Vesmír
v kabale
Z’ev ben Shimon Halevi
Ahabah
-2-
Obsah
Předmluva.........................................................................................................................4
Úvod .................................................................................................................................5
1. Symbol a skutečnost .....................................................................................................7
BŮH..................................................................................................................................8
2. Před počátkem ..............................................................................................................9
3. Projevení .....................................................................................................................11
4. Božská podstata ..........................................................................................................14
SVĚT ...............................................................................................................................18
5. Oddělení......................................................................................................................19
6. Nedokonalost ..............................................................................................................23
7. Dny stvoření................................................................................................................25
8 . Sedmero nebí .............................................................................................................29
9. Obyvatelé nebe ...........................................................................................................33
10. Jecira: Andělský svět ................................................................................................37
11. Asija: Fyzický svět ...................................................................................................41
12. Asija: Přirozený svět.................................................................................................44
13. Zlo.............................................................................................................................50
14. Pád ............................................................................................................................53
ČLOVĚK.........................................................................................................................56
15. Vtělení.......................................................................................................................57
16. Přirozeně dějiny........................................................................................................60
17. Tělo a psychika .........................................................................................................64
18. Nebeské tělo..............................................................................................................67
19. Osud obecně..............................................................................................................70
20. Osud jedinečný .........................................................................................................74
21. Gilgulim - převtělování.............................................................................................77
22. Prozřetelnost a svobodná vůle ..................................................................................80
23. Nadpřirozeno ............................................................................................................84
24. Tóra - učení...............................................................................................................87
25. Kouzla a zázraky.......................................................................................................91
26. Dílo sjednocení .........................................................................................................95
27. Konec dní..................................................................................................................99
Přehled jmen a kabalistických výrazů ..........................................................................104
Z anglického originálu A Kabbalistic Universe vydaného nakladatelstvím Rinder/Shambala
v Londýně 1977, přeložila Lily Sekytová. Hebrejské výrazy revidovaly Alena a Tereza Krekulovy.
Vazba a grafická úprava Pavel Růt. Vydalo nakladatelství & vydavatelství VOLVOX GLOBATOR,
Prvního pluku 7, 186 00 Praha 8. Vydání první 1994.
-3-
Vesmír v kabale je obecný výklad o původu a kosmickém plánu stvoření a jeho obyvatel.
Doplňuje horizont třech předchozích Haleviho knih, které sahají od úvodní práce Tree of Life
(Strom života) přes studii o makrokosmu v podobě Adama Adam and the Kabbalistic Tree (Adam a
kabalistický strom) po kabalistické metody The Way of Kabbalah (Kabalistická cesta).
Cílem této knihy je vykreslit makrokosmický řád v různých rovinách reality, hierarchii
bytostí a jejich funkcí se zvláštním zřetelem k lidstvu, které může v těchto světech přebývat. Snad
nejdůležitější téma, kterého se tu autor dotýká, je smysl vesmíru tak, jak se odvíjí ve velikém
kosmickém cyklu prostřednictvím oddělené podoby Tvůrcovy, která se na konci věků opět spojuje
se svým Stvořitelem.
Obr. 1. Svět. Na této verzi Jákobova žebříku ze 17. stol. se vznáší Tetragram na okraji projeveného
bytí. V prvním světě vyzařování drží Boží ruka řetěz vůle, který se táhne přes světy stvoření a
utváření až k Nevěstě, tj. Malchut Asija. Ta pak předává tento proud přes hvězdnou, planetární,
živelnou a organickou říši až k opičí mysli přirozeného člověka, který se pokouší obsáhnout vesmír
svými smysly.
-4-
Předmluva
Snad každý v životě zažil okamžik, kdy vzhlédl vzhůru k Mléčné dráze a pocítil rozlehlost
vesmíru. A někdo za nejvzdálenějšími galaxiemi rozpoznává další dimenze - neviděný řád, jenž řídí
a ovládá náš svět. V každém pokolení několik lidí pronikne tímto kosmickým závojem a spatří
stvoření z jeho zřídla. Jejich vize se pak pomocí kabaly předává dál, abychom mohli i my, tak jako
Jákob, také uvidět onen veliký žebřík mezi nebem a zemí i zástupy Boží, které po něm sestupují a
vystupují.
Londýn, Jaro 5735
Obr. 2. Jákobův žebřík. Tento základní kabalistický
diagram obsahuje veškeré projevené bytí a ukazuje
každou rovinu ve čtyřech vzájemně se prostupujících
světech, které vyzařují z prvního sefirotického stromu
světa Acilut. Tento strom známe jako Jákobův žebřík,
který ukazuje stezky stvoření vedoucí dolů i cesty evoluce,
které stoupají vzhůru a směřují ke svému zřídlu.
Podobně i velké kosmické cykly vycházejí z božské
podstaty, ve hmotě dosáhnou krajní meze a vracejí se,
aby se uskutečnily v dokonalosti.
-5-
Úvod
„Božím místem je svět, ale svět není místem Božím.“ Tento kabalistický výrok zřetelně
praví, že i když je Bůh přítomný v bytí, je současně od bytí zcela oddělen. Toto tajemství imanence
a transcedence leží tam, kde se Bůh a svět setkávají v důvěrném a vzájemném poznání. Je to
zázrak, který je základem pro kabalistický pohled na vesmír.
V dávných dobách se kabala rozdělila na dvě části: dílo vozu1 a dílo stvoření.2 Dílo vozu se
zabývá lidskou povahou a způsoby pronikání do nejhlubších i nejvyšších rovin vnitřního vesmíru
člověka. Předmětem těchto úvah je člověk. Druhá část - dílo stvoření - zkoumá vnější vesmír čtyř
světů, jejich původ, ustrojení a funkci ve vztahu k člověku a Bohu. To je také tématem této knihy.
Při studiu vesmíru se kabalisté pohybovali mezi opěrnými pilíři zjevení a tradice. Jejich práce
se zakládala na Bibli a na poučení duchovních učitelů. Ze spojení psaných a ústních sdělení pak
přicházelo přímé poznání toho, co bytí je, bylo a bude až do konce dnů, pokud si to ovšem kabalista
zasloužil.
O ústním propojení lze říci jen málo, protože toto zprostředkované vědění je zcela závislé na
subtilním vztahu učitele a žáka. Avšak mnohé lze pochopit z tradice písemné, neboť každá doba
vytvořila svou versi neměnného učení. Nicméně tato líčení starých kabalistů je často možné Číst
jen s obtížemi, a to nejen proto, že mluví o světech mimo dosah přirozeného pohledu, ale také
proto, že jsou napsána jazykem příslušné školy i období. A tak jsou alegorie dávných apokalyps a
metafyziky středověku dnešním lidem takřka nesrozumitelné, pokud nemají klíč ke kabalistickému
učení.
Takovým klíčem je a vždy byl sefirotický strom. Toto zobrazení všech věcí vyvolaných,
stvořených, utvářených a učiněných je objektivní podobou projevovaného vesmíru v každé rovině.
Využívám této pomůcky 1 v tomto nástinu a pokusím se vypodobnit všeobecný obraz světa na
základě starobylých i moderních zjištění. Jazyk této knihy patří naší době a její hloubku omezují
hranice mého porozumění tornu, čemu jsem se v kabale učil.
Místem člověka je svět. A člověk jako podoba Boží má největší možnost zpřítomnit Boží
imanenci ve vesmíru. Svět skýtá člověku podmínky pro usilování k dokonalosti a člověk na oplátku
dopomáhá světu k dovršení, aby se tak opět spojilo to, co bylo rozděleno. V tomto vzájemném
poznání se imanence a transcendence setkávají v místě Boha.
1 VcFRN VagN - Maase merkava
2 <HatRC Vagn - Maase berešit
-6-
VZv ouenc vuvh ah ict rnthu u,ban cegh .ehhu
vzv ouenv trub‘vn rnthu trhhu h,gsh tk hfdtu
ohnav rga vzu ohvkt ,hc‘ot hf vz iht
Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já
jsem to nevěděl!“ Bál se a řekl: „Jak hrůznou bázeň vzbuzuje toto místo! Není
to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“
(GENESIS 28, 16-7)
Obr. 3. Ezechíelova vize. Prorok zajatý v přírodním světě Babylónu vidí zezdola tři vyšší světy ve
vizi vozu, trůnu a člověka. Tento symbolický obraz čtyř rovin projeveného bytí užívali staří
kabalisté ke studiu a vyjádření vlastností mimosmyslového vesmíru. Stejně jako všechny
kabalistické formulace je i Ezechielova vize pouze alegorickým obrazem jiné skutečnosti a nelze ji
brát doslovně.
-7-
1.
Symbol a skutečnost
Jak popsat nepopsatelné? Je to nemožné, a přece o to usilují mystikové všech tradic navzdory
tomu, že se jim to nepodaří, že vytvoří pouze mdlý paobraz toho, co nám může dát jedině přímá
zkušenost. Proč o to tedy usilují? Proto, že kdyby neukázali, že i v neviditelných říších vládne řád a
účel, neměl by přirozený člověk žádnou vědomou představu o nadpřirozených světech. Naše
poznání je sice možná velmi zamlžené, ale nevědět vůbec nic, znamená totéž, co vězet V nejhlubší
temnotě, kde vládne strach a zmatek. Každý přirozený člověk to zná z vlastní zkušenosti, když
v temné noci dorazil na neznámé místo. A taková je vpravdě i jeho situace, když proniká do dalšího
světa během svého života anebo po něm.
Po celé věky se mystikové, kabalisty nevyjímaje, nepřetržitě snaží popsat světy mimo dosah
našich přirozených smyslů. Někdy prostřednictvím mýtů, jindy za pomoci důmyslné metafyziky.
Všechny prostředky jsou však nutně nedostatečné, protože realitu pouze zastupují. Občas sice
uspěly, ale z nesprávných příčin, když lidé bez porozumění považovali symboliku za skutečnou
věc. Právě proto je třeba v průběhu času neustále vytvářet nové analogie, abychom se mohli
osvobodit od opotřebovaných představ, které začnou pohledu spíše bránit, než aby klenuly most
mezi přirozeným a nadpřirozeným.
Nejstarší formulace vyšších světů v kabale je biblická. V prvních kapitolách se líčí stvoření
vesmíru v mýtu, jenž obsahuje velmi přesné vylíčení procesu odvíjení z věčného až k přirozenému
světu. Talmud nebo rabínské komentáře k Bibli jsou plny odkazů na tuto zakládající kosmologii.
Úplný systém ovšem neexistuje a neprůhledné alegorie často zastírají smysl toho, co je naznačeno.
Klasické pobiblické dílo Sefer Jecira1 (Kniha utváření) vykládá obraz světa v astrologických
termínech smíšených s písmem, číslem, abecedou, anatomií a místopisem. Její obraznost je celistvá
a spletitá a na svou dobu jedinečná.
Totéž platí o Sefer ha-Zohar2 (Kniha jasu), jejíž texty sahají od nejdůmyslnější metafyziky
k prosté lidové víře. Bezprostředně po skončení středověku vybírali kabalisté z těchto dřívějších
formulací, co se dalo, a vytvářeli vlastní verze světů nad námi a jejich fungování. Nejproslulejším
kabalistou z této doby je Jicchak Lurija a jeho hlavní myšlenky jsou dodnes živé, i když je kabalisté
východní Evropy značně pozměnili.
Naše práce se opírá o předlurijánský pohled. Je snad méně důmyslný než Lurijův model, ale
lépe ověřitelný v teorii i praxi: tuto pravdu můžeme snadno vyzkoušet ve vztahu k tělu a psychice,
protože tělo a psychiku lze daleko lépe vnímat než předmět této knihy. A zde se opět vynořuje
otázka: Jak popsat nepopsatelné?
Odpověď zní, že vše, co bude následovat, je syntézou podobenství, amalgámem
kabalistických zobrazování toho, co je vesmír, jak funguje a jaký je jeho smysl. Nic z toho, co je
řečeno, není víc než symbol skutečnosti, kterou přirozená mysl nemůže nikdy obsáhnout. Avšak
posune-li se chápání, pozvedne-li se čtenářovo vnímání, pak se možná podobenství rozplyne, aby
onu realitu zjevilo.
1 vrhmh rpx – Sefer J’círa
2 rvz‘v rpx – Sefer ha-Zohar
-8-
BŮH
Trcbax tuv v,t ٠okugv trcb tka sg tuv v,t
٠tcv okugk tuv v,tu ٠٠vzv okugc tuv v,t ٠okugv
Byl jsi stejný před stvořením světa,
jsi stejný od stvoření světa,
jsi stejný na tomto světě
a budeš stejný ve světě, jenž přijde.
(RANNÍ MODLITBA)
-9-
2.
Před počátkem
Transcendentní Bůh se v kabale nazývá AJIN.1 AJIN znamená nic. AJIN je mimo bytí, od
všeho oddělen. AJIN je absolutní nic.
AJIN není ani nahoře, ani dole. AJIN není ani nehybný, ani v pohybu. AJIN není nikde,
neboť AJIN není.
AJIN je nezvučný, ale není to ticho. AJIN není ani prázdnotou, a přesto z nuly nejsoucnosti
AJIN pochází jednička EJN SOF.2
Hebrejské EJN SOF znamená nekonečno. Tak jak se má jednička k nule AJIN, je EJN SOF
absolutní vše vůči absolutnímu nic AJIN.
Transcendentní Bůh je AJIN a imanentní Bůh je EJN SOF. Nic a všechno je totéž.
Absolutno nemá kromě označení AJIN a EJN SOF žádné další přívlastky. Bůh je Bůh a
neexistuje nic, co by se s Bohem mohlo srovnávat.
Tradice vypráví, že Bůh zatoužil Boha spatřit, a tak Boží vůle, symbolizovaná světlem,
zazářila nikde a všude. A takto se nekonečné světlo vůle EJN SOF ÓR3 stalo vševědoucím po
celém absolutním všem. Aby mohl Bůh Boha spatřit, přikázal první oddělení od vševědoucího
Boha. Vypráví se, že absolutní vše se stáhlo, aby vytvořilo místo, kde by se mohlo projevit zrcadlo
bytí.
Uprázdněné místo bylo konečné, protože je vymezoval vztah k absolutnímu všemu, v němž
bylo obsaženo. Tento skutek stažení, kontrakce cimcum,4 s sebou přivodil prázdnotu neprojeveného
bytí, jež podle tradice měla velikost tečky bez rozměrů uprostřed absolutna. Neprojevené bytí je
místem prázdnoty. Naprosto se liší od AJIN nic, protože je věcí, ačkoliv je negativní. Tato
prázdnota je podobna prázdnotě v duté kouli. Tato podmínka musí existovat, aby se v ní mohlo
zrodit pozitivní bytí.
Boží vůle, která obklopovala uprázdněný prostor v symbolu EJN SOF ÓR, začala podle některých
kabalistů pronikat do prázdnoty neprojeveného bytí jako světelný paprsek. Tím se do ohniska
dostaly tři faktory, které prázdnotu utvořily. Prvním byla absolutní vůle, druhým čin, jenž ji
uskutečňuje, a třetím omezení, které tuto událost ohraničuje a obsahuje. Někteří kabalisté nazývají
tyto tři principy působící uvnitř EJN SOF ÓR, třemi cachcachot,5 třemi skrytými zářemi.
Cachcachot byly skryté kořeny toho, co se nakonec stalo prvním z několika řádů hlavních
zákonů, jež budou ovládat bytí. Způsobily procesy expanze a koncentrace, na které dohlížela vůle.
Kabalisté je někdy považují za původní skutky milosti a přísnosti, které působí pod přímým
dohledem absolutna. I když tyto skryté záře leží vně bytí neprojeveného i projeveného, hluboce
ovlivňují povahu vesmíru, který je výsledkem jejich vzájemného střetávání, neboť se zrodil z vůle
EJN SOF.
1 iht
2 ;ux iht
3 rut ;ux iht
4 oumnm
5 ,ujmjm
-10-
Toto zrození nastalo, když EJN SOF ÓR začalo pronikat okrajem prázdnoty. Při prvním proniknutí
světelného paprsku vůle kav hranicí mezi EJN SOF a prázdnotou nastalo oddělení bytí od
absolutna. Při zrodu pozitivního bytí bylo EJN SOF skryto za projevením. Proto se EJN SOF někdy
nazývá Skrytost skrytého.
První projevení na obvodu prázdnoty bylo pojmenováno Prvotní koruna. Má mnoho dalších
jmen jako Ukrývač skrytého, Bílá hlava a Koruna korun. Většině kabalistů je známa pod jménem
EHJEH1.
JÁ JSEM tam, kde absolutno dává bytí existenci.
Tato manifestace božské podstaty, tedy první světlo neboli první se-hra, je semenem všeho,
co bylo, je a bude. Je světlem, z něhož emanují všechna ostatní světla - sehroty. Svou polohou na
rozhraní mezi absolutním a relativním vesmírem udržuje v rovnováze celý svět. Dokud vůle EJN
SOF ÓR nepronikne do prázdnoty a nevyzáří projevené bytí, zůstává Prvotní koruna neuskutečněnou
možností všech věcí.
Když Bůh přikázal, aby se zrodil svět, semeno se uchytilo a rostlo dolů do kmene, větví a
plodů Božího stromu, jenž bude působit jako prostředník mezi světem a Bohem.
Obr. 4. Paprsek světla. Absolutno uvolnilo uprostřed vše prostupujícího EJN SOF ÓR prostor,
aby pozitivní manifestace mohla přejít do své negativního existence. Do této prázdnoty pronikla
Boží vůle, kterou někteří kabalisté chápou jako paprsek světla. Takto byl vyvolán Boží svět Acilut.
Kořen slova „acílut“ znamená „stát nablízku“.
R,f - Keter - Koruna
vnfj - Chochma - Moudrost
vbhc - Bína - Porozumění (IQ2)
sxj - Chesed - Láska (Milost)
vrucd - Gevura - Síla (Moc)
ihs - Dín - Soud (Rozsudek)
,rtp, - Tiferet - Krása (Nádhera)
jmb - Necach - Věčnost (Trvání)
suv - Hod - Sláva
suxh - Jesod - Základ
,ufkn - Malchut - Království
1 vhvt
2 Inteligence
-11-
3.
Projevení
Když Bůh rozhodl, aby paprsek světla pronikl za Prvotní korunu projevení a pokračoval dále
do středu prázdnoty, vyvolalo vzájemné působení tří cachcachot další proces. Byl to zákon, který
vznikl postupováním od bodu odloučení od absolutna k bodu plného projevení, tedy od stupně semene
k vzrostlému stromu, jehož plody jsou semenem další generace.
Tato fázovitá progrese nastává účinkem skrytého vlivu tří cachcachot na tok světla, a to takto:
Prvotní koruna je ve stavu dokonalé rovnováhy. Ale impulsem k emanaci, který přichází z vůle
Boží, se dostává pod cachcach, neboli jas činu, a tím se stává expansivním principem síly. Aby
však tento aktivní aspekt příliš neroztáhl vynořující se vesmír, musí jej tlumit omezující záře.
Když se vytvořila prvotní trojice vyzařování, přikročil paprsek světla k opakování tohoto procesu,
neboť vůle dopustila, aby se po trojicích naplňovaly další fáze expanze a kontrakce. Těsně
před skončením tohoto pohybu rozptýlila vůle paprsek světla ve středu prázdnoty v to, co bychom
mohli nazvat plně projevenou syntézou všeho, co se odehrálo předtím. Světelný paprsek, jenž dosáhl
středu prázdnoty, se nyní jeví jako řada světel nazvaných sefirot.1 Některá světla jsou aktivní,
jiná pasivní a některá jsou v klíčových bodech rovnováhy. Jsou projevem Boží vůle vyzářené do
bytí.
Někteří kabalisté vidí sefirotický paprsek v podobě nádob, kde každá nižší sefira přijímá vůli
vyzařující z vyšší sefiry a předává ji sefiře dole. Zde začíná spletité studium metafyziky, kterým
kabalisté usilují pochopit přírodu a fungování toho, co začalo být pojímáno jako Boží svět vyzařování,
emanace v prázdnotě neprojeveného Bytí. Nejznámější z metafyzických formulací postupného
pohybu světelného paprsku je sefirotický strom života. Je úplnější než třeba schéma světel a
nádob, kde jedno je uvnitř druhého jako řada v sobě ukrytých jader a skořápek. Sefirotický strom
obsahuje všechny zákony, které ovládají projevený vesmír. Zakládá se na vzájemném působení tří
cachcachot a na stupních sefirotického postupu od prvopočátku bytí až po jeho rozptýlení a návrat
ke zdroji EJN SOF.
Někteří kabalisté nazývají zákon počátku, postupu a rozptýlení velkou oktávou, protože je
velmi zřetelný v analogii s hudební durovou stupnicí. Vysoké Do je zde Prvotní korunou, druhá
nota je aktivní, třetí pasivní. Po Do-Re-Mi přichází půltónový interval, který kříží přímo zasahující
vůle. Vůle zasahuje, aby pomohla impulsu přejít k další aktivní notě, fázi Fa. Oktáva pak postupuje
k Sol, k notě pasivní formy. A opět toku napomáhá zásah vůle, jenž přenáší vyzařování dále
k aktivnímu La a pasivnímu Si. V tomto bodě přichází poslední půltónový interval, který se plní
vůlí těsně před tím, než se impuls rozplyne v posledním Do. Takovýto postup lze vidět i
v lineárním uspořádání světelného paprsku, avšak nejčastější formulací bývá diagram sefirotického
stromu.
Strom tak, jak je, ukazuje velmi názorně, jak se dva prvotní zákony triády a oktávy kombinují
při skladbě Božího, avšak relativního světa vyzařování. V tomto vzájemném podílení je Do Prvotní
koruny bodem rovnováhy, a tak ve schématu působí jako opěra vůle, zatímco tóny Re a Mi
přebírají aktivní a pasivní roli napravo a nalevo od středního bodu. Toto trio vytváří takzvanou
nebeskou triádu vévodící třem pilířům, jež se mají vlivem tří cachcachot a procesu vyzařování
1 vrhpx
-12-
Obr. 5. Blesk. Vlivem tří skrytých září
cachcachot v Boží hlavě se paprsek světla
uspořádal v desetistupňovém postupu
do podoby oktávy, která začíná
v počátečním Do, střídavě přechází do
aktivního a pasivního stavu a pak dospěje
do konečného Do; na středním sloupu
má dva kritické intervalové body, kde
světlo dosáhlo rovnováhy. Tento Božský
model se stal základem všeho, co mělo
vzniknout.
vyvinout. První půltónový interval je umístěn přímo pod Korunou, ale nepovažuje se za skutečný
tón z důvodů, které vyplynou až později. Působí nicméně jako transformátor mezi nebeskými tóny
a další dvojicí Fa a Sol. Tyto sefiroty jsou umístěny v řadě se dvěma horními sefirotami a vytvářejí
středové body na vnějších funkčních pilířích, které se vynořují. Středová sefira opět nemá žádnou
zjevnou roli kromě toho, že jako nádoba přijímá vše, co je, a předává je dál tomu, co bude. Opět
zde dva tóny přebírají svá místa na sloupech síly a formy a tím dovršují třetí dvojici funkčních
sefirot. Ty zas tvoří dvě malé triády, a to jednu se středovou sefirou nahoře a jednu s půltónovou
sefirou dole, která naplňuje interval. Kromě toho vytvářejí velikou triádu s nejnižším Do. Schéma
stromu je úplné propojením různých sefirot podle zákona triád, aby se projevily všechny roviny a
funkce uvnitř dokonalého světa, jenž vyzářil z Prvotní koruny.
Deset sefirot plus jedna non-sefira jsou známy pod hebrejskými jmény odvozenými
z biblických kořenů, které označují atributy Boha projeveného v Božském světě. Slova označující
sefiroty jako takové se liší podle rozličných kabalistických škol. Tak např. sefiroty jsou jednou
nazývány Korunami, jindy Tvářemi Božími nebo Mocnostmi. Mají ještě mnoho dalších jmen. Co
se však týče jmen jednotlivých sefirot, zde panuje všeobecná shoda s několika výjimkami. Nejde
ani tak o rozdíly, jako spíše o posunutý důraz v interpretaci, protože neexistuje jméno, jež by se
mohlo blížit adekvátnímu vyjádření Božího principu ztělesněného v sefiře. Obrázek 6 uvádí
hebrejská pojmenování a jejich české ekvivalenty. Některé hebrejské kořeny však lze překládat
vícero způsoby. Tato kniha užívá ten soubor jmen, jež snad nejlépe vystihují funkci každé sefiry.
-13-
Obr. 6. Sefirotický strom. Tak zvaný
úplný strom života v sobě zahrnuje
všechny zákony, které ovládají projevený
vesmír. Uvedená středověká verze ukazuje
hebrejská jména a jejich překlady,
které pouze mlhavě přibližují Boží atributy,
na nichž se zakládají. V kabale
existuje mnoho obdob tohoto diagramu,
od sedmiramenného svícnu Mojžíšova
po spletitý systém podstromů v Lurijově
kabale.
Každé sefirotické jméno popisuje vlastnost příslušné sefiry, ačkoliv to na první pohled není
vůbec patrné. Tak na příklad, všechny sefiroty na pasivním sloupu jsou receptivní a mají kvalitu
formy v tom smyslu, že Porozumění znamená formulaci idejí, Soud je vykonáván v odpověď na
něco a Sláva (Ozvěna) je echem impulsu, jenž přichází z kterékoli jiné sefiry. Stejně je tomu i
s aktivním sloupem. Zde je dosah zjevení patrný v Moudrosti, zatímco síla, která je základem
Milosti, je nesmírná. Věčnost je principem opakování, nezbytným a nepřetržitým vkladem, který
otáčí světem. Středový sloup se týká vůle a odpuštění, které sestupují z Koruny přes Poznání ke
Kráse, tedy k sefiře, která zrcadlí vrcholek stromu v jeho základě. Základ je manifestací plánu
zpodobení a Království jeho uskutečněním v božské matérii.
Sefiroty jsou propojeny dvaadvaceti stezkami, které vytvářejí síť trojúhelníkových
podsystémů - triád. Toto uspořádání je jedním z menších zákonů, které vládnou světu. Mají za úkol
umožnit paprsku emanace proudit všemi směry oproti pouhému proudění dolů v blesku oktávy.
Tento systém stezek může ukázat různé menší kombinace toku, a tím i odlišně zdůrazňovat
specifické části stromu.
V tomto bodě bytí se sefirotický strom stává neměnným modelem dokonalosti, v jehož
rozmezí se nic nerodí, nic neroste, nic neuvadá ani neumírá. Je to věčné paradigma zákona, místo,
kde se manifestuje božská podstata, kde může působit vůle absolutna na dosud nestvořený vesmír,
jenž má vzniknout. Jakožto Boží atributy projevené v bytí je zrcadlem podoby Boží.
-14-
4.
Božská podstata
Obr. 7. Boží jména. Boží jména
jsou v tomto schématu uspořádána
podle vlastností nižší a
vyšší Boží milosti a přísnosti.
Přítomnost Boží se projevuje
v různých rovinách středního
sloupu vůle. Opět však existují
různé verze podle jednotlivých
kabalistických škol. Je tomu tak
proto, že Boží jména v Bibli se
různě vykládají. Ale sefirotický
princip se neliší.
Dokonalý a neproměnný svět, který vyzařuje z Prvotní koruny, je věčný. To, co leží za
Prvotní korunou, je bezčasové, ale svět vyzařování neboli emanace je časem naplněn. Bytí je zde
bez konce, pokud si je absolutno žádá. Kdyby Bůh změnil Boží vůli patřit na Boha, vesmír by
zanikl a prázdnota neprojeveného bytí by naplnila vše a nic a rozplynula se. Vůle a milost Boží
udržují svět. Dokud Bůh neskončí čas, vyzářený strom sefirot bude navždy existovat.
Tradice nazývá vyzářený svět světem jednoty. To proto, že projevené Boží atributy jsou
všechny ve skutečnosti výrazem jediného, přestože mezi nimi existuje systém vztahů. Vše, co je,
vyplývá z Koruny Keter, a v tomto vyzařování není nic izolováno, protože nic nemůže být samo o
sobě. Pouze Bůh může být oddělený a transcendentní, a tak i když můžeme přesně rozlišovat mezi
silou a formou, mezi nahoře a dole, mezi jednou a druhou sefirou, svým vzájemným vztahem se
všechno noří do jednoty Boží.
-15-
Koruna Keter je projevené zřídlo světa. Jako první manifestace stojí těsně u absolutna, ale je
od něj oddělena. Kořen slova „acilut“‘1 hebrejského jména pro vyzařování, emanaci, také znamená
„stát poblíž“. To je přesný popis místa, neboli světa, jenž je uvnitř i vně absolutního všeho a absolutního
nic.
Svět Acilut je světlem Božích světel. Nazývá se také Boží slávou, která prostupuje nižšími
světy bytí jako neviditelné záření. Tento pojem světla projevené božské podstaty se stále znovu
opakuje ve všech esoterických tradicích a přirozený člověk se s ním může setkat dokonce i ve
folklóru. Kabalisté popisují Acilut mnoha způsoby. Podle jedné formulace stvořil Bůh Acilut deseti
výroky. Těchto deset slov vycházelo z černého ohně neprojeveného bytí do bílého ohně světa
Acilut. Výroky se pak staly různými Božími aspekty v archetypovém plánu sefirotického stromu.
Jsou to jména, jimiž se volá Bůh. Jejich uspořádání se vyvinulo takto:
Z Keter, z Božího jména EHJEH2 čili „já jsem“ vyzářila vůle být v bytí. Ta se uskutečnila
v Božím oslovení JAHVEH,3 jehož kořen znamená „státi se“. Toto druhé jméno Boží souvisí
s Moudrostí Chochma, se sefirou, která je na aktivním sloupu síly. Třetí Boží jméno ELOHIM4
doslovně znamená „mnoho Bohů“ a vztahuje se k hlavici pasivního sloupu formy, tedy k sefiře
Bina. Kabalisticky řečeno, to znamená „Já se projevím v mnohosti“. Tento triumvirát EHJEHJAHVEH-
ELOHIM zakládá tři velké hlavy bytí. Jako takové představují Boží smysl a svět, a také
moudrost a porozumění Bohu a jehož cesty nejsou našimi cestami, jehož myšlenky nejsou jako
naše myšlenky.
Boží jména pro sefiru Chesed a sefiru Gevura se v různých kabalistických školách liší
podobně jako sama sefirotická označení. Všechna však nicméně souvisí s milostí a přísností Boží,
kterou vyjadřují.
V této knize užíváme Boží jména EL5 a JAH.6 EL znamená prostě Bůh a stojí na aktivním
sloupu, JAH je zkrácenou verzí JAHVEH. Tato dvě jména jsou nižšími manifestacemi horních
sefirot. Jako taková ukazují důležité a rozhodující zrcadlení v malé triádě, kterou obě pomáhají
skládat spolu s Tiferet ve středu stromu. Jsou-li spojena dohromady, setkávají se ve složeném
Božím jméně JAHEL7 nebo JAHOEL,8 které je jedním z několika označení pro acilutickou Tiferet.
Totéž nastává, vztahuje-li se i druhé složené Boží jméno JAHVEH-ELOHIM9 ke klíčové sefiře
Tiferet; sem, do místa Krásy, jak se někdy Tiferet nazývá, splývá horní acilutický svět. Někteří
kabalisté Tiferet jmenují „Svatý, budiž požehnán.“
Dvě nižší funkční sefiroty jsou známy pod Božími jmény JAHVEH CEVAOT10 a ELOHIM
CEVAOT,11 což přeloženo znamená zástupy Jahveho a zástupy Elohim. Tyto násobné tituly popisují
výkonné působení sloupů síly a formy. Vykonávají příkazy Boží milosti a soudu i plány Boží
inteligence. Jakožto zástupy Boží zdokonalují opakováním a ozvěnou vše, co vůle určila učinit.
1 ,ukhmt
2 vhvt
3 vuvh
4 ohvukt
5 kt
6 vh
7 ktvh
8 ktuvh
9 ohvukt vuvh
10 ,utcm vuvh
11 ,utcm ohvkt
-16-
EL CHAJ ŠADDAJ,1 Boží jméno sefiry Jesod, Základu Božského světa Acilut, se překládá
jako „živý všemohoucí Bůh“. Zde na středním sloupu rovnováhy se Boží vůle projevuje v podobě
božství. Tento titul jako takový znamená projevení božské podstaty, živé moci a slávy, kterou mohou
zahlédnout stvoření, jež dosahují nejvyšších rovin duchovnosti.
Poslední Boží jméno ADONAJ2 znamená „můj Pán“. Je to označení dolní sefiry, Království
Malchut. Tradice praví, že toto místo je místem šechiny,3 přítomnosti Pána. Je to Bůh oněch
stvoření, jež nemohou dosáhnout vyšších oblastí nebes. Tak jako je Malchut Boží přítomnost, má
šechina v Malchut své místo ve všech nižších světech jako představitelka Boží imanence, a to
dokonce i v nejhustší materii.
Další jména emanují z „Já jsem“ v sefirotickém postupu. Existuje však ještě vedlejší řada
Božích jmen podél středové osy acilutického stromu: ON pro Keter, TY pro Tiferet a JÁ pro
Malchut. Tato epiteta naznačují, že vůle absolutního má přímý přístup do světa vyvolaného deseti
Božími výroky. Nezůstane bez povšimnutí, že pro Poznání Daat acilutického stromu nemá žádné
Boží jméno. Tato non-sefira je propastí mezi třemi velikými hlavami nebeské triády a ostatním
projevením. Proniknout tímto závojem znamená spatřit Boží tvář před opuštěním projeveného bytí.
Jinou kabalistickou versí světa Acilut je postava prvotního člověka Adama Kadmona.4 Tato
analogie je přejata z Ezechielovy vize na břehu řeky Chébar, kde prorok viděl zjevení ohromného
člověka sedícího na trůnu, jejž neslo zjevení vozu taženého čtyřmi podivnými živými zvířaty.
V Ezechielovi I se postava obklopená ohnivým jasem připodobňuje Boží slávě. Někteří kabalisté
považují tento lidský a současně božský model za první dokonalou manifestaci absolutna, toho, jak
transcendentní Bůh vidí Boha imanentního v podobě světa Acilut.
Tato Boží podoba dokonalého člověka se táhne celou kabalistickou tradicí. Nejznámější,
avšak často hluboce nepochopené pojednání z literatury kabalistické tradice je vylíčeno ve zvláštní
knize Šiur Koma,5 „Rozměry Boží velikosti“. Poznámky jako „jeho chodidla překrývající vesmír“
jsou zavádějící pro ty, kdo myslí doslovně a nejsou s to nahlédnout, že to znamená, že spodní
rovina, tedy Malchut vyzařování, překrývá nižší světy stvoření, utváření a učinění. Ti, kdo nevidí za
hranice přirozeného světa, nutně tuto knihu plnou číselných a jmenných kombinací zavrhli.
Dokonce ani největší z učených rabínů Maimonides nemohl připustit, že tato obrovská podoba je
alegorií něčeho mimo jeho aristotelovskou filosofii a náboženskou ortodoxnost. Když prohlásil, že
tato kniha by se měla spálit, ukázal hranice svého chápani.
Pro ty, kdo vnímají její vnitřní význam, obsahuje postava Adama Kadmona bohatství poznání
o světě Božství. Pokolení za pokolením kabalisté zkoušeli a rozvíjeli toto téma prvotního člověka, a
teprve ve středověkém Španělsku zveřejnili podrobný antropomorfický diagram světa Acílut. Toto
lidské schéma je vyloženo v Zoharu, „Knihách skrytého tajemství a větších a menších spojení“ ‚
kde popis ohromné hlavy a symetrie jejího vousu důmyslně vykresluje jemný a celistvý
metafyzický model. V našem případě uvedeme nejjednodušší versi Adama Kadmona.
Postava Adama Kadmona se obvykle zpodobuje zezadu z úcty k veršům Exodu 33, 20-3, kde
se praví, že nikdo nesmí spatřit Boží tvář, aby nezemřel. Avšak Mojžíšovi je dovoleno spatřit záda
Boží. O této podobě prvního člověka je třeba dále poznamenat, že jeho levá strana je temná a pravá
světlá. To naznačuje nejenom aspekty formy a síly světa Acilut, ale také mužské a ženské prvky
přítomné v Adamu Kadmonovi, neboť tato postava je androgynním amalgámem obou pohlaví.
V kabale se neustále objevuje téma sexuální polarity, protože je nejzřetelnějším symbolem aktivní a
pasivní strany kteréhokoli světa, jeho obyvatel a událostí, které se dějí pod zákony, jež představuje
1 h=sa hj kt
2 hbust
3 vbhfa
4 iunse ost
5 vnue rugha
-17-
Adam Kadmon. Zatímco ve světě Acilut jsou obě strany ztělesněny v jediné bytosti, v pozdějších a
nižších světech je tento rozdíl stále zřetelnější, až v přirozeném světě Asija se oba sloupy - aktivní a
pasivní - skutečně oddělí rozdělením pohlaví u rostlin, zvířat i lidí. Avšak v rovině dokonalého světa
Acilut jsou obě strany, jak se praví, spojeny tváří v tvář jako jediná bytost.
Na postavě je dále patrné, že tři sefirotické sloupy jsou zřetelně vedeny podél vertikální osy
těla. Aktivní sefiroty jsou napravo, pasivní nalevo a sefiroty vůle jsou na středové linii vedoucí
z Koruny páteří dolů k chodidlům. V některých kabalistických schématech je pravá a levá převrácena
jako zrcadlový obraz, takže aktivní se objevuje nalevo. To je pouze proto, že obraz Adama
Kadmona je obrácen čelem k nám. Taková protichůdná stanoviska někdy způsobují zmatek těm,
kteří chápou nákresy doslovně a nevidí dále než za logické vysvětlení. Podoba je však jasná, chápeme-
li princip tak, že např. Chochma je vždy aktivním intelektem Moudrosti svou polohou u hlavy
Adama Kadmona nebo v ní, že Chesed je vždy aktivní paží Božského člověka. Někteří kabalisté
kladou Chesed na pravou stranu prsou s tím, že je pozitivní stranou Božského srdce; rozdíl je zanedbatelný,
vidíme-li, že paže působí ve shodě s onou stranou srdce. Bina a Gevura představují levou,
pasivní a přísnou stranu Boží hlavy a srdce. Dohromady jsou oba postranní páry funkčních sefirot
podřízeny Keter, která se vznáší jako koruna nad hlavou Božského člověka. Někteří kabalisté kladou
non-sefiru Daat1 Poznání nad hrdlo a ústa. Je zde prý místo Božího hlasu Bat kol. Vlastní
označení znamená „dcera hlasu“ a je to hlas svatého ducha, jenž prý sídlí v této non-sefiře. Biblický
příklad Bat kol se spatřuje v nezemském hlasu, jenž oznámil táborům na Sinaji Mojžíšovu smrt.
V soukromějších podmínkách jej lze najít v tichém klidném vnitřním hlase a v symbolickém obrazu
sestupující holubice.
Středová Tiferet se obvykle umisťuje přímo pod srdce v těle, ačkoliv někteří kabalisté ji
považují za celý trup, který působí jako čep pro všechny končetiny a hlavu. Toto pojetí potvrzuje
Tiferet v sefirotickém stromu. Jedná se zde bezpochyby o stejnou ideu spojitosti, neboť lidský
solární plexus s paprskovitým nervovým systémem je výtečným symbolem pro Tiferet. Toto
centrální umístění opět zdůrazňuje rozdělení mezi vyšší a nižší polovinu světa. I když intelekt může
myslet a srdce jednat pomocí paží, nelze nic dovršit, dokud nižší části neuvedou bytost do plné
akce a do plození událostí i potomků.
Myšlenka plození a rození je kladena do Jesod, která má místo nad pohlavím. Odtud může
Adam Kadmon vytvořit jinou bytost nebo svět ke své vlastní podobě s tím, že bude ještě
vzdálenější od absolutna než on sám. Tato nově stvořená bytost zas může stvořit další generaci, a ta
je dalším světem, ještě vzdálenějším od zdroje všeho. Sefira Jesod jako základ Adama Kadmona je
jeho plodivým orgánem; jako taková nese jeho podobu, avšak v semeni jak mužském, tak ženském.
V Božím světě Acilut ještě není žádné oplodnění, žádná reprodukce, protože dosud neexistuje nižší
svět stvoření, který by stvořené bytosti obývaly. Jesod v Adamu Kadmonovi musí spočívat ve
věčné dokonalosti, dokud Bůh STVOŘITEL nepřikáže, aby vznikl další svět.
Na obou stranách Jesod, někdy na bocích, jindy na nohách, jsou sefiroty Necach a Hod. Tyto
funkční principy se nazývají podpěrami božského Adama. Jako pravá a levá noha naplňují milost,
která sestupuje seshora, a s Jesod předávají vůli chodidlům v Malchut. Zde je místo, kde se bytost
Adama Kadmona dotýká stvořeného vesmíru, když vzniká. Jakožto nižší polovina božského těla
jsou všechny sefiroty pod srdcem zasazeny do nebeského trůnu a jsou jeho částí. Nebeský trůn je
kabalistickým symbolem beriatického světa stvoření, který se vynořuje ze světa vyzařování. Tato
událost nastává kvůli čtyřem odlišným rovinám v Acilut, které předchůdně zpodobují a nakonec
vysrážejí tři další oddělené světy vně věčnosti.
1 ,gs
-18-
SVĚT
vc hcahu kc, vtuknu .rtv vuvhk
Hospodinova je země se vším, co je na ní, širý svět i ti, kdo sídlí na něm.
(ŽALM 24,1)
Obr. 8. Čtyři roviny světa Acilut. Uvnitř dokonalého světa Božího vyzarovaní jsou čtyři roviny.
Vycházejí v sestupné posloupností blesku a bývají někdy považovány za čtyři aspekty převráceného
stromu, který vyrůstá z vůle absolutna. Tyto čtyři fáze rodí ze světa Acilut tři oddělené nižší světy
stvoření, utváření a učinění.
-19-
5.
Oddělení
Svět Acilut se zobrazuje jako přirozený strom s kořeny v Keter a s kmenem, který vyrůstá
směrem dolů ve větve a plody. Podobně jako všechny kabalistické alegorie má i tento obraz přesný
význam a obsah. První, čeho si povšimneme, jsou čtyři odlišné roviny, z nichž každá, v jiném bodě
vykonává nějakou funkci pro celek. Kořen čerpá potravu ze zřídla EJN SOF a kmen způsobuje
mocný základní růst a vytváří podpěru pro strom. Větve se rozprostírají všemi směry a dávají
stromu charakteristický tvar. V průběhu ročních období listy podléhají neustálé změně formy.
Ovoce je plodem ostatních tří rovin. Je hořké nebo sladké, silné nebo slabé, plodné nebo neplodné
podle podmínek a fungování uvnitř stromu. Je také semenem dalšího stromu, takže je-li oplodněno,
tento cyklus se opakuje, z ničeho vyrůstá něco nesmírného, bytost takřka věčná ve srovnání
s okamžikem početí, bytost přesně taková jako strom, jenž ji zplodil.
Tato alegorie převráceného stromu se čtyřmi rovinami a velikým cyklem je jednou z mnoha
alegorií acilutického světa, kterých kabalisté užívají. Rozdělení do čtyř rovin se opírá o text Izajáše,
43,7, kde se praví: „Každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě, koho
jsem vytvořil a učinil.“ Tyto čtyři stupně projeveni jsou jedním z druhotných velikých zákonů světa
Acilut a zakládají další rozdělování podle zákona postupného vzájemného působení nebeské triády
Keter-Chochma-Bina. V některých esoterických tradicích jsou tyto čtyři roviny chápány jako oheň,
vzduch, voda a země, tedy čtvero stavů manifestace sahající od energie záření. přes plynná a
kapalná skupenství po pevnost hmoty. V kabale je také několik variant na toto schéma základních
živlů, které závisejí na tom, odkud se člověk na svět dívá. Tak například oheň a voda jsou pravým a
levým pilířem, vzduch je v horní části a země v dolní části středového sloupu rovnováhy.
Nejběžnějším schématem je sefirotický strom rozdělený vertikálně do čtyř sfér vlivu, kde oheň čili
Boží sláva (Ezechiel 1,27) je acilutická rovina světa vyzařování, která se někdy jeví jako nebeská
triáda a jindy jako kruh, který se otáčí na Keter a rozprostírá se k sefirotám Chochma-Daat-Bina. A
opět tu různí kabalisté užívají poněkud odlišných modelů. To znovu ukazuje na skutečnost, že
žádná analogie nemůže být naprosto správná. Jedině absolutno si může dělat nárok na dokonalost.
Všechno ostatní je pouhé přibližování říši, kterou nelze popsat přirozenými výrazy.
Zbývající svět Acilut je rozdělen podle citátu z Izaiáše na tři stupně, které se postupně
vzdalují od Božské roviny vyzařování. Je to kmen čili stvořená rovina Acilut, větve čili acilutická
rovina utvářená a ovoce, učiněná rovina Acilut. Jako takové představují čtyři fáze rozlišení ve velké
oktávě vyzařování podél dráhy světelného paprsku neboli blesku. Ve stromě Acilut jsou stejně tak
věčné jako všechny zákony tohoto světa, ale s určitým rozdílem, protože právě svým rozlišením
promítají postupný sestup za hranice neměnného světa Acilut, aby skutečně stvořily, utvářely a
učinily zcela nové světy, které naplňují Boží vůli patřit na Boha. A tak tyto světy oddělení začínají
ze světa jednoty.
Podle tradice působí acilutický svět sefirot jako prostředník mezi EJN SOF a nižšími světy.
Takto prý může Bůh hledět na Boha - je to jako když člověk pozoruje svůj odraz v zrcadle. Tak
jako je zrcadlo prostředkem, který vyjevuje podobu, i když převrácenou, tak i svět Acilut je opačný
Bohu, který je jedinou pravou skutečností vzhledem k zrcadlené podobnosti světa. Zde má alegorie,
tak jako všechny alegorie, své hranice, protože Acilut je Božím nástrojem, který tvoří všechno, co
bylo vyvoláno.
-20-
Obr. 9. Horní a dolní tvář. Stínovaná
políčka v této zvláštní verzi
stromu představují horní tvář, která
je milosrdná, a dolní tvář stromu,
která je přísná. Dolní tvář je zrcadlem
horního seskupení a je vždy
subjektivní. Kromě klíčové zprostředkující
triády Chesed- Tiferet-
Gevura je ukázána i hebrejská abeceda.
Těchto dvaadvacet písmenných
průtokových cest spojuje deset
sefirot a doplňuje projevené bytí.
Sefirotický strom, tak jak byl poprvé veřejně formulován pravděpodobně ve středověkém
Španělsku, se skládá z deseti sefirot plus jedné non-sefiry, dvaadvaceti cest, šestnácti triád a čtyř
podrozdělení, o nichž jsme právě mluvili. Existuje však ještě jedno velké dělení, a to sefirotické
uspořádání horní a dolní tváře. Termínu tvář se v kabale často užívá, ale v různých kabalistických
školách nemívá vždy stejný význam. Pro některé kabalisty znamená sefiroty, pro jiné výlučně Keter
a Tiferet, zatímco jiní tento termín vztahují k zvláštním konstelacím sefirot, jako je například
skupina Chesed-Gevura-Necach-Hod-Jesod, které se zaostřují na Tiferet. Kabalisté lurijánské školy
rozeznávají celý komplex tváří, které přísluší jednotlivým sefirotám. V této práci tohoto termínu
užívám ve specifickém smyslu, jehož základní princip vysvětluje, jak se propojují horní světy
s dolními.
V Zoharu se užívá výrazů dlouhá a krátká tvář, ale není to zrovna srozumitelný překlad
milosti a přísnosti Boží. Někteří kabalisté je čtou prostě jako Keter a Tiferet ve vertikální
manifestaci aktivního a pasivního aspektu sefirotického stromu. Jiní, a do této školy náležím i já,
spatřují dlouhou a krátkou tvář v podobě seskupení, které připomíná dvojitého draka (viz obr. 9).
Zde se podoba horní tváře zrcadlí v dolní, a co víc, zatímco horní tvář zprostředkuje a předává,
přijímající dolní tvář se stává celistvější a získává nové cesty a triády. To je zcela v pořádku,
protože to vystihuje vzrůstající komplexnost zákonů a látkovosti, neboť tato rovina je ještě
vzdálenější EJN SOF. Takto se také dolní tvář stává přísnější, protože je pod větším zákonem
neboli soudem, který je klíčovým faktem v následných procesech stvoření, utváření a učinění.
Stvoření nezačíná v Malchut, jak se domnívají mnozí západní studenti kabaly, nýbrž v Daat a
Tiferet světa Acilut. Připomeňme si nejdříve naši základní teorii vyzařování: Nebeská triáda je Acilut
světa Acilut, tedy Svatým Svatých. Odtud podle Boží vůle kříží blesk interval Daat, aby se začal
-21-
rozpínat v Chesed. V Daat je vyvoláno stvoření, to znamená, že z čistého vyzařování je přikázáno
acilutické stvoření (Berija), které přechází do bytí. Chesed v Acilut představuje princip věčné expanze
a Gevura princip věčné kontrakce, a tak následuje podstata stvoření, tedy stvoření něčeho
z ničeho, když se z propasti acilutické Daat vynořuje impuls a přechází do expanze charakteristické
pro stvoření a do omezení, které toto stvoření obsahuje a ovládá, aby se posléze ustálila
v rovnováze Tiferet. Zde, ve středu stromu, se syntetizuje tvořivá síla i forma a začínají plně existovat.
V tomto spojujícím bodě Tiferet se objevuje esence roviny acilutického utváření, a tak stvoření
skutečně dostává rozpoznatelnou podobu, jakmile přechází z horní do dolní tváře Acilut.
Řečeno pomocí Božích jmen či atributů: acilutická rovina EHJEH, „Já jsem“ nejzazší
rovnováhy, JAHVEH na aktivní a ELOHIM na pasivní straně božské podstaty pomocí vůle Božího
poznání a atributů EL a JAH přivádějí Boha „Stvořitele“ ‚ jenž je JAHVEH-ELOHIM a JAHEL
acilutické Tiferet. Takto je Bůh „Stvořitel“ hlavou dolní tváře stromu vyzařováni. Takto se také
z tohoto ohniska, z berijatické tvořivé roviny Acilut, začíná vynořovat nový a oddělený svět
stvoření.
Obr. 10. Vynoření světa Beríja. Oddělený svět stvoření se vynořuje z Tiferet světa vyzařování.
Takto Bůh ‚Stvořitel“ a „Boží zástupy milosti a soudu“ vytvářejí horní tvář Berija v dolní tváři
Acilut. Pod Daat a Tiferet stvoření sídlí Živý VŠEMOHOUCÍ BŮH a Přítomnost PÁNA šechina.
-22-
Horní tvář předává milost dolní tváři a podobně také zástupy JAHVEH a ELOHIM uskutečňují
vůli „Já jsem“ a Boha „Stvořitele“ ‚ tj. Keter Acilut a Keter Berija, Korunu světa stvoření, který
se právě vynořuje. Jelikož tok vyzařování už poskytl základnu tváře, tak i nižší sefiroty Acilut
vytvářejí horní tvář Berija. Je zde však veliký rozdíl, a to, že stezky proudící do Jesod neexistují ve
vynořující se horní tváři Berija, protože má podobně jako acilutická horní tvář non-sefiru Daat,
která se přesně shoduje s místem acilutické Jesod, ale v nižším, odděleném světě. Tato shoda Základu
vyššího světa s Poznáním světa nižšího je životně důležitá v řetězci světů, který proslul jako
žebřík Jákobův.
Dolní tvář Acilut zaplňuje stvoření vynořené z vyzařování. Zde „zástupy Boží“ (Necach a
Hod) a „Stvořitel“ (Tiferet) vytvářejí z podoby božské podstaty tvořivé poznání v acilutické Jesod.
Na tomto místě EL CHAJ ŠADDAJ, „Všemohoucí Živý Bůh“, tvoří a utváří - řečeno acilutickými
termíny - svět, který má učinit v acilutické Malchut, jež se má stát Tiferet světa stvoření a později
Keter světa utváření. Takto tedy stvoření začíná v berijatické rovině Acilut a překrývá věčný svět
světla první oddělenou substancí. Zde je patrná analogie stvoření, které působí jako skořápka kolem
jádra Boží slávy, takže Neomezený je opět skryt za závojem a oddělen od stvoření prostředkujícím
světem acilutických sefirot. Zde také začíná čas, neboť stvoření se vzdaluje od věčné a nepoměrné
dokonalosti světa Acilut do expanze a kontrakce, které jsou esencí berijatického světa stvoření.
-23-
6.
Nedokonalost
Stvoření vychází z Božího neproměnného světa vyzařování. Stvořením začíná čas. Podobně
jako mnoho jiných esoterických tradic nahlíží i kabala proměnu z věčného do časného jako
nesmírný impuls kosmického pohybu. Všechno začíná deseti slovy, výroky, jimiž dal Bůh světu
bytí. Slovo davar1 znamená v hebrejštině „mluvit“ a také „věc, záležitost, látka“; v aramejštině,
rodné sestře hebrejštiny, kterou je napsána velká část Talmudu, to však značí „odejít, skonat, smrt“.
Všechny tyto významy od kořene davar naznačují, že světy oddělení, neboli přeloženo jinak - světy
vzdalování od dokonalosti, počaly vyvoláním světa Acilut.
Tuto situaci zachycuje kabalistický mýtus o tom, že první Stvořitelovo úsilí neodpovídalo
přesně tomu, co chtěl. Tak jako počáteční pokusy umělcovy (lidské to obdoby Stvořitele), byly i
počáteční pokusy Boží experimentováním. Vypráví se, že bylo stvořeno a rozptýleno několik světů,
než přišel náš vesmír. Kabalisté vysvětlují, že tyto dřívější světy byly chybné, protože nebyly
dotvořeny do dokonalé podoby světa Acilut. A tak i když snad horní tvář Berija byla v pořádku,
protože se překrývala s dolní tváří Acilut, dolní tvář stvoření byla podle definice nedokonalá a
nestálá, takže podléhala deformacím, a to buď proto, že v ní bylo příliš síly, nebo proto, že
převládala forma. Jedno vesmírné embryo bylo tudíž nadměrně expanzivní, jiné zas příliš stabující
a náchylné sevřít kosmos do rigidity neschopné života. Kabalisté to vyjadřují morální alegorií: Bůh
viděl, že příliš milosrdný vesmír by nezvládal zlo a extrémně přísné stvoření by zas bylo
nesnesitelné pro bytosti, které je budou obývat.
První náznak, že ve světě stvoření mají být obyvatelé, se objevuje v jasném rozlišování Acilut
jako „světa jednoty“ a Berija2 jako „světa oddělené inteligence“. Kabalisté nazvali první světy a
jejich občany Malchei Edom, králové edomští, starodávní králové, kteří vládli před králi v Israeli.
Israel je kabalistické jméno světa stvoření. Tato říše Berija se také jmenuje svět trůnu, ježto je
sídlem Ezechielova Božího člověka. Avšak dříve než mohl nastat první stabilní vesmír, musela
matkela (Zohar takto nazývá vyvážení vah pilířů síly a formy a horní a dolní tváře Berija)
dosáhnout relativní rovnováhy. Říkáme „relativní“, protože podle učení byly a stále se projevují
tlaky, které způsobují značné výkyvy ve stromě stvoření.
Prvotní vliv přichází shora; jak vzniká vyzařování, jeho tok proudí dolů do Berija. Tento tok
prýští z vůle EJN SOF a z napětí rozdílů mezi prázdnotou, dokonalostí Acilut a nedokonalostí
Berija. V přirozeném světě je takový jev patrný v poloze mezi potenciálním a skutečným nebo mezi
vysokými a nízkými hustotami a tlaky. Acilutické napětí je ze samozřejmých důvodů považováno
za dobré, avšak existují i jiná napětí, která jsou zlá, totiž to, co je „zlo“ jako takové.
Praví se, že vše pochází od Boha. Nic nemůže vyzařovat odjinud. Je Bůh a dokud Bůh něco
nestvoří, nic jiného není. Proto od Boha pochází dokonce i zlo. Z toho plyne, že je-li Bůh dobrý,
pak i zlo musí být nějakou formou dobra, i když se v určitém čase nebo místě může zdát, že je proti
Bohu. Nemůže tomu ani jinak být, neboť pak by muselo existovat nezávislé zlé absolutno, jehož
chaotická podstata by však nemohla stvořit uspořádaný vesmír, natožpak jej udržovat, vyvažovat a
naplňovat milostí. Zlo začíná oddělováním, to znamená, že zlo začíná stvořením.
1 rcs
2 vthrc
-24-
Když bytí přecházelo ze stavu acilutícké dokonalosti, přijalo při svém pronikání a postupování
čtyřmi rovinami světa Acilut stvořený stav několika edomských království. Když se tyto nevyrovnané
monarchie ukázaly buď příliš prudké a tvrdé nebo zas nadmíru povolné a netečné, byly
zničeny. Avšak síly a formy, z nichž se skládaly, se nerozplynuly opět v nicotu, nýbrž zůstaly přítomné
na nejzazší pravici a levici stálého a uspokojivého stromu stvoření, k němuž STVOŘITEL
svým dílem nakonec dospěl. Edomské síly a formy navíc neměly ve svých stromech středovou osu
vůle, protože jim ji STVOŘITEL vzal, a tak fungovaly takřka úplně pouze mechanicky, jen
s mdlým vědomím v inteligencích, které obývaly jejich příliš rozbouřená nebo strnulá panství. Tyto
nečisté inteligence, kterým se začalo říkat arcidémoní, mají neustále napadat říši stvoření, zkoušet
její stabilitu a stále znovu pokoušet čisté duchy, kteří obývají nebe.
Když se nakonec dospělo ve stvoření k rovnováze, směl tvořivý blesk dosáhnout berijatické
Malchut a ustavit tam Malchut ha-šamajim,1 království nebeské, jejž tolik miloval veliký kabalista
Jošua ben Miriam Nazaretský. Jakmile se dovršila dráha světla v berijatické skutečnosti, první
kosmický cyklus začal svůj impuls k rozvíjení vesmíru.
Velký kosmický cyklus se v kabale nazývá šemita.2 Týká se stvoření světů, naplnění jejich
osudu a jejich rozptýlení a návratu do hlavy Boží, podobně jako v hinduistické obdobě Brahmova
dne a noci Kalpa. Přirozeně, že v kabale se kosmický cyklus nahlíží v sefirotických souvislostech a
každá fáze přejímá kvalitu příslušné sefiry. Tak období před vlivem sefiry Gevura je neúprosné a
těžké svou přísností, zatímco jiné, řekněme období ve znamení Chesed, je plné lásky a milosti,
která směřuje k bytostem zrozeným v této éře. Podle některých kabalistů sleduje kosmický cyklus
etapy dráhy blesku, dokud nedosáhne jubilejní epochy, která odpovídá šabatu, dni odpočinutí, kdy
se všechno stvořené opět navrací do svého zřídla ve vyzařování.
Trvání těchto velkých cyklů je alegorické (podobně jako sedm dnů stvoření) a citovaná čísla
o sedmi tisících let pro každou ze sedmi nejnižších berijatických sefirot s koncovým tisíciletím,
které tvoří padesáté jubilejní milenium, by neměla být chápána doslovně. Bohužel se tak někdy
stává a někteří autoři se snaží toto pojetí racionálně vysvětlovat přirozenými rytmy. Nejdůležitější
však je, že myšlenka velkého kosmického cyklu vede k uvědomění, že čas a naplnění osudu jsou
úzce spjaty se smyslem stvoření.
Oddělení a nedokonalost začíná ve stvoření, ve světě Berija. Zde se pohybuje nebeský vesmír
- a to nikoliv bez protivenství démonických říší, aby se naplnil Boží úmysl a transcendentní Bůh
spatřil imanentního Boha z nejzazšího možného bodu. Aby však bylo toto možné, bylo třeba stvořit
řadu světů s různými obyvateli, kteří by je zabydlili tak, aby každá rovina - od nejvyšší vedle světa
Acilut po nejhustší z materií na nejvzdálenějším konci světů - obsahovala určitou inteligenci.
Úvodní kapitola Bible podává kabalistické vylíčení začátku stvoření tohoto vesmíru, v němž se
v makrokosmu i mikrokosmu zrcadlí Boží podoba.
1 ohna‘v ,ufkn
2 vyhna
-25-
7.
Dny stvoření
Obr. 11. Dny Stvoření. V první kapitole
Genesis Boží atributy světa Acilut,
ELOHIM, vytvářejí vesmír a jeho obyvatele.
Po stvoření nahoře a dole, nebe
i země, začíná ELOHIM organizovat
chaos vyvoláním světla (střední sloup)
a jeho rozdělením na den a noc (postranní
sloupy). Na tomto schématu je
sedm dnů zobrazeno jako stavy mezi
funkčními sloupy a nikoliv v sefirotách,
kam je některé školy kladou.
Židovská legenda vypráví, že
před začátkem stvoření sestoupilo dvaadvacet písmen hebrejské abecedy vyrytých v Koruně Stvořitelově,
shluklo se kolem svého Pána a každé z nich Boha snažně prosilo, aby stvořil svět skrze ně.
Všechna písmena až na poslední dvě, Bet a Alef, byla odmítnuta, protože už měla své úlohy ke
splnění. Bylo to nakonec Bet, jemuž se dostalo úkolu stvořit vesmír, a proto Genesis začíná hebrejskými
slovy Berešit bárá,1 tj. doslova „na začátku stvořil“. Za to, že se zřeklo všech nároků na první
místo, bylo prý Alef odměněno tím, že se mu dostalo vedoucí role v Deseti přikázáních, ale
z kabalistického hlediska skutečným důvodem bylo, že Alef je prvním písmenem ve slově Acilut.
Poctěno bylo již tím, že je prvním písmenem nejen ve světě Božího vyzařování, ale i v abecedě.
Tato pohádka sahá přinejmenším do doby babylonského zajetí a přes svoje zdánlivě dětské
kouzlo v sobě skrývá několik důležitých metafyzických myšlenek. První je, že písmena pocházejí
z Koruny Stvořitelovy, tj. z Keter Berija, kam byla vyryta ohnivým perem, Jak legenda v přesných
detailech popisuje. Pověst dále praví, že „SVATÝ, budiž požehnán, vybral písmeno Bet, aby počal
1 trc ,hatrc
-26-
stvoření,“ a jasně naznačuje, že se dozvídáme o Tiferet Acilut, která je samozřejmě ve stejné sefirotické
poloze jako Keter Berija. Uvážíme-li důležitost jmen Božích, vidíme, ať už tento příběh sestavil
pro tradování z generace na generaci kdokoliv, že tak učinil s velikou pozorností
k metafyzickému detailu, podobně jako ti, kdo vytvářeli esoterické bajky o Aladdinovi či o Popelce.
Tato pohádka dále potvrzuje fakt, že Acilut, svět vyzařování, existoval před počátkem stvoření a
že dvaadvacet písmen, která jsou kabalisticky spojena dvaadvaceti cestami mezi sefirotami, už bylo
dobře ustaveno jako část projeveného bytí. Kabalistický mýtus dále prokazuje, že Tóra, učení, existovala
před stvořením. Když písmena sestoupila „z Veliké koruny Stvořitelovy“‘ Acilut byl připraven
začít tvořivý impuls. To lze jasně sledovat v následujících sefirotických postupech během sedmi
dnů stvoření.
Genesis začíná slovy Berešit bárá ELOHIM et hašamajim veet haárec,1 což přeloženo
znamená „na počátku stvořil On BOŽÍ JMÉNA nebe a zemi“. Tím se říká, že na počátku světa
stvoření acilutické atributy Boží utvořily první a poslední Do berijatické oktávy, tedy Keter a
Malchut berijatického stromu. Další věta zní: Ve-haárec hajtá tohú va-bohu,“2 země byla bez
formy a prázdná“ ‚ nebo podle jiné interpretace „byla pustá a prázdná“ a „tma byla nad tváří
hlubiny“. V hebrejštině je „hluboké“ nazýváno propastí. Toto všechno vyjevuje skutečnost, že oba
póly veliké oktávy Berija se rozezvučely, ale že mezí nimi nebylo žádné organizované projevení,
pouze temnota byla na tváři propasti, tj. non-sefira Daat v dosud neuskutečněné horní tváři Berija.
Navrch ležící dolní tvář Acilut je přesně definována další větou Ve-RUACH ELOHIM…“3 a
DUCH (nebo vítr) ELOHIM se vznášel nad tváří vod“. V Acilut se vzdušná neboli berijatická
rovina pohybovala nad vodní, jeciratickou rovinou věčného světa.
Vlastní stvoření začalo, když ELOHIM řekl: „Budiž světlo“ a oddělil světlo od tmy a nazval
je dnem a nocí. Kabalisticky to znamená stvořit Chuchma a Bina Berija, tedy den jako aktivní sloup
síly a noc jako pasivní sloup formy. A tak s prvním večerem a následujícím ránem, tedy
s ubýváním počátečního impulsu a narůstáním dalšího, byl dokončen první den stvoření a aktivně
připraven druhý.
V tomto bodě bude dobré naznačit, že existují přinejmenším tři kabalistické způsoby, jak
rozumět sedmi dnům stvoření. Mnoho kabalistů vidí sedm nejnižších sefirot berijatického stromu
jako tyto dny, první den v Chesed a poslední den odpočinku šabat v Malchut. Tyto sefiroty jsou
známy jako sedm sefirot budování a nebeská triáda spolu s Daat jsou jim nadřazeny. Jiná škola
považuje šest vnějších sefirot za dny na funkčních pilířích a střední pilíř svátosti za den sedmý, tedy
vůli Boží, která probíhá středem stvoření jako klikatá čára podobná blesku. Poslední systém, ke
kterému se počítám í já, je toho názoru, že centrální triády představují šest dnů. Tato metoda bude
vyložena v této knize. Všechny přístupy jsou však stejně platné, záleží jen na tom, odkud se kdo na
stvoření dívá.
Druhého dne Vajomer ELOHIM,4 „Elohim řekl“: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody
od vod. A Elohim učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou a vody nad klenbou.“ Chápáno
v termínech stromu Acilut a Berija vidíme zřetelně oddělení obou světů. Klenba je berijatická triáda
Chochma-Bina-Tiferet a čin ELOHIM, kterým klenbu vyslovil a potom učinil, naznačuje zřetelný
posun rovin v acilutickém stromu, jehož dolní tvář je nyní oddělena od úplné horní tváře Berija. A
ELOHIM nazval klenbu nebem, tedy jedním z vlastních jmen Berija. Takto skončil druhý den.
Je vhodné poznamenat, že kořen hebrejského slova pro nebe šamajim se skládá ze dvou slov,
která označují oheň a vodu. Tím se zase vracíme k talmudické versi stvoření, kde se praví, že Bůh
učinil dvě spirály, jednu z ohně a druhou ze sněhu, a jednu do druhé vpletl, aby stvořil vesmír. Tato
1 .rtv ,tu ohnav ,t ohvkt trc ,hatrc
2 uvcu uv, v,hv .rtvu
3 ohnv hbp‘kg ,pjrn ohvkt juru
4 ohvkt rnthu
-27-
další alegorie líčí, že se dva vnější pilíře síly a formy spojily ve vůli Stvořitelově. Nebe, které bylo
stvořeno, je světem čistého Ducha a je odděleno jedním stupněm od božské podstaty Acilut.
Než přejdeme ke třetímu dni, uvidíme, že ELOHIM, který se zásadně podílí na stvoření Berija,
je JAHVEH-ELOHIM acilutické Tiferet, někdy nazývané STVOŘITEL, že oba Boží zástupy
Hod a Necach u paty levého a pravého sloupu jsou VŠEMOHOUCÍ ŽIVÝ BŮH acilutické Jesod a
PÁN Malchut je znám jako ŠECHINA, přítomnost Boží. Všechny tyto nižší sefiroty světa Acilut
leží pod horními sefirotami Berija a všechny, vyjma berijatické Daat, působí skrze čisté duchy
archandělů, které emanují ze ZÁSTUPŮ JAHVEH a ELOHIM. Takto začaly existovat oddělené
inteligence, které měly obývat nebe a následné světy.
Třetího dne stvoření ELOHIM shromáždil „vody pod nebem“ ‚ tj. pod triádou Chochma-
Bina-Tiferet, na jedno místo definované trojicí Chesed-Tiferet-Gevura, a objevila se suchá země.
Podíváme-li se nyní na tuto zvláštní triádu berijatického stromu, vidíme, že leží zcela odděleně
mezi vyšší a nižší tváří. Je skutečně jako ostrov mezi vyšším světem Acilut a dosud
nezformovaným světem Jecira. Genesis dále říká, že Elohim nazval souš zemí, což kabalisticky
znamená, že měla kořen v Malchut Acilut, jež je současná s Tiferet Berija. Právě na tomto místě se
potkávají tří vyšší světy Acilut, Berija a Jecira. Je vymezeno ve třech rovinách nebe, suché země a
moře, které líčí devátý a desátý verš první kapitoly Genesis. Země, o které se mluví, není naše
země, která dosud neexistuje, ale země božská, která utváří trávu a stromy, jež potom ponesou
ovoce a semena, každý podle svého druhu. Zde začínají nepřetržitá pokolení, která se budou
rozmnožovat, dokud se nenaplní kosmická šemita. Tím končí dílo třetího dne.
Čtvrtého dne, který je vymezen triádou Necach-Tiferet-Hod, stvořil ELOHIM nebeská světla,
která působí jako znamení a vyměřují čas a roční období. Tyto funkce jsou v absolutní shodě se
sefirotickými vlastnostmi Necach a Hod, jejichž věčné opakování a úplné spektrum resonance a
rytmů se přímo vztahuje k cyklickým pohybům slunce, luny, planet a hvězd a jejich vlivu na nižší
světy. A znovu rozlišování mezi větším a menším světlem, o němž hovoří verš 16 je ozvukem dvou
funkčních pilířů aktivního a pasívního aspektu a přicházení a odcházení nebeských rytmů. Tyto
kosmické zákony měly ovládat životy bytostí, které byly stvořeny následujícího dne.
Pátého dne stvoření ELOHIM řekl: „Hemžete se vody nefeš chajá(ot), živočichy a létavci
létejte nad zemí pod nebeskou klenbou.“ A tak z triády Hod-Necach-Jesod vznikly první bytosti,
okřídlené stoupají do horní části stromu Berija, vodní plavou dolů tam, co se později stalo vodním
světem Jecira. Říká se, že okřídlené bytosti byly archanděly, kteří obývají vzduch stvoření, zatímco
plavci byli anděly, kteří žijí ve vodní říši utváření. ELOHIM pak všechny bytosti poučil, aby se
množily a zaplnily světy.
Šestého dne ELOHIM stvořil živé bytosti zemské, dobytek, polní zvěř i zeměplazy. A zde
opět máme tři řády bytostí: některé mají žít nahoře, jiné dole, a další se mezi nimi mají pohybovat.
V tomto stupni jsou všechna stvoření stále duchovními inteligencemi, neboť dosud neexistují nižší
roviny, kde by mohla najít svoje místo a projevit se. To je potvrzeno faktem, že téhož dne, jenž je
v tomto případě definován sefirou Jesod, byl stvořen první berijatický člověk.
Berijatická Jesod je základem stvoření. Je to místo, kde se zpodobňuje výsledek všeho, co se
odehrálo nahoře. Tak ELOHIM praví Na‘aseh Adam becalmenu1 „Učiňme (množné číslo!) člověka
k obrazu našemu, aby byl naším obrazem podle naší podoby“, ať panuje nad všemi stvořeními,
která byla učiněna. A ELOHIM stvořil člověka becelem ELOHIM podle podoby ELOHIM. A nyní
přichází zásadní verš: Zachar ve-nekeva bárá otam,2 „jako muže a ženu je stvořil“. A požehnal jim
ELOHIM:
„Ploďte se a množte se a naplňte zemi a podmaňte ji.“
Zde přijímá podoba Adama jinou dimenzi, než mají bytosti stvořené šestého dne. „Podoba
ELOHIM“ - Adam - je mužem i ženou, Adam je tedy v přímém kontaktu s oběma vnějšími pilíři, a
1 ubnkmc ost vagb
2 o,ut trc vcebu rfz
-28-
tak se šíří z Jesod do veliké berijatické triády Hod-Necach-Malchut a současně je soustředěn
v Jesod v jejím středu. Potom je Adamovi neboli „jim“, kteří byli stvoření, přikázáno, aby se množili
a panovali nad ostatními živými bytostmi od Malchut čili země Berija, nahoru až po triádu
Chesed-Gevura-Tiferet, kde najdou potravu v rostlinách a stromech a v jejich ovoci a semenech.
Tak byla stvořena bytost, která se podobala ELOHIM, avšak byla upoutána k nižším částem stvoření.
Takto mohl ELOHIM zanechat duchovního strážce, který by střežil Berija, a vrátit se do Božího
světa Acilut.
Sedmého dne „dokončeny jsou nebe a země se všemi svými zástupy“. A ELOHIM odpočinul
od díla, které byl vykonal, a požehnal sedmému dni, Malchut stvoření, neboť v něm ustal impuls,
který začal v Keter Berija. A viděl ELOHIM, že všechno, co bylo stvořeno a učiněno, je dobré, že
je to vyvážené a úplné, a tak ELOHIM odpočíval sedmého dne a posvětil jej.
Obr. 12. Sedmero nebí. Nebeské
roviny vymezují berijatické stavy bytí.
Někdy se nazývají sedm vyšších paláců
nebo síní. Nejnižší nebe je nejvyšším
duchovním stavem přirozeného
člověka a vyšší nebe ukazují duchovní
stupně vedoucí nižšími síněmi světa
Jecira nahoru do přítomnosti Boží
v sedmém nebí, které leží přímo pod
Tiferet Acilut. Nad nejvyšším nebem
Arabot jezdí Boží sláva Adama Kadmona,
Boží podoba bytí.
-29-
8.
Sedmero nebí
Vedle biblického vylíčení stvoření v první kapitole Genesis máme rozsáhlý ústní i psaný
soubor kabalistické tradice týkající se stvoření a berijatických nebes, která vyrostla z rovin
vymezených dny stvoření. Jsou nazývána nebeské paláce a jejich popisy se značně různí, a tak tato
kniha předkládá amalgám několika pohledů, které se opírají o rámec odvíjejícího se nebeského
stromu, jenž vyzařuje ze světa Božího vyzařování přes stvoření a do vyšší částí jeciratického světa
utváření.
Tradice hovoří o sedmeru nebí. Někteří kabalisté kladou tuto sedmičku na nejnižší „sefiroty
stavby“, zatímco jiní, včetně mne, ji vztahují podobně jako dny stvoření k centrálním triádám a ke
dvěma spodním sefirotám. Opět je to věc pohledu, jak schéma stvoření užíváme. Někteří kabalisté
zas rozlišují deset nebí, jedno připadá na každou sefiru. Musíme mít na paměti, že všechny analogie
jsou subjektivní.
Líčení sedmera nebí se většinou objevuje v rané apokalyptické literatuře. Jsou zakořeněna ve
skutečnosti, že pro nebe máme sedm biblických pojmenování. Tato rozdělení někdy bývají chápána
jako záclony nebo závoje mezi různými rovinami reality. Tak nejvyšší nebe zvané Arabot se
popisuje jako rozlehlá pláň nebo návěj nekonečného mraku a někdy jako hladina ohromného
kosmického moře. Z hlediska nebeské triády Keter-Chochma-Bina je to nebe nebí, nejbožštější část
stvoření, protože je nejblíže Stvořiteli v Keter. A opravdu tradice užívá podobenství o Božím
člověku, jedoucím na Arabot, jako symbol slávy (Žalm 68,4).
Mystické líčení sedmého nebe praví, že každá stvořená bytost volá jméno JÁ JSEM, když se
vynořuje z Keter, než se vnoří do kosmického moře dole. Praví se dále, že ona bytost pronáší
v extází totéž jméno, když stoupá hladinou kosmického oceánu, aby se vrátila a znovu splynula se
Stvořitelem v Keter. Uvážíme-li polohu berijatické nebeské triády, vidíme, že její základ
představuje JAHVEH-ELOHIM a oba ZÁSTUPY BOŽÍ. Je nejvyšší ze stvořených nebí.
V biblické legendě je sedmé nebe místem toho, co je stvořeno jakožto dobré, krásné,
spravedlivé a milosrdné (to jsou atributy tří nebeských světel včetně Tiferet Acilut), a také je
zásobárnou života, míru a požehnání. A navíc se právě odtud tvoří pokolení duchů a sem se zas
vracejí v nejčistší podobě po svém sestupu do nedokonalých světů dole. Zde se také nachází Boží
rosa, která vzkřísí mrtvé v Den zmrtvýchvstání, tj. když veliká šemita dosáhne jubilejní fáze
návratu, až ukončí svůj kosmický okruh. Podle jiné biblické legendy je světlo, které bylo vyvoláno
prvního dne stvoření a prodlévá v sedmém nebi, takového řádu, který umožňuje člověku vidět
z jednoho konce světa na druhý. Tuto Boží jasnost prý vnímají pouze čistí duchové, kteří navázali
spojení s nejvyššími rovinami stvoření po smrti anebo v okamžiku hlubokého osvícení během
života. To, co hledají všichni mystikové, je právě stav sedmého nebe.
Podle tohoto schématu je šesté nebe berijatickou triádou Chochma-Bina-Tiferet. Nazývá se
Makom neboli místo. Podle legendy je to místo, kde se všechno předurčuje. Protože se překrývá
s nižší částí dolní tváře Acilut, je tato triáda podřízena vůli ZÁSTUPŮ BOŽÍCH a milosti VŠEMOHOUCÍHO
ŽIVÉHO. Šesté nebe se někdy nazývá palácem vůle. Odtud ZÁSTUPY nebeské
vyměřují soudy a odměny, jež mají navštívit dolní světy, a dohlížejí na Boží prozřetelnost. Pod
dohledem berijatické Moudrosti a Porozumění se vysoko nad jevištěm svého dění tvoří události
dlouho před tím, než se uskuteční dole na zemi. Tyto krize jsou symbolizovány zvěstmi o ohni,
-30-
kouři, kousající rose a bouřích, které spálí zemi, o mracích, zkouškách a pozdviženích, o událostech,
které v této sféře nejsou ničím víc než semínky, jež uzrají přesně ve správném bodě velkého a
malého časového cyklu. Zdánlivou přísnost tohoto místa způsobuje jeho simultánní poloha s dolní
tváří Acilut. I když je Boží Spravedlností ELOHIM, není bez světla a lásky, které prýští dolů ze
Stvořitele v Keter, a jako součást horní tváře stvoření je milosrdným a zprostředkujícím nebem pro
ty dole, ačkoliv těm, jimž prozřetelnost přináší těžké chvíle, se zrovna takto jevit nemusí. Aby ukázalí
na tento paradox, nazývají kabalisté šesté nebe palácem milosti.
Uprostřed šestého nebe je Daat Berija, temná propast odpovídající Jesod Acilut, z níž vychází
Bat kol, hlas svatého ducha, aby dával poznání. Proto se také toto nebe nazývá palácem vůle, neboť
je zde přímý kontakt s VŠEMOHOUCÍM. Toto jméno Boží je přesně tím, co znamená, že totiž
Boží moc lze evokovat po všech nebích, aby odsunula berijatícké zákony a přivodila zázrak nebo
změnila událost uskutečněním vyššího acilutického činu Boží vlády. Zvláštní vlastnosti non-sefiry
Daat jsou zde patrné v možnosti přímé Boží intervence.
Páté nebe odpovídá dni, kdy se objevila souš a rostlinstvo. Nazývá se Maun, příbytek. Zde,
v berijatické triádě Chesed-Gevura-Tiferet, je místo, kde se semínka sedmého nebe začínají rozvíjet
a skutečně oddělovat od božské podstaty. To proto, že páté nebe je prvním místem skutečně vně
dolní tváře acilutického vyzařování. Je to opravdu čistá berijatická manifestace ležící mezi vyššími
a nižšími světy, které se potkávají v Tiferet stvoření. Milost je napravo a soud nalevo a impulsy
tvořitelské expanze a kontrakce se spojují v Tiferet, takže páté nebe má svou zvláštní rovnováhu a
krásu. Podle některých kabalistů je místem barev a zvuků. Řečeno slovy Genese, je to sféra, kde se
tvar, barva a rozmanitost rostlin a stromů mísí s nekonečnými hlasy země, moře a vzduchu
k velebení Boha, jenž je stvořil. Zde se prý andělští duchové střídají s vyspělými lidskými duchy
v uctívání Boha; andělé se zdržují modliteb ve dne, aby se modlili v noci, když lidé spí. Toto nebe
se také nazývá Beráchá, požehnání, a je nebeskou zónou, kde přebývá láska stvoření. Je to též sféra,
kudy prochází Boží blesk, když sestupuje, aby začal další impuls k přetvoření acilutické Malchut a
simultánní berijatické Tiferet do Keter Jecira, dalšího světa, jenž má vzniknout.
Čtvrté nebe, složené z triády Tiferet-Necach-Hod, se nazývá Zebul,1 což značí obývání. Je
přímo pod Malchut vyzařování a je klenbou nebeských vlivů. Zde mají původ Slunce, Luna, planety
a hvězdy a zde je i nebeský chrám v nebeském Jerusalémě. V této berijatické budově je plán a
architektura nižšího vesmíru, který se má vytvořit z jeciratické nebeské triády a kterému nakonec
bude stát základnou. V tomto nebeském kraji je veliký duch archanděl Michael z berijatické Tiferet
prostředníkem mezi acilutickým světem nahoře, stvořením, jehož středem je, a bytostmi v obou
nižších světech, které mají ještě přijít. Michael, jenž je současně berijatický ADONAJ, střeží dům
Izraele. Dům Izraele je kabalistický termín pro berijatický svět lidských bytostí, které žijí
v některém ze sedmi nebí stvoření. A opravdu v tomto jedinečném nebi přebývá deset velikých
duchovních mistrů, kteří sedí u nohou Mesiáše, člověka dokonalého, Pomazaného, který je Korunou
vtěleného lidství v Keter Jecira. Proto se toto nebe někdy také nazývá nebeským Sanhendrinem,
který vede lidi v duchovním vývoji k nebeskému Jerusalému, jehož chrám a oltář leží přímo
pod acilutickou Malchut PÁNA ADONAJ.
Třetí nebe vymezené triádou Necach-Hod-Jesod je nazváno Šechakim,2 obloha. V místě berijatického
ekvivalentu Božích ZÁSTUPŮ a acilutické Necach a Hod, funkční boční pilíře vytvářejí
nebe, v němž jsou uvedeny do pohybu první generace stvoření - ryby a ptactvo. Tyto berijatické
rytmy zrození, růstu, zániku a smrti vytvářejí proměnlivé formy, které se mají vyslat přes jeciratickou
Daat na dně triády. A tak zatímco duch stvořené bytosti může setrvávat ve světě Berija po
všechny generace, jeho forma podstoupí všechny proměny, jimž podléhá v jemných i fyzických
říších Jecira a Asija. Ve svém čistě nebeském aspektu je třetí nebe místem, kde se dvaadvacet hebrejských
písmen opětně manifestuje, aby projevilo zákony, které vládnou sférám nahoře. Na toto
1 kucz
2 oheja
-31-
místo mohou během modliteb vystoupit vtělení lidé a dostat poučení o tajemstvích stvoření. Zde
prý lze uvidět velké mlýnské kameny, které pomalu otáčejí stvořením ve velkých cyklech, zatímco
milost Boží přináší nebeskou potravu manu, kterou se sytí světy dole. A zde se také periodicky mísí
modlitby vtělených dole v Asija s modlitbami nehmotných duší, andělů a duchů. V takových chvílích
je podle tradice třetí palác naplněn čistým světlem, které sestupuje po středním sloupu Acilut a
Berija, aby osvítilo dvanáct kmenů, dvanáct nebeských duchů lidstva, kteří tam sídlí.1
Druhé nebe berijatické Jesod se jmenuje Rakija, podobně jako prvopočátek druhého dne
stvoření. Je to dolní klenba, jeciratická Daat, která jako záclona brání přirozenému člověku příliš
hluboce nahlížet do nebeských cest, aby mu uchovala duševní zdraví, aby si nezoufal nad stále se
opakujícími rytmy a situacemi, které ho nakonec dovedou k dokonalosti. Tomu, kdo hledá pravdu,
ať je mrtev nebo žije, představuje druhé nebe sféru duchovní zkušenosti. Jako nádoba pro středový
sloup a pro Hod a Necach stvoření je tento berijatický základ také ohniskem Bina a Chuchma
nižšího světa utváření, psychologického Porozumění a Moudrosti člověka. Jako Jesod stvoření a
Daat pro psychiku, je druhé nebe místem ráje pro toho, kdo touží odhalit klíč k sobě samému a
smysl bytí. Zde člověk může v náhlém osvícení zahlédnout předurčení nebo osud svého bytí na
zemi a v nebi.
První nebe je Malchut nebolí království nebeské. Nazývá se Vilon,2 závoj nebes, a je první
sférou ducha přístupného přirozenému člověku. Ve vtělené lidské bytosti odpovídá nejvyššímu
projevení individuálního já. Pokud přebývá ve svém těle, může přirozený člověk pouze jednou
nebo dvakrát vnímat tak povznesený stav vědomě, a proto mu kabalisté přisuzují symboliku závoje,
který odhrnut odhaluje světlo vyšších světů, je-li člověk duchovně probuzen. Jakmile upadá zpátky
do obyčejného duševního stavu a začíná duchovně spát, Vilou se kolem něho zatahuje. Tento stav
bdělostí a spánku se označuje jako den a noc. Když se člověk narodí, má právo na přístup k duchu.
A opravdu bychom mohli říci, že snad každý zažil jeden jediný hluboký okamžik, kdy všechno
bylo plné světla, kdy dokonce i to, co zřejmě patří do ráje, bledne před ještě vetší krásou, kdy
vědomí přechází ze sféry psychiky v Tiferet Jecira do sféry Malchut Berija, do království ducha.
Tehdy a pouze tehdy začínají alegorie, které se tradují a které jsou tu vykládány, přijímat podobu
skutečnosti.
Celkově je sedmero nebí Berija hierarchií duchovních podmínek. Objektivně se vztahují
k sestupujícím rovinám stvoření, které se vynořuje z neproměnného světa božské podstaty. Svět
stvoření jako takový je o dimensi vzdálen od přirozeného a smyslového stavu, v němž žije většina
lidstva, nicméně jeho existence je potvrzena v mnoha nepřímých zkušenostech. O skutečné
existenci nebe se mluví a píše s veškerou vážností ve všech esoterických tradicích, v každém věku a
všude, kde člověk přemýšlel o svém původu a povaze vesmíru. I když se nám může zdát tato
terminologie podivná, matoucí a dokonce rušívá svou zvláštní symbolikou, obrazy nebeského světa
zjevně stále číhají a působí na velmi hlubokou část naší přirozeností.
Nebe je oním místem, kterého všichni usilujeme dosáhnout, i když třeba nevíme, kde je a co
to je. Pro většinu je nebe ideálem, ale přesto mnozí lidé nevěří, že je svým způsobem stejně
konkrétní jako tento svět. Proč tomu tak je? Proto, že ačkoliv třeba přijímáme symbolická líčení
jako subjektivní stavy přeludů a vizí, cosi v nás v těch líčeních poznává něco obzvláště blízkého,
jakousi prchavou vzpomínku na čas, kdy ještě nebyla přítomnost. Někteří z nás skutečně pociťují
mlhavý obrys rozlehlého kosmického schématu, do něhož jsme byli vyvoláni a stvoření, než jsme
sestoupili do přirozeného těla, které nyní obýváme.
Ti z nás, kdo vidí za archaické analogie nebes, možná mohou s určitým úsilím odhrnout Vilou
prvního závoje, a pak s dalším úsilím a milostí dokonce vstoupit do druhého stavu, a tak letmo
pohlédnout temným sklem jeciratické Daat do základu stvoření. Odtud je cesta otevřena do všech
nebí, která stoupají řadou kleneb k nebi nebí. Ti, kdo se účastní tohoto vzestupu berijatickým svě-
1 gher
2 iukhu
-32-
tem, mohou poznat své individuální místo ve vesmíru, svůj kosmický úděl a smysl všeho pod nebesy.
Obr. 13. Obyvatelé nebe. Sedm
nebí je naplněno čistými duchy.
Duchové jsou rozděleni do vyšších
a nižších řádů a jsou činní jako
služebníci levé a pravé strany a
středu. Kolem každého archanděla
se kupí zástup, který působí
v triádách a stezkách. Mají za
úkol obstarávat vesmír a naplňovat
vůli Boží prostřednictvím
prozřetelnosti. Odpovídající arcidémoní
chaosu vně uspořádaného
stvoření zkoušejí a prověřují životaschopnost
vesmíru.
-33-
9.
Obyvatelé nebe
Berija se někdy nazývá světem čistých duchů. Svět stvoření vyzařuje přímo ze světa Acilut a
je pod božským světem, ale nad světy Jecira a Asija. Svět Berija a jeho obyvatelé tedy působí jako
prostředníci mezi ELOHIM a andělskými a přirozenými sférami projeveného bytí. Na rozdíl od
andělů světa Jecira nazýváme obyvatele nebes archandělé.
Podle Talmudu jsou jednotlivé inteligence stvořené během šesti dnů, kdy vznikl vesmír,
rozděleny do dvou širokých skupin: eljonim a tachtonim, tedy na inteligence, které sídlí nahoře, a
inteligence, které sídlí dole. Tím se obvykle míní nebeské a pozemské sféry bytí. I když nám toto
rozvrstvení pomůže v orientaci po rozlehlém obzoru, skutečnost sama je daleko složitější. Platí-li
zákon korespondencí „jak nahoře, tak dole“ a naopak pro zemskou ekologickou hierarchii, pak to
vysvětluje, proč jsou v kabalistické literatuře tak rozsáhlé andělologie. Ale nejdříve se vraťme
k prvotním principům, jak se v kabale sluší a patří.
Na začátku stvořil ELOHIM rostliny, ryby, ptactvo, zvířata a Adama, aby se množili a
zaplnili svět. Takto se stvoření, a pouze stvoření, neboť žádný nižší svět dosud neexistoval, zaplnilo
bytostmi Berijatické povahy. Tato sféra bytí je pouze na jeden stupeň od božské podstaty, a proto
se nejedná o takovou floru a faunu, kterou známe na zemi. Nebeští duchové se prý skládají z ohně a
vody, jsou tedy stvořeni ze síly a formy obou bočních pilířů Berija. Jako takoví byli stvořeni, aby
svou podstatou fungovali, a proto nemají žádnou vlastní individuální vůli, neboť Boží vůle působila
směrem dolů po středním pilíři stromu jejich bytí. Myšlenka, že každá bytost má svůj vlastní
osobní strom je naznačena mužským a ženským aspektem její přirozenosti. Jedině Adam dostal
střední sloup do vínku, neboť byl učiněn k podobě ELOHIM. Všichni ostatní duchové nemají
žádnou vlastní vůli, nemají tedy ani volbu, vykonávají pouze příkazy, které dostávají podle vůle
ELOHIM, jenž je stvořil.
Toto pojetí archandělských bytostí, které nemají individuální volnost jednání, vysvětluje
jejich hebrejské pojmenování malach. Česky to znamená „posel“ ‚ řecky „angelos“. Říká se jim
také bnej Elohim, synové, děti Elohim, a to vysvětluje jejich vztah k Acilut. Dokonce ještě
přesnější jsou biblická označení malachej Elohim a malachej Jahveh, která je dělí na aktivní a
pasívní sloupy Berija a která naznačují jejich konkrétní duchovní funkci.
Z kabalistického pohledu na rozrůstající se strom Berija, jenž se vynořuje z Acilut, se oba
boční řády velkých duchů čili archandělů rodí z Necach a Hod světa vyzařování. Zde leží pod berijatickou
Chuchma a Bina ZÁSTUPY JAHVEH A ZÁSTUPY ELOHIM. Jako naplňovatelé acilutického
stromu vytvářejí oba Boží zástupy všechny duchovní zástupy nebeské. Zástupy působí prostřednictvím
sefirotických archandělů Raci-ela a Cafkíela a manifestují se přes Berijatícké sefiroty
Chochma a Bina, které vévodí oběma funkčním třídám archandělů. Práci středního sloupu vykonává
třetí skupina velikých duchů, kteří naplňují Boží vůli přímo. Raciel, někdy také nazýván herold
Boží, je aktivní sefirotícký archanděl, který uvádí první krok berijatického blesku, když vychází
z Keter stvoření. Připomeneme si, že tato Koruna je současně Tiferet Acilut a že představuje syntézu
všech vyšších sefirot světa Acilut. Raciel, jehož jméno znamená „tajemství Boží“‘ je personifikací
Božího zjevení, které neustále proudí dolů celým stvořením. Cafkiel na druhém funkčním pilíři
se také jmenuje myslitel Boží, protože tento duch je reflektivním berijatíckým principem porozumění,
na této rovině bychom jej mohli označit za formalizovanou myšlenkou stvoření. Dohromady
-34-
tato funkční dvojice sefirotických archandělů dohlíží na šesté nebe kosmického dohledu a střeží
brány k sedmému nebi nebí.
Praví se, že všechny nebeské zástupy vědí, co se má stát v nižších světech. Jako když
z vysoké hory obhlížíme celou krajinu, tak mohou archandě1é pozorovat události, jak se odvíjejí
v kosmickém měřítku, a mají vlastně za úkol tyto události urychlovat. Mýty i Písmo tyto bytosti
popisují jako znalé budoucnosti nebo objevující se v klíčových momentech, aby předaly nějaké
poselství nebo vykonaly určitý skutek. Je však důležité vědět, že každá andělská bytost provádí jen
jeden jediný příkaz a žádný jiný. Má-li se vykonat zas nějaká jiná akce, je třeba poslat jiného
ducha. Tak např. v událostech, které zaznamenává Genesis 18, bylo zapotřebí tří duchů: jednoho,
aby řekl Abrahamovi, že Sára bude mít syna, jednoho, aby zničil Sodomu, a jednoho, aby zachránil
Lota.
Hebrejsky se praví Vajera elav Jahveh:1 „Ukázal se pak jemu (Abrahamovi) JAHVEH a
pozvedl očí svých a viděl, a hle, tři muži stáli před ním. Abraham se tedy posunul z přirozené sféry
do nadpřirozené roviny a vnímal duchovní posly, kteří přišli vykonat vůli Boží.
Archandělé z bočních pilířů Berija vykonávají sefirotické funkce stvoření. Tak Cadkiel a
Samael dávají vesmíru laskavost a dobrotu Chesed a přítomnost Boží sefiry Gevura, a Chaniel a
Rafael vnášejí do tvořivého a kosmického dění Boží milost a hojení zase ze sefirot Necach a Hod.
Z přirozeného hlediska mají tato vymezení pramalý význam, protože působí v ohromném měřítku a
dotýkají se věcí daleko větších než je svět galaxií, jenž má v poměru k nim velikost sněhové
vločky. Stvoření je svět ducha a právě v této sféře začíná projevené bytí přecházet z neměnného
světa do oněch základních vzorců, které při růstu i zániku v průběhu cyklů musí dodržovat všechny
věci, malé i velké. Tak působení Cadkiela a Samaela se netýká pouze zrození a smrti mlhovin, ale
je přítomné i ve vynořování i mizení subatomových částic našeho asijatického světa. Kdyby přestal
jejich dohled nebo kdyby se pokřivili, vesmír by se nafoukl nebo scvrkl a rozpadl. Všichni velcí
sefirotičtí duchové udržují stvoření v rovnováze. Každý archanděl se přizpůsobuje vyvíjející se
situaci, mění směr rozvoje a sleduje události i bytosti, které se jich účastní, podle velkolepého plánu
vytvořeného ELOHIM.
Kromě bočních sefirotických archandělů existuje řada dalších archandělů (nebo berijatických
duchů)‘ kteří obývají různé vnitřní sféry a triády stromu stvoření. Nejvyšší jsou archandělé horní
tváře Berija a jsou také nazýváni duchové tváře ELOHIM. Toto označení je velmi přiléhavé,
protože ve vyšší Berijatické sféře obývají dolní tvář světa Acilut. Nejvyšším z nich je sefirotický
archanděl Metatron, který sídlí v Keter Berija jako nejvyšší stvořená bytost. Tento duch se nazývá
malach přítomnosti a někdy mívá i titul menší JAHVEH, protože působí jako Berijatický činitel pro
ELOHIM v simultánní Tiferet Acilut. Tradice vypráví, že tato ohnivá bytost v hlavě stvoření
bývala kdysi člověkem jménem Enoch Vajithalech ... et ha Elohim,“2 který chodil s ELOHIM“
(Genesis 5,22). Jméno Enoch, hebrejsky Chanoch, znamená „zasvěcený“ nebo „oddaný“. Kvůli
tomuto závazku prý Enoch neochutnal smrti, ale byl vzat přímo do nebe, tedy z přirozeného světa
Asija přímo přes Jecira do Berija, aby se ohněm světa Acilut přetvořil do vůdčího ducha Berija, kde
působí jako prostředník mezi ELOHIM, světem a člověkem. O jeho díle si řekneme více až později.
Vnitřní rada svatých duchů se někdy nazývá irin nebo strážcové, kteří nikdy nespí. To k vůli
svému přímému kontaktu s neměnným světem Acilut, a také proto, že působí mimo triády
centrálního sloupu stvoření. Tito archandělé zahrnují Michaela a Gabriela, kteří jsou v Tiferet a
Jesod stvoření a nesou Boží vůli, milost a vědomí. Tito vnitřní nebolí svatí malachej bývají někdy
nazýváni poslové nebo „rychlíci“ Pána a předávají duchovní poznání Božích úmyslů
prostřednictvím sefirotického archanděla Sandalfona, jenž sídlí v Malchut stvoření. Jsou-li čtyři
stromy světů projeveny naplno, je Malchut stvoření místem Tiferet Jecira a Keter Asija.
1 v7¨v1h uh7k2t t<77r2h8u
2 oh1vk%t÷ 7v‘,3t / / / 0s=2k8v1,1h8u
-35-
Na dění a běh stvoření dohlížejí irin. Jsou členy vnitřní rady a dohlížejí na souhrn zástupů nebes
jako nadřízení principálové a vnitřní kontroloři, kteří ovládají velice jemné operace ve světech
dole. Nesmíme zapomínat, že inteligence, které nejsou v přímém kontaktu s Božskými inteligencemi,
spolu často navzájem zápolí a dokonce prý i špatně chápou jejich pokyny. Takové věci se
dějí, protože každý duch nebo řád duchů vidí vše pouze ze svého pilíře, ze své sefiry, ze své triády
nebo stezky. Avšak pod dohledem irin se udržuje celková rovnováha, pokud zrovna není na okamžik
porušena útoky zlých duchů.
Připomeňme si, že démoničtí duchové jsou obyvateli neúplných světů království Edom, které
byly stvořeny a odvrženy dříve, než byl náš současný svět stvořen a uveden do relativní rovnováhy.
Tyto pozůstatky síly a formy, které leží vně organizovaného stvoření, v určitých klíčových
periodách kosmické evoluce, patrně tehdy, když se svět více přiklání k síle než k formě či naopak,
útočí a usilují vysát energii nebo hmotu z obecného plánu k svým vlastním účelům, anebo dokonce
do něj vstoupit a rozbít jeho uspořádanou progresi od Božské podstaty k maximálnímu rozpětí a
zpět. V mýtu a pohádkách archanděl Michael, jehož jméno znamená „podoben Bohu“, svolává
zástupy nebeské k boji proti arcidémonům, kteří útočí na stvoření za pravým a levým pilířem. Až
dosud Michael a všichni jeho duchové tuto bitvu mezi řádem a chaosem vyhrávají, a tento boj také
slouží úmyslu Pána zkoušet a zdokonalovat projevy stvoření a jeho obyvatel. Menší duchové se
dělí na eljonim nahoře a tachtonim dole. Někteří jsou rodem čistí duchové a zaujímají různé sféry
nebes jako zástupy, jiní jsou esencemi stvoření a principů, které se mají dole projevit. A tak
existuje duch lva, z něhož jsou stvořeni všichni lvi, a duch velryby, ze kterého pocházejí všechny
velryby, a jejich vliv se prvořadě šíří dolů do světa utváření, kde předávají různé tvary lvům a
velrybám. Tento princip se vztahuje na všechny duchovní ärchetypy, které se nakonec projevují
v přirozeném světě Asija.
V triádě Chesed-Gevura-Tiferet se nacházejí všichni duchové rostlinného světa stvořeného
třetího dne. Zde lze odhalit základní esence každého rostlinného ducha nejen naší planety, ale
vůbec veškeré flory po celém vesmíru. Zde je například tvořivý princip růže, z něhož se udržuje
každá růže, která kdy byla, je a bude. Zde je také kosmický čas a smysl růže. V této sféře je určena
barva, tvar, velikost, které se nakonec vynoří v dolních světech utváření a učinění. Tak na příklad
v jedné epoše se odtud manifestují obří kapradiny prehistorických uhelných pralesů, aby uspokojily
planetární potřebu, v jiné době se zas může utvořit naprosto jiná varianta flóry, aby nakrmila
bytosti, jejichž podmínky mohou sahat od jednoho extrémního klimatu po druhý. Každý jednotlivý
druh rostliny je zde, jsou zde jeho semena i plody podle jeho přirozenosti pro jeho budoucí
pokolení. Jako první ze stvořených rostoucích bytostí působí rostliny jako přeměnitelná a
poživatelná kosmická substance pro pozdější bytosti, které se na rozdíl od vyšších duchů nemohou
živit pouze samým světlem.
Vedle duchů rostlinných a zvířecích království jsou zde také čistí duchové, kteří se zabývají
nebeskými činnostmi hvězdných, planetárních a mnoha dalších vlivů, které vycházejí z interakce
kreativních bočních pilířů. Tito menší archandělé obvykle pracují v párech a někdy i ve velikých
armádách souborů, které lze chápat tak, že vypracovávají zakládající principy kosmických událostí
uvnitř galaxií nebo atomových částic.
Podobně jako existují duchové archetypální flory a fauny a nebeských jevů, tak také existují
duchovní knížata nad lidstvem. Tradice vypráví, že existuje sedmdesát základních národů, z nichž
každý má menšího archanděla, který nad ním bdí. Duch nebo genius každého národa je jasně
zřetelný ve světové historii, ačkoliv ne vždycky dovedeme rozpoznat jeho charakter, zejména jsmeli
přímo v něm. Tak například jeden národ je kočovný, jiný zemědělský a usedlý, třetí má genia
vynalézavosti, jeden národ udržuje tradici, zatímco druhý žije novátorstvím. Mýtus praví, že každá
civilizace má svého archanděla, který bývá nazýván bohem svého lidu. Z hlediska Berija je každý
národ nebo skupina lidí stvořena ke kosmickému účelu, protože naplňuje část kosmické úlohy
Adamovy nebolí lidstva.
-36-
V tomto bodě našeho výkladu zatím existují pouze dva světy. Za hranicemi světa boží podstaty
a světa duchů ani pod nimi dosud neexistuje žádný tvor a žádné tělo. Jak praví Genesis, zde jsou
pokolení nebe a země, když byla stvořena. Nebeská oktáva je úplná, ale její obyvatelé, včetně
Adama, jsou dosud v duchovní esenci. Genesis pokračuje (2,5), „žádný keř polní nebyl v zemi, ani
žádná polní dosud bylina nevzešla, neboť JAHVEH-ELOHIM dosud nedštil na zemi a dosud nebylo
člověka, který by zemi obdělával.“ Evokací dvojitého Božího jména STVOŘITELE a aktivního
a pasivního sloupu Božích atributů, začíná být vyvoláván, tvořen a utvářen třetí svět Jecira. Zatím
však kedošim, svatí duchově nebeští, na sebe volají: „Svatý, svatý, svatý je Pán zástupů, celá země
je plná jeho slávy.“
Obr. 14. Andělský svět. Andělé
obývají svět utváření a - podobně
jako čistí duchově nahoře - působí
v hierarchii, avšak v jemné realitě
světa Jecira. Jejich úkolem je prostředkovat
mezi nebem Berija a zemí
Asija. I když se nikdy nemohou skutečně
fyzicky projevit, esencí jejich
práce je umožnit stvoření přijímat
tvary, a tím napomáhat světu Asija,
aby prožíval změny a transformace
stvoření a evoluce.
-37-
10.
Jecira: Andělský svět
Zdroj kosmického smyslu nebe leží v Acilut, jenž je dokonalou podobou Boží. Berija,
vynořující se z této dokonalosti, naplňuje vůli EJN SOF‚ aby se stvořil a rozvinul kosmický rámec,
ve kterém má každá stvořená bytost svůj specifický důvod k existenci. Všechno má své místo, ať je
to rozlehlost hvězdného prostoru nebo nejjemnější impuls a částice zemské hmoty a energie, ať je
to duch mikrobu nebo archandělská esence největšího dinosaura. A navíc vše má svůj správný čas
k zrození i umírani. Některá stvoření se budou v nižších světech manifestovat po miliony roků, jiná
přicházejí a odcházejí krátkém sledu tisíciletí. Některá stvoření mají dlouhý individuální život, jiná
pouhých pár hodin. Všechno je předurčeno v Berija. Rostliny, zvířata i lidé mají svá období, stejně
tak planety, slunce i galaxie, všechno, tj. jedno s druhým důmyslně propojeno, větší obsahuje menší
a každá část ovlivňuje celek v nebeské ekologii. Nebe stvořilo celý tento integrovaný pohyb a
dohlíží na něj. Každý kousek kosmického systému kontroly a rovnováhy je sestaven tak, aby jedna
rovina byla propojena s druhou, s tím, co je nahoře i dole, uvnitř i vně. jak procházejí časem
k plnému květu i návratu. Nic z toho se však nemůže uskutečnit bez změny formy, avšak tato
změna se v nebi uskutečnit nemůže, protože ve světě stvoření mohou existovat pouze esence. A tak
nemůže v Berija žádná bytost procházet jednotlivými stupni svého vývoje, nemuze rust a
projevovat se v různých stavech svého bytí, ačkoliv se v tomto světě určuje její osud. Proto musí
vzniknout nový svět, který dá bytostem a jejich kosmické roli možnost naplnění, jinak by stvoření
zůstalo beze změny, bez náznaku rozvoje, bez života.
„A na zemi nebylo dosud žádného keře polního a žádná bylina polní dosud nevzešla, neboť
JAHVEH-ELOHIM dosud nedštil na zemi.“ Tímto zvláštním výrokem po úvodní kapitole o stvoření
pokračuje Genesis ve druhé kapitole, jako by zdánlivě opakovala některé události z kapitoly
první. Pro učence s myslí upnutou na doslovný text znamená toto opakování pozdější komentář
pozdějších škol biblických písařů, ale pro kabalistu se zde z Berija vynořuje svět Jecira, svět utváření.
Klíčem je slovo „déšť“, tj. voda, symbolický element světa utváření. To dále potvrzuje šestý
verš druhé kapitoly o mlze, která vycházela ze země a zavlažovala Kol penaj ha‘adamah,1 „celou
tvář země.“ Zde aktivní i pasivní sloupy, které sestavil JAHVEH-ELOHIM, způsobují sestup
z horního světa v padajícím dešti a vzestup v mlze ze země, tj. z Malchut, do právě se vynořujícího
světa Jecira. Ten je vyjádřen slovy „celou tvář“, což značí dolní tvář jeciratického stromu, neboť už
víme, že struktura horní tváře Jecira už existovala v překryvu s dolní tváří Berija.
Celý jeciratický strom vzniká jako fungující entita, když Vajicer JAHVEH-ELOHIM et
ha‘adam afar min ha‘adamah,2 „JAHVEH-ELOHIM utvořil člověka z prachu země“. Významným
slovem je zde jijcer, „utvořil“. Slovo „adamah“ je užito pro „zem“ a tím naznačuje, že Adam není
duch, ale bytost projevená v nižším a zcela odlišném světě. Sedmý verš uzavírá důležitým výrokem,
že JAHVEH-ELOHIM vdechl v Adamovo chřípí nišmat chajim,3 „dech života“ a člověk se
1 Vn7 s7 t4 ÷v b1 7p0 ‘kf=7
2 V7n7s4t7v‘i1p r7p7g o7s7t7v
3 O1h1h8j ,8n0A1b
-38-
proměnil v nefeš chaja,1 „duši živou“. Tato proměna dechu, tedy ducha, v duši je životně důležitá
ve skladbě Adamově, protože naznačuje dvě odlišné sféry mimo původní dokonalý model Adama
Kadmona v Acilut.
Příběh světa Jecira pokračuje vyprávěním o tom, jak JAHVEH-ELOHIM založil zahradu,
hebrejsky Gan Eden, a do ní umístil ha‘adam ašer jacar, „člověka, kterého byl utvořil“. Druhá kapitola
pak dále popisuje, jak JAHVEH-ELOHIM dal ze země vyrůst všelikému stromoví (naznačujíc,
že nyní je činná asijatická rovina světa utváření). Čas na sebe bere novou dimenzi. Je možno
vidět, jak věci mění svůj tvar. Strana utváření se dále rozvíjí co do jemnosti: kol ec nechmad
lemar‘eh, „všechny stromy byly libé na pohled“. Jejich tvary přinášely radost. A nejen to, jejich
ovoce bylo dobré k jídlu. Zde je největší vzdálení od světa stvoření, neboť pro duchovní bytosti
není potrava nezbytná, protože pro ně vůbec není problém udržovat stabilitu v proměnlivé formě.
(Tradice praví, že archandělé se živí světlem Acilut.) Verš končí záhadným výrokem o stromě
života, jenž je uprostřed zahrady. Avšak text neříká, že by strom poznání byl uprostřed Edenu,
praví pouze, že tam je. Někteří kabalisté vykládají tento význam tak (a uvažují každé slovo v Tóře i
jeho polohu co nejpečlivěji), že strom života potvrzuje přítomnost acilut ve středovém sloupu
jeciratického stromu a že strom poznání představuje přítomnost Berija v Jecira. Důležitost
přítomnosti těchto horních světů v nižších se ukáže až později po pádu Adama a Evy.
Kabalisté vyšli z této druhé kapitoly a třetího stupně manifestace a během tisíciletí rozvinuli
zahradu Eden do světa veliké složitosti. Prvním prvkem společným všem tradicím ve vztahu ke
světu utváření je bohatství obraznosti a symbolů. To nikterak nepřekvapuje, protože jeho jeciratická
energie, hmota i vědomí se týkají nesčíslného množství formací, které stvoření přijímá, když
přistupuje k manifestaci acilutických principů a vytváří svět, kde se věci bez ustání krystalizují a
rozpadají, zavíjejí nebo zjednodušují, vzdouvají či odtékají v nebeském vodním živlu, do něhož je
tento svět symbolicky vržen.
Svět Jecira je postaven na stejném sefirotickém modelu jako Acilut a Berija a stejně se
rozděluje na dvě tváře, které se zde nazývají horní a dolní Eden. Horní Eden je jeciratická strana
dolní berijatické tváře a je tedy aspektem milosti Edenu vzhledem k přísnosti nebe. To ukazuje, jak
zákony dvou světů spadají v jedno, a přesto zůstávají oddělené ve svých příslušných tvářích. Horní
Eden je místem, kde jeciratické bytosti přicházejí do přímého kontaktu s archanděly dolního nebe.
Zde se transformuje jesodický základ stvoření a předává obraz poznání prostřednictvím Daat Jecira.
Takto nebe informuje, poučuje a dohlíží způsobem, který je obyvatelům Ráje srozumitelný. Je třeba
také poznamenat, že Keter Jecira je také Malchut Acilut, tedy místem šechiny, Boží přítomnosti,
nazývané Božím jménem ADONAJ, Můj Pán. Zde, v této sefiře je místo velikého archanděla
Michaela, který je Tiferet světa čistého ducha a jako takový je i hlavou čili Keter světa andělských
bytostí, které obývají Jecira.
Andělé jsou nižší, avšak jemné inteligence, které obhospodařují Ráj. Podobně jako berijatičtí
archandělé nemají individuální vůli ani volbu. Jsou rozděleni do různých řádů, které odpovídají
jednotlivým sloupům, sefirotám, triádám a sférám v rámci jeciratického stromu. Během staletí byly
sepsány do hloubky jdoucí studie o těchto jeciratických bytostech. Existuje mnoho andělologií,
které často užívají stejná slova pro různé věci. To pramení jednak z neporozumění hebrejským
textům, jednak z nepochopení andělských principů, nehledě k znehodnocování způsobenému
pouhým přehlížením toho, o čem se mluví v kabalistických textech. Obecný princip ovládající
anděly a jejich jména je prostý. První část jména anděla vyjadřuje jeho funkci a druhá jméno Boha,
pod jehož vůlí anděl působí. Tak barak znamená blesk a ve spojení EL, jedním z Božích jmen,
vznikne jméno Barakel. Stejně je tomu s Raamielem, andělem bouří, a Kachaelem, andělem hvězd,
i Šalgielem, andělem sněhu. Tradice dokonce tvrdí, že každý anděl nosí na prsou cedulku se svým
jménem. Stejný princip platí i pro archanděly, avšak jejich působení je zcela odlišného řádu,
zejména pak působení archandělů středního sloupu.
1 V7h8j 3Ap3b
-39-
Podle biblického mýtu prý andělé pocházejí z ohnivého potu svatých živých bytostí chájot
hakodeš, které nesou nebeský vůz a trůn. Tento obraz vychází z Ezechielovy vize o býku, lvu, orlu
a člověku, která se kabalisticky klade do Keter Jecira. Je to místo Michaela, a také Mesiáše, pomazaného
člověka, který představuje Boha zrozeného v těle v Koruně světa utváření. V tomto místě,
kde se potkávají tři horní světy, leží acilutická Malchut pod Tiferet Berija, která zas leží pod Keter
Jecira. Z této kombinace se vynořují andělé z ohně vyzařování a z kosmického vzduchu stvoření a
stávají se bytostmi, které se mohou proměnit v kterýkoli tvar, jehož je zapotřebí, aby vyplnili své
úkoly v Jecira anebo ovlivnili prostřednictvím dolní jeciratické tváře horní tvář světa Asija, až
vznikne.
V jednom podání (Daniel) jsou vylíčeny jeciratické vlastnosti andělů a anděl popisován jako
k bytost oděná v plátno s bedry opásanými jemným zlatem z Ufazu. Tělo má jako beryl a tvář
podobnou blesku, oči ohnivé a paže i nohy z leštěné mosazi. Jeho hlas zní jako hlas zástupů, který -
podle jiného pramene - žádný přirozený člověk není s to vydržet. Psychologicky je to zcela
pochopitelné, protože jenom málo lidí dokáže psychicky unést přímý zásah odpovídajících
andělských archetypů. V protikladu k tomuto exotickému projevu je zaznamenáno, jak se andělé
objevují v živlových kvalitách vzduchu a ohně a využívají svých jeciratických schopností. Také prý
někdy přijímají podobu mužů i žen, bláznů i učenců, jakož i okřídlených zjevení rozličných
velikostí i měřítek. Podle Talmudu mají někteří andělé třetinu světové výšky, avšak toto
pozorování, stejně jako tvrzení, že výška sefirotického archanděla Sandalfona se táhne po všech
nebích, je spíše výrazem jejich moci než pouhých rozměrů. Pozorování, že Sandalfon je o pět set let
cesty vyšší než jeho kolegové, chce upoutat pozornost na skutečnost, že není vůbec obyčejným
funkčním archandělem. Jeho místo v Malchut Berija a Tiferet Jecira, kde je lidské Já v přímém
spojení s jeho bratrem Metatronem v Koruně nebe, ukazuje, že jeho péči je svěřeno velmi zvláštní
poslání týkající se lidstva. Kabalistický folklór též zaznamenává, že přesto, že andělé mají ohromné
rozměry a nesmírnou moc, musí svá sdělení lidem předávat v přijatelné podobě, a kromě toho je
nemůže vidět ani slyšet nikdo jiný než ten, komu jsou určeni. Protože se Jecira překrývá
s psychickým tělem člověka, je docela možné, že ti, kdo se ponořili do náboženské nebo tvůrčí
práce, to potvrdí.Vize a inspirace se musí nejdříve přelít do jeciratických forem, dokonce i když
z Jecira nepocházejí, aby je mohlo uvidět oko mysli.
Chájot hakodeš, svaté živé bytosti, jsou nejen nositeli nebeského trůnu a koruny Jecira, ale
také představují čtyři roviny inherentní světu utváření. Člověk symbolizuje acilutickou sféru a jeho
podoba je ozvěnou božského Adama Kadmona, orel představuje sféru jeciratického stvoření, tedy
vzdušný aspekt andělského světa, lev vymezuje vodní jeciratickou rovinu Jecira a býk, starobylý
symbol země, zastupuje substanci a aktivní zónu světa. Nahlíženo v hierarchii, každá svatá bytost je
zástupcem a kořenem čtyř andělských vrstev činných odshora dolů v jeciratickém světě. Z potu čtyř
svatých bytostí se rodí tisíce andělů: podle tradice mají někteří z nich na starosti službu a jiní se
stávají anděly chvály.
Andělské třídy jsou rozděleny podle zákonů jeciratického stromu. Andělé služby neboli funkce
působí na levém a pravém sloupu aktivního a pasivního utváření, andělé chvály sídlí na středovém
sloupu. Také andělské zástupy se dělí do devíti sefirotických tříd pod chájot hakodeš. Můžeme
se setkat s rozmanitými uspořádáními jmen, avšak všechna odpovídají sefirotické funkci, která je
jim přidělena. Tak orfanim a arelim mají ve schématu, které v této knize užíváme, vlastnosti jeciratické
Chochma a Bina, zatímco hašeralim a serafim přijímají funkce jeciratické Chesed a Gevura.
Běžně řečeno to znamená, že např. v pozemské manifestaci je povaha národa expanzivní, jestliže
v jeho psychice převládají hašeralim, a že prochází obdobím přísného puritánství, jsou-li serafim
v ascendentu. Praví se, že někteří andělé jsou stvořeni k dlouhému trvání a jiní zas pouze pro kratičký
cyklus. To dostává smysl ve vztahu k horní a dolní tváři Jecira. Tři nebeské třídy andělů jsou
v těsném spojení se svými sefirotickými protějšky berijatického světa: chájot ha-kodeš a orfanim a
arelim mají duchovní nebo kosmickou roli. Andělské řády dole vykonávají, své úkoly v míře více
či méně pomíjivé. To je patrné zejména u andělů dolní tváře Jecira, kteří mají úzký funkční vztah
-40-
k horní tváři Asija. Na této rovině se věci, situace i bytosti velice rychle mění, vzestup i pád oceánů
a hor je podívanou, která rychle pomíjí, protože horní tvář Jecira, jež je dolní tváří berijatického
kosmického řádu i údělu národů, trvá ještě kratší dobu. A ve vztahu k lidským generacím nebo délce
jednoho lidského života andělské bytosti sotva mohou postřehnout rychlost, jakou se věci mění,
ač samy nejsou ničím víc než neustále se proměňujícími nástroji a posly pod ohromným kosmickým
dohledem nebe. A přece se v případě pozemského lidstva cosi liší! Člověku jako jednotlivci,
jako individualitě, je bytostně vlastní něco, co je věčné, co skutečně může vystoupit nad anděly, a
dokonce i nad veliké duchy Berija, a vejít do vztahu s Adamem Kadmonem a dospět ještě dále až
k absolutnu. Proto se říká, že andělé a archandělé trochu žárlí na lidstvo, neboť ačkoliv vidí odvíjející
se model vesmíru, nemohou Boha vnímat jako důvěrní přátelé, protože jako bytosti neúplné
jsou fixováni a omezeni na své vlastní místo. Pouze Adam a Eva mají volbu a tento dar svobody
jim eljonim, tedy ti, kdož sídlí nahoře, závidí.
V tomto bodě je na místě zmínit se o démonickém světě Jecira. Tak jako Berija má i svět
utváření zbytky dřívějších světů napravo i nalevo svého stromu. Tyto bytosti chaosu se, podobně
jako arcidémoni ve sféře stvoření, snaží rozložit nebo vysát energii a hmotu z jeciratické roviny
skutečnosti. I když nám jejich jména možná připadají divná (i zde existuje celý strom démonických
andělů, podobně jako v Berija), není jejich dílem a působením to, co se navenek projevuje válkami
a vnitřně šílenstvím - jak ostatně nasvědčují jeciratické formy a síly. Podobně jako jejich kolegové
z Berija, kteří jsou nad nimi, jsou i tyto zlé bytosti pokušiteli, kteří ověřují a odstraňují zanikající
síly a formy, jimiž se živí. Protože mají pouze zlomek odděleného vědomí, fungují naprosto
mechanicky. Symbolicky řečeno, slouží a působí v sedmi rovinách očistce, které jako temný
protiklad odpovídají sedmi rovinám ráje v Jecira.
Čím více se rozšířený strom vzdaluje od absolutna a od jednoduchosti dokonalého prvního
světa, tím více narůstá jeho komplexnost a složitost, protože každý svět přijímá k zákonům, které
jej ovládají shora, zákony své vlastní reality. Toto tužší a těsnější promíchání síly, formy a vědomí
se projevuje v hustší dolní tváři každého spodního světa. Proto se také dolní tvář nazývá tváří soudu
nebo přísnosti. V andělských podmínkách je znásobený počet zákonů patrný v ohromném množství
andělských funkcí. Tak zatímco v Berija bylo zapotřebí relativně malé skupinky tvořivých duchů
archandělů, aby se něco vykonalo, v Jecira je třeba celých armád andělů, aby se takový proces mohl
rozvinout. Např. nebeská triáda Jecira je v Berija místem, kde byla čtvrtého dne stvoření stvořena
nebeská světla. Podle tradice zde byla utvořena souhvězdí zvěrokruhu, světla i planety.
V jeciratické rovině tohoto nebeského zástupu dostává každé znamení zvěrokruhu třicet armád
menších andělů, jednu pro každý stupeň, a každá má třicet táborů, jeden pro každé dvě minuty
jednoho stupně. V každém táboře je navíc třicet legií podandělů, jedna pro každé dvě vteřiny
minuty, a třicet kohort se třiceti rotami andělů v každé kohortě, které mají udržovat oblouky a
menší dílky nebeského schématu. Ačkoliv se to moderní mysli možná zdá poněkud archaické a
směšné, nesmíme zapomínat, že moderní věda uplatňuje daleko větší soubor matematiky a že
pracuje s mnohem větším počtem částic, když řeší zcela běžné problémy, které sahají od nukleární
fyziky po ekonomickou statistiku. Jde tu vlastně o sdělení, že zákony se stávají v dolní tváři světa
utváření nesmírně komplikované. Nahlédneme-li však tuto tvář v korespondenci s horní tváří
přirozeného světa Asija, bude nám tento počet i jeho uspořádání připadat relativně jednoduchý
vedle mnohem rozmanitějších zákonů, které ovládají dolní asijatické říše vně dolní tváře Edenu a
pod ní. Uvážíme-li dění na atomové, molekulární, buněčné, fyzikální, psychické a duchovní rovině
člověka, perspektiva se nám zaostří.
-41-
11.
Asija: Fyzický svět
Obr. 15. Fyzický svět. V tomto asijatickém
stromě se fyzicky projevený svět
dotýká Malchut Berija. Tak se ze stvoření
rodí galaxie a vznikají hvězdné,
planetární a atomové i molekulární říše
fyzického vesmíru. Dolní tvář stromu je
vždy menší a podřízená horní a je nutně
ovlivněna tím, co se děje nahoře. Takto
procházejí kosmické síly střední triádou
planet a působí na zemi dole.
Podle desátého verše druhé kapitoly Genesis z Edenu vytékala řeka, aby zavlažovala zahradu,
tedy z Keter Jecira proudil tok, jenž vyživoval horní i dolní tvář světa utváření. Verš pokračuje: „a
odtud se dál dělila ve čtyři hlavy.“ Máme tu opět čtyři roviny uvnitř jediného světa, avšak v tomto
případě se svět vynořuje z ráje: je to svět Asija,1 přirozený svět učinění. Text dále praví: „Jméno
první řeky je Pišon.“ Hebrejský kořen tohoto slova znamená „být roztroušen, rozptýlen“. A ještě
důležitější je, že obtéká celou zemi Chavila, kde je zlato, a že toto zlato je tov, dobré, nejvyšší. Dozvídáme
se tedy, že bytí vstoupilo do nové fáze, že se týká celé země a že obsahuje nejjemnější
hmotnost. Zlato představuje starým národům, a v podstatě národům všem, kovovou manifestaci
1 vhag
-42-
božské podstaty. Zlato je nejen vzácné a krásné, ale také nepozbývá lesku. Je to látka ve fyzickém
světě nejbližší podobě neměnné věčnosti a někdy bývá ceněna dokonce více než život. Zmínka o
tomto vzácném a krásném kovu naznačuje nejen acilutickou sféru v Asija, ale také, že pozemský
svět je právě ve stavu zrodu.
Jméno druhé řeky je Gíchon, což značí „vytrysknout, vyřítit se“. Vymezuje se tu tvořivá
rovina pozemského bytí, která obtéká další sféru, zemi Kuš, zemi na jih od první řeky Pišonu -
nebo pod ní. Také poloha třetí a čtvrté řeky, podobně jako první a druhé, naznačuje určitou
zemskou bázi, ale lokalizace je tu doslovná: jmenují se Chidekel -Tygris a Prat - Eufrat. Oba tyto
toky proudí do pustých zemí, které zavlažují a kde vyživují půdu, aby byla úrodná. Tady žije
organická flora a fauna přirozeného světa v hojnosti Zeleného půlměsíce mezi oběma řekami. To je
svět učinění, svět Asija vylíčený ve starobylé alegorii.
Moderní věda nám říká, a ne bez hlubokých rozpaků, že energie a hmota se objevují z ničeho,
že rozdělíme-li nejjemnější částice nebo nepatrná kvanta energie pod určitou hranici, zmizí v nic.
Ačkoliv teoreticky fyzikové mohou objevovat stále menší jednotky, tyto jednotky se vždycky
vynořují z prázdnoty. A tak fyzikové docházejí k závěru, že forma a síla, které vytvářejí hmotný
svět, musí vycházet z jiné dimenze. Tento jiný svět je metafyzické povahy, což dovozuje mnoho
nejnadanějsich vědců, a netýká se ani tolik substance jako spíše zákonů. Kabalistům je to naprosto
pochopitelné, protože to, co se popisuje, je acilutická rovina Asija, kde jsou ve fyzickém
sefirotickém stromě ztělesněny všechny zakony. A navíc vynoření něčeho z ničeho jasně ukazuje
princip vyzařování tak, jak se objevuje v nejvyšší a nejjemnější.sféře božského bytí. Zde je creatio
ex nihilo, stvoření z ničeho, hádanka, která po staletí mučí filosofy a vědce, ale nikdy ne mystiky.
Rozum a logika filosofie a vědy nemohou rozlomit pravidla přirozeného světa, mystik však ví, ze
všechno má svůj původ v absolutním nic a v absolutním všem, které nepodléhá žádnému zákonu,
ale jedině své vůli.
Věda sice souhlasí, že existuje říše zákonů, které podřizují hmotu a energii určitým modelům
chování, avšak zatím jen pár vědců přemýšlí metafyzicky. Jak lze očekávat, tyto zákony se
projevují v součinnosti se zákony ztělesněnými v asijatickém stromě. Tak fyzický svět je učiněn ze
souhry fyzikální energie a hmoty, tedy ze vztahu mezi asijatickou formou a silou. Fyzikové si na
této fundamentální rovině nejsou zcela jisti, jak chápat aktivní a pasivní princip, a střídavě uplatňují
teorie vlnění a částic a snaží se vysvětlit fyzikální jevy z hlediska toho nebo onoho asijatického
pilíře. Třetí faktor středového sloupu se ve vědeckém pozorování často přehlíží. Při výzkumu
atomu se však alespoň uznává relativní rovnováha mezi silou a formou.
Atom se skládá ze tří typů částic: elektronů, protonů a neutronů. Elektron je nabit negativní
energií, proton je pozitivní a neutron nemá zádný náboj. Zde v základní jednotce fyzického vesmíru
se uplatňují principy tří sloupů. Podle moderních zjištění je atom vodíku nejjednodušší a první
jednotkou, která se do projevení vynořuje z ničeho. Z prázdného prostoru jsou učiněny vodíkové
atomy, aby vytvářely rozlehlá plynová pole táhnoucí se na miliony mil. Zde, v acilutické rovině
fyzického světa, vyzařuje z vyšších světů Berija a Jecira tvořivá rovina fyzického bytí, jinými slovy
- realita substance září z metafyzického stavu ohně do vzduchu, plynu. Tyto procesy pokračují,
když zákony jeciratické - vodní - roviny Asija začínají působit. Mraky vodíku začnou přijímat tvar
a tečou, neboť se nejdříve shlukují přirozeným a vzájemným přitahováním a posléze se proměňují
v jednoduché spirály, které rotují kolem společného středu. Tyto mlhoviny jsou časem stále
komplexnější a plně vstupují pod zákony jeciratické sféry světa učinění.
Zvíří-li se shluk vodíku ve vesmíru a těsněji zhustí svou vlastní gravitací, vytvoří se za dlouhá
období hustá jádra mraku, která pomalu stlačují své komponenty tak intenzivně, že vznikají hlubokotlaké
pece. Tato ohniska jsou nakonec pod vahou kosmické síly a formy tak intenzivní, až se
rozžhaví v atomové jaderné transformaci a atomy vodíku mění svou fundamentální přirozenost a
stávají se atomy helia, které mají dva elektrony místo jediného. Taková událost zvyšuje váhu substance,
která se ve fyzickém vesmíru rodí, a spouští reakci, kterou se atomy neustále transformují
do těžších a složitějších prvků. Je to zákon ovládající vytváření stále tužší hmoty a spoutanější
-43-
energie. Řetěz prvků se podle něj organizuje do řad, do rozlišitelných oktáv váhy a stavby, které
vědci znají jako periodickou tabulku.
Události popsané výše se odehrávají v nejmenších i největších jednotkách hmotnosti a
energie. Na jednom konci jsou veliké rotující galaxie a na druhém nekonečná víření elektronů
kolem atomového jádra. Obojí je výrazem asijatického stvoření, které se vynořuje z asijatického
vyzařování do formy a hmotnosti, jež je základní bází fyzického bytí.
S uplýváním rozlehlých eónů času prošla atomická, tedy tvořivá rovina vesmíru další
změnou, a sice počátkem chemické reakce. Rozličné čisté prvky se tu kombinují, aby vytvořily
ještě větší a složitější jednotky - molekuly. Na této rovině probíhá neustálá vzájemná výměna mezi
rozličnými kombinacemi prvků. Stupně molekulární složitosti nejsou nekonečné, ale co do počtu
jsou přece jen daleko početnější než čisté atomové prvky. Počet jednotlivých prvků, které může
obsahovat jedna obří molekula, jejich rozmanité množství elektronů, protonů a neutronů, může
vytvářet olbřímí komplex. Je to příklad, jak se sekundární zákony protkávají s primárními, když se
věci stávají smíšenější a hustší.
Na astronomické rovině fyzického stvoření zrodily galaktické procesy miliardy atomických
ohnisek - hvězd, které v průběhu času vytvářely atomové, chemické a fyzikální ratolesti - satelity.
Tato nesvětelná tělesa rotovala kolem jádra své rodičovské hvězdy a vytvářela planetární systémy.
V případě naší vlastní sluneční soustavy začalo kolem Slunce obíhat několik planet rozdílných
velikostí i chemického složení v jemně vyváženém řádu rychlostí a vzdáleností podle svého vztahu
ke sluneční hmotě. Toto fyzické uspořádání se v průběhu miliónů let neustále mění, a sluneční
soustava se pomalu vyvíjí nahoru čtyřmi rovinami Asija.
Vezmeme-li pouze naši vlastní planetu Zemi, stejná evoluční situace se odehrává v miniatuře
i zde. Země, která se skládá z atomů a molekul, byla původně částí Slunce. Jako taková byla na
počátku vyzářena v ohnivých procesech, které měly nakonec utvořit oblak chladnoucího plynu,
jenž se vysrážel v tekutinu a potom v pevnou kovovou a mineralní kouli obíhající kolem své
hvězdy. Po dlouhém období vychládání se zemský vnitřek postupně rozvrstvil do koule, kde se
nejtěžší kovové prvky nahloučily ve středu a lehčí minerály zas na povrchu. Přes toto pevné jádro
plulo to, čím minerály a prvky byly ještě ve stavu tekutém, a nad tím burácely horké plynné větry,
neboť horko se rozptylovalo do prostoru a sluneční světlo dopadalo na povrch. Za čas zemská
koule vychladla natolik, aby proměnila své čtyři sféry pevné látky, kapaliny, plynu a záření
v relativně mírné živly tedy zemi, vodu, vzduch a oheň. Tento stupeň byl konečnou fází tvořivého
sestupu. Zde je Malchut Asija, nejnižší sefira čtyř světů, poslední příčle Jákobova žebříku. Je to
místo obratu, další veliký krok v evolučním návratu vzhůru po rozšířeném velikém stromě bytí
k absolutnu. Tento krok nastal v posunu od pomalého kovového a minerálního anorganického
vědomí vesmíru do zrychlujícího se bdělého vědomí organického života, který se poprvé projevil
ve zrození rostlin, jež Země vydala třetího dne stvoření.
-44-
12.
Asija: Přirozený svět
Obr. 16. Organický život. Buněčný
život uvnitř fyzického světa existuje podle
zákonů asijatického stromu. Horní
tvář, která pramení z ducha přírody
v Malchut Berija, vymezuje kosmickou
roli života a dolní tvář k tomu poskytuje
skutečný fyzický prostředek. V Tiferet je
místo, kde Malchut Jecira obsahuje
všechny formy každého druhu od semen
po květy a plody.
ROSTLINY
Po miliónech roků čistě prvkového bytí vznikl asi tak před 4 tis. miliónů let na planetě Zemi
organický život. Vědci nevědí, jak se to stalo, ačkoliv spekulují, že tu třeba napomohly kosmické
paprsky přicházející dolů z nebeských světů, které pronikaly předvěkými moři a změnily některé
molekulové sloučeniny tak, že se připravily podmínky pro vznik života. Ať už se stalo cokoliv,
bylo to naprosto odlišného řádu vůči tomu, co bývalo před tím, protože v jeciratické rovině chemie
bylo nové stvoření vyvoláno ze zdánlivě mrtvé hmoty. Toto stvoření, zrozené v minerálním roztoku
oceánů primitivní Země, bylo jednoduchým organismem, který se začal reprodukovat, a to bylo
něco, co až dosud žádná bytost nedělala. Za čas, možná za další milióny roků, začaly oceány pronikat
skrovné rostlinné bakterie. Pod dvěma velikými impulsy stvoření a evoluce, které sestupují a
-45-
vystupují po sefirotickém stromě vesmíru, se začaly stávat složitějšími a postupně se specializovaly,
až se proměnily z polomolekulárního stadia ve skutečný buněčný organismus.
Podívejme se pro ilustraci, jak funguje sefirotický zákon dokonce i na této primitivní úrovni,
na stavbu buňky, která je stavební cihlou všeho organického života. DNA, dezoxiribonukleová
kyselina, vytváří buněčnou bázi v podobě dvojitého řetězu molekul. To je aktivní a pasivní sloup.
Tyto řetězy zase tvoří jemná vlákna genů, a ta zas aktivní a pasivní páry chromosomů v buněčném
jádru. Celý život organismu je souhrou energie a hmoty a mezi nimi je mlhavý smysl živého
vědomí. Při smrti se složky opět rozloží na svou elementární formu a sílu a vědomí odchází.
Anorganický stav molekul a atomů se opět vrací, dokud sílu a formu znovu nevyužije jiný živý
organismus.
Z kabalistického pohledu toto vylíčení ukazuje, jak horní světy Berija a Jecira zasahují dolů
do báze hmotnosti Asija a pozvedají její rovinu nad pouhou fyzičnost. V pojmech rozšířeného
stromu světů se čtyři pozemské prvky Malchut Asija pozvedly do Jesod. V tomto prvním
evolučním kroku začíná elementární forma a síla vnímat dokonce i svým slaboučkým atomovým a
molekulovým vědomím podobu vyššího vesmíru, jak je na okamžik zachycována pro životní
cyklus v Jesod Asija. Praví se, že horní rovina je vždy nebem rovině dolní, a tak pro zemské prvky
představuje život takový vyšší svět.
Asijatická Malchut se tradičně nazývá první neúplná země a Jesod druhá neúplná země.
Termín „neúplná země“ vymezuje sedm rovin od Malchut Asija po jeho Keter, které nemají přímé
spojení s dalším světem utváření. Jsou viděny jako stavy, které se samy o sobě nemohou realizovat
a potřebují pomoc vyšších bytostí, jakou je například ztělesněný člověk, aby se mohly spojit
s vyššími světy.
První rostliny se vyvíjely do různých druhů a rodů po dlouhá časová údobí, která jsou
nicméně ve srovnání s hvězdnými cykly jen relativně krátkými epochami. V každé zemské lokalitě
i v reakci na nebeské změny přežívaly jen ty nejschopnější. Pozemský faktor byl určován
fyzickými, klimatickými i lokálními podmínkami, množstvím potravy a místního soupeření.
Nebeská modifikace rostlinného světa byla způsobena hlubokými změnami intenzity a vlnové
délky kosmického záření a posunem rovnováhy mezi galaktickými, hvězdnými a planetárními
vztahy. Tyto posuny v horních světech byly nesmírně významné nejen pro jednotlivé organismy
rozšířené po všech globálních mořích, ale také pro planetu jako jeden celek, který mohl
prostřednictvím jejich přítomnosti přijímat a transformovat nový druh energie do pozemské formy.
Pro Zemi to byl rozdíl mezi anorganickým a organickým stavem planetárního vědomí, neboť tato
zkušenost je součástí planetární evoluce stejně jako lidské. V rámci rostlinného království zvýšilo
pomalé rozrůstání specializovaných druhů rozsah kosmických vlivů, které Země mohla přijímat. A
tak se stala z hrubé minerální a kamenné koule, obklopené vodami, atmosférickými a elektrickými
sférami, koulí senzitivní nejen ke Slunci a vzdáleným hvězdám, ale i vůči ostatním planetárním
tělesům, která spolu s ní obíhají kolem Slunce. Podle kabalistické tradice má každá rostlina svou
odpovídající planetu a konstelaci. To není pouze astrologický mýtus, nýbrž velice přesný popis
pozemské funkce každého druhu a jeho resonančního ohniska v kosmickém spektru, které přitéká
z prostoru. Také tato myšlenka je společná mnoha esoterickým učením.
Ačkoliv se jednotlivé druhy rostlin rozrostly ve složitější, aby vyhověly pozemským i nebeským
potřebám, základní model zůstal stejný. To proto, že od počátku se všechny rostliny zakládají
na buňce, která, jak už jsme viděli, působí ve vzájemném vztahu tří sloupů a přeměňuje zem, vodu,
vzduch a světlo v organickou hmotu. Tento rozvoj lze kabalisticky sledovat ještě dále, umístíme-li
rostlinu na asijatický strom. V Malchut jsou přítomny čtyři prvky a Jesod podržuje obrazný plán,
podle něhož je rostlina modelována. Tento základ vychází z vyšších rovin stromu, vlastně z Jecira,
andělského světa utváření, v jehož centru je koruna Asija, která v tomto kontextu znamená přírodu.
Boční pilíře rostlinného sefirotického stromu napomáhají zpracování energie ve hmotu a naopak a
střední pilíř přitom nese rostlinné vědomí. Buněčné tělo rostliny se nalézá v dolní tváři, kde Hod a
Necach působí jako buněčný komunikační systém a cykly toku. Všechny rostlinné orgány, jako
-46-
třeba reprodukční mechanismy, jsou ve veliké triádě Hod-Necach-Malchut s Jesod ve středu, kde se
koordinují autonomní procesy, když rostlina pučí, roste, kvete, plodí, odhazuje semena a umírá.
Tiferet na vrcholku malé buněčné triády Hod-Necach-Tiferet podržuje všechny esence rostliny pro
další cyklus, jenž v buněčné formě a síle vyplní jeciratický model druhu, ať je to lišejník nebo dub,
model, udržovaný přirozeným duchem nebo andělem oné rostliny v horní asijatické tváři. Chesed a
Gevura rostliny ovládají její metabolismus, růst a uvadání a Bina a Chochma zas dodávají schématu
rámec a princip života, které ji budou obývat. Tento aktivní vklad přichází prostřednictvím blesku
přímo z Keter, tedy přírody, která, jak uvidíme, není pouze jeciratickou Tiferet, středem světa
andělů, ale také centrem nižších berijatických duchů v Malchut stvoření.
Obr. 17. Příroda. Klíčový interval Jesod,
který se vyvíjí z minerální roviny zkušenosti,
je překlenut první rostlinou. Nahoře pokračuje
evoluce sedmí sférami v Asija.
S lidstvem přichází přímý kontakt s dalším
světem. Proto se člověk, který v sobě spojuje
všechny spodní sféry, stává tím‘ co se nazývá
„úplná zeině“. Toto asijatické privilegium
zavazuje lidstvo k tornu, aby působilo jako
transformátor mezi vyššími a nižšími světy.
Rostliny jsou vyšší formou vědomí než stav země v minerálních látkách a kovech. Jsou zrozeny
z živlu vody a po věky se pohybovaly vstříc dalšímu stupni všeobecné evoluce, která ležela
nad hladinou oceánu. Některé rostliny, přitahovány světlem, které se profiltrovalo do šerých hlubin
moře, se postupně vyšplhaly zatopenými svahy pánví oceánů a prorazily do vyššího světa čistého
vzduchu. Tento impuls vstříc k vyššímu je bytostně vlastní všemu stvoření a ve všem odráží hlubokou
touhu navrátit se zpět ke svému Stvořiteli. Minerály a kovy se pozvedly blíž ke svému Tvůrci
tím, že se vtělily v rostliny a rostliny zase usilují zdolat další krok ve svém stadiu velkého kosmického
cyklu. Rostlinné království se plazilo vzhůru po březích moře na souš a pomalu se rozšířilo po
pláních a horách větrem provívaných, když si rostliny začaly rozvíjet lepší dýchací orgány a těmi
přímo přijímat vzduch a oheň nebe. Za čas se z několika hlavních linií rostlin, které ustavily své
-47-
kolonie na pobřeží, rodí zcela nové druhy. Některé typy flóry zůstávají u moře, napůl uvnitř, napůl
vně obou živlových světů, ale jiné po miliónech let přizpůsobují svůj standardní plán kořenů, větví,
listům a plodů naprosto nové soustavě podmínek. Toto přizpůsobení se muselo vyrovnávat se
vzdušným počasím, které se daleko rychleji mění, a také s mnohem intenzivnějším zářením, které
proudí dolů z nekryté oblohy. Asi v té době, kdy rostliny vylézaly z moře, procházela Země dalším
posunem v rovinách. Bylo to v předvečer zvířat, dalšího stupínku na evolučním žebříčku.
ZVÍŘATA
Byla doba, kdy ještě nebyly žádné skutečné rostliny ani zvířata, ale jen primitivní forma
života. Avšak v určitou chvíli začalo rozlišování uvnitř organického života, jakmile některé ze
složitějších organismů poznaly, že si ušetří námahu se sbíráním potravy, když začlení do své
buněčné stavby jiné organismy, které už zpracovaly minerály potřebné k udržování života. Kromě
toho se u těchto kanibalských bytostí vyvinul i pohyb, který potřebovaly k přežití v oblasti, kde
skonzumovaly všechno, co bylo k jídlu. V tomto bodě je důležité povšimnout si prozřetelnosti,
velkého kabalistického principu. Slovo prozřetelnost znamená přesně to, co říká: Nebe „zří“
dopředu vše, čeho je zapotřebí. Tak ve stvořeném vesmíru je vše na svém místě, a jak se projevuje
v horním i dolním světě, dostává se mu všeho nezbytného pro kosmický úkol, který má splnit. A
tak než se ve vesmíru mohlo uskutečnit království zvířat, musely se planety a horké Slunce spojit a
ochladit do globů, které jsou (v tuto dobu) od sebe v určitých vzdálenostech, takže kdesi mezi
Venuší a Marsem je teplotní zóna, v níž může existovat organický život. Umístění je přesné, neboť
pár miliónů mil sem nebo tam by znamenalo, že podmínky pro buněčné bytosti by byly buď příliš
horké nebo příliš studené. A tak se v určitém okamžiku existence Země stalo, že organický život
dostal oporu. Slunce během svého života chladne, a tak možná kdysi tuto teplotní zónu zaujímal
Mars, a v jinou dobu zase třeba Venuše splní stejnou funkci pro sluneční soustavu, která asi
potřebuje, aby jedna z planet nesla organický život, podobně jako přítomnost kvásku je důležitá,
pečeme-li chléb. V každém případě na naší planetě se podmínky dlouho připravovaly a nakonec se
dostavila správná a přesná chvíle, aby se vynořila nová rovina organického bytí.
První živočichové byli mikroorganismy a sdíleli předvěká moře s královstvím rostlin. Za čas
se specializovali, protože se živili nejen okolní flórou, ale začali se požírat i navzájem. Evolučním
rozvojem přešli v nižší a vyšší druhy, podobně jako rostliny, ale někteří dodnes zůstávají napůl
rostlinami, i když dosahují obrovských rozměrů ve srovnání se svými vzdálenými předky, např.
houba. Všichni živočichové dřívějšího období byli mořští tvorové, někteří, jako např. korál, byli
relativně statičtí na pilíři formy, zatímco jiní, např. měkkýši, rozvinuli aktivní sloup. Svou stavbou
jsou však stále dost elementární podobně jako předvěcí trilobiti. Když impuls vzejít a odvíjet se
stoupal sefirotickým stromem zviřecího království, posunulo se vzhůru řízení každé jednotlivé
bytosti autonomním nervovým systémem, který se soustřeďuje v Jesod, k centrálnímu nervovému
systému, jenž se rozvinul v Tiferet. A tak říše zvířat, ač založena na buněčném modelu nižší
rostlinné tváře, měla vyšší rovinu vědomí než rostliny, jejichž Tiferet se omezovala na velmi
ohraničený rozsah toho, kam dopadlo jejich semeno. U zvířat nebylo zapotřebí rostlinného procesu
náhodného opylování vodou nebo vzdušnými proudy či živočichy, kteří přeletují. Jejich centrální
nervový systém jim dal pohyblivost v páření i lovu, a tak se opět rozvíjel druh tím, že přežívali
nejchytřejší a nejpřizpůsobivější, protože slabí vymírali a nerozmnožovali se.
Sefirotický model zvířete převedený na strom se při povrchním pohledu neliší od modelu
rostlin vzhledem k buněčnému základu. Zvířata přijímají a vylučují, dýchají a rozmnožují se, místo
mízy zajišťuje jejich metabolismus krev, ale proces jako takový je stejný. Hlavní rozdíl je v tom, že
zvíře, které se soustřed‘uje v asijatické Tiferet, má přímý kontakt s Daat svého těla. Touto cestou si
uvědomuje svou vlastní sílu a formu, svůj růst, proces rozkvětu a stárnutí ze svého individuálního
hlediska na rozdíl od všeobecného pohledu, který mají rostliny podle svého druhu. To vedlo
k rozvoji vztahů mezi zvířaty, neboť jednotliví tvorové se viděli v soupeření malých a velkých,
přátel i nepřátel, mladých i zralých, samečků i samiček. Tak se zrodilo království takového řádu,
-48-
jaký nikdy nezažil žádný dubový les, protože pohyblivost a citlivost zvířatům umožnila pružné
sdružování, páření a modely vztahů ve společenství. Takové zvířecí kolonie, ať už těsná společenství
nebo řídce roztroušené rodiny, se rozšířily po celém světě a vytvořily druhou pozemskou síť
organického vědomí. A navíc se rozvinuly ve vrstvách od stvoření na dně oceánů, přes hloubky
měkkýšů a ryb a nesčetné živočichy žijící na pobřeží, přes skupinu obojživelníků až po první skutečně
pozemská zvířata. Milióny let trvalo těmto vrstvám, než se rozvinuly. Každá epocha ještě
pokročila co do složitosti, která sloužila jak potřebě živočicha adaptovat se na prostředí, tak i potřebě
země mít lepší organické nástroje, aby jimi mohla přetvářet přítok, který proudí z nebe. Po určité
věky vládl hmyz jako nejvyšší, potom plazi á poté savci a každá skupina plnila svůj kosmický účel,
jak se země rozvíjela v rovinách stoupajících od kolektivního vědomí bezobratlých k vědomí vyspělých
obratlovců.
Podíváme-li se na sefirotický strom říše zvířat, vidíme, že horní tvář je ryze živočišná a dolní
tvář dosud rostlinná. Hlavní rozdíl mezi oběma říšemi tkví v tom, že vědomí zvířat se manifestuje
v Daat, která leží přímo pod Moudrostí a Porozuměním přirozeného světa Asija. Zvíře má mozek,
kde se v organické síle a formě, jež vytváří jeho bytost, uchovává paměť. A tak zvíře může do větší
nebo menší míry užívat svého rozumu prostřednictvím nervového systému a v některých případech
dokonce snít a nechat probleskovat svou Daat představy, které děsí nebo těší jeho centrální nervový
systém v Tiferet. Avšak ani sebelépe vyvinutý mozek žádnému zvířeti neumožní obejít andělskou
bytost v jeho Keter. Tady sídlí archetypální duch jeho druhu, Velký tygr nebo Velký medvěd, jenž
byl stvořen v Berija.
Zvířata obývají Zemi možná milióny let, ale nemají moc měnit podmínky, v nichž žijí. Žijí
v přesně vyvážené ekologii, která neustále přesouvá své těžiště, takže nadbyteční tvorové přestávají
mít další oporu a rodí se nová stvoření, která odpovídají dané době. Takové jsou asijatické fyzické
manifestace jeciratického utváření modelů, které byly stvořeny ve světě Berija. Prozřetelnost, která
dohlíží na dolní světy, je všechny předvídala. A tak stále existuje Velký brontosaurus a Velký
dronte, avšak dnes pouze jako původní duchové - anebo se dokonce v tuto chvíli jejich formy
možná vyvíjejí na jiné planetě ve vesmíru ‚která dosáhla příslušné úrovně pozemské evoluce.
Zahrada Eden se všemi jeciratickými formami flóry a fauny se postupně manifestuje v Asija.
Pomalu, ale jistě, se naplňuje sedm stupňů neúplné země, jak se evoluční roviny rozdělují na
minerály, nižší rostliny a vyšší rostliny, rostlinné živočichy, bezobratlé a obratlovce - a konečně
člověka, který v našem výkladu dosud nesestoupil z ráje.
Fyzický svět Asija je stvořen z ničeho. Jeho částice a vlny skládají stavební kvádry, na nichž
jsou založeny všechny fyzické prvky. Tato atomová rovina se přes svou miniaturnost snoubí
s rovinou galaxií a Slunce, a cokoliv se stane v hvězdných světech, dotýká se světa atomů. Stejně
tak i molekulová říše má korelaci k planetám, které se skládají z molekulárního uspořádání. Tato
planetárně molekulová interakce operuje na chemické úrovni a do svého pole zahrnuje všechny
atomové a elektromagnetické faktory, které zakládají život na - řekněme - planetárním povrchu. A
opět lze pozorovat tento proces snoubení hořejška s dolejškem, tedy zákon korespondencí, i na
úrovni buňky, kde příroda vládne všem buňkám i tělesné formě, kterou si budují, aby obsáhly
aktivní sílu života. Všechny roviny Asija obsahují a nesou vědomí a vůli středního pilíře a jsou
v tomto vědomí i vůli také obsaženy. Velké a malé se navzájem ovlivňuje, jak se organická i
anorganická látkovost pomalu vrací zpátky ke svému vlastnímu zdroji.
Rostlinné a živočišné druhy přicházejí a odcházejí v dolní tváři Asija. Každá generace je pouze
kratičkou manifestací ducha svého archetypu. Každý druh je předurčen k tomu, aby uskutečnil a
pozvedl vědomí planety, dokud nezemře a opět nerozptýlí svou sílu a formu zpátky v zemi. Z toho
důvodu se organický život nazývá „neúplný“ ‚ protože nemůže udržet vědomí mimo buněčné tělo,
nemůže dolů přinést nic vyššího než všeobecné zákony přírody, které vévodí Koruně Asija. To proto,
že dokonce i příroda je upoutána. Ačkoliv příroda je velký duch se všemi andělskými zástupy,
které formují a vytvářejí každou rostlinu i živočicha, přesto nemůže skutečně sestoupit pod asijatickou
Korunu, aby Zemi přímo obývala nebo ji prožívala, nebo pozvedla její bytí z fixní polohy ve
-49-
čtyřech světech tak, aby mohla Boha vnímat a napomáhat Bohu Boha vidět. Tento úkol musí vykonat
jedinečné stvoření, které může proniknout závojem mezi světem přirozeným a světem nadpřirozeným.
Způsob, jak byl tento poloandělský duch uveden do Asija úzce souvisí s kosmickým bojem
mezí řádem a chaosem. Přirozený svět se jej dotýká dramatem dobra a zla, v němž se odehrává historie
lidstva v jeho královstvích. A tak v lopotě lidských bytostí zrozených v těle prožívají minerální,
rostlinné i živočišné říše vyšší světy a tím se účastní dokonalosti. Tato možnost urychlila evoluční
hledání takové dokonalostí, která by z fyzického světa Asija vědomě učinila zrcadlo Boží.
-50-
13.
Zlo
Vzpomeneme si, že původ zla leží v prvním oddělení berijatického světa od Acilut. Tady
opouštějí stvořené bytosti přítomnost Boží, a tím začíná nedokonalost. Tato nedokonalost vzrůstá,
čím je stvoření dál od světa dokonalého. Dalším důsledkem oddělení je, že zlo má stále pevnější
půdu s každým uskutečněným nižším světem, protože jeho obyvatele poutá stále větší počet zákonů
a větší spletitost. A tak jsou bytostí v Asija pevně spoutány a jakékoliv malé přestoupení početných
pravidel může být bolestné nebo dokonce stát život. Na první pohled se tato situace zdá
nespravedlivá, ale nesmíme zapomínat, že čím dále je bytost od přímého světla EJN SOF, tím méně
si uvědomuje fundamentální zákony, a tak je nutné krotit její nevědomost, aby příliš neškodila sobě
nebo jiným. V zásadě existují dva rozdílné druhy zla: jedno je kosmické a slouží nezbytné
mechanické funkci vylučování odpadu a nemocí, druhé zlo je vědomé a je nahlíženo jako zkušební
fenomén nebo uplatňování svévole. Zlo začíná stvořením. Koření v prvním oddělení od neměnného
a věčného. Zlo je síla a forma, které vyvolal moment stvoření, ale které nemají specificky
uspořádaný směr - tak jako rakovinné buňky. Důvodem je, že zlo se všeobecně spojuje s oběma
vnějšími pilíři, funkčními aspekty kosmického působení bez vědomého usměrňování středním
pilířem. Kdyby byly síla a forma ponechány samy sobě, pokračovaly by v expanzi a kontrakci ad
infinitum, buď jako jednotlivé buňky anebo v oscilujícím modelu, který by postupně rozdrobil
vesmír na kousky, pokud by ovšem nevybuchl štěpením nebo se nezhroutil pod pouhou kompresí.
Náš současný vesmír je v relativní rovnováze, ale jak už bylo naznačeno, dosud existují zbytky
dřívějších vesmírů na metafyzické levici a pravici současného vesmíru. Tyto pozůstatky stále
obsahují značnou hybnou sílu a hmotu, ale mají mizivý, ne-li žádný organizovaný smysl, protože
jim chybí střední pilíř. A tak tyto kosmické hordy působí mechanicky a připojují svoji chaotickou
sílu a formu ke každé uspořádané síle a formě, která se jim dostane na dosah. To se stává, protože
dychtí jako všechna ostatní stvoření po zdokonalení a dokonalost je přitahuje jako svíčka můry.
V dobře rozvrženém vývojovém systému však pro ně zřejmě není místa, a tak se snaží ve svém
pokrouceném hledání dokonalosti proniknout, prolomit nebo vysát sílu a formu současného
vesmíru, aby tak získaly přístup k žebříku evoluce nebo si vytvořily svůj vlastní. Motiv zla je
ironicky často dobrý, ačkoliv jeho metody jsou nezákonné už proto, že postrádají řád.
Myšlenka, že zlo je přirozeně dobré, kabale nepřipadá nikterak zvláštní ani podivná. Vně
absolutna všeho neexistuje nic, proto se i zlo muselo původně vyzářit z Boha. Možná se ptáme
proč? Kabalisté to vykládají mnoha způsoby. Někteří míní, že všechno zlo vychází z levého pilíře
formy čili přísnosti, a tedy je to princip soudu a přísnosti, který se táhne celým stvořením. Tak
např. levá strana se někdy také nazývá „hořká“ oproti „sladké“ straně milosti. Tato koncepce
zrodila celou literaturu o zlém impulsu levé stany a démonických postavách za ní, které se jeví jako
pokušitelé a zhoubci. Tato „zlá“ levice je vlastně milosrdně aplikovaná spravedlnost Boží, která
v konečných stádiích hříchu neúprosně naplňuje přísnost, aby napravila rovnováhu, ale ne vždy
chápeme tuto přísnost jako milosrdnou, ledaže se na ni díváme skutečně pokorně. To dále vede
k pojetí, že existuje několik druhů tzv. zla. Ve fyzickém světě jej lze pozorovat nejsnadněji a to
také dává vhled i do procesu zla v neviditelných říších.
Každý proces, ať kosmický nebo lokální, má své zákony. Tyto regule ovládají procesy a zajišťují,
aby fungovaly výkonně. Tak např. lidské tělo je jemně vyladěná organická mašinka. Vše, co
-51-
ji příliš rozehřívá nebo příliš ochlazuje a překáží jejímu běhu, je zlé - podle jejích měřítek. A podobně
také sice konzumuje palivo ve formě potravy, ale musí i vylučovat, aby se zbavila přebytečných
látek a získala místo pro další palivo, které se má přeměnit v energii. Vylučování, ať už tekuté
či pevné, kůží nebo organickými kanály, je nepříjemné, ale nezbytné, protože bez něj by se organismus
ucpal a tělo by zemřelo. Takže nepříjemnost vylučování není bez účelu. Pro bytost, která se
výkalu zbavila, má pachuť zla, ale výkal sám o sobě je dobrý, protože obsahuje mnoho prvků a
organismů, které by však zdravému tělu škodily. Instinkty tedy tělu praví, aby se co nejdále vzdálilo
od vyloučené látky. A tak co se jeví nepříjemné nebo zlé, nejen že plní životně důležitý cíl jakým
je čištění organismu, ale také přenáší nyní nepotřebnou sílu a formu z hlavní oblasti určité činnosti
do jiné, kde může být užitečnější, jako např. hnojivo. A totéž se děje i v kosmickém měřítku.
Vedle démonických výrazů síly a formy na obou stranách tří nižších uspořádaných světů
existuje ještě přítomnost zla známá jako peklo. (Peklo se někdy nesprávně nazývá propastí, tedy
jedním ze jmen pro Daat a odvozuje se od slova tehom v Genesis. To je propast, nad níž se vznášel
RUACH ELOHIM, Duch Boží.) Peklo se alegoricky klade pod Malchut Asija. Podle tradice se
jmenuje gehínom nebo gehena. Tento název pochází od jména hlubokého údolí na západ od
Jerusaléma (Jošua, 15,8), kde se konaly dětské oběti, než Izrael zabral tuto zemi. Sloužilo také jako
skládka odpadků a sem se přinášely mrtvoly nemocných zvířat a popravených zločinců. Lze si
představit, že se toto místo stalo žumpou světa, a kabalisté, kteří toto údolí vlastně nikdy neviděli,
také skutečně po staletí budovali rozsáhlou mytologii kolem jeho představy. Údolí Gehinom se
stalo nakonec synonymem pekla, tj. místa, kde se vše musí znovu rozrušit až na své základní
elementy. Tato koncepce se zakládá na stejných zákonech, které jsme aplikovali na tělesnou
exkreci, kdy nakonec druhotný proces, jenž vše rozkládá a odděluje, pročistí organické a
anorganické kombinace do čistých elementárních stavů pro nový oběh. Stejné zákony právem
přísluší i podsvětí - peklu, jámě, kde se přijímají, pročišťují a připravují k novému použití
znečištěné a špatně fungující kombinace síly, formy a vědomí, které už nadále nemají své místo
v uspořádaném těle stvořených světů. Ve vesmíru nic nepřijde nazmar.
Lze si představit, že takové místo nemůže být nikdy příjemné, protože bytosti a věci, které je
obývají, jsou nutně tak či onak přebujelé nebo zdeformované. Navíc jejich krystalizace musí být
nesmírně rigidní, protože jsou spoutány největší koncentrací zákonů ve vesmíru, a to je omezuje,
aby nebyly sobě nebo vesmíru příliš nebezpečné. A tak jsou prý uvězněny, v jednom ze sedmi
paláců nečistoty, zatímco se jejich nečistoty taví, spalují a odlévají jako kovy během živlového a
chemického čištění. A skutečně se k popisování pekla a jeho někdy pomalých a někdy násilných
metod extrémního tlaku, žáru, chladu a geologických eonů času užívá symbolika z kovových a
minerálních říší. A to je další důvod, proč se peklo klade pod Malchut země.
Kosmické zlo se v kabale nazývá kelipot nebo klifot, což doslova znamená „kůra“ nebo
„skořápky“. Původ tohoto termínu je dvojí. První vychází z představy, že vesmír je uspořádán jako
řada oříšků a skořápek. První jádro, světlo EJN SOF ‚ uzavírá první skořápku prvotní koruny.
Druhou skořápkou je první Chochma, která kryje první Keter. Chochma se pak stává jádrem pro
Bina, a tak dále. Každá sefira, potom i svět, obklopuje vyšší sefiru a později je sama ve skořápce
dalšího a nižšího světa. Za Malchut Asija přicházejí tlustší skořápky, až na samém konci je kovová
skořápka ze všech skořápek nejhustší, která v sobě sotva má nějaké světlo EJN SOF. Zde prý
opravdu sídlí jen mdlá jiskřička Boží, protože toto místo je Bohu nejvzdálenější. Podle učení jsou
obyvatelé této sféry k tomuto místu připoutáni až do posledních dní na konci velkého kosmického
cyklu šemita. Na šabat světového jubilea budou vězňové nejhlubšího Gehinom vysvobozeni ze
svých pout.
Druhý význam slova kelipot znamená, že se může všechno - událost i bytost - stát kelipotická,
podobná skořápce, jestliže se jim vezme středová osa, raison d ‚etre vědomí. Nastane-li taková
situace, pak nad nimi mohou démonické říše za levým i pravým sloupem získat nadvládu a užívat
je a živit se touto silou a formou, které už nemají směr. Takový případ lze vidět u mentální maniodepresivní
poruchy, kde nemocný lítá od manického aktivního stavu síly do pasivní depresivní situ-
52-
ace formy. To se obyčejně stává, jestliže člověk nemá žádné skutečné středové směřování, takže ho
ovládají funkční strany jeho přirozenosti. Ve světle zobrazení kelipot není výraz „být ďáblem posedlý“
daleko od pravdy. Podle Jungovy psychologie se to stává, když se ten či onen funkční archetyp
nevědomí zmocní vlády nad člověkem.
V předvečer lidstva na zemi vstoupilo do Asija vědomé zlo. Před tím žádné stvoření
nejednalo mimo zákony svých přirozených potřeb a vše bylo v rovnováze. Přítomnost
poloandělských bytostí na zemi přinesla morální otázku dobra a zla, otázku jedinečnou pro
individuálního člověka.
Vědomé zlo je zcela odlišného rodu od zla mechanického a funkčního. Znamená to vědět, co
se dělá a který zákon je porušován. Avšak tato forma zla zas není jenom jednoduše černobílá
záležitost, jak se domnívá většina moralistů. Působí v něm dva zcela odlišné druhy pokušení. Jeden
pokušitel ví, co dělá, a zkouší, aby ověřil vnitřní celistvost řádu, zda je například nějaká situace
nebo lidská bytost skutečně dobrá a spolehlivá, dostane-li se do úzkých (a o to v kosmickém plánu
jde). Druhý pokušitel je rozvratnický jen kvůli mizerii samé a pro své vlastní potěšení. První
pokušitel může být z rodu duchovního, andělského nebo dokonce démonského, zatímco druhý
obvykle bývá lidského rodu, ačkoliv i menší nelidské bytosti se mohou pokoušet rozbíjet.
Snad nejznámějším pokušitelem z eljonim sídlících nahoře je ďábel nebolí Satan. Podle
tradice býval jedním z největších duchů, ale padl, protože se vzpíral Bohu. Ať je to pravda nebo ne,
v Jobovi se skutečně zaznamenává, že Satan byl jedním z benej ELOHIM, synů Božích. Byl vyslán
v roli pokušitele, aby vyzkoušel Jobovu věrnost, a skutečně také vzal Joba do pekla i zpátky, aby
vyzkoušel jeho víru v Boha. V Satanově pokynu je však jasná podmínka, že temný duch si nesmí
vzít Jobův život. Říká se tím, že v Jobovi a ve všech lidských bytostech nelze uhasit jejich božskou
část, byť by se jejich vnější pilíře sebevíc zničily a rozbily. Job měl toto právo, protože se narodil
jako člověk, a žádný duch, anděl ani démon mu nemůže přímé spojení s jeho Stvořitelem vzít.
K Satanovi se pojí i jiné jméno - Samael, sefirotický archanděl berijatické Gevura. Archanděl
smrti Samael bývá opět nesprávně považován za zlého, ale my už víme, že smrt je kosmickou
funkcí kontrakce. Kdyby se síla periodicky neoddělovala od formy, neexistoval by růst a
obnovování vědomí, které se mezi nimi drží na středovém sloupu. Smrtí se rozptýlí opotřebované
tělo v dolním světě a vyšší organismus vědomí zatím sjednotí své bytí, než se vrátí, aby se dole
vtělil, nebo než vystoupí o stupeň výše. Poslední oddíl této knihy se zabývá tímto eschatologickým
procesem.
Snad nejlepší záznam o vědomém pokušení máme ze zahrady Eden. Tady začíná zcela nový
příběh, jiný než o jakém jsme doposud hovořili. Až dosud náš výklad popisoval zrození světů,
jejich propojení a všeobecnou topografii i obyvatele. Do této chvíle je všechno víceméně na svém
místě a projevený vesmír dobře funguje v rámci svého účelu zrcadlit podobu Boží ze všech rovin
bytí. Lidstvo ve svém normálním stavu vědomí žije ve formě Adama a Evy v jeciratíckém světě a
dole obíhají duchové a formy rostlinných a živočišných stvoření, vtělují se a zase vystupují ven ze
svých živlově organických těl, která obývají fyzický vesmír Asija. A tak svět projevený, svět
tvořící i svět formující spolupracují v harmonii, protože duchové odpovědní za fungování
stvořeného bytí udržují všeobecnou rovnováhu v uspořádaném procesu tohoto jedinečného
kosmického cyklu. Ale v tomto vesmíru před pádem existuje ještě jedna proměnná, jeden riskantní
faktor, a to dvě lidské bytosti v zahradě Eden. Ti dva, jediní tvorové v plné podobě ELOHIM, mají
možnost volby, a tu je třeba ověřit.
-53-
14.
Pád
Obr. 18. Pád. Tento obrázek zachycuje
různé roviny Jákobova
žebříku, o nichž mluví Genesis.
Věčný Elohim může z vrcholu sestoupit
přes acilutickou Malchut až
do Edenu Jecira a had dosáhne
z Asija až k Tiferet Edenu. Oddělené
pilíře světa utváření, Adam a
Eva, přijaly fyzická těla při pádu
z milosti, tj. z přímého kontaktu
s Acilut, protože byly anděly vyhnány
z ráje dolů do přirozeného
světa Asija. Pod Asija se rozkládá
nejnižší říše pekla.
Jeciratický člověk Adam byl postaven do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil. A pak
JAHVEH-ELOHIM přikázal živé duši Adamově, aby jedl z každého ze všech stromů světa
utváření, kromě stromu poznání dobrého a zlého. Kabalisticky to znamenalo, že jeciratický Adam
byl nejen upoután ke svému vlastnímu světu (nebyl dosud v přirozeném světě dole), ale že se
nemohl ani podílet na světě Beníja nahoře. Kmen stromu poznání je však uprostřed, na Daat Jecira,
což umožňuje přístup do světa stvoření, kde začalo dobro a zlo oddělením Berijatického bytí od
Božího. Toto místo (Berešit 2.17) se nezmiňuje o stromu života, o světě Acilut, protože podle
ELOHIM byl mimo dosah jeciratického Adama.
-54-
Potom řekl JAHVEH-ELOHIM: „Není dobré Adamovi být sám. Učiním mu pomoc (ecer kenegdo)
jako jeho protějšek“ - tak zní jeden překlad. Učinění druha se objevuje poté, co JAHVEHELOHIM
zformoval z hlíny každé zvíře polní i všechno ptactvo létavé, tedy potom co JAHVEHELOHIM
přivedl Adama před všechny živé bytosti nefeš chaja (-ot), aby viděl, jak je pojmenuje.
Tím má mít Adam možnost uplatnit svobodnou vůli, kterou jako podoba Boží dostal jedině člověk.
Po tomto důležitém činu, kdy se prokázalo, že člověk byl skutečně hospodářem světa utváření, přivedl
JAHVEH-ELOHIM na Adama spánek, stav zcela nový a nižší než ten, na který byl člověk
zvyklý. V kabale se tento spánek nazývá stavem katnut, čili menší stav vědomí, na rozdíl od vyššího
stavu gadlut. Viděno na stromě Jecira: Adam byl dočasně upoután k dolní tváři, když byla Eva
vyjímána z jeho boku. Takový sestup vzdálil Adama z horní tváře utváření, a tedy z dolní tváře
stvoření, kde je Adam mužem i ženou. A tak se vynořila Eva ve skutečně oddělené formě, ženská
strana Adamova. Když se Adam probudil, tedy navrátil do stavu gadlut horní tváře Jecira, zaujala
Eva ženskou pozici Bina ve vztahu k Adamově Chochma na aktivní a pasivní hlavici ráje.
Verš, který následuje po stvoření Evy, potvrzuje oddělení jeciratického Adama a Evy od
berijatického Adama „obou v jednom“. Adam říká: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla“ ‚
tj. ona je ze stejného světa. „Bude nazvána (išá) ženou, neboť byla vzata z muže (íš).“ Je tedy
receptivním pilířem, jenž má svůj původ v pilíři činu. Zde je protějšek muže, pomocník jemu
rovný. Skutečné oddělení od horních světů přichází ve verši: „Proto opustí muž svého otce i
matku“‘ čili Berijatické pilíře síly a formy, „a přilne ke své ženě a stanou se jediným tělem“, budou
tedy jako oddělené spojení, jedním celým světem, který jim rodem náleží. Druhá kapitola Genesis
končí pozorováním, že oba pilíře o sobě nevěděly, že jsou dvě bytosti. Nestyděli se (kořen tohoto
slova znamená „být oddělen“) jeden před druhým. Svět Jecira dosud neměl prvku, který by v něm
rozšířil dělení - had dosud s Evou nepromluvil.
A had, jenž podle biblického mýtu v té době stál zpříma, byl nejzchytralejší, arum, nebo
(podle významu kořene tohoto slova) nejcitlivější či nejvnímavější z tvorů. Tento vzpřímený postoj
naznačuje, že had byl jednou z těch bytostí, jejichž tělo sahalo z andělského světa Jecira dolů
k přirozenému světu Asija. Znázorněn na Jákobové žebříku se had táhne přes obě nejnižší tváře
světového schématu. Jako částečně andělský tvor mohl rozmlouvat s Evou, jíž lze někdy pokládat
za jeciratickou triádu Gevura-Chesed-Tiferet duše oproti triádě Chochma-Bina-Tiferet ducha,
kterou představuje Adam. To vůbec není v rozporu s pojetím dvou pilířů, protože had se setkává
s Adamem i s Evou v Tiferet Jecira.
V povaze smyslovosti je, že má stále hlad, že je věčně zvědavá, že hledá vzrušení, a tak když
nefeš neboli zvířecí duše utváření, kterou symbolizuje had, oslovila pasivní stranu duše nešama1 -
Evu, byla Eva dle své přirozenosti receptivní vůči nižšímu, avšak aktivnímu principu. Nedbala
následující rozmluvy, jaké důsledky hude mít, když sní ovoce zakázaného stromu. To můžeme
pozorovat i my ve svých vlastních zvířecích vrstvách, protože nefeš nedohlédne za svůj pocitový a
senzorický obzor. A tak i když je pravda, že argumenty těla jsou na místě, nikdy se o nich
neuvažuje do hloubky, což ostatně ukazují výsledky mnohé pošetilé chvilkové vášně. Eva se tedy
nechává svést návrhem hada, ačkoliv, jak si všimneme, had sám ovoce nejí, tj. není s to převzít onu
zodpovědnost. Eva i Adam, jenž byl nakonec zatažen do této záležitosti, protože byl druhým
sloupem, si při jídle ze stromu poznání náhle uvědomují, že jsou nazí, protože svým přímým
kontaktem s Bina byli s to vnímat svět nahoře, a tak si uvědomili svůj jeciratický stav nevinnosti. A
právě v tomto bodě vstupuje JAHVEH-ELOHIM do zahrady, kterou svěřil péči jeciratické dvojice.
Bat kol, hlas Boží, kterým se projevil z Daat Jecira, se zeptal Adama a Evy, kde jsou.
Otázka „Kde jsi?“ neznamená, že by Bůh nevěděl, kde jsou, ale ptá se, zda Adam a Eva vědí,
kde jsou, protože už nejsou na svém správném místě. Adam odpověděl: „Uslyšel jsem (nebo všiml
1 V této knize se termínu nešama užívá pro duši a ruach pro ducha podle biblické tradice, kde je ruach
nadřazena, protože se ruach ELOHIM objevuje v Cenesis 1 jako první
-55-
jsem si -šamati), že v zahradě je bat kol,“ Adam se tedy začal stydět, že není ve svém původním
stavu, když si uvědomil Daat Jecira. Tuto skutečnost však nemohl zakrýt ani před sebou ani před
svou ženou, protože nyní věděli více, než jim ve světě utváření příslušelo, a tak už dál nemohli nevinně
žít ve světě, nad kterým byli ustanoveni pány. Ve výslechu, který následoval, se první impuls
neposlušnosti vrátil zpátky k hadovi, který ztratil svou vzpřímenou postavu a musel klesnout níž
než zvířata polní v přirozeném světě Asija. A navíc byl stvořen oboustranný trest nepřátelství mezi
hadem a ženou a jejich semenem po všechny dny jejich života na zemi. Na rozšířeném stromě je
vidět, jak hlava hada zbaveného končetin, nefeš v Tiferet Asija, kouše do paty lidstva, jehož psychologický
strom má Malchut na stejném místě.
Kvůli své neposlušnosti bude Eva v bolestech rodit své potomky v Asija, kde s nimi bude
přebývat pod větším počtem zákonů, které působí v přirozeném světě. A za svůj hřích, že přijal
iniciativu pasivního pilíře, byl Adam potrestán tak, že musí užívat aktivní princip a v potu tváře
dobývat v Asija svůj chléb, místo aby jej měl snadno na dosah jako v ráji. Takto byli Adam s Evou
vyhnáni z ráje, ze světa Jecira dolů do Asija. A ještě něco: ELOHIM postavil cherubíny, aby střežili
cestu ke stromu života, a tím předešel dalšímu zneužití dobré vůle, kterou si Adam s Evou stále
uchovali. Aby Adam a Eva, kteří nahlédli do povahy a zákonů stvoření, už nebyli dále pokoušeni a
nejedli z acilutického stromu života a božské podstaty a nestali se věčnými tak jako ELOHIM
(Genesis, 3,22).
Takto tedy padli otec a matka lidstva. Aby jim umožnil sestup do přirozeného světa, udělal
pro ně ELOHIM oděvy z kůže, které si Adam s Evou oblékli přes své jeciratické duše. Tyto kůže -
organická těla -podléhají všem minerálním, rostlinným a zvířecím principům, které jím jsou
vrozeny a které působí v Asija.
Vtělením muže a ženy u paty Jákobova žebříku se fyzicky projevilo rozdělení obou pohlaví
tak, jak už existovalo v království rostlinném a živočišném. A v této situaci se ocitá i dnešní lidstvo,
pouze s tím rozdílem, že od této pradávné události se už narodili lidé, kteří se snažili najít opět
bránu Edenu. Některým se to podařilo a dokonce postoupili za Eden do nebe a ještě dál do věčného
světa vyzařování. Toto pokání, tedy návrat tešuva, je možné prostřednictvím daru svobodné vůle,
který dovoluje milost Boží. A tak má lidstvo, Boží podoba, šanci vykoupit se a náhodně nebo
záměrně napomáhat Boží vůli patřit na Boha ve všech světech.
Nikdy se nedozvíme, zda byl pád součástí původního Božího úmyslu nebo ne. Můžeme se jen
dívat na skutečnost, ve které nyní žijeme, a to je vše. Člověk je jediné stvoření, které si uvědomuje
sebe sama, které se může rozšířit po všech světech. To naznačuje, že může stoupat vzhůru po
Jákobově žebříku, ačkoliv stále žije v těle, míjet anděly, archanděly a dokonce ELOHIM a sjednotit
se s absolutnem. To vyvolává otázku:
Jaká je tedy plná přirozenost lidí? Proč se Adam a Eva tolik liší od tachtonim, kteří jdou
připoutáni k bytí nahoře? Následující díl této knihy se pokouší zkoumat tyto otázky a vyložit vztah
lidstva k Jákobovu žebříku a jeho silám a závazkům podle kabalistického učení i moderního vědění.
Za povšimnutí stojí jedna židovská legenda o tom, že jednou ze sedmi věcí stvořených před
stvořením nebe byl hlas, který volá: „Vraťte se, děti člověka!“ A tak byl možná pád předvídán, neli
dokonce zamýšlen.
-56-
ČLOVĚK
ubsep, hf ost‘icu ubrfz,‘hf aubt‘vn
uvryg, rsvu sucfu ohvktn ygn uvrxj,u
Co je člověk, že na něho pamatuješ,
syn člověka, že se ho ujímáš?
Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu,
korunuješ ho slávou a důstojností.
(ŽALM 8)
-57-
15.
Vtělení
Připomeňme si, že mýty obsahují tolik informací jako esoterické diagramy, čteme-li je
z náležitým vhledem, a podívejme se na počátky lidstva.
Biblické legendy nám vyprávějí, že mezi andělskými zástupy propukla neshoda, když jim
Bůh sdělil svůj záměr stvořit člověka. Andělé levého křídla, levého pilíře berijatického a
jeciratického světa byli proti tomuto plánu, protože lidstvo bude porušovat zákony formy, a andělé
pravého pilíře zas tvrdili, že člověk bude uskutečňovat milosrdenství a lásku. Tento rozkol pramenil
ze skutečnosti, že člověk jako podoba Boží bude mít aktivní svobodnou vůli, tedy dar, který žádný
anděl ani čistý duch nikdy neměl ani nezažil. Anděl pravdy například prohlásil, že lidé budou lhát,
protože si to budou moci vybrat, a to že zplodí zlo. Je ironií, že tuto hádku ještě více rozdmýchal
Satan, jenž byl tehdy ještě jednou z největších nebeských bytostí. Satan rozhodně odmítl myšlenku,
že by on i ostatní tvorové měli považovat člověka za sobě nadřazeného. Bůh vyslechl všechna pro i
proti, i když věděl, že lidé budou konat jak dobré, tak i zlé.
Když si konečně zástupy uvědomily význam Božího mlčení, tedy že člověk se má stát
zvláštním tvorem, zeptaly se: „Čím jest Adam, že o něj tak dbáš, že chceš navštívit tohoto syna
Adamova?“ (berijatickou verzi Adama Kadmona). Bůh odpověděl: „Pro koho bych byl stvořil svět
se všemi zázraky, kdyby nebylo tvora, jenž by se z nich těšil?“ A když zástupy viděly, že Bůh
zamýšlí vyvolat, stvořit, utvářet a učinit bytost, která bude přebývat ve všech čtyřech světech,
velebily Boha a svolily ctít jeho podobu v člověku. Souhlasili všichni, všichni kromě Satana a jeho
stoupenců, kteří otevřeně vyjádřili žárlivost zástupů levého pilíře strachu. Ačkoliv velitel
archandělů Michael v berijatické Tiferet podal dobrý příklad a uznal Adama za Boží podobu, Satan
stále odmítal člověka ctít a dožadoval se soudu ve věci nadřazenosti. V soutěži s Adamem však
prohrál, nesvedl pojmenovávat tvory, a byl za rebelii proti vůli Boží svržen z nebe. Jedině člověk
má privilegium volby, žádná jiná bytost ani nahoře ani dole nemůže mít vlastní vůli. Všechna
ostatní stvoření musí být vázána ve své kosmické rovině a roli, ale člověk se může pohybovat
nahoru nebo dolů a propojovat horní a dolní světy.
Kabalistická tradice praví, že stvoření lidstva počíná v sedmém nebi. Tady, v nebeské triádě
berijatické Chochma-Keter-Bina, která je simultánní acilutické triádě JAHVEH-ELOHIM a
zástupy JAHVEH a ELOHIM, se rodí panenští duchové. Vynořují se z nebeské koruny
STVOŘITELOVY vůle a jsou vetkáni do pargod čili záclony, která visí před trůnem slávy, jsou
tedy rozšířeni po celém stvoření. Tato záclona panenských lidských duchů je navíc utkána tak
zvláštním způsobem, že každá nit života je protkána s jinými, se kterými se v následující existenci
spojí. Takto je ve tkaní obsažen osud každého člověka. Každý však má volbu rozhodnout, zda své
osudové určení naplní tak nebo onak.
Tradice dále říká, že dosud nevyzkoušení čistí duchové lidí musí sestoupit do jeciratického
světa Eden, jenž se nazývá pokladnicí duší. Zde duše prodlévají v jeciratické formě a očekávají
chvíli, kdy se vtělí dolů do přirozeného světa Asija. Duše v této rovině se někdy nazývá celem,
podoba, a i když je učiněna k podobě Boží, má své vlastní individuální utváření. Tyto rysy koření
v jejím berijatickém duchu, který této jedinečné duši dává zvláštní úkol a účel, a ona jej zas odívá
jemným jeciratickým tělem. A v tomto dosud neposkvrněném rouchu je duše povolána před Boha,
aby dostala pokyny, než se vtělí.
-58-
Zohar vypráví, že duše Boha snažně prosí, aby ji neposílal dolů do světa, kde bude nevolnící,
kde bude vázána větším počtem zákonů, kde bude vydána všanc nejrůznější zkáze. Proč musí
opouštět ráj, kde je tak šťastná, a vstupovat do hliněné schránky a slzavého údolí? A legenda
pokračuje, že Bůh onu duši vyvolil, aby vykonala určitou funkci, a rozhodl, že už je čas, aby se
vtělila, a vysvětlí jí smysl její jedinečné existence a pošle ji na krátkou studijní cestu se dvěma
strážnými anděly, kteří nad ní bdí.
Tradiční vyprávění líčí, že andělé nejdříve duší vloží do oplozeného semene v lůně budoucí
matky. Potom rozzáří nad embryem světýlko a duše jím vidí po všech světech. Tento acilutický dar
jí umožňuje vidět lidské duchy, kteří už odešli. Někteří žijí v nebi nad rájem, kde pomáhají Božství
a přímo s ním rozmlouvají. Jiné lze spatřit, jak jsou trýzněni v jámě gehinom pod fyzickým světem.
A když se duše dozví, kdo ti lidé jsou a jak se tam dostali, že ve svém vtělení byli nebo nebyli
poslušni zákonů stvoření, uvědomí si možnosti vyššího požehnání nebo odplatu nižší mizerie
v bytí. A duše vybavena svobodnou volbou a souhrnem úkolů, které má vykonat ve světě, pak vidí
modelový plán svého života, který má žít, lidi, které potká i místa, kterými bude procházet. A tak
duše ví, že jejím úkolem je uskutečňovat přítomnost Boží v konkrétním čase a místě uvnitř
fyzického vesmíru, a s vědomím, že se v určitý okamžik, v okamžik smrti, navrátí k soudu pro
odměnu čí potrestání, je ponechána v lůně po devět měsíců.
Na rozšířeném stromě Jákobova žebříku je celý tento proces velmi přesně vidět. Nejdříve je
konkrétní muž či žena stvořen v nebeské triádě Berija, kde při vstupu do bytí vykřikne „JÁ JSEM“.
Potom klesá první klenbou napnutou mezi berijatickou Chochma a Bina dolů šestým a pátým
nebem do horní tváře Jecira, kde se duch odívá duší. A pak jej čeká cesta dolní tváří Jecira, dolní
zahradou Eden, do horní tváře Asija při početí a posléze do dolní asijatické tváře, kde plně vstupuje
do přirozeného světa. Protože duše i duch potřebují fyzický prostředek, aby mohly v Asija
přebývat, musí jim jej opatřit tento svět. To se stane, když se oba rodiče spojí. V tuto chvíli jsou
asijatické stromy, neboli těla otce a matky v jednotě, tj. mužská Malchut a ženská Malchut
skutečných pohlaví se setkají ve vzájemném jesodickém spojení. To uvede celou dolní tvář Asija i
její organické a buněčné funkce do reprodukčního vztahu, protože zbytek horní části stromu
nervového systému, metabolismu a elektromagnetického organismu začne odpovídat hornímu světu
Jecira, jehož dolní tvář je horní tváří Asija. Nastane-li správný okamžik - a tradice praví, že duše,
jež se má vtělit, se vznáší nad rodičovským párem a čeká na jejich spojení - sexuální extází, kterou
prožívá centrální nervový systém v Tiferet, nastane stoupání po středovém pilíři Asija až k tělesné
Daat. Zde, řečeno biblickými slovy, „Adam pozná Evu“ a tělesné poznání Asija se přetvoří
v základ Jesod Jecira. Současně také asijatická Chochma a Bina, otcovská a mateřská sefira,
umožní, aby se Necach a Hod Jecira přetavily v místě setkání dvou světů Daat a Jesod v tvořivý
blesk, který má vystavět tělo dítěte a vybudovat asijatický domov pro duši, která se od tohoto bodu
začne pomalinku vtělovat po dobu devíti měsíců v lůně matčině.
Proces zrání odpovídá sefirotickému postupu: jediná oplodněná buňka v Daat se rozšíří na
milióny prostřednictvím Chesed. Gevura tento růst kontroluje a Tiferet jej vyvažuje a odpovídá za
to, aby se embryo rozvinulo jako celek, kde každá buňka bude nositelem zvláštních charakteristických
rysů těla a duše. Necach a Hod dohlížejí na cykly a obranné mechanismy v organismu a Jesod
koordinuje a zrcadlí rozvíjející se podobu formy duše ve fyzických podmínkách. Jak uvidíme, ta se
předává prostřednictvím Daat těla, které přesně sleduje podobu Jesod neboli základu duše. A tak se
ukáže inteligentní či hloupá povaha v rozpoznatelné formě. To je patrné teprve dlouho po zrození
těla Malchut, které pak začíná vyrůstat do celem, do plné podoby vtělené osoby. A tak mohou mít
dva bratři či sestry stejné rodinné tělo, ale různou psychiku, a mohou být vychováni ve stejných
podmínkách, ale při tom mohou mít různý náhled na život. Tento rozdíl pramení z povahy duše,
jejího účelu a stupně jejího rozvoje. Tradice vypráví, že oba andělé dohlížející nad bočními pilíři
člověka, profouknou ve chvíli narození dítěti nos, aby se mohlo nadýchnout pozemského vzduchu.
A také zhasnou světlo Acilut v jeho hlavičce, takže jeho prenatální vědění začne slábnout. Tím se
má zmenšit jeho odpor ke vstupu do tohoto světa, jenž se často neobejde bez velkého protestu. A
-59-
tak duše začíná zapomínat na vyšší světy. Ve většině případů se prenatální paměť ztrácí pod narůstajícím
tělem, smyslovou zkušeností a světskými starostmi, ale v některých momentech se tato paměť
mlhavě připomíná a člověk pak celé roky ze všech sil hledá ono světlo, který kdysi míval. A
zde začíná uplatňovat volbu, zda být přirozeným či nadpřirozeným členem lidství.
-60-
16.
Přirozeně dějiny
Nikdy se nedozvíme, kdy přišli na Zem první muž a žena. Archeologové mohou prohledat
celý svět, ale nikdy nenajdou onu bytost, která je svým obsahem o celý svět vzdálena od ostatní
přírody, protože hledají asijatický důkaz lidské existence. Lidstvo přichází z horních světů a
existovalo dříve, než vznikla planeta Země. Jeho příchod do přirozeného světa je možná
chronologicky pozdější než u ostatních druhů, ale to jen proto, že bylo nejdřív zapotřebí připravit
systém organického života, ve kterém by mohlo přebývat, tak jako se musí poskytnout fyzické tělo
k bydlení i každé jednotlivé duši.
Podíváme-li se na evoluci fyzického vesmíru, Země a přírody kabalisticky, uvidíme postupný
vzestup hmoty směrem k duchu. Postupujeme-li od minerálů, přes škálu rostlin, rostlinných
živočichů k živočichům a nejvyšším primátům, zjistíme, že šest z neúplných zemí je naplněno. A
navíc, jak praví legenda, každá rovina je zřetelně oddělená, takže hořejší roviny mají zkušenost
dolních, ale neplatí to naopak. Roviny zvířat tedy obsahují minerály a rostliny do té míry, že užívají
rostlinných procesů i minerálních látek jako základ pro svou dimenzi. Předěl Chochma a Bina Asija
je však stropem, kam vtělené lidstvo naplňuje acilutickou rovinu stromu přírody. Zde, v sedmé
z neúplných zemí je fyzický stav nejblíže stavu lidstva v Edenu. Tato sedmá země je vrcholná část
horní tváře země, která překrývá dolní tvář Edenu. To nám dává klíč k tomu, jak přišel člověk na
Zem, další už jsou jenom dohady.
Jestliže přirozená evoluce pozvedla zemskou rovinu vědomí na nejvyšší úroveň, které může
organický život dosáhnout, dospěla i sluneční soustava, kde je Země jedním z viditelnějších
planetárních orgánů, k takovému stupni, že bylo zapotřebí nové schopnosti pro další rozvoj. Této
nové senzitivitě vůči síle, formě a vědomí z vnitřku i vnějšku sluneční soustavy mohl odpovídat
pouze takový organismus, který by měl přístup k, vyšším světům. Přes veškerou svou spletitou
rozmanitost se příroda nemůže přímo vztahovat k ničemu, co je nad Keter Asija, a tak se lidstvo - a
to se bezpochyby přihodilo i v jiných slunečních soustavách daleko od naší - fyzicky manifestovalo
v těle nejvyšších primátů, kteří již existovali. Takto se nebe stará, aby království zvířat dosáhlo
asijatické roviny organické dokonalosti, která by se dokázala přizpůsobit lidské duši. Ačkoliv se to
nikdy nedozvíme, není pochyb, že někteří z pokročilých primátů měli někde zvláštní potomky, kteří
se lišili do všeho, co se do té doby na zemi narodilo. Lidské duše se mohly vtělit do jediného páru
nebo do mnoha párů, ale v každém případě se vtělily jako muž a žena. A tak přišel do přirozeného
světa člověk v podobě Adama a Evy ve zvířecích kůžích oděných na jeciratických tělech. Za
pomoci prozřetelnosti se tyto jedinečné bytosti nutně potkaly a poznaly, že jsou stejného řádu.
Víme zaručeně, že se spojily, neboť vtělené lidstvo je výsledkem jejich tělesného spojení. A narodil
se úplně nový druh, který se brzy oddělil od království zvířat a vytvořil svou vlastní říši.
To hlavní, co tento nový tvor měl, bylo vědomí toho, že si uvědomuje. Během devíti měsíců
života v mateřském lůně se tato vlastnost přidávala ke zkušenostem z rostlinného bytí, z bytí mořských
živočichů i pozemských zvířat. A tak jsou v člověku vedle skutečnosti, že ví o svém vědomí,
přítomny i všechny stupně přirozené evoluce. Toto jedinečné vědomí dává lidským bytostem něco,
co daleko přesahuje paměť živočišného potěšení a bolesti i orientaci ve svém prostředí. Člověk se
skutečně může rozpomenout na vzdálenou minulost nebo si představit budoucnost, vidět věci, které
dosud nemají fyzické bytí či uvažovat o předmětech a lidech dávno minulých. To umožňuje Jesod
-61-
Jecira. A protože zvířata nemají schopnost sefiry Daat-Jesod, nemají ani plný přístup do světa utváření,
neboť v Keter Asija jim stojí v cestě příroda. Člověk může jít až za vůli přírody a podílet se na
horním Edenu, totiž jednotlivci tak mohou učinit, pokud si to vyvolí. Máme svědectví, že existovali
lidé, kteří pronikli do vyššího světa, neboť prehistorické náboženství a magie začínají právě tam.
Na všech stupních lidské minulosti i přítomnosti máme mnoho stop po takové činnosti. A co je daleko
důležitější, od nejranějších dob existovali lidé, kteří o horních světech mnoho věděli.
V průběhu dějin byli nazývání různě - šamani, kněží, mystikové anebo prostě „ti, kdo vědí“.
Od prehistorických dob se uznává, že lidé jsou na různých úrovních. Toto rozvrstvení se
netýká síly, a dokonce ani inteligence, ale vztahuje se k vědomí. Nejdávnější mágové a kouzelníci
viděli do světa, jehož existenci jejich prostší druhové pouze zahlédli nebo pociťovali. Tito lidé hráli
nesmírnou úlohu v životě společenství a bývali často obávanější než váleční náčelníci, kteří si svou
pozici udrželi jen tak dlouho, dokud jim tělesná síla umožňovala uchovávat si převahu. V tom tkví
rozdíl mezi nadpřirozeným poznáním přístupným člověku a přirozeným zákonem přežití fyzicky
nejschopnějších. Tento přirozený zákon vytvořil impuls, který v oné dávné době byl hnací silou a
uspíšil ohromné rozšíření lidí na tváři Země, které bylo další fází lidského vtělení.
Z planetárního pohledu bylo rozmnožení lidí po zeměkouli životním kosmickým zájmem,
protože tak se Země stala co nejcitlivější v každém ohledu k planetárním, hvězdným i galaktickým
vlivům, a navíc skýtalo větší schopnosti sbírat přílivy, které přicházejí z horních světů utváření a
stvoření. A tak se lidstvo rozšiřovalo se stále vzrůstající rychlostí za velmi krátký časový úsek.
Lidská populace vybujela z několika tisíc do tisíců miliónů během pár tisíciletí. Tento proces se
stále zrychluje. Počet lidí na Zemi se v době mezi 1850 a 1930 zdvojnásobil. Žádný jiný živočišný
druh se tak rychle nereprodukoval. A co více, míra pohybu kolem Země během tohoto kratičkého
historického zlomku hvězdného času je fenomenální. Tak např. za těchto osmdesáti let se jen
z Evropy vystěhovalo přes 70 miliónů lidí. Nahlíženo z kosmického hlediska Země reagovala na
nějaký vyšší požadavek a současná populační exploze dvacátého století bude pokračovat, dokud
sluneční soustava v uspokojivé míře nevstřebá a nepřemění svým kosmickým organismem to něco,
čeho je zapotřebí.
Při podrobnějším zkoumání se z hlediska většiny lidí od dob pradávných předků změnilo
v zásadě jen velmi málo. Muži a ženy se dnes sobě dvoří a spojují se stejně jako před milióny let, i
když se snad vnější zvyky možná jeví o něco složitější. Ve skutečnosti jsou však v mnoha
případech daleko prostší, protože rituály zmizely. Lidé se sdružují a tvoří komunity s vůdcem
v čele. Dnes se to děje třeba v národním měřítku, ale boj o moc a bohatství se od dob tlup v jádru
nezměnil a ani vláda neučinila žádný zvláštní pokrok. V jistých moderních zemích by se
Čingischán cítil jako doma. Ani přírodní vědy nikterak nezlepšily úděl člověka. Lidé sice mohou
cestovat rychleji, ale co pak, až se dostanou na místo? Život je stále stejný, projdeme-li celým
kolečkem fyzické zkušenosti. Moderní medicina prodlužuje život, ale k čemu, jestliže se ztrácí
smysl života? A ten se opravdu ztrácí - u těch, kdo zvolili totální zapomnění na to, odkud původně
přišli. V tomto stavu žije skutečně naprostá většina lidí, kteří jenom procházejí cyklem narození,
růstu, úpadku a smrti. Milióny a milióny životů se maří buď v lidském vegetativním anebo
v lidském zvířecím stavu a odcházejí jako listy dávného pralesa, jehož dlouhý život byl jenom
kraťoučkým rozkvětem mezi dlouhými zimami ledových dob.
Avšak toto není jediný kosmický rytmus, kterému lidstvo podléhá. Jakmile překonalo období
tlupy, začal se projevovat nový fenomén, který neměl kořeny v kmenové kultuře. Byl to vznik civilizace.
I když jeho fyzickým základem bylo vegetativní a animální nebezpečí, jeho zřídlo patří
k něčemu vyššímu. A tak se v politické a ekonomické stabilitě začíná měnit i kvalita života, protože
lidský rod má čas i volné chvíle, aby se mohl věnovat umění a vědám. A co je daleko důležitější,
zajímá se také o vyšší svět bohů, ideálů a celkového Božího plánu a o vliv říše víry v těchto věcech.
Moc této abstraktní části vesmíru, obvykle manifestovaná v náboženství, působila na každého ve
společenství do míry větší či menší, jak procházela svým vzestupem, vrcholem a pádem.
V dlouhodobém měřítku vidíme, že fenomén civilizace periodicky vzkvétal po celé Zemi, jeden
-62-
květ uvadal, když druhý rozvíjel své lístky, aby se stal čerstvým ohniskem rozvoje lidství. Jednou
to byla Asie, jindy Jižní Amerika, pak Afrika nebo Evropa. Civilizace trvají obvykle několik set
nebo tisíc let a všechny v jádru obsahují stejná učení týkající se lidstva, bez ohledu na jejich vnější
formy. Je jisté, že se nutně pokřiví, když organismus uvadá, ale cesta rozvoji lidstva se razí na vrcholu
každé civilizace.
Mohli bychom tedy říci, že taková období na Zemi manifestují odrazy vyšších světů, a dále to
rozvést, že vzrůst velkých epoch v historii se shoduje s jemnými přílivy, které pulsují a plynou
v makrokosmu. Potvrdí-li moderní věda, že cyklus slunečního záření lze propojit s produktivní
aktivitou člověka, poukáže tím i na to, že vzestup i pád civilizací přichází z pomalého a hlubokého
kosmického rytmu. Vzájemná souhra planet, Slunce a Mléčné dráhy, tedy asijatických projevů
horních světů, se přímo dotýká věcí duše a ducha. Vtělené lidstvo je spojovacím článkem mezi
elementární zemí a Jecira a Berija. A tak v zesíleném vědomí a kvalitě života, kterých dosáhly po
sobě jdoucí civilizace, dostává planeta příliv z vyšších světů. Pro lidstvo vůbec se to děje po mnoho
generací a každý věk přináší správnou kombinaci lidí, kteří se potkávají způsobem uspořádaným
tak, aby uskutečnili svůj úkol. Tento jev není náhodný, ale zakládá se na berijatickém principu,
podle nějž národy, tedy jednotky, na které se lidstvo dělí, působí jako chemické sloučeniny a
vytvářejí různé specifické věci, které odpovídají požadavkům planety ve vztahu k vesmíru.
Jak už řečeno, podle kabalistické tradice na Zemi existuje sedmdesát národů a na každý
z nich z Berija dohlíží jeden kuíže. Příklady takových národů lze spatřovat v mongolském,
semitském, slovanském a germánském lidu. Život těchto etnických skupin je velmi dlouhý a sahá
až do vzdálených kmenových kořenů. Tak např. po tisíce let lze docela dobře rozpoznat širokou
slovanskou tvář či těkavý semitský temperament. Civilizace vznikají a zanikají, ale charakteristický
génius národa se nemění, takže nadání příslušného národa se uchovává navzdory dobrému či
špatnému osudu v dějinách. Židé, větev semitské rodiny, jsou klasickým příkladem ducha národa,
který přežívá a vykonává svůj kosmický úkol.
Jak se tedy naplňuje smysl těchto národů? Sedmdesát duchovních knížat neboli národních
géniů působí v Berija, tj. stará se o projevující se stvoření, a každé kníže řídí osud svého lidu
prostřednictvím psychické říše utváření ve fyzické realitě. Tak lidský rod je nepřetržitě ve stavu
toku, protože potřebám jednotlivých období vyhovují právě ty skupiny, které jsou zrovna na
vzestupu. Tak když např. bylo na Zemi zapotřebí období rapidní expanze, uskutečnili tento úkol
mongolští jezdci, a když nová éra vynálezů vyžadovala zrychlení pozemského procesu, mechanické
nadání germánských národů v Evropě a Severní Americe posloužilo tomuto cíli. Ve větším
časovém měřítku nesou některé národy, jako Semité, svůj úděl rozvoje a udržování náboženských
ideálů, a jiné, např. afričtí Křováci, udržují důvěrné spojení s přírodou, které většina ostatních
národů ztratila. Nahlížíme-li vše jako celek, každý národ dodává Zemi zvláštní schopnost, která
v určitém okamžiku kosmické krize vystupuje do popředí, aby se vyplnily planetární požadavky,
které si neuvědomují žádné z ostatních národů, a dokonce ani jednotlivci dotyčného národa.
V současné době se zdá, že Země potřebuje amalgám národů, a tak se za posledních dvě stě let po
celém světě odehrávají hromadné pohyby lidí a vznikají ohromné směsice kultur a ras v Americe,
Africe a Evropě.
Z pohledu jediného člověka se emigrace může jevit jako osobní záležitost. Tak někdo opouští
domov v naději na lepší nový život, jiný jen kvůli zisku či dobrodružství, a další zas hledá politickou
či náboženskou svobodu nebo je vyhnán a deportován jako otrok. Ale většina emigrace jasně
vyplývá z větších událostí, jejichž kořeny leží v hospodářské situaci, perzekuci, válce či nově nalezeném
bohatství. Při každém takovém davovém pohybu, odcházejí jako první ti nejdobrodružnější
či nejsenzitivnější. A pak, jakmile je tok už na cestě, přichází největší shluk obyčejných lidiček,
kteří reagují na mocný impuls, jenž např. jenom do Ameriky, Afriky a Austrálie přitáhl asi milión
zlatokopů a vyhnal milióny lidí z Evropy v 19. století. I když je snadné vše ekonomicky nebo sociálně
racionalizovat, kořen všeho leží hlouběji. Musíme se dívat na celkový obraz, abychom viděli
vlnění a rytmy, které podléhají kosmickým vrcholům a hloubkám. Američané otevřeli velké pláně,
-63-
Rusové se roztáhli po stepích až na Sibiř a západoevropské státy zas pronikly do většiny Afriky.
Všichni tito dobrodruzi byli technicky nadřazeni domorodým národům, což naznačuje, že během
padesáti let expanze těchto „kavkazských“ národů bylo zapotřebí významného posunu rovnováhy
v lidské membráně kolem planety. Ještě nevíme, co to má znamenat, ale alespoň se na tento jev
můžeme podívat kosmicky a možná tak zachytit i záblesk toho, jak makrokosmos ovládá lidstvo.
K tomu se však musíme nejdříve podívat na vtěleného člověka a na jeho ustrojení vidět, jak je přímo
ovládán a ovlivňován horními světy.
Obr. 19. Tělo a psychika. Zde
vidíme interpretaci fyzického a
psychického těla. Obě těla jsou
utvořena podle stejné podoby a
působí podobně, ale v rozdílných
skutečnostech. Všimněme si‘ že
běžná mysl ega je na půl cesty
v průsečíku obou těl a že tedy může
vnímat jak z vnějšku, tak zevnitř.
Při smrti se obě těla od sebe
oddělí a každé se navrací do svého
světa.
-64-
17.
Tělo a psychika
Slovo „přirozený“ je odvozeno z kmene „rod-, narodit se“. Kabalisticky řečeno to znamená
narodit se v těle. A tělem v tomto smyslu je vše organické, ať už flora nebo fauna. Když Adam
s Evou sestoupili z Edenu do světa Asija, dostali kabátce ze zvířecích koží. Jejich jeciratická těla
která obsahovala berijatického ducha, se tedy oděla ještě hustším tělem učiněným z již existující
látky, tvaru a charakteru.
Toto organické tělo bylo nejvyvinutějším druhem, který dosud v přírodě existoval. Vývoj od
první živé molekulární struktury předvěkých moří k nesmírně komplikované nervové soustavě
antropoidních polo-vzpřímených savců trval milióny roků, ale jako model se zakládal na stejném
archetypovém plánu všech savců, který se rozvinul z plánu plazů, jež sám se zase vynořil
z nejjednodušších struktur obratlovců, ryb. Tento model má ústřední páteř s hlavou a čtyřmi
končetinami, které jsou všechny v rozmanitých velikostech i tvarovém uzpůsobení využity jako
standardní vybavení pro plazy, savce i člověka. Původní plán se pochopitelně vyzářil z dokonalé
podoby Adama Kadmona, a tak stvoření a evoluce popisují sestup z prostředkujícího Božího těla a
návrat do něj.
Funkčním základem fyzického těla je organická „mašinka“ na přeměnu organických a
anorganických látek v energii, aby tělo mohlo v rozpětí svého života vykonávat své přirozené a
kosmické funkce a reprodukovat se. A navíc nepřetržité generace příslušného druhu umožňují
naplňovat smysl na kterékoliv rovině ekologické pyramidy přirozeného života na Zemi. Celé tělo
savce vystavěné z jednotek živých buněk je organizováno (10 souborů vzájemně závislých
systémů, které obstarávají fyzické, chemické a elektromagnetické roviny operací nezbytných
k uchování života. V případě člověka se tělo vyvinulo na vysokou úroveň celkové složitosti, avšak
v některých specializovaných úkolech nemůže soutěžit s určitými zvířaty. Tyto speciální role, jako
např. čich psa nebo ucho netopýra, také slouží většímu účelu v tom smyslu, že každé zvířecí nadání
umožňuje celému druhu vyplňovat jedinečný kout vědomí a zkušenosti v přirozeném řádu. A tak
orel, který létá a vidí svou potravu z ohromné výšky, spolu se všemi ostatními orly, kteří kdy byli a
budou, vnímá Zemi po celá tisíciletí očima velkého orlího ducha, jenž se vznáší v Berija. Nebe
vnímá Zemi prostřednictvím orla, velryby nebo lva zcela různorodě a tyto zkušenosti pak po celé
generace vytvářejí jednotlivé fasety na diamantu přirozeného vědomí na Zemi. Ale s člověkem
přišlo něco jiného.
Přirozené neboli narozené tělo lidské bytosti se v základní struktuře jen velmi málo liší od
kteréhokoliv savce. Jeho hlavním rysem je pozoruhodná centrální nervová soustava (zvláštní rys).
Umístíme-li ji na strom fyzického těla, leží v Tiferet. V Jesod pod ní je autonomní nervový systém,
který ovládá tělesné rytmy a leží ve schematickém centru toho, co nazýváme velkou vegetativní
triádou Malchut-Hod-Necach. Říkáme jí vegetativní, protože v tomto trojúhelníku i v jeho
podtriádách jsou všechny vegetativní funkce těla. Napravo jsou procesy síly a nalevo formy, jak se
hmota mění v energii a naopak. Také zde se nalézají smyslové a senzorické systémy se
specializovanými orgány a oběhy a v Malchut jsou smyslové orgány, jako např. oči, a minerální
základ kostry. Celou triádu obaluje membrána, která sleduje cesty kolem okraje Hod-Necach-
Malchut.
-65-
Malá triáda Hod-Tiferet-Necach podržuje princip tkáně, která je prostředníkem mezi fyzickou
a chemickou rovinou v těle. Tento vzájemný kontakt a výměnu umožňují boční triády Tiferet-
Jesod-Hod-Necach, kde Hod a Necach působí jako počáteční a receptivní principy v buňce, kterou
definuje působení dolní tváře asijatického stromu.
Nahoře vpravo a nalevo jsou aktivní a pasivní biochemické síly, které stimulují či brzdí
metabolismus, jenž působí v rámci triády Gevura-Chesed-Tiferet. Anabolické a katabolické
procesy zde uvolňují energii nebo koncentrují látku k použití buď jako stavebního materiálu nebo
zásobárny energie, např. v tuku. Nad touto biochemickou rovinou jsou elektromagnetické hybné
síly, které spouštějí mnohé chemické reakce a přinášejí četné nervové a elektrické impulsy, které
jsou zapotřebí k celkovému uchování těla a nervového systému a mozku obzvláště.
Ve velké tělesné triádě Tiferet-Bina-Chochma je elektromagnetické pole, kterému věda dosud
plně nerozumí. Vidíme, že se shoduje s s dolní částí nižší tváře jeciratického stromu. Proto
obsahuje tvar podoby bytosti a ve svém středu má Jesod. Tato podoba se předává prostřednictvím
Daat neboli inherentního poznání těla dále přes atomové struktury molekul buňkám dolní tváře
tělesného stromu. Nahlíženo v celku se tvarové pole nělkdy nazývá éterický dvojník. V kabale se
na ně někdy poukazuje jako na jeciratickou podobu celem.1 Její počátek je v horním jeciratickém
stromě, který jakožto psychická anatomie obsahuje duši vtělené osoby. V případě zvířete je celem
produktem druhu a individualitou se tolik nezabývá. U člověka je tomu jinak, protože psychika je
jeciratickou formou ducha konkrétního jednotlivce, který byl stvořen v Berija, aby splnil specifický
kosmický účel.
Vrchní triáda asijatického těla je rovinou lidské bytosti v nejvyšším stadiu animálního čili
tělesného vědomí. Zde musíme dodat, že vedle běžných vegetativních a animálních stavů bytí
existují i specificky lidské vegetativní a animální roviny. Horní tvář Asija s velikou triádou Bina-
Chochma-Tiferet je definuje jako lidskou mentální vegetativní úroveň pod nebeskou triádou, která
je lidskou animální podmínkou. Skutečná lidskost však začíná až triádou další za Keter Asija. Ta ve
skutečnosti náleží pouze světu utváření a je duší mezi horní a dolní tváří Jecira, která konstituuje
jemné tělo psychiky.
Anatomie psychiky tedy začíná v horní tváři fyzického těla. Tyto sefiroty v organismu
fungují jako principy života a formy a současně jako mentálně biologické procesy v dolní tváři
psychiky. V dolní tváři Jecira jsou obě boční sefiroty spojeny s Jesod psychiky, která je současně
Daat těla. Jinými slovy sefira Poznání těla je myslí ega (ego-mínd) v psychice. Tento jeciratický
Základ je plátnem, na něž si zvířecí i lidské bytosti promítají okolní svět. Je napůl organickým a
napůl psychickým ohniskem všeho, co se děje v mozku, který je umístěn v Tiferet těla.
Mysl ega je ve středu další velké triády, jeciratické Hod-Necach-Malchut. V jejím rámci jsou
obsaženy tři menší oblasti procesů myšlení, cítění a jednání. Tyto malé triády působí jako aktivní,
reflexní a harmonizující principy uvnitř nižší části psychiky. Nahoře je lidská animální triáda
probuzeného vědomí, která je u většiny lidí za prahem nevědomí. Důvodem toho je, že mnoho lidí
tráví převážnou část svého času v triádě mentální rutiny, která náleží egu, a pouze v hlubokých
okamžicích vášně, strachu, lásky či bázně prožívají zkušenost triády Hod-Necach-Tiferet, která je
spojuje s jejich Já.
Já je nejryzejší srdce bytosti a je její esencí. Svou polohou v Tiferet jecira je také Keter těla a
současně i Malchut ducha. Zde se potkávají tři nižší světy. Je to místo, kde prý stojí nejnižší, ale co
do postavy nejvyšší archanděl Sandalfon a dohlíží na ducha člověka. Já je otočným čepem pro duši,
která se pohybuje v triádě přímo nad ním mezi vnitřními a vnějšími sefirotami jeciratické Gevura a
Chesed. Pod těmito sefirotami soudu a milosti leží boční triády emočních komplexů, které spouštějí
z nevědomí, nálad a postojů člověka emocionální paměť anebo ji brzdí. Totéž platí o bočních triádách,
jež jsou přímo nad nimi a které vztahují jeciratickou Tiferet k vnějším a vnitřním sefirotám
intelektu. Zde se pojmy získané během života mísí s kolektivním nevědomím, které je přítomno
1 okm
-66-
v této hloubce psychiky. V centru této hluboké psychické roviny je velká triáda ducha, která, jak
uvidíme, je dolní částí tváře světa Berija. Pod ní na osovém čepu Já je kruh individuálního nevědomí,
které je zprostředkovatelem mezi sebestředným vědomím dole v těle a kolektivním nevědomím,
které obsahuje prastarou duchovní paměť rodu, zaostřenou na Keter psychiky. Zde, v místě
Tiferet stvoření a Malchut Acilut, se setkávají tři horní světy. V této koruně psychiky se může vtělená
lidská bytost přímo dotýkat božské podstaty. Máme tu stručný nástin anatomické interpretace
těla a psychiky. Při početí si již utvořená psychika staví z Asija své fyzické tělo, které, pokud se
stabilizuje v přirozeném světě, dále sílí fyzickým růstem. Tak jako tělo v prenatálním vývoji prochází
všemi stádii fyzické evoluce, tak i psychika projde všemi fázemi lidského psychického a historického
vývoje, než člověk překoná svou primitivní nedospělost a dosáhne svého vrcholného rozkvětu.
Mládí a rozkvět však později ustoupí střednímu věku a stáří a tělesné tělo hyne, avšak psychika
ne. Ta prochází transformací, jež ukazuje kvalitu života konkrétního člověka. Ta se odráží í
ve fyzickém těle, protože tělo je stavěno podle tvaru psychiky, a tak snadno rozpoznáme její stav,
navzdory všem pokusům jej skrývat pod lichotivými způsoby či kosmetickými šminkami. Při protahované
nebo chronické situaci tělo přijímá postoj psychiky natrvalo, a tak můžeme ve tvářích
starých lidí vidět povahu jejich duše. O této otázce budeme hovořit v další kapitole, která se zabývá
kosmickou a individuální rovnováhou uvnitř psychiky a jejím vlivem na lidskou podstatu.
Obr. 20. Nebeské tělo. Zde jsou
ukázány hebrejské a latinské astrologické
korespondence v rámci
jeciratického stromu. Astrologie,
jako vedlejší disciplína mnoha
kabalistů navzdory ortodoxnímu
odmítáni, zkoumá vzájemné vlivy
jemného makrokosmu a mikrokosmického
těla psychiky.
Z kabalistického hlediska je Slunce
Tiferet spojením Já s Malchut
Berija a každé znamení zvířetníku
jedním z dvanácti duchovních
typů, které provádějí osudové
určení prostřednictvím osudu
každé inkarnace.
-67-
18.
Nebeské tělo
Čtvrtého dne stvoření přešla do bytí nebeská světla. Byla stvořena jako leotot, „na znamení“
(Genesis 1,14). Text pokračuje popisem stvoření dvou velikých světel a hvězd. Slovo kochavim,
překládané jako hvězdy, znamenalo v biblických dobách planety. A tak byla stvořena orot čili
světla konstelací, Slunce a Luna, a planety, které mají označovat roční období i roky a vládnout dnu
i noci. Pod berijatickou triádou Tiferet-Necach-Hod této tvořivé kombinace nebeských principů leží
nebeská triáda jeciratického stromu, která ovládá neustále měnící se formy v obou světech dole. Jak
už nepochybně tušíme, uvedení světel, planet a konstelací s sebou přináší i starou astrologickou
soustavu.
Podle ortodoxní víry astrologie nikdy v židovské kabale nebyla, ale toto je tvrzení zcela
nepravdivé, jak ukáže několik příkladů. V Talmudu se hodně diskutuje o vlivu makrokosmu na
člověka. Rabi Chanina tvrdí, že planety určují osud člověka, zatímco jeho odpůrce říká, že Izrael
nebude zničen žádným nebeským znamením, protože mu žádná hvězda nevládne. Jiný rabín
vykládá, že Abraham byl prorokem, a tedy astrologii nepotřeboval. Nikdo v diskusi nikde nepopírá
platnost kosmických vlivů, popírá jenom jejich vládu nad Izraelem, což kabalistickou mluvou značí
symbolický stav duchovnosti, který působí nad silou konstelací. Na Jákobově žebříku je Izrael
stavem Berija, který drží vládu Jecira.
Velký středověký racionalista Maimonides byl vehementně proti astrologii, ale jiní, a
zejména mystikové, byli pevnými zastánci. Rabi Rava jasně prohlašuje, že štěstí člověka nezáleží
na jeho zásluhách, ale na jeho vládnoucí planetě a velký kabalista Šabataj Donolo z Ban napsal
k této věci rozmanitá pojednání i komentář k Sefer Jecira.
Sefer Jecira, Kniha utváření, je jedním z důležitých klasických děl rané kabaly. Je skutečně
natolik vážená, že Saadia Gaon, vedoucí učenec přední rabínské akademie, k ní napsal komentář.
Podává symbolické schéma o vesmíru v biblických a astrologických termínech a velmi podrobně
vykládá propojení makrokosmu nebe s mikrokosmem člověka. To samo o sobě už je dostatečným
dokladem o užívání astrologie v této tradici, nicméně určitou perspektivu tomuto tématu snad dodá
i úryvek ze Zoharu, z dalšího důležitého kabalistického kanonického díla. V oddílu Vaješeb (180b,
181a) se dočteme tato slova: „Nalezl jsem v knihách starých mystické učení, a vedle něj i jinou
esoterickou tradici, ale obojí je ve svém vnitřním smyslu totéž.“ A dále se hovoří o vlivu Slunce a
Luny a jejich účinku na životy lidí a o tom, jak modlitba může zmírnit očividně neblahý úděl.
Mluví se také o podílu macel tedy štěstěny, osudu, který je přidělen různým stupním duší, aby se
mohly zdokonalovat. To je základní postoj kabaly k astrologii. Dodnes při oslavách Židé říkají
„macel tov“. S postupem času sice toto spojení začalo znamenat „hodně štěstí“, ale doslovný
překlad a kořen slova se týká astrologického vlivu. Příbuzné slovo macalot znamená zvěrokruh.
Podle kabalistické tradice je každá sefira v harmonii s některou planetou. Pro znázornění
vlastností planet v jeciratickém jazyce se používá evokační symbolika řecko-římských bohů, počínaje
zemí v Malchut. Toto astrologické používání mytologie vůbec neznamená víru v klasické bohy,
ale pouze demonstruje působení světa utváření. A tak, i když jsou nebeská tělesa umístěna na
asijatickém stromě s fyzickým sluncem v Tiferet, jemné působení jejich vlivů se popisuje jako plynoucí
rozpoložení světa andělů Jecira. Podle tradice někteří z nich dohlížejí na planetární principy,
které působí jako prostředníci mezi zemským světem Asija a nebeským světem Berija. Teprve ne-
68-
dávno kabalisté umístili Uran do Chochma, tradičně ztotožňované se zvěrokruhem, a Neptun do
Keter, tradičního rešit hagilgulim, prvotního víření či ohnivé mlhy galaxie. Tato pozdější umístění
stejně jako dodatečné dosazení nedávno objeveného Pluta do Daat, jsou pouze spekulativní. Jako
celek však schéma ukazuje aktivní a pasivní planety na funkčních bočních sloupech a světla vědomí
a vůle na středním pilíři.
Kabalistická tradice se symbolicky dotýká zvířetníku, pásu dvanácti souhvězdí, kterými
putuje Slunce, Luna a planety na své pouti nebem. Sefer Jecira přináší přesný výčet ročních období
a míst v těle, která ovládají, a každému z nich připisuje jeden z dvanácti kmenů Izraele. Každý
z biblického bratrstva představuje jeden ze základních typů lidských bytostí, tj. dvanáct možných
povah jeciratické Tiferet. Tak např. potomek královského rodu Juda je tradičně martovským
znamením Skopce, a Menaše, Štír, je kmenem mystiků a proroků. Podle tradice odpovídají ostatní
kmeny znamením takto: Isachar Býk, Zebulon Blíženci, Reuben Rak, Šimon Lev, Gad Panna,
Efrajim Váhy, Benjamin Střelec, Dan Kozoroh, Ašer Vodnář a Naftali Ryby. Z hlediska
jeciratického stromu je zvířetník rozestavěn v triádách a znamení Lva a Raka jsou nad horní a dolní
tváří, kde vládne Slunce a Luna. Je třeba poznamenat, že umístění každého znamení je platné ve
vztahu k vlastní vládnoucí planetě a přilehlým sefirotám. Sefirotický zákon se také projevuje tím,
že mužská a ženská znamení se přímo vztahují k aktivní a pasívní straně stromu. Totéž kabalistické
pravidlo se vztahuje na Slunce a Lunu, aktivní a pasivní světla, která vyjadřují vertikální osu
milosti a přísnosti.
Vnitřní vzájemně působící spletitosti nebeských těles a zvířetníku se dotýkají řady
andělských armád, táborů, legií a kohort, připisovaných jeciratickým funkcím. A skutečně
v některých apokalyptických dílech, jako např. v oddílu Pojednání o nebeských světlech v jedné
z Enochových knih, lze nalézt detailní výklad andělů a mechanismů planetárního a hvězdného
světa. Z hlediska našeho zkoumání vztahu mezi vyššími světy a vtěleným lidstvem postačí, když se
podíváme jen na vzájemné propojení psychiky s astrologickými aspekty Jecira.
Jak už víme, psychický strom lidské bytosti lze přesně překrýt stromem zvířetníku a
nebeských světel. A takto vidíme, že Slunce přesně odpovídá Já, Luna zas egu a planety různým
psychickým funkcím. Je to stejné i se všemi triádami s výjimkou pěti horizontálních, které se týkají
rovin vědomí a vůle.
Z důvodu zřejmých je toto astrologicko-psychické kabalistické zkoumání příliš složité a
komplexní, abychom o něm mohli v této knize detailně pojednat, a tak se musíme spokojit se
stručným pravidlem, že každé vtělení lidské bytosti z Jecira do asijatického těla uskutečňuje
fyzickou krystalizaci individuálního ducha v momentě zrození. A tak pozice fyzických planet,
Slunce a Luny ve vztahu ke zvířetníku a jejich konstelace vůči Zemi působí jako indikátor jemného
stavu makrokosmu podobně jako ručičky na hodinách. Ani ručičky ani hodiny nejsou čas sám, ale
pouze představují jeho rytmus. Tak je tomu i s horoskopy narození, které ukazují vztah mezi
makrokosmickými principy Jecira a mikrokosmickou strukturou psychiky.
Příklad planetární korespondence lze spatřovat v emocionální dvojici Marsu a Jupitera. Disciplina
Marsu a expansivní síla Jupitera v archetypální formě vykazují kontrolu psychického soudu
Gevura a hluboký emocionální pud lásky a milosti v Chesed. A tato souvislost jde ještě dál, neboť
archetypální obrazy starobylých bohů ve skutečnosti přesně odpovídají archetypům, které objevila
Jungova psychologie. Mars se tedy stává hrdinou a Jupiter velikým králem. Tradice západní magie,
která si vypůjčila mnoho kabalistických principů, používá tytéž archetypy k evokaci jeciratických
sefirot v jejich magickém působení. Psychologické archetypy darebáka nebo krásného mládence či
sličné panny se přímo vztahují k Merkuru a Venuši a jsou přisuzovány Hod a Necach. Chochma a
Bina, v kabale známé jako velký otec a matka, poukazují na anima a animu psychiky a jejich planety
Uran a Saturn se vztahují k mágovi a velké matce magické tradice. Z toho všeho pochopíme, že
v rovině makrokosmu a mikrokosmu se vynořují stejné sefirotické principy vnitřní a vnější manifestace.
Pro bližší ilustraci tohoto bodu se podívejme na Slunce a Lunu. Astronomické slunce leží
v Asija na obloze a biologické v těle v centrální nervové soustavě, zatímco Luna působící jako
-69-
ohromné mechanické kyvadlo zemských přirozených rytmů se v mikrokosmu projevuje
v autonomních tělesných systémech. V Jecira je sluncem Já, tj. vnitřní čep, který ozařuje celou psychiku
přes často zastiňující vnitřní lunu mysli ega, která pouze zrcadlí obrazy vědomí.
Astrologicky a psychologicky řečeno, základní Já lidské bytosti patří jednomu z dvanácti
typů; které odpovídají slunečním znamením. Tím se praví, že Tiferet člověka má např. kozorožské
nebo blíženecké zabarvení. A tak co já, tedy Malchut ducha Berija, dostává konkrétní jeciratické
zabarvení prostřednictvím jednoho ze znamení zvěrokruhu. Ve skutečném vtělení to znamená, že
dejme tomu v případě Kozoroha, bude já vážné, pomalé v jednání a že bude nadáno všemi dary i
slabostmi svého znamení. A tato podstatně kozorožská psychika zas bude naopak ovlivňovat
zděděné tělo kozorošským způsobem, i když ascendent nebo typ fyzického těla, umístěné do
Malchut Jecira a Tiferet Asija, budou fyzický charakter modifikovat. A podobně i poloha Luny
v okamžiku narození, řekněme ve Štíru, bude ovlivňovat Jesod, protože překryje ego štírovskou
myslí, a to ovlivní náhled dotyčného člověka. Slovo „náhled“, způsob nazírání, to velmi přesně
vystihuje.
Než přikročíme k tomu, jak je člověk ovlivňován shora, musíme si uvědomit, že toto
působení je ve skutečnosti vykonáváno zevnitř. A navíc existuje několik různých rovin, které
mohou ovlivňovat jednotlivé lidi, ale ne každý podléhá všem rovinám. Stručně řečeno, tento velmi
komplikovaný mechanismus, jímž je psychické tělo lidské bytosti, je vytvořen se stejné látky, síly a
vědomí jako svět, který ovládá stav makrokosmu. Tímto makrokosmem nejsou pouze fyzická
nebeská tělesa, nýbrž i jemné přílivy a neustále proměnlivé formy jeciratických kombinací. Tyto
kombinace se skládají z jeciratických principů, které zakládají rozpoložení doby. Vidíme je jako
nebeské vlivy, ale ve skutečnosti jde o působení stromu utváření, který zas podléhá kreativním
impulsům stvoření, z něhož se původně vynořil. A tak dostává jednotlivec, jenž byl stvořen kvůli
konkrétnímu úkolu, svou specifickou psychickou anatomii, kterou vylaďují sklony nebeské
rovnováhy zvěrokruhu. Tento jedinečný temperament, jenž se skládá z mnoha jemných seskupení
jeciratických triád a planetárních sefirotických uvolnění a napětí, je přesně uzpůsoben epoše, do níž
se narodí. Každý jednotlivý člověk se tak skutečně stává dítětem své doby. A jako takový si může
zvolit, zda bude existovat jako obyčejný člověk mezi mnoha v Asija, zda prožije význačný osud
v Jecira anebo zda bude už na Zemi vykonávat kosmický úděl Berija.
-70-
19.
Osud obecně
V kapitole o vtělení (kap. 15) jsme viděli, jak se jeciratické tělo psychiky při početí spojí
s oplodněným semenem asijatického těla, které rostoucí plod pomalu obléká až do okamžiku
narození. Při prvním vdechu fluidní stav jeciratického těla ztuhne v relativně krystalickou psychiku,
která plně vstupuje do přirozeného světa přes Malchut Asija. Od této chvíle, se celý proces obrací,
neboť tvořivý blesk se proměňuje v evoluční impuls vystoupit zpět po Jákobově žebříku směrem ke
svému zdroji.
Prvním krokem, který musí novorozeně vypuzené z mateřského lůna podstoupit, je přechod
na úplně nový způsob výživy. V podmínkách asijatického stromu to obstarává Tiferet ústřední
nervové soustavy, což je Malchut Jecira, tedy tělesná báze psychiky. Jak organický proces růstu
pokračuje směrem k uskutečnění podoby celem plně dospělé osoby, Jesod psychiky, tedy Daat těla,
začíná stavět podobu těla a tvořit základ pro psychiku. Toto ohnisko se stává myslí ega a vytváří
lunární stádium lidstva po pozemském stádiu budování těla. Dětství je stavem Merkura, v němž
funguje Hod, biopsychický princip vědomého učení a komunikace. Po něm následuje mládí a
rozvoj aktivní instinktivní Necach biopsychických procesů. Ve stupni Slunce čili Tiferet je
dosaženo vrcholného rozkvětu a člověk je organicky plně vyspělý a je vidět celý jeho fyzický
potenciál. To nastává ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou. Mars a Jupiter, tedy fáze Gevura a
Chesed, představují ukázněné směřování života a začátek středních let s doprovodnou velkorysostí,
protože ambice se naplnily. Saturn s Uranem obstarávají reflexi životních zákonů prostřednictvím
Bina a zjevení obdržená prostřednictvím vnitřního intelektu Chochma. Princip poznání Daat se
vztahuje pouze k těm, kdo naslouchají hlasu ducha. V Keter nastává smrt, a tam se také člověk opět
spojuje s Boží podstatou, neboť Keter Jecira je Malchut Acilut. Jestliže toto sjednocení není
permanentní, pak se duše vrací opět dolů a začíná nový cyklus.
Jak psychika při svém růstu prochází jednotlivými jeciratickými sefirami, dotýká se určitých
planetárních principů. To znamená, že přímý přístup ke kosmickým rovinám bytí mohou mít pouze
ty části psychiky, které byly rozvinuty. Prakticky to značí, že makrokosmický vliv horních světů
má na ty, kdo nepostoupili na určitý stupeň vývoje, pouze obecný dopad. V důsledku toho také tito
lidé nereagují selektivně na jemnější nebeské události, které se kolem nich dějí. Podle své vlastní
volby si lidé vybírají obecně běžný život nebo život jedinečný.
Pro ilustraci principu zmíněného výše začneme v Malchut. Člověk, který žije pouze pro své
tělo, nepodléhá žádnému jinému zákonu než zákonu fyzické existence. Bude jíst, spát a zemře
v rovině lidské vegetace. Život se stane pouhým dlouhým koloběhem dne a noci, který opakuje
stále stejnou písničku s mizivými sezónními odchylkami. Takový člověk bude naprosto svázán se
Zemí. Žádná jiná událost jej neovlivní, dokonce i doba války či míru na něj bude mít minimální
dopad, neboť se bude starat pouze o své fyzické přežití za každou cenu. Člověk, jenž pokročí k fázi
lunárního ega, bude na vyšší rovině. Avšak pro tento typ všechno bude egocentrické, celý svět se
bude točit kolem jeho nálad a představ o životě. Tito lidé budou jako malé děti plni zapomnění a
nezájmu o Věci, které se jich bezprostředně osobně netýkají. V důsledku toho budou jako dospělí
vpravdě „lunatiky“ ‚ blázny, kteří žijí zcela pod přílivem a odlivem lunárních vlivů. Prakticky
budou poněkud otevřenější vůči světu než lidé ve stavu Malchut Země, ale toto otevření není ničím
víc než „já a moje“ a „my a oni“.
-71-
Stav Merkura a Venuše se jasně projevuje v oddávání se dětinským zábavám, zvědavosti a
vzrušení, smyslovým požitkům a vášním. Ti, kdo se zastaví na stupni Merkura, jsou dobře
informováni o všelijakých faktech, ale nemají žádné skutečné zkušenosti. Budou sledovat světové
události s encyklopedickou mentalitou. Nikdy však nebudou reagovat odpovídajícím způsobem, i
když možná budou skládat nekonečné teorie, jak vyřešit světové problémy. Lidé, kteří dosáhnou
stupně Venuše, ale nepřekročí jej, mají zkušenosti a zážitky, ale netouží porozumět jejich významu.
Jsou stateční a přijímají vše, co jim život nabízí, ale nikdy nedojdou dál než k uspokojení tužby.
Nikdy nebudou zkoumat, proč se přihodilo dobré nebo zlé. Běží nebo bloudí od jednoho potěšení
nebo bolesti ke druhému, aniž by se něčemu přiučili, až jednoho dne se všechna fyzická potěšení
vyčerpají a bude se jim zdát, že nezbývá nic než smrt. Obě fáze Merkur-Hod a Venuše-Necach
náležejí k biopsychickým rovinám a ustavují všeobecnou vegetativní rovinu lidské existence.
Kabala lidi této sféry pojmenovává ám haárec, lidé Země. Co do kosmických událostí podléhají
záležitostem vnějšího světa a jsou masově ovlivňováni planetárními rytmy, které ovládají světové
události lidstva. Ty se obvykle považují za historii.
Velká triáda, kterou tvoří jeciratická Hod-Necach-Malchut, v sobě obsahuje tři podtriády
soustředěné na ego Jesod. Těmito podtriádami jsou v každém jednotlivci aspekty myšlení, cítění a
jednání podle jeho přirozenosti. Ve sféře lidstva je představují tři tělesné typy symbolizované třemi
Noemovými syny Šemem, Chámem a Jáfetem, kteří jsou mýtickými praotci tří základních skupin
lidského rodu. Toto fyzické dělení je naprosto odlišné od dvanácti patriarchů Izraele, kteří
reprezentují dvanáct psychicko-duchovních typů já. Díváme-li se na ně jako na fungující celek,
každá triáda podléhá obecnému vlivu nebeského principu bez ohledu na to, který v dané době
vládne. A tak např. nastanou období činnosti, expanze a dobrodružství, bude-li stimulována triáda
Venuše-Luna-Země, a doby mentální spekulace a invence, jestliže se objevuje triáda Merkur-Luna-
Země, ale vstoupí-li do popředí trojúhelník Merkur-Luna-Venuše, objeví se éra umění. Všechny
tyto fáze se budou jevit jako stále proměnlivý kaleidoskop mundánních nálad, které působí na
světovou populací různě. Můžeme to například vidět v náhlé módní popularitě některých zábav,
která zachvátí celou zeměkouli - svého času to například byla horečka hula-hop - nebo ve vzplanutí
malých válek či krátkodobé fascinaci novým vynálezem nebo vědeckou událostí, jakou např. bylo
přistání na Měsíci, které přes svou kosmickou významnost zakrátko ztratilo zájem světové
veřejnosti. Na této rovině je zcela samozřejmě málo individuality. Je v ní všechno na jedno brdo,
milióny lidí žijí víceméně stejně přes veškeré rozdíly v čase, prostoru, oblékání a zvycích.
Individualita začíná v animální rovině se sluncem - s Já. Tady člověk začíná být tím, čím
skutečně je. Je tu pravda a světlo, a jestliže vychází z lidské animální triády Hod-Tiferet-Necach,
může převládnout a prorazit stezku hmotou vegetativní lidskosti. Tento jev lze vidět v podnikání,
vědě a umění i ve vládě. Takoví animální jedinci prožívají život se smyslem pro zvláštnosti. Jsou
různí a sami pro sebe důležití, dovedou ovládat slabší lidi, manipulovat jimi a využívat je pro své
vlastní ambice, ať už je to sebezveličení anebo zjevný idealismus. Lidé působící z triády Hod-
Tiferet-Necach mají velmi silný smysl pro identitu. Vidí to, co jiní nemohou. Ve vztahu
k obyčejným lidem jsou bdělí a navíc mají vůli prosadit si svou. Je-li to nezbytné, smetou
kteréhokoliv animálního muže nebo ženu, kdyby se jim postavili. Dějiny jsou plné konfliktů lidí,
kteří využívali bytostí s menší vůlí k vlastním cílům. Ale vůbec to není tak, jak si oni sami
představují. Ve skutečnosti jich totiž větší nebeské síly využívají k naplnění kosmického plánu. Za
příklad zde mohou sloužit velká pozdvižení v dějinách, například pád Římské říše nebo první
světová válka.
První světová válka byla vyvrcholením dlouhotrvajícího kosmicko-pozemského tlaku, jenž se
v Evropě vytvářel. Historicky se ve struktuře evropské společnosti od dob francouzské revoluce
objevilo jen málo významnějších politických hnutí, jen několik nezdařených pokusů o reformu. Ale
ve skutečnosti však v tomto vysoce kreativním období průmyslové revoluce prodělal tento kontinent
značnou ekonomickou a sociální proměnu, a ta s sebou přinesla hluboké napětí v evropské
mezinárodní komunitě. To se navenek projevilo ve spojenectvích a napětích mezi národními sesku-
72-
peními ústředních evropských mocností, Západu a Ruska. Bylo to zjevné i ve vojenském a námořním
handrkování o moc mezi Německem, Británií a Francií, která se německé armády obávala a
toužila po odvetě za porážku z roku 1871. A mezitím po celém Rakousku-Uhersku i v Ruské říši
vnitřně působily mocné politické proudy tlačící na státní zřízení. Otáčení téhož kosmického šroubu
rozdmýchalo povstání porobených národů na Balkáně a v Irsku. Vnějšně panoval stabilní mír, ale
každý, kdo měl vhled, cítil vzrůstající napětí. Kabalisticky řečeno dostávaly milióny jeciratických
těl aktivní přítok stimulů z nebeského světa. Nepochybně tento stejný vliv přinesl i období velkých
vynálezů a objevů ve vědě a několik důležitých hnutí v umění, jakož i již zmíněný impuls masové
emigrace do zahraničí. Negativní aspekt se projevil v politickém a průmyslovém neklidu a
v obrovských investicích do lidí i materiálu pro válku. Tyto jevy se kumulovaly mnoho let pod stabilními
režimy vládnoucími podle pojetí z počátku 19. stol., které udržovaly milióny lidí
v sociálních a ekonomických poutech, zatímco se moc a bohatství soustřeďovaly do rukou dědičné
elity. V srpnu 1914 byl kotel plný páry k prasknutí. Slunce stálo ve Lvu v opozici k Uranu a Jupiteru
a Saturn s Marsem spolu byly v kvadratuře. Když jeciratická Tiferet přivedla napjatou Chochma
a Chesed a vzájemně se ničící sefiru Bina a Gevura do maximálního napětí nahoře i dole, vně i
uvnitř, nastala v makrokosmu hrozivá a výbušná směs.
Tak tomu bylo, když jednotliví animální lidé po celé Evropě bojovali jeden proti druhému,
hnáni osobními ambicemi, rozděleni v nepřátelské tábory a seskupeni v aliancích, když národní
shluky usilovaly uchovat si nebo získat nadvládu a současně udržet rozbouřené davy obyčejných
lidí na kontinentě v jejich ekonomické a sociální pozici. Sledujeme-li to detailně, vidíme, jak osudy
jednotlivců po léta vzájemně spjaté vnesly do zřízení každého národa zvláštní zabarvení. Příkladem
jsou třeba podobnosti a rozdíly mezi britským a německým námořnictvem. A to zas určovalo
způsob, jakým se uzavírala nebo porušovala spojenectví. A do léta 1914 se mezinárodní situace
vyvinula tak, že stačil jeden jediný incident, aby se spustilo obrovské uvolnění psychické a fyzické
(jeciratické a asijatické) síly a formy. To se stalo, když v osudovém okamžiku zkřížil osud
animálního člověka z rolnického rodu osud (pravděpodobně) vegetativního člověka z královské
krve. Když jednoho letního dne (kdy lunární ego a martovský soud byly v konjunkcí) v temném
městě jménem Sarajevo Gavrilo Princip zastřelil následníka rakouského trůnu arcivévodu
Ferdinanda, začaly se měnit životy miliónů lidí. Do několika týdnů všude propuklo válečné
šílenství a lidé spěchali na smrt kvůli něčemu, co pro ně jako pro jednotlivce nemělo žádný
skutečný smysl. Animální lidé i vegetativní lidé byli zahnáni do čtyř roků násilí a brutality, které
umlčely jakýkoliv nárok Evropy být pokládána za centrum civilizace. Konflikt se rozšířil po celé
zeměkouli a říše, které svou podstatou ani nebyly evropské, např. po staletí stabilní otomanská říše,
se rozpadly a velké nové národy, jako například Američané, prolomily své stoleté izolacionistické
doktríny a nechaly se zatáhnout do všeobecného konfliktu. Koncem války se radikálně změnila
politická i sociální tvář lidstva. A proces změny, který odstartoval Principův výstřel, dodnes
pokračuje. Svědčí o tom druhá světová válka i její převratné politické, vědecké a sociální důsledky.
Z hlediska naší studie je osud animálních jednotlivců pouhou stříbrnou nitkou v nespočetných
miliónech měděných nití obyčejných lidí. To nám připomíná pargod,1 záclonu duší, která visí před
Božím trůnem. Ve stavu zrodu tu vidíme, jak se proplétají mnohé osudy a jak je každý ve vztahu
k osudům na obou stranách. Vezmeme-li tuto analogii jako přesný obraz lidské situace, vidíme, že
nit jedné duše se může dotýkat mnoha dalších, některých zblízka a jiných na dálku, a že některé s ní
mohou být tak těsně spjaty, že nastává osudové spojení. Ve skupinovém spojení lze tento jev pozorovat
v osudech rodin, společenství a dokonce národů. A navíc nit lidského údělu, která prochází
přadenem osudu, se někdy zřetelně projeví, stane-li se nějaký jednotlivec ohniskem epochy, ať už
nevědomě jako Napoleon, nebo vědomým aktem, který mění běh dějin, jaký např. učinil Jošua ben
Miriam Nazaretský. Avšak takové důležité body obratu v životě lidstva se dějí jen za přítomnosti
všech zučastněných, takže z hlediska osudu čili z Berija není žádný život bezvýznamný, ani život
1 sudrp
-73-
nejposlednějšího žebráka jerusalémského, který byl zázračně vyléčen, ani toho nejzhýralejšího
francouzského vojáka, který zlovolně střílel ruské mužiky, když hořela Moskva. Všichni mají svou
neosobní roli, kterou hrají při velkolepém rozvíjení kosmického plánu, jejž můžeme vnímat pouze
při dlouhém a hlubokém pohledu na vesmír. Tato vize je nepřijatelná pro ty, kdo žijí výlučně ve
světě Jecira a za skutečnost považují pouze jesodický životní názor pomíjivého ega.
Za bio-psychickou Keter fyzického těla leží vyšší a vnitřní část psychiky. V tomto
neviditelném světě nevědomí působí jeciratické a berijatické vlivy, které nepovšimnuty přirozeného
člověka většinou míjejí. Tak tomu je proto, že v této rovině vlivy superiorních planet, tj. planet vně
zemského orbitu (na rozdíl od inferiorních - Luny, Merkura a Venuše) a naší galaxie mají delší a
jemnější působení na lidstvo. Pro přirozeného člověka jsou takové vlivy příliš obecné, ale pro
skutečnou individualitu jsou změny v této horní a vnitřní oblasti psychiky velmi specifické. A zde
začíná jedinečný, zvláštní osud, jenž je nástrojem osudového určení.
-74-
20.
Osud jedinečný
Až dosud jsme se zabývali pouze tím, čemu se někdy říká přirozený zákon velkých čísel. Pod
tímto všeobecným zákonem fungují vegetativní a animální lidé dolní tváře Jecira jako horní země
k dolní zemi rostlinného a živočišného království. V této působnosti jednají jako pozemská lidskost
víceméně připoutaná na Zemi a podřízená koloběhu života a smrti. Avšak existují i jiné roviny
lidstva, které se sice také narodí na zemi a chodí po ní a umírají, ale nejsou vůbec ovládány zákony
přírody. To jsou ti lidé, kteří se uskutečňovali a získali skutečnou individualitu. Takoví lidé mají
význačný osud ve srovnání se všeobecným osudem.
Co je osud? Osud je dráha vývoje jednotlivého života, která sleduje určitý jedinečný soubor
charakteristických rysů. Může stoupat vzhůru nebo klesat, může být dobrá nebo zlá. Osobám, které
ji pozorují, může být její cíl zřejmý nebo nejasný, ale dráha života nikdy není bez určitého řádu.
Osud působí jako nástroj osudového určení a vždy zapadá do velkolepého obrazce mnoha jiných
životů ve stejné době. A navíc se přímo nebo nepřímo vztahuje k těm, kdo žili dříve nebo přijdou
teprve poté, co se onen jedinečný osud naplní. Každý osud nebo život je speciálně uzpůsoben
svému stupni v celkovém bytí životů konkrétního člověka, takže kratičké rozpětí životních let je jen
specifickým momentem v kosmickém dramatu, v němž je jen živou nití ve tkanivu lidského
osudového určení.
Osud je jeciratické vyjádření lidského osudového určení, jak se odvíjí od života k životu,
které bylo původně stvořeno v Berija. Když je lidská bytost seslána do Jecira jako čistý panenský
duch, dostává duši, kterou si obléká. Pak přebývá v pokladnici duší, dokud není povolána ke vtělení
do fyzického světa. Tak praví tradice. To se děje, když nastává situace, která přesně odpovídá
potřebám cíle onoho ducha, a duch se tedy ve skořápce duše narodí ve fyzickém těle do určité
rodiny, času a místa. Ve chvíli narození je pak jeciratický strom psychického těla duše nastaven
podle stavu makrokosmického světa v onom okamžiku. Tím je dáno jedinečné uspořádání
jeciratických sefirot, neboť poloha Slunce, Luny a planet ve zvěrokruhu a jejich vztah k Zemi
určuje psychické sestavení, které je jedinečné a vlastní jen dotyčnému člověku.
Jak je tím ovlivňován osud jednotlivce? Odpověď možná najdeme, jestliže prozkoumáme
jeden skutečný život. Tak Napoleon Bonaparte se narodil r. 1769, kdy Uran byl v Býku, Neptun
v Panně a Saturn v Raku. Tyto pomalé planety utvořily vnější a vnitřní pozadí pro určitou generaci
dětí, které se v této době narodily. V konkrétnějším ohnisku však v srpnu stál Jupiter ve Štíru, Mars
v Panně a Slunce ve Lvu. Patnáctého dne v měsíci byla Venuše na sedmém stupni Raka, Merkur na
šestém stupni Lva a nejrychlejší nebeské těleso Luna právě probíhalo 28. stupněm Kozoroha.
Všechny tyto nebeské polohy byly nastaveny na minutu stupně přesně, když nad obzor nad
Bonapartovým domem v Ajacciu na ostrově Korsika vystupoval sedmý stupeň Vah. To dalo
novorozeňátku jedinečný okamžik času pro vstup do světa. Žádný jiný člověk, pokud se nenarodil
na stejné posteli ve stejných čtyřech minutách jako Napoleon, nemohl mít tutéž biopsychickou
krystalizaci.
Všichni, kdo se narodili v tomto období, byli produkty a dětmi své jedinečné doby. Když nakonec
starší generace předala světové jeviště generaci Napoleonově, situace se již chystala na světové
drama, ve kterém měl sehrát tak prominentní roli. Bez celkového pozadí revoluce, která zachvátila
Francii a ohrožovala opravdu celou Evropu, by se byl Napoleon nikdy nepozvedl k tomu,
-75-
aby se stal tím, co mu bylo vlastní. Makrokosmos zrodil v lidském mikrokosmu atmosféru sociálního
neklidu a politického idealismu. Napoleon byl zatažen do jednoho lokálního centra bouře svou
jedinečnou psychikou a jejím nadáním i potřebou francouzského národa, aby politické vakuum vyplnil
vůdce jeho kalibru a temperamentu. I jiní se snažili nasytit potřebu bouře, ale neuspěli, protože
nedokázali udržet ohnisko vířících davů a nálady francouzského lidu. Napoleon na sebe nejdříve
upoutal pozornost svým charismatickým temperamentem a později se tato jeho vlastnost natolik
rozvinula, že veřejnost fascinovala a pak ovládla a spojila rozvášněné politické frakce v jednotu,
takže vše vyústilo v národní uznávání totožnosti jeho osudu a osudového předurčení Francie. Tento
svazek člověka s národem urychlil veliké mezinárodní drama, a vzestup a pád napoleonské éry měl
ovlivnit generaci Evropanů, kteří žili v té době.
Za Napoleonovým osudem se skrývá jedinečný mechanismus souběžných zdůraznění v jeho
jeciratickém stromě. Napoleonova Tiferet byla lví a sefira Jesod kozorožská, jeho já tedy působilo
přes simultánní Keter fyzického stromu jako dominující vůle nad vůlí ostatních animálních lidí i
nad vegetativními davy, které zručně zorganizoval svým kozorožským egem. Obě tato zvířetníková
znamení se týkají moci. Lev usiluje o vládu prostřednictvím svého Já a Kozoroh chce ovládat
pomocí zákona. V Napoleonově psychologii byly obě tyto vlastnosti charakteristické. Mars v Panně
dal jeho Gevura praktickou přesnost a Jupiter ve Štíru zaostřenou mocnost Chesed, tedy hlubokou
emocionální hnací sílu a zvláštní charisma, pro které se ho lidi báli i pro které ho milovali. To
způsobila skutečnost, že obě planety psychického soudu a milosti byly vzájemně dobře
aspektovány, což znamenalo volný průtok pro emociommální sílu a směřování. Se Saturnem
v opozici na Lunu je tomu naopak, a tak jesodické ego a porozumění Bina, které bývají v opozici
dost často, podléhají omylům. Toto vše plus skutečnost, že Napoleon měl Saturn blízko poledníku a
v domě světových úspěchů a ambicí, způsobilo císařův pád, hlavně proto, že ego nepochopilo
vojenský a politický fakt, že Evropa půjde nakonec proti němu.
I když je toto technické vylíčení samozřejmě velmi stručné, umožňuje nám zahlédnout, jak se
krystalizuje konkrétní psychika. Vidíme, jak je jedna sefira příliš zdůrazněna, zatímco jiná je
potlačena nebo v konfliktu s dalšími. To vytváří spletitou situaci v psychice, která dává sílu i
slabost, talent i pošetilost a emocionální i intelektové bloky a snadné momenty. Taková
konfigurace psychologických principů se zaostřuje do toho, co se jeví jako jedinečná povaha,
kterou rozeznáváme u sebe i u druhých. To zas způsobuje, že nás přitahují nebo odpuzují různé
okolnosti, a že si vybíráme nebo že nás přitahuje určitý způsob života. Tento život může mít
náklonnost pro vědu nebo umění nebo půjde za mocí a slávou jako v případě Napoleona. A tak
procházíme životem a náš osud je čím dál tím zjevnější, pokud jednáme jako jednotlivci, kteří
nejsou zmítáni věcmi, jež ovládají většinu lidí. A navíc, protože jsme to, co jsme, se vším svým
nadáním i slabostmi, vybíráme si za přátele i spolupracovníky lidi nám podobné. To platí podobně i
pro naše milostné vztahy s těmi, kdo mají to, čeho nám se nedostává, nebo kdo vyhovují potřebám,
které vznikají působením konkrétní rovnováhy sefirot v naší psychologii. Tento osudový typ vztahů
je zcela odlišný od tělesných spojeni. Fyzické vztahy jako takové jsou vztahy Asija a patrně nejsou
ničím víc než obchodními vztahy nebo vztahy vyplývajícími z vášní. Všechna osudová setkání se
týkají psychiky, a to často její nevědomé části.
Nevědomý aspekt psychiky působí za prahem linie jeciratické Hod-Necach. Pobídky a motivace
superiorních planet a jejich působení na dolní a horní sefiroty tedy často zůstávají úplně nepovšimnuty
s výjimkou okamžiků osvícení nebo krize. A takové události jsou také obvykle osudové a
mění mechanický běh života. Obvykle nastávají, když konfigurace sil jak planetárních, tak psychických,
vynese do čela problém nebo plody nějaké práce, které se utvářely dlouho před tím. Většina
lidí ani tyto veliké krize neprožije. Nikdy si netroufnou podstoupit riziko cesty za svou individualitou,
i když sebevíc protestují proti tomu, čím jsou. Jsou zaměřeni na svoje ego neboli Jesod, a
tak se jich podstatně dotýkají jen vnější světské události, které je přemohou, např. úpadek průmyslu
nebo vypuknutí války. To však neznamená, že by snad netrpěli nebo se neučili a nerostli, ale že
jejich proces je postupný a přirozený a že jim může trvat mnoho životů, než se něčemu naučí. Ten,
-76-
kdo si zvolí cestu individuality, urychlí svůj vývoj, ale to s sebou nese také těžší zkoušky ducha
vtěleného v jeciratickou anatomii duše.
Rozdíl mezi individualitou z vlastní vůle a zástupem lidství je v tom, že ten, kde volí
individualitu, žije podle celého svého jeciratického stromu, zatímco čistě přirozený člověk žije
pouze podle nižší psychické tváře a těla stromu. A v tomto rozdílu může jít někdy ještě o něco víc
než o jednotlivce hledajícího svou vlastní osudovou cestu, protože takový člověk je přímo
ovlivňován horní tváří Jecira, a tak jeho prostřednictvím příležitostně zasahuje přítomnost a kriteria
dalšího světa, světa Berija. Náš příklad Napoleona ilustruje, oč jde. I když je takový člověk třeba
považován za menšího diktátora, jenž na pár let vládne nižším světům, slouží zároveň horní říši
stvoření, ačkoliv v jeho případě se jedná o službu nevědomého nástroje osudového určení. A tak
když prožíval Napoleon svůj osobní osud, vykonával i kosmický úkol, kterým bylo vymýtit
přestárlý a překonaný politický systém, podobně jako kdysi učinili i jiní dobyvatelé, např. Hun
Atila. Když splnil svůj úkol, smetla jej Štěstěna, totiž nálada doby, ze scény a on zemřel jako
izolovaný katalyzátor na odlehlém ostrůvku v jižním Atlantiku.
Ne všichni lidé osudu, kteří se stanou postavami osudového určení, si uvědomují velkolepý
plán, který prochází dějinami. Ale někteří z nich skutečně znají a zvěstují směr jeho toku, protože
žijí v rovině nad sférou nebeských vlivů. Ale o tom budeme hovořit až později, protože nejdříve
musíme pootevřít kabalistická zkoumání osudu a osudového určení.
-77-
21.
Gilgulim - převtělování
Mnohé jsou světy, jimiž obíhají, a každý oběh je zázračný mnoha skrytými způsoby, ale lidé
o těchto věcech nevědí a ani je nevnímají.“ Tak praví Zohar (III, 99b) o převtělování.
Na zemi v každou dobu zpravidla žijí tři generace lidí. Během svého života projde většina
lidských bytostí rolí dítěte, rodiče a prarodiče. Rytmy přírody jsou uzpůsobeny tak, že se nová
generace rodí, když prarodiče již prošli svým vrcholem a začínají stárnout, takže dítě je vychováno
v přítomnosti všech věků člověka. Rostoucí jednotlivec tedy prožívá dětství v rodině, mládí
v experimentování, vrchol sil v naplňování ve světě, střední věk v jeho výsledcích a reflexi života
ve stáří. V jednu chvíli v životě je nejmladším, v následující již nese zodpovědnost a pak je
nejstarším a zakrátko bude stát tváří v tvář smrti. Přirozenému člověku je smrt koncem života,
protože je s to vidět jen asijatickou mrtvolu. Pravda hmoty je však jiná, díváme-li se na ni z horních
světů.
Tak jako se při zrození duše vtěluje, tak se také při smrti z těla uvolňuje. Kabalisticky to
znamená, že asijatické tělo přestává existovat jako organismus a rozpadá se zpátky na svou
elementární sílu a formu, ale vědomí středního sloupu se stáhne zpět vzhůru do Jecira. Tradice
praví, že to vyvolává ozvěnu po všech třech světech, ačkoliv zpravidla zůstává nepovšimnuta.
V případě rostlin a zvířat se vědomí navrací do Keter Asija, aby je duch druhu opět poslal do
semene další generace onoho zvířete nebo rostliny. V případě člověka, který je v podstatě
andělskou bytostí chodící po zemi, je tomu jinak. Člověk při smrti posouvá dimenze z horní tváře
Asija do dolní tváře Jecira, a tam ještě před dalším stupněm vývoje onoho člověka nastává důležitý
proces.
Většina esoterických tradic, a kabala tu není výjimkou, se shoduie v tom, že lidská bytost
není zdaleka mrtva, jestliže fyzicky umře.
Všechna líčení posmrtného stavu podávají zprávy o tom, že při smrti těla psychická podoba
člověka po krátkou dobu prodlévá v blízkosti své mrtvoly a zvyká si na myšlenku smrti. Kromě
toho začne proces, kdy mrtvý znovu přehlíží svůj život, a kdy se mu znovu vybavuje každičká
událost, aby byla posouzena. Kabalisticky řečeno to jsou všechno vzpomínky nakupené kolem
sefirot a v triádách Jecira, které běží jako znovu promítaný film na plátně Jesod mrtvého člověka.
Toto zpětné odvíjení života podle zpráv přináší jak intenzivní bolest, tak i intenzivní radost, protože
dobré i zlé skutky se do detailu oživují s neobyčejnou jasností. Nechybí nic, a dokonce i ty události,
které byly potlačeny a dávno zapomenuty, se člověku promítnou, aby spatřil a posoudil představení
svého života. Náznaky tohoto procesu lze pozorovat nejen u starých lidí blížících se smrti, ale také
u mladých, kteří se za nemoci nebo nehody smrti přiblížili. Stále znovu se opakující jev, že člověk,
který se topí nebo padá, vidí před očima celý svůj život, není nijak vzácný a to jenom posiluje
důkaz, že tento proces začíná ve chvíli, kdy se fyzické tělo počne oddělovat od psychického těla
v předtuše smrti.
Kabala traduje, že jakmile se dokončí toto odvíjení života, člověk prochází očistcem, posmrtným
obdobím pročišťování. To se opět děje v Jecira, kde se během života nakupí všechna nevyrovnanost
a nedokonalost. Tento proces prý kolísá od obtížného po nesmírně bolestivý podle toho, jak
a kolik zákonů člověk porušil. Výsledkem tohoto pročišťování, které se odehrává především
v triádě Gevura-Tiferet-Chesed, je, že každý sám na sobě vykoná počáteční soud a milost, a pak
-78-
vystoupí vzhůru do nebe Berija nebo zůstane tam, kde je - v ráji nebo očistci Jecira, nebo sestoupí
opět do těla v Asija anebo jde dolů do pekla gehifom. Všechny tyto symboly nebe, ráje, očistce a
pekla jsou alegoriemi stavů bytí, které většina lidí zažila už v životě.
Postoupí-li člověk ke vstupu do království nebeského, pak zpravidla buď naplnil dlouhý
cyklus životů, ve kterých pokračoval pomalý vývoj, anebo vědomým úsilím dosáhl rychlého
postupu během několika málo životů či během jediného výjimečného života. Takový vzestup
umožňuje veliká a hluboká práce na sebezdokonalení anebo skutečnost, že člověk byl již velmi
vyspělou duchovní bytostí. To naznačuje, že lidstvo můžeme opět dělit do tří typů: První dva typy
jsou lidé, kteří se přiklánějí buď k pravému nebo k levému pilíři a které během jednoho života či
mnoha životů přitahuje vykonávat funkční role buď nositelů formy nebo iniciátorů síly ve světě.
V každé společnosti máme konzervativce a radikály. Někteří například působí jako prostředníci či
učitelé v Hod, jiní jako soudci nebo vojáci v Gevura a další fungují jako filosofové nebo členové
vlád v Bina na levém sloupu, profese a role pravého sloupu mohou zahrnovat zemědělce a lidi
starající se o zábavu v Necach, náboženské profesionály a umělce v Chesed a proroky a
revolucionáře v Chochma. Lidé středního pilíře jsou zcela jiní. Nezabývají se tolik udržováním
světa jako tím, aby do něj pronikaly vyšší roviny, a proto se takoví lidé při smrti mohou navrátit do
nebe, odkud přišli především svou vlastní volbou, neboť se v předešlých životech natolik
zdokonalili, že dosáhli určitého stupně poznání o smyslu bytí.
Lidé, kteří se zastaví tam, kde jsou po smrti, si prý najdou jednu ze sedmi jeciratických rovin,
která jejich bytosti nejvíce vyhovuje. Zde, v radostných i hrůzných zónách ráje a očistce, kde se
prožívají odměny a tresty života, panuje podle tradice čas, který se naprosto liší od času, jenž
funguje na Zemi, a stejně tak je odlišný i způsob bytí lidí. V tomto stavu čistého Jecira se nesčetné
množství projevů a esence člověka udržují ve všech svých formách, takže neexistuje žádný fixní a
pevný obraz. Zde se také shromažďují všechna spojení s ostatními dušemi, živými i mrtvými, které
jsou částí jeho osudové skupiny, a ta zase zapadá do velikého osudového určení, které prozřetelnost
Berija pomalu odvíjí po stvořeném prostoru a čase. Proto se jeden člověk nemusí vtělit po dlouhá
pozemská údobí a musí čekat nebo působit v jeciratických rovinách očistce a ráje, než dole v Asija
uzrají správné podmínky, které budou odpovídat jeho stupni vývoje a kosmickému cíli nebe. Poté
je seslán dolů, aby se narodil třeba spolu s dušemi stejné skupiny v podobném čase, ale také možná
v úplně jiné rodině na tisíce mil daleko. Nicméně duše se při osudovém setkání vzájemně poznají,
ačkoliv se důvod, proč tomu tak je, nemusí vůbec projevit, dokud nenastanou určité obecné a
osobní události. A jestliže nenastanou vůbec, pak se možná dříve nebo později bude muset všechno
opakovat na jiném místě a v jiný čas.
Pro ty, kdo se navracejí ke znovuzrození, má kabalistický výraz „gilgulim“, „kola“ nebo
„otáčení“ ‚ takřka okamžitě nesmírný význam. Pramení z biblického výroku v knize Samuel, 25,
29, o životech, které se roztočí jako kámen v praku a jsou vrženy zpět do světa. To se děje tehdy,
když člověk není s to čelit tváří v tvář dalšímu světu a jeho pročišťovacím procesům a hledá rychlé
znovuzrození, aby se vyhnul duchovní odpovědnosti. A jak už to chodí, kosmickému či
psychickému zákonu se nemůže vyhnout nikdo, a tak se takový člověk prostě narodí do takového
fyzického stavu, který odměnou a trestem přesně odpovídá jeho duchovní potřebě. Někdy to vůbec
nebývá příjemné, takže např. zločinec se ocitá v situaci, že je okrádán, anebo krutá žena se stává
terčem nenávisti a podobně, avšak opačně je tomu i s lidmi dobrýnmi a jejich situace může být stále
zajímavější, takže po řadu životů jejich duše pracuje na své dokonalosti prostřednictvím sledu
osudových situací a vztahů, které působí jako fyzický ráj a očistec (pročišťování nemusí být vždy
bolestné či plné utrpení.) Tito pomalu se vyvíjející lidé žijí v dolní tváři Jecira neboli ve stavu horní
země a lze je snadno poznat podle kvality jejich světla i přes všechny někdy podivně obtížné
okolnosti, v nichž se zdají být. Prozřetelnost nepracuje vždy prostředky snadnými nebo zřejmými.
Od života se nám dostává toho, co potřebujeme, a nikoliv toho, co bychom chtěli, protože cílem
života je vývoj jednotlivce i rozvinutí Božího plánu.
-79-
Tento kosmický účel se dostane dokonce i do pekla gehinom, které je symbolem místa, kde
se to, co je zkažené a zvrácené, přetavuje, aby se napravilo nebo nakonec opět rozpustilo na čisté
prvky. Praví se tedy, že na stromě pekla je sedm rovin, které se dělí na dvě tváře nečistoty. Horní,
tzv. paláce špíny, jsou místa, kde prodlévají ti, kdo spáchali spasitelné hříchy. To znamená, že
neztratili možnost spásy, pokud ovšem dokážou rozrušit svůj blok nebo zvrácenou sílu, která je do
říše pekla přivedla. Příkladem tu může být zločinec, jenž ví, že porušuje zákon, ale přesto ve svém
jednání pokračuje, dokud mu to vychází. Život za životem prožívá většinu svého fyzického bytí ve
vězení, dokud najednou nepochopí, že se jen dostává stále hlouběji a hlouběji do pekla a stále se
vzdaluje např. od ženy a dětí a od obyčejné lidskosti. Touto nápravou, i když je třeba nepatrná,
začíná pohyb vzhůru, a je-li to pohyb trvalý, může tento člověk nakonec opět vstoupit do světa
všeobecné evoluce a dokonce se pokusit i o bránu nebeskou, již už dokázal otevřít nejeden zločinec
proměněný ve světce. Toto horní peklo by odpovídalo dolní tváři Asija.
V dolním pekle, tedy ve skutečném gehinom za Malchut Asija, jsou upoutány všechny
bytosti, které se nestarají o nic jiného a nikoho jiného než o sebe, jejichž vlastní vůle je pro ně tím
nejvyšším, co je, a jejichž touhy se musí splnit, ať to druhé nebo celý vesmír stojí, co chce. Jsou
samy sobě bohy a svět se točí jedině kolem nich. To je iluze, a tak se od nich skutečný život
odtahuje, protože jej odmítají. Dochází pak k tomu, že jsou úplně posedlí neskutečným stvořením,
které obývají jenom oni sami, a stávají se zločinnými šílenci. A dokud si volí pobyt v tomto svém
soukromém vesmíru, jsou uzamčeni v pekle. Nikdo kromě Boha je nemůže osvobodit a Bůh jim po
celý kosmický cyklus dává možnost vyjít z mizérie, kterou si svou vlastní vůlí vytvořili, ještě dříve
než je osvobodí spolu s ostatními stvořenými bytostmi v jubilejní šemita na konci dnů. Jsou
opravdu „mrtvi“ a „zatraceni“, protože se ocitají minmo všeobecné stvoření a evoluci. A to je
skutečná jáma.
Cyklus života a smrti se odvíjí postupně, a tak se většina duší opakovaně vrací k životu na
zemi, aby získala zkušenost, kterou nelze obdržet v rovině čistého Jecira. To proto, že kreativní
napětí mezi andělským tělem psychiky a fyzickým stavem na zemi umožňuje věci, které jsou
v nehmotných horních světech nemožné. Kabalisticky řečeno, v říši činu Asija může svobodná vůle
lidství uskutečnit události, které působí na makrokosmos takovým způsobem, jak žádný anděl ani
duch nemůže, přestože má moc a vliv v horních světech. Děje se to ve všeobecné evoluci
prostřednictvím gilgulim v nepřetržitém převtělování lidské duše do mnoha těl a mnoha rozličných
osudů po celá tisíciletí. A tak se řetězem nesčetných životů Adamův duch pomalu projevuje ve
fyzické rovině vesmíru. Stále se rozrůstající populace na zemi tento proces miliónkrát umocňuje,
protože se stále více a více duší rodí v těle, aby prostřednictvím lidské podoby Stvořitele pomáhaly
v Asija uskutečňovat Boží imanenci.
-80-
22.
Prozřetelnost a svobodná vůle
V tuto chvíli je už jistě zřejmé, že v životě lidstva působí dva důležité faktory. Jedním je
prozřetelnost a druhým svobodná vůle. Vyjdeme-li z prvního, bude se zdát, že absolutně nic není
zcela náhodné, že žádná událost nenastane bez určitého vztahu a působnosti, ani bez příčiny nebo
účelu, protože je tu plán prozřetelnosti.
Všechno začíná v Keter Acilut. Zde je JÁ JSEM všeho, co bylo, je a bude. Z této Koruny
vyzařování vytéká svět dokonalosti se všemi zákony, které jsou modelem a nástrojem Boží vůle.
Z věčného světa vyzařování s neustále se dívajícím Božím okem se tvoří všechny věci. Dostávají se
zde pod berijatický dohled nebe, odkud jsou posílány dále do různých forem Jecira, než se fyzicky
projeví ve hmotném vesmíru Asija. Vše, co se má uskutečnit, od Koruny bytí po prázdnotu za
vlnami a částicemi, z nichž se skládá atom, je udržováno v bytí vůlí Absolutního, aby tak mohlo
dokonat svůj účel a Bůh mohl vidět Boha.
Aby se tento cíl mohl splnit, Boží vůle poskytuje vše potřebné v pravý čas a na pravém místě
všemu, co je. Mimo veliký řád, který se odvíjí v kosmickém cyklu, se neděje nic. Avšak ve vesmíru
jsou činny dvě roviny působení čili prozřetelnosti: jedna působí obecně a druhá individuálně.
Důvodem je skutečnost, že zatímco většina vesmíru je fixována zákony jeho světů a jejich
obyvatel, existuje ještě jeden tvor, jenž vlastní svobodnou vůli. Tento dar mu dává moc měnit
roviny a urychlovat kosmické procesy, a dokonce je i obracet, pokud by si tato bytost přála jít proti
Boží vůli. Tímto tvorem je člověk.
Jak jsme už viděli, lidstvo je druhem samo o sobě. Na rozdíl od všech ostatních tvorů, kteří
jsou upoutáni buď k horním nebo dolním světům, lidstvo se může rozšířit od vrcholku po patu
Jákobova žebříku bytí. Tím, že je berijatickým duchem, jeciratickou duší a asijatickým tělem, je
lidstvo dosti neobvyklé, ale jeho skutečná výjimečnost leží v tom, že má svobodnou vůli jako
odkaz předků Adama a Evy, kteří byli stvořeni k podobě svého Stvořitele. Je však třeba zdůraznit,
že toto privilegium lidstvo neuplatňuje jako celek, protože většina lidí raději zůstává pod obecnými
zákony prozřetelnosti.
Obecnou prozřetelnost lze dobře ilustrovat ekologickým žebříkem přírody. Viděli jsme, jak
galaxie Mléčné dráhy, její hvězdy, Slunce a planety s Lunou vytvořily fyzické dějiště pro organický
život na Zemi. Ukázali jsme si také, jak každý jednotlivý druh přichází a odchází podle potřeb
Země a přírody. Podíváme-li se detailněji, vidíme, že ekologická pyramida kterékoliv doby je velmi
jemně vyváženou strukturou, kde každý druh rostliny nebo zvířete ostatní podporuje a je ostatnínmi
podporován. To je obecná prozřetelnost. Tak jestřáb se živí menšími ptáky, kteří se živí hmyzem,
jež žere rostliny atd. Avšak v tomto přesném uspořádání platí široký rozsah volnosti v tom smyslu,
že jestřáb může zabít toho či onoho ptáka a ten zas ten či onen hmyz. Jednotlivec se tu nepočítá,
počítá se pouze druh, a tak je-li stav uchován na střední hladině, řekněme např. stav lučních
kobylek v rámci jejich sezónního rytmu, osud jednotlivé kobylky podléhá zákonům velkých čísel.
Po celé přírodě panuje takovýto náhodný úděl a vztahuje se i na ty členy vtěleného lidství, kteří si
zvolili život na vegetativní a animální rovině lidskosti.
Lidé žijící pod obecnou prozřetelností fungují pouze ze svého asijatického stromu a z dolní
tváře Jecira. Jestliže existují proto, aby jedli a plodili, jejich život je založen na vnějším světě, který
tak jako okolní vegetativní království podléhá změnám ročních období a periodám hojnosti a nou-
81-
ze. Neděje se nic obzvlášť dramatického a kolečko životů prochází generacemi obyčejných a průměrných
venkovských či městských lidiček, kteří ve skutečnosti ani žádná dramata většinou nechtějí
a touží jedině po tom, aby měli pokoj. A dokonce je možné to rozvinout tak, že např. stejná
skupina duší se stále převtěluje v téže vesnici po celá staletí, jakoby přískokem sledovala stejný
model znovuzrození a opakovala cyklus dětí, rodičů a prarodičů v určité rodině, která třeba po pět
set let obdělává stejnou půdu, řekněme, v Buckinghamshire v Anglii (staré rodinné portréty se někdy
nápadně podobají přítomné rodině). Jediné, co kdy vyruší rytmus vegetativních životů, je sensitivnější
člen animálního lidstva, který reaguje na kosmické změny a urychluje revoluce ve větší
společnosti, jejíž součástí je i vesnice, která společnost svou prací podporuje. To může zpusobit, že
někteří synové nebo dcery cestují a vstupují do animální roviny lidstva, např. v době válek. Když se
vrátí, možná se pokusí změnit model svých předků, ale jestliže první nápor brzy vychladne, buď
nadobro odcházejí do většího světa, nebo se za čas sami stanou vesnickými předáky a udržují staré
způsoby tichého rytmického života. V takových případech se obecná prozřetelnost stará o společenství,
ale nezabývá se ani rebelantem, ani jednotlivcem, který musí hledat své místo buď v animální
sféře, anebo ještě výš.
Než opustíme téma obecné prozřetelnosti, je třeba ještě dodat dvě důležité věci, které se
týkají vegetativních společenství, a sice že jednotlivci nikdy není upřeno právo volby a že
prozřetelnost vždy dává lidem příležitost uniknout obecným zákonům, které na této rovině působí.
Skutečná historická událost ukáže, jak prozřetelnost pracuje negativně i pozitivně pro ty, kdo volí
individualitu. Pro ilustrací se podívejme na skutečnou historickou událost. Jistý diktátor dal ve
známost, že měl sen, že musí zemi zbavit všech cizinců, aby v ní hospodařili pouze rodilí členové
jeho národa. Cizinci, kteří se shodli s diktátorem, že toto znamení přišlo z nebe, i když z jiných
důvodů, okamžitě zemi opustili i s rodinami a majetkem. Vláda později vydala výnos, aby se ti, kdo
zůstali, buď naturalizovali nebo nadále zůstali v zemi jako cizinci. A v příslušnou dobu pak byli tito
formální cizinci deportováni ze země bez těžce vydobytého majetku, ačkoliv tam jejich rodiny
třeba žily už po desetiletí. Co se v tuto chvíli zdálo být tragické, bylo zakrátko považováno za
požehnání, protože naturalizovaní cizinci, kteří zůstali, ztratili posléze nejen živobytí, ale někdy
dokonce i život. Významnost tohoto příběhu z hlediska našeho zkoumání tkví v tom, že
prozřetelnost skutečně varovala prostřednictvím samotného diktátora, že nastává situace, kde se
nabízí volit z několika možností. Ti, kteří viděli zá vegetativní útěchu, dříve nebo později odešli,
zatímco ti, kdo si zvolili nevidět, co se nutně stane, byli lapeni do zákona, který ovládá vegetativní
lidství, když se jedno společenství začne rozšiřovat a zabírat půdu, kořeny i živobytí druhému.
Takové události mohou ukazovat prozřetelnost z kruté stránky, ale vždy ještě existuje faktor volby.
Jestliže jej však člověk neuplatňuje, ztrácí individuální prozřetelnost, která je jeho privilegiem.
Ten, kdo žije na lidské animální úrovni, podléhá stále obecné prozřetelnosti. Jeho život má
více individuality, ale ta je jen relativní vzhledem k miliónům, kteří žijí vegetativně a rutinně.
Takový člověk se probojuje na vrcholek své profese a bude špičkovým chirurgem nebo populární
hvězdou, ale ve skutečnosti jen bude vyplňovat trůn, na který musí být dosazen ten či onen
animální jednotlivec (člověk osudového určení je zcela jiná záležitost). Tento jednotlivec si své
království udrží podle svého talentu a životního elánu jen tak dlouho, dokud jej z této pozice
nevystrnadí někdo mladší a nadanější či zkušenější anebo prostě něco nového. Pod zákonem
obecné prozřetelnosti bude veškerou podporu, kterou potřebuje, nalézat jen tak dlouho, jak dlouho
hude splňovat běžné požadávky společenství, kterému slouží, ať už to je vojenská junta, sbor
diktátorů či parta gangsterů. Stále podléhá náhodě, tj. vnějším faktorům, které ho mohou vynést do
popředí nebo sesadit z trůnu. I zde je možná volba a individuální prozřetelnost, ale kvůli animální
touze vládnout se svobodná vůle ztrácí v nutkavém pudu vítězit.
Abychom nahlédli, jak může obecná a individuální prozřetelnost působit, podívejte se na svůj
vlastní život. Narodili jste se ze zcela určitých rodičů a byli jste vychováni jedinečným způsobem.
Během dětství jste pravděpodobně žili ve všeobecném vegetativním rytmu a o většinu vašich fyzických
a psychických potřeb bylo postaráno. V pubertě jste začali prosazovat svou nezávislost, tak
-82-
jako milióny jiných mladých lidí, a účastnili jste se milostných her a soutěžili jste v nich. Pak jste
šli na vysokou nebo pracovat a tam jste se střetli se svým prvním skutečným rozhodováním, neboť
jste se stali dospělými v tom smyslu, že jste se museli rozhodnout, tedy omezit, pro některý životní
směr. A právě tohle je bod, kdy se člověk dostává z obecného zákona a přechází pod zákon individuální
prozřetelnosti. Jak jste si již nepochybně všimli, většina lidí se rozhodne pro jednu nebo dvě
roviny dolní jeciratické tváře: buď vstoupí do rytmického cyklu zbožní výroby nebo služeb pro
společnost a prochází v životě růstem, reprodukcí, úbytkem sil a smrtí, anebo usilují o vůdčí pozici
v některém zvoleném oboru. Jen skutečně málo lidí si zvolí cestu individuality místo života podle
tlaků společnosti, ve kterých se ocitnou. Všichni však budou protestovat, že oni přece individualitou
jsou, ale ve skutečnosti se bohužel ukáže pravý opak. Často jsou dokonce i ti nejoriginálnější
lidé pouze konformními radikály své generace. Individualita je věc daleko hlubší než maska módní
originality.
Skutečná originalita byla přítomna přímo na počátku vaší existence, když byl stvořen váš
panenský duch. V tuto chvíli byl určen váš charakter i smysl, abyste se mohli podílet na velkém
plánu. Při sestupu do duše se zvláštní nadání, jimiž jste byli obdařeni, uspořádala do psychiky vaší
jeciratické anatomie, abyste ve vtělení mohli naplnit osud tohoto života i svého dlouhodobého
kosmického určení. Protože však existuje svobodná vůle, můžete si vy, stejně tak jako kdokoliv
jiný, zvolit zapomnění a ignorování svého nadání a úkolu, tedy individuality, a pohřbít se tak ve
fyzické realitě. Takový okamžik nepřichází ve chvíli narození, kdy se šokem vymaže většina
paměti vyšších světů, ale na počátku dospělosti. Všichni mladí lidé, zejména v pubertálním a
postpubertálním věku, si aspoň jednou položí otázku po smyslu života ve chvíli, kdy uzří hvězdy na
obloze nebo prožijí smrt někoho blízkého. Výsledek jejich volby, zda a budou či nebudou žít ve
shodě s duchem sobě vlastním, určuje pak nejen tento život, ale často i životy následující. A tak
ten, kdo volí ignorovat svoje dary, a tím i úkol, který je mu určen, maří svou individualitu pod
zákonem obecné prozřetelnosti, i když mu třeba štěstí přeje.
Štěstí znamená být ve správnou chvíli na pravém místě. I zde působí obecná a individuální
prozřetelnost. Obecná prozřetelnost je podle zákona nahodilých událostí, např. když někdo sází na
koníčky a doufá, že vyhraje, ale pak je velmi zaskočen, že opravdu vyhrál. Takoví lidé jsou často
naprosto nepřipraveni na podobnou událost, a jejich nově nabyté bohatství rozbije model, kterým až
dosud jejich život držel pohromadě. Tak např. přes veškeré úsilí udržet si staré přátele, se začne
objevovat stále rostoucí trhlinka v životním stylu a přízeň štěstěny se promění v neštěstí
z bohatství. Takový bývá výsledek obecného údělu proti individuálnímu.
Individuální úděl není údělem v pravém slova smyslu, nýbrž plodem možná mnoha životů.
Člověk je třeba darebákem nebo hrdinou, je moudrý nebo pošetilý, ale okolnosti, do kterých se
narodí, jsou v každém životě přesně umístěny a načasovány tak, aby se setkal s určitými lidmi nebo
událostmi. Také tomu se říká osud, i když se často zdává, že štěstí nebo smůla přicházejí
zčistajasna. Takové události představují chvíli volby, která člověka buď zavede k jeho vlastní
přirozenosti, nebo jej od ní vzdálí. To, co se jeví jako neštěstí, může být skrytým požehnáním a
individuální prozřetelnost se stará, aby člověka uchránila skutečného ublížení a aby ho přivedla do
bližšího kontaktu s úkolem, pro který se narodil, a to tak, že mu do cesty postaví určité události,
které odpovídají jeho potřebě v danou chvíli.
Podívejme se znovu na svou vlastní situaci. Čtete tuto knihu. To, co vás přivedlo až sem, to
nejsou pouze nesčíslné menší či velké události, z nichž se skládá váš život, nebo několik tisíc lidí,
kteří vás ovlivnili, je to také výsledek předchozích životů, kterých možná bylo mnoho a které vás
postupně přiměly k tomu, abyste se rozpomínali na to, odkud přicházíte. To vím, protože kdybyste
byli jiní, podobnou knihu byste vůbec nečetli. A nyní jde o to, o co jde vždycky, tedy o to, co si
zvolíte. Zda tyto myšlenky naprosto odmítnete nebo je částečně přijmete či zda o nich budete vážně
uvažovat jako o něčem, co možná ukazuje smysl vesmíru, ve kterém nyní žijete. Volba je plně na
vás, protože máte dar svobodné vůle.
-83-
Pojem svobodné vůle se velmi často chápe špatně. V kontextu celkové existence je uplatňování
volby omezeno na rovinu určitého jedinečného času, ve kterém se jednotlivec ocitá. Člověk
tedy může danou situaci měnit jen okamžik od okamžiku ve vztahu k sobě, protože kolem něj je
všechno pod obecnými zákony, pod nimiž vesmír funguje jako celek. Vezměme si např. vojáka
odvedeného na frontu. Po usedlém životě anebo možná i mnoha usedlých životech ve svém malém
městečku, kde nikdy uic nenmusel promýšlet do hloubky, je najednou konfrontován s představou
své vlastní násilné smrti a se smrtí druhých, které musí sám zabíjet. Toto uvědomění mu může
uštědřit takový šok, že ho vykolejí z vegetativního stavu a posune k animálnímu zájmu o čisté přežití
v dolním jeciratickém stromě a poté až do triády duše a vědomí. Takový okamžik mu změní
život a dokonce i budoucí životy, jestliže navzdory své smrti pochopí, že člověk nesmí žít a umírat
jako zvíře. Události tohoto druhu umění rovnováhu vesmíru, ale pouze o míru osobní schopnosti
onoho vojáka. Pro toho, kdo se pohybuje ve vyšší sféře, se možnost působení na události zvětšuje,
ačkoliv stále musíme mít na paměti, že i tak veliký muž, jakým byl Sokrates, měl svobodnou vůli
vymezenou v určitých hranicích. Sokrates si zvolil přijmout svůj rozsudek, aby ovlivnil společnost,
přestože mu byla nabízena možnost útěku a záchrany. Volil tak proto, že obejití soudního rozsudku
by zpochybnilo jeho víru v poslušumost vlády zákona. A svou svobodnou vůlí, svým skutkem učinil
svou filosofii reálně platnou a tato filosofie hluboce ovlivnila západní myšlení.
Uvedené příklady toho, jak se svobodná vůle váže ke zvláštním případům, vysvětlují
paradox, že Bůh ví, co se stane, a přece nezasahuje do lidské volby. Naznačují také, jak se lidská
bytost může rozhodnout popřít svou individualitu a pravdu, ačkoliv dříve nebo později si ze sve
vlastní svobodné vůle musí zvolit, zda zůstane v polospánku anebo zda se podřídí cestě nebe.
Kabalisticky řečeno to znamená, že přesídlí z vegetativní a animální jistoty dolní tváře psychiky do
triády duše, která se vznáší nad tělem mezi stromy země a nebe.
Jakmile jednou člověk svoje těžiště umístí do jeciratické triády Gevura-Tiferet-Chesed,
kvalita jeho života se radikálně mění, protože se dostane do takové morální sféry, která ve
společenských normách přirozeného světa platí jen málo nebo vůbec. Navenek si jeho druhové
možná ani nevšimnou změny v jeho bytí, ale on bude vnitřně cítit, že svou volbou má opravdu
skutečnou moc zvyšovat přítomnost dobrého nebo zlého ve světě. Odpovědnost tohoto druhu není
přirozená a přirozená není ani duchovní síla, která nyní ovládá jeho bytí. Jejím vlivem se připravuje
vstoupit znovu do Edenu a vědomě se podílet na světě duše i na světě ducha už během života v těle.
Takové povolání vyžaduje velikou zdatnost a veliké poznání. Individuální prozřetelnost však
obvykle poskytuje každému osudový a životně důležitý kontakt s někým, kdo se přímo účastní díla
nadpřirozených světů. V každé duchovní tradici jsou vždy učitelé ochotní poučit, avšak zůstávají
nepoznáni, dokud se učedník sám nevyvolí za kandidáta pro učení. Tento fenomén je esencí vztahu
individuální prozřetelnosti a svobodné vůle. Jakmile je navázáno spojení, horní a dolní světy
v člověku už od sebe nejsou odděleny. Všechno se začne slévat v jedno, protože působení nebe
vnímané jako objektivní poznání dává člověku vhled do říše nadpřirozena, která zakládá jevy
přirozeného světa.
-84-
23.
Nadpřirozeno
V zásadě existují dva druhy poznání: přirozené a nadpřirozené. První se získává životem
v tomto světě a druhé rozpomínáním se nebo učením odalšímn světě a světech ještě dál. Pro první
poznání platí, že tento život je v těle, a proto nelze ignorovat jeho základní poučení, byť už jen
kvůli přežití v lidském vegetativním stavu. Ale život je více než jídlo a pití, jak řekl jeden velký
kabalista. Je to jedinečná doba v rozvrhu duchovmtího postupu z horních světů dolů, přes hmotu a
zase zpátky. Pobyt V exilu fyzického života může být dlouhý nebo krátký podle toho, jak je
uzmvána svobodná volba a podle úkolu, který byl příslušnému duchovi přidělen. Většina duchů
pendluje sem a tam mezi světem Jecira a Asija, jak jeciratické vozítko pro duši obývá tělo za tělem
v chronologické linii životů, které se pozvedají a upadají podle toho, jak si vede dotyčně já. Tímto
způsobem nastává všeobecná evoluce čili znovuzapojení do kosmického schématu anebo odpadnutí
od něho. Avšak existují také takové lidské bytosti, které nepůsobí v evoluci na bočních funkčních
pilířích jako obecné faktory, ale které jednají prostřednictvím středového sloupu poznání.
Rozdíl mezi těmi, kdo udržují svět uplatňováním strachu a lásky a těmi, kdo působí
z poznání, je ten, že lidé činní na centrálním pilíři za sebe berou odpovědnost. Ti, kdo fungují
z vnějších pilířů, mohou být vyznamní i nenápadní, pracovat jako metaři nebo jako arcibiskupové
či vědci a dokonce i jako proroci, ale ti všichni nemusejí nutně vědět, kdo opravdu jsou a proč tu
jsou. Člověkem středního sloupu je jedině ten, kdo ví, co dělá a kde je. Tak jako v mnohých jiných
tradicích i v kabale se takoví jednotlivci nazývají „ti, kdo znají tajemství“.
A tajemství je otevřené. Neexistuje žádná výlučnost. A nikdy ani neexistovala, navzdory
všem pokusům zkaženého kněžstva učinit tajemství výlučné. Nikdy výlučné nebylo, pouze s tou
výhradou, že každý člověk se vylučuje sám, když odmítá být tím, čím je, a poznávat, co je jeho
individuálním a kosmickým smyslem. A tady je opět svobodná vůle. Člověk si tedy sám volí, zda
bude zasvěcen do cesty poznání.
Tradice nám říká, že každý se rodí s poznáním v sobě, a Sokrates opravdu svým učením
žákům ukázal, že i prostý rolník mnohé ví o kosmickém zákonu, jestliže se ho správně ptáme.
Kabala prohlašuje, že v člověku je poznání přítomné proto, že lidská bytost v sobě obsahuje
všechny světy i Boží zákony, které je ovládají. Jednotlivec navíc může k tomuto poznání
přistupovat třemi cestami. Ale než se jimi vydáme, podívejme se nejdříve na poznání
nadpřirozených světů z mytologického a historického hlediska.
Legenda nám vypráví, že Bůh osobně poučil starší archanděly o povaze a cíli vesmíru a že
jeden z těch velkých duchů jménem Raciel, „Tajemství Boží“ ‚ se zjevil Adamovi tři dny poté, co
byl vyhnán z Edenu. Raciel je archandělem moudrosti Chochma a jeho zjevení bylo zapsáno v
„knize“ ‚ která se po generace předává těm, kdo chtějí znát svět a jeho smysl. Tradice říká, že tato
„kniha“ prošla rukama Noemovýma až k Abrahamovi a pak dále přes Jákoba až k Levimu, z jehož
kmene pochází Mojžíš. Pak se dostala ke starším Izraele, kteří ji nedotčenou uchovali uvnitř
židovské tradice, která se kolem ní zvnějšku nahromadila. Takový soubor poznání nelze napsat,
protože je bytostně věcí ducha, a tak přes veškerou rozsáhlou literaturu, k níž se připojuje i tato
kniha, zůstává kabala neboli „přijímání“ bytostně ústním spojením generací hledajících a učitelů
pravdy. A tento přiběh platí stejně pro všechny živé duchovní tradice.
-85-
Díváme-li se na dráhu poznání historicky, můžeme se dohadovat, že lidé získali vhled do
nadpřirozených světů dvěma cestami. První svědčí o tom, že někteří z dávných lidí se buď matně
rozpomněli, odkud původně přišli, a snažili se znovu získat vstup do dalšího světa, nebo byli
nepřímo či přímo poučeni bytostmi shora. Historická svědectví a pozorování dnešních primitivních
národů naznačují, že vždy existoval někdo, kdo se zabýval především věcmi, které nejsou z tohoto
světa. Důvodem mohla být snaha získat moc nad svými fyzicky silnějšími soukmenovci jako
čaroděj nebo léčitel, ale mohla to být také nefalšovaná fascinace neviděným. Ať tak či onak, zdá se,
že tito lidé získali moc vnímat nebo ovládat přirozené a elementární bytosti, které obyčejní lidé sice
cítí, ale nevidí. To je psychická schopnost dolní jeciratické tváře, která jako horní tvář Asija může
vysledovat a ovládat zóny, kde se setkává přirozená a psychická síla s formou, je-li k tomu dostatek
vůle. A tak šaman nebo čaroděj může po dlouhém období mentální disciplíny nebo po
opakovaných životech získat dar schopnosti vstupovat do světa utváření a manipulovat Asija
z nejnižší oblasti dalšího světa. Toto čarování je však nebezpečnou praktikou, protože se nevztahuje
k hornímu Jecira. V takovém případě je zapotřebí učitele.
Poučení přicházelo k lidem dávných dob formou vnitřní nebo vnější. Vnitřní poučení
přicházelo prostřednictvím horních vnitřních stromů duše a ducha, zatímco při vnějším projevení se
objevovala andělská bytost. Bible hovoří o Bnej ha ELOHIM1. Synech Elohim, kteří sobě brali
dcery lidské za ženy (Genesis 6,4), a biblické legendy a kabalistické učení vysvětlují ještě
podrobněji vztah andělského učitele a lidské bytosti, která hledá pravdu. Podle mýtu chodil Enoch,
jenž žil v sedmé generaci od Adama, s Bohem, to znamená, že žil v jeho přítomnosti a chodil Boží
cestou. To bylo ve velikém protikladu k většině lidí Enochovy doby, kteří byli nakonec zahubeni
potopou. V dobách Talmudu se Enoch zjevil rabi Jišmaelovi a sdělil mu, že byl vzat přímo do nebe
a že neochutnal smrti, protože býval velmi zvláštním člověkem. Enoch se pak proměnil ohněm
Acilut v archanděla Metatrona, jenž sídlí v nejvyšším bodě nebe Keter Berija (viz obr. 13). A tam,
v Tiferet vyzařování, se Enoch stal stvořeným duchem přítomnosti. Jedná tedy jménem Božím,
dohlíží na lidstvo a poučuje je. Jako člověk zná Enoch lidskou situaci. Podle súfijské tradice, kde se
objevuje pod jménem Idris, si Enoch raději zvolil zustat a učit ty dole než vystoupit a znovu se
sjednotit s EJN SOF.
V sedmém nebi na středním sloupu, který nese přímou vůli Boží - pod místem Enocha-
Metatrona je acilutická Jesod EL CHAJ ŠADAJ, všemohoucí živý Bůh. V tomto Božím základě
není žádný archanděl, a přece je Metatron vyšší, protože tradičně se nazývá menší JAHVEH. Je tu
JAHVEH-ELOHIM, Stvořitel, který vidí podobu Boží na nejvyšší stvořené úrovni skrze člověka
Enocha, jehož jméno znamená „zasvěcený“. Jesod Acilut je Daat Berija a odtud tedy poznání
podoby Boží protéká přímo do Tiferet Berija, na kterou dohlíží archanděl Michael, jehož jméno, jak
si vzpomínáme, znamená „Bohu podobný“.
Michael stojí v místě, kde se potkávají tři horní světy, a ze své polohy ve středu stvoření
dohlíží na archanděla Gabriela, který působí v berijatické Jesod, tj. v ekvivalentu Daat psychiky.
Gabriel odtud předává poznání o stvoření každé lidské bytosti, která chce naslouchat a která je s to
vyšplhat z dolní tváře Jecira do sefiry Já, kde se setkávají tři dolní světy. V tomto místě Já stojí
Sandalfon, postavou nejvyšší z archandělů Berija. Chápeme-li jméno Sandalfon ve významu
„spolu-bratr“, pak je jasné, že jeho příbuzenský vztah jakožto Berijatické Malchut k Metatronu
v Berijatické Keter je zvláštní. A opravdu jsou v kabale chápáni jako dvojice, která občas splývá a
vtěleným lidským bytostem se manifestuje jako prorok Elijáš, jehož jméno znamená „Bůh jest
JAHVEH“.
Elijáš je hlasatel nebo herold a v biblickém mýtu a v kabalistické legendě má zvláštní místo.
Protože vystoupil na nebe podobně zázračně jako Enoch, bývá někdy chápán s Metatronem jako
jedno a totéž. Vedle role Mesiášova předchůdce na konci dnů má také za úkol pomáhat těm, kdo
hledají vedení v duchovních věcech. A tak se objevuje v islámské tradici jako onen podivný „Zele-
1 Oh1vk5t7v k1b=0c
-86-
ný“, který se v klíčových okamžicích náhle ukáže a stejně náhle zmizí. V židovském folklóru se
obvykle zjevuje, když někdo potřebuje zázračnou pomoc. Byl například před svou proměnou prostředníkem,
jehož přičiněním z nebe sestoupil oheň na promáčený oltář na hoře Karmel, kde spolu
s Bohem bojoval proti Baalovi a jeho kněžím (1 Král, 18). Elijášova činnost není o nic méně neobyčejná
ani poté, co byl v ohnivém voze (Jecira, Berija a Acilut) přijat do nebe. Objevuje se opravdu
po celou židovskou historii. Jednou, za dob královny Ester a ve chvíli veliké národní nouze, je
dvořanem krále Achašveroše, jindy zase přijímá daleko skromnější roli ochránce a učitele některých
jednotlivců - jako třeba rabi Meira. Legenda zaznamenává, že se může objevit kdekoliv a kdykoliv
na světě a v jakékoliv podobě bude chtít. Jednou, ještě v dobách římských, prý onoho rabi
Meira pronásledovali státní úředníci. Nakonec ho v jednom hostinci zahnali do úzkých, a tu se jim
tento rabín náhle zjevil ve společnosti jisté děvky, a tak pronásledovatelé šli dál v přesvědčení, že
tohle přece nemůže být ten svatý muž, kterého hledají. V tomto příběhu se zjevil jako dotyčná poběhlice
sám Elijáš. Elijáš byl také oním Arabem, který dal chudému, leč zbožnému muži dvě šťastné
mince, jimiž se vyřešily jeho finanční starosti. Vedle mnoha lidových historek o Elijášovi, které
kolují po staletí, kabalisté od věků tvrdí, že právě Elijáš je poučil v nauce o stvoření a roli lidstva.
Skutečnost, že Elijáš je bytost lidská i duchovní, je nesmírně významná, protože ustavuje
propojení v učení vzhůru po středním pilíři od Já po Metatrona. Jako lidská bytost stoupá po ose
poznání a vstupuje do sedmi nebí. Vnímá Boží vůli a slouží jí. Avšak, jak jsme již viděli, činí tak
na základě vlastní volby a ochotně se podřizuje milosti, která na něj může dopadat přímo. Takový
člověk se stává „tím, kdo zná“ a už se znovu nevtěluje a nedostává se pod obecný zákon vývoje.
Vymaní se z nadvlády nahodilých událostí a dostane se nad osud, i když možná musí během vtělení
projít určitým druhem života, který se vine jako zlatá nit tisíci měděných a stříbrných událostí a
osudů protkaných navzájem, které vytvářejí látku jedné generace. Takový člověk se množná
dostane do zorného pole historie, ale nemusí. Beze vší pochybnosti však bude člověkem osudového
určení.
Působnost takových lidí je mocná. Tak zatímco nevědomý člověk osudového určení jako
např. Napoleon nebo Caesar, může sloužit kosmickému účelu, jeho vliv je pomíjivý ve srovnání
s dopadem působení Mohammeda, Buddhy, Ježíše nebo Mojžíše. Tito synové Boží jsou velikými
postavami dějin. Avšak existuje také mnoho jiných, jejichž vliv pociťujeme, ale nevidíme. Tito lidé
patří k tomu, čemu se někdy říká vnitřní kruh lidstva. V kabale jsou známi jako dům Izraelův.
Jejich úkolem je vést ty, kdo hledají pravdu o sobě samých a svém smyslu v Tóře. Hebrejské slovo
„tóra“ doslova znamená „učení“. Tento soubor poznáni, které je přítomno ve všech živých
tradicích, je objektivní sestavou zákonů, ovládajících lidstvo a vesmír a jejich vztah k Bohu. Je to
učení, které dolů shora předávají ti, kdo znají nejvyšší i nejnižší světy. Právě na této rovině se
všechna opravdová náboženství rozplývají ve své jeciratické formě a noří se do duchovní jedinosti
v Berija přímo pod Božím světem věčné dokonalosti.
-87-
24.
Tóra - učení
Obr. 21. Cesta poznání. Vedle
cest Boží bázně a lásky existuje
ještě cesta poznání. Tento
přístup vede středovým pilířem
vědomí a jeho metodou je svatost.
V tomto způsobu vede
znalost těla, ega a Já
k přímému poučení od těch,
kdo dosáhli vstupu do vnitřní
roviny lidského bytí. Tuto nebeskou
akademii, jak je někdy
nazývána, zas vedou ti, kdo
mohou být vtěleni a dokonce
být lidmi, ale nemusí, ačkoliv
Metatron, nejvyšší archandělský
učitel, kdysi člověkem býval.
Nejzazší pravda o Bohu, světě a člověku musí být objektivní. Avšak takto ji lze vidět pouze
z absolutního pohledu Božího. Jakožto bytosti jsoucí v bytí, tedy bytosti podřízené času a oddělené
od Božího světa Acilut, mohou lidští jednotlivci, vtělení i nevtělení, vidět pravdu pouze
v relativních pojmech. A proto nám milost předává dolů objektivní učení, abychom se mohli pou-
88-
čit. Na úrovni panenských duchů dosud nezrozených a nezkoušených je vesmír pojímán s naivní
čistotou, zatímco dole se většině vtělených, kteří obíhají gilguhim přirozeného života a smrti, svět
jeví jako místo velmi fyzické. A tak snad nejobjektivnější pohled na vesmír mají ti, kdo poznali
život ve všech třech nižších světech a navrátili se do horní tváře Berija. Tito vyzkoušení a pročištění
duchové, kteří již dále nejsou vtěleni, vedou v učení ty, kdo jsou přímo pod nimi v horní tváři
Jecira, která funguje jako vnitřní kruh vtěleného lidstva.
Vidíme, že na rozšířeném stromě leží dolní tvář stvoření pod horní tváří utváření. To
znamená, že svět ducha leží přímo za nejhlubší oblastí lidské psychiky. A tak Berijatická Hod a
Necach, tj. Rafael Boží léčitel a Haniel Boží milost, učí lidstvo o tajemstvích nebe prostřednictvím
vnějšího a vnitřního intelektu, tedy jeciratické Bina a Chochma individuální a kolektivní psychiky.
Všimněme si, že člověk na úrovni Keter Jecira není pouze na středním pilíři přímého
poznání, ale přímo na vrcholku nebeské triády psychického světa, nad moudrostí a porozuměním.
To je Pomazaný, Mesiáš této éry. Také se mu někdy říká Pól věku. Tento jedinečný člověk se ve
světě může a nemusí projevit. To závisí na potřebách planety. Jeho úkolem je učit všechny, kdo
dosáhli esoterické čili nejvnitřnější roviny vtělujícího se lidství. A právě v této triádě se ocítají
mistři Izraele. Je třeba dodat, že kabalistický termín Izrael se vztahuje na každého, kdo vstoupil do
sedmi nebí, ať je na kterékoliv mystické cestě. Křesťanský esotenismus jím říká mystické tělo
Kristovo a každá velká tradice má své vlastní ekvivalentní jméno pro svět čistého ducha. Z hlediska
této studie obsahuje esoterická triáda živoucího lidstva nejvyšší rovinu, ke které se může většina
lidí vztahovat už za života v těle. A právě proto má Mesiáš, jenž zaujímá své místo v Keter Jecira,
takový ohlas.
Mesoterická čili střední vnitřní rovina lidstva je obsažena v jeciratické triádě Bina-Tiferet-
Chochma. Zjevení, které vydává moudrost, a tradice, kterou předává porozumění, se tu vysílají
dolů po obou bočních funkčních pilířích na exoterickou rovinu, tedy k vnější části lidství, které
představuje tiráda duše Gevura-Tiferet-Chesed. Zde se předává dál buď prostřednictvím bočních
pilířů přirozenému lidstvu jakožto náboženství a filosofie, anebo přímo přes Tiferet těm, kdo usilují
vstoupit do místa Já, do Malchut Berija, která bývá přesněji označována jako Království nebes.
Vše, co bylo výše popsáno, platí o všech opravdových tradicích, jak velkých, tak malých.
Musí platit stejné zákony, neboť musí existovat spojení s Osou věku, jež dohlíží na lidi, kteří učí
kosmickému smyslu lidstva prostřednictvím pilířů lásky a strachu nebo poznání. Toto působení
přenáší jeciratická triáda Bina-Tiferet-Chochma, která jako přímé duchovní spojení mezi stvořením
a vtěleným člověkem vykonává dozor nebe. Jak víme, triáda duše se vznáší mezi nebem a zemí a
pro lidstvo, jež se vtěluje, zakládá zónu svobodné vůle a očištění.
V mnoha duchovních tradicích se říká, že člověk musí zemřít dříve než bude mrtev. To
znamená, že může projít všemi procesy očistce, dokud je ještě v těle. To je možné, jestliže je s to
jednat z triády duše, kde v živém vědomí uplatňuje já soud a milost na tomto konkrétním člověku.
Tento proces normálně začíná po smrti, kdy se nefeš, živá duše těla, ztrácí z mrtvé tkáně a duch je
nejdříve vzat vzhůru do Berija, a teprve potom, je-li to nezbytné, opětovně posílán do dalšího
vtělení. Dokončí-li se však očištění před fyzickou smrtí, pak není přechod ze života do smrti tak
burcující a takový člověk pak může vykonávat kosmickou i individuální funkci. Tak např. množství
historek sahajících od Kristova ukřižování po smrt Buddhovu či popravu rabi Akiby ilustruje,
působení nějakého většího úkolu, než je pouhé individuální naplnění ve vztahu k duchu. Možná se
ptáte, jak člověk dosáhne této roviny bytí. Právě tady těm, kdo jsou dole, přicházejí na pomoc
andělské nebo pokročilejší lidské bytosti.
Lidstvu se dostává po tisíciletí a na celém světě stejného učení.
Jeho formy kolísají podle místa a doby, ale základní obsah i poselství jsou stále stejné. Lze jej
najít nejen ve všech větších náboženstvích za oficiálním převlekem, ale i v hlubinách tzv. primitivních
kultů, které často bývají pozůstatky kdysi průzračně čirého souboru objektivního poznání.
Vnějšně je přenáší ortodoxnost na obou funkčních pilířích. Lze to vidět v obou cestách, v cestě lásky
i v cestě bázně Boží, které udržují lidský dav v určité etické normě a pobízejí lidstvo, aby jedna-
89-
lo s lidskostí. Třetí cesta vede poznáním, které proudí středním sloupenm a k této cestě milosti a
zásluh mají opět přístup všechny tradice.
Nadvláda vnějších sloupů vždy bude těmi, kdo chtějí zůstat dole v přirozeném světě, smýkat
sem a tam od expanze ke kontrakcí, tedy od milosti k soudu, a to tak dlouho, dokud budou volit
život pod zákonem všeobecné prozřetelnosti. Budou zde sklízet odměnu i trest za to, jak si vedou, a
budou se znovu rodit do situace, která je buď přísností napraví nebo jim prostřednictvím milosti
umožní přiblížit se ke střednímu pilíři. Avšak pro ty, kdo se chtějí pozvednout nad běžný pozemský
stav, existuje mnoho cest, které vedou k Já, tedy k prvnímu stavu plného uvědomění. I když se
z ulice všedního života otevírá mnoho dveří, všechny se rozdělují do tří širokých kategorií. Někdo
se přibližuje myšlením, jiný činností a další citem. Řečeno slovy duchovní cesty je to přístup
kontemplace, skutků a oddanosti. Tyto cesty se vztahují k subtriádám, které se otáčejí na egu
jeciratické Jesod.
Práce, které je zapotřebí, aby se jednotlivec pozvedl z egocentrického světa nižší tváře
psychiky, je dlouhá a svízelná. Každá tradice má své techniky, kterými ji uskutečňuje. Tyto metody
se uplatňují pomocí teorie i praxe, které jsou v Hod a Necach Jecira. Když se člověk pozvedne tak,
že je schopen dostat se svou vůlí do Já, jeho učitel, který v tu chvíli zaujímá místo jeho Tiferet,
obvykle ustoupí stranou, aby mu umožnil přímý vzestup vzhůru po středovém sloupu k rovinám
Sandalfona, Gabriela, Michaela a Metatrona uvnitř jeho vlastní bytosti. Od této chvíle adept nesmí
vyžadovat vtěleného učitele, protože se může učit z příslušného stupně vnitřního domu lidstva,
jestliže dostatečně pozvedne svou rovinu vědomí.
Přirozený člověk, který žije pod rovinou zkušenosti, o níž zde hovoříme, a který se o tyto věcí
nezajímá, může zaujímat dvojí postoj. Při pozitivním postoji považuje tyto otázky zcela správně za
hluboké, mystické, a tudíž i mimo dosah jeho přirozené mysli. Takový člověk přijme fakt, že
existuje nějaký nadpřirozený svět, ale volí si, že jej nebude brát na vědomí, dokud nebude uvolněn
od světských starostí, aby mohl tyto věci prozkoumat. Tak například v hinduistické tradici odchází
hospodář do náboženského života teprve poté, co splní všechny své světské závazky, tedy ve
středním nebo i v pozdním věku, aby se naučil umřít ještě před tím, než zemře. Negativní postoj je
pověra. Obrazy vyšších světů či odlesky jemných říší mimo dosah přírody často děsí nebo fascinují.
Někteří lidé, zejména ti, kdo mají malou zkušenost, si úplně zablokují neviděnou část sebe sama i
vesmíru, a tím se upoutají k omezenému existování, které nemá žádný řád ani rozumné odůvodnění
podle přirozeného zákona. Takovým lidem se pak zdá, že darebáci unikají nepotrestáni a že dobrým
se nedostává žádné odměny. Tento názor si však vytvořili úplně sami tím, že si zvolili žít jedině
v těle, které nemá žádnou paměť, jež by sahala dál za zrození, a děsí se pomyšlení na svou smrt.
V nejhorším případě tento postoj přirozeného člověka k nadpřirozeným věcem jej svádí využívat
nadpřirozena ke svým vlastním cílům, takže ten, kdo něco málo zná, pak manipuluje s těmi, kdo
znají ještě méně, a uvádí je do zmatku, takže pak ani nevědí, zda se mají řídit kriterii smyslovými
nebo mimosmyslovými. To je také důvod, proč primitivní nebo pokleslé čarodějství často vyústí
v šílenství u člověka, který je provozuje bez skutečné znalosti nebo úvahy o důsledcích.
Předávání a přijímání poznání protéká dvěma cestami. Jakmile se pozvedne adeptova bytost,
zvýší se i jeho schopnost vnímat a přijímat. Avšak zatímco mnohé tradice upřednostňují stáhnout se
ze světa Asija, aby bylo možné dosáhnout Berija a postoupit ještě dále, kabala říká, že člověk se do
tohoto světa rodí z určitého specifického důvodu, a to nejen aby se naučil, co může činit za obtížných
podmínek jen na zemí, ale také aby přivedl přítok vlivu nebe dolů do těla a ještě dále, pokud
možno i do pekla, aby bylo možné spasit Boží jiskru uvězněnou ve skořápce světa kelipot. Touto
cestou lze pozvednout kosmickou rovinu vesmíru a přiblížit den konečného velikého obrácení, den,
kdy všechno bude v přímém kontaktu s Bohem. Kabalisté se vždy drželi této koncepce, protože
vidí, že úkolem každé vědomě se vyvíjející lidské bytosti je napomáhat eljonim horních světů a
spojit se s tachtonim světů dolních tak, aby nebeský přítok plynul volně nahoru a dolů všemi světy.
Avšak tento úkol není vůbec lehký, protože vyžaduje dovednosti a protože je pln nebezpečí i poku-
90-
šení. Proto se nikdy nemluví o praktické kabale příliš podrobně, neboť se dotýká kosmických sil,
které jen málokterý jednotlivec dokáže zvládnout, pokud ovšem nemá vysoce morální kvality.
V kosmickém kontextu plní nadpřirozená a duchovní činnost lidstva dvě funkce. První má
pozvednout lidský rod z animálního a vegetativního stavu evoluce a druhá smísit horní světy
s dolními v těsné harmonii. Je to možné, protože jsme jediní tvorové ve vesmíru, kteří mohou
přecházet z roviny do roviny. Takové privilegium dává lidskému rodu daleko větši odpovědnost,
než jakou vnímá většina lidí, ať živých či mrtvých, protože každá činnost, každý život, vlastně celý
řetěz životů každého jednotlivce, působí na rovnováhu všech stvořených světů a posouvá ji doleva
nebo doprava a vesmír přibližuje světlu EJN SOF anebo jej od něj vzdaluje. To je dar i daň
svobodné vůle, kterou jsme dostali, když první muž a první žena dostali za úkol obdělávat a střežit
Eden.
-91-
25.
Kouzla a zázraky
Člověk v sobě obsahuje všechny čtyři světy, protože je stvořen k podobě Boží. A protože má
na rozdíl od všech ostatních tvorů i svobodnou vůli, může se v nich pohybovat nahoru a dolů. Tato
možnost dává lidským bytostem potenciál působit v kterémkoliv světě a manipulovat jeho silami.
To je podstatou kouzel a zázraků. Avšak uskutečnit takovou událost není snadné, protože dokud má
lidská bytost tělo, ve kterém sídlí duše, duch a Boží atributy, je pouze toto nejnižší a nejhustší tělo
určitým způsobem uspořádáno tak, aby jim mohla dle své vůle manipulovat. Zmínka o tom, proč
tomu tak je, se objevuje v příběhu o pádu z Edenu, kdy Adam s Evou zneužili svého daru volby a
byli sesláni do Asija, aby byli spoutáni hustšími fyzickými zákony, kde by nadělali co nejméně
škod, než budou dostatečně zralí pro to, aby znovu vstoupili do Edenu. Své zkoumání magie a
zázraků tedy začneme prozkoumáním jejich asijatické obdoby.
Víme už, že většina lidstva jedná podle přirozeného zákona a stejně se projevuje i svobodná
vůle, omezuje-li se pouze na fyzické záležitosti. Tak například lidstvo může hluboce narušit
ekologii planety, tedy učinit něco, co nedokáže žádný jiný druh na Zemi. Naše současné problémy
se zamořením životního prostředí i zahrávání si s nukleární válkou ilustrují moc moderní vědy,
která je ve svém principu určitým druhem asijatícké magie. Na úrovni poněkud individuálnější
může člověk znásilňovat své vlastní tělo a vykonávat pozoruhodné kousky, které přirozený člověk
běžně nezná. I to je svým způsobem magie, považujeme-li za magii praktickou fungující znalost
konkrétního světa. Podstatným rozdíleni mezi vědou a magií je vůle, a ta náleží psychice a světu
Jecira.
Zachází-li se s tělem inteligentně, pracuje dobře a výkonně po velmi dlouhé období. Tento
výkon je možný, jestliže rozumíme tělesným zákonům a jestliže vůle rozvíjí jeho schopnosti.
Dostane-li se tělu dobrého a důkladného cvičení, může nejen překonat koně i na velkou vzdálenost,
ale také vytepat nejjemnější filigrán, zacházet s velikými stroji anebo přežít tam, kde nedokáže žít
žádné zvíře ani rostlina. Toto všechno lze uskutečnit, máme-li znalosti a vůli. A stejný princip platí
o silách psychického těla Jecira, ale s tou výhradou, že většina lidí má psychiku uspořádanou nejen
vágně a nevýkonně, ale zpravidla přímo chaoticky, protože ji v životě zneužívají a dost možná, že ji
zneužívali i v životech minulých. Takový stav zabraňuje v přístupu všem manipulačním
schopnostem magického světa Jecira, o jeciratickému vědomí ani nemluvě. Stejná situace nastává
v zázračné říši Berija, neboť duch, i když je nepochybně přítomen, nemá žádný skutečný řád mimo
obecné uspořádání berijatických sefirot. A co se týče Božské říše Acilut, ta zůstává vzdálenou
přítomností, skrytým světlem za zmatenou duší a nezkušeným duchem.
Aby lidská bytost mohla provozovat magii a vykonávat zázraky, musí v každém světě
rozvinout samostatný a výkonný organismus, který umí vůle cvičit a posléze ovládat, a teprve
potom získá moc v těchto světech. Avšak kromě samozřejmého úsilí, které je třeba vynaložit na
osvojení znalostí, látky i síly neviditelných světů, se tu ještě klade otázka morálky.
Staré přísloví praví, že „člověk může být silný, ale to ještě neznamená, že je dobrý“. Toto přísloví
vystihuje boj dobrého impulsu se zlým. Na rovině fyzické se o spravedlnost stará přirozený
zákon a všeobecná prozřetelnost dává věcem rovnováhu. Tak třeba národy nebo jednotlivci, kteří
začnou být nadměrně agresivní, svou agresivitou současně plodí i své protivníky, kteří je ovládnou.
A podobně je tomu, když národ či člověk zleniví. Krize, které vznikají z bídy nebo politické ne-
92-
spravedlnosti, pak vyvolávají úsilí o revoluci nebo reformu. Na psychické rovině jsou však věci
daleko jemnější a člověk se pak může domnívat, že je dovoleno zneužívat zákony Jecira a unikat
přitom důsledkům, protože nejsou fyzicky viditelné. To je samozřejmě omyl, i tady se dříve či později
projeví ono „má dáti a dal“, ať už v životě anebo po smrti. Na běžné rovině lidstva se tento
proces stará sám o sebe, avšak jinak je tomu v případě těch, kdo si vypěstovali vůli a získali znalosti
a moc v neviditelných říších, protože takoví jednotlivci mohou způsobit důsledky, o nichž vegetativní
a animální lidé nemají ani tušení. Jistý záhadný mág v západní tradici uměl například fascinovat
a děsit lidi uváženým uplatňováním zákonů Jecira na jejich psychiku. I když jeho demonstrování
jemných psychických sil bylo velmi působivé, o jeho motivaci by se dalo diskutovat. A jak se
často stává, prozřetelnost mu odebrala jeho nepochybně značné schopnosti a znalosti a skutečná,
pravá magie se proměnila v iluzi. Podle záznamů tento stařec zemřel jako pomatenec, jenž zapomněl,
oč v jeho díle vůbec jde. Je zajímavé povšimnout si, že podle Talmudu žádný mág nesmí
vstoupit do nebe, tedy že nikdo, kdo je ještě ponořen do Jecira, nemůže projít strážemi cherubínů
do Berija. Taková chyba nebo provinění může pokročilou duši připravit o velmi důležitou fázi duchovního
vývoje.
Skutečná morálka (na rozdíl od konvenční) začíná rozvojem jednotlivce, neboť když člověk
stoupá z dolní tváře Jecira, získává větší moc ovlivňovat nejen své druhy, ale i jeciratický svět jako
celek. Tato moc bývá buď výsledkem vůle jednostranně upnuté na ovládnutí sil utváření anebo
přirozeným ovocem duchovního vývoje. Jedná-li se o tento druhý případ, pak nad morálkou tohoto
člověka bdí Malchut Berija v Já, která v konjunkci s jeciratickou Chesed a Gevura pročišťuje
psychiku psychologickým soudem a milostí duše. Jestliže však člověk pouze baží po získání moci
ve světě andělů, pak není ničím jiným než čarodějem.
Mág, čaroděj rozumí zákonům a principům Jecira. Navázal kontakt se svými vlastními
psychickými archetypy, a tím může získat přístup k formám a silám onoho světa a používat je.
Cvičení je dlouhé a tvrdé a vůle se musí podřídit přísné disciplíně, neboť jestliže čaroděj při některé
důležité magické operaci neuspěje, může přijít o rozum. Magie se na celém světě provozuje už
odedávna, protože lidé jsou bez ohledu na rozdíly ras, vyznání nebo osobního temperamentu
stavěni podle stejného psychického modelu. Archetypy velké matky a otce jsou stejně univerzální
jako obraz panny a darebáka, válečníka a velkého krále. Objevují se v alchymii i astrologii,
v rituálech kouzelníků-léčitelů i na pohovce psychiatra působí stále stejné principy bez ohledu na
to, zda jsou navlečeny do hrubé pytloviny či do převleku z nejdůmyslnější tkaniny. Většina lidí je
přímo prožívá ve snech, kdy je nevědomí obléká tak, aby zrcadlily náladu dne. Čaroděj pouze tento
proces obrací a přiměje archetypy neboli andělské síly, aby pluly systémem forem, které vytvořil, a
tak ovlivnily psychické a posléze i fyzické události podle jeho vůle.
O magii se napovídalo i napsalo mnoho nepřesných pověr. Většina informací dostupných
v naší kultuře je slepou uličkou západní esoterické tradice, která přejala některé aspekty kabaly a
přizpůsobila si její principy pro duchovní vývoj. Bohužel však to, co zbyde, je doslova jen vnější
forma nebo skořápka bez vnitřního obsahu, kterou se lidé snaží provozovat bez jakékoliv kázně
nebo vědění o skutečném smyslu. Pokud člověk nezná smysl, může do nekonečna vykonávat
některý starobylý a složitý rituál do puntíku přesně, a naprosto bezvýsledně. Jestliže se mu však
náhodou podaří evokovat některý archetyp, má velmi slušnou šanci, že jej archetyp dočasně
přemůže, což ostatně zjistilo mnoho nezkušených mágů. Důvodem je jeciratický zákon, že totiž
svět utváření není svou přirozeností stabilní a že ti, kdo v něm hledají sílu, budou smeteni
psychickým přívalem, který samí vytvořili, pokud nejsou dobře zakotveni dole v Asija nebo
poslušni nebe Berija. Starodávný příbeh o čarodějově učni, který ztratil kouzelnou formulku, nebo
konec doktora Fausta v démonickém rozpadu jsou jasná varování, co může stát takové provozování
magie bez znalostí nebo ke špatným účelům.
Židovská kabala od magie zrazuje, ačkoliv předpokládá obeznámenost s jejími principy. Není
třeba dodávat, že existovali kabalisté-mágové a jejich věhlas, jenž za staletí nevybledl, svědčí o
jejich dovednosti. Avšak je třeba znovu upozornit na nebezpečí pokušení dát se lapit v Jecira bě-
93-
hem duchovního růstu. Důležité je zasvěcení, aby si člověk byl těchto mocností vědom, ale nenechal
se jimi fascinovat. Důvod, proč Talmud tak přísně a důtklivě připomíná, že mágovi bude znemožněn
vstup do nebe, byl ten, že mnozí z Židů se v dobách po zboření chrámu oddávali magii
stejně jako jejich pohanští sousedé. Zájem o umění Jecira byl tak veliký, že v pokleslých formách
trval až do nedávna, když např. v minulém století přinášeli ruští a polští židovští emigranti na západ
amulety proti obtížnému porodu či proti požáru domu.
Kabalistům se nadpřirozené síly připisují odedávna. Vedle Arona s holí, která se před zraky
faraónových mudrců proměnila v hada, existovala řada různých mistrů umění, které začalo být
nazýváno praktickou kabalou. Seznam těchto praktiků sahá od těch, kdo užívali primitivního
čarování k nápojům lásky a ochrany proti uhranutí, přes pražského rabi Löwa, který v 17. století
stvořil z hlíny živou bytost golema, až po Baal Šem Tova, velikého divotvorce chasidů v 18. stol.
Samozřejmě, že ne všechna líčení magických a zázračných příběhů jsou spolehlivá, neboť lidé rádi
připisují divotvorcům síly, které ve skutečnosti nemají, protože buď chtějí věřit, že divotvorci
takové síly mají, anebo spíše proto, že rádi poslouchají úžasné historky. Příkladem je příběh o rabi
Naftalim Kohenovi z Frankfurtu, o kterém se tvrdilo, že v noci rozzářil Slunce. Je to
pravděpodobně naprosté nepochopení psychické události, která se odehrála v náhle osvícené mysli
jeho žáka a kterou pak posluchači brali doslovně. Než se příběh dostal na trh, narostl už rabiho
věhlas coby kouzelníka a v důsledku toho byl rabi obviněn, že svými praktickými kabalistickými
experimenty způsobil veliký požár, kterému r. 1711 padlo za oběť frankfurtské ghetto. Nezáleží na
tom, zda je tato historka pravdivá nebo ne, faktem je, že je teoreticky možné, aby si kabalista
vypěstoval potřebné schopnosti a vystoupil do světa Jecira a šel ještě dále do Berija, kde může
vytvářet podmínky, které se nakonec budou manifestovat v Asija.
V tomto bodě je dobré upřesnit kabalistický postoj k praktickému využití těchto znalostí. I
když je magie zakázána, zázraky zakázány nejsou. Magie a kouzla patří čistě k Jecira, ale zázraky
už leží v oblasti Berija. Obecně řečeno, magie se užívá k individuálním cílům, zatímco zázraků
k řešení veřejné potřeby nebo k dosažení kosmického cíle. A tak bylo dovoleno požádat místní
kabalisty ve starém Rusku, aby přivodili déšť, když všechny ostatní metody selhaly, nebo v dobách
národní pohromy se smí o pomoc žádat archandělé, kteří bdí nad národem. Metody, jimiž se
zázraky vytvářejí, nebyly nikdy zjeveny, a to ne proto, že by to bylo tajemstvím, ale proto, že být
s to vstoupit do Berija a žádat o pomoc Acilut vyžaduje bytost na vysokém stupni a velikou čistotu.
Souhlas Boží je tu absolutně nutný, protože jinak by zázraky mohly nepatřičně porušit rovnováhu
vesmíru. Tak například jedna legenda nám vypráví, že Bůh řekl chudému rabínovi: „Mám vychýlit
rovnováhu vesmíru proto, abys mohl být bohat? Na to, proč žiješ, máš dost.“ A tak se v každé
praktické kabalistické operaci žádá a přijímá vůle Boží bez ohledu na to, zda přinese úspěch nebo
zklamání. Boží vůle je každému kabalistovi ochrannou pojistkou, která odvádí pokušení využívat
magii pro osobní zveličení a moc. Základním pravidlem je, že naprosto nesmí jít o nějaký prvek
zisku, a to v kterémkoliv smyslu. Operace může působit jen tehdy, jestliže zjevuje slávu Boží.
Jako příklad, jak kabalisticky fungují zázraky, si vezměme skutek léčení vírou, abychom viděli,
jak pracuje po světech. K mistrovi přijde chromý muž a ptá se ho, zda se může vyléčit. Baal
Šem1 (což znamená Mistr Jména) je možná kabalistou, a možná také není. Není-li kabalistou, pak
se mu dostalo daru být nevědomky kanálem k horním světům. Jestli však kabalistou je a slíbí pomoc,
bude postupovat podle sefirotického zákona. Nejdříve pozvedne svou vlastní rovinu vzhůru
od fyzického kontaktu svých rukou s chromou nohou přes psychický svět Jecira, kde si představí
nohu zdravou. Pak postoupí dále do Tiferet Berija, kde se přes Keter Jecira dotkne Malchut Acilut.
Zde, v místě Božího jména ADONAJ, zavolá Pána. Tady je důležité zdůraznit, že zázrak se nepřivolá
správným vyslovením Jména, jak se mnozí domnívají, ale prostřednictvím kavana, vědomé
kabalístovy intence. To znamená, že kabalista vstoupí do světa Božích atributů a uctivě prosí
ELOHIM o pomoc v dotyčné záležitosti. Je-li to vůle Boží a souhlasí-li to s cílem nebe, pak se
1 Oa kgc
-94-
v Berija stvoří zdravá končetina, která pak vyplní formu, kterou již kabalista utvořil v Jecira. A ta
pak prochází přes kabalistovu berijatickou Malchut do simultánní Tiferet čili pacientova Já a dál do
simultánní Keter asijatického stromu pacientova těla. A zde se noha, která byla vyvolána, stvořena
a utvořena, učiní zdravou končetinou.
Tento popis je kabalistickou teorií, ale stále znovu se objevují svědectví, která potvrzují, že
tento fenomén je reálný. Je zajímavé, že se často po nějaké době nemoc vrací, což ukazuje buď na
to, že pacient není s to udržet si vírou spojení s Berija, které je životně důležité, aby se uchovala
forma a látka, a opět se navrací ke starým psychickým a fyzickým návykům, které vedly k nemoci,
anebo že uskutečnění zázraku posloužilo svému cíli a vesmír se opět navrací do své původní
rovnováhy, zatímco nemocný viděl, čeho lze dosáhnout pomocí světa ducha, a rozhodl se, že tak
učiní svým vlastním úsilím. To odpovídá zákonu, podle nějž je sice na začátku dána milost, aby
ukázala vyšší světy nebo do nich dala nahlédnout, avšak jedině to, co si člověk získá vlastní
individuální zásluhou, si podrží navždy. Zásluha je evolučním impulsem vzhůru a vztahuje se
přímo k rovině kabalistovy bytosti na deseti příčlích Jákobova žebříku.
Nejvyšší forma praktické kabaly je ta, která slouží kosmickému cíli přivést celý vesmír
k plnému uvědomění sebe sama. To se tradičně nazývá dílem stvoření a je to také důvodem, proč se
lidstvo zrodilo ve velikém exilu těla. Zde na Zemi pracují Adam s Evou nejen na vlastní spáse, ale i
na spáse světů oddělených, které usilují o opětné splynutí v jednotě se světem Božím.
-95-
26.
Dílo sjednocení
S prvním okamžikem stvoření v Keter Berija nastává oddělení od Boží podstaty, a tím vzniká
i zlo. Už jsme si řekli, že zlo není přesně to, zač bývá zpravidla považováno. Existuje několik druhů
zla. Tak především jsou tu démonické síly a formy na nejzazší levici a pravici tří dolních světů a
také kelipot skořápek a jáma, které působí jako kotlík, kde se přetavují síly, formy a vědomí
procházející procesem rozpadu, aby mohly být znovu uvedeny do oběhu nebo z oběhu zcela
vyloučeny a drženy mimo něj, dokud nebudou spaseny. To jsou všechno víceméně mechanické
prvky v univerzálním schématu, které mají za úkol sloužit jako negativní a zkušební faktory ve
všeobecné evoluci. Kromě toho však existuje ještě jiný typ zla, které je lidstvu obzvláště
nebezpečné, neboť zahrnuje dobře organizované jednotky svobodné vůle, které bojují ze všech sil
proti obecnému dobru stvoření, a skutečně se ukazuje, že se protiví Boží vůli. Tento druh
vědomého zla působí uvnitř stvoření, ale je od stvoření oddělen tím, že usiluje o znovuvytvoření
stvoření ke svému vlastnímu obrazu. Naštěstí však právě díky své izolaci od všeobecného toku,
kterou si na sebe samo uvalilo, nikdy nemůže získat velkou ani trvalou nadvládu nad událostmi.
Avšak může mít značný dopad, protože tento druh zla se opírá o rozsáhlé znalosti a přesně ví, kdy
vrazit klín rozkolu a nevědomosti mezi jednotlivé oddíly kosmické komunity, které jsou jinak
v dobrých vzájemných vztazích.
Pramenem tohoto zla je skutečnost, že v procesu oddělování od Božího světa přichází stále
méně a méně přímého vlivu z Acilut, a to umožňuje odchýlení. Co se týče andělských bytostí jejich
situace je střežena nejen tím, že nemají svobodnou vůli, ale i tím, že podléhají přísným zákonům
svého působení. Totéž platí ve všech dalších světech dole, kde každý tvor je poután a držen
zákonem svého místa. Platí to i na démonické hordy, které sice mohou neustále útočit, ale nikdy
nezískají trvalý vzestup, protože svou povahou zákonitě zničí přímo sám řád, který dobývaly, a
nerovnováha je opět napravena. S lidstvem se tomu však má jinak, a to právě proto, že člověk má
prvek svobodné vůle.
Když Adam s Evou porušili přikázání, aby nejedli ze stromu poznání, nejednalo se o
neznalost zákona, navzdory tomu, že obviňovali hada. Dobře věděli, co dělají, a když se jim dostalo
poznání dobrého a zlého, vychýlili celou rovnováhu stvořeného vesmíru. Tímto skutkem svobodné
vůle vzniklo vědomé zlo, jež nazýváme hříchem. Hebrejský kořen slova pro hřích je „chta“1 čili
„ztratit cestu, chybit cíl“. A tady jde o úmyslné odchýlení od cíle. To je možné pouze skutkem
svobodné vůle. V podmínkách Edenu nebyla svobodná vůle neomezená, ale byla značně větší, než
ta, které se lidé těší v současnosti, ať už jde o lidi živé či mrtvé, o lidi v nebi nebo v pekle. Prvotní
hřích a jeho potenciální příklad pro ostatní stvoření byl tak obrovský, že Adam s Evou museli být
vykázáni z rajské zahrady a umístěni pod přísnější zákony fyzické říše. Jeho důsledky jsou však
stále s námi a Adam s Evou je musí napravovat v každé rovině stvořených světů.
Po celé věky se mýtus o tomto prvotním odchýlení objevuje v mnoha formách. Poslední větší
kabalistická verse je od Jicchaka Luriji, který žil v Palestině v 16. stol. Spolu se svými stoupenci
rozvinul metafyzický obraz o rozlomení nádob acilutických sefirot pod nebeskou triádou Keter-
Chochma-Bina, které v jejich pojetí vedlo k posunu po žebříku světů, takže všechno je o jednu ro-
1 tyj
-96-
vinu pod svým pravým místem. I když se celková rozvinutí Lurijova systému v podrobnostech odlišují
od schématu, kterého užíváme v této knize, obecný princip, že „něco není na svém místě“,
zůstává. A sdílíme i myšlenku, že každý jednotlivec může napomáhat spáse světů svým jednáním i
vědomým přispěním k harmonii. Vědomé zlo se dostalo do stvoření tímto způsobem. Projevuje se
v egocentrické vůli jednotlivců i národů, ale pomalounku je oklešťováno a proměňuje se
v sebeovládání a posléze i v dobrovolnou volbu podřídit se vůli nebe, které dbá o dobro pro všechny,
navzdory způsobům, kterými toho dosahuje a které se většině z nás zdají prapodivné. Opět tu
musíme zopakovat slova Boží: „Mé úmysly nejsou úmysly tvoje a tvé cesty nejsou cestami mými.“
(Izaijáš 55,8) Ačkoliv Bůh ví všechno, co se stane, nebude zasahovat, protože by tím vzal dar volby.
Tento pohled vede k pojetí, že zlo bylo předvídáno a skutečně stvořeno, aby sloužilo kosmickému
cíli.
Protiklad dobra a zla je zásadní pro uplatnění svobodné vůle. Kdyby nebylo zla, nebylo by
volby. A kdyby tu navíc nebylo ani pokušení jít proti Bohu a vzdorování tomuto pokušení, pak by
lidstvo nemohlo svobodnou vůlí uplatňovat. Tak tu máme bytost, která si může v dané situaci ve
vztahu k Božím přikázáním dělat, co chce. Smyslem Božích přikázání není pouze poskytnout
užitečné vedení svobodné vůli, aby se mohla rozvíjet a cvičit, ale také pomáhat vesmíru zpátky
k původní rovnováze před pádem. Proto také velcí učitelé tato přikázání po celé věky předávali dál
a je to i důvod, proč i veskrze dobří lidé žijí uprostřed velikého utrpení a účastní se ho, byť třeba
jako příklad pro ty, kdo konají zlo, anebo jako povzbuzení těm, kdo nejsou vysloveně zlí, ani
obzvláště dobří.
Popis světa těsně před potopou je věrným obrazem stavu vtěleného lidstva v nejhorším
stupni. Protože však Noe prokázal, že člověk dovede být také spravedlivý, má od té doby lidský rod
příslib šance, příslib možnosti vytříbit se a vztáhnout se k vesmíru jako k celku, namísto aby se
vztahovalo pouze samo k sobě či k soukromým zájmům každého jednotlivce. A to do dneška stále
platí, ačkoliv periodicky je bilance zla tak nepříznivá, že vede ke katastrofám rozměrů obou
posledních světových válek, kdy se ukázalo, jak moc se dotyčná generace vzdálila od svého cíle.
Chápeme-li současné pokolení jako stále stejnou skupinu duší, které se v průběhu času znovu
objevují, pochopíme, že soud se prostě vztahuje na řadu převtělení a ne jen na jediný život. Bible
praví: „hříchy otců navštíví třetí a čtvrté pokolení“, tj. dopad jednoho většího činu se projeví
přinejmenším ve třech inkarnacích. Zde je však důležité dodat, že existuje ještě vedlejší možnost
úniku obrácením.
Tešuva,1 spása, znamená v hebrejštině „navrátit se k“ nebo „obrátit se“ ‚ tedy opět stoupat
vzhůru po Jákobově žebříku, a to nejen sám sebe proměnit do vyššího stavu, nýbrž pozvednout
rovinu všeho kolem. Toho lze dosíci buď vědomým úsilím vzhůru po středovém sloupu poznání
nebo prostřednictvím okolností, které oba boční pilíře uspíšily. V tomto případě vede cesta láskou
nebo bázní. Cesta lásky je cestou dobrého muže nebo ženy, kteří procházejí životem a stále směřují
k něčemu většímu. Tento způsob je vlastní straně milosti. Tito lidé zrají po mnoho životů a stávají
se dokonce cadýkim, svatými. Lze je najít po celém světě. Vedle nich však existují i takoví lidé,
kteří žijí druhým bočním sloupem, pilířem strachu. K nim patří obrovská většina živoucího lidstva.
To jsou nejen ti, kdo mají hrůzu, že budou hladovět, ale i ti, kdo mají větší strach z toho, co si o
nich pomyslí soused, než z toho, jak je vidí Bůh. Strach politický, sociální nebo ekonomický ovládá
činy většiny lidí. Z toho pak může vzniknout. extrémní atmosféra strachu, jakou zažilo např.
Chicago za prohibice nebo stalinská Moskva. Strach je vskutku lidským společníkem už od dob,
kdy jsme vyšli z pralesa.
Výsledkem strachu je konflikt, nedorozumění a utrpení. Kdyby dominantním lidským faktorem
byla láska, nebylo by žádných společenských nepokojů ani války. Je tomu však tak, že ohnisko
obvykle bývá v dolní tváři jeciratického soudu, protože lidé mají tendenci tužívat svou svobodnou
vůli k činnosti podle zájmů ega, tedy proti horní tváři jeciratické milosti. A právě tady se projevuje
1 vcua,
-97-
osobní napomáhání zlu ve světě, je-li popíráno skutečné Já jeciratické Tiferet. Výsledkem toho je
pak utrpení.
Utrpení je protiváhou vědomého zla i jeho výsledkem. .Je to přísný učitel, který nás učí, že
určité věci nelze tolerovat ani v nich dál pokračovat. Tak např. v praktické rovině vede srážka vlaků
ke zlepšení bezpečnostních opatření a smrt lidí z plného vlaku není zbytečná ve vztahu k miliónům
cestujících, kteří budou jezdit bezpečněji. Podíváme-li se trošičku jemněji, vidíme, že kdyby nebylo
žádného utrpení, přirození lidé by nikdy ani nevzhlédli za tvář fyzického světa. Ztráta majetku nebo
drahého člověka dá animální či vegetativní osobě takový šok, že vykročí ze svého takřka
hypnotického zaujetí světskými událostmi k pozvednutému vědomí, k uvědomění, že v bytí jde o
něco více, než o čem se jí kdy chtělo přemýšlet, i kdyby toto uvědomění mělo být jen ve formě
rozhořčeného zmatku.
Tady právě pomáhají lidé středního sloupu poznání, když vykonávají svou kosmickou funkci.
V každé generaci se narodí lidé, kteří mají uskutečnit specifické cíle. Jsou rozptýleni po celém
světě. A tak zatímco hlavní proud lidstva pomalu pozvedá rovinu planety z bočních pilířů, tito lidé,
které kabala nazývá mehasdej makla, tedy „ti, kdo sklízejí pole“, působí jako přímé spojení mezi
světy horními a dolními. Jejich úkolem je učít každého přirozeného člověka a pomáhat mu spojit se
s vlastním středovým pilířem a vystoupit do Tiferet Já, aby také on mohl působit jako spojovací
článek mezi zemí a nebem. Tyto lidi pozná obvykle pouze ten, kdo sám v životě hledá něco více, i
když se již mnozí stali na základě jejich příkladu důležitými veřejnými osobnostmi v osudovém
určení lidského rodu. Takoví byli nepochybně i Buddha nebo Mohammed. Prostřednictvím jejich
života a učení pocítily a dokonce i prožily milióny přirozených mužů a žen vyšší světy a pak byly
schopny přispívat i k dílu spásy, a to nejen své vlastní, ale spásy celého stvoření.
Hebrejské slovo avoda1 znamená práce i uctívání. A v dávném pojetí v tom skutečně
neexistoval rozdíl, protože každý čin bylo nutno vykonávat k uctění Boha i jako připomenutí Boha.
Tak například jedním z důvodů, proč v židovství existuje tolik příkazů týkajících se užívání
domácích nástrojů, je připomínat hospodáři, že má pamatovat na Boha, že Bůh dává i bere ve
správný čas i roční období. Stejný princip byl uplatňován i v křesťanských klášterech. Jde však
nejen o to pamatovat na Boha, ale působit i jako prostředník pro Boží příliv, který proudí dolů
světy. Je-li člověk soustředěn do Já, může předávat tento tok z Malchut Berija přes Tiferet Jecira do
Keter Asija. A takového jednání je podle mnohých velikých učitelů nejvíce zapotřebí uprostřed zla,
daleko více než mezi dobrými. A to je avoda, jedna část toho, co se nazývá „dílo sjednocení“.
Posláním lidstva celkově ve vztahu k fyzickému světu je pozvednutí Božích jisker, které jsou
pohřbeny ve spodních hlubinách stvoření. Lidství jej naplňuje pročišťováním a zdokonalováním
minerálního a rostlinného i zvířecího království navzdory svým omylům (které také souběžně
napravuje, např. opatřeními proti zamoření životního prostředí a hnutím za lidštější a inteligentnější
způsoby hospodaření). Jsou také takoví lidé, kteří pomáhají ke spáse těm Božím jiskrám, které jsou
pohřbeny v nižším lidstvu samém. Tito lidé bývají zpravidla sesíláni z horních světů právě pro
tento úkol.
První vlastností těchto duší je, že vědí, proč se narodily v těle. Nemusí si na to ani vzpomenout,
dokud nedospějí, neboť tak jako většina smrtelníků často zapomínají na svůj úkol na počátku
vtělení, protože procházejí všemi normálními ranými stupni pozemského růstu. Čas od času si však
vzpomenou, že se tu musí něco udělat, ačkoliv v některých případech to není zřejmé až do pozdního
věku. Obvykle uskutečnění takového poslání uspíší krize a tito lidé jej pak vykonávají a vkládají
do něho veškeré pozemské vědění, jež získali, k němuž se přidává i vědění vrozené i vědění, které
je jim předáváno zhůry. Toto uskutečnění a uvědomění se někdy nazývá povoláním. Slovo „povolání“,
zavolání, je velmi přesné. Jdou a dokonají dílo tam, kde zrovna nastala chvíle, kdy je zapotřebí
někoho takového jako oni. Tak například různí křest‘anští a židovští cadýkim, svatí, se narodili
v určitou dobu, aby mohli být přítomni v koncentračních táborech za druhé světové války. Půso-
1 vsucg
-98-
bení těchto lidí, kteří čelili nelidskosti s důstojností a vážnou přísností, bylo nesmírné, a to jak na
mučitele, tak i na oběti. Vnějšně se zdálo, že v tom žádný rozdíl není, ale vnitřně mnoho lidí zemřelo
s poznáním, že smrt není konec. A kolik z oněch zvrácených a slabošských osob, které měly co
do činění s vedením táborů, prošlo posléze nějakým pokáním, výčitkami svědomí a obrácením,
nebo alespoň návratem k normální slušnosti - to se nikdy nedozvíme. Hromadným výsledkem je, že
Němci jsou nyní nesmírně obezřetní a ostražití vůči zlu ve svém národním životě.
Ve větším měřítku snad nejznámějším povoláním tohoto řádu bylo poslání Jošuy ben Miriam
Nazaretského. Narodil se do obzvláště rozhodujícího okamžiku lidských dějin a svým bezúhonným
životem posloužil obecnému lidstvu jako příklad toho, jak se chovat i v nejkřiklavěji
nespravedlivých podmínkách fyzického útlaku a jak přežít smrt. Zda spasil svět či ne, to je věcí
křesťanské věrouky, ale z hlediska určení byl člověkem znalým tradičních esoterických způsobů
své doby, jehož dílo přineslo lidstvu nesmírný duchovní impuls. Z kabalistického hlediska byl
jedním z Bnej ELOHIM, synů Božích, kteří jsou čas od času sesíláni ze světa čistých duchů, aby se
vtělili a vychýlili rovnováhu asijatického světa v určitém klíčovém okamžiku dějin. Jeho život a
vědomě podstoupená smrt pozvedly duchovní rovinu západní civilizace, a tím se i uchovalo
chesedické světlo lásky, když se Římské impérium dostávalo pod jiný kosmický impuls, vyjádřený
vlnami barbarských nájezdníků, které působily jako gevurická očistná metla. Z dekadentního
římského státu vyrostla církev a uchovala si duchovní spojení s nebem, dokud se sama, tak jako
každá světská organizace, nestala příliš formální a posedlá svou dočasnou mocí. Periodicky se
vtělovali lidé jako Sv. František nebo židovský světec Baal Šem Tov, aby světským řádům
připomínali jejich povinnosti. Bohužel však vysocí kněží, křesťanští i židovští, tvrdošíjně odmítají
tyto příklady. Totéž se dělo i ve vzdálené minulosti na východě, kde se učení znovu formulovalo
životem Krišny nebo Zarathuštry, kteří se vydali učit mnohá pokolení o tom, jak může člověk
pomáhat stvoření v evoluci směrem k harmonii s Boží podstatou. A tak se po celé dějiny lidstva
učení opět zpřítomňuje a každá formulace je uzpůsobena potřebám své doby.
Dílo sjednocení pokračuje dodnes, ale musíme být pamětlivi, že celá historie lidstva je
pouhopouhou vteřinou dlouhého dne, který vymezuje pohyb Slunce Mléčnou dráhou a rotační rok
naší galaxie ve vztahu k životu vesmíru. Praví se, že každé takové solární otočení je ve skutečnosti
pouhým sefirotickým odleskem stupně, kterého dosáhlo stvoření ve svém odvíjení dolů a zavíjení
směrem vzhůru po velikém stromě bytí.
Za čas se tento ohromný postup musí vrátit do svého předposledního stavu těsně před tím,
než kosmický cyklus vystoupí z času do neproměnného Božího světa Acilut. V tento okamžik,
těsně před tím, než se všechno stvoření rozplyne, se v kabale nazývá konec dní a všechno stvořené
k němu spěje svým úsilím o dokonalost.
-99-
27.
Konec dní
Obr. 22. Konec dní. Tak jako stvoření odvíjí svůj veliký
cyklus, tak se také čas vynořuje z věčnosti. Síla budoucnosti
se může krystalizovat ve formě minulosti, ale věčné
NYNÍ je vždy přítomné na středovém sloupu, když prodloužená
dráha světla kreslí sefirotické stupně projeveného
bytí až do posledního jubilejního dne. Nad Já,
v místě, kde se nahoře potkávají tři světy, je sídlo Mesiáše,
Pomazaného, který sestupuje těsně před koncem
dní, aby mohli být pozvednuti i ti, kdo jsou duchovně
mrtvi.
Počátek Bytí se uskutečňuje korunou korun, acilutickou Keter EHJEH, „já jsem“.
Z nekonečného, neměnného světa vyzařování se vynořuje stvoření v Tiferet Acilut, která se stává
Keter Berija. Odtud STVOŘITEL vytváří impuls šemita, velký kosmický cyklus se všemi
stvořenými světy a tvory, které je obývají. Sefira berijatické Keter je druhou sefirou velké
vertikální dráhy světla čili vůle, která sestupuje dolů středovým sloupem všech čtyř světů z Keter
JÁ JSEM až k Malchut Asija v kamennéni polštáři šetija, což znamená „založený Bohem“, u samé
paty Jákobova žebříku. Tady je počátek i konec času.
Proměnlivý čas přichází do bytí v Keter Berija. Nahoře je propast, která působí jako závoj
mezi stvořením a Boží korunou všeho, co BYLO, JE A BUDE v existenci. Veliký kosmický cyklus
začíná změnou sestupovat ve spirále, která sleduje dráhu blesku procházející od pravého pilíře
k levému a zpátky, a tak dává vznikat každému světu v bytí. Středem tohoto dění probíhá odvíjející
-100-
se středový sloup, který je stále přítomný v každé rovině bytí. Je to věčné nyní, přítomnost neměnného
v každém světě, která vyrovnává a smiřuje minulost levého pilíře a budoucnost pravého pilíře,
jak se bytí nepřetržitě posouvá z potenciálního do aktuálního, tedy ze síly do formy a zase zpátky.
Když byly všechny světy dokončeny, obrátila se kosmická šemita v Malchut u paty Jákobova
žebříku a počala couvat z nejhustší hmotnosti a spletitosti zákona. Je to evoluční návrat a pozvedání
bytí zpátky k jeho zdroji. V současném cyklu se až dosud vycházející impuls dovršil
v nejnahuštěnější hmotě za pomoci šechina - tak kabala nazývá Boží přítomnost v exilu.
Posuzujeme-li návrat v současné době podle všeobecného stavu lidstva, můžeme jej spatřovat
někde mezi centrální nervovou soustavou a Já, tedy mezi Hod a Tiferet veliké dráhy světlana
středovém sloupu. Většina vtěleného lidstva je takto umístěna na rovině ega s tím, že někteří jsou
výše a jiní níž.
Jak jsme již viděli, důvodem procesu lidského vtělování je fakt, že lidstvo by mělo působit
jako most mezi světy horními a dolními. Tímto způsobem je možné Boží přítomnost uskutečňovat
vědomě, dokonce i v nejnižších hlubinách fyzické reality, neboť lidstvo například pozvedá kovové
a minerální království do vyšších rovin asijatického stromu a napájí je inteligencí, kterou by nikdy
nebylo zakusilo, kdyby zůstalo pohřbeno v nepročištěném stavu v zemi. Totéž platí o království
rostlinném i zvířecím, jejichž obyvatelé se přes všechny periodické omyly pomalu zdokonalují a
jsou chráněni proti nemocem. A tak se planeta postupně pozvedá ve svém stavu bdělosti, protože
lidstvo obhospodařuje její povrch i zdroje.
Co se týká lidstva samého, tady platí velmi zvláštní okolnosti. Vzhledem k daru svobodné
vůle není evoluční proces uvnitř zpětného přílivu šemita samozřejmý. Lidé si mohou volit, zda
zůstanou v obecném proudu evoluce, zda jej předběhnou individuálním úsilím v duchovní práci
anebo dokonce zda půjdou proti kosmickému toku a klesnou pod rovinu zvířat a rostlin do lidského
minerálního pekla psychické krystalizace, kde budou vázáni, dokud neskončí čas na konci dnů.
Podle tradice jsou lidé rozděleni do tří typů, které odpovídají třem pilířům, podle toho, jak se
každá jednotlivá duše rozhodne. Lze říci, že ti, kdo popírají, že bytí má nějaký smysl, náleží levému
pilíři, kde upadají do negativních dluhů a prožívají krušné bytí v jednom životě po druhém. Ti, kdo
drží krok s postupným evolučním růstem, patří k pravému pilíři a generaci po generaci prožívají
život ve stále širších a lepších podmínkách. Nazírány jako cesta strachu a cesta lásky, jsou tyto
stezky bočních pilířů spoutány funkčními zákony síly a formy. A tak je jednotlivý člověk, ať dobrý
či špatný, držen svou karmou na určité rovině bytí, máme-li použít hinduistického výrazu. V kabale
tomu říkáme „odměna a trest do třetího a čtvrtého pokolení“. Člověk tedy může prožívat poslední
část kosmického cyklu v osudovém vtělení připoután k potěšení či strasti. Únik z této situace vede
centrálním pilířem poznání a svatosti.
Svatost znamená celistvost, to znamená vyváženost a úplnost, a to je cílem těch, kdo se dali
cestou centrálního sloupu. Tak jako obě ostatní cesty, je i tato svatá, královská stezka věcí volby,
avšak v tomto případě je uvážená a uvědomělá v kontrastu k obecným a povahovým sklonům
k dobrému či špatnému životu. Cesta poznání znamená přesně to, co je řečeno. Hledají ji ti, kdo
chtějí poznat svou skutečnou povahu i smysl vesmíru a kdo chtějí poznat Boha tváří v tvář.
V některých případech je toto poznání dáno během jediného života, ale většinou se získává po dobu
mnoha životů, které probíhají spolu se životy generací bočních pilířů. Nit se někdy ztrácí a člověk
může strávit určité období několika převtělení na levém či pravém pilíři, dokud se nerozpomene na
svůj původní cíl. Tento jev dobře ilustruje příběh o marnotratném synovi, a také pohádky, které
vyprávějí o ztracené zázračné věci nebo o lidech zajatých či spících. Tyto příběhy pro nás jako něco
daleko významnějšího než pouhé dětinské báchorky zapisovali a mezi národy světa rozšiřovali ti,
kdo patří k vnitřnímu domu lidství, kdo mají odpovědnost za pomoc těm, kdo chtějí jít cestou
poznání.
Esoterická, mesoterická a exoterická rovina duchovně rozvinutého lidstva je výsledkem vědomého
úsilí těch lidských bytostí, které se nejdříve vtělily snad u počátku času, kdy se v těle narodil
první Adam s Evou. Někteří členové této horní části lidského rodu jsou možná „staré duše“‘ jak
-101-
jim říkají některé tradice, to znamená, že asi žili na Zemi už mnohokrát před tím. Kabalisté někdy
hovoří o 600 000 původních duší, které byly na hoře Sinaj, když dostaly desatero přikázání. Jiné
tradice v nich vidí členy pradávných ztracených civilizací, kteří se periodicky vtělují, aby učili lidi
pozdějších dnů hledající pravdu. Fakt, že většina esoterických tradic mluví o tom, že existují lidé
vyšších rovin, kteří jsou přítomni ve vtělení i v nevtělené formě, naznačuje, že kabalistická koncepce
duchovního učitele magida dokonale platí. Z hlediska této studie je ještě důležitější, že tito členové
vnitřního domu Izraele, tedy duchovní bytosti světa Berija, stojí nad zákony Jecira, nad karmou,
a tedy už dále nepodléhají vlivům Země a planet, ačkoliv ve vtělení procházejí jednotlivými
vnějšími osudy, které působí jako prostředek pro jejich dlouhodobé osudové určení.
Nyní máme obraz lidství procházejícího časem: na vrcholu stále přítomného okamžiku nyní
jsou tři živá pokolení, minulost se vzadu krystalizuje do formy, a budoucnost se stále otevírá do
možnosti a potenciální síly. Uprostřed tohoto navracejícího se času jsou ti, kdo znají smysl celého
dění a napomáhají dílu sjednocení. Napomáhají tím, že jsou buď mezi živými, kteří se bez přestání
znovu rodí do různých situací podle svého vlastního výběru, nebo tím, že asistují shůry
v nevtěleném stavu. Takové působení lze provádět prostřednictvím kolektivního nevědomí lidstva
jako takového anebo přímým vedením individuálního zjevení té osobě, která chce vystoupit
středovým pilířem a získat uskutečnění rychle, aby nemusela čekat do konce dnů.
V současné době dílo sjednocení neznamená pouhé shromažďování těch, kdo vyšli z velikého
exilu a chtějí vstoupit do zaslíbené země ducha, ale lidskou kosmickou práci, která pomáhá nebi
plynout dolů do nižších světů v obzvláště důležité době. Tento pohyb lze vidět v pozadí obou
světových válek, v pozadí rozpadu starých společenských a politických řádů i za nesmírnou
kreativitou a populačním růstem, za planetárním vědomím, za dobýváním vesmíru a za nepochybně
novým zájmem o věci duchovní v současné generaci. Veškerý tento kosmický pohyb se může stát
negativním i pozitivním, protože volba leží v rukách lidí, kteří mohou přispět k rovnováze světů a
stejně tak i tuto rovnováhu zmařit.
Proces nápravy, tikune, je jedním z velkých úkolů vyspělých lidí, kteří musí vědomou a
zaměřenou vůlí napravovat oscilování mezi dobrem a zlem vnějších pilířů, které jsou stimulovány
působením přirozeného lidstva, žijícího v tzv. katnut, tedy v nižším stavu vědomí. Lidé v gadmt,
tedy ve vyšší bdělosti, mohou navíc vzhledem ke svému vědomní horních světů vnímat pomalou
polarizaci, která se objevuje mezi evolucí a regresí, když kosmický cyklus pokračuje ve svému
návratu. Tato stále znovu se opakující situace je po celou historii lidstva periodicky popisována
v mýtech, v písmech a zjeveních. Až dosud se napětí mezi řádem a chaosem jak v makrokosmu, tak
v mikrokosmu řešilo menšími krizemi, které se vyrovnávaly v nebi i na zemi. Avšak jak se šemita
blíží ke konci svého velikého cyklu v Keter Berija, kdy každá lidská duše bude za sebou mít
alespoň jedno vtělení, začíná se ostře vyhrocovat nahromadění všeho dobra a zla, ktere kdy bylo, i
všechna přitakání i odmítání, která se vykrystalizovala v nesčíslných individuálních životech, a síly
rozpadu otevřeně čelí silám sjednocení. V určitém okamžiku předposledního stadia v naší
budoucnosti to vyvolá apokalyptickou situaci kosmické poruchy, kterou líčí četné knihy proroctví o
konci světa.
Za normálních okolností není lidem dáno vidět do budoucností, a to ze dvou důvodů: za prvé
proto, že by jim to vzalo možnost uskutečňovat svobodnou vůli, a za druhé proto, že ačkoliv
kosmický cyklus jako všeobecný plán je předurčen, jednotlivé detaily dány nejsou. Čas od času
však může zásah milosti člověku dovolit nahlédnout do vlastní budoucnosti, aby ho varoval nebo
vedl, a čas od času byla také lidstvu dána možnost dostat všeobecné proroctví. V tomto jevu lze
vnímat budoucnost národa nebo lidstva vůbec, takže nikdo není na pochybách, ke které straně
předpovězených událostí se chce přidat podle svého výběru. Klasickým příkladem takových
proroctví jsou vize biblických proroků, např. Jeremiášova, o osudu starověkého Izraele a jeho
sousedů.
Z kabalistického pohledu je proroctví darem Chochma Jecira, tedy vnitřního intelektu. Tato
schopnost je naprosto jiná než Daat, poznání, protože prorok sice zjevuje skryté věci, ale fakticky
-102-
ani nemusí vědět, co vlastně vidí a říká. Rozdíl je také mezi velkými proroky, kteří vědí, co vědí, a
proroky menšími, kteří často upadali do nevědomé extáze, když se objevilo jejich zjevení. Kabala
velmi odrazuje od této ztráty bdělosti a vědomí. Člověk musí vědět, na čem je a oč mu běží.
Zjevení, která přijímáme z poznání nebo z proroctví, mohou být osobní nebo kosmická.
Mohou platit pro epochu místního času nebo se také týkat konce dnů. Mnohé z rané apokalyptické
literatury se vztahuje k tehdejším politickým událostem a k blízké budoucnosti, kdy se zřetelně
rozpadaly stávající dočasné říše jako Perská, Řecká nebo Římská, zatímco věrní Izraele, kteří těmto
mocnostem čelili, zůstali zachováni. Některé z těchto symbolů je však třeba číst i v kosmickém
kontextu. Z tohoto pohledu pak kniha Danielova, Enochova, Baruchova, Sybilina proroctví i
Zjevení Sv. Jana opakují spíše universální téma než téma historické, které se týká závěrečných
stupňů tohoto konkrétního kosmického cyklu šemita.
Podle proroctví první skutečné znamení, že se blíží konec dnů, lze vidět v tom, že pozemský i
nebeský svět začíná být hluboce narušen. Jak na nebi, tak i na zemi budou veliké poruchy, které
ukážou, že nastává veliká změna. Budou bujet války, zmatky a nepořádky. Má to být období
zkoušky zejména pro ty, kdo jsou oddáni napomáhání procesu kosmického růstu, protože síly těch,
kdo popírají všechno, kromě svého vlastního zájmu, budou usilovat zadržet hrozící proměnu světa.
Tuto krizi uspíší skutečnost, že narůstající rovina Jecira a Berija, která je přítomna v Asija, je
hotova podstoupit kvantový skok tešuva, tedy konverzi a spasení fyzického světa. Podle tradice
zjevení tuto událost zvěstuje Elijáš, který se objeví jako vtělená přítomnost Enochova, jako
vyslanec STVOŘITELE, a oznámí příchod Mesiáše, Pomazaného. Této události bude předcházet
začlenění všech exilů do Izraele, to znamená, že všichni, kdo vědí o středním sloupu, budou
vyzdviženi z Asija cestou Já - místa Elijášova, do Malchut Berija, království ducha. Pak nastane
fáze, kdy budou přijímáni ti, kdo opustí funkční role bočních pilířů, protože poznají, že konec světa
je na dosah, a budou začleněni a přijati jako nově obrácení do království nebeského. Oba dolní
světy, ze kterých byl evakuován zbytek Izraele (kabala tak nazývá všechny, kdo hledají Boha), se
stanou bojištěm pro zlé armády Goga a Magoga se silami Dobra. V této veliké a konečné válce
mezi evolucí a mechanickou regresí bude poraženo zlo a Mesiáš sestoupí z místa archanděla
Michaela v Tiferet Berija do Tiferet Jecira, aby působil jako spasitel a král lidstva. Takto jsme
v letmém obrazu budoucích věcí poučeni o tom, co se týká konce dnů.
V kabale i v mnoha dalších esoterických tradicích se pozice Mesiáše velmi přesná. Je
dokonalou lidskou bytostí, živým ideálem veškerého lidství. Jeho počáteční poloha na Jákobově
žebříku je simultánní s Malchut Acilut, s Tiferet Berija a s Keter Jecira. Zde, kde se tři horní světy
potkávají na trůně Božím, předsedá nejvnitřnější části vtěleného lidstva. Ten, kdo má tuto roli osy
věku, je spojovacím článkem mezi Božím ELOHIM, Svatými duchy a lidstvem. Praví se, že Mesiáš
je pravým synem Božím, nikoliv jeho sluhou na rozdíl od archandělů, kteří mu slouží přes svoje
vysoké postavení a jméno bnej ELOHIM. Tento zvláštní vztah vychází z toho, že Adam, člověk,
byl Božím prvorozeným, tedy bytostí, která byla vlastním dítětem ELOHIM zrozeným k jeho
vlastní Boží podobě. A tak ti z lidí, kteří si neuvědomují, že jejich Já je Bůh patřící na Boha,
dostávají příležitost vidět smysl lidského bytí v realitě Mesiáše, ve skutečnosti ducha zrozeného
jako poslední ke vtělení dole. Zatímco např. ortodoxní křesťané říkají, že Mesiáš už přišel, a
ortodoxní židé zas tvrdí, že Mesiáš teprve přijde, pravdou je, že Mesiáš vždy byl, je a bude
přítomný. Nemůže tomu ani být jinak, jestliže víme, že místo Pomazaného je nad Já v koruně všeho
vtěleného lidstva, kde se lidství a ADONAJ setkávají v Malchut Boží.
Praví se, že apokalyptické období otevřeného zjevení Mesiáše všemu lidstvu je dočasné, přestože
je to doba velikého míru. Tradice dále prohlašuje, že v tomto období harmonie se sám čas
zpomalí, když se kosmická hybná síla přiblíží svému jubilejnímu šabatu, takže se bude zdát, že i
planetární tělesa budou ve fyzickém vesmíru pomaleji postupovat na svých orbitálních drahách a
všechny stvořené světy i bytosti, které jsou v nich, dojdou spočinutí a rovnováhy. Na chvíli zavládne
dokonalá spravedlnost, a dokonce i smrt bude vypovězena, protože veškeré lidstvo, které se pozvedlo
z Asija a dostalo do přímého kontaktu s Berija, si uvědomí duchovní učení, které se týká
-103-
smyslu stvoření. Tato milost je dána proto, aby nikdo, ani ten největší zlotřilec, nepřehlédl možnost
spasení ani v posledních sedmi velikých dnech kosmického cyklu šemita.
Tradice nás poučuje, že posledního soudného dne budou prohlédnuty všechny duchovní
záznamy, které sesbírali andělští strážci světů. Zde se posoudí nashromážděný výsledek všech
životů každé lidské bytosti podle původního rozvržení konkrétního osudového určení, které jí bylo
dáno při stvoření jejího ducha. Toho dne dnů budou vzkříšení i mrtví, tj. ti, kdo byli po eóny věků
upoutáni v nejtemnějším a nejnižším pekle gehinom, a budou propuštěni ze svých elementálních
hrobů, aby byli přivedeni vzhůru před STVOŘITELE, jenž sídlí na nebeském trůně v Keter Berija.
Z tohoto nejvyššího místa stvořeného bytí uprostřed ELOHIM je předávána Boží milost i přísnost
archandělům, andělům i lidem. Pak se veškerenstvo ukáže jako jediné dění, které se znovu přelévá
do společného cíle, než STVOŘITEL znovu pošle některé tvory do vnější temnoty, kde skřípou
zuby mimo řád acilutických sefirot, a jiné zpět do olam-ha-ba, do „světa, jenž má přijít“, který
začne po té, co bude rozptýlen olam haze, „tento svět“. Ty bytosti, jejichž dílo je dokonáno a které
jsou nyní osvobozeny od svého osudového určení, procházejí sedmým nebem arabot a stoupají
vzhůru ven z ohromného moře stvoření volajíce JÁ JSEM, když vystupují propastí Daat Acilut, aby
splynuly s korunou korun, za níž se každá zvlášť noří do poznání a bytosti Boží.
Dole v Tiferet Acilut STVOŘITEL přikáže vůli, aby další všeobecný cyklus šemita odvíjel
nový vesmír. V tomto dalším sefirotickém kroku jsou zárodky všeho velikého i malého, vysokého i
nízkého, které se uskuteční v následující manifestaci bytí, která takto pokračuje jedním kosmickým
cyklem za druhým směrem k jubileu jubileí. V této konečné a plné realizaci všeho vyvolaného,
stvořeného, utvářeného a učiněného bude to, co je imanentní, přímo zrcadlit to, co je
transcendentní. A tak se naplní první ze všech záměrů a všechny světy budou sjednoceny v podobě
plně božského Adama, takže nebude žádného oddělení, když bude Bůh patřit na Boha. Praví se, že
když ABSOLUTNÍ VŠE poznává a je poznáváno, uskutečňuje se v ABSOLUTNÍM NIC. Pak
splyne EJN SOF s AJIN i se zrcadlem. Bytí zanikne a zbyde Bůh JEDEN. „Božím místem je svět,
ale svět není místem Božím“.
-104-
Přehled jmen
a kabalistických výrazů
Acilut: Svět vyzařování, Boží sláva ,ukhmt
Adam Kadmon iunse ost
Ajin: Absolutní nic ihg
Am haárec: Lidé země .rtv ng
Arabot: Sedmé nebe ,ucurg
Asija: Svět učinění vhag
Avoda: Služba (Bohu) vsucg
Baal Šem: Pán jména oa kgc
Bat kol: Dceřin hlas kue ,c
Beracha: Požehnání vfrc
Berija: Svět stvoření vthrc
Bina: Sefira porozumění a rozumu vbhc
Cachcachot: Tři skrytá světla v Boží hlavě ,ujmjm
Celem: Podoba okm
Cimcum: Kontrakce v Boží hlavě, která dává bytí existenci oumnm
Daat: Non-sefira poznání, propast ,gs
Dům Izraele: Vnitřní a vyšší rovina lidstva ktrah ,hc
Eden (Gan): Ráj isg id
Edom: Neúplné světy, přirozené lidstvo oust
Ego: Jesod Jecira, v člověku základ psychiky
Ejn sof: Absolutní vše, nekonečno bez konce ;ux iht
Ejn sof ór: Světlo nekonečna rut ;ux iht
Elijáš: Můj bůh je Hospodin uvhkt
Enoch: Zasvěcenec lubj
Eva: Dávající život vuj
Ezechiel: ktfzjh
Gadlut: Velkost ,uksd
Gehinom: Peklo, Kelipot: Jámy oubvhd
Gevura: Sefira soudu, někdy nazývaná Din vrucd
Gilgulim (Gilgul): Transmigrace duší, znovuzrozování
Gog viz Magog
Irin: Strážce (Strážci)
Hod: Sefira ozvěny, dunění nebo slávy suv
Chájot Hakodeš: Čtyři svaté živé bytosti - člověk, orel, lev a býk, které jsou v Keter Jecira asev
,uhj
-105-
Chasid: Svatý muž shxj
Chesed: Sefira milosti a lásky sxj
Chochma: Sefira moudrosti a zjevení vnfj
Jerusalém: Zjevení místa ohkaurh
Jesod: Sefira základu suxh
Izrael: Zápasí Bůh ktrah
Jubileum: Konec velkého kosmického cyklu
Katnut: Malost ,ubyf
Kav: Paprsek, měřící šňůra uf
Kavana: Motlitba s vědomou intencí, koncentrace vbuf
Kelipot klifot či kliferot: Svět skořápek a nepořádku, démonická říše ,uphkf
Keter: Koruna stromu života r,f
Maaseh berešit: Dílo stvoření ,harc vagn
Maaseh merkaba: Dílo vozu vcfrn vagn
Magidim: Duchovní učitelé ohshdn
Magog a Gog: Nepřátelé Boha severní říše dud dudn
Makom: Místo, stupeň, šesté nebe ouen
Malchut: Nejnižší sefira zvaná království ,ufkn
Malchut ha-šamajim: ohna‘v ,ufkn
Maor: Příbytek, páté nebe rutn
Menora: Sedmiramenný Mojžíšův svícen vrubn
Merkaba: Vůz, jeciratický svět psychiky vcfrn
Mesiáš: Pomazaný, osa věku, dokonalý vtělený člověk v Keter Jecira jhan
Metatron: Archanděl přítomnosti v Keter Berija, Enoch jako duch iuryyn
Necach: Sefira věčnosti a opakování jmb
Nefeš: Přirozená duše, vegetativní a animální vitalita apb
Nefeš Chajá: V7h8j A3p3b
Nešama: V tomto systému lidské duše, jeciratická triáda Gevura-Chesed-Tiferet vnab
Nišmat Chajim: oØ h1h8j ± ,8n0A1b
Pargod: Závoj sudrp
Rakija: Klenba, druhé nebe gher
Raciel: Mým tajemstvím je Bůh kthmr
Sandalfon: Archanděl Já v Malchut Berija iupksbx
Sanhedrin: Velké shromáždění ihrsvbx
Sefira, sefirot: Světla, nádoby, tváře atd. Deset Božích emanací vrhpx
Sitra: Zlý impuls tryx
Sitra ha kadeša: Svatý impuls vasev tryx
Šechakim: Oblaka, třetí nebe oheja
Šechina: Boží přítomnost v Malchut Acilut a níže vbhfa
-106-
Šemita: Velký rok neboli kosmický cyklus vyhna
Šetija: Základní kámen světa, Jákobův polštář vh,a
Šiur koma: Učení o Božích atributech vnue rugha
Tešuva: Vykoupení neboli obrácení vcua,
Tiferet: Sefmra krásy ve středu stromu života ,rtp,
Tikun: Vědomé napravování kosmických nesrovnalostí iue,
Vilon: První nebe iukhu
Zebul: Čtvrté nebe, obývání kucz
