fastshare
Lorber, Jakob - Vesmír v duchovním pohledu
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 2209
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 29 bře 2024, 05:49





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
 Lorber, Jakob - Vesmír v duchovním pohledu 
Autor Zpráva
Corporal
Corporal

Registrován: 17 kvě 2009, 11:47
Příspěvky: 72
Příspěvek Lorber, Jakob - Vesmír v duchovním pohledu

V e s m í r v d u c h o v n í m p o h l e d u .




JAKOB LORBER



















Knižní řada: Světový obraz ducha svazek 2/3



O b s a h :

Vesmír v duchovním pohledu…………………………………3
Předmluva……………………………………………………….3
Země a Měsíc jako kosmičtí nositelé života…………………6
Srdce Země……………………………………………………..6
Stavba vnitřní Země……………………………………………7
Výživa a rotace…………………………………………………8
Plíce a dýchání………………………………………………..10
Slezina………………………………………………………….11
Játra a ledviny…………………………………………………12
Mužsko – ženský charakter Země…………………………..13
Povaha, jakost vnitřní Země………………………………….13
Kůra a kůže…………………………………………………….15
Podstata a součásti vzduchu…………………………………17
Nejvyšší éterická oblast……………………………………….17
Přirozený stav Měsíce…………………………………………18

Tajemství naší planetární soustavy
Pohroma v planetární říši……………………………………..19
Pohled do Saturna……………………………………………..21
Zázračný svět Neptuna………………………………………..25
Něco o lidech Neptuna…………………………………………26

O skutečné podstatě Slunce
Sluneční těleso…………………………………………………29
Původ světla……………………………………………………29
Vznik slunečních skvrn………………………………………..31
Duchovní základ erupcí……………………………………….32

Vesmír v duchovním pohledu
Příčina hmotné tvorby…………………………………………33
Velikost a členění vesmíru……………………………………36
Střed našeho slupkového glóbu……………………………...39
Problém dvojhvězd…………………………………………….40
Zvláštní postavení Země ve vesmíru………………………..40
Co je „Velký světočlověk“……………………………………..42
Kdo je světový člověk………………………………………….44
Proměna k duchovnímu nebeskému člověku……………….46
Doslov……………………………………………………………49




Podle 3. vydání s laskavým souhlasem Lorber Verlag Bietigheim –Württ.
V r.2001 nezištně přeložila Julie Ottová
Všechna práva vyhrazena.

Světový obraz ducha – V e s m í r v d u c h o v n í m p o h l e d u.

Knižní řada „Světový obraz ducha“ slouží k rozšiřování Lorberových děl Nového zjevení ve vydání, které doplňuje dosavadní. I když jen poznání celého písemného díla tohoto omilostněného mystika 19. století může vést k hlubokému porozumění jeho duchovního učení Ježíše Krista o Bohu, vesmíru a lidstvu, jeví se v širokých kruzích potřeba, aby se mohly určité dílčí obory onoho duchovního bohatství studovat v užší formě. To se vztahuje zvláště na taková zobrazení, líčení, která Lorber vnitřním hlasem přijímal o duchovních základech přírody, skrytou podstatu bytí vesmíru, jakož i o člověku jako spojovacím článku od přírodního světa k Božské duchovní oblasti.
Mnohým duchovně hledajícím naší současnosti – podmíněno mohutným rozsahem Lorberova díla – úplné prostudování veškerého písemnictví se stalo nemožným. Proto si nakladatelství v nové knižní řadě „Světový obraz ducha“ vzalo za úkol – vložit do každého jednotlivého svazku jako základ určité téma, jehož vysvětlování se často v různých Lorberových knihách nacházejí odděleně a zde se po prvé objevují v uzavřeném celku.
S výjimkou úvodního krátkého výkladu a případných poukazů vydavatele jsou texty těchto svazků stejné s originálem. Při tom se však přihlíželo k tomu, aniž by se v nejmenším porušil duchovní smysl, aby se některé zastaralé výrazy nahradily současným vyjadřováním. Tak se činí zadost požadavku – otevřít někdejší duchovní poklad Nového zjevení živě i modernímu čtenáři.
Od Lorberova působení ( 1840 – 1864 ) získalo lidstvo vítězným pochodem přírodních věd mnoho nových poznatků. Jejich materialistický světový obraz začíná nyní pomalu kolísat. Kéž věčný světový obraz ducha, jak nám jej zprostředkovává inspirované Lorberovo písemnictví, pravé jádro bytí všeho dobytého lidského vědění zjeví tak osvíceně, že v nadcházející době náboženství a věda – strom života a strom poznání – opět sjednoceny porostou oba velcí svědkové Boží lásky a tvůrčí moudrosti.

Vydavatel



P ř e d m l u v a .

Žádný pozemský zážitek nemůže jistě vzbudit u člověka větší úctu před velikostí tvořícího Božího ducha, než pohled na hvězdné noční nebe. I když drobnohled zjevuje mnohé zázraky v nejmenším, pocit věčnosti a nekonečnosti se nejhlouběji probouzí makrokosmem, velkým vesmírem.
Když lidstvo starých kultur žilo ještě v duchovním spojení a ve vztahu k přírodě, tu bylo hvězdářství, věda o viditelném vesmíru a astrologie, věda o vnitřním bytí vesmíru ještě úzce spojeny. Dnes je astrologie jen slabým odleskem prastarého vědění a pohaslo umění výkladu hvězd, protože se ztratilo učení obdob mezi vesmírem a člověkem. Ale astronomie jako přírodní věda se vyvíjela dále až k oněm hranicím, mezím, které jí staví hmotné prostředky. Žádný obor není víc postaven na teoriích a domněnkách než astronomie, neboť zůstává omezena jen na jediný prostředek pozorování, který jí dává vědomí o mimozemském – a tím je světlo. Jsou to tedy / vedle chemických spektrálních rozborů / jedině optická měření, která s pomocí tak zvaných paralaksí / měření úhlů/ připouštějí závěry na velikost a vzdálenost jiných světových těles. Žel – tento trigonometrický způsob selhává při velkých vzdálenostech, protože úhly se stále zmenšují. Spektrální rozbor není též směrodatný, neboť paprsek prochází ovzduším a přijímá z něj prvky.
Novodobé obrovské dalekohledy vždy rozšiřovaly i fotografie a zjemnělé měřící přístroje skutečné poznatky hvězdářství o mnoho oproti poznatkům dřívějšího století. Posouvaly viditelné hranice vesmíru vždy dále ven a objevovaly stále nové mlhoviny jako vzdálené sousední soustavy. Počet vypočítaných světelných let tam / 1 světelný rok = 10 bilionů kilometrů/ dosahuje případně už šestimístných hodnot. Tím ale dospívá tato věda k početním rozměrům, které se Jakobem Lorberem zjevenými velikostmi a vzdálenostmi zdaleka nejeví už tak neuvěřitelné jako dříve. Díky modernímu bádání mohou být už podstatné dílčí Lorberova údaje potvrzeny vědecky, tak například čočkovitá podoba naší mléčné dráhy. Když určité odhady astronomie udávají průměr Mléčné dráhy na 100 000 světelných let a počet jejich sluncí asi 50 miliard, tak se k tomu vztahujícím údajům dá u Lorbera snadno razit most, aby se vypočítaný a duchovně viděný světový obraz přivedl do harmonického souladu.
Na jiné straně vypracovává moderní astrofyzika – hlavně spočívající na matematických vzorcích Einsteinovy teorie relativity – pochybné teorie, které nemohou být podporovány žádnými duchovními úvahami. Tak se tvrdí, že vesmír je konečný a nekonečný zároveň a poskytuje obraz stále se roztahujícího měchýře, o jehož hvězdném obsahu se zdá, že od něj prchá. Neméně podivné je zjištění, že se celému vesmíru připisuje stáří nejvýše 5 – 7 miliard let. Také poznatky atomové jaderné fyziky vedly vědu k tvrzení, že všechna slunce představují žhavá světová tělesa, jejichž horko o milionech stupních se vyrábí nepředstavitelně mohutnými atomovými výbuchy. Z toho pak nutně plyne závěr, že taková souhvězdí nemohou mít žádný organický život, nemluvě o tom, že by mohla nosit obyvatele jako lidi.
Naproti vědecky navrženému světovému obrazu astronomie stojí nyní duchovně zřený, případně na inspirované cestě zprostředkovaný obraz vesmíru. Jsou to ona znázorňování a líčení v Lorberových dílech Nového zjevení, která mluví o vesmíru jako „Velkém tvůrčím člověku“ a popisují jeho členění nejen až do podrobností, ale vysvětlují zároveň nejhlubší smysl a účel hmotné světové stavby se všemi jejími duchovními silami. Zde se vykonává soubor, spojování náboženství a vědy – kořeny jich obou pocházejí z duchovně. Božských oborů. Jsou ovšem zjevení, že hmota „souzené a vázané duchovno“ vyšla z nelátkové pra-tvorby pádem, to jest sebe-oddělením pra-stvořených duchovních bytostí ( problém Lucifera neboli Satany ) – přírodovědecky nedokazatelná. Stejně tak málo je astronomie příslušná pro duchovní nauku, že souhrn vesmíru tvoří člověka, protože člověk je cílem veškeré tvorby a jako „podobenství Boha“ představuje míru všech věcí. Jak nekonečné vnitřní obohacení je přece ve vědění, že všude tam, kde pozemská věda se domnívá, že je „mrtvá hmota“ a „světová tělesa bez života“, vládne duch a budující život. S poznáváním vesmíru roste zároveň „Poznej sebe sama“ člověka, a jeho pozemská cesta – vložená do vesmírného dění – zjevuje onen hluboký smysl, který tak mnozí hledají a tak málokteří v sobě nalézají. Z tlaku, vždy hlouběji pronikat do tajemství naší planety, tvořila moderní věda stále zjemnělejší měřicí přístroje jako radary,elektronické echoloty ( ozvuky ) a podobně. Ale– žel – bádání při tom používá výbušných atomových sil a tím se vydává na nebezpečné a nevypočitatelné dráhy. Vývoj raketové techniky umožňoval první nevypočitatelné dráhy, Vývoj raketové techniky umožňoval první výpad do prostoru pomocí zemských družic. Plánované světo prostorové lodi chtěly v naší planetární soustavě tento vývoj rozšířit. Není pochyb, že se při tom mohlo odhalit mnoho dosud neznámého na mnohém poli bádání. Ale jak by mohl hmotou vázaný člověk kdy pohlédnout do bezedných hloubek zemského nitra nebo do prostorově vzdálených oblastí éteru ? I kdyby se mu to podařilo, nespatřil by opět jen silou proniknutou hmotu, když mu duchovní podstata touto cestou zůstává vždy věčně skryta ?
Je jen jedna cesta – pohlédnout za záclonu všech věcí – je to pohled na přírodu duchovním okem. Toto vnitřní bohatství pohledu je ještě budoucím cílem lidstva, spějícího k opravdovému lidství. Jen nemnohým předchůdcům, prorokům, jasnovidným nebo jasně-slyšícím mystikům bylo dosud dáno – buď vyvinutými vnitřními smysly duchovními pohlédnout do vnitřního složení vesmíru nebo byli Božím duchem poučováni a bylo jim to líčeno, co zjevující dary vnitřního slova zprostředkovávaly.
V nejbohatší míře byla tato schopnost udělena mystiku a Božímu poslu Jakobu Lorberovi. Jeho díla „Domácnost Boží“, “Velké evangelium Janovo“, “Země a Měsíc“, “Přirozené slunce“, “Saturn“ pojednávají o nejhlubších tvůrčích tajemstvích vesmíru, jejichž odhalení je ještě doplňováno poukazy v jiných spisech. Při těchto zobrazeních může nejen zbožně založenému čtenáři, ale i otevřenému vědci vzejít tušení světla a osvětlení skrytých tajemství vesmíru, proti kterému stojí ještě úplně nevědomě samo bádání našeho tak radostně objeveného atomového věku. Teprve když si vzájemně duchovní nauka a věda podají ruce, bude tvořit světový obraz ducha nový vzestup lidstva. Potom se také opět vrátí ztracený mír na naší domovskou planetu, jejíž výšiny a hloubky jsou plny zázraků.
Účelem tohoto svazku je – podat ve stručné formě nejpodstatnější z rozsáhlého veškerého Lorberova díla, pokud se vztahuje na vesmír a jeho části, na“velkého světočlověka“ a jeho vesmírné orgány. Kéž to čtenáře podnítí k dalšímu studiu a zároveň ho naučí pozorovat výsledky astronomického bádání ze zorného pole ducha. Neboť vše pomíjivé, přirozeně viditelné je jen podobenství, přirovnání pro skrytého ducha, který vládne ve všem stvořeném.

Vydavatel.


















Z e m ě a M ě s í c j a k o kosmičtí nositelé života.

Další výtahy ze stejnojmenného díla Jakoba Lorbera ( přijato 1846-7 ) ukazují naši planetu i se svým souputníkem jako vesmírné organismy nejvyšší účelnosti. Jejich složitá stavba je výrazem duchovních představ a sil, které jako prvky ( živly ) tvoří hmotu všech přírodních říší. Avšak moderní věda považuje naše světové těleso jen jako bezživotnou hmotu a už plánuje podzemními atomovými rozrážkami, tříštěním zasahovat do vnitřního spojení naší Země.
Goethe ale jednou napsal Eckermanovi: „Myslím si Zemi s jejím parným okruhem podobně jako velkou živou bytost, která je chápána ve věčném vdechování a vydechování.“ Přijal tím totéž, co bylo zjeveno inspirativně mystiku Lorberovi. Jaká propast mezi světovým obrazem materialismu a ducha.

Vydavatel



S r d c e Z e m ě .

Srdce Země je životní těžiště Země, v jehož nesčetných komorách může vyrábět ona síla, která nejrozmanitější šťávy Země může rozvádět do nejodlehlejších orgánů a když tyto šťávy vykonaly svou službu, aby je opět přitáhla k sobě k dalšímu nasycování. Jeho velikost nelze určit přesnou mírou, protože toto srdce Země je podle potřeby tu rozšířené, tu opět značně zmenšené. Ale v průměru se může vzít prostor tohoto těžiště asi sto německých mílí ( = asi 750 km ). Ale může se rozšířit až na 200 mílí nebo zmenšit na padesát.
Srdce Země je spíše podstatná síla, která se účinně pohybuje ve vhodném k tomu, ale jinak pevném organismu a tím uplatňuje svůj vliv na celý organismus tělesa zemského. Záleží tu jen na určitém pevném druhu hmoty, aby byla dosti pevná vůči každému v ní vyvinutému projevu síly. Organismus takové pevné hmoty může mocně působícím silám zemského nitra odolávat po miliony let bez námahy. V severních krajinách Země se vyskytující kov platina je něco podobného hmotě, která slouží jako orgán vládnoucí ústřední síle Země. Ale nesmíte si myslet vnitřek Země stejně uzpůsobený jako její povrch, který je jen vnější bezcitnou kůží, kdežto vnitřek země je jako maso a krev a tak se chová k vnější kůži jako bezcitné kůře. Je tedy vnitřní hmota Země druhem masa, krve a kostí, ale tento zvířecí materiál zemského tělesa se přece nerovná odpovídající hmotě těla zvířecího, nýbrž je zvláštním „zemským masem, zemskou krví a zemskými kostmi.“V ostatním je nemožné vysvětlovat vám blíže jejich uzpůsobení v hmotném ohledu, neboť byste se tam v tělesném stavu nemohli dostat. Bylo by sice snadné označit střed Země jako neposunutelný, ale není tomu tak s těžištěm. To se přesouvá tu sem, tu tam. Jeho stanoviště může být podrobeno značným změnám. Je sice vnitřní uspořádání zemského tělesa tak uzpůsobeno, že těžiště může zaujímat jak na severní, tak i na jižní polovině působící místo, ale na pevné upoutání působící podstaty nelze myslet. Důvod proměnlivosti životního těžiště u těles leží velmi hluboko. Kdyby bylo stálé trvání hmoty jejím vlastním účelem, tak by mohlo toto polární těžiště zůstávat tak postaveno, že by každá hmota dále trvala beze změny. Neboť kde v těle je tato polarita víc a více upevněna a spadá skoro do jeho středu, tím pevnější a trvanlivější je toto tělo. Avšak následkem tohoto zpevnění už není schopné dalšího vyššího vývoje, nýbrž jen pro své vlastní

měnitelné trvání. A tak by se jistě na diamantovém zemském tělese s diamantovým světem jistě tvrdě bydlelo a dalo sklízet. Je nemožné pevně určit, kde je zemské těžiště. Jen pro přítomnost a v každém případě pro příští rok ( psáno 1846 ) se může udat, že je v prostoru pod Islandem, jedním dílem pod Norskem, Švédskem a Laponskem. Přesto však je tak činné, že se může roztahovat až pod Kamčatku a jižně až pod Středozemní moře.
Pro hmotné oko by se toto činné těžiště v zemském tělese představovalo jako oheň, který s neuvěřitelnou rychlostí procukává k tomu vhodné zemské orgány a tím způsobuje potřebné činnosti ve všech částech zemského tělesa, aby se udržovalo. Ale kdybyste mohli pozorovat tento oheň duchovníma očima, objevili byste roj nesčetných duchovních bytostí, které jsou Boží vůlí poháněny k účelně určené činnosti, aby konečně samy stoupaly výše a pak odívány do lehčí hmoty přecházely od stupně ke stupni do dokonalejšího svobodnějšího života. ( Průchod duchovních životních mocností přírodními říšemi až k člověku. – Nakladatel ).



S t a v b a v n i t ř n í Z e m ě .

Víte, že krev nebo šťávy procházejí všemi žilami a cévami ve stejném okamžiku, jak se děje tep či tlukot v srdci. Ačkoli není více hnacích sil, než jen jedna, ta postačí pro nesčetné cévy. Rovněž tak je tomu u srdce Země. Jeho tepovým tlukotem, který se opakuje vždy po šesti hodinách, jsou poháněny nejrozmanitější udržovací síly zemského nitra do všech částí zemského tělesa a všechny jevy tohoto životního pochodu závisí na této jediné hnací síle. Příliv a odliv, ale i jiná zvyšování zemské kůry jakož i tím podmíněné větry. Všechno v něm má svůj původ. Neboť zemské srdce zastupuje zároveň i místo plic ve zvířecím těle, čímž se vysvětluje, že jak pravidelná, tak i nepravidelná roztahování a scvrkávání zemského tělesa jsou jen tohoto původu.
Abychom porozuměli vnitřní stavbě Země, musí se napřed poukázat na to, že ne jen Země, nýbrž dokonce každá rostlina, každý plod, každé zvíře a dokonce i sám člověk se tělesně jistým druhem člení ve tři těla. Vezměme například strom. Zde je kůra ( dělí se ve vnější mrtvou a vnitřní živou ) – první strom. Druhý strom, od prvního zcela rozdílný, je vlastní pevné dřevo, spojení nesčíslných rourek, které tu probíhají v nejkrásnějším pořádku vedle sebe. To je druhý strom. Třetí, aneb nejvnitřnější strom je jádro, obyčejně další roura, která je naplněna vesměs houbovitým tkanivem buněk, které nejprve nasávají šťávy ze Země, v sobě je čistí a pak svou rozpínající a smršťující silou vhánějí do všech nesčetných orgánů stromu druhého. Co objevujeme nyní na plodu stromu ?
První je kůra, pak přichází jako druhá část ochranná skořápka a za ní teprve třetí a hlavní část plodu, v níž teprve odpočívá činně srdce aneb schrána zárodku.

Podobně je to u zvířete. První na něm viditelné je kůže, která ohraničuje podobu zvířete. Uvnitř často několikanásobné kůže je pevná kostra se svalovou a chrupavčitou masou těla, navzájem sepnutá a rovná se tvrdé skořápce nebo lebce hlavy. To je druhé, kostní zvíře. Uvnitř něho nalézáme vnitřnosti : plíce, játra, slezinu, střeva, žaludek atd. a v těchto ušlechtilejších částech zvířete život plodící srdce samo. To je třetí zvíře, kterým oběvnější zvířata dostávají svou potravu a oživení. Stejný poměr je i ve stavbě těla lidského. Tak nosí i vše organické, více či méně oživené tělesné bytí na zemském povrchu ráz samého zemského tělesa.
Také u těla zemského je vnějšek jaksi mrtvou kůrou, uvnitř k té je již živější a citlivější kůra. Jako však kůra stromu, i když je někdy velmi rozbrázděná, přece však není tak zcela mrtvá, aby nemohla opatřit dostatečnou potravu na ní se objevujícím mechovitým rostlinkám a jako také vnější kůže zvířat není tak mrtvá, aby jí nemohly obdržet dostatečnou potravu nesčetné chlupy a chloupky a nezřídka i cizopasná zvířátka , právě tak není vnější, jen za jistých podmínek mrtvá aneb spíše necitlivá kůra zemská tak zcela mrtvá, aby jí nemohly obdržet vhodnou potravu všechny nesčetné rostliny a zvířata.
Uvnitř této vnější kůry zemské, která je asi dvacet německých mil, někdy ovšem též méně silná, vždy však dost pevná, začíná druhá země. To je vlastní nejpevnější část tělesa zemského, ovšem ne všude stejně pevná, ale nicméně ještě všude dost pevná, aby mohla s největší snadností nésti vnější, nad ní se rozprostírající kůru zemskou. Uvnitř této střední země je vlastní živá část zemského tělesa nebo vnitřnosti, v nichž je vlastně teprve srdce těla zemského. Jeho síla působí všemi třemi zeměmi, které jsou umělým způsobem vzájemně propojeny.
Hlavní těžiště je v organické hmotě vlastně oživující bod působení. Na každém místě ve hmotě jsou však ještě menší těžiště. Všechny vodící průduchy, kanály jsou takovými vedlejšími těžišti, kterými původní způsobilost životních šťáv těla přechází do jiných stavů a tím také vyvolává jiné účinky. Letokruhy stromu, mezi nimi ležící měkčí běl a ze středu až ke kůře probíhající paprsky dostatečně dosvědčují působení,účinek jmenovaných vedlejších těžišť. Stejný postup se koná v zemském tělese, samozřejmě v nejrozsáhlejších poměrech.Čím blíže leží orgány u srdce, tím jsou větší, čím dále od něj jsou vzdáleny, tím jsou menší, zato ale až do nekonečna rozvětvenější.
Z toho ale můžete pochopit, jak jsou tři oznámené země vzájemně spojeny, jak hlavní těžiště země působí těmito kanály až k povrchu a jak jsou tato vedlejší těžiště uzpůsobena. Ať se vnitřní šťávy země přijímají do srdce a jeho orgánů v sebe – jednodušší podstatě, tak se odtud vedou činnými duchovními inteligencemi teprve po pečlivém oddělování do dále vedoucích kanálů, aby z každé podstaty nepřišlo na místo určení ani o kapku více či méně. Ale protože se jedná o podstatné, je při tom málo látkového a nikdo ať při tom nemyslí na uhlík nebo kyslík. Neboť i duše zvířat a člověka je podstata ( duchovní silová energie) a ne hmota v látkovém smyslu. (Vydavatel)



V ý ž i v a a o t á č e n í Z e m ě .

Jelikož je Země jakýmsi velkolepým zvířecím tělem, musí jako takové,aby mohlo dále trvat, přijímat potravu. Pro přijímání potravy je však třeba, jako u každého zvířete aneb jako i u každé rostliny, buď úst anebo též několika chobotů, sloužících pro žraní nebo sání. Určitá zvířata jako například polypy a ještě podobná jiná mají mnoho takových chobotů. Chobot sací ( sosák ) se rozeznává od chobotu, sloužícího ke žraní tím, že přijímá podstaty jen čistě tekuté a odvádí je k další výživě zvířecího těla do příslušných ústrojů zažívacích. Zároveň má ještě každé zvíře jakož i planetární tělo na sobě mnoho malých sosáků, aby z volného vzduchu do sebe nasávaly elektrickou a éterickou životní látku. Jelikož všechny rostlinné a zvířecí bytosti představují různé menší obrazy, napodobení zemského těla, je snadno pochopitelné, že se u tohoto setkáváme se vším tím v největší plnosti. Tak má Země podle svého bytí hlavní ústa pro sebe přiměřená a jimi přijímá svou hlavní potravu. Vedle těchto hlavních úst má však všude ještě nesčetné množství větších a menších chobotů sacích a pokrm přijímacích a naproti tomu má pak zase právě jeden


vyprazdňovací kanál a vedle něj také ještě nesčetné množství menších vyprazdňovacích kanálů.
Severní pól jsou hlavní ústa k výživě tělesa zemského jako je zase jižní pól jeho příslušným hlavním vyprazdňovacím kanálem. Vyživovací ústa jsou značně veliká. Jejich průměr na nejzevnějším okraji, kde začíná nálevkovité ústí, měří v průměru 20 – 30 mil, na konci se ale zužuje až na osminu míle a v této šířce postupuje pak tento jícen až k žaludku zemského tělesa, a to dosti v přímém směru. Stěny tohoto jícnu jsou však velmi nerovné a vypadají velmi rozeklané a sem tam probíhajíce ve velkých tratích, jsou tak špičaté aneb spíše špičkami poseté, jakoby byly potaženy kůží nějakého obrovského ježka.
Žaludek Země je hned pod srdcem, skoro uprostřed tělesa zemského. Je to dutý, asi deset čtverečných mil v sobě obsahuje prostor, který však všelijaké větší a menší příčné rozpěry, mnohé o průměru 200 sáhů, jaksi sloupovitě všemi směry dílem rozšiřují a dílem podporují. Tento žaludek a tyto rozpěry v něm, které vypadají jako oválné pásy, též jako oválné sloupy uvedeného průměru, nejsou z nějaké pevné hmoty, nýbrž mají asi podobné složení jako velký gumový pytel, jehož vnitřní stěny by byly vzájemně podobnou masou jaksi vypolštářovány, aby se silou tíže zvenku na ně působící, nad sebou nestačily
Od tohoto nyní popsaného žaludku prochází pak celým tělem zemským šroubovitě vyvinutý hlavní kanál a vyúsťuje pak na pólu jižním a je z téže hmoty jako žaludek, jen směrem k vyústění je poměrně pevnější a pevnější.
Že z tohoto hlavního žaludku Země a z jeho vyprazdňovacího kanálu vybíhají nesčetné vyživovací kanály a cévy, netřeba podotýkat, protože se to rozumí samo sebou.
Jaká je hlavní potrava Země ? V nejvyšší polární krajině severu se nacházejí leckteré zjevy, se kterými se nikde jinde ne zemském povrchu nesetkáváme. Je to předně velmi studená vzdušná oblast, která zvláště v době zimní dosahuje vysokého vašimi přístroji sotva měřitelného stupně teploty. S tímto těžkým a studeným vzduchem bývá spojena stále se zhušťující masa páry, která směrem k severnímu pólu, zvláště v zimní době, syčí nesčetnými světelnými létavicím podobnými klubky. Při tom se však kolem rozsáhlého okraje pólu setká též s nesmírným, na způsob hráze nakupením sněhobílých krystalů a někdy též s celými, několik sáhů vysokými ledovými hroty. Toto vše vtahují tato magnetická ústa Země s velkou silou do sebe a přivádějí to do velkého žaludku, na jehož stěnách a rozpěrách aneb vzpěrách se pak tato píce krystalicky usazuje. A když je žaludek jaksi naplněn, přistoupí pak k tomu teplota zemského srdce, uvede tyto velké žaludeční stěny do vibrujícího pohybu a vnitřní rozpěry žaludku se pak také brzy smrští a opět se zase brzy široce roztáhnou. Tím se nyní tato potrava drtí, rozemílá a touto činností se získává nová elektrická látka, která rozkládá v žaludku živné vodní části a odvádí je do nesčetných živných kanálů, zatím co pak vyloučený, záporně elektrický proud uchopuje nestrávené zbytky v žaludku a s velmi velkou silou je pak vypuzuje šroubovitě vinutým kanálem, na kteréžto cestě musí tyto výmětové živné části následkem neustálého mocného tření odevzdávat ještě poslední zbytky své Zemi vyživující podstaty. Z tohoto důvodu je také severní část Země mnohem hutnější než jižní, protože na tuto přicházejí také většinou poslední a nejhorší živné části potravy.
Konečným vypuzováním posledních výmětů země se též uskutečňuje otáčení zemského tělesa kolem své osy, a to tím, že tyto ovšem velmi vzdušně vypadající výměty vyrážejí ven ve vinutém směru, narážejí na volný éter a takovýmto způsobem dávají Zemi otáčivý pohyb podobně jako raketa, ovinutá kolem kola, uvádí, je-li zapálena kolo v pohyb, a to z toho důvodu, že vzduch z rakety unikající je tak prudký, že mu včerejší vzduch nemůže stejně rychle uhnout aneb mu udělat místo, čímž se pak mezi proudícím vzduchem z rakety a vzduchem vnějším vytvoří nepřetržitý opěrný sloup, který uvádí v nutný otáčivý pohyb kolo, na němž je raketa upevněna, podobně jako tak zvanou výstupovou raketu nese do výše právě podobný pod ní rychle vzrůstající vzdušný sloup.
Z tohoto snadno pochopitelného příkladu můžete také nyní dosti snadno poznat, jak vzniká denní otáčení Země jejím vlastním zcela přirozeným mechanismem a jak je neustále stejnoměrně podporováno. ( Lorberovy údaje se začínají překvapivě potvrzovat příčnými průjezdy US – ponorek. Podvodní snímky a měřením zjistily, že je mořské dno pod severním pólem kulaté a duté, k hranicím ledu vystupuje příkře, oproti tomu k pólu usiluje o hloubku, podobnou kráteru.)



P l í c e a d ý c h á n í Z e m ě .

Dýchání tělesa zemského poznává snadno každý na březích mořských, vidí-li moře pravidelně se vzdouvat a opět klesat. Jakmile je tu však jednou takový zjev, pak také může každý s jistotou soudit, že může pocházet jen z nějakého důvodu vnitřního, nikdy však vnějšího. Kdo by to snad toto nechápal, nechť pozoruje člověka, dýchajícího ve vaně a přesvědčí se snadno, že při každém vdechu voda ve vaně poněkud stoupne a při výdechu opět klesne. Co zde můžeme vidět v malém, to se děje u tělesa zemského ve velkém :
Vtahuje-li Země do sebe vzduch, tu se rozpíná měkčí břišní krajina Země, která je obyčejně pokryta mořem a mořská voda nad ní se nacházející stoupá na pevných březích výše. Vyráží-li Země, či spíše její plíce dech opět ze sebe, klesá zase břicho hlouběji a mořská voda s pevnějších břehů rovněž zase ustupuje.
Zemské plíce, mající krychlový obsah dobrých tisíc krychlových mil, jsou těsně pod tvrdou a pevnou Zemí a zaujímají plochu něco více než 5000 čtverečných mil. Je to velkolepé buněčné pletivo, v němž se nachází mnoho dutých komor, které jsou navzájem spojeny menšími a většími rourami. Tyto roury mají dvě vlastnosti : Předně přivádějí do komor a opět odtud odvádějí vzduch a za druhé se mohou tyto roury pro svou citlivou pružnost stahovat a zas roztahovat jako svaly anebo šlachy u zvířat a toto stahování a roztahování se uskutečňuje stálým polárním střídáním aneb proměnou kladného pólu v záporný a tato proměna má své odůvodnění jen v duševní podstatě a bez této proměny by nebyl volný pohyb v tělech myslitelný.

Roztahují-li se tyto roury, zužují se komory či jaksi se více stlačují. Tím se děje vyrážení vzduchu. Stahují-li se roury, roztahují se ovšem zase víc komory, čímž se pak uskutečňuje vdechování.
Obrácení polarity, pokud je to jen fyzicky vysvětlitelné, se způsobuje tím, že jakmile duše přijala životní látku z vdechnutého vzduchu do své oživující podstaty, zůstane v plících jen dusík a to způsobuje, že se dříve při vdechování kladný pól ihned přeměňuje v pól záporný, protože s dusíkem není v žádném vztahu.
Takto nastává pak ihned stažení rour a vdechuje se opět nový vzduch načež pak ovšem při vdechování se záporný pól stává kladným a opačně.
Kde však Země vdechuje a kde vydechuje ? To činí Země týmž způsobem jako zvíře. Zvíře dýchá totiž ústy a nosem jako člověk a rovněž tak i Země. Týmiž hlavními ústy, jimiž přijímá potravu, nabírá i dech, jen že na poloviční cestě od tohoto ústí hlavního vychází ústí postranní, které se může podobně jako u zvířete libovolně otvírat a zavírat. Toto velké postranní ústí vede do velkých plic. Každých 6 hodin se tu jednou vdechuje a po 6 hodinách opět vydechuje. Za vdechování se uzavírá zažívací roura do žaludku. Je – li patřičná dávka vzduchu vdechnuta, uzavírá se jakoby hrtanem roura plicní, zato se pak opět otvírá roura zažívací. Je-li vzduch opět vyrážen z plic, uzavírá se opět roura zažívací a tato věc je tak zařízena, že Země je sice ve zmíněných obdobích plícemi ustavičně živena, ale vlastní zažívací rourou do žaludku jen od 12 do 12 hodin a přijímá potravu v té době, v níž plíce nasátý vzduch v sobě jaksi chemicky rozkládají a životní látku rozdělují. A tak lze předpokládat, že Země ve 24 hodinách 2 x vdechne a 2x vydechne, při čemž však přijímá jen 2 x potravu do žaludku.

Teď si povšimneme, jak vypadají plíce.
Postavit vám hodně názorně před oči podobu ( zemských plic) bude poněkud těžké, jestliže jste nikdy nespatřili plíce slona.U dorostlého zvířete jsou tak velké, že mohou snadno pojmout přes sto krychlových stop vzduchu. Jejich barva je modravě šedá a jejich podoba připomíná velký dutý kokosový ořech, v němž však musí být také ovšem ještě srdce, žaludek, játra, slezina a ledviny.
Představíte-li si nyní tyto plíce ve dříve popsaných velkých rozměrech, budete mít asi dost podobný obraz. Podrobnější popis o tom by vám málo prospěl, protože byste si přesto nemohli nikdy přehledně představit toto velké ústrojí, sloužící Zemi k dýchání. Rovněž by vám bylo neužitečné pouštět se do podrobností pružné látky plic, neboť nemůžete-li pochopit, z čeho se skládá látka plic zvířecích, oč mnohem méně byste teprve pochopili látku plic zemských. Že se však podobá látce plic zvířecích, je patrné z toho, že plíce každého zvířete pocházejí, ovšem ve velmi zmenšeném měřítku, z těchto velkých plic Země. Odkud by se však také vzala látka pro všechny části těla zvířat, kdyby tato látka nebyla v Zemi ?
Země musí ze všeho toho, co je v ní, vydávat na povrch nesčetnými ústrojími dýcháním. To, co vydává, je přijímáno především rostlinami a konečně zvířaty a je v nich proměňováno opět v to, co původně bylo. Proto musí Země mít v sobě vše to, co mají bytosti na ní žijící a co látkově potřebují k svému budování.



S l e z i n a Z e m ě .

Jeden z nejdůležitějších vnitřních orgánů u zvířete a člověka je slezina jako vlastní ohniště každého těla. Oheň sleziny nejprve rozkládá všechny přiváděné části potravy a vede je svou mu vlastní silou do cév, kde přecházejí v krev, a jako takové teprve do srdce a dále se dostávají ke svému mnohonásobnému určení. Toto ohniště zvířecího těla se skládá ze zvláštní řídké hmoty, která je ve svém křížem krážem propleteném buněčném tkanivu plně vhodná plodit v sobě neustálým třením svého tkaniva elektromagnetický oheň.
Rovněž tak je i v Zemi podobný orgán. Tato zemská slezina je jako u zvířecího těla blízko u žaludku, ale na druhé straně je v nejbližším spojení organickém se zemským srdcem, protože žaludek čerpá od sleziny, své zažívací teplo a srdce svou tepající sílu, tohoto hlavního vnitřního orgánu.
Jaké jsou viditelné účinky, působení zemské sleziny ? Napřed pozorujte oheň sršící hory Země : Jsou ovšem jen nevýznamnými výběžky tohoto hlavního ohniště, avšak mohou zprostředkovat tušení, jaké síly tam vládnou. Pak vidíte množství horkých vřídelních vodních pramenů, které mají své teplo rovněž z tohoto vnitřního orgánu, jehož hlavní ústřední oheň nesčetnými orgány proniká celou Zemi a ve všech částech ji dostatečně otepluje. Při hlubším pronikání šachtami do nitra Země se každý může přesvědčit, jak mocně už zde onen velký ohřívač působí. Vnikne-li voda do této hloubky, brzy je rozpuštěna v páry, které potom zemskou pokožku nadýmají. Jako plyny a páry pronikají na ni póry, mezerami a jinými dutinami zemské kůry, naplňují vzduch a ruší jeho rovnováhu. To je vlastní příčina vznikání větrů a orkánů. Když tyto vnitřní vodní páry a plyny následkem přeplnění hledají násilím východisko, vyvolávají se tím někdy menší nebo větší zemětřesení, a v krajině vzniku nezřídka podporují vichřice, víry a dokonce ohnivé orkány a vše ničící smrště.
Co se nyní děje v komoře zemské sleziny ? Pohleďte na šedohnědé stěny, jak jsou v každém okamžiku procukávány nesčetnými blesky, při čemž jsou slyšitelné nejprudší hromové hučení, hřmění. Vidíte jak se z dalekých komorových kanálů řítí dovnitř mocná povodeň, která se elektrickými plameny rozpouští v silně se rozpínající páry. Neměřitelnou silou pronikají tyto páry jinými kanály dále a zase se řítí nové povodně do komor. Je tu vření a šumění, jaké se na povrchu Země ještě nikdy nevnímalo, podívejte se na mohutné krevní cévy, které se protahují mezi řadami shora popsaných komor a když bouřlivě pronikají povodně, tu se podobají hned prasvětským obrovským hadům, hned se stahujícím a hned zas roztahujícím, aby svůj obsah dopravovali dále. Tak se děje ve velkém zde podobně jako se v malém měřítku děje ve slezině zvířete a člověka. Že zemské šťávy jako u zvířete přecházejí ze žaludku do sleziny a jako vše vyživující zemská krev se přichází do srdce, nepotřebuje bližší vysvětlení.



J á t r a a l e d v i n y Z e m ě .

Játra jsou odměšovacím ústrojím jedovatých látek v zvířecím jakož i v lidském těle, neboť se v každé potravě vedle živných látek nacházejí i jedovaté.
Akce a reakce se jako u sleziny působí elektrickým fluidem, které vzniká v komorách jejich třecím pohybem. Ale nejprve se elektrický oheň jater podněcuje ohněm ze sleziny. Játra jsou u zvířete i člověka rovněž ve výši žaludku, protože jsou k jeho činnosti nejpotřebnější. Podobně je toto vnitřní ústrojí, i když v největším měřítku, rozsahu, v Zemi umístěno, kde má plnit stejný účel. Zemská játra jsou neméně mocný oživující orgán jako každá zvířecí játra, neboť z nich napřed vychází vše, co zemská kůra v sobě a na svém povrchu nosí. Tak z nich vychází i celá mořská voda a v základě není ničím jiným, než vyloučenou močí zemského tělesa, která však proměnou v páry a vypařením přešla do mraků, působením slunečního světla se částečně proměňuje v sladkou živnou vodu.
I ledvina je ve zvířecím organismu povšimnutí hodné životní ústrojí, neboť má nesmírně důležitá určení, bez nichž by zvířecí život nemohl trvat.
Ledvině je určeno přijímat z jater odvedenou vodu, pro životní organismus už nevhodnou. Úplně nepotřebná část této vody se dále dopravuje do močového měchýře, zatímco ještě k životu sloužící část se vstřebává a zvláště se přetváří k hmotné látce oplodňujícího semene.
Stavba ledviny má opět značnou podobnost se stavbou sleziny a jater, liší se od nich jen podstatně polštářovitým oddělením.







M u ž s k o – ž e n s k ý c h a r a k t e r Z e m ě .

Plodící schopnost Země je značně rozmanitější než u člověka, zvířete nebo rostliny, neboť zemi je potřeba považovat jako mužsko-ženskou bytost ( hermafrodita ) a tím se rovná prvnímu člověku, který původně ( jako bytost ) byl také zároveň mužsko-ženský. Hlavní plodící orgán Země je silně nadutý jižní pól. Prostřednictvím tohoto orgánu je Země ženská, poněvadž se celý jižní pól záporně rovná ženské bytosti, která se oproti kladně polární mužské bytosti chová rovněž záporně. Země, je považována s tohoto hlediska jako žena sama pak není schopna plození, nýbrž je schopna k přijímání plození, Kdo tedy plodí se Zemí ? Je to slunce svou protikladnou mužsko-polární silou.
Hlavní dítě Země, tímto způsobem zplozené, je Měsíc jako nejstarší dítě zemské ženy Země. Jiné zemské děti jsou značná množství mezi kometami, které se nalézají v širém éterickém prostoru, kroužíce. Jiné děti pozemského plození jsou hvězdokupy, objevující se ponejvíce ve dnech rovnodennosti, že nejsou nic jiného, než nejmenší, Zemí nově vyrobené, kometám podobné planetky, dokazuje jejich vždy eliptický běh a jejich okrouhlá podoba. Budou však Zemí jako většina jejích zplození opět schytány a stráveny podobně, jak praví bajka o Saturnu, který své děti spolkl.
Země má nesčetné vyrozovací kanály. Ale hlavní kanál je uprostřed Tichého oceánu ( Pacifiku ) nedaleko rovníku, a to ve skupině ostrovů Tahiti. Odtud byl kdysi odloučen Měsíc a později ještě počet stávajících komet



U z p ů s o b e n í s t ř e d n í v n i t ř n í Z e m ě.

Teď následuje pohled na druhou, pevnou zemi, aby pak třetí, vnější Země se svými jevy byla pochopitelná. Pevný útvar ( střední ) druhé země je velmi složitý a objímá skoro největší část zemského tělesa. Jako pevné dřevo stromu tvoří zároveň jeho největší hmotu a je v něm umístěn nejumělečtější mechanismus, tak je tomu i u Země, Její pevnou část je třeba považovat skoro jako školu, kterou z nejvnitřnější země vystupující, nejprve nemotorně tvořené životní bytosti obdrží své zvláštní zabarvení a utváření.
Druhá, pevná země sestává ze zcela zvláštní hmoty, která je téměř všude stejná. Je jen proti nitru méně hmotná, ale proti vnějšku přibírá na síle, neboť kde se musí nosit ohromná břemena, musí být k tomu odpovídající pevnost. Směrem k nitru však, kde působí polární síly vnitřností Země, musí hustota poněkud ubývat a musí být poněkud houževnatá a povolná, aby při mocném vnitřním náporu síly nenastalo prasknutí a aby velmi citlivé vnitřnosti při svém vlnění sem tam a nahoru a dolů neutrpěly nějak škodu nárazem na obklopující je někde snad příliš silnou stěnou. Avšak směrem nahoru se tato druhá země stává svým umělým složením nanejvýš pevná a tato stejná pevnost má již vesměs průměr téměř 200 mil a tato tloušťka je dost velká, aby mohla nést celou třetí vnější zemi se všemi moři, zeměmi a horami s největší lehkostí.
Z čeho se tedy skládá tato druhá země ? Vysvětlovat vám tento materiál bude poněkud těžké, protože se na povrchu země nikde nevyskytuje a také nemůže vyskytovat nic podobného, jelikož součásti každé ( z těchto navzájem do sebe vložených) zemí jsou zcela různorodé, což snadno vidíte u ořechu, kde vnější zelená kůra a vnitřní jádro neobsahují naprosto nic z tvrdé skořápky a každá z těchto částí, byť navzájem spojených, je nicméně o sobě jako zcela výlučná. Tak je tomu také s hmotou této druhé pevné země. Není ani kamenem ani kovem, není diamantem a ještě méně snad zlatem nebo platinou. Neboť kdyby tato hmota byla něčím podobným, pak by především nevydržela vnitřní oheň, který proudí z vnitřností. Brzy by se roztavila a konečně by se proměnila ve škváru a popel. Rovněž tak málo by vydržela mocný průchod nesčetných pramenů ohně a jiných ničivých podstat, brzy by se opotřebovala a na druhé straně by se v těchto průchodních částech zvětrala a v tomto stavu by byla pak nezpůsobilá k dalším výkonům.
Je nejpodobnější ještě asbestu anebo kamenné vlně, je-li tato pospolu v pevné mase, neboť tato kamenná vlna je jak v ohni, tak i ve všech kyselinách téměř úplně nezničitelná, ač může být přece chemicky rozpuštěna. A to právě vylučuje úplnou podobnost naší kamenné vlny a pevné hmoty druhé země. Je-li někde na povrchu zemském ještě něco podobnějšího než kamenná vlna, pak je to jistý druh pemzy, který však nelze nikde jinde najít než v blízkosti jižního pólu. S tímto druhem kamene nelze se však setkat v žádném učeném kabinetě nerostů, protože předně žádný přírodozpytec nepřišel tak blízko k jižnímu pólu a i kdyby se podařilo někomu přiblížit se k tomuto nanejvýš nebezpečnému místu země, musel by kopat velmi hluboko do ledu, než by přišel někde na takový kus a za druhé by dříve také musel nutně vědět, kde se takové kusy pemzy nacházejí, jinak by marně podkopával led. Brán ( zrnko ) takového kamene by měl ovšem větší cenu než cent těžká perla, a to pro jeho lesknoucí nádheru barev a pro jeho úplnou nezničitelnost. Avšak toto nejdrahocennější bláto země je právě proto udržováno v úkrytu tak pečlivě, aby nebyl svět, který po kovech a nerostech je lačný, ještě hůře oslepen než zlatem a diamanty,
Tento kov je nejpodobnější mase naší druhé pevné země,. Barva našeho pevného materiálu Země je směrem vzhůru více bělošedá a při slunečním světle by vypadala asi tak jako perla. Hlouběji se však stává stále temnější a má prazvláštní zabarvení, hrající tak jako tak zvaná zlatá perlorodka. Tento materiál je zároveň nesmírně těžký a musí také takovým být, neboť v něm spočívá hlavní otáčivý rozmach země, což se na vnější, více kypré a houbovité zemi nemůže k tomuto účelu hodit .
Odhalili jsme něco z poznání masy střední země a můžeme přejít k její konstrukci. Nejjasnější pojem o této dlouhé, pevné zemi – co se týká jejího umělého složení - může vám nejlépe a nejúčelněji ukázat náležité zkoumání lebeční kosti, také zkoumání nějakého obyčejného ořechu, kteří prstem, anebo ukazovadlem přivádějí vaše oko ke skladbě a v této skladbě a ústrojí najdete teprve snadno pojem, který pak musíte mocně rozšířit neboli učinit pravý pojem o tom, jak uměle a účelně je vybudována tato pevná země. Neboť musíte si již při všem zapamatovat, že by bylo velmi nesprávné, kdy by bylo velmi nesprávné, kdyby někdo chtěl tvrdit, že srovnávaje a zkoumaje dvě podobné věci, si již proto může učinit o nich pojem, nýbrž musí si dříve srovnávacím pozorováním pojem najít. Našel-li jej, pak jej teprve musí anatomicky rozložit a rozšířit, teprve potom si o věci učinit vlastní pojem.

Učiňme si tedy nyní také pojem o umělé stavbě prostřední pevní země. Čím jsou u kostí viditelné póry, tím jsou u této druhé země, daleko se šířící, mnohdy mnoho sáhů v průměru mající kanály, které jsou na různých místech opatřeny nejrozmanitějšími klapkami. Na mnohých jiných místech se opět kříží několik kanálů na jednom bodě. Každý přivádí až k tomuto bodu zvláštní tekutinu a tyto tekutiny se v takovém spojném bodě, též ve vedlejším těžišti spojují ve zcela novou směs a odtud opět pronikají do mnohých, dále jdoucích kanálů jako jedna a táž spojená tekutina. Všechny kanály jsou však stále opatřovány nesčetným množstvím závěrných klapek, které se nahoru otvírají a dovnitř zavírají. Kdokoli pozoruje anatomické dílo nebo v mikroskopu dřevěné vlákno, najde v malém měřítku úplně podobná uspořádání. Šťávy, které jsou z nitra hnány pevnou střední zemí, by brzy svou původní sílu, která je podstatně připojena k jejich bytnosti, ztratily. Aby se tomu na dlouhé cestě zabránilo, přichází na pomoc nesmírně umělecký mechanismus, a to takto: Směrem od severu k jihu probíhají nesčetná, nadmíru jemná nerostná vlákna, která směrem od severu k jihu obsahují většinou čisté železo a naopak vlákna, probíhající od jihu k seberu obsahují platinu a mnohdy také měď. Tato vlákna jsou tak přenesmírně jemná, že pavoučí vlákno je mnohonásobně silnější. Neprobíhají v přímých čarách, nýbrž cik cak jako hřeben pily. K tomu ještě v mnoha jiných vinutích, zvláště v krajinách, kde se třou s vystupujícími cévami a kanály, neboť tam musí tato vedoucí vlákna zvláště rozvíjet své působení.
Nejsou to rourky, nýbrž vesměs k sobě přiřazené rozmanité krystaly, které jsou navzájem spojeny jako články řetězu. Jejich sestava je taková jako kdybychom několik trojbokých jehlanů postavili na sebe tak, aby vrchol jednoho jehlanu přišel přesně do podstavy dalšího, přičemž železovité jehlany mají vrcholy obráceny k severu, kdežto platinové a měďnaté mají vrcholky obráceny k jihu. Toto vedení musí být proto tak mechanicky zařízeno, poněvadž každé přímé vedení by ztratilo elektromagnetické proudící fluidum při délce ne zřídka tří tisíc mílí. Avšak takové jehlanové vedení by o sobě v takové délce nesloužilo, kdyby neběželo dál ve vlastní rouře tak, aby její hmotou nemohla pronikat žádná elektrická jiskra. Na určitých místech, zvláště v krajině vystupujících kanálů jsou umístěny sběrné komory, ve kterých se shromažďuje tato fluidální látka. Jeli tato komora plná, tu působí pak na tekutinu v kanálu a propůjčuje jí novou sílu. Tyto sběrné komory jsou částečně kladné, částečně záporné, aby – kdyby podstata vystupující tekutiny byla kladnou elektřinou příliš rozehřátá – záporná elektřina přijala do sebe přebytek a do sebe jej proměnila. Co takto kladný pól příliš zahřívá, záporný pól zas ochlazuje.

Dalším určením vedoucích vláken je – uvádět v pohyb ta mnohá hnací čerpadla kanálů. Bez této podpory by musela první síla ze srdce brzy ochrnout, když při každém tepu má co činit s triliony metráků, jaké vykazuje váha vyrážených zemských šťáv. Zpětná vedení nebo znovu nasávající cévy, které k zemské výživě opět přivádějí k srdci ne ještě plně připravené šťávy, jsou rovněž opatřeny zadržujícími klapkami a ty se otvírají jen, když se zemské srdce stahuje. ( Srovnej cévní soustavu lidského těla ). Tyto kanály jsou vesměs užší než vystupující a jejich tekutina je mnohem lenivější. Také mají zmíněné klapky působit jen, aby tyto kanály při nárazu nebyly zcela přerušeny, nýbrž jen zúženy.



K ů r a a k ů ž e Z e m ě .

Vnější, třetí země představuje jistým způsobem kůru nebo kůži zemského tělesa. Tato část má nejméně mechanicky umělou stavbu, ale je to hrazené nesčetnými jinými,útvary. Vládne zde taková hojnost, že by žádný lidský rozum nemohl pochopit, jak se vše děje v zemské kůře. Tak se může činnost v nejvnitřnějším země srovnávat s jednoduchým hnacím kolem, kterým se však na nejzevnější zemi vyvolávají nesčetné a nejrozmanitější účinky.
Vnější země není snad od pevné země oddělena prázdným vzdušným prostorem nebo mezi-vložkou, snad podzemským mořem. Obě země jsou tak pevně a vnitřně vzájemně spojeny jako kůra s pevným dřevem stromu. V druhé zemi spočívá napřed více mílí silná vrstva citlivé zemské kůže, nad kterou je pak teprve vlastní necitelná kůže země / ne citu schopný epiderm – vrchní kůže ( kde se pak účinky, působení vnitřně – organického života teprve tak správně tisíceronásobně projevují. Zde se vše tvoří v sobě a pro sebe : Semeno se čerstvě tvoří a v sobě tak představuje, jaký má být jednou vnější tvar bez zárodku. Nebo se zde pro semeno připravuje síla a podle onoho druhu rozdílná, jak je vhodná k oživení už jsoucího semene pro rostliny a zvířata. K takové přípravě patří nekonečná složitost organické stavby této zemské části. Všechna mechanika by však nic nevykonala, kdyby tato zařízení k oddělování a rozdělování vystupujících šťáv a sil nebyla doplňována ještě jemnějšími, pomocí kterých se přijímají a k svému určení přivádějí působení z vnějšího světového prostoru ( jako světlo a vesmírné záření ). Když už rostlina má umělecký mechanismus k zpracování všech potřebných látek, kolik pak těch nejrozmanitějších zařízení musí být po ruce v této třetí zemské části, kde se jedná o utváření veškerého světa nerostného, rostlinného a zvířecího. Co se týče zemské kůže, tak je protažena křížem krážem běžícími kanály, mezi kterými spočívá množství velkých a menších sběrných nádrží pro tekutiny, které vystupují z nitra země. Stejně i nádrže, které zpětně proudící šťávy přijímají a zpětně běžícími kanály do nejvnitřnější země vedou zpátky. Většina těchto sběrných pánví vejčité podoby slouží hlavně k tomu, aby přiváděly zmíněné šťávy do druhu kvašení, kterým se chemicky rozkládají a v novém stavu se vedou dál k určitým účelům. Ale tyto nádrže nezaměňovat s oněmi velkými podzemními vodojemy, ze kterých se už na zemský povrch dostává pitná voda. Takových vodojemů lze dokonce už na mnoha místech dosáhnout hlubokým vrtáním artézkými zemskými vrtáky a nalézají se všechny už v necítící části zemské kůry, kdežto shora zmíněné nádrže zemských šťáv jsou všechny ještě v cítící části zemské kůže.

Jiná způsobilost této zemské kůry ve sloupovité podpoře, na které se zakládá veškerá necítící zemská kůže se svými moři, jezery, horami a zeměmi. Sloupy samy napřed spočívají na pevné zemi a odtud se táhnou jako kostra až k zemskému povrchu. Nejsou tak pevné jako kameny, nýbrž mají spíš pevnost chrupavčitou, která je spojena se značným stupněm pružnosti. To je potřebné, neboť nezřídka mezi částmi zemské kůry mohutné plynové útvary plodí velké duté prostory, a ty často zemskou kůru vnější značně vyzdvihují a nezřídka od sebe oddělují, čímž způsobují zemětřesení a mohutné orkány. Protože tyto opěry jsou roztažitelné, tak zůstávají tyto účinky omezeny jen na místní části zemského povrchu.
Roztažitelné podpůrné sloupy se znenáhla vždy stávají pevnější jako ve zvířecím těle pevné kosti vybíhají do chrupavek a opačně. Tyto pevné zemské kosti jsou na povrchu tu a tam viditelné jako prakámen, například jako pravápno, žula nebo křemen. Ale čím dál k povrchu vystupují tyto kamenné druhy, tím smíšenější, nečistší , tvrdší a drobivější se stávají. Jejich výběžky jsou obvykle vysoké prahory, které se značně odlišují tvarem, výškou a hmotou od všech později vzniklých pohoří. Poslední tvoří často skoro kryt nad ohromnými vodojemy, které jsou opět podporovány vlastními sloupy.
Ještě by se mělo zmínit, odkud moře dostává napřed svou hlavní potravu. Pochází hlavně z mnohých šťávových nádrží v cítící zemské kůži, které jistým způsobem tvoří vlastní močový měchýř země. Pak dostává moře i od zmíněných velkých vodojemů velkými přítoky značný přírůstek, který je proto nejvýš potřebný, protože ze země vystupující tekutiny jsou příliš slané a bez přimíšení sladké vody by brzy takovým způsobem zhoustly a přešly v pevnou hmotu, že by povstávaly jen vysoko strmě trčící slané hory. Ty by ale časem okyselily vzduch tak, že by na nich nemohla žít žádná živá bytost. Zároveň by tyto hory způsobily zpětné zastavování moči čímž by země v krátké době přešla do úplného žáru, odumřela by a pak by už nebyla způsobilá jako sídlo pro žádnou bytost.





P o d s t a t a a s o u č á s t i v z d u c h u .

Pro přirozené pozorování zemského tělesa zůstává ještě promluvit o jeho ovzduší, které jako vzduch zemi až do výše deseti německých mílí ve třech hlavně odlišných oblastech obklopuje . Nad tím vládne éter, který svými světelnými chvěními už převádí na druhou stranu do duchovních oblastí. Voda moří a jezer sice také tvoří druh zhuštěného vzduchu, pročež v ní mohou žít i zvířata, ale tento zhuštěný vzduch se ještě počítá k samému zemskému tělesu, a to k jeho nejzevnější části, kůře. V vzdušné části se může počítat jen ona část vody, která je v mlhách a mracích, dále i volný vodík ve vzduchu samém a ten není oku viditelný. Nadto se skládá ovzduší ve všech svých částech z bezpočtu jednoduchých vzduchových druhů, kterým se říká plyny. Přírodověda počítá se čtyřmi hlavními součástmi vzduchu, které jsou v určitém poměru smíchány : kyslík, vodík, uhlík a dusík. Kdyby vzduch vedle toho neměl ještě jiné další druhy, které přírodovědci ještě neznají, tak by to vypadalo vesměs špatně s růstem rostlinného světa a se vznikáním nerostů. ( Moderní chemie už objevila počet těchto vzduchových druhů, jako například vzácné plyny). Každá rostlina vsává z atmosférického vzduchu jednoduchý vzdušný druh, který jí odpovídá, a každý jiný vylučuje. Kdyby to tak nebylo, tak by neměla každá rostlina podle svého druhu rozdílnou podobu a svou zvláštní vůni a chuť. Podle toho musí být tak mnoho druhů vzduchu, jak mnoho- násobně ve způsobu, druhu je jeho spotřebitelů. Ale když už rostliny potřebují tak mnoho základních druhů atmosférického vzduchu, aby existovaly, oč více tu teprve musí být pro zvířata, aby každé ve vdechování nacházelo odpovídající látku. Každá bytost sice vdechuje celý vzdušný objem atmosférického vzduchu, ale v sobě si ponechá jen to, co je stejnorodé s její přirozeností. Vše ostatní vydechuje.
Na zemi byly kdysi rostliny a zvířata, která tu už nyní nejsou.Zato tu vznikly jiné rostlinné a zvířecí druhy, které nebyly tehdy. Všechny tyto změny pocházejí z toho, že dřívější druhy už nenacházely ve vzduch odpovídající základní potravu. Taková příčina spočívá ponejvíce i v základu nivě se objevujících nemocí.Jsou následkem nedostatku základní látky dýchaného vzduchu a jen lék, který by v sobě obsahoval odešlou základní látku, by okamžitě přinesl účinnou pomoc.



N e j v y š š í o b l a s t é t e r u .

Třetí vzdušná krajina spočívá na druhé asi tak jako čistý éterický olej plave na čisté vodě a aniž se směšují, propůjčuje vodnímu zrcadlu dvojitě krásný lesk. Tato nejvyšší vzduchová krajina se rovná éterickému oleji a zároveň éterické soli, která okořeňuje nižší vrstvy vzduchu a činí je způsobilými k požitku lidem, zvířatům a rostlinám. Vůně, chuť a zbarvení zvláště květin a plodů pocházejí hlavně ze třetí vzduchové oblasti, neboť jsou čistě éterické podstaty a mohou tedy mít jen odtamtud svůj původ, kde jsou éteru nejblíže. Tyto zvláště éterické podstaty tvoří v oné vzdušné krajině fluidum, které se spojuje s různorodými zářeními hvězd v chemické příbuznosti a přicházejíc k zemi, naplňuje podstatně ony rostliny a zvířata, které mají odpovídající vnitřní příbuznost s různými světelně základními látkami.
Tato vzduchová krajina je zcela vlastně o k o Z e m ě a kdyby nemělo všeobecné bohatství zraku, tak by je neměla ani žádná zemská bytost. Země pohlíží neustále na celý nekonečný prostor kolem sebe a to plodí u všech, na ní bydlících duchovních bytostech všeobecnou odpovídající představu pro vnější svět. Jako těleso země ovšem neví nic o tom, na co pohlíží. Také by nebylo třeba propůjčovat zemi vlastní sebevědomé poznání, protože o sobě není samostatnou jednotlivou bytostí, nýbrž jen velkým svazkem nesčetných jednotlivých inteligencí. Tyto duchovní inteligence ( přírodní duchové prvků ) jsou to, kdo potřebuje velké oko zemské. A i každý člověk a každé zvíře by bez tohoto oka svýma očima nic neviděl. Zemským okem pohlíží člověk na slunce, měsíc a hvězdy, neboť svým malým okem by nemohl přehlížet velké slunce, kdyby napřed zemské oko nepřijalo jeho malý obraz a nepřivedlo jej lidskému oku. Tak nikdo nespatřuje samo slunce nebo nějaké hvězdy, nýbrž jen jejich obrazy, jaké přijímá zemské oko, které se rovná nejčistšímu lesknoucímu se vodnímu zrcadlu.
Třetí vzdušná krajina má kromě dříve jmenovaných vlastností ještě jednu zvláštní: Je jakýmkoli rušením velmi snadno zápalná. Zvláště snadno se zapaluje na oněch místech, kde se například do její krajiny dostane meteor a v ní probíhá značnou dráhu. Toto zapalování však není spalování, nýbrž nejsilnější svícení. Touto vzdušnou oblastí letící meteor protrhává násilně vzduch, čímž následkem rychlého pohybu vzniká přechodně dutý prostor. Ten tvoří nyní zrcadlovou plochu, ve které se okamžitě soustřeďují jako ve válcovém zrcadle světelné paprsky nesčetných hvězd. A toto paprskové odražené světlo se jeví pohledu ze země jako oheň. Tyto jevy třetí vzdušné oblasti se nemohou dít v nižších vzdušných vrstvách, protože v nich je vzduch příliš těžký a za prolétajícím tělesem příliš rychle zavírá. Ale velmi lehký vzduch nejvyšší oblasti se za meteorem jen pozvolna zavírá, načež lze za ním vnímat ještě dlouhý světelný pruh.



P ř i r o z e n ý s t a v M ě s í c e .

Měsíc je ještě pevnější světové těleso než Země, z jejichž nejhrubších součástí byl kdysi stvořen. Je Zemi přidán, aby ze Země vyzařující magnetickou sílu zachycoval a zase jí ji podle potřeby dával zpátky. Z tohoto důvodu není jeho oběh kolem Země v pevných drahách, nýbrž dost nepravidelný, neboť se stále řídí podle většího nebo menšího množství právě stávajícího zemského magnetismu jako přirozené životní látky. Je-li planeta menší než Země, nepotřebuje Měsíc. Jeho místo zastupují pak velmi vysoká pohoří jako například u Merkuru, Venuše a Marsu, jakož ještě i u mnoha menších planetek ( asteroidů ), zatím co větší planety zase musí být opatřeny více měsíci.
I na Měsíci jsou lidé jako na Zemi a nesčetní jiní tvorové jen s rozdílem, že Měsíc není obydlen na straně, která je stále obrácena k planetě, ale na straně od planety odvrácené. A je to proto, že na straně k Zemi obrácené není vybaven ani vzduchem ani vodou a ohněm vedle všeho potřebného pro organický život. Žádný měsíc nesmí mít pohyb kolem vlastní osy, protože přitažlivost Země nebo jiné planety ve vzdálenosti jejího měsíce působí ještě příliš mocně.
Toto světové těleso je vlastně jen „měsícem“ na straně k planetě obrácené, avšak na protilehlé je zcela pevnou zemskou částí. Co je tedy pro vás měsícem, to není upevněno, nýbrž podobno ztuhlé pěně moře, jejíž pevnější části, rovnající se horám, vyčnívají, avšak měkčí části se ke středu světového tělesa výklenkovitě a nálevkovitě propadly. V některých z těchto obrovských jícnů je ještě atmosférický vzduch, který nemohl uniknout a silnými dalekohledy se vám jeví jako moře ( astronomicky se tak jmenují ).Všechny vyšší body jako i méně hluboké nálevky vesměs nemají atmosférický vzduch, nýbrž jsou naplněny jen éterem, jaký se nachází ve volných prostorech mezi planetami a slunci. Není tedy také tato strana měsíce obydlena žádnou organickou živou bytostí, nýbrž její obyvatelé jsou duchovního druhu. Na zemi měsíce ( na jeho straně, od nás odvrácené ) je skrovný rostlinný a zvířecí svět jakož i trpaslíkům podobná lidská rasa. Musí tu bojovat s velkým chladem a temnotou, ale i s nesnesitelným žárem, neboť zde trvá každý den a každá noc skoro čtrnáct dní pozemských. Ke konci měsíční noci je tam tak chladno jako na zemi na severním pólu a od středu až ke konci Měsíčního dne je tam tak horko, že by to žádná bytost na povrchu žijící nemohla vydržet, pročež všechny organické bytosti žijí v podzemních příbytcích.


Tajemství naší planetární soustavy.

Katastrofa v planetární říši.


( Jako výstraha pro lidstvo dnešního atomového věku krouží mezi drahami Marsu a Jupitera části kdysi puklé velké planety. Je to roj asteroidů se svými čtyřmi malými planetkami Ceres, Pallas, Juno a Vesta a tísíce menších trosek, které ještě dnes svědčí o ohromné vesmírné pohromě. Že tamější lidstvo planety položilo k tomu samo základ, vysvítá z mnohých Lorberových oznámení v jeho spisech. Některé výňatky k tomuto té,matu jsou z děl : Velké evangelium Janovo, Biskup Martin, Naše přirozené slunce, Přírodní svědectví).
Kdysi byla ve vaši planetární říši ještě jedna velká země, která od vašeho slunce přijímala světlo a měla velké určení. Toto někdejší světové těleso působilo jako životní komora v srdci velkého světového člověka v době před adamitské. První padlý duch Satany si je zvolil se zaslíbením, že se tam pokoří a vrátí se zpět do řádu Božího. Proto měla být někdy příště tato hvězda hvězdou vší spásy. Zde chtěla Satana ( Lucifer ) zcela do sebe stažena působit a žádné stvoření této hvězdy nemělo být ve své oblasti od ní mateno a tím méně jiné planety se svými obyvateli. Ale své sliby nedodržela a působila tam ve své jí dovolené svobodě tak zle, že už žádný život nemohl pokračovat dále. Byla proto zahnána do ohnivého středu vaší Země a určení oné planety je nyní propůjčeno vaší Zemi, působit jako hlavní životní nerv v srdci velkého tvůrčího člověka.

Když byla ještě planeta celá a bohatá mocnými národy, tu svedl starý drak jejich srdce. A všichni se zapálili do nejzuřivější vládychtivosti a přísahali si věčnou válku a vzájemné zahubení do posledního muže. Lidé přešli do největší pýchy a zapomněli úplně na Boha. Ti kteří ještě vůbec v Boha věřili, snažili se Ho jistým způsobem s Jeho trůnu věčné moci svrhnout. Zlí mudrci světa říkali, že Bůh sídlí ve středu jejich země. Musí se tedy dělat podkopy, aby Ho tam mohli chytit a zajmout. Proto kopali do středu země nejhlubší díry, přičemž zahynulo bezpočtu lidí. Když k nim přišli poslové duchovního světa, aby je varovali, byli vždy zardoušeni a lidstvo planety se nelepšilo.
Oři kopání narazili lidé na bílé kameny blýskavé se kameny a jako z vás zlato a diamanty tak se staly tyto kameny pravými kameny pohoršení. Kdo neměl bílý kámen, brzy platil méně než nerozumné zvíře. Proto mocnější shromažďovali takové kameny a slabším nic neponechávali, aby je mohli tím snáze trýznit. Tak šla taková hrabivost dále, až se hlavní majitelé považovali za pravé bohy a jako takoví se vnutili lidu. Protože mezi těmito bohy chtěl být jeden nejvyšší, nechával každý co možno nejvíce rýpat v útrobách světového tělesa, aby největším vlastnictvím kamenů dokázal svou přednost. Tito mocnáři zneužívali lidu nejukrutnějším způsobem a nechávali ho rýpat v nitru země ve dne v noci v honbě za bílými kameny. Jiní se zase museli srocovat ve velkých množstvích, aby zmenšili majetek kamenů jiného boha. Takovou kulturou kamenů zůstávala nyní každá pravá kultura země v pozadí a lidu i s jeho bohy hrozilo strašné zahynutí hladem. Tu ustanovili čtyři poslední a nejmocnější panovníci zákon, podle kterého směli lidé jednoho chytat, zabíjet a stravovat druhého. To byla ale doba jejich konce, neboť lidé této planety byli velmi vynalézaví a objevili už před tisíci léty druh třaskavinových těles, která všechno rozbořila, když byla použita.

A oni jednali jako Hanochité před noemovskou potopou podobně s mnohou horou tak, že otevřeli vnitřní vodní stavidla země a potom ve vystouplé potopě zahynuli. Tak vedli také vždy obyvatele planety horší války a provozovali stále větší nepravosti. Jeden podkopával území druhého ve všech směrech hluboko a plnil podkopy hromadami třaskavin, které po zapálení rozbořily celá území. V dalším průběhu kopali stále hlubší doly do nitra své země, která převyšovala vaší zemi téměř dvoutisíckrát ( byla 2000x větší).
Konečně se přece dostali tak hluboko, že se vnitřní komory země, od přírody naplněné ohnivou pralátkou, dostaly do nejprudšího rychlého ohně. Tato vnitřní ohnivá síla vyhnala potom celou planetu ze své soudržnosti a přivedla je k výbuchu. A tak skončila tato země se svými zlými lidmi. Její obyvatelé se chovali tak přehnaně a proto na ně přišel velký soud, jak se také jednou už dařilo vaší zemi ne o mnoho lépe. Ona planeta však byla zcela zničena a roztříštěna a s ní všichni ti pyšní a rouhaví lidé. Při této katastrofě našlo mnoho milionů těchto obrovských lidí tělesnou smrt. Tato pohroma byla pro ony lidi hrozným světovým soudem, je jisté,že jen oni na tom měli vinu. Obyvatelé byli před tím dlouho poučováni, napomínáni a varováni. Bylo jim ukázáno, co by je čekalo, avšak oni to ve své velké světské chytrosti považovali za mozkové vrtochy oněch zřeců, kteří údajně takové věci vyprávěli důvěřivému lidu, aby tím došli a dosáhli vážnosti a zaopatření.Proto je velcí a mocní pronásledovali ohněm a mečem, dokonce se postavili proti všemu duchovnímu tak vážně, že každý, kdo se odvážil o duchu mluvit nebo psát, byl bez milosti usmrcen.

Tato rozrušená planeta se vznášela na počátku šestého tvůrčího období Země, obíhala mezi čtyřmi měsíci, mezi drahami planet Marsu a Jupitera. Byla velká jako Jupiter, měla jen více pevniny a také větší vzdušný obal. Dále měla silnější sklon k pólům a tím také šikmější oběžnou dráhu kolem slunce. ( astronomie potvrzuje, že sklon dnešních nejmenších čtyř planet k ekliptice je značně větší než u všech jiných planet).
Takový byl kdysi její řád. Pak ale následovalo zmíněné roztříštění, jež planetu rozdělilo v nesčetné menší kusy. Jen ony čtyři měsíce se zachovaly v celku. Protože ale utratily ústřední těleso, dostaly se do nepořádku a vzdalovaly se od sebe víc a více, protože při výbuchu planety dostaly velmi veliký náraz. Trosky planety se rozdělily ve velmi širokém prostoru mezi drahami Marsu a Jupitera. Velký počet menších trosek se dostal i za tyto dráhy. Některé dopadly na Jupitera, jiné na Mars, některé dokonce na vaší Zemi, také na Venuši, Merkuru a do Slunce. Dokonce obrovsky velcí lidé byli při tom vrženi do volného nebeského prostoru jakož i jiní tvorové. Některé vyschlé mrtvoly se vznášejí stále ještě v dalekém éterickém prostoru, jiné leží mrtvé a zetlelé pod troskami svých domů, které ještě zůstaly na větších zlomcích planety. Některé z oněch lidských mrtvol padly dokonce na vaši Zemi, kde však byly po několika letech zcela rozpuštěny. Z tohoto případu pochází ještě dnes předávaný pohanský mýtus o válce obrů proti bohům.Tak zemřeli první lidé na zbytcích někdejší největší planety vaší sluneční soustavy. Moře roztříštěné planety se rozdělila při puknutí se svými obyvateli všeho druhu ve větší a menší hutné hmoty, z nichž mají některé průměr mnoha mil. Skrývají při tom také pevnější zemskou říši v sobě a jsou obydleny mnohými zvířaty. Ale na malých troskách nevládne již žádný organický život, tam je jen zvětrávání a rozklad. Jen na čtyřech měsících žijí ještě potomci dřívějších tvorů, ale nyní v zakrnělém stavu.Tato čtyři malá světová tělesa se mohou nazývat také mrtvými planetami, protože počet živých bytostí je jen nepatrný. Tamní lidé jsou zcela zvláštně přírodně utvářeni a duchovní je jim skoro cizí. Tamější rostlinstvo je mimořádně nuzné. Sotva tři pídě velcí lidé mají zimní spánek se zvířaty vaší Země společný a ten na těchto čtyřech světových dílech trvá někdy déle než dva pozemské roky. Někdy je také kratší podle toho, jak se taková malá planeta pro svůj nepravidelný pohyb více či méně přibližuje k slunci. Tak zůstaly jen tyto čtyři malé měsíce jako zaoblené malé světy a nesou jen nuzný vyšší organický život. Tak mluví Pán:
Také lidé vaší Země vynaleznou třaskaviny a množství jiných bořících nástrojů ( už je to skutečností ). Zpustoší tím mnoho na Zemi. Ale aby se tím nedostali do příliš velkých hloubek Země o to se postarám. Proto se na vaší Zemi takové úplné rozboření nikdy nebude moci stát. Ale místní pustošení a plenění nejvyššího druhu se jistě budou dít. Lidé se při tom dostanou do velkých úzkostí, hrůz a zármutků a mnozí budou chřadnout bázní a strachem z očekávaných událostí, které přijdou na Zemi.



P o h l e d n a S a t u r n .

Mezi planetami naší sluneční soustavy má Saturn zvláštní postavení, protože jako jediný je obklopen kruhovým útvarem. Astronomie může o podstatě a účelu tohoto dvojkruhu postavit jen teorie. Jakob Lorber přijal o tom jasná oznámení. Přesný popis planety a jejími kruhy a měsíci je v díle “Saturn“ a z toho jsou zde uvedeny výňatky).
Planeta Saturn je víc než tisíckrát větší než vaše Země. K oběhu kolem Slunce potřebuje 291/2 let. Průměr celého jejího dvojkruhu činí 40 000 zeměpisných ,mílí vzdálenost od povrchu vnitřního kruhu k vnitřní ploše vnějšího kruhu 545 zeměpisných mílí. Vnitřní kruh má v sobě ještě tři polorozsedliny, z nichž je každá 20 – 30 mílí velká. Ty nejsou celým druhým kruhem, ale jsou naplněny čistě vejcovitými koulemi takového průměru, že dělají za tří vnitřních dílů jen jeden kruh. Kde jsou ale rozsedliny, tam prochází celým kruhem volný prostor, rovnající se dovnitř zahnuté pyramidě jak zdola nahoru, tak i shora dolů. Tyto na sebe řazené koule v oněch rozsedlinách přivedly mnohého astronoma na mylnou myšlenku, že se tento kruh skládá z velmi mnohých malých měsíců. V silném dalekohledu se jeví tento kruh jako růženec, který se také skládá ze samých kuliček.

Planetu Saturn obíhá sedm, případně 10 měsíců ( tři jsou vedlejší hlavních měsíců) různých velikostí a vzdáleností. První nejbližší a současně nejmenší má jen 120 mílí, poslední nejzevnější měsíc 1120 mílí v průměru. Je od planety vzdálen kolem 341 000 mílí. Z těchto číselných údajů byste mohli uvážit, že toto světové těleso díky své velikosti, rozmanité konstrukci a četným měsícům má ne malé určení v tvůrčím prostoru.
Povrch planety sestává z největší části z vody. Není tu vlastní pevná půda, jen ponejvíce pod rovníkem oddělené, významně velké ostrovy, které jsou samozřejmě o sobě obsáhlejší než vašich pět světadílů dohromady. Proti pólům je světové těleso pokryto věčným sněhem a ledem a ten tam začíná už o 40 stupňů dříve než u vás na Zemi. Je tedy vaše mírné pásmo u Saturna říší sněhu, vaše studené pásmo říší věčného ledu a vaše horké pásmo je tam vlastní mírné pásmo, které je jedině lidmi obyvatelné. V tomto jasném a mírném pásmu je 77 velkých ostrovů, z nichž nejprostřednější je větší než světadíl Amerika. Každý ostrov se liší od druhého v utváření a výrobcích mnohem více než vaše Laponsko od nejjižnějších tropických oblastí. Přes velkou vzdálenost od Slunce dostává planeta dostatek světla a tepla. Neboť kolikrát je větší než Země, tolikrát má také více vlastního světla. Planetu obklopuje tisíckrát větší atmosféra, která dosahuje přibližně 100 tisíc mil, kdežto zemská sotva jen 2000. Může tudíž tato velká vzdušná koule přijímat mnohé sluneční paprsky a pak je stále soustředěněji vést na povrch. Proto také spatřují obyvatelé planety slunce mnohem větší než vy. Proto by bylo teplo na rovníku nesnesitelné, kdyby nebylo prstenem tak mírněno, že přijímá většinu soustředěných slunečních paprsků. Zde se částečně samy spotřebovávají, částečně také jsou zase posílány zpět do světového prostoru, čímž se prsten jeví v dalekohledu zářivější než sama planeta. Stín prstenu ale působí nejvýš blahodárně, poněvadž horké pásmo činí mírným. Následkem tohoto prstenu není také na tomto světovém tělese nikdy noc jako u vás. Neboť tu je stále den na sluneční straně, kdežto na odvrácené – protože prsten je na vnitřní straně sluncem osvětlován – panuje stále dostatek světla, a to ještě zesíleného různě kroužícími měsíci. K tomuto vlastnímu “nočnímu dni“ přichází ještě světlo stálic, které se svou čistou a v dál táhnoucí atmosférou jeví desateronásobně větší a právě tak silnější lesk od sebe dávají než u vás Venuše při nejjasnějším večerním světle. Přeneste se v duchu do tohoto středního pásma planety a pozorujte odtud velkolepou nádheru hvězdného nebe. I kdybyste svou představivost pozvedli co nejvýše, nemohli byste pochopit ani miliontý díl nádhery, která tu vládne. Neboť zde je noc jasnější něž u vás den. A ve dne samém se nikdy nepostrádá pohled na krásné hvězdy ve stínu prstenu. Zvláště s hor s jejich nezměřitelnou vyhlídkou je působení hvězdného světla pod prstenem tak rozmanité v barevné nádheře, že byste si o tom nemohli učinit ani nejjemnější představu. Jak velkým kdysi Saturn byl, ukazuje jeho přítomný prsten, neboť plocha vnějšího prstenu byla dříve plochou celé planety. Jednou ale musela být severně a jižně jistým způsobem odříznuta, čímž obě velké úseče, podobné dvěma obrovským dutým mísám, byly vrženy do dalekého světového prostoru. A proč ? Protože také tam na těchto dvou dílech zlý had ( Satana ) nasadil několik bohatě zlých plodů. Jen obyvatelé horského středního pásma zůstali čistí, proto také byla planeta zachována ke stálému památnému znamení, že velký Světový Mistr může také zachovat světové těleso, když už nestojí ve své planetární čistotě.

Odkud tedy povstalo toto přítomné mnohem menší těleso Saturna po katastrofě ? Pozorujte, neboť pak budete moci silněji pohlédnout nejen na tuto planetu, ale na všechna světová tělesa : Přítomné těleso v prstenu bylo také uprostřed odříznutím stvořené jako by to byl i případ u vaší Země, kdyby byla odříznuta. Neboť také uvnitř Země vězí ještě jedna menší, které jsou vzájemně spojeny buď vzduchem, vodou nebo ohněm. Tak je nynější Saturn / vnitřní / střední koulí. Protože prsten už dvě ukazuje na místě rozštěpení, úplně nedotýkaném. Kdyby tato vnitřní koule byla ještě odříznuta, vznikl by ještě menší prsten pod větším a uvnitř něj by se ještě vznášelo těleso jak je tomu nyní uvnitř většího prstenu.Sedm hlavních měsíců má významný vliv na planetu.Tak se stává v oněch dobách, když všech sedm měsíců dle svých nestejně rychlých pohybů stojí na téže straně planety, že tím mořská voda stoupá do strašných výšin. Kde jen jako u vás malý Měsíc krouží kolem Země, bylo by nerozumné připisovat měsíci vliv na příliv a odliv, ač při tom má též nevýznamný vliv. Dutí ( příliv a odliv ) povstávají dýcháním Země a měsíční vliv činí při šestistopém stoupání moře sotva palec jako přispění. U planety jako Saturn dává už přitažlivá síla sedmi měsíců významnou převahu snadno sedmdesáti sáhům, když zemský palec v poměru se Saturnem přenesete na vše ostatní. Přidejte k tomu ještě obvyklé stoupání mořské vody při přílivu o 60 sázích, tu by byla dokonce vnitřní plošina země ohrožena v dálce tisíce mil, kdyby prsten moře neusměrňoval, kdyby nad mořem uspořádaně nepůsobil. Neboť jeho přitahováním tvoří moře pod prstenem při přílivu řádné vodní hory, které podvazují příliš rozsáhlé vnikání povodně do pobřežní oblasti. Vodní hory jsou podobné vašim vodním smrštím, dorůstají tam však do hrozných výšek. Při tom se vykonává velkolepé oplodňování, při kterém jsou atomická éterická zvířátka přijímána do vody, kde se pak od třídy ke třídě reprodukují. Tak je mořská voda všude prvním obydlím zvířecí říše. S počátku vám bylo ukázáno, že Saturn má vlastně jen dvě podnební pásma: Jedno veskrz mírné, ve kterém leží všechny obyvatelné země, jejichž šíře zaujímá celkem víc než třetinu polární rozlohy. Tyto obydlené oblasti jsou severně a jižně oblévány nepřerušenými moři, jejichž nejzevnější díly vedou již do říše věčného ledu. Teď se chceme obrátit k prstenovému útvaru Saturna.

Prsten tvoří pro sebe úplně hutné, pevné světové těleso, jehož plošný prostor o mnohem víckrát přesahuje vlastní planetu. Právě tak mnohonásobný je také jeho tělesný obsah. Tento prsten má všechny součásti planety: velmi vysoké hory, velká jezera a řeky a je všude obklopen atmosférickým vzduchem. Jen je voda a vzduch prstenu mnohem lehčí a jemnější než na planetě. Prsten má také osové otáčení kolem střediska, společného s planetou. Jen rychlost jeho otáčení je jiná než u planety. Když se planeta otočí přibližně dvakrát kolem osy, otočil se vnitřní prsten sestávající vlastně ze dvou prstenů, které jsou vzájemně spojeny čistě elipsovitými sférami – sotva jednou kolem své osy. Střední prsten má ještě pomalejší rotaci, nejzevnější a největší ale potřebuje k svému otočení dobu přibližně sedmi saturnských dnů. Pozorujete-li různý průměr prstenů, bude vám tento rozdíl jejich otáčení snadno jasný. Kdyby například vnitřní prsten měl stejnou rychlost otáčení s planetou samou, tato rychlost by jej zřejmě roztrhla dle prchající střediskové síly, Tak je ale jejich pohyb na vlas odvážen, aby se z prstenu nemohl žádný díl dle stálé odstředivé síly zřítit do planety nebo být mrštěn do světového prostoru. Kdyby prsten Saturna stále nevrhal horko mírnící stín tu víc severně, tu zas víc jižně právě na část planety, muselo by se zde vytvářet horké pásmo, tu by se celá sluneční oblast dozvěděla, jakého druhu, síly a mocné moci jsou prazákladní duchové právě této planety.
Prsten ale vytváří stále rovnoměrně mírné pásmo v obydlených oblastech planety, což působí, že se tito prazákladní duchové příliš nevzněcují a tím také nemohou připravit žádná zpustošení ve světových oblastech. Proto musí být i sami saturnští lidé dle svého duchovního původu chráněni před každým příliš velkým vzrušením. Musí být neustále udržováni v nejvyšší vážnosti a nejpřesnější poslušnosti před „Velkým Duchem“. Proto se jim také nekáže příliš mnoho o lásce, ale jen tolik, že jsou vedeni k nejvyšší úctě před ní. Z toho důvodu je tam i manželská láska a plození dětí tak uspořádáno, že se při tom pocit člověka nikdy nedostává do prudkého vzrušení. Ve všem musí být tito lidé stále udržováni v nejvyšší pokoře. Také celá tvorba na Saturnu od rostlinstva až k člověku je odívána do obrovsky velkých těl. Tato velká těla jsou dána satursko-lidským duchům proto, aby vůbec neměla utrpět žádným hmotným tlakem, který by mohl působit z vnějšku dovnitř, aby je vznítil. Z podobného důvodu je jim propůjčena mimořádná něžnost těl, aby snadno vzrušitelný duch neměl žádnou příčinu, která by jeho přirozenost utiskovala a tím podněcovala ke vzrušenosti ducha. Tělesná váha je také zmírněna přitažlivostí prstenu tak, že jsou tato velká těla téměř stokrát lehčí než vaše, ve srovnání se Zemí. Tak jsou mnohonásobné účely prstenu tak nejvýš důležité, že není jen kruhem kolem planety, ale je nutné jej považovat jako silný ochranný pás pro celý vesmír. Když saturnský člověk zemře, je přenesen do jiného „ chladicího kelímku“ a tím je prsten planety. První prsten slouží k ochlazení největšího horka (duševního), druhý k dalšímu ochlazení a poslední k ohebnosti ducha, kterou se teprve každý saturnský člověk uschopňuje k přijetí lásky.

Když duchové saturského člověka vystoupí ze svého prvního pozemského těla, nestojí tu hned jako čistí duchové což lze vidět už z jejich snadné a lehké znovuobjevitelnosti než zemřeli. Tito duchové mají ještě při svém přechodu do velkého prstenu také ještě druh hmotného těla, které je samozřejmě mnohem lehčí a čistší než dřívější hmotné tělo na planetě. A i toto étericky čistší a duchovnější, až přejde do vyšší sféry prstenu.
Tito prstenoví obyvatelé žijí, jedí a pijí na prstenech právě tak jako dříve na planetě. Jen jsou všechny výrobky jemnější, podstatnější jako sami lidé, kteří se tam dostanou. Rozdíl mezi planetou a prsteny spočívá jen v tom, že na prstenech už nejsou zvířata, ale dostatečně mnoho ovocných stromů, které vyrůstají z půdy bez semen jako u vás houby. Obyvatelé prstenů se mohou na vnitřní přání planetových lidí na krátkou dobu odebrat z prstenů zpět na planetu, a to s duchovní rychlostí. Protože ale životní poměry duchovních lidí na prstenu jsou neporovnatelně nádhernější a příjemnější, nemají takoví duchové nikdy chuť zdržovat se na planetě déle než to je nutné podle vůle Velkého Ducha. Radují se tedy velmi, když se zase mohou vrátit do sfér prstenu.

Na závěr ještě pohled na sedm měsíců Saturna : Tyto tvoří duchovně gradaci ( odstupňování ), jaká u vás přirozeně nemůže být, neboť Země má jen jeden měsíc jako družici. Měsíce Saturna nemají otáčení kolem osy, ale obracejí se stále stejnou tváří k planetě. Z tohoto důvodu je také jejich obyvatelnost dvojí : totiž jedna duchovní a druhá přirozená. Tak na straně od planety odvrácené bydlí lidé a zvířata, mají rostlinstvo, vodu a vzduch a vše, co je k podpoře přirozeného života potřebné. Lidé, kteří tam přirozeně žijí, jsou mnohem menší než oni na planetě a na menších měsících mají sotva vaši výši. Na vnějších větších třech měsících je jejich postava větší než u pozemských lidí. Tito měsíční lidé jsou s obyvateli planety s trvajícím svazku duchovním. Duchové oněch saturnských lidí, kteří se v přirozeném životě neuschopnili, aby se ihned dostali na prsten, mají předtím, než mohou být přijati na nejspodnější prsten, prodělat jeden nebo jiný měsíc, někdy i více. Na měsíce přicházejí sobečtí a pohanští duchové, kteří v pozemském životě vzývali prsten jako božství, a svévolní.
Na každém měsíci vstoupí tito duchové nejprve na stranu přirozenou. Těly tam bydlících přirozených lidí nahlížejí na přirozené, ne na prsten, který byl předtím jejich bohem, modlou. Když tím do jisté míry na kruh zapomněli a od vzpomínky na planetu se uvolnili, pak teprve táhnou na stranu k planetě obrácenou, odtud teprve nahlížejí na planetu i s prstenem jako blízké těleso. Tím a také protože jinými vyššími duchy jsou poučováni, že prsten není nějaké božstvo nebo jeho sídlo, ale Velkým Duchem ke svému účelu stvořené světové těleso, že se tam duchové zemřelých planetárních lidí připravují k vyššímu životu. Tím dostávají touhu po prstenu a více ještě po čistě duchovním stavu, načež jsou pak hned dopravováni na prsten. Pro duchy jiné způsobilosti by měsíc dobře vystačil ke školení. Ale pro saturnské duchy, kteří ve velkém “duchovním člověku“ (blíže o tom v závěrečných kapitolách ) mají své sídlo pod kolenem, toto nestačí. Neboť nohy jsou základem životního oboru a na nohách zase klouby. Protože tedy obyvatelé duchovního Saturna ze všeho nejdůležitější část nohy činí pod kolenem velkého tvůrčího člověka, musí se při každém jednotlivém duchu saturnských lidí sedmerým způsobem nahlížet, který ze sedmi duchů, z nichž se každý jednotlivý duch skládá, je nejnebezpečnější. K tomuto účelu je tu právě 7 měsíců, aby v každém jiný způsob byl přiveden ke klidu a příslušnému řádu s ostatními šesti duchy.



Z á z r a č n ý s v ě t N e p t u n a .

( Z Lorberova diktátu ze dne 24.10.1842, kde líčí poměry planety, která byla teprve za čtyři roky později vypočítána 23. 9. 1846 astronomem Laverriers v Paříži a Gallem v Berlíně nalezena. Hmatatelný důkaz pro duchovní původ těchto zjevení).

. . . Je nutné odbýt ještě krátkou návštěvu vám dosud neznámé planety této sluneční soustavy. Jak se tato planeta jmenuje ? Protože Země o ní ještě nic neví, chceme jí dát ono jméno, které obdržela od svých obyvatelů. Tam se jmenuje “Miron“,což značí tolik jako „Svět zázraků“. Z tohoto správného jména už vysvítá, jaký význam má toto světové těleso, neboť pravé jméno nějaké věci není zrovna tak lhostejné, jak by mnohý mohl myslet. Miron se svou velikostí drží mezi Uranem ve středu. Jeho vzdušný okruh (atmosféra) je však větší než u Jupitera a má v průměru skoro sto tisíc mílí. Protože planeta má velmi pomalý pohyb, potřebuje skoro pět set let, aby oběhla jednou kolem slunce. Miron má sedm měsíců ( tři hlavní a sedm vedlejších ), které ho obíhají v různých vzdálenostech a svými postaveními osvětlují dosti dobře noční dobu planety. Měsíce jsou od planety značně vzdáleny: první přes 60 000 mílí a poslední má už odstup přes milion mílí. Podle oběžné doby tohoto posledního měsíce, ke které potřebuje přibližně vašich třináct měsíců, se tam počítají také roky. Neboť tam se nepočítá podle slunečních roků, protože na planetě nevyvolávají viditelné rozdíly. Také by mohly být těžko počítány dle kratšího trvání života u mironského člověka, poněvadž v takovém slunečním roku je pojato nejméně pět až šest lidských životů.
Na této planetě jsou jako i na Saturnu pouze obydleny krajiny rovníkové. Její polární území jsou přikryta věčným sněhem a ledem, takže tu nelze na bydlení pomýšlet. Kdybyste se ocitli na této planetě, viděli byste slunce ve velikosti sotva nějaké mince. Ale lidé planety je přesto vidí jako vy. Důvod spočívá ve větším vytvoření oka, čímž se jeví zřítelnice zploštělejší a může tedy také proto pojmout větší paprskový svazek než pozemské oko člověka. Druhý důvod je ve vzdušné oblasti, která sahá velmi vysoko a na jejich hranicích je přijímáno ještě vždy velké množství slunečních paprsků. Podle zákona lomu paprsků, dopadají tyto paprsky stále stísněněji na povrch planety, čímž v krajinách rovníku způsobují velmi příjemné teploty. Protože ale tato planeta přichází také už blíž než naše země k jinému slunci, které je ovšem sedm bilionů a 900 000 mílí vzdáleno, přijímá také od něj nějaké světlo a trochu oteplení. Tímto způsobem užívá planeta Miron také paprsků jiných sluncí, čímž ve svých polárních oblastech omezuje nadměrné narůstání ledu. Led zůstává potom už jen do určité krajinné výše. Neboť kde se paprsky se všech stran setkávají ovzduší se zase více zmírňuje. Polární poměry planety jsou stejné jako na vaší Zemi. Obydlitelná část se rovná pásu. Je uzavřena jak jižně tak i severně téměř nepřekročitelnými pohořími. Přes ně se nikdo nemůže dostat snadno k mořským krajinám, kde je už stále přibližně tak chladno jako v severní části Sibiře. Moře tam je trvale zatíženo tříští a není radno se na ně lodí vydávat. Přes tisíc mílí široký obydlený pás tvoří uzavřené údolí, prostoupené jen málo malými pohořími.

Protože se celé těleso otočí kolem své osy během 10 hodin, což dává noc asi o pěti hodinách, je tento pás tak dobře temperován jako asi u vás střední léto. Tato teplota nepodléhá žádné změně kromě té, kterou někdy způsobují větry a vliv četného střídání měsíců. Z toho lze soudit, že obydlitelnost Mironu i přes jeho velkou vzdálenost od slunce není nejnepříjemnější a jeví schopnost dobře vytvářet svět rostlinný i živočišný.
Obyvatelná půda planety je v průměru víc rovinná než hornatá. Roviny jsou brázděny řekami a veletoky, které se pak nějakou horskou roklí za hukotu a zuření vlévají do moře. Na severních i jižních horských hranicích jsou četné sopky, také mnohé horké prameny a potoky, jimiž se teplota této země značně zvyšuje. Neboť vedle vzdušného oteplování zemská půda je již oteplována z nitra, čímž je velmi plodná a všemožně vytváří nejpodivuhodnější rostliny a plody. Plameny sopek neukazují jako na vaší Zemi špinavě červenavé zabarvení, ale světle zelenou barvu, což pro jasnost a oteplování působí blahodárněji než červenavé barevné záření. Obyvatelé této planety spatřují samo slunce v zelenobílém světle. Základ spočívá v dalekosahající vzdušné oblasti a její zvláštní čistotě. Proto se tam také jeví vzdálené části země ne jako u vás modré, ale zelené. Zato jsou ale listy stromů a rostlin jakož i tráva modré, tím právě obrácené než na vaší zemi. Na Saturnu už také převládá modrá barva, ale ne v takové síle jako zde.Zelená barva světelného éteru proto ovládá téměř celý rostlinný svět na světových tělesech, ležících blíže u slunce. Všechny ostatní barvy jsou méně silné a mohou tedy pronikat jen jemnějšími předměty. Modrá barva je nejméně silná, proto je jí také nejméně pohlcováno a vzduch jí může být stále naplňován. Toto je důvod, proč se na vaší Zemi jeví vzdálené předměty stále modře zbarvené. Na planetě Mironu je to však vzhledem k její velké vzdálenosti od slunce a také pro její rozsáhlý vzdušný obal právě opačný případ. Zelená barva světla ztratila při velké vzdálenosti od světelného tělesa slunce nutně na síle. Také byste mohli vědět, že na celou planetu Miron dopadá méně slunečních paprsků než jen na váš světadíl Afriku. Když tedy těchto málo slunečních paprsků na daleko větší plochu mironské vzdušné oblasti dopadá, je pochopitelné, že zelené budou jako nejblahodárnější brzy nasáty a jen méně oživující modrý paprsek bude čistým vzduchem propuštěn a dosáhne bez oslabení půdy. Proto se co nejvíce rostlin s výjimkou květů objevuje v modré barvě. Rostlinstvo Mironu je pro vaše chápání skutečně něco zázračného. Tak například roste ovocný strom až do výše asi sta sáhů 20 – 30 mironských roků v největší bujnosti. Potom se se stromem den ode dne stane proměna ( metamorfóza ). Buď náhle zmizí ze svého bytí a badatel objeví na jeho místě množství nového hmyzu. Nebo strom odhodí své větve jako u vás listy a vyhání docela jiné větve, na nichž se časem také objeví zcela jiné plody. Stane–li se strom hmyzem, žije tento nějakou dobu na místě bývalého stromu. Potom umírá a z jeho práchnivějící zetleliny se vyvíjí nový rostlinný druh, nemající s dřívějším stromem vůbec žádnou příbuznost. Takové proměny tam závisí na rozmanitých konstelacích měsíců. Jako je to se stromy, tak se děje též s menšími rostlinami. Zákon takových proměn se vztahuje dokonce i na říši zvířecí až k větším čtyřnožcům a největším zemským zvířatům. I říše obojživelníků a hmyzu jakož i ptactva podléhá tomuto zákonu proměn. Ale ne snad jako na vaší Zemi, kde se z téže housenky stává stále stejný motýl a ze stejného červa povstává vždy týž hmyz. Na planetě Mironu následuje toto všechno podle okolností věci a času. Tudíž tam nikdo nemůže určit, co se zde nebo tam objeví. Tak se také obyvatelé planety neoddávají příliš přírodní vědě, co se týká rostlinstva a nižšího zvířecího světa. Dobře ale pozorují, kde se stává příroda stálá. (Zde jsou v Lorberově díle „Naše přirozené slunce“ podrobná oznámení takových zázraků Mironu ).





Něco o lidech Neptunu ( Mironu ).

Velikost mironských lidí je velmi rozdílná. Jsou tu lidé o výšce 40 sáhů a jiní sotva o dvaceti. Vezměme prostřední třídu – muže o třiceti a ženu o 28 sázích : Muž má vzhled vážný, ale ne zarážející. Na hlavě má dlouhé zvlněné vlasy tmavozelené barvy. Barva kůže je bílá, přecházející poněkud do světlezelené. Oči se také mění v zelené barvě. Bohatý vous na bradě je rovněž bledězelený, nehty prstů vypadají jako zelené sklo. Zuby jsou namodralé jako perleť. Dobře znící hlas je velmi hluboký a pro vaše uši tak zvučné síly, že byste jej mohli vnímat ve vzdálenosti dvou mílí ještě jako vzdálené hřmění. Žena mluví také hluboce, ale její hlas je ohebnější než mužský a zní pro muže planety velmi přitažlivě. A to tím více, protože tato planeta je svým druhem vlastí tónového umění ne jen pro ohebnost ženských hlasů, ale i pro rozmanitost libě znějících hudebních nástrojů. Žena je obvykle neobyčejně krásná. Její obličej vyjadřuje zázračnou sladkost a půvab. Zaoblení, měkkost a něžnost skoro nikdy nechybí jako známky stavby jejího těla. Kůže je jemná a běloskvoucí, jen tváře přecházejí do mírně zeleně načervenalé barvy. Vlasy jsou tmavě – zelené a při světle se mění jako paví peří. Nehty prstů jsou živě zelené a lesknoucí se jako jemně hlazené sklo. Obličej se podle vašich zásad počítá k nejkrásnějším tvarům: vysoké čelo, výrazné obočí, velké živé oči, jejich zřítelnice hraje živou zelení, plnou ohně někdy s pronikající červení. Nos je rovný a mírně zaoblený. Ústa jsou ve správném poměru, krk středně dlouhý, okrouhlý, šíje bez výrazných kostí. Pod plnou hrudí je až ke kyčlím žena štíhlá, potom zase přibírající až ke stehenním kloubům. Nohy jsou rovněž ve správných úměrech ( proporcích ).

Oblékání lidí je jako u vás velmi rozmanité. Také zde nosí muži a ženy podle území a zvyku různé sukně, pláště, kalhoty, boty a klobouky. Tito lidé bydlí také jako vy v domech, jež však jsou vždy jen přízemní. Střechy jsou zašpičatělé jako u vašich gotických staveb. Dům má vždy jen tři pokoje, ale každý může snadno pojmout společnost i sto lidí. Materiál domu je veskrz z opracovaných kamenů. Okna jsou opatřena pružným přírodním sklem a zasazena v kovovém rámu. Barva skla je různá podle toho, jakou příroda dodává. Vedle obytných domů jsou ještě zvláštní dětské domy a hospodářské budovy. Zdejší lidé žijí pospolu ponejvíce ve vesnicích.
Každá vesnice má společný pozemek dost veliký, aby opatřil všechny v dostatečné míře živnými plody. Zvláštní vlastnictví ( držebnost ) se vztahuje jen na takové plochy, které obyvatel obdělal na určitou dobu pro získání sklizně. Takové plochy se vytyčují zvláštním znamením domu. Po sklizni přichází zase do společného užívání a může posloužit obyvatelům jiného domu. Ale velké plochy jsou vesměs společným vlastnictvím celé vesnice a rovněž tak je tomu s domácími zvířaty, ale jejich produkty jako mléko a vlna se dělí jen se sousedstvím. Nerostné výrobky a lovecké úlovky se rozdělují rovnoměrně, ale k jejich získávání musí také přispívat každý dům. Výrobky domácího umění jsou každému domu vlastní, zvláštní a mohou přejít jen darem nebo výměnou na jiný dům. K tomu patří hlavně hudební nástroje a jiné mechanické výrobky užitečného druhu. Vesnice nemá zvláštního představeného, vše spočívá na vzájemném domlouvání. Ale přesto jsou v důležitých případech povoláváni nejstarší vesnice, ti jsou současně knězi a učiteli, aby posloužili jako poradci. Když se tito na něčem společně usnesli, takové rozhodnutí přijímá neodkladně celá vesnice, též neodvolatelně. Také tu nejsou ani králové ani jiní panovníci. Každá vesnice je ve své všeobecnosti a ve všem svým vlastním pánem. Nejsou tu tedy daně ani války. Ponejvíce jsou vesnice tak daleko od sebe, že každá vesnice ke svému udržování potřebuje území, jež je někdy větší než vaše rakouské císařství.
Ve společném rodinném životě je první pravidlo: Úcta na úctu, láska na lásku, přátelství na přátelství. Podle toho se řídí všechno v domě. Otec je hlavou pro mužskou, matka pro ženskou část rodiny. Ale tyto oba póly se sjednocují k jednomu účinku, neboť jen ze vzájemné úcty může vzcházet pravá láska. Tak ctí a dle toho milují děti své rodiče a obráceně. Tento svazek úcty a lásky se projevuje ve vzájemném veskrz srdečném přátelství. Všechny části rodiny stojí tak pospolu, že tu nikdy nemůže být ani řeči o nějakém sporu. A čím více rodin v nějakém domě bydlí, tím vřeleji a požehnaněji se tu daří. Lidé jsou do sebe skutečně tak zamilovaní, že by si spíše nechali učinit vše možné, než by si v nejmenším ublížili. Z tohoto důvodu milují také velmi hudbu, protože mezi všemi uměními nejvíce odpovídá jejich povaze. Hudba tudíž patří k hlavním zaměstnáním domu. Jejich hudební nástroje jsou zcela odlišné od vašich, pročež hudba tam zní docela jinak než u vás. Dechové a strunné nástroje tam nikde nejsou. Místo nich používají druhu nástrojů zvoncových, dále jistých kolových a koulových nástrojů. Zvuky zvonů se vyvolávají dvojím způsobem: buď úderem měkkým kladívkem nebo třením s prsty, předtím namočenými v trošce slané vody. Tímto nástrojem hrají hlavně muži k doprovodu harmonického zpěvu žen. Kolový nástroj je ze skla. Kola se nastrkají na vřetena, při jejichž otáčení se vyrábí tón třením s prsty, namočenými v pryskyřici. Tón je pronikavý a používá se k zesílení harmonie zvonové hry. Ale nejzvláštnější sólový nástroj je koulový, Skládá se z vinutých trubic, které k vnitřku přijímají docela kulatou podobu.. Póly koule jsou trychtýřovitě otevřené, koule spočívá na otevřené trojnožce, pod kterou je silné větrné dmychadlo. Proud vzduchu se rozděluje do různých trubic záklopkami.

V náboženství není nikde žádná obřadní bohoslužba, Celé náboženství spočívá ve vnitřním poznávání jediného Boha. Nemají ani žádné modlitby, místo nich pěstují jedině vnitřní vzdělávání ducha. Jejich život a jednání podle toho je jediná bohoslužba v každé době. Všímáte-li si těchto náboženských zásad jen trochu v sobě, porozumíte také, jak Pavel učil : “Modlete se bez přestání“, to znamená – žijte stále v řádu Boha. Také astronomie mironských obyvatelů je druhem bohoslužby. Z ní se učí poznávat všemohoucnost, velikost a řád Tvůrce. Je pochopitelné, že ve hvězdářství pozorují hlavně měsíce. Pro velkou vzdálenost Mironu od slunce mohou obyvatelé spatřovat ze všech sluncí blíže stojících planet nejvýše Uran. Měsíce této poněkud neobyčejné planety Mironu mají vlastnost, že její první hlavní měsíc má sám ještě dva vedlejší měsíce, které se kolem něj pohybují a společně s ním mají dráhu kolem planety. Druhý výše stojící měsíc, má zase rovněž dva vedlejší měsíce a je větší než první. Třetí a nejvzdálenější měsíc má měsíc dokonce tři vedlejší měsíce jako družice, čímž se může snadno od dvou druhých rozlišit. Jeho oběhem se počítá roční doba planety, vám již sdělená. Tím se končí podstatná oznámení o této planetě.



O p r a v é p o d s t a t ě s l u n c e .

Moderní věda považuje slunce jako nesmírný žhoucí plynový míč, jeho žár o milionech stupňů se tvoří neustále se opakujícími atomovými výbuchy, při čemž dochází k rozbíjení jádra základního prvku vodíku. Jak ale může tento světový názor souhlasit se skutečností, že naše slunce je matkou přirozeného života na všech planetách ? Proti této hmotně - mechanické teorii jsou duchovní oznámení zcela jiného druhu. V Lorberově díle „Naše přirozené slunce“ je přesné líčení jeho pravé jakosti, při čemž se jeví mnohá hádanka rozřešená. Ta je pro exaktní přírodní vědu dosud neznámou zemí. Dále se popisují některé výňatky zkráceně z podstatných oddílů zmíněného díla.



S l u n e č n í t ě l e s o .

Slunce je stálicí, vzhledem k zemskému tělesu, které kolem něj obíhá. Ale pro sebe je jen úplnou planetou, protože se všemi svými družicemi krouží kolem většího ústředního slunečního tělesa – hvězdy Siria. K dokončení této velké dráhy potřebuje slunce skoro 28 000 pozemských roků. Jako dokonalá planeta musí slunce v sobě jistě obsahovat všechny ony planetární součásti ve zdokonalené míře, které jsou v obíhajících je planetách ve velmi zmenšených stupních. Slunce je tak přirozeně dokonalým souborem všech svých světských dětí. V něm se tedy projevuje všechno živě dokonalé, cokoli je v planetě, měsíci nebo kometách obsaženo. Tak je například půda slunce ne kamenitá nebo písčitá, ale měkká a pružná jako maso člověka. Proto se usazují už příslušné části rostliny bez semen bezprostředně v půdě samé. Objevují se potom v nesčetných nejužitečnějších rostlinách, jejichž krása a dobrota mnohonásobně převyšuje všechno pomyslitelné na všech jiných planetách. Jediné semenné zrnko pro všechno rostlinstvo je tam lidská vůle. Roste tedy z půdy slunce strom nebo rostlina jen tam, kde si to sluneční člověk přeje a jak si rostlinu ve svém nitru představuje. Slunce jako planetární těleso sestává vlastně ze sedmi sluncí, ve kterém vždy spočívá menší ve větším jako dutá koule v jiné. Jen nejvnitřnější jako současné srdce sluneční planety je od povrchu až do středu souvisle pevné ( kompaktní ). Mezi každým sluncem je volný meziprostor o 1 000 – 3 000 mílí. Vnější hmota slunečního tělesa je poněkud pevněji držený duchovní orgán, v němž jsou nesčetní duchové drženi v malé vazbě. ( Étericko – podstatná jemná hmota ). Světelný obal je vlastní atmosférický vzdušná vrstva kolem sluneční planety. Jen na nejzevnější vrchní ploše se tak silně leskne, ke sluneční půdě dále je stále tmavší, takže se odtud může nerušeně pohlížet tímto světelným okruhem do volného světového prostoru jako z jiné planety. Z vnějšku ale plnost světelné hmoty zabraňuje vhledu do slunečního tělesa. Zářící světelný lesk slunce, jak se vám s planet zjevuje, je jen příjem všech paprsků od miliard jiných sluncí, které se zrcadlí na přenesmírně rozsáhlé slunečně – vzdušné zrcadlové ploše, každé pro sebe. Protože slunce je milionkrát větší než vaše Země a rovněž má nesmírně velký a čistý vzdušně – éterický okruh, tak je jasné, že všechna jakkoli vzdálená slunce tohoto slunečního vesmíru musí vyvolávat na to významný světelný obraz. A to tak, že u slunce daleko stojících slunečních oblastí, které se na vaší Zemi i sebe bystřejšímu oku zjevují jen jako sotva viditelná mračná skvrna, tam dosahují průměru více palců a září tak silně , že byste takový obraz nemohli pozorovat ani vteřinu volným okem.


P ů v o d s v ě t l a .

Vzniká tedy otázka: Odkud mají potom ostatní jiná slunce své světlo a co je základní příčinou tohoto protizáření ? Upamatujete se na známý slupkový glób ( mnohonásobná soustava mléčných drah, jejíž uspořádání bude v pozdější kapitole vysvětleno), jehož pro vaše pojmy nekonečný objem se skládá z druhu éterické vodní hmoty. Střediskem každého slupkového globu je nekonečně velké ústřední slunce, které jediné je samosvítící. Neboť je na všech svých nezměřitelně dalekých plochách stále obklopováno nejsilněji svítícími ohnivými plameny, které pocházejí z čilé činnosti praduchů, kteří odtud vycházejí nebo se zase vracejí, Svícení tohoto velkého ústředního slunce proniká až ke dříve jmenovaným stěnám slupkového globu a odtud je zpětně vrháno nekonečnými prostory slunečních oblastí. Na této cestě je už každé slunce z poloviny osvětlováno. Když je pak světlo s opačných stěn slupkového globu vrháno zpět, osvětlí se druhá strana sluncí, která se pak také ještě bezpočetněkrát vzájemně osvětlují. Každé jednotlivé slunce má však vlastní světlo z oboru duchů, v jeho nitru bydlících, ale zdaleka ne tak silného druhu jak spatřujete světlo slunce. Toto dodatečné světlo způsobuje hlavně stálé čištění vzdušné vrchní plochy slunečního tělesa, aby toto mohlo tím dokonaleji vyzařování jiných sluncí do sebe přijímat a dále je odevzdávat. Z tohoto důvodu je na každém slunečním tělese množství sopek, zvláště v oblasti rovníku a ty svou činností činí vzdušnou atmosféru stále schopnou přijímat světlo. Co je tedy základem svícení plamene ? když se předtím mluvilo o vlastním světle hlavního ústředního slunce jako o světle plamenném ? Víte, že duchovní jako absolutně pozorované nemůže být bez nějakého vnějšího obroubení než jako orgán, kterým je teprve sto „ se projevit“. Ale každé vnější obroubení je jen Boží vůle lásky, která duchovní ( myšlenky Boha ) ohrazuje a stanovuje mu jakýsi řád k dosažení účelu, který odpovídá úmyslu věčného tvůrčího řádu. Když pak je duchovní síla, skrytá pod slupkou, jakýmikoli okolnostmi podnícena, otřesena nebo udeřena, tu se tím dostane ze svého pevně stanoveného řádu. Dostane se ze své rovnováhy a cítí tím na sobě újmu. Tudíž hledá pak jak se dostat buď do své dřívější polohy ( zákon lenosti, klidu ) nebo byla-li příliš vzrušena, svůj celý orgán roztrhat ( výbuch ) a tím přejit do absolutního stavu. Nyní uvažujte, že průměr hlavního ústředního slunce tvoří čáru, kterou projít by znamenalo i pro samotné světlo více než trilion pozemských roků. Když ale objem tohoto slunečního tělesa je pro vaše pojmy přímo nepochopitelný, nebude pak také váha hmoty vykonávat nepochopitelně těžký tlak ke středu ? Přemýšlejte jen o tíži jednotlivé hory na svém malém světovém tělese. Přeneste se pak na celé slunce, jež je milionkrát větší než vaše Země a tím také skrývá v sobě milionkrát silnější přitažlivou sílu. Kdyby to tak nebylo, nemohlo by dobře přitahovat celá planetární tělesa ve vzdálenosti bilionů mílí, aby se nemohla vychýlit ze své oblasti. Ale jaká přitažlivost je na světovém tělese, taková je i tíže. Poněvadž všechna ústřední slunce, slunce, planety, měsíce a komety dohromady činí sotva miliontou část hlavního ústředního slunce, jak mocná přitažlivá síla tu musí být a jak ohromně silný tlak ke středu ? Z čeho se tedy skládá hmota ? Je to jen zajetí duchovního nebo duchů. Když už ale na Zemi vzájemným úderem dvou kamenů často vybuchuje více tvrdě zajatých duchovních mocností ( tvoření jisker ) a když v nitru Země mocný vnější tlak působí nejprudší výbuchy sopek a někdy vše pustošící zemětřesení, co se děje, když přenesete tyto miniaturní poměry své země na ústřední slunce ? Tu byste teprve nahlédli, jaký tlak ti tam uzavření duchové mají snášet, a to ze slitovného důvodu, aby jako hmotně zajatí byli mocným tlakem probuzeni zase k novému životu a nové činnosti. Z tohoto důvodu je pak také ústřední slunce přeplněno nejvyššími, oheň sršícími horami, z nichž nejmenší má průměr, že by v jeho kráteru mělo místo víc než třicet tisíc milionů vašich sluncí. Vizte tedy, že svícení je způsobováno vibracemi ( chvěním ) duchovní síly uvnitř slupky ji obklopující. Čím prudčeji je v ní zajatá mocnost podnícena tlakem, nárazem nebo úderem, tím přechází v prudší chvění. A tím jasnější je také jev jako svícení jiskry nebo plamene. Kde ale mohou být takoví duchové prudčeji vzrušováni a tlačeni než právě na tomto ústředním slunci ? V takových poměrech tam svítí jiskra veskrz tak silně, že by ji žádné lidské oko nemohlo snést ani jediný okamžik. Kdyby se tu jiskra jako zrníčko vyvinula u vás ve výši tisíc mílí s takovou světelnou prudkostí jako na hlavním ústředním slunci, tak by její vyzáření v jediné vteřině proměnilo celou Zemi v plynné skupenství jako kapku vody na žhoucím železe. Pomyslete si nyní celé ohromné hlavní ústřední slunce přetažené takovými co nejsilnějšími světelnými plameny a posuďte z toho, jak daleko asi jeho paprsky jako výlet osvobozených duchů mohou dosáhnout, tím byste mohli porozumět, jak takové slunce může být velmi dobře všeobecným svícnem ve velkém pokoji slunečních světů slupkového globu. Z toho vysvítá, jakým způsobem pak také každé malé planetární slunce, jakož i každá planeta pro sebe vlastní světlo může vyvíjet, jehož zvláštnost a síla se vždy řídí podle velikosti jeho objemu a jeho tíže.




V z n i k s l u n e č n í c h s k v r n .

Často se pozoruje, že slunce někdy vykazuje,ponejvíce na svém rovníku jednu nebo více různě velkých skvrn. Kolem nich se ozbrojenému oku ukazuje valové olemování. Za ním se pak šíří na všechny strany světelné vlny, jimž astronomové říkají „ pochodně“. Slunce je koule s průměrem kolem 200 000 mílí, která se otáčí kolem své osy asi za 29 dní. Touto rychlostí vzniká na rovníku velká odstředivá síla, která tlačí všechny poněkud těkavější čísti vnitřní sluneční hmoty pod rovník se snahou prolomit nejvrchnější kůru sluneční půdy, aby se pak vzdálila s neuvěřitelnou prudkostí od slunce do světového prostoru. S počátku jste slyšeli, že půda slunce není tak tvrdá a neohebná jako na vaší Zemi, ale všude pružná, zvláště v oblasti rovníku. Kdyby byla půda křehká a drobitelná, tu by v důsledku ohromné odstředivé síly byla hora a kus půdy kolem jiné s povrchu slunce vrženy s největší tíží do světového prostoru. Protože je ale sluneční půda vláčná a ohebná, není něco takového možné i kdyby byla rotace dvojnásobná. Co se přece ale může přihodit, když dojde k tlaku z nitra dle vylíčeného způsobu, který tu a tam vyrábí mohutné návaly a ztvrdnutí jistého druhu pod vrchní plochou ? Skoro jako nemoc slunce, neboť i světová tělesa mohou tělesně onemocnět. Při tom mohou takové ztvrdnuté hrboly na některém místě svým tlakem ven, když se při tom zapalují, vrchní plochu prolomit, aby se pak s největší silou od slunečního tělesa blíže nebo téměř nekonečně daleko vzdálily.
To je příčinou černých skvrn na slunci, které se tam potom ukazují. Neboť při mocném průlomu se trhá ne jen kůra planety sluneční, ale i její světelný obal takovým způsobem, že v takovém bodě není schopen přijímané světlo jiných světových sluncí přijímat a odrážet. Právě tak málo může nechat vyzařovat své vlastní světlo, které se stále vyvíjí na půdě slunce, dokud není popsaným způsobem roztržena. Vzniklý val kolem černých skvrn je dočasné vyvržení takového ztvrdnutí, které bylo vyhozeno na všechny strany v podobě trychtýřovité zdi. Že se ale tento val k černému bodu zdá matně osvětlen, má tento důvod: I když přes roztržené části není vlastní lesklý vzduch, vyvíjejí samy svým prudkým chvěním trochu vlastního světla, které se rovná původně vlastnímu světlu slunce. Z toho byste mohli vyrozumět, jak nepatrně by svítilo vaše slunce bez přispění všeobecného hvězdného světla. Tak zvané pochodně jsou slunečně – světelné vlny, které vznikají při lomu způsobeným vlněním atmosférického lesklého vzduchu. Tu se zrcadlí jedna světelná vlna v jiné, čímž se zdá její lesk mnohokrát umocněn, zatím co se vlnové brázdy jeví mnohem mdlejší. Následkem své pružnosti se pomalu začíná zemská půda zase po takových průlomech uzavírat a tak černé skvrny mizí. Mnohé takové skvrny jsou tak rozsáhlé, že by v jejich černém prostoru snadno mělo místo třicet Zemí. Při největších slunečních skvrnách můžeme předpokládat, že jejich krychlový obsah jejich vyvržené hmoty je nejméně tisíc zemských těles. Tím vzniká otázka: Je-li celý objem slunce milionkrát větší než Země, muselo by tisíc takových po sobě následujících průlomech velkých skvrn hmota slunce úplně strávit ? Odpověď: „Jako dub během svého trvání po 200 let mnohonásobně ze svého objemu odevzdává se tvaru listů, větví a plodů a přece při tom na objemu a velikosti přibývá, právě tak nahrazuje slunce odevzdané hmoty ustavičným příjmem vesmírné potravy z éteru, který je obklopuje.



D u c h o v n í z á k l a d s l u n e č n í c h v ý b u c h ů.

Slunce není v celku hutné ( kompaktní ), ale skládá se ze sedmi sluncí vnitřních, mezi nimiž je dutý prostor několika tisíc mílí. Všechna tato vnitřní slunce jsou také obydlena. Jsou tito obyvatelé tělesní lidé nebo jsou snad podobní přírodním duchům vzduchu, ohně, vody a země ? Ničím z toho, ale tito obyvatelé jsou duchovní lidé, kteří teprve časem mohou přejít do přírodního života: buď na vrchní plochu slunce ( jako hmotní sluneční lidé) nebo v případě nejpříznivějším do vnějšího života v planetách.
Nejlepší označení pro ně je : sluneční duchové základního světla. Sami mezi sebou se jeví jako přírodní lidé a mohou si k tomu z tamějšího vzduchu utvářet tělo, jaké a kdy chtějí. Užívají-li tohoto stavu své samostatnosti a svobody správně, tu se stávají pevnější postupně ve svém bytí. Potom mohou ihned přejít na vrchní plochu slunce cestou plození a zrození. Neužívají-li však duchové vnitřního slunce svého svobodného stavu přiměřeným způsobem podle Božího řádu, tu se také vytvářejí nepořádně a jejich tvary jsou pak nevyslovitelně rozličného druhu. Vidí-li příznivý východ v řádu vystouplých duchů, tu se nepořádní hromadně srocují do trilionů dohromady. Neboť se chtějí také pozvednout a násilím dosáhnout vrchní plochy slunce, a s ní absolutní svobody. Rozdíly se ukazují nejjasněji na posledním vnitřním slunci, prvním po viditelném vnějším slunci. Od nejvnitřnějšího hutného slunce, srdce celého slunečního tělesa proudí tyto duchovní bytosti ve všelikých tvarech až k nejhořejšímu slunci tak jako krev přechází ze srdce do všech částí těla, živnou látku odevzdává a nepotřebné a neočištěné zase odvádí zpět. Tak se děje stále, že duchové nepořádku, i když dosáhnou horní plochy, zase se musí vrátit, a to přes póly. Tímto způsobem se pak zase se srdcem slunce spojují, aby pod dlouhé době nastoupili na nový výstup. Vstupování vnitřními slunci je více duchovní, z největší části nezjistitelný vzrůst a není spojen se žádným výbuchem. Násilný průlom z vnitřního slunce na povrch se přece vždy projevuje násilně činným způsobem. Účinek toho jste už poznali při vysvětlování slunečních skvrn. Jak se to děje inteligentně-duchovní cestou, budiž zde krátce objasněno:Cítí-li se takové duchovní svazky dostatečně silné, pronikají až na vnitřní plochu zevního slunce a čenichají tu svým pocitem, kde by byla co nejslabší. Když takové místo našly, je to obyčejně místo kde je mnoho žil a kanálů, tu tam vnikají. Zde se začínají víc a silněji vzněcovat a rozpalují tím také plochy, kde se usadily. Zde se spojují v této hmotě s duchy za tím účelem vyhnanými a vyvíjejí postupně takové násilí, že jim nakonec tisíce mílí silná vnější sluneční kůra musí jít s cesty, musí se dát konečně vyhnat a prolomit. Protože tito duchové, svým úsilím proti řádu se zhušťující, dostávají hmotnou váhu jistého druhu a tato okolnost jim tak dalece prospívá, protože jsou také užiteční těžkému otáčení slunce kolem své osy. Když tito duchové dosáhli násilným způsobem žádoucí svobody, vyrojí se v mnoha milionech do nezměřitelného prostoru. Nyní ale také každý duch potřebuje ke svému udržování nějakou potravu. Když ji nedostává, dostane se konečně do stavu bezvědomí, který se rovná hlubokému spánku. Takový stav je také následek násilím vydobyté svobody oněch nepořádných slunečních duchů. V této situaci se brzy stávají kořistí všude jsoucí přitažlivostí planet, kterým slouží k vítanému sycení. Část takových duchovních uprchlíků je však už při jejich průlomu silou slunečního duchovního světa přinucena k obratu a padá k umírnění a ochlazení zpět do velkého slunečního moře. Ještě větší část, která se poněkud dále od slunce odvážila, je uchvácena mocnou polaritou slunce a tak zase vrácena do prastavu, to jest do vlastního slunečního srdce. Také duchové, přijatí vodstvem, se časem vracejí, mnozí ale jsou použiti k vytvoření vnější hmotné sluneční plochy. Oni duchové vnitřního slunce kteří se po několikerém neúspěšném průlomu museli vrátit, se nespojují snadno s oněmi, kteří chtějí podniknout průlom na rovníku. Hledí se dostat na postranních cestách k polární krajině, aby tam v menších skupinách dosáhli svého účelu. Tamní sopky tvoří jejich východisko, ale sotva se tam mohou vzdálit tak daleko od slunce, aby dosáhli leskového vzduchu. Brzy nato je zase síla pólů uchytí a znovu vnitřním sluncím přivede. Jsou také ještě všemožně jiné druhy duchů, které póly slunce přijímají. Ti jsou z části přitaženi z planet slunce obklopujících, z části také z jiných sluncí, která při vstupu do našeho slunečního systému jsou polární silou slunce uchopena a přitažena. Jen když se takové duchovní spolky základního světla v nějaké vzdálené oblasti slunečního oboru spolčí a tím se stávají přirozeně kometami, mohou se někdy pohybovat delší dobu planetárně. Přijdou-li však na své dráze slunci blízko, jsou jím každopádně chyceny a rovněž stráveny. Neboť co slunce jednou svou polární silou uchopilo, to je pro ně dobrou kořistí. Neboť se potom takovým hostem stravuje, stále ho oslabuje od tisíciletí k tisíciletí a konečně jej celého přitáhne do svého ohnivého lůna. To byste také mohli poznat ze současného postavení planet, jejich dnešní dráhy se od dřívějších velmi liší.
Tak obíhal před mnoha miliony Merkur na místě vaší Země, Venuše asi na místě nynějšího Marsu a vaše Země na místě Jupitera. Nyní si spočítejte, o kolik si přitažlivá síla slunce k sobě tyto planety přiblížila. Z toho byste mohli snadno vyrozumět, že se jednou slunce zmocní všech volně se vznášejících planet, aby i ti nejzatvrzelejší duchové takových světových těles se dostali do řádného rozuzlení nebo k dalšímu vyzkoušení na slunci.
Na místo takových, sluncem úplně přijatých planet, vstoupí zase jiné v život. To byste už mohli vyrozumět z okolností, že jen kolem vašeho slunce se toulají desetitisíce milionů komet, z nichž vždy jedna nebo jiné více vzdělaní mohou vstoupit do stavu planety. Už teď je v daleké sluneční oblasti mnoho zdařilých komet, které už jsou z největší části obydleny i když také ne lidmi, ale přesto rostlinným světem a rozličnými před-zvířaty. Tak je podle toho světový řád pro vaše pojmy nekonečný, před okem Boha ale tvoří začátek jakož i konec J E D N O T U. Jak ale slunce rozpouští své planety, tak mohou také ústřední slunce rozpouštět svá vedlejší slunce a konečně hlavní ústřední slunce celé zástupy slunečních oblastí a slunečních vesmírů. Na místo rozpuštěných přijdou vždy zase nové, t, takže běh řádu věcí věčně nikdy nepřestane tvořit.
Tak mluví Pán: „ Já jako Bůh myslím věčně a Mé myšlenky jsou bytí. V Mé nekonečnosti má také nekonečné místo a věčně nikdy nenaplní prostor i kdyby neustálý přírůstek bytostí byl ještě větší a nespočetnější než je podle stávajícího řádu, nebo´t váš dobrý svatý OTEC je větší, mocnější a dokonalejší, než si Ho slabý pozemský člověk i ve svých slavnostně nejvyšších okamžicích kdy může představit.



P ř í č i n a h m o t n é h o t v o ř e n í.

Učení o pádu části pra-stvořených duchů je v křesťanství daleko silněji zdůrazněno než v jiných náboženstvích. Ale teprve v Lorberově zjeveném Velkém evangeliu Janově jsou o tom poučení Ježíše Krista, jaké souvislosti jsou mezi tímto pádem duchů a příčinně podmíněným utvářením.: Když Bůh v před -začátku vystavil své uzrálé myšlenky tvorby jako duchy a tak je naplnil Svou sílou, aby začali samostatně myslet a chtít, musel jim současně ukázat řád, podle kterého měli jednat. S tímto daným řádem musel ale také do těchto prvních bytostí být vložen podnět, aby řád nedodržovali, jinak by své svobodné vůle nemohli nikdy používat. Teprve tento podnět, v ně vložený, přinesl uskutečnění pravého životního pohybu, podle kterého začali volit, chtít a jednat. Podnět k proti-řádu svedl nyní mnohé z těchto prvních duchů z ukázaného řádu. Následek byl, že ve stále mocnějším proti-snažení museli ztvrdnout (samovztažnost) a tímto způsobem položili základ k hmotnému utváření světů.
Vše, co je hmota, bylo kdysi duchovní, které dobrovolně vystoupilo z Božího řádu a založilo se v převrácených podnětech. Hmota je tudíž jen souzené a ze sebe samé ztvrdnuté duchovní. Nebo jasněji : Je nejhrubším a nejtěžším okožením (opouzdřením ) duchovního jádra. Duch sám i přes sebe pevnější opouzdření se nikdy nemůže stát hmotou, ale žije a trvá ve hmotě stále, ať je jakéhokoli druhu. Je-li hmota (=vůlí Boha pevně držené stavy éterické pralátky ) velmi silná, tu je také život v ní velmi pevně vázán, nemůže se dále vyjadřovat a rozvíjet, když mu není dána nějaká pomoc zvenčí. Tak se například uvnitř tvrdého kamenu bydlící život může vyjádřit teprve tehdy, když se v dlouhém časovém období stane drobivější působením prvků. Potom uprchne něco z jeho života jako éter do vzduchu, jiná část tvoří nové a lehčí opouzdření jako plísňové a mechové rostliny. Časem se jemné opouzdření činnosti uzavřených duchů, kteří víc a více odkládají stranou tlačící je hmotné, stává také zase tvrdší a hrubší. Duchovní život proto usiluje stále o vzestup a tvoří všechny přírodní říše vždy novými a vyššími životními tvary až k lidskému tělu, které přestavuje nositele bilionově násobných duchovních inteligencí. Vše, co se jmenuje svět a hmota, je převrácené, pravému duchovnímu řádu z Boha odporující, protože se původně jako proti-podnět k probuzení svobodné vůle v oživené – a jako samostatné bytosti z Boha vystavené a utvořené – myšlence muselo do ní vložit. ( Dualita nebo polarita všeho stvořeného). A tak byli také řádu odporující praduchové opouzdřeni do hmoty nejprve hlavních ústředních sluncí, ze kterých konečně vznikla všechna jiná slunce a světová tělesa se vším životem na nich. Takoví praduchové se nejprve oddělili do velkých spolků a postavili se v nekonečném prostoru v lidsky nemyslitelně velkých vzdálenostech. Každé takové duchovní spojení pro svou sebelásku nechtělo již nic slyšet a dovídat se o druhém. Tímto stále rostoucím vcházením do sobectví, pýchy a panovačnosti se nesčetně mnohé životní tvary konečně podle zákona tíže ( stažení ze sebe-vztažnosti ) scvrkli do převelikých chumáčů a hmotné pra-ústřední slunce slupkového globu vzniklo. V nekonečném prostoru je ale bezpočet takových soustav světových nebo slupkových globů ( viz spirální vedlejší skvrny astronomie),kde všude takové pra-ústřední slunce slouží početně bohatým světovým oblastem jako společný střed. Taková pra-slunce jsou tedy scvrklé spolky praduchů, ze kterých v eonech dlouhých dobách povstaly všechny ostatní sluneční vesmíry, sluneční oblasti, vedlejší ústřední slunce, planetární slunce, planety měsíce a komety. Jak k tomu došlo ? V Pra-ústředním slunci byl mnohým velkým duchům tlak jejich opouzdření příliš mocný. Zapálili se proto v hněvu a uvolnili se od tlaku, přičemž se téměř nekonečně daleko vzdálil od svého prvního spolkového chumáče. Nějakou dobu se toulali svobodně a nevázaně v prostoru kolem dokola a chystali se zase vrátit do čistě duchovního řádu. Ale protože se nemohli zříci prvku sebelásky, začali se znovu srocovat k pevném chumáči. Tak povstala slunce druhého řádu. Časem se v těchto ústředních sluncích druhého řádu rozvzteklili hlavní duchové zase pro přibývající tlak, zapálili se a uvolnili se v nesčetných masách od společného chumáče druhého řádu. Po nasazení k čistě duchovnímu přechodu přece však zase našli velké zalíbení v sobě, tím ale vzrůstala jejich hmotná váha ( zhuštění hmoty ) a scvrkli se teď na ústřední slunce třetího řádu. Brzy tu nastala stejná překážka : Vyšší duchové, méně početní byli těmi početně bohatšími příliš mocně utlačováni, rozvzteklili se tedy a v mnoha milionech se s největší mocí odtrhli od společného chumáče s předsevzetím přejít konečně do čistě duchovního života. Nemyslitelně dlouho se vznášeli jako étericko- parní masy od sebe odděleni v dalekém tvůrčím prostoru. Ale v této nečinné svobodě začali časem hledat potravu z vnějšku jako sycení. Žádost se rovná magnetu, který všechno železo přitahuje k sobě neodolatelnou mocí. Co bylo tak nevyhnutelným následkem ? Jejich bytí se začalo zase zhušťovat ( přírůstek éteru ). Tím se zase brzy probudila sebeláska a její družina, což způsobilo nové scvrknutí do chomáče. Samozřejmě k tomu bylo stále bezpočtu pozemských roků zapotřebí. Z posledně popsaných postupů scvrkávání povstaly a ještě povstávají planetární slunce, z nichž jedno osvětluje naši Zemi. Tento druh sluncí je ve svém bytí sice něžnější a umírněnější než ústřední slunce. Přesto však mají ohromnou masu těžké hmoty jako následek sebelásky svých eonů duchů. Ušlechtilejším a lepším z těchto duchů v tomto světelném chumáči bude v průběhu času tlak oněch obecných duchů, kteří se zcela zhmotnili, zase příliš těžký a nesnesitelný. Následek toho je jako u dřívějších sluncí násilná činnost ve formě sopečných výbuchů, čímž se ušlechtilejší duchové z jejich svazku vysvobozují ( duchovní zdůvodnění známých slunečních protuberancí= žhavé plynové hmoty jako mraky na okraji slunce ).

Duchovní spolky, které se uvolnily ze slunečního chumáče, ale přes nejlepší předsevzetí se nemohly zcela vzdát své sebelásky, se tak zase znova sbalily. Jako parnaté komety s dlouhým ohonem se staly hmotně viditelné. Kometový ohon ukazuje hlad již hmotně se stávajících duchů jako dychtivost, touhu po hmotném sycení. Tato touha táhne z éteru pro sebe vhodné hmotno a tak kometa bloudí pak mnohá tisíciletí ve velkém éterickém prostoru a přitahuje si stále novou potravu. Tím se stává těžší a hutnější a časem je oním sluncem, ze kterého vyšla, zase tak dalece přitažena, že musí kolem něj řádně kroužit. Když je jednou do takového řádu zařazena, stává se planetou,jichž každé planetární slunce čítá více ve svém oboru. Ještě jednou vícenásobně popsaný postup duchovních výbuchů možný je, Při něm se zemskou hmotou tísnění duchové osvobozují, ale podle zákona sebelásky znovu tvrdnou a stávají se měsíci ( družicemi zemí ). Před mnoha miliony pozemských roků byla naše Země tělesně ještě mnohem těžší a její uzavření duchové byli velmi tlačeni. Tu se rozvzteklili horší duchové a oddělili se – tentokrát dokonce s mnohou nejhrubší zemskou hmotou a toulali se mnohá tisíciletí ve velmi neuspořádané dráze kolem země. Protože ale všechny části až na některé chumáče byly přesto měkké a částečně tekuté a celá hmota byla ve stálém otáčení, tak se konečně utvořila ve velkou kouli. Její osové otáčení bylo však pro její velmi malý průměr velmi pomalé, aby na svém povrchu udržovala tekutinu rovnoměrné, poněvadž oběh měsíční koule kolem Země byl velmi rychlý a proto všechno tekuté muselo stále zůstávat na straně od Země odvrácené.
Tak se posouvalo těžiště tohoto měsíčního chumáče stále více na onu stranu, kde byla všechna tekutina rozdělena rozdělená rovnoměrně. Když se sám chumáč stával hustší a přišlé vlny narážely nezadržitelně na povstalé vysoké horské stěny, muselo konečně stále pomalejší osové otáčení docela přestat. Od této doby ukazuje měsíc své Zemi, ze které byl vytržen, stále jen jednu a tutéž stranu. Nyní bylo vysvětleno, jak se utvářely celé hmotné světy až k měsícům planet, které téměř všude, kde se vyskytují, mají stejnou povahu a slouží témuž účelu. Jak ale původně postupovala z padlých praduchů všechna hmotná tvorba světů až k měsícům, podobným způsobem vznikly časem na zatvrdlých světových tělesech hory – jako první obrovské rostliny světa – a potom všechny rostliny, zvířata a nakonec sám člověk. Lepší duchové se stále násilně vykrucují ze zvětšujícího se tlaku hmoty tím, že svou vlastní hmotu silou své vůle rozpouštějí. Mohou ihned přejít do čistého duchovního světa, ale starý podnět vykonává ještě stále svou starou moc násilí. Sebeláska je stále zase bdělá : rostlina saje, zvíře žere a duše člověka vyhledává toužebně ponejvíce hmotnou stravu a jiné líné pohodlí a rozkoše. A byla by zase nejtvrdší hmotou, kdyby Bůh nedal do jejího srdce strážce, nezasadil do ní Svou jiskřičku ducha lásky. Ačkoli podnět k proti-řádu u pra-stvořených duchů byl nutný k vyzkoušení jejich vůle, tak byl jako postup hříšným / = oddělujícím/ stáváním se hmotného vesmíru naprosto žádnou nutností. Byl to jen z Božího řádu dopuštěný postup toho, že tak mnozí duchové nechtěli podnětu odolávat, ačkoli by byli mohli, právě tak dobře jako tak mohlo zůstávat v řádu šestkrát více praduchů. Tak povstala slunce a země všechny pro sebe a každá jednotlivost na sluncích a zemích pro sebe, ale přesto také ve všeobecné souvislosti. Tak povstal také člověk v nejužším smyslu pro sebe a rovněž ve všeobecném. Neboť tvorba je ve své celosti od největšího až k nejmenšímu všech duchovních a hmotných světů stejná a odpovídá úplně člověku, protože člověk tvoří vlastní základ a konečný cíl celé tvorby. Protože člověk je tím, čeho Bůh všemi Svými před-tvorbami chtěl dosáhnout a také dosáhl, tak odpovídá všechno v nebích as všech světových tělesech ve všem a v každém člověku, jak to také Mojžíš obrazně znázornil ve svých dějinách stvoření.
Tento velký světový člověk je v celém svém obsahu zpevnělé duševní tělo pra-stvořeného světelného ducha, kterého písmo nazývá Luciferem = světlonošem. Že ale tento duch je v samých pevných slupkových globech oddělen, to je jeho samozřejmý soud. Jeho život, tak téměř v nekonečně mnohé části rozdělený, není už celek, ale nejvýš rozdělený život, tak je na něj třeba pohlížet. Neboť jen uvnitř každého globu je život, mimo něj jen onen věčně nezměnitelné Boží vůle.



V e l i k o s t a č l e n ě n í v e s m í r u .

Protože Velký světočlověk nebo Tvůrčí člověk stojí v přesném odpovídajícím poměru k mikrokosmu „člověk“, tím je dána podobnost jak ve všech jednotlivostech, tak i v celku. Údy, orgány a činnosti lidského buněčného státu se tudíž nacházejí zase v oněch větších a menších světových soustavách, o nichž Lorber dále píše :
Tak mluví Pán . . . Slunce je milionkrát větší než Země tato. Ale už nejbližší ústřední slunce je víc než milionkrát větší než toto planetární slunce a má větší tělesný obsah než všechna k němu náležející planetární slunce se svými zeměmi, měsíci a kometami dohromady, která okolo takového ústředního slunce krouží s největší rychlostí v daleko rozsáhlých kruzích, které si nedovedete ani představit. Zvláště ta nejvzdálenější slunce potřebují často miliony pozemských let, aby proběhla jen jednou svou oběžnou dráhu.
Lorberova poznámka: Slupkový glób je pojmenování souhrnu decilionkrát decilionů sluncí, která jako ústřední slunce 1., 2., 3., a 4. řádu se všemi svými nespočetnými planetárními slunci, jaké je pro naši Zemi, všechna kolem svého střediska společného ( nezměřitelně velké hlavní ústřední slunce ) obíhají v drahách daleko se táhnoucích. Bezpočet takových slupkových globů, které jsou od sebe vzdáleny v nemyslitelně vzdálených prostorech a naplňují nekonečný prostor, mají společný název „Velký světočlověk“. – o něm viz další kapitoly.
Je ještě druhý druh ústředních sluncí, okolo kterých se v nekonečně větších drahách pohybují celé sluneční oblasti se svými ústředními slunci. Jejich nejvzdálenější části potřebují už eon pozemských roků, aby toto druhé ústřední slunce jen jednou obkroužily. Takové slunce 2. řádu, kolem něhož nyní krouží celé sluneční oblasti se vším příslušenstvím chceme s jeho miliony slunečních oblastí nazvat slunečním vesmírem.

Pomyslete si zase právě tak velký počet takových slunečních vesmírů. Ty mají zase v nezměřitelné hloubce a dále rovněž společné ústřední slunce, které jako světové těleso je desetmilionkrát větší než sluneční vesmíry, které kolem něj v nezměřitelně dalekých kruzích obíhají po své dráze. Toto ústřední slunce 3. druhu jmenujeme vesmír slunečních vesmírů. Takových vesmírů je zase také bezpočet a všechna mají v nekonečné hloubce zase ohromně velké pracentrální slunce, kolem kterého bez rušení svých zvláštních vlastních pohybů jako jedno tělo v daleké dráze krouží, tu mohou měřit jen andělští duchové. Takovou sluneční a světovou soustavu kolem pracentrálního slunce jmenujme „Světový slupkový glób, protože předtím všechny označené vesmíry vesmírů, ve všech směrech kolem pracentrálního slunce kroužíce, představují nezměřitelně velkou kouli. Následkem jejího téměř myšlenkově rychlého pohybu a tím způsobené odstředivé síly tvoří navenek druh slupky, jejíž hustota se rovná vašemu atmosférickému vzduchu a z vnitřku navenek má průměr, který měřen velikostí míry této Země miliony eonů, by byl ještě příliš nepatrný.

Proč se tedy tato slupka jako společný obal nesčíslně mnohých vševesmírů tvoří ? Každý celek o sobě, od toho největšího do toho nejmenšího, má ke krytí a k ochraně svého nejvýš umělého nitra jakousi pokožku. Tato pokožka má však také ještě ten velmi důležitý účel, že vyvrhuje nečisté a vnitřním mechanismem oživeného tělesa přijímá do sebe čisté, kdežto nečisté, jakožto k organickému životu nezpůsobilé, odvádí ven, zato však nasává zvenčí pročištěnou výživnou látku a přivádí ji vnitřnímu organickému mechanismu tělesného života. ( éter ).
Netažte se však na velikost a délku průměru takového slupkového globu. Neboť člověk by asi sotva kdy vymyslel na této Zemi číslo, které by jej mohlo dostatečně určit, i kdyby vzal za jednotku vzdálenost této země ke slunci, která činí asi 44 x tisíc tisíců dálkových hodin, neboť eon eonů takových vzdáleností by sotva vystačilo na jednu oblast slunečních světových vesmírů, jichž je v jednom slupkovém glóbu, jak již bylo ukázáno, téměř nesčíslné množství. Takový slupkový glób je však vlastně jen jediný bod ve velkém světovém prostoru. Představte si nyní zcela mimo onu přenesmírnou velikou slupku aneb pokožku předem zmíněného glóbu přenesmírně rozsáhlý a na všechny strany zcela prázdný prostor, a to do takové dálky, že by někdo, i kdyby byl opatřen nejostřejším okem, neobjevil z celého téměř nekonečně velkého slupkového glóbu již nic jiného než jen mdle třpytící se pramaloučký puntíček, který je ovšem zase jeden slupkový glób. To by pak byla asi míra prostorové vzdálenosti mezi dvěma slupkovými, stejně velikými glóby, které se však pro přenesmírnou vzdálenost scvrkly již na poloviční cestě v jediný, sotva pozorovatelný třpytivý bod. V nekonečně velkém prostoru stvoření je takových slupkových glóbů pro sebejasnější lidský rozum opravdu nesčíslně mnoho a všechny představují podle řádu Boha v celkovém soujemu zcela přesně se vším všudy jednoho člověka. Jak velký musí být tento člověk, je-li již jeden slupkový glób tak nekonečně velký a vzdálenost od jednoho globu ke druhému ještě eon eonů – x větší ?( Glób = lidská buňka ). Avšak také tento člověk jako každý jednotlivý slupkový glób je navenek opatřen jakousi koží, jež je pochopitelně mnohem pevnější než u glóbu a má přesto pro velký celek týž účel jako kůže jednotlivého glóbu. Mimo tohoto světného člověka pokračuje věčně dále všemi směry volný éterický prostor, který tento, Mou vůlí puzený člověk nepochopitelnou vám rychlostí prolétává v kruhu pro vaše pojmy vpravdě nekonečně velkém, a to kvůli výživné látce z přenekonečného moře éteru kterým jaksi jako ryba pluje. Protože ve volném éterickém prostoru není nikde nahoře nebo dole a žádná bytost na té ani na oné straně nemůže nikam padnout, stojí tento člověk v éterickém prostoru právě tak dobře a pevně jako tato Země, slunce a všechny tyto eony eonů sluncí v jednom slupkovém globu. Jeho činným určením je uzrávání všech v něm obsažených velkých Božích myšlenek a představ pro budoucí nejvýš svobodné určení duchovního života.
( Ještě jednou svítí téma o velkém světném člověku a jeho vesmírných orgánech v Lorberově díle „Robert Blum“ v rozšířenější formě:)
. . .Mnohé miliony planetárních sluncí, kolem nichž se planety jako vaše Země pohybují, činí se svým vlastním sluncem ústředním ( C 1) sluneční oblast. C 1 je podle Lorbera stálice Sirius, naše nejjasnější hvězda na nebi. Každé takové ústřední slunce je stále tak velké, že přesahuje tělesný obsah všech je obíhajících sluncí i s planetami a měsíci často stokrát, někdy také i milionkrát, neboť jsou větší i menší sluneční oblasti. Čím je oblast větší, tím větší je také ústřední slunce, aby udržovalo svá vedlejší slunce kvůli vzdálenějším drahám v určitém odstupu. Neboť v jakém poměru se počet a vzdálenost vedlejších sluncí množí, v témž musí zas stoupat objem ústředního slunce, aby zůstalo mistrem všech kolem něho kroužících planetárních sluncí. Mnohé sluneční oblasti dohromady mají zase společné střediskové slunce a razí si dráhy, jím nesené, v neporovnatelně větších kruzích kolem něj. Toto slunce musí být zase přirozeně mnohonásobně větší než všechny jeho slunečné oblasti dohromady, z nichž často mnohé tisíce kolem takového ústředního slunce (C 2 ) krouží. Celek takových slunečních oblastí se společným střediskovým sluncem dávají sluneční vesmír. A zase mají mnohé tisíce slunečních vesmírů jeden ústřední bod: střediskové slunce, které je zase ve stejném poměru mnohotisíckrát větší ve svém objemu než je obíhající sluneční vesmíry. Takové vesmírové střediskové slunce ( C 3 ) je středem slunečního vševesmíru a jeho světlo stoupá ve stejném poměru jako jeho velikost oproti všem slunečním vesmírům jeho oboru. Poměr byste mohli přijmout asi tak : Je-li například planetární slunce ( C 1 ) tak veliké, že jeho průměr čítá bilion pozemských cestovních mílí, pak čítá průměr ústředního slunce sluneční oblasti ( C 2 ) už milionověnásobné, tedy celý trilion pozemských mílí. A střediskové slunce slunečního vševesmíru ( C 3 ) roste pak zase, podle počtu ovládaných slunečních vesmírů milionkrát, někdy dokonce bilionkrát v odpovídajícím poměru velikostí a světla. Jeho průměr může mít pak rozsah i kvadrilion mílí. Slunce toho druhu mají již vlastní světlo ohnivé a nejsou už vhodná pro hmotné bytosti na svých nezměřitelně velkých povrchních plochách. Zato bydlí tím více ohnivých duchů v jejich mohutném ohnivém moři a mají svá panství. Takové slunce sice také obývají tělesní lidé, ale ne jeho nejzevnější povrch, ale spíš vnitřní. Neboť všechna slunce se skládají z více slunečních těles, která jsou uvnitř vnějšího slunce asi tak jako planeta Saturn uvnitř svých prstenů.
Činnost těchto duchů spočívá přirozeně v přípravě co nejčistšího plynu ve velkých podslunečních nádržích, jichž jsou triliony. Tento plyn musí být vždy v přehojnosti po ruce a když je zapálen, dává vlastní světlo takových sluncí. Také na Zemi připravují určití duchové ve vnitřních komorách oheň soptících sopek hořlavý plyn a zapalují jej, když je v dostatečném množství pod tlakem. Plyn se v základu skládá z čistých jednoduchých přírodních duchů, kteří musí projít takovým čištěním v ohnivém postupu, než mohou přejít do určitého bytí. Ale ústřední bod slupkového globu je hlavní a pracentrální slunce ( C 4 ), kolem něhož se pohybují miliony slunečních univers /= slunečních vševesmírů). U duchovně vám zde ukázaného praslunce je to přesně sedm milionů takových univers. Toto Urka zvaná slunce je milionkrát větší než souhrn oněch sedmi milionů slunečních univers. Jeho průměr činí ke dvěma oktilionům pozemských cestovních mílí.Světlo ve své elektromagnetické rychlosti ( za vteřinu 12 000 mílí = 100 000 km) by mělo co činit trilion pozemských roků, a by se dostalo od jednoho pólu tohoto praslunce k pólu druhému. A přece je právě toto slunce nejmenší mezi všemi. Decilion mílí stačí, aby je, viděno s vaší Země, stlačilo na zdánlivý průměr Venuše. Jaké je nyní pole činnosti tamních, pro vás vpravdě obrovských ohnivých duchů takového pracentrálního slunce? Vedle vyrozování stále nových planetárních a střediskových sluncí sahá oblast jeho působnosti až k nejzevnějším hranicím slupkového globu. Jak už bylo řečeno, je každý souhrn slunečních a světových univers, které se v nejvzdálenějších kruzích pohybují kolem svého praslunečního střediska, obklopen pevnou slupkou, kterou nemůže proniknout žádná hmotná bytost. Tato slupka se skládá z vlastní diamantově průsvitné hmoty ( éterická voda ) a je dovnitř nejvýš zrcadlově hladká. Všechno světlo, které vyzařuje z nesčetně mnohých sluncí a žádnou zemí ani sluncem není odráženo, pochytává tato slupka a hází světlo zase do nitra globu zpět. Protože by se ale slupkový obal během času mohl stávat stále matnější a mdlejší na své vnitřní zrcadlové ploše, tak právě z onoho pracentrálního slunce jsou ohnivými duchy s ohromnou mocí stále vymršťovány takové světelné koule. Ty dosahují až zmíněné slupkové plochy a používá se jich tam k čištění křišťálové slupky. Čističi jsou tam k tomu uschopnění mocní duchové, kteří jsou v největším počtu po ruce. Neboť vše, co se přirozeně děje v celé nekonečnosti, vychází z duchů Boha a velkých andělů. Každý slupkový glób má své pevné místo ve velkém světočlověku (jako buňky v lidském těle). Otáčí se však kolem svého pracentrálního slunce jako své vlastní osy, aby se jeho vnější pokožka stále třela se všude stále ji obklopujícím éterem prostoru.Takovým třením se vyrábí potřebné množství elektrického ohně, který se rovná blesku, který slouží jako potrava všem světovým tělesům slupkového glóbu. Souhrn všech slupkových glóbů tvoří velkého světočlověka ( makrokosmos), jehož velké tajemství ještě pojmete. V každém slupkovém glóbu krouží deciliony sluncí, planet, měsíců a komet. Vzdálenost jednoho glóbu od druhého činí, průměrně vzato téměř vždy milión průměrů slupkového glóbu. Pohyb velkého světočlověka je kroužení ve volném éterickém prostoru ( kolem skrytého středu, který odpovídá vůli Božství). Rychlost jeho pohybu v nekonečně velkém kruhu je tak mimořádná, že se v jediném okamžiku dostane o tisíc slupkových vzdáleností dále, přičemž ale potřebuje sto milionů slunečních roků, aby přišel na staré místo. A tak je mocí, moudrostí a řádem v Bohu pečováno, aby také celý světočlověk pro všechny své nervy a vlákna přijímal potřebnou výživu.



S t ř e d n a š e h o s l u p k o v é h o g l ó b u .

Naše čočkovitá Mléčná dráha představuje přes svůj obrovský rozsah teprve jeden stavební kámen slupkového glóbu. Ve smyslu podle Lorbera se musí považovat jen jako sluneční oblast. Měl by tedy Sirius – proti názoru astronomie – jako nejjasnější hvězda na obloze platit jako ústřední slunce naší Mléčné dráhy. Všechny viditelné světové útvary mimo něj (hvězdokupy a mlhoviny) patří k našemu slupkovému glóbu, neboť ze sousedních glóbů nemůže žádné světlo k jiným glóbům proniknout. O pracentrálním slunci Regulus, ústřednímu souhvězdí našeho slunečného globu se všemi jeho lidské pojmy přesahujícími velikostními rozměry nacházíme u Lorbera dále popsané pozoruhodné poukazy : „Znáte souhvězdí Lva s jeho hlavní hvězdou Regulus ? Co je vašemu oku ? Jen třpytivým puntíčkem. A přece je tam, kde se v prostoru vznáší, tak velké světové sluneční těleso, že by blesk měl co činit přes trilion pozemských roků, aby proběhl dráhu od jeho severního pólu k jižnímu. Jeho vlastní jméno je URKA ( ur = světlo, ka = síla) nebo lépe ještě OURIZA ( our = světelný oheň, za = plození). Regulus je počátek tvorby eonkrát eonů sluncí, duše a těžiště v nekonečně rozsáhlé okoženém tvůrčím glóbu, který ale o sobě je jen jedním nervem ve velkém světočlověku.Je pracentrílním sluncem vašeho slupkového glóbu, v němž Země jako malý prášek obíhá své planetární slunce. Jeho pro vaše pojmy nespočitatelná rozsáhlá vzdálenost odtud ho nechala scvrknout na malý bod, třpytivou stálici mezi miliony jinými. Na pracentrálním slunci Regulus lidské bytosti už existovaly dříve ještě, než byla Země od slunce oddělena. Ale tyto lidské bytosti mají jinou dobu života než pozemské. Žije-li takový URKA ( člověk deset URKA roků, tak je už starší než celá tato Země. Z toho lze snadno pochopit, že prvorození tohoto obrovského světového tělesa dobře mohou žít až do této doby. A někteří tam teď narození budou žít tak dlouho, dokud bude stávat tato Země. Toto praslunce je starší než vaše Země o mnoho decilionů pozemských roků, i když Země čítá ve svém stáří také už kvintiliony roků. Ale Boží duch v člověku se může povznést ne jen nad tyto tvůrčí časy, avšak také přes všechny téměř nekonečné rozsáhlé slupkové globy, ano, dokonce nad celého velkého světočlověka.“ ( Z VEJ sv.IV. a „Země a Měsíc“).



P r o b l é m d v o j h v ě z d .


Je ještě zvláštní druh sluncí, který se několikanásobně vyskytuje v každé jednotlivé oblasti sluneční. Jsou to podvojná slunce, která však nejsou centrálními slunci, nýbrž jsou to poněkud vzácnější planetární slunce a jedno z obou je vždy značně větší než jeho průvodce. Obě slunce jsou zřídka od sebe vzdálenější než šesttisíckrát tisíc tisíců hodin přímé cesty. Menší slunce obíhá kolem slunce většího jako velká planeta.
Avšak kolem každého z obou sluncí se nicméně pohybuje náležitý počet menších a větších planet, na menších se obyvatelům dobře daří. Neboť předně nemají téměř nikdy úplnou noc a za druhé nemají nikdy žádnou zvláštní zimu, a to zejména planety menší, které probíhají mezi oběma slunci, a to v době kdy se děje tento průchod. Avšak jsou tu zase planety větší, které opisují kolem obou sluncí velkou eliptickou dráhu.Obyvatelům těchto větších planet se však nedaří tak dobře jako obyvatelům planet menších.
Tato podvojná slunce mají však v každé oblasti sluneční velmi důležité určení, neboť jsou přirozenými pořadateli pohybu ostatních jednoduchých planetárních sluncí a rozdělovateli známé živné látky a jsou rozděleny tak, že na každých 700 – 1000 jednoduchých sluncí připadne jedno takové podvojné slunce. Avšak vše to, co nejjasněji poznáte v Mém království.



Z v l á š t n í p o s t a v e n í Z e m ě v e v e s m í r u .

( K porozumění této kapitole je žádoucí znalost starých odpovídajících učení, která jsou vyjádřena ve výroku hermetického učení tajemství „Jak nahoře, tak i dole“.Podle toho je mikrokosmos člověk podobným obrazem makrokosmického velkého tvůrčího člověka a mezi oběma je podobnost ve všech jejich orgánech a funkcích. V rozsáhlém Lorberově učení se, přirozeně a duchovně často na tuto pravdu poukazuje a jen oněmi inspirovanými oznámeními se tvoří most k duchovnímu pochopení velkého významu naší malé planety. . . ( Z učení Ježíše ve VEJ ).
. . . vizte, jak je v malém každý člověk ke svému tělesně krátkému životu zkušebnímu uspořádán, tak je také odpovídajícím způsobem ve velkých obrysech uspořádán, a uzpůsoben celý velký tvůrčí člověk. Vizte tedy, že právě tento slupkový glób, ve kterém je vaše Země se sluncem a nesčetně mnohými jinými světovými tělesy, se počítá k zařízení srdce ve velkém světočlověku.
Jak je ale srdce tělesného pozemského člověka pro svou funkci zařízeno ? Organismus každého člověka má blízko středu srdce svůj životní nerv : co nejmenší chumáček, z něhož je oživováno celé tělo. Části tohoto srdečně nervového chumáčku jsou zařízeny pro to, aby mohly životní éter z krve a vdechovaného vzduchu tak k sobě přitahovat, že samy veskrz zůstávají činné životně a potom tuto životní sílu mohou sdělovat celému organismu. V lidském srdci jsou dvě velmi malé komůrky, které odpovídají dvěma velkým krevním komorám. Svým zařízením podmiňují život srdce a tím celého těla. První komůrka je kladná ducha a života, druhá, záporná odpovídá hmotě a je jen přijímací nádržkou pro život, který přijímá z kladného pólu. Je tedy právě vaše slunce se svými je obíhajícími planetami kladná životní komůrka velkého světočlověka. A v této komůrce podmiňuje právě Země vlastní duchovní životní látku, co asi nikdy nemůže objevit světský ukazatel.
Já Sám jsem od věčnosti základem všeho života a bytí v srdci nekonečnosti.Já jsem podle Své lásky, moudrosti a řádu ustanovil v tomto stvoření obléci si tělesně lidské, tak jsem toto mohl ve velkém vesmírném člověku uskutečnit přece jen v bodě, který plně odpovídá Mému prabytí, v životním nervu velkého světového srdce. Není sice řečeno, že právě tato Země musela být hlavním kladným bodem v tvůrčím člověku. Mohla by to být také jiná planeta k tomuto slunci přináležející. A skutečně k tomu už kdysi byla určena jiná země. Ale její obyvatelé se chovali mnohem nehodněji než obyvatelé této Země a tak byla ona planeta zavržena a zpustošena i se svými obyvateli ( viz „pohroma v planetární říši“). Protože ale nyní byla vaše planeta od dob Adamových k tomu vyvolena a na její půdě jsem přijal tělesně lidský oděv, zůstane také jako taková až na konec časů řízených duchů ve vší hmotě. Pojali jste, jak určitá nejnepatrnější kladná srdeční komůrka představuje vlastní základní oživující počátek člověka a je už v sobě světlem, pravdou a životem. Právě tak se to také chová s člověkem této Země. Pozemští lidé jsou ve srovnání s lidmi jiných světových těles nejvýš nepatrní, zastření, temní, malí a bezmocní. Duchům jiných světů jsou jakoby neznámí a v základě se sami neznají. Ale ve své skryté životní hloubce jsou ze Mne základním životním bodem celého velkého tvůrčího člověka. Proto mohou vyvinout co nejvyšší životní schopnosti, které jsou u lidí jiných zemí jen ve velmi jednostranném a podřízeném stupni. Jak ale člověk celé své duchovní vzdělávání přijímá jen ze života své srdeční komůrky, stejným způsobem dostávají lidí jiných světů jim určené vzdělávání také jen ze srdeční komůrky velkého tvůrčího člověka. Neboť jiná světová tělesa se svými lidmi, slupkové glóby se svými slunečními vesmíry a obyvateli se chovají k této Zemi a jejímu lidstvu jako jiné tělesné a duševní části ke kladnému srdečně oživujícímu nervu, ze kterého všechen základní život vychází. Při všech nesčetně mnohých předtvořeních, která představují všechna pravelkého světočlověka. Jsem se na žádném světovém tělese nezahalil v maso podle Své vůle, ale spojoval Jsem se s jejich lidskými tvory jen nejčistšími andělskými duchy.Jen toto tvůrčí období má pro vás ještě nepoznatelnou přednost, že je v celé velké nekonečnosti jediné, ve kterém jsem Já jako tvůrce všech světů úplně oblékl lidskou tělesnou přirozenost. V celém velkém tvůrčím člověku Jsem si vyvolil tento slupkový glób, v němž oblast ústředních slunečních vše-vesmírů Siria a ze dvou set milionů ji obíhajících sluncí právě toto vaše, ze zemských těles je obíhajících právě vaši Zemi, abych se na ní Sám stal člověkem. Zde Jsem vzal pro hlavní oživující střed Svého Božího Bytí maso hmoty, abych Se vám, Svým dětem ukázal jako pohledný a makavý Otec a ze Svých úst a srdce vás vyučoval pravé lásce Boží a moudrosti. Zde Si chci vychovávat pro všechny budoucí časy A VĚČNOSTI ÚPLNĚ PODOBNÉ DĚTI, KTERÉ BUDOU JEDNOU SPOLEČNĚ SE MNOU OVLÁDAT CELOU NEKONEČNOST.“ ( To je pravý smysl tvůrčí verse Mojžíše o člověku jako obrazu k podobenství Boha a jeho koruny stvoření).



C o j e „ V e l k ý s v ě t o č l o v ě k ? „

( K pojmu slupkový glób přistupuje ještě v Lorberově tvůrčím učení ono o velkém světočlověku nebo tvůrčím či vesmírném člověku. Odhalením, že hmotný vesmír ve své celosti má podobu člověka, se dokončuje duchovní pohled vesmíru. Astronomie se svými omezenými možnostmi nebude moci asi nikdy potvrdit tuto skutečnost. Avšak Lorber potvrzuje a rozšiřuje tím prastaré duchovní učení, které mluví o shodě kosmu jako makrokosmu s mikrokosmem člověkem. Další výňatky jsou z různých Lorberových děl a jsou tu shrnuty v celek. K doplňujícímu porozumění jsou připojeny projevy Gottfrieda Mayerhofera, který v roce 1871 vnitřním slovem rovněž přijal diktát o těchto tvůrčích tajemstvích.
„Zde chceme vysvětlit to „Proč hmotného světočlověka“,který, oděn hustou éterickou pokožkou,představuje Omezené v Neomezeném. Viz, jak s myšlenkovou rychlostí vykonává svůj let v nezměřitelném prostoru kolem jemu samému neznámého středu. Viz, jak všemi svými orgány, nesčetnými slupkovými glóby z věčného praéteru přijímá všechno života schopné a opotřebované éteru zase odevzdává. Jeho tvar a podoba se rovná člověku. Proč má ale tento tvar ? Lidskou podobu jako Svou vlastní božskou Jsem ustanovil jako základní typ v celém stvoření. Podle toho jsou také stvořeny všechny bytosti od nejmenšího zvířecího světa až k člověku, poněvadž postupně a ponenáhlu vyvíjejí tuto postavu. Všechny nesou alespoň v jedné nebo jiné části jako základní představu náznaky základních tvarů lidského těla na sobě. Podle své vlastnosti a způsobu života postupují ke stálé dokonalejším tvarům až jako ke konci vývojových stupňů k vrcholnému bodu, k lidskému tělesnému tvaru. Když jsem přemýšlel a tvořil hmotný svět v celém jeho obsahu, rozsahu a oboru, tu byla určena jeho budoucí samostatnost a sebe-udržování. Abych toto zřídil, musel jsem každé bytosti kromě vnější stránky propůjčit i vnitřní organizaci, která mohla tyto podmínky splňovat. Co se tu dělo v Malém, vidíš také v Největším, kde tu krouží tvůrčí člověk v rozměrech, které jsou pochopitelné jen vysokému duchu. Také v něm tepe srdce, které všechno určuje a své životní síly vyhání až do nejzazších slunečních soustav. Také on má plíce, aby proměňovaly éterické podstaty jako lidský vzduch ve své vlastní potřebné prvky. Má také všechny orgány jako vy a v těchto orgánech žijí rovněž bytosti jako v orgánech vašich těl. Tělo je také světem živého bytí, které je vašim očím neviditelné. Podobně jako u vašeho těla tvoří ve velkém světočlověku všechny orgány dohromady celek : Všude vládne týž řád jako v lidském organismu. Bytosti, které žijí v odpovídajícím orgánu ledvin nebo plic velkého světočlověka, se nemohou utvářet jako srdce nebo játra. Jsou šťastné ve svém bytí a bez přání tam očekávají své proměnění, aby jako všechny stvořené bytosti po odložení svého těla byly přesazeny v podobné orgány duchovního velkočlověka nebo už ve světočlověku v ušlechtilejších orgánech postoupily dále ve svém určení. Všechny orgány světočlověka vykonávají stejné úkony jako se děje v lidském těle. Zde žena srdce s novými životními silami obtěžkanou krev soustavou tepen a žil. Tam je velká sluneční soustava, která se rovná srdci, vyzbrojena prostředky, aby z éteru vzatý nový životní počátek sdělovala všem jiným částem hmotného světočlověka a tak jeho trvání zajišťovala. Plíce, jiné sluneční a planetární soustavy různého uzpůsobení, přijímají opotřebované z krve světočlověka, Vdechováním nezměřitelného éteru proměňují také opotřebované opět v živoucí a výdechem vyrážejí nepotřebné do dalekého éterického prostoru.
Velké a malé průduchy, kanály, lidským tělem probíhající jako tepenné, žilní a vlásečnicové nádržky, jsou tam zastoupeny podřízenými soustavami a kometami. Zvláště komety jsou nosiči světla života. Jsou zaměstnány vlastním utvářením, svými drahami, do dálek se táhnoucími, vynášejí životní látku až je vnější pokožce každého slupkového globu a vyžité buď samy stravují nebo zpět dopravují k odpovídajícímu orgánu slunečního vesmíru. Protože téměř nepodléhají přitažlivé síle, nutí planety, aby obíhaly kolem sluncí v krátkých drahách.Kometu nezadržuje nic od plnění jejího úkolu,dokud se nestane těžší a hustší a svůj běh zkrátí. Jako obíhající planeta se pak připojí k slunci, kde projde novým vývojovým obdobím, které ji uschopní řešit vyšší úkoly. Mozek velkého tvůrčího člověka uchopuje duchovní záření a odevzdává je ve svých orgánech žijícím bytostem, které je nervy jako duchovními vodiči rozšiřují do jiných slunečních vesmírů. Oko vyhlíží do dálky nekonečnosti, z dálky vidí cíl a sděluje to světovému mozku. Je to zprostředkovatel vnějšího k vnitřnímu a dojmy sděluje mozkem v celém organismu žijícím bytostem. Ve světovém oku se láme sedm barev v děj, projev světla a vidění. Tam v oněch shvězděních se tyto barvy rozdělují v celé světové soustavy, které jsou vždy zastoupeny jinou barvou. Tam ve velkém světočlověku jsou slunce různých barev duhy. Tamní lidé jsou utvářeni v odpovídající barvě. Tam jsou zázraky ve velikosti a síle, o čemž vy, pozemští lidé, nemůžete míti ani potuchy.
Světové ucho vnímá velké harmonie sfér a oblažuje jimi duchovní obyvatelé svého orgánu. Co v oku způsobuje světlo, nahrazuje v tomto slunečním souboru tón. A jako je v lidském organismu vždy jeden spojen s druhým, tak je to i ve světočlověku, kde se duchovní požitek v jednom orgánu sděluje hmatatelně druhému. V orgánu tohoto ucha jsou harmonie a její zákony tak rozšířené a dokonalé, že váš druh hudby nevydrží nejmenší porovnání.
V mozkovém souhrnu s jeho velkými ústředními slunečnímu vesmíry je všechno světlo a moudrost. Tam vidí a rozumí duchovní obyvatel celého světočlověka, zná jeho poslání a zná tak i Mě jako největšího ducha. Jak je v lidském mozku fosfor, tak je tam v této soustavě všechno světlem, a to tak, že tam stín počítají k neznámým věcem. V srdci, sídle života se všechno pohybuje a pohání velkou světovou mašinérii. Nejkrásnější a nejvznešenější pocity blaženosti tam setrvávají. Všechno zná Mou lásku a ví o svých úkolech. Zvláště malý podněcující pohybový nerv světového srdce je také místem, kde nedaleko od něj má místo vaše malá sluneční soustava. Všechny jiné orgány i vyměšování a plození, jsou tam odpovídajícím způsobem určeny k takovým účelům, jaké jsou jejich činností v lidském těle. Podobnosti obyvatelů těchto nezměřitelných světů jsou tak rozmanité jako samy jejich orgány. Abych vám je učinil pochopitelnými a pojímatelnými, byla by to zbytečná námaha. Nekonečný Bůh může jen nekonečně tvořit. Nežádejte tedy popis světových oblastí a jejich obyvatelů, kde by nestačil žádný popis vylíčit zázrak i jen nejmenšího světa. Takové jednotlivosti mohou pochopit jen duchovní oči a myšlenky. Dokud žijete v pozemském obalu, je toto porozumění nemožné, ale na onom světě s vystupňovanou duchovní silou vidění to snáze pochopíte. Ať vám postačí, že všude, kam by dosáhly vaše myšlenky, byste mohli zjistit lidskou postavu jak jen jedině vládnoucí tvar. A pomyslete při tom, čím vy sami vzhledem k nervovému souhrnu světového srdce máte být : pohybujícím hnacím pérem Mého celého hmotného tvoření. Činnost velkého světočlověka byste si ale přece nemuseli myslet tak jako činnosti ve svém těle, ale v odpovídajících podobnostech. Tam vyjadřují celé sluneční soustavy svým počtem, způsobilostí a postavením to, co ten či onen orgán v lidském těle vzhledem k celku má vykonat. Tak je například slezina elektrický sporák, kde se krev po svém malém oběhu zase znovu oživuje. Také ve velkém tvůrčím člověku je odpovídající sluneční vesmír se svými tisícerobásobnými slunci a planetami jen životním rozdělovačem pro mnohé blízko a na něm závislé světy. Tyto rozdělují pak zase svůj přebytek síly a světla milionově vzdálenými světelnými prostory jiným sluncím a světům. Jejich magneticko – elektrické vyzařování dává zase podnět k tisícero různým postupům a tak dále, až všechno vykoná svůj oběh a opotřebované prostřednictvím vylučovacích orgánů zase odevzdá zpět éteru. Toto je udržovací postup velkého světočlověka, který svým rychlým pohybem v nekonečném prostoru prostřednictvím tření probouzí v éteru ležící životní prvky a pak je biliony sacích orgánů, které se rovnají pórům lidské kůže, předává vnitřním orgánům. Tak život probouzející a dávající prchá velký tvůrčí člověk v prostoru bez hranic eony dob dále, až se také někdy vnitřně a zevně opotřebuje a půjde vstříc svému zániku. Potom bude jako lidské tělo rozložen v jiné prvky. Jiné vesmírní výrobky se vytvoří z jeho zbytků, které povedou k novým výtvorům. Hmota, ze které je stvořen, se bude muset rozdělit : duchovní v ní se stane duchovním a hmotné vejde do hmotných spojení. Každé pro sebe pak zase nastoupí do nového kruhu vývoje a bude se zase organizovat ve tvaru lidského těla. Tak vychází z konce nynějšího světočlověka jiný, který se skládá z jemnějších duchovních prvků a bude zase novým světočlověkem. Ale průběhem zduchovňování budou všichni jeho obyvatelé a živé bytosti stále duchovnější přirozenosti. Čím byli v těle jako vůdci celku vázáni – duše a duch, to bude ve světočlověku popud, který všechno hmotně stvořené požene k rozpouštění a všechno duchovní ke stále vyššímu zduchovňování.
Tak to jde pořád v nekonečných dobách, kde miliony roků tvoří nejmenší úsek. Ze všeho toho vznikání a zanikání se vyvíjí ve hmotě vázané k vyšším duchovním stupňům. Zjemňuje se od stupně ke stupni, stává se čistší, duchovnější, božštější, až bude moci přejít do nekonečněkrát většího duchovního světočlověka, kde začne nový stupňový žebřík, který povede nahoru ke Mně a Mé věčné říše nebí.“



K d o j e s v ě t o č l o v ě k .

(Pán): Když jsem otevřel vaše duchovní oko, spatřili jste velkého tvůrčího člověka jako úplnou lidskou postavu . Kolena jsou trochu dopředu ohnutá, ruce visí nečinně dolů. Hlava s dlouhými vlasy je jakoby truchlícího- dopředu schýlená, nakloněná, hledící do bezedných hloubek propasti. Ledví jsou nuzně pokryta roztrhaně vypadající zástěrou a celá postava dělá žalostný dojem. Tento obraz představuje podle Mého věčného řádu obrazně vesmír. Ukázaným způsobem nebyl nikým kromě Mne v pravé skutečnosti nahlédnutý. Ohromná postava, jež se ukazuje, že naplňuje všechny hloubky nekonečného prostoru, sestává ze samých třpytících se puntíčků, která se objevují jako zrníčka písku na sobě hustě nasypaná. Počet těchto lesklých bodů je zjevně nekonečný nebo alespoň takový, jaký si žádný stvořený člověk nemůže představit. V tomto obrazu velkého světočlověka je každý z těchto třpytivých puntíčků ,hmotně pozorováno, celým slupkovým globem, plným sluncí a světů a přece každý jen sotva nervovou bradavičkou svého celkového bytí.

Z vnějšího celkového života tohoto velkočlověka se nic neodhaluje : jeví se vám jen jako fosforový obraz, přidechnutý všemocí Tvůrce na nekonečnou oblohu. A když se tento člověk ve své celé velikosti jako život pociťuje, skládá se proto skutečně jen z jednoho neděleného života ? Ó ne, tento velký světočlověk žije velmi mnohonásobným životem. Neboť všechny slupkové glóby se svými ústředními slunci a podřízenými světovými soustavami jsou přece tělesné části a orgány, které pro sebe, právě tak jako každý jejich obyvatel v sobě skrývají uzavřený život. Kdo je tedy tento tvůrčí člověk, viděn ve světle ducha ? Pochopte všichni velké tajemství. Onen člověk ve své celé postavě je zpevnělý duševní oděv prastvořeného ducha, kterého písmo nazývá LUCIFER, světlonoš, Sice je jeho duch po jeho pádu ještě stále v plném držení svého sebevědomí, ale ne už v držení své prasíly. Je chycen hmotou a souzen ve všech svých částech. Má jen jednu stále volnou cestu Mému otcovskému srdci. Pro každou jinou je tak dobře jako mrtvý a nemůže pohnout žádnou nohou ani rukou kamkoli dále ani o šíři vlasu. To však, co se vám zjevilo jako třpytící se písková zrníčka, jsou samé slupkové globy. V Každém z nich jsou decilionkrát deciliony sluncí a k tomu ještě milionkrát více planet, měsíců a komet. Vzdálenost jednoho globu od druhého je průměrně téměř stále milion průměrů takového globu. Že se zde v obraze objevují těsně na sebe přiřazeny, způsobuje velká vzdálenost, ze které postavu pozorujete. Pro pozemské oko se hvězdné nebe rovná klenuté ploše, která je poseta hustě na sobě seřazenými hvězdnými skupinami, zatím co ve skutečnosti často dvě zdánlivě těsně vedle sebe stojící a vlastně za sebou se nacházející hvězdy mohou být od sebe vzdáleny více trilionů mílí. Že je ale teď tento duch v samé takové pevné globy rozdělen, to je jeho vlastní soud. Jeho život, který tímto byl rozdělen téměř v nekonečně uzavřené části, není už celkem, ale jen nejvýš rozděleným. Neboť jen uvnitř každého glóbu je život, mimo něj žádný jiný než Můj Mé věčně neměnitelné Boží vůle. Každý slupkový glób stojí pevně a nemůže svůj stávající poměr vůči sousedním glóbům ani v nejmenším měnit. Co nejspodněji v malém levém malíčku světočlověka spatřujete trochu načervenalý malý třpytící se bod. To je právě onen glób, ve kterém se nachází vaše Země uvnitř své velké sluneční oblasti. A jen na tento bod je nyní celý duchovní život onoho největšího prastvořeného ducha vyhnán. Chce-li se tam pokořit a jako ztracený syn ke Mně se opět vrátit, tu má být jeho někdejší praživot zase uvolněn a velký světočlověk by byl zase provanut nejsvobodnějším životem. Chce-li ale tento praduch Mé tvorby ve svém povýšeném proti-řádu setrvávat, může v něm pro věčnost zůstávat nebo aspoň tak dlouho, dokud se celá hmota nerozpustí v nový duševní a duchovní život. Stejně jak vy jako pozemští lidé budete ještě nesčetně mnozí duchové z hmotného světočlověka osvobozeni vycházet, a to tak dlouho, až všechno v něm souzené a zajaté přejde do nejsvobodnějšího duchovního života. Jak byste ale mohli změřit počet roků, které uplynou až do rozpuštění celého světočlověka. Oběžná doba tohoto slunce kolem ústředního slunce Siria činí přibližně 28 000 pozemských roků, což je tedy sluneční rok. Pro mnohost takových již proběhlých slunečních roků nemáte ve svém počtu věru žádné číslo. Tím méně by se ještě našlo číslo pro to, jak často musí ještě svůj oběh opakovat až do svého rozpuštění : eonkrát eony by se mohly považovat ještě skoro za nic. Čím je ale stáří planetárního slunce proti ústřednímu slunci slunečních oblastí ? Které tu stálo nekonečně dlouho dříve? Čím je zase tato stávající doba proti ústřednímu slunci slunečních vesmírů a její trvání k nejvýš vyššímu ústřednímu slunci. A jak téměř vůbec ničím sama doba tohoto slunce vůči onomu praústřednímu slunci ve slupkovém glóbu, které je v základu praprvní matkou všech svých slunečních a světových dětí. Kolik slunečních oblastí už z něj vzešlo a ty už byly dávno rozpuštěny. A kolik jich už před nemyslitelně dlouhými dobami na jejich místo nastoupilo a v nejvzdálenějších časových obdobích ještě vznikne ? Ale i toto pracentrální slunce URKA / Regulus bude jednou rozpuštěno, až všechna jiná slunce po nekonečně dlouhých dobách dojdou ke svému konci. Ale ještě dlouho potom nikoli velký světočlověk. Neboť jako se děje stárnutí a odumírání postupně a pomalu u člověka, tak je to i u tvůrčího člověka. Až jednou vaše Země po nemyslitelně mnohých letech odevzdá všechny své zajaté duchy, tu bude sama proměněna v duchovní ve světelném moři slunce. Také jiné planety bez světla jako Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn a ještě mnohé jiné, které patří k vašemu slunci a se svými nesčetnými kometami ( ty se stanou později také planetami s lidmi ), všechny tyto budou po eonech pozemských roků v slunci rozpuštěny. Tak pokračuje toto rozpouštění od jednoho slunce k nejblíže vyššímu střednímu a ústřednímu slunci eony ( decilionkrát deciliony ) svých malých pozemských roků dále, až konečně všechno dojde k rozpuštění v jediném pracentrálním slunci, jehož tělesná velikost je pro vaše pojetí nezměřitelná. Kde ale bude ono samo své hmoty zproštěno? V ohni Mé vůle. Z tohoto postupného rozpouštění nastoupí pak zpětně všechna světová tělesa do svých dřívějších řádů a určení a duchovně budou věčně v nich zůstávat ve vší své nádheře, velikosti a zázračnosti. Přes takové dlouhé časové období, pro vás nepochopitelné, u velkého světočlověka jednou jeho hmotné bytí skončí. Tak bude zase uzavřeno jedno tvůrčí období, načež se přikročí k jinému novému tvoření v nekonečně odlehlé oblasti prostoru. „ / z VEJ, „Robert Blum“ a „Dvanáct hodin“/.



P r o m ě n a k n e b e s k é m u d u c h o v n í m u č l o v ě k u .

/ Zatím co velký světočlověk ztělesňuje bytí hmotného vesmíru, ve kterém duševní stupně padlého praducha Lucifera ( Satany ) docházejí k očišťování průchodem všemi přírodními říšemi, nebeský člověk ( duchovní člověk ) představuje konec tvorby : Uvolnění všeho ve hmotě upevněného, rozpuštění všeho utvářeného, co pochází duševně od Lucifera a duchovním znovuzrozením člověka nachází opětovné spojení s Bohem.( Tu je podáno nejprve sdělení z 2. dílu G. Mayerhofera a pak následují výtahy z děl Jakoba Lorbera ).

( Pán ) : … Úsilí ve hmotě vázané duchovní moci trvá tak dlouho, dokud všechno ve hmotě upevněné není zas uvolněno. Když se ve velkém světočlověku vyžily světové soustavy, odpovídající lidským orgánům a vše živoucí, schopné přijetí světla a tepla, prchlo, zůstává jen zbytek jako tvrdý kámen. Nastal-li tento stav, je Mou mocnou vůlí velký světočlověk rozpuštěn. Z toho zase vychází nový krásnější svět jako fénix podle staré světské pověsti, svět duchovní, který obsahuje vše, co měl dřívější světočlověk : všechny své orgány a funkce, ale jemnější a produchovnělejší. Nové postupné tvoření začíná. Život a teplo se vlává zase do nově si života vědomého světočlověka. Začíná nový životní běh ve kterém už smrt a rušení nemusí sloužit jako základní počátek k podkladu nové tvorby.
Jen jemný přechod od jednoho stupně k druhému označuje postup vpřed, kde hmotné přestává a duchovní svět bere svůj počátek. Tam začíná život ve velkém duchovním člověku, tam se nyní pohybuje zduchovnělý světočlověk kolem Mého v nejhlubším zázemí zářícího ústředního slunce, srdce celého duchovního světa. Nasává už éterické, ale duchovní a zduchovňuje tak své nitro, které si tak postupně přetváří ve své zvláštnosti odpovídající orgány převelkého duchovního světočlověka. Když se tento rovněž v nekonečně vzdálených prostorech dále pohybuje, přijímá z obklopujícího jemnějšího duchovního éteru ( dechu Boha ) své vlastní životní začátky a tak zdůvodňuje věčný postup, proměňování, nové utváření a nové obšťastňování duchů na těchto světech žijících.

Ve velkém duchovním člověku je životní účel všech stvořených duchů, aby vedli dosud méně schopné, aby jejich oblast zdokonalovali a jejich duše přiváděli stále blíž ke Mně. A viz, když jsem velký duchovní svět se svou nezměřitelnou rozlohou stvořil, tu jsem vystavil největšího ducha, zrozeného ze Mne, jako moudrost z lásky, ze sebe ven do dalekého tvoření. Přenesl jsem mu všechny duchovní světy, uschopnil ho k působení a tvoření a pojmenoval ho Luciferem nebo Satanou v nebeské oblastní řeči. Ale své ohromné moci si vědom, jeho sebeláska ho zaslepila a svedl miliony duchovních vojsk k odklonu ode Mne, původu všeho života. A tak byl tento praduch z věčné říše duchovního člověka, z Mé nebeské říše vyhnán, protože mu tam v nebeské říši panující řád lásky a míru nebyl vhod. Prchl daleko ven do nekonečnosti. Aby ale přes svůj protiklad ke Mně musel naplnit Můj tvůrčí plán, stvořil jsem hmotný svět z podstaty jeho a jeho duchů. Oděl Jsem ho a jeho příslušníky do školícího místa hmoty, aby očištěn, když ne jako celek, tak přece v malých duševních částech rozpuštěn, mohl zase přijít ke Mně. Jeho duch sám s tím, co mu po zhmotnění jeho duševních sil zůstalo, je teď zahnán na vaší Zemi jako ono světové těleso, kde Jsem už před eony roků určil vykonat velké vykupitelské dílo pro všechny lidi a duchy Sám.
Ve velkém duchovním tvůrčím člověku se stále dále hýbe činné organizování a tvoření. Tam žijí duchové rovněž ve všech orgánech hmotného světočlověka v odpovídajících nebích. Ale je tam všechno jinak než v prvním tvůrčím člověku : Co je v tomto vyjádřeno ve tvaru hmoty, žije a trvá tam v duchovním. Tam je nejhrubší hmota světlo a nejjemnější čistý duch. V Mém duchovně-tvůrčím člověku jsou hlavní podstatou láska a moudrost, čím jsou u světočlověka světlo a teplo a u pozemského člověka krev a vzduch. Láska jako světlo jako krev v lidském těle, protahuje tepny duchovního nebeského člověka, rozšiřujíc všude blaho, požehnání a život.
Moudrost osvětluje Mé zázraky bádajícímu duchu. Na co jasně pohlížejí Mí nejvyšší andělé a duchové ve velkém nebeském člověku, to jen tuší sluneční a světoví obyvatelé hmotného světočlověka a bádající to hledají v duchovních silách přírody. Ve světočlověku jsou nesčetní duchové a lidé, kteří čekají na vysvobození. Ti jdou vstříc proměňujícímu postupu k duchovní říši. Ale v duchovním nebeském člověku, na oné straně hraničních kamenů smrti je blaženost a věčná výměna všeho stvořeného. Tam vládne jen láska s moudrostí a tam užívají dokonalí duchové jako Boží děti teprve onoho blaženého života, který je připraven všem, kdo žijí a jsou činní podle učení věčného tvůrčího řádu.
( Z “Tajemství tvorby“).

( Pán ) : Co se má stát s hmotnou živnou půdou, když se všechen inteligentní život z ní uvolní ? Má jako jistého druhu vypálená škvára beze všeho dalšího určení kroužit snad jako úplně mrtvá v nekonečném prostoru ? Nebo by mohla být něčím v oblastech žijících a dokonalých duchů ? Abychom ale mluvili o určení, musíme přece mluvit o duchovně věčně trvajícím, neboť hmotně – věčné určení nemůže nikde nikdy být. Každá hmota jako prostorově a časově pro sebe uzavřené omezení je pomíjející. Když splnila své určení odpovídajícím způsobem ve vývojovém období a posloužila vyššímu životnímu účelu a je při tom jako nepotřebná nádoba zpuchřelá a děravá, co se má pak ještě stát z takové pemzy ? Co se ale jednou stane s hmotnou Zemí, to nemine ani pracentrální slunce: Všechna hmotná světová tělesa budou rozpuštěna a z nich se přetvoří duchovní světová tělesa k obývání nejsvobodnějších blažených duchovních bytostí. Taková světová tělesa ale nebudou obývána zevně, ale spíše vnitřně ve všech životních chrámech, odpovídajících dřívějším organicky hmotným tvarům. Tu lidé jako dokonalí duchové teprve úplně poznají vnitřní uspořádanost světů, které je kdysi nosily. A ve velké radosti se budou obdivovat velmi důmyslnému zařízení nejmenších jakož i největších orgánů. Samozřejmě si nesmíte představit rozpuštění velkého světočlověka a jeho proměnu v duchovního nebeského člověka tak, jako by se to už mohlo stát v blízké budoucnosti. Kdybyste vzali pro každé zrníčko písku, kolik jich Země má, jeden pozemský rok, sotva by to stačilo pro dobu hmotného trvání Země, nemluvě o nezměřitelně delším trvání všech sluncí se začátkem vašeho planetárního slunce až k praslunci slupkového glóbu, které ještě vyrozují celá vojska slunečních těles. Ale i přes jejich eony dlouhé světové trvání uběhne jednou jejich doba a tím bude uzavřeno jedno tvůrčí období. Velké je vše, co jste nyní pojali a nahlédli, jen pro mladé ještě obyvatele Mé věčné říše. Budou-li ale někdy se svým nejvnitřnějším životem, který je Má láska v nich, důvěrnější, pak se jim objeví zcela malé to, co náleží souzené hmotě. To nejmenší ale, co v sobě skrývá sílu Boha a život, je větší než celá velká nekonečnost mrtvá. A tak tedy vzhlížejte k velkému nebeskému člověku druhé tvorby. Vidíte ho jako nekonečně velkého člověka, oblitého nejmírnějším, mile zářícím světlem. Z krajiny srdce proniká mocné světlo, které vyvolává v oku pocit velmi oblažující. Pod levou nohou tohoto nebeského člověka lze vidět zcela malou lidskou postavu v postavení polo ležícím a je obklopena matně červenavým leskem. Tu máte první a druhou tvorbu v jednom obrazu, neboť malá postava pod nohou vám představuje známého velkého světočlověka. Ale velký světelný člověk je nová duchovní tvorba : Nové nebe a nová Země, která už není v nejmenším malíčku nohy, jak to je u hmotného tvůrčího člověka, ale v srdečním středu této nové tvorby. Mocné světlo z krajiny srdce pochází z nové Země, která zůstane obydlím Mé lásky a všech Mých dětí. Pozorujeme-li tohoto převelikého člověka, plného nejjasnějšího světla, přesněji, snadno objevíte, že se také skládá z nesčetně mnohých nejnádhernějších hvězd – jeho oděv i celé jeho tělo. Z těchto hvězd je každá nepočitatelně mnohem větší než celý dříve ukázaný světočlověk se všemi svými slupkovými glóby, ve kterých přece všude krouží velmi mnohé deciliony sluncí a světů. Neboť tyto hvězdy jsou sdružení nejblaženějších duchovních lidí, z nichž každý nejmenší je tisíckrát větší a mocnější než onen první člověk, jehož obraz zde ve správném poměru k tomuto druhému nebeskému člověku spatřujeme pod malíčkem nohy jako zkrouceného červíčka. Je proti skutečné velikosti tohoto druhého člověka sotva tím, co tu je zrníčkem písku proti velikosti celého člověka slupkového glóbu. Tento druhý nebeský člověk ale v základu základů představuje Mne samého v Mém tvůrčím působení. Dále vidíte, že také tvar tohoto nebeského člověka musí mít nutně nějaké omezení, jinak byste nemohli vidět žádného člověka. Co ale vidíte nad tento tvar, který je ve všech svých částech čistý život ? Vidíte světlo a světlo, kam vaše duchovní oko sahá. To vše je Můj duch, Má moc, Má láska. V nich najdou ještě myriády, nesčetné myriády takových velkolidí nejprostrannější místo, neboť Můj nekonečný duch může tvořit jen nekonečné. A zase ukazuje obraz dokonalého lidského ducha v Mé nové říši a je zde ve správném poměru k prvnímu tvůrčímu člověku znázorněn. Ukazuje úplnou míru člověka ( podobnost k Bohu ), která je nekonečně vznešenější než celý vám dříve ukázaný vesmír v postavě ztraceného syna, neboť padlý duch Lucifer se nevrátí zase jako celek. Kdyby to bylo možné, nikdy by se nekonalo hmotné tvoření. V Každém jednotlivém člověku, který je v duchu znovuzrozen slovem a vykoupením ( spasením ), se vrací tento ztracený zpět do otcovského domu věčného.

Vpravdě, každý lidský duch, který se stal jedno se Mnou, je nekonečněkrát víc než praduch Lucifer kdysi byl ve své vám nepochopitelné velikosti. Žádný stvořený duch nepostihne celost nebeského člověka, vůči jehož velikosti se chová první tvůrčí člověk jako triliontá část vůči celému velkému světočlověku. Nebeský vesmír je tak nekonečný, že všechny ty nesčetné miliardy slupkových glóbů prvního tvůrčího člověka by měly dostatek prostoru v cévě vlásku nebeského duchovního člověka, že by se tam mohly volně pohybovat. Kolik jednotlivých životů musí pak mít tento člověk už v nejmenších částech svých orgánů, kolik teprve ve svém srdci a kolik ve svém celém tělesném bytí. A přece myslí tento nebeský člověk jen jako pro sebe stávající člověk, zatím co přece v něm přenesmírné miliardy nejdokonalejších andělů a duchů uzavřených pro sebe žijí a myslí jako celý velkočlověk. V něm jsou ještě jiné poměry, podle kterých úplně stejně smýšlející a stejně milující tvoří jistého druhu sdružení, které pro sebe vzato, tvoří zase dokonalého člověka. Také tento může právě tak pro sebe myslet a cítit jako by byl ne jen dílčím orgánem velkého nebeského člověka, ale jednotlivě pro sebe tu stojícím člověkem. Ano, řeknu vám ještě k tomu : V Mé nekonečnosti je ještě více takových nebí a každé pro sebe je dokonalým člověkem. Všechna tato nebe dohromady tvoří člověka takové nekonečnosti, že o něm kromě Mne jediného nemůže nikdo myslet ani ho pociťovat. V základu je to samo Mé tělo nebo Bůh ve své nekonečnosti a který tu sebe Sama a Svou vesmírnou jednotu co nejjasněji promýšlí a cítí. “ ( Z VEJ, „Robert Blum “a “ Dvanáct hodin“ ).



D o s l o v .

Jaký nový, vše pozemské myšlení překonávající obraz, který tento pohled ve vesmíru zjevuje. Opakuje velitelsky Kristovo vyzvání lidstvu :
Měňte se. Učte se měnit myšlení. Nebo ještě lépe: Učte se nad pozemsky zajatý rozum povznést se s rozmachem ducha v říši věčného. Osvobozující čin, který vede člověka z tísně jeho látkou vázaného vědění do nekonečných dálek božího tvůrčího ducha, jehož utváření jsou plně nádher a zázraků.
Kde astronomie a fyzika oznamují jen prázdno světaprostoru a matematika se oddává jen prázdným definicím, tam se odhaluje vnitřnímu oku vesmír jako duchovní tvůrčí útvar, jehož prostor dýchá až do nejvzdálenějších dálav silně tepající život. Už astronomie probouzí zbožnost a úctu před velikostí vesmíru a harmonie jeho hvězdných drah. Ale astronomické údaje, sahající do říše nezměřitelného představují sotva něco v poli duchovního pohledu. Jak může být pochopeno nekonečné konečnými prostředky ?
Před Bohem tvoří atom jako pracentrální slunce, nejmenší jakož i největší nedělitelnou jednotu. Před Bohem jsou ne jen tisíce roků, jak obrazně učí Bible, ale biliony světelných roků jen tvůrčím dnem a ten zas jen okamžikem věčnosti. A velký světočlověk je Mu jen bodem v myšlenkovém prostoru a ten je zas jen okamžikem věčnosti. A velký světočlověk je Mu jen bodem v myšlenkovém prostoru Jeho tvůrčího útvaru. Proč ale nepůsobí onen zjevený obraz ducha se svými nepochopitelnými rozměry záhubně na člověka, který by si přece musel být vědom své ztracenosti uprostřed světových soustav bez počtu a hranic ?
Odpověď je ve velkém tajemství samého tvůrčího člověka, jehož odhalení se vztahuje také k mikrokosmu, člověku, ano, činí ho dokonce ústředním bodem celého tvůrčího plánu. Tento duchovní pohled vesmíru vrhá teprve objasňující světlo na tmavé biblické slovo Genese, podle kterého byl člověk stvořen k obrazu Boha a ke koruně tvorby. A tak dává ohromné učení o velkém světočlověku a jeho konečné cestě eony také našemu pomíjejícímu pozemskému životu teprve smysl a směr k cíli. Neboť dává tušit celé velikosti, které jako zárodek skrytě odpočívají v člověku, této tvůrčí představě lásky Boha. A jednou se zjeví v slávě svého dokonání. Ještě stojí pozemské lidstvo na počátku svého duchovního vývoje. Jen někteří průkopníci předběhli. Hodnoty kultur se mění od období k jinému období. Nyní doznívající věk ryb, na jehož počátku se zrodilo křesťanství,nepřinesl ještě splnění svého nejhlubšího bytostného jádra,myšlenky vysvobození, vykoupení. Jen intelekt se vyvinul ke stupni, který dává tušit, co může pravý duch, jehož odlesk intelekt jen slabě zrcadlí a tím přesto přináší výkony, které právě ve vědě a technice představují vrcholné body. Ale člověk při tom nechával stále víc a víc zmenšovat, zakrňovat svou vlastní sílu ducha, své srdeční a pocitové myšlení. Proto už také nemůže poznávat duchovní ve vesmíru. Proroctví Janova Zjevení oznámilo tento stav slovy obrazně: „ A Nebe ustoupilo jako složený knižní svitek.“ Tak ustoupily také někdejší náhledy o vnitřním vesmíru astro–fyzikální teorie, které nám místo živého pohledu velkého světočlověka přinesly jen atom, vybuchující slunce, ledové světoprostorové zimy a rozptylující se vesmír jako poslední výsledek lidského bádání. Jak jinak ale zní hlas Svatého Ducha, když se probudí jako vnitřní slovo v člověku a začne mluvit.
Prastarý duchovní pohled učí, že lidstvo v nově přicházejícím věku Vodnáře nynější doby znovu získá ztracené a otřesené srdeční síly díky novému Božímu podnětu. Obohaceno získanými silami intelektu, dosáhne „srdečního“ myšlení, které zase spojí „nebe“ ( Božího ducha v člověku ) se “zemí“ ( jeho rozumovým myšlením ). Víra a vědění, náboženství a věda budou znovu tvořit kněžsko-královskou jednotu, která je znamením duchovních světů. Velká kosmická zjevení Jakoba Lorbera už dnes ukazují toto nové probouzení. Co o tom mohlo být načrtnuto v předloženém svazku, tvoří jen nepatrný zlomek z celého duchovního bohatství omilostněného jasnovidce, v jehož spisech si podávají ruce pravda a skutečnost. Nechť zde podané podnítí čtenáře, aby sáhl po dalších pokladech a plností nových poznání svůj světový obraz ducha rozšířil a prohloubil.


04 úno 2012, 15:11
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru








Uložto alternativa Pizza Modena MovieDB.cz filmová databáze