fastshare
Bach, Richard - Racek
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 2209
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 28 bře 2024, 16:06





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
 Bach, Richard - Racek 
Autor Zpráva
Corporal
Corporal

Registrován: 17 kvě 2009, 11:47
Příspěvky: 72
Příspěvek Bach, Richard - Racek

Richard David Bach






Racek








Věnováno skutečnému Jonathanu Rackovi, jenž žije v každém z nás.


I
Bylo ráno a nové slunce rozzářilo svým zlatem drobné vlnky klidného moře.
Asi míli od pobřeží čeřila vodu rybářská loď a volání Hejna k snídani se rozléhalo vzduchem, dokud nepřiletěl dav asi tisíce racků prát se a bojovat o kousek potravy. Začínal nový den plný ruchu.
Ale daleko stranou mezi lodí a pevninou cvičil Jonathan Livingston Racek. Sto stop nad hladinou oceánu pokrčil nohy, zdvihl zobák a ohnul křídla, až vytvořila plynulou, bolestivou, ostře zahnutou křivku. Ta křivka znamenala, že mohl létat pomalu a tak teď zpomalil natolik, že vítr byl jen šepotem v jeho tváři a oceán pod ním se zastavil v nehybném klidu. Přimhouřil oči v plném soustředění, zadržel dech, stáhl křídla ještě o jeden centimetr, jeden jediný centimetr. Pak načechral peří, přešel do střemhlavého letu a padal.
Jak víte, mořští racci se nikdy netřepotají, nikdy nelétají střemhlav. Zastavovat se ve vzduchu je pro ně něco opovrženíhodného a ponižujícího.
Ale Jonathan Livingston Racek, který si toho nevšímal a tiskl znovu a znovu křídla do té chvějící se ostré křivky, zpomaloval a opět střemhlav padal dolů - nebyl obyčejný pták. Většinu racků nezajímá nic víc, než nejjednodušší zákony létání - jak se dostat od pobřeží k potravě a zase zpátky. Většině racků nezáleží na létání, ale na jídle. Přesto pro jednoho z nich nebylo hlavním jídlo, ale létání. Jonathan Livingston Racek miloval létání nade vše.
A právě pro jeho přesvědčení, jak sám brzy poznal, ho ostatní ptáci neměli zrovna v lásce. Dokonce i jeho rodiče byli znepokojeni tím, že Jonathan tráví celé dny sám a zkouší nějaké dlouhé skluzy po křídlech.
Nevěděl například, proč, když letí nad vodou ve výšce menší, než je polovina délky jeho křídel, může zůstat ve vzduchu déle a s menší námahou. Jeho let nekončil obvykle tím, že by ponořil nohy pod hladinu, jak to dělají všichni rackové, ale dlouhým, rovným přistáním a nohama přitisknutýma k tělu. Když nasadil na přistání u pobřeží a pak prudce ukončil dráhu svého smyku na písku, byli jeho rodiče opravdu velmi rozhořčeni.
„Proč, Jone, proč?“ ptala se ho matka. „Proč je tak těžké být jako všichni ostatní v Hejnu, Jone? Proč nemůžeš nechat nízké létání pelikánům, albatrosům? Proč nejíš, Jone? Jsi samá kost a kůže!“
„Nevadí mi, že jsem kost a kůže, mami. Chci jen vědět, co mohu nejvíce ve vzduchu provádět a co nemohu, to je všechno. Jen to se chci dozvědět.“
„Podívej se, Jonathane,“ řekl jeho otec celkem vlídně, „zima není daleko, lodí teď bude méně a ryby se stáhnou do větších hloubek. Když už se musíš něčemu učit, pak se uč o potravě, o tom, jak se k ní dostat. Všechno tvoje létání je moc pěkná věc, ale kroužením se nenajíš, to sám dobře víš. Nezapomeň, že létat umíš proto, aby sis mohl shánět potravu!“
Jonathan poslušně přikývl. V několika příštích letech se snažil chovat jako ostatní racci, opravdu snažil - křičel a pral se s hejnem okolo přístavních mol a rybářských lodí, potápěl se pro kousky ryb a chleba. Ale nemohl si na to zvyknout.
Je to všechno tak bezúčelné, myslel si, když schválně upustil těžce vydobytou rybku pro starého racka, který ho pronásledoval. Mohl jsem všechen čas využít létáním. Mám se toho tolik co učit. A zanedlouho potom byl Jonathan Racek opět sám daleko na moři, ale hladový a šťastný, že se musí učit.
Teď se zabýval rychlostí a za týden tréninku se toho naučil o ní víc, než ten nejrychlejší racek, jaký kdy na světě žil.
Z výšky tisíce stop, mávaje křídly tak prudce, jak jak jen mohl, se překotil do oslnivého strmého pádu k vlnám, a tak se dozvěděl, proč racci nikdy nedělají oslnivé strmé pády. V pouhých šesti vteřinách se řítil stovkou, rychlostí, při níž křídla přestávají ve vzduchu zabírat.
Stávalo se mu to znovu a znovu. Přes veškerou opatrnost, přes vynaložení všech svých schopností ztrácel při velké rychlosti kontrolu nad letem. Až do výšky tisíce stop. Nejdřív vší silou přímo dopředu, pak zarazit, překotit se do svislého pádu. A tak pokaždé sklouzl po zdviženém levém křídle, začal se zvolna točit doleva a aby tomu zabránil, nastavil pravé křídlo, a jako oslnivý blesk slétl do divoké vířící vývrtky vpravo.
Při těch zdvižených křídlech už nemohl být opatrnější. Zkusil to desetkrát a pokaždé, když překročil stodesítku, proměnil se ve zmítající se chuchvalec peří, ničím neovladatelný, řítící se dolů do vody.
To tajemství, pomyslel si nakonec, když ze sebe oklepával vodu, musí být v pevném držení křídel při velkých rychlostech - rozletět se na osmdesátku - a pak pevně držet křídla.
Zkusil to znovu z dvoutisíce stop. Zobákem přímo dolů sklouzl do svého pádu, křídla naplno roztáhl, a jak překročil osmdesátku, pevně je držel.Stálo jej to obrovskou námahu, ale fungovalo to! V deseti vteřinách se mihl stopadesátikilometrovou rychlostí. Jonathan vytvořil světový rychlostní rekord racků.
Ale jeho vítězství netrvalo dlouho. V okamžiku, kdy se začal zvedat, v okamžiku, kdy změnil úhel svých křídel, byl s výkřikem opět sražen do toho hrozného, neovladatelného pádu a při té stopadesátce to do něj udeřilo jako dynamit. Jonathan Racek vybouchl ve vzduchu a řítil se do oceánu tvrdého jako skála.
Když přišel k sobě, byla již okolo tma a on plaval v měsíčním světle uprostřed širého moře. Z křídel mu visely cáry kůže, ale více, než všechna bolest ho tížilo vědomí vlastního neúspěchu. Byl docela zničený; přál si jen vážit tolik, aby jej to stáhlo až dolů ke dnu tak ukončilo všechno to utrpení.
Když se hluboko potopil do vody, ozval se v něm podivný dutý hlas. Takhle to přece nejde! Jsem Racek. Jsem omezený svým původem. Kdybych byl stvořen k rychlému létání, měl bych krátká sokolí křídla a místo ryb bych lovil myši. Otec měl pravdu. Na ty bláznivé věci musím zapomenout. Musím letět domů k Hejnu a spokojit se s tím, jaký jsem - že jsem obyčejný racek s omezenými možnostmi.
Hlas se ztratil a Jonathan souhlasil. V noci má racek své místo na pobřeží a od té chvíle si umínil, že bude jen obyčejným rackem. Každého to potěší. Těžce se zvedl z vodní hladiny a rozletěl se k pobřeží, vděčný za všechno, co se naučil o úsporném nízkém létání.
Ale ne, pomyslil si, skoncoval jsem se vším, co jsem se kdy naučil. Jsem obyčejný mořský racek jako každý jiný a budu také jako obyčejný racek létat. A tak s bolestí vystoupil do výšky sta stop a silněji zamával křídly směrem k pobřeží.
Bylo mu mnohem lépe poté, co se rozhodl být jako kterýkoliv jiný racek z Hejna. Žádná síla již ho nedonutí, aby se učil, nebudou již žádné touhy, žádná zklamání. Bylo krásné přestat myslet a letět tmou ke světlu na pobřeží.
Tma! Vnitřní hlas křičel na poplach: Racek nikdy nelétá ve tmě! Jonathan nevnímal. Je to krásné, myslel si. Měsíc a hvězdy třpytící se ve vodě, drobounká naváděcí světla napříč nocí a všude mír a klid.
Okamžitě dolů! Racci nikdy nelétají ve tmě! Kdybys byl stvořen k létání ve tmě, měl bys soví oči. Měl bys krátká sokolí křídla. A tam, uprostřed noci, sto stop nad vodou se Jonathan Livingston rozzářil. Jeho bolest a všechna rozhodnutí zmizely.
Krátká křídla! Krátká sokolí křídla! V tom to vězí! Byl jsem to ale hlupák. Potřebuji jenom útlá, krátká křídla, potřebuji je složit a letět jen na samotných konečcích perutí. Krátká křídla!
Vystoupil dva tisíce stop nad černou hladinu moře a bez jediného zaváhání bázně a strachu přitiskl křídla těsně k tělu, nastavil větru jen úzká, třpytivá ostří jejich konečků a překotil se do svislého pádu.
Vítr mu zběsile řval v hlavě. Stovka, stopadesátka, dvěstě a ještě rychleji! Zdálo se mu, že vzduch už nemá takovou sílu, jako předtím ve stovce. Nepostřehnutelným pohybem perutí vybral střemhlavý let a proletěl nad vrcholky vln. Šedivá dělová koule v měsíčním světle.
Přimhouřil ve větru oči a tiše se radoval. Dvěstětřicet kilometrů za hodinu! A s dokonalým ovládáním! Kdybych začal v pěti místo ve dvoutisících stopách, jsem zvědav, jak rychle --.
Všechna předešlá předsevzetí byla zapomenuta, odvátá tím silným, prudkým větrem. Už vůbec necítil výčitky z toho, že porušil sliby, které si sám dal. Takové sliby jsou pro ty racky, kteří se spokojí s obyčejnými věcmi. Kdo ale v učení dosáhl dokonalosti, ten taková předsevzetí nepotřebuje.
Při východu slunce už Jonathan Racek zase cvičil. Z výšky pěti tisíc stop byly rybářské lodi jen skvrnkami na ploché modři vody, snídající Hejno bylo jen mlhavým oblakem vířících částeček prachu.
Měl radost ze života, jemně a s radostí se třepotal ve vzduchu, pyšný, že ovládl svůj strach. Pak křídly pohladil vzduch pod sebou, vysunul krátké zahnuté špičky perutí a vrhl se přímo do moře. Ve chvíli, kdy prolétal výškou čtyř tisíc stop, dosáhl mezní rychlosti, vítr pak tvořil pevný, tvrdý val, proti kterému se už nedalo létat rychleji. Teď padal přímo dolů, třista čtyřicet dva kilometrů za hodinu. Polkl, když si vzpomněl, že kdyby se mu v té rychlosti roztáhla křídla, byl by v okamžik rozmetán na milión malinkých kousků racka. Ale v rychlosti byla síla, byla v ní radost a čistá krása.
S vyrovnáním začal v tisíci sopách, špičky křídel udeřily a rozklepaly se v tom mocném větru, loď a křičící hejno racků se zvětšovaly s rychlostí meteoru, přímo v jeho cestě.
Nemohl zastavit, nevěděl dokonce ani, jak se při té šílené rychlosti zatáčí.
Srážka by znamenala okamžitou smrt. A tak zavřel oči.
Stalo se to toho rána hned po Úsvitu. Jonathan Livingston Racek prolétl jako živý projektil přímo středem snídajícího Hejna rychlostí tří set čtyřiceti kilometrů za hodinu v jednom obrovském svištícím chumlu větru a peří. Tentokrát se na něj usmála Racčí Štěstěna a nikdo nebyl zabit.
Ve chvíli, kdy se zdvihal zobákem nahoru k obloze, ještě stále letěl dvěstěpadesátkou. Když pak zpomalil na třicet a konečně znovu roztáhl křídla, byla loď už jen malým drobečkem na moři, čtyři tisíce stop hluboko.
Měl v duši vítězství. Racek ve třech stech čtyřiceti dvou kilometrech za hodinu! Byl to obrovský zlom, největší okamžik v historii Hejna, a tím se i pro Jonathana Racka otvíral nový život. Odletěl ke svému osamělému cvičišti, přitiskl křídla do pádu z osmi tisíc stop a vrhl se objevovat, jak se zatáčí.
Poznal, že nepatrný pohyb každým pírkem na konci křídla ho dostane i při té šílené rychlosti do plynulé hladké zatáčky. Už dříve se ovšem naučil, že když pohne více péry, roztočí jej to jako kulku z pušky -- a Jonathan se stal prvním akrobatickým letcem z rodu mořských racků na světě. Toho dne neztratil ani chvilku povídáním s ostatními racky, ale létal až do pozdního soumraku. Objevil looping, pomalou a rychlou spirálu, obrácenou otáčku a vývrtku.

Když se Jonathan Racek připojil na pláži k Hejnu, byla již temná noc. Byl unavený a hrozně vyčerpaný. Přesto v radosti udělal, ještě než se dotknul země, looping s vybráním po křídle. Až se to dozvědí, pomyslil si, o té velké události, zblázní se radostí. O kolik víc teď znamená obyčejný život! Tohle je přece smysl žití, namísto našeho ubohého trmácení od pobřeží k rybářským lodím a zpátky! Teď se sami můžeme pozdvihnout ze stínu, stát se dokonalými, inteligentními a nadanými bytostmi. Můžeme být volní. Můžeme se naučit létat!
Viděl před sebou slibnou budoucnost.
Zdálo se, že Hejno už bylo nějakou chvíli shromážděno na Sněmovním místě, když Jonathan přiletěl. Opravdu, čekali.
„Racku Jonathane Livingstone! Předstup!“ Slova Nejstaršího Racka zněla nanejvýš slavnostně. Předstoupit před ostatní znamenalo pouze dvojí: buď velikou čest, anebo potupu. K poctě přistupovali také nově zvolení vůdcové racků. Samozřejmě, myslel si, rackové z Hejna ten velký okamžik dnes ráno také viděli. Ale já o žádné pocty nestojím. A vůbec si nepřeji stát se vůdcem. Chci se jen s ostaními rozdělit o to, na co jsem přišel; ukázat jim nové obzory, které se před námi všemi otvírají. Vykročil dopředu.
„Racku Jonathane Livingstone“, řekl Nejstarší; „Postav se před své druhy jako trest za své jednání!“
Bylo to jako úder blesku. Podlomila se mu kolena, naježilo se mu peří, v uších mu hučelo. Stát před ostatními pro potupu? To přece není možné! Ta velká chvíle dnes ráno! Oni to nepochopili! Nemají pravdu, nemají pravdu!!
„Za svou nezodpovědnou bezohlednost“, pokračoval posvátný hlas, „z porušení úcty a vážnosti k rodu Racků“.
Být předvolán znamenalo být vyhoštěn z racčí společnosti, být odsouzen k samotářskému životu na Vzdálených útesech.
„… a jednoho dne Jonathane Livingstona Racku, poznáš, že bez odpovědnosti ničeho nedosáhneš. Život je věc neznámá a nepoznatelná - jediná pravda je, že na tomto světě jsme proto, abychom jedli a udrželi se na živu co nejdéle!
Racek nikdy neodpovídá Velkému Sněmu, ale teď se ozval Jonathanův hlas: “ Nezodpovědnost? Bratři,„ vzlykal, kdo může mít víc zodpovědnosti než racek, který hledá a najde vyšší smysl a naplnění života? Po tisíce let jsme se pachtili jen za rybími vnitřnostmi, ale teď - teď máme konečně proč žít, učit se, objevovat, být volný! Dejte mi jen jednu příležitost, nechte mě ukázat, na co jsem přišel… “
Hejno se proměnilo v jeden chladný kus skály.
„Bratrství je porušeno“, zvolali svorně Rackové a jediným dozvukem slavnostně stáhli uši a otočili se k němu zády.

A tak Jonathan Racek strávil ostatní své dny na samotě daleko odtud, až za Vzdálenými útesy. Nebylo to však jen osamění, jež ho trápilo, ale spíš skutečnost, že ostatní rackové odmítali pochopit vznešenost, která se jim nabízela, že odmítali otevřít oči a prohlédnout.
Každým dnem se učil víc a víc. Poznal, že spustí-li se z výšky po hlavě do mořského proudu, může ulovit i vzácné a velmi dobré ryby, které plavou deset stop pod hladinou oceánu. Teď už k přežití nepotřeboval zbytky z rybářských lodí a okoralý chleba. Naučil se spát v letu a držet přitom kurs podle větru vanoucího od pobřeží; tak mohl od večera do svítání uletět stovky mil. Stejně jistě prolétával těžkou mořskou mlhou stoupal nad ni až k jasným, zářivým nebesům - zatímco všichni ostatní rackové stáli na zemi a neznali nic jiného než mlhu a déšť. Naučil se létat s vysokým větrem daleko do vnitrozemí a tam se živit drobným hmyzem.
Vše, co chtěl původně dát Hejnu, získal teď sám. Naučil se léta a nelitoval ceny, kterou za to zaplatil. Racek Jonathan objevil, že život racků je tak krátký jen kvůli nudě, strachu a zlosti, a díky tomuto přesvědčení mohl žít dlouhým a krásným životem.

Pak přišli. Večer. A našli Jonathana, jak se klidně a osaměli vznáší svou milovanou oblohou. Ti dva rackové, kteří se objevili po jeho křídlech, byli jasní jako třpyt hvězd a v nehybném nočním vzduchu z nich vyzařovala jemnost a přátelství. Ale nejkrásnější byla ta jistota s jakou letěli - a konec svých křídel stále udržovali na centimetr přesně od jejich vlastních.
Jonathan je beze slova podrobil své zkoušce, kterou nikdy žádný racek nepodstoupil. Stáhl křídla a zpomalil jen na jednu míli za hodinu. Téměř se zastavil ve vzduchu. Oba ptáci zpomalili s ním; lehce, stále ve stejné formaci. Znali pomalé létání.
Složil křídla, převrátil se a padl do střemhlavého letu dvěstěpadesátikilometrovou rychlostí. Pustili se za ním a prolétli oblohou, aniž by o milimetr porušili bezvadnou sestavu.
Nakonec přes veškerou svou energii stočil se opět vzhůru k obloze ve vysoké plynulé křivce. Následovali ho s úsměvem.
Vyrovnal svůj let s hladinou moře a teprve po chvíli ticha promluvil: „Velmi dobře!“ řekl. „Odkud jste?“
„Jsme z tvého Hejna, Jonathane, jsme tví bratři.“ Ta slova zněla klidně a rozhodně. „Přišli jsme tě vzít s sebou výš, vzít tě domů.“
„Nemám žádný domov, nemám žádné Hejno. Jsem psanec. A už teď letím na samém vrcholku Velkého horského větru. Víc, než mnoho set metrů nad mořem, dál už se se svým starým tělem nedostanu.“
„Ale dostaneš, Jonathane, protože jsi se učil. Jedna škola pro tebe skončila, teď je na čase začít s novou.“
Protože na Jonathana Racka svítil paprsek poznání po celý život, i teď se mu v hlavě okamžitě rozjasnilo. Měli pravdu. Opravdu mohl letět výš, opravdu byl čas jít domů!
Naposledy se dlouze zadíval na oblohu, na tu čarokrásnou krajinu, kde se toho tolik naučil.
„Jsem připraven“, řekl nakonec.
A Jonathan Racek se zdvihl s těmi dvěma racky, jasnými jako hvězdy a zmizel v dokonale temné obloze.


II
Tak tohle je nebe, pomyslil si a v duchu se musel smát. Nebe se dalo těžko rozeznat, jestliže do něho právě letěl.
Teď, když přiletěl ze země, v dokonalé sestavě s těmi dvěma stříbrnými racky, všiml si, že jeho tělo se pomalu stávalo stejně zářivým jako jejich. Opravdu, najednou tu byl ten malý racek Jonathan, který odjakživa žil v jeho zlatých očích, ale jeho vzhled se změnil, cítil v sobě racčí tělo, ale najednou se mu létalo mnohem lépe, než kdy předtím. Proč, myslel si, mohu s poloviční námahou letět dvakrát rychleji a dvakrát dál, než dřív?
Jeho peří teď zářilo jako diamanty, křídla měl třpytivá a skvěla se jako proužky naleštěného stříbra. Nesměle si na ně začal zvykat, cítil v nich stále větší a větší sílu.
Při čtyřech stech kilometrech za hodinu cítil, že se začíná přibližovat k horní hranici svých možností. Při čtyřechstech padesáti zjistil, že to rychleji už nejde a byl tím hořce zklamán. Víc už jeho nové tělo opravdu nedokázalo, a přestože to bylo mnohem víc, než jeho pozemský rekord, přece to byla hranice, kterou bude velmi obtížné překonat. V nebi, pomyslel si, by přece žádné hranice neměly existovat.
Mraky se rozplynuly, jeho průvodci zavolali: „Šťastné přistání, Jonathane!“ - a zmizeli v chvějícím se vzduchu.
Letěl nad mořem směrem ke klikaté křivce pobřeží. Na útesech si několik racků čechralo peří. Daleko na severu, až na samém obzoru letělo pár dalších. Nové pohledy, nové myšlenky, nové otázky. Proč je tu tak málo racků? Nebe jich přece mělo být plné! A proč jsem najednou tak unavený? Racek by přece v nebi neměl být unavený, neměl by muset spát.
Kde jsem jen o tom slyšel? Jeho pozemská paměť se rozplynula. Na zemi se toho mnoho naučil, co je pravda, ale na to ostatní zapomněl: třeba na boj o potravu, nebo na své vyhnanství.
Několik racků přeletělo podél pobřeží, aby ho přivítalo; všichni beze slova. Cítil jen, že je tu vítán a že právě tady je jeho domov. Byl to pro něj velký den, den, jehož svítání si nezapamatoval.
Snesl se nad pláž, mávaje křídly, dokud se ve vzduchu zcela nezastavil, a pak lehounce dosedl na písek. Ostatní ho následovali, ale docela jiným způsobem. Stočili se ve větru, zářivá křídla široce rozevřena, pak nějak zkroutili letky, až se docela zastavili a zároveň se dotkli nohama země. Byla v tom ohromující zručnost, ale Jonathan byl teď příliš unaven na to, aby to zkoušel. Jak stál na pobřeží, stále bez jediného slova, hluboce usnul.
V následujících dnech přišel Jonathan na to, že tady se může naučit o létání nejméně tolik nových věcí, jako ve svém předešlém životě, ale byl v tom rozdíl. Tady rackové smýšleli jako on. Pro každého z nich bylo hlavním smyslem života dosáhnout dokonalosti a jejich největší zálibou bylo létání. Byli to všechno pozoruhodní ptáci, kteří hodinu co hodinu trávili cvičením, létáním a vylepšováním svých poznatků o letectví.
Jonathan na dlouhý čas zapomněl na zemi, odkud přišel; na zemi, kde žilo hejno racků s očima pevně zavřenýma, racků, kteří nerozuměli radosti z létání a svá křídla používali jen k honbě za potravou. Ale jedenkrát si na malou chvíli vzpomněl. Bylo to toho rána, kdy se svým učitelem odpočíval na pláži po hodině obratů se staženými křídly.
„Kde jsou všichni, Sullivane?“, ptal se potichu, už zcela samozřejmě onou snadnou telepatií, kterou tady racci používali namísto skřeků. „Proč nás tu není víc? Proč tam, odkud jsem přišel, bylo tolik…?“
„…tisíce a tisíce racků. Já vím.“ Sullivan potřásl hlavou. „Jediná odpověď, kterou ti mohu dát je, že jsi prostě velkou vyjímkou; jedním z milionů. Většina z nás vyrůstala velmi pomalu. Přecházeli jsme z jednoho světa do druhého, téměř stejného, a přitom zapomínali, odkud a kam jdeme; žili jsme jen jediným okamžikem. Dovedeš si vůbec představit, kolik životů jsme museli prožít, než nás konečně napadlo, že existuje také něco jako dokonalost a další stovky životů, než jsme zjistili, že je ještě něco jiného, než jídlo, boj, či síla v hejnu. Tisíce životů, Jone, celé desetitisíce! A pak další stovky, aby nás napadlo, že smyslem našeho života je tuto dokonalost najít a předat ostatním. A tak to jde samozřejmě pořád dál; do svého dalšího života přicházíme podle toho, co jsme se naučili v předešlém. Nenaučíš se nic, a tvůj příští svět bude docela stejný jako ten dosavadní - stejné hranice, stejné překážky budeš muset překonávat.“
Stiskl křídla a otočil se tváří proti větru. „Ale ty, Jone, ses za jediný život naučil tolik, žes nemusel jít tak dlouhou cestu, aby ses dostal až sem.“
Za chvilku už byli opět ve vzduchu a cvičili. Otočky ve formaci byly velmi náročné, protože celou polovinu byl Jonathan hlavou vzhůru a ještě musel myslet na to, aby neustále udržoval stejné postavení křídel jako instruktor.
„Zkusme to znovu“ říkal Sullivan stále a stále: „Zkusme to znovu.“ A pak konečně: „Dobře“ a začali trénovat obrácený looping. Jednou večer stáli racci, kteří zrovna neměli noční létání, společně na pláži a přemýšleli.

Jonathan sebral veškerou odvahu a vydal se za Velkým Rackem, o kterém se říkalo, že se už brzy odebere z tohoto světa.
„Otče“, řekl trochu nesměle.
Velký Racek se na něj vlídně podíval. „Ano, synu?“ Místo aby zeslábl, Velký racek stářím zesílil: V letu překonal každého racka a uměl ve vzduchu obraty, na které ostatní jen pomalu přicházeli.
„Otče, tenhle svět vůbec není nebe, že ne?“
Nejstarší z racků se usmál ve svitu měsíce. „Pořád se učíš, Jonathane“, řekl.
„Tak co se děje dál? Kam míříme? Copak nikde neexistuje takové místo, jako je nebe?“
„Ne, Jonathane, neexistuje. Nebe není místo ani čas. Nebe je vlastní dokonalost.“ Na chvilku se odmlčel. „ty létáš velmi rychle, nemám pravdu?“
„Já mám rád rychlost“, řekl Jonathan opatrně, ale v duchu byl pyšný, že si toho nejstarší všiml.
„Nebi se začínáš, Jonathane, přibližovat tehdy, až dosáhneš dokonalé rychlosti. A to neznamená tisíc, nebo milion mil za hodinu, ba ani rychlost světla. Protože hranice, to není žádné číslo - dokonalost nemá žádná omezení. Dokonalá rychlost, synu, znamená být tam, kde chceš.“
Najednou zcela neočekávaně Velký Racek zmizel a objevil se o padesát stop dál - to všechno v záblesku jednoho okamžiku. Pak znovu zmizel a v témže zlomku vteřiny zase stál Jonathanovi po boku.
„Je to docela zábavné“, řekl.
Jonathan byl okouzlen. Zapomněl se ptát na sebe. „Jak to děláš, jaké to je? Jak daleko se můžeš dostat?“
„Můžeš se dostat kamkoli a do kterékoliv doby chceš“, řekl Nejstarší. „Byl jsem všude a kdykoliv jsem si pomyslel.“ Zadíval se na moře. „Je to zvláštní, Racci, kteří se vzdali dokonalosti jen proto, aby se někam dostali, nedoletí nikam; jsou příliš pomalí. A ti, kteří obětovali objevování dálek vlastnímu zdokonalení, se dostanou kamkoliv a ihned. Pamatuj, Jonathane, že nebe není místo ani čas, protože místo a čas jsou slova bez jakéhokoliv významu. Nebe je…“
„Můžeš mne naučit takhle létat?“ Jonathan Racek se nemohl dočkat dobytí další neznámé země.
„Samozřejmě, jestli se budeš chtít učit“, řekl Velký Racek.
„Chci se naučit takhle létat“, řekl Jonathan a v jeho očích se objevil záblesk. „Řekni, co mám dělat.“
Velký Racek mluvil pomalu a přitom stále pozorně sledoval svého přítele. „Abys mohl letět, kamkoliv chceš, rychle jako myšlenka“, řekl, „musíš si nejdříve uvědomit, že jsi se tam dostal…“
To tajemství spočívalo podle nejstaršího v tom, že je třeba přestat se považovat za bytost omezenou jen obyčejným tělem a rozpětím křídel, bytost, která je schopna jen několika obyčejných věcí. Tajemství bylo v tom, „že si uvědomíš, že celá tvoje podstata žije - tak dokonale jako nevyslovené číslo - v jediném okamžiku všude, v celém prostoru a čase!“

Jonathan se divoce vrhl do cvičení. Každý den začínal před svítáním a končil po půlnoci. Ale ať se snažil sebevíc, nedostal se ani o pírko z místa.
„Zapomeň na víru“, řekl Velký Racek. „K létání jsi také nepotřeboval víru, ale porozumění! Tohle je úplně to samé. Teď to zkus znovu…“
Pak, jednoho dne, stál Jonathan na břehu moře se zavřenýma očima, všechny myšlenky soustředěny na to, co mu řekl Nejstarší. „Vždyť je to pravda! Teď jsem dokonalý racek, bez jakýchkoli omezení.“ Zaplavila ho ohromná vlna radosti.
„Dobře“, řekl Nejstarší, a v jeho hlase bylo vítězství.
Jonathan otevřel oči. Stáli spolu na docela neznámém břehu. K vodní hladině se skláněly koruny stromů a nad hlavami obou racků se otáčela dvě žlutá slunce.
„Konečně jsi na to přišel“, řekl Velký Racek, „ale na svém ovládání bys ještě mohl pracovat.“
Jonathan byl jako omráčený. „Kde to jsme?“ Nejstarší odpověděl ledabyle, aniž na něj podivné okolí udělalo jakýkoliv dojem. „Jsme na nějaké planetě se zeleným ovzduším a dvojhvězdou místo slunce.“
Jonathan vykřikl radostí - byl to první zvuk, který ze sebe vydal od té doby, co opustil Zemi. „Povedlo se to! “
„Samozřejmě, že se to povedlo, Jone,“řekl Nejstarší. „Vždycky se to povede, když víš, co děláš. A teď to tvé ovládání…“

Když se vrátili, byla už tma. Ostatní rackové měli ve svých zlatých očích úctu, když pohlíželi na Jonathana, racka, kterému se podařilo zmizet z místa, na nějž byl poután tak dlouhou dobu.
Jejich pochvalné projevy zastavil hned na počátku. „Přišel jsem teprve nedávno. Jsem teprve v začátcích. Ne vy, ale já se toho mám co učit od vás!“
„Tomu se dost divím“, řekl Sullivan, který stál opodál. „Máš z učení menší strach než kterýkoliv z racků, jaké jsem za posledních patnáct tisíc let poznal.“ Hejno ztichlo a Jonathan znejistěl rozpaky.
„Můžeme začít pracovat na čase, budeš-li chtít,“ řekl Nejstarší; „dokud se nenaučíš létat minulostí a budoucností. Pak teprve budeš moci začít s tím nejobtížnějším, nejnáročnějším a nejzábavnějším ze všeho. Pak budeš připraven vzlétnout a poznat smysl Dobra a Lásky.“
Uplynul měsíc, nebo asi tak dlouhá se ta doba zdála být, a Jonathan se učil stále ohromným tempem. Učení mu šlo vždycky rychle, i když musel vycházet jen z vlastních zkušeností, a teď jako zvláštní žák samotného Nejstaršího nabíral nové poznatky jako malý opeřený počítač.
Ale pak přišel den, kdy Nejstarší zmizel. Před tím ještě se všemi tiše promluvil a kladl jim na srdce, aby se nikdy nepřestali učit, zdokonalovat a snažit se ještě víc porozumět tomu neviditelnému, dokonalému Zákonu všeho života. Zatímco mluvil, se stávalo jeho peří bělejším a bělejším, až se nakonec rozzářilo tak jasně, že se na něho žádný z racků nevydržel dívat.
„Jonathane“, řekl, a to byla poslední slova, „uč se dál Lásce!“
Když se znovu podívali, Velký Racek byl pryč.
Jak dny plynuly, Jonathan se stále častěji přistihoval, že myslí na zemi, odkud přišel. Kdyby byl tehdy znal jen desetinu, pouhou setinu toho co tady, oč víc by život znamenal! Chodil po písku a přemýšlel, jestli je vůbec možné, aby se tam našel nějaký jiný racek, který by se snažil překonat svá pouta, který by viděl v létání vyšší smysl, než jen způsob, jak ukořistit kus chlebové kůrky u lodního boku. Třeba ho také vyhnali, protože řekl hejnu do očí pravdu! A čím víc se Jonathan učil Dobru, čím víc se učil poznávat podstatu Lásky, tím víc ho to táhlo zpět; zpět na Zem. Neboť navzdory dávné minulosti se Jonathan Racek narodil proto, aby vedl ostatní a jeho způsobem projevu Lásky bylo, ukázat všem rackům toužícím po poznání alespoň části pravdy, k níž sám došel.
Sullivan, který uměl létat rychlostí myšlenky, který teď pomáhal v učení ostatním, byl plný pochybností.
„Jone, kdysi jsi byl vyhnancem, proč si teď najednou myslíš, že tě některý z těch racků ze starých časů bude poslouchat? Znáš dobře to přísloví: 'Nejdál dohlédne ten racek, který je nejvýš'; a stejně dobře víš, že má pravdu! Rackové žijící tam, odkud jsi přišel, stojí na zemi, jen se mezi sebou perou a bojují. Od nebe jsou vzdáleni tisíce mil - a ty říkáš, že jim chceš nebe ukázat z místa, kde žijí! Jone, nedohlédnou ani na konce svých křídel! Zůstaň tady. Pomáhej novým rackům, těm, kteří jsou dost vysoko na to, aby slyšeli, co jim musíš sdělit.“ Na chvilku se odmlčel a pak řekl: „Co kdyby se byl Velký Racek vrátil do svého starého světa? Kde bys byl dneska ty?“
Tenhle argument byl přesvědčivý a Sullivan měl pravdu. Nejdál dohlédne ten racek, který je nejvýš.
Jonathan zůstal a pomáhal nově příchozím a bystrým žákům, kteří dělali velmi rychlé pokroky. Ale stará touha se vrátila a on si nemohl pomoci; stále myslel na to, že by se třeba tam na Zemi našli jeden, nebo dva racci, kteří by se mohli také učit. O kolik víc by už dávno poznal, kdyby k němu Velký Racek přišel tehdy, když byl vyhnancem!
„Sully, musím se tam vrátit!“, řekl nakonec. „Tví žáci si vedou dobře, pomohou ti s nováčky.“ Sullivan si povzdechl, ale neprotestoval. „Ale budeš mi scházet, Jonathane --“, bylo všechno, co řekl.
„Sully, prosím Tě!“ řekl Jonathan káravě. „Nebuď blázen! Čemu jsme se den co den učili? Kdyby naše přátelství záviselo na prostoru a čase, pak, jestliže překonáme prostor a čas, zničíme tím své bratrství! Ale překonej prostor a čas a všechno, co Ti zbude, je tady. Překonej čas a zůstane jen teď. Nemyslíš, že tady a teď bychom se my dva měli ještě potkat?“
Sullivan Racek se proti své vůli usmál: „Blázen!“, řekl laskavě. „Jestli je někdo schopen ukázat ostatním na zemi jak dohlédnout na tisíce mil, pak je to Jonathan Racek“, zahleděl se do písku. „Sbohem, Jone, příteli!“.
„Sbohem, Sully, ještě se uvidíme!“ A s těmito slovy už měl Jonahan v duši představu o velkém hejnu racků sedících kdysi na břehu moře, a s nacvičenou samozřejmostí věděl, že i jeho tělo není z masa a kostí, ale že je čistou ztělesněnou myšlenkou svobody a lesů, a neomezenou ničím na světě.

Fletcher Lynd Racek byl ještě docela mladý, ale věděl, že žádné hejno ještě s nikým nejednalo tak tvrdě a s takovou nespravedlností jako s ním.
„Co je mi do toho, co říkají!“ myslel si vztekle a jak letěl stále blíž a blíž vzdáleným útesům, jeho sny se pomalu rozplývaly. „Létat znamená o tolik víc, než jenom plácat se z místa na místo! To dělá třeba takový… komár. Jenom jediný výkrut před Nejstarším, jenom z legrace a jsem vyhnancem! Cožpak jsou slepí?! Cožpak vůbec nevidí?! Neumí si představit, jaká to bude sláva, až se naučíme létat?
Je jedno, co říkají. Ukážu jim, co je to létání! Budu žít ve vyhnanství, jestli to je to, co chtěli. A budou toho litovat!“
V jeho duši se ozval hlas, a přestože mluvil tiše a lehce, vyděsil ho tak, že sebou trhl a zamotal se ve vzduchu.
„Buď k nim shovívavý, Fletchere. Tím, že tě vyhnali, oklamali jen sami sebe. Jednoho dne uvidí to, co ty. Odpusť jim a pomoz jim porozumět!“
Pár centimetrů od konečku jeho pravého křídla letěl nejzářivější, nejbělostnější racek na světě, bez nejmenší námahy klouzal tiše vedle něho a nepohnul ani pírkem, přestože Fletcher letěl téměř nejrychleji, jak dovedl.
Byl z toho celý zmatený. Co se děje? Zbláznil jsem se? Umřel jsem? Co je to?
Hluboký hlas, klidný, pronikal jeho duší a dožadoval se u něho odpovědi: „Fletchere Lynde Racku, chceš létat natolik, abys odpustil svému hejnu, učil se a pak se jednoho dne vrátil a pomohl ostatním prohlédnout?“ Tomu kouzelnému přízvuku se nedalo lhát, ať už byl Fletcher Lynd jakkoli pyšný a uražený.
„Chci!“, řekl tiše.
„Pak tedy, Fletschere“, řekla ta zářivá bytost hlasem naplněným laskavostí, „začneme s rovným létáním…“


III
Jonathan pomalu kroužil nad Vzdálenými útesy a rozhlížel se. Tomu mladému, rozohněnému Fletscherovi moc nescházelo, aby byl dokonalým žákem. Byl silný a lehký, rychlý ve vzduchu, ale co bylo nejdůležitější, měl obrovskou touhu naučit se létat.
Právě se blížil, vynořil se jako nějaká šedivá silueta a dvěstětřicetikilometrovou rychlostí prolétl kolem svého učitele. Pak znenadání změnil směr svého letu, začal zkoušet šestnáctinásobý výkrut a nahlas počítal jednotlivé otočky.
„… osm… devět… deset… podívej, Jonathane, ztrácím rychlost… jedenáct… chci to taky zakončit tak pěkně jako ty… dvanáct… ale pořád nedokážu udělat… třináct… ty poslední tři otáčky… bez… čtrnááá… áááá…“ Fletcher se zastavil před nedokončeným vrcholem obratu a to bylo to nejhorší, co se mu v té chvíli mohl stát - hlavně pro jeho vztek a zuřivost, když se mu nechtělo něco dařit. Spadl zpátky, zapotácel se ve vzduchu a pak se divoce vrhl do vývrtky, vzpamatoval se těžce oddychujíc, až šest stop pod místem, kde byl jeho učitel.
„Jen se mnou ztrácíš čas, Jonathane! Jsem neohrabaný a hloupý! Zkouším to stále a stále a nikdy se mi to nepodaří.“
Jonathan Racek se na něho podíval a kývnul hlavou. „Opravdu se ti to nepodaří, dokud budeš začínat otočky tak prudce a ostře, Fletchere, vždyť už na začátku ztrácíš šedesát kilometrů za hodinu! Musíš jemně! Přesně, ale jemně; budeš si to pamatovat?“
A spustil se dolů na úroveň mladšího racka. „Zkusme to znovu, dohromady ve formaci. A dávej pozor na to nasazení. Je to docela jemný, lehký začátek.“

Na konci třetího měsíce měl už Jonathan dalších šest žáků - všichni vyhnanci, ale okouzlení tou podivnou myšlenkou létat pro radost.
Zatím jim dělalo menší potíže zvyšovat svou výkonnost než porozumět smyslu toho všeho.
„Každý z nás je ve skutečnosti myšlenkou Velkého Racka, nespoutaný ideálem svobody“, říkával Jonathan večer na pláži, „a létání je jen krůčkem k vyjádření naší opravdové podstaty. Musíme dát stranou všechny překážky, které nás omezují. Právě proto cvičíme rychlé a pomalé létání, proto se učíme akrobacii.“
A jeho žáci usínali vyčerpáni celodenním létáním. Cvičení se jim líbilo, protože rychlé létání bylo vzrušující a uspokojovalo v nich touhu po poznání, jež v nich rostla každým dnem. A jeden z nich, nikdo jiný než Fletscher Lynd Racek začínal věřit, že létat prostřednictvím myšlenek je stejně možné, jako mávat křídly ve vzduchu.
„Celé vaše tělo - od jednoho konce ke druhému“, říkával Jonathan, „není nic jiného, než samy vaše myšlenky ve viditelné formě. Strhněte hradby svým myšlenkám a osvobodíte své tělo…“ Ale ať to říkal jak chtěl, znělo to spíš jako hezká pohádka, a jim se chtělo tolik spát.
Uplynul necelý měsíc a Jonathan prohlásil, že je čas vrátit se k Hejnu.
„Nejsme připraveni!“ řekl Henry Calvin Racek. „Nechtějí nás. Jsme vyhnanci. Nemůžeme se přece nutit jít tam, kde nejsme vítáni!“
„Můžeme jít kamkoliv a být čímkoli chceme“, odpověděl Jonathan, zvedl se z písku a ve vzduchu se otočil na východ, směrem k rodnému pobřeží Hejna.
Mezi jeho žáky zavládla úzkost. To proto, že prastarý zákon pravil, že vyhnanci se niky nesmí vrátit - a tohle pravidlo se už desettisíc let nikdo neodvážl porušit. Zákon říkal zůstat, Jonathan řekl jít, a teď už byl víc, než míli daleko za vodou. Jestli ještě budou váhat, přilétne k nepřátelskému hejnu docela sám.
„Ale když nepatříme do Hejna, nemusíme přece respektovat jeho zákony!“, řekl Fletcher, spíš jen tak pro vlastní povzbuzení. „Kromě toho, jestli se tam bude bojovat, budeme mnohem víc platni tam, než tady.“
A tak toho rána přiletělo ze západní strany osm racků ve dvojitém kosočtverci - rackové se téměř dotýkali konečky křídel. Sněmovní místo Hejna přeletěli dvěstěkilometrovou rychlostí - Jonathan vpředu, Fletcher po jeho pravém křídle zcela lehounce, Henry Calvin se svou dravostí po jeho levici. Pak se celá sestava pomalu stočila doprava jako jeden racek, křídlo těsně vedle křídla, zatímco vítr uháněl nad jejich hlavami.
Všechen křik a šarvátky každodenního života Hejna byly rázem uťaty - ta malá skupinka přilétla jako obrovský nůž a teď na ně bylo upřeno bez jediného mrknutí osm tisíc racčích očí. Všech osm racků, jeden po druhém, prudce vzlétlo vzhůru do dokonalého loopingu, obletělo celý kruh a pak z nehybného letu lehce přistálo na písku. A potom, jako by se tohle stávalo každý den, začal Jonathan opravovat ostatním chyby.
„Především“, řekl s úšklebkem, „trochu jste se opozdili s nasazením…“ Hejnem projel blesk. Tihle racci byli vyhnanci! A vrátili se! a to… to se nemůže stát! Fletcherovy obavy z boje se teď rozplynuly ve zmatku, který v Hejnu nastal.
„Ať už jsou to vyhnanci nebo ne“, řekl jeden z nejmladších racků, „kde se jenom mohli naučit takhle létat?“
Trvalo skoro hodinu, než se v Hejnu rozšířil pokyn Nejstaršího: „Nevšímejte si jich! Racek, jenž s nimi promluví, je sám vyhnancem. Racek, který na vyhnance jenom pohlédne, porušuje zákon Hejna.“
Od té chvíle se všichni k Jonathanovi otočili zády, ale zdálo se, že on si toho nevšiml. Učil své žáky přímo nad Sněmovním místem a dnes poprvé sáhl až na hranice jejich možností.
„Martine Racku!“ vykřikl do nebe, „říkal jsi, že umíš létat pomalu, ale ještě jsi to nevyzkoušel! Leť!“
A tak tichý Martin William Racek pořádně vystrašen z toho, že ho jeho učitel vyvolal, překvapil sám sebe a stal se mistrem pomalého létání. V nejjemnějším vánku dokázal roztáhnout perutě tak, že se vznesl bez jediného mávnutí křídel až k mrakům a zase zpět.
Stejně tak Charles Roland Racek vylétl s Velkým horským větrem až do výšky osmi tisíc metrů. Vrátil se celý prokřehlý a profialovělý ostrým mrazivým vzduchem, a okouzlený a šťastný, pevně rozhodnutý vyletět zítra ještě výš.
Fletcher Racek, jenž ze všech nejvíc miloval akrobacii, konečně zvládl šestnáctinásobný výkrut, který příští den ještě vylepšil trojnásobnou vývrtkou, a z jeho křídel se odrážely záblesky slunce na pláž, odkud ho potajmu sledovalo nejedno oko.
Jonathan byl stále po boku svých žáků, ukazoval, vysvětloval, nabádal a vedl. Jen tak cvičně s nimi prolétával nocí, mraky a bouří, zatímco Hejno se uboze mačkalo na zemi.
Teď, když všichni po létání odpočívali na písku, naslouchali už Jonathanovým slovům pozorněji. Některým jeho podivným myšlenkám sice nerozuměli, ale měl také mnoho dobrých nápadů, které chápali.
Postupně v průběhu noci se okolo studentů utvořil nový kruh - kruh zvědavých racků, kteří nakonec poslouchali celé hodiny ve tmě, aniž by chtěli vidět, nebo být viděni, a potichu mizeli až před úsvitem.
Měsíc po návratu porušil první racek z Hejna hranici a zeptal se, zda by se mohl naučit létat. Tak se stal Terrence Lowel Racek opovrženíhodným ptákem, odsouzeným k vyhnanství, a zároveň osmým z Jonathanových žáků.
Dalšího večera přišel z Hejna Kirk Maynard Racek, přibelhal se pískem, vlekl za sebou své levé křídlo a nakonec se zhroutil u Jonathanových nohou. „Pomoz mi“, řekl docela potichu tak, jako šeptají umírající. „Přál bych si létat víc, než kdo jiný na světě…“
„Tak pojď se mnou“, řekl Jonathan, „vylétneme nahoru a tam začneme.“
„Ty to nechápeš! Mé křídlo! Nemohu pohnout křídlem!“
„Maynarde Racku, máš právo být sám sebou; tím, čím chceš být na tomhle místě a okamžitě a nic se ti nemůže postavit v cestu. To je Zákon Velkého Racka; Zákon, který platí!“
„Říkáš, že mohu létat?“
„Říkám, že jsi volný.“
Tak jednoduše jako rychle roztáhl Kirk Maynard křídla, docela bez námahy a zvedl se do tmavé noční oblohy. Celé Hejno bylo probuzeno jeho výkřikem, tak silným, jak to jen z výšky sta stop dokázal. „Můžu létat! Podívejte se, můžu létat!!“
Za úsvitu stálo okolo Jonathanových žáků skoro tisíc ptáků, kteří se s údivem dívali na Maynarda. Už se nestarali o to, zda je někdo vidí, nebo ne a poslouchali a snažili se pochopit Jonathana Racka.
Mluvil o velmi prostých věcech - o tom, že každý racek má právo létat, že svoboda je vrozenou podstatou života a že všechno, co jí brání, musí být zavrženo, ať už jsou to zvyky, pověry, nebo jakákoliv omezení.
„Zavrženo!“, ozval se hlas ze zástupu, „i když je to zákon Hejna?“
„Jediný správný zákon je ten, který vede ke svobodě“, řekl Jonahan: „Žádný jiný neexistuje.“
„Jak můžeš čekat, že budeme létat jako ty?“, zeptal se někdo jiný. „Máš zvláštní nadání a božství, jsi docela jiný, než ostatní ptáci!“
„Podívejte se na Fletchera! Lowela! Charlese - Rolanda! Ti jsou snad také zvlášť nadaní, jsou snad oni bohy? Nic víc, než jste vy, nic víc než jsem já. Jediný rozdíl je v tom, že začali chápat svou pravou podstatu a začali se učit.“
Jeho žáci s výjimkou Fletchera, zneklidněli. Nikdy je nenapadlo, že by dělali právě tohle.
Okolní zástup racků se zvětšoval den ode dne, další přicházeli se svými otázkami, zbožně i posměšně.

„V Hejnu se povídá, že jsi možná syn samotného Velkého Racka“, řekl Fletcher jednoho rána po tréninku úsporné rychlosti. „To by znamenalo, že jsi předběhl svůj čas o tisíc let!“
Jonathan si povzdechl. Taková je cena nepochopení, pomyslel si. Buď ti říkají bůh, nebo ďábel. „Myslíš, Fletschi, že jsme předběhli svoji dobu?“
Dlouhé ticho. „Tenhle způsob létání tu existoval odjakživa pro toho, kdo jej chtěl objevit - to nemá s časem nic společného. Snad jsme předběhli čas s módou, s tím, jak většina racků létá.“
„To už něco znamená!“, řekl Jonathan a zhoupl se ve vzduchu. „To není ani z poloviny tak zlé, jako předběhnout čas.“
Stalo se to zrovna o týden později. Fletcher ukazoval třídě nových žáků prvky rychlého létání. Právě vyrovnal střemhlavý let ze sedmi tisíc stop, dlouhý šedý plamen šlehající pár centimetrů nad pláží. Vtom mu vletěl přímo do cesty malý racek, který poprvé vyletěl z hnízda a volal svou matku. Aby se vyhnul mladšímu, trhl sebou Fletcher Lynd Racek v desetině vteřiny ostře doleva a rychlostí třista kilometrů za hodinu narazil do žulového útesu.
Připadalo mu to, jako by skála byla ohromnými, pevnými dveřmi do jiného světa. Záblesk bolesti, úleku a tmy po nárazu, a pak byl unášen do podivné oblohy; zapomněl, vzpomněl si, zapomněl; vystrašený, smutný a lítostivý.
Zaslechl hlas, přesně takový, jako toho dne, kdy poprvé potkal Jonathana Livingstona Racka.
„Celý vtip je v tom, Fletchi, že svá omezení se snažíme překonávat postupně, trpělivě. Nepouštíme se do prolétávání skalami; to až později, až to bude na programu“
„Jonathan!“
„Známý také jako Syn Velkého Racka“, řekl jeho učitel klidně.
„Co tady děláš? Ten útes! Neměl jsem…, copak jsem zemřel?“
„Ale, Fletchi, prober se! Mysli! Když teď se mnou mluvíš, tak jsi přece nemohl zemřít. Jediné, co se ti podařilo, že jsi změnil úroveň svého vědomí, mimochodem dost náhle. Teď máš na vybranou. Buď můžeš zůstat a učit se na téhle úrovni, která je o něco výš než ta, kterou jsi právě opustil - anebo se vrátit a pracovat s Hejnem. Starší doufali, že se stane nějaké neštěstí, ale teď se lekli, když jsi jim tak dokonale vyhověl.“
„Samozřejmě, že se chci vrátit k Hejnu! Sotva jsem začal s novou skupinou!“
„Tak dobře, Fletchere. Pamatuješ se, jak jsme si říkali, že tělo není nic jiného, než vlastní myšlenka…?“
Fletcher potřásl hlavou, stáhl křídla a otevřel oči na úpatí útesu, uprostřed celého Hejna, které se zde shromáždilo. Jak se poprvé pohnul, prolétla davem vlna výkřiků.
„Žije!; byl mrtev a přece žije!“
„Dotkl se ho perutí! Vrátil mu život! Syn Velkého Racka!“
„Ne!, sám to popírá! Je to ďábel!, ďábel!; přišel zničit Hejno!“
Byly tady čtyři tisíce racků, zděšených tím, co právě viděli a výkřik „ďábel!“ jimi prolétl jako bouřlivý vítr nad oceánem. Se zamženýma očima, ostré zobáky připraveny se k sobě semknout v ničivém odhodlání.
„Necítil bys se líp, kdybychom byli pryč?“, zeptal se Jonathan. „Samozřejmě bych proti tomu nic nenamítal.“ V téže chvíli stáli vedle sebe půl míle opodál, odděleni od blýskavých zobáků rozzuřeného davu bezpečnou hradbou čistého vzduchu.
„Čím to je“, uvažoval Jonathan nahlas, „že nejtěžší věcí na světě je přesvědčit někoho, že je volný? Že si to může sám dokázat, když bude jenom trošku cvičit. Proč tohle dělá takové potíže?!“
Fletcher byl stále udiven tou rychlou změnou okolí. „Jak jsi to dokázal? Kde jsme se tu vzali?“
„Neřekl jsi sám, že chceš být z toho davu pryč?“
„To ano! ale jak jsi… “.
„Jako všechno ostatní, Fletchere. To je cvik.“

Do rána již Hejno zapomnělo na své šílenství, kdo na ně však nezapomněl, byl Fletcher. „Jonathane, pamatuješ si, co jsi už dávno říkal o lásce k Hejnu, která tě nutí vrátit se a pomáhat ostatním s učením?“
„Ano.“
„Nechápu, jak můžeš mít rád dav ptáků, kteří se tě právě snažili zabít.“
„Ale Fletchi, to není to, co na nich můžeš mít rád! Ovšem, že nemůžeš mít rád nenávist a zlobu. Musíš se ale naučit v nich vidět opravdového racka, toho dobrého, jenž je v každém z nich, a pomoci jim, aby ho sami v sobě objevili. Tomu říkám Láska! Je docela příjemné, když na to přijdeš.
Například si vzpomínám na jednoho divokého mladého racka, jmenoval se Fletcher Lynd. Když ho Hejno vyhnalo, byl odhodlán bojovat s ním do posledního dechu, a pak si začal vytvářet na Vzdálených Útesech své vlastní peklo. A dnes je místo toho tady, objevuje své nebe a vede celé Hejno touto Cestou.“
Fletcher se otočil ke svému učiteli a očima mu proběhlo zděšení. „Já a vést?! Co tím myslíš? Vždyť jsi tady učitelem, nemůžeš přece odejít!“
„Opravdu ne? Nemyslíš si, že mohou existovat jiná hejna, jiní Fletcherové, kteří svého učitele potřebují mnohem víc, než tenhle, který je již na cestě ke Světlu?“
„Já, Jone, vždyť jsem docela obyčejný racek a ty jsi přece…“
„… Jediný Syn Velkého Racka, to jsi chtěl říct?“ Jonathan povzdechl a zahleděl se do moře. „Teď už mne nebudeš potřebovat. Teď musíš objevovat sám sebe, každý den trochu víc, toho opravdového, ničím neomezeného Fletchera Racka. Ten je Tvým učitelem! Tomu musíš porozumět a od něj se učit dál.“
Chvíli nato se Jonathanovo tělo zavlnilo ve vzduchu, rozzářilo se a začalo se stávat průhledným. „Nenech je, aby o mně rozšiřovali hloupé pomluvy, nebo ze mě dělali boha, ano Fletcheri? Jsem racek. Rád létám, možná…“
„ Jonathane! “
„Ubohý Fletchi, nevěř tomu, co říkají oči. Všechno, co vidíš, jsou omezení. Dívej se s porozuměním, připomeň si všechno, co už víš a spatříš cestu k létání.“
Záře pohasla. Jonathan Racek zmizel v průzračném vzduchu.


Nějaký čas nato vystoupal Fletcher Racek nad zem a pohlédl na docela novou skupinu žáků, nedočkavých před svou první hodinou.
„Hned na začátku musíte pochopit“, řekl vážně, „že racek je nespoutaným ideálem svobody, obrazem Velkého Racka a že celé vaše tělo od jednoho konce křídel k druhému není nic jiného, než vaše myšlenky.“
Mladí racci se na něj podívali s údivem. Tak dál, pomysleli si, tohle zatím nezní jako návod, jak udělat looping ve vzduchu.
Fletscher si povzdechl a začal znovu. „Hm. Ano… velmi dobře“, řekl a kriticky je změřil pohledem. „Začneme s rovným létáním.“ A když to říkal, uvědomil si, že jeho přítel nebyl, se vší úctou, o nic víc božský, než Fletcher sám.
Žádné překážky, Jonathane? pomyslil si. Pak tedy nemůže být daleko doba, kdy já se objevím nad tou pláží, přilétnu z čisté oblohy a ukážu ti jednu, nebo dvě věci o létání!
A přesto, že se snažil dívat na své žáky obzvlášť tvrdě a přísně, najednou je viděl takové, jací opravdu byli. Bylo to jen na chvilku a jemu se to víc než líbilo, byl docela nadšen tím, co spatřil. Žádné překážky, Jonathane? pomyslil si a přitom se usmál.
Jeho Cesta k učení začala.


04 úno 2012, 14:20
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru








Uložto alternativa Pizza Modena MovieDB.cz filmová databáze