitá ze zlata, v ruce držela vlající červený praporek. Pil jsem
proto trochu smutněji, neboť jsem se teď už sdostatek obeznámil se záludností štěstí.
Panna byla přizdobena stejně jako my Zlatým rounem a lvem, z čehož jsem se dovtípil, že
by mohla být předsedkyní Řádu. Otázali jsme se jí tedy, jak se vlastně ten náš Řád jmenuje.
Odpověděla, že ještě nepřišel čas, aby nám to sdělila, teprve až bude vyřízena záležitost se
zajatci. Proto že jsou jim také stále drženy oči. Co se s námi stalo, že bylo pouze jim k pohoršení
a zlosti a že to ještě není nic proti cti, s níž můžeme počítat.
Když to řekla, přijala od druhého chlapce patent, rozlišený ve dvě části. První skupině z
něho přečetla asi toto:
Nechť doznají, že příliš lehkomyslně uvěřili falešným, smyšleným knížkám, že přecenili
své vlastní možnosti a tak přišli do tohoto zámku, k čemuž přece nikdy nebyli povoláni.
Většina že se asi dostavila, jen aby se tu oddala truňku a poté si žila dále o to skvěleji a
velkolepěji; ale ze také jeden druhého popichoval a tím uvrhl do takového posměchu a hanby a
že jsou proto hodni vytrpět náležitý trest.
Ti, jichž se to týkalo, to kajícně doznali a dali na to ruku. Načež se druhým dostalo
poněkud tvrdší domluvy asi tohoto druhu:
K tomuto doznání se ti dobří umělci odhodlávali neradi. Když jim však nejen sama panna
pohrozila smrtí a přisahala, že jí neuniknou, ale když i z druhé strany začali proti nim zle zuřit
a jednomyslné žalovali, že byli od nich škaredě oklamáni, doznali to konečně s bolestí, aby se
uvarovali velké pohromy, ale hned také uváděli, že na tom, co se zde stalo, oni nemají nejhorší
podíl. Protože se totiž páni chtěli mocí dostat do zámku a obětovali na to i mnoho peněz,
použil každý z nich všech úskoků, aby něco polapil, a tak to přivedli nakonec tak daleko, jak je
nyní všem patrno. Ze se to přitom nezdařilo, to podle jejich domnění nezpůsobili oni více než
páni; ti měli mít tolik rozumu a vědět, že kdyby někdo znal, jak se bezpečně dostat do zámku,
nelezl by s nimi pro bídný zisk s tak velikým nebezpečím přes zeď. Jejich knížky že šly také tak
hojně na odbyt, že kdo se nedovedl jinak uživit, musil začít s takovým podvodem. Doufali
také, bude‐li soud spravedlivý, že s nimi nenaloží nikterak krutě, neboť oni pouze sloužili
pánům na jejich snažnou žádost, jak se na sluhy sluší. Takovými a podobnými řečmi se chtěli
omlouvat.
Panna jim však odpověděla, že královské Veličenstvo je odhodláno potrestat všechny do
jednoho, byť některé tvrději než druhé. Co oni uváděli, že je sice zčásti pravda, a proto to také
nemá být pánům jen tak darováno. Nechť se však chystají na smrt ti, kdo se svévolně sami
nabízeli a případně i nerozumné svedli proti jejich vůli. I těm, kteří uráželi královské
Veličenstvo falešnými knížkami, z čehož lze všechny takové usvědčit z jejich vlastních spisů a
knížek.
Nad tím se u mnohých rozlehl žalostný nářek, pláč a žadonění, prosili a vrhali se panně k
nohám, což jim ale všechno nemohlo nijak pomoci. Velmi jsem se divil, jak se panna mohla
držet tak statečně, když jejich bída nám všem (ačkoli jsme od většiny z nich zkusili mnoho
trápení a muk) vehnala slzy do očí a dojala nás k soucitu. Panna rychle odeslala svého panoše.
Ten přivedl s sebou všechny kyrysary, kteří byli dnes přítomni u váhy. Těm panna rozkázala,
aby každý si vzal k sobě svého muže a aby je odvedli do jejich velké zahrady ve spořádaném
průvodu, tak aby vždycky šel jeden kyrysar s jedním zajatcem. Každý poznal tak bezpečně,
koho se má ujmout, až jsem žasl. I mým včerejším druhům bylo dovoleno, aby bez pout vyšli
ven do zahrady a zúčastnili se vykonání rozsudku.
Jakmile byli všichni venku, vyskočí panna ze svého křesla a požádá nás, abychom usedli
na stupních trůnu a objevili se spolu s ni při rozsudku. Nezpěčovali jsme se, nýbrž nechali jsme
všechno stát na stole (kromě poháru, jejž panna svěřila do opatrovaní panošovi) a vezli jsme se
ve své parádě ven, křeslo jelo samo od sebe a tak jemně, jako bychom projížděli vzduchem, až
jsme tímto způsobem dorazili do zahrady, kde jsme pak všichni sestoupili. Tato zahrada
nebyla zvlášť ozdobná, avšak líbilo se mi, že stromy byly vysázeny v takovém pořádku, jinak
tam také tryskala skvostná kašna, vyzdobená podivuhodnými soškami, obrazy a nápisy, také
podivnými znaky (jichž chci vzpomenout, dá‐li Bůh, v příští knize). V zahradě bylo vystavěno
dřevěné lešení, ověšené krásnými malovanými závěsy a obsahující čtyři galerie nad sebou.
První z nich byla nejnádhernější a zastřena bílým taftovým závěsem, takže jsme tehdy ještě
nemohli vědět, kdo je za ním. Druhá byla prázdná a nezakrytá. Poslední dvě byly opět zakryty
červeným a modrým taftem.
Když jsme došli k lešení, pokloní se panna skoro až k zemi, pročež jsme se velice ulekli
Snadno jsme se totiž dovtípili, že král a královna asi nejdou daleko Když jsme i my prokázali
náležitým způsobem úctu, zavedla nás panna po točitých schodech do druhé galerie. Sama se
postavila na nejvyšší místo, kdežto my jsme zůstali v předešlém pořádku. Jak se tehdy (jakož i
předtím u tabule) vůči mně choval císař, kterého jsem vysvobodil, o tom nemohu dobře
vyprávět, nechci‐li se vydat na pospas zlým jazykům. Mohl si totiž snadno spočítat, do jaké
bídy a do jakých starosti by se byl teď dostal, kdyby byl musel s takovým posměchem čekat na
rozsudek, zatímco mým přičiněním tu nyní stojí v takové vážnosti a důstojnosti.
Mezitím se objeví táž panna která mi kdysi přinesla pozvání a kterou jsem pak až do této
chvíle znova nespatřil, zaduje nejprve do veliké trouby a pak začne hlasitě předčítat rozsudek
tohoto znění:
Královské Veličenstvo, pán můj i všech, by si ze srdce přál, aby všichni zde shromáždění
se byli objevili na vyzvu Jeho Veličenstva s takovými vlastnostmi, aby na jeho počest mohli byt
v hojnějším počtu ozdobou svatebních slavností a radovánek. Protože se však Bohu
Všemohoucímu zalíbilo jinak, nemá Jeho Veličenstvo proti tomu co reptat, nýbrž musí – proti
svému přání – setrvat při staroslavném obyčeji tohoto království. Aby však vrozená mírnost
Jeho Veličenstva mohla být oslavována po všem světě, jednalo Jeho Veličenstvo se svými rádci
a zemskými stavy v tom smyslu, aby obvyklý rozsudek byl znatelně zmírněn.
Ráčí proto nejprve pánům a mocnářům nejen cele darovat život, ale dokonce je propustit
na svobodu. S přátelskou přízní a uctivou prosbou, aby se vašnosti neráčily hněvat, že se
nemohou zúčastnit oslav jeho Veličenstva, aby naopak uvážily, ze Bůh Všemohoucí jim beztak
uložil více, než mohou patřičně a klidně unést, a že i v rozdílení svých darů má nezbadatelný
úradek. Jejich reputaci nebude na škodu, ani když u tohoto našeho Řádu budou zavrženi,
protože přece na tom světě nemůžeme umět všichni všechno. Že vsak vašnosti byly svedeny od
zlých šibalů nezůstane bez odplaty – jeho Veličenstvo rovněž zamýšlí předat vašnostem
vbrzku Soupis knih kacířských neboli Rukověť očisty, aby mohli nadále rozlišovat s lepším
rozumem mezi dobrým a zlým. Protože Jeho Veličenstvo hodlá též vbrzku provést ve své
knihovně probírku a obětovat spisy svůdců Vulkánovi, prosí vašnosti o laskavou službu a
podporu, ať každý naloží se svou knihovnou právě tak, aby v budoucnu, jakož doufáme, byla
učiněna přítrž všemu zlému a nečistému. Mimoto je Jeho Veličenstvo napomíná, aby už nadále
tak neuvážlivě netoužili dostat se dovnitř, aby jim to snad nebylo vyčteno jako omluva pro
svůdce a oni aby tím neupadli u mnohých v posměch a opovržení. Konečně doufá Jeho
Veličenstvo, protože země má právo něco od vašností požadovat, že nikomu nebude zatěžko
vykoupit se nějakým řetězem nebo co má právě po ruce, tak se s námi přátelsky rozloučit a s
našim doprovodem se opět odebrat ke svým.
Ostatní, pokud neobstáli při 2., 3. a 4. závaží, nemíní Jeho Veličenstvo propustit tak lehko.
Aby však i oni pocítili mírnost Jeho Veličenstva, rozkázal, aby byli vysvlečeni cele do naha a
tak odesláni pryč.
Kdo byli shledáni příliš lehkými při 2. a 5. závaží, těm bude kromě obnaženi ještě
vypáleno jedno, dvě nebo více znamení, podle toho, jak kdo byl lehčí nebo těžší.
S těmi, kdo byli vytaženi vzhůru 6. nebo 7. závažím, ne však ostatními, bude naloženo
poněkud milostivěji... (A tak dále: na každou kombinaci byl ustanoven určitý trest, což by
trvalo příliš dlouho, kdybych to zde měl vyprávět.)
Usvědčení arcišejdíři konečně, kteří nebyli s to vyvážit ani jediné závaží, budou podle
okolností potrestáni tělesně nebo na hrdle, mečem, provazem, vodou a pruty. Rozsudek bude
proveden bez prodlení, pro výstrahu jiným.“
S tím zlomila naše panna hůlku. Druhá, jež přečetla rozsudek, zadula do své trouby a
odstoupila s velikou úklonou směrem k tem, kteří stáli za závěsem.
Zde však nemohu nesdělit čtenáři něco o počtu našich zajatců. Těch, kdo vyvážili jedno
závaží, bylo 7, kdo dvě – těch bylo 21, tři – 35, čtyři – 35, pět – 21, šest – 7. Jeden jediný byl, kdo
se jen taktak vznesl, když došlo na sedmé, a to ten, kterého jsem vysvobodil. Jinak bylo mnoho
těch, kdo veskrze propadli. Těch však, kdo se udrželi u země přes všechna závaží, několik. Tak
jsem si to pilně spočítal a zaznamenal na svou tabulku, když nyní stáli před námi, rozděleni
podle svých nedostatků.
Co je nanejvýš podivuhodné, že mezi věcmi, kteří něco vážili, nebyl žádný roven jinému.
Neboť ačkoli jich 35, jak jsem uvedl, vážilo po třech závažích, přece jeden z nich vážil 1., 2., 3.,
jiný 3., 4., 5., třetí 5., 6., 7. a tak dále, takže k nejvyššímu podivení mezi těmi 126, kteří něco
vážili, nebyl žádný na tom stejně jako jiný. Byl bych rád, kdybych je mohl všechny uvést
jménem, každého s jeho vahou, kdyby mi to zatím ještě nebylo zakázáno. Doufám však, že v
budoucnu to vyjde najevo i s patřičným výkladem.
Když dozněl rozsudek, byli především páni velmi spokojeni, protože se při takové
přísnosti ani nemohli nadít mírného soudního výroku. A tak dávali ještě více, než bylo
požadováno, a každý se vykupoval řetězy, šperky, zlatem, penězi a jiným, kolik kdo měl po
ruce, a s úklonou se rozloučili. Královským služebníkům bylo sice zakázáno, aby se komukoli
při odchodu smáli, ale několik posměváčků přece nemohlo potlačit smích; bylo totiž opravdu
směšné, jak rychle jeden za druhým mizeli, aniž se ohlédli. Někteří ještě požádali, aby jim byl
brzo zaslán přislíbený Katalog, že pak se svými knížkami naloží tak, aby královské Veličenstvo
bylo spokojeno. Bylo jim to opětně připověděno. Pod branou dostal každý doušek z kalicha
zapomnění, aby tak zapomněli na svou nehodu.
Po nich odtáhli „dobrovolníci“. Byl jim poskytnut volný odchod pro jejích poctivost, ale s
tím, aby se už nikdy v této podobě nevraceli. Kdyby jim však – jakož i ostatním – bylo zjeveno
poněkud více, mohou být vítanými hosty.
Zatím došlo na svlékání; i při něm byla zachována nerovnost, podle přečinu jednotlivých
zajatců. Někteří byli odesláni nazí bez další úhony. Někteří byli vyhnáni se zvonečky a
rolničkami. Někteří byli vymrskáni bičem. Summa summarum bylo tolik různých trestů, že je
nemohu všechny vylíčit.
Konečně došlo i na poslední, u těch se to protáhlo trochu déle. Neboť než někteří byli
oběšeni, jíní sťati, někteří svrženi do vody, jiní potrestáni jinými způsoby, uběhlo drahně času.
Nad takovouto exekucí jsem se docela doopravdy rozplakal, a to ne kvůli trestu samému,
neboť oni si jej svým zločinným počínáním věru zasloužili, ale protože mi přišla na mysl lidská
zaslepenost: že se totiž pořád a pořád pachtíme za něčím, co je pro nás zapečetěno už od pádu
prvního člověka.
A tak se zahrada, nedávno ještě přeplněná, rychle vyprázdnila, a kromě vojáků už tam nezbylo
človíčka.
Když se to všechno stalo a nejprve se na pět minut rozhostilo ticho, objevil se krásný
sněhobílý jednorožec se zlatým kruhem kolem šíje, na němž byla vyryta jakási písmena,
přiběhl až ke kašně a tam se sklonil na obě přední nohy, jako by tím chtěl vzdát poctu lvu, jenž
stál na kašně tak nehybně, že jsem měl za to, že je z kamene nebo z kovu. Ten však hned nato
zvedl obnažený meč, který držel ve spárech, a rozlomil jej na dvě půlky; oba kusy, pokud vím,
zapadly do studně. Pak se dal do řvaní a řval tak dlouho, až přiletěla bílá holubička a přinesla
mu v zobáčku olivovou ratolest. Lev ji neprodlené zhltl a hned se upokojil. A tak se potom i
jednorožec s radostí vrátil tam, odkud vyšel.
Nato nás naše panna vedla opět po točitých schodech dolů z lešení, opět jsme se poklonili
směrem k závěsu a musili jsme si vodou z kašny umýt ruce i hlavy. Chvíli jsme musili ve svém
pořádku posečkat u kašny, než se král zase odebral skrytou chodbou do svého sálu. Pak nás
zase zavedli za zvuků podivuhodné hudby, v nádherném průvodu a za chvalitebných
rozhovorů ze zahrady do naší dřívější místnosti. Byly čtyři hodiny odpoledne.
Aby nám zatím nebyla příliš dlouhá chvíle, přidělila panna každému z nás jednoho
panoše. Tito chlapci nebyli toliko skvostně oděni, ale i znamenitě učení. Dovedli tak umně
rozmlouvat o všech věcech, že jsme se musili prostě stydět. Měli příkaz, aby nás provedli po
zámku – ovšem jen po určitých místech – a tak aby nám všemožně podle našich přání krátili
čas. Panna se prozatím odporoučela, s příslibem, že se zase objeví při večeři; pak že bude slavit
Ceremonias suspensionis ponderum2. Prosila, abychom tedy trpělivě vyčkávali do zítřka: zítra
totiž budeme představeni králi.
Když se takto s námi rozloučila, dělal každý z nás, co se mu nejlépe líbilo. Někteří si
prohlíželi rozmanité krásné tabule, jež si pak sami pro sebe obkreslovali, rozvažovali též, co asi
značí ty podivuhodné znaky, jiní se musili trochu osvěžit pokrmem a nápojem. Já a můj druh
jsme se nechali provádět od mého chlapce sem a tam po zámku. Nikdy v životě nebudu litovat
této procházky. Neboť vedle mnoha nádherných starožitností mi chlapec ukázal i královské
hrobky, kde jsem se naučil více, než je napsáno ve všech knihách. Stojí tam i nádherný Fénix, o
němž jsem před dvěma lety vydal zvláštní knížku. Přinese‐li toto mé vyprávění užitek, jsem
ochoten napsat i o Lvu, Orlu, Nohovi, Sokolu a dalších, a to o každém zvláštní malé pojednání,
které bude obsahovat í jejich vyobrazení a nápis. Je mi líto všech mých ostatních společníků, že
promeškali tak vzácný poklad, a přece musím mít za to, že to asi byla zvláštní vůle Boží. Měl
jsem také nadmíru veliký užitek ze svého chlapce: i on totiž měl za úkol vodit svého svěřence
tam, kam mu podle jeho založeni bylo libo – ale právě mému chlapci byly svěřeny klíče od
oněch hrobek; proto se mi dostalo před jinými tohoto štěstí. Je ovšem pravda, že ačkoli k té
prohlídce vyzval i jiné, ti se dohadovali, že takové hrobky budou asi leda kdesi na hřbitově a
tam že se ještě dostanou jindy, bude‐li na nich vůbec co k zhlédnutí. Ani tyto pamětihodnosti,
jak jsme je oba zakreslili a opsali, nemají být utajeny mým vděčným žákům.
Druhou zvláštností, kterou nám oběma ukázal, byla nádherná knihovna, tak jak byla
tehdy ještě pohromadě před reformací. Ačkoli mi vzpomínka na tuto knihovnu osvěží srdce,
kdykoli mi vytane na mysli, nehodlám se o ní šířit, neboť její katalog má vyjít co nejdříve. U
vchodu do této místnosti stojí veliká kniha (taková, že jsem podobné jakživ neviděl), a v ní jsou
narýsovány všechny sochy, sály, portály, také všechny nápisy, jinotaje apod., jež tu lze vidět v
celém zámku. Ačkoli jsme slíbili povědět něco i o ní, ještě se toho zatím zdržuji, dokud
nepoznám lépe svět.
U každé knihy je vymalován její autor. (Jak jsem vyrozuměl, má být mnoho z nich spáleno,
aby u řádných lidí byla vyhlazena i vzpomínka na ně.) Když jsme prochodili i knihovnu a
právě vyšli zase ven, přiběhne k nám jiný chlapec, pošeptá našemu cosi do ucha, načež ten mu
předá klíče a druhý s nimi spěchá nahoru po schodišti. Náš chlapec ale převelice zbledl, a když
jsme na něho zle doráželi s prosbami, sdělil nám, že královské Veličenstvo si nepřeje, aby
kdokoli zhlédl ty dvě věci, tj. knihovnu a hrobky. Že nás proto prosí, je‐li nám jeho život milý,
abychom to nikomu nevyjevovali, neboť on to už právě nyní zapřel. Vyhověli jsme mu s
radosti a strachem; zůstalo to už utajeno a nikdo se už po tom neptal.
Tak jsme na obou místech strávili tři hodiny, čehož jsem nikdy nelitoval. Odbila už sedmá,
ale nedávali nám ještě jíst. Nás hlad se ovšem při tom stálém osvěžování dal snadno oželet:
celý život bych byl ochoten se postit při takové traktaci! Mezitím nám předvedli ještě i krásné
kašny, doly í dílny pro všelijakou uměleckou činnost. Žádná z nich nebyla taková, aby
nepředčila veškeré naše umění, i kdybychom je všechno stavili dohromady.
Všechny tyto místnosti byly postaveny do půlkruhu, aby ti, kdo v nich přebývali, mohli
mít před očima skvostný orloj, který byl umístěn uprostřed na krásné věži, a aby se mohli řídit
podle běhu planet (jejž bylo na orloji přenádherně vidět). Přitom jsem si opět mohl snadno
všimnout, čeho se nedostává našim umělcům. Ale není mým úkolem, abych jim podával
informace.
Konečně jsem se dostal do rozlehlého sálu, jenž ovšem ostatním byl předveden už dávno.
V něm stál uprostřed veliký Globus Terrenus3, měřící 30 stop v průměru. Skoro polovina byla
zapuštěna do země, kromě části, jež byla překryta schůdky. Tímto globusem i s jeho celým
zařízením mohli dva muži otáčet pěkně dokola, přičemž nikdy z něho nebylo vidět více než
právě to, co bylo nad obzorem. Ačkoli jsem si snadno uvědomoval, že asi také musil být k
nějakému zvláštnímu užitku, přece jsem se nemohl dovtípit, k čemu slouží zlaté kroužky
umístěné na různých místech globusu. Můj chlapec se tomu zasmál a nabádal mě, abych se na
ně zadíval důkladněji. Zkrátka, našel jsem tam také svou vlast vyznačenou zlatem. Proto se i
můj druh jal hledat svou, a shledal totéž. Protože tomu tak bylo i u domoviny několika dalších,
kteří zůstali, ujistil nás chlapec, že včera ohlásil královskému Veličenstvu starý Atlas (tak se
jmenoval královský astronom), že všechny pozlacené body odpovídají do puntíku vlasti těch,
kdo obstáli, tak jak ji každý z nich udal. To byl také důvod (když viděl, že já jsem se vyřadil,
ačkoli u mé vlasti je jeden z oněch bodů), že navedl jednoho z hejtmanů, aby za nás prosil, ať se
postavíme na váhu, děj se co dej, aniž z toho máme mít škodu: zvláště proto, že prý vlast
jednoho z nás má obzvlášť dobré znamení. Proto mi také – ne bez příčiny – byl přidělen za
průvodce právě on, panoš, který měl mezi všemi ostatními největší moc. Poděkoval jsem za to,
a tím pečlivěji jsem se zadíval na svou domovinu, i shledal jsem, že vedle kroužku bylo ještě
několik krásných pruhů, což však neuvádím sobě k slávě nebo k chvále. Viděl jsem toho na
tomto globusu ještě více, ale nehodlám to vypisovat. Nechť jen se každý sám zamyslí, proč asi
nemá každé město svého filosofa.
Nato nás zavedl dokonce i dovnitř do globusu. Bylo tam prosté zařízení; na moři, kde bylo
beztak mnoho místa, byla tabulka, na níž bylo trojí věnování a jméno tvůrce; tu bylo možno
lehce nadzvednout a sejít po pružném prkně do středu, kam se vešly asi čtyři osoby. Bylo to
pouhé sedátko z prken, na němž jsme mohli sedět a – nejspíš – i za jasného dne (teď už byla
tma) pozorovat hvězdy. Byly to podle mého odhadu samé rubíny, ty se tak krásně třpytily ve
svém náležitém pořádku i běhu, že se mi málem nechtělo ven. Později se chlapec o tom zmínil
naší panně a ta si mě s tím často dobírala: byl už totiž čas k jídlu, a já jsem se tak zakoukal do
globusu, že jsem byl u stolu skoro poslední.
Už jsem se tedy déle nezdržoval, rychle jsem si zase oblékl kabát (který jsem předtím
odložil) a odebral jsem se ke stolu. Zde se mi od služebníků dostávalo takových úklon a poct,
že jsem se pro stud ani neodvažoval vzhlédnout, a tak jsem si ani nevšiml panny, která mne již
po jedné straně očekávala. Ona to vlak rychle vypozorovala, chytila mě za kabát a tak mě
dovedla ke stolu. Šířit se o hudbě a další nádheře mám za zbytečné, protože to jednak nejde
dostatečně vylíčit a jednak jsem jíž svrchu o tom všem pověděl, co bylo v mých silách. Slovem –
nebylo tu nic než umění a líbeznost.
Když jsme už jeden druhému vypověděli, co všechno jsme odpoledne dělali (přičemž jsme
pomlčeli o knihovně a hrobkách) a když už víno nás rozveselilo, spustí panna: „Milí páni, mám
náramný spor s jednou ze svých sester. Máme doma orla. Krmíme ho tak pilně, že mu každá
chce být nejmilejší, a mnoho jsme se už kvůli tomu nahádaly. Onehdy jsme se dohodly, že k
němu půjdeme obě společně, a vůči které se bude chovat nejpřívětivěji, té že bude náležet.
Stalo se tak. Jako obyčejně jsem nesla v ruce vavřínovou snítku, má sestra však neměla žádnou.
Jakmile nás obé spatřil, daroval ihned mé sestře větvičku, kterou držel v zobáku, a naproti
tomu si žádal mou, kterou jsem mu dala. Každá z nás si teď myslí, že ji má nejraději. Jak se
mám zachovat?“
Toto způsobné vyprávění naší panny se nám všem tuze zamlouvalo, každý by také byl rád
slyšel řešení; protože však se mnozí dívali na mě a žádali, abych se první ujal slova, dostala se
má mysl do takového zmatení, že jsem si nedovedl pomoci jinak, než že jsem namísto řešení
předložil jiný příběh.
Řekl jsem tedy: „Milostivá slečno, otázka Vaší Milosti by se dala snadno vyluštit, kdyby
mě jedno netrápilo. Měl jsem dva druhy, oba mě nadmíru milovali. Protože byli na pochybách,
kterého z nich mám nejraději, usnesli se, že se znenadání rozběhnou ke mně, a koho z nich
popadnu do náručí, ten že bude ten pravý. Učinili tak. Jenomže jeden z nich nestačil druhému,
a tak zůstal pozadu a dal se do pláče. Druhého jsem přijal s údivem. Když mi dodatečně tu
záležitost vysvětlili, nevěděl jsem, jak se rozhodnout, a tak jsem to ponechal až do této chvíle,
že tady se mi snad dostane dobré rady.“ Tomu se panna podivila a dobře pochopila, kam jsem
mířil; proto odpověděla: „Dobrá, my dva jsme spolu vyrovnáni; žádám tedy rozluštění od
druhých.“
Ale teď už si ostatní nabrali ode mne rozumu, a tak další také začal: „V mém městě
nedávno odsoudili jednu pannu k smrti. Soudci jí však přišlo z jakéhosi důvodu líto, i dal
rozhlásit, kdyby snad někdo toužil si tu pannu vybojovat, to že může. Panna však měla dva
nápadníky. Jeden z nich se rychle vypravil a přišel na kolbiště, aby tam očekával soka. Časem
se dostavil i druhý, ale protože přišel pozdě, usmyslil si, že bude sice bojovat, ale dá se
dobrovolně přemoci, jen aby panna zůstala naživu. Tak se stalo. Nato každý z nich ji chtěl mít
pro sebe. Poučte mne tedy, pánové, komu přísluší?“
Panna se už nemohla zdržet a pravila: „Myslila jsem, že se mnoho dozvím, místo toho se
sama zaplétám do sítě. Přece však bych chtěla slyšet, zdali je takových ještě více?“
„Zajisté,“ odpověděl třetí. „Nikdo ještě nikdy nevyprávěl větší dobrodružství, než se
přihodilo mně samému. Miloval jsem za mlada jednu počestnou pannu. Aby tato má láska
mohla dospět k vytouženému cíli, musil jsem použít služeb jedné stařenky, ta mne také
nakonec dopravila k ní. Tu se stalo, když jsme mi tři dleli spolu o samotě, že tam přišli bratři
oné panny. Rozlítili se tak velice, že mi chtěli vzít život. Protože jsem však tuze prosil, musil
jsem konečně přisahat, že pojmu každou z nich na jeden rok za manželku. Povězte mi tedy,
vzácní páni, měl jsem si vyvolit napřed tu starou nebo tu mladou?“
Této hádance jsme se všichni pořádně zasmáli. Ačkoli si někteří o tom mezi sebou šuškali,
nechtěl nikdo o věci rozhodnout.
Nato začal čtvrtý: „V jednom městě žila počestná urozená paní. Mnoho jich bylo, kteří k ni
cítili lásku, zvláště však jeden mladý šlechtic. Když od ní požadoval více, než mu byla ochotna
poskytnout, vzkázala mu konečně: zavede‐li ji uprostřed zimy do krásné zelené zahrady plné
růží, stane se mu po vůli; ne‐li, ať se již neukazuje. Šlechtic se vydal na cestu a putoval po všech
možných zemích, aby našel člověka, který by mu dovedl něco takového vykouzlit. Konečně
potkal jakéhosi stařečka, ten se zavázal, že to dokáže, slíbí‐li mu za to polovic svého majetku,
šlechtic souhlasil a stařeček to provedl. Mladý muž pozval onu paní k sobe do té zahrady, ta
proti očekávání viděla, že se tam všecko zelená a je tam veselo a teplo, a vzpomněla si na svůj
slib. Nežádala nic jiného, než aby se ještě jednou mohla vzdálit k svému manželovi, jemuž s
vzdycháním a slzami vypověděla své hoře. Protože vsak manžel poznal dostatečně její věrnost,
odeslal ji zpátky s tím, aby vyhověla svému nápadníku když ji vydobyl za tak velikou cenu.
Šlechtice dojala poctivost manželova tak velice, že se obával hříchu, kdyby se dotkl tak
počestné manželky, i poslal ji čase se ctí nazpět jejímu pánovi. Když se pak dozvěděl stařeček o
velkomyslnosti těchto obou, nechtěl zůstat pozadu, a i když byl sám dočista chudobný, vrátil
šlechtici jeho majetek a odtáhl, A teď nevím, milí páni, kdo vlastně mezi těmi osobami osvědčil
největší velkodušnost?“ Nu, tady nám huba sklapla jaksepatří, ani panna nechtěla odpovědět;
řekla tedy, aby pokračoval někdo jiný z pánů.
Pátý se proto nerozpakoval a začal: „Milí páni, nehodlám to natahovat. Kdo má větší
radost? Ten, kdo se dívá na to, co má rád, nebo ten, kdo na to pouze myslí?“ „Ten, kdo to vidí,“
řekla panna. „Nikoli,“ odporoval jsem. Povstal spor, a proto zvolal šestý: „Milí páni, mám se
oženit a mám před sebou pannu, vdanou a vdovu. Pomozte mi v mých pochybách, já pak také
pomohu urovnat, v čem se nemůžete shodnout.“
Hádanky dalších byly poněkud zamotanější, takže jsem si je nedokázal všecky
zapamatovat. Jedna však mi ještě napadá. To jeden vyprávěl, že před několika lety potkal
jakéhosi doktora medicíny, ten že si nakoupil na zimu dříví, také se při něm po celou zimu
hřál, jenomže jakmile zase nadešlo jaro, tu prý totéž dříví zase prodal, takže ho užíval
zadarmo. „V tom musí být čáry,“ řekla panna, „ale náš čas uplynul.“ „Ano,“ povídá můj druh,
„a ten, kdo by nedovedl vyřešit všecky ty hádanky, ať to každému vzkáže po zvláštním poslu.
Mám za to, že by mu nemělo být odepřeno řešení.“ Mezitím už začali pronášet děkovnou
modlitbu, a tak jsme všichni vstali od stolu, spíše spokojeni a rozveseleni, než přejedeni; však
bych si také přál, aby se všechny hody a hostiny odbývaly tímto způsobem!
Když jsme se zase chvíli prošli po sále, ptá se nás panna, zda si přejeme, aby se začalo se
svatebními obřady. „Jistě, šlechetná ctná panno,“ odpoví jeden z nás. Odešle tedy tajně panoše,
mezitím však pokračuje v hovoru s námi a počíná si vůči nám ve všem všudy tak nenuceně, že
jsem se odvážil se jí zeptat na jméno. Panna se usmála mé všetečnosti, nedala se však k tomu
pohnout, nýbrž odpověděla: „Moje jméno čítá 55, a přece obsahuje pouze 8 písmen, z nichž
třetí je třetinou pátého, ale připočte‐li se k šestému, vznikne z toho číslo, jehož odmocnina je o
první písmeno větší než samo třetí, a přitom je polovinou čtvrtého. Páté a sedmé písmeno je
stejné; rovněž tak první a poslední; ty pak dají s druhým dohromady tolik jako šesté, které však
čítá jenom o čtyři více, než třikrát třetí. Nu, a teď mi, milý pane, řekněte sám, jak se jmenuji?“
Ta odpověď mi připadala až dost zvláštní, ale nepovolil jsem a řekl: „Šlechetná a ctná panno,
nemohl bych se dozvědět aspoň jedno z těch písmen?“ „Buďsi,“ na to ona, „ano, to by šlo.“
„Kolik tedy,“ odpověděl jsem zase já, „čítá sedmé?“ „Tolik,“ řekla, „kolik je tady všech
vážností dohromady.“ Více jsem nežádal a její jméno jsem už nyní vypočítal snadno.4 Byla s
tím velmi spokojena a hned nám připověděla, že nám bude odhaleno ještě leccos jiného.
Zatím se už přichystaly další panny a přicházely do sálu s okázalou nádherou. V čele
průvodu jim svítili na cestu dva jinoši. První s veselou tváří, světlýma očima a jemného
vzrůstu. Druhý se tvářil poněkud hněvivě, a jak jsem se měl později přesvědčit, všecko muselo
vždy být tak, jak on to chtěl mít. Pak následovaly nejprve čtyři panny. První s pohledem cudně
sklopeným k zemi a v pohybech tuze pokorná. Druhá byla rovněž způsobná a stydlivá. Třetí se
něčeho polekala, hned jak vešla do světnice; dozvěděl jsem se, že nemůže vydržet nikde, kde je
příliš veselo. Čtvrtá si přinesla plno kytiček, aby mohla dávat najevo svou lásku a štědrost. Za
těmito čtyřmi přicházely dvě, jež byty oděny poněkud skvěleji, a pěkně nás pozdravily. První
měla sukni celou modrou, posázenou zlatými hvězdičkami, druhá zelenou, vyzdobenou
červenými a bílými čárkami. Na hlavách měly vlající šátky, které jim slušely co nejlíbezněji.
Nakonec kráčela jedna o samotě, na hlavě měla korunku, ale dívala se víc nahoru k nebi než na
zem. Všichni jsme měli za to, že to je nevěsta. Ale zdaleka tomu tak nebylo, ač tato panna jinak
značně převyšovala nevěstu poctami, bohatstvím i stavem, a později také řídila celou svatbu.
Když došla až k nám, následovali jsme příkladu naší panny a padli jsme před ni na kolena,
ačkoli ona sama se projevovala nadmíru pokorně a bohabojně. Každému podala ruku a
připomínala, abychom se tomu příliš nedivili, neboť to prý je pouze jeden z jejích
nejnepatrnějších darů; ať jen pozvedáme oči k Stvořiteli a učíme se tak poznávat jeho
všemohoucnost. Také ať nadále používáme na své započaté dráze stejné milosti, Bohu k chvále
a lidem k užitku. Zkrátka, její slova byla úplně jiná než slova naší panny (ta byla přece jenom
trochu světštější); pronikala mi až do morku kostí. „A ty,“ tak se obrátila ke mně, „ty jsi přijal
více než jiní, hleď, abys také více vydal.“ Takové kázání mi připadalo náramně podivné. Když
jsme totiž viděli přicházet panny s hudbou, myslili jsme si, že se už začne tancovat; jenomže k
tomu ještě věru nenadešel čas.
Závaží, o nichž byla dříve řeč, stála ještě v sále. Proto přikázala královna (kdo to vlastně
byl, to jsem ještě nevěděl) každé panně, aby převzala jedno závaží. Naší panně ale přidělila své
vlastní – poslední a největší – a pokynula nám, abychom šli vzadu za nimi. Naše důstojnost
tentokrát poněkud poklesla: všiml jsem si, že naše panna se k nám chová přespříliš laskavě a že
naše vážnost není tak tuze veliká, jak jsme si už sami začali namlouvat. Šli jsme tedy ve svém
obvyklém pořádku za nimi.
Zavedli nás do první komnaty, tam nejprve naše panna zavěsila královnino závaží.
Zpívala se přitom krásná duchovní píseň. V této komnatě nebylo nic zvlášť vzácného kromě
několika krásných modlitebních knížek, jež tam jsou nepostradatelné. Uprostřed byl postaven
pult, velmi příhodný k modlitbám, u něho poklekla královna, kolem ní jsme museli pokleknout
i my všichni; panna vzala jednu z knížek a předříkávala z ní slova modlitby, my jsme je
opakovali po ní: aby se svatba, jež nyní započala, dokonala k Boží slávě a našemu užitku.
Potom jsme přišli do druhé komnaty, tam pověsila první panna své závaží, a tak dále, až
byly vykonány všechny obřady. Nato královna opět podala každému ruku, pak se odporoučela
i se svými pannami.
Naše presidentka zůstala ještě chvíli u nás, protože však už bylo kolem druhé hodiny po
půlnoci, nechtěla nás déle zdržovat. Řekl bych, že byla docela ráda v naší společnosti, nicméně
nám popřála dobré noci a abychom v noci pokojně spali a rozžehnala se tak s námi přátelsky a
jakoby nerada. Naši panoši byli podrobně poučeni, a tak každého uvedli do jeho pokoje.
Zůstali také u nás na druhé posteli, aby nám byli k službám, kdybychom něco potřebovali. Můj
pokojík (jak vypadaly ostatní, nevím) byl vybaven královsky a byl ověšen krásnými koberci a
obrazy. Nade všechno jsem si však zamiloval svého chlapce; ten dovedl tak trefně mluvit a tak
se vyznal v uměnách, že mě připravil o jednu další hodinu. Usínal jsem až o půl čtvrté. Byla to
první noc, kdy jsem spal v klidu. Ale hanebný sen mi nedopřál, abych ji prožil v plné pohodě.
Celou noc jsem se totiž potýkal s jakýmisi dveřmi, ty jsem nemohl otevřít, až se mi to nakonec
přece podařilo. S takovými fantaziemi jsem trávil svůj čas; konečně jsem se za úsvitu probudil.
1 Znetvořené označení, patrně „kámen mudrců“.Č
2 Obřad zavěšení závaží.Č
3 Zemský glób, zeměkoule.Č
4 Jde v zásadě o číselnou abecedu, kde jedničce odpovídá písmeno A atd. CH je rozděleno na 2 písmena: C
a H. Písmena M a N jsou v abecedě prohozena (autor je častěji v textu nerozlišuje).
Jméno panny: ALCHIMIA = 1–11–3–8–9–13–9–1.
Počet hostí: 9.Č
Čtvrtý den
Ještě jsem ležel na svém lůžku a prohlížel jsem si poklidně všechny ty nádherné obrazy a
figury, jež byly porůznu umístěny v mé komnatě, když jsem pojednou zaslechl troubení na
cinky, jako by se už byl hnul průvod. Můj chlapec, ten vyrazil z postele jako pominutý, také se
podobal spíš nebožtíku nežli živému člověku. Jak bylo mně, to si lze snadno domyslit, neboť
řekl, že ostatní jsou pravě představováni králi. Nezmohl jsem se na nic, než že jsem plakal, až
se mi koulely slzy po tváři, a že jsem proklínal svou lenost. Ještě jsem se oblékal, ale můj
chlapec už byl dávno hotov a vyběhl z komnaty, aby zjistil, jak se věcí mají. Brzy však přišel
zpátky a přinesl radostnou zprávu, že nic není ještě zmeškáno, leda že jsem zaspal snídani (pro
mé stáří prý mne nechtěli budit); nyní že je však čas, abych s nim sešel ke studni, kde už se prý
většina z nich shromáždila. Když jsem uslyšel tuto útěchu, vzpamatoval jsem se, a tak jsem pak
byl brzy hotov se svou kutnou a ubíral jsem se za chlapcem do zahrady, o níž už byla řeč, a ke
studni. Pozdravili jsme se navzájem, a když se mi panna pěkně navysmívala pro můj dlouhý
spánek, vzala mne za ruku a dovedla ke studni. Tu jsem spatřil, že lev drží namísto meče dosti
velkou tabulku. Ihned jsem si ji prohlédl a shledal jsem, že byla přenesena ze starých náhrobků
a přesazena sem k obzvláštní poctě. Nápis byl stářím poněkud zašlý, pro jeho hodnotu jej vsak
celý přepíši, a nechť se jen každý nad ním zamyslí:
Hermes Princeps
Post tot illata
Generi humano damma,
Dei consilio:
Artisque adminiculo,
Medicina salubris factus
Heic fluo.
Bibat ex me qui potest: Lavet, qui vult: Turbet qui audet:
Bibite fratres, et vivite.
1
Nápis byl dobře čitelný i srozumitelný, a snad jej sem umístili právě proto, že byl snazší
než kterýkoli jiný.
Když jsme se nejprve omyli vodou ze studně a také se každý napil z číše, jež byla celá ze
zlata, musili jsme následovat pannu znova do sálu a tam se obléci do nových šatů. Byly dočista
zlaté, vyzdobené přeskvostně květinami. Každý také dostal jiné zlaté rouno, poseté
drahokamy, s všelikým účinkem, podle účinnosti každého z nich. Na rouně visel těžký kus
zlata, na něm byly proti sobě vyobrazeny slunce a měsíc, na druhé straně však stála tato
průpovídka:
Měsíce jas
bude co Slunce jas,
a Slunce jas
bude sedmkrát jasnější než v tento čas.
Naše předchozí klenoty však byly uloženy do truhlice a svěřeny jednomu za služebníků.
Po tomto nás panna vyvedla zase podle našeho pořadí ven. Přede dveřmi už čekali
muzikanti, všichni oblečeni do červeného sametu s bílým lemováním. Nato se otevřely dveře
ke královskému schodišti (do té doby jsme je ještě nikdy neviděli otevřené). Panna nás vedla i s
hudbou vzhůru po točitých schodech, celkem po 365 stupních. Kolem jsme neviděli nic než
převzácnou a umělou ptáci. Čím jsme šli dále, tím nádhernější byla výzdoba, až jsme konečně
nahoře vyšli do vymalované klenuté síně. Tam na nás čekalo na šedesát panen, všecky
skvostně oděné. Když se nám uklonily a my jim rovněž projevili všemožně svou úctu, poslali
naše muzikanty pryč – ti musili zase po schodech dolů – a dveře byly uzavřeny.
Pak zazvonili na malý zvoneček, i vyšla krásná panna a přinesla pro každého vavřínový
věnec, kdežto naše panna dostala ratolest. Mezitím se rozhrnula opona, a tu jsem spatřil krále a
královnu, sedící zde ve svém majestátu. Nebýt toho, že mě včerejší královna tak upřímně
napomenula, byl bych se zapomněl a byl bych takovou nevýslovnou nádheru přirovnal k nebi.
Neboť nejen že sál se skvěl samým zlatem a drahým kamením, ale navíc byl šat královny
vybaven tak, že jsem se na ni ani nemohl dívat. A jestliže jsem předtím něco považoval za
krásu, bylo tady přece jenom všechno povzneseno nade vše ostatní jako hvězdy na nebi.
Mezitím předstoupila panna, ostatní panny nás vzaly jednotlivě za ruku, a tak nás s
nejhlubší úklonou představily králi.
Nato se panna ujala takto slova: „Že na počest Vašich královských Veličenstev,
nejmilostivější králi a královno, se zde přítomní pánové vypravili sem s nebezpečím těla a
života, to nechť Vaše Veličenstva náležitě potěší, vždyť většina má také předpoklady, aby
zvelebila království a země Vašich Veličenstev, jak Vaše Veličenstva budou moci sama ověřit u
každého z nich. Tím si je ve vší oddanosti dovoluji představit Vašim Veličenstvům, s
poníženou prosbou, aby mne nadále ráčila zprostit tohoto mého pověření a od každého si
nejmilostivěji vyžádala potřebnou vědomost o veškerém mém konání.“ S těmito slovy položila
svou ratolest na zem.
Teď by se, pravda, bylo slušelo, aby i našince k tomu něco promluvil, jenomže nám
všechněm přespříliš spadl hřebínek.
Konečně tedy předstoupil starý Atlas a pravil jménem královým: „Jeho Veličenstvo král je
nejmilostivěji potěšen vaším příjezdem, ráčí též připovědět svou královskou milost každému a
všem. S konáním tvého úřadu, milá panno, je také nejmilostivěji spokojen, proto ti též
vyhrazuje královské pocty. Jest však míněním Jeho Veličenstva, aby ses ho i dnes ještě ujala.
Neboť se nedomnívá, že bys byla schopna čehokoli zlého.“ Nato panna opět pokorně zvedla
svou ratolest. My i s našimi pannami jsme museli pro ponejprv odstoupit.
Sál, do něhož jsme se odebrali, byl vpředu čtverhranný, pětkrát tak široký jako dlouhý,
směrem k východu tam však byl velký oblouk jako brána a pod ním stály v kruhu tři nádherné
královské trůny; prostřední z nich byl o něco vyšší než druhé. Na každém trůně seděly dvě
osoby. V prvním seděl starý král s šedivým vousem, jeho manželka však byla nadmíru krásná
a mladá. Na třetím trůně seděl černý král prostředního věku; po jeho boku byla jemná stařenka,
bez koruny, zahalená závojem. Na prostředním seděli dva mladí lidé. Na hlavách měli sice
vavřínové věnce, nad nimi však visela veliká a skvostná koruna. Pravda je, že tehdy nebyli tak
krásní, jak jsem si je v duchu představoval; ale tomu tak musilo být. Za nimi seděli na okrouhlé
lavici převážně starší mužové. Nikdo z nich neměl – což mne udivovalo – při sobě meč ani
jinou zbraň; také jsem neviděl žádnou jinou osobní stráž. Po obou stranách oblouku seděl jistý
počet panen, ty, které byly včera s námi.
Co nemohu zamlčet: malý Cupido tu také poletovat sem a tam, většinou se však
producíroval na veliké koruně. Občas se posadil rovnou mezi oba milence a smál se na ně se
svým lukem. Dokonce se občas stavěl, jako by chtěl střelit po někom z nás. Slovem, to klučisko
bylo tak rozpustilé, že neušetřilo ani malé ptáčky, kteří poletovali po sále v celých hejnech, ale
zlobilo je, jak jen mohlo. Panny s ním měly také kratochvíli, a kdyby ho byly mohly polapit,
nebyl by tak rychle zase vyvázl. Zkrátka – klučina působil všem potěšení a povyražení.
Před králi stál malý, ale nadmíru ozdobný oltáříček. Ležela na něm kniha vázaná v černém
sametu (s trochou zlatého kování). Vedle ní stála malá svíčka na svícnu ze slonové kosti. Ačkoli
byla drobounká, hořela bez ustání a tak nepohnutě, že kdyby občas Cupido nebyl z
rozpustilosti foukl do plamene, nebyli bychom jej ani považovali za oheň. Vedle svíčky stála
sféra čili nebeskoule, jež se sama od sebe způsobně otáčela. Dále pak bicí hodinky, na nich malá
křišťálová fontána, z níž ustavičně tekla průzračná, krvavě červená voda. A konečně lebka: v té
bylo vidět bílého hada, tak dlouhého, že i když se plazil kolem dokola kolem ostatních věcí,
stále ponechával ocas v jednom oku, až zase jeho hlava vklouzla do druhého; nikdy se tedy
nevzdaloval ze své lebky. Stalo‐li se, že ho Cupido trochu zalechtal, zmizel tak bleskurychle v
lebce, až jsme všichni žasli.
Vedle oltáříčku byly tu a tam po sále podivuhodné sochy, ty se všecky pohybovaly jako
živé a byla v nich tak podivuhodná fantazie, že bych ani nedokázal o tom všem vyprávět. Když
jsme vycházeli, rozezvučela se tak podivuhodná zpívaná muzika, že jsem vlastně nevěděl,
zdali to zpívají panny, které ještě zůstaly uvnitř, nebo snad ty samy sochy.
Co se nás týče, byli jsme protentokrát spokojeni a odcházeli jsme i s našimi pannami. Už tu
byli také naši muzikanti, ti nás vedli dolů po točitém schodišti; dvéře za námi byly opět pečlivě
uzavřeny na závoru.
Když jsme se tedy vrátili do sálu, začne jedna z panen: „Sestřičko, já se ti divím, jak ses
mohla odvážit mezi tolik osob.“ „Sestřičko moje,“ odpoví naše presidentka, „před nikým jsem
neměla tak nahnáno, jako před tuhletím“ – a ukáže na mě. To slovo se mne dotklo až u srdce,
protože jsem dobře chápal, že si tropí smích z mého věku: byl jsem totiž nejstarší mezi všemi.
Ale zase mě hned utěšila příslibem, že mi pomůže od tohoto břemene, budu‐li s ní i nadále
zadobře.
Zatím už nosili zase na stůl, každý dostal za souseda svou pannu, a ty nám věru uměly
krátit chvíli rozmilým hovorem. Jaký to byl hovor a jaká kratochvíle, to zde nesmím vyzvonit.
Většina otázek se týkala kouzelnických uměn, přičemž jsem snadno zpozoroval, že mladí i staří
se zaobírají takovými uměnami.
Mně přitom pořád nešlo z hlavy, jak bych mohl zase omládnout, byl jsem proto trochu
posmutnělý. Panna si toho všimla, a tak začala: „Vždyť já vím dobře, co chybí tomuhle
mládenci. Vsaďme se, když se vyspím tuto noc u něho, že bude zítra ráno veselejší?“ Na ta
slova se dali do smíchu, a i když jsem se červenal až po uši, musel jsem se i já zasmát svému
vlastnímu neštěstí. Byl tu vsak jeden, ten chtěl panně náležitě splatit za to, jak mě zahanbila, a
proto řekl: „Doufám, že nejen my, ale i samy panny dosvědčí našemu bratrovi, že se naše
panna presidentka zavázala, že bude tuto noc spát u něho.“ „Což, byla bych s tím také docela
srozuměna,“ odpoví panna, „kdybych se nemusela obávat těchhle mých sester. Ony by se s tím
asi nesmířily, kdybych si bez jejich souhlasu vyvolila toho nejsličnějšího a nejlepšího.“
„Sestřičko má,“ ozvala se brzy jiná, „cítíme, že jsi svou vysokou hodností nezpychla. Protože
bychom si nyní s tvým dovolením chtěli losem rozdělit zde přítomné pány za společníky na
dnešní noc, měj si ty zase z naši dobré vůle právo první volby.“
Vzali jsme to jako žert a pokračovali jsme opět v hovoru, jenže naše panna nás nemínila
nechat na pokoji, a spustila tedy nanovo: „Milí páni, což kdybychom nechali štěstěnu
rozhodnout, kdo by měl dnes u koho spát?“ „Budiž,“ já na to, „když tedy není vyhnutí,
nemůžeme takovou nabídku odmítnout.“
Protože bylo stanoveno, že ke zkoušce dojde až po jídle, nechtěli jsme už také sedět dále u
stolu; zvedli jsme se tedy a každý se začal procházet se svou pannou sem a tam. „Ne,“ pravila
panna, „ještě nejsme tak daleko, počkejme, jak nás dá štěstěna dohromady.“ Nato jsme byli od
sebe odděleni. Nyní se začlo nejprve disputovat, jak do toho, ale všechno byla jenom navlečená
hra, neboť panna přišla brzy s návrhem, abychom se navzájem promíchali a utvořili kruh; ona
že začne u sebe s rozpočítáváním, a každý sedmý že musí vzít zavděk s následujícím sedmým,
ať to bude panna nebo muž. Netušili jsme v tom žádnou lest, souhlasili jsme tedy. Ale zatímco
jsme měli za to, že jsme se promíchali, jak se patří, byly panny tak vykutálené, že každá znala
už předem své místo. Když naše panna začla počítat, potrefilo to nejprve jednu z panen, ale po
ní padla sedmička znovu na pannu, do třetice zase na pannu, a tak to pokračovalo tak dlouho,
až byly k našemu údivu všecky panny z kola venku, a z nás to nepadlo na nikoho. A tak jsme
tu, chudáci, zbyli na ocet, a nadto jsme si musili dát líbit posměch a doznat, že jsme se dali se
vší poctivostí napálit. Zkrátka, kdo by nás byl viděl před chvílí v kruhu, byl by se spíše nadál,
že se propadne nebe, než že by se nedostalo na nikoho z nás. Tím byl náš žert u konce, a
nezbylo, než se s šibalstvím panen smířit.
Mezitím zavítal mezi nás i malý rozverný Cupido. Jenomže přišel ve jménu královského
Veličenstva (také nám z toho titulu dal zavdat nápoje ve zlaté číši) a odvolal naši pannu ke
králi. Vedle toho prohlásil, že se tentokrát nemůže déle pozdržet, nemohli jsme se s ním tedy
ani jaksepatří pokochat. Tak jsme ho nechali zase odletět, s náležitým nejponíženějším
díkůvzdáním.
Protože se mým druhům mezitím radost vrazila do nohou (a panny to také neviděly
nerady), uspořádali zakrátko způsobný taneček, přičemž jsem spíše radostně přihlížel, než
pomáhal. Moji merkurialisté se totiž dovedli tak znamenitě vpravit do hry, jako by se tomu
řemeslu byli naučili už dávno. Po několika tanečcích se zase navrátila naše presidentka.
Ohlásila nám, že umělci a studenti nabídli jejích královským Veličenstvům, že před jejich
odchodem by sehráli k jejich poctě a zalíbení veselou komedii. Pokud bychom ji prý chtěli
rovněž zhlédnout a doprovodit královská Veličenstva na Sluneční dům, že by jim to bylo milé
a že by pro to měla nejmilostivější uznání. Nato jsme se nejprve co nejponíženěji poděkovali za
nabídnutou čest a s veškerou pokorou jsme nabídli své chabé služby nejen v této věci, ale i v
dalších. Panna to tlumočila, a brzy přišla se zprávou, abychom očekávali královská Veličenstva
na chodbě v obvyklém seřazení. Brzy nás tam odvedli, a nestáli jsme tam dlouho, když se
objevil královský průvod – tentokrát bez jakékoli hudby.
Vpředu šla neznámá královna, která byla včera u nás, s malou, skvostnou korunkou,
oděna bílým atlasem; na šatech neměla žádnou ozdobu, jen malý krucifix, vyrobený z jediné
perly (byl dnes vystaven mezi mladým králem a nevěstou). Za ní šlo šest panen, o nichž už
byla řeč, po dvojicích, a nesly královské klenoty patřící na malý oltář. Pak šli všichni tři
králové, přičemž ženich šel veprostřed; oděn byl nuzně – jenom v černém atlasu na italský
způsob, na hlavě měl kulatý černý klobouček se špičatým malým černým pérem. Přátelsky jej
smekl směrem k nám, aby nám tak projevil svou přízeň. My jsme se uklonili jak před tímto
králem, tak před prvním, jak nám bylo připomenuto. Po králích přicházely tři královny, z nichž
dvě byly oblečeny skvostně, avšak prostřední šla také celá v černém; Cupido jí nesl vlečku.
Nato nám pokynuli, abychom následovali, po nás dostaly znamení panny, a konečně uzavíral
průvod starý Atlas. V takovém procesí jsme konečně došli mnoha nádhernými chodbami až k
Slunečnímu domu, abychom tam z připravené fortelné tribuny přihlíželi vedle krále a královny
předvedení komedie. Stáli jsme odděleně od králů po jejich pravici, panny však po levici, s
výjimkou těch, jimž byly svěřeny královské insignie; tem bylo vykázáno zvláštní stanoviště
docela nahoře. Ostatní služebnictvo se musilo spokojit s tím, že stálo dole mezí sloupy.
Protože mnohé v této komedii dává nejeden podnět k přemítání, nechtěl bych opominout,
abych v krátkosti vylíčil její děj:
Nejprve vystoupil starý král, s mnoha služebníky. Před trůn mu donesli malou skříňku, s
hlášením, že byla nalezena na vodě. Když ji otevřeli, bylo v ní krásné dítě, u něhož leželo vedle
četných šperků i malé, zapečetěné pergamenové psaníčko, adresované králi. Král je proto hned
otevřel, a když je přečetl, dal se nad ním do pláče. Nato oznámil služebníkům, že černý král
uchvátil říši jeho sestřenice, natropil tam velikou škodu a vyhladil všechno símě královské až
na toto děťátko. On sám že odedávna mínil zasnoubit s její dcerou svého syna. Pak odpřisáhl
věčné nepřátelství vůči Četnému a jeho pomocníkům, a že se pomstí za to, co spáchali. Hned
také přikázal, aby se dítěte něžně ujali a vychovali je a aby se všichni připravili na útok černého
krále. Přípravy na válku a disciplína dcerušky (když trochu povyrostla, byla dána na
vychování starému učiteli) pokračovaly po celé první jednání, s leckterou jemnou a
chvályhodnou kratochvílí.
V mezihře vypustili k zápasu lva a ptáka Noha, přičemž vítězem zůstal lev; i to byla pěkná
podívaná.
V dalším jednání se už také objevil černý král – zlý a záludný černoch. Ten se dozvěděl s
bolestí, že jeho vraždění bylo vyzrazeno a že mu přece jen byla lstí vyrvána královská slečinka.
Radil se proto, jak by se mohl uskokem obrátit proti mocnému protivníkovi, což se mu také
nakonec podařilo s pomocí několika utečenců, kteří k němu uprchli z hladu, a navzdory
všeobecným nadějím mu panenka padla do rukou. Chtěl jí dát ihned zardousit, ale
podivuhodným způsobem ho podvedli jeho vlastní služebníci. Tak skončilo toto jednání
velkolepým triumfem Černého.
Ve 3. jednání shromáždil král proti Černému veliké vojsko a podřídil je starému udatnému
rytíři. Ten vpadl do země černého krále, až nakonec násilím vysvobodil pannu z věže a dal ji
opět náležitě obléci. Nato vystavěli rychle nádhernou tribunu a dívenku postavili na ni. A už
přicházelo dvanáct královských vyslanců, mezi nimiž se ujal slova zmíněný rytíř. Uvedl, že
jeho nejmilostivější pan král ji nejen už podruhé vysvobodil před smrtí, ale že ji až doposud dal
královsky vychovat, ona že si však nepočínala vždy tak, jak se slušelo. Nicméně že jeho
královské Veličenstvo ji vyvolilo před jinými za manželku pro svého mladého pána a syna a že
si také žádá uvést toto zasnoubení nejmilostivěji ve skutek, pokud se ona vůči Jeho Veličenstvu
zapřísáhne, že dodrží následující artikule. Nato rozvinul královský patent a přečetl z něho řadu
skvostných podmínek, jež by si věru zasloužily, abych je zde po řadě vypočítal, kdyby se to tím
přespříliš neprotáhlo. Zkrátka, panna složila přísahu, že vše toto neoblomně dodrží, a nadto se
co nejpůvabněji poděkovala za takovouto převysokou milost. Načež se dali do zpívání a
chválili Boha, krále a pannu a s tím protentokrát zase odstoupili.
Pro ukráceni chvíle vyvedli v mezihře všechna čtyři zvířata Danielova, jak je byl spatřil ve
svém vidění a podrobně popsal (což všechno mělo svůj jistý význam).
Ve 4. jednání byla panna znovu dosazena do svého ztraceného království, korunována,
takže ji nějaký čas vodili po jevišti v tomto vyšňoření a za nádherných radovánek. Nato se
objevilo mnoho legátů z různých krajů, nejen aby jí popřáli Štěstí, ale také, aby spatřili její
nádheru. Jenomže ona nesetrvala dlouho při své zbožnosti, ale už se zase začala rozhlížet
vyzývavě kolem sebe a kývat na legáty a pány (přičemž svou úlohu opravdu sehrála, jak
náleží).
Tyto její moresy se brzy donesly až k černému králi, který nemínil promeškat tuto
příležitost. Protože její hofmistři na ni nedávali dostatečně pozor, dala se snadno zaslepit
velkými sliby do té míry, že se přestala spoléhat na svého krále a potají a poznenáhlu se dočista
svěřila Černému. Ten přispěchal, a jakmile ji měl s jejím souhlasem v moci, mluvil do ní tak
dlouho pěknými slovy, až se mu podrobilo celé její království. Potom – ve třetí scéně tohoto
jednání – ji dal vyvést, svléknout úplně do naha, na hrubém dřevěném pranýři přivázat ke
sloupu, zbičovat, a konečně i odsoudit na smrt. Byl to pohled tak žalostný, že mnohému nad
tím vyhrkly slzy. A tak byla nahá uvržena do vězení, aby tam čekala na smrt. Mělo se to stát
jedem; ale jed ji neusmrtil, nýbrž celou ji pokryl hroznou vyrážkou jako malomocenstvím. Toto
jednání bylo tedy z valné části truchlivé.
V mezihře vyvedli sochu Nabuchodonozorovu, ta byla na hlavě, na prsou, na břiše, na
stehnech, na nohou atd. ozdobena všelikými erby; o nich bude budoucně pojednáno ve zvláštní
explikaci.
V 5. jednání oznámili mladému králi, co se sběhlo s Černým a s jeho nastávající chotí. Ten
šel nejprve k otci, aby za ní intervenoval, a prosil, aby ji nenechávali v té bídě. Když otec
souhlasil, odešlou legáty, aby ji potěšili v její nemoci a ve vězení, ale aby ji také napomenuli pro
její neopatrnost. Ona je však stále ještě nechce přijmout, nýbrž svolí, že bude konkubínou
Černého. Tak se stane a je to oznámeno mladému králi.
Nato přiběhl sbor bláznů, každý si nesl hůlku, z nich zhotovili ve chvilce velkou
zeměkouli a pak ji zase rozložili. Byla to jemná a zábavná fantazie.
V 6. jednání se mladý král rozhodl vyzvat Černého k boji. Utkají se, Černý je sice zabit, ale
mnozí mají mladého krále také za mrtvého. Nakonec však přijde k sobě, vysvobodí svou
nevěstu a chystá se na svatbu. Svěří ji mezitím péči svého hofmistra a svého dvorního kazatele.
2 nich první ji krutě ztýrá; konečně se obrátí list, a teď zase páter projeví takovou zpupnost a
zlobu, až chce být povýšen nade všecky, což se donese k mladému králi. Ten vyšle rychle
člověka, který zlomí páterovu moc a jakž takž vyšňoří nevěstu k svatbě.
Po tomto jednání vyvedli uměle udělaného převelikého slona, ten nesl velkou věž s
muzikanty, což se rovněž všeobecně líbilo.
V posledním jednání se objevil ženich s takovou pompou, že to bylo až k nevíře, a já se jen
divil, jak to dali dohromady. Jemu vyšla vstříc nevěsta ve stejné sváteční nádheře. Všechen lid
se jal volat: Vivat sponsus! Vivat sponsa!2 A tím skrze tu komedii také znamenitě pogratulovali
našemu králi a královně, jimž, jak jsem dobře viděl, se to nadmíru a převelice líbilo.
Konečně ještě pochodoval celý průvod kolem dokola, až se pak dali všichni najednou do
takovéhoto zpěvu:
Hej, hola hou,
dni radosti jdou
s přeslavnou svatbou královou,
teď hlaholem pějte
a blaho jim přejte,
ať štěstěna bdí u nich dvou.
Nevěsta pravá
jej očekává
a ruku už navždy mu, navždy dává.
Naděj a snění
se ve skutek mění,
buď čest jim a sláva!
Vy rodiče její,
jak všichni si přejí:
už z péče a ochrany propusťte ji.
Ať v milosti Boží
a ve cti se množí,
ať tisícům budoucích krev svou vlejí!
Po tomto se herci poděkovali, a tak se komedie skončila za všeobecné radosti a s
obzvláštním zalíbením ze strany královských osob.
Už také nadešel večer, proto jsme se vydali společně a ve stejném pořadí nazpět, jenomže
jsme tentokrát museli doprovodit královské osoby vzhůru po točitých schodech až do
zmíněného sálu. Tam už nás očekávaly skvostně upravené stoly. Bylo to poprvé, co jsme byli
pozváni ke královské tabuli. Oltářík postavili doprostřed sálu a položili na něj uvedených šest
královských insignií. Mladý král se k nám choval velice milostivě, ale nemohl se pořádně
rozveselit. Ač s námi občas o něčem rozmlouval, přece si častokrát povzdychl, čemuž se malý
Cupido jenom posmíval a prováděl kolem nás své rozpustilé kousky. Staří králové a královna
byli nadmíru vážní (jenom manželka staršího krále se zdála plná svěžesti), ale důvod jsem
neznal.
Mezitím zasedly královské osoby u jedné tabule, my sami u druhé, u třetí seděl jistý počet
vznešených panen. Všichni ostatní muži a panny musili obsluhovat. Probíhalo to s takovou
vybranou vznešeností a tichou vážností, že se ostýchám o tom mnoho mluvit. Nemohu však
pominout, že všechny královské osoby se před jídlem oblékly do zářivé bílých šatů a tak
usedly ke stolu. Nad tabulí visela velká zlatá koruna, o níž už byla řeč a jejíž drahokamy by asi
stačily samy ozářit sál, bez všelikých jiných světel. Jinak byla všechna světla zažehnuta od malé
svíčky na oltáři; proč, to vlastně nevím. Všiml jsem si však dobře, že mladý král čas od času
posílal jídlo bílému hadu na oltáříčku, což mě ponoukalo k mnohým úvahám.
Hovor při této hostině byl skoro výhradně záležitostí malého Cupida; ten si nemohl
odpustit, aby nás nepokoušel, a obzvlášť mne. Pokaždé zase vyrukoval s něčím roztodivným.
Ale nebylo tu žádného zvláštního veselí, všechno pokračovalo v tichosti. Už podle toho jsem si
domýšlel, že asi nadchází nějaké veliké nebezpečí. Také nebylo slyšet žádnou hudbu. Pokud se
nás někdo na něco ptal, musili jsme odpovídat k věci a stručně a s tím se spokojit. Summa
summarum, mělo to všechno tak podivný ráz, že mi začal po těle stékat pot, a myslím, že i toho
nejsrdnatějšího muže by byla opouštěla odvaha.
Když už se večeře chýlila ke konci, požádá pojednou mladý král, aby mu podali knihu z
oltáře. Otevřel ji a prostřednictvím jednoho starého muže se nás ještě jednou důtklivě tázal,
zdali míníme při něm setrvat v radosti i v utrpení. Když jsme to s třesením potvrdili, dal se nás
ještě se smutnou tváři zeptat, zdali jsme ochotni se mu na to upsat. Nebylo vyhnutí, i na to
muselo dojit; jeden po druhém se tedy zvedal a vlastní rukou se podepsal do knihy. Když pak i
to bylo vykonáno, přinesou křišťálovou fontánu i s malířkou křišťálovou skleničkou. Z ní se
postupně napily všechny královské osoby, pak ji podali i nám, a dále všem přítomným; říkali
tomu „haustus silentii“ 3. Nato nám všechny královské osoby podaly ruku s tím, že jestliže od
této chvíle nebudeme stát při nich, už je v budoucnu nikdy nespatříme – to nám věru vehnalo
slzy do očí. Naše presidentka však vyřkla naším jménem slavný slib a s tím se uspokojili.
Náhle zazvonil zvoneček; všecky královské osoby v tu chvílí tak strašně zbledly, že jsme si
chtěli málem zoufat. Rychle zase odložily své bílé šaty a oblékly se do úplně černých. Také celý
sál byl nyní ověšen černým sametem, i podlahu pokryli černým sametem, stejně tak strop; to
všechno bylo už předem připraveno. Pak byly odklizeny stoly a jeden po druhém usedal na
lavice u stěny. I my jsme nyní oblékli černé kutny.
Naše presidentka, jež předtím vyšla ven, se vrátila a přinášela šest proužků černého taftu,
jimiž zavázala všem šesti královským osobám oči. Když už tedy nic neviděli, přinesli rychle
sluhové šest zakrytých rakví a postavili je na zem. Doprostřed postavili nízkou černou
čalouněnou stoličku. Konečně vstoupil do místnosti dlouhý muž, černý jako uhel; v ruce nesl
ostrou sekeru. Nejprve dovedli ke stoličce starého krále a mžikem mu byla sťata hlava; zavinuli
ji do černé látky, krev však zachytili do velkého zlatého poháru. Pak přisunuli jednu z rakví,
vložili do ní tělo, hlavu i krev a opět ji zakrytou odnesli stranou. Tak to šlo i s ostatními, až
jsem si konečně myslil, že snad dojde i na mě. To se však nestalo. Jakmile bylo oněch šest sťato,
vyšel černý muž zase ven, za ním vyšel jiný, který jej hned za dveřmi také sťal. Hlavu i sekeru
přinesl do sálu; zde byly uloženy do malé truhličky.
Připadalo mi, že toto je svatba vpravdě krvavá; ale protože jsem nemohl vědět, co se má
ještě stát, musel jsem svůj důvtip zatím držet na uzdě, dokud se nedozvím něco více. Také naše
panna nám kázala, abychom se upokojili – neboť leckteří z nás už klesali na mysli a plakali –
Pak nám řekla: „Život těchto je od nynějška ve vašich rukou; budete‐li dbát na mne, pak z této
smrti vzejde ještě mnoho života.“ S tím nám ohlásila, ať nyní jdeme spát a z naší strany ať si
neděláme další starosti, neboť oněm se jistě dostane jejich práva. Dala nám tedy všem dobrou
noc, s oznámením, že musí dnes bdít u rakví mrtvých. S tím jsme byli srozuměni a naši panoši
nás zavedli každého do jeho ložnice. Můj chlapec se mnou rozmlouval o mnoha různých
věcech, na něž si ještě dobře vzpomínám, musel jsem se také dost a dost divit jeho rozumu.
Jeho záměr vsak byl, aby mě co nejrychleji uspal, což jsem nakonec postřehl, také jsem se proto
stavěl, jako bych už hluboce spal. Ale oči se mi nechtěly klížit, nemohl jsem zapomenout na
popravené.
Má ložnice byla obrácena směrem k velkému jezeru a bylo na ně odtud dobře vidět. Okna
byla hned u mé postele. O půlnoci, sotva odbilo dvanáct hodin, spatřil jsem pojednou na jezeře
velkou záři, jako od ohně. Ze strachu jsem rychle otevřel okno, abych viděl, co z toho bude. I
vidím, jak se z dálky blíží sedm lodí, všechny plně posázené světly. Nad každou se navrchu
vznáší plamen, ten se míhá sem a tam, občas se dokonce snese dolů, takže jsem se snadno
dovtípil, že to musí být duchové popravených. Lodi se nyní pozvolna blížily ku břehu. Na
každé byl jenom jediný lodník. Když přirazily k břehu, spatřil jsem brzy, jak naše panna jim jde
vstříc s pochodní. Za ní nesli oněch šest zakrytých rakví včetně skříňky a každou z nich pak
ukryli do jedné z lodí.
Tehdy jsem vzbudil i svého chlapce, který mi vroucně děkoval; protože se totiž přes den
mnoho naběhal, byl by toto byl dočista zaspal, ač o tom byl dobře zpraven.
Jakmile byly rakve uloženy do lodí, byla zhasnuta všechna světla. A těch šest plamenů se
zase ubíralo pospolu zpátky přes jezero; každou střežilo jenom toto jediné světélko. Na břehu
se zatím rozložilo asi sto strážců. Pannu poslali zpátky do zámku, ta zase všechno pozamykala,
takže jsem mohl dobře odhadnout, že se dnes už nebude dít nic dalšího, že musíme vyčkat dne.
Odebrali jsme se tedy zpátky na lože. Mezi všemi svými druhy jsem já byl jediný, kdo měl
komnatu obrácenou k jezeru a toto viděl. Byl jsem teď už ovšem také zemdlený, i usnul jsem za
všelikého přemyšlování.
(Hic desunt nonnulli versiculi, quos non ex libidine compleri jubentur, qua de causa editor
decessit eos suo arbitrio reficere. Quid vult dicere quod abest, omnio est manifestum ci qui
perspicit.)4
1 Já nejvznešenější Hermés,
když lidskému rodu
bylo už způsobeno tolik škod,
učinen jsa uzdravujícím lékem,
tryskám zde z úradku Božího
a za pomoci umění.
Ať ze mne pije, kdo může;
ať se omyje, kdo chce;
ať mne rozbouří, kdo se odváží.
Pijte, bratři, a buďte živi.
(Na konci jde patrně o zašifrovaný letopočet, podle R. Kienasta: 1378.)Č
2 Ať žije ženich! Ať žije nevěsta!Č
3 „doušek mlčení“.Č
4 (Zde chybí několik řádků, jež není dovoleno libovolně doplnit. Vydavatel proto ustoupil od toho, aby je
nahradil podle svého rozumu. Což značí: to, co chybí, je zcela zjevné tomu, kdo prohlédá.)Č
Pátý den
Noc minula a nastal milý, vytoužený den. Rychle jsem vyskočil z postele; ne že bych se byl
už dost prospal, ale že jsem tolik toužil zvědět, co se ještě bude dít. Když jsem se oblékl a podle
svého zvyku sešel dolů po schodech, bylo ještě příliš časně: nikdo jiný dosud nebyl v sále.
Poprosil jsem proto svého mládence, aby mě trochu povodil po zámku a něco obzvláštního mi
ukázal. Ten byl jako vždy ochoten, zavedl mě také hned několik schodů pod zem, k velkým
železným dveřím, na nichž byla velkými měděnými písmeny vysazena tato slova:1
Obkreslil jsem je tedy a pak zanesl do své psací tabulky. Když jsme otevřeli tyto dvéře,
vedl mě chlapec za ruku úplně temnou chodbou, až jsme zase přišli k malým dvířkům, jež byla
pouze přivřena. Jak mě chlapec zpravil, byla tato místnost otevřena teprve včera (z ní byly
přineseny rakve), proto ještě nebyla znovu zamčena. Když jsme vešli, uzřel jsem to
nejskvostnější, co kdy příroda vytvořila. Tato podzemní místnost neměla žádné jiné světlo než
třpyt vycházející z několika obrovských drahokamů, jež patřily (tak mi bylo řečeno) do králova
pokladu. To nejnádhernější a nejvelkolepější však, co jsem zde viděl, byla hrobka, jež stála
uprostřed – tak skvostná, až jsem se divil, že nebyla lépe zajištěna. Na to mi chlapec odpověděl,
že bych se měl jaksepatří poděkovat své planetě, jejímž přičiněním je mi nyní dopřáno vidět
některé věci, jež dosud nespatřilo žádné lidské oko kromě příslušníků královského dvora.
Hrobka měla tvar trojúhelníku; uprostřed byl leštěný měděný kotel, všechno ostatní bylo
ze samého zlata a vzácného kamení. V kotli stál anděl, ten držel v náručí neznámý strom, z
něhož se trvale sypaly plody jako krůpěje do kotle. Kdykoli padl do kotle některý plod, změnil
se také ve vodu, jež odtékala do tří vedlejších kotlíků. Tento celý oltář nesla tři zvířata – orel,
vůl a lev – stojící na nadmíru skvostném podstavci.
Ptal jsem se svého panoše, co že to znamená. „Zde je pohřbena,“ řekl, „Venuše, ta krásná
paní, co mnohého vznešeného muže připravila o štěstí, čest, požehnání a blahobyt.“ Nato mi
ukázal měděná dvířka na zemi. „Zde můžeme,“ pokračoval, „je‐li vám to milé, sestoupit ještě
dále.“ „Jdu vždycky s sebou,“ odpověděl jsem. A tak jsem sestoupil po schůdcích. Tam, kde
jsme se nyní octli, byla naprostá tma; chlapec otevřel hbitě malou skříňku, v té stálo věčné
světélko a o ně zapálil jednu z pochodní, jichž tu leželo několik. Silně jsem se ulekl a vážně
jsem se ho zeptal, zdali smí něco takového činit? Odpověděl: „Protože královské osoby nyní
odpočívají, nemusíme se strachovat.“
A tak jsem spatřil ustlanou nádhernou postel, zakrytou krásnými závěsy. Poodhrnul jeden
z nich. I viděl jsem, jak tam leží paní Venuše, docela nahá (neboť pokrývku také nadzvedl), v
takové spanilosti a kráse, že jsem dočista strnul. Také jsem ještě nevěděl, zdali to tak bylo
pouze vyřezáno, nebo zdali tu leží mrtvý člověk; neboť byla úplně nehybná – ale nesměl jsem
se jí dotknout. Pak ji chlapec opět zakryl a také zatáhl závěs. Bylo mně, jako bych ji měl ještě
před očima, když jsem objevil za postelí tabulku, na níž byl takovýto nápis:2
Ptal jsem se chlapce na smysl toho písma. On se ale zasmál a slíbil, že prý se to jistě ještě
dozvím. Uhasil pochodeň a vyšli jsme zase nahoru. Tam jsem si lépe prohlédl všechna ta
zvířata a teprve jsem objevil, že v každém rohu hoří světélko, předtím jsem si toho nevšiml,
neboť oheň byl tak světlý, že vypadal spíše jako kámen než jako světlo svíčky. Tím žárem se
strom neustále roztavoval, přinášel však stále nové plody. „Hleďte,“ pravil chlapec, „co jsem
slyšel Atlanta prozrazovat králi: až strom (tak říkal) úplně roztaje, pak se prý paní Venuše opět
probudí a stane se matkou krále.“
Když toto ještě říkal, a snad mi chtěl i povědět víc, přiletí sem malý Cupido. Nejdříve byl z
naší přítomnosti trochu rozčilen, ale když viděl, že se oba podobáme spíše mrtvým než živým,
dal se nakonec sám do smíchu a ptal se mne, který duch prý mne sem zanesl? Třásl jsem se,
když jsem mu odpovídal, že jsem zabloudil v zámku a nechtě že jsem se dostal sem; panoš že
mne všude hledal a konečně potkal až tady; a že doufám, že mi to nebude vykládáno ve zlé.
„No, ještě je to v pořádku,ʺ povídá Cupido, „můj starý všetečný tatíku. Ale snadno jste mi
mohl spískat šeredný kousek, kdybyste si byl všiml tady těch dveří. Musím je líp zajistit.ʺ
Přivěsil tedy silný zámek k měděným dvířkům, jimiž jsme předtím sestoupili. Děkoval jsem
Bohu, že nás tu nenatrefil dříve. A můj chlapec byl ještě víc rád. že jsem mu tak pomohl z
bryndy.
„Ale přece nemohu nechat nepomstěno,ʺ pravil Cupido, „že byste byl býval málem
přepadl mou milou maminku.ʺ Zvedl tedy hrot jednoho ze svých šípů, vsunul ho do plamene,
až, se trochu zahřál, pak mě jím píchl do ruky. Tehdy jsem toho málo dbal, byl jsem rád, že se
nám tak poštěstilo a že jsme vyvázli bez dalšího nebezpečenství.
Mezitím se moji druhové už také vyhrabali z postelí a dostavili do sálu. Vmísil jsem se
mezi ně a stavěl jsem se, jako bych byl teprve vstal. Když Cupido všechno pečlivě pozamykal,
přišel také mezi nás a musel jsem mu ukázat ruku. Byla na ní ještě kapička krve. Smál se tomu
a ostatním hned hlásil, aby dávali na mě pozor, že budu v brzké době nebožtíkem. Všecky nás
udivovalo, jak Cupido může být tak veselý a tak vůbec nedbat včerejší smutné historie. Ale o
smutku nemohla být řeč.
Mezitím se připravila i naše presidentka k odjezdu. Objevila se celá v černém sametu,
přece však ještě nesla svou vavřínovou ratolest; také všechny její panny měly vavřínové snítky.
Když bylo všechno hotovo, vyzvala nás panna, abychom se nejprve napili, pak abychom se
rychle připravili do průvodu. Neotáleli jsme proto dlouho, nýbrž vyšli jsme za ní ven před sál,
až do dvora.
Na dvoře stálo šest rakví a moji druhové mysleli nejinak, než že v nich leží těch šest
královských osob. Já jsem sice poznal, že to je pouhá komedie, ale nevěděl jsem, co se bude dít
s oněmi druhými rakvemi. U každé rakve stálo šest zakuklenců. Jakmile spustila hudba (byly
to zvuky tak truchlivě vážné, že jsem se vyděsil), zvedli muži rakve a musili jsme jít za nimi v
tom pořádku, jak jsme byli, až do svrchu uvedené zahrady. V jejím středu byl vystavěn
dřevěný dům, který měl kolem střechy přenádhernou korunu a stál na sedmi sloupech. V něm
bylo šest vykopaných hrobů a u každého kámen, uprostřed pak ještě vyčníval další kámen,
kulatý a dutý. Do těchto hrobů byly uloženy rakve, tiše, ale s mnoha ceremoniemi. Potom byly
přesunuty přes ně kameny a pevně uzavřeny. Do prostředního kamene však přišla truhlička.
(Tím vším byli mojí druhové oklamáni, neboť si nemysleli nic jiného, než že uvnitř jsou ona
mrtvá těla.) Docela navrchu byla upevněna velká vlajka a na ní namalován Fénix (snad
abychom byli napáleni ještě více). Tady jsem měl mnoho co děkovat Bohu, že jsem věděl více
než ostatní.
Když bylo pohřbívání u konce, měla panna, jež si stoupla na prostřední kámen, krátký
proslov: abychom se drželi svého slibu a nelitovali nadcházející námahy, nýbrž dopomohli
těmto pohřbeným královským osobám opětně k životu; proto ať neprodleně nasedneme spolu
s ní a přeplavíme se k věži Olympově, abychom odtamtud přivezli vhodný a nezbytný lék. S
tím jsme byli ihned srozuměni a šli jsme za ní jinými dvířky až na břeh. Tam stálo uvedených
sedm lodí – vesměs prázdných; do nich zastrčily všechny panny své vavřínové ratolesti, a když
nás rozdělily do šesti lodí, rozžehnaly se s námi ve jménu Božím a dívaly se za námi ještě tak
dlouho, pokud nás bylo vidět. Pak odpochodovaly se všemi strážci zase do zámku.
Naše lodi měly každá velkou vlajku a zvláštní znak. Pět lodí mělo za znak pět
pravidelných těles, každá jiné, moje (v němž seděla i panna) kouli. Pluli jsme ve zvláštním
seskupení, přičemž každá loď měla jen dva lodníky:
V čele plula loď a, v níž podle mého domnění ležel černý král; jelo v ní dvanáct muzikantů,
ti dělali dobrou práci; znakem té lodi byl jehlan. Pak pluly tři vedle sebe b, c, d. Do těch jsme
byli rozděleni já a mí druhové. Sám jsem seděl v lodi c. Uprostřed procesí pluly obě
nejkrásnější a nejstatnější lodi – c, f; v nich se nevezl žádný člověk, ale byly ozdobeny mnoha
vavřínovými ratolestmi a na vlajkách měly znak slunce a měsíce. Nakonec plula loď g; v té bylo
40 panen.
Když jsme se přeplavili přes jezero, dostali jsme se úzkým průplavem teprve na skutečné
moře. Tam už na nás čekaly všechny sirény, nymfy a mořské bohyně. Vyslaly k nám jednu
mořskou panenku, aby nám předala dar a svatební poctu. Byla to skvostná, veliká, zafasovaná
perla, jakou nikdo nikdy neviděl ani v našem, ani v novém světě, kulatá a lesklá. Když ji naše
panna přívětivě přijala, prosila nymfa dále, aby jejím družkám byla udělena audience a
abychom se na chvilku zastavili, k čemuž panna rovněž přivolila. Dala pokyn, aby obě velké
lodi zůstaly stát v prostředku a ostatní aby kolem nich utvořily pětiúhelník.
Nato se nymfy shromáždily kolem dokola a začaly líbezným hlasem takto zpívat:
Nic věru vzácnějšího
nad lásku nezná zem –
být srdcem u bližního
a Božím obrazem.
Proto teď nad vlnami
zpívejte všichni s námi
zpěv lásky všemocné.
Co kdysi stvořilo nás?
Láska.
Co potom spasilo nás?
Láska.
Z čeho že zrozeni jsme?
Z lásky.
Bez čeho utraceni jsme?
Bez lásky.
Co rodiče nám spojilo?
Láska.
Co hýčkalo nás a kojilo?
Láska.
Proč rodiče nás chrání?
Z lásky.
Co nás k nim popohání?
Láska.
Čím strasti přemáháme?
Láskou.
Čím lásku přivoláme?
Láskou.
Co seje dobrodiní?
Láska.
Co ze dvou jedno činí?
Láska.
A proto zpívejte
a lásku vzývejte,
ať rozmáhá se dále
u paní královny a krále,
co těla teď v rakvích nechali nám,
však duše, ach duše je, žel, už ta tam.
Dá Bůh, že vkrátku
se dočkáme svátku,
kdy jako je lásky obětní sila
tou smrti od sebe odloučila,
tak zase je láska šťastně spojí
a nic je tak snadno už nerozdvojí.
Až rod jim zmnoží budoucnost,
pak žalu dost
se v blaženost
už promění až na věčnost.
Když dozpívaly tu píseň s tak nádherným obsahem i melodií, nedivil jsem se už, proč
Odysseus zacpal svým druhům uši; připadal jsem si jako nejnešťastnější ze všech lidí, že mne
příroda také nestvořila v podobě tak líbezného stvoření. Panna však se rychle rozloučila a dala
příkaz k odplutí. Nymfy dostaly za odměnu dlouhou červenou stuhu, načež se zase rozdělily a
zmizely porůznu v moři. Cítil jsem tentokrát, že Cupido začal operovat i u mne; slouží mi to
věru k nevelké cti, ale protože by ani jinak nijak neprospělo čtenáři, kdybych ho klamal,
zůstanu při tom. Byla to totiž právě ona rána, kterou jsem v první kapitole utržil do hlavy.
Chce‐li někdo ode mne slyšet varování: nechť se nepřibližuje k Venušině lůžku, nebolí s tím
Cupido není ochoten se smířit.
Po několika hodinách, které jsme strávili v přátelském hovoru a za dobré plavby, spatřili
jsme věž Olympovu; panna proto nařídila, aby vypálili z několika děl na znamení, že
přijíždíme. Stalo se tak, a brzy jsme viděli, že na věži vztyčili velký bílý prapor a že nám pluje
vstříc malá pozlacená loďka. Když dorazila až k nám, spatřili jsme v ní starého muže, strážce
věže, s četnými průvodci, v bílém odění. Přátelsky nás přivítal a vezl nás k věži. Věž stála na
úplně čtvercovém ostrůvku, ten byl obehnán tak pevným a tlustým náspem, že jsem sám
napočítal 260 kroků, než jsme jím prošli. Za náspem byla pěkná louka s několika zahrádkami, v
nichž rostlo podivné a mně neznámé ovoce, a pak následovala další hradba kolem věže. Věž
sama vypadala, jako by to bylo sedm kulatých věží nad sebou, ale prostřední z nich byla o něco
vyšší; uvnitř byly všechny spojeny a tvořily sedm poschodí.
Když jsme dorazili až ke dveřím do věže, vyvedli nás nejprve trochu stranou na hradby,
aby – jak jsem si dobře všiml – mohli dopravit rakve bez našeho vědomí do věže; ostatní o tom
neměli potuchy.
Když to bylo vykonáno, odvedli nás do nejdolejší části věže. Byla krásné vymalována, ale
čekalo nás tam pramálo kratochvíle, neboť to byla pouhopouhá laboratoř a my jsme tam museli
roztloukat a prát bylinky, drahé kamení a všelico jiného a získávat z nich šťávu a esenci, tu
odlévat do skleniček a předávat jí k úschově. Naše panna byla přitom tak zabrána do práce a
tak nás sledovala, že dovedla naložit každému vrchovatě úkolů. Museli jsme se tedy na tomto
ostrově řádně tužit, až jsme vykonali všechno, čeho bylo třeba k znovuoživení popravených těl.
Mezitím (jak jsem se doslechl později) byly tři další panny v prvém pokoji a omývaly
horlivě mrtvá těla.
Nakonec, když jsme už byli s těmito přípravami skoro hotoví, nepřinesli nám nic víc než
polévku s douškem vína. Jak vidno, nebyli jsme tu pro potěšení. Když jsme dokonali svou
denní práci, položili také každému na zem jenom houni, s tím že máme vzít zavděk. Co mne se
týče, spaní mě ještě příliš neobcházelo, šel jsem se proto projít do zahrad. Nakonec jsem se ocitl
až u opevnění, a protože tu noc bylo nebe náramně jasné, mohl jsem si dobře krátit čas
observací hvězd. Ani nevím, jak jsem došel až k velkým kamenným schodům, ty vedly nahoru
na opevnění. A protože měsíček svítil převelmi jasně, stoupla mi kuráž, vystoupil jsem po nich
vzhůru a rozhlížel jsem se také trochu po moři. Bylo tu noc úplně klidné. Měl jsem dobrou
příležitost přemítat lépe o astronomii a tu jsem zjistil, že na dnešní noc připadla taková
konjunkce planet, jakou jinak nelze tak brzy pozorovat.
Jak jsem se tak delší dobu díval přes moře – a bylo právě okolo půlnoci –, spatřil jsem,
jakmile odbila dvanáctá, jak zdálky přes moře se blíží oněch sedm plamenů. Když dorazily až
na nejvyšší špici věže, nahnalo mi to trochu strachu – jakmile se totiž usadily, zvedl se
pojednou vichr a moře začalo bouřit. Mraky zakryly měsíc a má radost se obrátila v takovou
hrůzu, že jsem mel sotva dost času, abych našel zase schody a vrátil se nazpět do věže.
Nedovedu říci, zdali se pak plameny zdržely déle nebo zase odletěly, neboť v takové temnotě
bych se už nebyl za nic odvážil ven. Lehl jsem si tedy na svou houni, a protože bylo beztak
slyšet líbezné a tiché šplouchání fontány, umístěné v naši laboratoři, usnul jsem o to rychleji.
A tak i tento pátý den byl zakončen zázračnou událostí.
1 Tento i další nápis jsou zaznamenány umělou abecedou. Text zní:
hie ligt begraben
Venus
die schon frau, so manchen
hoen man
umb glück, ehr, segen, und wolfart
gebracht hatt
zde leží pohřbena
Venuše
ta krásná žena, co mnohého
vznešeného muže
o štěstí, čest, požehnání a blahobyt
připravilaČ
2
Wan die Frucht meines
baums wyrt vollends
verschmelzen, werde ych
aufwachen und eyn
muter seyn eynes
Könygs.
Až ovoce mého
stromu se zcela
rozteče,
procitnu a budu
matkou
krále.Č
Šestý den
Ráno, když jsme jeden druhého probudili, seděli jsme chvíli pohromadě a rozmlouvali o
tom, jak se asi všechno ještě vyvine. Někteří měli za to, že tamti všichni, jeden jako druhý, zase
oživnou. Někteří tomu odporovali: zánik starých prý musí mladým vrátit nejenom život, ale i
schopnost k rozmnožování. Někteří mínili, že nebyli vůbec usmrceni, nýbrž místo nich že kat
sťal jiné. Když už jsme o tom rokovali dosti dlouho, objeví se pojednou onen stařec, pozdraví
nás a zjišťuje, zdali jsou všechny věci hotové a zdali všem procesům bylo učiněno zadost.
Protože jsme si, jak se zdá, počínali tak, že musel být srozuměn s naší pílí, shromáždil všechny
skleničky a rozestavil je do zvláštní schránky.
Brzy nato vejde několik mládenců; přinesou několik žebříků, lan a několik párů velkých
křídel, složí je před námi na zem a odejdou. Stařec se ujal slova:
„Synáčkové, jednu z těchto tří věcí musíte každý z vás dnes pořád nosit při sobě. Můžete
rozhodnout, zdali si chcete každý po svém jednu zvolit, nebo máme‐li o ně losovat.“ BR> Řekli
jsme, že chceme volit.
„Nikoli,“ odpověděl stařec, „musíte losovat.“
Nato zhotoví tři psaníčka, na jedno napíše „žebřík“, na druhé „lano“, na třetí „křídla“, vloží je
do klobouku a každý si musel vytáhnout; co mu vyšlo, to mu zůstalo. Ti, co získali lano, měli
za to, že jsou na tom nejlíp. Na mě připadl žebřík; byl jsem z toho převelmi zarmoucen, protože
žebřík měřil dvanáct stop a byl dost těžký a já jsem ho měl naložit na sebe, zatímco druzí mohli
svá lana omotat obratně okolo těla, a třetím zase stařec upevnil křídla tak způsobně na záda,
jako by jim tam byla sama vyrostla. Pak otočil kohoutkem; studna v tu ránu už netekla a my
jsme ji museli odtáhnout pryč z prostředka místnosti. Když bylo všechno odklizeno, vzal
skříňku se skleničkami, rozloučil se a zamkl za sebou dvéře tak důrazně, že jsme mysleli
nejinak, než že jsme v té věži uvězněni.
Ale netrvalo ani čtvrt hodiny a nahoře nad námi odkryli kulatý otvor. V něm jsme spatřili
naši pannu, ta na nás zavolala, popřála nám dobrý den a žádala si, abychom přišli nahoru za
ní. Ti s křídly vyletěli rychle otvorem vzhůru. Tu jsme i my ostatní viděli, k čemu nám budou
sloužit naše žebříky. Ale ti, co měli lana, byli na tom zle, neboť jakmile některý z nás dorazil
nahoru, přikázali mu, aby žebřík hned vytáhl vzhůru. Konečně každému z nich zavěsili jeho
lano na železný hák a každý se po něm musel sám vyšplhat nahoru, jak se dalo, což se jim věru
nepoštěstilo bez puchýřů. Když jsme tedy byli konečně všichni nahoře, byl otvor opět zakryt a
panna nás přívětivé přijala.
Tento sál měl stejné rozměry jako sama věž a bylo v něm šest krásných výklenků,
položených o málo výše než sál, takže se do nich muselo vystoupit po třech schodech. Do
těchto kapliček jsme byli rozděleni, s tím, abychom tam prosili o život králů a královen. Naše
panna mezitím vycházela ven a zase se vracela, dokud jsme neskončili modlitbu. Pak, jakmile
jsme absolvovali potřebné procedury, přineslo dvanáct osob (které předtím tvořily naši hudbu)
malými dvířky do středu sálu podivný podlouhlý předmět. Moji druhové jej považovali za
pouhou studnu; já jsem si však uvědomoval, že v něm byla uložena ona mrtvá těla. Truhlice,
která tvořila jeho dolejší část, měla totiž čtverhrannou podobu a byla tak vysoká, že se do ní
dobře vešlo šest těl na sobě. Nato nosiči vyšli opět ven, vzali si nástroje a za líbezné hudby
doprovodili do místnosti naši pannu i s jejími služebnicemi. Panna nesla malou skříňku, ostatní
samé ratolesti a malé nádobky, některé z nich i planoucí pochodně. Nato nám předaly
pochodně do rukou a museli jsme se takto rozestavit kolem dokola kolem studny. Nejblíže k ní
stála panna a spolu s ní v kruhu její služebnice s nádobkami a ratolestmi. Pak jsme stáli my s
pochodními, nejdále pak muzikanti v rovné řadě a naproti nim, na druhé straně, ostatní panny,
také v rovné řadě. Kde se tu vzaly tyto panny, zdali bydlely ve věži, nebo zdali sem byly v noci
přivedeny, to nevím; jejich tváře byly vesměs zakryty jemnými bílými rouškami, takže jsem
nemohl žádnou rozpoznat.
Nyní panna otevřela svou skříňku; ležela v ní kulatá věc, zavinutá dvojmo do zeleného
sametu. Vzala ji, vložila ji do horního kotlíku a pak jej zase zakryla pokličkou, sice plnou děr,
ale s kruhovým okrajem. Potom tam nalila některé z oněch vodiček, jež jsme včera vyrobili. Ty
začaly hned vytékat ven ze studny, ale čtyřmi rourkami byly vedeny zase zpět do kotlíku. Pod
spodním kotlem bylo umístěno mnoho hrotů, na ně nasadily panny své ampulky, takže žár
proudil ke kotli a uváděl kapalinu do varu. Jakmile se začala vařit, nahrnula se až k místu A,
kde bylo mnoho otvorů a těmi padala dovnitř na mrtvá těla; kapalina byla tak horoucí, že
rozpustila všechna těla a přeměnila je v liquor. Moji druhové dosud nevědí, co byla ona kulatá
zavinutá věc, vložená shora do kotle. Já jsem však vyrozuměl, že to byla hlava mouřenínova a
od ní že kapalina získala takový žár.
V místech označených b, dokola kolem velkého kotle, bylo opět mnoho otvorů. Do nich
panny vetkly své ratolesti. Nevím, zda toto bylo nutné, nebo zdali to bylo jenom z důvodů
ceremoniálních; ale na ratolesti vždy čas od času dopadaly kapky ze studně a z nich pak kapala
do studně nazpět tekutina o něco žlutější. Tak to trvalo bezmála dvě hodiny; studna běžela
stále ještě sama od sebe, ale čím dále tím více slábla.
Mezitím muzikanti odstoupili a my jsme se procházeli sem a tam po sále. Byl tak vybraně
zařízen, že jsme měli dostatek příležitosti si ukrátit čas; bylo tu množství soch, obrazů, orlojů,
varhan, vodotrysků a podobných věcí, na nic nebylo zapomenuto.
Konečně došlo na to, že se studna zastavila a už nechtěla téci. Panna proto přikázala, aby
přinesli velkou zlatou kouli. Docela vespod na studni byl čep. Tím nechala vytéci do koule
všechnu materii, která se předtím rozpustila tím horoucím kapáním. Bylo toho pořádných pár
měr a bylo to silně rudé. Ostatní tekutinu, která ještě zbyla nahoře v kotli, vylili. Studnu pak,
která teď byla o mnoho lehčí, vynesli zase ven. Zdali ji pak venku otevřeli, nebo zdali bylo
použitelné ještě něco dalšího z těch mrtvých těl, to vlastně nemohu říci. Tolik však vím, že
tekutina, která byla zachycena do koule, byla mnohem těžší, než aby ji šest nebo ještě více z nás
dokázalo unést, ačkoli – posuzováno podle velikosti – by neměla být příliš těžká ani pro
jednoho muže. Když byla konečně i koule s námahou dopravena ven ze dveří, zůstali jsme tu
opět sedět sami. Protože jsem zaslechl kroky nad námi, o patro výš, začal jsem se ohlížet po
svém žebříku.
Tehdy bylo možno slyšet z úst mých druhů podivuhodné domněnky o oné studni. Protože
totiž měli za to, že mrtví jsou uloženi v zámecké zahradě, nemohli se myšlenkami nijak vpravit
do našeho laborovaní. Já jsem děkoval Bohu, že jsem byl tehdy v tak příhodnou dobu vzhůru a
že jsem viděl, což mi pomohlo lépe chápat všechno počínání naší panny.
Po čtvrthodině zvedli nahoře poklop a nám přikázali, abychom přišli nahoru. Stalo se tak
jako prve, s pomocí křídel, žebříku a lan. Nemálo mě mrzelo, že panny si šly nahoru jinou
cestou, kdežto my jsme se museli tak lopotit. Ale říkal jsem si, že to asi musí mít nějaký zvláštní
důvod a že musíme ponechat nějakou zásluhu i tomu starému muži. Ani křídla nebyla oněm
jinak k žádnému užitku, jen a jen k tomu, aby mohli otvorem vyletět nahoru. Konečně jsme
tedy přestáli i to a otvor byl zase uzavřen.
Uprostřed sálu visela na silném řetěze naše zlatá koule. Stěny se skládaly ze samých oken,
mezi dvěma okony pak byly vždycky umístěny dvéře. Ty však nesloužily k ničemu jinému,
než že zakrývaly velká leštěná zrcadla. Okna a zrcadla byla navzájem opticky tak seřízena, že
ačkoli slunce (jež tehdy svítilo nadmíru jasně) vysílalo své paprsky jenom na jedny dveře,
stačilo otevřít okna směrem k slunci a dveře před zrcadly, aby v celém sále bylo vidět jedno
slunce vedle druhého, a vlivem zvláštní, umné refrakce všechna zasahovala zlatou kouli, jež
visela uprostřed. Protože koule byla už sama o sobe blyštivě vyleštěna, vydávala takovou záři,
že nikdo z nás nemohl ani otevřít oči. A tak jsme se museli dívat okny ven až do té doby, kdy
koule byla dostatečně rozpálena, tak, jak to bylo nutné. Tady snad mohu povědět, že to, co
jsem na těchto zrcadlech viděl, byl asi nejpodivuhodnější úkaz, jaký kdy příroda přivedla na
světlo neboť jednak byla všude samá slunce, jednak ale koule uprostřed svítila ještě jasněji
(takže pohled na ní – podobně jako pohled na slunce – jsme skutečně nemohli snést ani na
okamžik). Konečně panna rozkázala, aby zrcadla byla opět uzavřena a okna zakryta, aby koule
zase poněkud vychladla; stalo se tak v sedm hodin.
Byli jsme tomu rádi, protože jsme teď mohli mít volno a trochu se posilnit snídaní. Toto
pohoštění bylo opět značně filosofické a nebylo nebezpečí, že bychom mohli propadnout
nezřízenosti, ale nouzi jsme neměli. A také naděje na budoucí radost (na kterou nás panna
ustavičně odkazovala) nás tak rozveselovala, že jsme nedbali žádné námahy nebo
nepříjemnosti. I o svých společnících, kteří pocházeli z vysokého stavu, mohu po pravdě
dosvědčit, ze nikdy nezavzpomínali na svou kuchyni nebo tabuli, nýbrž nacházeli zalíbení
jedině v tom, že se mohli účastnit takové dobrodružné fyziky a uvědomovat si při ní moudrost
a všemohoucnost Stvořitelovu.
Když jsme pojedli, pustili jsme se zase do práce, neboť koule už sdostatek vychladla.
Musili jsme ji pracně a s námahou sejmout s řetězu na zem. Teď vypukla disputace, jak bychom
měli kouli nejlépe rozdělit, neboť jsme měli příkaz, abychom ji uprostřed rozřízli vedví.
Konečně musel vykonat své špičatý diamant. Když jsme jim tedy otevřeli kouli, nebylo v ní nic
jiného kloudného, než krásné, velké, sněhobílé vejce. Nadmíru jsme se radovali, že se tak pěkně
vyvedlo; panna měla totiž pořád obavy, že snad skořápka bude ještě příliš měkká. Stáli jsme
okolo toho vajíčka s takovou radostí, jako bychom je byli sami snesli. Ale panna je dala brzy
vynést, sama se také zase od nás vzdálila a jako vždy uzamkla dvéře. Jak venku naložili s
vejcem, nebo zdali s ním snad neprovedli něco tajného, to nevím, ale ani si to nemyslím.
Zase jsme musili strávit pospolu čtvrthodinovou přestávku, než byl otevřen třetí otvor a
než nás naše pomůcky dopravily do čtvrtého poschodí (či podlaží). V tomto sále jsme našli
velký měděný kotel, naplněný žlutým pískem. Ten byl zahříván chatrným ohníčkem a my jsme
do něho zahrabali vejce, aby tam plně zmaturovalo. Kotel byl čtverhranný. Na jedné straně
byly na něm napsány velkými písmeny tyto dva verše:
O.BLI.TO.BIT.M. LI.
KANT.I.VOLT.BIT.TO.GOLT.
Na druhé straně stála tato tři slova:
SANITAS.NIX.HASTA1
Na třetí nebylo nic než toto jediné slovo:
F I A T.2
Ale na zadní straně stál celý velký nápis tohoto znění:3
QUOD
Ignis: Aer: Aqua: Terra:
SANCTIS REGUM ET REGINARUM NOSTR:
Cineribus.
Eripere non potuerunt.
Fidelis Chymicorum Turba.
IN HANC URNAM
Contulit.
Ad.
Zdali tím byl míněn písek nebo vejce, to předkládám učeným lidem k disputaci; já činím
pouze svou povinnost a neponechávám to nezaznamenáno.
Naše vajíčko bylo hotové a vyňali jsme je z kotle. Nebylo však třeba je rozklepávat, neboť
pták, který tam byl uvězněn, se ihned sám prodral ven. Projevoval se velmi vesele, byl však
ještě tuze krvavý a nevzhledný. Posadili jsme jej nejprve na teplý písek. Potom panna
rozkázala, že ho musíme dobře uvázat, než dostane první krmení, jinak by nám prý všem dal
náramně zabrat. Zařídili jsme se podle toho. Hned nato mu přinesli jídlo; jistě to nebylo nic
jiného než krev popravených, opět zředěná preparovanou vodou. Pták nám tím pokrmem rostl
před očima tak velice, že nám bylo zjevné, proč nás panna před ním varovala. Klofal a škrábal
kolem sebe tak nepřátelsky, že kdyby mohl s některým z nás naložit podle své vůle, byl by s
ním učinil náramně krátký proces.
Byl nyní celý černý a divoký, proto mu přinesli jiný pokrm; snad to byla krev některé jiné
královské osoby. Z toho mu zase vypadalo všechno černé peří a místo toho mu vyrostlo jiné,
sněhobílé. Také už byl trochu krotší a dalo se s ním lépe vycházet, ale zatím jsme mu
nedůvěřovali. Třetím pokrmem se mu začínalo peří barvit, a to tak krásně, že jsem podobnou
nádheru barev neviděl, co jsem živ. Také byl navýsost krotký a tak mile se k nám lichotil, že
jsme ho se svolením panny vyprostili z pout.
„Nyní by se slušeloʺ, tak se ujala panna slova, „protože vaše píle i vůle a pomoc našeho
starého daly ptáku život i nejvyšší dokonalost, abychom to vše také s radosti oslavili.“ Poručila
tedy prostřít na oběd, abychom se zase zotavili. Nejožehavější práce prý je za námi a je prý také
na místě, abychom začali mít užitek a potěšení z vykonaného díla. Tu jsme se museli dát do
smíchu sami sobě – seděli jsme tu přece všichni ve svých smutečních šatech a to nám přece
jenom připadalo trochu jako výsměch pro nějaké radovánky. Panna se nás v jednom kuse
vyptávala, snad aby vyzkoumala, kdo by se nejlépe hodil pro její další úmysly. Nejvíce jí vsak
záleželo na procesu tavení a měla náramné zalíbení v tom, když se někdo vyznal v jemných
fortelech, jaké zvlášť vyznačují umělce. Oběd netrval tentokrát déle než tři čtvrtě hodiny.
Většinu této doby jsme však strávili s naším ptákem – museli jsme mu stále dávat žrát z jeho
krmě; tentokrát si však už zachoval svou velikost. Po obědě nás nenechali dlouho trávit
pokrmy, nýbrž když panna se od nás vzdálila a vzala s sebou i ptáka, otevřeli nám pátý sál,
kam jsme se opět dostali svrchu uvedeným způsobem, abychom tam nabídli své služby. V
tomto sále byla našemu ptáku přichystána lázeň, tu jsme museli obarvit bílým práškem, až se
zdálo, jako by to bylo samé mléko. Zprvu, když jsme tam ptáka posadili, bylo studené, což ho
velice uspokojovalo, pil z ní a roztomile si tam hrál. Když se ale začala nahřívat od hořáků,
které byly umístěny pod kotlem, měli jsme co dělat, abychom ho udrželi v lázni. Přiklopili jsme
proto kotel víkem, jen hlavu jsme mu nechali vyčuhovat otvorem; tak nakonec ztratil v té lázni
všechno své peří a byl najednou tak hladký jako člověk. Jinak mu žár neuškodil, čemuž jsem se
náramně podivil, neboť jeho peří se v té lázni dočista rozpustilo a lázeň se jím zabarvila do
modra. Konečně jsme vypustili ptáka na svobodu, i vyskočil sám z kotle, leskle hlaďounký, že
na něho byla radost pohledět. Protože si však přece jen počínal poněkud divoce, musili jsme
mu upevnit kolem krku obojek s řetězem. Tak jsme ho nyní vodili sem a tam po sále.
Zatím jsme rozdělali pod kotlem silný oheň, uvedli lázeň do varu a vařili ji tak dlouho, až
se proměnila v jediný modrý kámen. Ten jsme vyňali; nejprve jsme jej roztloukli, pak jsme jej
museli rozetřít na zvláštním kameni a konečně přetřít takto získanou barvou ptákovi celou jeho
kůži. Teď byl na něho pohled ještě roztodivnější, byl totiž celý modrý, s výjimkou hlavy, ta
zůstala bílá.
Tím také skončila naše práce v tomto poschodí, a když se panna se svým modrým ptákem
s námi rozloučila, byli jsme obesláni otvorem ve stropě do šestého poschodí. Odebrali jsme se
tam, ale očekával nás tam převeliký zármutek.
Doprostřed tohoto sálu postavili oltářík, naveskrz takový, jak jsem jej popsal svrchu v
královské síni. Stálo na něm uvedených šest věcí a pták sám byl sedmý. Nejprve ho postavili ke
studánce, z té se důkladně napil. Nato klofl bílého hada, až mu krev tryskala proudem. Tuto
krev jsme musili zachytit do zlaté misky a nalít ji ptákovi, ač se mocí vzpíral, do krku. Pak jsme
hadovi ponořili hlavu do studánky, tím zase ožil a hned zalezl do své lebky, takže jsme ho
dlouho neviděli. Mezitím se otáčela hvězdná sféra stále dokola, až vytvořila požadovanou
konjunkci. V tom okamžení odbily hodiny jednu. Nato nastala další konjunkce, tu udeřil
zvoneček dvě. A když jsme konečně zpozorovali třetí konjunkcí a zvonek ji opět ohlásil, položil
nebohý pták sám pokorně svůj krk na knihu a dal si dobrovolně useknout hlavu od jednoho z
nás, kterému tento úkol připadl losem. Ale nevyšla z něho ani kapka krve, dokud mu
neotevřeli prsa; tu teprve vytryskla krev a byla tak svěží a jasná, jako by prýštila z rubínové
studánky.
Jeho smrt nás převelmi zarmoutila, i když jsme museli mít na paměti, že by nám pouhým
ptákem bylo sotva pomoženo. A tak jsme nechali věci pokračovat jejich během. Sklidili jsme z
oltáře, co bylo třeba, a pomohli jsme panně spálit na oltáři tělo ptáka i s přivěšenou tabulkou
ohněm, rozžatým od svíčky. Popel jsme potom několikanásobně čistili a pečlivě uložili do
schránky z cypřišového dřeva. Zde nemohu zamlčet, jaký kousek nyní panna sehrála mně a
ještě dalším třem. Když jsme tedy pečlivě uložili popel, ujala se panna zase slova. „Milí a
vzácní páni, došli jsme až do šestého sálu a už nás čeká jenom jeden další, aby naše námaha
skončila a abychom se mohli navrátit do našeho zámku a vzkřísit naše nejmilostivější pány a
paní. Bylo by opravdu mým srdečným přáním, abych mohla potvrdit, že jste si všichni, jak jste
tu pohromadě, počínali tak, že bych to našemu nejvznešenějšímu králi a královně mohla ohlásit
s vrcholným uznáním a vyzískat pro vás i náležitou odplatu. Protože jsem však proti své vůli
shledala, že tito čtyři (při těch slovech ukázala na mne a ještě na tři) se osvědčili jako laboranti
leniví a pramálo ochotní k práci, a protože pro svou lásku k jednomu a každému je ani přes to
nehodlám volat k plně zaslouženému trestu, rozhodla jsem se učinit aspoň to – aby takováto
nesvědomitost nezůstala dočista nepotrestána –, že oni samojediní zůstanou vyloučeni z
nadcházející sedmé, ze všech nejnádhernější akce a tím pak od nich bude odňata nutnost, aby si
ještě něco odpykali u Královského Veličenstva.“ Jak mi po takovéto řeči bylo u srdce, nechť jen
kdokoliv sám uváží, neboť panna se tvářila tak vážné, že se nám v tu ránu začaly po tvářích
koulet slzy a měli jsme za to, že jsme ze všech lidí ti nejubožejší. Nato odeslala panna jednu ze
služebných, jichž bylo vždy hojně po ruce) a dala přivolat muzikanty; ti nám museli na potupu
a posměch zatroubit k odchodu z místnosti a činili to tak okázale, že byli sami smíchy sotva s
to foukat na své cinky. Nejvíc nás však mrzelo, že i panna se tak smála našemu pláči, našemu
hněvu a naší nevoli. Snad byli i mezi našimi druhy někteří, kteří nám přáli takovéto neštěstí.
Dopadlo to však jinak. Jakmile jsme totiž vyšli ven před dveře, domlouvali nám hudebníci,
že je teď na místě, abychom se jen a jen radovali. Vystoupili jsme za nimi po točitých schodech
a ty nás dovedly nad sedmé poschodí až do podkroví. Tam jsme nalezli onoho starce, kterého
jsme mezitím neviděli; stál nad malou kulatou píckou. Přijal nás přátelsky, poblahopřál nám
také od srdce, že jsme byli pannou vyvoleni k úkolu, který nás čeká. Když se doslechl o tom,
jaké leknutí jsme právě prožili, div že se smíchy nepotrhal nad tím, že jsme se pro takové štěstí
oddávali tak zlým pocitům. ʺPoučte se z toho,“ řekl, „milí synáčkové, že člověk nikdy neví, jak
dobře to s ním Pánbůh myslí.“ Zatímco jsme tak rozmlouvali, přiběhla k nám i panna se svou
schránkou. Když se nám dosyta vysmála, přesypala popel do jiné nádoby a schránku naplnila
čímsi jiným. Poznamenala přitom, že nyní musí těm ostatním umělcům sehrát patřičnou
komedii, a my ať zatím dbáme pokynů starého pána a nepolevujeme v dosavadní píli. S tím se
s námi rozloučila a odebrala se do sedmého sálu, kam obeslala naše druhy. Co tam s nimi
nejprve prováděla, nemohu vědět, jednak protože jim bylo co nejpřísněji zakázáno cokoli
prozradit, jednak jsme byli příliš zaměstnáni, než abychom jim mohli přihlížet podlahou. Naše
práce spočívala v tomto: Popel jsme museli navlhčit vodou, kterou jsme předtím připravili,
takže se z něho stalo jakési řídké těsto. Tuto hmotu jsme pak dali nad oheň, až byla pěkně
horká. Takto horkou jsme ji pak nalili do dvou malých formiček‐modelů a nechali ji tam trochu
vychladnout. (Tady jsme měli chvíli čas, abychom přihlíželi našim druhům několika umělými
štěrbinami. Ti se rovněž činili kolem pece, přičemž každý musel sám rozdmýchávat oheň
dlouhou rourkou. Tak stáli kolem dokola a foukali, div jim nedocházel dech, ale myslili si, že
na tom jsou kdovíjak znamenitě proti nám. To foukání trvalo tak dlouho, dokud nás náš starý
pán zase nepovolal k práci; nemohu proto říci, co se dálo potom.)
Otevřeli jsme formičky, a hle, v nich se objevily dvě krásné, světlé a jakoby průsvitné
postavičky, že něco podobného lidské oko nikdy nespatřilo, chlapeček a holčička. Každá z nich
měřila pouhé čtyři palce a co mě nejvíc udivovalo, bylo, že nebyly tuhé, ale měkké, z masa jako
jiní lidé, jenže jim chyběl život. Proto také věřím, že i postava paní Venuše byla vytvořena
takovýmto způsobem. Ta dvě andělsky spanilá děťátka jsme nejprve položili na dvě atlasové
podušky a dívali jsme se na ně hodnou chvíli, až jsme z toho přelíbezného divadla byli dočista
jako omámeni. Starý pán se však do toho vložil a přikázal nám, abychom vzali krev ptáka,
kterou jsme předtím zachytili do zlaté misky a nechali ji padat kapku po kapce do úst
postaviček. Obě tím začaly vůčihledně růst, a byli‐li předtím už krásní, když byli tak
drobouncí, byli teď v proporcích ještě krásnější, takže by věru v té chvíli měli být u toho všichni
malíři, aby pocítili nemohoucnost svého umění před těmito výtvory přírody.
Byli teď již tak velcí, že jsme je museli přenést z podušek na dlouhý stůl, pokrytý bílým
sametem. Stařec nám přikázal, abychom je přikryli až po prsa jemnou bílou přikrývkou z
dvojitého hedvábí. Pro jejich nevýslovnou krásu nám to bylo náramně proti mysli. Ale abych to
zkrátil: ještě než jsme takto spotřebovali všechnu krev, dorostly už obě postavy do správné
velikosti dospělých lidí. Vlasy měly zlaté a kučeravé. Podoba Venušina, o níž jsem vyprávěl,
nebyla ničím ve srovnání s nimi. Ale postrádaly ještě přirozené teplo a nic nevnímaly, byly to
mrtvé obrazy, i když měly přirozenou barvu těla. Z obavy, že by mohly vyrůst víc, než bylo
třeba, nechtěl už stařec, abychom je dále živili, nýbrž přetáhl jim přikrývku až úplně přes
obličej a dal rozmístit kolem dokola stolu hořící pochodně. Čtenáře tady musím varovat, aby
snad toto osvětlení nepokládat za cosi nutného; záměr starcův byl pouze ten, abychom
nepostřehli, kdy vlastně do obou postav vjede duše. Také bychom to nebyli zpozorovali,
kdybych já sám už dvakrát předtím nebyl viděl ony plameny. Ale ostatní tři jsem ponechal v
jejich víře, a tak se stařec také nedozvěděl, že jsem pak sám spatřil něco navíc.
Vyzval nás, abychom usedli na lavici naproti stolu. Brzy se dostavila i panna s hudbou a
celým svým průvodem. Nesla dvoje krásné bílé šaty, jaké jsem v zámku ještě nikdy nespatřil;
také bych je nedovedl popsat, protože jsem myslil nejinak, než že jsou z čirého křišťálu; byly
však měkké a nebyly nijak průhledné. Zkrátka, nedovedu vypovědět, jaké vlastně byly. Panna
je položila na stůl. Když rozmístila své družky po lavicích kolem dokola, začnou i se starým
pánem provádět kolem stolu mnoho všelijakých kejklí, s tím úmyslem, aby nás obalamutili.
Všechno se to odehrávalo, jak jsem řekl, pod střechou, která měla podivuhodný tvar. Byla
zevnitř sklenuta ze sedmi polokoulí, z nichž prostřední byla poněkud vyšší a ve svém
nejvyšším bodě měla malý kulatý otvor. Byl až do této chvíle uzavřen a nikdo z ostatních si ho
nepovšiml. Po mnoha ceremoniích vejde do místnosti šest panen, každá z nich nese
velikánskou troubu a každá ta trouba je ovinuta kolem dokola jakýmsi věncem ze zeleného
listí, připraveného k zapálení. Stařec odklidí několik pochodní, umístěných v hlavách obou
postav, odkryje jim tváře, pak vezme do rukou jednu z trub a přiloží ji k ústům jedné z nich.
Učiní to tak, že vrchní, rozšířená část trouby přijde právě pod onen otvor, o němž jsem se
zmínil. V této chvíli nespouštěli mí druhové očí z obou postav, jen já měl jiné myšlenky. Neboť
jakmile zapálili na troubě ono listoví nebo věnec, viděl jsem, že zároveň odkryli nahoře ve
střeše otvor, z něhož se vynořil svítivý planoucí pruh a sjel trubici dolů do neoživeného těla.
Potom zase zakryli otvor a troubu odložili. Moji druhové se dali touto komedií ošálit a měli za
to, ze postava ožila ohněm z listí – jakmile totiž přijala duši, otevřela oči a zase je zavřela; jinak
se ještě skoro nehýbala. Pak jí stařec přiložil k ústům druhou troubu, opět ji zažehl a opět
spustili trubicí plamen duševního ohně; tak se to opakovalo celkem třikrát u každé z obou
postav. Pak uhasili všechny pochodně a odklidili je pryč.
Sametovou pokrývku stolu jsme z obou stran přeložili přes obě oživlé postavy, pak jsme
rozložili skládací lůžko s nebesy a odnesli je zavinuté do připraveného lůžka; tam jsme je
vybalili z pokrývky a uložili pěkně vedle sebe. Pak jsme zatáhli záclonu a nechali je hodnou
chvíli spát.
Byl už čas, aby se panna podívala, jak se činí naši ostatní umělci. Ti byli dobré mysli, neboť
– jak mi panna později sdělila – musili pracovat se zlatem. (I to patří k tomuto umění, ale není
to jeho nejvznešenější, nejpotřebnější a nejlepší část.) I jim byla předána ke zpracování část
popela, takže myslili nejinak, než že celý pták tu byl kvůli zlatu a jím že se také popraveným
navrátí jejich život.
My jsme tu zatím tiše seděli a čekali, až se naši snoubenci probudí; to trvalo asi půl
hodiny. Z ničeho nic se opět dostavil rozverný Cupido, a když nás po radě pozdravil, rozletěl
se k nim pod závěsy a dorážel na ně tak dlouho, až procitli. Otevřeli oči s velkým údivem a byli
přesvědčeni, že spali od té hodiny, kdy byli popraveni, až do teď. Cupido, když je probudil a
když se jeden na druhého opět upamatovali, odlétl trochu stranou, aby se mohli ještě více
zotavit, a začal zatím provozovat své šprýmy s námi. Na jeho naléhání musila nakonec spustit
hudba, aby se rozhostilo trochu víc veselí.
Nedlouho nato přišla i sama panna. Když vzdala pokorný hold mladému králi a královně,
kteří byli dosud trochu zmalátnělí a políbila jim ruce, donesla jim ony dvoje šaty, o nichž jsem
se zmínil. Oni je oblékli a předstoupili před nás. Byla tu už přichystána dvě krásná křesla, do
nich se posadili a nyní jsme je mohli pozdravit i my s nejuctivější úklonou. Král nám osobně
poděkoval co nejmilostivěji a ze své strany nám přislíbil veškeru milost.
Bylo už okolo páté hodiny, nemohli jsme se tedy déle zdržovat; jen co byly naloženy
nejvzácnější věci, musili jsme doprovodit mladý královský pár po točitých schodech, všemi
branami a kolem všech stráží až k lodi. Nasedli do ní ještě s četnými pannami a s Cupidem.
Odjeli tak rychle, že jsme je brzo ztratili z dohledu. Jak jsem se dozvěděl, vyjeli jim vstříc s
několika velkými loděmi, a tak se přeplavili během čtyř hodin přes celé moře, což byla hezká
řádka mil.
Po páté hodině dostali muzikanti příkaz, aby odnesli všechny věci dolů na lodě a
připravili se k odplutí. Protože jim to ale šlo poněkud pomalu, přizval k tomu starý pán ještě
část svého skrytého vojska. Tito vojáci byli dotud schováni v náspu, takže jsme nikoho z nich
neviděli, ale uvědomil jsem si teď, že věž byla dobře vybavena k obraně. Vojáci byli brzo
hotovi s našimi věcmi, takže nám už nezbývalo na práci nic než povečeřet.
Když už byly stoly prostřeny, dovedla nás panna konečně k našim druhům. Museli jsme
předstírat opravdový žal a potlačovat smích. Oni se však stále na nás mračili, i když někteří
měli s námi soucit. Při večeři pobyl s námi i starý pán, a byl to náramně přísný inspektor.
Nikdo totiž nedokázal pronést nic tak důvtipného, aby mu to nevyvrátil nebo nepoopravil,
nebo aspoň k té věci nepřičinil dobré ponaučení. Od něho jsem se přiučil nejvíce. Bylo by asi
dobře, kdyby vůbec každý mohl s ním pobýt a poučit se sám o sobě, leccos by pak nemusilo
dopadat tak žalostně.
Po večeři nás starý pán zavedl nejprve do komnat se svými uměleckými sbírkami, jež byly
rozmístěny porůznu po hradbách. Viděli jsme tam tak podivuhodné výtvory přírody i jiné věci,
které podle přírody vytvořil lidský důvtip, že bychom tam měli ještě asi celý rok nač se dívat.
Prohlíželi jsme si to při světle pochodní ještě dlouho do noci. Konečně, protože jsme už
opravdu toužili více po spánku, než abychom viděli mnoho dalších neznámých věcí, zavedli
nás do ložnic. Uchystali nám tu uvnitř náspu nejen dobré, skvostné postele, ale navíc i nadmíru
úhledné světničky. Udivilo nás to tím spíše, že jsme si ještě dobře vzpomínali, jak jsme se včera
museli uskrovnit. V takové ložnici se mi dobře odpočívalo. A protože už ze mne spadla většina
starostí a byl jsem zmožen ustavičnou prací, dopomohlo mi tichounké šumění moře k
vydatnému a klidnému spánku bez jediného snu. Spal jsem tak od jedenácti hodin až do rána
do osmi.
1 Zdraví. Sníh. Kopí.Č
2 Staniž se.Č
3 Co oheň – vzduch – voda – země nemohly vyrvat posvátnému popelu našich králů a královen, snesl
věrný zástup chymiků do této schránky. Pokračování znamená patrně: L.P. 1459 P(aracelsus)
H(ohenheimensis) M(edicinae) D(octor).Č
Sedmý den
Po osmé hodině jsem se probudil, rychle jsem se oblékl a chtěl jsem se opět odebrat do
věže. Jenomže uvnitř v hradbách bylo tolik rozličných temných chodeb, že jsem hodnou chvíli
bloudil, než jsem se vymotal ven. Obdobně se vedlo i jiným, až jsme se nakonec všichni zase
sešli v nejdolejší, klenuté místnosti věže. Tam nám dali jednobarevné žluté kutny a vrátili nám
naše zlatá rouna. Při té příležitosti nám panna vyjevila, že jsme rytíři Zlatého kamene, čehož
jsme si do té doby nebyli nikdy vědomi. Když jsme se tedy takto upravili a posnídali, daroval
starý pán každému zlatou minci; na jedné straně stála tato slova:
AR. NAT. MI.1
Na druhé straně stálo:
TEM. NA. F.2
Doprovodil to napomenutím, abychom nejednali jinak, než jak nám ukazuje tato pamětní
mince. Nato jsme vyrazili ven k moři.
Naše lodě byly vyzdobeny tak skvostně, že se to nedalo vysvětlit jinak, než že všechny ty
krásné věci tam musely být zvlášť dopraveny. Lodí bylo dvanáct, šest našich a šest starého
pána. Ten osadil své lodi samými vyparáděnými vojáky, sám se však odebral mezi nás na naši
loď, kde jsme byli všichni pohromadě. Do první lodě se posadili muzikanti, jichž starý pán měl
také velký počet; pluli před námi, aby nás obveselovali. Na lodních vlajkách bylo 12 nebeských
znamení; loď, v níž jsme seděli, nesla znamení vah. Kromě jiných pozoruhodností byly na této
lodí také divukrásné hodiny, jež nám ukazovaly každou minutu. Moře bylo tak tiché, že plout
po něm působilo obzvláštní potěšení. Ještě větší potěšení nám však poskytoval hovor starcův.
Starý pán nám dovedl tak krátit čas podivuhodnými příběhy, že bych byl s ním chtěl plout po
celý život.
Mezitím postupovaly lodě velmi rychle kupředu a nebyli jsme ani dvě hodiny na cestě,
když nám lodivod už ohlásil, že vidí skoro celé jezero pokryté loďmi. Z toho jsme vyrozuměli,
že nám chystají uvítání. Bylo tomu tak. Když jsme se z moře svrchu zmíněným průplavem
přiblížili až k jezeru, čekalo tam už na pět set lodí. Jedna z nich se třpytila celá zlatem a
drahokamy; v té seděli král a královna a s nimi větší počet urozených pánů, pani a panen.
Jakmile jsme se přiblížili na patřičný dohled, začalo se na obou stranách pálit ze všech děl a do
toho ještě vpadly větši a menši trouby a bubny takovým burácením, až se z toho lodě na jezeře
začaly otřásat. Když jsme konečně připluli až na jezero, obklopily nás všechny ty druhé lodě,
takže jsme museli zastavit.
Nastalo ticho. Jménem královým nyní předstoupil starý Atlas a pronesl krátkou, ale
vybroušenou řeč. Vítal nás nazpět a tázal se, zdali je připraven dar pro krále a královnu. Moji
kamarádi z druhé skupiny nemohli za nic pochopit, jak prý král mohl vstát z mrtvých; mínili
nejinak, než ho budou muset křísit k životu. Nechali jsme je při jejích údivu a stavěli jsme se
jako že i nám to je divné.
Když Atlas domluvil, předstoupil náš starý. Odpovídal poněkud rozvláčněji. Přál králi a
královně mnoho štěstí a potomstva a předal jim malou ozdobnou skříňku. Co v ní bylo, nevím;
byla však svěřena do úschovy Cupidovi, který se stále proháněl mezi oběma snoubenci. Když
skončily proslovy, začalo se zase radostně střílet a pak jsme se plavili ještě delší dobu společně,
až jsme dospěli k pobřeží.
Bylo to nedaleko první brány, té, kterou jsem se nejprve dostat dovnitř. Na tomto
prostranství čekal zase veliký zástup králových dvořanů a s nimi několik set koní. Sotva jsme
přirazili ke břehu a vystoupili, podávali nám král i královna všem obzvlášť přátelsky ruce a
pak jsme museli nasednout na koně. Tady bych rád poprosil čtenáře velmi snažně, aby se snad
nedomníval, že to, co bude nyní následovat, uvádím pro nějakou svou slávu nebo z pýchy,
nýbrž aby mi věřil, že o poctě, které se mi zde dostalo, bych nejraději zcela pomlčel, kdyby
nebylo ze zvláštních důvodů nezbytné se o ní zmínit. Jednoho po druhém nás rozdělili mezi
panstvo. Náš stařec však a já nehodný jsme museli jet vedle krále a každý z nás nesl sněhobílou
korouhev s červeným křížem. Mne k tomu ovšem potřebovali pro mé stáří, neboť jsme takto
oba dva měli dlouhé šedivé vousy a vlasy. Na klobouku jsem měl stále připjaty své známky;
mladý král si jich brzo všiml a hned se zeptal, zdali já jsem byl ten, kdo tyto známky dokázal
vyzískat při průchodu branou? Velmi pokorně jsem odpověděl; „Ano.“ Tu se dal do smíchu a
prohlásil, že už nepotřebuji žádné další ozdoby, neboť jsem prý jeho otcem. Pak se mne tázal,
za co jsem ty známky vyměnil. Na to já, že za vodu a sůl. Podivil se, kde že jsem nabral tolik
důvtipu. A tak jsem si dodal odvahy a vyprávěl jsem, jak se všechno sběhlo s mým chlebem,
holubicí a havranem. Byl spokojen a dodal výslovně, že mi přitom Bůh musel uštědřit obzvlášť
mnoho štěstí.
Za takového hovoru jsme přijeli k první bráně, kde stál stále týž strážce v modrých šatech.
Držel v ruce jakousi supliku. Sotva mě spatřil vedle krále, předal mi supliku s poníženou
prosbou, abych králi připomněl, jak mi tehdy věrně posloužil. Zeptal jsem se krále nejprve, ví‐li
něco o tomto strážci. Odpověděl mi přívětivě, že to je věhlasný, vynikající astrolog, který se
vždy těšil veliké úctě u jeho královského otce. Kdysi však se prý prohřešil proti paní Venuši,
neboť ji obhlížel na lůžku, na němž spočívala. Proto mu bylo uloženo za trest, aby hlídal tak
dlouho v první bráně, až ho někdo odtamtud vysvobodí. „A je možné ho nějak vysvobodit?“
tázal jsem se. „Ano,“ pravil král. „Najde‐li se někdo, kdo se prohřeší stejně jako on, musí se
postavit na jeho místo a on bude volný.“ To slovo mi proniklo k srdci, neboť svědomí mě
usvědčovalo, že jsem se dopustil právě takového činu jako on; ale mlčel jsem a předal jsem
supliku. Jakmile ji král pročetl, ulekl se tak velice, že si toho povšimla i královna, která jela za
námi ve společnosti našich panen a ještě jedné královny (té, o které jsem se už zmínil při
zavěšování závaží na váhu). Zeptala se ho proto hned, co znamená ten dopis. Král však nechtěl
dát na sobě nic znát, zastrčil dopis a začal mluvit o jiných věcech. Kolem třetí hodiny jsme se
tak dostali dovnitř do zámku.
Sestoupili jsme s koní a doprovodili jsme krále až do jeho sálu (o němž už byla řeč). Král
hned povolal k sobě do malé světničky starého Atlase a ukázal mu dopis; ten neotálel a odjel
zase ven ke strážci, aby se o věci dozvěděl poněkud více.
Nato mladý král usedl i se svou chotí a dalšími pány, paními a pannami. Tehdy začala
naše panna vysoko velebit námi vynaloženou píli, námahu i práci, s prosbou, aby král nás
královsky odměnil, jí však aby zprostil oné služby, jíž byla až doposud pověřena. Nato povstal
i starý pán a dosvědčoval, že všechno, co panna uvedla, je pravda a že je proto spravedlivé, aby
obě strany byly uspokojeny. Pak jsme museli na krátký čas odstoupit. Bylo rozhodnuto, že
každý z nás bude smět pronést jedno přání a to mu bude splněno, neboť prý není pochyby, že
rozumný člověk vysloví to nejlepší možné přání. Dostali jsme lhůtu na rozmyšlenou až do
večeře. Král a královna se zatím dali do hry, aby si ukrátili chvíli. Trochu se to podobalo
šachům, ale mělo to jiná pravidla. Bojovaly tu proti sobě ctnost a neřest a bylo znamenitě vidět,
jakými praktikami stroji neřesti úklady proti ctnosti a jak je možno jim čelit, a probíhalo to tak
způsobně a umně, že bych si přál, abychom i u nás měli takovouto hru.
Během hry se vrátil Atlas. I když svou zprávu podal v tajnosti, vrazila se mi červeň do
tváří i do uší, protože svědomí mi nedalo pokoj. Pak mi král podal supliku, abych si ji sám
přečetl. Její obsah byl asi tento: Strážce přál nejprve králi hojně štěstí a potomstva, aby jeho rod
se rozmohl široko daleko. Dále oznamoval, že se naplnil den, kdy má být podle královského
příslibu zproštěn služby v bráně. Venuše prý byla odkryta jedním z králových hostí, jeho
pozorování že ho nemohou klamat. Nechť Královské Veličenstvo provede ostrou a pečlivou
inkvizici, aby se přesvědčilo, že jeho odhalení je pravdivé. Neshledá‐li král, že tomu tak je, že je
ochoten zůstat v bráně až do svého skonání. Prosí dále co nejponíženěji, aby mu Královské
Veličenstvo dovolilo zúčastnit se na vlastní nebezpečí dnešní večeře, doufá prý, že sám vypátrá
pachatele a tak dojde kýženého vysvobození. To vše bylo podáno obšírněji a duchaplněji. Ctil
jsem jeho bystrého ducha, ale na mne to bylo příliš ostré, a byl bych býval velmi povděčen,
kdybych ten dopis nebyl dostal do ruky. Napadlo mi však, zdali by se mu snad nemohlo
pomoci, kdybych to vyslovil jako své přání? Otázal jsem se proto krále, zdali není žádná jiná
cesta k jeho vysvobození „Ne,“ odpověděl král, „neboť jsou tu zvláštní okolnosti. Ale tu jeho
žádost pro tento večer mu můžeme splnit.“ A vyslal jednoho ze služebníků, aby ho přivedl.
Mezitím byly připraveny stoly v sále, v němž jsme předtím nikdy nebyli. Zde byl vrchol
vší nádhery a sál byl zařízen takovým způsobem, že by bylo zbytečné, kdybych i jen začal o
tom vyprávět. Uvedli nás tam za obzvlášť velkolepých obřadů.
Cupido tentokrát chyběl. Jak jsem se doslechl, rozhněvala ho pohana, která postihla jeho
matku. Zkrátka: můj skutek a suplika předaná králi způsobily mnoho smutku. Králi se zdálo
na pováženou, aby vyslýchal své hosty, a to zvlášť proto, že by se tak o věcí dozvěděli i ti, kteří
zatím nic netušili. Dal proto strážci samému, který se dostavil, pokyn, že má všechny ostře
pozorovat, a sám se stavěl tak veselým, jak to jen šlo. Ale konečně se všichni zase začali vracet
do veselé nálady a vést všelijaké kratochvilné i užitečné hovory. Jak probíhala traktace a jaké
pří ní byly další ceremonie, není třeba vyprávět, protože čtenáři by to nebylo k užitku a ani
mému úkolu by to nijak neprospělo. Všechno však bylo nadmíru krásné, a to spíše z hlediska
umění a lidské obratnosti, jež se zde uplatnily, než proto, že bychom byli obtíženi pitím. Byla to
poslední a nejnádhernější hostina, jíž jsem se zúčastnil.
Po hodu byly rychle odklizeny stoly a rozestavena do kruhu křesla, na něž jsme usedli s
králem a královnou, oběma starci, paními a pannami. Nato jeden krásný chlapec otevřel znova
onu nádhernou knížku, Atlas se postavil do středu kruhu a začal k nám takto promlouvat:
I. Vy, páni rytíři, stvrďte přísahou, že svůj řád nebudete odvozovat od ďábla nebo jiného
ducha, nýbrž vždy jedině od Boha, vašeho Tvůrce, a jeho služebnice přírody.
II. Že si budete ošklivit všechno smilstvo, necudnost, nečistotu a že neposkvrníte svůj řád
takovými neřestmi.
III. Že tím, co vám bylo dáno, budete mnohonásobně pomáhat těm, kdo to zasluhují a
potřebují.
IV. Že netoužíte využívat takovéto cti pro světskou nádheru a vysoké mínění u lidí.
V. Že nebudete chtít zůstat naživu déle, než je vůle Boží.
Tomuto poslednímu artikulu jsme se pořádně zasmáli; snad tam byl připojen opravdu
jenom ze žertu. Tak nebo tak, museli jsme složit přísahu na žezlo královo. Nato jsme byli za
obvyklých slavnostních obřadů vyhlášeni za rytíře; mezi jinými privileji nám bylo dáno i to, že
budeme mít moc nad nerozumem, chudobou a nemocí, abychom s nimi jednali, jak uznáme za
vhodné. To všechno pak bylo potvrzeno v malé kapli, kam jsme se odebrali v průvodu spolu se
všemi ostatními. Tam jsme za to poděkovali Bohu a tam jsem také k poctě Boží zavěsil své zlaté
rouno i svůj klobouk a ponechal je tam na věčnou památku. A protože tam každý musel zapsat
své jméno, napsal jsem:
Summa scientia nihil scire
Fr. Christianus Rosencreutz
Eques aurei Lapidis:
Anno 1459.3
Jiní napsali něco jiného, každý, co se mu zdálo vhodné.
Pak nás odvedli zase do sálu, usadili nás tam a také nám připomněli, abychom se rychle
rozpomněli, co si kdo chce přát. Král se svou družinou se však posadil zase vedle do malé
světničky, aby tam vyslechl naše přání. Každý tam byl povolán o samotě, takže nemohu říci nic
o přání kohokoli jiného. Sám jsem si pomyslil, že nemůže být nic záslužnějšího, než když k
poctě svého řádu prokážu nějakou ušlechtilou ctnost, a usoudil jsem, že žádná by v této chvíli
nebyla tak chvályhodná a žádná by mi nepřipadla tak trpká, jako – vděčnost. A tak (i když
bych si byl mohl věru přát něco příjemnějšího) jsem se přemohl a rozhodl jsem se – na své
nebezpečí – vysvobodit strážce, svého dobrodince. Když mé zavolali dovnitř, obrátili se na
mne nejprve s dotazem (protože jsem četl onu supliku), zdali jsem si nevšiml, kdo by mohl být
pachatelem, nebo zdali snad nemám na někoho podezření. Tu jsem začal kurážně líčit, jak se
všechno sběhlo a jak jsem se tam z nerozumu dostal. Také jsem projevil ochotu vytrpět
všechno, co jsem si tím zapříčinil.
Král i ostatní páni se ukrutně podivili takovému nečekanému doznání. Vyzvali mne,
abych na chvíli odstoupil. Když mne zase zavolali dovnitř, ohlásil mi Atlas, že pro Královské
Veličenstvo to sice je velice bolestné, že taková nehoda postihla právě mne, kterého si nad jiné
zamilovalo, protože však nemůže postupovat proti dávnému obyčeji, že neví, jak to rozřešit
jinak, než že onen bude volný a já se postavím na jeho místo. Že však doufá, že se brzy někdo
další dopustí stejného přečinu, abych se já mohl opět navrátit domů; v žádném případě prý
nemohu počítat s vysvobozením dříve než při svatbě jejich budoucího syna.
Tento rozsudek by mne byl málem připravil o život. Nejprve jsem se mrzel na sebe a na
svou upovídanou pusu, že jsem to nedokázal zamlčet, nakonec jsem si však dodal srdce, a
protože jsem si řekl, že už to jiné nebude, vyprávěl jsem, jak mne tento strážce obdaroval
známkou a doporučil u dalších a s jejich pomocí že jsem pak obstál na váze a tak získal podíl
na vší té cti a radosti, jíž se mi dostalo. A tak že se nyní přece sluší, abych projevil vůči svému
dobrodinci vděčnost. A protože to, co se stalo, se nedá odestát, přijímám pokorně rozsudek a
rád vykonám něco nepříjemného pro toho, kdo mi dopomohl k mému nynějšímu stavu. Pokud
by ale bylo možno něco pořídit tím, že vyslovím přání, tedy že bych si přál, abych se dostal
zase domů, takže strážce by byl vysvobozen mnou, já však svým přáním.
Dostalo se mi odpovědi, že právo si přát tak daleko nesahá, jinak že bych si byl také mohl
prostě vyprosit, aby strážce byl svobodný. Jinak že si Jeho Královská Výsost dá líbit, jak
noblesně jsem se do toho vpravil, má však obavu, že ještě nevím, do jak bídné situace mne má
všetečnost uvrhla. Po těch slovech byl ten dobrý muž propuštěn na svobodu a já musil se
smutným srdcem odstoupit.
Po mně byli obesláni ke králi i ostatní; všichni vycházeli ven s radostnou tváří, což ještě
zvětšovalo mou bolest, neboť jsem byl přesvědčen, že musím dožít svůj život v bráně. Také
jsem už rozvažoval, co si tam počnu a jakým způsobem bych tam asi měl trávit čas. Nakonec
jsem si říkal, že už jsem starý, že mi přece za přirozených okolnosti zbývá k životu jenom málo
let a tento můj zármutek a truchlivý život že mne snadno postrčí k hrobu a tím že nadejde
konec i mému hlídání; popřeji‐li si více spánku, budu dokonce o to dříve v hrobě. Takových
myšlenek jsem měl plno. Chvílemi mě mrzelo, že jsem viděl tak krásné věci, když jsem teď byl
o ně oloupen. Chvílemi mě blažilo, že jsem byl aspoň před skonáním ještě přizván k těm všem
radostem a že jsem nemusel odtáhnout zpátky s takovou hanbou. Byla to tedy poslední, ale
přece zase ze všech nejlepší rána, kterou jsem utržil.
Zatímco jsem já takto a všelijak přemítal, byli ostatní hotovi, popřáli si dobré noci s králem
a pánem a dali se odvést do svých ložnic. Jenom já ubožák jsem pořád neměl nikoho, kdo by mi
ukázal cestu, a navíc jsem si musel dát líbit posměch těch druhých. Abych si byl úplně jist svou
budoucí funkcí, musel jsem si navléct prsten, který můj předchůdce nosil až do této hodiny.
Nakonec mě král, protože ho teď prý vidím naposled v této podobě, znovu napomenul, abych
si počínal tak, jak to odpovídá mému úkolu a nejednal proti našemu řádu. Pak mě sevřel do
náruče a políbil mě, což jsem všechno chápal v tom smyslu, jako že zítra usednu pod svou
bránou. Chvíli ještě všichni se mnou přátelsky rozmlouvali, načež mi podali ruku a poručili mě
do Boží ochrany. Oba starci – pán věže a Atlas – mě pak odvedli do nádherné ložnice, kde stály
tři postele; každý z nás si lehl do jedné. Tam jsme strávili ještě skoro dvě ...
(Na tomto místě chybí v rukopise asi dva listy; autor, který předpokládal, že ráno bude
muset hlídat bránu, se nakonec dostal domů.)
Konec
1 Podle tištěného vydáni z r. 1616: Ars naturae ministra – Umění pomocnice přírody.Č
2 Podle tištěného vydání z r. 1616: Temporis natura fília – Příroda dcera času.Č
3 Nejvyšší vědění je, že nic nevíme
Br(atr) Christian Rosenkreutz
Rytíř Zlatého kamene
Roku 1459.Č


04 úno 2012, 13:16
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru








Uložto alternativa Pizza Modena MovieDB.cz filmová databáze