Channeling (William Kautz)
Schopnost takto poskytovat informace je obvykle buď spontánní, nebo nechtěná. Lze ji také někdy vypěstovat. Channeling je velice vzácný fenomén, ale v poslední době se jím zabývá stále více lidí.
Prastarý jev, kterému se dnes říká channeling (čti čeneling), se opět dostal do centra zájmu veřejnosti. Asi každý již o tom slyšel nebo ví od přátel, z televize nebo časopisů, a možná dokonce i zná někoho, kdo se channelingem zabývá. Naneštěstí populární prezentace vtiskla channelingu pečeť něčeho bizarního, strašidelného a dokonce i škodlivého. To je ale dojem skutečnosti na hony vzdálený. Rád bych v tomto článku poopravil některé nesprávné pohledy na channeling v naději, že výsledky vědeckých výzkumů pomohou tento jev pochopit, a co je nejdůležitější, s nadějí, že lidé tento velmi mocný nástroj začnou chápat jako důležitou součást lidských potenciálů.
Channeling je nejlépe pochopitelný, když se jím začneme zabývat jako jedním z aspektů intuice, nebo kapacity mysli zprostředkovat přímé poznání, bez racionálního myšlení a bez použití paměti. Jak napsal švýcarský psycholog Carl Gustav Jung, intuice je jednou ze čtyřech základních funkcí lidské mysli (ty další jsou myšlení, pocity a smyslové vnímání). Zjednodušeně řečeno, intuice funguje jako komunikační spojení běžného vědomí s hlubšími vrstvami podvědomí, kterému Jung začal říkat kolektivní nevědomí. Podvědomí pak mezi těmito stavy funguje jako tlumočník a zprostředkovatel.
Mnohé z funkcí a aspektů channelingu bylo diskutováno a zkoumáno v Centru pro aplikovanou Intuici, organizaci, která existovala mezi roky 1977 až 1992 v Kalifornii. CAI řídila výzkum podstaty intuice a v rámci výzkumu některých možností intuice úzce spolupracovala s týmem asi patnácti velmi nadaných „expertů na intuici“.
William Kautz
Channeling
Díky bohům jsem byl od dětství navštěvován polobožskými bytostmi, jejichž hlasy mi občas pomohly porozumět, ale nikdy mi neurčovaly, co dělat.
Sokrates
Channeling je zvláštní forma intuitivní komunikace, při které jedinec (channel - v češtině neexistuje adekvátní slovo, protože termínu „kanál“ se použít nedá) dosáhne takového stavu, že je schopen slovně nebo písemnou formou poskytovat informace, jejichž zdroj se zdá být plně mimo jeho nebo její vědomí. Tento stav bývá velmi různý, od malých posunů bdělého vědomí až ke stavu, který připomíná hluboký spánek nebo trans. Řeč sama bývá někdy velmi dramatická, jindy bizarní, hlas se někdy zdá velmi vzdálený, jindy jakoby mluvila zcela jiná osoba, jejíž řeč a manýry se naprosto liší od řeči a způsobů člověka, který informaci předává. Původnímu zdroji informací lze klást otázky a vést s ním smysluplný dialog. V naprosté většině pak rozsah informací přesahuje znalosti a minulé zkušenosti osoby, která hovoří.
Schopnost takto poskytovat informace je obvykle buď spontánní, nebo nechtěná. Lze ji také někdy vypěstovat. Channeling je velice vzácný fenomén, ale v poslední době se jím zabývá stále více lidí. Většina informací, které jsou takto předávány, je bohužel zcela nesmyslná. Sám proces channelingu se někdy může zdát zmanipulován, jindy skutečnosti může být pro předávající osobu velmi náročný. Při správných podmínkách však může být proud takto předávaných informací velmi přesný, inspirující, soucitný a někdy i moudrý. Pokud je proces předávání informací správně provozován a kontrolován, může sloužit jako velmi mocný a praktický intuitivní zdroj informací, rad a pochopení.
Abychom tento fenomén mohli efektivně využít, musíme nejdříve pochopit jeho vnitřní zákony a také nalézt vhodnou cestu shody s těmito zákony. Nabízí se totiž několik otázek. Je channeling darem, který by měl být povzbuzován a dále rozvíjen, nebo je to něco nebezpečného, čemu bychom se měli vyhnout? Proč je počet takto komunikujících osob stále větší - nebo proč si toho zvýšenou měrou právě v současné době všímáme? Co by člověk měl dělat, pokud se sám ocitne v takové situaci, zvláště pokud by to neuměl zastavit?
Doufám, že tento článek pomůže komukoliv, kdo se ocitne v procesu channelingu, ať už úmyslně nebo jako spontánní channelingový novorozenec. Možná také pomůže rodinným příslušníkům nebo spolupracujícím terapeutům. Byl bych rád, kdyby tento jev pomohl lépe pochopit, a kdyby přispěl k tomu, abychom s ním lépe, adekvátně a konstruktivně zacházeli.
- historie a současnost. Psychologie tradičně nazírá channeling jako psychickou poruchu, která musí být vyléčena, aby se tak jedinec navrátil k normalitě. Pozitivnější názor na channeling přišel až s transpersonální psychologií.
První důvěryhodné zprávy o channelingu se datují z doby před čtyřmi tisíci lety a celou historií se znovu opakovaně objevují takřka ve všech kulturách, ze kterých se dochovaly psané záznamy. I některá velmi uznávaná literární a umělecká díla vznikla tímto způsobem. V současnosti se channeling otevřeně a se sociálním respektem běžně provozuje v takzvaně necivilizovaných společnostech. Není považován za něco nenormálního nebo dokonce patologického, naopak, je vnímán jako dar. Možná, že právě nedostatek intelektuální orientace těchto kultur způsobuje četnost výskytu a akceptovanost umění takto předávat informace.
Západní civilizace channeling nikdy zcela neuznávala, ačkoliv zcela jistě celou dobu existoval jako undergroundová a někdy patologická aktivita. Občas je přece jen populárnější, tak jako se stalo v polovině 80. let, kdy channeling začal praktikovat tisíce lidí, kdy jej objevila média, kdy se objevil tucet takto napsaných knih, spousta článků, několik televizních reportáží a dokonce i několik filmů, ve kterých bylo možné vidět proces channelingu. Naneštěstí jen v několika případech byl fenomén channelingu prezentován dobře a nebo aspoň slušně. Lze zmínit tři čtyři velmi dobré knihy: Hastings, Arthur: With the Tongues of Men and Angels, A Study of Channeling (1991), Klimo, Jon, Channeling: Investigations on receiving Information from Paranormal Sources (1987), Ryerson, Kevin and Stephanie Harolde, Spirit Communication: The Soul´s Path (1989), Kautz, William H. and Melanie Branon, Channeling: The Intuitive Connection (1987). Ačkoliv je dnes channeling méně podezřelý, než býval, stále je praktikován jako činnost intuitivní, spíše privátní než veřejná a spíše jako nástroj poznání sebe sama nebo pomůcka při duchovním vývoji.
Ještě nedávno lidé věřili tomu, že ti, kteří takto přijímají určitá poselství, jsou kacíři, protože se všeobecně věřilo, že „boží pokyny“ mohou obdržet jen kněží. Kacíři byli samozřejmě krutě pronásledováni a trestáni. Dnes je společnost již přece jen tolerantnější a nikdo není za přinášení poselství trestán nebo upalován. Stále větší počet lidí je ochoten vyslechnout si poslední zprávy „z odjinud“.
Západní náboženství byla k channelingu, nebo přinejmenším k těm, kteří ho prováděli, a kteří mohli být považováni za posly, nebo mluvčí boží, různě tolerantní. Bible a jiné posvátné texty byly zcela jistě sepsány právě pomocí channelingu (náboženské autority dávají přednost termínu božská inspirace). Channeling ale není vrozeně duchovní, či od počátku zlý, jak se někteří snaží fundamentalisté naznačit. Nicméně některé takto zprostředkované texty jsou považovány za vysoce duchovní. Některá východní náboženství (např. tibetský buddhismus) si vysoce váží těch, kteří dokáží hovořit v transu.
Po většinu historie však zavedená náboženství nazírala channeling velmi dogmaticky, a dokud se nepřesvědčila, že takto předávané informace jsou v souladu s danou doktrínou, i velmi podezřele. Náboženství, jejichž adepti strávili léta duchovními cvičeními, brala tento druh psychických jevů jako něco nežádoucího a škodlivého. Existují samozřejmě důležité výjimky, avšak většina náboženských autorit není o channelingu informována lépe, než běžná média a veřejnost. Ve strachu z podivnosti channelingu se bojí o tomto jevu otevřeně diskutovat, studovat ho, nebo si dokonce klást relevantní otázky.
Psychologie tradičně nazírá channeling jako psychickou poruchu, která musí být vyléčena, aby se tak jedinec navrátil k normalitě. Občas se některým lidem skutečně přihodí vážné příhody a pak je tento postup vhodný. Ve velké většině jsou však lidé, kteří takto předávají a podávají zprávy, zcela zdrávi a ti nejlepší z nich jsou na žebříčku nesobeckého přístupu k duchovnímu životu umístěni velmi vysoko. Pozitivnější názor na channeling přišel až s transpersonální psychologií. Ta považuje channeling za další, ještě neprozkoumaný rys lidské mysli a otevřeně hovoří o jeho pozitivních i negativních aspektech. Uvažuje o tom, že to, co pozorujeme jako předávání informací, může být skutečně velmi podivuhodná a všeobecná lidská schopnost, i když zatím jen v latentním a přehlíženém stavu, a že jako všechny rysy lidského chování, má svou patologickou stranu. Pokud člověk předává informace pomocí channelingu a projevuje se jinak než normálně, podávání léků nebo doporučení na psychiatrické vyšetření zcela jistě nepomáhá.
V každém případě ještě neexistuje dost klinických otestovaných odpovědí na nejdůležitější otázky. Odpovědi možná tkví v subjektivnější a více individuální zkušenosti. Osoba, která provádí channeling, chce vědět: Co zažívám? Co to znamená? Je to fantazie mé mysli, nebo tomu mohu důvěřovat jako něčemu skutečnému a užitečnému? Co se to se mnou děje? Jak to mohu kontrolovat, rozvíjet, nebo zastavit, pokud by se mi to nelíbilo? Kdo mi pomůže pochopit, co se ve skutečnosti děje? Co bych s tím měl(a) dělat?
- formy channelingu. Jak lze tento způsob komunikace posoudit? Jak lze zhodnotit jeho pravdivost, význam nebo hodnotu?
Stejně jako u jiných bizarních aktivit, channeling je nesprávně chápán, protože to, jak to při něm vypadá, neodpovídá tomu, co se při něm skutečně děje.Dokonce i terminologie mate, protože popisovaná slova znamenají pro různé osoby něco zcela různého. V širším smyslu slova takto přijímá či předává informace každý z nás, protože všichni jsme občas inspirováni něčím, co vypadá, jakoby přišlo odněkud z prostoru mimo nás. A každý z nás tak funguje ve snu, nebo ne? Stačí si jen pokusit se vzpomenout, v kolika okamžicích našeho života nám poradila "intuice". Každý člověk si přitom vybírá vlastní formu vyjádření. Někteří si vyberou formu, která odpovídá stavu transu, jak bylo již zmíněno.
Praxe transovních nebo částečně transovních forem channelingu se také případ od případu liší. Osoba, která předává informace, může být zcela bdělá (vědomý channeling), nebo může spát, nebo být ve stavu někde mezi bděním a spánkem - transem. To záleží na metodě, kterou si on či ona podvědomě zvolili.Osoba v transu si vůbec nemusí vzpomenout, o čem třeba celé hodiny vyprávěla, zatímco byla "mimo". Někteří ale při channelingu chodí, pijí kávu nebo dokonce telefonují. Na druhé straně ti, kteří provozují vědomý channeling, jsou zcela bdělí, jakoby jen tak konverzovali. Jak již bylo naznačeno, takto zprostředkovaná řeč většinou pochází z nějakého vzdáleného nebo nadpozemského zdroje, která bývá označena jako „bytost“ nebo „entita“, a která zjevně není v žádném přímém vztahu k osobě, která channeling provádí.
Výzkum potvrdil, že vnější forma channelingu není v žádném vztahu ke kvalitě předávaných informací. Jinými slovy, vnější projevy channelingu nijak nesouvisí s kvalitou, přesností, hloubkou nebo důvěryhodností poskytovaných informací. Obsah channelingu nemá nic společného s tím, jak je channeling prezentován.
To platí zvláště v případech, kdy je proces channelingu doprovázen ještě paranormálními nebo parapsychologickými jevy, jako jsou předpovídání budoucnosti, neobvyklé fyzikální jevy, nebo výskyt osobních informací, které může znát jen posluchač. Platí to i o případech, kdy je poselství předáváno osobnostmi, které tvrdí, že jsou nějakou historickou postavou (Sokrates), zesnulým příbuzným (strýček Harry), mimozemšťanem (Ultron), náboženskou postavou (archanděl Gabriel), nebo nějakým "pověřeným představitelem božím". Entity, které informace předávají, si dávají jména a vytvářejí své osobnosti, aby tak byly víc důvěryhodnější. Samozřejmě, každá z těchto možností může být, aspoň v určitém slova smyslu, pravdivá - prostě nevíme. Dokud ale skutečně nevíme, je dobré vyvarovat se předčasných závěrů. V každém případě se ale vyplatí neposuzovat poselství podle způsobu, kterým bylo předáno.
Tyto podivné vlastnosti channelingu se zdají být určitou částí hry, spojené s komunikací hlubších a vnějších částí mysli. Mohou být tak bizarní a nepravděpodobné, jako jakákoliv jiná symbolická příhoda, zjevující se ve snech. Zjevené osobnosti mohou být jakousi součástí původní osobnosti. Většina lidí, kteří channeling provozují, připouští, že nemají nejmenší ponětí o tom, jestli je předávaná informace z vnějšího zdroje, nebo pochází z nich samých, ačkoli většinou mají pocit, že přichází z vnějšku. V každém případě ale způsob channelingu není to, o co tu jde. Tak jako ve snech, channeling nabízí člověku pohled za formy a obrazy, dokonce i za jazyk, aby se pokusil najít samotné poselství a jeho hlubší význam, skrytý za prezentovanou formou.
Jak tedy lze tento způsob komunikace posoudit? Jak lze zhodnotit jeho pravdivost, význam nebo hodnotu? Tak jako ve všech jiných intuitivně nabytých informacích, channeling musí být posuzován výhradně na základě samotné takto získané informace, nezávisle na tom, kde, jak a kdo se zdá být zdrojem. Je to podobná situace, jako když nasloucháte někomu, kdo sedí ve vlaku na protějším sedadle. Může to být člověk s velkou autoritou, může mít kouzelné jméno, může být dobře oblečený, může být přítel slavných osobností, nebo může citovat prapodivné věci. Může ale také vypadat odpudivě, nebo hovořit velice tiše až stydlivě, nebo se vyhýbat vašemu pohledu. Může vám poskytnout něco, co jste už dlouho hledali, nebo může hledat on u vás něco, co sám hledal. Ze samotného vzhledu nic z toho nemůžete tušit předem. Jediné, co můžete dělat, je otevřeně a celou svou osobností mu naslouchat, a odložit své rozhodnutí o tom, jestli mu budete důvěřovat nebo ne, až podle toho, co bude říkat. O totéž jde v channelingu.
Každý výrok při channelingu je třeba brát pouze jako určitou ideu, hypotézu, nebo možnost - něco, co může být pravda - a pak se zeptat: dává mi to smysl? Je to srovnatelné s tím, co už vím? Souhlasí to s principy, kterými se řídím? Jestliže to nedává žádný smysl, nebo nesouvisí s ničím, o co se dá opřít, pak by se tím člověk měl přestat zabývat, nebo přinejmenším pustit to z hlavy, dokud se nezjeví lepší pozice, ze které bude moci být učiněno věrohodnější rozhodnutí. Člověk také může zkusit otestovat zdroj informací při channelingu sérií otázek, týkajících se jeho principů a důvodů, protože každý takovýto zdroj možnost poskytnout víc informací o sobě, uvítá. Při posuzování kvality informací musí důvěřovat vlastní intuici, i když se možná zdá ne tak vyvinutá, jako intuice osoby, která informace channelingem předává. Ona sama je zde pouze jako spoušť, jako nějaký druh intuitivního zesilovače. Toto je základní princip interpretace a možného přijetí takto získávaných informací.
- Osobnosti. Kdo jsou ony „osobnosti“, jejichž poselství jsou channelingem předávána?
Zatím jsou spojeny se spoustou nezodpovězených otázek. Leží jejich původ uvnitř nebo mimo mysl, která channeling zprostředkovává? Jestli leží uvnitř – jedná se o nějaký tvořivý důsledek práce podvědomí? Nebo to jsou ozvy duší již mrtvých lidí, jak naznačují spiritisté, nebo osobností, které existují, ale nemají těla jako my? Jestli ano, pak asi „žijí“ více, než jsme si dosud mysleli. Můžeme je považovat za moudré bytosti? Z jaké reality či dimenze k nám hovoří? Je podobná té naší nebo zcela odlišná? Existují někde v minulosti nebo v realitě mimo čas? Atd.
Odpovědi na ty to otázky byly mnohokrát předávány přímo v poselstvích během channelingu, nebo také lidmi, kteří channeling provozují. Protože neexistují jiné důvěryhodné, např. psychologické pokusy o vysvětlení těchto problémů, zkusme je prověřit.
Zkušení mediátoři obvykle říkají, že osobnosti, které předávají informace, cítí jako nějakou „energii“, která proniká do jejich mysli ve formě láskyplného a pomoc nabízejícího přítele či rádce. On, ona (nebo ono) k nim hovoří bez zvuku, nebo předává přímo do mysli obrázky nebo myšlenky. V naprosté většině jde o jednu osobnost, někdy se jich ale simultánně vyskytuje víc. Někdy je předáván i jakýsi mentální obrázek toho, jak ona „osobnost“ vypadá. V některých případech je osoba, která provozuje channeling, v takovém stupni transu, že pro ni neexistuje jiná osobnost než ta, jejíž informace předává. Jedná se samozřejmě o pocity velmi subjektivní, přesto ale mohou posloužit k získání informací o zdroji předávaných informací. Pokud někdo začíná s channelingem, nikdy se nedá předem očekávat cokoliv z již známých skutečností.
Samy takto komunikující osobnosti vysvětlují, že nejsou součástí osoby, která channeling provozuje, že jsou skutečně existující nehmotné bytosti, ale že v současnosti nežijí pozemské životy. Říkají, že takto spolupracují s takovými lidmi (provozujícími channeling), kteří jsou schopni odložit své ego a své osobnosti natolik, aby jim samotným umožnili přímo do jejich myslí předávat určité vybrané myšlenky, nebo které dokáží většinou podvědomě předávané myšlenky formulovat v podobě obrazů, slov nebo srozumitelných vyjádření. využívají k tomu všech obvyklých možností, tedy slov, hlasu, základních vědomostí a dokonce i pohybů těla osoby, která informace předává. Takto předávané informace mají u většiny nejlepších vyznavačů channelingu vždy podobu laskavého vedení a nápomocných rad, které nijak nekolidují s individuálními preferencemi. Jak z výše uvedeného vyplývá, některé „osobnosti“ nejsou zase až natolik vznešené a altruistické, přestože jejich úmysl mohl být dobrý, a některé jsou zcela evidentně docela sobecké a záštiplné.
Naskýtá se samozřejmě otázka, jak oddělit slova či myšlenky oné imaginární nehmotné bytosti od slov a myšlenek člověka, který channeling provozuje. Jsou tyto informace ovlivňovány jeho vírou, názory či náladou? Dle mých zkušeností se tyto dva zdroje míchají jen výjimečně, ale jasnou a přesnou hranici zatím nelze stanovit.
Je ale důležité přesně vědět, kdo je zdrojem předávaných informací? Pokud by člověk hledal skutečný důkaz o tom, že tyto nehmotné osobnosti existují mimo osobnost člověka, který provozuje channeling, pak by to skutečně potřeboval vědět. Jinak ale stejně musí prozkoumat vše, co se dá, a jít jaksi proti své intuici, která není pravděpodobně tak vyvinutá, jako intuice osoby, která se channelingem zabývá. Ta zde ovšem také funguje jen jako spoušť, onen pověstný „kanál“ imaginárního tv vysílání, nebo, jinak řečeno, jakýsi intuitivní zesilovač. Pokud se chceme věnovat interpretaci předávaného materiálu, právě tohle je důležité mít na paměti.
Jiná věc jsou jména a vlastnosti oněch imaginárních bytostí. Ty jsou neodmyslitelnou součástí channelingu a člověk může jen v údivu kroutit hlavou nad podivnými tituly a jmény, jazykovými zvyky atd. Nezdá se ale, že by bylo tak docela nutné tohle abnormální chování od samotného poselství, pokud je smysluplné, pozitivní a hodnotné, přísně oddělovat. Při své práci s asi dvanácti osobami, které aktivně provozovaly channeling, jsem se nikdy nesetkal ani s náznaky špatných úmyslů, naopak, vždy šlo o velmi pozitivní a laskavý přístup.
Stejné osobnosti také opakovaně zdůrazňují, že channeling je zvláštní intuitivní formou předávání poselství prováděnou po tisíce let ve všech částech světa. Tvrdí, že vždy hrály důležitou úlohu v rámci individuálního a sociálního rozvoje lidstva, a že tímto způsobem někdy navazovaly dialog s mnohými umělci, politiky, náboženskými vůdci a duchovněji zaměřenými lidmi. Zdůrazňují, že role toho, kdo channeling zprostředkovává, je vždy zcela dobrovolná, byť jejich volba channeling aktivně provozovat je mnohdy založena na spíše podvědomých pohnutkách.
Je třeba zdůraznit, že většina lidí na Západě má potíže channeling akceptovat také proto, že neexistují adekvátní pojmy, akceptovatelné modely, nebo odpovídající jazykový kontext. Je to jako kdybyste chtěli pětiletému dítěti vysvětlit, jak funguje televize: chybí mu znalosti základních pojmů, pomocí kterých by to šlo vysvětlit.
Například, pokud by člověk chtěl rozlišit, jestli je zdroj informací uvnitř nebo mimo mysl osoby, která channeling dělá, musel by se nejprve pokusit definovat, co je to „uvnitř“, co je to „vně“ mysli a co oba tyto stavy odlišuje. Možná neexistuje hranice mezi vnitřním a vnějším, možná je duše přirozeným pokračováním mysli a vědomí plynule přechází v podvědomí nebo nadvědomí. Podobně - jak bychom mohli tvrdit, že jde o duše zemřelých lidí, když ani nevíme, co to je duše? A jak bychom mohli pochopit, ze kterých dimenzí pocházejí - bez mapy nebo kalendáře oněch dimenzí?
Můžeme to vše ale chápat jako pozvání naslouchat otevřeným myslím a předávaným poselstvím a dostupným způsobem testovat v nich obsažené informace.
- Lingvistické zkoumání. Může být zkoumání lidské mysli prostřednictvím channelingově, tedy velmi intuitivně zaznamenávané řeči, nějak užitečné?
V Centru pro aplikovanou intuici byl vytvořen tým, který pracoval na projektu s názvem Babel group. Tým se skládal ze dvou psycholingvistů, dvou psychologů a několika lidí, kteří provozovali channeling. Protože lidská řeč je médium, skrze které probíhá také intuitivní komunikace, bylo by jistě zajímavé prozkoumat a lépe porozumět jejím mechanismům. Možná by to pomohlo také objasnit více poznatků o té části mozku, ve které řeč vzniká.
Bylo analyzováno několik zvukových nahrávek a pozorování několika zkušených channelingových osob. Vzorky se velmi různily, a přestože nebyl nalezen nějaký jednotící společný vzorec, studie zjistila následující:
Kulturní pozadí osobnosti, která se projevovala při channelingu, ovlivňovalo obvyklý styl řeči člověka, který channeling provozoval. Týkalo se to jak přízvuku, intonace, zvukové kvality, rytmu, výslovnosti, volby slovníku, pořádku slov i větné skladby. To naznačuje, že podobně jako je tomu u herců, styl jazyka je zcela jistě ovlivněn.
U mnoha lidí, kteří provozují channeling, ale k žádným přízvukovým nebo řečovým ovlivněním či zvláštnostem nedochází. Mnozí také tvrdí, že nevědí o žádné osobnosti, která by byla zdrojem informací, které v procesu channelingu předávají. V jiných případech zase přízvuk a jazykový styl evidentně neměl vůbec žádnou spojitost s obsahem intuitivní komunikace. Pokud se jednalo o zvláštní přízvuk, ve většině případů šlo o přízvuk britský nebo indický.
Takto zaznamenávaná řeč je obvykle nerozeznatelná od řeči, kterou by produkovala i osoba, která by nebyla ve stavu transu nebo hypnózy. Podle našeho názoru jsou odlišné formy jen odlišnou manifestací téže intuitivní komunikace. Typická jména, která si tyto nehmotné osobnosti přisvojují - např. Ekton, Ma Fu, Joshua, Indíra nebo Zartu - mají kouzlo vzdálených míst a dob a naznačují výjimečnou moudrost a patinu autority. Prakticky nikdo si neříká Harry nebo Bob. Velmi časté je používání zájmen my nebo oni na místo já a můj, což naznačuje, že ony osobnosti nebo „to“ je spíš kolektiv nebo tým osobností. Forma plurálu také dodává řeči jistou autoritu.
Tato zjištění naznačují, že ať už tyto bytosti, které pomocí channelingu takto s lidmi komunikují, používají jakoukoliv energii, nemají vlastní osobnosti nebo vlastní hlas, a musí je, aby jim bylo rozuměno a aby byly přijaty svými posluchači, vytvořit. Pokud je tomu skutečně tak, pak to, že si vybírají formu příjemných, sebejistých a laskavých osobností, dává smysl. Vybraná osobnost by také měla být kompatibilní s osobností člověka, který channeling provádí, a stejně tak s jeho jazykem a vzděláním.
Nějaká hlubší studie na toto téma by jistě přinesla velmi zajímavá zjištění. Hlubší analýzy řečových stylů by mohly prokázat, jaké části mysli člověka, který provozuje channeling, je ovlivněn nebo zabrána onou imaginární osobností.
- Slavné osobnosti channelingu. Nelze se zamýšlet nad channelingem a nezmínit alespoň několik známých lidí, kteří channeling provozují.
Edgar Cayce byl fotograf a učitel nedělní školy v malém městě ve státě Kentucky. Svou schopnost takto předávat určitá poselství zjistil, když mu místní hypnotizér pomohl zbavit se chronické laryngitidy. Tento spící prorok, jak je dnes znám, zjistil, že se může do stavu transu dostat prakticky kdykoliv a pro každého, komu chce takto předepsat ten jediný a správný lék na jeho nemoc. On sám nehovořil za jakoukoliv jinou bytost, a hlas, který slyšel, byl jeho vlastní. Když v roce 1940 zemřel, zůstalo po něm více jak čtrnáct tisíc psaných záznamů, určených lidem po celém světě, nejen co se týče speciálních zdravotních problémů, ale i informací o psychospirituálním původu jejich nemocí a otázek o hlubším smyslu lidského života vůbec. Popsal také různé historické situace, předpovídal různé události atd. Jeho pionýrská práce cele ve smyslu služby tak ustanovila základní vzor pro další slavné americké osobnosti, které se zabývaly channelingem.
Alice Baileyová se takto potkala se svým prvním duchovním učitelem, když jí bylo patnáct let. Když jí bylo dvacet devě let, začala „hovořit“ se svým „Tibeťanem“. Ten jí diktoval více jak čtyřicet peět let a Baileyová pak napsala tucet knih na nejrůznější duchovní témata. Její Tibeťan říkal, že „jeho práce je učit a rozšiřovat vědomosti nekonečné moudrosti, dokud to bude třeba. Záleží pak na každém člověku samotném, jak konečné pravdy pomocí té pravé praxe a správných cvičení intuice dosáhne.“ Velmi obsažná práce Baileyové je dodnes široce respektována a její knihy se stále čtou.
Arthur Ford svou schopnost objevil jako mladý muž. Jako vojákovi se mu během 1. světové války často v noci zdála jména vojáků, kteří se měli příští dny objevit na seznamu zemřelých. Ve stavu transu pak dokázal předpovědět i jiné události, včetně správných čísel kódovaného poselství, které velký iluzionista Houdini zanechal své ženě těsně před svou smrtí, aby tak otestoval, jestli dokáže komunikovat „odtamtud“.
Jane Robertsová, spisovatelka z New Yorku, objevila tuto schopnost v roce 1963 a brzy zvládla formu přímé řeči s osobností, která se sama nazvala Seth, „bytost, již nesoustředěnou do hmotné skutečnosti“, která jí nadiktovala několik vynikajících knih o podstatě mysli, lidského vědomí a nehmotných světech. Tyto knihy jsou asi nejlepší materiál, který kdy v procesu channelingu vznikl.
Celkem nedávno začala Pat Rodegastová naslouchat hlasu ve své mysli, ze kterého později vznikla spolupráce s osobností, která si říká Emmanuel. Rodegastová napsala tři nádherné knihy o praktické a laskavé moudrosti duchovnosti a po celé roky pořádala veřejná setkání.
Velmi impozantní je také trilogie nazvaná Kurs zázraků. Tento velmi propracovaný myšlenkový systém duchovní filosofie byl formou vnitřního diktátu po několik let zprostředkováván Heleně Shucmanové, skeptické profesorce psychologie Kolumbijské university. Kurs zázraků je tak unikátní, že se téměř vymyká jakémukoliv pokusu o stručnou charakteristiku. Možná by stačilo uvést, že od svého prvního vydání v roce 1976 byl vydán již v milionech kopií v mnoha překladech na celém světě a byl také předmětem pozornosti stovek známých učenců, psychologů a veřejných osobností.
Seznam by mohl pokračovat tuctem dalších jmen (uveďme namátkou nedávný velký úspěch Neale Donalda Walsche s knihou Hovory s Bohem) a přesto by nemohl ani naznačit přínos stovek vynikajících lidí, kteří se v tichosti nenápadně zabývali channelingem v posledních čtyřiceti letech. Osobně jsem mnohé z nich znal. Většinou si svou unikátní schopnost nechávali pro sebe a byli diagnostiky, terapeuty, podnikatelskými poradci a mnoha dalšími profesemi většinou jen sami pro sebe či své bližní. Ve většině svých prací dávali najevo upřímnou touhu sloužit jiným bez jakéhokoliv zisku.
- Jak se naučit channeling? Naučit se získávat informace pomocí channelingu se rozhodlo mnoho lidí a mnozí to také intuitivně zvládli ke své spokojenosti.
Pokud si ale nejste jisti sami sebou, doporučuji abyste začali z pozice, při které se soustředíte na rozvoj vaší intuice pomocí méně specifických prostředků, aniž byste se soustředili konkrétně na channeling. Ten se přirozeně zjeví později ve správném čase. Pokud ne, netrapte se tím - channeling není pro každého a rozhodně se nedá vynutit.
Pokud vás channeling fascinuje, měli byste si položit především otázku, co budete se svou schopností dělat poté, co ji v sobě objevíte a zdokonalíte. Samozřejmě nejlepší by bylo, kdybyste se rozhodli pomáhat jiným. Praxe channelingu však, tak jako práce pilota nebo chirurga, vyžaduje jak talent a dovednost, tak spoustu trpělivé práce. Využívat channelingu k pomoci druhým pak vyžaduje i mnohé další schopnosti, včetně zodpovědnosti. Každý by se měl tedy vážně zamyslet, jestli je na tento úkol zralý.
Pro tento zdánlivě konzervativní přístup je celá řada důvodů. Zkoušet zvládnout channeling vyžaduje zvládnout některé základní kroky a principy práce s rozvinutou intuicí. Pokud využíváte takto vědomě své intuice i ve svém běžném životě, pak zde nebude žádný problém. Pokud ne, výsledky mohou přinést spíše zmatek a jak určité bloky ve schopnosti učení se, tak nebezpečí určitých pastí ega. Channeling je zvláště mocná a dramatická forma intuitivního projevu a je snadné nechat se svést z cesty a přestat být schopen posuzovat takto získané informace kriticky. Člověk může channeling provozovat jako něco, co přišlo samo, nebo méně nevinně, aby imponoval jiným, nebo dokonce nad nimi získal vliv, nebo jako určitou formu téměř božského ospravedlnění svých vlastních myšlenkových koncepcí. Pokud si myslíte, že jste vůči takovémuto chování imunní a chcete pokračovat, možná máte pravdu, ale mějte na paměti, že mnozí jiní s podobnými předsevzetími a podobnou jistotou o své imunitě do výše zmíněných pastí přesto spadli.
Dle mých zkušeností při práci v CAI se přinejmenším tři čtvrtiny z těch několika desítek lidí, kteří se systematicky channelingem zabývali, potkalo s určitou formou problémů, pramenících právě z těchto pokušeních. Někteří z nich dokonce channeling vyučovali. Tyto osobní nedostatky nejsou při channelingu samy o sobě tím největším problémem. Nejlepší recept na vyhnutí se zmatku a blokům a jiným zneužitím je přinejmenším začít pod dohledem zkušeného učitele nebo rádce. Pokud se ve vás schopnosti channelingu projeví spontánně, pak jste v jistém smyslu chráněni sami svou intuicí - ale i tak by vám nějaký učitel pomohl. Pokud nikomu nedůvěřujete, měli byste přinejmenším konzultovat některé dobré knihy na toto téma.
- Spontánní channeling. Příležitostně se však objevuje nečekaně a jakoby bez důvodu. Může to být překvapivé, ale většinou ne nevítané.
Zatím jsme o channelingu hovořili jako o pozitivním a konstruktivním jevu, který může obohatit život člověka. Příležitostně se však objevuje nečekaně a jakoby bez důvodu. Může to být překvapivé, ale většinou ne nevítané. To, jak se takový člověk zachová, je velmi různé. Je třeba uvést, že u mnohých dnes známých lidí, kteří channeling provozují, to byla také otázka náhlého otevření „kanálu“, nikoliv postupná zkušenost.
U těch případů, které s sebou nesly nepříjemné a negativní jevy, šlo vždy o pocit, že osobnost člověka je jakoby cele převzata imaginární osobností, která se chce vší silou naplno projevovat. Někdy se tato osobnost z počátku zdá kooperativní, ale později se ukáže, že je sobecká a manipulativní. Někdy poskytne, jindy neposkytne vysvětlení svých motivů. Není to právě příjemné, a protože o zdrojích channelingu víme velmi málo, pomoc při takových případech je někdy velmi obtížná.
Neuvádím to proto, abych vás vystrašil, ale chci upozornit na možné komplikace. Při bližším zkoumání se vždy zjistí, že až tak neočekávané to nikdy není a v konečném důsledku se vždy dají nalézt pozitivní aspekty takových případů. Skutečné nebezpečí netkví v samotném channelingu, ale ve strachu a v následných negativních reakcích. Negativní posedlost, nebo samotný channeling se v určitém aspektu liší jen tím, že to první je nedobrovolná činnost, zatímco druhý jev je dobrovolná činnost. Konkrétní člověk pak reaguje buď strachem, nebo radostí – se všemi následnými efekty.
Není známo, proč se u některých lidí vyskytne spontánní channeling, zatímco u většiny lidí k tomu nedochází, a co a jak tento fenomén spouští. Fakt, že se channeling dá cvičit a zkvalitňovat, ale naznačuje, že zde existují určité předpoklady a že někde hluboko v mysli se vyskytuje proces, který se za správných podmínek vynoří. U některých negativní případů posedlosti se obvykle dá v dětství vypátrat nějaká forma zneužití. Neexistuje ale důkaz, že posedlost je mentální nemocí.
Jak se v případě spontánního channelingu zachovat? Především je třeba mít na paměti, že to je výjimečná příležitost dalšího osobního růstu, objev možnosti transformace. I když v prvních fázích to může vypadat chaoticky a nezvládnutelně, při troše snahy se pak s novou „osobností“ v mysli lze spřátelit jako s novým moudrým přítelem – v žádném případě nepomůže, pokud bude považována za narušitele a nepřítele. Tak jako objev sexuality v pubertě, channeling z počátku může vypadat cize a člověka může zmást. Pokud je ale tento jev brán s rozumným nadhledem a podporou blízkých, pak se vše upraví. Zcela jistě pomůže vědomí, že channeling je jev v zásadě pozitivní. To pomůže zdárně překonat první kontakty.
Velmi užitečné je pak pokusit se vyhradit někde v hloubce vlastní mysli pro nového imaginárního přítele patřičné místo. Je totiž třeba mít na mysli fakt, že to jsem já, kdo vše kontroluje, ne ona jiná imaginární osobnost: nikdo do mé mysli nesmí bez mého svolení (ať je jakkoliv podvědomé). V takovém případě je pak možno channeling docela dobře ovládat a na přání ho začínat nebo ukončovat. Váhání a nejistota se i zde nevyplácí.
Někdy se vyplatí silným hlasem nebo silným mentálním příkazem poručit nepříjemné osobnosti, aby odešla a udělala prostor pro osobnost více akceptovatelnou či příjemnou a užitečnou. Takto se dá přivolat imaginární osobnost s konkrétními rysy. Není jasné, proč takováto přímá sebejistá taktika funguje, ale zdá se, že je velmi efektivní. Stále narůstající počet případů channelingu naznačuje, že takovýchto různých osobností se vyskytuje značné množství a člověk si může svého imaginárního přítele skutečně vybrat téměř na přání.
Je to opět jako když jedete v kupé ve vlaku. Záleží zcela na vás, jestli se s člověkem sedícím naproti dáte nebo nedáte do řeči. Dokud mu to nedovolíte, on sám nic nezmůže. V některých případech spontánního channelingu prostě neposkytnete tomu, kdo chce vniknout do vašeho světa, vůbec žádný prostor.
Pokud ale chcete, můžete proces channelingu zcela zvládnout a kontrolovat. Vy si určíte, jakou osobnost, kdy a jak budete kontaktovat, o čem budete komunikovat. Vy budete určovat, v jaké kvalitě a formě budete přijímat určité informace – a pokud se vám to nebude líbit, kontakt můžete kdykoliv ukončit. V takovém případě se s vámi budou kontaktovat pouze velmi ochotné, důvěryhodné a laskavé osobnosti. Jak z výše uvedeného vyplývá, rozdíl mezi posedlostí a pozitivním channelingem vytváří člověk sám. Zvládnutí určitých metod pozitivního channelingu může nějakou dobu trvat, ale v každém případě se to vyplatí a channeling se může stát stále užitečnějším darem s velkými možnostmi pomoci sobě i druhým. Není kam spěchat, naopak, pokud je člověk netrpělivý, může to dopadnout, jako když pustíte napětí 220V do obvodu, který je dimenzován jen na 120 V. I tady trpělivost přináší růže. Schopnost channelingu se ani po delší přestávce neztrácí.
Když už člověk channeling zvládl, vyplatí se používat meditaci jako užitečný prostředek, jak s imaginárními osobnostmi zacházet. V případě posedlosti, pokud má člověk potíže s kontrolou takové komunikace, se však meditace, nebo holotropní dýchání, regresní terapie a podobné metody nedoporučují. Ty jsou užitečné až v pozdější lépe zvládnuté fázi channelingu.
Channeling může být a také často je velmi pozitivní a efektivní metodou rozvoje osobnosti člověka. Tak jako telefon - může přenášet informace velmi užitečné a použitelné, ale někdy také velmi zkreslené až nesmyslné. Pak záleží na člověku samotném, aby je rozlišil. Praxe channelingu zatím není všeobecně uznávána, ale má bohatou a dlouhou historii a dnes už i sice spíše neveřejnou, ale velmi rozšířenou základnu. Nevíme, co se v průběhu channelingu v mysli přesně děje, víme ale dost na to, abychom tento jev mohli systematicky zkoumat a zvládat. Patologické formy nejsou tak časté a dají se zvládnout. Většina z lidí, kteří prošli channelingovým výzkumem v Centru pro aplikovanou intuici v Kalifornii, přinesla spoustu velmi hodnotných informací a prokázalo se tak, že channeling by mohl mít v budoucnu velmi konstruktivní využití.
A nakonec, mentální proces, zvaný intuice, jehož je channeling manifestací, zde byl prezentován jako důležitý zdroj získávání jakýchkoli informací a jakéhokoli poznání. Je třeba ale mít na paměti, že jde o ještě víc. Intuice je základní komunikativní spojení mezi vnější a vnitřní myslí. Je to klíč k lepšímu pochopení sebe sama, k navázání spojení s hlubším „já“ či s duší, tak jako pomocí meditace nebo jiné metody. Je to experimentální most k tomu, čemu se říká seberealizace, nebo osvícení. Ale to už je jiný příběh.
Guru mne požádal, abych se modlil, ale já jsem to nedokázal. Řekl, že to nevadí, že se bude modlit i za mne a já mám jen čekat, až mi to přijde samo, jako odjinud... Slova pak přišla sama, jako by mi je někdo diktoval, a od té doby vše, co jsem řekl, napsal nebo o čem jsem přemýšlel, přicházelo jakoby z jednoho a téhož zdroje.
Sri Aurobindo
(Autorem upravený článek je částí kapitoly z připravované knihy „Opening the Inner Eye“ - Otevření vnitřního oka. Přeložil V. M.)
