S. N. LAZAREV
DIAGNOSTIKA
KARMY
KNIHA ČTVRTÁ
DOTEK
S BUDOUCNOSTÍ
Ahabah
2 S. N. LAZAREV
Obsah
Obsah ..................................................................................................................................................2
Ke čtenářům.......................................................................................................................................3
Úvod ....................................................................................................................................................4
Budoucnost .......................................................................................................................................10
Nové hodnoty....................................................................................................................................22
Kasino ...............................................................................................................................................30
Trojúhelník.......................................................................................................................................39
Zásady...............................................................................................................................................42
Neplodnost........................................................................................................................................45
Modlitba............................................................................................................................................52
Bojová uměni....................................................................................................................................56
Vnímání nových informací..............................................................................................................62
Osobnost a společnost......................................................................................................................67
Láska a morálka ..............................................................................................................................75
Kritické situace ................................................................................................................................77
Pomoc jiným.....................................................................................................................................82
Seance................................................................................................................................................86
Mravnost...........................................................................................................................................93
Kolektivní já .....................................................................................................................................95
Sikačaeljan........................................................................................................................................99
Práce s pacienty..............................................................................................................................107
Zrozeni přípitku.............................................................................................................................115
Závěr ...............................................................................................................................................118
Pro Synergii, a. s., vydalo Nakladatelství Slovart, Praha 1998. Vydání první. Sazba a tisk
Kníhtlačiareň Svornosť, spol. s r. o., Bratislava. Přeloženo z ruského originálu S. N. Lazarev:
Diagnostika karmy. Kniga četvortaja. Prikosnovenije k buduščemu. AOZT akademija
Parapsicologii, Sankt-Peterburg 1997.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 3
Ke čtenářům
Má třetí kniha se měla jmenovat Případy z praxe. Měl jsem za to, že ve dvou předchozích
svazcích byla má soustava dokončena, a ve třetím jsem hodlal poskytnout k té soustavě vysvětlivky,
upřesnění a komentáře. Mezitím jsem však nashromáždil nové informace - ty se ukázaly být natolik
důležité, že jsem musel nakvap napsat plnohodnotnou třetí knihu. Během této doby se na mě mnoho
lidí obracelo s otázkami a já sliboval, že na ně odpovím právě až na knižních stránkách. Velmi se
omlouvám těm, kteří přišli na má vystoupení ve Vladivostoku. Vyhlásil jsem tam, že odpovím na
písemné dotazy a že své odpovědi nahraju na videokazety. Nestihl jsem to však. Taky jsem slíbil, že
ve čtvrté knize poskytnu odpovědi na otázky, ale opět se vynořovaly další a další informace, a -jak
tomu alespoň já rozumím - bez nich by mé výzkumy nemohly být celistvé a definitivní. Dnes je
soustava víceméně dokončena. Ale když už to takhle dopadlo, zveřejním tolikrát avizované
odpovědi na otázky, vysvětlivky a dodatky ve zvláštním svazku. Očekávám, že kniha pátá by mohla
vyjít na podzim roku 1997. Ještě jednou prosím o pochopení - nic neradím a k ničemu nevyzývám.
Jen se dělím o své zkušenosti z pomoci lidem, o výsledky svých výzkumů, o svou touhu poznat svět
kolem sebe. Doufám, že tato kniha pomůže každému, kdo si ji přečte.
S úctou
autor
4 S. N. LAZAREV
Úvod
Na jaře roku 1996, poté, co vyšla má třetí kniha, jsem si řekl, že soustava je v zásadě dokončena.
Stále častěji jsem se setkával s lidmi, kteří prohlašovali, že přečteni mých tří knih změnilo jejich
povahu i náhled na svět. Když si čtenář pozorně analyzoval vše to, co se praví v mých knihách,
potíže mizely. Pravda, nastaly i situace, kdy mé znalosti, zkušenosti a intuice byly vůči nemoci
bezmocné. V takových okamžicích jsem se stěží bránil touze všech výzkumů nechat a věnovat se
něčemu jinému.
Častější však byly případy přímo zázračného uzdraveni. A to mě nutilo jít dál. Nesmírně
důležitý byl pro mě fakt, že obrovské množství informací se mi podařilo zhustit do několika
prostých a srozumitelných pravd. Názory na napsané knihy se však diametrálně lišily. Jedni říkali,
že soustava je příliš triviální. Jiní zase, že je zbytečně komplikovaná a nesrozumitelná. Jedni tvrdili,
že nejsilnější je první kniha. "Nejpůsobivější je třetí kniha," říkali jiní. "Nejsilnější je ale přece jen
druhá," soudili další a snášeli pro toto své tvrzení pádné argumenty.
A tehdy jsem pochopil, že lidé vnímají informace každý jinak a že na každého kniha účinkuje po
svém. O tom, že kniha má skutečně vliv, jsem se přesvědčil na vlastní kůži, když jsem si pročítal
první dokončený rukopis.
Už po pár stránkách jsem v jemné hladině znenadání pocítil tak mohutný úder, že křehká
skořápka mého pole se začala rozpadat na kousky.
Potom začal tělesnou schránku plynule opouštět i kokon struktury mého pole. Mnozí jasnovidci
si již povšimli, že když odchází aura, člověk za nějaký čas umírá. Pochopil jsem, že věc je vážná, a
pokusil se odhalit zdroj tohoto útoku.
Výsledek byl vskutku nečekaný. Tímto zdrojem byl můj vlastní rukopis.
Poprvé v životě jsem četl text, který na mě měl energetický vliv - rychlost proměny informací v
energii byla mimořádně vysoká. Představil jsem si, co by to mohlo udělat s mými příštími čtenáři,
až jsem se zachvěl. Dospěl jsem k závěru, že pod vnější vrstvou informací obsažených v knize se
skrývalo mnohem rozsáhlejší vnitřní pozadí. Když bylo toto pozadí disharmonické, informace
vyložené v knize do vědomí čtenáře nepronikaly. Konali jsme zajímavé pokusy. Dával jsem
"pokusné osobě" 2-3 stránky rukopisu a požádal jsem dotyčného, aby si je přečetl a sdělil mi svůj
názor na jejich obsah.
"Nezlob se," říkal mi oslovený, "ale to se nedá číst. Ten text je příliš komplikovaný,
nesrozumitelný - nepochopil jsem prakticky vůbec nic."
Zkoumal jsem hlubinné pozadí v jemné hladině a skrze modlitby a pokání jsem likvidoval
agresivní programy, zkrátka jsem text energeticky vyčistil.
O dva dny později jsem týž text bez sebemenších viditelných změn dal svému známému přečíst
ještě jednou. Četl a nešetřil nadšenou chválou:
"Hned je vidět, jak to někdo dobře zredigoval. Teď se to čte báječně a člověku je okamžitě
všechno jasné."
Pochopil jsem, že nejpodstatnější v každém textu je hlubinný, informačně pocitový kanál. Jak ve
výtvarném umění, tak v poezii či v hudbě je estetickým i faktickým základem to, co nezbadatelně
spočívá za textem, tónem či výtvarnou formou. Hlubinnost vnějškově téměř identických textů může
být velmi různá. Přitom se takový text dá zdokonalovat téměř donekonečna. Čím víc je v informaci
lásky, tím vyšší je její hutnost a tím univerzálnější má vliv. Ukazuje se, že nedokážeme-li vnímat
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 5
pocitově, pak nefunguje ani vnímání intelektuální. Hloubka pocitového vnímání je dána množstvím
lásky k Bohu nahromaděné v naší duši.
Mnozí z těch, kteří si přečetli druhou knihu, mi říkali, že je schopna dohnat člověka k zoufalství.
Za sebemenší poklesek přichází trest - za hříchy rodičů, dědů a babiček neznámo proč pykají jejich
vnoučata. Vzniká tak vědomí naprosté bezvýchodnosti. Snažil jsem seje uklidnit. Přestože
informace v knihách jsou maximálně zpracované, je to přece jen reportáž o mé cestě za poznáním
světa a zákonů, které tento svět řídí. "Za agresivní myšlenky člověk nemusí platit," vysvětloval
jsem svým pacientům, "pokud nejsou podpořeny také agresivními pocity, pak se do našeho nitra
nedostanou. Když člověk navenek rámusí, křičí a bouří, ale v nitru si uchovává lásku, na jeho
zdraví to rozhodně žádný negativní vliv mít nebude."
Ale uvažujme dál. Negativní emoce a činy našich předků vstupují do našeho pole a zůstávají tam
v tom případě, jestliže jsou identické s naší duchovní konstrukcí - například: pokud jsem ani v
minulých životech nebyl žárlivec, žárlivost mých rodičů do hlubin mé vlastní duše neproniká. Když
jsem v životě správně orientován, pak i povrchová špína, kterou ‚zdědím po předcích, jednoduše
zmizí. Osobní karma odpovídá karmě rodičovské, a pokud jsem ve třech minulých životech lidmi
opovrhoval a považoval se za moudřejšího než ostatní, pak v tomto životě dostanu stejného otce,
děda i praděda. Proto když člověk na sobě začne pracovat a obrací se k Bohu, dá se předpokládat,
že rodinnou karmu nemá a že je vybaven jen karmou osobní. Čím silnější je jeho směřování k Bohu
a k lásce, tím méně je člověk závislý na energetice okolního světa, na negativní zkušenosti svých
předků i vlastní zkušenosti z minulých životů. Když jsem psal třetí knihu, občas jsem zápolil s
okamžiky naprosté bezradnosti. Stačilo odstranit lpění na jedné lidské hodnotě, a hned se
objevovalo lpění další. Ten proces mi připadal nekonečný. Proto jsem se snažil maximálně zobecnit
pojem "lidské hodnoty". V zásadě nakonec zůstaly dva kardinální pojmy - žárlivost a pýcha.
Jedna skupina nemocí a pohrom souvisela s tématem mezilidských vztahů, kdežto jiná zase s
fenoménem schopností, intelektu a dokonalosti.
Žárlivost přinášela jeden typ nemocí, pýcha typ jiný, kdežto kombinace žárlivosti s pýchou
zpravidla plodila onemocnění velmi těžká a většinou nevyléčitelná.
Vzpomínám si, jak ke mně na seanci přišla jakási žena a povídá: "Já už zase chodím i mluvím!"
"Jak tomu mám rozumět?" podivil jsem se. "Copak vy jste nemohla chodit a mluvit?"
Vtom už mi ale její tvář začala připadat známá, nemohl jsem si však vzpomenout, kde jsem ji
viděl.
"Dnes jsem u vás už potřetí," usmála se ta žena. "Na první seanci mě k vám manžel přinesl v
náručí. Nemohla jsem ani chodit, ani mluvit, a lékaři mou chorobu považovali za nevyléčitelnou.
Svaly postupně atrofovaly. To nejdřív přestanete chodit, potom mluvit a nakonec i dýchat.
Věhlasný profesor chirurgie mi řekl, že mě operovat nebude: Stejně bys mi umřela na stole, řekl
jen, na přežití nemáš ani desetiprocentní šanci. Zkrátka a dobře mě pustili zemřít domů. A vy jste
mi pak vysvětlil, že se mě zmocňuje žárlivost a pýcha zároveň. Do té doby jsem si vůbec
nedokázala představit, v čem spočívá smysl života, proč žiju a jak se musím chovat, abych byla
šťastná. Když jsem přehodnotila svůj život, mnohé jsem pochopila. A čím vřelejší byla má duše,
tím rychleji nemoc odcházela. Pro mě byla láska k Bohu odjakživa abstraktním pojmem. Kdežto
dnes ji prostě cítím."
Setkání s takovým pacientem mi vždycky udělá radost.
V poslední době se po šestiletém maratónu, který začal v roce 1990, tu a tam cítím poněkud
unaven.
Příjemné bylo, že soustava začala fungovat víceméně bez mého zásahu.
Mé informace mohly pomoci milionům lidí. Než jsem se pustil do výzkumů, všude jsem četl
jedno a totéž: "Osud změnit nelze, před osudem člověk neuteče." Změnit lidskou povahu je
6 S. N. LAZAREV
opravdu téměř nemožné. To, že se dá před narozením a dokonce už před početím dítěte změnit jeho
osud, zdraví a charakter, jsem si vůbec neuměl představit. Taky jsem nevěděl, proč se člověk na
Zemi objevil.
V čem hledat smysl života? Proč tu žijeme, když stejně stárneme, postupně o vše přicházíme a
nakonec umíráme? O tom, že chování člověka se může kardinálně změnit během několika hodin,
jsem neměl nejmenší tušení.
Vzpomínám si, jak mi na seanci přišla žena a vyprávěla:
"Když jsem od vás odcházela naposledy, šla jsem domů. Přišla jsem, zazvonila, dveře se
otevřely, na prahu stála moje dcera a najednou se mě užasle otázala: Mami, co se to s tebou stalo?
Mně se najednou vůbec nechce se s tebou hádat a odmlouvat ti."
Ukázalo se, že stačí, aby člověk změnil svůj náhled na svět, aby procítil, nakolik reálný je cit
lásky k Bohu a naopak nakolik iluzorní a druhotné je vše ostatní, a je až s podivem, jak se začíná
měnit nejen lidský charakter, zdraví a osud, ale i lidé kolem nás a svět, který nás obklopuje. Ze
takovýmto způsobem lze zachránit nejen jednoho člověka, nýbrž i celou skupinu, celé město, národ
či dokonce stát - na to jsem tehdy nemohl ani pomyslet. Čím dál jsem však ve svých výzkumech
pokročil, tím zřetelněji jsem chápal, jak důležitý je pro uzdravení a záchranu jak jednoho člověka,
tak velkých skupin lidí správný náhled na svět a práce na sobě.
Tehdy pro mě bylo složité představit si, že největší silou vesmíru je láska. A přestože jsem
mnoho věcí ještě nechápal, orientovat se v okolním světě už jsem dokázal. Jednou z bílých skvrn v
mých výzkumech byla indická a čínská filozofie. Proč je třeba zříci se všech pozemských přání,
abychom dospěli ke štěstí? Proč indická filozofie považuje celý okolní svět za iluzi? Proč je za
našeho hlavního nepřítele označováno lidské myšlení, když právě mysl činí člověka člověkem?
Řekněme to takhle - pro sebe jsem síto ještě jakžtakž vysvětlit dokázal, ale má soustava si s něčím
podobným poradit neuměla. V mých výzkumech pojmy jako "vůle", "přání", "vědomí" člověka
vlastně neexistovaly. A nevěděl jsem, zda tam někdy budou. Chápal jsem, že všechny lidské
hodnoty se musejí soustředit do nějakého jednoho kruhu. Ale stále se mi to nedařilo. Byly tu jen
dva jasné a pregnantní pojmy - žárlivost a pýcha. Uvědomoval jsem si také, jak je těžké je přemoci
a zbavit se chorob, které z těchto dvou fenoménů plynou.
Vznikly ještě další dva pojmy, tentokrát dosti nezřetelné. První z nich je mravnost, láska k
lidem.
Druhý je pak kontakt s budoucností, který se uskutečňuje skrze cíle, sny a ideály. Abych byl
poctivý - jejich vzájemné souvislosti jsem tehdy rozpoznat nedokázal. Ve třetí knize jsem se
pokusil vše propojit do jediného celku, jenže to se mi nepodařilo. Po celých šest posledních let jsem
pracoval na hranici svých možností. Soustava ještě nebyla dokončena, ale fungovala. Přesvědčoval
jsem se o tom každý den. Nemyslel jsem si, že dospěju ještě někam dál. V každém případě jsem byl
přesvědčen, že v nejbližších několika letech se dalšího skoku kupředu ve svých výzkumech
nedočkám.
Jak se však třetí kniha blížila ke konci, stále častěji jsem pokukoval po prázdných plátnech,
napjatých na rámech v mém ateliéru. Proč to asi dělám, copak jsem malíř?
Svou povinnost k lidem jsem splnil, teď si můžu pohovět a nějaký čas žít normálně. Přesně
takhle jsem uvažoval na jaře roku 1996. Ale v mysli mi neustále vězela tříska, která mi nedávala
pokoje - a to bylo téma času. Cítil jsem však taky, že tohle téma je v daném okamžiku nad mé síly,
a tak jsem nad tím zatím mávl rukou. "Odpočinu si tak rok půldruhého a pak se uvidí," řekl jsem si.
Asi na měsíc jsem skutečně opustil všechno, co nějak souviselo s mými výzkumy. Jenže došlo k
událostem, které mě donutily naráz zmobilizovat všechny síly a na své nedávné plány a sny
zapomenout. Nové informace často přicházejí v podobě smrti nebo sledu několika náhlých neštěstí.
Právě takovéto informace se ke mně jedna za druhou hrnuly na jaře roku 1996.
Nepsal jsem své knihy proto, abych pacientům opakoval stále jedno a totéž. Na první pohled
velmi prostá informace se často dala zvládnout jen s velkými obtížemi. Nejdřív jsem prostě chtěl
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 7
napsat na stroji článek, který bych svým nemocným dával. Pak jsem ale pochopil, že mé údaje
potřebují všichni - proto jsem se rozhodl, že vydám knihu, zejména když se mi za nějaký čas taková
možnost naskytla. Poté jsem zjistil, že fakta obsažená v knize jsou stejně hodnotná a účinná jako
seance. Pak už stačilo jen doladit detaily. A tak jsem se rozhodl, že maximum toho, co vím,
vyložím v knihách, aby se pacienti léčili sami, a já abych se mohl věnovat jen mimořádně složitým
případům.
Se mnou se to zkrátka má tak, že buď nepracuji vůbec, nebo naopak ze všech sil. Když se mi při
jakékoli práci nepodaří rychlý kvalitativní skok kupředu, přestane mě taková činnost bavit a
rezignuji na ni. Práce v maximálně rychlém tempu mobilizuje veškeré síly organismu a umožňuje
přecházet na kvalitativně novou úroveň. Několik let jsem například pracoval jako dekorační
výtvarník. Vzpomínám si, jak mi v jedné organizaci paní vedoucí slavnostně řekla:
"Váš předchůdce tu vysedával patnáct hodin denně, ale občas se mu stalo, že stejně nestihl
udělat všechno. Mě absolutně nezajímá, kolik času budete trávit v zaměstnání, já potřebuju hlavně
výsledky."
Po pár týdnech po mně začala požadovat, abych byl v práci alespoň 3-4 hodiny.
"Vždyť dělám všechno, co po mně požadujete..." "Jenže v práci nejste nikdy déle než hodinu."
"Ale mám vždycky všechno hotovo."
"Trvám na tom, abyste tady alespoň do oběda byl," prohlásila ta žena.
"Tento požadavek laskavě adresujte mému nástupci," řekl jsem prostě a dal výpověď.
A přesně tento postup se ukázal být mimořádně potřebný a užitečný, když jsem začal pracovat
na svých knihách. Informace shromážděné v první knize bych býval mohl vysvětlit v několika
tlustých dílech, ale já je nakonec dokázal zhustit do rozměrů brožury. Proto občas bývá tak
nesnadné vstřebat obsah mých knih hned napoprvé. Změny, které tyto texty vyvolají, jsou však
vskutku významné, a když dnes slýchám, že po přečtení mých prací se lidem zásadně mění povaha,
už mě to nepřekvapuje. Nedivím se ani tomu, že některé choroby úplně zmizí. Dnes už žasnu spíš
tehdy, když choroby neustupují. Sotva vyšla má třetí kniha, měl jsem pocit, že po jejím přečtení by
do mé pracovny měli přicházet už jen naprosto zdraví lidé.
A opravdu - na seance ke mně začali chodit lidé, kterým se změnila povaha, zdraví i osud. A ti
se potřebovali přesvědčit o tom, zda si počínají správně, a také uspokojovat svůj čistě poznávací
zájem. Jenže pak se poznenáhlu začali objevovat pacienti, kteří byli z hlediska mých předchozích
výzkumů v pořádku, ale přesto u nich vznikalo cosi nového. A ono nové se ukázalo jako mnohem
vážnější a nebezpečnější než lpění na vztazích, které způsobovalo žárlivost a zbožštění schopností,
intelektu a dokonalosti. V mé klasifikaci se tomu říkalo lpění na budoucnosti. Odstranit něco
takového jsem neznámo proč nedokázal. Znovu a znovu jsem se k celému problému vracel. Aby se
člověk příliš nezaměřil na budoucnost, nesmí se ocitnout v kolotoči snů a plánů. Musí pochopit, že
vše je určováno boží vůlí a že naše vůle je druhotná. Činil jsem stále nové pokusy o překonání
budoucnosti, ale nic se nedařilo. Čím víc lásky a znalostí vynakládáte, tím víc dalších údajů
přichází. Právě proto jsem začínal chápat problémy nově nejčastěji během besed a přednášek.
Jednou jsem například z pódia vysvětloval:
"V indické filozofii se praví, že základem okolního světa je čas, z něhož se rodí všechno jsoucí.
Čas se dělí na minulost, přítomnost a budoucnost.
Minulost je povahy materiální. Budoucnost je naopak entita duchovní. To, čemu říkáme materie,
hmota, je jen jedním z druhů času. Tomuto druhu říkáme minulost. To, čemu říkáme duch, pole,
prostor, to je také druh času, který pojmenováváme budoucnost. Budoucnost je duchovní. Minulost
je hmotná. Přítomnost je duchovně hmotná. Z lásky se rodí duch. Z ducha se rodí hmota. Hmota
směřuje k tomu, aby splynula s duchem a vrátila se tak k lásce a k Bohu."
U čeho začíná život? U toho, čemu říkáme "homeostáze".
Mění se prostorový, materiální i energetický režim. Uvnitř buňky však změny probíhají podle
docela jiného schématu. Vzájemné působení hmoty, prostoru a energie v buňce se od zevních
8 S. N. LAZAREV
analogických procesů výrazně liší. Chci tím říct, že časové procesy v buňce se liší od časových
procesů v okolním prostředí. Aby buňka v tomto prostředí přežila, musí kontrolovat stav hmoty,
prostoru a energie kolem sebe!
Vraťme se ale k výchozímu řetězci. Z lásky se rodí informační struktury pole, tedy struktury
prostorové. Informace se mění v hmotu a přitom plodí energii. Energie se mění v hmotu, hmota
tíhne k hromadění energie a informací. Kontrola a interakce s materiálními a duchovními
strukturami pak představuje vlastni ovládání materiálních a duchovních hodnot. Čím vyšší je
vývojový stupeň organismu, tím vyšší je úroveň kontroly nad přilehlým časem, tedy prostorem a
materií. Jenže duchovní a materiální hodnoty jsou citem lásky neustále vytvářeny znovu a znovu.
Když měřítko hmotných a duchovních hodnot převýší zásoby lásky, začíná to, čemu říkáme
nemoci, neštěstí organismu. Tehdy hromadění hmotných a duchovních hodnot ustává a posiluje se
orientace na hromadění lásky. Jakmile je dosaženo jisté úrovně materiálních a duchovních hodnot,
musejí odpovídající mez překročit i zásoby lásky. V takovém případě se prostor a hmota
soustřeďuji do jediného bodu a minulost, přítomnost a budoucnost rovněž. Všechno se proměňuje v
prapočáteční čas a vrací se k prvopříčině. Čím větším množstvím materiálních a duchovních hodnot
člověk disponuje, tím úplnější je jeho kontrola nad minulostí a budoucností. Když existují určité
hranice hmoty a prostoru a jejich mezní kvantity, znamená to, že musí existovat i nejzazší hranice
času. A jakmile se osobní čas živé bytosti srovnává s konečným časem, vývojový cyklus se uzavírá.
Vesmír se zpočátku jevil jako jediný celek, jednotný organismus. Tato jednota se v jemné
hladině uchovává dál. Vnějškově naprosto rozdílné živé i neživé objekty představují v jemné
hladině jediný celek. Proto je jakýkoli objekt na jemné úrovni v absolutní jednotě s vesmírem.
Jednodušeji řečeno - každá hmotně-prostorová jednotka v sobě nezávisle na svých rozměrech nese
úplnou informaci o celém vesmíru. Proto lze tvrdit, že vesmír je vybudován podle stejného principu
jako hologram. Vesmír se tu objevil jako informačně-pocitový impuls, jako něco, co si sebe sama
neuvědomuje. Může se vrátit k prvopočátku a proměnit se ve svůj protiklad. Z ducha se rodí hmota.
A čím dál tento proces pokračuje, tím větší množství hmoty se hromadí, do tím většího množství
vztahů vstupuje a tím rozumnější se tato hmota stává. Živé se liší od neživého mnohem vyšší
hutností času, jeho koncentrací. K tomuto zhutnění však nedochází na úkor větší rozlehlosti
prostoru a většího množství hmoty, ale díky informačním kontaktům, tedy díky posílení
rozumového aspektu. V průběhu evoluce by tedy vesmír měl být stále intelektuálnější a
individuální vědomí by mělo postupně přecházet ve skupinové formy inteligence, postupně svůj
rozmach zvětšovat a nakonec dosáhnout kosmické dimenze.
Protože vesmír se objevil jako jednolitá bytost, kolektivní a individuální vědomí tvořila
zpočátku jediný celek. Jak se ale vesmír vyvíjí, rozdíl potenciálů kolektivního a individuálního
vědomí se neustále zvětšuje. Čím déle ovšem celý proces probíhá, tím intenzivněji se individuální
já pokouší do sebe vstřebat okolní svět. A tím výraznější jsou signály kolektivního vědomí,
vysílané do všech stran. Vesmír se dál rozpíná, a zároveň se začíná smršťovat. Jakmile individuální
vědomí každé živé bytosti dosáhne měřítek celého vesmíru, individuální a kolektivní vědomí
splynou a cyklus bude u konce. Samotný rozvoj vesmíru je proces kmitavý, sinusoidní - od
hmotného k duchovnímu a zase naopak. Vědomí je konglomerát hmotného a duchovního aspektu,
jejichž základem je pocitový princip. Vývoj vědomí procházel třemi stadii:
První impuls - zvýšení citu lásky.
Druhý impuls - posílení duchovního aspektu.
Třetí impuls - logický hmotný aspekt.
Jinak řečeno - nejdřív láska, potom intuice a nakonec logika. Nové chápání rozbíjí staré logické
struktury. To znamená, že zkáza duchovních struktur, jejich destabilizace, je také forma vnímání
nového. Z čehož plyne, že zkáza a destabilizace citu lásky k okolnímu světu je nezbytným
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 9
předpokladem poznání. A čím větší poznávací skok je nějakému člověku osudem předurčen, tím
hlubší bazální zkázu celého vlastního mikrosvěta musí předtím prožít. Nakolik je v takovéto situaci
v člověku silná láska k Bohu, nakolik se pro něj může stát věcí podružnou jeho fyzická, hmotná
schránka, jeho duchovní struktury, jeho pocitový potenciál, přesně do takové míry pak může
vystoupat na novou úroveň. Každý člověk, jako ostatně každá živá bytost, má vlastní model
okolního světa. Pocitový model je přitom vždy velkorysejší, ale má velkou setrvačnost.
Intelektuální model je skromnějších rozměrů, ale o to vyšší je jeho adaptační schopnost. I kdyby
však byl intelektuálně-pocitový model světa sebedokonalejší, vždy bude nějak omezený. Z čehož
plyne nevyhnutelná srážka, konflikt s okolním světem, "a tedy agrese a nemoci. Jedině možným a
reálným modelem okolního světa je poznání tohoto světa skrze prvopříčinu, tedy skrze lásku k
Bohu. A když je tento model prvotní, pak se vědomí vstupující do konfliktu s okolním světem
nehroutí, nehyne, ale přebudovává se a postupuje na novou úroveň. Proto jsou nemoci,
nepříjemnosti a neštěstí známkou toho, že náš model okolního světa přestává korespondovat se
skutečností. Abychom něco pochopili, musíme posílit intuici. Abychom posílili intuici, musíme
posílit lásku k okolnímu světu. A abychom posílili lásku ke světu, musíme posílit lásku k Bohu!
Ve třetí knize jsem se pokusil rozdělit všechny lidské hodnoty do tří skupin: na hodnoty
materiální, hodnoty duchovní, kam jsem začleňoval vztahy, schopnosti a intelekt, a konečně
hodnoty, jimž jsem. původně říkal "láska k lidem a okolnímu světu". Později se ukázalo, že láska k
lidem a okolnímu světu je jemnější vrstvou duchovních hodnot a je součástí jak vztahů, tak
intelektu a schopností. Ještě později se ukázalo, že právě tohle je forma rozšířeného kontaktu s
budoucnosti. V té chvíli jsem ovšem netušil, že jde o vůbec nejnebezpečnější téma a že lpění na
kontaktech s budoucností je základní příčinou těžkých psychických poruch, rakoviny, neplodností a
náhlých úmrtí.
10 S. N. LAZAREV
Budoucnost
Do křesla proti mně usedla pacientka.
"Nejdřív vám vylíčím svůj příběh," navrhla mi. "Před několika lety mi objevili nádor. Později se
ukázalo, že nemoc už metastázovala, a to dosti rozsáhle. Léčba žádný zvláštní efekt nepřinášela.
Pak se mi do rukou dostala vaše první kniha a potom i dvě další. Měla.jsem velké štěstí, že jsem
nekoupila žádný padělek, ale vaše skutečná díla. V New Yorku i v jiných amerických městech je
přitom falešných Lazarevů přinejmenším stejně jako v Rusku. Sotva jsem vaše knihy dočetla, na
těle se mi otevřelo několik ran a z těch začaly prýštit krev a hnis. Za nějaký čas jsem pocítila, že
jsem zdráva. Jenže tady v New Yorku působí řada Japonců se znamenitou diagnostickou
elektronikou. Pracují s nejmodernějšími počítači a většinu rakovinných onemocnění dokáží objevit
opravdu včas. Vyšetřili mě a řekli mi, že úplné vyléčení to ještě není. Ze něco v organismu ještě
zůstalo. Proto teď přicházím za vámi - potřebovala bych pochopit něco, čemu jsem ve vašich
knihách neporozuměla. Což je asi důvod, proč jsem se zatím neuzdravila úplně."
Zadíval jsem se nepřítomně skrze ni a pomyslel si, kolik asi lidí je teď ve stejné situaci jako
tahle paní. Myslím těch, pro které jedinou šancí a nadějí na záchranu zůstaly informace, uložené v
mých knihách. A to, že jsem si zatím nestihl uvědomit několik prostých pravd, nedovolí těmto
lidem uzdravit se a žít dál.
"Ve vašem případě tu zůstává poslední lpění," řekl jsem té ženě. "Nedokázala jste vyřešit jen
jediný problém. Budoucnost je ve vašem případě uzavřena na víc než sto procent. A dokud to tak
bude, nemůžete se uzdravit."
"Co to znamená - budoucnost je uzavřena?" zeptala se žena. "To znamená, že příliš sním a
neustále snuji nějaké plány?"
"To není ten hlavní symptom," pravil jsem jí, "věc je ve vašem případě mnohem vážnější."
Klidně a metodicky jsem jí začal vysvětlovat celou situaci. Po nějakém čase jsem zaznamenal; jak
se její pole začíná pozvolna měnit. "Zastydlá", rafinovaně ukrytá nemoc se dala na ústup.
Vzpomněl jsem si, jak mi v hlavě poprvé vytanulo téma budoucnosti. Vše začíná pocitem
nestability a ztráty kontroly nad situací. Zdá se nám, že vše hodnotíme myšlením a logikou. Jenže
mysl bez citu je nemyslitelná. A pokud nám možnost alespoň. minimální adaptace na podmínky
okolního světa nedá cit, vědomí je najednou nejisté a proměňuje se v strach. Když jsem začínal řídit
auto, panicky jsem se bál a neustále pokukoval po instruktorovi, který seděl vedle mě. Pak jsem se
poprvé posadil za volant sám a vyrazil jsem. Už za minutu jsem propadl dojmu, že tohle vlastně
dělám celý život. Sešlápl jsem plynový pedál a od té doby jsem už vždy jezdil jen na plný plyn.
Nedlouho nato jsem vezl jednoho známého. Ten se mě asi po deseti minutách jízdy zeptal:
"Jak dlouho řídíte?"
"Tak čtvrt roku," odpověděl jsem.
Odmlčel se a pak dodal:
"No ano, ona je to hlavně věc nátury."
Na jaře roku 1996 se se mnou začalo dít cosi zvláštního. Už zase jsem se bál řídit auto.
Vzpomínám si, že během několika málo dní jsem se třikrát dostal do opravdu kritické situace, kdy
k havárii chyběl krůček a mě zachraňovala jen šťastná náhoda. Nejzajímavější na tom všem je, že
na rozvažovací úrovni jsem si uvědomil, že jde o havarijní situaci, ale to nic neměnilo. Když nám
správné hodnocení situace neposkytne cit, pak rozum nás zachrání tak v jednom případě z pěti.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 11
Pokusil jsem se začít jezdit pozorněji a pečlivěji, ale jistota se mi stejně nevracela. Když jsem
začínal řídit, zjistil jsem, nakolik je stav našich emocí závislý na nepříjemnostech, které se nám
cestou přihodí. Jakmile začnete brblat, jak vám po ulicích překážejí chodci, může to skončit tím, že
někoho porazíte. A přitom se to stane bez vaší vůle. Když si pomyslíte něco nelichotivého o
dopravním strážníkovi a v duchu nebo dokonce slovně ho urazíte, během několika málo dní, a to
prosím zcela nelogicky a nespravedlivě, vám to nějaký jiný dopravní strážník v reálu vrátí. Sám pro
sebe jsem si jednou provždy stanovil pravidlo, které je za volantem třeba neustále dodržovat.
Skládá se ze čtyř bodů:
1. Cti chodce v dopravním provozu.
2. Cti řidiče v dopravním provozu.
3. Cti pracovníky dopravní policie.
4. Cti dopravní značky a předpisy.
Krátce nato jsem si povšiml, že řídit auto je pro mě najednou mnohem snazší. Pocítil jsem, že i
kdybych se stal obětí dopravní nehody, následky budou daleko menší, než by se jinak ve stejné
situaci dalo očekávat.
Rok poté jsem se skutečně dostal do pěkné dopravní mely a jen zázrakem jsem se nezabil. Pak
jsem situaci podrobně analyzoval. Začal jsem brzdit v zatáčce, i když jsem si povšiml písku na
krajnici. Auto bylo odstředivou silou vynášeno ke krajnici a já měl jen přibrzdit, ale nevyšlapávat
spojku, aby si vůz zachoval stabilitu a udržel se ve stopě. To se nestalo, a já se oběma levými koly
dostal do zabahněné louže. V takových případech je vůz neovladatelný. Hlavní pravidlo jsem
přitom dodržel, ale stejně jsem se stal obětí nehody. Zamyslel jsem se a přidal ještě pátý bod:
"Cti silnici, po které jedeš, i kdyby byla sebehorší."
Později jsem se měl ještě nejednou přesvědčit, že nadutost a přezíravost na silnici je ta
nejpřímější cesta ke zranění či sebevraždě. Náš emocionální stav totiž určuje, zda se nám po cestě
něco stane - včetně stupně závažnosti nehody - dlouho před tím, než k takové nehodě dojde.
Tohle pravidlo mi pomohlo na jaře 1996, přestože jsem cítil, že s mou budoucností není něco v
pořádku. Najednou přišla nečekaná slabost. Ztrácel jsem síly a dělalo se mi nevolno. Podíval jsem
se, s čím to souvisí. Odpověď přicházela stále táž - s jinými světy. Docházelo u mě k jakési
rozsáhlé poruše v kontaktu s jinými světy. Ostatně se mi v té době začal zhoršovat i zrak. A přitom
tak nějak podivně. Periodicky jsem jednou viděl i ten nejdrobnější text, zatímco jindy se mi palcové
titulky rozplývaly před očima. Pokud jde o závažnost tohoto stavu, dost to připomínalo situaci
popsanou ve druhé knize, kdy jsem také začínal slepnout. Tentokrát šlo všechno sice mnohem
pomaleji, ale zároveň jaksi velkoryseji. Měl jsem pocit, že jsem moucha, která se bezmocně zmítá v
pavučině. Cítil jsem, že to, co se na mě hrne, nedokážu zvládnout. V kritické chvíli ale člověk může
přežít tak, že zapomene na sebe a zkoncentruje se na pomoc jiným.
Když jsem tedy pocítil, že situace je bezvýchodná, začal jsem se ještě aktivněji věnovat
léčitelství a tím, že jsem zachraňoval jiné, pomáhal jsem zachránit i sebe sama. Když se pokoušíte
pomoci jinému, otevírají se ty rezervy organismu, které zůstávají uzavřeny, když pomáháte jen
sami sobě. Tentokrát ovšem osvědčený postup nezabral. Můj život se pro mě už dávno stal
šachovou partií. A já ho sledoval jakoby zpovzdálí. Tentokrát jsem ale musel uznat, že protihráč je
mnohem silnější než já. Stejně jako dřív jsem se pokoušel něco podniknout, ale viděl jsem, že moje
pozice se pomalu hroutí. Bylo to právě v době, kdy vycházela má třetí kniha. Zrovna jsem se tehdy
ze všech sil snažil zachránit život jednoho ze svých pacientů. Trýznila ho rakovina plic. Poctivě
dělal vše, co jsem mu doporučoval, ale jeho stav se vytrvale horšil. Cosi v jeho povaze mu
neumožňovalo, aby se změnil. V něm samotném však tkvěla jen polovina problému. Cítil jsem, že
něco podstatného nevím. Že kloužu po povrchu. Nemocný přes veškeré mé úsilí postupně uhasínal.
Až zemřel.
Poté, co vyšla má třetí kniha, jsem měl přednášku v Moskvě. Pak jsem přijímal pacienty. Jedna
žena mi vyprávěla, že její otec trpěl rakovinou plic. "Začal se modlit, pít vlastní moč, a za nějaký
12 S. N. LAZAREV
čas se rakovina úplně ztratila," vyprávěla ta žena. Zdálo se to docela jednoduché, ale proč se jeden
člověk se stejnou diagnózou uzdraví, a jiný ne? Znám i případy, kdy nemocný, který se o své
rakovině doví, úplně změní vztah ke světu, přestane jíst maso, přejde na přísnou dietu a vyléčí se.
Mnozí lidé dobře vědí, co je to makrobiotika. Správná výživa je někdy při onkologických
onemocněních dobrým lékem. V New Yorku však za mnou jednou přišel zuřivý vyznavač tohoto
životního stylu a výživy - a přitom trpěl rakovinou hrtanu. Jednomu z věrozvěstů správné výživy
zemřela žena na rakovinu a zhoubný nádor jeho dcery neléčili dietou, ale magnetizovanou vodou a
jinými způsoby. To znamená, že jak dieta, tak urinoterapie a jiné způsoby léčby jen vytvářejí jisté
pozadí, které člověku pomáhá vnitřně se přerodit. Proč se některý člověk obrací k Bohu úspěšně,
jeho modlitba dojde svého cíle a on se uzdraví? Proč modlitby jiného Bůh neslyší? Proč se někteří
modlit nemohou, zatímco jiní ani nechtějí?
Na tyto otázky jsem tehdy nebyl schopen dát odpověď. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že zlostný
samolibec se sotva dočká uzdravení, i když se k Bohu s modlitbou obrátí. Ačkoli - někdy je člověk
vnějškově připraven se změnit, ale jeho duše si to nepřeje. To se pak buď poddá domnělému citu, a
v takovém případě ho sotva co může spasit, nebo se s bolestmi a v mukách v každé situaci opravdu
pokusí procítit, že jeho vědomí, jeho vůle i on sám jsou záležitosti druhotné, kdežto láska k Bohu je
nade vším. Jeden mladý muž mi po přednášce řekl:
"Když vaše přednáška začala, jako by mě cosi ze sálu doslova vyhánělo. Měl jsem co dělat,
abych tu vydržel. Nakonec jste všem navrhl, aby se v duchu pomodlili. Jenže já se ani pomodlit
nemohl, jako by mi jazyk přirostl k patru."
"Vaše duše příliš lpí na lidských hodnotách," vysvětlil jsem mu, "a máte vůči všemu plno
výhrad, hlavně vůči vlastní osobě. Sebeopovržení a nespokojenost se sebou samým - to je taky
výraz pýchy. Dřív jsem nechápal, proč se v kostele tolika lidem dělá špatně. Pak jsem porozuměl.
V chrámu dochází k potlačení hierarchie lidských hodnot a do podvědomí vstupuje informace o
jejich sekundárnosti. A čím silněji k nim lidská duše lne, tím bolestnější je proces normalizace.
Když člověk navíc není naladěn na vlnu maximální dobrotivostí a vstřícnosti už při vstupu do
chrámu, agrese, která se přitom rodí, se okamžitě obrací proti svému původci a způsobuje mu velké
problémy."
Jelikož zdrojem největších problémů je lpění na duchovních hodnotách, obecně platí, že čím
tvrději se člověk orientuje na schopnosti, intelekt a kariéru, tím rozsáhleji se mrzačí jeho duše a tím
hůř se pokaždé bude cítit v chrámu Páně.
Jedna pacientka mi vyprávěla velmi zvláštní příběh.
Její dcera vystudovala střední školu s vyznamenáním. Učila se skvěle. Zcela bez potíží se
dostala na univerzitu a i tam patřila k nejlepším. Za celý ten čas ani jednou nezašla do kostela, nic ji
tam netáhlo. Ve třetím ročníku vysoké školy se však všechno změnilo. Prostě se jednoho krásného
dne vypravila do chrámu, pobyla si tam a nezpůsobilo jí to ani bolesti, ani žádné nepříjemné trnutí.
Jenom najednou měla pocit, jako by sejí trochu rozkolísala psychika. Pak přišlo prudké zhoršení
psychického stavu a nakonec se ocitla na psychiatrii.
"Dnes je má dcera prakticky invalidní," uzavřela příběh ta žena. "Co myslíte, souvisí nějak to, co
se jí přihodilo, s tou nečekanou návštěvou kostela, nebo ne?" zeptala se mě.
"Souvisí. Orientace na duchovní hodnoty, na inteligenci, schopnosti a kariéru byla u vaší dcery
stonásobně silnější než láska k Bohu. Kdyby bývala do chrámu chodila od dětství a někdo ji učil
modlit se k Bohu, byl by v jejím případě rychlý rozvoj inteligence a vloh shůry uzavřen a naopak
by ji cosi neustále tlačilo ke všeobjímající lásce. Kdyby tendence k budování kariéry byla příliš
silná, potenciální schopnosti by byly nadlouho uzavřeny, a ona by zůstávala chudá duchem tak
dlouho, dokud by v sobě nevypěstovala správnou duchovní orientaci. Když vlak příliš ostře nabírá
maximální rychlost, náhlý prudší oblouk - byť ve správném směru - může způsobit katastrofu. Vaše
dcera byla odsouzena k smrti a k bezdětnosti. Aby dostala možnost přežít a mít děti, musela nejdřív
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 13
ztratit to, kvůli čemu se její duše začala rozpadat. Tato cesta je prostě nevyhnutelná, a čím dřív na
ní člověk stane, tím šťastnější nakonec je."
Myslím si, že žena mi porozuměla a pocítila, jak je třeba se modlit, aby se její dcera zase
uzdravila. Ono se to všechno může zdát velmi jednoduché: ať se stane cokoli, vždy si uchovávejme
lásku k Bohu; ať je to třeba jen kapka, ale udržme si ji v duši zejména tehdy, když propuknou
nepříjemnosti. Jenže to se neznámo proč daří málokomu.
Krátce nato jsem zvolna začínal chápat, v čem je problém. Člověk stoupá k Bohu jakoby po
schodišti. Není přitom závislý na schodu, který právě nechal za sebou, ale na tom, který má zrovna
před sebou. A aby se zvedl na další, musí nějaký čas žít pro něj, cítit ho, učinit ho svým cílem - to
je nevyhnutelné. Jenže jakmile tohle zvládne, zvykne si a na dalším schodu se postupně dostavuje
pocit jistoty; musí z něj spadnout dolů. V takovém případě ztrácí kontakt se schodem, který měl
před sebou, a už není spojen s tím, který se znovu ocitne za ním.
A právě v tomto okamžiku rozpadajícího se bytí záleží na tom, nakolik se člověk vynasnaží
uchovat v sobě lásku ke Stvořiteli. Čím větší štěstí, čím větší záblesk lásky zakouší, když se dotýká
nových lidských hodnot, tím větší bolest musí po čase přestát, aby jeho duše k těmto hodnotám
příliš nepřirostla! Proto ty útrapy, proto ta muka. Nakolik je člověk připraven k ochraně a uchování
pocitu lásky, natolik se katastrofa stává soutěží, ve které se člověk rozvíjí, a neštěstí se pro něj stává
cvičnou překážkovou dráhou.
Čím silnější je člověk, čím vyšší je úroveň jeho vědomí, tím méně má šancí na přežití, jestliže je
zároveň jeho vnitřní duchovní orientace nesprávná. Rodiče však nejčastěji přemýšlejí o tom, jak v
dětech rozvinout vše to, co přináší okamžitý, leč pomíjivý úspěch.
Ukazuje se, že aby člověk zůstal člověkem a stal se lidštějším, je třeba co nejčastěji opakovat, že
člověk je lidským tvorem jen svým zevnějškem, kdežto v jeho nitru sídlí božský princip, a že tento
božský princip se skládá z věčné lásky - a jako včela hromadí med, člověk se rodí proto, aby ve své
duši hromadil tento pocit. Oč reálněji člověk pocítí božský princip ve vlastní duši, o to bude
lidštější.
Vraťme se ale k tématu času, k tématu budoucnosti.
V dubnu 1996 jsem byl požádán, abych pomohl jednomu muži. Musel jsem za ním odjet do
nemocnice. Když jsem zjistil, že je to významný podnikatel, rozhodl jsem se, že nepojedu. Léčit
takové lidi většinou nemá smysl. Ti jsou zvyklí dělat všechno na světě kromě jediného - měnit sami
sebe. Nějaký čas se drží na špici a zjišťují, že jejich vůle, zdatnost a rozum jim umožnily dosáhnout
všeho. Neuvědomují si však, že pokud tu vůli, zdatnost a rozum nebudou dosycovat citem lásky,
změní tyto vlastnosti ve smrtonosnou smyčku. Takže když se na mě takový člověk obrátí, bude mé
rady brát jako další tabletu a přitom bude podstupovat pět až sedm způsobů léčby naráz.
Vzpomínám si, jak ke mně na seanci jednou přišel člověk, který kvůli tomu přiletěl až z Kanady.
Lékaři mu řekli, že mu zbývá pár týdnů života. Myslím, že měl mozkový nádor. Když zazvonil,
otevřel mu můj známý, v jehož bytě jsem tehdy ordinoval.
"Proč tu máte tak zaprášený lustr?" zeptal se příchozí místo pozdravu.
To jsem se ovšem dověděl až později. Když jsem ale vstoupil do pokoje a pohlédl mu do očí,
rázem jsem pochopil, že v tomto případě nebudou mít žádné moje snahy smysl.
"Jakou mi můžete dát záruku, když vám za léčení zaplatím?" zeptal se.
"Žádnou."
"Proč?"
"Protože všechno záleží především na vás, na vaší ochotě sám na sobě pracovat."
"Dobře, a kolikaprocentní pravděpodobnost uzdravení můžu očekávat, když na sobě začnu
pracovat podle vaší metodiky?"
"Tak sedmiprocentní."
"Ale to je hodně málo!"
14 S. N. LAZAREV
"Někdy je to velmi mnoho."
Tím naše rozmluva skončila.
Když se na mě obrátí pacient s rakovinovým nálezem a ptá se mě, zda po mém léčení může jít k
lékaři, odpovídám mu, že v kritické situaci je třeba využít k napravení stavu každé možnosti. Dieta,
chemoterapie, ozařováni - to všechno nemusí vůbec zabrat, když v člověku zároveň neproběhnou
hlubinné, zásadní změny. A naopak - jejich efekt může být mimořádný nebo jsou zbytečné, když se
doslova procítíme ke správnému směru."
Před několika lety přišla ke mně na seanci žena a řekla:
"Mám leukémii. Teď mi aplikují chemoterapii. Výsledky byly nevalné a já měla hrozný strach.
Pak jsem se ale jednou podívala na děti, které také trpěly rakovinou, najednou mi jich začalo být
neuvěřitelně líto a já v duši pocítila takovou lásku k nim, že jsem se za své obavy o sebe i za svou
nespokojenost se světem a se sebou začala velmi stydět. Takové malé děti umírají, a já tu takhle
vyvádím! řekla jsem si. Krátce nato se laboratorní testy neuvěřitelně zlepšily a na chemoterapii
jsem reagovala alergií. Lékaři byli nuceni tento způsob léčby zastavit, a já se přesto uzdravila."
Inu, dobromyslného člověka ochrání Bůh, pomyslel jsem si jen.
Jindy mi zase zavolal jakýsi muž až z Jakutska.
„Prosím vás, mám se rozhodnout pro operaci nebo ne?“ začal se hned ptát a teprve pak mi
vysvětlil, jak na tom je. Celý život se subjektivně cítil zdráv, a najednou se ukázalo, že se narodil
bez jedné ledviny. Lékaři provedli podrobné vyšetření a zjistili, že ta ledvina tam sice je, ale je
zakrnělá a scvrklá a s největší pravděpodobností vůbec nefunguje.
"Ta vám jen překáží," řekli lékaři, "lepší bude, když ji vyoperujeme."
Nechal se tedy poslat do nemocnice a lékaři stanovili termín operace. Jenže určeného dne se
operace nakonec nekonala - chirurg, který ji měl provést, si pochroumal ruku. Posunuli ji tedy o
dva týdny. V den přeložené operace chirurg náhle onemocněl - a zase bylo třeba vše odložit. Totéž
se zopakovalo i napotřetí. "Z nemocnice mě zkrátka a dobře propustili, a já teď nevím, zda tu
operaci mám absolvovat nebo ne."
"Nedělejte to," řekl jsem mu. "Vaše zakrnělá ledvina je jen projevem blokace mohutného
programu sebezkázy. Kdyby vám ledvinu vzali, blokace by se mohla projevit například v podobě
infarktu nebo dokonce slepoty. Podobně rozsáhlý program sebe-zkázy bývá výsledkem odsudku a
opovržení lidmi, společností a okolním světem. Intenzivnější touha soudit jiné je dána tím, že vás
od dětství učili žít podle zásad, ve jménu cílů, ve jménu světlé budoucnosti, a při takovémto
světovém názoru je přání soudit jiné a pak je třeba zabíjet stále silnější a nevyhnutelně se
transformuje v program vlastní zkázy. Vy jste ale velmi dobrosrdečný člověk, a přestože vám
psychologické vnímání světa v dětství hodně zmrzačili, učinil jste vše pro to, abyste si dobro v duši
uchoval. Proto jste na jedné straně onemocněl, ale na druhé zůstal zdráv. Ta zakrnělá ledvina jako
by představovala nesprávný náhled na svět vtištěný do vašich emocí. Proto bych s operací rozhodně
nespěchal, dokud vám ledvina nezačne působit skutečné potíže."
Na tuhle historku jsem si vzpomněl, když jsem jel autem do nemocnice k podnikateli, kterému
jsem měl pomoci. Stačilo, abych dostal do rukou jeho diagnózu, a hned jsem se rozhodl, že se tam
vypravím. Byla to rakovina plic. Nedávno mi na stejnou diagnózu jeden pacient zemřel, ale tohohle
se pokusím zachránit, pomyslel jsem si.
V nemocničním pokoji jsem nalezl bledého utrápeného člověka. Zároveň však z jeho zjevu
přímo čišelo, že rozum a vůle zůstávají nedotčeny.
"Vy jste jistě už od dětství zvyklý řídit se hlasem svého intelektu a svých schopností," řekl jsem
mu hned. "To vám umožňovalo dosáhnout všeho, co jste si přál, a rozvíjet svou osobnost. Čím déle
a intenzivněji jste se však orientoval na vlastní intelekt a vlohy, tím tíživěji jste nesl každou prohru.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 15
Čím víc pro člověka intelekt a schopnosti znamenají, tím silněji se snaží kontrolovat každou situaci
a zapomíná přitom, že jeho vůle bude vždy až na druhém místě!
Postupně v nás tak sílí konflikt s celým světem a vesmírem. A protože pocit vlastní nadřazenosti
a přání podrobit si celý okolní svět začíná u našeho vědomí a našeho těla, nejdřív je bořeno vědomi
a pak tělo. Zpočátku se vynoří neúspěchy, nelogické trampoty, ústrky a prohry, ale pokud člověk
dokáže tyto první signály správně interpretovat, obvykle se mu daří dostat věci zpět do rovnováhy.
Když se však v duši nezřekne kontroly nad situací a pokouší se ji přemoci podrážděním a
nespokojeností s okolním světem, smyčka se utahuje dál a dál.
Měl byste si vzpomenout na všechny nedávné neúspěchy a prohry a chápat je jako lék," řekl
jsem pacientovi. "Měl byste skrze pokání zapudit ukřivděnost vůči světu, vůči svým nejbližším i
vůči sobě samotnému a modlit se za to, aby pro vás byla nejvyšším štěstím láska k Bohu."
Nemocný mi velmi dobře porozuměl. Začal pracovat, ale já cítil, že vnitřně se vůbec nemění.
Cosi v jeho nitru mu nedovolovalo, aby se cítil odvozený, závislý na nejvyšší vůli. Pole se postupně
vyrovnávalo a čistilo. Lpění na schopnostech, intelektu a dokonalosti bylo stále menší. Stav se však
přesto nelepšil. Zůstával tu jeden moment - závislost na budoucnosti.
"Neplánujte, nesněte, nemyslete na to, co přijde," naléhal jsem na něj i na jeho ženu.
"My už nemyslíme, neplánujeme a v nic nedoufáme," odpovídali mi oba.
Ale ať jsem testoval, jak jsem chtěl, parametr lpění na budoucnosti stále zůstával hrozivě
vysoký. Byl jsem bezmocný. Cosi se za tím vším skrývalo, a já nemohl pochopit, co to je. Když
jsem si uvědomil svou nekompetentnost, pokoušel jsem se přivolat na pomoc jiné odborníky. A
jedna moje známá, jinak vskutku prvotřídní senzibilka, se mi upřímně přiznala:
"Ničemu nerozumím. Když si ho distančně prohlížím, pole má čisté, normální, a energie přesto
neustále uniká."
Pocítil jsem, že zátěž, které jsem vystaven, překročila únosnou mez. Bylo však pro mě snazší,
abych umřel sám, než dívat se, jak umírá on. Nebezpečný proces v plicích se zastavil a pak přišlo
zlepšení. Plíce se postupně pročišťovaly, ale o to se zhoršila činnost ledvin. Organismus přestal
nemoci vzdorovat. Koncem července ten muž zemřel. A já cítil, že čím víc jsem se ho snažil ze
spárů smrti vyprostit, tím víc mě zaplavovaly stejné procesy, které vedly k jeho záhubě. Vybavil
jsem si, jak jsme se asi před osmi lety ve společnosti několika senzibilů bavili vzájemnou
diagnostikou. Jeden z přítomných se najednou obrátil ke mně a řekl:
"Vy zemřete na plíce."
Nijak mě to nepřekvapilo. Pár let předtím jsem během několika málo měsíců až třikrát prodělal
zápal plic. V prvním ročníku Suvorovovy vojenské školy u mě nečekaně propukla prudká
bronchitida, která se nedala vyléčit. Lékař se na mě s lítostí podíval a řekl mi:
"Kamaráde, ty budeš asi mít tuberu."
Lékaři se rozhodli nezasahovat - třeba se organismus sebere sám. A opravdu, za nějaký čas jsem
se z toho dostal. Až později jsem si analyzoval, co se to tenkrát se mnou stalo.
Když člověk své okolí tvrdě odsuzuje a špatně o něm smýšlí, trpí nejvíc játra. Když se někoho
často dotkneme nebo naopak propadáme záchvatům ukřivděnosti, pak trpí srdce. Když se člověk
hodně uráží, a to nejeti na sebe, ale i na své nejbližší a na situaci, projeví se to na žaludku.
Nejrozsáhleji se však stavy ukřivděnosti projevují v jemných hladinách - v neznatelných, ale
trvalých dávkách. A čím širší je rejstřík našich výhrad, tím je to nebezpečnější. Nespokojenost s
okolním světem, s vlastním osudem, trvalý vnitřní nesouhlas se základní životní situací přináší ty
nejhlubinnější stavy ukřivděnosti, což nejčastěji vrcholí rakovinou plic. Když máme štěstí, tak jen
tuberkulózou nebo trvalými bronchitidami a zápaly plic.
První rok jsem si na vojenskou školu dlouho nemohl zvyknout. Nezamlouvala se mi tvrdá
disciplína, nadvláda starších nad mladšími, všudypřítomný kult síly - přestože jinak tam byl život
16 S. N. LAZAREV
mnohem snazší než v sovětské či dnes ruské armádě, kde je šikana, násilí a zvůle horší než ve
věznicích.
Ukázalo se, že rakovina plic je výraz protestu, nesouhlasu s děním ve světě kolem nás. A čím víc
se člověk zlobí a tento svět v duchu odsuzuje, tím tvrdší je odezva zvenčí.
"Budu vám vyprávět podivný příběh," napsal mi jeden muž. "Přihodil se mému synovi. Všechno
začalo obyčejnou rvačkou."
Jeho syn snadno přemohl svého soka a rvačka vlastně už skoro končila. Najednou však pocítil
příval nepochopitelného strachu a nebyl schopen jediného pohybu. Sok ten bezdůvodný strach
postřehl, přiskočil k němu, zasadil mu několik ran do obličeje a on se nezmohl na jediný odvetný
pohyb. Od té doby byl často bit, spolužáci ho týrali a posmívali se mu, ale on nebyl schopen křivdy
oplácet. Řekl si, že je to vlastně nemoc, patologický strach, ale jakmile někde zůstal sám, zbabělost
mizela. Často riskoval život a necítil přitom ani závan nějaké bázně. Strach se projevoval jen tehdy,
když bylo třeba postavit se někomu na odpor.
Tenhle syndrom bezbrannosti jsem dobře znal. Jako by někdo mluvil o mně samotném. Já se
také bál klást odpor, a také jsem čas od času riskoval o samotě život, abych se přesvědčil, že nejsem
zbabělec. Vzpomínám si, jak mi vyprávěli o jednom chlapci, jehož vrstevníci často mlátili, obvykle
pro nic za nic, jen tak pro zábavu. A on si jen zakrýval tvář a neustále opakoval:
"Pane, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!"
A tady fungoval úplně stejný mechanismus. Až teprve ve chvíli, kdy jsem se začal věnovat
bioenergetice, pochopil jsem, že strach, který někdy v mládí tolik svazuje ruce, je jen obranným
mechanismem a svědčí o dobře vyvážené nervové soustavě. Když jsem dospěl, několikrát jsem v
záchvatu vzteku svého případného protivníka div nezabil. Zastavoval mě obvykle jen zázrak.
Zvlášť když jsem viděl, že ten člověk se vůči mně v té či oné míře zachoval amorálně. Pokud
takovýto vnitřní výbuch agrese nedokážeme potlačit vnější zdrženlivostí, dochází buď k fyzické,
nebo k energetické záhubě. Zvýšená orientace na lidské ego a hodnoty, které s ním souvisejí, plodí
pocit enormní významnosti těchto hodnot a našeho vlastního já. Tomu odpovídá zvýšená bezděčná
touha začít vnitřně nenávidět. Zdrženlivost v tomto případě zachraňuje jak duši, tak život. Komplex
méněcennosti se tak stává důsledkem komplexu plnohodnotnosti. To nejdůležitější, co v sobě
máme rozvíjet, není umění bránit se a útočit, ale umění dobrosrdečnosti, citlivosti, schopnosti
porozumět tomu, že lidské já se všemi svými přednostmi je odvozené a že rozhodující je láska k
Bohu. A protože pedagogika, psychologie a medicína vyrostly z priority lidských hodnot, tak ani
pedagogika, ani psychologie, ani medicína nemají přesnou představu, co je to člověk a jeho
osobnost - což znamená, že vliv na člověka se omezuje jen na souhrn jistých metod a technik, které
mohou přinést navenek pozitivní výsledek s nepředvídatelnými následky v budoucnu. Tak tedy,
moje chronická bronchitida ve vojenské škole polevila proto, že jsem podvědomě pochopil: buď
budu svět přijímat takový, jaký je, a začnu se poznenáhlu radovat a posilovat vlastní aktivní vnější
vliv, nebo v sobě budu hromadit stále větší nespokojenost s okolním světem a jeho základními
principy, pročež onemocním a zemřu.
Přísně vzato je rakovina nemocí ze smutku. Stísněnost a nespokojenost se sebou samýma s
vlastním osudem vyvolá téměř vždy nějaké nádorové onemocnění. K těmto chorobám mívají sklon
především lidé přeintelektualizovaní. Protože jejích sebestřednost, lítost nad minulostí, sklon k
hyperkritičnosti a k nepřijetí okolního světa je mnohem silnější než u jiných lidí. "Hrubým je dána
radost, jemným je dán smutek," říkával Jesenin. Hrubý, to je ten, kdo je zacílen především na
hmotné statky. Jemný je naopak ten, pro nějž jsou tím nejpodstatnějším hodnoty ducha. Jestliže
člověk žije výhradně duchovními hodnotami, je postupně stále zjemnělejší a zádumčivější, jenže
jen vnějškově, zatímco uvnitř narůstá zloba. Což končívá moc smutně. Aby člověk mohl žít statky
hmotnými i duchovními zároveň, musí především umět žít láskou. Můj vlastní mladistvý impuls,
zaměřený k duchovním hodnotám, byl natolik silný, že jsem téměř neměl šanci přežít. Cítil jsem,
jak se má duše zatahuje smutkem, a nic jsem proti tomu nezmohl. Zachránilo mě pět let práce na
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 17
stavbě. Nejdřív jsem tam pracoval jako pomocný dělník, pak jako tesař, svářeč, elektrikář a
nakonec jako zedník. Pořádný stavař se ze mě samozřejmě nikdy nestal. Všechno mi padalo z
rukou a práce mi připadala neuvěřitelně těžká. Tím spíš, že tehdy jsem byl zásadním odpůrcem
alkoholu a pracovat ve třicetistupňových mrazech bylo pro chlapce ze Sočí, odkud jsem přijel,
občas téměř nemožné. Abych vůbec vydržel, neustále jsem si polohlasem prozpěvoval nějaké
písně. Vzpomínám si, jak můj předák vždy zaječel, sotva uviděl stavbyvedoucího:
"Michaile Semjonoviči, vodveď si někam toho maestra, my už nemůžem."
Stavbyvedoucí byl naštěstí můj strýc, a tak jsem mohl pracovat dál, přestože mi v rukou všechno
hořelo a vybuchovalo. A ty obyčejné lidské city, které jsem doposud vnímal tak povýšeně a
pohrdavě, jsem začal zakoušet stále častěji. Postupně jsem procítil a pochopil, že myšlení samo o
sobě je neplodné, že i ty nejrafinovanější a nejosvícenější intelektuální šarády jsou odvozeniny,
kdežto cit lásky, radosti a veselosti je prvotní.
Na jaře 1996 to však s tou radostí nebylo nijak slavné. Třetí knížka vyšla, ale problémů spíš
přibylo, než ubylo. Pokoušel jsem se zjistit, ve vztahu k jakým entitám u mě dochází k poruchám...
V první řadě jsem objevil poruchu ve vztahu k budoucnosti. Dále pak ve vztahu k jiným světům
a také k času. Překračování zákonů vůči jiným světům vedlo ke zhoršování zraku, ke ztrátě sil a
neznámo proč snižovalo také etickou imunitu. Nevěděl jsem proč, ale ostatní lidé se ke mně
najednou chovali daleko hůř než předtím. Nevšiml jsem si toho hned, ale ta tendence byla zcela
zjevná.
Proč však stejná porucha souvisí s agresí jak vůči budoucnosti, tak vůči jiným světům?
Jakým způsobem jsou jiné světy propojeny s budoucností? Začal jsem přemýšlet o tom, že po
smrti každého z nás se duše dostává nejdřív do záhrobí, pak do jiných světů, a čím větším počtem
světů prochází, tím více duchovnosti, inteligence a schopností se člověku dostane při jeho dalším
zrození. Což znamená, že jiné světy přímo souvisejí s nejvyššími vrstvami duchovnosti. Jestliže
člověk žil před příchodem na svět v jiných světech, jeho vnitřní možnosti jsou obrovské, přestože
sám o něčem takovém často nemá ani tušení, není mu dovoleno je rozvinout a nejčastěji mívá
nešťastný osud. Takového člověka odlišují od jiných jedině síla ducha a originalita osobnosti. Z
takovýchto lidi později bývají skvělí rodiče. Zhroucení osobního osudu, nepříjemnosti a nemoci je
přimějí ke správnému náhledu na svět a k lásce k Bohu. Tito lidé svým dětem na jedné straně
předávají obrovský vnitřní potenciál a na straně druhé je vychovávají ke správné orientaci ve světě.
Jiné světy tedy přímo souvisejí s nejvyššími vrstvami duchovnosti. Jakýmsi způsobem jsou
ovšem spojeny i s budoucností. Už dávno jsem zaznamenal, že jasnovidci nejčastěji využívají
podvědomého kontaktu s oním světem. Je-li někdo schopen kontaktu se záhrobím, má obvykle
blízko k proroku či ke svatému. Ve věštbách je méně konkrétních fakt, ale více strategických
informací. V záhrobním světě jsou sevřeny časové body a lze v něm spatřit budoucnost. V jiných
světech je však zastoupeni minulosti, přítomností i budoucnosti ještě širší. Řekněme to takhle -
psychologové zjistili, že vnímání přítomnosti zabere člověku v průměru 12 vteřin. Vnímání
minulosti asi 8 vteřin a budoucnosti pouhé 2-4 vteřiny. V záhrobním světě se stejný časový úsek
může rovnat dvěma měsícům a v jiných světech třeba dvěma rokům. Tomu odpovídá i jiná úroveň
vnímání světa, který nás obklopuje. Také logika myšlení je nutně jiná.
To, že začínám mít nepříjemnosti s budoucností, jsem pocítil, když jsem začal pracovat na třetí
knize. Fakt, že se mi začaly hroutit všechny plány a naděje, bych býval poměrně snadno unesl.
Kolem mě se však začaly dít vyložené nehorázností.
Na počátku prosince 1995 jsem se rozhodl získat vízum ke tříletému pobytu ve Spojených
státech. Sehnal jsem pozvání, vyplnil všechny potřebné doklady a vypravil se na americký
konzulát. Pohovor proběhl normálně.
"Zajděte, prosím, do pokladny, zaplaťte poplatky a za tři hodiny si můžete přijít pro pas," řekli
mi tam.
18 S. N. LAZAREV
Když jsem po třech hodinách přišel, pas mi nedali.
"Neznámo proč bylo rozhodnuto, že si vás prověří ještě státní department. Zastavte se tak za
týden," sdělili mi zdvořile.
Zastavil jsem se za týden.
"Velmi se omlouváme, ale ve Státech zrovna probíhá stávka státních zaměstnanců. Zatím vám
tedy nemůžeme sdělit, kdy bude vaše žádost vyřízena. Za týden si zavolejte."
Za týden jsem tedy zavolal.
"Nejlepší bude, když zavoláte až po Novém roce," zněla další odpověď, "pak už to možná bude
jasnější."
Zatelefonoval jsem krátce po Novém roce.
"Stávka už skončila, ale vaše papíry tu z Washingtonu pořád ještě nejsou. Ozvěte se zhruba za
deset dní."
Zavolal jsem v polovině ledna.
"Zatím tu pro vás nic nemáme," bylo mi sděleno, "zavolejte koncem měsíce."
Pochopil jsem, že tohle může trvat ještě hodně dlouho. Nejpikantnější na tom všem bylo, že můj
pas dál ležel na americkém konzulátě a já tudíž nemohl vycestovat nikam.
"Pas si u nás můžete kdykoli vyzvednout," oznámila mi konzulární úřednice, když jsem se na
svůj cestovní doklad zeptal.
Já však dobře věděl, že v takovém případě se zbavím i poslední šance, že bych nakonec
americké vízum přece jen mohl získat. Zavolal jsem tedy své známé do New Yorku. Ta mi slíbila,
že na státní department zavolá sama a zjistí tam, proč se nemohu dočkat odpovědi. Během několika
dnů přece jen nějaké informace získala. V jejím hlase zněla nechápavost.
"Zavolala jsem tam člověku, který se těmihle záležitostmi zabývá. Ukázalo se, že o tobě už dost
slyšel. Jenže žádné tvoje doklady ani žádost do státního departmentu nedorazily.“
"Tak zkus zavolat na konzulární oddělení a zeptat se tam," požádal jsem ji.
Za pár dní jsme si znovu zatelefonovali:
"Jestlipak víš, co mi na konzulárním sdělili?" zeptala se mě tentokrát už se smíchem v hlase.
"Nejspíš zase nějaký další podařený šprýmek."
"Přesně tak. Řekli mi, že tvé dokumenty ve skutečnosti už dávno odeslali do Moskvy."
"Dobře," řekl jsem. "Zkusím tedy ještě něco zjistit přes velvyslanectví."
Jenže jakmile začali pátrat mí známí, kteří měli kontakt na americké velvyslanectví v Moskvě,
bylo jim řečeno, že žádné informace zatím nedorazily.
Asi po deseti týdnech neustálých telefonátů jsem pochopil, že nezbývá než si pas z konzulátu
vyzvednout. Všechny mé plány se zhroutily. Nakonec jsem se s tím vším smířil. Když mí shůry
někdo tak upřímně nepřeje, abych do Ameriky odcestoval, tak tam prostě být nemám, řekl jsem si a
uklidnil se. Pro pořádek jsem ale na americkou ambasádu zavolal ještě jednou.
"Vaše doklady už jsou tady," dozvěděl jsem se. "Ale o tom, zda budete do USA vpuštěn čí ne,
rozhodne sám pan konzul."
"Řekněte mí, prosím - stává se často, že by o udělení víza rozhodoval osobně pan konzul?"
otázal jsem se.
Na druhé straně drátu jsem zaznamenal mírné rozpaky.
"Je to vůbec poprvé," zněla odpověď.
"No dobře, a jak se mám k panu konzulovi objednat?" "Je zrovna na dovolené, zavolejte za dva
týdny." Zavolal jsem za dva týdny.
"Pan konzul tu není, zavolejte ještě za pár dní," zněla laskavá odpověď.
Nakonec jsem se přece jen dočkal, že konzul znovu nastoupil do práce.
"Objednejte se, prosím, a tak za deset dní přijďte."
Mezitím byla už polovina března. Bylo mi doporučeno, abych raději přišel hodinu před
stanoveným termínem, což jsem poctivě dodržel.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 19
"Pan konzul má neodkladnou záležitost, počkejte laskavě asi tak půldruhé hodiny," požádali mě
zdvořile.
"Ale samozřejmě," zněla má odpověď.
Za půldruhé hodiny jsem přistoupil ke slečně u stolku a se zdůrazňovanou slušností jsem se
otázal:
"Nezlobte se, ale pamatuje si pan konzul, že existuji?"
"Všechno je v pořádku, nedělejte si starosti," utěšovali mě, "jenže pan konzul musel právě odjet.
Ještě chvilku strpení, pak už si vás zavolají."
Proseděl jsem tam ještě tři hodiny, zahleděný mlčky před sebe.
Konečně mě pozvali k okénku.
"Pan konzul je bohužel zaneprázdněn," řekla slečna, "ale vaší žádost schválil, takže za tři hodiny
si přijďte pro pas s vízem."
Což jsem také učinil.
Teprve poté jsem se snažil pochopit podstatu toho, co se se mnou skoro čtvrt roku dělo.
Čím nemožnější a urážlivější je stav věcí kolem nás, tím víc to svědčí o faktu, že jsme
připravováni pro něco opravdu závažného. V daném okamžiku tahle kalvárie zásadně a metodicky
rozvrátila všechny mé plány a naděje do budoucna a já chápal, že sebemenší podráždění nebo
nevraživost uvnitř mi neumožní projít zkouškami, které soudě podle všeho již brzy začnou.
Postupně jsem si začal zvykat na to, že každý cíl a každý plán se mi nevyhnutelně sesype. To
nebylo nijak nesnadné.
Mnohem složitější bylo nakonec smířit se s proradností a křivdami, k nimž došlo téhož jara. Ve
třetí knize jsem psal o podnikateli, jehož pole se začalo rozpadat, a totéž platilo o osudech a
charakterech jeho zaměstnanců. Ukázalo se, že vysokou, nezaslouženou mzdou lze člověku
rozvrátit osud i povahu. Teď konečně mohu toho člověka pojmenovat. Byl jsem to já sám, chtěl
jsem ve svém malém podniku vybudovat komunismus, přál jsem si, aby nikomu z mých
spolupracovníků nic nescházelo - tím spíš, že celý kolektiv tvořilo jen sedm lidí. Nejdřív jsem si
povšiml, že struktury osudu mých zaměstnanců se zhoršují, a pak dokonce některým z nich začal
slábnout zrak - a to byl již velmi znepokojivý signál. Potom jsem zaznamenal, že v hlavách
prakticky všech sedmí se množí temné výhrady vůči mé osobě. Začalo docházet ke skutečné
konfrontací. Chápal jsem, že se musím za každou cenu zdržet odsudku a opovržení. Pokud touto
zkouškou neprojdu, už nikdy nepochopím, co se stalo, nemluvě o událostech, neštěstích a
nemocech, které budou následovat.
Vzpomínám si, jak mi jeden známý, k němuž jsem choval naprostou důvěru, upřímně hleděl do
očí a říkal: "Tys mí zachránil život a můžeš se spolehnout, že tě nikdy nezradím. A pokud jde o
peníze, máš ve mně stoprocentní záruku poctivosti."
Později se ukázalo, že jeho slova mírně řečeno neodpovídala skutečnosti. Všechny mé představy
o slušnosti, morálce a poctivosti se počátkem léta 1996 jaksi naráz zhroutily. Domníval jsem se
tehdy, že se snadno vyrovnám se ztrátou peněz i s jakýmkoli jiným neúspěchem, a že i zmařené
přátelství dokážu přijmout bez mrknutí oka. Považoval jsem se za naprosto vyrovnanou osobnost.
Jenže pak se ukázalo, že nemravná zrada mě zcela rozložila - nic jsem proti tornu nezmohl.
Vůbec jsem netušil, jak silně je má duše závislá na takových lidských hodnotách, jako jsou
ideály, morálka, mravnost a spravedlnost. Rozumem jsem chápal, že chování mých
spolupracovníků a jiných lidí ve vztahu ke mně bylo dáno především mým vlastním stavem. Že
jejich chování mě jakýmsi způsobem varovalo a zachraňovalo. Jenže pocit křivdy na mě koukal ze
všech koutů a své ostatní emoce jsem taky nedokázal ovládnout.
V dobách Čingischánových se nejtěžší trest mezí Mongoly uděloval za zločin zvaný "oklamání
člověka, který důvěřoval". Na jedné straně budou podlost a zrada dříve či později jistě potrestány -
20 S. N. LAZAREV
není přece náhodou, že Jídáš se oběsil -‚ ale na druhé straně každého z nás vede Bůh, což znamená,
že Bůh nezná viníků. Žádný podlý a zrádcovský skutek není náhodný, což značí, že léčí duši
zrazovaného. Jenže jsem nechápal, jak tu duši léčí, a tak jsem se nedokázal své ukřivděnosti zbavit.
Pokračoval jsem však ve svých výzkumech a dospěl jsem k nečekanému závěru, který mi všechno
objasnil a pomohl mi přežít.
Ukázalo se, že budoucnost - to nejsou jen cíle, úkoly, zásady a naděje. Budoucnost jsou také
ideály, duchovnost a ušlechtilost, je to mravnost, slušnost a spravedlnost. Člověk, který příliš lpí na
budoucnosti, tuto budoucnost ztrácí. A ztráta budoucnosti se rovná smrti. Ukazuje se, že
rakovinová onemocnění vznikají tehdy, když je budoucnost uzavřena. A tak člověk, který není
schopen vyrovnat se s nezdarem svých plánů a nadějí, člověk, který není s to vnitřně strávit zradu,
neslušnost, nespravedlnost, krach ideálů a urážku duchovnosti a nakonec odpustit, kráčí přímo k
těžké chorobě a smrti.
Po několik dlouhých měsíců, kdy jsem se bezpočtukrát vracel ke všem těm událostem, jsem se
postupně dopracovával pochopení toho, co se tehdy stalo. Když jsem psal třetí knihu, už jsem
věděl, že duchovnost ještě není Bůh a že mnozí se v modlitbách zdánlivě směřujících k Bohu modlí
k duchovním hodnotám, a duchovnost a láska se pro mě staly dvěma naprosto odlišnými pojmy.
Jenže mravnost, slušnost, ideály a láska pro mě tehdy - jak se ukázalo - stále ještě byla synonyma.
Mravnost jsem si spletl s láskou, a mám-li být úplně přesný, podvědomě jsem se vždy domníval, že
mravnost stojí výš než láska, tedy že milovat člověka, který nás urazil a ponížil, není možné. Život
tuto mou utkvělou představu zkorigoval. A pak jsem pochopil ještě jeden velmi důležitý detail.
Má kniha měla pro mnoho lidí příliš velký význam. A nesprávným návodem na vnímání světa se
dá hodně uškodit. Proto něco takového přirozeně nelze připustit. To znamená, že mi musí být dána
možnost uchovat v sobě cit lásky, i když se mi vše lidské zhroutí. Když si v sobě uchovám lásku,
nejen přežiju, ale také dokážu správně napsat tyto řádky. Zatímco když si při zhroucení lidských
hodnot nedokážu udržet lásku k Bohu, pak je krajně nežádoucí, abych žil, těšil se dobrému zdraví a
dokonce psal tuto knihu. A tak jsem si - i když jsem věcem stále ještě přesně nerozuměl - neustále
opakoval: "Miluji ty, kdož mě zradili. Miluji ty, kdož se ke mně zachovali nespravedlivě. Miluji ty,
kdož urazili mé ideály a zničili mé naděje." Duše vzdorovala, ale já ta slova opakoval stokrát a
tisíckrát a přesvědčoval jí: "I kdyby mě potkaly sebevětší nepříjemnosti a strázně, má láska k tobě,
Pane, nikdy neochabne, a každé zhroucení všeho lidského budu chápat jako láskyplnou očistu na
cestě k Tobě!" Tato modlitba mi pomáhala, aby se ze mě v kritické situaci nestalo zvíře.
Když jsem kdo ví pokolikáté analyzoval tyto i následující události, hlouběji jsem pochopil
souvislost událostí, které na první pohled nemají nic společného. Najednou jsem například věděl,
proč první láska bývá nejčastěji nešťastná. Protože je symbolem lidského štěstí. A uchování pocitu
lásky v duši, když se kácejí všechny vnější opory její existence, umožňuje člověku později zakusit
skutečnou lásku bez následků nebezpečných jeho zdraví a životu.
Představme si ale jinou situaci. Muž se zamiluje do ženy a ona mu oplácí stejným. A najednou ta
žena využije nějaké nepříliš závažné záminky a začne se vůči němu chovat nedůstojně, neslušně a
nemorálně. On nechápe, oč v tu chvíli jde. A vlastně i jí dělá posléze problémy své chování nějak
vysvětlit. Podstata věci přitom spočívá v následujícím: To, čemu říkáme "kontakt s budoucností",
tedy mravnost, duchovnost, ušlechtilost, zásadovost, sny a ideály, tvoří základ jak duchovních
vztahů, tak dokonalosti, schopností a intelektu. A jakmile u zamilovaného muže orientace na
vztahy s milovanou ženou, na její dokonalost a oduševnělost překročí kritickou hranici, pak takový
muž jednoduše zemře nebo alespoň těžce onemocní. Jeho život může v první řadě zachránit
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 21
nemravné, nespravedlivé chování ženy. Když si muž i pak uchová lásku, pak lpění na budoucnosti
vymizí a odpovídajícím způsobem se omezí i závislost na vztazích, schopnostech a intelektu.
To znamená, že čím větši je naše ochota uchovávat si lásku a odpouštět milovanému člověku,
který pošlapal naše nejsvětější a nejušlechtilejší city, tím víc harmonických vztahů, schopností,
intelektu a toho, čemu říkáme lidské štěstí, nám bude dopřáno. Jen díky tomu, že jsem tohle
všechno pochopil, jsem dokázal přežít a zastavit rozklad, jemuž jsem byl vystaven na jaře roku
1996. Právě to mi umožnilo pomoci jiným lidem, jejichž neobyčejně těžké choroby byly jen
důsledkem neschopnosti zachránit lásku ve složité situaci.
22 S. N. LAZAREV
Nové hodnoty
Třetí kniha spatřila světlo světa. Hodně lidí říkalo, že jim velmi pomohla. Už za několik měsíců
jsem však zjistil, že informace, které jsou v ní obsaženy, značně zaostávají za vědomostmi, k nímž
jsem se dopracoval v létě roku 1996. Byl tedy nejvyšší čas znovu usednout ke stolu a začít psát
další knihu. A já se přitom upřímně řečeno chystal, že si spíš odpočinu, urovnám si myšlenky v
hlavě, a teprve pak se opět pustím do psaní, abych odpověděl na četné otázky a vysvětlil různá
těžko srozumitelná místa v mých knihách.
Často jsem slýchal, že informace jsou kromobyčejně zhuštěné a že k mým předchozím knihám
by se dalo napsat několik objemných svazků, obsahujících jen komentáře!
A tak jsem pochopil, že soustava zatím na dokončení teprve čeká, že mohou přijít ty
nejpřekvapivější informace a že je třeba vynaložit veškeré úsilí, abych je vůbec stačil strávit. Na
podzim už mi bylo jasné, že všechny lidské hodnoty se dají rozdělit do tří skupin:
Do skupiny první patří vztahy.
Do skupiny druhé je třeba zařadit schopnosti, intelekt a dokonalost.
Skupinou třetí, která tvoři základ obou prvních, je kontakt s budoucností.
K seznámení s jakoukoli novou informací v mém případě docházelo vždy stejně, a to
následujícím způsobem:
Nejdřív nastal naprostý rozpad všeho kolem a ztráta kontroly nad situací. Pak přicházel pokus
pochopit a zhodnotit, co se to vlastně odehrává. Pak následovalo začlenění nového článku do
soustavy. A pak už se dostavuje poslední krok - doladění obohaceného modelu v praxi, tedy vlastní
očištění v dané oblastí, správné a vědomé procházení stovkami odpovídajících situací a případů,
práce s pacienty a podobně. Teprve poté bylo možné novou informaci zařadit také do některé z
knih. Nedotažená informace mohla být pro čtenáře nebezpečná, o tom jsem se přesvědčil, sotva
jsem začal psát první text.
Případ, který se tehdy udál, byl doslova mystický. Když jsem se pokoušel psát text první knihy,
jako by mi shůry cosi bránilo. Obvykle to bývá tak, že autor píše text, pak ho dlouhé měsíce
rediguje, a pak obíhá redaktory a nakladatele a žadoní, aby mu spis někdo vydal. Má první
redaktorka si mě po přečtení poznámky v časopise Věda.a náboženství vyhledala sama. Sama
navrhla, abych napsal první knihu a když zjistila, že mi psaní z nějakého důvodu nejde, hned našla
východisko:
"Tak nadiktujte text na magnetofon, a všechno ostatní už obstarám já." Jedna naše společná
známá ji navíc včas upozornila, že by se mohlo stát, že ztratím o knížku zájem a práce nechám.
Proto jsem na ještě neexistující rukopis dostal velice slušnou zálohu, kterou jsem okamžitě
prohýřil. A za pár měsíců, kdy jsem opravdu o jakoukoli práci na textu ztratil zájem, protože se pro
mě změnila v úmorné plahočení, už jsem neměl na ústup šanci. Ukázalo se, že vše, co je spojeno s
pojmem karma a s informacemi o ní, se podobalo vosímu hnízdu. Jakmile se toho člověk dotkl,
sotva stačil uhýbat před žihadly. Aby se mi text snáze diktoval, navrhl jsem, abychom dali
dohromady malou skupinu posluchačů, jimž budu o svých výzkumech prostě vyprávět. A přednášel
jsem jim syrové, nezpracované informace, aniž jsem si uvědomil, jak to pro ně může být
nebezpečné. Už po několika minutách jsme si všichni povšimli, že se začíná odehrávat cosi
strašlivého. Několika lidem zbělaly tváře a opanovala je prudká bolest hlavy, která neustále sílila.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 23
Pole nad skupinou mých posluchačů se začalo chovat podivně. Propukla mírná panika. A já
najednou nevěděl, co si počít - přestože bylo jasné, že je třeba rychle něco podniknout.
"Informace, které jsem vám sdělil, jste vlastně neměli dostat. Nevím úplně přesně proč, ale jsou
pro vás velmi nebezpečné. Co s tím dělat, to zatím ještě nevím - jedině snad že bych si je zase vzal
zpátky."
A vtom se mi v hlavě rozsvítilo: no jistě, proč bych si vlastně nemohl ty informace vzít zpátky?
"Teď zapomenete na všechno, co jsem vám až doposud říkal," pronesl jsem sebejistě. "Do devíti
minut všechno, co jsem řekl, z vaší paměti vymizí."
Po této době jsem s úlevou zjistil, že se vše vrátilo k normálu a my mohli v rozmluvě
pokračovat. Pochopil jsem, že přímý kontakt s různými zdroji informací může být pro mě naprosto
neškodný, kdežto pro jiné nebezpečný.
Uvědomil jsem si, že každou informaci musím nejdřív nějaký čas podržet ve vlastní hlavě,
adaptovat síji, a teprve pak ji postoupit jiným, jimž já posloužím jako jistý filtr. Pokud jde o knihu,
je to ještě mnohem složitější. I když je informace sebe-důležitější, musím nechat uplynout nejméně
půl roku, než jí do knihy zařadím.
Na podzim roku 1996 jsem se domníval, že se sotva dá očekávat zrod nějakého zásadně nového
tématu. Jenže téma přišlo, a to velmi náhle - v době jedné z mých zahraničních cest. Chtěl se se
mnou setkat jeden čelný představitel země, již jsem zrovna navštívil. Distančně jsem si ho
diagnostikoval - hned vedle toho člověka, v jeho poli, byla velká zářící skvrna. Anděl strážce, a to
velmi silný. I ten člověk sám byl silná, harmonická duchovní bytost. Rozhodl jsem se dát k setkání
souhlas. Mimochodem - ten muž velmi lpěl na budoucnosti. Jeho pole jasně signalizovalo, jak
pohrdá ničemy.
"Proč bych si jich taky měl vážit?" ptal se mě během našeho setkání překvapeně.
"Vážit síjích nemusíte, ale pohrdat byste jimi taky neměl," odpověděl jsem.
Tohle opovržení a zjitřená nespokojenost s vlastní osobou se pří neúspěších proměňovaly v
program sebezničení, který mohl nabrat sílu a pak přinášet zdravotní problémy. Jednou v noci jsem
se probudil pocitem těžké nejistoty a počínající choroby. Dostal jsem strašlivou rýmu. Téma přitom
bylo zcela nové. Nesouviselo ani se vztahy, ani se schopnostmi, ani se zásadami, ani s ideály.
Podíval jsem se, kde se vzala ta destabilizace. Ukázalo se, že došlo k rezonanci mého programu s
programem člověka, s nímž jsem se měl setkat příští den ráno. Jakýsi program, aktivně fungující v
jeho podvědomí, se zkřížil s mým programem, a v mém nitru se rozhořela vnitřní agrese vůči
celému světu. Program se okamžitě proměnil v program sebezničení a ten byl zastaven onou
rýmou. Vzpomínám si, jak jsem pár dní nato vysvětloval svým pacientům:
"Vnitřní nespokojenost s okolním světem a odsudky jiných lidí se mění v program sebezkázy.
Ten lze zablokovat bolestmi hlavy, úrazy hlavy, meningitidou, encefalitidou nebo ztrátou zraku či
sluchu. Jednou z nejspolehlivějších forem blokace je zánět nosohltanu. Pokud toto lehké
onemocnění nedokáže program sebezkázy zablokovat, přenáší se choroba na pohlavní a
vyměšovací orgány. Silná rýma je proto jednou z prvních známek aktivizace programu sebezkázy,"
pokračoval jsem ve výkladu. Najednou jsem si vzpomněl na své zarudlé oči a naběhlý nos a dodal
jsem: "Vidíte, ve mně právě teď k takovému výbuchu dochází."
Ještě několik týdnů po této příhodě jsem se pokoušel analyzovat, co mě mohlo natolik vyvést z
míry.
Znovu tu bylo nové téma, které tentokrát souviselo s fenoménem moci. Pro mě osobně toto téma
žádný zvláštní význam nemělo, ale pro mého pacienta bylo mimořádně důležité. To znamenalo, že
v některém z předchozích životů jsem si díky tomuto tématu vypěstoval přemíru agrese vůči
okolnímu světu a lidem, kteří mě obklopovali. Moc se v hierarchii lidských hodnot zpravidla ocitá
24 S. N. LAZAREV
velmi vysoko. Jenže moc je pojem souhrnný. To přece není jen výraz kontroly nad situací. Je to
suma několika závažných lidských hodnot.
A já znovu a znovu přepočítával, analyzoval, hledal a pokoušel se pochopit, oč tu jde. V mé duši
se probudil nový program. A já zjistil, že ve čtvrtém životě jsem byl obdařen obrovskou mocí.
Příliš velkou mocí, a vybudoval jsem si k ní příliš nesprávný vztah. V tomto životě jsem naopak
cítil, že sebemenší moc nad lidmi ve mně probouzí samolibost, příkrost a despotickou krutost.
Proto byl můj současný život v podstatě tvořen řetězcem ústrků. Jakmile se někde objevila
možnost, že bych se snad pro malou skupinku lidí mohl stát čímsi jako vůdcem, okamžitě mě
někdo nebo něco rozpláclo jako mouchu. A já podvědomě cítil, že sláva, popularita a zejména
privilegované postavení ve společnosti mě nejen morálně rozloží, ale zabije nebo v nejlepším
případě učiní nešťastným. Když jsem zjistil, že došlo k aktivizaci programu, pochopil jsem, že
pokud během měsíce či dvou nezvládnu novou lidskou hodnotu, budu prostě rozdrcen na prach.
A tak znovu a znovu analyzuji. Z čeho se vlastně skládá moc? Je to řízení osudu jiných lidí, to
znamená umění řídit vlastní osud. A z toho zase plyne, že žádný vládce nesmí lpět na životním
úspěchu. K jakémukoli neštěstí, nepříjemnostem a ranám osudu se musí chovat klidně a
chladnokrevně. Potom jsem si mnohokrát prověřoval, že pojem osud je komponentem pojmu moc.
Bez silné intuice vladař nemůže existovat, a silná intuice je zase výraz čilého kontaktu s
budoucností, a rozšíření kontaktu s budoucností bývá dopřáno jen lidem s velkou rezervou
duchovnosti. Jenže pojem "kontakt s budoucností", stejně jako pojem osud, už mi tehdy byly
známy.
Našel jsem ještě jeden stavební prvek, přičemž ten hlavní. Dobral jsem se ho postupně a byla to
vůle. Bez silné vůle nemůže žádný vladař řídit stát. Může třeba být schopný, inteligentní a slušný,
může mít v životě úspěch, ale pokud nemá dostatek vůle, stát řídit nesmí, jinak by ho zahubil. Jenže
co je to vlastně vůle? Ukázalo se, že procítit něco takového je daleko snazší než si to do důsledku
uvědomit. Přehrával jsem si v duchu jeden model po druhém a pokoušel se pochopit, co je to vůle.
Vůle je přání, které je schopno existovat den, měsíc, rok atd. Obyčejné přání vzniká jen na určitý
čas a pak zase mizí. Když však podmínky pro realizaci přání pominou a to přání tu zůstane, je to už
velká touha, a když vnější svět jeho existenci dokonce klade odpor, stává se z něj vůle.
Člověk s vůlí je ten, kdo je schopen strategického uvažování. Strategické myšlení zase není
možné bez hlubinného pochopení okolního světa a rozvinutého vědomí. To znamená, že intenzivní
volní impuls je výsledkem správného vztahu ke světu a správné orientace v něm. A něco takového
je možné jen tehdy, když se v duši nahromadí hodně lásky k Bohu, když je svět poznáván
prizmatem lásky, když se člověk plně vzdá projevů své vůle, protože ve všem dokáže uzřít vůli
Stvořitelovu. Proto se skutečným vladařem může stát jedině ten, kdo se vědomě zřekne všech
lidských žádostí, své vlastní vůle, svých ideálů, cílů a nadějí a ponechá si jen jeden ideál, jeden cíl a
jeden volní projev - vymanit se z vlivu všeho lidského a pocítit jednotu s Bohem. Teprve v této
chvíli jsem pochopil, proč indická filozofie považuje za jeden z nejdůležitějších předpokladů na
cestě k nirváně schopnost zříci se všech tužeb.
Znovu a znovu jsem žádán, abych napsal, jaká nemoc s jakým porušením karmických zákonů
souvisí. Takovéto všeobecně platné zákonitosti neexistují a ani existovat nemohou. Stejně jako je
každý člověk individuum, je individuální i jeho nemoc. Určité zákonitostí tu však fungují.
Například slinivka břišní odpovídá za vztahy mezi lidmi. Když máme často výhrady vůči blízkému
člověku a vzniká přání zpřetrhat s ním vztahy, může se to projevit cukrovkou. Pokud se nechystáte
vztahy rovnou zničit, ale neustále se na někoho urážíte, budete mít problémy s dvanáctníkem a
žaludkem, a zároveň mohou později vzniknout i srdeční komplikace. Pokud příkře a nepříznivě
uvažujete o nějakém cizím člověku, mohou utrpět játra a žlučník.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 25
Zamysleme se nad následující otázkou. Proč solar plexus, toto centrum nervové energie, leží
právě v místech, kde dochází také k trávení potravy? Protože skrze trávení jídla intenzivně
poznáváme okolní svět. Člověk jídlo stráví nejdřív informačně. Zrak, čich, chuť - to vše jsou
prostředníci dvou informačních soustav: potravy a lidského organismu. Pokud se na této úrovni
nepodaří informaci správně zpracovat, buď zmizí přání takové jídlo jíst, nebo je zažívací trakt
nepřijme, a dostavuje se buď zvracení, nebo průjem. V bufetech a lidových jídelnách bývají otravy
ze špatného jídla nejčastěji nikoli z jeho kvality, ale díky stavu toho, kdo je vařil. Dobrý kuchař, to
je především dobromyslný nositel vnitřní nezávislosti na lidských hodnotách a velké lásky v duši.
Jeden známý mi před časem líčil: "Moje matka se před vařením vždy modlila, a všichni si všímali,
jak báječná je kuchařka." Moje vlastní babička zase pracovala jako zdravotní sestra na infekční
klinice, kde nebyly žádnou zvláštností případy tyfu i cholery. Když jsem se jí ale ptal, zda byla
někdy nemocná, odpovídala mi:
"Ne. Nikdy. Před službou se vždy pomodlím, řeknu pouze - Pane, všechno je jen tvá vůle - a jdu
pracovat."
Pak jsem si vzpomněl na jednu epizodu ze svého života. Když jsem svou metodu teprve začal
koncipovat a neměl jsem za sebou ještě žádnou knihu, ocitl jsem se v jednom malém severoruském
městečku. Dostal jsem se do řeči s šéflékařem místní nemocnice.
"Když tedy tvrdíš, že všechno souvisí se vším, tak mí vysvětli, proč mě bolí srdce," ptal se
popudlivě. "Nepomohly vůbec žádné léky a bolesti zůstaly stejné, jako když propukly."
"To je jednoduché - hodně ses v životě zlobil na ženy."
"Jenže co s tím teď mám dělat?"
"Běž do kostela, zapal tam svíčku za své zdraví, dej si duši do pořádku a pak se obrať na Boha a
popros ho, aby všechny pocity křivdy z tvé duše a z duší tvých potomků odešly; a popros, aby ti
odpustil, že ses v životě na tolik lidí vztekal."
"A ty si myslíš, že to přejde?"
"Samozřejmě."
"Tak to si teda hned sedneme do auta a jedeme do kostela. Jeden je kousek za městem, tak
hodinu cesty. Mimochodem jsou to moc pěkná místa, nádherná příroda, kostel je starý několik set
let a stojí na břehu řeky."
A tak jsme vyrazili.
Jižní příroda je při vší své kráse poněkud chaotická a roztěkaná. Ze severské přírody cítíte
naopak podivný rozmach a mohutnost, až duše trne nepochopitelným nadšením. Kostel stojící nad
řekou vyvolával takový pocit zbožné úcty, že se člověk v duchu modlil už, jen při pohledu na něj.
Když jsme k chrámu přijeli, nikoho jsme tam nenašli. Na dvorku vedle kostela štípal dříví nějaký
mnich. Poprosili jsme ho o svoleni vstoupit a on nás zavedl do chrámu. Vešli jsme dovnitř a
zapálili svíčky. Mnich znenadání povídá: "Když stavíte svíčku a začínáte se modlit, měli byste v
každém případě říct - všechno je jen tvá vůle, Pane." Poděkovali jsme a on poodstoupil stranou.
Vyšli jsme z kostelních dveří ven a sestoupili po několika schodech dolů. Jeli jsme zpátky a já
uvažoval: Je to zvláštní, ale když stavím svíčku, modlím se a o něco prosím, je to realizace mých
přání, mé vůle, mého já, kdežto když řeknu "Splň se tvá vůle, Pane", jako bych byl ochoten se
svých přání zříci. Cítil jsem však, že ta věta je určitě velmi důležitá.
Po několika letech studia lidských duchovních struktur jsem pochopil, že tato myšlenka
umožňuje neulpět ve svých vlastních přáních a nečinit je svým nejdůležitějším cílem. Jinak se buď
nesplní, nebo se jejich splnění může proměnit v obrovskou katastrofu.
Má známá mi jednou řekla: "Mám tě naučit, jak si splnit jakékoli přání? Když něco chceš,
představ si v duchu osmičku. Čím jasněji si ji představíš, tím dřív se všechna tvá přání splní."
Podíval jsem se na jemné úrovni, co se v takovém případě děje.
"Poslyš - jestli chceš, aby tvé děti žily a byly zdrávy, raději se takovými věcmi nezabývej. Víš,
co je to osmička? Vzpomínáš si na matematiku? Ležatá osmička je přece symbol nekonečnosti.
26 S. N. LAZAREV
Když si tento symbol představíš, tvá přání se podvědomě proměňují ve své stonásobky a
tisícinásobky. Pokud je tvé přání malé a směřuje proti zákonům vesmíru, nenápadně zase zmizí a ty
nijak zvlášť neutrpíš. Jestliže je však najednou tisíckrát větší, pak jeho síle bude odpovídat i reakce.
V jakém případě jsou tvá přání v rozporu s tužbami vesmíru? Především tehdy, když je význam
tvého já stavěn nad význam já nejvyššího, božského. Duše, která příliš uvízne v lidských
hodnotách, plodí přání se zárodkem agrese. Čím jsme na svých lidských tužbách závislejší, tím
větší břímě agrese v sobě naše přání nesou. Přání svatého obvykle mohou sílit, aniž by nějak
ohrožovala jeho duši. Přání obyčejného člověka, zejména v případě, že jeho láska k Bohu za
tužbami a přáními zaostává, mohou v konečném důsledku vrcholit chorobou či smrtí. Jestliže velké
přáni utkví příliš hluboko, a přejde tudíž na potomky, hrozí i zánik celého rodu. Proto slova jako
‚Budiž tvá vůle, Pane!' znamenají, že přání zrozená z nedokonalé duše by se neměla plnit, pokud to
odporuje zájmům a záměrům Nejvyššího. Pak dokonce ani nesprávná prosba nebude tak
nebezpečná. Když člověk v modlitbě zdůrazní, že jeho přání, jeho vůle, jeho život, jeho já jsou
druhotné, kdežto láska k Bohu a boží vůle prvotní, pak čím častěji to opakujeme, tím méně jsme
závislí na lidských hodnotách, tím čistší je naše duše a tím rychleji se naše přání plní. A nepřinášejí
nám přitom bolest, ztráty a trýzeň, ale vskutku harmonické lidské štěstí."
Závažnost věty mnicha z venkovského kostela jsem pocítil proto, že už tu byl precedens.
Povahou jsem maximalista, a když si něco vezmu do hlavy, nebo si to uložím jako úkol či cíl, jdu
za tím až do konce. A i když uplyne sebevíc času, mé tužby se nezmenšují. V minulých životech
jsem byl zřejmě člověk harmonický, a dimenze mých přání bývaly velkorysé. Přitom jsem od
dětství pozoroval, že mé touhy se naplňují. Nejdřív mě to těšilo, ale pak spíš děsilo. Vždyť mé
tužby mohou uškodit jiným lidem. A tak jsem začal usilovat o to, abych se naučil opravdu velkému
množství lidí pomáhat při poznávání světa.
Osud mě nelítostně pronásledoval a já nemohl pochopit, za co. Teď už si uvědomuju, že beru-li
v úvahu naléhavost svých přání, pří případném nesprávném náhledu na svět jsem prakticky neměl
šanci na přežití. Zachraňovaly mě jen trvalé nemoci a naprosté zhroucení osobního osudu, ale
kromě toho i neodbytné nutkání pochopit svět a procítit jeho řád.
V roce 1980 jsem si při jedné oslavě vymyslel tento přípitek:
"Život je možnost milovat, která nám byla dána. Člověk je prostředníkem lásky. Smyslem života
je hromadění lásky." Síla našich tužeb přitom musí odpovídat stupni naší vnitřní harmonie. Láska
není pro disharmonického člověka štěstím, ale spíš trýzní. Čím větší má lékař či léčitel snahu
pomoci pacientovi, tím přesvědčenějším věřícím musí být ve svém nitru. Člověka činí člověkem
soucit. Přání pomocí bližnímu a zachránit ho v nás rozvíjí nejlepší lidské vlastnosti. Jestliže však
zapomínáme na to, že nemoci, utrpení, neštěstí, ale také třeba stárnutí očišťují duši, tak snahu
zbavovat útrap učiníme samoúčelem. V takovém případě jak lékař, tak léčitel berou nemoc na sebe,
stačí jen vyslovit s nemocným soucit. Pak se sice očišťuje pacientovo tělo, ale okorává jeho duše.
Podmínkou přežití a zdraví je neustálé povědomí lékaře či léčitele o tom, že naše vůle a přání
pomoci jinému jsou druhotné, kdežto vůle boží a láska k Bohu jsou naopak prioritou.
Když jsem v roce 1990 pracoval v léčitelském sdružení při Prvním lékařském institutu,
přicházeli ke mně normální pacienti, a výsledek byl často přímo podivuhodný. Tehdy jsem také
poprvé zaznamenal karmické struktury a začal jsem postupně vyvíjet a zdokonalovat svou metodu.
Rodila se především jako soustava sebeobrany. Pochopil jsem, jak důležitý je to objev a že pokud
se nenaučím vidět, kdo, odkud a proč útočí, může všechno skončit špatně. Zpočátku jsem jakékoli
deformace pole považoval za uřknutí či uhranutí. Nejdřív jsem se to vše snažil odsunout do pozadí,
později prostě zničit.
Časem se úroveň mého vidění neustále prohlubovala. A pak jednou, když jsem se neúspěšně
snažil najít původce uřknutí, zaznamenal jsem poprvé jemné hladiny pole a zažil jeden z největších
otřesů. Nešlo ani o uřknutí, ani o uhranutí, byl to trest shůry. Až mě zamrazilo v zádech, když jsem
si uvědomil, s kým jsem to chtěl zápolit. Nahlédl jsem, že tzv. léčitelství je jen dočasným
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 27
odročením nemoci a že nakonec k ničemu dobrému vést nemůže. Šel jsem tedy do kostela, modlil
se k Bohu a prosil ho, aby mi nebylo dáno pomoci nemocnému, pokud by to mělo uškodit jeho
duši. Pochopil jsem, že lidem je třeba pomáhat, ale že se to musí dělat správně. Porozuměl jsem
také tomu, proč lékaři obvykle nedosahují stejně vysokého věku jako ostatní lidé.
Lékař a léčitel neléčí, oni jen zmírňují utrpení nemocných a pomáhají jim uzdravit se. Za
Ježíšem Kristem přicházely tisíce nemocných, ale on léčil jen nemnohé, ty, kteří byli připraveni,
protože větší část cesty již urazili. A není náhodou, že se vždy ptal, zda dotyčný věří. Čím silnější
je tíhnutí k Bohu, tím méně duši škodí jakákoli kardinální změna. Proto to známé "Doma nikdo
není prorokem". Když Kristus přišel do svého rodiště, nedokázal vyléčit nikoho. Pro všechny byl
jen synem tesaře Josefa. Na odchodu pronesl tuto větu, která je dnes všeobecně známa.
Jestliže byl lékař v minulém životě věřící a v duši má dostatek lásky, pak jeho upřímné přání
nemocnému pomoci nemůže škodit. Nepropadá sebetrýzni, když někomu pomoci nedokáže, a
nezlobí se na pacienta, že nedbá jeho rad. "Jakmile vstoupí do nemocničního pokoje skutečný lékař,
pacienti se hned cítí lépe," říkal Bechtěrev. Lékař tedy léčí v první řadě svou duší. Předává světu
svou naplněnost láskou a umění milovat nemocné, a to je ta nejdůležitější léčba. Bez lékařovy
osobnosti by medicína prostě neexistovala. Lékař usilující o poznání duše a cítící souvislost mezi
tělem a duší se bude v jakékoli nemoci orientovat správněji.
Zvláštní význam má lékařova osobnost ve východní medicíně. Jedna má známá - Číňanka, která
se zabývá akupunkturou - mi líčila, jak ji dlouho pronásledovala žena ozdobená vědeckými
hodnostmi a diplomem v oboru akupunktury: "Vpichuji jehly do přesně stejných bodů jako ty. Tak
mi vysvětli, jak je možné, že ty máš takové výsledky, a já nedosahuji prakticky žádného efektu..."
Řekla jí, že jí odhalí jedno tajemství. A že to tajemství tkví v ní samotné. Že musí být dobrotivější a
pracovat sama na sobě. Týž lék předepsaný různými lékaři má také různý účinek, protože primární
léčbou je léčba informační.
Sám jsem zažil jeden komický případ z dob, kdy jsem se s karmickými strukturami teprve
seznamoval. Byl jsem s přáteli na Krymu. Jednou jsme si vzali taxíka a odjeli na vzdálenou pláž.
Platili jsme vždy popořadě a tentokrát byla řada na mně. Na poslední chvíli jako by mě cosi
osvítilo. "Zaplať to dneska ty," požádal jsem překotně kamaráda a vyskočil z auta ven. Neřekl ani
slovo, vyrovnal se s taxikářem a šli jsme na tzv. divokou pláž, plnou obrovských balvanů.
Několikrát jsme se s požitkem vykoupali a potom se opalovali. Nato jsme vytáhli několik lahví
madeiry a něco k jídlu. S madeirou se, jak známo, velmi dobře snášejí vlašské ořechy a sýr, a k
tomu jsme přidali chléb, okurky a rajčata; Naplnili jsme poháry a připili si na nádhernou přírodu
Krymu a Alupky. Pak jsme seděli a kochali se okolím. A nalili si podruhé. Pronesli jsme další
přípitek, znovu okusili vína a dopřáli si něco jídla.
Během pěti minut začalo mého přítele bolet břicho. "Asi jsem se otrávil," řekl těžce. Rozesmáli
jsme se, protože jsme všichni pili a jedli totéž, co on. "To přejde," uklidňovali jsme ho, "jen si ještě
dej, a uvidíš." Jenže jemu bylo opravdu stále hůř. Během několika dalších minut si musel lehnout,
protože sedět už nedokázal. V obličeji nápadně zezelenal. Pochopili jsme, že je zle. Konečně jsem
si uvědomil, že jsem léčitel. Podíval jsem se, oč tu běží, a rozhodl se pro malý experiment. Všichni
po mně žádali, abych použil akupresury anebo pohyboval nad jeho tělem rukama. "Já mu
samozřejmě pomůžu," slíbil jsem jim, "ale nejdřív něco zkusím." Přistoupil jsem k příteli, naklonil
se až k němu a do ucha mu pošeptal: "Ty ses na mě urazil kvůli těm penězům za taxík. Popros
Boha, aby ti odpustil." Za minutu mu obličej znovu zrůžověl a za dalších pět minut už jsme zase
všichni - včetně něj - družně popíjeli.
Zjistil jsem, že potrava se dá překódovat i poté, co jsme ji pozřeli. Což znamená, že modlit se
můžeme nejen před jídlem, ale i po něm. Když jídlo spatříme, popřípadě okusíme, dochází k
aktivnímu informačnímu procesu. Proto když si člověk pokrm nejdřív prohlédne a potom jí beze
spěchu, proces adaptace probíhá snáze a informačních škraloupů je méně. Proto správně sestavený
jídelníček a bylinné výtažky mohou při léčbě nejrůznějších onemocnění opravdu účinně pomoci.
28 S. N. LAZAREV
Jakmile se jídlo dostane do žaludku, nadchází druhá etapa informačního trávení, zatímco třetí musí
počkat až do chvíle, kdy potrava sestoupí do zažívacího traktu. Tady pak dochází k
nejdůležitějšímu procesu. V první etapě si podstatnou část informačních aktů berou na starost
slinné žlázy a v žaludku především jeho stěny při vstupu i výstupu, dále následuje slinivka břišní,
dvanáctník a žlučník. Játra pracují s informacemi souvisejícími se schopnostmi, intelektem a
dokonalostí, slinivka břišní obhospodařuje vztahy a dvanáctník obojí. Na tom, jak se formuje
informační struktura potravy vstupující do zažívacího traktu, závisí naše fyzická i emocionální
kondice. Proto pestré a pikantní jídlo spotřebovává příliš mnoho sil a může vést k nemocem i ke
snížení duchovního a tvůrčího potenciálu. Je tudíž pravidlem, že dlouho žijí ti lidé, kteří se celý
život spokojují s malým množstvím prosté a jednotvárné stravy.
Střídmost v jídle pomáhá léčit různá onemocnění. Občas ale potřebujeme i šok typu soutěží
jedlíků. Dřív jsem nechápal, proč lidé o někom dokážou hrdě prohlašovat: "Ten sní za den celého
berana." Obžerství přece vždy zůstane obžerstvím, tak co je na tom obdivuhodného? Pak jsem ale
pochopil, že aby někdo dokázal bez problémů spotřebovat takové množství potravy, musejí
všechny žlázy s vnitřní sekrecí fungovat jako hodinky. Pro člověka žárlivého, tvrdého, pyšného a
příkrého je to úkol k nepřekonání. Jedlík musí být zároveň dobrák, jinak zemře na žaludeční katar.
Když člověk trpí zvýšenou žárlivostí a urážlivostí, má to vliv na činnost slinivky břišní a on je tak
nucen jíst méně sladkostí. Když je někdo nadmíru ambiciózní, trpí tím játra a je třeba jíst méně
hořkých, slaných i jinak chuťově výrazných pokrmů. Když se člověk tvrdě postí nebo vysloveně
hladoví, jeho energetická závislost na lidských hodnotách znatelně slábne. Pokud se k tornu ještě
modlí, efekt je mnohem průkaznější. Půst a hladovění zkrátka očišťují především duši, což
usnadňuje i očistu těla. Když se však během půstu zlobíme, urážíme a hádáme, může takové
hladovění tělu spíš uškodit. Lékaři si již povšimli, že dlouhodobé hladovění je lepší absolvovat pod
dohledem než ambulantně. V nemocnicích a sanatoriích se člověk odpojuje od stresů a zmatků a
efekt je přirozeně větší. Není náhodou, že když se postil Kristus, odcházel na poušť.
V každé chorobě však hraje nejdůležitější roli charakter a způsob vnímání světa, stejně jako při
uzdravování. Připomněl mi to případ jednoho mladého diabetika. Byl u mě na seanci již
poněkolikáté. Zkontroloval jsem jeho nejdůležitější orgány v hladině pole. Postižena byla
především oblast slinivky břišní. Ta byla neviditelnými informačními nitkami propojena se smrtí
ženy ve dvou minulých životech. Hlavní důvod úmrtí ženy přitom spočíval v manželově přílišném
lpění na vůli, na přáních, za druhé pak na zásadách a ideálech a za třetí na vztazích. Šlo tedy o
agresi, o despotismus, krutost a slepou zásadovost v situaci, kdy někdo neodpovídá naší představě,
šlo o urážlivost, žárlivost a chorobnou podezíravost ve vztazích.
"Opravdu se snažím na sobě pracovat," řekl mi ten mladý muž, "ale velmi mi v tom vadí
maminka. Neustále pokládá věci jinam, než patří. Rozčiluje mě. Pořád má vůči mně nějaké
výhrady."
"Matčiny zvyky jsou pro vás něco jako očkování, a vy na něj zatím nereagujete správně.
Jakékoli podráždění a agrese vůči matce posiluje podvědomou agresi vůči příští ženě. Ve dvou
minulých životech vám pokaždé zemřela žena. V tomto a příštím životě zemřete naopak vy své
ženě. Jenže předtím můžete ještě oslepnout nebo přijít o nohy. Žárlivci obvykle trpí nedokrvováním
končetin, hlavně nohou. Závislost na vztazích a ideálech zase ničí zrak. Takže - buď hned od zítřka
změníte svůj vztah k okolí,. nebo očekávejte to nejhorší. Rovné tři měsíce na svět kolem sebe
nereagujte vůbec nijak. Nechte vše vstupovat do sebe, ale nic nepouštějte ven. Vaše cíle, zásady,
vůle a přání, vaše já, vše to, co reaguje na okolní svět, musí zmizet. Zůstat smí jen absolutně černý
povrch. Myslet můžete, hodnotit však ne. Pokud to dokážete, vše se změní k lepšímu."
Slyšel jsem o případu, kdy se jakýsi mladík rozhodl nesoudit jiné. Přivázal si proto na zápěstí
jedné ruky kousek příze, která mu to neustále připomínala. Očekával, že něco takového mu přijde
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 29
na mysl dvakrát třikrát za den. Ukázalo se však, že malých i větších odsudků nás napadají
přinejmenším desítky denně. "My třeba stokrát denně někoho odsuzujeme, a pak se divíme, že jsme
nemocni," poznamenal jednou zaraženě můj přítel. "Nejsmutnější na tom je, že právě tohle se stalo
normou, že podobný balast se vkrade i do vztahů s milovaným člověkem a výsledkem je
cukrovka."
Jednou jsem se v městských lázních dal do řeči s takovým na první pohled silným a zdravým
mužem. Nikdy by mě nenapadlo, že má cukrovku. "Víte, já mám velmi silnou vůli, a ihned jsem se
rozhodl pro tvrdou dietu. Cukr mi poměrně rychle klesl na třetinu původních hodnot. Vaše knihy
jsem četl. Nedávno mě začaly bolet prsty u nohou. Pochopil jsem, že cestu jedné chorobě jsem sice
uzavřel, ale druhá propukla."
"Cukrovka bývá nemocí lásky a příliš urputných vztahů," řekl jsem.
"Máte pravdu, před několika lety jsme se se ženou rozvedli, a já se dlouho nemohl zbavit
stresu.“
"Musíte léčit duši, a uzdraví se i tělo," poradil jsem mu.
Jak mnohotvárný je život na povrchu a jak homogenní celek tvoří uvnitř, pomyslel jsem si.
Například mezi vzrůstajícím počtem homosexuálů a diabetiků není žádná viditelná souvislost, a
důvod je přitom úplně stejný - žárlivost. Pro kdekoho cukrovka propuká jako blesk z čistého nebe,
bez jakýchkoli zřejmých příčin.
Něco takového se ostatně stalo jednomu mému newyorskému pacientovi. "Dodnes nechápu,
proč jsem dostal cukrovku," svěřoval se mi. "Sám jsem lékař, vlastně odborník právě v tomhle
oboru, životosprávu jsem měl odjakživa dobrou. Nějakou zvláštní nenávist či ukřivděnost vůči
komukoli jsem nikdy nepociťoval."
"No dobře, ale co trvalé mírné podráždění či nespokojenost s někým konkrétním?" zeptal jsem
se.
"Tak to ano, a trvalo to několik let. Šlo o mého syna."
"No prosím, to je ještě nebezpečnější. Vaše vlastní vůle, vaše zásady a idealizace vztahů pro vás
nabyly příliš velkého významu. Abyste mohl být vyléčen, dostalo se vám syna, jehož povaha,
chování a základní představy o světě odporují vašim principům, ideálům, vůli a tužbám. Konflikty
nevadí, ale lásky se zříkat nesmíme. A pro vás byly zásady důležitější než láska. Když se člověk
zříká lásky a vnitřně se pokouší zpřetrhat vztahy s milovaným člověkem, má o problémy postaráno.
Pokud chcete za všech okolností zůstat zdráv, nezříkejte se milovaných lidí."
30 S. N. LAZAREV
Kasino
Dřív jsem nechápal, proč lidé chodí do heren, a myslel jsem si, že především proto, aby tu buď
vyhráli, nebo naopak rozházeli spousty peněz. Ukázalo se však, že je to jen vnější dojem. Člověk
chodí do kasina proto, aby se naučil být méně závislý na pozemských hodnotách. V obyčejném
životě se různě závažných ztrát dočkáme několikrát za rok Ten, kdo na ně není připraven, si pak
otráví duši zápornými emocemi, po nichž následují pohromy a nemoci. Když člověk není schopen
unést očistnou léčbu šokem, nezbývá mu než prodělat těžkou vleklou chorobu, která očišťuje jeho
duši drobnými, ale neustávajícími nepříjemnostmi třeba několik týdnů či měsíců.
Kasino dokáže úspěšně splnit roli obou těchto očistných postupů. V sále herny se dá za jediný
večer absolvovat stovka drobných ztrát a jedna či dvě ztráty opravdu značné. Vztah k nim pak
signalizuje, zda se ten či onen jedinec i v běžném životě dokáže s různě velkými pohromami
vyrovnat, nebo zda se v nich doslova utopí. Nu a protože kasino je hra, nápodoba života, smířit se s
prohrou právě v takovémto prostředí je snazší než v životě samotném. Tady se nedočkáme nemoci,
ale očkování. Když člověk chápe, že do herny přichází především proto, aby na sobě pracoval a
změnil svou povahu, aby se naučil být méně závislý na svých pocitech a přáních, pak ho každá
taková návštěva činí bohatším a šťastnějším.
Bohatne zejména duše, a to je náš hlavní statek. Když ale přijdeme do herny s nevykořenitelným
přáním opravdu zbohatnout, prakticky nemáme šanci vyhrát. A i když vyhrajeme, bude to pro nás
mít možná horší důsledky než prohra.
Slyšel jsem příběh jednoho Američana, který byl v kasinu denním hostem a prohrával tam
prakticky všechny své peníze.
Jednou ale vyhrál, a hned sto tisíc dolarů. Asi týden byl ten muž štěstím bez sebe, avšak potlačit
svou vášeň nedokázal - chtěl stále víc. Vrátil se tedy zpět k hernímu stolu a celý snadno nabytý zisk
zase prohrál. Pak přišel i o všechny zbylé peníze, co měl zrovna při sobě. Pak prodal dům a byl
přesvědčen, že takto získané prostředky mu pomohou k nové výhře. Prohrál samozřejmě znovu
všechno. Když už nezůstalo vůbec nic, rozhodl se ten nešťastník vyloupit banku, protože jiný
způsob, jak získat peníze na hru, ho nenapadal. Byl zatčen, odsouzen a skončil ve vězení. Tam, jak
známo, obvykle žádnou hernu nemají. Ostatně jsou případy, kdy podobní notoričtí hráči končí ještě
hůř. Situace podobné této však vyplouvají na povrch každých pět či deset minut při jakékoli
hazardní hře. Jasně jsem vypozoroval, že po prohře se musíte vždy na několik minut stáhnout do
sebe a vzpamatovat se. Ihned totiž vybuchují negativní emoce a bezezbytku tlumí intuici. A bez
intuice se hazardní hry hrát nedají. Přísně vzato vlastně není nutné chodit do kasina s velkými
penězi. Jsou tam například hrací automaty, do nichž si žeton můžete koupit za pouhých pět centů.
Nebo můžete přijet s dvaceti dolary v kapse a hrát celou noc.
Jednou jsem cestoval linkovým autobusem z New Yorku do Atlantic City. Seděli v něm samí
penzisté. Autobus přijíždí do Atlantic City večer a vrací se brzy ráno. Cesta trvá asi tři hodiny. Na
zpáteční cestě si cestující vyměňovali dojmy z příjemně stráveně noci a z jejich poznámek
vyplynulo, že největší prohra mohla reprezentovat tak 40-50 dolarů. Vzpomněl jsem si, jak jsem do
Atlantic City vyrazil poprvé: peníze, které jsem si vydělal při seancích s pacienty, stačily na cestu
tam a zpět, na příjemné ubytování a na opravdu vzácný způsob odpočinku.
"Nechceš se úplně uvolnit a jet na celou noc do kasina?" navrhla mi známá, která mě do Států
pozvala.
"Samozřejmě," přikývl jsem hned.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 31
"V New Yorku jsou hazardní hry zakázány, pojedeme do Atlantic City, je.to dvě a půl hodiny
autem."
Někdy kolem půlnoci už jsme uháněli na jih. Zdejší dálnice připomínají letištní ranveje. Jízdní
pruhy jsou vyznačeny kovovými odrazkami, vystupujícími asi na centimetr z vozovky. Ve tmě se
tyto odrazky protahují v nekonečné přerušované mihotavé linie, ubíhající na několik kilometrů
dopředu. Když řidič za volantem náhodou usne, zaslechne charakteristické klapání po odrazkách už
při mimovolném přejíždění neovládaného vozu z pruhu do pruhu. Odstavný pruh je asi metr od
kraje vozovky zvlněný tak, že když na něj vjedete, připomíná to drnčení hole po plechové valše.
Mimoto stojí po obou stranách dálničního tělesa sloupky s luminiscenčními proužky. Řidič se tedy
neorientuje podle osvětlení ostatních vozidel, ale podle zářících čar, vyznačujících dopravní pruhy,
a jasně rudých odrazek na sloupcích po obou stranách betonového pruhu vozovky. Ostatně když
jsem se po první návštěvě New Yorku vrátil zpět domů, jako první mi do oka padla neuvěřitelná
ubohost petrohradské silniční sítě ve srovnání š americkou megapolí. Jinak je ovšem Petrohrad
opravdu unikátní město. Je to jedno z největších center světové kultury, a přitom je tak špinavý a
zpustlý, až se zdá, že už nikdy nebude zase krásný a čistý. Také všichni dosavadní sovětští otcové
města byli doslova na jedno brdo: každý se jen snažil přispět k dalšímu rozkladu a pustnutí města.
Na špinavý, rozkopaný a zaneřáděný Pitěr jsem si vzpomněl zejména ve chvíli, kdy nás měkce se
pohupující limuzína unášela po velkolepých amerických dálnicích. Pohodlně jsme seděli v křeslech
a probírali, co nás už zanedlouho čeká.
"Můžeme jít rovnou na hrací automaty, ale když budeš chtít, zahrajeme si nejdřív ruletu."
"Poslyš, a kde je šance na největší výhru?"
"V Black Jacku. Vy Rusové tomu říkáte očko. Jediný rozdíl je, že eso platí buď jedenáct bodů,
nebo jeden - podle toho, jak se ti ‚to zrovna hodí."
"A proč se tomu říká Black Jack?"
"Protože jak v ruletě, tak u hracích automatů rozhoduje především intuice. I když - automaty
mají vždy jednou za den hodinu, kdy se doslova prásknou přes kapsu. Profesionálové už to vědí a
ždímají automat právě v těchto šedesáti minutách. Jenže to všechno stejně ještě není ono. Při Black
Jacku ti nestačí jen intuice, potřebuješ i určitou hráčskou rutinu. Člověk, který si uvědomí, že mu
zrovna štěstí přeje, a navíc je dobrý profík, může za jedinou noc nadělat slušnou sumičku."
"To znamená kolik?"
"Uvedu příklad: Nedávno začal v Atlantic City jeden člověk hrát, a když personál zjistil, jak
hraje, a pak patrně i získal informace, o koho jde, přitočil se k němu během noci nenápadně majitel
herny a se zdvořilým úsměvem mu navrhl: Když toho teď hned necháte, jsme ochotni vyplatit vám
rovných sto tisíc dolarů. Jenže ten muž odmítl. Řekl, že má ten večer dobrou náladu a prostě si chce
zahrát."
"No dobře, ale jak je to tedy s těmi nejvyššími výhrami?" nedával jsem své známé pokoj. "Kolik
to dělalo nejvíc v poslední době?"
"Slyšela jsem, že přednedávnem vyhrál jeden Newyorčan v Black Jacku jedenáct milionů za
noc. Pravda je, že při výhrách nad tisíc dolarů už musíš platit daně, ale z jedenácti milionů ti stejně
zbude docela obstojná sumička."
"Nevzpomínáš si na jiný podobný případ?"
"Vzpomínám. V jednom z největších kasin v Atlantic City, které stojí při dálnici hned na kraji
města, se nedávno utábořili cikáni - do slova a do písmene. No a když vtáhli do kasina, prostě ho
vybrali do dna... Přesná suma sice není známa, ale v trezorech prý nebylo tolik hotovosti, aby jím
všechny vyhrané peníze vůbec mohli hned vyplatit..."
Má společnice na okamžik umlkla a pak šlehla pohledem po mně:
"Ale tohle je spíš tvoje parketa. Cikáni prý mají dokonalou intuici, proto tak často věští
budoucnost. A když se jich sejde větší skupina, tak tu určitě funguje i bioenergetika..."
"No dobře, ale proč tedy kasino Black Jacka nezavře, když se tam dají vyhrát tak obrovské
peníze..."
32 S. N. LAZAREV
"Ruleta, hrací automaty a další hazardní hry přinášejí velmi slušné a stabilní zisky, jedině Black
Jack může být ztrátový. Jenže kdyby ho zavřeli, přestanou lidi do kasina chodit. Vypadalo by jako
čistá ždímačka na peníze. Proto existuje Black Jack. Ale jedno mi věř - personál heren zná tisíce
způsobů, jak tě donutit, abys zase prohrál."
"Tak mi aspoň jeden vylož."
"Ale prosím. Například: Jakmile začneš hodně a hlavně pořád vyhrávat, vymění krupiéra u tvého
stolu. Karta ti přestane jít, a pokud to okamžitě nepochopíš a nezachováš se podle toho, prohra je
nevyhnutelná."
"A co když budu profesionál?"
"Když jsi profesionál a vyhráváš jako na běžícím páse, uděláš nejlíp, když nebudeš chodit jen do
jednoho kasina. Ostatně dvacet tisíc dolarů měsíčně ti každý majitel herny rád odpustí.
Pokud je to ovšem víc, je dobré si uvědomit, že tvoje auto na parkovišti nikdo nehlídá. A taky to,
že cesta je dlouhá a rychlost na dálnici vysoká - stát se může ledacos. Přesto je tu dost lidí, kteří
nikde nepracují a sázky na koně nebo herny jim zajišťují velmi slušné živobytí."
Hned mě napadlo, že v Rusku by takovému člověku v nejlepším případě pohrozili prstem a řekli
mu, aby do kasina pro jistotu už nechodil. A kdyby to ten trouba nepochopil, za pár dní by ho
někdo zastřelil ve vchodu do vlastního domu. Stát, to jsou především zákony, které platí, a úředníci,
kteří dbají na jejich dodržování. Největším nepřítelem státu pak není občan, ale státní úředník. Čím
hůř fungují zákony, čím jsou nesmyslnější, čím větší je ve státě chaos, tím významnější je funkce
státního úředníka a tím větším privilegiím se těší. Ani jeden státní úředník nemá zájem na
prosperujícím státu, protože rozkvět státu, to je tvrdá disciplína a spolehlivá kontrola úřednictva. Za
sovětské moci byla sice tvrdá disciplína, ale zákony byly nesmyslné a nepřirozené, a tak se postava
ouřady dopracovala takového významu. Dnes v Rusku neplatí ani tvrdá disciplína, ani promyšlené
zákony. Proto se země vyloženě topí v chaosu. Zákon se sice schválí v parlamentu, ale vytváří ho
veřejné mínění. Je to výsledek intelektuálního úsilí vědců, filozofů, náboženských činitelů i lidí od
umění. Nu a protože veřejné mínění bylo v Rusku zcela rozvráceno, parlament začal zákony nejen
schvalovat, ale iniciativně vytvářet, a okamžitě se vyjevila nedokonalost a snad i závadnost
mnohých takto vzniklých právních norem.
Před socialistickou epochou mnozí lidé v Rusku žili v iluzi, že může existovat společnost
založená nikoli na lásce, ale na plánech, principech a ideálech. Existovala iluze, že dělník je
moudřejší, slušnější a ušlechtilejší než třeba bohatý člověk jen proto, že tráví celý den u soustruhu.
Existovala iluze, že stát nemají řídit profesionálové, ale lidé nekompetentní, nevzdělaní a chudí. A
že je to nejdůležitější záruka demokracie a štěstí pro celou zemi a její obyvatelstvo.
Existovala iluze, že zdravotní péče může být bezplatná, že stát se o své občany univerzálně
postará, a že když se člověk ocitne ve vysoké funkci, tak je automaticky moudrý, slušný, vzdělaný
a ušlechtilý. Jenže za iluze se vždy velmi krutě platí. A ideály, naděje, zásady a cíle - to jsou
vždycky jen iluze. Když člověk svět poznává a hodnotí v první řadě prostřednictvím ideálů a
nadějí, stává se jejich otrokem.
Duchovnost, sny, ideály - to je opravdu jen vidina, kdežto láska je realita. Jedině když svět
nazíráme ze zorného úhlu lásky, kryje se jeho obraz se skutečností. Na iluzích nesmíme být závislí,
je to příliš nebezpečné.
V tomto ohledu je kasino báječným lékem, a nejen kasino.
Vzpomínám si, jak jsme seděli ve společností a vykládali si různé historky.
"Rusko je nepředvídatelná země," začal jsem. "Nedávno jsem měl letět do New Yorku. Přijel
jsem na místo, kde bylo třeba vyzvednout letenky. Měl jsem je už zaplacené z New Yorku.
Přistoupil jsem k pokladně s nápisem Výdej letenek do zahraničí a vysvětlil dámě za okénkem, že
letenky už mám zaplacené a potřebuju síje jen vyzvednout.
‚Tak to tu nejste na správné adrese,' vysvětlila mi přívětivě ta dáma. ‚Na to je v Moskvě jediné
místo. Hned vám vysvětlím, jak se tam dostanete.'
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 33
Zkoprněl jsem:
‚Jak dlouho tam pojedu?'
Za dvě hodiny jsem totiž měl odlétat.
‚To určitě stihnete. Jedna cesta trvá něco přes hodinu.'
Usmál jsem se, převzal lístek s adresou a mátožně poodstoupil stranou. Pak jsem pohlédl na
hodinky a tupě jsem se pokusil něco vymyslet. Bylo to najednou totéž, jako kdybych nikam neletěl,
nebo ten New York omylem minul. Znovu jsem se celý tumpachový rozhlédl kolem sebe - a teprve
pak mi došlo, že jsem přece v Rusku. Což je země amatérů. Jak mezi úředníky, tak mezi vládci. V
Rusku se obvykle na všechno musíte zeptat třikrát. Když všechny tři odpovědi zhruba souhlasí, dá
se předpokládat, že jste se snad dověděli pravdu. Pro jistotu jsem se zeptal ještě několikrát i u
jiných pokladen. Nakonec mi ukázali dveře vzdálené sotva třicet metrů od laskavé dámy, která mi
poskytla první vysvětlení. Byla to kancelář letecké společnosti Crossair. Žena u stolu se na mě
zdvořile usmála a prostě mi předala objednané a zaplacené letenky. Zamyslel jsem se nad tím, co
tahle situace znamená. Mnozí mí spoluobčané si myslí, že když úředník sedí ve svém křesle, je to
člověk kompetentní. To se ovšem stává jen zřídka - a pak, když se iluze a ideály bortí, vztekáme se
na jiné, na okolní svět a roznemůžeme se."
"Copak ty si myslíš, že v Americe takovíhle tupci nejsou taky?" zeptal se mě po téhle historii
jeden známý. "Tak si představ následující situaci. Přijedu do New Yorku a zastavím se v
Brooklynu. Mám peníze na úctě v izraelské bance, potřebuju je jako sůl, a nemůžu se k nim dostat.
Jezdím s kreditní kartou z banky do banky a nakonec zjistím, že v hotovosti ty peníze můžu dostat
v jedné jediné bance na Manhattanu. Tak jsem si i s tlumočnicí vzal taxíka a vyrazili jsme tam.
Pokladní nám zdvořile vysvětlila, že hotovost tu skutečně můžeme dostat.
‚A jaká je nejvyšší možná jednorázová suma?' zeptal jsem se. ‚Sedm tisíc dolarů,' odpověděla
pokladní se stále týmž líbezným úsměvem.
Vyplnil jsem tedy šek na sedm tisíc, podepsal ho a posunul do okénka. Pokladní mi ho vrátila.
‚Je mí lito, ale tuto sumu vám vyplatit nemohu,' řekla mi k mému úžasu.
‚Ale proč?' zeptal jsem se zaraženě.
‚Zavolejte si, prosím, na toto telefonní číslo, tam vám to přesně vysvětlí.'
A podala mi z okénka papírek s číslem. To číslo bylo izraelské, zavolat jsme neměli odkud, což
znamenalo, že je třeba vrátit se do Brooklynu. Taxík stál 40 dolarů tam a 40 zpátky. Do Izraele
jsme se dovolávali půl dne. Nakonec jsme měli štěstí a všechno se vysvětlilo. ‚Je to jednoduché,'
dověděl jsem se, ‚maximální jednorázově vyplácená suma je do sedmi tisíc dolarů. Podle
bankovních pravidel se však tento limit neproplácí. Kdybyste na šek býval napsal třeba 6995
dolarů, bylo všechno bez problémů.'
Umíte si představit, jak mi v tu chvíli bylo?" řekl můj společník. "Umíte si představit, co bych
býval nejradši řekl té potvoře za okénkem? Jenže tady jsme v Americe a musíme se usmívat.
Druhý den ráno jsme si znovu vzali taxíka a vyrazili na Manhattan. Vyplnil jsem šek na 6900
dolarů, vyloudil zdvořilý cukrblík a šek podal pokladní. Ta mě samozřejmě okamžitě poznala.
Usmála se stejně líbezně jako předtím a já měl za pár vteřin peníze v kapse."
Jiný můj přítel,, který ti téhle rozmluvy seděl také, klidně poznamenal: .
"Ale pánové... Jestli si myslíte, že ta ženská za okénkem je mrcha, tak se mýlíte. Ona jen plní
svou povinnost."
Ztuhli jsme překvapením:
"Jak to myslíš?"
"To je jednoduché. Peníze, které jsi nedostal, ležely v bance o den déle a vydělávaly další
peníze. Snad si nemyslíte, že banka pečuje o klientovy zájmy? Jen v rámci formální slušnosti. Věřte
mi, že jakmile se dopustíte sebemenší chyby, banka vám ji neodpustí. Pravidlo je to velmi
jednoduché: Pro banku je nevýhodné vydávat vám vaše peníze a udělá všechno pro to, abyste je
nedostali, přičemž existuje spousta zcela oficiálních metod a úskoků. Takže pokud snad chováte
34 S. N. LAZAREV
iluzi, že když máte peníze v bance, jste plně ochráněni, mýlíte se. Podle Lazareva," kývl přítel
směrem ke mně, "se dá věřit jedině Bohu, a s tím naprosto souhlasím. Stoprocentně se dá věřit
jedině tomu, kdo je naprosto stabilní. A absolutně nemůže být stabilní žádný člověk, ani ten
nejsvatější. Stabilní je to, co je věčné. Takže když někdo tvrdí, že je třeba věřit v lidi, je to buď
mizera, nebo blb, nebo idealista, což je koneckonců jedno a totéž. Věřit se nemá v lidi, ale v Boha.
Ostatně - jestli si myslíte, že banky fungují jenom zákonnými způsoby, tak se prostě pletete.
Jeden právník tady v Americe mi vykládal zajímavou historii. Jistá žena měla ve švýcarské
bance kolem dvou a půl milionu dolarů. Pak se rozhodla, že si celou sumu buď vyzvedne, nebo
snad převede do jiné banky. Měla ale smůlu, protože neměla žádné dědice. Každá banka je o
rodinných poměrech svých klientů velmi dobře informována. Ta paní už si vypsala všechny
potřebné papíry a příští den chtěla celou transakci provést. V každém případě měla definitivní
příkaz podepsat nazítří. Z banky se šla projít a zastavila se v nějaké kavárně na oběd. Asi za hodinu
se jí udělalo špatně a krátce nato zemřela - káva asi nebyla příliš čerstvá. Takže chlapci, pokud si
myslíte, že úředník může být tupý, když sedí na tak výnosné židli, mýlíte se. Může být třeba zcela
nekompetentní v tom, co se týká jeho úřednických povinností, protože v takovém případě trpí lid,
který nemá tribunu pro veřejné mínění ani zákony, jejichž prostřednictvím by mohl na úředníka
nějak působit. Profesionálně může být úředník na prostý ignorant, ale co se týče praktického
rozumu, styků či zákulisních machinací, musí být naopak absolutně kompetentní, jinak se na své
židli neudrží ani týden. Všichni mluví o válce v Čečensku jako zcela bezhlavé, tupé a
neprofesionální akci, kterou zbabrali všichni - prezidentem počínaje a nižšími důstojníky konče.
Když si však pozorně přečtete noviny, snadno pochopíte, že celá tahle historie s Čečenskem je
skvěle promyšlená a taky vykonaná operace, ve které se perou peníze a přečerpávají se ze státní
pokladny do soukromých kapes.
Je zkrátka iluze domnívat se, že úředník v důležité funkci může být blbec. Nekompetentní
možná, ale blbec nikdy. To se jen my snažíme stanovit jeho logiku a smysl jeho počínání na
základě našich ideálů a iluzí. První z takových bláhových představ je iluze, že Rusko je jednotný
stát s jednotnou propracovanou politikou a s vlastní ideologií. Zkrátka a dobře - žádná čečenská
válka nebyla! Bylo tu jen mafiánské vyřizování účtů, s použitím velkých peněz a se spoustami
mrtvých. Se zájmy Ruska jakožto státu, jako celistvé země, se soudě podle všeho v tomto případě
vůbec nepočítalo."
Kdo ví proč jsem si na tuto rozmluvu vzpomněl cestou do kasina. Když člověk jede do kasina,
začíná se opájet iluzemi, sny a nadějemi na velkou výhru. A čím víc se opájí vidinou peněz, tím je
na nich závislejší. A čím je na nich závislejší, tím míň má šancí, že něco vyhraje. Sebemenší
neúspěch ho vyhodí ze sedla. To jsem si ostatně ověřil sám na sobě. Jednou jsem se rozhodl v
kasinu hrát, jako když ráno nastoupíme do práce - bez jakýchkoli nadějí a plánů. Musím tam prostě
přijít, chvíli hrát, vyhrát menší obnos a zase odejít. Zkrátka a dobře - nejlepším ukazatelem
nezávislosti na iluzích je umění odejít třeba jen s nevelkou výhrou v kapse. Zpočátku se mi to
absolutně nedařilo. Jakmile jsem však svůj vztah ke hře změnil, okamžitě jsem začal vyhrávat.
Právě tehdy jsem zjistil, že vnitřní hlas skutečně existuje, a pochopil jsem, co to je. Náš osud nám
totiž smí tu a tam poskytnout radu. Vnímáme to jako jakýsi těžko postřehnutelný šepot hluboko v
našem nitru. Pravda, sebemenší výbuch vášní a emocí nám zastíní rozum, a informace může přijít v
deformované nebo přímo protichůdné podobě.
Toho večera jsem byl naprosto klidný. Když jsem vcházel do kasina, najednou naprosto
nečekaně přišla informace: dnes sázej na černou. Podíval jsem se, kdo mi tuto informaci poskytuje.
Byl to můj osud.
Inu, když na černou, tak na černou, pomyslel jsem si. Pro začátek jsem si zahrál několik partií
Black Jacka, pak jsem chvíli jen tak bloudil mezi stoly a nakonec jsem se zastavil u rulety. Byla
tam jen krupiérka, jinak kolem stolu neseděl nikdo. Posadil jsem se, vsadil pět dolarů na červenou a
prohrál. Vsadil jsem tedy na černou. Kulička se dlouho převalovala od čísla k číslu a nakonec se
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 35
usadila na černé. Na černou jsem vsadil ještě sedmkrát nebo osmkrát a neustále jsem vyhrával. Pak
mě napadlo, že mi ta černá pořád padat nemůže. A tak jsem pětkrát vsadil na červenou a pětkrát
prohrál. Když kulička po dvacáté padla na černou, řekl jsem si, že čistě teoreticky je vyloučeno,
aby pořád padala černá, a dál jsem sázel na červenou. V tu chvíli mě prudce zabolelo ve spáncích.
Přicházela ke mně informace, které jsem se rozhodně nemohl vyhnout, a naopak jsem ji musel
okamžitě přijmout. Opět přicházela od mého vlastního osudu. Text byl lapidární, proto ho mohu
uvést celý:
"Sázej na černou, blbče."
No to se na to podíváme! rozvzteklil jsem se. Víc než třicetkrát přece stejná barva padnout
nemůže. Sázel jsem střídavě na červenou a na černou.
Když černá padla po čtyřicáté, krupiérka překvapeně rozhodila rukama a anglicky řekla:
"To je k neuvěření - dneska opravdu padá jen černá."
Soudě podle její tváře něco takového taky viděla poprvé v životě. Dál ale podle vší logiky ta
černá opravdu padat nemohla, tak jsem tvrdošíjně sázel na červenou. Když černá padla po
pětačtyřicáté, už jsem neměl ani krejcar. Slečna se soucitně usmála, já vstal a odešel od stolu.
Pak jsem celou situaci analyzoval a pochopil jsem příčinu tohoto podivného úkazu. Schránka
našeho pole, která je pokračováním našeho těla, určuje celou řadu událostí, které se odehrávají vně
těla. Nu a protože svými hlubinnými emocemi strukturu pole ovlivňujeme, tak lítost, snivost,
nespokojenost a podráždění mění chod událostí, v nichž účinkujeme jako jejich přímí aktéři'.
Znamená to, že v kasinu může vyhrávat jen ten, kdo není příliš ve vleku svých pocitů. Je to buď
člověk přirozeně harmonický, popřípadě někdo, kdo do kasina chodí jako do zaměstnání, anebo
dokonce ten, kdo na výhru či prohru kašle, nebo někdo, kdo může na nějaký čas své emoce nebo
přílišnou osobní zainteresovanost potlačit. Při Black Jacku je krupiér uvnitř neustále naprosto
klidný. Ukazuje se, že už když míchá karty, vznikají kombinace v takovém sledu, aby ty
nejvýhodnější automaticky plynuly k hráči, který je obrněn klidem, kdežto ty nejhorší směřují
naopak k nejpopudlivějšímu u stolu. Jakmile se krupiér kvůli něčemu rozčílí a začne být nervózní,
výhry účastníků hry se zvyšují. Takoví krupiéři jsou velmi rychle propuštěni. Propouštějí se ostatně
nejen příliš slabí krupiéři, v jejichž péči zákazníci vyhrávají příliš mnoho, ale také silné osobnosti,
u jejichž stolů se naopak nedá vyhrát téměř nic. Krupiér se musí často usmívat a nezávazně s hráči
konverzovat, protože to posiluje jejich závislost na hře, kterou ztělesňuje právě krupiér. Musí v nich
taky vznikat pocit, že co nevidět už přijde výhra. U takových stolů lidé nechávají nejvíc peněz.
Rozkolísat krupiéra a vyvolat v něm nervozitu lze nejrůznějšími způsoby. Některých metod jsem
začal intuitivně využívat, hned jak jsem přišel hře na chuť. Dejme tomu, že jsem měl sedmnáct
bodů a požádal jsem o další kartu. Z hlediska zběhlého hráče, a zejména krupiéra je to nesmysl.
Jenže lidé znervózněli a já začal vyhrávat. Pak jsem vždy víc spoléhal na intuici než na logiku.
Logika v kartách existuje, sice odlišná od našich představ a stereotypů, ale je tu - a paradoxně se
dost podobá tolik podivné logice lidského života.
Dejme tomu, že úspěchy a neúspěchy přicházejí ve vlnách, a když uvízneme v pásmu
neúspěchů, můžeme si dovolit i nějakou tu výtržnost. Zato když se k nám tváří obrátí štěstí,
rozhodně bychom osud pokoušet neměli. Nakolik je člověk nezávislý na průběhu karetní hry,
natolik citlivě je schopen vnímat periody vzestupů a pádů i v každodenním životě.
Když vám krupiér podá dvě karty se stejnou hodnotou, například dvě trojky či dvě sedmičky,
naznačíte to dvěma vztyčenými prsty a říká se tomu "split". Pak hrajete za dva. Za žádných
okolností se však nesmíte karet dotknout, protože na to má právo jen krupiér. Já to nevěděl, a karty
jsem naopak popadl do ruky sám. Krupiér znachověl, začal cosi drmolit anglicky, zatímco já se
hloupě usmíval, rozpačitě krčil rameny, rozhazoval rukama a omlouval se.
Pak jsem ale v zápalu hry na všechno zapomněl a chybu zopakoval. Když krupiér po takovém
incidentu rozdal karty, skoro všichni kolem stolu vyhrávali, především já. Jakmile hráč vidí, že
nemá šanci vyhrát, může krupiérovi říct "sorrendo", a pak se mu vrací polovina jeho sázky.
Vzpomínám si, jak po další hře začal krupiér shrabovat peníze těch, kteří v této hře prohráli.
36 S. N. LAZAREV
Najednou ho žena orientálního zjevu popadla za ruku a gestem naznačila, že dál hrát nechce.
Anglicky nerozuměla ani slovo. Krupiér okamžitě přivolal strážce, který dohlížel na několik
hracích stolů, a společně se té ženě snažili cosi vysvětlit. Vedle mě seděl další Rus, který při
pohledu na můj nechápavý pohled zabručel:
"To jí projde, byla to maličká suma."
"A co kdyby šlo o velkou sumu?" zajímalo mě. Ukázal ke stropu.
"Vidíš ty černé polokoule nahoře?" zeptal se.
Přikývl jsem. Lesklými hemisférami byl poset celý strop.
"Tam mají videokamery, které všechno dění dole v sále zaznamenávají. Když vznikne nějaký
závažnější konflikt, bezpečnostní služba může videozáznam rychle analyzovat."
Jak můj soused správně předpokládal, tentokrát se konflikt rychle urovnal. "Sorrendo" pronesli
naopak krupiér i přivolaný strážce a zvedli ruce nad hlavu. Zopakovali to ještě několikrát, aby žena
pochopila. Ta nakonec poslušně přikývla.
Dobrých dvacet minut po této epizodě krupiér prohrával. Ale ať jsem později analyzoval
jakoukoli karetní partii sebevíc,' vždy jsem se přesvědčoval o jedné základní pravdě: v kartách
může vyhrávat ten, kdo se umí nepodřídit vlastním emocím. Když si sami sebe chcete prověřit, není
nic snazšího. Přijďte do kasina přesně na dvě hodiny, a až uplynou, nezávisle na tom, jak si právě
vedete, vstaňte od rulety, hracího stolu či hracího automatu a okamžitě odejděte. Pokud to dokážete
tak dvakrát třikrát za sebou, znamená to, že můžete směle hrát a dá se předpokládat, že budete také
vyhrávat. Když si dopřejete o něco delší posezeni, než ony dvě hodiny, nenoste do kasina velké
peníze a připravte se na to, že budete hlavně prohrávat - bude to tak pro vás lepší. V zásadě ale lidé
do herny přicházejí proto, aby tu zažili dost nepříjemných chvil a hlavně prohrávali. Vzpomínám si,
jak jedna má pacientka zoufale lomila rukama:
"Můj manžel nikdy nebyl hazardní hráč, a najednou začal chodit do kasina, neustále prohrává a
k tomu ještě pije. Já prostě nechápu, co se to s ním děje..."
"Váš muž příliš lpí na vůli," začal jsem vypočítávat na prstech, "na životním úspěchu, a také na
intelektu a schopnostech. To vše předal i vašemu synovi, a syn má teď pole v moc špatném stavu.
Má-li být syn zachráněn, musí skončit lpění na lidských hodnotách, a tady pomůže buď hráčská
vášeň, nebo alkoholismus, nebo těžké nemoci a úrazy, jež postihnou manžela nebo syna. Modlete
se za sebe, za syna i za vnoučata," řekl jsem té ženě, "očistěte svou duši a duši synovu a muž najde
ztracenou rovnováhu."
Velmi rád cestuji. Krajina uplývající za oknem mě noří do velmi příjemného stavu. A teď tedy
uháníme tmou, vedeni nekonečnými řetízky zářících odrazek, ztrácejícími se za obzorem. Má
společnice za volantem vypráví:
"Když jsem v kasinu byla minule, hrála jsem na automatu s pětadvacetidolarovými žetony. Jsou
i stodolarové, ale kolem těch se obvykle moc lidí netlačí. U jednoho z nich seděl chlapík,
melancholicky tahal za páku - a najednou se vysypala celá hromada žetonů, možná za dva tisíce
dolarů. Poblahopřála jsem mu, ale on jen podrážděně zafuněl: Nezaclánějte tady, dneska jsem už
pětasedmdesát tisíc prohrál."
"A co ty, jsi opravdu hráčka?"
"A jaká!" usmála se jen. "Prohrála bych vždycky všechno, co mám u sebe. Proto si s sebou do
kasina nikdy neberu víc než dvě stě dolarů. Zato ten pocit, když jedu zpátky: v kapsách mám
prázdno, v hlavě mám prázdno,v duši taky prázdno, ale možná naopak lehko," usmála se ještě
jednou. "Jako by se člověk odloučil úplné od všeho na světě."
"A vyhrála jsi někdy větší peníze?"
"Asi před měsícem jsem div nevyhrála. Sedla jsem si k jednomu automatu a krmila ho několik
hodin žetony. Měla jsem pocit, že právě tenhle jednoruký loupežník by mi mohl přinést štěstí.
Jenže pak mě najednou rozbolelo břicho. Rozběhla jsem se na toaletu a na židli jsem nechala
pohárek z umělé hmoty, aby mi místo nikdo neobsadil. Jenže když jsem se vrátila, u automatu už
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 37
stála parta mužů, kteří automat živili žetony stejně vytrvale jako předtím já. Dvě minuty nato
vyhráli 350 tisíc dolarů."
"Břicho tě ale rozbolelo právě proto, abys nevyhrála," vysvětlil jsem jí okamžitě. "Tobě taky v
hlavě vězí především životní úspěch a hmotný dostatek. Hodně se naštveš, když máš v životě
nějaké nepříjemnosti?"
"Ano strašně," přiznala se upřímně.
"Tak to bys do kasina opravdu neměla vozit velké peníze," usoudil jsem.
Zamyšleně se dívala kupředu.
"Možná. A vida, támhle už začíná Atlantic City."
Přímo na okraji města stojí obrovská budova Trum Piazza, kde je hotel, restaurace, bary a
samozřejmě impozantní herna. Dál po pobřeží se tenhle obrázek neustále opakuje, jen jména se
mění - Caesar, Tádž Mahal a tak dále. Když vstoupíte do kasina, máte pocit, jako byste vstoupili do
pohádky. Všechno jen září a mihotá se. V obrovském sále o rozloze nejméně tisíc čtverečních
metrů zapomenete na všechno na světě. Ponoříte se do zcela neobvyklé atmosféry, která působí
jako narkotikum. Vzpomínám si, jak jsem poprvé přistoupil k hracímu automatu a asi za hodinu
vyhrál tisíc dolarů - které jsem, pravda, vzápětí zase prohrál. O velké výhře jsem však snil snad
během prvních tří či čtyř návštěv, a pak jsem se jednou provždy zklidnil. Potom se pro mě kasino
stalo v první řadě místem, kde lze a je nutno překonávat svou povahu a své emoce. Musím se ale
přiznat, že zpočátku jsem v kasinu zapomínal na všechno na světě. Vzpomínám si, jak jsem do
Atlantic, City podruhé v životě přijel s jedním známým. Šli jsme tehdy do Caesara. Za půlhodinku
jsem prohrál všechno do posledního centu. Ze svého společníka jsem pak vymámil aspoň dvaceti
dolarovku a potom ještě deset dolarů. Nakonec mě zavedl k automatům s pěticentovými žetony, dal
mi tři dolary a řekl jen:
"Tady se pocvič!" Seděl jsem tam několik hodin a zpitoměle tahal za páku automatu. Když jsme
oba prohráli úplně všechno, Vydali jsme se na procházku po nábřeží. Rozhlédl jsem se kolem a řekl
jsem mu:
"Teď už chápu, proč jsem všechno prohrál!"
"Proč?"
"Začal jsem tak urputně snít o výhře, že jsem zapomněl na všechno na světě," odpověděl jsem a
ukázal prstem dolů.
Pohlédl mi na nohy a ušklíbl se. Na nohou jsem měl každou botu jinou. Když nás takhle zaslepí
touha po penězích, nemůžeme doufat ve štěstí.
Inu, karty mají svůj rytmus, a naše touhy zase svůj, pomyslel jsem si, a čím víc pro nás
znamenají naše touhy, tím méně vnímáme celý svět a rytmus jeho života.
Musím se přiznat, že hraní v kasinu mě přivedlo k velmi zajímavým závěrům. Uvažoval jsem asi
takhle:
Když jdu do kasina, běží o peníze a když tu prohrávám, znamená to, že lpím na penězích. Z
každého neúspěchu jsem se pak radoval jako z možnosti očistit se od tohoto lpění. V otázce peněz
jsem se dal poměrně rychle do pořádku, ale to ještě neznamenalo, že bych začal vyhrávat. Jen jsem
pochopil, že hazardní hra - to nejsou ani tolik peníze, jako spíš schopnosti. Každý neúspěch jsem
tedy považoval za výsměch svým schopnostem a své dokonalosti a modlitbou jsem od sebe zaháněl
jakoukoli nespokojenost související s tímto problémem. Pokud jde o schopnosti, dal jsem také
všechno do pořádku, leč vyhrávat jsem zase nezačal. A tak jsem konečně dospěl k závěru, že kasino
není ani otázka peněz, ani otázka schopností, ale otázka intuice, kontaktu s budoucností. A zbavit se
lpění na tomto fenoménu bylo nakonec mnohem složitější. Když jsem to ale pochopil, začal jsem
respektovat elementární pravidla práce se strukturami budoucnosti. Když se člověk před zahájením
hry hodně napije nebo nají, aktivita duchovních struktur se snižuje. Ve stejné míře pak ochabuje i
intuice. Jste-li před návštěvou herny nervózní nebo máte špatnou náladu, nemá smysl doufat v
úspěch. Do kasina musíme vstupovat naprosto klidní a vyrovnaní. Umění potlačit stres během hry
38 S. N. LAZAREV
naši šanci vyhrát zvyšuje. Nu a protože stres je výsledek hodnocení situace, tedy práce našeho
vědomí, člověk, který umí odpojit aktivní vědomí, může pobytu v kasinu využít k tomu, aby se
změnil k lepšímu a změnil také svůj vztah k životu jako takovému. Protože hra v kasinu se svými
základními zákonitostmi téměř neliší od hry, kterou hrajeme všichni bez výjimky a která se jmenuje
život.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 39
Trojúhelník
"Mám velmi choulostivý problém," spustil pacient. "Jsem silný a zdravý chlap. Mám ženu a děti.
Líbí se mi ovšem i jiné ženy, zažil jsem řadu příjemných flirtů a všechno bylo normální. Nedávno
jsem se seznámil s o dost mladší ženou: je krásná, zkrátka má všechno, co v muži vyvolává touhu a
žádost. Pokud šlo o touhu, bylo všechno v pořádku, horší už to bylo s tou žádostí. Dospěl jsem totiž
k naprostému fiasku, a to i přesto, že se chovala perfektně. To za prvé. Za druhé jsem pocítil, že
tentokrát je to vážné. Jenže jsem si vědom i toho, že mám ženu a děti. Zkrátka a dobře jsem z toho
všeho dokonale zmatený."
Začal jsem zkoumat situaci. Když viděl, jak pracuju, usmál se a zeptal se, zda v jeho poli vidím
nějaké další děti.
"Ve vašem poli je naopak nevyhnutelná smrt, a to už v nejbližší budoucnosti," odpověděl jsem a
on zvážněl.
"To je to opravdu tak nebezpečné?"
"Ano a moc. Potence vás při pokusu o sblížení s tou dámou opustila z několika důvodů. Ten
první je přímo ve vás. Máte rád ženy, a tak se intimní vztahy a přání některé ženy se zmocnit stávají
cílem o sobě. To znamená, že jste na něm příliš závislý, a podráždění, žárlivost a pocit křivdy vás
budou pronásledovat víc, než je běžné. Vztek na ženy má na potenci velmi neblahý vliv.
Další příčinou je vaše dáma. Je neuvěřitelně žárlivá, a během erotického splynutí by se všechna
její podvědomá agrese přestěhovala do vás. Příště se před schůzkou modlete, dlouho se modlete.
Těsně před setkáním si pak představte, že jste se rozešli, že vás opustila. A opakujte si: Pane, to vše
je Tvá vůle. Se vším se smířím, všechno přijmu s pokorou. Ať se stane cokoli, lásku v sobě
uchovám. Modlete se: Pane, ve jménu lásky k Tobě jsem ochoten rozloučit se s jakýmkoli lidským
štěstím, se sexuálními rozkošemi, se ženami, prostě se vším. Ode dneška se takhle modlete co
nejčastěji."
"A neměl bych se s ní skutečně rozejít?" zeptal se ten muž ustaraně.
"Když jste se tak usilovně zajímal o ženy, hodně jste přemýšlel o těle a málo o duši. Proto teď
stojíte před úkolem, který nejste schopen vyřešit. Když se s tou ženou rozejdete, pak soudě podle
vašeho pole brzy zemřete. Pokud se pokusíte potlačit lásku k ní, abyste na ní byl méně závislý,
onemocníte a zemřete taky. Takže - pokud se vrátíte k ženě a tuhle ženu opustíte, umřete pomalu.
Zatímco když opustíte manželku a odejdete k téhle ženě, zemřete rychle."
"Existuje vůbec nějaké východisko?"
"V normální situaci žádné. V normální situaci je člověk nemocný ä pak umírá, protože přesně
chápe, že důvodem jsou jeho vztahy s druhým pohlavím. Když se pro nás milovaná žena stane
cílem, znamená to smrt. A v příštím životě už se mlsně neolizujeme, sotva uvidíme další sukni,
nechvějeme se při pohledu na další krasavici. Takhle se naše duše vychovává. Chcete-li se dnes
vyhnout rychlému průběhu rakovinového onemocnění, musíte na sobě opravdu poctivě pracovat.
To je vaše jediná šance."
"Nedávno se pokřižovala, poprosil jsem ji o to. Mohlo by to stav věcí nějak zlepšit?"
"Ano, ale nestačí to. Vy teď musíte třeba stokrát přehlédnout a přezkoumat celý svůj dosavadní
život, modlit se a prosit o odpuštění za sebemenší agresi vůči ženám, která byla důkazem vašeho
lpění na vztazích, ideálech, sexuální rozkoši atd.
Týden se modlete a proste o odpuštění, že vaším nejvyšším cílem nebyla láska k Bohu, ale žena
a všechno to, co se ženou souvisí. Představte si sebe sama jako bezmocného starce, který už není
40 S. N. LAZAREV
potentní, nemá touhy a pochopitelně ani žádné ženy. Několik dnů v tomhle stavu žijte, a hned se
vám v duši prosvětlí. Na několik měsíců zapomeňte i na chutná jídla. Ono je vůbec užitečně nějaký
čas hladovět. Jestlipak víte, proč dřív byla považována za první známku zamilovanosti ztráta chuti
k jídlu. Skrze jídlo se totiž připoutáváme k pozemským hodnotám. Na jídlo spotřebováváme značné
množství jemné duchovní energie. Lidské ego se posiluje a lásce je tak možné snáze ublížit. Proto
organismus spouští obranné mechanismy. Pro nastolení citu lásky v duši potřebujeme velmi mnoho
sil, proto mizí přání s kýmkoli jiným se stýkat, jíst a pít či se bavit. Pro cit lásky je důležité, aby se
očistil od nánosu lidských hodnot. Čím silnější je láska, tím méně je člověk na svém okolí závislý.
Proces osvobozování lásky, přeskupování hodnot, když se vše podřizuje lásce - to je neobyčejně
svízelný proces. Energetické ztráty jsou stejné jako při těžké nemoci. Když si nepřejeme změnit
energetický režim, pak se to zhoubně projevuje na míře lásky a na duši jako takové - a za to pak
velmi draze platíme. Pokud jste se tedy zamiloval, zapomeňte na nějaký čas na cokoli kromě lásky.
Bude to znamenat uchování tohoto citu v duši bez ohledu na cokoli. Ve vědomí je kolísání síly
našeho vztahu k jinému člověku něčím zcela samozřejmým. Když vás periodicky napadá, že ta
žena vás nemiluje, ale jen lásku předstírá, protože ji zajímáte z čistě materiálního hlediska, že má
jiného muže a vy jste jen dočasná hračka v jejích rukou, je to taky přirozené. Tyto myšlenky nám
nedovolují příliš na milovaném člověku ulpět a učinit ho svým jediným cílem. Hlavní je, aby tyto
myšlenky potlačovaly jen naši vnější náruživost, zatímco vnitřní láskyplný žár aby zůstal uchován."
Muž se zamyšleně podíval oknem ven.
"Řekněte mi, prosím, a stávají se vašim pacientům takové věci často?"
"Dost často. Včera mí například zavolal jeden mladík z Miami. Cit k jeho dívce v něm ochladl a
on si našel jinou. Zdánlivě banální situace, ale já mu poradil, aby se s tou první rozhodně
nerozcházel, přesněji, aby v tomto směru nic nepodnikal. On mi ale řekl, že s ní skončil. Inu - když
skončil, tak skončil. Jenže včera zavolal a řekl mi, že ho to znovu začalo táhnout k té první a že
tornu prostě nerozumí. Tak jsem mu připomněl, že situace nebyla uzavřena a že jsem mu radil, aby
po nějaký čas udržoval vztahy s oběma."
"Jenže ty dívky by přece žárlily."
"Žena žárlí, protože se snaží okupovat všechnu vaši lásku. Když jí té lásky a náklonnosti
dokážete dávat tolik, jako by byla jediná na světě, určitě žárlit nebude."
"Jenže to je přece hrozně těžké!"
"To už je váš problém. Uvědomte si, že o situaci, v níž jste se ocitl, jste nerozhodl vy. Už jste si
natolik zvykl vnitřně vzývat ženu, že šťastné a plnohodnotné vztahy k jediné by vás zahubily.
To znamená, že musíte být léčen nevěrou, křivdou nebo ponížením ze strany milované ženy. Pak
umřete, nebo se dočkáte naprostého rozpadu osobního života, absence rodiny, nemocí a smrtí,
anebo milostného trojúhelníku, kde budete nucen investovat značné množství lásky hned do dvou
žen, zmítat se mezi nimi jako zajíc, trápit se, a i to bude očišťovat vaší duši. A když jedné z nich
budete lásky dávat málo, bude vás trýznit svou žárlivostí, a vy budete churavět."
"A jak dlouho může takový trojúhelník existovat?" zeptal se mě ten mladík.
"Za prvé trojúhelník očišťuje duši každého z takové trojice. Trojúhelník zpravidla spolehlivě
funguje do chvíle, než se objeví první dítě. Pak se vztahy ještě do jisté míry uchovávají, ale na naše
zdraví už to nemá nijak výrazný vliv. Čím méně na sobě člověk pracuje, tím nebezpečnější pro něj
taková situace je."
"No počkat, ale to by znamenalo, že budu mít dvě manželky?" zeptal se poplašeně.
"Dvě manželky ještě nejsou tři manželky," uklidnil jsem ho.
Najednou se upokojil.
"To máte tak," obrátil jsem se zase na svého pacienta. "Dnes mnozí mladí lidé žijí v občanském
manželství, protože cítí, že razítko v občanském průkaze rozvrátí jejich rodinu. Ostatně,
nemanželské děti bývají zpravidla nadanější, protože se rodí do role uražených a ponížených -
nadanější samozřejmě za předpokladu, že se jejich matka zachová v takové situaci správně."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 41
"Má pro mě nějakou cenu dieta?" položil pacient další otázku. "Samozřejmě. Všechno ostré,
slané či smažené posiluje orientaci na schopnosti, intelekt, přání a vůli. Kdysi mi jedna žena
vykládala: Po operaci žlučníku jsem pocítila, jak jsem najednou zhloupla, i paměť mi zeslábla.
Žlučníkové kameny vznikají tehdy, když se člověk tvrdě orientuje na své ego, na vůli, na touhu, na
dokonalost, schopností a intelekt. A když snížíme spotřebu masa a dalších pikantních pochutin,
situace se rázem zlepši. Když ne, musíme podstoupit operaci žlučníku a pak se tak jako tak
podrobit přísné dietě. Když je někdo žárlivý, měl by jíst méně sladkostí, a když je zamilovaný,
doporučoval bych to i ono. Příliš velká pýcha může lásku rozdrtit, aniž bychom si toho všimli, a
pak ani nechápeme, za co to vlastně platíme. Ve vás dominuje téma vztahů a žárlivosti, proto bych
doporučoval stravu skládající se
z kaší a zeleniny s důrazem na zelí a mrkev. Prospěly by vám i ředkve a zelená petrželka. Z
ovoce bych radil hlavně broskve. Chcete-li přece jen jíst i maso, pak jedině vařené. Ryby zase
rozhodně jezte i s kůží. A také co nejméně chleba a mléka." "Proč vadí mléko?" zeptal se můj
pacient.
"Nedávno jsem byl tázán, proč judaisté mohou pít mléko poté, co snědli maso, ale po požití
mléka musejí šest hodin počkat, než se dotknou masa. To mě zaujalo a prohlédl jsem si celou tuhle
záležitost v jemné hladině. Je to prosté: Mléko nás spojuje s matkou. Když pijeme mléko, zvyšuje
se množství lásky v naší duši a duše se otevírá. Všechno, co sníme po požití mléka, je pro nás
mnohem významnější. A maso má přímou souvislost s násilím, se zabíjením, s hypertrofovaným
egem. Proto může požití masa po mléce člověka negativně ovlivnit."
"Ale proč nemám pít mléko, když by ve mně posilovalo cit lásky?"
"Protože mléko neposiluje jen lásku, ale i náruživost vůči milovanému člověku. Když matka
porodí dítě se žárlivou duší, ztratí mléko. Dítě pak dostává mléko jiné matky a jeho energetika se
tak napravuje."
"A co alkohol?"
"Pivo nesmíte pít v žádném případě. A vůbec - cokoli, co nějak souvisí s procesem kvašení, by
žárlivci raději neměli ani ochutnávat. Pokud už máte něco pít, je rozhodně lepší vodka nebo
koňak."
"Řekněte mi, prosím, a můžu jíst med?"
"Co nejméně. A když, tak s tím koňakem nebo s vodkou. Hlavní ovšem není jídlo, ale to, jak na
sobě budete pracovat. Milovaná žena se může dopustit neospravedlnitelných, nesmyslných a
nemoudrých činů. Nedej Bože, abyste ji za to odsuzoval. Aby zachránila vaši lásku, může vás často
zraňovat tam, kde to bude nejvíc bolet. Vy to ale všechno berte jako lék. Zapamatujte si - chování
milované ženy nelze podrobovat ani logice, ani analýze, ani hodnocení.
Ono existuje takové indické podobenství. Ženich přijde k nevěstě a klepe na její dveře. Ona se
ptá: Kdo je to? - To jsem já, odpoví jí ženich a ona neotevře. Totéž se stane podruhé a potřetí. Pak
ženich přistoupí ke dveřím počtvrté a na její otázku, kdo je to, odpoví: To jsi ty. Teprve pak ho
pustí dovnitř. A proč asi? Protože ho milovala. A proč on podruhé a potřetí neodešel navždy?
Protože ji taky miloval. Kdyby se jeho ambice najednou ocitly výš než jeho láska, načepýřil by se a
rudý vzteky a rozhořčením by odkvačil pryč hned poprvé. Jenže ten mladý muž srdcem pochopil,
že nevěsta ho miluje, ale cosi v něm samém jí brání ho přijmout. Jeho ego, jeho smysl pro význam
vlastní osoby, jeho já byly výš než láska. Kdežto když je člověk ve jménu lásky ochoten vzdát se
vlastního já, svých přání a tužeb, pak jeho láska obšťastní oba dva. Jestliže to udělat nedokáže,
láska se pro něj změní v problém. A když své znejmilejší řekl: To jsi ty!, byl to symbolický akt
zřeknutí se vlastního já ve prospěch citu a lásky. A svým na první pohled nesmyslným a krutým
chováním dívka vlastně v duši svého nejmilejšího starostlivě pěstovala právě cit lásky. Závislost na
milovaném člověku se rodí z toho, že se před ním zpočátku plazíme, a pak na něj začínáme mít
zlost a nenávidíme ho. Ze závislosti na citu lásky se rodí důstojnost, dobromyslnost a trpělivost."
42 S. N. LAZAREV
Zásady
"Bylo mi řečeno, že můžete vysvětlit, oč jde, když lékaři nejsou schopni stanovit diagnózu.
Nedávno mě začala nesnesitelně bolet záda, teď mě zase bolí ledviny, nemohu se ani ohnout, ani
narovnat - a přitom jsem nejedl nic ostrého, nepil jsem ani jsem se nenastydl. Lékaři jen krčí
rameny, laboratorní výsledky jsou normální, ani v krvi, ani v moči mi nemohou nic najít. A já
cítím, že je to se mnou špatné. Navíc jsem se dověděl, že jsem se stal obětí silného uřknutí."
"Uřknutý rozhodně nejste a ty bolesti v ledvinách a zádech nejsou vaše. Urazil jste ženu, která
vás miluje, a v ní se rozběhl program sebezkázy. A protože vy jste ho zavinil, teď ji svými potížemi
jistíte a berete všechno na sebe."
"Neřekl bych, že bych ji nějak urazil, byla to normální výměna názoru.
"Normální, říkáte? Jaká je v poslední době vaše finanční situace?"
Pacient zaraženě zavrtěl hlavou.
"Tomu nerozumím. Jakou souvislost může mít má finanční situace s bolestmi v zádech?"
"Nicméně... Jste na tom v poslední době s penězi líp než dřív?"
"Dejme tomu. Ale stejně nechápu souvislost."
"Je velmi prostá. Vy jste přímo chorobně soustředěný na úspěch, intelekt a dokonalost, máte v
sobě spoustu sebedůvěry a pýchy. Proto ve vás sílí snaha potupit lásku ve vlastní duši či v duši toho
druhého. Jenže lásku tupit nesmíme. Když právě tohle vnitřně, intuitivně pochopíte, bolesti
pominou. Zatímco když budete milovanou ženu i nadále zraňovat, bolesti se usadí uvnitř vašeho
organismu natrvalo a způsobí řadu chorob. Zároveň ztratíte to, co tak ostře vybičovalo vaše ambice
- tedy peníze, úspěch a kontrolu nad situací."
Pacient se hluboce zamyslel.
"Myslím, že vám rozumím, ale vzalo mě to pěkně. Řekněte mi, jsou tu ještě nějaké nepříznivé
faktory?"
"Jsou. Třeba celková situace v dnešním světě. V posledních několika letech lpí celé lidstvo na
duchovních hodnotách obzvlášť vysokého stupně. Proto je snaha učinit naším hlavním cílem vlastní
schopnosti, intelekt, zásady a tužby, duchovnost a ušlechtilost mnohem nebezpečnější než kdykoli
dřív."
"Co tím chcete říct? Že být slušný a ušlechtilý je dnes nebezpečné?"
"Být slušný a ušlechtilý není nebezpečné nikdy. Ovšem učinit ze zásad, ideálů, slušnosti a
ušlechtilosti samoúčel - to nebezpečné je, a hodně."
"Soudíte tedy, že nadchází epocha ničemů a že ničemové a lotři vystřídají u moci lidi slušné a
ušlechtilé?"
"A nemyslíte si, že v dějinách to tak bylo vždycky, že těch neslušných a bezzásadových vládlo
na trůnech a v palácích vždy víc?"
"No ano, v tom máte pravdu."
"A víte proč? Protože ničema bývá životaschopnější. Jen síto představte. Pro takového držitele
moci jsou nejdůležitější peníze. Na ideály, duchovnost a ušlechtilost, kašle. Když nashromáždí
hodně peněz, zavede zákony ochraňující soukromé vlastnictví a snaží se, aby ve společnosti zavládl
pořádek a stabilita. Jeho lpění na penězích však zbavuje jeho duši energie, snižuje se duchovní
potenciál jeho potomků a celý jeho rod fyzicky i mentálně slábne. Naopak pro jiného vladaře jsou
nejdůležitější cíle, principy a ideály. Všechno kolem sebe včetně zákonů podrobuje nějakému
ideálu a ve jménu toho ideálu začne likvidovat jak blahobyt, tak životy jiných lidí, a koneckonců i
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 43
svůj vlastní. Celé jeho úsilí nakonec vrcholí tragédií. Proto to známé přísloví - cesta do pekel je
dlážděna dobrými úmysly. Němci vytvořili obraz ideálního člověka - Árijce. Komunisté si ‚zase
ideál učinili ze světlé budoucnosti. Výsledky jsou všeobecně známy."
"To tedy znamená, že důraz na ducha je nebezpečný?"
"Samozřejmě.“
Muž na mě zkoprněle pohlédl.
"Co to proboha hlásáte? Že duch a ušlechtilost jsou pro člověka nebezpečné?"
"Když, se stávají hlavním cílem a smyslem života, pak jsou neobyčejně nebezpečné. Pochopte
jednu věc: Rozvoj - to není jen stále širší cesta vpřed. Musí to být i horolezecká trasa, po níž je
stoupání k vrcholu stále obtížnější. Uvědomte si jednu věc: Kdo je víc ohrožen - žába sedící v louži,
nebo člověk?"
"Samozřejmě člověk," pokrčil rameny ten muž.
"Ale my jsme přece nedospěli k závěru, že být člověkem je škodlivé, kdežto být žábou užitečné.
Čím vyšší je úroveň každého jedince, tím větší pochyby a duchovní útrapy zakouší. Zvíře má jen tři
problémy - nažrat se, rozmnožovat se a přežít. Člověk má problémů daleko víc, proto také musí
zápolit s většími bolestmi. Ale důraz na věci ducha není jen velké štěstí, nýbrž také velké
nebezpečí. Stejně jako si člověk, který neumí jezdit velkým a silným vozem, pro jistotu osedlá jen
kolo, vzniká v leckom přání dál se duchovně nerozvíjet. Tito lidé totiž cítí, že mají v duši příliš
málo lásky.
Zkusme se podívat, jak to bývá u dětí... Dejme tomu, že žena je těhotná, že muž zažívá jeden
neúspěch za druhým a že se chová hloupě, nespravedlivě a neslušně. Žena jím začíná opovrhovat,
odsuzovat ho a přestává ho snášet. Není schopna přijmout ponížení svých schopností, intelektu,
duchovnosti a ideálů. A svou agresí činí závislou na duchovních hodnotách i duši svého syna. To
znamená, že velké schopnosti, rozvinutý intelekt a duchovnost jsou pro něj vyloženě nebezpečné.
Proto se takové dítě od útlého věku nerado učí, má potíže s koncentrací a často je neukázněné.
Matka vynakládá všechny síly, aby rozvinula jeho intelekt a schopnosti, a dětský organismus má v
takovém případě tři možnosti: buď onemocní a zemře, nebo podvědomě uzavře všechny cesty
vedoucí ke zdokonalování duševních vloh, anebo rozvíjí naopak nejnižší vrstvy duchovnosti a
intelektu, což vede k degradaci sféry skutečné ušlechtilosti, duchovnosti a slušnosti. Proto rodiče,
kteří za každou cenu v dítěti rozvíjejí jen intelekt a vlohy, je ve skutečnosti vedou k nemorálnosti.
Jakmile je společnost příliš závislá na duchovních hodnotách, vladař musí být v zájmu udržení
rovnováhy bezduchý, lačný a hrabivý. Jedinci zásadovému a oduševnělému není shůry dovoleno,
aby se u moci udržel. Pokud morálka a ideologie společnosti nejsou zacíleny na lásku k Bohu, ale
na ideály, zásady a cíle, pak mizerové a lotři začnou ty ušlechtilé a slušné rychle vytlačovat.
V první řadě musíme pochopit, že schopnosti, intelekt a duchovnost nemohou být naším
nejvyšším cílem. Jen si vzpomeňme na myšlenku, vyslovenou před více než dvěma tisíciletími:
blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské."
"To znamená, že ničema a lump, neschopný a tupý mají k Bohu blíž než schopný, moudrý a
spořádaný?"
"Zdá se to sice zvláštní, ale je to tak. Tupý nevzdělanec přirozeně tíhne k lásce k Bohu víc než
ten, kdo si jako zaslíbený cíl vyvolil schopnosti, intelekt a duchovnost. Kristus si svůj přídomek
spasitel lidstva bezesporu zaslouží. Právě on přece neustále vysvětloval, že duchovnost nemůže být
naším nejvyšším cílem. Jistě dobře věděl, proč poukazuje na to, že nejvyšší hodnotou musí být
láska k Bohu, a není náhodou, že byl ponížen a ukřižován. Mohl se zajetí a mučednické smrti
vyhnout, ale neudělal to. S hmotnými ztrátami se vyrovnal klidně, vždyť Bůh není nic hmotného.
Mohl prokázat své schopnosti a svůj rozum, ale neudělal to. Protože Bůh - to přece není intelekt a
schopnosti. Kristus se stejně samozřejmě smířil i s pádem duchovnosti, ušlechtilosti a ideálů, když
ho zrazovali jeho milovaní žáci a zříkali se ho, a když ti, kteří se mu včera klaněli, se mu najednou
vysmívali a plivali mu do tváře. Což znamená, že Bůh - to nejsou duchovnost, ušlechtilost a ideály.
Kristus z masa a krve, Kristus plný tužeb samozřejmě chtěl žít, ale klidně se smířil se ztrátou
44 S. N. LAZAREV
vlastní vůle, vlastních tužeb, vlastního života i vlastního já. Zbyla jen láska. Když odchází vše
hmotné a duchovní, když se boří vše, co se tu kdy objevilo, láska přesto zůstává.
Jenže děti, které se dnes rodí, přicházejí na svět stále častěji s psychickými anomáliemi,
deficitem v intelektu či slabou a dále slábnoucí pamětí. Vše, co dnes posiluje význam lidských
hodnot a může vést k zániku lidstva, se začíná hroutit. Zatímco v Americe se dnes podle oficiálních
statistik každé druhé dítě rodí psychicky narušené, v Rusku je podle hodnocení odborníků situace
ještě horší. Bude-li tato tendence pokračovat, elementární technický pokrok se zastaví, a protože
situace se zhoršuje opravdu rychle, vzdor okolního světa vůči člověku je taky čím dál silnější. Z
hlediska duchovních hodnot je nejnebezpečnější lpění na osobní vůli a zásadách, cílech a ideálech,
schopnostech a intelektu. Ďáblem se stává anděl, který se rozhodl, že nejvyšším cílem nadále není
láska k Bohu, ale osobní vůle a přání, principy a úkoly, a také dokonalost, schopnosti a intelekt.
Neschopnost smířit se s ponížením vlastni vůle a přání, s krachem nadějí a ideálů, s neúspěchem a
klamem dává vzniknout mimořádné pýše a podvědomé agresi. A protože lidstvo se ocitlo v kritické
situaci, nositelé této tendence budou v příštích letech narážet na stále větší překážky a brzdící
mechanismy. V nejbližších pěti či deseti letech by na Zemi mohli úplně vymizet. Protože člověk se
mění a neposiluje tendenci v tom, aby největším štěstím pro něho byly jeho osobní ‚vůle a přání,
jeho zásady a cíle, jeho schopnosti a intelekt: on totiž mizí z tváře Země společně s touto tendencí.
V nejbližší budoucnosti bude lidstvo mít k dispozici mnohem větší možnosti a mnohem větší
rejstřík lidských hodnot, ale využít jich bude možné jen v podmínkách mnohem většího množství
lásky v duších všech lidí. Znamená to, že buď bude lidstvo směřovat k Bohu, hromadit v duši lásku
a snižovat závislost na jakýchkoli lidských hodnotách, nebo míra nucené očisty dále prudce vzroste.
Nastanou přírodní a společenské katastrofy, války, epidemie i degenerace mravní, kulturní i
duchovní úrovně lidstva v celosvětovém měřítku."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 45
Neplodnost
Když jsem začal diktovat tuto kapitolu, najednou jsem si vzpomněl, že jedna z mých
newyorských pacientek zrovna rodí. Porod se protahoval a já jí jen vzkázal, aby dodatečně
přehodnotila všechny své pocity ukřivděnosti a zášti vůči sobě samotné, vůči osudu i vůči Bohu.
Dva dny nato jsem zvedl sluchátko a zavolal do New Yorku. "Všechno je v pořádku, porodila bez
sebemenších komplikací," dověděl jsem se. Vzpomněl jsem si, jak jsem se s ní před devíti a půl
měsíci setkal poprvé. Bylo jí asi tak třicet a děti ještě neměla.
"Vaše hierarchie hodnot je nesprávná. Lidská důstojnost, osobnost člověka - to všechno je moc
hezké, ovšem jen do chvíle, než to vstoupí do konfliktu s okolním světem. Čím víc funkcí má
buňka, tím velkorysejší je i celkový vývoj organismu - za předpokladu, že osobní vůle buňky je až
na druhém místě. Pokud se buňka soustředí sama na sebe, na své programy, musí byt význam této
buňky potlačen a její vývoj se musí zastavit. Člověk stárne, ztrácí schopnosti a paměť a zbavuje
energie i své potomstvo přesně do té míry, do jaké se během dosavadního života soustředil na své
já, na svá přání a na všechno, co posiluje jeho egoistický zájem. Proto se dřív stávalo, že když
člověk v jednom životě přemítal jen o záležitostech ducha, ocitl se v bludném kruhu a stával se z
něj naopak pokrytec a zlý despota. V příštím životě se ve snaze přežít duchovnosti zcela zříkal,
myslel jen na peníze a stávalo se z něj nízké a amorální individuum. Dnes už ovšem člověku není
shůry umožněno, aby se vydal jednoznačně doleva či jednoznačně doprava. Dřív se mohl střídavě
zříkat jednou duchovních, jindy hmotných statků, ale mohl normálně žít a vyvíjet se. Dnes nemůže
absolutně záviset ani na jednom, ani na druhém. Ze spirály jednoduché se musí stát dvojitá. Tak
tedy, pýcha a vědomi vlastní důležitosti jsou pro nás tím nebezpečnější, čím jsou závislejší na
hmotných nebo duchovních statcích.
Vaše pýcha několikanásobně převyšuje běžnou normu," řekl jsem své pacientce. "Pojmy jako
schopnosti, intelekt či dokonalost jsou pro vás podstatně důležitější než láska. Pokud chcete bez
problémů porodit a vychovávat dítě, naučte se ustupovat a snášet ponížení. Ve jménu lásky se
musíme umět rozloučit nejen s penězi, ale i se schopnostmi, intelektem, zásadami a ideály, s
tužbami i se životem samotným."
"Jak to myslíte - rozloučit se se životem ve jménu lásky?" užasla mladá žena.
"To je jednoduché. Když bude hrozit smrt vašemu dítěti, tak snad pro ně život obětujete, nebo
ne?"
"Samozřejmě."
"No vidíte. A právě v tom spočívá ochota zemřít ve jménu lásky. Aby se ženě narodilo dítě,
musí se její duše naplnit láskou. A jakékoli lidské hodnoty, dokonce i ty nejsvětější, nám odebírají
a vysávají lásku, sílu i energii. Takže chceme-li v sobě nahromadit lásku, musíme se na kratší či
delší dobu všemu vzdálit a lidské hodnoty prostě obětovat. Lékem jsou vleklé nepříjemnosti,
neštěstí, ponižování a nemoci. Čím ochotněji však člověk podstoupí léčbu, tím menší dávku léků
potřebuje. Čím víc potupy, nespravedlnosti a křivd je žena schopna v době těhotenství ve jménu
lásky přestát, tím zdravější a šťastnější dítě se jí narodí. Čím jste otevřenější rozvíjení lásky a
dobroty v duši, tím méně nepříjemností, ponížení a křivd nakonec na vaši hlavu dopadne."
Pár týdnů nato otěhotněla. Dřív jsem se domníval, že když se někdo nemůže dočkat dítěte, je to
tím, že potomek má jednoznačně negativní karmu a vysokou podvědomou agresi. Postupně se
ovšem ukázalo, že to nebyl úplně správný závěr.
46 S. N. LAZAREV
Do mé ordinace přišla mladá žena.
"Podstoupila jsem umělé oplodnění," řekla mi. "Nedávno se mi narodilo dítě. Nemohl byste se
na ně podívat?"
Prohlédl jsem si pole děvčátka a viděl jsem zlatavé světlo, které z něj vycházelo. Všude čisto,
jak ve fyzické hladině, tak na úrovni pole. Pak jsem se ale začal věnovat poli ženy a okamžitě jsem
pochopil, oč tu jde.
"Pokud jde o vaše dítě, je všechno v pořádku, ale je tu rodová tendence, kterou jste ještě posílila,
a bránila jste tak svému příštímu dítěti v narození. Nebyla jste schopna smířit se s ústrky ze strany
mužů. Kdybyste se nakonec nepropracovala ke skutečné lásce, i v případě umělého oplodnění byste
se dočkala vždy jen samovolného potratu. Dítě by se zkrátka stejně nenarodilo. Vy jste ale
vykročila lásce vstříc, proto dítě přišlo na svět, a navíc čisté. Jenže vaše směřování k Bohu a vaše
snaha nashromáždit a uchovat si lásku v duši byly nedostatečné. Proto jste tendenci učinit smyslem
svého života čistě lidské hodnoty nepřekonala. Karmická špína nepostihla vaše děti, ale vrátila se
vám. Máte rakovinu dělohy v počátečním stadiu."
"Já vím, cítím to," řekla žena. "Nedalo by se s tím něco dělat, co myslíte?"
"Určitě. Modlete se, aby z vašeho rodu, tedy z vašich předků, z vás samotné i z vašich potomků
vymizelo přání učinit si nejvyšší štěstí ze všeho pozemského - na mysli mám jak duchovno, tak
hmotnou stránku věci. Ale především duchovno. Několiksetkrát si připomeňte všechna prodělaná
životní ponížení, křivdy a ústrky a od této chvíle to vše považujte za vzácný lék. To, co jste
pokládala za jed, byla vlastně vaše spása. Lék jste dostávala přímo od Boha, lidé s tím nemají nic
společného. Každé vteřiny teď využívejte nikoli k tornu, abyste světu kolem sebe předkládala účty,
ale k tomu, abyste všem ve svém okolí rozdávala lásku. Čím víc lásky rozdáte, tím víc se vám jí
vrátí do duše. Čím víc lásky vaše duše vydává, tím méně jste závislá na lidských hodnotách. Louže
se zkalit dá, zatímco čistý pramen ne. Když se v duši nerodí láska, rodí se v ní agrese. Když vás
nějaký člověk pokoří, v duchu mu řekněte: ‚Mám tě ráda.' Když se k vám někdo zachová dobře,
oplácejte mu stejným. Pokud se stydíte pozdravit neznámého člověka, učiňte tak alespoň v duchu.
Snažte se procítit, že každá situace je záminka k tornu, abychom vychrlili lásku na jiného člověka.
Pozitivní situace pomáhá aktivně hromadit láska. Negativní situace zase očišťuje lásku a činí ji
nezávislou na lidských hodnotách."
Nedávno jsem zaznamenal, jak důležité je využít každého okamžiku k tomu, abychom v duši
pocítili lásku. Před několika lety jsem vyšetřoval jednu ženu. Velké zdravotní problémy měla nejen
ona sama, ale i její syn. Vyprávěla mi, jak to všechno začalo.
"Měla jsem bratra, který hodně pil, pak ke mně přicházel a ničil mi nervy. Když po jedné takové
opilecké scéně odešel, vzala jsem smeták a vymetla za ním všechno smetí z bytu. A řekla jsem: Ať
už tě tu nikdy nevidím. Už ke mně nikdy nepřišel, protože týden nato zemřel. Od té chvíle se mi
přestalo dařit."
Vzpomněl jsem si, jak mi jedna zaříkávačka kdysi vtloukala do hlavy: "Skrze záda se otevírá
cesta rovnou do duše. Všechno, co vykřikneš za člověkem, který od tebe odchází, se taky stane.
Když k tobě někdy přijdou špatní lidé, hoď za nimi po odchodu špetku soli a řekni: Vezměte si to,
co přejete jiným."
Všechny naše skutky mají jednu zvláštnost. Každý čin je jako kámen hozený do vody - na
všechny strany se od něj rozbíhají četná kola. Když se něčeho dopustíme, dopouštíme se toho
stonásobně a tisícinásobně znovu a znovu ve vlastním podvědomí. Vzniká tak rezonance, která
postupně rozeznívá další podobné činy. Takže když za někým vykřiknete klatbu, budete v
podvědomí podobnou klatbu pronášet za každým člověkem, který se k vám otočí zády, vlastní děti
nevyjímaje. Novinami před časem proskočila poznámka o příšerné události, jež se odehrála v
jednom petrohradském bytě. Stalo se to za blokády. Matka s hrůzou sledovala, jak její dítě umírá
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 47
hlady. Neměla mu co dát, protože ztratila potravinové lístky. Zazvonila tedy u sousedčiných dveří a
pozvala nešťastníci k sobě na návštěvu. Nějak ji rozptýlila a v nestřeženém okamžiku ji zabila. Tělo
rozporcovala a maso začala dítěti vařit. To však stejně zemřelo. Uplynulo několik desetiletí a ta
žena, která se mezitím změnila ve vetchou stařenku, potravinové lístky našla. Beze slova se zvedla,
zazvonila u sousedů, a když sousedka vyšla, zabila ji a pokoušela se bezvládné tělo rozčtvrtit.
Tento hrůzyplný koloběh zastavil až manžel zavražděné. Teprve u soudu se vysvětlilo, v čem
spočívá podstata celé tragédie. A právě vlny, které ve svém podvědomí neseme celým životem ze
životů minulých, nakonec určují míru našeho zdraví a zdaru, či naopak neduživosti a nezdaru.
Často onemocníme a umíráme jen proto, abychom svou duši nezmrzačili činem, který zabiji život a
lásku.
Vzhledem k tomu, že dnes je vnitřní agrese v lidstvu podstatně vyšší, stačí už vnitřní,
podvědomá ochota zabíjet život a lásku k tornu, aby přicházely stále nové nemoci, neštěstí nebo
dokonce smrt. Jednou během seance jsem si uvědomil, že pacient cosi nechápe, že nesouhlasí.
Když odcházel, věděl jsem, že podráždění, které se ve mně zrodilo, nějak nemizí. Spatřil jsem jeho
záda a už jsem věděl, že negativním emocím zabránit nedokážu. Podráždění, stejně jako zášť, jsou
svým způsobem taky vražda. Když už mizel z dohledu, najednou jsem ta správná slova našel: mám
tě rád! Od té chvíle přeji dobro a lásku každému, kdo ode mě odchází.
Začalo mě zajímat, jak se vlastně se světem potkáváme - vždyť lidská duše není lhostejná.
Pokud nevysíláme lásku, vysíláme odsudek, křivdu nebo podrážděni. Prozkoumal jsem si v jemné
hladině, jak duše zkoumá svět prostřednictvím pocitů. Ukázalo se, že naše podvědomí navazuje
kontakt s okolním světem sedmsetpadesátkrát za vteřinu a přitom chrlí buď lásku, nebo nenávist.
Změnit sebe sama, své já, dokážeme jedině tehdy, když jsme schopni se nad ně povznést. Přesně
to se s námi děje v okamžiku, kdy se obracíme k Bohu. Nedávno mi jedna žena líčila porod, při
němž přivedla na svět dceru. Když se lékařů ptala, proč nemůže přijít do jiného stavu, řekli jí, že
prostě nebude mít děti. "Od toho dne jsem prakticky vůbec nejedla a neustále jsem se modlila.
Otěhotněla jsem ani ne za měsíc." Nejvyšším zákonem vesmíru je zákon uchování a hromadění
lásky. Všichni jsme povstali a povstáváme z Boha. Pak se vyvíjíme, s každým okamžikem se
stáváme stále větší individualitou a s každou další hodinou hromadíme v duši lásku. Když nakonec
dosáhneme vrcholu individuality a vrcholu lásky, vracíme se k Bohu a stáváme se jím. Čím je naše
láska nezávislejší na všem lidském, tím jsme Bohu blíž. Když člověk v modlitbě prosí, aby jeho
lásku k Bohu nerozmělňovala žádná neštěstí, nepříjemnosti, bolesti a ztráty, jeho duše se očišťuje.
Jakmile ke mně přijde žena s diagnózou "neplodnost", ještě před seancí jí doporučím dvě věci: aby
se kála a zbavila se všech výhrad vůči Bohu, zprostředkovaných její záští k okolnímu světu, k
blízkým lidem i k sobě samé. Nespokojenost se situací často vyvolává podvědomou agresi,
namířenou proti vlastní osobě, osudu a Bohu. Za druhé ženu prosím, aby si připomněla všechny
okamžiky svého života, kdy útočila na lásku v duších jiných lidí i ve své vlastní.
"Touhu útočit na lásku je třeba vymýtit z celého rodu, z předků, z vás samotné i z potomků.
Dokud se nenaučíte rozhojňovat a uchovávat v duši lásku, nic dobrého nečekejte."
Často vzpomínám na své první krůčky při hledání souvislostí mezi skutky konkrétního člověka a
jeho zdravím či zdravím jeho dětí. Mé děti byly v dětství často nemocné a nepomáhaly ani léky, ani
lékaři. Nejdřív mi došlo, že všechny záštiplné výlevy jak mé, tak mé ženy, se přenesly na děti a
vyvolávají u nich jednu nemoc za druhou. Pokoušel jsem se to manželce vysvětlit, ale vše bylo
marné. "Nevnucuj mi laskavě ty svoje nesmysly," vybuchovala znovu a znovu. "Byl jsi výborný
malíř, lidé chodili po galeriích a ptali se, zda tam nemají nějakého Lazareva. Teď ses na všechno
vykašlal a začal ses zabývat bůhvíčím. Do kostela mě nedostaneš, modlit se taky nebudu a prosít o
odpuštění za učiněné křivdy rozhodně nehodlám." Inu, doma nikdo není prorokem, ale to už jsem
říkal. O měsíc později jsme odjeli do Anapy k Černému moři. V hotelové jídelně vedle nás seděli
manželé s dcerou. Ta dívka trpěla těžkým kožním onemocněním. Na první pohled jí bylo tak pět
let. Každou noc jsme ji slyšeli úpěnlivě plakat. O pár dní později ta holčička jen o vlásek unikla
smrti. Stalo se to následovně. Matka s dcerkou se rozhodly jít na ruské kolo. Otec stál dole a
48 S. N. LAZAREV
sledoval, jak gondola stoupá vzhůru. V patnáctimetrové výšce dostala holčička strach a pokusila se
vyskočit ven. Matka se k ní vrhla a poryv větru jí zdvihl sukni nad hlavu. Matka pološílená hrůzou
však i poslepu dokázala děvče zachytit a zachránit mu tak život. Otec, bílý jako stěna, sledoval
celou scénu ze země. To vše ta paní večer líčila mé manželce.
"Mám ti dokázat, že má soustava funguje?" zeptal jsem se jí.
"A jak mi to chceš dokázat?"
"Stačí mi tak pět minut si popovídat s dívčinou matkou. Uvidíš, že holčička přestane po nocích
plakat a bude mnohem klidnější."
"To děvče léčit nebudeš?"
"Ne, holčičky se nemusím ani dotknout, a vlastně ji nemusím ani prohlížet. Stačí mi jen na
několik minut promluvit s její matkou."
O pár hodin později jsme se setkali. Posadili jsme se proti sobě a já se jí zadíval do očí.
"Věříte v Boha?" začal jsem otázkou. "Pokud ne a chcete přitom, aby se dcera uzdravila, měla
byste uvěřit!"
"Tak dobře," přikývla. "A co mám udělat?"
"Nejdřív mi odpovězte: absolvovala jste před narozením dcery nějaké interrupce?"
"Ano."
"Dobře. Teď na pár minut vyjdu ven. A vy zatím proste Boha o odpuštění za to, že jste zabíjela
lásku ve své duši i v duši nenarozeného dítěte."
Když jsem se po třech minutách vrátil, zaznamenal jsem, že aura ženy je zcela normální.
"Můžete jít, a zlomte vaz," rozloučil jsem se s ní.
Manželé byli v zotavovně ještě osm dní. Za celou dobu dívenka zaplakala jen jednou a pak se
uklidnila docela. Její chování se proměnilo jako zázrakem, byla najednou mnohem mírnější. Po této
příhodě mě poslechla i moje žena a udělala vše, oč jsem ji prosil. Naše děti přestaly být nemocné.
Když sledujete pole v jemné hladině, zjišťujete, že velmi rozdílné nemoci mohou plynout z
naprosto identického zdroje. Neobyčejně mě překvapilo například to, že hlavní příčina rakovinných
nádorů a neplodnosti je stejná. Přišla ke mně pacientka, jíž jsem musel vysvětlit příčiny její
neplodnosti.
"Když se člověk nemůže smířit s nějakou ztrátou a reaguje na ni výbuchem agrese, znamená to,
že jeho duše příliš vězí v nějakých hodnotách, buď hmotných, nebo duchovních. Dejme tomu, že
tady je jeden zdroj duchovních hodnot," a nakreslil jsem kroužek, "a to jsou vztahy. A tady je druhý
zdroj," umístil jsem hned vedle další kroužek, "což jsou schopnosti, intelekt a dokonalost. Pokud
lpíme na těchto hodnotách, vzniká z takového lpění pýcha a nadutost."
Pod oba menší kroužky jsem přimaloval velký kruh. "Základem duchovních vztahů, schopností
a intelektu je kontakt s budoucností. K tomu dochází prostřednictvím duchovnosti, ušlechtilosti,
zásad, tužeb, nadějí a ideálů. Lpění na budoucnosti v nás ale plodí neschopnost smířit se se
zmařenými nadějemi, ideály, se zradou a s nespravedlností. Uvízneme v bludném kruhu snů a
plánů, nedokážeme žít dneškem a všechno kolem sebe si idealizujeme. A protože svět nemůže být
ideální, neustále v nás kvasí nespokojenost se vším kolem. Kontakt s budoucností je základem
duchovních vztahů, schopností a intelektu, proto lpění na budoucností činí člověka žárlivým a
hrdým, což je mimořádně nebezpečné.
Za budoucností následuje životní úspěch, potom vůle a naše přání. Teď si vás otestuju a vy hned
pochopíte, oč tu jde. V zásadě je to asi takhle: nejčastěji ztrácíme to, na čem nejvíc lpíme. Vše,
kvůli čemu zabíjíme lásku, nám musí být odebráno. Dejme tomu, že se někdo nemůže smířit se
ztrátou peněz, nenávidí či závidí. Pokud se před námi peníze uzavřou na 50 %‚ mohou z toho
vzniknout problémy. Pokud se však uzavřou na 80-90 %‚ problémy jsou nevyhnutelné. Když se ale
uzavřou více než na 100 %‚ tak člověk buď peníze nemá vůbec, nebo onemocní a zemře. Pokud se
nám na víc než 100 % uzavřou vztahy, plyne z toho, že dotyčný buď nemá rodinu, nebo je
mimořádně rozháraná, anebo je normální, ale v takovém případě dotyčný vážně onemocní - ztrácí
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 49
zrak, sluch, trpí revmatismem a podobně. Když se nám na víc než 100 % uzavře budoucnost,
znamená to na rozdíl třeba od peněz nevyhnutelnou smrt. Ukazuje se však, že někteří lidé dokážou
žít i s uzavřenou budoucnosti, ale jedině za cenu rakoviny, roztroušené sklerózy, Parkinsonovy
nemoci a dalších klasických chorob uzavřené budoucnosti. A pak je tu ještě jedna varianta - naše
budoucnost, to jsou přece naše děti. Když je člověku znemožněno mít děti, může žít i s uzavřenou
budoucností. Pokud má žena porodit zdravé dítě, musí do té či oné míry projít vším myslitelným
lidským ponížením. Obzvlášť důležitá je zkouška na poníženi ve vztahu k budoucnosti. To
znamená, že zhroucení plánů a nadějí, nespravedlivost a proradnost bližních a hroucení ideálů
budou pro ženu, které hrozí neplodnost, tím nejcennějším lékem. Zvlášť důležité je tohle všechno v
období osmnácti měsíců před početím dítěte. Pokud žena takovýmito zkouškami neprojde, možnost
porodit zdravé či dokonce jakékoli dítě prakticky mizí.
A teď se tedy podívejme na vás," obrátil jsem se ke své pacientce. "Peníze jsou pro vás
nedostupné ze 40 %. To proto, že pokud jde o peníze, příliš jste ulpěla na nespokojenosti se sebou a
se situací. Oblast vztahů je pro vás uzavřena dokonce ze 60 %. Schopnosti a intelekt ze 3-5 %‚
budoucnost ze 120 %‚ osud z 5 % ‚ vůle ze 3 %. Smrtelnou úroveň překračujete jen v jednom
ukazateli, zato v tom nejdůležitějším.
Příliš jste se v životě zlobila sama na sebe a na svůj osud. Podvědomě jste cítila ukřivděnost vůči
Bohu. Vaše trvalá zášť k okolnímu světu, a k nejbližším by pro vás mohla znamenat rakovinu prsu.
Místo toho vás ovšem postihla neplodnost. Nepříznivý osud jste považovala za jed, a přitom to byl
ten nejvzácnější lék. Projděte si znovu celý svůj život a na vše reagujte jen jedním jediným pocitem
- láskou. Zapomeňte na zájmy těla i na zájmy ducha. Všechno štěstí a neštěstí je jen hromaděním a
očistou vaší lásky k Bohu. Prociťte,. jak mizí vaše myšlenky, schopnost úsudku, vlohy, naděje a
sny, jak mizí vaše přání i život. Zůstává jen láska. Jestliže tohle všechno dokážete procítit, dočkáte
se i dětí."
Vzpomínám si, jak za mnou se stejnou diagnózou, tedy neplodností, přišla jiná žena.
"Všechny tři parametry překračují životu nebezpečnou úroveň," řekl jsem jí. "Máte úplně
zavřenou cestu k normálním vztahům, duchovnosti a ideálům, tedy kontakt s budoucností a s vůlí.
To znamená, že hádky a nevěry jste nikdy nebyla s to strávit - a zrady a pošlapání ideálů taky ne.
Rovněž tak ponížení vaší vůle či vašich přání. Přehodnoťte svůj život a začněte se modlit."
Žena se zamyslela.
"Víte, před několika lety mi zemřel otec, a já se s ním uvnitř ještě pořád nedokázala rozloučit."
"A to je jedna z příčin vaší neplodnosti," řekl jsem jí. "Nejste schopna smířit se s koncem
vztahů. Žije ve vás nespokojenost se situací, a to je výraz latentní zášti vůči Bohu, která se
postupně mění v program sebezkázy. Nejste schopna smířit se s krachem svých ideálů. Smrt otce
vnímáte jako pošlapání všech vašich vztahů, ideálů a plánů, vůle i tužeb. Díky této nedůtklivosti a
přecitlivělosti si zajišťujete trojnásobný program sebezkázy. V takové situaci by vaše potomstvo
nebylo životaschopné. Pochopte, že se svými nejbližšími se neloučíme nikdy, dokonce ani po jejich
smrti. V jemné hladině smrt neexistuje. Tam jsme všichni jedno. Když želíme našich zesnulých
příbuzných, tak jejich duším škodíme! Každý člověk má svůj vlastní příběh odchodu ze života.
Zasahovat do božské logiky prostě nesmíme. S božskou logikou nebojujeme tehdy, když se
pokoušíme zachránit život nebo ho prodloužit, ale tehdy, když si stýskáme, soužíme se a v nitru
nejsme připraveni smířit se s úmrtím blízkého člověka jakožto s výsledkem projevu nejvyšší,
božské vůle. To, co se s námi děje v životě, směřuje k hromadění božské lásky v duši, a pokud pro
něco takového máme onemocnět nebo zemřít, pak onemocníme či dokonce odejdeme ze života.
Snahou nepřijmout boží vůli pak jen poškozujeme zásoby lásky jak v duši vlastní, tak v duši
zemřelého. Navenek samozřejmě máme právo na lítost, nespokojenost, ukřivděnost, cíle, přání i
vlastní vůli. Uvnitř však máme právo jedině na lásku. Pokuste se to pochopit a procítit."
Vrátila se asi za čtyřicet minut. Znovu jsem si ji diagnostikoval a jen jsem rozhodil rukama:
50 S. N. LAZAREV
"Je to neuvěřitelné, ale jste naprosto čistá. Neplodnost bývá důsledkem srůstů, a ještě horší je,
když schopnost rodit neblokují srůsty, ale ochablá činnost žláz. Vůbec nejhorší však je, když se
ženská plodnost uzavře v hladině pole. V poslední době je právě tato varianta nejčastější. Byl to
vlastně i váš případ, ale ‚teď se pole otevřelo a vaječníky znovu ožívají. Modlete se za své příští
potomky. Sebe-očistou i očistou svých budoucích dětí budete zároveň zlepšovat i stav jejich
příštího otce."
Když tato pacientka odešla, vzpomněl jsem si na jeden zajímavý případ, který mi ukázal, jak je
práce na sobě důležitá hlavně pro ženu. Na seanci ke mně přišla žena s celkem běžnými potížemi.
Prohlédl jsem si její pole a rázem mi bylo jasné, že její manžel může během roku či dvou zemřít.
"Pole máte víceméně čisté", řekl jsem jí, "ale vašemu manželovi hrozí rakovina žaludku, a to už
zanedlouho. Je zvyklý smýšlet o lidech příliš příkře a neustále má ke svému okolí nějaké výhrady.
Určitě by pro něj mělo smysl přečíst si mé knihy, nebo se alespoň podívat na kazetu s některou
mou přednáškou."
"To nemá smysl," zamávala rukama málem zděšeně. "On je profesionální voják. Na takovéhle
věci nevěří a žádné knihy číst nebude."
Jen jsem pokrčil rameny:
"V takovém případě jsem bezmocný. Tak ho aspoň připravte na to, že za pár měsíců se bude
muset podrobit komplexní lékařské prohlídce."
Rozplakala se.
"Copak se mu opravdu nedá nijak pomoct?"
"Víte co, tak to zkusíme," rozhodl jsem se při pohledu na její zoufalství. "Modlete se jen za sebe
a za své potomky. Očišťováním duší svých potomků budete zprostředkovaně dosahovat téhož i u
manžela. Je na vás vnitřně závislý a vaše práce na sobě se podepíše i na něm. Zkuste to."
Za hodinu se ta žena vrátila. Nahlédl jsem do pole jejího muže a jen stěží potlačil údiv:
"Já to nechápu, ale pole vašeho muže je naprosto normální. Modlete se dál - povaha vašeho
muže se určitě změní, protože pole má v této chvíli bez vady."
Dlouho jsem pak přemýšlel o tom, jak je něco takového vůbec možné, a pochopil jsem - žena
bývá od pozemských starostí oddělována mnohem častěji než muž. Fyzicky je ponižována už
každoměsíční menstruací a křehčí tělesnou stavbou, ale také ekonomicky, sociálně apod. Proto je
zacílenost na lásku u žen mnohem silnější, a podvědomá závislost mužské duše na ženě je značná.
Charakter muže, jeho osud a zdraví ze 60-80 % neurčuje on sám, ale jeho žena. Proto je správná
výchova ženy, její směřování k Bohu a láska zárukou zdraví a života nejen pro její děti, ale i pro
manžela. Všeobecně se má za to, že genialita je výsledkem inteligence. Když je moudrý otec, musí
být moudrý i syn. Když však kdosi před časem zkoumal rodiče géniů, přišel na jednu zajímavou
zákonitost. Otcové géniů mohli být lidé podprůměrní až primitivní, ale jejich matky byly vždy ženy
opravdu nevšední. Velikost lidské osobnosti je určována množstvím lásky, jíž je člověk schopen
udržet v duši. Géniové se rodí ženám, které jsou skutečnými individualitami, vynikají velkou
touhou a vůlí a ještě větší ochotou obětovat to vše ve jménu lásky.
Další ženě, která nemohla mít děti, jsem vyprávěl jiný příběh. Přihodil se mi na jaře roku 1996,
kdy jsem během návštěvy Izraele jel na výlet do Jeruzaléma.
"Tamhleto jsou arabské čtvrti města," ukazoval náš průvodce oknem autobusu. "Jestlipak víte,
proč mají arabské ženy tolik šperků a proč je všechny neustále nosí. Podle šarii má totiž muž
kdykoli právo třikrát zvolat ‚Odejdi, odejdi, odejdi' a žena pak musí do pěti minut opustit jeho dům
jen v tom, co má právě na sobě. Všechno ostatní tam musí nechat."
"A co se s ní děje dál?" zeptal jsem se.
"Její osud nikoho nezajímá."
"Stává se to často?"
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 51
"Popravdě řečeno jsem o takovém případu ještě neslyšel," přiznal se průvodce. "Arabské ženy se
zřejmě chovají tak, aby jejich manželé neměli k něčemu podobnému důvod."
Vnímal jsem to celé jako nadsázku, ale pravdou je, že ženy v Orientu jsou mnohem
ponižovanější než například v Evropě.
Žádný životní příběh a žádný životní styl nejsou nahodilé. Pokoušel jsem se pochopit, proč jsou
životní podmínky žen tak krušné. Čím je arabská žena inteligentnější a schopnější, čím tvrdší jsou
její zásady a vůle, tím dřív se ocitne na ulici. Její vůle, její přání, její já jsou dnes a denně
pošlapávány, stejně jako zásady, ideály, schopnosti a intelekt - a přesto musí muže nějak řídit,
přesto musí někam směřovat. A ona směřuje k tomu, co ji činí šťastnou, pomáhá jí ovlivňovat muže
a rodit děti - tedy k citu lásky. Proto je Východ, kde je žena v závislém postavení, přeplněn dětmi.
Západ je naopak stále neplodnější. Má newyorská pacientka mi například sdělovala:
"Nedávno jsem byla v Dallasu. Barevným se tam rodí normální zdravé dětí, kdežto běloši děti
téměř nemají. Jedna známá má holčičku, které chybí růstový hormon, a zatím je hrozně maličká.
Do čtrnácti let jí budou dávat hormonální injekce, aby stav věcí alespoň zčásti napravili."
Vzpomněl jsem si na zajímavý článek, věnovaný tomuto problému. V roce 1996 se ve Státech
narodilo na třicet tisíc dětí, kterým chyběl právě růstový hormon. O rok později jich mělo být již
dvakrát tolik. Důvod, proč se rodí tolik lidí malé postavy, je prostý. Je to snaha potlačit lidskou
pýchu. Když se dítě rodí s přílišnou pýchou a pocit vlastního významu překračuje nejvyšší
přípustnou mez, nemusí to vyvolat hned těžkou chorobu nebo smrt, ale právě zpomalení tělesného
růstu. Prudké zrychlení tohoto procesu v Americe svědčí o tom, že situace se pronikavě zhoršuje.
Vůle, kariéra, zásady se na Západě v žebříčku hodnot stále častěji ocitají výš než láska. Což
nevyhnutelně vede k neplodnosti. Dřív si žena jeden či dva životy odžila na Východě a hromadila
tam vnitřní pokoru a smír. Když se pak narodila na Západě, směřovala k nezávislosti, ke svobodě
tužeb, ale jejich projevy netísnily v duši lásku, protože vnitřní pýcha takové ženy nebyla nijak
vysoká. A ona zůstávala harmonická - i přesto, že její vědomí se programově soustřeďovalo na
lidské hodnoty. Dnes Východ přijal západní ideologii a soustavu hodnot. Západní individualismus
začíná vytěsňovat východní kolektivismus. Rovnováha budovaná po staletí se porušila. Výchova
kolektivního povědomí a tíhnutí k altruismu může pro děti nakonec být mnohem užitečnější než
sebelepší léky. Soudě podle všeho bude pro pozemskou ženu stále těžší přicházet do jiného stavu a
rodit. Jakmile se poruší přirozené mechanismy rovnováhy lidské duše, živelná harmonie musí být
nahrazena vědomou, soustředěnou prací na očistě vlastní duše.
52 S. N. LAZAREV
Modlitba
Kupředu se propracovávám dosti pomalu. Hlavní je ale nezůstávat na místě. V jistém okamžiku
se mě zmocnila lehká panika. Kdyby nepřišlo prozřeni shůry, kdybych směřoval od Boha dolů k
lidským hodnotám, nejdřív by se uzavírala ta nejvyšší a nejzávažnější lpění. Mohl bych bez
neblahých následků od obecného přecházet ke konkrétnímu. Člověk se dočká božského osvícení,
má pocit, že se stal mesiášem nebo svatým, a problém je pro něj v zásadě vyřešen.
Mně však Bůh nic nevnukl. Musel jsem začínat úplně odzdola, od píky. Povahou jsem dříč. Na
druhé straně však musím neustále zápolit s přirozenou leností, která mi nedovolí zbytečně plýtvat
silami. Po celá ta léta jsem se od nejobyčejnějších lidských hodnot doslova škrábal výš a výš. Tím,
že jsem odstraňoval lpění na hodnotách nižších stupňů, dostával jsem se na stále vyšší úrovně.
Toho jsem si na další cestě byl neustále vědom, proto jsem svou soustavu každé dva měsíce měnil a
přebudovával. "Co by se asi stalo, kdybych zůstal stát na místě?" napadlo mě mnohokrát. V
takovém případě by pro mě zůstaly neuzavřeny ty nejvyšší lidské hodnoty, z čehož by přirozeně
plynula obrovská agrese. Rozhodl jsem se zatím nic neanalyzovat a jít prostě dál.
Když mi pak lékaři našli metastazovanou rakovinu, nejdřív jsem zpanikařil, ale naštěstí jsem si
rychle vzpomněl na tento příběh:
Vikingové měli ve zvyku házet zajatce do jámy vlkům k rozsápáni. Když však byl nepřátelský
voják urozený nebo mimořádně statečný muž, dostával možnost zemřít důstojnou smrtí. Hodili mu
meč a on směl zahynout v boji. Na té rakovině mi připadalo nejnepříjemnější, že budu nucen umírat
pomalu, trýznivě a bez jakékoli naděje na obranu. A pak jsem najednou prohlédl – vždyť očista
duše, při níž člověk zapomíná na žádosti těla, takovou ochranou vlastně je. Musíme opustit vše
kromě lásky k Bohu a kráčet dál započatým směrem, měnit sebe a očišťovat svou duši. Je to těžká
práce, ale důvěřujme Bohu. Pomyslel jsem si, že když už je mi souzeno škrábat se k Pánu pěkně
odzdola, znamená to, že to tak má být - tím spíš, že když se dostaví prozření, člověk ani myslet
nemusí. Nezbývá než tisíckrát - znovu a znovu - propočítávat a analyzovat každý krok. Výhodou
každé komplexní soustavy je bezesporu to, že funguje samovolně. Newton objevil gravitační zákon,
a tento zákon funguje bez ohledu na přání a vůli svého objevitele. Přes jakékoli výhrady vůči mé
osobě prostě odhaluji zákony rozvoje duše, a ty fungují stejně objektivně. Věřit, nebo nevěřit v
gravitační zákon je stejně nesmyslné, protože pracuje bez ohledu na to, co si o něm myslíme. O
mých výzkumech platí totéž. I když jisté rozdíly tu přirozeně jsou.
Když se člověk snaží využívat mé soustavy čistě pragmaticky a z egoistických pohnutek, aniž
mění své nitro, může to pro něj skončit vskutku tristně. A má vina to rozhodně nebude. Co je však
nejdůležitější - mé výzkumy potřebují jak lidé nemocní, tak ti naprosto zdraví. Když se roznemůže
naše tělo, povšimneme si toho ihned a okamžitě se pokoušíme něco podniknout. Zato když churaví
duše, nejednou to ponecháme zcela bez povšimnutí. Když člověk na sobě pracuje a očišťuje svou
duši, četné nemoci a pohromy mohou zmizet a vůbec se neprojevit. Zatím zkrátka většinou ještě
nechápeme, že naplnění duše láskou k Bohu a k okolnímu světu je nejen obrovské štěstí, ale i
možnost zlepšit svůj charakter, osud a zdraví.
"Má soustava je berla, která vám pomáhá znovu vstát a začít chodit," říkám často svým
pacientům. "Jenže chůze s berlou, byť sebekrásnější a sebe-pohodlnější, valný smysl stejně nemá.
Dnes vidím jedna lpění, odstraním je, ale zítra mohou přijít jiná, ještě nebezpečnější. Orientujte se
na cit lásky v duši. V každé situaci se odráží celé spektrum lidských hodnot, bez ohledu na to, zda
jsou nám známy či ne. Ať se stane cokoli, uchováte si lásku k Bohu a zvětšujete ji. Není-li vaše
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 53
láska závislá na žádných nepříjemnostech, ponižování a křivdách, pokud je pro vás cit lásky vždy a
všude cennější než jakákoli jiná hodnota, pak mou soustavu ani znát nemusíte, a budete zdrávi a
šťastni."
"Modlíme se přesně tak, jak nás tornu učíte v první knize," říkají mi mnozí moji pacienti: "Pane,
dopřej mým nepřátelům zdraví a mně trpělivost."
"Za prvé vás musím upozornit na to, že to jsem neřekl já, ale že to jedna babka kořenářka
poradila mé známé. Když chceme být zdrávi, musíme tím chápat především zdraví duševní, a to
přichází tehdy, když nejvyšším štěstím je pro nás láska k Bohu. Abychom dokázali pomoci jiným,
musíme především očistit sami sebe. Když se za někoho modlíte, ale přitom jste nedali do pořádku
sami sebe, pak jen přenesete jeho vnitřní špínu do vlastního pole."
"A co modlitba ve vaší druhé knize?" zeptal se mě jeden pacient. "Tu se modlit mohu?"
"Víte - neřekl bych, že jsem dozrál k tornu, abych mohl jiným lidem diktovat texty modliteb.
Dejme tornu, že jsem psal o tom, že všechny pozemské hodnoty jsou prostředkem hromadění
lásky k Bohu - ale kromě pozemských jsou tu ještě také hodnoty nezemské. Například kontakt s
budoucností, osud, vůle atd. Proto když se modlím já sám, prosím, aby pro mě jakékoli lidské
hodnoty byly jen prostředkem k hromadění lásky k Bohu. V každém případě modlitba, ve které se
člověk obrací k Bohu, opakuje, že nejvyšším štěstím pro něj i jeho potomky je nahromadit v sobě
lásku ke Stvořiteli, pomáhá jak duši, tak tělu. A když člověk prosí o odpuštěni za to, že pro sebe
učinil nejvyšším cílem pozemské hodnoty, a proto se nemohl smířit s jejich ztrátou a projevoval
agresi, ta modlitba pomáhá také. Takže modlit se každý může vlastními slovy. Hlavním posláním
modlitby je zříct se svého já a všech lidských hodnot a pocítit, že naším nejvyšším já je Bůh a
láska."
Láska sama o sobě není lidským citem, ale citem božským, a čím víc jí v srdci máme, tím víc se
člověk připodobňuje Bohu. Okolní svět milujeme zbytky lásky k Bohu, a rozměry lidského štěstí a
možnosti ho mít jsou dány mírou lásky k Bohu v naší duši.
Zatímco jsem diktoval právě tyto řádky, zadrnčel telefon. Byla to má dlouholetá pacientka.
"Narodilo se mi dítě, chlapeček, všechno bylo v pořádku. Pravda, po čase dostal do jednoho oka
silný zánět spojivek. Nic jsme s tím nedělali, uzdravil se sám od sebe. Pak přišly i jiné potíže, ale
taky pominuly. Dnes je všechno v naprostém pořádku."
"Nene, všechno není v pořádku," namítl jsem. "Podvědomá agrese ve vašem chlapci dosahuje
dvou set jednotek. To by mohlo být velice nebezpečné pro jeho příští ženu, takže po třetím roce
života by mohl začít být dost nemocný. A důvodem jste vy sama. V minulém i v tomto životě jste
byla velmi žárlivá a urážlivá a nesete si to s sebou dál."
"Máte pravdu, bývala jsem hrozně žárlivá," přisvědčila.
"Jakmile se začne aktivně rozvíjet vědomi dítěte a zrodí se v něm pocit vlastní individuality a
významu vlastního já, aktivizují se podvědomé programy, jichž je nositelem. Výbuchy nenávisti a
žárlivosti k budoucí ženě blokoval ten zánět spojivek. Pak se ale program zkázy obrátil o sto
osmdesát stupňů a proměnil se v program sebezkázy. Zastavení programu se projevilo dalšími
nemocemi. Protože jste mu nedávala žádné léky, ale modlila jste se, podvědomá agrese dítěte se
snížila téměř na polovinu, ale stále ještě zůstává dosti vysoká. Proto byste se měla modlit jak za
sebe, tak za něj i jeho potomky ještě hodně dlouho a hodně usilovně. Pak byste měla modlitbám
naučit i chlapce samotného. První a nejdůležitější, co musí pochopit, je, že vše pomíjí, jen láska k
Bohu zůstává. A že největším štěstím v životě je střádat v sobě lásku k Bohu a k okolnímu světu.
Do budoucna by měl vědět, že ho nezradí ani jediný člověk. Zradami, křivdami a ústrky bude jeho
duši léčit Bůh a lidé, kteří ho obklopují, budou jen prostředkem této léčby. Musí pochopit, že
křivdu nikdy nesmíme zadusávat do svého nitra a že ji nesmíme dlouho držet v duši - jinak začne
bolet. Když budete správně vychovávat jeho i sebe, všechno bude v pořádku."
54 S. N. LAZAREV
Sotva jsem zavěsil, zaplavily mou duši vzpomínky na první případy odstraňování křivd. Obrátil
se na mě tehdy jeden známý.
"Už tři měsíce mám dost těžkou bronchitidu a žádné léky nezabírají. Lékaři jen krčí rameny.
vyzkoušel jsem všechno, ale efekt veškerý žádný. Věc je přitom asi opravdu vážná."
"Blahopřeji ti," utrousil jsem suše, "je to začínající tuberkulóza."
To ho opravdu polekalo.
"Dá se s tím něco dělat?"
"Samozřejmě. Přestaň se zlobit na svou ženu."
Jen podrážděně mávl rukou.
"Copak se na ni člověk může nevztekat? Dnes a denně mě připravuje o zbytky nervů!"
"Máš před sebou docela jednoduchou volbu. Buď se přestaneš věčně urážet na svou ženu a
uzdravíš se, nebo se tuberkulóza rozjede naplno, a pak už ti nebude pomoci. Pochop jednu věc -
když tě někdo ve tvém okolí ponižuje, znamená to, že jsi příliš pyšný. Proto začni u sebe, modli se
a proměňuj své nitro. A když budeš cítit, že ukřivděnost pořád nepomíjí, nesmíš ji především
nechávat ve svém nitru. Vykřič se, roztřískej talíř nebo tak něco."
Zamyslel se a pak odešel.
Pár dní nato mi zavolala jeho žena:
"Poslouchej, cos to s tím mým chlapem provedl?"
"Copak?" zajímal jsem se upřímně.
"Nedávno jsme opravdu luxusně obložili koupelnu. Já mu jako obyčejně něco vytkla, on neřekl
nic, jen popadl kladívko a obklad prostě vytřískal. Pak skočil k příborníku a zničil ho taky."
"Potřebuješ celý příborník, nebo zdravého muže?" zeptal jsem se jí.
Povzdechla si.
"No dobře, tak já zkusím být laskavější."
Do týdne bronchitida bez jediného léku zmizela.
Situace ve světě se dnes mění velmi dynamicky. Síla našich emocí s každým rokem roste. Stále
častěji vidíme souvislost mezi negativními emocemi a našimi nemocemi a neštěstími. Počet
nešťastných rodin se pronikavě zvyšuje, a my přitom nepovažujeme tento symptom za signál
pohromy, která se na nás valí. To vypovídá o tom, že pomíjíme lásku k Bohu a nápadně se
orientujeme na pozemské hodnoty. Z toho zase plyne, že nemoci, pohromy a katastrofy už nejsou
za horami. Vidím to skoro pokaždé, jakmile se dostanu do styku se svými pacienty.
Asi před hodinou jsem byl požádán, abych zavolal jedné ženě. Její problém je zdánlivě banální -
opustil jí manžel. Až do této chvíle bylo, alespoň podle jejího mínění, všechno v pořádku. Jedině že
muž často pil a někdy byl opilý i několik dní. Podíval jsem se do pole té ženy a zjistil jsem, že má
velké problémy s dětmi. Prosil jsem ji, aby mi řekla jména svých dětí. V poli nejstaršího z nich -
dcery - jsem zaznamenal známý hieroglyf možné smrti.
"Před několika dny jsem hovořil s jednou paní," začal jsem líčit své pacientce. "Také v její
rodině bylo zdánlivě vše normální. Manžel byl to, čemu se říká dobrý otec rodiny. A pak jednoho
dne přes veškerá tvrzení, jak rád má svou ženu a dceru, odešel k jiné ženě. Přitom bylo vidět, jak se
trápí - domů sice nechodil, ale neustále telefonoval."
"To vypadá, jako by ho někdo uhranul."
"Mýlíte se," řekl jsem ženě. "Vaši dceři je právě čtrnáct let. Vy sama jste v minulém životě příliš
lpěla na ideálech, zásadách, duchovnosti a ušlechtilostí a nebyla jste schopna snášet hádky, zradu,
křivdu a zkázu mezilidských vztahů. Přesně tak jste vychovala i svou dceru. A ona právě teď
vstupuje do života a měla by podstoupit zkoušku, v níž ji všechny tyto ústrky osudu čekají. V této
zkoušce je prostě předem poražena. Otec podvědomě cítí, že život své dcery může zachránit jedině
tak, že zpřetrhá všechny rodinné svazky. Vaše nepochopení situace a zrod programu sebezkázy
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 55
však děvčeti neumožnily projít ani touto usnadněnou zkouškou. Pro vás teď hlavním cílem nesmí
být návrat muže zpět, ale záchrana dceřina života. První, co musíte udělat, je potlačit lítost nad tím,
co se stalo, i svou nespokojenost. Zbavte se výhrad vůči všem mužům, které jste v životě potkala,
zejména před početím a během těhotenství. Všechno dceři vysvětlete. A přehrajte jí kazetu s mou
přednáškou. V této chvíli pusťte z hlavy všechno kromě lásky k Bohu. To je vaše šance, pokuste se
jí využít."
Tento příběh jsem své pacientce líčil telefonicky.
"Jste teď ve stejné situaci," řekl jsem. "Vaše dcera také může zemřít. Ani ona neprošla
zkouškou, jíž by v tomto věku měla být vystavena. Situace je ale tentokrát o to složitější, že jde
především o záležitosti vaší vlastní osobní karmy. V zásadě jste člověk téměř čistý, ale v minulém
životě jste byla velice urážlivá a žárlivá a navíc takzvaně superzásadová. Váš vnitřní stav určoval
osud a charakter dcery, a vaše vnitřní soustava hodnot se významně podepsala na manželově vidění
světa. Také on byl urážlivý a žárlivý, aniž by mu k tornu někdo zavdal důvod. Náboj agrese, který
jste si přinesla z minulého života, vám zatím bylo umožněno odstranit jen jednou - během
těhotenství před narozením dcery. Průběh zkoušky byl klasický - žárlivost, křivdy, zmarněné
zásady a ideály. Vy jste ale této možnosti nevyužila. Místo abyste dceru očistila a zachránila,
naopak jste ji potřísnila. Každý váš záchvat ukřivděnosti se pak promítal do duše manžela. Posílila
se v něm podvědomá žárlivost, tedy agrese proti vám. Ta se proměňovala v program sebezkázy,
blokovaný pitím. Život dcery a osud muže je v tuto chvíli plně závislý na vás a na tom, jak na sobě
dokážete pracovat."
Na několik vteřin se rozhostilo ticho.
"Velmi mi pomohla vaše druhá kniha," řekla nakonec žena. "Vůbec nevím, co bych si jinak
počala."
"Za normálních okolností by vaše dcera během roku či dvou zahynula nebo by musela zápolit s
těžkou chorobou či úrazem. Vy sama byste se za nějaký čas dočkala těžkého zánětu močových cest.
Teď se ale všechno ještě dá změnit. Bude vám těžko, ale tím, jak budete v modlitbách za svou
dceru a její potomstvo až do hloubi duše prosit, dokážete ledacos napravit. Hlavní je neustat,
nezoufat si; v každém případě začněte pokáním. Zbavte se výhrad vůči Bohu, na nějž útočíte skrze
okolí i skrze sebe samotnou. Hodně se zlobíte sama na sebe, na. osud, a zprostředkovaně tedy i na
Boha. Tento útok na lásku ve své duši jste předala i svým dětem a jejich potomkům. První týden se
proto modlete za to, abyste se zbavila zášti k Bohu. Po týdenním pokání rezignujte na všechny
lidské hodnoty a modlete se, aby se nejvyšším štěstím pro vás i vaše potomstvo stala láska k Bohu."
Zavěsil jsem. Za hodinu jsem si na dálku prohlédl pole té ženy a s uspokojením jsem mohl
konstatovat, že místo potrhaných černozelených cárů se v něm rozklenula stříbřitě blankytná záře.
Distančně jsem zkontroloval i pole děvčete. Místo smrtelné deformace se v jejím poli objevily duše
obou rodičů, a druhé dítě, také holčička, mělo naprosto čistou a nádhernou auru.
To znamená, že by vše mělo být v pořádku.
56 S. N. LAZAREV
Bojová uměni
Několik let jsem chodil na kursy karate, protože se mi tento sport velmi líbil. Nesmyslné
pěstování svalstva, jemuž propadá tolik lidí, mě naopak ani trochu nelákalo. Vždy se mi líbila ta
sportovní odvětví, která v člověku zároveň rozvíjejí intuici, rychlou reakci, schopnost kontrolovat
situaci a disciplínu a při nichž bylo sebeovládání našeho těla i ducha důležitější než prostá fyzická
výkonnost. Chodil jsem postupně do několika oddílů, protože někteří trenéři učili jen obyčejné "dát
přes hubu". Jenže na to stačí dobře se naučit jeden účinný chvat a zautomatizovat si ho - to pak na
ulici klidně vyřídíte i odborníka. Všichni ti trenéři se v zásadě dělili na šarlatány, kteří toho hodně
ukázali, ale nic vás nenaučili, mlátiče, co uměli zasadit onu důležitou ránu a ve svých svěřencích
jen pěstovali zvýšenou agresivitu, a konečně na vzácné profesionály, kteří karate učili jako umění.
Protože v koncepci výuky bojových umění chyběla psychologická příprava, i u těch, kteří se
pokoušeli k věci přistupovat jako k filozofii, vše postupně degenerovalo v kult síly. Kult síly ovšem
trvale vyžaduje oběti. Postupně tak degeneruje tělo, a poté i duše.
Pokoušel jsem se přejít od obyčejné rvačky k nějakému zobecnění a jít dál, tedy od čistě
silových chvatů postoupit k rozvíjení reakcí, zdokonalování techniky a tak podobně. Nedařilo se mi
to. Za prvé nejsem dost vynalézavý. Za druhé - pokud v životě něčemu nerozumím, nedokážu se
tím zabývat. Nakonec jsem sportu nechal, ale touhy pochopit, co jsou to bojová umění, jsem se
nezbavil. Musel jsem však za tímto účelem důkladně pochopit čínskou, indickou a tibetskou
filozofii. K tomuto tématu jsem se periodicky vracel několik let.
Ve stylu a školách bojového umění je značný rozdíl. Nová koncepce vždy přináší novou školu, a
kvalita filozofie se rychle potvrzovala nebo naopak vyvracela praxí - bojová umění jsou totiž
báječným nástrojem filozofického poznávání světa. Čím opravdovější byla cesta člověka k poznání
světa, k filozofii, k náboženství, zobecnění, tím vyšší úrovně mistr nebo jeho žáci dosahovali v
bojových uměních. Proto nejlepší školy existovaly při tibetských klášterech. Právě tam vznikly
unikátní techniky duchovního a fyzického rozvoje. Hlavní je neoddělovat duchovní poznávání
světa od fyzického. Bez trvale uplatňovaných duchovních praktik bojová uměni degenerují. Dlouho
jsem nemohl pochopit, proč bez absolutní duchovní vyrovnanosti nelze dosáhnout vyšší úrovně a
skutečného mistrovství. Na Východě se tomuto stavu říká "klidná voda". Během souboje nemá
smysl přemýšlet a analyzovat. Tomuto stavu se zase říká "prázdný rozum".
Pověst praví, že jeden mistr dokázal během souboje natolik zmrazit své vědomí, že si dost
dlouho po skončení zápasu nedokázal vzpomenout ani na zbraň, kterou držel v ruce, a dokonce ani
na vlastní jméno. Naprostou a nevysvětlitelnou záhadou mi ale bylo, proč se má člověk vědomě
připodobňovat zvířeti. Copak to je nějaké umění, to je nějaký rozvoj? Proč se člověk musí ve jménu
vítězství zříci všech přání, dokonce i přáni zvítězit?
A proč musí být potlačeno i přání žít? A proč většího úspěchu dosáhne ten, kdo absolvoval rituál
umírání a smrti a v okamžiku souboje se považoval za mrtvého?
Nechápal jsem tehdy například, proč byl u sibiřských šamanů za bezpodmínečný považován
obřad spění k smrti - netušil jsem totiž, že i tady jak fyzické, tak duchovní praktiky vycházely z
identických zásad.
Nevěděl jsem ani, proč po zasvěcení bývali šamani často a dlouho nemocní a proč se to
považovalo za dobré znamení. Proč se nejlepším šamanem a nejlepším vojákem stával člověk,
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 57
který měl v životě hodně nepříjemností a potýkal se s opravdu nezáviděníhodným osudem.
Odpovědi na tyto otázky jsem dostal až mnohem později, když jsem se začal zabývat
bioenergetikou.
Má metoda nakonec měla hodně blízko právě k bojovým uměním. Za prvé proto, že ve snaze
pomoci svým pacientům vždy riskuji svůj vlastní život a zdraví. Ba ještě víc - zdraví a životy svých
příbuzných. Zaříkávačky, které praktikují trvale, mají jedno zajímavé úsloví: tohle není moje krev.
Když během dvou tří seancí nezaznamenají žádný pokrok, vědí, že je lepší všeho nechat, protože
jinak by celá věc mohla moc špatně dopadnout. Někdy si zaříkávačka už během prvního sezení
uvědomí tak silný odpor shůry, že rovnou řekne: "Ten, kdo vaše potíže způsobil, je silnější než já.
Do souboje s ním se pouštět nemohu."
Protože jsem si předsevzal, že se za žádnou cenu a ničím nenechám zastavit, má tvrdohlavost
mohla vyústit jen ve tři konečné varianty.
Za prvé: v úplné zastavení léčitelské praxe.
Za druhé: v nemoc a smrt.
A za třetí, což je varianta nejsvízelnější: musím proměnit porážku ve vítězství, tedy včas
pochopit, zač jsem trestán, a povznést se nad chorobu, tedy vymodelovat tu chorobu v sobě (nebo
tak řečeno vzít ji na svá bedra) a pak dalším rozvíjením celé soustavy tuto nemoc překonat.
V kontextu bojových umění to vypadalo přibližně takto: škola neustále mění své postupy, které
proměňuje a obohacuje, stejně jako filozofické koncepce a vnímání světa coby celku. To je v reálu
dosti složité. Tak tedy - moje léčitelská koncepce během svého vývoje dokazovala svou relevanci či
naopak nedokonalost přímo v léčebné praxi, a to velmi rychle. Nový model se buď do mé činnosti
zapojoval stále aktivněji a pomáhal léčit stále nové pacienty, nebo se naopak neosvědčil a mohl být
odložen. Lidská duše je pro poznání polem vskutku nedozírným, takže dokonce i ty nejvelkorysejší
filozofické koncepce bylo možné prověřit dosti brzy. Vidění karmických struktur ušetřilo mně i
ostatním stovky let. Kdybych vycházel z klasické analýzy faktických událostí a z té pak
odpovídajícím způsobem vyvozoval závěry. a koncepce, potřeboval bych na stejný úkol dobrých
osm století. Supercitlivá zkušenost mi pomohla vyrovnat se s celým problémem daleko rychleji.
Vraťme se ale k bojovým uměním. Nedávno jsem seděl v jedné společnosti a několik trenérů
karate se na mě obrátilo s neobvyklou prosbou.
"Zaznamenáváme u našich žáků podobné symptomy. Za prvé v nich vzrůstá sklon ke krutosti a
trvalá touha předvést svou sílu
v praxi. Možná to zprostředkovaně mělo vliv i na to, že během tréninků přibylo zranění. Všimli
jsme si ale také, že v rodinách našich svěřenců dochází k většímu počtu neštěstí a smutných
událostí. Zatím se nám bohužel nedaří změnit situaci k lepšímu. Dobře chápeme, co nám nejvíc
schází. Je to teorie bojových umění. Víme, že pojetí morálky a mravnosti by ve školách bojových
umění nemělo být živelné, ale plně vědomé. Jenže my rámcovou koncepci karate prostě nemáme.
Nemohl byste nám nějak pomoct?"
Koncepci jsem přirozeně neměl, ale protože velmi rád improvizuji, pokusil jsem se ji vytvořit
ihned, formou kratší přednášky. "Četli jste mé knihy?" zeptal jsem se úvodem. Ukázalo se, že ano,
a to dosti pozorně.
"Zkusme tedy uvažovat logicky. Z hlediska mé soustavy jsou vaše školy nemocné. Růst vědomé
a podvědomé agrese zvyšuje počet úrazů, neštěstí a úmrtí. Což znamená, že vaše podvědomá
orientace nebude úplně správná. A k tomu si připočtěte i nedokonalý náhled na svět. Navenek to
možná vypadá paradoxně, ale je to tak - čím většího množství duchovních technik pro rozvoj
schopností budete užívat, tím rychleji bude vzrůstat podvědomá agrese vašich žáků. Duchovnost je
58 S. N. LAZAREV
neobyčejně výkonná páka, a pokud její sílu napřeme nesprávným směrem, stává se mnohem
nebezpečnější.
Možná se to bude zdát zvláštní, ale když člověk lpí na penězích, bývá to pro něj méně
nebezpečné než lpění dejme tomu na cílech a zásadách. Proto musejí být ve východních filozofiích
přítomny principy, pojmy, světový názor, které umožňuji uzavřít podvědomou agresi -jinak by
bojové školy dlouho existovat nemohly. To znamená, že tu musejí být techniky odstraňující
závislost na duchovních hodnotách. Pokusme se teď porozumět celé situaci v rámci mé soustavy.
Jestliže proanalyzujeme vývoj názorů člověka, spatříme evoluci od hmotných představ ke stále
vyšším duchovním vrstvám. K tomu, co je to svět kolem nás a jakými zákony se řídí. Jak si pravěké
kmeny představovaly nadpřirozené síly. Duchové pro ně byli ztělesněním síly a převahy, a protože
sil bylo v okolní přírodě mnoho, muselo být hodně i duchů. Hlavní v našem životě je síla. Tato
koncepce ale dlouho vydržet nemohla a s rozvojem myšlení se postupně musela proměnit. Živelní
nositelé takovéto koncepce, dinosauři, dávno a dávno vymřeli.
Lidé postupně začínali chápat, že schopnosti jsou důležitější než prostá síla. Nejpodstatnější na
světě duchů a bohů jsou - viděno lidskýma očima - jejich schopnosti a možnosti, které
mnohonásobně převyšují možnosti a schopnosti člověka. Člověk se modlil k pohanskému bohu,
aby s ním splynul nejen v jeho síle, ale i v jeho schopnostech. Zrodil se tak pocit jednoty. Uplynul
zase nějaký čas, a lidé dospěli k názoru, že ještě důležitější než schopnosti je inteligence. Světlo
světa spatřilo povědomí univerzální jednoty světa. Bůh je nejvyšší rozum, začali tvrdit filozofové.
Bůh je idea, která řídí svět. Postupně se však ukázalo, že člověk, obdařený silnou vůlí a
velkorysými tužbami, může dokázat ještě víc. Bůh je univerzální vůle, začali se domnívat
filozofové. Základními stavebními kameny našeho já je život, vůle a touha. Jenže vzhledem k
tomu, že lidské já je částí kolektivního vědomí v prostoru a čase, je podstatnější než jeden
konkrétní život. To, čemu říkáme duše, je větší než naše já. Ti, jimž říkáme "lidé s velkou duší",
také předčili jedince s mohutnou vůlí a nevyčerpatelným životním potenciálem. Jako duchovní
vůdcové společnosti předčili i vladaře. Filozofové, kteří přicházeli s takovými lidmi do styku a
zobecňovali představy, jež si o nich učinili, poté tvrdili, že Bůh je světová duše. A může být ještě
něco většího než kosmická duše? Může. Jsou to božské zákony. Ten, kdo dospěl až na tuto úroveň,
se stával prorokem a mesiášem.
Je někdo výš než prorok nebo mesiáš? Ano. Je to jakýkoli člověk, třeba i ten nejprimitivnější,
který v sobě uchoval cit lásky i poté, kdy se mu zhroutilo všechno, co můžeme považovat za lidské
či světské hodnoty. Z tohoto citu se rodí vše ostatní. Všechno z něj vychází a do něj vše odchází.
To světu svým chováním dokazoval poslední spasitel, a přesně to pochopili i jeho následovníci. A
přestože filozofové celého světa Boha nazývají jednou nejvyšším rozumem, jindy nejvyšší ideou,
vůlí nebo zákonem, před dvěma tisíci lety bylo řečeno: Bůh je láska. Člověk při poznávání světa
vždy kráčel dvojí cestou. Přání uchovat v sobě cit lásky v jakékoli situaci pomáhalo na svět
schopnosti rozumět zákonům. A také prorokům a mesiášům. Přikázání, která nám zanechali, jejich
informační pole, se uchovávala po staletí a tisíciletí a zušlechťovala kulturu národů a civilizací.
Respekt vůči těmto přikázáním, duchovní praktiky, jež po sobě zanechali velikáni, daly vzniknout
celým generacím duchovních vůdců, bez nichž jakýkoli stát postupně degeneruje. S jejich pomocí
se pak formovala všelidská morálka, ideologie i právní normy. Z toho všeho zase vznikaly
společenské i exaktní vědy. Jakémukoli ekonomickému řádu musejí předcházet hlubinné teoretické
koncepce. Zároveň poznání probíhalo prostřednictvím stále většího počtu zkušeností. Klasifikace
jevů okolního světa, srovnání, analýzy, experimenty a zkušenosti vedly k rozvoji schopností a
intelektu. A ti, kteří se neomezili jen na toto, šli ještě dál - k duchovním cílům a principům.
Z náboženství se rodila věda. Věda vytvářela systémové chápání světa. A pak, v průběhu
rozvoje, stále víc tíhla zpět k náboženství, což nakonec povede k jejich propojení v rámci nového
vnímání světa, kde se nebudou navzájem potlačovat a vylučovat, ale naopak doplňovat a
obohacovat. Takovéto poznání bylo vlastní každému vývojovému procesu. V bojových uměních
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 59
všechno vždy začínalo od síly. Vysoká postava a mohutné svaly byly ideálem pro každého, kdo v
procesu poznávání stál teprve na začátku.
Postupně však začala vítězit jiná tendence. Obratný protivník porážel silnějšího, ale
primitivnějšího soka mnohem častěji a rychleji než naopak. Cílem se stala technika a rychlost
reakce, kdežto síla úderu, váha a vzrůst ustoupily do pozadí. Uplynul nějaký čas a ukázalo se, že ti,
kteří vypracovávají chvaty a jejich kombinace, vítězí nad těmi prostě obratnými. Ukázalo se, že
rozum je důležitější než fyzické předpoklady. Fyzické schopnosti a rozum se musely proměnit v
principy a ideje, a chvaty a techniky se postupně skládaly v obecný styl. Mistr, jenž si takovýto styl
osvojil, vítězil nad soupeřem, který byl často fyzicky zdatnější a rychlejší.
Vůle je výrazem realizace našich přání, související s filozofickým chápáním světa. Jednotlivé
styly se také spojovaly a vytvářely školy. Zakladatelé škol pracovali s filozoficko-volním
principem. Čím víc duchovnosti a vnitřní ušlechtilosti zakladatel měl na podvědomé i vnější úrovni
tím úctyhodnější byly úspěchy jeho školy.
Nejoslnivějších výsledků mohl dosáhnout jen ten, kdo chápal, že světem nevládne rozum, idea
nebo vůle, ale láska. A člověk, který si před sebe jako cíl postavil hromadění lásky k Bohu, ovládl
situaci dřív, než vznikla - takže zápasník i světec dělají vlastně totéž: kontrolují situaci. Jen měřítka
jsou různá.
Z toho plyne, že smyslem bojových umění je poznání světa, k němuž dochází rozvojem
schopnosti kontrolovat situaci. A proto aby člověk mohl dosáhnout mistrovství v bojových
uměních, musel začínat nikoli posledním, ale prvním článkem - pocitem kontaktu se Stvořitelem,
pocitem bezmezné lásky, který přestal záviset na absolutně všech lidských hodnotách. Tomuto
stavu se říkalo "samadchi". Dosahovalo se ho v první řadě potlačováním kontroly nad situací a
obratem k lásce. Když toho člověk nebyl schopen, cesta k nejvyšší dokonalosti se mu uzavírala.
Leckdo to dobře chápal, a celá léta či dokonce desetiletí se snažil k tomuto stavu dospět. K tomu
bylo zapotřebí zcela odpojit vědomí, odpojit se od svého lidského já, rozloučit se se všemi svými
tužbami. Když člověk situacemi procházel na pomezí smrti nebo dokonce za ním, a pak se vracel
zpět, destabilizace jeho lidského já byla dostatečně vysoká, což mu úkol usnadňovalo.
Ne vždy se však člověk dokázal vrátit. Proto se tak -často užívalo halucinogenů a speciálních
psychických technik, jež zpřetrhávají kontakt s okolím a s hodnotovým viděním světa. To, čemu
říkáme "vnímání okolního světa" a "lidské já", je v zásadě fenomén téhož řádu. Rozrušování logiky
okolního světa je zároveň destabilizací našeho já. V buddhismu se často nastolovaly paradoxní
otázky a běžné bylo nelogické, nevysvětlitelné chování učitele. Tím, že žáka neustále vyváděl z
míry a bořil soustavu jeho logických vazeb, rušil učitel také jeho lpění na lidských hodnotách.
Příznivé pozadí pro hledání božského ve vlastní duši bylo po měsících a letech trpělivého cviku
stále silnější. Mnozí učitelé v Tibetu své žáky na několik let proměňovali v poslušné otroky, dokud
se jejich já nerozptýlilo v přání splynout s Nejvyšším. V tibetských klášterech pěstovali jednu
velice neobyčejnou vstupní zkoušku. K uchazeči přistoupil učitel a zničehonic ho bolestivě udeřil
do tváře. Když se žák svalil v bezvědomí jako podťatý, byl přijat. Když naopak zůstal na nohou,
nepřijali ho. Orientace na vlastní já, na obranu svého ega, byla příliš silná a ke skutečné mnišské
výuce nevhodná.
Vraťme se ale ke stavu "samadchi". Ten, kdo tohoto stavu dokázal dosáhnout, žil v situaci, kdy
byl sám už bezmocný, po několik generací ve svých žácích, a jeho vnitřní prozření se upevňovalo,
dávalo vzniknout novému nazírání světa, novým směrům a novým stylům. Tak tedy - na začátku tu
musí být stav vnitřního osvícení. Pak činy, v nichž nejsou obsaženy ani tužby, ani vůle. Naše přání
jsou zpravidla skrytá. Přání se objevilo, realizovalo se a zmizelo. Skryté a přetržité je i naše já, naše
vědomí. Proto plynulé, hladce na sebe navazující pohyby, vykonávané po dlouhé hodiny, dokázaly
odpojit lidské vědomí a pak výsledky, jichž žák dosahoval, neposilovaly jeho významnost. Když se
jeden takovýto úkon několik hodin neustále opakoval, zrušilo to schopnost hodnocení, logické
úvahy a analýzy. Cvičení za doprovodu rytmického bušení podobně jako šamanský. buben
60 S. N. LAZAREV
zastavovalo vědomí, a v okamžicích tíhnutí ke schopnostem, cílům, vůli a tužbám dotyčný
nesrůstal s lidským já. Aby člověk v procesu výuky neskončil v tenatech lidských hodnot, intelektu
a vůle, žáci museli plnit úkol, který se souboji bezprostředně nesouvisel. Dejme tomu, že nejdřív se
žáci dostávali do jistého stavu a pak, při odrážení úderů, se pokoušeli tento stav si uchovat. Nejdřív
byly výsledky těch, kteří o odražení útoků soustředěně přemýšleli, mnohem lepší, ale postupně se
karta obrátila a vysoko navrch měli ti druzí.
Jeden z učitelů bral do ruky lžíci, v níž leželo vejce, a procházel mezi dvěma řadami žáků, kteří
na něj útočili. Všechny rány odrážel, ale vejce přitom nepustil. Něco takového byl schopen dokázat
jedině člověk, pro nějž údery, obrana a útok jednou provždy přestaly být cílem. Nejdůležitější pro
něj bylo dosažení stavu naprosté vnitřní odevzdanosti, a tudíž nezávislosti. Udržet vejce v popsané
zkoušce dokáže jen člověk s mimořádnou vnitřní stabilitou. Souboje sloužily k posílení tohoto
stavu. Čím zanedbatelnější je úder, útok a obrana pro naše vědomí, tím méně jsme na nich závislí a
tím většího úspěchu můžeme dosáhnout. Je jeden velkolepý prostředek, který existuje již
odnepaměti, a to je právě hra. Prostřednictvím herních situací rozvoj schopností, intelektu a vůle
probíhá daleko rychleji.
V buddhistických školách bojových umění se kromě her pěstujících odolnost, reakci a smysl pro
kolektivní vědomí užívalo jednoho zajímavého postupu. Žák se ztotožňoval s nějakým hrdinou
nebo známým mistrem, zcela se proměňoval a v tomto stavu ducha pak podstupoval boj. Také
sebe-ztotožnění s nějakým zvířetem je schopno cele eliminovat vědomí a dosahovat skvělého
efektu. V moderních školách karate je však výuková soustava vybudována velmi nepřirozeně.
Začátečníka zprvu učí umění zasadit ránu, a teprve pak ji přijímat a bránit se. Čím větší množství
chvatů a úderů učitel umí předvést, tím je považován za zdatnějšího. Při takovémto vztahu k věci se
však mistrem nikdy nestane. Vzpomínám si, jak jsem se snaživě učil blokům a ostře jsem odrážel
ruku nebo nohu do strany. Pak se ale ukázalo, že takovéto bloky jsou nepříliš účinné a že blok by
měl být klouzavý. Ruka nebo noha útočníka se naopak má přitáhnout až k sobě, a teprve pak
odhazovat.
Pak jeden z nejlepších trenérů, u něhož jsem se učil, velmi lapidárně prohlásil: ‚První, co musíte
udělat, je uniknout ze směru, jímž je útok veden.' A hned nato se zeptal: ‚Kdy je útočící
nejzranitelnější?' Všichni začali hádat: když dokončí chvat, když chvat provádí a podobně...
Ukázalo se ale, že útočící je nejzranitelnější těsně před útokem. Skuteční mistři dokážou útočníka o
rozhodující půlvteřinu předstihnout právě ve chvíli, kdy se k ofensivě připravuje. Člověk je totiž
nejzasažitelnější v okamžiku, kdy neuvažuje o obraně, a to je právě těsně před výpadem.
Objevuje se tu však jeden problém. Abychom mohli zaútočit, musíme se nejdřív vcítit do
vnitřního stavu soupeře a přesně postihnout okamžik rozhodujícího výpadu. Abychom dokázali
provést klouzavý blok, musíme odhadnout, jaký úder hodlá protivník zasadit a kam bude směřovat.
To.znamená, že nejdůležitější není úder a obrana proti němu, ale vyhodnocení útočníkova pohybu,
zvýšená kontrola nad situací, umění zaznamenat každý pohyb už ve chvíli, kdy se teprve rodí. Ale
abychom pocítili rodící se pohyb, musíme informace odečítat v hladině pole. Proto první rok dva
žák úder ani způsob obrany nepotřebuje. Postavte prostě žáka ke zdi a několik lidí ať se do něj po
řadě strefuje míčem. Po několika měsících výcviku si hodnocení pohybů i reakce na ně dokonale
zautomatizuje. Když pak dokáže před každým tréninkem odpojit vědomí, emoce a vůli, je schopen
pohyb zaznamenat ještě dřív, než vznikne. Intuitivní aktivita se značně posílí, když se cvičí se
zavázanýma očima.
Jednou jsem v televizi viděl trénink kung-fu. Na zemi seděl člověk s rukama zavázanýma za
zády a do obličeje ho v půlvteřinových intervalech šťouchali holí, omotanou na konci kouskem
hadru. Bylo naprosto nepochopitelné, jak před těmi útoky stačil uhýbat. Tady mohla pomoci jedině
blesková hodnocení pohybů. Hlavní v bojových uměních není úder, útok a obrana, ale rozeznávání
a kontrola pohybu nebo situace buď na samém začátku, nebo ještě před jejich vznikem. Existuje
takové úsloví: Co dělá nindža, když mu hrozí nebezpečí? - Když nindža cítí nebezpečí, nevychází z
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 61
domu. Při vší komičnosti tento výrok vlastně přesně vystihuje podstatu věci. Byl jsem velice
překvapen, když jsem se dověděl, že sebedokonalejší technika obranných a útočných prvků stojí v
umění nindžů na posledním místě. Jsme-li patřičně vycvičeni, stačí se člověku podívat do očí nebo
paralyzovat jeho vůli. Jedna ze zkoušek pro žáka byla na první pohled dost prostá. Žák musel
vstoupit do klece k hladovému tygrovi, dívat se mu do očí a buď ho uspat, nebo ho přinutit k
ústupu."
Rozvoj lidské duše spočívá v tom, že s každým životem dostává stále větší množství lidských
hodnot, na které musí reagovat a s nimiž je člověk nucen být ve vzájemném kontaktu. Čím je na
nich závislejší, tím méně je v jeho nitru lásky a stability a tím snáz se dočká prohry, nemoci či
smrtí. Čím silnější je naše snaha o překonání vlastního já při směřování k lásce, k Bohu, tím méně
jsme závislí na všech lidských hodnotách a tím víc jich můžeme využívat..
Bojová umění jsou jakýmsi symbolem aktivního zapojení se do situace proto překonávání
závislosti na lidských hodnotách je tady obzvlášť důležité. Nepřetržitá práce na sobě, zvýšení
množství vnitřní lásky v duši, periodické přerušování kontaktů se všemi lidskými hodnotami
(hladovění, samota, dobromyslnost a mírnost ve styku s lidmi, správný náhled na svět, modlitby) -
to vše pomáhá budovat správný vztah k bojovým uměním.
62 S. N. LAZAREV
Vnímání nových informací
Je 14. února 1997. Přišel jsem se svou asistentkou do kanceláře a chtěl jsem dál pracovat na
čtvrté knize. Zhruba půl hodiny jsem potřeboval na to, abych se uchýlil do svého nitra a od všeho
vnějšího abstrahoval.
"'Na okamžik vás musím vyrušit," řekla najednou moje asistentka. "Volá nějaká pacientka - prý
po měsíci, jak jste se spolu dohodli."
Chopil jsem se sluchátka a požádal tu ženu, aby mi připomněla podstatu svého případu.
"Řekl jste mi tenkrát, že můj manžel by mohl zahynout," řekla mi ta pacientka. "Chtěla jsem jen
vědět, jak je na tom teď?"
Distančně jsem si zkontroloval pole jejího muže a hned bylo jasné, že celkový obraz se příliš
nezměnil.
"Unikat před osudem nemá smysl, tomu neutečete," řekl jsem. "Osud, to je výraz hlubinného
charakteru, a pokud se nemění, tak se z pasti uniknout nedá. Budoucnost vašeho manžela se
uzavřela. To znamená, že příliš lpí na morálce, slušnosti, ideálech a ušlechtilosti. To znamená, že
není schopen smířit se se zradou, nespravedlností, krachem ideálů a nadějí - že to nikdy neuměl a
ani nechtěl. Víte, proč je pro člověka často snazší zemřít než se smířit s kapitulací morálky a
ideálů? Protože prostřednictvím obecně chápané lidské morálky vstupujeme do kontaktu s
kolektivním já, které žije poté, co se naše osobní já rozpadá. Připojení se ke kolektivnímu egu je
vstup do databáze celého lidstva. Čím mravnější je člověk, tím mohutnější je pouto, které může
pojit nejen všechny lidi v rovině lidstva, ale i civilizace v naší galaxii, shluky galaxií v jiných
světech a tak dále. Ale i kdyby kolektivní já bylo sebe-významnější, nikdy nesmí mít větší váhu než
láska k Bohu.
Váš manžel žil především otázkami morálky a mravnosti, žil ideály - teprve pak láskou. Když si
máme vybrat, co je důležitější, zda mravnost nebo láska, vždy musíme volit lásku. Pro vašeho
muže ale stály na prvním místě duchovnost a mravnost, a protože tyto fenomény tvoří naše pouto s
budoucností, pak jakmile je postavíme nad lásku, abychom očistili duši, musíme se jich zbavit.
Zbavit se budoucnosti zároveň znamená zbavit se i duchovních hodnot. V takovém případě přichází
buď smrt, nebo nevyléčitelná choroba, neplodnost, případně výrazné omezení našeho intelektu.
Může propuknout epilepsie, schizofrenie, omezení kapacity paměti, u dětí pak může dojít k
opožděnému intelektuálnímu vývoji nebo morální degradaci. Dítě, jehož matka žila ve jménu
ctnosti a duchovnosti, a teprve pak ve jménu lásky, se musí stát ničemou a lotrem, aby vůbec
přežilo. Přežívat zkrátka může jen v podmínkách neustálého zříkání se budoucnosti.
Pokud chcete zachránit svého muže, musíte především pracovat na sobě. Žena je vystavena
ponížení lidských hodnot mnohem častěji než muž. Proto je její tíhnutí k lásce jako k hlavní opoře
vždy silnější než u muže. Vnějškově muž tíhne k duchovnosti silněji než žena, takže na mravnost,
spořádanost, slušnost a ideály je muž zaměřen víc než žena. Z toho plyne i známá teze o ženské
hříšnosti a nedokonalosti. Proto muž navenek vypadá častěji jako vůdčí osobnost a jeho schopnost
kontroly nad situací je rovněž vyšší. Žena je však častěji nucena čelit ponížení a výpadku svého
lidského já, a kvůli zrození a záchraně svých dětí a jejich přežití musí porušovat zákony
kolektivního ega, tedy všelidské morálky. Směřování ženy k Bohu a k lásce je v průměru silnější
než u muže. Máme-li ale mluvit církevním jazykem, je to takto: protože žena je prapočátečně
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 63
vskutku hříšnější než muž, musí i Boha milovat víc. Proto se muž, i když navenek ženu ovládá,
vnitřně podřizuje. Charakter muže je tedy takový, jaký je vnitřní svět jeho ženy."
Nedávno se na mě obrátila jiná žena. Byla neplodná. Její muž ovšem také podstoupil lékařské
testy, a ukázalo se, že neplodný je i on. Zároveň však má jedno dítě s první manželkou, z čehož
plyne, že plodnost ztratil teprve nedávno.
"Nesprávná orientace mrzačí duše vašich budoucích dětí," řekl jsem jí. "Vám i vašemu muži
byla uzavřena možnost mít děti. Protože ve vašich příštích dětech se klady i zápory
zdesateronásobují, nesprávná orientace, kterou jste muži předala, ničí duše ‚ vašich dětí, nenechá je
přijít na svět. Proto ta neplodnost."
Zdravé děti rodí žena, v níž cit lásky nesplývá s mravností, slušností, zásadovostí, schopnostmi
nebo penězi. Láska může být nemorální, a přesto bude žít, zatímco mravnost bez lásky je
neživotaschopná. A tak jsem té ženě ještě řekl:
"Až se budete chtít modlit, čiňte tak třeba těmito slovy: Pane, pro lásku k Tobě jsem ochotna
vzdát se morálky, slušnosti, duchovnosti i ideálů. Proste Boha, aby vaše láska nezávisela na
lidských hodnotách. A aby žádné nepříjemnosti a neštěstí nemohly zmenšit lásku k Bohu. Pokud
při vaší práci na sobě se i manžel pokusí proměnit svůj pohled na svět, pochopit a pocítit, že nejdřív
je třeba žít láskou, a ne zásadami, přežije."
V poslední době mě příjemně překvapují změny, k nimž dochází v charakterech mých pacientů.
Před několika dny pacientka, která si přála vypadat solidně, najednou po mně žádala záruky, že se
po seanci její zdravotní stav pozitivně změní. Ptala se mě, o kolik procent bude zdravější a zda se
dočká toho, co si přeje.
"Čím utkvěleji se soustředíte na konečný výsledek, tím bude nakonec horší a tím menší bude
vaše šance uzdravit se," vysvětlil jsem jí. "Za druhé se pokoušíte jak mě, tak mou soustavu
přizpůsobit svým potřebám. Tedy - vy sama se prostě měnit nechcete, a podstata mé soustavy
přitom spočívá v tom, že bez proměny našeho já nedojde k žádným změnám ani v tom ostatním.
Když probíhá lidský soud, vystupuje nejdřív prokurátor, a potom teprve advokát. Při soudu božím
hovoří jako první advokát. Odpuštění pramení z pochopení druhotnosti našeho lidského já.
Obvinění pochází z toho, že ono lidské já považujeme za prvotní.
Posaďte se prosím tak na hodinku někde o samotě a přemýšlejte o tom."
Vrátila se asi za padesát minut.
Už z jejích pohybů bylo patrné, že je celá jakoby měkčí, tvárnější. Pohled se zdál méně příkrý a
méně urputný. Rozhodl jsem se pro další diagnózu a pak jsem se na několik vteřin soustředěně
zamyslel. Pomalu jsem k ní zvedl oči.
"Za tu necelou hodinu jste si vykoledovala smrt," řekl jsem jí. "Vaše pole se proměnilo v cáry.
Přece jsem vás varoval, že během seance ke mně nesmíte mít žádné výhrady. Nejsmutnější na tom
všem je, že tady vám nemohu nijak pomoci, protože vaše vnitřní agrese vůči mně blokuje mou
podvědomou pomoc. V dané situaci jsem proto bezmocný. Jediné, co vám mohu navrhnout, je
tohle:
poseďte ještě čtyřicet minut sama a pak se vraťte."
Za hodinu se ke mně vrátil docela jiný člověk. Pohled byl mírný a dobrosrdečný. Pohyby vláčné
a klidné.
"Víte," začala poněkud váhavě, "nejdřív jako bych stála před vysokou zdí, ale pak jsem
pochopila, co jste měl na mysli. Řekla bych, že jsem se začala měnit."
Podíval jsem se do jejího pole - tentokrát mnohem detailněji. Všude čisto. Díval jsem se do pole
normálního zdravého člověka. Žena, která ke mně přišla před dvěma hodinami na seanci, zmizela.
Přede mnou teď seděl sice stejně jako dřív sebejistý, ale přece jen docela jiný člověk. Usmál jsem
se a ona také. Pak jsme se rozloučili.
Vzpomínám si, jak můj asistent před několika měsíci vyprávěl:
64 S. N. LAZAREV
"Člověka až zaráží, jak se lidi dokážou do hloubi duše proměnit. Ráno přišla na seanci jedna
paní. To ale nebyla ženská, to byla fúrie. Když kolem mě prošla, bylo to, jako by mě těsně minul
tank."
"Zapsala jsem se na desátou hodinu, tak k němu vstoupím přesně v deset," pronesla kovovým
hlasem.
Asistent jen nevěřícně zakroutil hlavou.
"Bezděky mě napadlo, že pokud se snad ta žena někdy usmívala, muselo to být už v minulých
životech. Za necelé tři hodiny zničehonic řekla: promiňte a usmála se. Myslelo jí to stále stejně
precizně a systematicky, ale oči měla najednou vlídné a dobrácké. Už to prostě nebyl tank, ale
osobní auto, vlastně taková svatební limuzína plná květin", popsal asistent své dojmy.
Na podzim roku 1996 jsem v New Yorku debatoval s jednou pacientkou.
"Budu vám vyprávět neobyčejný příběh. To všechno se mi doopravdy přihodilo", dušovala se.
"Přesně před rokem se mi do rukou poprvé dostaly vaše knihy a také jsem si opatřila videokazetu.
Jenže když jsem se na ni začala dívat, vždy se stalo totéž - prostě jsem musela uhnout pohledem, v
nejlepším případě jsem hned usnula. Když jsem se pokoušela číst ty knihy, připadala jsem si, jako
když koušu písek. Pochopila jsem, že ta kniha také není pro mě. Tak jsem ji odložila a
pozapomněla na ni. Za několik měsíců mě však začaly pronásledovat nepříjemnosti a neštěstí. A já
cítila, že smyčka nepovoluje, že se spíš ještě víc utahuje. Nedávno jsem přišla k hromádce knih a
nazdařbůh jednu vytáhla. Byla to ta vaše. Přečetla jsem ji snadno a rychle, prakticky jedním
dechem. A najednou jsem všechno pochopila a taky přijala. Tak jsem sáhla i po videokazetě a se
zájmem si ji celou prohlédla. Teď už chápu, že vaše knihy může číst jen člověk, který se na to
patřičně vnitřně připravil."
"Ano," přikývl jsem. "Příprava duše probíhá skrze bolest, skrze zkázu stability lidských hodnot.
K lásce a k Bohu pronikáme snáze, když jsme vystaveni duchovním a fyzickým mukám, která nám
pomáhají pochopit iluzornost lidských hodnot a reálnost lásky k Bohu. A ještě něco - mé knihy se
špatně čtou i díky hodnověrnosti a sevřenosti sdělovaných informací. Po světě koluje obrovské
množství literatury, věnované karmě, převtělování, otázkám etiky, ale v drtivé většině případů jsou
to fantasmagorie, nikoli fakta.
Představte si schodiště o tisíci schodech, směřující kamsi vzhůru. Ve skutečností však ve
schodišti několik stupňů chybí a byť by bylo sebekrásnější a sebevyšší, když po něm vykročíte,
zahynete. Já si myslím, že po tom mém schodišti se dá kráčet bez nebezpečí. Vliv mých knih je
skutečně pozoruhodný, to jsem ani sám neočekával. Každý organismus má jiný informačně
využitelný objem. Změny probíhají dosti mučivě, a příliš prudké změny mohou vést ke smrti. Proto
každému říkám, že podávat informace o mých výzkumech je možné, ale je kategoricky vyloučeno
je někomu nutit. Jak to řekla moje pacientka: Nemoc v bolestech přichází a v bolestech taky
odchází. Hodně lidí už si povšimlo, že po křtu nebo po vědomém obrácení se k Bohu často dojde ke
hroucení osudu a četným nepříjemnostem. To znamená, že možnosti proměny duše nejsou samy o
sobě příliš velké. Proto je člověku třeba shůry pomáhat nepříjemnostmi, tedy krátkým potlačením
lidských hodnot. Když se člověk v takových okamžicích nezatvrdí, rychleji projde cestou očisty."
Nedávno byl u mě na konzultaci mladý muž, jehož matka umírá na rakovinu.
"Umřít jste měl vy," řekl jsem mu rovnou. "Matka vás podvědomě jistí. Ihned se začněte modlit
a očistěte si duši. Tím matce nejvíc pomůžete."
Za pár dní mi ten mladík zavolal.
"Včera jsme s mou nastávající havarovali v autě. Nezbylo z něj skoro nic, ale my z toho vyvázli
bez jediného škrábance. Pochopil jsem, že je to varování."
"To není varování. To je obraz vaší reálné smrti, která měla přijít o něco později; Jenže když jste
se začal modlit, na jedné straně u vás došlo k výraznému urychlení všech procesů - špína ze dna
duše se začala zvedat intenzivněji, ale na druhé straně bylo ve vaší modlitbě nápadně víc lásky než
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 65
zištného zájmu a vašemu andělu strážnému bylo dovoleno vám pomáhat. Obrázek neštěstí zůstal
týž, jen je o dost průzračnější."
Tato fakta mi pomohla pochopit, proč se má knížka na Západě nesetkala se žádným ohlasem.
Když se mí příznivci na Západě obrátili na tamní nakladatele, ani v jednom případě nepochodili.
V Anglii i v Německu jsem narazil na naprostou lhostejnost. V Americe byla situace mnohem
zajímavější. V roce 1995 jsem realizoval první překlad svého textu do angličtiny. Ten byl ovšem
označen za nepříliš zdařilý, a vznikl text prakticky nový, důkladně zredigovaný rodilým
Američanem. Byl to profesor jedné americké univerzity. Počátkem roku 1996 jsem nechal
vytisknout menší náklad a odvézt ho do New Yorku, abych zjistil, jak na knihu bude reagovat
anglosaský čtenář. Vzpomínám si, jak jsme s jedním známým všude rozhlašovali, že má kniha
prostě musí v Americe vzbudit velký zájem. Už proto, že z energetického hlediska je na tom právě
Amerika hodně špatně.
Právě v této době jsem dostal jednu důtklivou informaci. Od vlastního osudu. Text byl prostý a
stručný: DŘÍV NEŽ V ŘÍJNU 1996 BY TVÁ KNIHA V AMERICE VYJÍT NEMĚLA.
Zasupěl jsem, podrbal se v týle a rozhodl se, že osudu se příčit nebudu. Poprvé se tedy malý
náklad mé knížky objevil na pultech newyorských obchodů počátkem listopadu zmíněného roku.
Za týden jsem zavolal své tamní asistentce.
"Kniha už je tady. Ale zatím jsem zásilku nedokázala z letiště vyzvednout."
"Jak to? Stalo se něco?"
"Shořela jim celá počítačová síť, je tam hrozný chaos a zásilky nevydávají."
"Stává se to v New Yorku často?"
"Pokud vím, tak je to v dějinách Kennedyho letiště vůbec poprvé."
Pochopil jsem, že Amerika ještě není na mé knihy vnitřně připravena. Když mě známí začali
přesvědčovat, že ve Státech je třeba vynaložit hodně sil a peněz na reklamu, aby knihu někdo
kupoval, řekl jsem, že ničím takovým se zabývat nebudu. Obětovat třeba několik let na pomoc těm,
kteří ji nechtějí nebo na ni nejsou připraveni, nemělo z mého hlediska smysl. Za tu dobu bylo
možné napřít síly na další postup vpřed a na pomoc těm, kteří na ni připraveni byli a nutně ji
potřebovali.
Nejzajímavější na tom všem bylo, že rusky mluvící emigranti, kteří na Západě žili třeba deset či
dvacet let, jevili o knihu stejný, možná ještě živější zájem než lidé v Rusku.
Často se setkám s případy, kdy mi pacient sdělí:
"Vy mi říkáte, abych se modlil, abych cítil, že láska k Bohu je nejvyšším štěstím. Já to ale
necítím a hlavně tornu nerozumím.
Přesvědčit duši, že láska je ze všeho nejdůležitější, je právě neobyčejně těžké. Ale neměli
bychom si zoufat.
Představte si například tento výjev: Je zima, zuří vánice a vy si buď lehnete do sněhu a
zmrznete, nebo vstanete a bez sebemenší vyhlídky na úspěch jdete dál. Ten, kdo říká, že necítí
lásku k Bohu a nebude se měnit, protože ničemu nerozumí, jako by říkal: "Je hrozná vánice, nic
nevidím a nikam nepůjdu, to si radši lehnu a zmrznu." Je to ale koneckonců naše volba, naše právo.
Teď však začíná taková vánice po celé zemi a podobných lidi bude soudě podle všeho stále míň.
Před dvěma dny mi pacientka během seance řekla:
"Vy mi pořád říkáte, abych se modlila, a to následujícími slovy: Pane, ve jménu lásky k Tobě
jsem ochotna obětovat i život, tužby a vůli, své lidské já, mravnost a ideály, duchovnost a
ušlechtilost a jakékoli jiné čistě lidské hodnoty. Ale co když to tak není a já nejsem ochotna tyhle
věci obětovat a ztrácet?" ‚ Jen jsem pokrčil rameny:
"Tak se nemodlete. Počkejte nějaký čas. O tohle všechno stejně brzy přijdete. A až budete na
smrt nemocná, tak vám ty modlitby půjdou samy!"
66 S. N. LAZAREV
"Dobře," přikývla ta žena, "a co když nic takového necítím, ale pokouším se o tom svou duši
přesvědčit. To se modlit můžu?"
"Samozřejmě," odpověděl jsem. "Vaše nejvyšší já je neměnné a věčné, protože je Bůh a láska. A
vaše druhotné lidské já, potřísněné vědomím vlastní důležitosti, měnit můžete.. Je to dost těžké. Ale
učiní vás to šťastnou, a to nemluvím o změnách ve vaší povaze a zdraví. Pocit štěstí, to je
především více lásky v duši. Když se naše druhotné lidské já cítí být reálnější a významnější než
láska, začíná láska v naší duši uhasínat. To také je skutečné neštěstí, i kdyby měl člověk k dispozici
sebevětší hodnoty."
"Mohu se vás zeptat ještě na něco?" otázala se vyčkávavě.
"Prosím."
"Proč se v kostele nedokážu pokřižovat?"
"Protože kříž je symbolem vzdání se všech lidských hodnot ve jménu lásky k Bohu. Vy jste až
do dneška něco takového udělat nechtěla a ani nemohla. Příliš lpíte na svém lidském já, na vůli, na
tužbách - to za prvé. Za druhé na zásadách, cílech a ideálech. Za třetí na schopnostech, vůli a
intelektu. Neschopnost smířit se se ztrátou lidských hodnot je výrazem nejvyšší myslitelné pýchy.
V bibli je to označováno za dílo ďáblovo. Pokuste se nejdřív učinit půstem a hladověním své lidské
já méně významným, omezte svá přání skrze dechová cvičení, fyzickou práci a únavu. Pokuste se
modlit i doma a na kolenou, to je výraz ponížení vašeho já. Když sepnete ruce v modlitbě,
ponižujete tak své schopnosti.
Když se při modlitbě čelem dotýkáte podlahy, deptáte tím své vědomí. Moc vás ale prosím,
abyste nezapomínala. na jednu prostou věc: Ponižujete své lidské já, vzdáváte se lidských hodnot,
poklekáte a skláníte se pokorně před láskou, která není a nikdy nebude závislá na žádné z lidských
hodnot, byť by byly sebedůležitější."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 67
Osobnost a společnost
Velmi silný člověk musí být dobrosrdečný, jinak by nám shořel přímo před očima. To ví
kdekdo. Právě řečené však platí jen o fyzické síle. Pokud jde o sílu duchovní, platí přesně opačná
zásada. Nesmíme si však plést egoismus se zlobou. Záporná postava ve hře zvané život může být v
nitru dobrotivá, kdežto kladná naopak nenávistná. Pokoušel jsem se jedné dívence porno-cítím, že
jsem pracoval s jejími rodiči. Dívka měla velké potíže s psychikou a špatně mluvila. Vše se zdálo
prosté. Zablokované vědomí by mělo signalizovat lpění rodičů na schopnostech, intelektu a na tom,
co je základem těchto vlastností, tedy na duchovnosti, touze, nadějích a ideálech. Rodiče však na
sobě pracovali, a situace se neměnila. Cítil jsem, že na tohle nemám dost znalostí. Dívčina nemoc s
mou soustavou nesouzněla.
Později, když už jsem uměl proniknout i do jemnějších hladin, zjistil jsem, že její hlava je
uzavřena do jakési kukly, související s osudem celého lidstva. Ve třech minulých životech měla
neustálé a nikdy nekončící výhrady vůči celému lidstvu. Vše se odehrávalo v rovině kontaktů s
budoucností, tedy nejvyšších momentů všelidské morálky. Její inteligence a tudíž i etické a mravní
zásady v minulých životech byly zřejmě mimořádné. Celé lidstvo jí proto připadalo nízké, špinavé,
hříšné a lásky nehodné. Štítivý vztah k problematickému sousedovi se postupně mění ve stejnou
přezíravost ke skupinám lidí a nakonec k celému lidstvu. Nu a protože zášť, opovrženi a odsudek je
latentní formou přání smrti, pak potomci člověka, který přezírá a odsuzuje, už rovnou přejí smrt
celému lidstvu a hledají technické postupy, jak svůj sen uskutečnit. Když procento takových lidí
dosáhne jisté meze, lidstvo ztratí životaschopnost. Čím větší osobnost přitom takové vášni
propadne, tím rychlejší je cesta k nevyhnutelnému konci.
Formát osobnosti je dán šíří jejího splynutí s koncepty vesmíru. Pokud člověk žil na jiných
planetách, v jiných galaxiích nebo v jiných světech, v jemné hladině s nimi udržuje kontakt. Pokud
jde o utváření kolektivního rozumu a prudkého rozvoje schopností, jsou jeho možnosti mimořádné.
Mimořádná je však také odpovědnost za takový kontakt. Primitivní člověk zběsile nenávidí
souseda, který ho okradl. Jedinec duchovnější už odsuzuje celou společnost, která takovéto pořádky
trpí. A mimořádně duchovní bytost je schopna prostřednictvím jediného souseda nenávidět celé
lidstvo, které "kráčí nesprávným směrem". Dřív jsem nechápal jeden podivný fakt. Slyšel jsem
například vyprávění o klasickém černém mágovi. Měl obrovské schopnosti, ale ještě větší byl jeho
egoismus. Chyběla mu mravnost a etika. Takový jedinec pracuje jen na sebe, na své ego. Otázka
zní: Proč nemravný člověk, ignorující morálku, není potrestán? Proč mu Bůh umožňuje, aby se
choval nemravně? A tak jsem si ho distančně prohlédl. Kde se vzaly tak nevšední vlohy a tak
mohutný duchovní potenciál? Ve svém třetím životě žil na jiné planetě, na opačném konci galaxie.
V civilizaci, jež je nám podobná. Ve druhém životě se ocitl na další cizí planetě. Minulý život
strávil v jihoamerické Brazílii. A protože právě pro tuto oblast Země je typické zaměření na
minulost, na hmotné statky a tedy i na vlastní ego, zdůrazňuje se tu naše hmotné tělo. A v tomto
životě jsou již do jeho podvědomí uloženy na jedné straně obrovské duchovní vlohy, a na druhé
straně snad ještě větší egoismus. Podíval jsem se, kde ten člověk žil ve čtvrtém životě. Zase
Brazílie. Seděl jsem a přemýšlel, porovnával a analyzoval - něco mi na celé věci připadalo velmi
zvláštní. Vypadalo to, že ten člověk přišel do styku s netušenými duchovními fenomény a že má
pocit, že je třeba dospět ještě dál.
68 S. N. LAZAREV
K čemu asi Bůh potřebuje strkat mu nos do lidského ega, donutit ho zapomenout na duchovní
vrcholy, jichž už kdysi dosáhl? V Indii existuje pojem "avatar". Je to člověk, který se na Zemi
objeví proto, aby pomohl jiným a spasil je. Podle indické filozofie a mytologie je hlavním smyslem
života co nejrychleji se zbavit svého lidského já a tělesné schránky, odejít do vyšších sfér a víc se
na Zemi neobjevovat. Zatímco v tomto případě to vypadá, že se ten člověk sice dotkl nejvyšších
sfér, ale pak se vrátil na Zemi nikoli zvěstovat a vést jiné lidi kupředu, ale bořit vše mravné a svaté.
V tomto ohledu je boží logika mírně řečeno opravdu zvláštní.
Když však vidím ne jeden, ale desítky případů přerušení kontaktu s vyššími sférami a to, jak
cílevědomě jsou někteří jedinci ponořováni do vlastního ega, aby zapomněli na všechno ostatní,
chápu, že je to jistá tendence, která musí být nějak uchopitelná. Když to stokrát a tisíckrát zkusím,
nakonec úspěchu dosáhnu.
Hlavní je, aby se každý takový pokus nějak lišil od toho předchozího. Na to už jsem si zvykl.
Vím, že dříve či později se řešení najde. A řešení skutečně přichází. Vesmír pulsuje, a každý jeho
objekt pulsuje také. Každá tendence periodicky mění směr na přesně opačný. Prapříčinu však nelze
pochopit na základě krajností. Bůh je vše - včetně krajností. K čím vyšší duchovnosti se člověk
propracuje, tím většího formátu je jeho osobnost, etika a mravnost. Pokud se však pro něj tyto
úrovně stanou důležitější než láska k Bohu, lpění na nejvyšších hladinách vědomí se pro něj změní
v katastrofu. A přání zničit sobě podobné bude obrovské.
Abychom zachránili lidskou duší, musíme člověka zbavit kontaktu s Nejvyšším, uzavřít v jeho
paměti vzpomínky na tento kontakt. Proto člověk nemá vědět nic o tom, jak ještě bez fyzické
schránky, před početím a narozením, procházel nejvyššími vrstvami všeho jsoucího, a pak je
pohlcen potřebami svého maličkého a malicherného těla, žije jen svým já, myslí jen na sebe, a to
léčí jeho duši.
Před týdnem jsem prohlížel jednu z dcer svého pacienta. V jejím poli jsem zaznamenal velmi
nebezpečnou orientaci - umíněné směřování k nejvyšším vrstvám mravnosti, duchovnosti,
ušlechtilosti a ideálů.
"Nebraňte své dceři v tom, aby byla egoistkou," řekl jsem pacientovi. "Žena se víc orientuje na
hmotné hodnoty, kdežto muž na hodnoty duchovní. Kdyby se vaše dcera narodila jako chlapec,
zahynula by, protože orientace na nejvyšší duchovní hodnoty jsou v ní mnohem silnější než
orientace na lásku. Vede síta vaše holčička hodně sobecky?" zeptal jsem se.
"Mrzí mě to, ale je to tak," přiznal se ten muž. "Nikomu nepůjčuje své hračky, nikoho nepouští
na své území, s nikým se o nic nedělí. Promiňte prosím, ale já jsem zřejmě nepochopil, co jste mi
chtěl říct. To ji v tom sobectví mám ještě podporovat?"
"Ne. Jde o to, že byste se snažil buď její egoismus tvrdě zlomit, nebo změnit její názory. Ty
byste přirozeně měnil na altruismus nebo kolektivismus. Což by ovšem skončilo tragicky jak pro
ni, tak pro její okolí. Individuální, sobecké vědomí bez lásky přináší světu stále větší škody. K tomu
směřuje kapitalismus. Kolektivní povědomí je však ještě nebezpečnější, zejména je-li zbaveno
lásky, a pro mnoho lidí jsou výrazy socialismus a katastrofa synonyma. Dnes lidstvo dospělo k
bodu, kdy je egoistické vědomí bez lásky smrtelně nebezpečné, a kolektivistické stejně tak. To
znamená, že musí dojít k jisté přestavbě vědomí, kdy prioritou nebudou ani hmotné, ani duchovní
hodnoty, ale cit lásky. Především lásky ke Stvořiteli, k prapříčině. Kdyby se však objevilo jen nové
náboženství, nic by to nezměnilo. Já mluvím o splynutí vědy a náboženství. Náboženství musí stále
víc směřovat k vědě, logice a analýze, a věda se zase neustále musí blížit Bohu, lásce a mravnosti.
Mravnosti, která by se neopírala především o individuální či kolektivistické vědomí, ale o lásku k
Bohu a o cit lásky vůbec. Takové tendence ve světě jsou. To znamená, že lidstvo má šanci přežít.
Avatarem se stává člověk, který se dotkl vrcholů duchovnosti, ale přesto je ve své hierarchii
zařadil až za lásku. Ostatní jsou nuceni padat dolů, stávat se zločinci, zrádci a ničemy, zkrátka
lidmi, pro které jsou hodnotou nejvyšší vždy a za všech okolností peníze. Možná se vám to bude
zdát podivné, ale v první fázi to jejich duši očišťuje. Pak ale hypertrofovaná orientace na vlastní já
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 69
začne tyto lidi požírat. A oni se nejdřív uchylují pod spásný příkrov duchovnosti, a pak už lásky.
Čím dřív lidé dospějí k lásce, tím dřív se zachrání."
Jednou jsem se tak díval na nový, profesionálně dokonale zvládnutý akční film. Terorista
vyhazuje do vzduchu autobusy plné lidí, jeho tvář je ledově krutá a on je ochoten zabít kohokoli na
světě jen a jen pro peníze. Terorista potřebuje peníze, velké peníze. A proto zabíjí sobě podobné.
Ale to přece ještě pořád není to nejhorší, pomyslel jsem si s očima upřenýma na obrazovku. Dokud
teroristé požadují peníze nebo něco takového, ještě se s nimi lze dohodnout. Horší bude, až se
objeví teroristé, kteří už budou mít jen jediný cíl - zničit celé město, celý stát nebo celé lidstvo
prostě proto, že podle jejich názoru nemá existovat. Tito lidé si nebudou klást žádné podmínky - a
to teprve bude skutečná katastrofa. Pak ani policie, ani sebelépe vycvičená zvláštní komanda a tajné
služby situaci nezachrání. Příští vrah se navíc může rekrutovat z jejich vlastních řad. Deset jich
bude zastaveno, ale jedenáctý projde. To znamená, že je třeba bojovat nikoli s jedinci, ale s tím, co
je formuje - s nesprávným náhledem na svět. Jenže zatím jen málokdo ví, jak změnit světový názor
člověka. Zatím jsou dokonce i nejpozoruhodnější úspěchy psychologie jen primitivní magií.
V roce 1995 jsem se poprvé podíval do New Yorku.
"Kterou newyorskou restauraci považujete za nejexotičtější?" zeptal jsem se přátel.
"Všechny hospody v Brightonu už jsme s tebou prolezli," odpověděli mi. "V otáčivé restauraci
hotelu Marriott ve čtyřicátém patře už jsi byl, ale do restaurace v přízemí jednoho z výškových
dvojčat Světového obchodního centra tě vzít nemůžeme. Budova bude opravena až někdy koncem
května."
Za pár dní jsme kolem dvojitého mrakodrapu projížděli. Obrovské výlohy v přízemí byly
zatažené plachtami. Uvnitř se pilně pracovalo a já se dověděl, co se tu přihodilo. Arabští teroristé
zaparkovali v podzemních garážích jedné z budov mikrobus nacpaný výbušninami a odpálili ho.
Budova to vydržela, Japonci zkrátka stavějí poctivě. Evakuace lidí trvala plných čtyřiadvacet hodin.
Jestli se nemýlím, v době výbuchu bylo prý v obou budovách na dvě stě tisíc lidí. Celé město. Plán
teroristů byl přitom prostý: jedna budova se zhroutí a podle dominového principu povalí i druhou.
Zahynout mohly statisíce lidí. A přitom by se o jejich smrt zasloužila hrstka zločinců. V téhle
souvislosti jsem si připomněl i článek v amerických novinách, který obletěl celý svět - příběh
studenta, který vymyslel amatérsky sestavitelnou jadernou bombu. Většinu potřebných informací
přitom získal po veřejných knihovnách. Jindy zase fakta a podklady bez problémů získával z
odborných pracovišť telefonicky. Během několika měsíců tak shromáždil údaje nutné k vytvoření
takové zbraně. Její cena by se pohybovala kolem 40-50 tisíc dolarů. Dobrý americký vůz je dvakrát
dražší.
Teroristický akt hrstky lidí zažily před pár lety i tisíce Japonců v tokijském metru. Tentokrát
bylo použito plynu. Organizátoři tohoto útoku zřejmě neměli na sestavování atomové bomby čas.
Tendence ke vzájemné likvidaci v každém případě neslábne, ale naopak sílí.
Asi před rokem se mě jeden newyorský pacient zeptal:
"Neviděl jste náhodou film Nostradamus? Nedávno ho dávali v televizi."
"Ne. A co je na něm tak zajímavého?"
"Nostradamus přesně předpověděl smrt Johna Kennedyho. Stejně tak věděl, kdy a za jakých
okolností zahyne Johnův bratr Robert. Podle Nostradamových údajů pravý vrah prezidenta
Kennedyho nebude nikdy polapen. V okamžiku atentátu se na jednom snímku skutečně našla
silueta člověka s odstřelovačskou puškou, sedícího ve křoví. Přesnost předpovědi byla mimořádná.
Týž Nostradamus tvrdí, že v roce 1998 zmizí New York z povrchu zemského. Co si o tom všem
myslíte?"
Jen jsem pokrčil rameny.
70 S. N. LAZAREV
"Dokonce i když mi bude shůry dovoleno, abych směl nahlédnout do budoucnosti velké skupiny
lidí, nebudu moci takové poznatky sdělit. Mí pacienti často potvrzují, že vše, co jsem předpověděl,
se splnilo. Když však vidím něčí budoucnost a dotyčnému to řeknu, za prvé mu nesděluji všechno a
za druhé se snažím vybudovat správný vztah k událostem a správný způsob směřování k Bohu a
lásce. Když se vše potvrdí, člověk vynakládá mnohem víc úsilí na to, aby sám sebe změnil. A
protože změnit vědomí velké skupiny lidí je složitější, jsou přesné předpovědi nebezpečné. Proto se
orientuji především na současnost, ale propočty podle informací z jemných hladin pole umožňují i
poměrně přesné prognózy do budoucna. Pokud jde o New York, prognóza skutečně není příliš
dobrá."
Je leden 1997 a já sedím ve své provizorní ordinaci. Přišla moje asistentka a sdělila mi, že mi
volá pacientka, která již rok bojuje s utkvělou noční můrou. Zvedl jsem sluchátko a poslouchal její
líčení. Všechno kolem hoří a vybuchuje. Hroutí se domy. Ona hledá svého syna a nemůže ho najít.
Děj jejího snu se odehrává v letním New Yorku roku 1997. "Mou jedinou touhou je dovědět se, že
mám nějakou psychickou poruchu," řekla mi závěrem žena. "Jenže lékaři tvrdí, že psychicky jsem
naprosto v pořádku."
Do ordinace nakonec nepřišla. Ano - a ještě mi vlastně řekla, že by mělo dojít k nějakému
velkému teroristickému útoku. A to bylo všechno. Pravda, třetí nebo čtvrtý den poté přišel jiný
pacient a začal na mě rychle a horečnatě chrlit:
"Všude kolem jen samá doupata satanismu," syčel téměř nepříčetně. "Nejlepší by snad bylo
vyhodit celý tenhle New York do vzduchu - čert ho vem."
Když zachytil můj ironický pohled, kvapně dodal:
"Jen si nemyslete, technicky už to dnes není problém."
Byl to jistě poloviční blázen. Na druhé straně však největší
nebezpečí tohoto druhu nespočívá v technických možnostech, ale v tom, že když na něco
takového myslí jeden člověk, usazuje se podobná myšlenka i v podvědomí jiných. Nejdřív se rodí
cíl, a pak teprve technické předpoklady, které umožní takového cíle dosáhnout.
"Řekněte mi prosím," zeptala se mě žena, která navštívila mou ordinaci hned nazítří, "je pravda,
že New York musí zahynout?"
"Proboha, jak jste na to přišla?" ptám se jí.
"Nedávno jsem v televizi viděla čtyři jasnovidce, a všichni svorně tvrdili, že do roku 1999 zmizí
New York z povrchu zemského."
"Tak dobře," řekl jsem. "Podívejme se na energetiku New Yorku v jemné hladině, a pak teprve
se pokoušejme činit nějaké závěry.
Začněme rokem 1985: Energetika trojnásobně převyšuje běžný průměr, ale nijak výrazně
nestoupá ani neklesá. Nic podstatného se na tomto stavu nemění až do přelomu let 1993-94, kdy
dochází k prudkému poklesu pod běžný průměr srovnatelných měst. Koncem března
zaznamenáváme další propad, ale ten se poměrně ‚rychle vyrovnává. Ještě jeden propad však lze
očekávat na konci roku 1997, takže nějaké větší problémy opravdu nejsou úplně vyloučeny."
Pacientka už dávno odešla, a já ještě stále hleděl oknem na panorama Brooklynu.
Proč se asi New Yorku takové pohromy věští právě v tomto období? napadlo mě. A proč k
pronikavému zhoršení energetiky města došlo právě počátkem roku 1994?
Co ho mohlo vyvolat?
Nakolik reálné jsou snové vize té ženy, co mi telefonovala a pak nepřišla?
Budoucnost New Yorku jsem zkoumat nechtěl. K čemu by pak bylo přemýšlení, kdyby člověku
byla budoucnost známa do všech detailů? A navíc mi shůry jen sotva bude dovoleno něco takového
skutečně uvidět.
Uvažujme ale logicky. To, co vidíme ve snu, jsou obsahy jemných hladin. Události, odehrávající
se na jemné úrovni, se mohou realizovat i v poloze zcela reálné, fyzické, ale také se může stát, že k
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 71
nim vůbec nedojde. Prudké zhoršení energetiky New Yorku v létě 1997 a reálné události, které
budou následovat po onom energetickém zhroucení, žena zaznamenala přesně.
Co tedy viděla? Energetické erupce, nebo reálné události? Napadlo mě, že celý problém by se
dal vyřešit takto: Pokud je za informacemi, jež získala ona žena, víc než z poloviny energetika,
znamená to, že její sny jsou jen obrazným vyjádřením energetického kolapsu města. Pokud je v
nich naopak přes padesát procent reálných událostí, pak není vyloučeno, že se něco takového
opravdu stane, i když třeba ne v takovém rozsahu, jaký ve svých snech zaznamenala.
Zbyl tu jeden malý detail. Jak tento poměr přesně změřit V jemné hladině. Když jsem se pokusil
získat potřebné informace, tato hladina se mi okamžitě uzavřela. Pochopil jsem, že jsem se ocitl v
mezních vrstvách a že další postup už by mohl být nebezpečný. Ale nevadí - když zklame intuice,
pokusme se vypomoci si logikou..
Dnes je 15. února 1997. Včera byl svátek - den svatého Valentina, svátek zamilovaných. V deset
večer jsme s přáteli jeli po Něvské třídě a z rádia se linula báječná hudba. Do léta 1997 zbývalo
ještě několik měsíců. Znovu jsem se v duchu sám sebe tázal, proč došlo v energetice New Yorku k
tak výraznému poklesu právě na počátku roku 1994. Znovu a znovu jsem si vybavoval
nejvýznamnější události let 1992-94. Odpověď přišla snadno a nečekaně - byl to definitivní pád
socialismu.
Vraťme se ještě jednou k Nostradamovi. Na jaře 1993 mi několik lidí nezávisle na sobě řeklo, že
jeho předpověď věští pád velké říše na Východě, k němuž by mělo dojít 12. června. Podle všech
známek to měla být právě světová socialistická soustava. Jenže v dubnu i květnu socialismus jako
ideologický systém stále ještě fungoval a ekonomika vycházející z abstraktních myšlenek taky.
Takový mamutí mechanismus se nerozpadne naráz. A já pochopil, že Nostradamus se mýlil. V té
době probíhal zápas dvou politických vůdců. Křeslo jednoho bylo závislé na způsobu dalšího
vývoje Sovětského svazu, kdežto podmínkou vítězství druhého bylo znovuzrození Ruska. Aby
jeden dokázal porazit druhého, musel rozkolísat samy základy Svazu. 12. června 1993 byl vydán
zákaz činnosti KSSS.
O pár měsíců později jsem zjistil, že jak socialismus, tak plánované hospodářství vesele existují
dál. Nejdřív se rozpadá duch, a potom teprve tělo. Někdo považuje za katastrofu rozpad těla, někdo
rozpad ducha, po němž už tělo není životaschopné. Pokud jde o osudy jednotlivých lidí, národů
nebo států, pak je logiku jejich vývoje těžké pochopit, zejména pokud bychom se pokoušeli
vměstnat ji do omezených stereotypů svého myšlení.
Jeden pacient se mě zeptal:
"V první knížce jste napsal, že Amerika příliš lpí na penězích a hmotných statcích, proto je v ní
tolik podvědomé agrese. Rusku to shůry nebylo povoleno - proto je jeho nitro daleko čistší. Přečetl
jsem si pak vaši druhou knihu a z té jsem pochopil, že lpění na duchovnosti je daleko
nebezpečnější. Zdá se mi, že je to tak trochu protimluv."
"Ano, skutečně to tak vypadá," souhlasil jsem. "Ale měnit text první knihy kvůli tomu rozhodně
nebudu. V té době jsem si to myslel, tak ať to zůstane zachyceno v knižním textu."
K tomuto tématu jsem se v úvahách nejednou vrátil. Postupně se všechno začalo vyjasňovat.
V Americe, která je v duchovním ohledu země dosti primitivní, žijí hlavně ti, kdož v minulých
životech žili v Rusku, Tibetu nebo Indii. Lidé, kteří vůbec nečtou a zabývají se především
problémy materiální povahy, kteří se celý život vyhýbají soustředění na věci ducha. Takováto
zásoba vystačí tak na jeden dva životy - pak podobný životní styl zabíjí. A člověk se musí znovu
narodit někde na Východě. Amerika vnějškově uvízla v zájmu o peníze, kdežto vnitřně lpí na
duchovnosti. Pacientům to vysvětluji takto:
"Žárlivostí začíná trpět člověk, u něhož převažuje kolektivní myšlení a kontakty ‚a harmonické
vztahy s ostatními pro něj znamenají všechno. A teď si představte, že takový jedinec v tomto životě
žárlí, podezřívá a uráží se. V příštím životě by pro něj takovýto způsob uvažování představoval
72 S. N. LAZAREV
smrtelné nebezpečí. Proto se uchyluje k myšlení individualistickému. Tím nejdůležitějším už pro
něj není rodina, ale práce, kariéra, schopnosti, intelekt. Člověk stále silněji ulpívá na těchto
hodnotách, je stále podrážděnější, protože nedokáže snést neúspěch, pošlapání svých vůdcovských
vloh a snah, ale zůstává zdráv, protože vnitřně na těchto záležitostech nijak nelpí. Jeho duše si v
takovémto životě naopak odpočine od žárlivosti a přílišné závislosti na vztazích. V příštím životě
jsou pro něj tím nejdůležitějším opět vztahy, a on se znovu mění v chorobného žárlivce. Pokud
nějakými přitěžujícími skutky neulpěl na vztazích příliš niterně, je zase zdráv. Dnes však všechny
procesy probíhají podstatně intenzivněji. Člověk propadá závislosti na schopnostech a intelektu a
cítí, že tam je bolest a smrt. Kombinace pýchy a žárlivosti nám obvykle neposkytuje mnoho šancí,
abychom byli zdrávi. V takových případech přežívá ten dobrotivější, tedy ten, kdo má v srdci víc
lásky. A čím rychleji směřuje člověk k citu lásky, tím rychleji dokáže překonat smrtící situace."
Jestliže směřování k lásce není dostatečně cílevědomé, kolektivní ego v člověku začíná vítězit
nad egem individuálním. K tornu dochází jak v jednotlivých lidech, tak i ve společnosti.
Socialismus se objevil jako reakce na přesvědčení o zhoubnosti filozofie individualismu. Jako
protiváha individualismu byl zvolen kolektivismus. Nu a protože v tomto souboji nebylo soudce,
nebylo lásky k Bohu a z ní vyplývající morálky a zákona, kolektivní vědomí začalo zabíjet vědomí
individuální. Výsledek je znám celému světu. Celá záležitost však zatím není vyřešena definitivně.
To znamená, že se musí bořit a pak zase znovuzrodit v mnohem velkorysejším měřítku. K téže
situaci došlo v roce 1993. Ve stejném roce však vznikla i situace jiná, ještě nebezpečnější. Zatímco
dřív tu byly dvě soustavy, které si navzájem konkurovaly a měly snahu jedna druhou potřít, ale
existovala tak rovnováha, pak po rozpadu Sovětského svazu se Amerika stala politickým i
energetickým těžištěm celého světa. Díky pečlivé analýze jsem pochopil, že podvědomá agrese
Ameriky je vysoká proto, že obecně Amerika lpí především na lidských hodnotách. Doposud - při
pomalém plynutí karmických procesů - pak vnitřní lpění na duchovnosti a vnější na hmotných
statcích dávalo velkolepý efekt.
V Rusku bylo lpění na duchovnosti i materiálnosti jen vnější. Proto Rusko postupně upadalo z
demokracie do despocie. Protože však má blíž k východní tradici, nakonec zvítězila despocie, tedy
tvrdá priorita duchovních hodnot. Z toho vyplynul pád Novgorodu, vražda panovníka po zrušení
nevolnictví či atentát na Stolypina, který začal zavádět farmářské zemědělství a tlačil Rusko k
demokracii. Každý pokus o demokratické reformy ‚v Rusku končil smyčkou despocie. Viz
například nová ekonomická politika a po ní následující kolektivizace. Nebo Chruščovův pokus o
liberalizaci sovětského hospodářství a následná brežněvská stagnace. Také Gorbačovovy
demokratické reformy skončily pučem. Následovaly Jelcinovy pokusy o vytvoření demokratického
státu a prudké posílení egoistických tendencí v politice, ekonomice a kultuře začalo vyvolávat stále
silnější tíhnutí ke kruté totalitární správě. Rusko se nikdy nedokáže proměnit v demokracii čistě
západního typu s individualistickým vědomím. Nebude ale ani východní despocií. Dříve či později
se Rusko naučí oba způsoby myšlení propojit, což přinese možnost záchrany pro celé lidstvo. Tím
spíš, že příklad sloučení těchto dvou protichůdných principů už ruské dějiny znají. Je to epocha
Petra Velikého, kdy se tvrdé despotické metody vlády snoubily s demokratickými západními
tendencemi, kulturou a vzděláním, přicházejícími z Evropy. V tomto ohledu má proto nejúplnější a
nejrozsáhlejší zkušenosti na světě Petrohrad. Umístění tohoto města, jeho energetika i jeho dějiny
mu při formování nového myšlení skýtají největší šance. Amerika je teprve na počátku cesty,
kterou Rusko již ušlo. A na tom, jak bude vybudována ideologie USA, na tom, jak se bude rozvíjet
americká kultura a umění, závisí, jak rychle dokáže Amerika projít cestu, již si Rusko už protrpělo.
Vzpomínám na zajímavou debatu s jedním Američanem, kterou jsem absolvoval před několika
lety.
"Pole máte naprosto čisté," ujistil jsem ho. "K vašemu vnitřnímu stavu nemám žádné výhrady."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 73
"Mě nezajímá mé zdraví," odpověděl. "Rád bych se spíš dověděl něco o své duši a o svém
osudu."
"Prosím," řekl jsem. "Čtvrtý, pátý a šestý život jste strávil v Indii a na věci ducha jste se
orientoval tak utkvěle, že vaše vědomí a vaše morálka začaly postupně degradovat. Ve třech
předchozích životech jste zase pobýval v Africe. Byl jste kvůli penězům a majetku ochoten zabít
kohokoli. V jemné hladině vašeho pole vidím pět smrtí. Záhuba těchto pěti lidí přímo souvisí s
vámi.. V tomto životě vám nebude umožněno přijít k větším penězům. Pokud byste se k nim totiž
dostal, zachce se vám zabíjet jiné. A v tomto životě by se periodicky měly kácet duchovní principy
vašeho vědomí: měl byste být zrazován a zraňován nízkým a nečestným jednáním okolí. Pokud se
to nestane, čeká vás těžká duševní porucha, nemoc nebo prostě rovnou zemřete."
Ještě jednou jsem pohlédl do jeho pole.
"Zkoušky žárlivostí a pýchou jste již prošel. Rád bych vám poblahopřál, protože jste je
absolvoval se ctí a lásku v duši jste si uchoval."
"Vylíčím vám jeden příběh ze svého života," řekl mi ten muž. "Před deseti lety jsem se šíleně
zamiloval do jedné dívky a nabídl jí sňatek. Souhlasila. Svatební den si pamatuji, jako by to bylo
dnes. V bílých šatech byla prostě nádherná. A právě ten den mě podvedla s jiným mužem a utekla k
němu. Po několika letech se vynořila znovu. Dlouho mě prosila, abych jí odpustil, a tak jsme se
nakonec smířili. Vylíčila mi velmi lákavý projekt a nabídla mi, abych se na něm finančně podílel. V
praxi to znamenalo, že její byl jen nápad, který jsme měli realizovat za mé peníze. Vzal jsem
všechno,, co jsem měl, a ještě jsem si půjčil od přátel. Zkrátka a dobře jsem těch potřebných sto
tisíc dolarů nějak sehnal. A ona s těmi penězi zase zmizela, tentokrát už nadobro."
Oba jsme se usmáli.
"Vidíte, měl jste štěstí," řekl jsem mu. "Kdo jiný než žena by měl zachraňovat mužskou duši."
"Když už jsem u těch peněz," pokračoval zamyšleně Američan, mimochodem úspěšný léčitel.
"Moje léčitelská, metoda spočívá v práci s páteří. Modifikovanou akupresurou a masážemi
harmonizuji energetiku míchy a mozku. Dostal jsem řadu návrhů, abych se tím zabýval jako svým
hlavním zaměstnáním s honorářem pěti set dolarů za seanci. Já se ale léčitelství věnuji jen občas,
protože jsem povoláním herec. A za seanci beru padesát dolaru."
"A víte, proč vás tolik baví být hercem?" zeptal jsem se ho a hned jsem si sám odpověděl.
"Protože máme-li modelovat lidské já, musíme se dostat za jeho rámec. To znamená, že musíme
překročit hranice tužeb a vůle, života a vědomí. To lze udělat jedině prostřednictvím lásky.
Abychom se něčeho takového dopracovali, musíme na vlastní kůži zakusit potupení všech lidských
hodnot. Proto herec tak často nedá ani na morálku, ani na peníze. A často nemá ani to, ani ono. Má
jen lásku a žije jen jí, což ho činí skutečným umělcem. Proto se herci nezřídka stávají lidé, kteří
jsou bytostně žárliví a pyšní. Ti znají jedinou cestu, cestu k lásce, a to zachraňuje jejich duši a jejich
život."
Vzpomněl jsem si na rozmluvu s tím člověkem a pomyslel jsem si, že se mu vlastně podobá celá
Amerika. A čím významnější budou pro Ameriku peníze a morálka, čím iluzornější bude cit lásky,
tím větší problémy mohou vzniknout.
A přesto - proč jsou největší problémy právě v New Yorku?
Pokusil jsem se o analýzu zdánlivě nesourodých fakt. Postupně vznikl elegantní, logicky
nezpochybnitelný systém.
"Mohl byste mi vysvětlit jednu zvláštní věc?" zeptala se mě během seance jedna žena. "Do
Ameriky přijíždějí emigranti. Zpočátku mají samé problémy a nepříjemnosti. Jakmile se však
všechno trochu urovná a život se zaběhne, začínají jim třeba umírat rodiče a oni sami jsou nuceni
potýkat se s chorobami."
74 S. N. LAZAREV
"To je jednoduché," odpovídám jí. "Lidské hodnoty pramení z našich přání a z každodenního
života, či ještě spíš z toho, čemu říkáme životní úspěch. Dokud má člověk nepříjemnosti, méně lpí
na lidských hodnotách, a podvědomá agrese je tudíž slabší, kdežto orientace na lásku naopak
silnější. Díky tomu je zdráv. Jakmile se mu ale začnou plnit všechna přání, lpění prudce vzrůstá a
vybuchuje podvědomá agrese. Blokace nejdřív zasáhne rodiče - pokud je jejich nesprávná orientace
učinila závislými na lidských hodnotách. Protože neplatí jen karmická závislost dětí na rodičích.
Jestliže je duše dítěte čistá, pak špínu, kterou mu předali rodiče, nebude odčiňovat dítě, ale ti rodiče
sami. Proto je úspěch, který přichází bez problémů, velmi nebezpečný.
Psychologové si doposud neumějí vysvětlit jeden fakt: člověk dostane důležitou funkci a velmi
slušný plat - a najednou spáchá sebevraždu. Nebo jiný fakt: nejvyšší procento sebevražd
zaznamenává nejúspěšnější a nejblahobytnější země světa - Švýcarsko. Tady funguje úplně stejný
mechanismus. Amerika je symbolem splněných přání. Je to země, která se nejúporněji zaměřuje na
lidské hodnoty. Tento stav může do jisté míry vyvažovat jedině karmická emigrace."
Nedávno mi jedna pacientka vyprávěla, jak ji úplně vykradli v okamžiku, kdy už držela v rukou
letenku do New Yorku. Jiná žena zase pár dní před odletem do Ameriky zahynula pod koly
autobusu. Stalo se to přitom naprosto nepochopitelně a nevysvětlitelně. Některé lidi před odjezdem
postihne totální zhroucení osudu. Důvod je přitom jednoduchý. Jejich tužby a cíle začínají
rezonovat s identickými programy Spojených států. Dochází k jejich prudkému posílení a nakonec
k naprosté destrukci. Od roku 1994 přitom Amerika silně orientuje celý zbytek světa právě na
lidské hodnoty. Tedy na životní úspěch, splněná přání a uskutečněné cíle a úkoly. Aby tedy lidstvo
nezahynulo, musí v Americe dojít ke krachu životního úspěchu, krachu všech přání a nadějí. To se
může projevit zhoršením ekonomické situace a fyzického i psychického zdraví zejména u
novorozenců, neplodností, teroristickými akty, živelnými pohromami a podobně. Protože však je
Amerika zemí emigrantů a jejím energetickým těžištěm je New York, kam nejdřív přijíždí většina
všech přistěhovalců, s největším množstvím problémů se bude potýkat právě toto město. Pro
Ameriku bude tím snazší překonat příští obtíže, čím bude připravenější přijmout nový světový
názor, který se rodí v Rusku.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 75
Láska a morálka
Když ke mně přijde pacient, nejdřív se ho ptám, jaké má problémy. Vyloží mi je, já si jeho
vyprávěni porovnám s tím, co jsem spatřil v jeho poli - a začíná dialog. Také teď si prohlížím pole
muže, který sedí přede mnou. V minulém životě zřejmě, zavraždil ze žárlivosti vlastní ženu. Z toho
plyne, že v tomto životě je pro něj nebezpečné udržovat se ženami stabilní vztahy nebo dokonce
zakládat rodinu. Nad jeho hlavou jsem přesto spatřil dítě. To dítě však má jen málo šancí, že by
snad někdy mohlo přijít na svět. Buď vůbec nebude počato, nebo zahyne. Vším jsou v tomto životě
pro mého pacienta morálka, mravnost a ideály. Manželku kdysi nezabil proto, že se s ním rozešla,
ale proto, že se dotkla jeho představ o morálce a slušnosti.
V tomto životě mu soudě podle karmické kresby není shůry dovoleno mít rodinu, ale děti by
přesto mít potřeboval. Jestliže však pro něj ideály a mravnost budou znamenat víc než láska, pak za
to s největší pravděpodobností zaplatí rakovinou prostaty. Tento proces už u něj začíná. To
znamená, že v této chvíli už žádnou zkouškou neprochází.
Mohutný muž na mě upřel vyčkávavý pohled, zpola ukrytý za skly brýlí.
"V nejbližších dvou letech byste mohl mít velké problémy se zdravím," řekl jsem mu. "Musíte
mít dítě, a vy se tomu přitom bráníte."
"Já nemůžu mít dítě," namítl muž. "Jsem katolický kněz a nesmím mít rodinu."
"To jistě, ale děti jednoduše mít musíte."
"To by bylo amorální!"
"Samozřejmě," souhlasil jsem. "To protiřečí morálce, ale neprotiřečí to principům lásky a
nejvyšším zákonům vesmíru."
"No dobře, ale co se tedy se mnou stane, když se i přesto budu chtít chovat správně a mravně."
"Tak za prvé, budete-li se chovat mravně, nebudete se chovat správně. Za druhé vás v takovém
případě čeká rakovina a budete moc rád, když hned nezačne bouřlivě metastázovat."
"Chcete tím říct, že jste proti morálce?"
"V žádném případě. Vždy jsem byl pro dodržování morálních zásad. Jenže jsem tak - aniž bych
o tom měl tušení - směřoval ke smrti. V mé duši se často zvedaly vlny krutosti a já nechápal, kde se
ve mně berou. Považoval jsem se za bytostně zkaženého a často jsem pomýšlel na dobrovolný
odchod ze života, protože jsem u sebe nepozoroval žádnou změnu k lepšímu. Vadný jsem ovšem
nebyl já, ale má hierarchie hodnot, což jsem ovšem pochopil až mnohem později."
Muž se zamyslel a zadíval se oknem ven.
"Řekněte mi, dopouštím se ve své kněžské činnosti porušování nejvyšších zákonů?"
"Ano. Mrzačíte lidské duše." "Čím?"
"Protože lidi učíte především morálce a slušnosti."
"A čemu bych je asi tak podle vás měl učit?"
"Lidi je třeba učit především lásce. Pokud je na prvním místě mravnost, a pak teprve láska, je to
inkvizice. Mravnost, morálku a duchovnost je třeba hlásat a zdůrazňovat s tím, že vždy budou
druhotné, a když se utkají s láskou, musejí ustoupit.
Čím tvrději kněz orientuje své farníky na ideály, mravnost, morálku a slušnost, tím víc hledejme
to, čemu Kristus říkal zákonictví a farizejství. To duše věřících zavrhuje, a ti vnitřně okorávají, aniž
si toho jsou vědomi.
Můžete mi nějak vysvětlit Kristovu myšlenku ‚Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest
království nebeské?", zeptal jsem se ho.
76 S. N. LAZAREV
"Církev to vysvětluje tak, že čím méně má člověk pozemských i duchovních potřeb, tím blíž je
Bohu," odpověděl kněz.
"Víte co, nebudeme chytračit," navrhl jsem mu. "Chudý duchem, tedy bezduchý je zpravidla
tupý, hloupý a nespravedlivý lotr, ničema a zrádce. Nemá duchovní potřeby a cit lásky je mu bližší
a srozumitelnější než moudrému, mravnému a slušnému, který si ze svého rozumu, morálky a
slušnosti učinil modlu a postavil duchovní hodnoty nad lásku. Víte, která je nejlepší milostná píseň
lidských dějin?" zeptal jsem se najednou.
Pokrčil rameny:
"Takových písní je přece mnoho."
"Je to píseň Vladimíra Vysockého," napověděl jsem mu.
"Už vím", zapálilo mu najednou a hned zarecitoval: "Milencům v polích ustelu, a v bdění i ve
snu ať jim zní: když dýchám, tedy miluji, a miluji do konce ctní..."
"Moc pěkné čtyřverší," přikývl jsem, "ale znám ještě lepší."
Tázavě se na mě zahleděl:
"Počkej, ty troubo, vždyť je špína," cituji pohotově, "na oku cink a nohy křivý má. Zadrž, ty
troubo, ta tě zničí. - Na to ti kašlu, ta mě zajímá.
Láska je stav, kdy náš cit není závislý na žádných fyzických ani duchovních ohledech."
Znovu se rozhostilo ticho. Začal jsem rychle skicovat na lístku papíru, ležícím na stole, zatímco
kněz se pokoušel strávit, co jsem mu právě řekl. Pak se zeptal:
"Tak vy říkáte, že je mi souzeno být otcem?" Odmlčel se., "Popravdě řečeno je tu žena, ke které
chovám velmi vřelý vztah. Necítil jsem se však oprávněn k tomu, abych tomuto citu podlehl."
"V minulém životě jste neuspěl ve zkoušce, proto jste byl stejné zkoušce vystaven i tentokrát.
Protože však pro vás mravnost stála výš než láska, neměl jste šanci jí projít se ctí."
"A co apoštolové, kteří opustili své ženy a vydali se za Kristem?" zeptal se kněz.
"Ti neopustili jen své manželky, ale i děti, které zplodili. Nevykročili však za mravností, nýbrž
za ‚láskou. Smysl Kristova příchodu spočívá v tom, aby ukázal, že duchovnost nemůže stát výš než
láska."
"Položím vám jednu, tentokrát už poslední otázku," řekl ten muž. "Předložte mi alespoň jeden
pádný důkaz, že převtělování existuje."
"Zprostředkovaných důkazů je plno," odpověděl jsem. "Ale dobrá - v takovém případě sdělte vy
mně alespoň jeden nevyvratitelný důkaz existence boží... Něco vám řeknu: Věda a náboženství už
nejsou soupeři, ale začínají jeden druhému při hledání pravdy pomáhat. Řekl bych, že během
několika let se pojmy Bůh a reinkarnace stanou realitou."
"V tom případě mám ještě jednu otázku," řekl kněz. "Věříte v nesmrtelnost duše?"
"Pokud budu uvažovat logicky, pak musím říct, že tvrzení o nesmrtelnosti duše je svatokrádež."
Pohlédl jsem do nechápavých očí svého společníka a pokračoval jsem:
"Z mého hlediska je velkým omylem předpoklad, že kromě Boha je tu ještě něco věčného.
Věčnost se měnit nemůže. V duši každého z nás sídlí cosi, co se nikdy nemění, cosi věčného - je to
Bůh a Láska. To, čemu říkáme prostor, čas a hmota, se od sebe neliší a nic, co je vystaveno
proměnám, nemůže být věčné. Duše člověka se během života nejen mění. V jemné hladině často
vídám, jak dochází k formování duše příštího dítěte, když se muž a žena milují. Čím méně je v tom
sexuálních vztahů, tím aktivněji dochází k rozvoji duše příštího dítěte. Takové formování může
probíhat po jeden, dva či tři životy, někdy dokonce ještě déle. Někdy se muž a žena potkají,
bezděky jeden ve druhém pošlapávají a ničí vše lidské, není jim souzeno intimně se sblížit a jejich
láska a trýzeň formují duši dítěte, které se jim narodí o dva či tři životy později. Nemají přitom ani
tušení, že jejich letmý či naopak vleklý vztah je duchovním sňatkem, který bude existovat po
několik životů, aby se nakonec narodil harmonický člověk. Lidská duše žije 1000-l 100 životů. Pak
se rozpadá a rodí se znovu. Nakonec všechny duše ztrácejí svou osobnost a individualitu, vracejí se
k Bohu a stávají se Bohem, který je nejvyšší osobou a nejvyšším neosobnem zároveň."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 77
Kritické situace
Když se tak zamyslím, napadá mě, že v kritických situacích jsem se díky intuici vždy zachoval
správně. Vybavuji si zejména jednu situaci, v níž jsem se ocitl uprostřed 70. let. Bylo to na
Kavkaze, nedaleko jezera Rica. Kousek pod hlavním kavkazským hřebenem leží oblast Acetuských
jezer. Nevelké jezírko s ledovcovou vodou se jmenuje Mzi. Právě u něj jsme se na pár hodin
utábořili. Rozhodl jsem se, že vylezu s fotoaparátem na svah a celé naše ležení si vyfotografuji
zdálky.
Stoupal jsem po svahu s velkým zápalem a po několika, stech metrech jsem dorazil na malou
plošinku, odkud jsem chtěl snímek pořídit.
Stěna, po které jsem se vyškrábal nahoru, byla téměř svislá a stoupání bylo velmi nebezpečné.
Utěšoval jsem se tím, že na zpáteční cestu si vyberu nějakou snazší trasu. Přátelé se mezitím
rozhodli, že vyrazíme dál, a začali na mě volat, ať se vrátím. Vypadali z té výšky jako mravenci, a
stejně jsem se musel jevit i já jim. Křikl jsem na ně, že už běžím. Obešel jsem celou plošinu po
obvodu a zjistil jsem, že odtud žádná snazší cesta nevede. V každém případě jsem musel překonat
stometrovou, prakticky kolmou stěnu - teprve pak začínal mírnější svah. Uvědomil jsem si, že na
západním Kavkazu jsou horniny dosti zvětralé a snadno se drolí. S tímto vědomím jsem zahájil
sestup.
Než jsem se ale na zpáteční cestu vydal, stalo se cosi zvláštního. V hlavě jsem pociťoval jen
zvonivé prázdno, nebyla v ní jediná myšlenka. Ani lítost nad minulostí, ani plány do budoucna.
Křečovitost z pohybů vymizela a já se přemisťoval obezřetně a přesně. Když jsem sestoupil asi o
padesát metrů, zjistil jsem, že jsem se zmýlil a postupuji víc vlevo. Pohlédl jsem vzhůru. Bylo
jasné, že podruhé v tak krátké době nahoru vystoupat nedokážu. Posoudil jsem zbytek sestupové
trasy pod sebou: byla také neschůdná. Stěna byla dokonale kolmá. Rozhlédl jsem se tedy na obě
strany. Zhruba třicet metrů vpravo o kousek níž jsem zaznamenal křoviny rododendronu s asi
metrovými větvemi. Pochopil jsem, že to je má jediná šance. A začal jsem se plynule a bez
trhaných pohybů přesouvat tímto směrem. Když zkoumáte takzvaný horolezecký chyt nebo stup,
musíte tak učinit třikrát. Poprvé velmi opatrně a měkce, abyste neporušili rovnováhu vlastního těla
a přitom si zkontrolovali, jestli je tento další bod dostatečně pevný a spolehlivý. Podruhé už ho
osaháte pevně a krátce, abyste nespadli i s ním, kdyby přece jen upadl. Třetí a definitivní pokus je
zase pomalý a mírný, abychom na nový opěrný bod dokázali postupně přenést váhu těla.
Vždy se musíme držet tří bodů, ale ani na jeden se nesmíme stoprocentně spoléhat. Jedině v
takovém případě se v nesnázích dokážeme soustředit na zbylé dva. Takhle jsem překonal oněch
několik desítek metrů.
Také pod rododendronovým houštím klesala dolů do údolí strmá stěna. Větve křovin však
budily dojem, že sestup tu bude snazší. Když jsem se dostal k rododendronům, chvíli jsem si
odpočinul a pak jsem v hrsti sevřel několik větví. Byl jsem rozhodnut, že se po keřích spustím jen
na rukou - pro nohy jsem stejně nikde neviděl žádnou spolehlivější oporu. Pro každý případ jsem za
keřík škubl. Zůstal mi v ruce, a to jsem ani nemusel trhnout příliš silně. Zíral jsem na větve sevřené
v hrsti a pochopil jsem, že mé šance na úspěch jsou minimální.
Zkusit jsem to však musel. Sevřel jsem prsty tolik větví, kolik jsem jich jen dokázal udržet, a
škubl ještě jednou. Zdálo se, že by mě jakžtakž udržet mohly. Začal jsem se pomalu, plynule a
opatrně soukat dolů. Asi padesát metrů výškového rozdílu jsem skutečně překonal jen za pomoci
rukou.
78 S. N. LAZAREV
Pak se vertikální stěna přece jen trochu naklonila a já se mohl opřít i nohama. Sestupoval jsem
plné čtyři hodiny. Tři a půl hodiny jsem nepronesl ani slovo, protože jsem chápal, že když
vypustím z úst jedinou slabiku, mé vědomí se probudí a já se nevyhnutelně zabiju. Když jsem se
konečně vrátil k naší skupině, začali mi nadávat - úplně jsem rozvrátil plán jejich dalšího pochodu.
Tak jsem jim ukázal místo, odkud jsem se musel dostat. Nevěřili mi. Označil jsem jim tedy celou
cestu ještě jednou. Zdola
trasa vypadala ještě impozantněji. Další otázky mi už nikdo nekladl.
"Teoreticky se tudy sestoupit prostě nedá," řekl horolezec, který nám dělal průvodce.
Kdysi mi jeden Armén vyprávěl podivnou historii:
"V jednom malém arménském městečku žila dívka, na niž jsme my, kluci zvykli lézt dnes a
denně po horách, zírali s neskrývaným obdivem. Přistupovala ke kraji skály, zavřela oči a vykročila
do prázdna. Jenže neodvratný pád se nedostavoval - vyloženě pudově, jako motýlek, přeletovala z
jednoho výčnělku na druhý, dokud neseskákala až dolů. A tahle nebezpečná zábava sejí nakonec
stala osudnou. Po svatební noci se rozhodla vyzkoušet si svůj krkolomný kousek znovu, ale
tentokrát bylo zle. Její podvědomí se zřejmě příliš připoutalo k lidským hodnotám, nedokázalo je
opustit a bylo na nich příliš závislé. Muselo to pro ni být hrozné leknutí, když šlápla do prázdna a
zjistila, že obvyklý mechanismus nefunguje. Zřejmě se jí přihodilo totéž, co apoštolu Petrovi, který
dokázal po vodě kráčet jen do chvíle, dokud se nelekl. Když se díky strachu, lítosti či pocitu křivdy
dostáváme do přílišné závislosti na okolním světě, schopnost vzletu neodchází jen z duše, ale i z
těla."
Nedokážu se udržet a musím svým čtenářům vylíčit ještě jeden příklad našich netušených rezerv
pro kritické situace, když je nenahlížíme se zoufalstvím, ale s optimismem.
Několik přátel vyrazilo na zimní rybolov. Přijeli k jezeru, vzali si své nádobíčko a vydali se na
led. Sotva odešli nějakých sto metrů od břehu, zvedla se vánice. Nedokázali se ale vrátit po stejné
cestě, dostali se na tenký ledový škraloup a ten pod nimi praskl. Tři z nich se ocitli ve vodě. Dva se
podařilo vytáhnout, třetí nenávratně zmizel pod ledem. "Hledali jsme ho dobrých patnáct minut,"
vykládal známý, který mi tu příhodu líčil, "ale bylo to marné. Tak jsme se vrátili k autu, sedli do
něj a vyrazili pryč. Ujeli jsme nějakých dvě stě metrů tou vánicí a já najednou povídám: Kluci,
vrátíme se, já ho slyším. - Neblázni, to jen skučí vítr, říkali mi ostatní. Kdepak, já ho slyším,
vrátíme se. Řekli mi, že mi z toho neštěstí asi přeskočilo, ale přece jen otočili a vrátili jsme se na
břeh. Tak co, už ses uklidnil a můžeme jet? zeptali se. V žádném případě, povídám jim, vezměte
sekeru a jdem, křičí pod ledem, musíme mu prosekat díru. Reku si, že se se mnou nebudou hádat,
vzali sekeru a šli jsme.
Urazili jsme několik desítek metrů a najednou všem vstaly vlasy na hlavě hrůzou. Zřetelně jsme
slyšeli hlas kamaráda, který se před půl hodinou ocitl pod ledem. Hlas byl pozměněný, ale bylo
jasné, že patří jemu.
Přistoupili jsme k místu, odkud se ty zvuky ozývaly. Prosekali jsme led sekerou a za minutu
jsme kamaráda vytáhli.
Stalo se tohle: Když ho proud zatáhl pod led, pokoušel se vynořit zase nad hladinu, ale všude
narážel na ledový strop. Pak náhodou zavadil o nějaký předmět zamrzlý v ledu. Byla to hliníková
trubka z rozkládacího lehátka. Nejdřív skrze ni zakřičel, a pak skrze ni začal i dýchat. Bylo mi
divné, že v trubce nebyl také led, ale buď tam vznikla vzduchová bublina, nebo se mu podařilo
ledovou zátku vyfouknout - to nevím. Po tomhle dobrodružství jsem týden sotva stál na nohou.
Uspořádali jsme takovou pijatyku, že na to sousedi dodneška vzpomínají."
Inu, životní zkoušky dokáže absolvovat ten, kdo se k životu umí správně postavit, pomyslel jsem
si jen.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 79
Život můžeme nahlížet jako řetězec neustálých ztrát. A nakonec musíme přijít o všechny lidské
hodnoty, k nimž se upínáme.
To je ale jen povrchní pohled na věc. V každé situaci a v každém životě máme to, čeho nikdy
neubývá, čeho jen přibývá. A to je láska k Bohu a splynutí s ním. Z vyššího hlediska nikdy
neztrácíme, naopak jen získáváme.
Když jsme měli lásku, musí po ní v duši zůstat radost ze setkávání, nikoli trpkost rozluk.
"Co mám udělat, abych byla šťastná?" zeptala se mě jedna Američanka.
"Vy jste byla šťastná odjakživa, jen jste to nechápala, řekl jsem jí. "Když se všechno kolem nás
stává příležitostí k hromadění lásky v duši a jejího zpětného vyzařování, tak skutečně pociťujeme
iluzornost našeho bytí a realitu božského principu v duši."
Dřív jsem nechápal, kde se ve mně bere ona nevykořenitelná touha riskovat život.
Když jsem počátkem 70. let pracoval jako turistický průvodce na Kavkaze, obvykle jsem
nechával skupinu na jezeře Rica a sám jsem okamžitě vyrážel někam pryč. Asi po dvou hodinách
skupina vyrazila za mnou a já se s ní setkával už na zpáteční cestě. Měl jsem velmi rád osamělé
toulky soutěskami. Skýtaly mi větší pocit jednoty s přírodou. S oblibou jsem také přecházel mosty
po zábradlí. Věděl jsem, že když spadnu, invalidita mi rozhodně nehrozí. Pocit blízké smrti těšil
duši a okolní svět zbarvoval do zcela jiných tónů. Lidé, kteří často riskují život, jsou nakonec
mnohem dobromyslnější než ostatní. Až později jsem pochopil, proč. Vždyť lidské hodnoty
začínají životem. Před blížící se smrtí se hodinové ručičky naší duše automaticky vychylují směrem
k lásce. Už to život naplňuje novým smyslem. Obrovské množství lidí v tomto světě riskuje život
zdánlivě kvůli hloupostem. S běžnou logikou bychom na vysvětlení nestačili. Přitom se ukázalo, že
jde o jeden z mechanismů, jimiž potlačujeme lpění na lidských hodnotách. V mezních situacích
tváří v tvář smrti může erupce tíhnutí k Bohu a k lásce kvalitativně člověka změnit a přivést ho k
naprosto novému vnímání a chápání světa. :
V kritických situacích se se mnou často dělo cosi zvláštního. A když mi pacienti říkají, že jejich
ošetřující lékaři nad nimi zlomili hůl, vysvětluji jim, že medicína činí své závěry na základě
statistik. Když se ale člověk obrátí k Bohu a k lásce, statistika často přestává platit. Slavného
Valentina Dikula lékaři dlouho přesvědčovali, že se zlomenou páteří chodit nikdy nebude, protože
to nejde. Jeho dobrotivost a úpornost ho však nejen postavily na nohy, ale navíc mu umožnily
pomáhat jiným a úspěšně překonávat týž úraz. Člověk plný zloby v kritických situacích rychle
pohasne. Své tělo a svého ducha může do značné míry proměnit ten, kdo je energeticky neustále
doživován. Lidské hodnoty mají mimo jiné i určitý konečný energetický obsah. Pokud však máme
vykonat nejen okamžitý hrdinský skutek, ale být hrdinou po dlouhé období, s lidskými hodnotami
jednoduše nevystačíme. Nevyčerpatelným zdrojem energie je v tomto případě cit lásky. Jestliže se
člověk v beznadějné situaci orientuje na cit bezmezné zářivé lásky, jeho volní impuls může
dosáhnout v podstatě jakékoli intenzity. V takovém případě jsme schopni konat věci opravdu
neuvěřitelné, dokonce i zázraky. Fyzické uzdravení je jen nepatrnou částí těch možností, které se
člověku otevírají.
Vzpomínám si na jeden takový neobvyklý případ, který se mi stal krátce po dokončení první
knihy.
Odjel jsem s přáteli do malého severského městečka, kde jsme vydání knihy chtěli oslavit.
Ubytovali jsme se v místní nemocnici, kde měli pár pokojů pro přespolní návštěvníky. Když
jsme byli s oslavami v nejlepším, vzkázali pro mě místní lékaři:
"Máme tu případ mimoděložního těhotenství a obáváme se, že pacientka by se operace nemusela
dočkat."
V té době jsem v problematice karmy podnikal teprve první krůčky, ale přesto jsem lékařům
často dokázal účinně pomoct. Několik minut jsem si s tou ženou povídal. Její bílá vosková tvář už
po chvíli znatelně zrůžověla. Lékaři usoudili, že to by mohlo stačit, a poslali mě zpátky k přátelům.
80 S. N. LAZAREV
Asi po čtyřiceti minutách jeden z nich přišel znovu.
"Už jsme chtěli začít operovat, ale zase je na tom hůř. Nemohl byste jí energeticky vypomoci?"
"Beze všeho."
"A ještě něco - bojíme se, že nemáme dost krve. Jakou máte skupinu?"
Naštěstí mám nulu a RH faktor plus, takže jsem univerzální dárce.
"Klidně si vezměte půl litru. Je tu ale problém - už jsem vypil půldruhé láhve vodky. Neuškodí
to pacientce?"
"S tím si nedělejte starosti," uklidnili mě hned. "Bude to krev s protišokovou složkou."
Vyšli jsme do prvního patra a vstoupili do sterilně čisté místnosti. Dostal jsem bílé galoše, plášť
a Čapku. Vyhrnul jsem si rukáv a ruku položil na polštářek připravený na stole. Připravena byla i
baňka na krev a vše ostatní. Kromě mě v místnosti byla jedna lékařka a dvě zdravotní sestry.
Lékařka mi ruku nad loktem stáhla gumovým škrtidlem. Když žíla naběhla, opatrně do ní zavedla
širokou jehlu. Začala z ní nejdřív kapat, a pak už proudit krev. Lékařka připojila gumovou hadičku
a krev začala zvolna plnit baňku. Ta stála na podlaze. Za pár minut už byly v nádobce dobré dva
decilitry.
"Jak se cítíte?" zeptala se mě lékařka.
"Báječně."
"Nemohlo by to stačit?" otázala se starostlivě.
"Jen si klidně vezměte půl litru," řekl jsem bezstarostně, "co kdyby se vám pak během operace
nedostávalo."
Jenže můj organismus se neznámo proč rozhodl jinak. Pramínek krve se náhle ztenčil a pak se
zastavil úplně. ‚
"Zacvičte si pěsti, však ono se to zase rozběhne," poradila mi lékařka.
Několik minut jsem usilovně zatínal pěst, ale nebylo to nic platné. Najednou jsem dostal nápad:
"Co kdybychom zkusili povolit to škrtidlo?"
Lékařka mě beze slova poslechla. Po několika vteřinách užasle vytřeštila oči. Zírala na baňku s
krví. Stejně se tvářily i obě sestřičky. Pohlédl jsem tedy dolů a s překvapením jsem zaznamenal, že
krev se nasává zpět do žíly. Lékařčin šok trval asi pět vteřin. Pak se mlčky chopila hadičky a
pokoušela se jehlu vytáhnout ze žíly. Hadička se však odpojila a jehla zůstala v místě vpichu. Do
mého krevního oběhu začal syčivě proudit vzduch. Bublinky už šelestily od lokte vzhůru k rameni.
Lékařka i obě sestry dál civěly jako opařené. Cítil jsem, že vzduchové bublinky už se dostávají až
pod klíční kost a pochopil jsem, že je třeba zasáhnout.
"Prosím vás, vytáhněte mi tu jehlu."
Teprve pak se lékařka vzpamatovala a jehlu okamžitě odstranila.
"Tak já zase půjdu, určitě už na mě čekají," řekl jsem a chystal se vstát.
Lékařka mi ale měkce položila ruku na rameno.
"Poseďte, prosím, tak pět minut."
"Bojíte se, že umřu?" zašpásoval jsem trochu křečovitě.
"Jen seďte," opakovala vyhýbavě.
Pustili mě asi tak po deseti minutách a naše oslavy mohly pokračovat.
O dva dny později jsme odjížděli a těsně předtím ke mně přistoupila ta paní doktorka.
"Kdyby mi někdo něco takového vykládal, ani bych se nezasmála, jak by mi to připadalo
absurdní. Nulový tlak v krevním oběhu může mít nebožtík. Ale aby v něm byl dokonce podtlak,
který by dokázal vytáhnout krev z baňky postavené málem o metr níž... teoreticky je to nemožné.
Řeknu vám docela upřímně, že kdyby vedle mě nestály ty dvě sestry, které to taky viděly, řekla
bych si, že mám halucinace a sama sebe bych o tom přesvědčila... Mimochodem, vaši krev jsme
pacientce raději nedali, sehnali jsme jinou."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 81
Pacientka operaci ve zdraví přestála a zotavila se. Později jsem někde slyšel, že se po mně
sháněla, chtěla ke mně přijít na seanci.
Po všech nepříjemnostech, které mě v životě potkaly, jsem si zformuloval několik zásad jak
přežít.
1. V kritické situaci je třeba zcela se oprostit od snahy o jakékoli hodnocení, lidskou logiku i
vlastní já. Kategoricky si zakázat otázky typu: "A co bude dál, když to přežiju?" Ve všem, co se s
námi stane, musíme hledat nejvyšší vůli.
2. Zádně neštěstí a žádná zkouška nepřicházejí proto, abychom byli potrestáni nebo zničeni. Jak
známo, Bůh nám neukládá zkoušky, jež nejsme schopni unést.
Každá událost v sobě vždy obsahuje pozitivní princip, který potenciálně rozvíjí nejvyšší vrstvy
našeho lidského já. I v té nejhorší situaci vždy nalezneme tvořivý aspekt, i když zejména zpočátku
je těžké ho zaznamenat a vycítit. "Co Bůh činí, dobře činí."
3. V kritické situaci se nikdy nesmíme zatvrdit nebo bát, v takovém případě nevyhnutelně
prohrajeme.
Strach z budoucnosti je nevíra v Boha a v nejvyšší vůli. Proto musíme v kritické situaci neustále
opakovat: "Vše je vůle boží." To pomůže přemoci strach.
Zlobná zatvrzelost je také výrazem nevíry v Boha a v hlubinnou pozitivnost všeho, co se děje
kolem nás.
Jednou provždy si musíme umět říct: Bůh nezná pojem trest. Jsou tu jen zkoušky, v nichž
musíme překonat sami sebe, abychom měli k Bohu blíž.
4. Ať se nám přihodí cokoli, nejprve a ze všech sil především musíme zachraňovat cit lásky v
duši. "Ať se stane cokoli. Pane, ať mě potká sebevětší neštěstí, má láska k Tobě se nezmenší."
V kritické situaci dokážeme přežít a překonat krizi jen díky pronikavému vzepětí lásky k
Bohu.
Dobromyslnost a ochota pomoci jiným v kritické situaci je zprostředkovaná forma směřování k
Bohu.
5. K soutěži je třeba připravovat se předem. Musíme si umět představit každé zhroucení našich
tužeb a říkat: "Pane, vše, co pochází z Tebe, přijímám jako způsob očištění lásky k Tobě. A ať se
stane cokoli, má láska k Tobě jen vzroste."
Nesmíme nejen pociťovat strach z budoucnosti, ale ani litovat minulosti.
Jedním z nejnebezpečnějších momentů v kritické situaci je snaha hledat za každou cenu viníky,
obviňovat sebe či jiné; z toho se rodí zatvrzelost.
82 S. N. LAZAREV
Pomoc jiným
Čtu si v dopise, který jsem nedávno dostal:
"Z člověka, který se seznámí s Vašimi výzkumy, se bezduchý vykonavatel těch či oněch rituálů
nebo dokonce náboženský fanatik nikdy nestane. Vaši soustavu však ti potřební bývají ochotni
uplatnit až v situaci, kdy už je pozdě - a přitom jsou preventivní možnosti Vaší soustavy mnohem
větší než možnosti fyzického vyléčení. Už jsem se pokoušel několika lidem pomocí tím, že jsem
jim předčítal Vaše knihy. Když znáte sled událostí v životě daného člověka nebo jeho rodiny a
situaci, v které se ocitli, je docela dobře možné jim pomoci, i když člověk žádné mimořádné
schopností nemá.
Když však věci vysvětlujete na základě předčítání pasáží z knihy, hned vidíte, že i když dotyčný
souhlasí a přikyvuje, není často schopen pracovat se sebou sám, protože chápe na úrovni vědomí.
Jakmile ale začnete mluvit pomalu a s důrazem, jako když chcete ta slova otisknout nikoli do
vědomí, ale málem do duše, je efekt podivuhodný.
„Vyzkoušel jsem si to na rodině jedněch známých a je třeba říct, že už druhý měsíc žijí tak
harmonicky, jako ještě nikdy. Přitom se hned po první rozmluvě jeden z manželů celou noc trápil
se žaludeční nevolností. Ostatně lze něco takového považovat za projev očišťování duše?
Já byl ale po takové rozmluvě strašlivě unavený. Existuje v takovéto situaci nějaké nebezpečí
pro toho, kdo celý dialog řídí a inspiruje“
Podobnou otázku mi položil i jiný muž.
"Mluvil jsem s jedním svým známým," řekl mi, "a ten mi vyprávěl, že jeho synovec má věčně
nějaké dopravní nehody. Přitom za ně evidentně nemůže a nejčastěji k nim dochází ve chvíli, kdy
on se svým autem stojí nebo ho někam zaparkuje. Nedávno ho nechal někde stát, za pět minut se
vrátil a na dveřích spatřil obrovskou promáčklinu. Tak jsem mu vysvětlil zásady vaší soustavy a
důrazně jsem synovci doporučil, aby na sobě začal pracovat. Druhý den jsem se zastavil v lékárně,
a když jsem vycházel ven, jen jsem se bezmocně díval, jak do mého auta zezadu vrazilo jiné.
Nejdřív jsem se strašně rozčílil, ale pak mi došlo, že tohle rozhodně není náhoda. Pochopil jsem, že
jsem zřejmě synovcovy problémy vzal na sebe. Lze si to tak vykládat?"
"Ano - a je to stejný mechanismus, který způsobuje nemoci lékařů. Proto se lékaři tak často
dožívají nižšího věku než zbytek populace.
Když někomu dáváte nějakou radu," vysvětluji dál, "ponechte tornu člověku právo volby. Budeli
vaše rada nesprávná, musí se rozhodnout on, zda ji poslechne nebo ne, a odpovědný za výsledek
je potom taky on, a ne vy. Jestliže však radíte formou důraz-něho apelu, budete za jeho nesprávné
chování platit vy. Velmi důležité také je, z čeho vycházíte, když pomáháte jiným. Jestliže je
základem vaší pomoci láska k lidem, pak se nevystavujete nebezpečí, že byste převzal jejich vnitřní
špínu. Pokud jsou ale za vašimi pohnutkami jen duchovnost, morálka a ideály, vzniká závislost, a je
tudíž možný i odtok špíny směrem k vám."
"A jak mám tedy určit, kdy vycházím z nějakých mravních zásad a kdy z lásky?"
"Mravnost funguje vždy podle principu ‚jak ty mně, tak já tobě. Když se k tobě chovám slušně,
chovej se ke mně taky slušně - tedy mravnost staví lidi na úrovni chování do jisté závislosti
jednoho na druhém. Když se ve vztahu k jinému člověku řídíte pravidly platné morálky a on vás
zrazuje, pak tím ponižuje obecně uznávanou lidskou etiku. A vaši představu o ní samozřejmě také.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 83
Ve vás se jako forma reakce na hroucení morálky a mravnosti rodí agrese. Láska se na rozdíl od
morálky ponížit nedá. Když někoho milujeme a on nás zrazuje, lásku to nijak nepoznamená, pokud
se v sobě takový cit nepokusíme zadusit sami. Vycházíte-li tedy při pomocí jiným z ideálů,
morálky a mravnosti a jste na tomto pocitu závislý, nevydržíte, když vás místo poděkování urazí
nebo prostě ani nevyslechnou. Když je však vaším východiskem cit lásky, když se nikterak
nevnucujete a nezlobíte se pro odmítnutí nabízené pomoci, nebudete odsuzovat, když vás dotyčný
urazí nebo se vás dotkne hned poté, co využil vaší pomocí. A protože nejste závislý na lidských
hodnotách, nepostupujete skrze duchovnost, ale skrze lásku, vaše přání pomoci nebude mrzačit ani
vás, ani jme.
Pomáhající nemá očekávat ani materiální, ale ani duchovní vděk."
84 S. N. LAZAREV
Ideály
Jedna moje známá mi vyprávěla:
"Dostala se mi do ruky tvá třetí kniha, a tak jsem si ji začala číst. Uviděla mě s ní jedna známá -
z těch, co se jim říká noví Rusové. Upřímně se podivila:
‚Jak můžeš číst knihy toho ničemy?'
‚Zajímají mě.'
‚Já je četla všechny, první počínaje a sedmou či která to je konče,' vybafla podrážděně. ‚Jsou
tam samé nesmysly, zvlášť v těch posledních. Pak jsem se k němu i dostala na seanci, stáhnul mě o
pět set dolarů a navykládal mi plno dalších nesmyslů.'
‚Jak vypadal?' zajímalo mě.
‚Takovej malej, tlustej, prošedivělej...'
‚Tak vidíš,' povídám, ‚ten skutečný je chlap jako hora. A knížky napsal jen tři. Všechno ostatní
jsou podvrhy.'
‚Jak to víš?' zatvářila se podezíravě nová Ruska.
‚Copak tys nepoznala rozdíl mezi podvrhem a originálem?'
‚Jakej rozdíl? Na všech je napsáno Lazarev! Teda, na jedný bylo Lazorev, ale řekli mí, že je to
jen tisková chyba.'
‚No vidíš, a to všechno jsou podvrhy.'
Jenže ona mi stejně neuvěřila.
‚Řekni mi ale jednu věc,"' pokračovala má známá, jakmile dovyprávěla příběh s novou Ruskou.
"Od chvíle, co vyšla tvoje první kniha, se objevilo obrovské množství padělků a vůbec knih se
slovem karma v. titulu. Senzibilové najednou neharmonizují auru, ale čistí karmu; karma je málem
nejmódnější slovo. Vyrojila se spousta tvých pseudožáků a škol, v nichž jsi údajně byl žákem a pak
i učitelem. Určitě se objeví i vědci, kteří se pokusí ti tvou metodu ukrást nebo si ji alespoň vypůjčit.
Brzy se o tobě budou psát doktorské práce. Někdo tvé učení o informacích pozmění a prohlásí je za
svůj objev. Já chápu, že v naší zemi je teď hrozný chaos, ale copak tobě tohle všechno nevadí?"
‚Za prvé u nás mají zatím všichni jen povinnosti, protože země byla po desetiletí zaměřena
výhradně na plnění povinností, nikoli na ochranu práv.
Za druhé - ať senzibilové raději mluví o lásce a etice než o uřknutí, dírách v auře a podobně.
Když to domyslíme do důsledku, bude to nakonec lidem k užitku. No a pokud nám někdo ukradne
myšlenku, musíme být dobrotivější, abychom přežili. Vždyť mou práci vlastně propaguje, tak ať
mu slouží. Čím víc budu mít následovníků, tím líp. Když to všechno začínalo, měl jsem před sebou
dvě možnosti: buď hájit svou čest a své zájmy, nebo pokračovat ve svých výzkumech. Samozřejmě
jsem si vybral tu druhou. Dnes, když se v Rusku objevují první náznaky vzniku právního státu,
morálky a mravnosti, musím se obojí pokusit sjednotit. Ostatně - mám pro tebe jeden příběh.
Když jsem byl v Jaltě, poprosila mě jakási žena, abych jí vysvětlil příhodu, která se udála
nedlouho před naším setkáním. Její známá měla syna, chlapečka jako andílek.
Najednou umřel, zdánlivě zcela bez příčiny. Doktoři si marně lámali hlavu, co se to vlastně
stalo. A jestlipak víš, proč umřel?"
"Proč?"
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 85
"Protože z něj všichni dělali ideál. A ideál – to je forma kontaktu s budoucností. Připoutali ho
tím k budoucnosti tak, až se mu zavřela. Uzavře-li se nám budoucnost, přináší to neplodnost,
nemoc nebo smrt.
Umělci velmi často pořizují portréty svých lásek nebo svých dětí. A pak obraz vystaví. Všichni
jsou nadšeni, a po nějakém čase ten, kdo seděl malíři modelem, najednou umírá a nikdo neví proč.
Stejně tak - aniž by o tom měla nejmenší tušení - své dětí zabíjí matka, která se nad nimi rozplývá
nadšením.
Mé jméno je u nás i beztak proslulé," řekl jsem jí na závěr. "Vnější popularita přitom člověka
nijak děsit nemusí, horší je ta vnitřní, ta dokáže i zabít. Takže dokud budou s mým jménem
spojovány špinavé pomluvy, budu živ a zdráv."
Vše pomíjí, jen láska k Bohu zůstává. Nakolik je život zaplněn nejvyšším světlem a vnitřní
krásou, natolik je zářivý a krásný i zvenčí.
86 S. N. LAZAREV
Seance
Dřív mé seance s pacienty probíhaly docela jednoduše. Dotyčný přišel a posadil se. Následovala
15-40minutová rozmluva. Pacient se přede mnou také hned pomodlil. Po celou tu dobu byl se
mnou úzce spojen. Někteří lidé se na odchodu museli opírat o zeď. Změny fyzického stavu byly
někdy až neuvěřitelné. Zdůrazňuji však ono "fyzické", protože jsem se plně soustředil jen na
záležitosti těla. Tehdy jsem neměl ponětí, že charakter a osud se mohou nápadně zhoršit, když
léčíme jen tělo. Pak jsem pochopil, že čím zásadnější je můj vliv a proměna v pacientech, tím
mírněji a nenápadněji probíhá. Silové postupy jsem zcela opustil. A nakonec jsem pochopil, že
nejmohutnější a přitom nejméně nápadný vliv přichází od Boha.
Proto bez fenoménu lásky k Bohu není skutečné léčení vůbec možné. A teď přede mnou v malé
místnosti sedí skupinka mých svěřenců. Seance může trvat od pěti minut do pěti hodin. Usedám
před skupinu na židli a oslovuji ji:
"Dnes bude naše komunikace vypadat následovně: teď se budete půl hodiny dávat do pořádku,
abyste se na seanci řádně připravili. Pak vyslechnete krátkou přednášku, absolvujete skupinové
sezení a poté ke mně budete chodit po jednom. Vylíčíte mi své problémy, já budu vysvětlovat jejich
příčiny a vyložím také způsob, jak na sobě pracovat. Nakonec na sobě budete tak hodinu až hodinu
a půl pracovat, a znovu se ke mně vrátíte. Takhle to půjde, dokud na to budete mít dost sil."
Přesvědčil jsem se, že jedna seance nestačí a že pokud chceme v člověku něco změnit,
potřebujeme na to alespoň dvě tři hodiny.
„Začínáme.
Abychom změnili svůj osud a svůj fyzický stav, musíme změnit svůj charakter, své lidské já.
Chcete-li však změnit své já, musíme opustit jeho hranice a povznést se nad ně. Kde začíná naše já,
tedy naše osobnost? Začíná u tužeb, vědomí a života. Abychom změnili sami sebe, musíme opustit
hranice života, tužeb a vědomí. To je možné jedině prostřednictvím lásky k Bohu, protože ta tu byla
před vědomím, před životem a před tužbami. Nemůžeme se však modlit k někomu, koho
nenávidíme. Ukazuje se, že jakákoli přímá nespokojenost s Bohem vstupuje do duše a zůstává tam.
Pak se člověk začíná modlit až v kritické situaci, jenže modlitba nepomáhá. Kromě přímých výhrad
vůči Bohu jsou tu i výhrady nepřímé. Ty mohou být trojího druhu.
1. Nespokojenost s Bohem skrze okolní svět, společnost, stát či skupinu lidí.
2. Výhrady vůči Bohu skrze rodiče či další milované a blízké lidi.
3. Výhrady vůči Bohu skrze nespokojenost s vlastní životní situací, vlastní osobou a vlastním
osudem.
Jakákoli dlouhodobá nespokojenost se sebou nebo se situací je podvědomý pocit zlosti na sebe,
na osud a na Boha.
Ač je to zvláštní, jedním z nejnebezpečnějších pocitů je opovržení sebou samým a
nespokojenost se situací. Sami sobě jsme otevření, proto agrese vůči vlastní osobě může dosahovat
netušených rozměrů. Pak jsme nuceni své výhrady vůči Bohu dlouze odčiňovat - před modlitbou se
nejdřív musíme vytrvale kát a zbavit se všech pocitů ukřivděnosti souvisejících s Bohem. Někdy se
mě lidé ptají:
"Modlím se už rok, dva, možná tři... Přečetl jsem všechny tři vaše knihy, ale nic se nezměnilo.
Čím to podle vás může být?"
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 87
"Jednou z hlavních příčin bývají nepotlačené výhrady vůči Bohu, které se v našich duších
hromadily tak dlouho, až vytvořily pevný nános.
Druhý závažný důvod vám sdělím, až se mezi vás po půlhodině vrátím," oslovil jsem všechny
své posluchače. "V zásadě však účinnost modlitby musí být alespoň padesátiprocentní a vyšší. Je-li
nižší, modlitba téměř nemá smysl. V případě, že je dokonce záporná, se efekt kupodivu dostaví, ale
jen tady, a jakmile se vrátíte domů, zcela pomine. Zatím zjišťuji, že účinnost vašich modliteb se
pohybuje mezi 200 a 400 jednotkami. Teď na půlhodinu odejdu, a vy za tu dobu dáte do pořádku
své duše. Pokud ‚v sobě nedokážete potlačit výhrady vůči Bohu, nebudu vás moci přijmout."
Vyšel jsem z místnosti a za dveřmi se rozhostilo ticho. Já se mezitím v osamocení pokouším
uvolnit a také se dát do pořádku. Oněch několik hodin, kdy jsem velmi úzce spjat se skupinou, mě
velmi vysiluje. Ostatně jakmile jsem se poprvé podíval, co může být modlitbě na překážku,
pochopil jsem, proč se lidé nejčastěji modlili v chrámech. Energetika chrámu a kněží na nějaký čas
blokovala veškeré výhrady vůči Bohu. Proto modlitba ve svatostánku člověku pomáhala ke
skutečné proměně. Zdá se, že je to hloupost - zbavit se před modlitbou všech námitek vůči Bohu -
ale kolik je lidí, kteří se léta modlili a netušili, že jejich modlitby jsou zcela plané. A kolik let já
potřeboval k tomu, abych tuto prostou pravdu pochopil.
Uvědomil jsem síto vlastně docela nedávno - v listopadu 1996. Z New Yorku jsem do Atlanty
telefonicky poskytoval konzultaci jedné ženě s rakovinou střev. Vysvětlil jsem jí, že důvodem
jejích problémů je nadměrná pýcha, a poradil jí, jak se má modlit - zkrátka a dobře normální sezení,
jenže telefonické. Dva dny nato se nemocné dramaticky přitížilo. Zavolala mi. "Modlete se dál,"
řekl jsem jí.
"Nemohu se modlit, mám strašné bolesti," křičela na mě rozčileně.
O pár hodin později byly už bolesti nesnesitelné a tu ženu odvezli do nemocnice. Lékaři nebyli s
to nic pochopit a vysvětlit. Krátce nato mi zavolala její tchyně: "Nezlobte se, prosím, a nemyslete
si, že vám chci něco vyčítat," začala opatrně. "To já jsem snachu přemluvila, aby se k vám
objednala. Je v kritickém stavu. Viděla jsem jí před několika hodinami. Řekla mi' že umírá.
Nemohl byste jí nějak pomoct?"
"Především se musí zbavit všech výhrad vůči mé osobě," odpověděl jsem. "Když se duše začala
čistit, přišly bolesti, a ona ke mně pocítila odpor a opovržení. Mé pole se jí uzavřelo a už jsem pro
ni nemohl nic udělat. A ať se také zbaví veškerých výhrad vůči Bohu, které kdy v životě měla."
"Zavolám vám zítra," řekla mi ta žena.
Zavěsil jsem a zamyslel se, proč k tomuhle vůbec došlo.
Za prvé určitě proto, že ji někdo přemluvil a že ona sama si příliš nepřála se na mě obracet.
Za druhé má ve zvyku myslet si o lidech to nejhorší a odsuzovat je, a lidem s takovouto vnitřní
zlobou má metoda příliš nepomáhá.
A za třetí bylo jasné, že ve mně a mé soustavě je něco, čemu ještě úplně nerozumím. Věděl jsem
jen jedno - v takovýchto případech je třeba se pomalu a mučivě prodírat kupředu. Jedině tak dříve
či později najdu cestu.
Nazítří mi tchyně pacientky zavolala znovu:
"Snaše se ulevilo," sdělila mi. "Můžeme pro ni ještě něco udělat?"
"Vaše snacha je člověk uvyklý myslet si o lidech jen to nejhorší a odsuzovat je?" zeptal jsem se.
"Ano," odpověděla mi po kratším zaváhání.
"Tak jí vyřiďte, že pokud se nepokusí změnit svou povahu a zpětně přehodnotit svůj vztah k
událostem, které už prožila, nepřežije," řekl jsem. "A ještě něco, totéž udělejte vy sama se sebou,
protože váš osud je s osudem snachy spjat, a pro ni tak bude snazší se změnit. Zavolám vám za
několik hodin."
Jedna telefonická seance se změnila v případ se třemi až pěti telefonáty denně. Po pěti dnech se
stav pacientky pronikavě zlepšil. Za měsíc jsem se dověděl, že sejí vede dobře a že má velmi slušné
88 S. N. LAZAREV
vyhlídky na úplné uzdravení. Nedočkal jsem se jediného projevu vděku, ani slůvka - ale to vlastně
ani nepotřebuji. Dostalo se mi toho hlavního - několika krůpějí drahocenných zkušeností, jak
zachránit člověka v kritickém stavu. A pak jsem pochopil, ze charakter se naráz změnit nedá,
zejména když k tornu konkrétní jedinec není připraven.
Další tři týdny jsem se pokoušel zachytit nit, která jako by mi proklouzla mezi prsty. Pochopil
jsem, že situace ještě není definitivně uzavřena. A nakonec mi došlo - byly to výhrady vůči Bohu.
Nespokojenost s okolním světem nebo se sebou je vždy výrazem nespokojenosti s Bohem. Chce-li
se člověk uzdravit, ale přitom není ochoten zbavit se námitek vůči Bohu a změnit se, jeho modlitba
přirozeně ke svému cíli nedospěje.
V poslední době, kdy jsem začal pracovat subtilnějšími, jemnějšími metodami, pocítil jsem, že
když mě někteří lidé žádají, abych je prohlédl a pomohl jim, jejich pole se mi uzavírá.
"Tenhle člověk na můj zásah zatím není připraven," říkám v takových případech, "protože mé
metodě nevěří. Mohu si ho distančně diagnostikovat a prozkoumat jeho stav, ale nemám právo vám
zatím nic sdělit. Podstata mých seancí je vlastně nápověda. A nápovědy se může dostat jedině
tomu, kdo jí chce naslouchat a kdo alespoň něco podnikl pro překonání svého já, aby se dotkl lásky
a Boha."
Natáhl jsem se na postel a zadíval se do stropu. V sousední místností na sobě pracují mí pacienti.
Teď musím alespoň na deset minut usnout, aby se mé vědomí úplně odpojilo. Když v mé přednášce
bude více obrazů než schémat, ti lidé mi porozumí lépe. Asi tak za dvacet minut už budou všichni
připraveni a já budu moci zahájit přednášku.
Neznámo proč jsem' si vzpomněl na ženu, která se zkoušela modlit, ale nemohla - okamžitě se
dostavily strašné bolesti hlavy. Až teprve když prosebně zvolala: "A stejně tě miluji, Pane, jen mě
tolik netrap!", bolesti ihned polevily. Často ji pronásledovala nechuť k životu, což byl důsledek
mimořádné pýchy, která se proměnila v agresi vůči Bohu. Jakmile se začala modlit, agrese se
obracela proti ní a způsobovala bolesti hlavy. Díky tomuto případu jsem si ujasnil, proč se tolik lidí
nedokáže nebo nechce modlit. Jejich duše na něco takového nejsou připraveny. Než vstoupíme do
čisté místnosti, musíme si řádně otřít nohy. Obracet se k Bohu můžeme, až když je na to naše duše
připravena.
Vymezený čas vypršel. Vstoupil jsem do místnosti, posadil se znovu před pacienty a zahájil
jsem přednášku.
Co byste měli vědět před příchodem na sezení... Rozhodně to, že modlíte-li se za splnění svých
přání nebo za své zdraví' neuzdravíte se a vaše přání se nesplní. Modlíte se proto, abyste byli
šťastní, a ne abyste byli zdraví. Když se přitom i uzdravíte, je to normální, ale je to jen důsledek.
Vaše lidské já - to je vaše tělo, váš život, vaše tužby a vaše vědomí. Když se modlíte, abyste se
dostali za hranice svého já, abyste učinili cit lásky nezávislým na lidských hodnotách, pocítili, že v
hromadění lásky k Bohu spočívá hlavní smysl naší existence, přestanete být závislí na lidských
hodnotách. Z vašeho nitra vymizí agrese a vy se uzdravíte.
Jakmile se však začnete modlit za naplnění svých životních cílů, za splnění svých přání a za své
zdraví, je to pokus podřídit modlitbu vědomí, tužbám a fyzickému životu. Vaše já se pokouší si
Boha podřídit a váha vašeho osobního či kolektivního ega se mnohonásobně zvyšuje. Proto ještě
jednou opakuji - modlete se především proto, abyste se dokázali zříct všeho lidského a ztotožnit
sebe sama s láskou a Bohem.
Teď bych vám rád poskytl výčet základních lidských hodnot. První vrstvu tvoří hmotné statky.
Známkou přílišného lpění na materiálních hodnotách je neschopnost smířit se s jejich ztrátou. Z
toho se automaticky rodí agrese. Objevuje se v nás lítost, strach, závist, ukřivděnost a nechuť k
životu. Čím větší je agrese, tím větší je i lpění a tím méně vám bude dovoleno mít to, kvůli čemu
zabíjíte lásku. Jestliže se vám peníze uzavřou ze sta či více procent, znamená to, že je buď vůbec
nemáte, nebo je máte, ale pak těžce onemocníte a nakonec zemřete.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 89
Pak jsou tu hodnoty duchovní. Jednu vrstvu tvoří vztahy s blízkými lidmi. Další vrstva obsahuje
schopnosti a intelekt, tedy dokonalost. Základem této vrstvy je však ještě jedna mnohem tenčí
vrstva. V té nalézáme duchovnost, morálku, ušlechtilost, ideály, zásady, cíle, sny a naděje. Skrze
tyto pojmy vstupujeme do kontaktu s budoucností.
Následuje životní úspěch, vůle i život sám. Ještě jednou si všechny tyto hodnoty připomeňme.
Lpění na vztazích vyvolává zvýšenou žárlivost, urážlivost, podezíravost a nechuť k životu, kdy se
trhají vztahy a dochází ke sporům a zradám. Jestliže se nám vztahy uzavřou více než ze sta procent,
platíme za to neexistencí rodiny, nebo absencí normálních vztahů v rodině, anebo nemocí a smrtí v
případě, že rodina je dobrá.
Uzavřou-li se nám schopnosti a intelekt, projeví se to naprostým krachem profesionální kariéry,
anebo - v případě úspěšného života - postupným omezováním paměti, redukcí schopností nebo
těžkou nemocí. Uzavře-li se nám schopnost kontaktu s budoucností, znamená to buď smrt, nebo
rakovinu, cukrovku, roztroušenou sklerózu či neplodnost. Budoucnost se nám uzavírá zejména
tehdy, když na ní příliš lpíme.
Ve třetí knize jsem psal o tom, že s budoucností jsme ve vzájemném kontaktu prostřednictvím
tužeb, plánů a nadějí. A ten, kdo není s to přijmout krach plánů a nadějí, kdo žije jen sny o
budoucnosti, kdo opovrhuje bořiteli svých představ a nadějí, ulpí na budoucnosti natolik, že jí může
ztratit.
Zjistil jsem však, že budoucnost není tvořena jen plány a cíli, budoucnost - to je také duchovnost
a mravnost, slušnost a ideály. Když nejsme s to smířit se s krachem ideálů a potupením vlastní
morálky, když nejsme uvnitř schopni opravdu odpustit tomu, kdo nás ponížil, když pohrdáme lidmi
nemorálními, neslušnými a nespravedlivými, je to přímá cesta ke smrti, rakovině nebo neplodnosti.
Ale pokračujme. Jestliže se nám uzavře osud, znamená to, že jsme s ním byli příliš nespokojeni,
popřípadě jsme nebyli spokojeni s osudem svých nejbližších, s osudem společnosti či celé země. V
takovém případě nám životní úspěch není dopřán - a pokud ano, je provázen chorobou, která nám
bude otravovat celý život.
Jestliže se nám uzavřou tužby a vůle, znamená to, že jsme se vnitřně pokoušeli podřídit situaci
vlastním představám a tužbám a zlobili jsme se na každého, kdo se postavil naší lásce. Vůle je
vědomí násobené touhou. Jestliže si něco vášnivě přejeme a najednou mizí možnost toho
dosáhnout, je třeba se ze všech sil snažit o uchování lásky v duši. Jestliže lásku v duši zabíjíme a
sami sebou opovrhujeme, jestliže zabíjíme lásku v duších jiných lidí, hledáme viníky a pohrdáme
jimi, pak se nám nesplní ani jediné větší přání. Naši potomci pak budou zápolit s nedostatkem vůle.
Nedávno se jedna pacientka na sezení podivovala: "My s manželem jsme takoví silní lidé s
pevnou vůlí, vždy jsme dosáhli toho, co jsme si předsevzali, a náš syn je přesný opak. Nic v životě
vlastně nechce a k ničemu nesměřuje." Vysvětlil jsem jí, že jejich vůle se pro ně postupně stala
důležitější než jejich láska. Nesrovnatelně silněji se to projevilo i u jejich syna. Aby se vůbec
podařilo udržet ho při životě, bylo třeba zbavit ho vůle, tužeb a životních cílů. Právě tím, že činí
hlavním cílem svého života svá přání, tužby a cíle a stále víc se zlobí na léčbu prostřednictvím
krachu těchto tužeb, rodiče postupně vychovávají apatické potomky, kteří se navíc snaží zbytky
vůle a zdravého rozumu potlačit alkoholem, narkotiky a chováním vedoucím k rozpadu osobnosti.
Ale pojďme dál. Jestliže se uzavře celý život, znamená to opakované záchvaty nechuti k životu a
nespokojenost se sebou samým. Takovýto jedinec buď umírá, nebo je vystaven chorobě, která
neumožňuje normální život.
Ještě jednou vylíčím cestu, kterou jsem prošel ve snaze vypátrat, co je to nemoc a jak k nám
přichází. Zpočátku jsem se snažil diagnostikovat nemocné orgány. Dokázal jsem to se značnou
přesností. Pak ale přišly první chyby. Shledal jsem, že orgán je nemocný, ale lékařská prohlídka to
nepotvrzovala. Později se ukázalo, že nešlo o chyby. Já totiž neviděl orgán samotný, ale jeho
fantom v pacientově poli. Řekl jsem svému svěřenci, které orgány má nemocné, lékařská prohlídka
90 S. N. LAZAREV
prokázala, že je zdráv, jenže o půl roku později mě ten nemocný vyhledal a řekl mi, že se má
diagnóza dokonale potvrdila. Teprve pak jsem si uvědomil, že pracuji s předstihem. Velice důležité
pro mě bylo zjištění, že nemoc nejdřív propuká na úrovni pole, a teprve pak onemocní fyzický
orgán. Uvědomil jsem si, že pole je hlavním nositelem informací. A že právě v poli bychom měli
hledat to, čemu se říká uhranutí, uřknutí, klatba nebo nemoc.
Vstoupit do hlubinných hladin pole, do této svatyně každého člověka, se mi však nedařilo,
přestože jsem se o to několik let pokoušel. Na jaře 1990 jsem nečekaně spatřil, že pole není
homogenní, že v něm existují struktury, jejichž ovlivňováním můžeme zdravotní stav pacienta
pronikavě zlepšit. Pak jsem zaznamenal, že ke změnám nedochází jen ve fyzickém stavu člověka,
ale i v jeho povaze a osudu. Uvědomil jsem si, že to, čemu říkáme biopole, podvědomí a lidská
duše, je jedno a totéž. Různými způsoby jsem vyrovnával i karmické struktury, jak jsem jim já sám
říkal, a efekt byl nadevše očekávání. Byl jsem v euforii. Měl jsem za to, že jsem odhalil způsob
ozdravění celého lidstva.
Deformace karmických struktur přináší nejdříve onemocnění fantomu, a během několika let i
orgánu samotného. To znamenalo, že pod mým vedením by bylo možné vytvořit aparaturu, která
jednou za rok "propere" karmické struktury každého člověka, srovná karmické deformace, a
všichni se navždy zbaví všech nemocí. Byl jsem přesvědčen, že jsem našel všelék. Jenže to, co
jsem považoval za vysvobození, by ve skutečnosti vedlo k záhubě celého lidstva. Až později jsem
si uvědomil, že budeme-li zachraňovat jenom tělo, pak čím účinnější bude léčba, tím rychleji se
zkalí osud a povaha daného člověka. V některých případech jsem si povšiml, že deformace pole se
rychle vracejí do výchozího stavu, a rozhodl jsem se proto jít ještě dál a stanovit, co deformace
karmických struktur způsobuje. Nakonec jsem s úžasem zjistil, že poškození karmických struktur,
určujících fyzické zdraví a osud člověka, jsou vyvolávána nenávistí, enormní zahořklostí, pocitem
křivdy, lítosti a podobně. Nakonec jsem pochopil, že kromě vnější agrese je tu agrese mnohem
nebezpečnější, vnitřní, a že jejich kumulace přináší znetvoření pole a těžké choroby.
Agrese tedy mrzačí duši a nemocná duše plodí nemocné tělo. Pro mě to znamenalo, že je třeba
léčit duši. Duše se přitom nejlépe léčí láskou, modlitbou a pokáním. Říkal jsem nejednomu svému
pacientovi: "Tehdy a tehdy jste nenáviděl, tehdy a tehdy jste se cítil zhrzen. Modlete se a proste,
aby z vaší duše odešla nenávist, ukřivděnost a žárlivost -jenom tak se můžete uzdravit." A dotyčný
se skutečně uzdravil. Myslel jsem si, že je vyhráno. Největší trýzeň však měla teprve přijít - ve
chvíli, kdy jsem zjistil, že duše nemocného se agrese zbavila, a nemoc přesto nepominula. A
pochopil jsem, že člověk není trestán za agresi, ale za svou letoru, z níž se agrese rodí. Proto
nemocného nevyléčíme, pokud se nám nepodaří změnit jeho charakter.
Jenže jak změnit charakter? Domníval jsem se, že je to nemožné. Následovalo úmorné hledání.
Stokrát a tisíckrát jsem se snažil pochopit, z čeho vlastně vzniká agrese. Nakonec jsem dospěl k
závěru, že agrese přichází ve chvíli, kdy duše příliš ulpí na nějakých lidských hodnotách. Čím víc
jsme spjati s hodnotami tohoto světa, tím větší šok zakoušíme ve chvíli, kdy je ztrácíme (a třeba jen
hypoteticky), a tím větší je analogicky agrese, z níž pak bují choroby. Východisko bylo zdánlivě
jediné - nezbývalo než se vzdát závislosti na lidských hodnotách. Jenže to by znamenalo klášter,
rezignaci na každodenní lidské štěstí - a to bylo nemyslitelné.
Soustava se ocitla ve slepé uličce a mně nezbývalo než ji přehodnotit. A právě v té chvíli jsem
byl postaven před volbu - buď oslepnu, nebo zemřu, anebo budu ve svých výzkumech pokračovat.
V této chvíli jsem porozuměl fenoménu lásky k Bohu. Jestliže je láska k Bohu a směřování k němu
silnější než vztah k lidským hodnotám, lze tyto hodnoty ovládat a opájet se jimi, aniž bychom
riskovali hromadění vnitřní agrese, nemoci a smrt. Teprve tehdy jsem pochopil, že hlavní boží
přikázání by mělo znít asi takto: "Miluj Boha rozumem a srdcem svým." Vždyť vědomí se musí
soustřeďovat především na Boha, a pak teprve na lidské hodnoty. Naše city, vůle i tužby se nejdřív
musejí vztahovat k Bohu, a teprve pak ke všemu lidskému. Pochopil jsem, proč jedním z postulátů
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 91
indické filozofie je zřeknutí se všech tužeb. Když se člověk zbaví okovů pozemských přání,
dosahuje štěstí. Člověk má několik základních funkcí - dýchání, přijímání potravy, starost o
zachování rodu a potřebu kontroly nad situací, což znamená sebeobranu a schopnost poznávání
světa. Všechny tyto funkce vyplývají z lásky k Bohu. V kritické situaci se prosadí nejdřív
sebeobrana a uchování citu lásky v duši, a pak jíž instinkt sebezáchovy. To organismu skýtá
možnost přežít a posílit tíhnuti k prapříčině.
Člověk stárne a umírá, jeho schopnosti kontroly nad situací, poznání, rozmnožování, přijímání
potravy a dechu slábnou, a to umožňuje procítit jejich druhotnost a iluzornost, protože v kritické
situaci musíme především zachraňovat cit lásky. Když se muž zamiluje do ženy a naopak, pud
poznávání, množení a kontroly nad situací začínají působit zároveň. Nezbytným předpokladem
dalšího rozvíjení citu lásky je periodická ztráta kontroly nad situací, sexuálního puzení a
poznávacích impulsů, souvisejících s duchovností, morálkou, ideály a nadějemi. Základní funkce
člověka se rozvíjejí do té míry, do jaké je pro něj důležitá láska. Periodická zástava všech
základních funkcí nebo jejich omezení umožňuje posílit směřování k prapříčině, k uchování lásky a
jejímu hromadění v duši a pomáhá snáze snášet stresy, protože stres je jen krátkodobé potlačení
funkcí lidského organismu. (A tudíž omlazuje a ozdravuje lidský organismus jako takový.)
Když člověka přepadne silný astmatický záchvat a nepomáhají žádné léky, je třeba mu stisknout
hrudník, a zastavit tak dech docela. Důvodem astmatu je přílišné zdůrazňování vlastního já, tedy
života, tužeb a vědomí. Když se člověk začne zalykat, dochází k potlačení všech jeho bazálních
funkcí. Pro nás z toho plyne, že nemáme bojovat s přírodou, ale naopak jí pomáhat. Jeden muž mi
vyprávěl, jak si astma sám vyléčil:
"Stáhl jsem si hruď ručníkem tak, že jsem sotva dýchal. Za dva a půl měsíce jsem si na tento
stav natolik zvykl, že jsem si ho přestal všímat. Teprve pak jsem ten ručník odstranil. A bylo po
astmatu."
Vybavil jsem si příběh muže, který měl velmi nemocné srdce. V průměru musel užívat 36 tablet
denně. Ani to však nepomáhalo a jeho stav se neustále horšil. Lékaři navrhli operaci. Ta byla
naplánována na pondělí.
"Spíš to nepřežijete," řekl mu docela upřímně operatér. "Musíte počítat se šedesátiprocentní
pravděpodobností fatálního konce. Kdybychom ovšem neoperovali, tak z tihle postele už
stoprocentně nevstanete."
V neděli před operací ho navštívil přítel a vylíčil mu, jak se lidé uzdravili za pomoci omezeného
dýchání. "Pochopil jsem, že to by mohla být moje šance," řekl mi ten člověk, "a když si pro mě v
pondělí ráno přišli, aby mě odvezli na sál, operaci jsem odmítl." Lékaři ho upozornili, že jinou
šanci nemá a že až bude umírat, budou již bezmocní. On se ale skálopevně rozhodl. Zapomněl na
všechno kolem a všemu se vzdálil. Začal dýchat stále jemněji a pomaleji. Dech musel být
neznatelný. "Představte si takovouhle scénu: K ženě přijde milenec, ale domů se neočekávaně vrátí
manžel - a milenec stojí za závěsem a snaží se nedýchat, přesněji řečeno dýchat co nejopatrněji; a
zrovna takhle jsem neustále dýchal já. Dnes jsem zcela zdráv - což konstatovali i lékaři - ani žádné
tablety nepotřebuji." Vypadal přívětivě a dobromyslně. V životě bych neřekl, že ten muž nedávno
prodělal těžkou srdeční chorobu.
Pohlédl jsem na pacienty sedící přede minou.
Technika zadržování dechu, hladovění, útlum logiky, kritiky a analýzy, tedy vědomí, potlačení
všech přání - to vše nám samozřejmě nezaručuje, že se chorob zbavíme, ale vytváří to pro léčení
příznivé prostředí. Jakmile člověk učiní třeba jen podvědomý krok k dobromyslnosti, lásce a k
Bohu, uzdravuje se. Jestliže se naopak bojí všeho včetně sebe sama, lituje se a vzteká, šance na
uzdravení a přežití jsou prakticky nulové.
92 S. N. LAZAREV
Pacienti mi občas podrážděně říkají: "Tak já se modlím a modlím, a výsledek veškerý žádný."
Přesně těmhle se to dá docela dobře věřit. Uvedl jsem příklad, jak se ženě s velkým rakovinovým
nálezem už po týdnu usilovných modliteb nádor zcela vstřebal. Ona ale pochopila, že jinou šanci na
přežití nemá a že ze všeho, co jí v životě bylo drahé a kvůli čemu projevila tolik agrese, už brzy
nebude mít nic. Teď už se nemodlila proto, aby se uzdravila, ale jen a jen v zájmu očisty vlastní
duše před Bohem. Její láska, tedy nejvyšší já, se odpoutala ode všech lidských hodnot. Nu a jakmile
zmizela agrese, byla zbytečná i nemoc.
Sleduji pozorné tváře svých pacientů a pokračuji v přednášce:
"Nikdy se nemodlete za své děti a vnuky, když si nepřipadáte dostatečně čistí. Modlíte-li se za
jiného, může se stát, že vezmete jeho špínu na sebe nebo mu naopak předáte tu svou. Svým dětem a
vnukům můžete pomoci jen do té míry, do jaké dokážete očistit vlastní duši. Proto nejdříve pracujte
na sobě. Jakmile pocítíte, že ať vás potkají jakákoli neštěstí a nepříjemnosti, vaše láska k Bohu
neslábne, znamená to, že jste se dali do pořádku a můžete se za své potomky v klidu modlit."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 93
Mravnost
"Můj manžel má sarkom v oblasti pravého bedra," líčila mi problém svého muže jedna má
pacientka. "Už brzy má jít na operací. Nedalo by se mu nějak pomoct?"
Pohlédl jsem do jeho pole. Nalezl jsem v něm mimořádně silnou agresi o hodnotě asi 2000
jednotek, zaměřenou výhradně na ženy. Bylo to jasné lpění na vztazích, na mravnosti a ideálech,
duchovnosti a ušlechtilosti.
"V minulém životě se za vás váš manžel neustále modlil," řekl jsem ženě. "Hrozila vám z toho
smrt, a abyste se toho nebezpečí zbavila, při sebemenší příležitosti jste ho podváděla. On vás
přirozeně začal nenávidět. A pro oba to skončilo moc smutně."
"Ale v tomhle životě jsem mu nebyla nevěrná nikdy," namítla.
"Právě proto lpí na vztazích s vámi ještě víc než v předešlém životě, stala jste se pro něj ideálem.
Jakýkoli odklon od tohoto vysněného stavu jak ve slovech, tak v činech v něm vyvolává podrážděni
a podvědomou agresi."
"I když vlastně nemá žádný viditelný důvod?" zeptala se.
"Přesně tak. Ať váš muž prosí o odpuštění za to, že se tak úpěnlivě modlil k vám, a ne k Bohu.
Ať prosí o odpuštění za to, že duchovnost, vášeň, ideály a vztah k milovanému člověku pro sebe
učinil nejvyšším štěstím. Ať se skrze pokání zbaví všech pocitů nevraživosti vůči vám. Ať potlačí
jakékoli výhrady - všechnu ukřivděnost, podráždění a nespokojenost. Ať stokrát opakuje, že
nejvyšším štěstím je pro něj hromadění lásky k Bohu a že milovaná žena je jen prostředníkem této
lásky."
"Můžu mu nějak pomoct?" otázala se.
"Samozřejmě. Vaše aktivita bude dokonce důležitější než ta jeho. To vy jste ho přece přiměla ke
lpění na vztazích, mravnosti a ideálech, protože jste v něm nemilovala božský, ale lidský princip.
Jestliže žena v muži miluje v první řadě projev božství a věčnosti, pomáhá i jemu nalézt cestu k
Bohu. Když ale žena na muži miluje především rozum, mravnost a peníze, tak jeho duši doslova
přibíjí k těmto hodnotám. Což znamená, že se k nim buď nikdy nedopracuje, a když ano, těžce
onemocní či zemře."
Žena se na mě pátravě zadívala.
"Takže pravá láska je ta, která není na nikom a ničem závislá?"
"Ano."
"Pak vám ale nerozumím. Mně bylo odjakživa absolutně jedno' zda je můj muž bohatý nebo
chudý, hloupý nebo chytrý, zda má v životě štěstí nebo ne. O co tedy jde?"
"Jistě byste manželovi odpustila bídu a hloupost a nevěnovala byste pozornost ani ztřeštěným
kouskům a neúspěchům. Váš cit lásky totiž nepramení ani z peněz, ani ze schopností, ani z obdivu
k životnímu úspěchu. Ten je plně orientován na jediný fenomén, a to na mravnost. Kdyby se k vám
váš muž zachoval neslušně, nemravně a nespravedlivě, vaše láska by to nevydržela." Chvíli bylo
naprosté ticho. Ženiny oči se zalily slzami.
"To by pro dnešek stačilo," řekl jsem jí. "Přijďte za pár dní znovu na sezení a podíváme se, čeho
jste vy a váš muž dosáhli."
Když odešla, vybavil jsem si, jak se u mě objevila poprvé a já jí nadiktoval slova modlitby, která
měla pomoci jejímu muži:
"Pane, ve jménu lásky k Tobě jsem ochotna rozloučit se se životem, s přáními i svou vůlí, s
ideály, nadějemi i mravností, slušností a spravedlivostí, se všemi nejbližšími i s každým lidským
94 S. N. LAZAREV
štěstím, které ve světě zažívám." Žena si to všechno pečlivě zapsala a reagovala na text kusou
větou: "To bude těžké."
"Co bude těžké?"
"Zříct se mravnosti."
"Ve jménu lásky k Bohu se můžeme zříct čehokoli."
"Já to chápu," přikývla, "ale v duši je mi už jen při pomyšlení na něco takového úzko. Vždyť
mravný, spořádaný a moudrý člověk má k Bohu vždy blíž než bezohledný, primitivní nemrava."
"Mýlíte se. Blíž k Bohu má ten, kdo má v duši víc lásky. Naše morálka, mravnost, zásady a
ideály nejednou Začnou lásku zabíjet. V takovém případě je lepší zříct se mravnosti a ideálů než
lásky. Mravný, oduševnělý a slušný člověk může zakusit mnohem silnější cit lásky než kdokoli
jiný, a to ho přibližuje k Bohu. Jestliže však svůj vztah k morálce, duchovním hodnotám a ideálům
považuje za důležitější než lásku, pak je ve srovnání s člověkem možná omezeným, ale Boha
milujícím, Pánu mnohem vzdálenější. Pochopte, že vše, co označujeme slovem lidské, vždy byla
jen iluze, iluze je a iluzí zůstane. Jedinou realitou je láska. Ta byla realitou, je realitou a realitou
bude i nadále."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 95
Kolektivní já
Když se objeví nějaká nová informace, nemohu ji hned testovat, prověřovat, hodnotit a
kontrolovat. Nejdřív se ocitám ve zmatku a mám pocit, že moje soustava běží na prázdno nebo že
přestala fungovat úplně.
Pak toto období paniky a zoufalství ustupuje a začíná postupně ohledávání a zvládání nového
tématu. Prvním článkem řetězce je život. Druhým jsou city, přání a vůle. Třetím je osud. Čtvrtým
pak kontakt s budoucností, tedy duchovnost, ušlechtilost, zásady, naděje a ideály.
Z toho vyplývají dvě vrstvy duchovních hodnot.
Tu první tvoří vztahy.
Druhou pak schopnosti, intelekt a dokonalost.
Následují hodnoty materiální. Je to jen několik pojmů. Jenže vinou našeho vášnivého ulpívání
na těchto pojmech a všem, co je s nimi spojeno, vznikají nemoci, neštěstí a útrapy obrovského
množství lidí! A jak už to tak bývá, žádné lpění se nevyskytuje osamoceně a v čisté podobě, vždy
jde o kombinaci hned několika umanutostí lidskými hodnotami.
Žárlivost poměřovaná mou soustavou vypadá takto: Na prvním místě stojí lpění na vůli a
vlastních tužbách. Následuje lpění na ideálech duchovnosti. Na třetím místě vidím lpění na
vztazích. Člověk tedy musí modlitbou nejdřív odčinit téma vztahů, rozuměj žárlivost, urážlivost,
neschopnost smířit se s hádkou a roztržkou. Nejdřív se tedy musíme zabývat lehkou povrchovou
vrstvou, a teprve pak můžeme přehodnotit celý svůj život a přijmout jako očistu duše nejen úpadek
vztahů, ale i nadějí, plánů, ideálů, duchovnosti a mravnosti. Když přestaneme být vnitřně závislí na
vztazích a ideálech, smíříme se i s pošlapáním své vůle a tužeb, vždyť se jedná o očistu naší lásky k
Bohu. A když se postupně zbavujeme závislosti na své vůli a přáních, přichází uzdravení.
Zajímavě v této soustavě vypadá pýcha.
Pýchu dělím na dva základní typy - na pýchu akcentující potřeby těla (a tady se dají vysledovat
tři články: za prvé tužby a vůle, za druhé životní úspěch a za třetí intelekt) a s důrazem na potřeby
ducha. V tomto případě vypadá triáda takto: tužby a vůle - zásady, cíle a ideály - schopnosti a
intelekt. Dnes dokážu během několika málo sekund celý tenhle řetězec prověřit, testuji si pacientův
aktuální stav, pak se dívám, jak vnitřní agrese deformuje pole, porovnávám různé stupně deformace
a nakonec si mohu udělat úsudek o charakteru a závažnosti onemocnění. Když je soustava správně
vystavěna, funguje bezchybně.
Do mé ordinace přišla matka s dcerou. Prozkoumal jsem nejdřív fyzický stav matky.
Zaznamenal jsem vážné poruchy v pravém prsu a také v děloze. Již brzy vypukne rakovinné bujení.
Pravé ňadro je zachváceno v důsledku prudké zášti vůči jiným i vůči sobě a také vůči vlastnímu
osudu. V daném případě především vůči sobě. Podíval jsem se také do karmického pole. Matku
drží nad vodou dcera, které ovšem díky tomu hrozí smrt. Zkontroloval jsem také všechny důležité
časové body matky. Ty se z budoucnosti začínají stěhovat do minulosti. To znamená, že propuká
těžká choroba. Zkontroloval jsem si řetězec lidských hodnot. Uvědomil jsem si, že matčina duše lpí
na vztazích, ještě víc pak na mravnosti, zásadách a ideálech a do jisté míry také na vůli a tužbách.
Tato kombinace signalizuje lpění na budoucnosti. Agrese se v tomto konkrétním případě projevuje
96 S. N. LAZAREV
záští vůči sobě, osudu a Bohu. V ještě intenzivnější podobě se vše právě řečené dá vysledovat i u
dcery. Ta už má budoucnost zcela uzavřenu a úroveň útočné agrese o padesát procent překračuje
kritickou mez. Děvče tedy čeká buď smrt, nebo těžká choroba, nebo neplodnost. Podíval jsem se,
jak se případná nemoc s největší pravděpodobností u dcery projeví. Největší anomálie jsem
tentokrát nehledal ve fyzických, ale v psychických strukturách. Snížení duchovnosti se může
projevit hned v několika směrech:
1. Prohloubením nejnižších sklonů v povaze;
2. Ochabnutím paměti a všech schopností a vloh;
3. Vyhasínáním intelektu;
4. Psychickou poruchou.
V daném případě snížení dceřina duchovního potenciálu vyplývá z psychické poruchy.
Ještě jednou jsem se podíval, jaké blokace už v organismu dcery započaly. Vida, zdá se, že
uzavřeny budou postupně všechny tři hladiny, takže ji čeká buď neplodnost, nebo bezdětnost (děti
totiž v podobných případech nejsou schopny života). Psychika se tedy bude dále zhoršovat a mohla
by následovat i smrt.
Teď jsem pochopil, proč matce hrozí rakovina prsu.
"Zatím si kontroluji získané informace," obrátil jsem se k dceři, jejíž věk odhaduji tak na třicet.
"Máte děti?"
„Ne.“
"Trpíte nočními můrami, utkvělými představami nebo psychickou labilitou?"
"Ano."
"Máte pocit, že vás v budoucnu už nic nečeká?"
"Ano, to mívám."
Mohl jsem samozřejmě hned upřesnit celkový obrázek dceřina stavu, a dokonce i to, jak brzy
může zemřít a za jakých okolností. To však není podstatné. Hlavní je práce na sobě.
Nedávno mi jedna pacientka řekla:
"Byla jsem u vás na sezení před rokem. Vy jste mí tenkrát řekl, že do půl roku mě opustí
milovaný člověk, že se na to mám předem připravit, odpustit mu a přeorientovat se ze zásad na
lásku. Tehdy jsem toho milého ještě neměla, ale za tři měsíce se objevil a za další tři měsíce mě
opustil. Díky vám jsem touto zkouškou prošla vcelku bez úhony."
Pokrčil jsem rameny.
"Když jsem vám předem napověděl, nelze to považovat za skutečně zásadní zkoušku. Zkouška
by to byla tehdy, kdybych já vám neřekl nic, vše, co jste právě líčila, by se stalo, a vy byste si v
duši přesto uchovala lásku - pak by to opravdu byla zkouška a překonání těžkých překážek."
Podíval jsem se na ženy sedící přede mnou a vzpomněl jsem si na jinou pacientku. Viděl jsem,
jak vnitřně miluje svého muže a že případný rozvod by pro ni v nejlepším případě znamenal těžkou
chorobu, ale její ambice jí dočista zaslepují.
"Tak dobře," říkala mi, "já chápu, že ponižování a křivdy z manželovy strany mě léčí, já s tím
souhlasím, ale rozvedu se stejně. Můžu to udělat?"
"Samozřejmě můžete," odpověděl jsem jí, "ale v takovém případě počítejte s velkými
zdravotními problémy."
"To nechápu," zlobila se. "Já jsem přece ochotna podstoupit jakékoli ponížení, jen nechci dál žít
se svým mužem."
"Dobře," přikývl jsem, "a co říkáte na takovouto argumentaci: k závodům jsem připraven, ale
trénovat nechci."
Zaraženě mlčela.
"Vždyť ho máte ráda, jen síto nechcete přiznat."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 97
"A jak to mám poznat, jestli ho mám ráda nebo ne?"
"Když se na věci začnete dívat kalnou lupou, buď nevidíte nic, nebo je obraz znetvořený.
Chovejte se k manželovi jako k dítěti. Matka přece své dítě miluje, ať je, jaké chce. Nejdřív ho za
každých okolností má ráda - teprve pak ho kritizuje či trestá. Jedinou křišťálově čistou lupou,
kterou jsme schopni reálně vidět okolní svět, není ani naše vědomí, ani naše tužby, ale cit lásky v
duši. Dejte si duši do pořádku, a teprve pak se rozhodněte, zda se rozvedete či ne."
Znovu jsem se podíval na obě pacientky před sebou. Dřív bych jim všechno to, co teď popisuji,
podrobně vyložil, ony by pokyvovaly hlavami, ale těžko říct, čemu by porozuměly a čemu ne.
Vysvětloval bych jim to znovu a znovu, aby se jim to vtisklo do paměti a aby mohly na sobě
pracovat. Pak jsem pochopil, že silnou stránkou mé soustavy je porozumění věcem, které dřív
zůstávaly uzavřeny, tedy že změn se dosahuje díky aktivní práci vědomí, ale aby člověk dospěl k
citu lásky, musí se na nějaký čas vědomí vzdát. A silné stránky mé soustavy se tak najednou stávají
slabinami. To znamená, že moje soustava se během neustálého rozvoje musí tu a tam zříct sama
sebe, a vědomí i logiku učinit záležitostmi druhotnými. V praxi to znamená, že mé základní modely
chování musejí obsahovat víc citu než myšlenek.
Člověk se léčí nejdřív změnou citu, teprve pak myšlenek. Ostatně dalšího důkazu tohoto tvrzení
jsem se dočkal docela nedávno. Celou hodinu jsem jednomu mladíkovi vysvětloval, v čem spočívá
podstata jeho problému a jak má na sobě pracovat. Vše marno. Efekt se rovnal nule. A já pochopil.
"Svět poznáváme nejdřív smysly a citem, teprve pak rozumem," řekl jsem mu. "Teď mi stejně
nejste schopen porozumět, protože vaše city na něco takového nejsou připraveny. Začněte pokáním,
modlete se, a pokud sem chcete docházet dál, po nějakém čase mi určité porozumíte."
Na to jsem si vzpomněl při pohledu na matku, na niž doléhala těžká choroba, a na dceru, která
může během nejbližších dvou let zemřít. Jenže předtím bude nucena projít mučivou pouť pomalého
rozpadu duchovních struktur. Mohl bych jim vykládat o lpění, o kontaktu s budoucností, o
absolutizaci lidských hodnot, a ony budou vynakládat všechny své intelektuální síly na to, aby mi
porozuměly. To by nešlo. Potřebujeme něco jiného. A jak se tak se mnou dělily o své problémy,
postupně přišlo řešení. Vztáhl jsem k nim ruce:
"Tak dost, to stačilo," zarazil jsem obě. "Teď mě, prosím, vyslechněte. Abychom byli šťastní a
zdraví, musíme nejdřív žít láskou k Bohu, a teprve pak všemi dalšími lidskými hodnotami. Vy jste
žily ve jménu mravností, slušnosti, zásad a ideálů, a ne láskou k Bohu, lidské hodnoty pro vás byly
důležitější než láska. Když pak přišla léčba hádkami, nevěrami, rozchody a urážkami,
nezachraňovaly jste lásku, ale své principy a ideály. Proto se teď obraťte k Bohu a proste o
odpuštění."
Když po hodině znovu vstoupily do místnosti a posadily se přede mě, zaznamenal jsem zcela
jiný obraz. Je jasné, že dcera bude žít, přestože problémy s psychikou ještě nějaký čas potrvají.
Vysvětlil jsem jím, jak učinit cit lásky nezávislým na lidských hodnotách, a zároveň jsem viděl, jak
u obou dochází k pronikavému zlepšování jejich vnitřního stavu.
Při analýze desítek případů práce pacientů na sobě samých jsem zaznamenal jednu znepokojivou
zvláštnost. Zdálo by se, že prazákladem všech našich hodnot jsou přání a tužby, což znamená, že
úměrně tomu, jak člověk na sobě pracuje, by lpění na vůli, tužbách a životě mělo polevovat, ale
neznámo proč jsem byl svědkem docela jiného vývoje. Nejstabilnější a těžko překonatelné jako by
bylo lpění na mravnosti, spravedlnosti, ideálech a duchovnosti.
Dnes už jsem tomu žádný zvláštní význam nepřikládal. Připomněl jsem si však jiný složitý
případ.
Mladý muž se téměř upil k smrti. Neustále ho pronásledovaly stavy tísně a noční můry. Už po
první seanci se jeho energetika zharmonizovala a lpění na vlastním egu, tedy na životě, tužbách ‚a
vůli, prakticky vymizelo. Jen v jednom parametru přetrvávala nestabilita - šlo o kontakt s
budoucností, tedy o morálku, principy, mravnost a ideály. Všechny ostatní parametry byly
prakticky v normě, a přesto se stav toho chlapce téměř neměnil. Neznámo proč na povrch neustále
98 S. N. LAZAREV
vyplouvaly programy opovržlivostí, pohrdání a povýšenosti ve vztahu k jiným lidem. Poctivě dělal
všechno, co jsem mu doporučoval, ale situace zůstávala stejná. Bylo tu ještě nějaké lpění, které ho
neopouštělo. Znovu jsem se pokusil zjistit, kde se v něm bere taková přezíravost vůči okolí. A
pochopil jsem. Tato posedlost přišla z minulého života. Ten muž žil na území západní Číny. Tam
přezíral lidi jiného vyznání a vůbec každého, jehož morálka a zvyklosti se značně lišily od morálky
a zvyklostí té skupiny, k níž patřil on sám. A pak jsem konečně pochopil - jeho osobní ego je
uzavřené, zato beznadějně lpí na egu kolektivním.
Cesta ke kolektivnímu já vede přes impozantní učení o morálce, mravností a ideálech. Naše
osobní já je postupně destruováno, kdežto kolektivní já se posiluje a žije dál. Proto se v řadě
pospolitostí dodržování veřejné morálky a mravních zákonů stavělo nad život sám a bylo tu
vyhlašováno, že kolektivní hodnoty stojí vždy nad hodnotami individuálními. Pokušení povýšit
kolektivní morálku nad lásku bývá velmi silné. Často pak dochází k paradoxním situacím.
Vezměme si kupříkladu takovéhle dva lidi. Jeden žije všelidskými mravními zásadami a božími
přikázáními. Druhý žije láskou - proto se mu občas stane, že poruší jak boží přikázání, tak obecně
uznávanou morálku. Ten první vychová syna zločince, kdežto druhý dobrého a slušného člověka.
Kdybychom tento mechanismus neznali, nebyli bychom schopni vysvětlit, jak je možné, že slušný
a charakterní člověk má syna vyvrhele.
Před několika lety jsem se často stýkal s jednou dámou. Její známý pracoval u newyorských
hasičů. Sdělil mi jednu neobyčejně zajímavou informaci. Ukazuje se, že největší množství žhářů
bez motivu v New Yorku nalezneme mezi mladými chlapci z ortodoxních židovských rodin. Tedy z
rodin, v nichž se přísně respektují všechny náboženské kánony. To znamená, že žít musíme v první
řadě nikoli zásadami a ideály či božími přikázáními, ale láskou k Bohu. A o co je v nás silnější
orientace na hromadění lásky k Bohu, o to méně jsme spjati s přikázáními, ideály a zásadami.
Jakmile se mladý muž obrátil k Bohu a začal prosit o odpuštění za to, že kolektivní morálku
postavil nad lásku k Bohu, že tuto morálku učinil samoúčelem a začal přezírat a odsuzovat ty, kteří
podobné principy nerespektovali, jeho strachy a tísně pominuly a už se nikdy nevrátily.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 99
Sikačaeljan
"Chcete vidět prehistorické tábořiště, staré asi devět tisíc let? Na kamenech se tam uchovaly
kresby," navrhli mi známí, když jsem se přijel podívat do Chabarovska. To mě velmi zajímalo, a
tak jsem přirozeně souhlasil. Druhý den ráno pro mě přijeli do hotelu autem a vyrazili jsme až k
prehistorickému tábořišti na břehu Amuru, vzdálenému od města asi půldruhé hodiny plavby proti
proudu. Bylo to v září. Počasí bylo nádherné. Přes cestu v pravidelných intervalech přebíhali či
přelétali bažanti. Slunce svítilo. Napadlo mě, že bychom se mohli stavit někde u rybářů a nakoupit
si nějaké lososovité ryby, které v té době zrovna táhly. A tah lososů, to je učiněný svátek.
Vzpomínám si, jak mi jeden místní starousedlík téhož léta řekl:
"Přijeď v září, když ryby táhnou nahoru. Uvidíš, co je to opravdický bohatství."
Chtěl jsem mu za několik dní zavolat a vyjet si s ním přímo na vodu, abych na vlastní kůži zažil
všechny rozkoše opravdového amurského rybolovu. Den byl nádherný a já měl takovou příjemně
zkonejšenou náladu: cosi mi však bránilo, abych se plně uvolnil a na všechno zapomněl. Po krátké
analýze jsem si uvědomil, v čem to je - to ten Vladivostok.
Před příjezdem do Chabarovska jsem přednášel ve Vladivostoku. Posluchačstvo bylo obvyklé.
Všechno běželo podle plánu. Když jsem se ale podíval na podvědomou agresi sálu, nestačil jsem se
divit -400 jednotek! Důvodem bylo jednoznačně lpění na budoucnosti. Budoucnost měla tato
komunita uzavřenu tak z 80-85 %. Při takovýchto parametrech by jednotlivec těžce onemocněl.
Když se podobná energetická diagnóza týká celého města, mohlo by se jednat o ekologickou
katastrofu, ekonomické zhroucení, epidemii či něco podobného. Znamenalo to, že pokud bude tato
mimořádně nepříznivá situace trvat a budoucnost se městu uzavře z více než sta procent, může
Vladivostok stanout před netušenými problémy. Už během přednášky jsem si proto distančně
prohlédl všechny oblasti Dálného východu.
Na linii Kamčatka-Japonsko jsem zaznamenal mohutné deformace pole. Zřejmě šlo o oblast
možných katastrof a tragédií. Často jsem přednášel v nejrůznějších ruských městech, ale nikde jsem
nenarazil na kolektivní podvědomou agresi, která by přesahovala hranici 200 jednotek. Výjimku
tvořilo jen město Nerjungri, kde jsem zaznamenal kolem 250 jednotek. Ovšem víc než čtyři stovky,
to,už je opravdu na pováženou. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že v Chabarovsku narazím na stejný
obrázek. Měl to pro mě být důkaz toho, že se v dosti rozsáhlých oblastech světa viditelně nedaří - a
to jsem netušil, že za pár měsíců v Chicagu zjistím zhruba stejné hodnoty jako ve Vladivostoku.
Pak už jsem mohl hovořit o globálním nebezpečí. Pokud se tento proces urychlí, bude to zlé,
protože by mohl zachvátit celou Zemí.
Tenkrát ve Vladivostoku mě už během přednášky zamrazilo v zádech a já si zničehonic
pomyslel: A co když takovou vysokou podvědomou agresi vykazují jen čtenáři mých knih? V
takovém případě si mohu rovnou chystat provaz, nebo jím alespoň převázat desky s výsledky svých
výzkumů a odložit je ad acta. Požádal jsem tedy ty v sále, kteří mé knihy nečetli a viděli mě
poprvé, aby zvedli ruku. Okamžitě jsem si tuto skupinu otestoval, ale ukázalo se, že jsou na tom
ještě hůř, než představoval průměr celého sálu. Obrovskou podvědomou agresí tohoto shromáždění
vyvolalo cosi jiného. Protože v mé třetí knize nebylo dokončeno téma budoucností, stalo se, že
leckdo ze čtenářů mých knih nedokázal řádně zharmonizovat své pole. Situace, s níž jsem se v tu
chvíli setkal, přesahovala rámec mých dosavadních tří knih.
100 S. N. LAZAREV
Ve třetí knize jsem toto téma začal teprve matně tušit. Pokoušel jsem se odhalit příčiny
nebezpečných deformací pole na Dálném východě. Neznámo proč je v posledních letech lpění na
duchovnosti a budoucnosti nejznepokojivější. Ale proč zrovna na Dálném východě? Co předurčuje
příčinu? Nahlédl jsem celý problém v jemné hladině a pokusil se najít místo na Zemi nebo mimo
ni, které provokuje takové nebezpečné situace. A našel jsem ho. Tibet a Himálaj. Postupně mi vše
začíná být jasné. Oblast tvořená rozlehlým pásem od Kamčatky až po Japonsko je silně spjata s
Tibetem a Himálajem, tedy š budoucností. Duchovní úroveň lidstva se za posledních deset let
pronikavě zvýšila, duchovnost a intelekt se v rámci kolektivních forem mezilidských kontaktů
aktivněji vyvíjejí - mimochodem kontakty mezi národy a státy po celém světě se také značně
posílily.
Vzrostla duchovní úroveň a lpění na ní je dnes ještě nebezpečnější než kdykoli dřív. Největší
problémy pak s tímto lpěním mají oblasti úzce napojené na budoucnost. Seděl jsem v autě a
sledoval silnicí ubíhající pod koly. Jak tohle asi může skončit? Přírodní katastrofou, ekonomickým
propadem nebo snad neplodností žen? Není v mých silách situaci ještě nějak vyrovnat? Jeli jsme
dál a dál. Nejstrašnější ztráty jsou vždy ty, jichž si vlastně na první pohled ani nepovšimneme,
napadlo mě. Z těla lidstva odpadávají odumřelé kusy tkáně. A lidstvo se jako vždy babrá v jepičích
problémech všedního dne. Někdy to připomíná agonii: křečovitě sebou škubou ruce, záda se
prohýbají do nepřirozeného oblouku, oči jsou vytřeštěné, hlava se třese a každá z těchto akcí se
děje jakoby autonomně, jako by jedno s druhým vůbec nijak nesouviselo. Velmi nebezpečný
symptom. V posledních letech vědci nejsou schopni vysvětlit náhlé vyhynutí velkých skupin zvířat
a rostlin.
Zatím nemáme mechanismus pro vyhodnocení situace v měřítku celého lidstva. Protože lidstvo
sebe samo nevnímá jako jeden organismus, pak začne-li dnes umírat, nepochopí to a neprocítí.
Každý stát se považuje za pupek světa a sleduje především své vlastní zájmy. Když je loď
spolehlivá a moře klidné, může každý cestující myslet na sebe, a lodi to žádnou škodu nezpůsobí.
Když však dojde k havárii a do lodi proudí voda, cestující se musí držet jednotné strategie. Pokud
nedokážou osobní zájmy včetně otázky vlastního přežití odsunout do pozadí, rozběhnou se
neřiditelné procesy, kdy všechno pospěje nikoli k záchraně, ale k sebezničení. Když se ale potápí
loď, jsou pravidla našeho chování známa a předem dána - nejdřív zachraňujeme ženy a děti a bez
reptání plníme pokyny kapitána a jeho nejbližších. Je třeba mít dokonalé informace o tom, co se na
lodi děje, uvědomit si stupeň nebezpečnosti nehody, správně hodnotit situaci a také všechna
rozhodnutí, která z této situace plynou, musí přijímat vskutku nejpovolanější a nejpřipravenější
člověk. A právě takovým člověkem musí na lodí být kapitán.
V měřítku lidstva na pokraji katastrofy by roli kapitána mohla sehrát mezinárodní centra a
komise, jejichž pravomoci by byly určeny dohodami mezí rozhodujícími státy světa. V takových
střediscích a komisích by bylo možné nejen shromažďovat a analyzovat informace, ale i předvídat
příští události, vypracovávat kolektivní rozhodnutí a činit návrhy a doporučení různým zemím.
Hlavní předností by však bylo utváření společného celosvětového povědomí, povědomí, které
křečovitě se zmítajícímu tělu lidstva umožní proměnit se z umírajícího v churavějící, ale zároveň
také uzdravující se organismus.
Jenže pokud je všechno tak prosté, proč se tedy toto kolektivní vědomí na planetě neutváří, když
vše na Zemí začíná umírat? Protože lidstvo už kolektivní myšlení poznalo - na příkladu fašismu a
socialismu. Když člověk chce přebudovat svět, který ho obklopuje, ale orientuje se přitom
především na ideály, cíle a zásady, a nikoli na cit lásky, končí takové počínání tragicky. Kolektivní
myšlení má totiž jednu zvláštnost - dusí myšlení individuální. To znamená, že akcent kladený
výhradně na kolektivní myšlení a nesprávná hierarchie hodnot při jeho formování mohou nakonec
vést k nebezpečným důsledkům. Aby individuální a kolektivní myšlení v rámci jedné koncepce
dokázalo žít v míru, musí materialismus a idealismus, věda a náboženství splynout. Povznést se nad
duchovní a materiální princip lze jedině prostřednictvím lásky k Bohu, té v duši musíme chovat
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 101
mnohem víc než dřív. Čím rychleji touto cestou projde každý člověk, jednotlivý národ, stát a celé
lidstvo, tím méně úmrtí, neštěstí, katastrof a válek se v nejbližší době na Zemi dočkáme.
Co je to láska k Bohu? vybavila se mi onehdy otázka, již mi položil jeden můj pacient. Bůh je
láska, která není na ničem závislá, což znamená, že čím je cit lásky k Bohu v naší duši nezávislejší
na životních trampotách, nepříjemnostech, křivdách a pohromách, tím jsme Bohu blíž. Když
dokážeme svět nejdřív milovat, a teprve pak ho hodnotit, je to další krok na cestě k Bohu. Ke světu
musíme chovat stejný vztah jako k vlastnímu dítěti. To také především milujeme, a teprve pak
plísníme, trestáme a tvrdě vychováváme. Když nastane situace, v níž se hroutí náš osud i naše
tužby, ideály, naděje a nejsvětější lidské city, a my sebou přesto nezačneme opovrhovat a zabíjet
lásku ve své duši, protože chápeme, že Bůh nikdy netrestá, ale vždy nám jen pomáhá zvýšit míru
lásky v duši - je to další krok na cestě k Němu.
Dál jsem zamyšleně hleděl na silnici, hladce mizející pod koly auta. Jeli jsme už přes hodinu a
co nevidět jsme měli dorazit na křižovatku, odkud vedla polní cesta na amurský břeh, k
prehistorickému sídlišti. Skutečně jsme odbočili, a zatímco jsme se po skřípajícím štěrku blížili k
řece, zauvažoval jsem, proč pračlověk vysekával do skalních masivů obrázky a celé výjevy. Je to
těžká a mravenčí práce - přece se naši prapředkové tak nesnažili jen z lásky k umění. A pokud šlo o
magii, pak mě zajímalo, jak fungovala, jak na ně působila. Lákavé pro mě bylo už pomyšlení, že za
chvíli vstoupím do kontaktu s myšlením lidí, kteří tu žili před deseti tisíci lety. O čem asi tehdy
přemýšleli" Jak vnímali okolní svět? V jakém čase žili?
Až tohle vše nahlédnu, budu mít dost a dost látky k přemítání. Povšiml jsem si jedné zajímavé
zvláštnosti. V chrámech je hutnost času mnohem vyšší než kdekoli jinde. Když vstupujeme do
svatostánku, měníme své časové charakteristiky. Někdy se toto zhuštění času stává zjevným i ve
fyzické rovině.
"Když jsem začal žít v intencích vaší soustavy, všiml jsem si, že se cosi podivného děje s
časem," svěřil se mi jiný pacient. "Představte si například tohle: Když vyjdu z domu a potřebuji se
dostat metrem na vlak, trvá mi to od domovních dveří až k vlaku půldruhé hodiny. Vyjdu z domu,
zeptám se hned několika lidí, jaký přesně mají čas na hodinkách, a zjišťuji, že stejný jako já. Do
odjezdu vlaku zbývá půl hodiny, ale tím metrem normálně jedu aspoň hodinu. Sejdu tedy do metra,
jedu na nádraží, a když přicházím k vlaku, z mých hodinek i nádražních hodin vyplývá, že jsem v
metru strávil pouhých patnáct minut. Vůbec síto nedokážu vysvětlit."
"Ale to je přece jednoduché - čím víc je v nás lásky, tím je čas hutnější. Může to přinášet ten
nejnečekanější efekt."
Zatímco jsem si uvažoval o svém, scenerie kolem nás se nápadně změnila. Les se začal
rozestupovat a před námi se zaleskla modrá hladina řeky. Přijeli jsme k malé nanajské vísce.
Existuje hned několik vysvětlení etymologie názvu té vesnice. Jedna místní stařena mi řekla, že
nejsprávnější překlad slova Sikačaeljan znamená "tam, kde se dovídáme". Dřív tu bylo obětiště,
místo, kde se konaly magické obřady, jejichž prostřednictvím se domorodci dovídali, co je v
budoucnu čeká. Celou naši skupinu velmi přívětivě uvítala nějaká paní, ze které se vyklubala místní
učitelka. Ta nás doprovodila do malého vlastivědného muzea v budově školy. Ukázala nám celou
řadu předmětů pocházejících ze zdejších vykopávek.
"Těmito figurkami zdejší šamani léčili příslušníky kmene," vyprávěla. "Když někdo onemocněl,
šaman za ním přišel a vyřezal ze dřeva figurku. Tu pak postavili do hlav lůžka a nemocný se
uzdravil."
"Myslíte, že to tak opravdu bylo?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě."
"Pak tady v té figurce je podle mě zakódován program pošlapané pýchy," řekl jsem. "Nemoc
souvisela s nenaplněnými ambicemi dotyčného člověka. Ten šaman se choval jako skutečný
profesionál. Pracoval v jemné hladině. Sebesilnější energetický zásah vyvolává vnější efekt, který
102 S. N. LAZAREV
však má jen omezené trvání. Informační vliv na nemocného je jemnější a nenápadnější, zato však
stálejší. Šamanem se proto mohl stát jedině ten, jehož kontakt s Bohem byl užší, tedy jehož zásoba
lásky v duši byla větší než v případě kohokoli jiného. Hutnost času se zvyšovala - proto byl
schopen procítit a spatřit budoucnost a kontakt s ní ho nezabíjel jako jiné. Když spatřil nemocného
a začal vyřezávat figurku, už měl na pacienta informační vliv. Měnil jeho podvědomou vnitřní
orientaci a ten člověk se uzdravoval."
"Takže vy myslíte, že ty figurky mají svůj hlubší smysl?" zeptala se zaujatě učitelka.
„Ovšem.“
Ostatně - vliv těchto figurek je patrně podobný vlivu Vrubelových obrazů. Také tento umělec
utkvěle lpěl na dokonalosti, schopnostech, duchovnosti a ideálech. Takovéto lpění vyvolává
obrovskou pýchu, která postupně může přecházet až v satanismus. Vrubelovy obrazy byly mimo
jiné i snahou překonat tento stav. Proto byl jeho tématem Lermontovův démon v mnoha podobách -
démon trpící, démon ponížený, démon poražený. Umělec tak dokázal nad nebezpečnou tendencí
zvítězit ve svém malířském díle, ale nedokázal ji překonat ve své duši. Duchovnost, ideály a
schopnosti byly stále silnější, zatímco láska za nimi stále víc zaostávala. Proto se mu nakonec
narodil syn s rozštěpem patra, což znamená ponížení ideálů, duchovnosti a schopností. Rozštěp
svědčí o tom, že budoucnost a schopnosti daleko předstihly zásoby lásky. Proto v sobě jeho syn měl
obrovskou pýchu, která se projevovala stavy téměř nepřetržité ukřivděnosti. Proto byl tento
výjimečný umělec nakonec připraven o vědomí, naděje i ideály.
"Takže on byl také postaven před zkoušku, v níž neobstál?" "Každý velký umělec se ocitá v
pokušení postavit svůj obrovský duchovní potenciál nad lásku. V takovém okamžiku na něj bývá
seslána zkouška, kterou on sám nejčastěji vnímá jako urážku a zradu ze strany milované ženy.
Jestliže nedokáže v této zkoušce obstát, buď ztratí rodinu, nebo děti, nebo se zblázní, stane se
homosexuálem, dobrovolně si znetvoří tvář nebo přijde o invenci. Čím vyšší je duchovní potenciál
umělce, tím větší bolest zakouší při jeho ztrátě. Když rodiče při pohledu na mimořádné nadání
svého dítěte přemýšlejí jen o kariéře a schopnostech, pomohou mu sice talent rychleji rozvinout, ale
tornu bude odpovídat i odplata."
"To tedy znamená, že na diváka má nějaký vliv každý obraz?" vyptávala se dál učitelka.
"Každý, liší se jen mírou vlivu. Mezi výtvarnými díly je hodně hlušiny, která na naše vnímání
nepůsobí téměř vůbec."
"Jak se dá dobrý obraz rozeznat od špatného?"
"Velmi snadno. Dobrý obraz má svůj vlastní prostor a čas. Hutnost času je v něm mnohem vyšší.
Chová se jako autonomní živá bytost. Přičemž prakticky nemá význam, co je na něm namalováno.
Takové obrazy pak léčí stejně jako ikony. Obrazy totiž léčí informačně, tím že procházejí naším
vědomím, a také energeticky. Když prapůvodní impuls pro vytvoření obrazu vychází z ideálů a
myšlenek, obraz žít nedokáže a umírá. Stejně jako všechno ostatní, i každé umělecké dílo musí
začínat citem lásky."
Pokračujeme v prohlídce muzea.
"Tenhle bubínek, zvonky i oděv jsou naprosto autentické. Je to šamanská výbava, kterou nám
před časem kdosi do muzea přinesl. Ostatně jejím majitelem nebyl prý šaman, ale šamanka. Co
myslíte, je to pravda?" obrátila se na mě učitelka.
‚‚Ano.“
"Říká se také, že normální člověk nemá brát šamanský bubínek do ruky, protože by mohl zemřít.
To je také pravda?"
"Přesně tak," potvrzuji a při pohledu na překvapené tváře svých společníků pokračuji:
"Ke zhuštění času může docházet nejen v lidské duši, ale i v neživých objektech. Na fyzické
úrovni je to třeba zcela nepozorovatelné, ale v jemné hladině to okamžitě pocítíme. Energetické
procesy v takovýchto objektech pak probíhají mnohem rychleji. Na Zemi jsou místa, kde je
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 103
zhuštěný čas přítomen zcela evidentně. Dřív se těchto míst využívalo k magickým rituálům a
později se tamtéž stavěly chrámy.
Když šaman začíná pracovat s bubínkem, dochází k proměnám jemných prostorových a
časových charakteristik objektu a veškeré procesy se stonásobně urychlují - jak příznivé, tak
nepříznivé. Protože však v nás oficiální státní názor vychovával přezíravý, opovržlivý vztah ke
kultovním předmětům, tato emoce v našem podvědomí přetrvává i nadále. Nejsme schopni tento
nevlídný vztah potlačit, a když přitom takovýto kultovní předmět - dejme tornu šamanský bubínek -
vezmeme do rukou, emoce se, aniž bychom to postřehli, zmnohonásobí, obrátí se proti nám a mění
se v program sebezkázy. Důsledky mohou být opravdu děsivé."
Chvíli jsme si ještě prohlíželi muzejní poklady a relikvie, a pak jsme ze školní budovy zamířili
na arnurský břeh, kde už na nás čekal člun.
Měli jsme na něm plout několik kilometrů, do míst, kde je známá galerie skalních rytin a kreseb.
V člunu seděl jeho majitel, který nás měl odvézt až na místo. Usedli jsme a loďka nás plavně
unášela po vodě. A po půl hodině jsme přistáli u břehu, zavaleného obrovskými balvany a valouny.
Právě na nich se kdysi našly ty pravěké rytiny. Dnes jsou některé z nich obtaženy křídou, aby
obrysy byly lépe patrné. Přistoupil jsem k prvnímu námětu. Vypadá to jako nějaká nepochopitelná,
záhadná maska. Rozhodně to není žádná autorita. Ale má i tohle magický vliv? Rozhodl jsem se
zjistit v jemné hladině, pro jaký účel tato vyobrazení vznikla. Když jsem získal potřebné informace,
bylo mi rázem jasněji. Šlo o zřetelný výraz vlivu na budoucnost a osud - za pomoci takových
obrázků se ovlivňovala bližší i vzdálenější budoucnost. Abychom však příští události mohli nějak
ovládat, musíme je vidět. Prozkoumal jsem energetiku místa, kde jsme se právě nalézali. Hutnost
času i kontakt s budoucností tu byl dvojnásobně větší než kdekoli v okolí. Abychom však do
událostí, které teprve přijdou, mohli nějak zasáhnout, potřebujeme kontakt s budoucností
zintensivnit alespoň desetkrát, ne dvakrát, jako ta maska. To znamená, že důležitá je i osobnost
toho, kdo se něčím takovým zabýval. Podíval jsem se zpět po časové ose, abych zjistil, kde žil
umělec, který vytvořil toto dílo, předtím, než ho vytvořil.
Šlo o severozápadní část Himálaje - o Tibet. Teď už to bylo téměř jasné. Člověk může v Tibetu
prožít celý život a žádné zvláštní schopnosti nezískat. Pokud se však zabývá duchovními
praktikami, jeho možnosti v těchto místech vzrůstají a intenzivnější kontakt s budoucností si
uchová po několik životů. Viděl jsem, jak se od Himálaje spirálovitě rozbíhají pásma zvýšeného
kontaktu s budoucností. Duchovním praktikám, které pomáhají nahlédnout do zítřka, se lidé věnují
po desítky tisíc let. V prehistorických dobách by kmen bez něčeho takového prostě nepřežil.
Nositele příslušných schopností pak osud přímo ponoukal k věštectví, šamanství a podobným
praktikám. O tom, že obrázek může ovlivnit lidské zdraví a okolní svět, jsem dobře věděl. V té
době jsem ale ještě netušil, že se budoucnost dá ovlivňovat. Vliv na přítomnost prostřednictvím
budoucnosti je přitom mnohem intenzivnější než jiný vliv.
Mezitím jsme přistoupili k jinému kameni. Na tom byla vyobrazena ještě podivnější maska -
obrovské vypoulené oči a maličká ústa. Místní učitelka se na mě zvědavě zahleděla.
"Zatím ještě nikdo nedokázal ani přibližně vysvětlit, proč je tu vytesána právě takováto tvář. Co
si o tom myslíte vy?"
Soustředil jsem se na vstup do jemné hladiny masky, a vzápětí mě rozbolela hlava a začaly mě
brnět spánky.
"Tohle je přímo škola šamanů," odpověděl jsem. "Když se podíváte na tuhle masku a utlumíte
vědomí, kontakt se záhrobním světem se posílí tak na dvacetinásobek. Tahle tvář, to je - moderním
jazykem řečeno - jakýsi trenažér pro nácvik kontaktu s dušemi zemřelých, okno do záhrobí. Tímto
oknem k pravěkým lidem proudily cenné informace o zemřelých přátelích a příbuzných. A tahle
maska pomáhá zastavit vědomí," ukázal jsem na druhou. "Soudě podle všeho se tu scházela
skupina zasvěcenců a ti se díky rituálním písním a tancům a také kontaktům s obrázky vytesanými
104 S. N. LAZAREV
do kamene dostávali do stavu, v němž viděli budoucnost a mohli ji řídit a měnit. Sem patřila nejen
znalost minulých událostí, ale i možnost léčit. Harmonický šaman vstupoval do budoucnosti, tam
nemocného léčil a napravoval - a ten se za den za dva uzdravoval i z velmi těžké choroby. Čím byla
nemoc závažnější, tím dál do budoucnosti musel šaman pokročit, aby dokázal duši nemocného
uvést do normálního stavu. Pokud potřebná vzdálenost od bodu v budoucnosti překračovala
šamanovy osobní možnosti, ztrácel vědomí nebo upadal do stavu naprosté zcepenělosti. Hrozilo mu
i nebezpečí smrti. Na zvládnutí potřebných technik šaman potřeboval několik let."
Na tomhle zajímavém místě jsem ostatně zažil jednu neméně zajímavou příhodu. V jemné
hladině jsem náhle pocítil, že tu s námi ještě někdo je. A měl jsem pravdu. Byla to duše té
šamanky, jejíž oblečení a výbavu jsem před hodinou viděl ve venkovském muzeu. V duchu jsem již
četl text informace, kterou ke mně vyslala:
"Jsi dobrý šaman, pokračuj !"
Bohužel mi však už nic jiného nesdělila. Pochopil jsem, že k dalším informacím musím
proniknout sám.
"Tady je ještě jedna maska!" zavolali na mě ostatní. "Co by mohla znamenat ta?"
"Tohle není ani podobizna ducha, ani rituální maska," řekl jsem. "Kromě tváře tu vidíme i
nezřetelné kontury těla. A duchové tělo jak známo nemají.
Je to rozhodně živá bytost, ale není to člověk. Jasný portrét mimozemšťana."
"Tak pojďme ještě kousek dál"' vybídla nás učitelka. "Tam je kresba jakéhosi člunu, nebo
dokonce korábu. A jsou tam vzdušné víry."
"V jemné hladině se ukazuje, že ten vír posiluje náš vliv na budoucnost. Něco přitahuje, a něco
zase vytěsňuje," vysvětlil jsem.
"A tady je taky cosi, co by mohlo vyjadřovat mocné závany vichru," zavolal na mě další přítel,
"i když je to vlastně aureola kolem soba. Z obou stran jsou zase nějaké dvě hlavy. Ta jedna je určitě
lebka, na pohled dost nepříjemná, ta druhá je mnohem vlídnější."
"Tohle byl zřejmě kámen, na nějž se přinášely zvířecí oběti," řekla učitelka. "Nikdo však neumí
vysvětlit, co znamenají ty dvě podivné hlavy vedle soba."
"Víte, kdysi jsem na Krymu zažil takovou zvláštní věc," vzpomněl jsem si najednou. "Seděli
jsme v sadu pod letitou broskvoní a starý sadař mi řekl, že strom chce porazit, protože přestal
plodit. Slíbil jsem mu, že se s tím stromem pokusím nějak domluvit.
Přistoupil jsem k němu, dotkl se kůry, pohladil ji a vstoupil do informačního pole broskvoně.
Zaznamenal jsem reakci - snad slib, že strom znovu úrodu dá. Toho roku z něj sadař očesal dva
kbelíky plodů. Když umíme vstoupit do jemných hladin, jsme schopni zvyšovat počet kusů ve
stádě, množství divokých zvířat v lese i ryb v řece. Vzdušné víry obklopující soba přitahují život a
zahánějí smrt. Tohle vše byly nástroje ovládání okolního světa prostřednictvím budoucnosti."
Přesně ke stejnému cíli spěje dnešní věda, jenže mnohem hrubějším způsobem a bez představy o
následcích takového vpádu.
Zadíval jsem se na obrovitou modravou amurskou vodní pláň a na řetězec balvanů, pomalu
mizejících v dáli. Před deseti tisíci lety tu žili lidé, kteří se zřejmě dokonale orientovali v přírodních
zákonech, a způsob jejich obcování se světem, který obývali, byl výsledkem po generace
hromaděných zkušeností a tradic. Proč asi tato mohutná kulturní vrstva roztála a beze stopy
zmizela? Proč informace, s nimiž ti lidé běžně nakládali, zmizely jako voda v písku a ve vědomí
dnešních lidí po sobě nezanechaly ani stopy? Po celou zpáteční cestu jsem se tuhle záhadu snažil
pochopit.
A postupně jsem celé věci přicházel na kloub.
Za prvé byly pravěké kmeny jeden od druhého dosti izolovány. Kolektivní vědomí, které
umožňuje realizovat získané informace ve prospěch blaha pospolitosti, se formovalo pomaleji.
Obrovská rozloha Sibiře a Dálného východu příliš nepřála ani nějakému většímu rozmachu
obchodních styků. A co je zřejmě nejdůležitější - snažili se měnit svět kolem sebe, ale nepokoušeli
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 105
se změnit sebe sama. Hlavní hodnoty současné civilizace nespočívají v moderních technologiích,
ale v morálce a duchovnosti plynoucí z lásky k Bohu. A protože chápání prapříčiny u nich
neexistovalo, svět jim připadal rozdělený na střípky. Jednotu cítili jen v sobě a svým cílům a
zásadám se snažili přizpůsobit okolní svět, své schopnosti, svého ducha, své já. Svým hlavním
cílem učinili kontakty s budoucností. Proto se jim budoucnost postupně zavírala, až se nakonec
uzavřela docela.
Zmizela tak svébytná, velmi niterná kultura. Protože hlavním cílem se člověku staly vlastní
schopnosti a jeho duchovní potenciál - a ne láska ke Stvořiteli. Zadíval jsem se na nádherné
amurské břehy, které se táhly podél řeky, a přistihl jsem se při zvláštním pocitu, že to, co jsem
spatřil, je mí známo - je to uzavřená budoucnost.
Ve Vladivostoku byla budoucnost uzavřena ze 60 %‚ v Chabarovsku dokonce z 85 %‚ což
samozřejmě signalizovalo obrovskou podvědomou agresi. Z toho plynulo, že snaha lidí v této
oblasti podvědomě podrobit okolní svět svým tužbám a cílům, svému já a svým vlastním plánům
do budoucna dospěla ke kritické mezi.
Co se stane, když se budoucnost skutečně uzavře, jsem nevěděl. Jedno ale bylo jasné, situace v
celé této oblasti je nezáviděníhodná. Mé úvahy přerušil hlas naší průvodkyně a místní učitelky:
"Tady jsme na člun nasedali, ale jestli chcete, můžeme jet dál a podívat se k místním rybářům."
"Samozřejmě chci," zaradoval jsem se. "Přátelé mi vyprávěli, jak je to úžasné, když tudy táhnou
lososi, a že se tu dá nakoupit červený kaviár."
"Ryby už tu nejsou," mávla unaveně rukou. "Amur je otrávený."
"Jak je to možné?" nechtěl jsem věřit vlastním uším.
"Nedávno jsme tu měli další fenolovou havárii. Místy byly břehy doslova zavalené hnijícími
rybami. K úniku fenolu do vody došlo zrovna v době, kdy se ryby chystaly táhnout po řece nahoru.
A tak do ústí vůbec nevpluly. Rybáři zkrátka nemají ani kaviár, ani ryby samotné. To by byl spíš
malý zázrak."
Ohromeně jsem se rozhlédl kolem. Polomrtvý Amur dál pomalu a vznešeně valil své vody, ale
ryby v nich nebyly! Obrovská rybí hejna, která se hodlala tradičně vytřít na horním toku řeky, do
otrávených vod nakonec vůbec nevplula a jikry zanechala v oceánu. Tam z nich nová generace
bohužel nevyroste. Seděl jsem a říkal jsem si: Tak tady došlo k jedné z největších ekologických
katastrof na celé planetě. Jedna z nejrybnatějších řek světa je otrávená a ryby tu prakticky
vyhynuly. V místních novinách jsem si o něčem takovém nepřečetl ani řádku.
V jemné hladině by snad Rusko mohlo být zdrojem spásy světa, ale na fyzické úrovni jsou tu
zatím jen katastrofy a smrt.
Pokud se podobné tragédie odehrávají zcela bez povšimnutí veřejnosti, je to jeden ze signálů,
které se často ozývají, jakmile je překročena kritická mez. Těžká nemoc, jíž v současné době trpí
Rusko, je ovšem chorobou celého lidstva. Jak málo času nám zůstalo, a jak bezstarostně jím přitom
plýtváme, napadlo mě.
Dojeli jsme až k rybářům, ale paní učitelka měla pravdu - ryby neměli. Sítě se třepotaly ve větru,
rozvěšené po bidlech na břehu. Těsně předtím než jsme z rybářské osady odjížděli, přece jen se v
jednom domě našla půlkilová sklenice červeného kaviáru. Koupil jsem ho, ale když jsem ho pak
otevřel, ihned jsem zaznamenal, jakou má podivnou, ba nepříjemnou chuť. Otrávené byly nejen
ryby, ale i kaviár.
Jestliže má lidstvo degenerovat a vymřít, pak se to stane a není čeho litovat, pomyslel jsem si,
ale když člověk vidí, jak umírá duchovní i fyzická tkáň lidí a okolní přírody, až se z toho srdce
svírá.
Jeden známý mi kdysi vyprávěl o svém příteli-letci, kterého pro invaliditu převedli do zálohy.
106 S. N. LAZAREV
Stalo se následující. Jeho bojový letoun dosedl na ranveji, a když už jen setrvačností dojížděl na
její konec, na beton náhle vkročil velbloud. Vyhnout se mu nebylo možné, a letadlo ve vteřině do
zvířete vrazilo. Pilotovi, který se při této bizarní nehodě těžce zranil, nějaký zasvěcenec později
vysvětlil: "Velbloud si žije ve svém vlastním světě a ve vlastním čase. Letadlo řítící se obrovskou
rychlostí je pro něj jen nezřetelná skvrna kdesi daleko od něj. Velbloud prostě neumí zhodnotit
nebezpečí, které mu hrozí."
Napadlo mě, že na obzoru současného lidstva se objevilo mnoho nejasných skvrn a že nemáme k
dispozici systém včasného varování. Když nahlédneme do zdravotnických statistik, zděsí se i laik.
Matky své děti téměř nekojí, protože mají málo mléka. To jim dojde sotva po třech týdnech. Lékaři
tvrdí, že důvody jsou ekologické. To, že množství mužského semene je také dvakrát menší než před
30-40 lety a že každá pátá rodina je bezdětná, je zřejmě způsobeno nesprávnou výživou. Na Západě
je však tento ukazatel ještě horší. Navíc statistiky uvádějí, že mezi americkými kojenci je hlavní
příčinou smrt ve spánku bez zjevných vnějších příčin. A nikdo se nesnaží najít vysvětlení pro to,
proč je každé druhé americké dítě duševně méněcenné.
Věda je zařízena tak, že vychází z materialistických představ o světě a uznává jen to, co se dá
ohmatat, a co je tedy reálným faktem. Pro velblouda je takovým reálným faktem vojenské letadlo,
ženoucí se velkou rychlostí, až když je pár metrů od něj. Do této chvíle to byla jen abstraktní
skvrna daleko na obzoru. Fakta zkrátka často přicházejí až tehdy, kdy se proti nim nedá nic dělat.
Kdesi jsem se dočetl, že na Zemi každý den mizí jeden živočišný druh. Přírodu a cestování mám
velice rád. Ukazuje se, že když vymře nějaký živočišný druh, děje se tak zcela nenápadně. Zvířata
se dál zabývají svými záležitostmi, střeží, si své teritorium, ale v jemné hladině už jsou pryč. Když
vidím nějaké zvíře, jemuž hrozí vyhynutí, nejradši bych křičel: Vždyť umíráte, vždyť zanedlouho
už tu nebudete! Ale zvířata žijí dál. Nemají systém včasného varování. Podivuhodné však je, že v
tomhle, se lidé od zvířat nijak neliší. Dochází ke zbržďování nejdůležitější funkce - pokračování
rodu. Tři desítky let - to je z hlediska existence lidstva velice málo. Srovnat se to dá snad jedině s
letadlem řítícím se po ranveji. Brzdné procesy obvykle končí zastavením. Lidstvo připomíná
artistu, který dlouho kráčel po cestě, teprve teď vstoupil na vysoko zavěšené lano a dál udržuje
rovnováhu, jenže si v zadumání neuvědomil, že pod nohama už nemá cestu, ale jen to lano.
Jsem optimista, a domnívám se, že lidstvo přežije. Ale co mu v tomto světě už zítra zůstane?
Jakou cenu budeme muset za své přežití zaplatit? Nejsme tu přece jen my lidé. Jsou tu i zvířata a
lesy, a to vše s každým dnem nevyhnutelně mizí. Jak prosté je zachránit se a přežít, když člověk ví
jak, napadlo mě. Abychom na Zemi udrželi lidi, zvířata a rostliny, mizející s každou další vteřinou,
musíme s každou další vteřinou udržovat ve své duši lásku a rozhojňovat ji. Už aby to lidé konečně
pochopili.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 107
Práce s pacienty
Během práce s pacienty se pokouším všechny ty různorodé nemoci, situace a problémy shrnout
do několika okruhů. Základem jedné lidské hodnoty může být hodnota jiná, ještě podstatnější. To
znamená, že když se dotýkáme bazálních lidských hodnot, tedy těch, které tvoří základ našeho já i
samotného pojmu člověk, protože základem života jsou tužby a city, nejobtížnější je přestat lpět
právě na tužbách. Když se člověk naopak dokáže zharmonizovat i v tomto ohledu, je to definitivní
záruka zdraví. Takhle jsem si to alespoň myslel. Jenže jen zpočátku. Pak se ale projevila jedna
hrozivá zvláštnost - lpění na tužbách se sice dařilo odstranit, ale lpění na mravnosti, zásadách,
ideálech a duchovnosti tu zůstávalo, ať se dělo, co dělo. Zvláštní. Ukázalo se, že mezičlánek je
nakonec důležitější než článek původní. Bylo to podivné a nelogické. Rovnováha je tedy
významnější než život a tužby. Znovu jsem vzpomínal, porovnával a intuitivně spěl k řešení. Ale
smrt ve jménu uchování zásad a mravností - to je přece jev dosti rozšířený. A nikdo to nevnímal
jako cosi nepřirozeného - naopak. Takováto smrt vyvolávala pocit úcty a nadšení. A zase jsem
porovnával a analyzoval.
Aby se zvíře zřeklo života ve jménu mravních zásad a ideálů, to je věc vyloženě unikátní, ba
nemožná, kdežto u člověka je tomu spíše naopak. Pojmy jako schopnosti a intelekt, jejichž základ
tvoří duchovnost, ušlechtilost, mravnost a ideály, můžeme dohromady nazvat vědomím. Člověk se
od zvířete neliší tím, že vybaven vůlí a tužbami, ale existencí bohatě rozvětveného svědomí. Což
znamená, že je tu hierarchie hodnot člověka jako živé bytosti a hierarchie hodnot respektovaných
člověkem jakožto bytostí myslící. Protože intelekt, schopnosti a myšlení spočívají na kořenech
mravnosti, uchování etických principů je nakonec důležitější než uchování života. Nehodlám
čtenáře unavovat detaily a podrobnostmi o svých výzkumech. Vytvářím jen jakousi základní
osnovu.
Během dalšího porovnávání a dalších analýz jsem dospěl k ještě jednomu velice významnému
závěru - člověk'je schopen přenést přes srdce pošlapání vskutku mnohých hodnot, ale obzvlášť
těžce nese zhroucení mravnosti, zásad a ideálů, tedy základních struktur lidského vědomí. I to se
však dá přestát a ukazuje se, že značné procento lidí je schopno takovéto ponížení zvládnout. Je to
totiž zhroucení nikoli osobních, ale obecně platných, všelidských principů. A proč?
Rozvinuté vědomí je vždy výsledkem práce celého kolektivu, výsledkem mezilidských vztahů.
Kolektivní vědomí nemůže existovat bez etických a právních norem, které úroveň vztahů mezi
lidmi kodifikují. To znamená, že rozvinutá etika určuje stupeň vývoje vědomí, intelektu, schopností
každého jednotlivého intelektu a schopností každého jedince. Úroveň etiky je dána množstvím
lásky, která je v ní obsažena. Etika a morálka bez lásky jsou nemyslitelné. Prostřednictvím
všelidských norem, morálky a mravnosti, skrze přikázání obsažená ve svatých knihách každý z nás
směřuje k vyšším hladinám vědomí. Vzniká tak kolektivní vědomí, spojující skupiny lidí, národy, a
do jisté míry i státy a celé lidstvo. Ono množství lásky, které se v nejbližší době objeví v duši
každého člověka, dovolí vytvářet nové etické normy a také nové formy kolektivního vědomí, díky
nimž bude možné celé lidstvo opravdu sjednotit. Napojením na kolektivní podvědomí lidstva může
každý jedinec zajistit úroveň svých možností, a to o několik řádů vyšší, než je ta dnešní. Dnes
lidstvo stanulo na prahu konečného utváření kolektivního celoplanetárního vědomí. Tato lidská
hodnota je mnohonásobně vyšší než všechny předešlé. A pokušení postavit právě ji nad lásku je
obrovské. Končí to jako vždy velmi smutně.
108 S. N. LAZAREV
Přeloženo do prostého jazyka - člověk, který žije jen božími přikázáními, nezačínajícími od
lásky k Bohu jako od nejvyššího štěstí a nejvyšší hodnoty, spěje k satanismu. Duchovnost se
samozřejmě hromadí jako dřív, ale procesy degradace dříve či později vítězí. Rodí se tak "svatý", v
jehož flitrů postupně převládne satanismus. Člověku, který není schopen unést rány zasazované
jeho hierarchii mravních hodnot, člověku agresivnímu vůči vnějšímu světu, vůči společnosti nebo
vůči sobě samotnému, nebude umožněno těšit se z hodnot jednotného všelidského vědomí. Chudý
duchem se s takovouto ranou vyrovná snáze. Proto také lotři, ničemové a zrádci v epoše přípravy
ke kolektivnímu vědomí lásku v duši udrží snáze než ten, kdo se. plně soustředí na etiku, slušnost a
ideály. To je zřejmě hlavní důvod hroucení dosavadních celosvětových představ o morálce v
posledních deseti letech. Rusku je v tomto procesu se vší pravděpodobnosti vyčleněna zvláštní
úloha - a to i přesto, že počtem bezcharakterních stvůr na ‚nejvyšších státních, postech v současné
době zaujímá bezkonkurenčně první místo na světě. Nemravný, rozháraný a nemorální člověk však
dlouho nežije. Sexuální revoluce skončila AIDS, což znamená, že zřeknutím se nejvyšších forem
morálky a mravnosti už se nezachráníme a nepřežijeme. Lze je jen překonat a povznést se nad ně.
K tomu však musíme nejdřív pochopit a procítit, že nemohou být nejvyšším štěstím a nejvyšším
cílem.
Zadíval jsem se do očí své pacientce a navrhl jí, aby se zkusila modlit takhle: "Pane, ve jménu
lásky k Tobě jsem ochotna zříct se slušnosti a morálky, ideálů, duchovnosti i spravedlnosti,
soudnosti i vloh, vědomí, tužeb i života. Láska bez morálky žít může, ale morálka bez lásky ne."
A čekají mě další a další desítky pacientů. Jako osobnost musím zmizet, musí tu zůstat jen
soustava, která léčí sama, přesněji řečeno pomáhá člověku se uzdravit a vytváří mu pro uzdravení
předpoklady. Dnes se pro mě všechny nemoci, či vlastně jejich příčiny, dělí na dvě základní
skupiny. Do první patří lpění na tužbách, mravnosti, duchovnosti a ideálech a také na schopnostech,
dokonalosti a intelektu. To je téma pýchy. A pak je tu druhý svazek - tužby, duchovnost a ideály,
vztahy. V tomto případě jde o téma žárlivosti.
Pravda - i v tom i v onom případě vše může vymizet a zůstane jen nejobsáhlejší článek: kontakt
s budoucností, hodnoty kolektivního vědomí, které lidské dimenze často přesahují. Lidé, kteří si
přečetli všechny tří knihy, urazili větší část cesty. Ti pak během jediné seance vstřebají všechno, co
jsem se dověděl teprve nedávno - a nakonec zbývá jediná lidská hodnota: různé hladiny
kolektivního vědomí.
Jestliže je pacient v tomto místě schopen se ode mě odvrátit, znamená to, že je zdráv. Když toho
schopen není, odvrátím se od něj já sám. V mé soustavě je jeden velmi, nebezpečný moment - a to
říkám všem pacientům. Začínal jsem ji totiž budovat jako vědec. Základem byla logika, intelekt a
vědomí, cit lásky byl až druhořadý. Čím rozvinutější však soustava byla, tím výrazněji vědomí
vyklízelo pozice ve prospěch lásky. Pokud se tedy chcete i v budoucnu řídit touto soustavou,
musíte odmítnout vědomí a ponechat si jen lásku. Dokud se bojíte, pochybujete a plánujete,
neuzdravíte se. V okamžiku, kdy v duši zaznamenáte cit lásky, odhoďte vědomí - jen vám překáží.
Nic vám nebrání, abyste ho pak vrátili na místo, které mu patří, ale od této chvíle budete nejdřív
milovat, a pak teprve analyzovat. V tom je pravá rozkoš a štěstí a koneckonců i zdraví.
Tyto řádky diktuji 4. března 1997. Oknem vidím modré nebe. Větvemi stromů, na nichž se už
zanedlouho objeví první listí, pohupuje vítr. Na jaře se probouzejí tužby a odhaluje se budoucnost.
Pokud však v tomto okamžiku nemáme v srdci lásku, bude s námi zle. Zavolal mi jeden známý z
Colorada. "Velmi jsem zeslábl, vůbec nemohu sportovat, jak jsem touto dobou zvyklý," stěžoval si.
"Letos na jaře je kontakt s budoucností mnohem silnější než kdykoli dřív," vysvětlil jsem mu.
"Jakmile člověk začne příliš lpět na budoucnosti, vůčihledě slábne. Okamžitě zapomeň na všechny
starosti, zahálej a miluj. Nic si neplánuj, nevyhlížej žádné nové cíle, ničeho se nesnaž dosáhnout,
své znejmilejší častěji říkej, jak ji miluješ, ale méně často s ní sdílej společné lože. Takže -
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 109
doporučuji absolutní uvolnění, žádné křeče a přetěžování. Žádná práce, jen relaxace, radost a
láska!"
"No dobře, ale co práce!" otázal se opatrně ten známý.
"Tu a tam něco dělat můžeš."
"Rozumím," odpověděl.
Včera večer a dnes ráno jsem volal třem svým pacientům. Na první pohled jsou jejich problémy
dosti složité. Uvnitř je však vše prosté. Jsem přesvědčen, že kdyby mi bývali uvěřili a nedoufali, že
je vyléčím, ale pracovali na sobě sami, všechno by bylo v naprostém pořádku.
Vybavil jsem si prvního z nich. Na seanci byl jen jednou. Vzpomínám si, jak vstoupil do mé
pracovny a posadil se na židli.
"Mám obrovské problémy, je to vlastně spíš neštěstí," řekl úvodem a umlkl.
Inu dobrá, když nemocný nechce mluvit, podívám se sám, řekl jsem si. V jemné hladině jsem
spatřil, jak ho osud ochraňuje před hrozící smrtí. Za normálních okolností by už býval patrně
zemřel, ale osud mu seslal nějakou pohromu, což mu dává možnost zharmonizovat pole a přežít. O
jaké lpění v tomto případě asi jde? Postupně jsem zkontroloval sedm hlavních parametrů - život,
tužby, osud, budoucnost, tedy mravnost a ideály, schopnosti a intelekt, vztahy a hmotné statky.
Zaznamenal jsem trojí lpění - na vztazích, ideálech a na tužbách. Vztahy jsou pro něj uzavřeny více
než na dvojnásobek kritické hranice. Budoucnost je mu uzavřena dokonce z 220 %‚ což je velmi
zlé. To by mohlo znamenat rakovinu nebo jinou nevyléčitelnou chorobu. Vůle. a tužby jsou mu
uzavřeny z 800 %. Tím by mu měla být uzavřena také možnost vztahů se ženami, což by bořilo
plány a naděje do budoucna a překazilo všechny touhy, zvláště pak touhu získat ženu a být sní.
Zajímavé je, jakou variantu si pro něj osud našel... Jaká to bude nemoc nebo pohroma?
"Řekněte mí prosím, jaký máte problém," zeptal jsem se podruhé.
"Mám AIDS," řekl prostě.
A já měl rázem jasno.
"Nikdy jste se nesnažil žít láskou," řekl jsem úvodem. "Vždy jste žil ve jménu vznešených tužeb,
nejvyšších ideálů a nadějí, ve jménu vztahů s blízkými lidmi. Vše, co souvisí s blízkým člověkem,
pro vás bylo nejvyšším cílem. Absolutně jste nebyl schopen zvyknout si na rozchod, hádku, nevěru,
zhroucení ideálů a vašich představ o morálce, na pošlapání a ponížení vašich tužeb. Na zhroucení
lidských hodnot jste reagoval žárlivostí, urážlivostí, ale ještě víc nechutí k životu. Kdybyste býval
nenáviděl a opovrhoval jinými, už byste se dostal do akutního stadia. Zabíjel jste sebe i svou lásku
sklíčeností a sebelítostí. Uměl jste si naštěstí uchovat dobrotivost ve vztahu k jiným lidem, ale
nedokázal jste totéž udělat také pro sebe. Tento proces je třeba zastavit, proto jste také dostal virus
HIV. Pochopte, že vaše přání a vaše vůle jsou jen prostředkem k tomu, abyste mohl v duši hromadit
lásku k Bohu. Vaše tužby a ideály, jakož i vztah k milovanému člověku - to je také prostředek. Až
zemřete, ztratíte tužby, ideály i milované lidi. Tato vnitřní hladina bude zničena. V jemné hladině si
však uchováte jednotu a pospolitost s milovanými bytostmi i po smrti. Jenže proniknout do této
hladiny lze jedině za pomoci lásky k Bohu. Jestliže pocítíte, že láska k Bohu je jedinou realitou a
nejvyšším štěstím, pak při ztrátě milovaného člověka nikdy nebudete pociťovat bolest. Pochopíte a
pocítíte, že v jemné hladině se od toho, koho milujete, nikdy neodloučíte!"
Všiml jsem si, že nemocný se snaží mi porozumět a vcítit se do toho, co mu říkám. Cosi mu
však brání, a to je také zřejmé. Chvíli se zmítal v nejistotě a pak se opatrně zeptal:
"Nezlobte se, že se vás takhle ptám, ale rád bych věděl, jaká je šance, že mi ta vaše metoda
opravdu pomůže k uzdraveni...
"Slíbit vám nemohu nic," vysvětlil jsem mu hned. "Řeknu vám jen tolik, že opravdu hodně
záleží na vás. Na tom, nakolik budete schopen vzdát se lidských hodnot, nakolik si uvědomíte
jejich odvozenost. Přesně do takové míry se pak uzdravíte."
110 S. N. LAZAREV
Uplynulo dvacet dní. Docela mě zajímalo, jak si ten mladík poradil, a tak jsem mu zavolal. Ve
sluchátku se ozval dutý hlas:
"Všechno je při starém, stav se nezměnil a laboratorní výsledky jsou stále stejné."
Prohlédl jsem si jeho pole. Lpění na vztazích a tužbách zesláblo, ale budoucnost mu i nadále
zůstává uzavřena.
"Buď jste mi neuvěřil, nebo jste se citem nepropracoval k tomu, co jsem vám říkal. Lpěni na
mravnosti a ideálech, tedy na budoucnosti, ve vašem případě dvojnásobně přesahuje kritickou mez
a hodnoty vašeho vědomí jsou pro vás ještě stále důležitější než cit lásky. Stejně' jako dřív se bojíte,
pochybujete, litujete a analyzujete. Tady vám pomoci nemůžu. Buď se uvnitř změníte, nebo ne...
Rozumíte mi?" zeptal jsem se po několikavteřinové pauze a zaslechl tichou odpověď:
"Ano, rozumím vám."
"Pokud dokážete sám sebe změnit, modlete se za děti a vnuky," říkám mu. "Ve světě jsou
zaznamenány stovky, ba tisíce případů spontánního vyléčení AIDS bez vnějšího zásahu. Lékaři
zatím nejsou s to tento mechanismus vysvětlit. Příčina je jednoduchá - lidé pocítili pach smrti a
dobrovolně se ve svém nitru vzdali všeho, čeho se předtím tak křečovitě drželi, všech lidských
hodnot. Celá minulost, přítomnost i budoucnost byla najednou zcela iluzorní. A láska k Bohu se z
iluze proměnila v nefalšovanou realitu. Zapomeňte na své tělo, zhojte svou duši a ta pak uzdraví
vaše.tělo. Pracujte dál," řekl jsem mu a zavěsil.
Po téhle rozmluvě jsem si musel chvíli odpočinout. Všechny choroby mají nakonec jedinou
příčinu - neochotu a neschopnost přiznat to, že láska k Bohu je hodnotou nejvyšší a že zachraňovat
musíme vždy a za všech okolností především ji. A že kromě lásky k Bohu nemůže být nic jiného
naším cílem. Při srovnáváni nepatrné bylinky našeho těla s vesmírem je pro nás realitou to, co naše
tělo připomíná. A čím déle to ve srovnání s tělem existuje, tím je to reálnější. Cheopsova pyramida
je téměř věčnost, kdežto cit lásky, který se objevuje v našem vědomí a oživuje ho, je jen lehký
opar, třepotající se jako motýlek, jenž se pak přiblíží k plameni, vzplane a zmizí. Z věčné lásky se
rodí naše vědomí a z vědomí se rodí láska závislá na lidských hodnotách a spojená s nimi. Vědomí
vidí a cítí tu druhou, ale nevidí a nezaznamenává přítomnost první. A čím víc se ona druhá láska
podobá první, tím vyšší je úroveň vědomí, tím lidštější je člověk a tím blíž má ke Stvořiteli.
Dívám se na telefon stojící na stole přede mnou. V následujícím okamžiku budu muset zavolat
matce těžce nemocného děvčátka. Pokud jde o vztah k hmotným statkům, vše je v pořádku. Oblast
vztahů je rovněž čistá. Zato pokud jde o vztah ke schopnostem a intelektu, úroveň lpění je dvakrát
vyšší než kritická hranice. Budoucnost je uzavřena ze 100 %‚ osud z 200 %‚ vůle a tužby dokonce
z 1000 %.
Pýchu dělím na dva druhy. Na aspekt "fašistický" a "socialistický". "Fašistický" platí tehdy,
když se důraz klade na životní úspěch, tedy na zájmy těla. V těchto případech pozoruji lpění na
tužbách osudu, schopnostech a intelektu. "Socialistická" varianta je ta, když jsou akcentovány
ideje. Základem bývá lpění na tužbách, duchovnosti a ideálech, schopnosti a intelektu. U té
holčičky jde o kombinaci obou aspektů. Člověk ani nemusí příliš prohlížet duši a charakter a hned
může učinit závěr, že charakter má tvrdý, téměř krutý. Tendence lidi obviňovat a vzápětí o4suzovat
je obrovitá. Tomu odpovídá i lékařská diagnóza - rakovina jater.
Existuje bílkovina zvaná alfafetoprotein. Jeho zvýšené množství dokáže již dlouho před
nástupem jiných symptomů signalizovat, že v játrech se rozbíhá nebezpečný proces. U zdravého
člověka se množství této látky pohybuje kolem 15 jednotek. Holčička vykazovala 10000 jednotek.
Hned po prvním sezení tento ukazatel poklesl na 145, ale pak se znovu začal zvyšovat. Druhé
sezení toho mnoho nezměnilo. Teď se ukazatel pohybuje kolem 1100 jednotek. A tak rozmlouvám
s její matkou:
"Za prvé má dívenka silně znečistěné duše příštích dětí. Vy musíte nejdřív změnit sebe, potom
dceru a pak svá vnoučata. A ještě něco - stavíte morálku a ideály stále ještě o dost výš než lásku.
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 111
Dodnes jste neodpustila těm, kdo vás ponižovali a uráželi vaše etické představy, důstojnost a
ideály. Stejně jako dřív považujete lidi za provinilce a nechápete, že lidská vůle je až druhotná.
Vaší dceři se v minulých dvou životech dostalo podstatně více intelektu, schopností a vloh, než
dovolovaly zásoby lásky v duši. Hodnoty vědomí a myšlení se pro ni staly prvotní. Směr jejího
dnešního uvažování jí v podstatě nadiktovala její matka v předminulém životě. A to jste byla vy.
Jestliže je děvče dnes nemocné, znamená to, že jste nemocná i vy, jenže u vás se choroba zřejmě
projeví jinou formou a později. První seance pro vás byla překvapením, vaše vědomí se v tu chvíli
nemělo čeho chytit, tak jste se chytila lásky k Bohu, začala jste se měnit, vaše dcera s vámi, a
začala se uzdravovat. Teď jste si ale zvykla, ocitla jste se v zajetí svého vědomí, dostala jste se do
závislosti na vlastních plánech a nadějích. Když jste závislá na svém vědomí, změnit se nemůžete.
Zřekněte se vědomí i tužeb i života ve jménu lásky k Bohu. Jakmile pocítíte, že již vůči Bohu
nemáte žádné výhrady, znamená to, že jste na správné cestě."
Zavěsil jsem a znovu se rozhodl pro odpočinek. Vždy když mluvím s pacientem, se v mém nitru
cosi odehrává. Jestliže je připraven a procítil smysl všeho, co mu říkám, moc sil neztrácím, ale
pokud mu něco překáží, musím najít taková slova, aby člověk pochopil a dospěl k cíli. A za
každým slovem musí stát má zkušenost a moje schopnost, jak neblahý stav překonat. Někdy musím
třeba po tříminutovém telefonátu odpočívat několik desítek minut. I teď sedím a přemýšlím o tom,
že mně samotnému se nedostává správné výchovy vlastních citů a že jsem z pohledu svých
výzkumů vlastně taky pacient. A že budu muset vynaložit ještě hodně práce, abych dal svou duši do
pořádku.
V této chvíli mě čeká ještě jeden telefonát. Zamyšleně obracím v rukou dopis, který mi přinesl
jeden známý. Zatím jsem totiž ani na jeden dopis neodpověděl osobně. Na všechnu korespondenci
odpovídám svými knihami. I tentokrát bych samozřejmě mohl zavolat, vysvětlit situaci, poskytnout
pacientovi možnost se v problému vyznat - a pak už vše svěřit do jeho vlastních rukou. Tenhle
dopis byl však napsán mimořádně pěkně. Pocity, jež popisuje, zakusila každá matka, která se
musela dívat na své těžce churavé dítě.
Napadlo mě, že by se dala udělat následující věc. Zpočátku matce o realitách mé diagnostiky nic
neříkat. Dávat jí jen takové rady, jaké může dostat každý čtenář, který si přečte čtvrtou knihu. A
teprve pak poskytnout informace, které se týkají konkrétního dítěte. Dopis je natolik ilustrativní, že
jsem se rozhodl ocitovat ho v této knize celý. Tady je:
Vážený Sergeji Nikolajeviči!
Jmenuji se Věra Petrovna Tarasovová. Docela náhodou se mi naskytla příležitost poslat Vám
tento dopis a díky tomu se objevila alespoň slabá naděje, že byste mi snad mohl pomoci nebo
alespoň poradit.
Od roku 1995 je vážně nemocná má mladší dcera Nataša. Letos v říjnu jí bude sedm let.
Půldruhého roku s ní chodím po doktorech (v rámci možností města Rigy těch nejlepších), ale
jejich rady a nemocniční pozorování zatím žádný konkrétní výsledek nepřinesly. Byla jsem i u
babek kořenářek a teď Nataša leží v Ústřední dětské nemocnici.
Diagnózy byly ty nejrůznější - počínaje epilepsií (u čehož oficiální medicína v zásadě skončila)
až po hlísty. Začalo to v květnu 1995, kdy Nataša prodělala první záchvat. Stalo se to na ulici, aniž
by předcházely nějaké potíže, stres či bolesti. Šly jsme na nákup, a najednou to přišlo - stačila jen
vykřiknout: "Ma...!", pak jí ztuhly ruce, obrátila oči v sloup a sotva stála na nohou (v té době ještě
nepadala). Tohle všechno netrvalo ani dvacet sekund. Vědomí neztratila. Později mi říkala, že můj
hlas slyšela ze strašné dálky. Oči měla otevřené, ale přitom viděla jen tmu.
Zpočátku se jí to stávalo jednou za měsíc, pak jednou za čtrnáct dní. Někdy od loňského září už
dvakrát týdně, což mě donutilo obrátit se na neuropatologa. Udělali jí i encefalografické vyšetření,
které vykázalo jisté změny za spánkovými kostmi. Zkrátka a dobře, záchvaty přicházely 2-3krát
týdně, což trvalo do února. Léky nepomáhaly, a tak jsme se obrátili také na neurochirurga. Ten
nařídil intenzivní dvoutýdenní medikamentózní léčbu. Po prvním týdnu, kdy Nataša dostávala 5-6
112 S. N. LAZAREV
injekcí denně, se stav silně zhoršil a záchvaty se opakovaly 40-S0krát denně (teď už i v nocí, ve
spánku otevírala oči, pak na několik vteřin přestávala dýchat a následovaly prudké křečovité
pohyby rukama, nohama a ústy). Je to hrůza. Po počítačové tomografii bylo jasné, že žádný nádor
na mozku nemá, jen lehce zvýšený nitrolebeční tlak. Neurochirurg se námi odmítl zabývat. 11.
března jsem dala Natašu do nemocnice na další hloubkové vyšetření a zůstala jsem tam s ní. Nikdo
z největších kapacit města však nedokázal absolutně na nic přijít. Všechno to nejvíc připomínalo
epileptické záchvaty, ale ne v klasické variantě. Já sama jsem ovšem od počátku tušila, že
padoucnice to nebude. Sama jsem vzděláním biolog, hodně čtu odbornou literaturu a o věci se
zajímám. Jistě, nejsem lékařka, ale tomuhle se vlastně nedá říkat záchvat, vypadá to spíš na nějakou
křeč či dočasné ochrnutí části mozku, popřípadě míchy. Zkrátka a dobře - nakonec Natašu doslova
zaplavili relaniem, a tak jsme se z 50 záchvatů dostali na 2-3 denně. Nejhorší na tom všem však je,
že diagnózu se doposud nepodařilo stanovit. Tak jsem se rozběhla k babkám zaříkávačkám - tím
spíš, že mi to poradili i v té nemocnici. Dělaly, co se dalo, a vychrlily na nás spoustu podrobností
(jedna z nich hádala z karet): dověděla jsem se, že jsem v rodě měla cikány (pravda je, že můj
dědeček byl Srb) a že vůbec já i moje dcera "neseme kříž satanův" jako trest za to, že v našem rodu
byly také čarodějnice. Zkrátka a dobře tmářské bláboly. Musím se přiznat, že v té době už jsem
četla Vaše knihy. Jsem člověk věřící a zřejmě to byl Bůh, kdo mě přivedl do Centra netradiční
medicíny. Koncem května loňského roku tam dceru diagnostikovali, potvrdili zvýšený nitrolebeční
tlak a řekli, že manuální terapie všechno zakrátko napraví. V té době už znovu měla 20-30
mikrozáchvatů denně a já se chystala vrátit ji do nemocnice.
Chodili jsme tam na léčení týden či dva a Natašu opravdu všechno přešlo. Jenže pak se ukázalo,
že to bylo trochu jinak. Jedna moje známá, která žila dlouhá léta v Chabarovsku, tam znala dva
senzibily - Liju a Sergeje-, kteří jsou velkými vyznavači Vaší metody, a když tam jednou služebně
odjela, vzala tam s sebou na mou prosbu Natašinu fotografii a snímek celé naší rodiny, kde jsem i
já a manžel. (Ty fotografie pro jistotu posílám i Vám.) Později se ukázalo, že dceři se tak ulevilo,
když s ní distančně pracovali ti dva chabarovští léčitelé. V každém případě jsme zažili jeden měsíc
nevýslovného štěstí. Velebila jsem Pána za to, že moje dceruška je zase zdráva, ale dál jsme ji
posílali k energoterapeutovi v Centru netradiční medicíny. Zase mohla začít chodit ven (což bylo
předtím vyloučeno, protože by mezi dětmi psychicky a fyzicky trpěla, a my jsme ji nechtěli
traumatizovat). Vycházeli jsme ven pozdě večer, když už venku nikdo není. A najednou mohla zase
normálně pobíhat mezi dětmi (i když pod neustálým dohledem). Jenže někdy začátkem července
jsem si povšimla, že se její stav znovu zhoršil. Nejdřív přišly noční křeče, a pak se záchvaty vrátily
i během dne - bylo jich tak 15-20. Nataše znovu nasadili každodenní manuální terapii,
bioenergetická sezení atd. Takhle je to až dodnes. Jistě chápete, že to není zadarmo. Ještě štěstí, že
jsou to takoví dobří a citliví lidé. Ten bioenergoterapeut také říká, že to není epilepsie, ale nic
bližšího není schopen konstatovat. Jedna známá přivezla pět videokazet s Vašimi přednáškami v
Surgutu, Ťumeni a Moskvě. Podívala jsem se na ně. Stejně jako jsem se předtím plně ztotožnila s
Vašimi knihami, absolutně souhlasím i s Vaší metodikou vylíčenou na přednáškách, i když
lecčemu nerozumím. A tak jsem se - jako se tonoucí chytá stébla slámy - chopila příležitosti zaslat
Vám tento dopis. Hodně na sobě pracuji, vždyť já ani manžel přirozeně nejsme žádní andělé.
Prosím o odpuštění za úplně všechno na světě. Nataše se ale zatím neulevilo. Zatím. Samozřejmě
chápu, že - viděno zpovzdáli - nejsem možná já a moje dcera zdaleka ten nejtěžší případ, ale věřte
mi, že se už nemám na koho obrátit. Vaše metodika mi vyloženě vyhovuje (já vím, že se opakuji),
ale změnit vlastní charakter - to není záležitost jediného dne. A dítě se trápí. Co mám dělat?
Odpovězte mi, prosím, buďte tak laskav. Samozřejmě bych k Vám nejradši přijela, ale cestu, a
hlavně pobyt mimo domov bych finančně nezvládla. Možná že můžete něco udělat i na dálku.
Děkuji Vám předem. Moc Vám děkuji.
Velice doufám ve Vaši pomoc, Seřgeji Nikolajeviči.
Držím v rukou ten dopis a chystám se znovu zavolat. Za posledních deset dní jsem si s tou paní
telefonoval již třikrát. Začal jsem přirozeně diagnostikou. Hned zpočátku jsem v jemné hladině
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 113
spatřil osud. Natašina příštího syna, který dívku svíral svými křídly. V jemné hladině je to velice
zajímavý obrázek. Jakási nepojmenovatelná bytost pevně objímá děvče křídly a zobanem jí svírá
hlavu. Z boku se k dívce tiskne její příští syn. Přitom vypadá tak, jako by ležel v kolíbce. V této
kolíbce ho ale zároveň pochovávají. Přeložil jsem si tuto metaforickou informaci do normálního
jazyka.
Ve dvou minulých životech byla ta dívka neuvěřitelně urážlivá, žárlivá a zásadová. Také dnes je
její duše silně poutána ke vztahům, ideálům a tužbám. Klasická kombinace lpění žárlivců. Také v
minulých životech se jí už dostalo možnosti procítit druhotnost těchto hodnot ve srovnání s láskou.
I v minulých životech ji potkaly nesváry, nevěry, křivdy a nespravedlnosti. Jenže nechápala, jak
cenný je to lék pro duši její i pro duši jejího syna. Ona nehájila lásku, ale své zásady a ideály, svou
lidskou důstojnost. A v obou životech to všechno končilo tragicky. Neustále odsuzovala svého
muže a pohrdala jím, zejména v těhotenství, a také její syn v posledním životě hned po narození
zemřel. Za to všechno ona sama platila těžkými chorobami a nakonec i smrtí.
Ani v tomto životě zatím neměla šanci ve zkouškách se ctí obstát. Znamenalo to, že je třeba
omezit nebo zcela odebrat to, kvůli čemu v předešlých životech zabíjela lásku - a to je vědomí,
myšlení se všemi jeho ideály, nadějemi, zásadami a morálkou. Vědomí lze potlačit schizofrenií,
epilepsií či silným omezením vloh a schopností. Vhodným prostředkem blokace je pak pošlapání
ideálů. A protože náš zevnějšek úzce souvisí s naším tíhnutím k ideálům, mohla by to být také tvář
zohavená již od dětství, ztráta jednoho oka nebo zraku vůbec, šrám nebo velké mateřské znamínko
v obličeji atd.
V tomto případě jí osud jejího syna přisoudil periodické uhasínání vědomí. Jestliže se dívka
vnitřně vydá správnou cestou a nebude lpět na periodicky vyhasínajícím vědomí, pocítí druhotnost
lidských hodnot a obrátí se k lásce a k Bohu, pak v období pohlavního dospívání, tedy mezi deseti a
čtrnácti lety, projde důležitou zkouškou a dokáže si lásku v duši uchovat i poté, co ony události
proběhnou v jemné hladině. Budoucími zkouškami totiž v jemné hladině projdeme daleko dřív, než
nás skutečně potkají. A podle toho, jak správně jsou vypěstovány naše city, nakonec bezděčně a
podvědomě v jemné hladině tyto zkoušky s větším či menším úspěchem podstoupíme. A pohromy
a neštěstí odcházejí. Když však člověk nechápe, k čemu mu byl život dán a nechce během zkoušek
zachraňovat lásku, tak je mu postupně odebráno všechno. Protože pak jsou bezvýhradným
předpokladem očisty duše trvalá muka.
Vzpomínám si, jak ke mně přijel muž a prosil mě jen o jedno - abych mu vysvětlil, proč zemřela
jeho dcera. Dlouho všechno bylo jásavé a nádherné. Byla tu láska a přání se vdát. A najednou přišly
stavy strašlivé tísně: "Mami," křičela dívka, "já umírám, cítím, že už brzy umřu... Mami, já chci
žít." Nečekané noční děsy:
"Mami, tati, přišla ke mně moje smrt a posypala mi deku popelem." Rodiče vyskočili z postelí,
rozsvítili, ale ona dál viděla na přikrývce popel. Následovalo několik měsíců strašlivého utrpení.
Pak se dívce jako by ulevilo. Dcera byla šťastnější, začala se usmívat, ale potom zničehonic
vyskočila z okna a zabila se. V jemné hladině jsem zaznamenal klasický příběh, starý jako svět
sám. V minulých životech ta dívka nahromadila obrovské množství agrese vůči manželovi a
synovi. Když se zamilovala, synova duše k ní přistoupila. Vnitřní nenávist se rozbouřila a začala
fungovat zcela samovolně. Program postupně syna zabíjel dlouho před jeho narozením. Synův
dvojník mezitím podnikal zoufalé pokusy, aby je oba zachránil. Proto ten popel, noční můry a
všechna její muka. Dívka nedokázala najít správnou cestu. A rodiče nebyli schopni jí v tom
pomoci. Dvojník uzavřel synovu duši před agresí. Program se tak obrátil a proměnil se v princip
sebezkázy. Dívka podvědomě cítila, že s každou hodinou života se stále silněji pokouší zabít svého
syna. Tuhle nenávist mohla zastavit jedině sebevražda.
Vnitřně jsou oba příběhy téměř identické, jenže zvenčí má každý svou vlastní bolest a svou
vlastní tragédii. Ale o tom, že dívka nemohla projít zkouškami v minulém životě, o tom, že
pohrdala v době těhotenství svým manželem, o tom' že její dítě umíralo, jsem se rozhodl matce,
která mi napsala ten dopis, zatím nic neříkat.
114 S. N. LAZAREV
Poprvé jsem zavolal a řekl, aby se modlila. Nic jsem jí nevysvětloval a nevykládal. Text
modlitby už je čtenáři znám: "Pane, ve jménu lásky k Tobě jsem ochotna vzdát se morálky, ideálů,
duchovnosti a ušlechtilosti, blízkých lidí, tužeb i života." Za několik dní jsem jí zavolal znovu:
"Jak se cítí vaše dcera?"
"Žádné změny nepozoruji," odpověděla. "Snad jen těch záchvatů je míň, místo patnáctí tak deset
denně."
Zřejmě doufala, že jakmile zavolám, stane se zázrak. Já sám jsem v žádný zázrak nevěřil.
Stabilní pozitivní dynamika je v takovýchto případech daleko důležitější než zázrak.
"A teď si, prosím, zapamatujte, co vám řeknu," požádal jsem ženu. "Vaše modlitba není účinná.
Máte mnoho neodstraněných výhrad k Bohu skrze zášť vůči jiným lidem i vůči sobě samotné, vůči
situaci a vůči osudu. Za druhé se nemodlete jen za sebe a za dceru, ale také za svá příští vnoučata.
Nejdřív se ovšem dejte do pořádku. Za třetí si uvědomte, že člověk se od zvířete liší rozvinutým
vědomím, kam patří slušnost, mravnost, oduševnělost a ušlechtilost. Dosud jste žila především ve
jménu morálky a ušlechtilosti, nikoli ve jménu lásky. Tuto orientaci jste předala i dceři a
vnoučatům. Proste za to o odpuštění a obraťte se k Bohu. Modlete se k Bohu, aby vaše láska k
němu stála výš než lidské štěstí."
Asi za pět dní jsem zavolal znovu:
"Jak se vede dcerce?"
"Pořád má deset záchvatů denně," odpověděla mi žena. Pokoušela se potlačit rozčarování, ale
nepodařilo se jí to.
"Poslyšte," řekl jsem jí, "pokud si myslíte, že vám budu volat den co den, tak se hluboce mýlíte.
V nejlepším případě vám zavolám ještě jednou. Z pole vaší dcery je jasné, že jste za celý ten čas na
sobě vůbec nepracovala."
"Velmi se omlouvám," vyhrkla hned, "ale já vůbec neměl čas. Měli jsme v těchto dnech velké
nepříjemnosti."
"Pokud vám nepříjemnosti brání v modlitbách, tak je mi vás líto. Modlitba v době neštěstí je
nejúčinnější, samozřejmě za předpokladu, že smyslem takové modlitby je směřování k lásce a k
Bohu."
"Pochopila jsem," odpověděla horlivě. "Zavoláte mi ještě?"
"Uvidíme," odpověděl jsem vyhýbavě a zavěsil. Za tři dny jsem jí zavolal znovu.
"Měla byste teď míň jíst. To pomáhá snížit míru lpění na duchovnosti. Kolik má teď za den
záchvatů?"
"Čtyři až pět."
Od této rozmluvy uplynuly tři dny. Po celou tu dobu jsem jí dával doporučení, která se dají
uplatnit při léčení kteréhokoli dítěte, ale hlavně jsem matce neřekl, co vedlo k' těžké chorobě její
dcery. Teď už mohu být konkrétnější. Přestože podobné věci se v různých variacích dějí v životě
každé ženy.
Informace, které jsem matce poskytoval až do této chvíle, se daly získat ze čtení všech mých
knih, zejména čtvrté.
Zvedl jsem sluchátko a vytočil číslo:
"Tak jak se vede naší pacientce?"
"Teď už má jen jeden záchvat denně," odpověděla na mou otázku.
"Překódování polí obvykle trvá tak dva tři měsíce," řekl jsem ji. "Mučivé uvažování a naděje
bych nedoporučoval. A ještě něco - vaše dcera v minulých dvou životech přezírala a odsuzovala
svého muže - hlavně těsně před početím a v době těhotenství. To znamená, že vy i vaše matka jste
se do té či oné míry dopouštěly téhož. Vzpomínejte a modlete se. Mějte se dobře."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 115
Zrozeni přípitku
Sedíme v Moskvě v malé příjemné sklepni restaurací. Gruzínské chinkali je báječné, atmosféra
útulná.
"Pánové," řekl jsem přátelům. "Právě jsem začal psát čtvrtou knihu. Připijme si na to, aby se
podařila." Všichni jsme si připili.
"Tak těch přípitků prones víc," navrhl mi jeden ze spolustolovníků. "Ale vymysli si je hned teď."
Souhlasil jsem. Když jsem před pětadvaceti lety vodil po Abcházii turistické výpravy, zapisoval
jsem si tamní květnaté přípitky. Každý takový přípitek byl učiněnou knihou či poemou, zasazenou
do rámce malého příběhu, nebo dokonce jediné myšlenky. Vzpomněl jsem si, jak jsem vyslechl
nejnečekanější přípitek ve svém životě. Bylo to v roce 1973. Vyjeli jsme si se skupinou průvodců
na studijní cestu za Suchumi. Měli jsme tehdy sestoupit do jeskyně Abrskila, která patří k
nejkrásnějším v Abcházii. Cestou jsme se zastavili v malé restauraci. Přesněji řečeno to byl tradiční'
z kroutí pletený abcházský domek, kterému se říká apchascha. Uprostřed bylo ohniště s planoucím
ohněm, nad ním obrovský kotel s mamalygou. Na hácích pod stropem viselo uzené maso a ještě
výš se udil ovčí sýr. Naobědvali jsme se a pomalu se chystali na další cestu. Vybavuji síto velmi
dobře. Bylo to v době, kdy zuřivý socialismus začal slábnout. V. uších však ještě zněly halasné
fráze typu "Nejvyšším cílem strany je blahobyt všeho lidu" nebo "Lid a strana jsou jednotní" -
přičemž se ani neupřesňovalo, o kterou stranu jde, však také byla jediná. "Náš stát řídí lid",
popřípadě "vyvolenci lidu", a proto "Vpřed k vítězství komunismu" atd. A tato hesla byla působivá,
i když leckomu se z nich dělalo zle. Jeden Francouz kdysi prohlásil: ideje jsou jako hřebíky; když
se často opakují, tak se do hlavy nakonec vtlučou.
Vzpomínám si, jak nám lektorka při jednom školeni s hrůzou řekla: "V téhle zemi chtějí vyhubit
celou stranu a všechny komunisty." Kolega, který seděl vedle mě a jehož jsem považoval za velmi
moudrého člověka - však právě jemu svěřovali výpravy významných osobností - najednou broukl:
"Komunisty vyhuběj, ale lid tu zůstane." Až se mi děsem rozběhl mráz po zádech.
Komunisté a lid jsou přece jedno a totéž. Vyvraždit komunistickou stranu by znamenalo
vyvraždit lid...
Tehdy jsem ani netušil, že by to mohlo být jinak. A teď jsme se skupinou průvodců seděli a
poslouchali starého Abcházce, který se právě chystal pronést přípitek.
Se zájmem jsem očekával, jaké květnatosti se dočkáme tentokrát. Stařec zvedl pohár a řekl:
"Napijme se na to, aby se lidu žilo dobře."
Ta fráze zněla hloupě - tedy alespoň pro mě. Vnímal jsem ji jen jako další režimní heslo. Teprve
o pár vteřin později mi došla velikost toho přípitku. Stařec nemyslel na sebe, ale na ostatní. Chtěl,
aby byli šťastni jiní lidé - včetně těch, které v životě neviděl a které nezná. A ten přípitek se pro mě
v mžiku proměnil v zázračný, šlechetný a nádherný výrok.
Přípitky jsem dlouho pokládal jen za vágní a banální floskule. V tomto okamžiku jsem měl
pocítit, že přípitek je přání ve prospěch jiných. A čím je nečekanější, tím lépe. A tak jsem si začal
přípitky vymýšlet sám - například:
"Muž jé moudřejší než žena, muž je silnější než žena, muž je ušlechtilejší a oduševnělejší než
žena. Tak se napijme na ty, kdož ho takovým činí - na ženy!"
Nebo jiný přípitek:
116 S. N. LAZAREV
"Každodenně vidíme, jak se staví nové domy, jak rostou nové chrámy. Vidíme ale také, jak se
domy a chrámy boří, vidíme katastrofy a války. Tak tedy - napijme se na chrám, který bude
existovat i tehdy, až se na nás ze všech stran vyřítí tragédie a války, ten chrám, který vzniká v naší
duši, když se scházíme, když se přátelíme, když jeden druhému přejeme jen to nejlepší."
Sedím v nevelkém sklípku s nízkým stropem. Majitel restaurace se na mě dobromyslně usmívá.
Zná mě dobře, vždyť tu nejsem poprvé. Přátelé ode mě očekávají duchaplný přípitek. Teď musím
procítit to, co se právě děje v mé duši, a vyjádřit to přípitkem, a čím víc lásky bude uloženo do slov,
tím krásnější a nečekanější ten přípitek bude. "Představte si, že jste se seznámili s nádhernou
ženou," řekl jsem, "a že vaše duše se po ní souží, že jste ochotni vzlykat štěstím, a když na ni
myslíte, všechno se ve vás chvěje a v duši se rodí cit nevysvětlitelné a nepopsatelné nádhery. Cítíte,
jak se začínáte proměňovat, vaše duše je stále krásnější a dobrotivější a vy se domníváte, že je to
láska, jenže ve skutečnosti je to jen půl lásky. A teď si představte, že ta milovaná žena vás urazila
až do morku kostí, nebo vám byla nevěrná, nebo se zachovala odporně. Pokud si všechny ty city,
které jste k ní chovali na počátku vztahu, dokážete i přesto udržet, pak je to skutečná láska.
Skutečné poznání světa obvykle nezačíná od potěšení a bolesti, ale od překonávání té bolesti.
Nejvyšší bolest dokáže přestát jen ten, kdo je schopen vydržet nejvyšší štěstí. Proto chci připít na
zdraví těch, kdož nám tuto bolest dávají, a činí tak naši lásku skutečnou. Chci připít na zdraví žen."
Napili jsme se a přátelé mě hned požádali o další přípitek.
"Dejte mi alespoň tři vteřiny na rozmyšlenou," poprosil jsem je. "Víte, co je to paměť?" Všichni
krčí rameny. "To zatím neví ani jediný vědec na světě. Já vám ale řeknu, co to je. Jistě jste si
všimli' že v dětství si člověk pamatuje všechno, kdežto ve zralém věku a ve stáří často nejsme
schopni vzpomenout si ani na to, co se dělo ráno. Povrchní logická paměť snad ještě funguje, ale ta
pocitová, smyslová uvadá. Když se na povrchu něco mění, musejí hlubinné vrstvy zůstávat
neměnné. Čím stabilnější jsou hlubinné emoce, tím větší množství informací jsme schopni v paměti
udržet. Nejvyšší stabilitu vykazuje cit lásky, který nás spojuje s Bohem. A čím víc je v duši tohoto
citu, tím víc si pamatujeme a tím líp hodnotíme události, tím kvalifikovaněji do nich zasahujeme. V
dětství máme v sobě hodně lásky, proto každá událost zanechává v naší duši stopu a činí nás
bohatšími. Se vzrůstajícím věkem zásoby lásky postupně ztrácíme a naše emocionální paměť
slábne. Když se v našem životě odehrává nějaká situace, žijeme tehdy, kdy s ní vstupujeme do
kontaktu a když si z událostí odnášíme nějaké zkušenosti. To znamená, že trvání našeho života není
dáno počtem prožitých let, ale bohatstvím emocí a citů, které jsme v životě zakusili. Každá situace
se podobá kvítku: přilétne k němu včela, sebere z něj drahocenný nektar, který se stává medem,
kdežto z jiného kvítku nevytěží nic. Stejné je to také v lidském životě - můžeme žít třeba desítky let
a nezakusit ani jediný silný, hluboký cit, a reálně prožijeme v nejlepším případě tak patnáct let. A
přitom se za pouhých 30-40 let dá prožít život rovnající se několika staletím. Jestliže v jakékoli
situaci a za jakýchkoli okolností dokážeme uchovat v duši lásku, budeme si sebemenší odstín svých
citů pamatovat navždy. Jestliže však cit lásky potlačíme a neochráníme, všechny ostatní city
pohasnou a všechno' co se v našem životě odehrálo, se promění v prázdnotu.
Rád bych proto připil na to, aby náš skutečný život trval co nejdéle."
A napili jsme se podruhé.
"A teď třetí přípitek," žádají mě přátelé, "ale tentokrát ať je co nejkratší a nejprostší."
"Dobře. Připijme si tedy na to, abychom nikdy ošklivě nesmýšleli a nemluvili o těch, s nimiž
nám bylo dobře."
Všichni znehybněli a pak jeden po druhém mlčky přikývli. Znovu jsme se napili.
"Já také pronesu přípitek," ozval se můj soused. "Šly po cestě láska, zdraví a štěstí. Zaklepaly na
jedny dveře a za nimi se ozvalo: Máme tu jen jedno místo - a ti lidé vpustili štěstí. Také v druhém
domě měli jen jedno místo, a tam vpustili lásku. Až ve třetím domě přijali zdraví. Tak si teď
připijme na to, aby u našeho rodinného krbu nechyběla ani láska, ani štěstí, ani zdraví."
DOTEK S BUDOUCNOSTÍ 117
Vypili jsme své poháry do dna.
"Chcete, abych ten přípitek parafrázoval?" zeptal jsem se.
"Zkus to," zaradovali se přátelé.
"Šly po cestě láska, štěstí a zdraví. V prvním domě, na nějž cestou narazily, měli jen jedno
místo. Pán domu přemýšlel, koho má pustit dovnitř. Rodina se nakonec rozhodla, že nejdůležitější
je v životě štěstí, a tak vpustili štěstí, zatímco zdraví a lásku nechali v předsíni. A tak z domu
nejdřív odešla láska, pak zdraví, a nakonec odešlo i štěstí. V druhém domě se rozhodli pustit k
rodinnému krbu zdraví. Jaképak štěstí a jakápak láska, když chybí zdraví. Lásku a štěstí nechali v
předsíni. Nejdřív odešla láska, pak štěstí, a pak i zdraví.
Ve třetím domě se rozhodli, že k rodinnému krbu patří na prvním místě láska. Připijme si proto
na to, abychom před vším ostatním vždy dávali přednost lásce."
Naše stolování pokračovalo. A já seděl a přemýšlel, jak zajímavě je ten život zařízen. Dvacet let
jsem se věnoval něčemu, o čemž jsem byl přesvědčen, že se to k ničemu praktickému hodit
nemůže. Mohl jsem získat dva vysokoškolské diplomy, a nezískal jsem ani jeden. Mohl jsem se stát
profesionálním pěvcem či malířem, ale neměl jsem ani dost času, ani dost sil, abych jeden z těchto
talentů rozvinul. Vzpomínám si, jak mi můj strýc potřásal pěstí před nosem a řval: "Je ti skoro
třicet, a ničeho jsi v životě nedosáhl." Po deseti letech to opakoval: "Je ti skoro čtyřicet, a v životě
jsi ničeho nedosáhl." Po čtyřicítce nade mnou.zlomil hůl. Nakonec to dopadlo tak, že mi k
seberealizaci dopomohlo něco, co jsem nikdy v životě nebral příliš vážně. A nejen k seberealizaci, i
k materiálnímu zajištění rodiny. Koupil jsem byt, ve kterém dnes žiji. Za vydělané peníze jsem
navštívil řadu zemí po celém světě. Kdekoli v zahraničí mě nejvíc zarazilo to, že si tam uvědomíte,
oč příjemnější a pohodlnější je trávit dovolenou doma v Rusku. Všechna letoviska jsou únavně
stejná. Obrovská spousta budov a několik opelichaných palem na pobřeží. Takhle vypadají
prakticky všechna západní letoviska. To Sočí a Krym jsou díky svým přírodním krásám jedna z
nejkrásnějších míst na světě. Můžete si vyrazit na ryby, na lov, posedět v noci u táboráku - na
Západě něco takového prostě není možné. Jediné, co mě potěšilo, je, že jsem si mohl prohlédnout
kulturní památky, na něž jsem se dřív mohl dívat jen na pohlednicích. To na člověka udělá dojem.
Jinak se dnes raději potloukám po lese a sbírám houby. Život ukázal, že daleko důležitější je to, co
je uvnitř, a ne to, co vidíme na povrchu.
Včera mi zavolal jeden známý z Ameriky.
"Vzpomínáš si, jak za tebou do New Yorku přijeli ti manželé odněkud ze zahraničí? Ona
nemohla několik let otěhotnět. On měl taky věčné problémy. A vidíš - sotva se od tebe v4tili, tak
přišla do jiného stavu a jemu se zase okamžitě začalo dařit všechno, nač sáhl. Prý ti obstarají tolik
pacientů, kolik jich jen budeš chtít. Určitě by sis vydělal na cestu a na pobyt a ještě by ti něco
zbylo."
Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Začínalo jaro a já se těšil, jak si odpočinu na chatě.
"I kdybych mohl, ták nejdřív tak za čtyři měsíce. Snad v červenci."
Už jsem věděl, že po dopsání čtvrté knihy si musím odpočinout. Co bude pak, to se uvidí. Teď je
lepší o ničem nepřemýšlet, malovat obrazy a jezdit do přírody. O tom jsem snil celý život. Doufám,
že letos se mi to konečně podaří.
118 S. N. LAZAREV
Závěr
Ti, kdo četli rukopis této knihy, mi řekli, že jim připadá velmi osobní. Ale co se dá dělat,
informace jsou natolik závažné, že jsem se rozhodl dodržet styl reportáže o tom, jak jsem nové
informace získával a co po nich následovalo. Musel jsem absolvovat předlouhou cestu, jejíž průběh
se dá vyjádřit jedinou větou: "To, že jsem dlouho nevěděl, že vstup do budoucnosti jsou nejen cíle,
plány a úkoly, ale také duchovnost, etika a mravnost, mě mohlo stát život." A nejen mě. Pochopil
jsem několik důležitých pravd, které mi umožňují žít šťastněji. Od dětství jsem se soustředěně
snažil o to, abych byl moudřejší, schopnější, abych ve svém poznání neustále postupoval dál a dál,
zejména při snahách porozumět světu. Ukázalo se, že to není možné, pokud nedokážu změnit sám
sebe a pomáhat jiným. Když jsem to začal dělat, pocítil jsem cosi, čemu lidé říkají štěstí. Všem
svým čtenářům přeji, aby v životě pocítili totéž.
