Minařík, Květoslav - Přímá stezka

PŘÍMÁ STEZKA
Vydavatelská řada PŘÍMÁ STEZKA
Svazek 9
CANOPUS
KVĚTOSLAV MINAŘÍK
PŘÍMÁ STEZKA
TŘETÍ VYDÁNÍ
CANOPUS
Praha 1995

c Květoslav Minařík, 1995

c PhDr. Zora Šubrtová, 1995
ISBN 80-85202-22-0
Autor v r. 1939

PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNÍ
K vydání PříméSt ezky jsem byl veden úmyslem upozornit na tuto
knihu ty, kdo hledají v tzv. tajných naukách. Při svém hledání
se totiž setkávají s různými tvrzeními, která mohou být mnohými
fakty vyvrácena. To by snadno mohlo zničit jejich víru, že se snad
v tomto světě, utápějícím se v materialismu se vší jeho bezohledností
k duchovním hodnotám, může stále ještě najít něco lepšího,
co vede k rozvoji duchovních hodnot a dobra vůbec.
Neměl jsem však spisovatelskéz kušenosti, proto jsem udělal
několik kopií a nechal jsem je komentovat svým přátelům, kteří se
mi zdáli zastupovat některés kupiny lidí. Podle jejich komentářů
jsem hodlal posoudit, zda je dílo takové, jaké jsem je chtěl mít. Tak
se stalo, že jsem čekal dva roky na komentáře právě od člověka,
který mi představoval racionalistu v nejpozemštějším smyslu toho
slova, ovšem se sklony hledat i v ezoterismu. Když jsem od něho
konečně svou práci i s komentáři obdržel, zamítl jsem myšlenku
vydat ji knižně.
Po tomto rozhodnutí jsem jaksi cítil, že je to jenom hra nepřátelských
sil, a proto jsem pomýšlel na přepracování celého díla,
aniž bych se opíral o názor kohokoli dalšího. To bylo někdy v létě
1938. Zatím co jsem takto uvažoval, vyvstal přede mnou nepřítel
mystiků a jasně prohlásil, že se mi dílo vydat nepodaří. Tu však
došla i moje trpělivost a rozhodl jsem se, že dílo vydám.
Opíraje se jen málo o knihu původní, pracoval jsem znovu a snažil
jsem se, abych byl hotov co nejdříve. Tak se stalo, že téměř od
psacího stroje, jako hrubá práce, šla tato nová kniha do tisku a korektury
jsem mohl provádět jen nedokonale. Kromě toho vznikly
i obtíže technické, takže kniha vyšla jako dítě spěchu snad čtrnáct
dní před okupací naší republiky.*
To předesílám, abych odůvodnil zásahy do prvního vydání.
Čtenáři byla kniha dobře přijata. Leč musel jsem konstatovat,
že většinou sahali k pracím, kterézd ánlivě slibovaly úspěch bez
nechutných mravních cvičení, totiž k hadí síle. To by znamenalo,
že většině lidí nejde o to, aby se umravnili a tak stoupali na žebříku
*Hitlerova okupace Československa 15. 3. 1939.
7
duchovnosti podporováni spásnou karmou, nýbrž že chtějí prostě
získat nějakézážitk y, jejichž hodnotu nechápou. Tak hromadí své
dluhy za snahu vyžívat pocitovév zruchy, aniž pomyslí na to, zda za
to takéne budou muset něco platit. Počínali si tak proto, že většina
z nich byla o mystice informována jako o cestě výsledků, nikoli jako
o cestě práce. A jelikož jsem počítal především s nimi, stylizoval
jsem celéd ílo tak, aby v něm soudný člověk nenašel pochybný
začátek. Tak jsem se s celou věcí mezi čtenáři zachytil a tím mi
vlastně ti, kdo hledali senzace, pomohli dostat knihu mezi ty, na
něž jsem původně myslil.
Podle mého úsudku není třeba na knize nic měnit a kromě toho
míním, že může svému účelu ještě dále sloužit. Rozhodl jsem se tedy
vydat ji podruhé, neboť mnohé z toho, co jsem očekával od prvního
vydání, zapadlo v strašném vichru politického dění.
Míním totiž jít dál za původním úmyslem volat ty, kdo hledají
na mystických cestách, neboť jsem si vědom toho, že to může být
k jejich dobru. Vím, že i dnes bude pronikat k uším hledajících
lidí volání těch, kdo jim budou slibovat cestu výsledků, což může
vrhat na dobrén auky jenom stíny; já jsem nalezl v nauce poklad
nedocenitelný.
Vyslovuji jen přání, aby ti, kdo budou pokračovat v nauce
PříméS tezky, neměli velikých překážek na obtížné mystické cestě
a aby mohli prospívat v harmonii k dobru svému i k dobru druhých.
Proto volám k Nejsvětějšímu:
Ty, kterýs připustil,
abych pronesl nauku
údolím hrůz a nebezpečenství,
požehnej jí,
aby byla k dobru druhých,
sílením mravnosti a rozmnožováním dobrék army,
jež vede do sídla blažených.
1953 Květoslav Minařík
8
PŘEDMLUVA K PRVNÍMU VYDÁNÍ
„Nikdy nezapomínejte na slávu lidské
přirozenosti. Jsme nejvyšší Bůh, jaký
kdy byl a jaký kdy bude. Kristovéa
Buddhovéjso u jenom vlny na tomto
nekonečném oceáně, který jest já.G
Svámí Vivekánanda
V poválečnéd obě* se v Evropě s reformami ve společenském i duševním
životě takér ozšířily okultní a ezoterické nauky, jejichž interpretace
je však vždy nestavěla do nejlepšího světla. Jejich propagátoři
přidali ze zištných důvodů k tomu, co je v těchto naukách
dobré, i ledacos méně dobrého, vypočítaného na lidskou ctižádost.
Tak vznikly mystickén auky, které rozněcovaly nižší ctižádost a slibovaly
pouze to, co si elementární přirozenost může představovat
jako žádoucí. Těchto nauk se chytili lidéc htiví světa, přičemž byli
tak nekritičtí, že snadno všemu uvěřili. Teprve zkušenosti je poučily,
že pravda je jiná, takže, neznajíce hodnotnějších nauk, se ve
většině případů po čase o „okultní mystikuG přestali zajímat.
Sledujeme-li otázku interpretace mystiky ze širšího hlediska,
nejde ovšem jen o klamání důvěřivých jedinců. Jde o nauky a snahy,
kterétak é mohou věřící lidi v zevním životě poškodit, pokud se tito
lidéne přizpůsobili tendenci pramenů, z nichž čerpali, a nenalezli
v nich předmět výdělku.
Úkolem duchovních nauk však není všeobecně rozšiřovat teorie,
zakládající se na domněnkách nebo vedoucí k osobnímu prospěchu
jejich „chytrýchG stoupenců. Mají naopak poskytnout zkušenosti,
z nichž se vyvíjí pravép oznání, a pomoci také k tomu, aby se
člověk mohl povznést nad svět a přitom si zachovat všechny potřebnésc
hopnosti pro hájení existence v tzv. nižším životě, dokud
nenabude dokonalosti a neopustí svét ělo. Toto stanovisko
osvětluje, jak propastný je rozdíl mezi skutečným a propagovaným
účelem mystických nauk. Ezoterní nauky, mateřskév ychovatelky
lidských bytostí, nikdy nepodporují rozvoj tendencí elementární
*Autor má na mysli 1. světovou válku. (Pozn. vydavatele.)
9
přirozenosti. Ta by rozvinutím moci zdarma získanémo hla nad
pomyšlení zpyšnět. Pýcha, která je sama zlem, zlo jenom rozmnožuje.
Rozmnožování zla je v rozporu s učením ezoterních nauk; ty
chtějí zlo vymýtit.
Nebezpečí, kterév ezoterních naukách vidí tzv. rozumní lidé,
totiž běžní racionalisté, též ukazují na to, že mystiku nechápou.
Ezoterní nauky si totiž kladou za úkol provést člověka všemi sférami
bytí, ale nepožadují na něm nic, co by ho zbavilo rozumu. Obrazotvornost
a myšlení, kterépři neopatrné manipulaci mohou vést
k úchylkám rozumu, jsou při správném ystické výchově pevně ovládány
– mnohem pevněji než v každém jiném případě. Poctivý žák
pravého ezoterismu se mystickou výchovou stane člověkem rozumnějším
a duševně zdravějším než ti, kdož mu bláznovství prorokují
a připisují.
Jestliže zde obhajuji mystiku, nemám tím na mysli ty, kdo za
okultní disciplinu považují hlavně snahu uvádět se do stavu pasivity.
Před jejich zrakem pak defilují myšlenky a obrazy, kteréje
děsí a které jimi posléze ve špatném smyslu duševně otřesou. Tito
lidép ochopili okultní školení svým způsobem jako mnozí jiní lidé
rozumnost. Proto je nepovažuji za mystickév zory, ale doporučuji,
aby si rozumní lidéz jejich počínání vzali jen výstražnép onaučení,
nic více.
Každéusi lovnéa záměrném yšlení i jednání může být škodlivé
a nebezpečné, pokud si člověk pro sebe přesně vymezuje pojem skutečnosti.
Jakmile však zboří hradby vybudovanéz vlastních domněnek
a uzná, že je nezávislý, nemusí se již ničeho obávat. Postřehne,
že každá skutečnost je relativní, což způsobí, že se přestane obávat
možnéúho ny. Uvidí, že i jeho rozum je výslednicí pojmů a zkušeností,
kteréj sou v poměru k pojmu pravých hodnot života velmi
abstraktní; důvody, kterét ento rozum nachází, jsou tedy takéje n
omezené.
Před člověkem stále leží širokép ole skutečností, kde je třeba
pečlivě bádat. To je zřejméz otázek, kterés e neodbytně vtírají.
Ustrašenectví, kteréčlo věku nedovoluje opustit vyšlapanou stezku
životního stylu, mu neumožní tyto otázky zodpovědět. Je třeba odvrhnout
strach před opuštěním životní linie, jakou nám předurčuje
tradiční hmotařství, podle něhož je jedině vnímání hlíny (hmoty)
10
bezpečným ujištěním, že si člověk zachová duševní zdraví. Je nezbytnév
stoupit na půdu abstrakt s pevně ovládanými duševními
silami. Pro světského člověka je to oblast psychologická; v ní se
skrývají všechny žádoucí odpovědi. Člověk je přece všude doma,
pokud si svůj domov neomezí na některý vesmírný kout. A jestliže
si na něj svůj život omezil, pak je jeho svědectví naprosto bezpodstatnéa
lživé. Vidí a představuje si svou osobnost jako jedinou
skutečnost a jako skutečnéj enom to, co se k ní vztahuje. Chce-li
však toto neudržitelnépře svědčení opravit, nezbývá mu, než aby
se odvážil vstoupit na stezku, která prochází abstrakty (psychickou
přirozeností), neboť na ní dosáhne osvícení. Nesmí dbát toho, že
se v mystice často vyskytují zdánlivě protikladná tvrzení: na jedné
straně uvádějí abstrakta jako nebezpečná pro duševní rovnováhu,
kdežto na druhéstra ně je vyvyšují a zdůrazňují, že jejich hodnota
je reálná. – Jestliže je skutečnost skutečností, potom je vždy reálná;
její jednotlivéj evy rozčleňuje pouze přemoudřelost, která je
vždy známkou nerozumu.
Rozum a mysl pracují bezvadně pouze tehdy, nepodléhá-li člověk
názorům, kterép ocházejí ze spekulací. Neopírá-li se o takové
názory, je schopen posoudit smysl mystickéna uky správně, neboť
ho nebude ovlivňovat zaujatost pocházející z předem již utvořeného
závěru. Je přece nejvyšší nerozum odmítat nauku, jejíž pomocí
lze řešit určitý námět, jenom proto, že byla někým z nesmyslných
osobních důvodů odsouzena. Psychická přirozenost skrývá
vskutku mnohá tajemství, která mohou být postupně odhalována.
Proto vyvrací i těm, kdo nejzarytěji odmítají otázky, týkající se
niterného života, jejich vývody a připouští rozumné a odůvodněné
vysvětlení všeho, co člověka ze života může zajímat.
Tato kniha uvádí čtenáře do oblasti duševního života. Pokud
možno nevyslovuje názory, kteréb y nebyly podloženy životními
zkušenostmi. Nepoučuje zvědavce, ale poukazuje na metody a prostředky,
jejichž pomocí lze obdržet odpověď na každou životně filozofickou
otázku. Obsahuje-li některá zdánlivě protikladná tvrzení,
pak je to jen proto, že je třeba ukázat věc z různých hledisek, a také
proto, že je třeba se vyhnout jednostrannosti. Je totiž zvykem zastávat
názor a nikoli pravdu. Názor může být jednostranný, kdežto
pravda není takto omezena. O tom nás přesvědčují zkušenosti jak
11
vědecké, tak i náboženské. První podávají řetěz logických vztahů,
opírajíce se přitom o experimentální zkušenosti. Ale i druhé, náboženské,
se opírají o pravéživ otní zkušenosti, kterés e vzhledem ke
svép ovaze zdají být spíše subjektivní než objektivní. Vědecké zkušenosti
však získávají většinou lidékr itičtí a opatrní,* kdežto náboženskéma
jí často subjektivní povahu, neboť se do nich vměšuje
vliv neukázněnéob razotvornosti a citovosti nábožensky založených
a cítících lidí.
Je však nutno vždy přihlížet k obojím zkušenostem. Nelze přece
tvrdit, že reálnéj e pouze to, čeho se můžeme dotknout a co může
pochopit rozum, závislý často jen na smyslových postřezích. Ptejme
se lidí, kteří nepropadli rozumování, a dozvíme se, že pro tvoření
osudu jsou rozhodující spíše vnitřní popudy a vzněty, jež se o rozum
pramálo opírají. A tato oblast (oblast pudů), která v životě
lidí tolik rozhoduje a je tak obsažná, že z ní vychází téměř vše,
čím se bytost vyjadřuje, by měla být považována za bezduchou
čili abstraktní? Všimněme si dobře funkcí rozumu, porovnejme je
s funkcemi citu a pudovosti a záhy poznáme, jak omezenéjso u dosahy
prvých, zatím co druhédá vají životu jeho individuální zabarvení
v nejreálnějším slova smyslu. Vždyť i nejpřísnější profesor jako
uznávaný prototyp rozumného tvora, nevěřícího již v nic, kromě
v to, co lze dokázat matematicky, jedná téměř vždy pod tlakem
cítění a pudovosti, která buduje i jeho individuální osobnost. Přitom
ovšem vůbec nezáleží na tom, jestli on sám uznává, že pudová
oblast, jejímž jástvím je konkretizovanép odvědomí, je reálná či
nikoliv. Projevy pudovosti jsou zde, každý je může zjistit, čili jsou
prokazatelné, i když jejich existenci nelze prokázat matematickými
formulemi.
Z toho, co jsem právě řekl, vyplývá, že se nesmíme uzavřít do
okruhu uznanés kutečnosti, která je spíše tradiční a konvenční než
objektivní. Musíme brát v úvahu všechny činitele, neboť na nich
závisí naše prožívání a uznanou skutečnost můžeme považovat za
tak abstraktní jako každou jinou.
*Někdy ovšem je tato opatrnost a kritičnost přehnaná, a proto je fanatismem
nevěry. Tím se stává, že často nebývají formálně uznány i věci nade vši pochybnost
a všeobecně platné.
12
Vstupem na Přímou Stezku se člověk začne přibližovat branám,
za nimiž je možno pochopit univerzální bytí. Když se odstraní
předsudky umlčením hlasů nižší části vnitřní přirozenosti,
uzpůsobuje se pro čistý pohled do projeveného jsoucna, z něhož
se lze nejsnáze učit právě správným nazíráním. Proto se vyhýbám
tomu, abych čtenáře poučoval teoreticky; zato popisuji praxi pokud
možno z mnoha hledisek, aby ji mohlo pochopit více lidí.
Kniha je rozdělena na tři části. První část jsem věnoval úvaze
o duchovních směrech, s nimiž se nyní setkáváme. Snažil jsem
se v ní vyzvednout všechno dobré, co obsahují, a poukázat i na
méně dobré, jehož následky lze vidět jako stín, zatemňující budovu
Ducha.
Ve druhéč ásti jsem shrnul sice vedlejší, ale přesto stejně aktuální
jednotlivosti, kteréma jí přímý vztah k praxi Přímé Stezky. Ve
třetí části je tato praxe a její výsledky.
Při svém styku s lidmi, kteří se snažili duchovně se vyvíjet,
jsem poznal, že je nezbytné, aby se vyřešily náměty v této části
obsažené; proto jsem se odhodlal řešit je v této knize. Bude-li se
někomu zdát, že z mých tvrzení v první části mluví mravní slabost,
která člověka zpravidla nutí posuzovat všechno nepříznivě, nechť
uváží, že je mnoho lidí, kteří by rádi mysticky pracovali, ale nemají
v těchto věcech jistotu. K těmto lidem vlastně mluvím. A doufám,
že bude prospěšnék aždému, prostuduje-li si i tuto část.
Každá kapitola je do jistém íry samostatným stylovým
a mnohdy i obsahovým celkem. Ale v souhrnu tvoří celek jeden –
Přímou Stezku. Proto je třeba, aby hledající člověk přihlížel ke
všemu. A pokud si tak bude počínat, můžeme předpokládat, že
jeho duchovní vývoj bude harmonický. Ale vyjme-li z mystické
praxe jenom to, co se mu bude líbit, a ostatní zanedbá, nemůže
předpokládat, že bude průběh jeho zkušeností bez poruch.
Ke konci bych ještě rád upozornil, aby nikdo nepovažoval nauku
PříméSt ezky za náboženství nebo za nový okultní směr. Vznikla
sloučením vyšších a nižších jóg, takže zpracovává bytost jako celek
a tudíž jí přináleží název Přímá Stezka.
V této knize uveřejňuji své vlastní zkušenosti. Vyhnul jsem se
všemu, co bych neznal, takže jsou uváděnép okyny vyzkoušené.
Jestliže jsem se vyhnul vysvětlování snů a fantazií, činil jsem to
13
proto, abych nepřispěl k smutným jevům nepříčetného nadšení,
kterék ončí v neblahé posedlosti a fanatismu. Nechť každý, kdo
by se chtěl ocitnout v říši snění, použije praktických návodů určených
pro tento účel; radím mu však, aby se předem naučil ovládat
psychickéč innosti (samovolnéi uvědomovanéa řízené), neboť by
mohl upadnout do stavu, kterým by se vyloučil ze společnosti rozumných
lidí.
1938 Autor
14
Kapitola I
ÚVOD
Není snad jediného člověka, jemuž by osud nepoložil otázku, jaký
smysl a účel má život. Odpověď závisí na vnitřním založení a také
na výchově. Moderní výchova si náležitě nevšímá citového života,
jehož sféra objímá více než projevený svět. Tím více však ukazuje
smyslový život jako realitu, která zasluhuje, aby byla studována
co nejpečlivěji. Tím moderní výchova odvrací pozornost k věcem
vnějším a citovou a pudovou oblast ponechává nekontrolovanému
růstu.
Jako výsledek této výchovy roste nevědomost o duševním životě
a upadá mravnost, která je přímo závislá na kvalitě cítění.
Chce-li si někdo, kdo uznává jenom smyslovéj soucno, zodpovědět
otázku o smyslu a účelu života, nenalézá důvod pro vyšší mravní
zřetele. Uspořádání společnosti mu dobře ukazuje, že je zbytečné,
aby se omezoval v požitcích. Ukazuje mu i to, že je bezpodstatné,
aby se utěšoval dobrými skutky, zvláště když je přitom nucen trpět.
Vidí stále jenom to, že život začíná zrozením a končí smrtí, a to
ho nutí, aby hledal uspokojení bez ohledu na city ostatních lidí.
Chce se totiž zcela ponořit do požitků, aby uhasil oheň žádostivosti,
který mu působí jak duševní, tak i fyzickéna pětí a utrpení.
A nenalézá žádný rozumný důvod, proč by se měl mírnit. Je přesvědčen,
že jsme prach a v něj se opět obrátíme a že nám zůstávají
jen uspokojující vzpomínky na to, co jsme užili.
Je snad zřejmé, že jsem v poslední větě vyjádřil názory člověka
výchovou podvedeného. A těmto názorům nepropadli pouze
jedinci. Rozšiřují se stále více a někdy v budoucnu se možná stanou
vlastní všem lidem. Potom budou filozofickéo dpovědi na otázky života
velmi jednoduché, neboť nebude již existovat nic kromě hmoty
a zvířecím cítěním inspirovaného rozumu . . .
Zatím však ještě existují lidé, kteří jasně vidí, jak hluboký význam
má v realitě citovéžití. Uvědomují si i to, že oheň žádostivosti
nelze uhasit tím, že ho budou stále sytit. Protože si to uvědomují,
kladou si otázku jak si správně počínat, aby je to vedlo
k dokonalému uspokojení. Filozofická stránka praxe Přímé Stezky
15
jim k němu ukazuje cestu nejen sliby, jež mají sugestivně působit
na jejich rozum a mysl, nýbrž i poukazy na určitédruh y tělesného,
duševního a morálního úsilí.
Vzhledem k tomu, co jsem právě řekl, vzniká otázka: může
mít určitý duševní úkon vliv na to, abychom mohli postřehnout
pravdu? Nauka PříméSt ezky praví, že ano, poznáme-li účinky pozorovací
schopnosti, jíž jsou lidév íce nebo méně vybaveni. Je-li tato
schopnost někam usměrněna, stává se analyzující silou, která přináší
poznání o podrobnostech pozorovaných jevů.Moderní výchova
však usměrňuje pozorovací schopnost pouze k vnějším věcem. Vede
člověka jen k poznání smyslového jsoucna, ale neumožňuje mu, aby
pronikl k prazákladu jsoucnosti, který má tak vysokou kvalitu, že
uniká postřehu, jakého je schopen člověk s roztříštěnou myslí.
Praxe PříméS tezky naproti tomu člověka učí usměrňovat pozornost
do nitra. Má si utvořit bod v podobě prázdnoty kdesi v těle
a pozorovat ho. A duševní síly, kteréj sou v neustálém pohybu, se
dotknou této prázdnoty, načež tato prázdnota vystoupí jako postřehnutelný
objekt. Potom je nutno ji sledovat. Tím pozná vztahy
mezi jevy a kvalitami a na základě toho karmu. Posléze člověk pozná
svév nitřní Já, čímž zároveň rozřeší otázku trvání svév lastní
existence. Potom již nebude propadat bludnédo mněnce o absolutním
konci svého vlastního života, nýbrž přímo pozná, že má nekonečný
život se všemi vlivy činů, účinkujících na něho podle své
povahy. A tak se přibližuje ideálu dokonalosti, který spočívá v tom,
že odmítne tvořit jakoukoli karmu.
Z toho je zřejmé ,že se praxe Přímé Stezky dotýká velmi široké
životní oblasti. Neuchyluje se ani k hypotézám ani k vysvětlování
podle nějakých dogmat, nýbrž vede člověka k tomu, aby zpracovával
svůj vlastní duševní život a snažil se jej přetvořit v nástroj,
použitelný k hlubšímu přímému poznání.
Upínáme-li pozornost k vnějším věcem, nemůže nám vzejít
světlo poznání o tom, co je podstatné. Příliš mnoho jednotlivostí,
kterézau jímají naši pozornost, roztříští mysl. Takové mysli se nedostává
času potřebného k tomu, aby mohla pronikat do podstaty
věcí. Upínáme-li však pozornost do svého nitra, mysl se pomalu
ustaluje. Když je mysl ustálená, poznáme pravou povahu věcí přes
jejich povrchní měnivost.
16
Nyní je nám jasno, o jaképro středky se opírá praxe Přímé
Stezky, když ukazuje na svév ysoké cíle. Učí, že se jednak máme
chápat duševních činitelů, za nimiž stojí mohutnost duševní energie,
jednak regulovat jejich projevy, ovládat je a nakonec i umlčet,
aby vědomí Já mohlo vstoupit do Prázdnoty, kterou jsme tímto
způsobem nalezli.
Předem odmítá myšlenku na psychickou moc, jejíž pomocí by
si člověk mohl zlepšit pozemský život, jak to slibují mnozí okultisté
- šarlatáni a někdy i mystikovétěm, kdo své štěstí hledají pomocí
tajných nauk. Psychických sil je možno používat pouze za předpokladu,
že se vytvoří novépří činy, kterépři nesou karmické výsledky
v budoucím čase, zdánlivě však přirozenou cestou. Tím chci říci, že
psychickými silami nelze přivolat okamžitér eálné výsledky v podobě
žádaných osudových změn. To měj každý na paměti.
V této souvislosti je tedy nutno každého hledajícího člověka
upozornit na to, že jediným předpokladem nejvyššího vysvobození
je vyhasnutí životního pudu. Pokud člověk pracuje tak, že používá
svéo sobitosti a vůle, tvoří příčiny, kteréjso u semenem budoucího
bolestného života. Ke stvořenému totiž nelze nic přidat. Lze jen
existující sílu usměrnit jinam, ale když to učiníme, položíme příčinu
ke karmickým následkům, neboť je nutnéa přirozené, aby se
změněný tok životní síly dostal opět do původního stavu. Proto
je třeba si uvědomit, že vesmír dává každému tvoru dosti možností
k jeho existenci, i když nebude tvořit novék armicképří činy.
Jenom ono vesmírnémi nus,* jež je v každéb ytosti, vnuká lidem
myšlenku, aby do životního dění zasahovali z vlastní vůle. Tímto
způsobemse tvoří individuální karma, která je příčinou všech životních
komplikací, a i když určitý filozofický názor předpokládá, že
tyto komplikace jsou projevem reálného žití, přece jen můžeme tvrdit,
že i bez nich neztrácí život na ceně. O tom se můžete přesvědčit
zkušenostmi. Přestanete-li vytvářet individuální karmu tím, že nebudete
konat nic z vlastní vůle, jistě jednou poznáte, že život zůstal
životem, jenom komplikace byly odstraněny a zrodilo se vědění.
V zevním smyslu zbavuje praxe PříméSt ezky nesprávných názorů,
takže je velikým lékařem, který dovede vyléčit porušenou
*Viz Máró (vysvětlivky).
17
duševní a duchovní rovnováhu. Žáci PříméSt ezky nemívají zkomolenéná
zory, neboť je tato nauka vychovává ke kritickému a nezaujatému
zkoumání všech duševních i duchovních projevů. Její praxe
je nabádá, aby usmrtili onu skutečnost, již nazýváme osobností.
Ta se projevuje vnímáním, pociťováním, vášněmi a jinými projevy
bytosti, kterén ormální člověk může sotva kontrolovat a tím méně
ovládat.
Jako experimentální nauka nevyžaduje Přímá Stezka, abyste
přijali určitý názor na Boha, na svět a na život, ba ani určité
nábožensko-filozofickéčlán ky víry, které ostatně vyvěrají z neschopnosti
vysvětlit si předložený námět. Její filozofie vyrůstá
z vlastních poznatků toho, kdo žije podle jejích pouček. Nepotřebuje
ho tedy spoutávat nějakými názory, úkony nebo obřady,
jejichž smysl je mu přinejmenším nejasný. Ideálem jejích žáků je
nevěřit, dokud neviděli a případně i neohmatali. Proto uspokojuje
i ty, kdo vyžadují, aby bylo možno každý prožitek zařadit mezi fyzikální
nebo psychickéj evy podle zákona logiky a rozumu. Její metody
poskytují možnost dosáhnout přesvědčujících výsledků i proti
nedůvěře, takže je tato nauka nejpřijatelnější pro Evropana, který
se cítí zklamán téměř každou jinou duchovní naukou.
I když však jsou metody mystickén auky veskrze realistické,
přece se Přímá Stezka nespokojuje s tím, čeho lze dosáhnout normálním
lidským snažením. Říká, že pravý cíl stvoření je mnohem
výše než tam, kam je možno dosáhnout lidskými snahami, a vynalézá
metody, jimiž se lze vyšplhat ještě výše. Učí nás pružnosti
v duševním životě a zároveň umožňuje, abychom se dostali nad úroveň
běžného lidského chápání. Předkládá nám ideál, který umožňuje
odloučit „dušiG od těla a tím se dostat do stavu, v němž je
možno „rozprostřítG tělo ve vesmíru. Tím ovšem nabízí ohromnou
moc a vliv, neboť nás uschopňuje překročit hranice, kterými je
omezeno naše osobní vědomí.
Základnou PříméSt ezky jako každé exaktní vědy je přímá
osobní zkušenost. Od vědy se však liší tím, že vědění získává pomocí
duševních schopností a sil. To však neznamená, že její základ
není reálný a rozumový. Jako duchovní nauka například přináší
různéoku ltní poznatky. Nežádá však, že musíme věřit v jejich reálnou
hodnotu. Má na zřeteli, že je nutno získat přesvědčující důkazy
18
o reálném základě vlastních poznatků, a proto vůbec nedoporučuje
věřit. Radí, abyste zkoumali pravost případných jevů a poznatků
s nedůvěrou. Dokonce nabádá i k tomu, abyste popírali hodnotu
toho, co vnímáte, ježto její filozofie předpokládá, že reálná podstata
čehokoli se nedá popřít žádným sebepřesvědčováním, i když
bylo jakkoli silné.
Abych uvedl příklad, jakým způsobem má žák PříméSt ezky
zkoumat skutečnost, vezmu nejobyčejnější případ. Vnímáte např.
zeď, před níž stojíte. Adept PříméS tezky říká, abyste nevěřili
v její existenci. Teprve, když se o její existenci přesvědčíte smyslem
hmatu, máte v ni uvěřit a pochopit, že její existence je pro
vás reálná. Nemáte však věřit, že je reálná v absolutním smyslu,
nýbrž jen pro vás a vaši okamžitou smyslovou dispozici. Proto nemusí
být reálná pro jinélid i nebo bytosti. Vzhledem k tomu je
vaše osobní zkušenost přesvědčením, kterés e cvičením podle pokynů
PříméSt ezky změní a případně uzpůsobí k pravému poznání
povahy skutečnosti.
Z této ukázky je vidět, že praxe Přímé Stezky nabádá
k tomu, abyste se chápali nejpřirozenějších prostředků, totiž
smyslů. Správně předpokládá, že smysly nejsou neklamné, ale říká,
že se každou věcí máme řídit podle toho, jak ji chápeme, dokud se
naše chápání nerozšíří a nestane se objektivním. Proto též dokazuje,
že není třeba, abyste měnili svén ázory podle předpisů různých
náboženských, mystických nebo magických autorit. Není to ostatně
vůbec dobré, ba je to spíše škodlivé, neboť takovým počínáním člověk
opouští svou vlastní, jemu určenou životní cestu, čímž může být
přiveden do zmatku a nebezpečí duševní zkázy.
Lidskou bytost nelze znásilnit. Možná, že se některým lidem
podaří vnutit jiným svéná zory, ale jaký to může mít význam a trvání?
Potřebujeme pravdu; musíme se o ní přesvědčit a teprve pak
se můžeme stát jejími nositeli. Z pouhých slov a přesvědčování
nemůže žít nikdo. Vidíme to v církvích, kterésvým příslušníkům
předepisují jistéúk ony. Přesto, že tu a tam vnutily někomu víru,
nepodařilo se jim přemodelovat lidskou přirozenost a vklínit v ni
nezničitelnou víru v Boha. A je to takésp rávné. Kdyby bylo možno
na základě něčího tvrzení probudit neochvějnou víru v Boha, jakou
hodnotu by mělo veškerév ědění a celá lidská přirozenost?
19
Proto přichází nauka PříméS tezky s praktickými předpisy jak
získat důkazy o tom, je-li Bůh nebo není, co je pravdy ve tvrzení
o existenci posmrtného a věčného života atd. Předpokládá však, že
hledající člověk bude sledovat její metody. Čtení okultních knih,
víra ve tvrzení autorit nebo i víra ve spasitelnost uznání existence
Boha a jeho povrchní uctívání samo nemůže nijak prospět. Je třeba
chopit se praxe, provádět předepsaná mravní a mentální cvičení.
Teprve potom, když byste nedosáhli žádných pozitivních výsledků,
můžete tvrdit, že celá budova ezoterních disciplin nestojí na reálných
základech.
Základním kamenem, na němž stojí budova duchovního bádání,
je psychická sebekontrola. Psychická přirozenost obsahuje veškeré
vědění. Toto vědění je však zastíněno vlnami roztříštěném ysli,
a proto je člověk nevědomý. Když však tento zákryt odstraní, dosáhne
vševědoucnosti. Pravda zazáří, temnota se rozprchne a bolest
bude odstraněna. Odstranit tento zákryt však není snadné. Musíte
denně cvičit; pak se vám podaří proniknout změnami mysli a nalézt
základ celého jsoucna. Příroda pochází z jednoho principu.
Poznáte-li onen princip, pochopíte smysl všeho dění a pak se můžete
pokusit ovládat je. A na základě souvztažnosti se vám podaří
ovládnout celou přírodu.
Na tomto podkladě vznikla věda jak duševními silami ovládat
jinétv ory, totiž magie. Praxe, kterou uvádím v dalších statích,
vám má pomoci takék tomu, abyste dosáhli magických sil. Ale
ty nejsou cílem této nauky. Představují pouze stupně duchovního
bádání a vývoje, ale jejich cíl je nad tím vším. Moc nad jinými
tvory vás nezbaví utrpení. Proto se jí musíte vzdát, abyste mohli
dospět ke zničení příčin všech bolestí.
Přímá Stezka je stezkou mystickou. To znamená, že se předně
vyhýbá užití vůle za účelem ovládání fyzickép řírody po způsobu
magie a za druhéo dmítá prohlubovat pasivitu po způsobu spiritismu.
Pasivita je dveřmi do psychických projevů neovladatelných
vůlí. Přímá Stezka vás bude učit, abyste si pozorováním a analyzováním
podrobili všechny projevy svév lastní niterné podstaty
(psychickép řirozenosti), abyste se jich mohli nakonec chopit, ovládnout
je a užít jako prámu k převozu do nirvány. Přímou Stezkou se
nazývá proto, že učí svéž áky, jakým způsobem se mohou vyhnout
20
oklikám a dosáhnout cíle přímo. Než přesto se mohou mnozí z nich
odchýlit od příméces ty. Záleží to na vrozených schopnostech a duchovním
stupni každého jednotlivce. Nejvyšším stupněm žákovy
snahy je, dovede-li naráz překonat všechny svés labosti a sklony
a žít přesně podle stanovených předpisů. V takovém případě se
říká, že se žák učinil dokonalým ihned. Odhodil osobnost, probudil
víru a uviděl Boha. Tento výsledek však není výjimečný. Je připraven
a vyvolán dispozicemi z minulých životů.
Každý člověk však musí projít i tímto stupněm školení. Nejdříve
se opakují nižší stupně, a když člověk pochopil smysl vnitřních zážitků,
začíná procházet další etapou. Přechází-li však z jednoho
stavu do druhého, vzniká nebezpečí, že podlehne mystickým silám,
jež případně získá. Proto radí učiteléPří mé Stezky, aby odkládal
touhu užívat jich. A to je znamením, že se vrací k dětské
povaze, která je pro žáky mystických nauk nejlepším postojem.
S vědomostmi roste odpovědnost; dětská povaha nemůže chápat
nebezpečí zpětných karmických odrazů, jež vznikly i z bezděčně
probuzených mystických sil.
Praxe PříméSt ezky je rozvržena do čtyř stupňů. První stupeň
je stupněm přípravným. Na tomto stupni musí být přijaty všechny
předepsanép ovinnosti a jejich pomocí se má žák PříméS tezky
zbavit svého jáství. To je pro světské lidi nejobtížnější část školení.
Nejistota, pokud jde o cíl Stezky a mnohdy dlouhá čekání na pozitivní
výsledky jsou s to zasít nedůvěru v reálný význam mystické
snahy. Nemusím snad podotýkat, že příčinou těchto nesnází je to,
že člověk podléhá nižší přirozenosti, která dychtí po nových, příjemnějších
zkušenostech a která nerada připouští, aby již nelpěl.
Takový stav člověka zbavuje radostí. Proto se pro tento stupeň
doporučuje, aby si žák nežádal žádných mystických stavů a zkušeností.
– Druhým stupněm se rozumí „uzavření se do svého okruhu
G. Nemáme hledat nic mimo sebe ani nalézat předměty, které si
zdánlivě zasluhují, abychom jim věnovali pozornost. Nemáme též
přijímat vlivy, kterén a nás doléhají od jiných lidí. Když to uskutečníme,
usměrní se tok našich vnitřních energií, což vyvolá různé
tzv. mystickést avy. To jsou pochody, jež se dostavují nezávisle na
představách, myšlenkách a vlastní vůli. Pochody opravující postoj
k pravdě, kterou odhalíme v budoucnosti. – Na třetím stupni začne
21
žák vnímat a postřehovat svou vlastní zářící přirozenost, která se
tu a tam představí jako cizí vyšší bytost. Provazy připoutanosti
se tedy postupně uvolní nebo zpřetrhají a začne se jevit bohočlověčenství.
– Ve čtvrtém stupni žák uzří podstatu všeho stvoření
a spojí se s Duchem Univerza.
Pro tyto vysokécíle není praxe Přímé Stezky příliš rozšířena,
zejména u nás v Evropě. Její mistry najdeme ponejvíce v Indii
a v Tibetu,* neboť v těchto zemích není dosud zničena možnost,
aby si lidéu drželi přímý styk s niterným životem. Na Západě, který
nutí lidi, aby vrhali všechny svéne jlepší duševní síly k světským věcem,
se neposkytuje dosti dispozic k hledání v duševních světech.
Ale přesto nelze říci, že se na našem kontinentu úplně vylučuje
možnost takového studia. Každé okolnosti, byť sebehorší, dovolují,
aby člověk hledal vyšší cíle. Aby jich však mohl dosáhnout, musí
se přiblížit celým svým životem pokud možno nejvíce k tomu, aby
úplně uskutečnil předpisy mystických a náboženských nauk, neboť
na jednést raně budují podmínky k dosažení mystických výsledků
a na druhést raně k nim přímo pomáhají. Jenom tehdy, když se
člověk drží svého já, nelze doufat, že pravděpodobně dosáhne žádoucího
cíle.
Ježto však v Evropě existují tzv. silnéin dividuality, čímž rozumím
povahy, které se nechtějí přizpůsobit žádnému jinému směru
než tomu, který jim určuje jejich osobní pud a vášeň, vzniká otázka,
může-li každý člověk našeho kontinentu nastoupit tuto Stezku k poznání.
Mohu odpovědět: ano! Pro normálního rozumného člověka,
který nepodléhá halucinacím ani pýše, když eventuálně dosáhne
vyšších vědomostí a moci, je to Stezka úplně bezpečná. Její pomocí
se v nejmírnějším případě doplňuje to, čeho se člověku nedostává
a po čem touží. Není zde onoho „nebezpečí prudkéces tyG,
jímž vyhrožují někteří nerozumní „učiteléG, poněvadž skutečnost
dokazuje, že každý člověk může vykonávat pouze to, co je v rámci
jeho možností a bytostnéúno snosti. Ostatně lze říci, že je-li kdo
schopen určitého činu, je také schopen nést následky, které z toho
činu pocházejí.
Existuje-li na mystických cestách nějakén ebezpečí, pak hrozí
*Psáno před čínskou okupací Tibetu.
22
jen těm, kdo se chápou lákavých slibů duchovních disciplin a nesplní
ostatní předepsanépří kazy. Takové počínání je vždy známkou
nečistého úmyslu a vede k některým úchylkám, jejichž obludné následky
mohou poškodit i ty, kdo se případně v budoucnu budou
řídit doporučeními duchovně zbloudilého člověka. Neharmonický
vývoj, založený na nezdravém vypětí citů, může jedince vést k domněnce,
že dosáhl hodnotného vědění. Pak se začne domnívat, že
získal schopnost radit jiným lidem na mystickéc estě. Tak může
zbloudilý hledající člověk na jednést raně přispívat k rozšíření fanatismu
a na druhést raně k nakupení překážek ve vlastním postupu.
Jiných nedobrých věcí se dopouštějí ti, kdo mají sklony k okultismu,
nejsou spokojeni s tímto světem a pouze čtou. Když se takto
„vzdělajíG, nechopí se praxe z obavy, že by nedokázali splnit podmínky
nauky apod. Ten, kdo touží po vyšším životě a dospěl tak
daleko, že hledá prostřednictvím duchovních nauk, a dá se pak odradit
jejich požadavky, se podobá tonoucímu, který v rozhodném
okamžiku odmítá záchrannél ano.
Nyní ještě zbývá povědět, jaký užitek přináší to, čeho lze dosáhnout
praxí PříméSt ezky. Najde-li člověk pevný bod, který je
prazákladem veškeréjso ucnosti, může postřehnout smysl dění. A to
je podstata moudrosti. Pochopí, že všechny děje, kterého duševně
unášely různými stavy nálady, byly jen domněle významné, poněvadž
je za takovéuz nával z nevědomosti. Když odstraní nevědomost,
zbaví se karmických nárazů na svéni tro. Tíha bolesti bude
svržena do propasti a dosáhne stavu, který vykazuje věčnou blaženost
v tomto životě i po smrti a po všechny časy.
23

ČÁST PRVNÍ
Nejrozšířenější náboženské a ezoterní
směryv e světle Přímé Stezky

Kapitola II
NÁBOŽENSTVÍ A ŽIVOT
Co je žid, co je křesťan, co je pohan? Je
jménem pro ty, kteří mají náboženství
místo víry.
Gustav Meyrink: Zelená tvář
Cílem všech náboženských směrů je realizace duchovního stavu,
nazývaného Bohem. To vyplývá z jejich předpisů, jimiž se své přívržence
snaží přimět k tomu, aby usměrnili svou mysl k Bohu jako
k vyšší jsoucnosti; ta je člověkem dosažitelná, jestliže poutá mysl.
Dosažitelnost Boží jsoucnosti nebo jejích kvalit se dá vysvětlit tak,
že předmět, jímž se člověk v mysli neustále obírá, postupně naplňuje
celý jeho život a nakonec ho prostřednictvím myšlenkové
náplně vede k ztotožnění s ním. Tím jsme si osvětlili cestu k pochopení
tématu této kapitoly. Leč nicméně je třeba, aby otázka
realizace Boha byla zodpovězena šíře. Zároveň odpovím na otázku,
zda můžeme náboženskou problematiku „vyřešitG tím, že ji budeme
pokládat za zpátečnickou a bezúčelnou.
Chceme-li správně odhadnout psychologický význam náboženství,
byť i exoterního, musíme v první řadě přihlédnout k tomu,
kterým směrem obrací myšlení člověka, jakétv oří ideály a jaké
jsou jeho cíle. Dále je třeba přezkoumat, jaký vliv má jeho idea
na tvoření mravních kvalit, a z toho deduktivně odhadovat, jakým
způsobem ovlivní společenský život a v důsledku toho i osud každého
individua. Budeme-li o tomto tématu uvažovat, dospějeme
k závěru, že psychologický význam náboženství v mravním smyslu
je velmi vysoký. Shledáme totiž, že jeho mravní příkazy přispívají
k tomu, aby se odstranilo sobectví, kteréj e podmíněno strachem
ze smrti. Při studiu psychologického významu náboženských nauk
si ovšem nesmíme všímat např. toho, že sami představiteléná boženství
často nevěří v církevní dogmata a ve význam skutkových
ctností, nedbají náboženských přikázání a jsou pokrytečtí. Jejich
jednání je totiž založeno na nevědomosti, která pramení z toho,
že neovládli a nepřemohli živočišnost; je to pouhéku pčení, které
27
neovlivňuje pravou ideu pravého náboženství. Propagujte nejideálnější
ideu a přece, svěříte-li její uskutečnění lidem, vždycky shledáte,
že v ní našli i jinéc íle než ty, které jste měli na mysli. Proto nemusí
být závadnými jevy v náboženství vinna nauka, nýbrž ti, kdo
ji provádějí a uvádějí do života. A nelze se tomu divit. Jsme stále
svědky toho, jak se lidés nejsobečtějšími úmysly chápou myšlenek
několika idealistů a využívají jich ke svým pozemským cílům. Na to
musíme vždy pamatovat. Teprve potom budeme schopni správně
oceňovat původní myšlenky v nauce a nedáme se zmást jevy, které
provázejí její uskutečňování.
Zkoumáme-li tendence tzv. pokrokových směrů, kteréúpl ně popírají
reálnost duševního života, dospějeme k závěru, že jejich vůdčí
ideou je co nejhlouběji se podrobit živočišným sklonům a smyslovému
světu. Tato myšlenka je celkem dobrá, pokud uvěříme, že
cílem tohoto podrobení je zpříjemnit lidem život. Záleží však na
tom, nevede-li bezohlednost jednotlivce k duševnímu a citovému
životu jiných lidí k mravní nespoutanosti, která chce všeho využít
pro sebe a neohlíží se, zda tím budou poškozeni ostatní lidé.
Víme, že na světě je určiték vantum hodnot. Ty dostačují, aby
celek mohl slušně žít. Co se však stane, když jsou lidén emorální,
neboť se zbavili „předsudkůG? Zda se tím nerozpoutá démon sobectví,
jehož ideálem je urvat z existujícího množství hodnot pro sebe
co největší část? Jistě nemusíme dlouho přemýšlet, abychom přišli
na to, že se tímto způsobem vytvoří společenskévr stvy, z nichž
jedny žijí v bezuzdném barbarském přepychu a jiné v nejstrašlivějším
strádání. A marnéjso u teorie přesycených žaludků o řešení
hospodářské, morální a společenské krize. Dokud každý jednotlivec
nepochopí, že je i jeho morální povinností, aby se snažil vyrovnávat
společenskér ozdíly, dotud potrvá bída, již by věk rozumu, techniky
a zdánlivéo svícenosti rád zamaskoval zevním zdáním, že současná
lidská společnost žije na vysokéživ otní úrovni.
Je tedy zřejmé, že ideál rovnosti, o jehož uskutečnění usilují
tzv. pokrokovés měry, má již v zárodku nedostatky, které se už
do jistémíry projevily a kterése ještě projeví. Hluboká a škodlivá
hospodářská nerovnováha vznikla na světě proto, že se zanedbává
morální výchova, že se dostatečně neodůvodňuje nutnost
mít ohled na svébl ižní a že se lidéne ustále snaží majetkově
28
a hospodářsky vyniknout. Výchova podporuje růst nejsobečtějšího
individualismu, který brání pochopení reálného dnoty racionálního
idealismu. Zeptal jsem se některých lidí na to, jaký je jejich názor
na povinnosti k jiným lidem, a z jejich odpovědí jsem musel soudit,
že jejich nejvyšším ideálem je vlastní blaho. To, co k němu
nesměřuje, je prý idealismus, který se hodil jen do minulých dob.
Proti tomuto názoru jsem ovšem nikdy nemohl nic namítnout; pokud
jsem přihlížel k výchově, která v podstatě směřuje k tomu,
aby se každý zbavil veškerých předsudků, nenašel jsem proti tomu
jediný rozumný důvod. Mohl jsem však na základě toho dospět
k závěru, že se starými „předsudkyG, podaří-li se je jednou docela
vymýtit, bude zničena i dnešní civilizace a místo ní bude vzkříšeno
barbarství v pravém slova smyslu.
Co jsem právě řekl, jsou předzvěsti, kteréma jí až příliš mnoho
předpokladů k tomu, aby se splnily. Laická morálka, která si razí
vítěznou cestu světem, přičemž se snaží svůj nový směr myšlení
a morálky důkladně upevnit, nedovede zastavit uvolňování mravnosti,
která byla založena na strachu před trestem Božím. Proto se
bude situace neustále zhoršovat. Jsou sice optimisté, kteří vidí, že
i minulost měla jako náš věk mnohéne dostatky, a usuzují z toho,
že domněnka o úpadku dnešního lidstva není věcná. Je-li však skutečně
pravda to, co říkají, kde máme vidět povšechný pokrok, který
má zlepšit situaci? Cožpak civilizace nemá za úkol vypěstovat v lidech
mravní kvality, kteréb y je činily lepšími, než byli barbaři,
ale jenom učinit pro zločince obtížnějším, aby mohl uniknout před
trestem? Cožpak civilizace musila ponechat vnitřního člověka nejzžíravějšímu
ohni vášní a tlumit jejich projevy pouze strachem?
Takovéře šení není nejšťastnější. Neboť jakýkoli, a proto i zločinný
sklon, může být vymýcen správnou výchovou, to jest takovou, která
odůvodňuje každý požadavek na přeorientování povahy. Proto je
třeba, abychom se seznámili s náboženskou filozofií, jaká vyrůstá
z praktických poznatků.
„Dobro tvoří dobro a zlo tvoří zloG, řekl Buddha. Proto svým
žákům radil, aby v myšlenkách vysílali přání dobra všem tvorům
žijícím na všech světových stranách. Kdo si počíná tak, jak radil
Buddha, má hlubokép oznání o spjatosti myšlení, povahy a činů.
Člověk, který naplňuje mysl zájmem o blaho těla, se snadno stane
29
zlým povahou i jednáním. Proč? Proto, že mysl, uvažující o zevních
výhodách pro sebe, se jistě musí plnit jen sobeckými myšlenkami.
Sobeckém yšlenky jsou pramenem všeho zla, poněvadž vyúsťují
v jednání, jímž jedinec škodí celku. Zaměříme-li však myšlenky
k ideálnějším věcem, zpozorujeme, že strach o zevní existenci opadává
a tím se zároveň potlačuje náklonnost jednat zle. A v tom
můžeme hledat původní myšlenku náboženství.
Je ovšem samozřejmé, že cíl náboženství je výš než v prosté
snaze, aby se člověk upevnil v dobrém konání. Abychom však tento
cíl pochopili, musíme uvažovat o absolutním dosahu jednání, které
není podmíněno ohledy na blaho vlastní osobnosti.
Není-li jednání podmíněno sobeckými pohnutkami, stává se
mysl schopnou pohybovat se v bezmeznu. Není totiž poutána hmotnými
předměty, a proto se může dostat až za oblast, která jí je
za normálních okolností vymezena, a uzpůsobit se k tomu, aby
se mohla dotknout univerzálního jsoucna. Díky této možnosti se
z mysli ztrácí přesvědčení, že pravou skutečností je smyslová skutečnost.
Tento poznatek nám umožní, abychom se vyprostili z bezpodstatného
lpění na životě. Jestliže však člověk usuzuje, že je
jedinou skutečností hmatatelnéa smysly dokazatelné jsoucno, neodvažuje
se je myslí opustit, takže zůstává v klamu zevní existence
a v nevědomosti, která z ní vyplývá. Běžném yšlenky, že máme
morální povinnost, abychom si připravili život v zevním smyslu pohodlný
a radostnější, jsou nutně provázeny sobectvím, kterév ede
k uplatnění práva silnějšího a inteligentnějšího jedince. Méně rozumní
a citoví lidé, jichž bude na světě vždycky dost, musí nejen
ustupovat do pozadí, ale jsou ještě nuceni zahájit obrannou válku
proti vykořisťování. Tak je z celého obrazu budoucnosti možno soudit
na nelítostný třídní boj, jehož následky vůbec nebudou dobré.
Pravá idea náboženství odstraňuje v první řadě předpoklady
pro třídní rozdíly, sobectví a boj, neboť odvádí mysl věřících lidí
k jemnému a neohraničenému jsoucnu. Vytrhuje jejich mysl ze žaláře
hmoty a tím jí samočinně dává svobodu, pokud lze vidět svobodu
v tom, aby člověk mohl přebývat v nejzazších mezích projevenés
kutečnosti. (Je to skutečnost tělesná i nadtělesná.) Ale
pak se již nezastaví v tomto stavu. Z poznatků o jsoucnosti dospěje
k logicky přípustnému faktu, že existuje jsoucnost ještě vyšší
30
než ta, která se projevila, a známým postupem odpoutávání mysli
uskuteční tuto vyšší jsoucnost. Vstupem do předpokládanév yšší
jsoucnosti se člověk stává nadčlověkem, neboť zákony projeveného
světa (ať je to svět hrubý, nebo jemnější) na něho již nepůsobí,
nýbrž jsou jím ovládány. Potom teprve vdechne pocit svobody, nezkalitelnés
trachem před skončením života a jeho radostí.
Nyní máme ujasněno, jaký je pravý smysl náboženství. Tvrzení,
že náboženství slouží k ohlupování lidí a k tomu, aby jiní
lidémoh li získat světskou moc, neobstojí před poznáním, které
získáme tím, že budeme sledovat náboženskév ýchovné metody.
I když mnohá fakta mluví o náboženství velmi nepříznivě, přece se
nedáme zmást, protože jsme si vědomi, že i nejčistší ideje mohou
být profanovány. Pochopíme, že otázky, na kterée xoterní náboženství
nemůže odpovědět, jsou nevysvětlitelnéje nom potud, pokud
podobenství a skutečnost, božskéa pozemskés tavy, jemné a hrubé
kvality, duševní a fyzického dnoty nelze rozlišit a znovu uvést ve
vztah. To však nikdy nedokáže rozum, který nedovede vystoupit ze
světa projevených forem. Vždyť i nejprostší otázka, proč se Bůh,
když již existuje a rozhoduje o všem stvořeném, jedinému tvoru
neukáže nebo se neučiní dokazatelným vědeckým způsobem, může
zničit víru v jeho existenci. Neboť ti, kdo vysvětlují SvatéPís mo, ji
nemohou rozumně zodpovědět. Ale tím není řečeno, že ji nelze zodpovědět
vůbec. Musíme uskutečnit náboženství v jeho základních
předpisech a potom uvidíme, že Bůh i s vlastnostmi, kterém u připisujeme,
je naprosto zřejmou a sama sebe dokazující existencí, proti
níž rozum nemůže nic namítat. Když ovšem budeme chtít udržet
domněnku o reálnép odstatě antropomorfního, dobrého a všemohoucího
Boha, „bez jehož vůle ani vlas z hlavy nespadneG, nebudeme
moci vysvětlit, proč existuje zlo, proč mnozí neuznávají Boží
existenci a proč existuje možnost, aby člověk hřešil. Dobrým Bohem
bylo všechno stvořeno a zlým, ďábelským se to stalo, říkají
přímo i nepřímo církve. Ale může pojem dobrého obstát s vyloučením
zlého? Může se dobro, v němž není obsažen zárodek zla, zvrátit
nakonec ve zlo? Jenom nelogickém yšlení může na tuto otázku odpovědět
kladně. Skutečnost totiž dokazuje, že něco nemůže povstat
z ničeho. Proto by nemohlo vzniknout ani zlo, kterés e podle náboženských
nauk dokonce příčí Boží povaze. Sledujeme-li však otázku
31
o Boží přirozenosti a podstatě dále, můžeme nalézt dobré vysvětlení.
Antropomorfní Bůh je ohraničený, individualistický. Stvořil-li
takovýto Bůh všechno projevené, potom si můžeme snadno domyslet,
že snaha po individualismu, kterou tento Bůh přenesl na své
stvoření a která je hlavní příčinou zlého, mohla velmi snadno vyvstat
i u jeho stvoření. Ale takovéto vysvětlení se příčí církevním
dogmatům, takže záhada vzniku zla musí pro všechny náboženské
fanatiky zůstat nerozřešena.
Avšak i přes tyto a jinép odobné nezodpověditelné náměty má
exoterní náboženství svůj význam, především výchovný. Jeho výchova
též stačí na to, aby člověka povznesla do stavu, v němž může
myslit ze stanoviska neohraničenés kutečnosti. Kdo takto myslí,
ten porozumí čistě přírodní filozofii, od níž je k osvícenosti malý
krok. Avšak přesto nesmíme exoterní náboženství pokládat za jedinésa
mospasitelné. V něm totiž více než v jiných naukách dochází
k výkladovým chybám, kteréz něho dovedou učinit neomylnou
nauku, byť i odporující rozumu. Je třeba si uvědomit, že mnohá
dogmata byla tomuto náboženství přidána světsky myslícími lidmi;
že „kristovskézá zrakyG, kteréb yly vykonány, byly tehdy obvyklejší
a byly zaznamenány jenom proto, aby přesvědčivě působily
na věřící lidi, kteří vždy potřebují posilu ve vysokých mravních
a duchovních snahách. Křesťanství je pokračováním pohanského
kultu a jeho nauka přinášela svým věřícím v minulých dobách reálnější
zkušenosti, nejen bezduchéuji štění o možnosti posmrtného
pobytu v nebi, do něhož se mnohdy nesnaží dostat ani nejortodoxnější
představiteléc írkve, jak je vidět z jejich počínání. Ježíš řekl:
„Konejte dobro a stanete se bohy.G A jinde: „Modlete se, abyste
nevešli v pokušení.G Církve již nekladou takový důraz na dobré
konání a odpor vůči pokušení, ale říkají: „Modlete se, abyste byli
spaseni.G Propastný rozdíl těchto učení uvidíme hned, jakmile rozebereme
obě tyto poučky.
Dobrý čin, toť akt, přinášející ovoce ve sféře prožívání. Aby
byl dobrý čin dobrý povšechně, máme jej provázet dobrou myšlenkou
a náladou. Tomu účelu poslouží modlitba. Ta upoutá mysl
na předmět, k němuž se modlíme; poněvadž modlitbu pronášíme
k Nejvznešenějšímu (Bohu), je její význam jasný. Pracujeme-li však
pod tlakem zevních vlivů, pod tlakem okolností, stáváme se otroky
32
přírodních zákonů, takže musíme přijímat to, co nám vnucují prostřednictvím
karmického napětí. Prožíváme stádnou karmu a nemůžeme
vzdorovat tomu, co nás vnitřně zneklidňuje a pramení
ze snah celku. A pak, i když podlehneme sklonu k sentimentalitě
a následkem toho i sklonu modlit se k Bohu, nebo modlíme-li se
ze strachu o „blaho dušeG, nikdy se nepřiblížíme k základní myšlence
modlitby. Zlo na nás může působit nebo se projevovat naším
jednáním a modlitbou tomu nemůžeme zabránit. Tak zůstaneme
daleko od předpokládaného spasení a blaha.
Stále musíme mít na mysli, že se myšlenka může upínat pouze
k tomu, k čemu nejvíce lneme. Plníme-li proto svén itro i myšlenky
pouze věcmi z projeveného světa, pak ani modlitba nemůže naši
mysl povznést k Bohu, neboť obsah našeho myšlení je cizí Boží
přirozenosti. Nejspíše se nám podaří uznat existenci Boha, ale nepodaří
se nám pochopit stav, do kterého jsme vytrháváni myšlenkami
na něho. A tak přes všechny modlitby zůstaneme duševně
tam, kde jsme vázáni zájmy, aniž můžeme učinit krok ke své mu
spasení, jímž v pravém smyslu rozumíme vstup do života neohraničeného
extrémem bytí a smrti.
Bůh a člověk jsou si niterně cizí pouze potud, dokud je rozdělují
jejich zájmy. Bůh chápe existenci projeveného světa bez omezení
mysli a zaujetí. Naproti tomu člověk nechce ani uznat, ba ani se
dopátrat, zda je skutečností pouze to, o čem se může přesvědčit
smyslem hmatu. Snaží-li se však poznat pravdu, můžeme předpokládat,
že vůle Boží může vejít v sympatický vztah s jeho vůlí. Je
třeba přiblížit se Boží přirozenosti a potom nastane mezi Bohem
a člověkem dokonalá sympatie. To lze uskutečnit tím, že budeme
zachovávat Boží přikázání, která jsou nám ukládána církvemi jako
morální povinnosti. Nesmíme se jen modlit a vynechávat nezbytné
a prvořadék onání dobrých skutků, abychom nečinili násilí sobě samým
na úrovni pudovépři rozenosti. Je třeba vykonávat všechny
skutky ctnosti a pak se nám stane i exoterní náboženství naukou
v prvéřa dě očišťující a v druhé řadě nás povede do poslední nebo
nejvyšší Skutečnosti.
Nepodceňujme tedy náboženství. Uznejme jeho ideální zřetele,
kterésmě řují k nejvyšší Skutečnosti, k pravdě; nevšímejme si nečistot
a přimísenin, kterév ně zaseli naivní nebo pokrytečtí lidé,
33
kteří se tím chtěli vyhnout jeho přísným předpisům. Nemysleme, že
náboženství nebylo nic jiného než vize pocházející z chorobně roznícenéob
razotvornosti, která se nakonec stala předmětem obchodu.
Byli lidézb ožní, ale byli též dobří i moudří. A tito lidé byli jedinými
pravými reprezentanty nejčistší náboženskéid eje. Všichni ostatní
podléhali svým citům, vášním a osobním názorům, a proto jejich
závěry neměly pro skutečný život ceny. Podobali se moderním filozofům,
kteří nám z osobních důvodů předkládají jakési generální
směrnice, kterép otom často musí postupně měnit podle nových objevů
a přizpůsobovat je „nově zjištěnép ravděG.
Exoterní náboženství stačí k tomu, aby člověk mohl dosáhnout
prvního stupně dokonalosti. Mnohým lidem se však zdá, že nestačí
na to, aby mohli získat přesvědčující odpověď na otázku o hlubších,
avšak jen domnělých životních tajemstvích. Proto vyhledávají
radikálnější způsob bádání – praktickést udium ezoterismu. Jako
vyšší a radikálnější stupeň náboženskés nahy ezoterismus vyžaduje,
aby jeho přívrženci dbali všech náboženských morálních předpisů,
neboť ty jsou základním pilířem chrámu poznání a dokonalosti.
Jestliže zevní náboženství postupuje k nejvyššímu ideálu mírným
tlakem na živočišnou přirozenost, pak ezoterní náboženství postupuje
tlakem co nejintenzivnějším. Mysl stoupenců ezoterismu se
proto může ocitnout ve sféře abstrakt, což je příčinou závratí, vedoucích
k duchovnímu pádu, tj. ke zhoršení duchovních a povahových
kvalit těchto lidí. Proto by lidé, kteří nejsou vyzbrojeni kritičností,
střízlivým myšlením a vírou v sebe jakožto nejvyšší autoritu
v rozeznávání strhujících napětí sil a kvalit na jednés traně a příčin
a následků svého konání na druhé straně, měli jít spíše stezkou
exoterního náboženství a nikoliv stezkou ezoterismu.
Každý má setrvávat v tom, co je dostupnéje ho duševním kvalitám.
Lidé, kteří nemají dost síly k hledání pravdy v protikladech
a nedovedou být sami sobě autoritou, nemají hledat na stezkách
ezoterismu, nýbrž mají se řídit naukou církve. Proti tomu ti,
kdo nenacházejí uspokojení ve slepévíř e v autoritu církve, mají
být k různým náboženstvím tolerantní a hledat ezoterickým školením
původ všech myšlenek a náboženských skutků zaznamenaných
v náboženských knihách. Není radno pohodlně zamítat náboženská
fakta. Nebývají většinou zamítána na základě dokonalého
34
a praktického probádání původu náboženských myšlenek, ale ze
snahy vyvrátit domněle ryze teoretickép ředpisy, nabádající ke zdrženlivosti.
Rozpory lze nalézt všude. Ve vědě, v technice a vůbec
v celém životě. Kdyby rozpory měly být důvodem k poslednímu
a zamítavému stanovisku, nebylo by pokroku a život by ustrnul
na stupni, jehož lidská společnost dosáhla v nepamětných dobách.
Musíme se odvážit hledat pravdu i v naukách plných rozporů a nejasností
a potom učiníme krok vpřed.
V náboženství to ovšem není jako ve vědě, kde se proti hypotézám
a na nich stavěným teoriím klade empirické poznání přesvědčující,
hmatatelnés kutečnosti. Jeho zájmová oblast je ve všech
zvláštních životních jevech, jejichž poznání, probádání a ovládání
je úhelným kamenem duchovního osvobození. Duševní život je dosud
jakoby neprobádaným pralesem, a proto jsou planév šechny
dohady o jeho pravép odstatě. Jenom několik lidí, kteří pronikli
k jeho kořenům, k němu může podat správnév ysvětlení a stanovit
nauku, podle jejíchž směrnic se lze v tomto životě vyznat. Tito lidé
zbudovali náboženství i ezoterní bádání nazvaném ystikou, jógou
a jinak, a proto jsou ony nauky hodnověrné. Tvrzení jiných „autorit
G o záhadách duševního života, autorit, kteréne prošly mystickou
naukou, je lživéa bezpodstatné.
35
Kapitola III
SPIRITISMUS
Spiritismus je považován za nejsnazší psychickou metodu jak brzy
navázat spojení s neviditelným světem. Většina lidí se domnívá,
že zjevy a jinépsy chické úkazy jsou v okultismu věcí hlavní, spiritismus
se proto brzy mezi lidem velmi rozšířil. Ale jen málokdo
zná pravou podstatu spiritismu a fenomenů, k nimž ve spiritistických
sezeních dochází, jinak by od něho jistě upustili. Mnozí lidé
ve spiritismu vidí pravou náboženskou nauku, protože v něm vše
zdánlivě pochází z jiných sfér, než ve které sami žijí. Hluboce věří,
že jen v něm jsou obsaženy duchovní i světského dnoty. Věří projevům
„duchůG a hlouběji nezkoumají, jaký je jejich pravý původ
a hodnota. Většinou jim stačí, když slyší krásná slova „duchůG,
a domnívají se, že se jim projevili obyvatelévyššíc h sfér.
A přece ve všech krásných slovech, naučeních a zhmotněních
duševního světa ve spiritismu není v činnosti jiná síla, než síla
media (prostředníka), usměrňovaná a modelovaná zápornou silou
bytosti jinak zvanéstrá žkyní prahu nebo vládkyní hniloby. Kdyby
media byla taková, jako byli např. křesťanští světci, mohlo by z nich
mluvit „to čistšíG, co se rozhodně nemůže projevit animálně žijícím
člověkem.
Media jsou většinou lidéž ijící běžným světským a pudovým
životem. Následkem karmických dispozic však mohou uvolnit životní
nebo psychickou sílu, která má povahu fluida nebo lymfy;
to se většinou děje ve stavu hlubokéduše vní pasivity, v tranzu.
Není-li tedy životní nebo psychická síla příliš poutána na nervovou
síť a především na ganglia, vyzařuje z těla mnohem intenzivněji.
A vyzařuje-li do témí ry, že vychází z těla v podobě hustšího fluida,
stává se plastickou hmotou, již je většinou možno modelovat pouhým
přáním.
Dostane-li se proto někdo do styku s mediem a zabýval-li se
předtím po dlouhou dobu jistou představou nebo dlouho a intenzivně
na někoho myslil, může se snadno stát, že se mu podaří vtisknout
představu (postavu) síle media. Tím jí zároveň umožní, aby
se náležitým způsobem projevila. Je-li toužící člověk nekritický,
36
netáže se po původu ducha a domnívá se, že před ním stojí skutečná
věc nebo duch milovanéos oby. Ale není tomu tak. To, co
člověk vidí jako ztělesněného ducha, je jenom stvoření, které povstalo
z jeho roznícenéob razotvornosti a je oživeno duševní silou
media, s níž mohou disponovat i pekelnésíly .
Nesmíte se domnívat, že se ve spiritistických seancích projevují
jen dobréb ytosti, jestliže mluví jen „krásněG. Tyto manifestace
mají jediný účel: aby byl hledající člověk vysát, oslaben a zničen.
Jenže tyto samovolnézám ěry psychických personifikací nelze
snadno odhalit. Hlavní překážkou je povahovéz aložení hledajících
lidí, u nichž často převládá sklon zidealizovat vše, co se zdá být
nadsvětské. Lidé lžou sobě a lžou i jiným, a protože lžou, nemohou
poznat pravdu. Klamou, a proto jsou takék lamáni, a dokud nezmění
svést anovisko k pravdě, nepodaří se jim odhalit to, co je za
oduševnělou škraboškou ztělesněného strašidla.
Spiritismus budí zdání, že má pevnéa reálné základy. Těžko
lidem věřícím ve spiritismus dokazovat, že zjevy, kteréj sou považovány
za božské, jsou pouhými výplody elementárního vyzařování.
Tyto výplody mohou vzniknout jen za předpokladu, že se lidést anou
tak pasivními, že se až psychicky rozkládají. Proč je však tak
těžkéj e přesvědčit? Proto, že nemohou pochopit, že pouhé vyzařování
životní síly jakožto fluida nebo lymfy může přijmout formu
kdysi žijící bytosti. Spiritistézp ravidla pokládají život za něco odlišného
a odděleného od hmoty. Málokterý z nich dokáže pochopit,
že každý tvar vzniklý ať přírodně, nebo uměle, žije ihned po svém
vzniku vlastním životem. Těžko mohou pochopit, že třeba pára,
tvořící se ohříváním vody, se stává samostatnou existencí nebo bytostí,
která přijme smysly a získá alespoň tolik vědomí, že se může
zjevit v podobě nějakého tvaru nebo astrální bytosti. A dokud to
nepochopí, nebudou moci vniknout do podstaty spiritistických jevů
a poznat jejich zhoubný vliv.
Člověk tvoří neustále. Tvoří myšlenkovými představami a činy.
A každá z těchto myšlenek a představ se může stát samostatnou
bytostí, která však většinou bude oživena jen animálním vědomím.
Toto vědomí získá z primitivní energie animálních myšlenek a představ.
Psychická složka běžně žijící bytosti vlastně podléhá tzv. záporné
síle, je jí řízena a musí jí sloužit.
37
Při zemi se zdržují personifikace nejnižších duševních energií.
Vznikají z vášní, světských přání, myšlenek a činů bytostí, vybavených
hmotným tělem. Absolutní vědomí (jinak jiskra boží) se
v těchto výparech nemůže rozvinout, neboť kvalita těchto výparů
a absolutního vědomí je v protikladu. Proto se v těchto výparech
může rozvinout pouze temná síla, chopit se jich a donutit je, aby jí
sloužily za tělo. Takto vybavena začne záporná síla působit zhoubnými
vlivy mezi bytostmi. Těmito vlivy jsou: bída, zoufalství, nevědomost,
nevědomá smrt a jiné.
Dokud není roztržena opona mezi sférami, dokud je totiž jedna
sféra od druhé dobře oddělena nebo se v ní odráží jen velmi jemně,
nemůže záporná síla, přioděná jmenovanými vlastnostmi, působit
zjevně. Nanejvýš může člověka popouzet proti člověku a zhoršovat
povahu. Když se jí však podaří zesílit svůj vliv na někoho pomocí
spiritistických nebo i jiných psychických praktik, pak ho vede do
zoufalství.
Duchovní bytosti, stvořenéz nervového potenciálu fluidickép ovahy
a oživovanév ědomím záporné síly, působí jakoby cílevědomě.
Za krásnými jmény a ušlechtilými slovy se skrývá nízké ovlivňování,
kterým otravují media. Medium toto vyzařování přenáší na
jinév e spiritismus věřící lidi, a to ať vědomě, či nevědomě. Potom
pomalu upadá morálka, zbožnost, poctivost, dobrota a jiné
dobrév lastnosti. Jinak na sebe ony nízké psychické zjevy neupozorňují.
Dávají lidem trochu pravdy v předpovědích za cenu víry
v ně a v jejich řeči. A tato víra je nejlepším pojítkem s životní potencí
lidí; tímto způsobem víra dopomáhá zlovolným duchům, aby
si prodloužili existenci a zesílili svůj zhoubný vliv.
Tam, kde tyto fantomy ovládly pole duševních sil, počínají si
velmi jistě. Jestliže např. cítí sobě nepřátelskou sílu, ihned nasazují
všechnu energii, aby si uhájily vládu nad těmi, kdo v ně věří. Popouzejí
člověka proti člověku a dávají mu jistotu ve „věděníG, které
se zrodilo z jejich vnuknutí. Vyvolávají nadšení a snahu, která se
může zdát snahou duchovní, jen aby vymýtily možnost poznávat
pravdu a aby na sebe strhly pozornost většiny stoupenců okultismu,
jež pak vlekou ke zkáze.
Tyto síly si tedy počínají neuvědoměle rafinovaným způsobem.
Podněcují stoupence spiritismu až k rozplamenění pro jakousi
38
pravdu a tím udržují svéo běti v klamu, který jim zapustily do
nitra. Vedou je k zoufalství a přitom jim nedovolí ani se ohlédnout
ani kritizovat povahu mediem vykonávaných činů, jen aby tím nebyly
ohrožovány. Není to hrozné, když stoupence spiritismu vedou
pod pláštíkem duchovnosti do největší posedlosti? A přece lidem
nelze poradit. Jsou si tak jistí pravdivostí domněnky, že všechno
mimosmyslovéd ění je božské povahy, i když vidí, že skutečnost
mluví proti tomu. Věří svým domněnkám, a proto putují bludištěm,
z něhož se jim sotva podaří vyjít.
Proto je nutno zanechat všeho pohrávání si se silami vnitřní
přirozenosti. Věci zdánlivě nevinné, dobré, božské a nejčistší mohou
být jen škraboškou nejhorších strašidel – i když pevně věříte
v jejich božskost. Proto nelze spiritismus nikdy nikomu doporučovat.
Chcete-li jít cestami, na nichž se můžete duchovně zdokonalit,
používejte stezek, kterév ás naučí sebeovládání, nikoli stezek, na
nichž máte nečinně čekat na božskéo milostnění. Nečinnost je zpočátku
sladká. Později však ničí vůli, schopnost kritiky. Nakonec se
do vás nastěhuje nějaký „duchG, který se představí jako božství,
takže se začnete domnívat, že jste nalezli milost u Boha.
Reálnév ýsledky duchovní snahy nepřicházejí snadno. Než se
dostaví, je člověk vystaven nebezpečí, že začne věřit v astrální
zjevy, které může vnímat. Tyto vjemy vnucují méně kritickému člověku
domněnku, že poznanét ajemství má nejvýš hluboký smysl.
Aby se neukázalo, že tomu tak není, jsou spiritistém lčenliví. Nepouštějí
se do polemik, aniž by se úzkostlivě drželi víry v to, co
v seancích viděli, slyšeli a poznali. Pokud argumentují, odvolávají
se zpravidla na různé„ autorityG a zvučná jména, na lidi, u nichž
nacházejí schválení, že projevy ducha jsou správnéa pravdivé.
Ale v pravdivost reálnép odstaty projevů duchů nemáme věřit ani
tehdy, když se děly za doprovodu nejpřísnější kontroly. Pravdivost
jevů nemusíme popírat, jestliže je můžeme smyslově zjistit, ale jev
sám nám nic nevypovídá o svépra vép odstatě. Tuto podstatu je
zatím možno odhalit jen pomocí ezoterní duchovní výchovy. Kdo
říká jen rozum, věda, stroje, degraduje svou pravou přirozenost,
která jediná může nejlépe vysvětlit všechno dění a projevy. Věda
a rozum se mohou stejně opírat o fantastická přesvědčení jako nějakésp
iritistické blouznění. Stroje mohou být prostředkem, jímž
39
lze ověřit fanatismus nebo pravdu podle vnitřního pochopení toho
kterého jedince.
Spiritistési ze spiritismu udělali náboženství. Proto při zasedání
doporučují modlitby a jinéúk ony, které jsou vlastní nejčistším
duchovním naukám. Ale mohou být bez obav. „DuchovéG se projeví,
i když upustí od projevů zbožnosti – a projeví se snad tím
spíš, poněvadž např. modlitby jsou jim často nepříjemné. Spiritismus
učí, aby se člověk nechal posednout různými strašidly, larvami
a jinými zbytky či výplody nejnižších duchovních emanací života
a k tomu opravdu není třeba vůbec žádnémo dlitby.
Nikdo nemůže za to, že lidép okládají spiritismus za něco jiného,
než čím ve skutečnosti je. Pokládají jej za svatý a často se
velmi zlobí, řekne-li jim o něm někdo pravdu. Vím, jak si jeden
člověk dal poradit „duchyG a oženil se, ale byl se svou ženou jen
tak dlouho, než mu „dušeG poradily, aby se s ní dal rozvést. Jednou
jsem dokonce slyšel, že jeden dobrý občan zbořil svůj dům, protože
mu „duchovéG slíbili, že mu na onom místě postaví větší. Zdá se
to směšnéa ubohé, a přece to ukazuje hrůzu takové posedlosti. To
tedy je spiritistickétzv. náboženství. Nikoli cesta k Bohu, nýbrž
pochybné„ naukyG a nakonec zánik individuality spiritistů. Proto
se spiritismu varujte! Nevěřte ani zjevům, ani naukám duchů, poněvadž
obsahují zárodek rozkladu, i když se někdy zdá, že člověka
usměrňují právě opačným směrem.
Žáci PříméSt ezky – pro ty je to psáno – musí dbát toho, aby si
udrželi nezávislost. Všechny sklony k pověrám v sobě musí zničit
tím, že nepřijmou nic, co nelze uvést ve vztah s všeobecnou zkušeností.
Jenom pak si mohou být jisti, že přijali správný a všeobecně
platný poznatek. Okultní úkazy jsou totiž vždycky nebezpečné, poněvadž
působí oslabivě na vůli. Uzná-li je někdo nekriticky, stane
se pověrčivým a jeho rozum bude ochromen. Následkem toho může
snadno škodit celku a stane se neschopným pro každou duchovní
práci.
Hrůzy posedlosti, jaká se projevuje u spiritistů, zachvacují, jak
se zdá, téměř všechny lidi. Dvě podmínky, které jsou k tomu třeba,
jsou splněny. Jsou to materialistickén ázory a pověra. Obé je plodnou
půdou, na níž může vzklíčit posedlost. Oběma vládne jazyk pekelných
bytostí, jímž rozšiřují svůj zhoubný vliv. Skrze materialisty
40
mluví proti náboženství, aby vymýtily víru v život a lepší budoucnost.
U lidí pověrčivých rozšiřují falešnéid eály. Když jim uvěří,
ovládnou je, zbaví je vlastního rozhodování a vůle a nakonec v ně
vklíní opět jenom zlo, bídu, bolest apod. Mezi dobrými lidmi, kteří
uvěřili spiritismu z nedostatku kritického rozumu, rozšiřují důvěryhodnéře
či o spásonosném působení na lidstvo, aby tak odvedly
pozornost od nezbytnéprá ce na vlastním Já, dokud se jim nepodaří
tyto lidi posednout a obrátit jejich povahu ke zlu. Učí, že je
nutno pracovat pro celek, ale myslí ve prospěch pudů a nižších
bytostných složek. Vnukají lidem, aby rozšiřovali duchovní nauky,
ale neříkají, že duchovní nauku smí rozšiřovat jenom člověk, který
v sobě uskutečnil nejvyšší náboženskou ideu. Když se jim podaří
přinutit člověka neznalého pravé náboženské ideje k tomu, aby rozšiřoval
jejich myšlenky, zničí ho stejně jako toho, kdo od nich přijal
jejich zvrhléduc hovní nauky.
Proto musíte být opatrní, abyste rozeznali pravdu od klamu, jež
se jim podařilo tak dobře smísit. Toho dosáhnete tím, že nepodlehnete
vlivu žádného vnuknutí. Téměř vždy to bývá vliv pekelných
bytostí. Tyto bytosti si razí k člověku cestu všemi způsoby, a poněvadž
dosahují nejvyšších úspěchů prostřednictvím duševních stavů
(je to proto, že jejich význam není lidem dobře znám), je třeba pracovat
proti posedlosti právě ovládáním duševních stavů. Vnuknutí,
vnímání, vidění, slyšení, cítění, předzvěsti, vzplanutí k něčemu láskou,
nenávist, domněnky, spekulace, touha po pohodlí, pýcha čili
vědomí vyšší vlastní ceny a jiná citová vzdutí je nutno ovládat,
poněvadž jsou posedlostí v zárodku. Odejměte astrálním bytostem
potravu (vzněty a duševní činnost) a žijte podle náboženských
a morálních povinností. Nezabývejte se okultními jevy ani nevěřte
předtuchám jen proto, že se splňují. Tím si zachováte vládu nad
sebou a budete moci použít ke každému rozhodování vlastní vůli.
Za takových okolností proplujete strašným úskalím, kde vám hrozí
posedlost astrálními silami.
41
Kapitola IV
MAGIE
Jest záhodno, abychom my, již se snažíme
vznést se do říše tak vznešené, studovali
nejprve, jak bychom opustili tělesné
náklonnosti, křehkost smyslů a vášně,
náležející hmotě. Za druhéab ychom se
naučili znát prostředky, jimiž lze vystoupit
na vrchol čistého rozumu, bez nichž nikdy
nedosáhneme vědomosti o tajných věcech
ani magie, která vytváří pravézázr aky.
Trithemius
Magie, která též náleží do duchovních nauk, se mnohdy považuje
za jejich královnu, neboť obsahuje poučky nabádající k aktivitě
a k silnějšímu projevu síly nebo energie vůbec. Toto hledisko však
nesvědčí o znalosti mystických nauk, kteréu čí jak energii ovládat
a nikoli ji jenom řídit. Bezhlavá aktivita, i když ji mají magikové
určitým směrem řídit, nemusí znamenat sebevládu, týkající se celé
bytosti. Proto magii nemůžeme považovat za nejvyšší z duchovních
stezek. Pocit nejvyššího štěstí totiž nezávisí na tom, jak dalece
člověk může vystupňovat účinnou sílu, nýbrž na tom, jakým je
kormidelníkem svév lastní osobnosti. Proto není nic platnéna učit
se podle předpisů magie působit mocně navenek, do světa. Podle
vnějších činů a jednání se někdo může jevit titanem, ale uvnitř
často může sídlit nervozní strach, způsobený lpěním na osobní existenci.
K takovési tuaci musí vést magie, jak ji chápou moderní
magikové.
Říkám úmyslně moderní magikové, neboť cílem magie starého
věku bylo zničení nižší osobnosti a jejích nežádoucích projevů.
I když užívala týchž prostředků jako magie moderní, byly tyto
prostředky pomůckou k tomu, aby staří magikovéd osáhli žádoucího
stavu a tedy cíle. Tím se takélogic ky musely vytvořit názory
a přesvědčení, jejichž sestrou byla nepředstíraná skromnost. Teprve
středověk přinesl do magickéna uky ony strusky, z nichž je
42
možno usuzovat, že cílem magie je jakási moc. To však bylo způsobeno
tím, že se již tehdy vyvíjely tendence k převážně hmotným
(existenčním) zájmům. Původní idea magie byla ztracena a nastalo
ono bludnéput ování domněnkami a spekulacemi, které trvá
dodnes.
Ale i za těchto okolností lze nalézt pravý cíl magie, neboť se
skrývá v realizaci celéje jí praxe. Žák si má postupně uvědomit, že
celá moc ovládat lidi a působit na ně nemá vliv na to, aby získal
vyrovnanost. Má se postupně odvrátit od poznatků a schopností,
kterézís kal, neboť zjišťuje, že všechna moc nad lidmi nemá žádné
ceny. A pozná-li mocný člověk, že moc je malicherností, která ho
nebude nikdy moci uspokojit, není vzdálen více než na krok od
dokonalosti, která v jistém smyslu spočívá v tom, že se odvrací od
zevnějších věcí. A tak magie stejně jako každá jiná ezoterní nauka
vede člověka ke konečnému cíli všech snah, to jest k duchovnímu
osvobození.
Magická praxe je rozdělena na tři stupně. Na prvním stupni má
ukojit nejprimitivnější lidská přání, ale posléze má žáka poučit, že
se tímto uspokojením neřeší problém spokojeného života. Na druhém
stupni seznamuje člověka s astrálním světem, který je vyšší než
ten, s nímž nás může seznámit spiritismus. Magie tím svému žáku
poskytuje možnost, aby se stal géniem. Nakonec ho má poučit, že
nejvyšší nadvláda je marnost. Na třetím stupni má člověka dovést
k tomu, aby postřehl příčiny všeho dění, poznal nejhlubší pravdy
o jeho smyslu a následkem toho uskutečnil ideál všech ezoteriků –
dosáhl ztotožnění s Absolutnem.
Nezáleží na tom, že se v magickép raxi s takto formulovaným
cílem nesetkáváme. Porozumění cíli musí vytrysknout ze samotné
praxe a není tudíž třeba – a někdy je to dokonce na škodu – tento
cíl definovat. Jestliže tak činím já, činím tak proto, abych přičlenil
ještě jednu definici k tés poustě pravděpodobných i nepravděpodobných
definic a aby si tak čtenář mohl utvořit úsudek o praxi
a o jejím konečném cíli jak ve vztahu k sobě, tak i k okultním
spisům.
Nyní je však nutno, abych šíře rozvedl tři stupně, o nichž jsem
se zmínil.
Magická praxe se hodí pro ty hledající lidi, kteří jsou lapeni
43
do sítě domněnek, že projevený či vlastně smyslový svět je nejvyšší
skutečností, již je nutno pochopit a poznat. Takovép ovahy
nelze s úspěchem nabádat k tomu, aby upnuly pozornost do „neskutečna
G (prázdnoty). Domnívají se, že by takto opustili jedinou
pravou a samým životem předepsanou životní stezku. Tyto lidi je
nutno provést smyslovým světem, seznámit je s ním a pak zajisté
uznají hluboký význam idey mysticképra xe, již jsem právě v jistém
smyslu definoval.
Z předcházejícího tedy vyplývá, že je dnešní magie vzhledem
k mystice a její praxi úplně protichůdnou stezkou. Učí svéž áky
promítat duševní síly mimo tělo s myšlenkou na jistý efekt, zatím
co mystická praxe učí svéžáky tomu, jakým způsobem mohou na
sobě pozorovat psychologický vliv vnějších sil. Ale na světě jsou
povahy protichůdné, a proto jeden člověk je určen pro tu, druhý
pro onu stezku.
Řekl jsem, že magická praxe učí žáky promítat duševní síly
vně svého těla s myšlenkou na jistý efekt. To znamená, že podle
magických pouček je nutno soustředit pozornost na vnější předmět,
neboť tato činnost budí energii za normálních okolností v těle
„spícíG. Tímto způsobem lze zvýšit osobní magnetismus, zdatnost
v práci a osobní vliv vůbec. O pravdivosti tohoto tvrzení se lze
snadno přesvědčit. Ostatně každý jedinec může snadno vypozorovat,
že lidé, schopní soustřeďovat své myšlenky na jeden cíl, působí
na svéo kolí vždy mocněji. Někdy tak mocně, že jsou schopni se
stát vůdci lidí ostatních. Jiní lidé, kteří nejsou schopni soustředit
mysl, působí navenek chaoticky, takže nemohou získat žádoucí popularitu.
Z toho vyplývá, že první stupeň magického školení vede
k tomu, aby se člověk lépe rozvinul v osobním životě.
Soustředění stanovenépro první stupeň magicképra xe je jednoduché.
Upněte pozornost na nějaký předmět mimo tělo a snažte se
zabránit tomu, aby se vám ztratil pod tlakem ostatních myšlenek.
To je celá metoda.
Výsledky takovéto snahy se projevují v pocitu, že se zvyšuje
duševní energie a v některých případech člověk zjišťuje, že může
sugestivně působit na jinélid i. Ale takovýto úspěch by nikoho neměl
příliš nadchnout. Tyto výsledky jsou provázeny stoupajícím
napětím v hlavě. To je úkaz, který vyžaduje určitý zákrok, aby
44
energie nevyprchala a tím nedošlo k duševní vyčerpanosti, neboť
tento stav zpravidla již nikdy nelze převést do stavu normálního.
S duševní vyčerpaností se často setkáváme u těch žáků magie,
kteří nezískali patřičnép okyny k praxi. Je to ostatně symptom
dnešní doby, v níž se magickéspisy rozšiřují jenom proto, že jejich
obsah působí na mysl lidí posedlých po úspěších ve světě natolik, že
za ně obětují peníze – a po nich touží dnešní „magikovéG především.
Proto zcela neodpovědně píší jen o přijatelnějších částech praxe
a nehledí na to, jaký výsledek to přinese důvěřivým neofytům.
A tak místo aby magická nauka vedla k postupnému zvyšování
energie, vede často k duševní vyčerpanosti a někdy i k šílenství.
Když člověk probudí energii, ať již správným, nebo nesprávným
cvičením, dospívá k určitým projevům v jistém smyslu fyzikálním.
To je známkou, že dosáhl prvního stupně školení. Ale neofyt nemůže
zůstat navždy na prvním stupni. Musí pokračovat dále, nebo
musí sestoupit. Začne sestupovat, jestliže neví jak si dál počínat.
Pak může dospět k výsledkům, o kterých jsem se zmínil v předcházejícím
odstavci. Na vzestupnél inii se totiž octne, když dokáže
ovládat působivée nergie, které probudil. K tomu musí umět obrátit
do nitra tok energie, již uvedl do vyšší vibrace. To je možnéj en
tím, když začne soustřeďovat mysl do svéb ytosti jako na objektivní
předmět.
Jestliže se mu to podaří, bude pozorovat, že se u něho začíná
snižovat horečnatá činnost duševních sil. Začne se u něho jevit
duševní klid a sebejistota. A pak se otevřou vnitřní smysly. Začne
být jasnovidícím, jasnocítícím, případně i jasnoslyšícím atd.
To však neznamená, že bude s velkou jistotou schopen tušit událost,
k níž dojde někdy v budoucnu. K tomu dochází, když dosáhne
prvního stupně magického vývoje. Jasnozřením a jasnocítěním na
tomto stupni rozumíme, že je schopen přímo vidět a tušit, co se
právě stane, takže nemusí luštit žádnésy mboly nebo náznaky. Je
to prostě schopnost vidět a hodnotit vlny a napětí, jež jsou ve
vztahu k tazateli nebo věci, o kterou má jasnovidící člověk zájem,
nebo též vlny a napětí, které mají vztah k samému jasnovidci. Ale
především je rozhodující to, že za tohoto stavu jasnozření není porušen
duševní klid neofyta a jeho sebejistota jako tehdy, když jen
nejasně tušil budoucí události na prvním stupni magického školení.
45
Kromě toho na tomto stupni získává ještě další „daryG, kterét yto
schopnosti provázejí. A to je bezpečným znakem úspěchu ve cvičení,
jehož účelem bylo, aby žák magie dosáhl druhého stupně.
Na druhém stupni magické praxe má neofyt pracovat v magických
kruzích, aby získal přesvědčující důkazy o existenci vnitřního
(astrálního) světa. Ve druhém stupni je totiž za normálních
okolností nehybno, mrtvo. Takový stav může vyčerpat trpělivost
každého žáka, takže se vrátí do dřívějšího duševního stavu, v němž
byl přemáhán živočišnými sklony a tím uváděn do pasivity. Proto
se magie chápe vyvolávání astrálních i jiných obyvatel, čímž chce
svému žáku dát dostatek důkazů k posílení trpělivosti.
Ale s magickými kruhy je to poněkud jiné, než jak si to představují
mnozí žáci magie. Domnívají se totiž, že se v nich zjevují
astrální bytosti, jež by se jinak nezjevily, a že je to tudíž úkon,
který působí na sféru vnějšího bytí. Práce v magickém kruhu je
však vypočtena na vyvolávání vlivů působících na vnitřní podstatu
neofyta. Tyto práce mají způsobit jakési křečovité stahy vnitřní
síly (astrální látky, lymfy), která otřásá smysly člověka, usměrňuje
jeho pozornost a uzpůsobuje ho k tomu, aby mohl postřehovat
projevy duševních sil, modelovaných představou doprovázenou
přáním. Jejich kvalita se vytváří mravní výchovou, kterou řídí učitel
magie. Teprve další stupeň magicképra xe, na němž musí být
úsilí správně usměrňováno a spojeno s rozvojem rozlišovací schopnosti,
vede k postřehnutí samostatných bytostí, patřících do jiných
sfér než světských (hmotných).
Jakmile cvičící člověk spatří zjevy, kterése k němu chovají neutrálně,
může to chápat jako nepřímý důkaz, který mu má pomoci
překonat náboženskou nedůvěru. Neofyt pak snadno opouští to, na
čem dosud lpěl, a proto může snadněji obrátit pozornost do nitra
a uskutečnit žádoucí soustředění, jehož pomocí dosáhne absolutní
odpoutanosti.
Soustředěním do vlastního nitra se probudí magickésc hopnosti.
To proto, že soustředění souvisí s odvrácením pozornosti od zevního
světa, což je považováno za vysoký stupeň sebevlády. Když
se sebevláda vystupňuje, může žák magie na základě analogie věcí
osobních a světových ovládat všechno. Jinými slovy se stává schopným
vyvolávat magickéj evy. A to je třetí stupeň magické praxe.
46
Tím jsem naznačil, jakým směrem se má ubírat magický vývoj.
Všechny teorie, kterép ředstavují magii jako nauku, jejímž nejvlastnějším
cílem je ovládání zevnějšího světa, nevystihují její plán. Takovéen
ergie jsou vypočteny na efekt u lidí, kteří pokládají za pravý
smysl života fyzickou moc a tím ovšem i onu roztříštěnost způsobenou
snahou připravit si vnější pohodlí. Ale lidé, kteří smysl života
chápou takto, budou zklamáni a zapadnou ještě hlouběji do začarovaného
kruhu klamných domněnek. Nebudou schopni ani pohlédnout
k výšinám, kterés ymbolizují přemožení zájmu o svět, naopak
se vyčerpají při hledání hlubšího obsahu prvního stupně magického
školení. Nakonec upadnou do materialistického smýšlení, čímž bude
celá jejich snaha naprosto bez užitku.
V běžném pojetí se magie dělí na bílou a černou. Toto rozdělení
způsobilo mnoho zmatků při vytyčování hranic mezi oběma,
protože lidén erozeznávají dobro od zla. Znám lidi, kteří chápou
samostatnost, sílu, neodpovědnost vůči domnělému Bohu, zvláštní
názor na mravnost, dobro, zlo a společenský řád, jako znamení
černém agie, neboť takový postoj na ně působí jako opovážlivost
proti vžitém rzačící pokoře, která zbožně, zkroušeně a nekriticky
přijímá názorovén ormy. Jsou slabí a tato slabost je nutí, aby uvalili
poklesky svého konání na někoho jiného, aby případně nemuseli
trpět za svá provinění. Takoví lidév šak nemohou posuzovat, co je
bíléa co černé. Pro ně musí být činy jiných lidí neutrální a nikoli
dobréne bo špatné. Kdo ostatně může říct, že je ten který čin absolutně
dobrý nebo špatný? Zastřelíte nepřítele, jenž vás ohrožoval na
životě. Tím jste z jistých důvodů vykonali dobro i zlo. Zlo proto, že
jste zabíjeli, ale dobro proto, že jste případně zbavili ohrožujícího
nepřítele nejen sebe, nýbrž i jinélid i. A tak je to téměř s každým
činem. Darujte někomu něco: možná, že jste tím vykonali i zlo.
Je totiž možné, že ho karmické dispozice měly utrpením vychovávat
k mravní a duševní čistotě. Ale jistě jste vykonali takédo bro,
protože jste ho třeba zachránili před zoufalstvím. Nebo jste mu
tím vrátili víru v existenci dobra. Ale přesto tím vším není řečeno,
že jste vykonali skutečnéd obro nebo zlo. Proto je o dobru a zlu
třeba soudit opatrně a nerozhodovat hned, že určitá disciplina je
bílá magie, protože ji člověk provází dobrými činy, a jiná disciplina
černá magie, protože ji člověk provází zlými činy.
47
Magie může být zlá nebo černá jen tehdy, užívá-li někdo tajných
vědomostí, aby ukojil svéne jnižší bytostné požadavky. To
znamená, že jenom nekompromisní snaha sloužit nižší přirozenosti
je jedinou pravou černou magií; není jinéč erné magie. Odpovídá
zhruba prvnímu stupni magického školení a v běžném případě je
vystřídána magií bílou. Může to být i samostatná cesta vedoucí
k nejvyššímu (duchovnímu) cíli. To se nám ujasní, pochopíme-li
pravý smysl všech životních zkušeností.
Cílem všeho životního úsilí a tím ovšem i zkušeností je, aby
byla ukojena všechna přání, vyplývající z tendencí nižší osobnosti.
Pak může člověk pochopit, že všechno je marnost, a proto změnit
nižší osobnost ve vyšší. Prostředky k ukájení nižší přirozenosti
jsou různé. Buď je člověk ukojí tím, že získá vlivnější postavení ve
světě a užije za tím účelem magických znalostí, nebo najde spokojenost
v sobě pomocí postupného zříkání se všeho až do okamžiku,
kdy požadavky osobnosti klesnou na minimum. V obou případech
dojde k jakémusi duševnímu zlomu, který poskytuje poznání, že
všechny ty předchozí životní zkušenosti byly jenom pro útěchu
vnější osobnosti. Když tato osobnost zanikne, nikdy už nemůže
překážet tryskání pocitů pronikavého štěstí. Potom již je lhostejné,
jak se člověk choval a žil dříve, než této mety dosáhl. Jestliže jednou
pozná pravou příčinu utrpení, odstraní je a tím též všechny
následky dřívějších činů. A zanikne-li jeho nižší osobnost, nebude
již nikdy pracovat z osobních pohnutek. Tím se vyhne otáčejícímu
se kolu znovuvtělování.
Je nelogickéd omnívat se, že černá, totiž zlá magie, vede k naprostému
zničení „posmrtné individualityG, čili svazku, který se
manifestuje jako bytost. Předně proto, že to není empiricky dokázáno,
a za druhépro to, že nás logický průběh životních zkušeností
poučuje o něčem zcela jiném. Všimněme si např. vtělených psychických
svazků, totiž lidí. Podle okultních nauk jistě již byli na světě.
Někteří z nich vykonali mnoho dobra – a těch je podle vlastního
názoru většina – kdežto jiní mnoho zla. A přece každý z nich má určitéut
rpení. A co víc. Zlé konání vytváří zlý charakter. Bohatství,
kterémá být odměnou jen za dobré skutky, většinou vlastní sobci,
čili zlí lidé. Z toho můžeme soudit, že zlí byli obdařeni bohatstvím
za zlés kutky, kdežto dobří chudobou za dobré. To ovšem nesvědčí
48
o tom, že je Bůh nejvýš spravedlivý. Je tedy třeba připustit, že je
povaha dobra a zla relativní, a nesoudit o nich podle povrchního
dojmu.
Dobro i zlo tedy může být v souhrnu dobréne bo zlé. Dobrým
se dobro i zlo stává tehdy, když člověk nepracuje s přesvědčením,
že se za svéč iny bude muset odpovídat Bohu, a takét ehdy,
neočekává-li vůbec žádný osobní zisk z toho, co vykonává. Naproti
tomu zlým je dobré i zlék onání, kteréč lověk doprovází ustrašenectvím,
sebeobviňováním a strachem před trestem. To se nám
ujasní, když pochopíme, že všechno, co prožíváme, je taktéž relativní.
Tibetskérč ení praví: „Kdo ví jak si počínat, bude žít pohodlně
i v pekle.G A k tomu můžeme dodat: kdo neví jak si počínat,
bude trpět i v nebi nebo v ráji. Proto je znalost karmy a relativní
povahy dobra i zla rozhodujícím činitelem při probuzení pocitu
blaha.
Vědění o povaze karmy a relativitě jevů je možno získat jak
černou, tak i bílou magií, poněvadž se zakládá na přímých životních
zkušenostech a na postřezích. Ale magie nesmí přibírat ani
stín povahy osobních zřetelů magika. Lže ten, kdo říká, že přinese
osvícení černá magie prováděná proto, že je někdo slabý, takže se
nedovede postavit na odpor svéo sobnosti. Úkolem magika je, aby
osobnost ovládl, a to nelze učinit jinak než neosobním jednáním.
Pracuje-li kdo neosobně, stane se pro něho dobro i zlo bezbarvým,
ale přinese mu zkušenosti a z nich pramenící osvícení.
Proto si vezměte poučení z toho, co jsem právě řekl. Nesnažte se
vyzrát na pánaboha nebo na karmu tím, že se odhodláte jít za nejvyšším
cílem pomocí černém agie, která umožňuje, abyste podrželi
všechny záliby a navíc abyste pro sebe získali různéz evní výhody.
Tím byste totiž podvedli jenom sebe, poněvadž byste místo ideálu
dokonalého sebeovládání sílili osobnost. Následky byste pocítili ve
zvyšujícím se utrpení. Pracujte tedy proti svéo sobnosti, ať již dobrem,
nebo zlem, a tím ovládnete svou nižší přirozenost. Ovládnutím
nižší přirozenosti se přiblížíte na dosah nejvyššímu cíli.
Bílou magii budete provádět, když budete duševními schopnostmi
a vyššími vědomostmi pracovat k tomu, abyste získali co
největší prospěch pro celél idstvo. Ani stín vlastního prospěchu nesmí
provázet magickéú silí. Pracujte, zapomeňte na sebe, věnujte
49
všechny zájmy cizím lidem a potom si smíte myslit, že provádíte
bílou magii.
Nemyslete si, že se bílou magií rozumí každý dobrý čin, který
provázíte přáním dobra. Jestliže vykonáte dobrý čin a neprovázíte
jej konkrétně zaměřeným úsilným přáním dobra, nýbrž naopak přitom
tajně myslíte na svůj vlastní prospěch, je to skutek bezúčelný,
i když jej provázíte vlažným přáním dobra. Protivy, totiž dobro
způsobenésk utkem a zlo způsobenéúm yslem, se vzájemně ruší.
Vykonáváte-li dobrý čin s úsilným přáním dobra a provázíte-li jej
myšlenkou, že je třeba dát, nebo myšlenkou, kterou lze vyjádřit
slovy: „Prosím tě, obdarovaný, přijmi to,G vykonali jste dobrý skutek,
který jistě náleží do bíléma gie. Magie je v něm přání dobra.
Skutek sám zůstává skutkem.
Tím máme vysvětleno, co je myšleno slovy bílá magie. A nyní si
upřímně řekněme: kdo z lidí (myslím magiků, mystiků a spiritistů)
provádí bílou magii? Koná-li člověk dobrý skutek, myslí na zásluhu
nebo jej dokonce provází myšlenkou o nechutnép ovinnosti apod.
Kde je potom znamení bílém agie? Jedině snad v činnosti několika
lidí, kteří znají karmu a respektují její zákony; jinak se s ním neshledáme
téměř nikde. Proto je lépe neposuzovat, co je bílé a co
černé v napětí, kteréje magií, a v konání, kteréje zplodinou tohoto
napětí. Každý, kdo vykonává nějaký čin, smísí v něm dobré
i zlé; toho, co nazýváme magií a co je vlastně duševním úkonem při
vykonávání činu, se při něm obyčejně nedostává.
Vedle bíléa černé magie existuje ještě magie vysoká, která symbolizuje
třetí stupeň magicképra xe. Považuje se za ni pouze evokační
magie, správně je však do ní nutno zahrnout vědomý styk
s vyššími sférami mimo magický kruh. Rozhodně však do ní nepatří
úsilí, směřující k rozvoji magických schopností jako např. hypnózy,
možnosti ovlivňovat jinélid i vůlí apod. Tyto věci náležejí k nižšímu
stupni magického vývoje a tyto síly může člověk často získat
pouhým pokusem o ovládnutí sebe sama.
Vysokou magii provádíme sebepoznáním a sebeovládáním. Za
těchto okolností člověk může vyvolávat napětí, jehož pomocí lze
potlačit vlivy současnédo by, a působí účinně na přírodu, což jinak
není možné. Ale ve vysoké magii nerozhoduje, zda člověk vykonává
dobréne bo zlé činy. Tyto činy musí být protichůdnéduše vním
50
stavům magika; vysoká magie ovládá pole, kteréj e nad skutky
a osobními zřeteli. Vede jej k tomu, aby mohl opustit skutečnost,
již může svými smysly vnímat, a umožňuje mu, aby vstoupil do
skutečnosti z hlediska smyslů neomezené, v níž se jemné (neviditelné)
a hrubé (smyslové) jeví jakoby v jediném světle. A tak vysoká
magie vede k cíli shodnému s cílem mystiků a všech duchovních lidí
a nauk.
Avšak k cíli vysokéma gie většina novodobých magiků nepřihlíží.
Často jim těch několik schopností, kterép oskytuje první stupeň,
stačí k tomu, aby vyplnili požadavky vlastního tělesného bytí
a světských zřetelů. Nebo jim stačí teoretickévzd ělání v magii, jímž
takém ohou získat popularitu nebo výdělek. Vyšší stupeň, který požaduje
oběti, je ztracen, neznám. A tak magie jako nauka, kterou
je nutno postavit stejně vysoko jako tzv. vyšší jógy, ztratila svép ůvodní
poslání a ustoupila spekulativní snaze ctižádostivých lidí.
51
Kapitola V
MYSTIKA
I. Mystická cvičení
Počátkem let třicátých byla v Československu propagována tzv.
křesťanská mystika, ovšem laická. Tato nauka doporučovala, aby
lidétou žící po spáse (dokonalosti) cvičili představu písmen; tvrdilo
se, že to stačí k mystickému vývoji. Toto tvrzení je nesprávné. Je
to zřejména př. z faktu, že psychická cvičení stupňují vnímavost až
k postřehům psychického (astrálního) světa, ale nedostačují vždy
k rozvoji duchovnosti a k jejímu upevnění. Rozvoj se zakládá na
reálných faktorech, jejichž vznik a podpora závisejí na skutcích.
Tzv. vyšší, čili nebeskésv ěty, existují na základě skutkové karmy;
povaha této karmy nezbytně musí odpovídat jejich přirozenosti.
Proto byly ve starých mystických školách stanoveny určitémor ální
povinnosti, jejichž karmický účinek, zesílený duševními cvičeními,
člověku umožňoval, aby se dostal do vyšších světů a mohl i realizovat
duchovní stav, nazývaný duchovní dokonalost. Proto byly
morální povinnosti vždy základním pilířem chrámu poznání. Buduje
na nich dokonce i samo křesťanství. O tom nás poučuje bible,
v níž se praví, že když Ježíš přijal učedníky, nejprve je učil, jak
mají jednat.
I když nebudeme brát v úvahu tyto logickédův ody a přihlédneme
k účinnésí le koncentrace, dospějeme k závěru, který nebude
souhlasit s tvrzením oném ystické školy.
Cvičení v koncentraci, zejména dostředivé – mentální – je duševní
činnost, která přerušuje vztahy mezi psychickou přirozeností
cvičícího člověka a zevním světem, čili vede k neutrálnímu postoji
k tomu, co jej obklopuje. Tak se cvičící člověk octne mezi extrémy,
jež jmenuje dobrem a zlem, ale nevymaňuje se z nich, jelikož v sobě
příslušnou mravní kázní ještě nezničil zbytky lpění na hmotném
světě. Proto jakmile se vrací ze soustředění, zapadá znovu do duševního
stavu, který koncentračním cvičením opustil. Sice si ze
soustředění odnáší posilu, vystupňovanou energii i lepší postřeh,
to však nevede k duchovnímu růstu. Jen se tím posiluje původní
charakter, který samočinně zabraňoval duchovnímu vývoji.
52
Činnost, k níž člověk není puzen morální silou, vznikající dodržováním
morálních povinností, je většinou neuvědomělá, podmíněná
podvědomými impulsy, řízenými činností kosmického napětí,
a zlá, neboť je střežena myšlenkou na vlastní prospěch. Ve sféře
zla a nevědomosti žijí samozřejmě i zléb ytosti či útvary. Člověk,
jenž se vydává na „cestuG, aniž si zajistí bezpečnost dobrou a morálními
povinnostmi usměrněnou činností, nevědomky uzavře pakt
s těmito zlými útvary. Dává jim právo ovlivňovat ho a neví, jak jim
lze odporovat. Svého samovolného jednání se leká, jestliže se neshoduje
s jeho mravními názory a není-li jeho povaha nejhorší. Leká
se ho ještě víc, když pozná, že jedná pod vlivem jiných (neviditelných)
bytostí. Tím se mu mystickécvičen í stává kletbou, která ho
místo ke spojení s předpokládaným Bohem nebo absolutnem vede
ke strachu a hrůze.
Vlažná víra v Boha nestačí k tomu, aby se člověk těmto následkům
vyhnul. Uzavírá-li pakty se zápornými silami, jež ho obklopují,
nemá správnou představu o Boží podstatě. Proto se chápe jenom
toho, co tyto zlovolnésv ěty vyzařují, a nemůže se tomu ani při nejlepší
snaze vyhnout. Stále se mu vnucují pocity domněle čistšího
a vyššího neviditelného světa. Tyto pocity potlačují jeho kritický
postoj, který by jej nakonec mohl vést k tomu, aby odmítl jejich
působení, kteréupl atňují skrze jeho pocity.
Z toho, co jsem právě řekl, vyplývá, že mentální mystická cvičení
zprostředkují v první řadě styk člověka s astrálním světem.
Astrální svět je jakýmsi nárazníkovým světem, respektive pojítkem
mezi světem duchovním a pozemským. Každý žák mystiky jím
proto musí projít, chce-li dosáhnout stavu odpovídajícího stavům
duchovního světa. Aby však v astrálním světě nezbloudil, musí si
průchod zabezpečit tím, že se přidrží morálních povinností, které
mu ukládá každá hodnotná mystická nauka.
Je naprosto nesmyslnét vrdit, že Bůh, v něhož věříme jen
vlažně, nás může zachránit před vlivy obkličujícího nás astrálního
světa. Za těchto okolností je Boží ochrana nemožná, neboť tomu
brání povahovéz aložení každého jedince, který je dosud v moci
živočišných sklonů, v jejichž víru touží po samostatnosti. Právě živočišnost
ho vede k tomu, aby nestrpěl žádný zásah cizí síly, i když
to je síla Boží a působí v jeho vlastní prospěch. Kromě toho na něho
53
působí i síla karmy, pramenící ze skutků, jež vykonával k vlastnímu
uspokojení. Tato síla takéne dovolí, aby docházelo k jakémukoli zásahu
zvenčí.
Ostatně si to můžete vyzkoušet, abyste se přesvědčili. Zkuste
prosit Boha, aby vás zbavil duševní deprese, která se dostavila
v souladu s vaší karmou, podněcující temnéas trální bytosti, aby
na vás takto působily. Budete-li Boha jen prosit a nebudete-li mít
víru, že vás vyslyší, jistě nebudete vyslyšeni. Máte-li však víru, že
vás Bůh vyslyší, stane se. Nikoli proto, že by vás Bůh opravdu
vyslyšel, nýbrž proto, že jste myslí vykonali skutek, který mění
pesimistickou náladu v optimistickou, v náladu, jejímž působením
se odpoutáte od oblasti, která vyvolává depresi.
Filozofie mystiky nepotřebuje Boha k tomu, abyste si mohli vysvětlit,
z kterého zřídla pocházejí náboženské zkušenosti. Znáte-li
význam dění, můžete konstatovat, že to, co nazýváte Bohem, není
ničím jiným než stvořením, jehož původ je ve vašich představách.
Chce-li někdo dosáhnout dokonalosti, musí tuto představu rozbít.
Kdo to chápe jinak, tomu nelze pomoci. Tvrzení, že převládne-li
v bytosti jedna síla, nemůže v ní působit jiná, je přece úplně rozumné.
Protože to víte, nelpěte na Bohu, aniž ho obtěžujte svými
starostmi; snažte se být optimisty a pak přemůžete starost snadněji,
než když se dovoláváte Boha.
Vím, že moje tvrzení může vyvolat odpor a nesouhlas u těch
nábožensky cítících lidí, kteří čtou bibli a dočítají se v ní, že se
Bůh o všechno stará, „neboť to pravil KristusG. Můžeme jim však
položit otázku, zda pochopili všechno, co Kristus pravil. Lidési to,
co čtou, vykládají podle svých osobních názorů, ale pravý smysl jim
úplně uniká. Je třeba znát okultní filozofii a pak se ujasní význam
toho, co bylo vyjádřeno slovy „Bůh se o všechno staráG.
Okultní jógická i mystická filozofie praví, že člověk vyvolal karmickéd
ispozice pro nynější život již ve svých minulých existencích.
Pokud vlastní vůlí nezasahoval do životních podmínek, kterét ehdy
měl, získal karmicky všechny možnosti, aby mohl svůj nynější život
dožít bez konfliktů. Jenže právě část svobodnév ůle, v níž je utajeno
napětí schopnépro budit touhu po něčem ze smyslového světa,
jej žene do nespokojenosti a nutí ho, aby se snažil dosáhnout toho,
co jeho bytost žádá.
54
Jakmile člověk dovolí, aby jeho chtíč začal působit a nadto se jej
snaží ukojit, nutí neutrální vesmírnou sílu do vibrace; tím vzniknou
novépří činy, jež komplikují jeho osobní karmu. Protože se takto
vytvoří pro budoucnost perspektiva mnohostranného utrpení, říká
Ježíš, přihlížeje ke karmickým dispozicím jednotlivých lidí: „Nestarejte
se o to, co byste jedli a čím byste se odívali, neboť Otec
můj stará se o všechny.G Nestará-li se člověk o svou budoucnost
ve smyslu Ježíšovy připomínky, nebude zasahovat do světa příčin
z vlastní vůle a tím získá karmicképře dpoklady pro to, aby se v budoucnosti
mohl vyhnout utrpení.
Již dříve jsem řekl, že člověk, který nastoupí mystickou cestu,
přijde do styku s astrálními útvary. To je samočinný následek mentálního
soustředění, kteréz bystřuje smysly; proto umožňuje vnímat
to, co kolem něho neustále víří, co však nemůže postřehnout,
jestliže je normálně duševně disponován. Nezlepší-li svou činnost
uskutečňováním náboženských přikázání, která jsou vypočítána na
to, aby odstranila zlo, zůstane ve zlu a bude vnímat jen to, co tato
sféra obsahuje. Uzří před sebou nezřetelnéd uchovitéf ormy, které
mají světle popelavou barvu. Tyto zjevy se k němu zpravidla chovají
celkem neutrálně. Jenom se někdy zdá, že mu vnukají dobré
rady, myšlenky apod. A protože jsou složeny z dosti hrubéduchovitélátky
, může vše, čím jej inspirují, snadno vstoupit do jeho
vědomí. Vzhledem k tomu mu celkem nemohou ublížit, je-li jen
trochu opatrný a pozorný. Závažnější však je, že se ocitl ve světě,
jehož všechna působení nemůže postřehnout právě tak jako působení
každého jiného světa, který uniká jeho smyslovému vnímání.
To je horší situace, poněvadž již dost snadno nemůže vnímat nic
jiného než temné astrální prostředí, kterým je obklopen a v němž
se ocitl mystickým cvičením. A pod pláštíkem zřejmých vlivů může
klíčit jeho závislost na astrálním světě, závislost, která nikdy nevede
k dobrým koncům.
V následujících statích vás seznámím s vlivy jemného „astrálního
světaG.
Mystikové, kteří cvičí podle mystických návodů, nemají hlubší
vědomosti o vnitřním životě ani si nezachovali kritickou nedůvěru
k tomu, co jim mystickéúsi lí přináší, často získají schopnost zřít
postavy, kteréd říve neviděli. V zápětí nato prožívají různé pocity,
55
kterése u nich dříve nevyskytovaly, a to všechno pokládají za
mystickést avy. Nechci analyzovat všechny vjemy, jež se dostavují
za určitého mystického úsilí; jednak by to vyžadovalo dost místa,
jednak to nepokládám za poučné. Budu však popisovat linii vnitřního
vývoje vyplývající z takového počínání.
Řekl jsem, že usilující člověk nejprve uzří astrální útvary a potom
v něm vystupují různéne obvyklé pocity. To je třeba vysvětlit.
Výstup z těla do astrálního světa počíná právě nejasným zřením
postav dříve neviditelných. Nato se člověk začne astrálním tělem
odpoutávat od těla hmotného a neuvědoměle pociťovat působení
neviditelných postav, kteréj sou kolem něho. Emanace, jimiž na
něho působí astrální útvary, může pociťovat různě, ale toto působení
odpovídá jeho povahovému založení. Je-li silný a je-li spíš
optimista než pesimista, působí na něho tak, že v něm probouzejí
nadšení. Je-li zbožný, může postřehovat jasnéz áblesky a tušit Boží
přítomnost. Kdežto je-li nevěřící, zlý člověk, pak v něm vyvolávají
pocity chladu a dotyky, jež mu působí naskakování tzv. husí kůže,
ježení vlasů a konečně náhlou duševní depresi, jíž neobvyklép ocity
pravidelně končí.
Jakmile člověk dosáhl těchto vjemů, vyvíjejí se někdy věci dále.
Avšak většina žáků nemá dost síly, aby mohla čelit vlivům bytostí,
jež se skrývají za hranicí obvyklých postřehů. Domnívají se proto,
že neobvyklévjem y jsou nejvyšší metou, jíž dosáhli, a že je nyní
jejich mystický postup zaražen. Snad ještě po jistou dobu vnímají
to netělesnév e všech možných variacích, ale nakonec i to přestane
a zbude jen pocit, že nemohou dále pokračovat. Tito žáci nás nemusí
zajímat, proto si všimneme těch „zlých nevěrcůG, kteří jsou
schopni pokračovat dál.
Jestliže se dostavily pocity, o kterých jsem se prve zmínil, a člověk
šťastně přemohl následnou depresi ani se nedal poděsit tím, co
se odehrávalo před jeho duševním zrakem, jeho astrální tělo se
úplně uvolní. Aniž to často tuší, putuje astrálním světem a sbírá
poznatky, jež nevědomě ukládá do svého podvědomí. Když se jimi
duševně dostatečně nasytí, zpravidla se u něho dostaví zase spokojenost
se světským životem a vystoupí v něm nechuť k mystickým
cvičením. Předpokládejme však, že překoná i tento stav, neboť jen
tak můžeme sledovat dále mystický vývoj.
56
Překoná-li člověk nechuť k mystickým cvičením a znovu zamítne
spokojenost, která se ho zmocňuje, dosáhne dalších zkušeností.
Začíná to vytržením. Může pozorovat, že ho pouští nějaká
síla, která ho až dosud spoutávala, a zmocní se ho vyšší pocit uvolnění.
Nikoliv však nadlouho. Brzy potét otiž začne vnímat cosi
nehmatatelného, temného, zdržujícího a neodhalitelného. Snad se
mu i podaří jakýsi pokus o zápas s tím; obyčejně však tím jeho
cesta končí. Ale to neznamená, že to vždy jasně přizná. Jelikož
není s to překonat zdržující překážky, začne svédo savadní mystické
zkušenosti a vědění příznivě posuzovat. Začne o nich mluvit s jinými
lidmi a tak snad i neúmyslně získá pověst autority v ezoterismu.
Běžný člověk totiž nemůže poznat, co se skrývá za domnělým
věděním takového „mystikaG. Mluví tak, že budí dojem,
jako by dobře znal některéz ásady ezoterismu a mystická tajemství,
a dovede i překvapit samozřejmostí, s níž se vyjadřuje o všem, co se
týká mystiky. To všechno mohutně působí na mysl člověka, který
mystiku nezná a který mu na základě toho věří. Existují však jisté
znaky, podle nichž lze poznat člověka, který nedosáhl cíle.
Především si takový „učitelG odporuje v zásadním tvrzení. Za
druhév e vás vyvolává zmatek a ničí vaše eventuálně i správné životní
názory, když vám radí, jak máte mysticky pracovat. Poví
vám, že „vysvobození lze dosáhnout jen oddaností a láskou k Bohu
G, že „vaše víra je nesprávnáG, že „to tak neníG, že „do takových
věcí nelze plést rozumG apod. Jenom málokdy a snad pouze nevědomky
vám řekne něco, co souhlasí s pravým poznáním, kterése
vždy musí opírat o logickéd ůvody. Je to zkrátka „učitelG, který
vždy uplatňuje své vědění a který vás vede k přesvědčení, že ničemu
nerozumíte. To jsou zhruba poznávací znamení, odhalující
nepravého učitele.
Nyní si odpovíme na otázku, může-li hledající a usilující člověk
překročit onu nepřemožitelnou, nehmatatelnou atd. hráz neviditelného
světa, která před ním vyvstala. Odpověď zní: zajisté. Je třeba
již od samého začátku mystického školení správně usměrňovat duševní
činnost a pak se nám podaří překročit toto místo „s jeho
desetitisíci léčkamiG, jak je definuje „Hlas tichaG (H.P. Blavacká).
Blíže to bude vysvětleno ve třetí části. Nyní se vrátíme k mystickému
cvičení s představou písmen.
57
Koncentraci, kterou chceme použít za tím účelem, abychom se
mohli duchovně vyvíjet, musíme rozdělit na hrubou, jemnou a bezpředmětnou.
Hrubou koncentrací se rozumí soustřeďování mysli na
tvary, kterézn áme z projeveného světa, především však na vlastní
tělo. Světlá nebo jemná koncentrace je soustřeďování pozornosti na
světléa ideální postavy nebo také na světla. Jemná nebo bezpředmětná
koncentrace je soustřeďování mysli i pozornosti beze všech
představ a opor. Při tomto soustředění se mysl může zabývat napětím,
kterév yvolává změny v náladách.
Hrubá koncentrace je koncentrací nejnižší. Její pomocí se má
zastavit šílená činnost mysli a člověk se má připravit na to,
aby se mohl jemněji soustřeďovat. Jemnék oncentrace se používá
k přemožení nízkých psychických vlivů, neboť naplňuje nitro čistými
vlivy. Bezpředmětná koncentrace nás činí schopnými toho,
abychom mohli ve vnitřním smyslu vystoupit z tohoto vesmíru
a na základě dalších poznatků pracovat na úplném vnitřním vyhasnutí.
Uvedená česká mystická škola neučí správně posledním dvěma
druhům soustřeďování. Proto není třeba dále je rozvádět. Musíme
si však všimnout prvního způsobu soustřeďování, neboť se o něm
v této škole tvrdí, že stačí k dosažení spásy (dokonalosti).
Cvičení s představou písmen, kteréje náhradním soustředěním
na tělo, je vlastně hrubá koncentrace, poněvadž se takév ztahuje na
tvary, kterés i vypůjčujeme z přírody. Jsou to tedy objekty, k nimž
směřuje pozornost a tím na sebe poutají duševní sílu cvičícícho
člověka. Není-li mezi cvičícím člověkem a tvarem, na nějž se soustřeďuje,
správný vztah, ztrácí takový člověk svým cvičením sílu.
Vztah se upraví správným cvičením. To se provádí takto: cvičíte-li
písmeno I, přestavte si je jako čárku z ohně nebo jako ohnivý sloup
a tuto představu vložte do nohou. Tam ji v představě podržte. Tím
ji učiníte střediskem energie, která se bude v tomto místě hromadit
a rozvíjet v něm mystický život.
Jestliže jste správně cvičili, dosáhnete výsledku, který spočívá
ve správném působení písmen. Tak například budete-li delší dobu
cvičit toto I, začnete je slyšet. Jeho mystický zvuk se podobá táhlému
tónu jako íííííí. Pocit, který probouzí, se podobá účinku elektrického
proudu. Potom zazáří v jemu vlastní barvě. Ta se podobá
čistému, velmi světlému plameni.
58
Tím jste z mystického hlediska plně využili písmena I; následkem
toho se zvýší vaše citlivost.
Podobnou zkoušku můžete učinit s písmeny O a A.
Cvičíte-li s představou O, představte si je jako ovál. Vložte do
místa. Tam je v představě podržte, dokud nevydá svét ajemství.
Písmeno O uzříte v měnícím se světle, spíš však v barvě sluneční.
Ve sféře mystických vjemů přináší cvičení s písmenem O neklid,
nadšení a mystickéz vuky. Proto se praví, že O odnímá klid a víří
astrální svět.
Cvičíte-li s představou A, představte si je v podobě dvou čar
v úhlu položených a spojených přímou čarou. Vložte je do správného
místa. Podržíte-li je v něm, zjistíte na počátku, že se u vás
zvyšuje duševní klid; později se ocitnete v trpném duševním stavu,
který usnadňuje vyšší niternév nímání. Též uslyšíte zvuk „áG, jež
vyslovujeme při příjemném pocitu. Cvičení písmene A probouzí
schopnost vidět jevy astrálního i duchovního světa. Takto se dá
zjistit povaha každého písmene. To však není účelem, jejž sleduji,
je to pouze ukázka, jak se s nimi pracuje. Proto si všimneme toho,
za jakých okolností se má cvičit s představou písmen a koncentrace
vůbec.
Mystická cvičení se nemají provádět za neklidu a citového rozrušení.
Za neklidu na vás budou působit astrální síly různép ovahy;
tato situace může vyvolat nervózu. Proto se cvičte v soustředění
pouze tehdy, když jste svou náladu zlepšili klidnou a povznesenou
myslí. Přinese vám pak větší užitek než deset cvičení, která
byste prováděli za neklidném ysli a citové nevyrovnanosti. Při duševním
klidu je intenzita koncentrace vyšší a mysl pronikavější,
takže vzniká možnost poznat povahu astrálních vlivů, kterén a vás
doléhají.
Oddáte-li se mystickým cvičením, je především nutno, abyste
žili podle morálních příkazů, o nichž budu mluvit ve třetí části
této knihy. Nebudete-li žít podle nich, nemůže vám nikdo zaručit,
že síly, jejichž přílivu se otevíráte, vás nezavedou k nežádoucím
výsledkům. Jsou to zejména: maskovaná posedlost (to je posedlost,
při níž se člověk domnívá, že činy, jež vykonává pod tlakem
vnuknutí a pudovosti, vykonává bez ovlivnění), oslnění (tj. intenzivnější
vidění jednésfé ry, takže se zapomíná na existenci jiných
59
sfér), maskovaná pýcha (člověk se cítí přirozeně lepším a moudřejším
než lidéostatn í), nadutost, která vznikla z domnělého vědění
apod.
Většina mystiků – žáků, pokud jsem se s nimi stýkal, necvičila
správně. Cvičili tím způsobem, že se jaksi povrchně a lehce soustřeďovali
např. na představu písmen, již vkládali do jistých míst
v těle a přitom si vůbec nevšímali ostatních duševních dějů ve své
bytosti. Naopak se nechali unášet napětím svého nitra a ani se
to nesnažili zjistit. Následkem toho upadali do jakéhosi temného
duševního vytržení, při němž se duševně přenášeli do astrálního
světa. Jejich mystickév ýsledky se proto podobaly výsledkům mediálním
a jenom málokdy pronikl do jejich vědomí paprsek skutečných
mystických zkušeností. – Cvičíte-li písmena, musíte je nejprve
oživit a nikoli je prostě odříkávat anebo myslit na ně, jak se to často
činí. Prostéo dříkávání písmen nebo myšlení na ně uvolňuje astrální
tělo, kterépa k svobodně bloudí po astrálním světě.
Písmena se oživují správným zobrazením. Musíte zvolenép ísmeno
ve své představě správně vyvolat, přenést do správného
místa, tam je v přestavě udržovat určitou dobu a pak dosáhnete
prvního mystického výsledku, jejž je možno definovat slovy „pohnutí
z místaG (v duchovním smyslu). Mysticky pracující člověk
musí zapomenout na všechno ostatní; pak se mu teprve podaří
udržovat koncentrační předmět správně v představě a nebude již
podléhat duševnímu vzrušení.
Jestliže jste dosáhli prvního výsledku, který je možno definovat
slovy „pohnutí z místaG, musíte koncentraci změnit, neboť jinak
byste nemohli postoupit dále. Cvičením s představou písmen
můžete totiž dosáhnout pouze stavu, jenž se nazývá „přetížení pocity
G. V tomto stavu se probouzí schopnost postřehovat jemnější
světy a přijímat jejich vlivy – pronikavě dobré– ale to nepomáhá
k tomu, abyste se ovládli ve vyšším smyslu. Správnép ojetí tohoto
druhu koncentrace nám poví proč.
Cvičení s představou písmen upíná pozornost na hrubépře dměty,
v tomto případě na písmena. Proto je člověk pozorností
schopen zachytit pouze hrubší vibraci a nepodaří se mu postřehnout
jemnév lny, pronikající do jeho vědomí; pak je ovšem nemůže
ovládat.
60
Jemnější vlny s pronikavě dobrými vlivy pocházejí z andělských
světů. Mystik, který v nich niterně zakotvil, může žít šťastně, ale
nemůže zničit nevědomost. To je způsobeno tím, že se duševně
upoutal na světlo, kteréje vlastní andělským světům. A v těchto
světech neexistuje dokonalost, ale takén e nad nimi. Jsou to pouze
postranní světy. Zabloudí-li v nich někdo, musí je znovu opustit
tím, že přemůže vlivy, jimiž na něho působí. Když tyto vlivy přemůže,
bude se moci vrátit na Stezku Pravdy. Na této stezce, která
se vine mezi protiklady (radost, bolest, dobro, zlo apod.) bude moci
dospět výše, do světa Brahmy.
Dalšími cvičeními, jež uvedená mystická škola doporučuje, jsou
cvičení slovní a větná. Slovní a větná cvičení se povahově rovnají
meditacím, od kterých se však často odchylují svými dosahy.
Tato cvičení mají dvojí účel. Jednou mají dopomoci k tomu,
aby se mysl převedla do žádoucích stavů, jindy ji mají naplnit
myšlenkami, kteréo dpovídají mystickým ideálům, a tím uspíšit
mystický vývoj. Proto musí mít přesně vymezený charakter a musí
se měnit podle okamžitých duševních dispozic toho, kdo je cvičí.
Nestačí si prostě vzpomenout na nějakés lovo nebo větu a cvičit
je bez ohledu na vlastní momentální duševní dispozice. Kdo toho
nedbá a počíná si tak, jak ho to napadne, namáhá se zbytečně nebo
dospěje k neužitečným astrálním zkušenostem.
Slovo či věta, s nimiž se mentálně zabýváme, mohou vést ke
zvláštním výsledkům, kteréne mají nic společného s mystickými
zkušenostmi, nejsou-li v souladu s duševním stavem cvičícího člověka.
Jestliže však člověk vystihne podmínky a cvičí jistou větu, odstraní
tímto způsobem překážky, vyskytující se na mystickécestě.
Z toho vysvítá, že slova a věty musí být voleny s ohledem na
různéprá vě převládající okolnosti. Proto se nenechte vést svými
nápady. Spíše se přidržte všeobecných směrnic, určených pro žáky
ezoterismu. Tyto směrnice jsou vypočítány na to, aby pomohly
a neuškodily, jako se to často stává, řídíme-li se vlastními nápady.
V následujícím uvádím dvě taková všeobecně platná cvičení.
Tísní-li vás utrpení a chcete-li se z něho vyprostit, odříkávejte
větu (a takéh loubejte o jejím významu): „Pane Bože, vyslyš mne.G
Nemusíte říkat nic jiného než to, poněvadž touha po vysvobození
je silou i směrnicí, jež vás vyvádí z utrpení. Jenomže bez souhlasné
61
duševní nálady, již má vzbudit odříkávaná věta, nemá touha po
osvobození dost síly, aby přinesla žádoucí výsledek. Správně použitá
věta „Pane Bože, vyslyš mneG, upraví váš duševní stav, odstraní
překážky na cestě k dobrému stavu a umožní, abyste dosáhli
proudů poskytujících úlevu.
Nebo si přejete osvícení. Co budete činit v tomto případě? –
Odříkávejte větu: „Pane Bože, osvěť mne.G – Touha po osvícení
a usměrnění mysli vám umožní dosáhnout žádaného osvícení.
Tímto způsobem se tedy mají cvičit slova i věty. Odříkávat
věty, k jejichž obsahu nemáte vztah, nevede k žádným dobrým výsledkům.
V závěru ještě zbývá, abych se zmínil o tzv. tichék oncentraci.
Tu totiž někteří mystikové též doporučují, ačkoli téměř nikdy nechápou
její základní ideu. Vysvítá to z faktu, že ani ti, kdo ji doporučují,
nedosahují její pomocí žádného kladného výsledku. Naopak
lze mnohdy pozorovat, že se jejím prováděním vzdalují stavu
prostého lidství. To je jistě pochybný úkaz, jestliže přihlížíme k základnímu
úmyslu mystických cvičení nebo praktik. Je třeba setrvat
ve stavu prostého lidství, i když cvičíme tzv. tichou koncentraci,
která z něho člověka vytrhuje.
Tichá koncentrace značí koncentraci buď obrazovou, nebo bezpředmětnou.
Kdo se oni pokouší, zjistí, že je velmi obtížná. Potlačování
představ vede k určitým vzrušením, která znemožňují
ovládnout celou mysl. Následkem toho dochází k podvědomým pohnutím,
jejichž výsledkem je neklid a strach. Někdy se vše přemůže,
kdežto jindy jsou okolnosti truchlivější. Proto je třeba i zde postupovat
obezřele.
Cvičíte-li tichou koncentraci, musíte v první řadě dbát toho,
abyste si udrželi duševní klid. Potom si představte kdesi v těle světelný
bod. Přitom se nesmí vaše nálada zhoršit. Neumísťujte však
tento bod do přesně vymezeného místa, nýbrž si jej prostě v sobě
představte a nedovolte, aby se změnil nebo ztratil a aby místo
něho vystoupila nějaká myšlenka nebo nálada, která by vás zaujala.
Udržíte-li při každém cvičení určitou dobu představu bodu, aniž
upadnete do netečnosti, neobyčejně se zvýší schopnost postřehu,
takže budete brzy moci odhalit vše, co případně mají jiní lidé
v úmyslu proti vám podniknout. Nesmíte však podle libosti změnit
62
zvolenou představu ani místo v těle, v němž ji udržujete. Máte to
učinit jedině tehdy, změní-li se nebo přesune sama. Nestane-li se
tak a naopak ji budete měnit a přesunovat podle svých momentálních
úvah, ztratíte všechny výsledky i schopnosti, kteréjst e dosud
získali.
Koncentrace úplně bez představy je ještě obtížnější. Lze ji vyjádřit
slovy „spočívat v soběG. Za těchto okolností se nesmí váš
duševní stav změnit, ani mysl, ani představa, ani citový vztah k něčemu
upnout. Z toho je zřejmo, jakéo btíže se při cvičení bez představ
naskýtají.
Kdo se pokusí o koncentraci bez představy, aniž byl nanejvýš
duševně pružný a bdělý, tomu se zpravidla podaří pouze zahalit
se prvkem tamas a tímto sebeohlupováním dosáhnout stavu,
v němž nemůže nic vnímat. Ve skutečnosti přitom všechno duševní
dění nerušeně probíhá pod hladinou vědomí. Proto koncentrace
bez představ nepřináší nesprávně poučeným mystikům téměř žádné
výsledky. Jedině snad jakési „vyciťováníG astrálna, ale to všechno
nemá žádnou cenu.
II. Mystické stavy
Váš učitel (Rámakršna) dosahoval extazí
za cenu hrdinsky přísného života a úporného
boje o poznání, kdežto vaše citovévýlevy (vize,
extaze, tedy mystickés tavy), jsou jen výsledek
chorobnés labosti, ne-li lži. Ti, kteří jsou choří,
mají se dát léčit. Mají lépe jíst a reagovat
na svézžen štilé křeče. A měli by se mít na
pozoru. Z těch, kteří pěstují takovén áboženství
okázalého citového vzrušení 80% se stává
darebnými šibaly a 15% jich zešílí.
Svámí Vivekánanda
Mystikovét vrdí, že se na mystické cestě dostavují tzv. mystické
stavy. Toto tvrzení je skutečně pravdivé. Záleží však na tom, jsou-li
tak důležité, za jaké jsou pokládány. Zdůrazňuje-li je někdo, nabádá
začátečníky v mystice k tomu, aby je očekávali, místo aby upínali
63
mysl k nejvyššímu cíli. Žáci mystiky by se měli poradit se svým
rozumem a tak zjistí, že mystik, který je pokládá za důležité, nedosáhl
vyšších mystických výsledků. Ostatně žádný takový mystik
nedokázal ani sobě ani ostatním lidem, v čem jejich důležitost spočívá.
Kdyby se žáci mystiky poradili s rozumem, mohli by se spíš
o krok přiblížit ke správnému postoji, jaký vede k rychlému mystickému
růstu. Víra v pomyslné hodnoty mystických stavů je vlastně
fanatismus, který je třeba překonat.
Na mystickéc estě se dostavují jevy různé povahy. Nejvíc jich
náleží mezi astrální prožitky. Je to způsobeno tím, že žák mystiky
vědomím opouští tzv. normální stezku života a přenáší je nejprve
do astrálního světa, v němž se setkává s nevyhnutelnými jevy. Tyto
prožitky nemají z mystického hlediska žádnou cenu. Jsou to jen
zážitky, kterép ocházejí z toho, že žák nezničil nižší citovost a ponechal
si touhu po změnách. Jakmile tyto zážitky přestanou, vrací
se žák opět do svého dřívějšího stavu.
Pravém ystické stavy jsou reakcemi na zadržení činnosti mysli.
Je-li činnost mysli zastavena, změní se v dostředivou vibraci, která
vstupuje do nitra jako do prázdnoty. Přitom opouští zevní formy,
kteréji dříve znepokojovaly. Pak získá schopnost pozorovat samu
sebe. Tímto sebepozorováním se probudí ohnivá síla, zvaná hadí,
která postupuje páteří vzhůru a vyvolává reakce astrálních center
v těle. O nich budu mluvit v kapitole XII (Hadí síla). Každéa strální
centrum v těle poutá určiték armické síly, kterés e uvolní
soustředěním mysli. Jeho pomocí pak tyto síly pronikají do těla.
Jakmile se vybíjejí, dochází k neobyčejně nebo obyčejně působícím
vjemům. Ty pak nazýváme mystickými stavy.
Pokud člověk upíná (soustřeďuje) pozornost na vnější formy
(hrubá koncentrace), nemůže pravých mystických stavů dosáhnout.
Mysl takto se soustřeďujícího člověka neruší, ba spíše probouzí pocit
duality. Jeho mysl pak nemůže spočívat sama v sobě ani se
soustředit na prázdnotu, v níž mystická síla jedině správně působí
tím, že vyvolává reakce duchovního světa.
Při hrubéko ncentraci se člověk chápe imaginovaných forem
a oživuje je silou mysli. Následkem toho se uvolňuje jeho vnitřní
bytost od fyzického těla, takže vlastně astrální tělo vystupuje z těla
fyzického. Ježto se to však v tomto případě děje nevědomě, člověk
64
se neuvědoměle stýká s určitými astrálními předměty a bytostmi.
Tyto styky se odrážejí v neuvědomělých vjemech, kterés i někdy
razí cestu až do vědomí. Vniknou-li do vědomí, budí domněnku, že
se jedná o výjimečnép ochody a prožitky – mystické stavy.
Musíme si uvědomit, co jsou mystickést avy a jaké jsou jejich
psychicko-mystickédo sahy. Jestliže je chápeme správně, poznáváme,
že pravéj sou jen ty, kterév dobrém smyslu ovlivňují
jak povahu, tak i postoj k životu, a kterét aké přinášejí pochopení
a poznání některých životních tajemství, která jsou životními procesy.
Neobyčejnévj emy, vůně, chutě aj. nemáme za mystické stavy
pokládat. Jsou to pouze schopnosti rozvíjejícího se vnitřního (astrálního)
člověka, který takém usí zemřít, aby mohlo být dosaženo
mystického cíle.
Jestliže se vnitřní člověk začíná intenzivněji projevovat, je to
předzvěst, že se u mystika zvýší duševní boj. Intenzitu tohoto boje
je však možno snížit potlačováním oněch různých vjemů a ovládáním
všeho, co se jeví jako nezvykléa neobyčejné. Když si tak
člověk nepočíná, může být snadno v tomto boji přemožen a propadne
mediumitě. Z tohoto stavu již mysticky nepokročí. Zůstane
tím, čím je: člověkem, jehož vnitřní přirozenost se dál bude projevovat
skutky, k nimž je donucen svou vlastní karmou a vesmírnými
silami. – Není nadarmo psáno, že mystická nauka je naukou, která
nabádá k ovládání vnitřní přirozenosti. Musíte ovládat nebo potlačovat
všechno, co vystupuje z nitra vaší bytosti v podobě popudů
ke skutkům, třebaže se vám zdá, že to pochází z vyšších nebo jemnějších
zřídel. Teprve potom se budete moci pokládat za dokonalé
bytosti.
Vím, že se mnozí žáci mystiky domnívají, že účelem mystické
praxe je žít ve vyšším (nebeském) stavu. To však ještě neznamená,
že správně chápou ideu mystiky. Jakožto lidéžij ící ve světě musíme
vždy mít na zřeteli stav lidský; jeho charakter ukazuje na to, že se
nesmíme stůj co stůj snažit uniknout světu dosažením vyššího (nebeského)
stavu. Mnozí mystikové, jimž se podařilo pronést vědomí
do vyššího stavu, přešli do druhého extrému života, do nadsmyslovésf
éry. To je vlastně jen záměna, kterou neodstranili podstatné
životní problémy. Musíme být v prvé řadě lidmi. Musíme spojit
abstraktní (duchovní) a fyzickék vality, které můžeme chápat jako
65
pojmy, a teprve potom můžeme doufat, že i vyšší stavy budou
pro nás reálné. Vezměme si příklad z indických mudrců, kteří se
proti domněnkám Evropanů drží obyčejného lidského stavu více
než všech tzv. vyšších mystických stavů, kterése našim mystikům
zdají tak významné. Indičtí mystikové chápou význam lidství,
proto se vyhýbají extrému vyššího a nižšího života, jak je patrné
z následujícího citátu: *
„Později Rámakršna sám uznával, že pokoušel Boha (setrváváním
ve vyšším stavu, dosaženém mystickou praxí) a že je to div,
že přitom nezahynul. Střežil se radit takovézk oušky svým žákům.
Vivekánandovi je dokonce zakáže jako nějakou rozkoš nedovolenou
ušlechtilým duším, jejichž povinností je obětovat vlastní štěstí
službě jiným lidem. Když ho mladý Naren (Vivekánanda) naléhavě,
snažně prosí, aby mu ukázal cestu k nirvikalpasamádhi – tu
strašnou bránu, která vede do propasti absolutna – Rámakršna ho
hněvivě odmítá, on, který se nikdy nedá strhnout hněvem a který
se střeží říci něco drsného svému milovanému synu.
„Fuj!G, volá. „Myslil jsem, že se staneš obrovskou smokvoní,
pod kterou hledají útočiště a osvěžení tisíce znavených duší . . . Aty
místo toho hledáš svou vlastní spásu, svéso bectví. Zanech těchto
malicherností, dítě. Jak se můžeš spokojit s ideálem tak omezeným
(doslovně: jednostranným)? Je nutnéb ýt všestranný. Těš se
z obcování s Pánem ve všech podobách . . . G
Ale Vivekánanda později tohoto stavu dosáhl. Jak se na to díval
jeho učitel (Rámakršna), poví nám následující citát: **
„Učitel mu řekl: ,Nuže teď už chápete? Nyní to (nejvyšší realizace)
zůstane na klíč. Budete konat práci BožskéMatky .*** Až ji
dokončíte, Ona sama otevře zámek.‘ Naren řekl: ,Mistře, byl jsem
v samádhi šťasten. Zapomněl jsem ve svéne konečnéra dosti na
svět. Prosím vás, způsobte, abych zůstal v tomto stavu.‘ – ,To je
hanba . . . ‘ zvolal učitel. ,Jak je možné, že taková slova říkáte vy . . .
Myslil jsem, že jste rozsáhlá nádrž života a vy chcete zůstat pohřížen
do svéos obní radosti jako nějaký obyčejný člověk . . . Tato
*Viz Romain Rolland: Mystický a činný život dnešní Indie, díl I. Ramakrišna.
Symposion, Praha 1931, str. 62 a dále.
**Tamtéž, str. 183 a dál
***Bohyně Kálí.
66
realizace se vám milostí Matčinou stane tak přirozenou, že budete
i ve všedním stavu vždy vidět JedinéB ožství ve všech tvarech;
vykonáte na světě velkév ěci, přinesete lidem duchovní poznání
a zmírníte bídu lidí pokorných a chudých.‘ G
Z těchto citátů je myslím dost patrné, že cílem mystické praxe
nejsou mystickés tavy. Proto si můžeme položit otázku: v čem
máme vidět důležitost mystických stavů, když je za důležiténe -
uznával ani Rámakršna? Pak jsou důležitéje n ve fantazii nebo
v nečistém úmyslu propagátorů mystických nauk.
Zdá se, že mystická škola, která se u nás rozšířila, tuto skutečnost
ani dost málo nechápe. Proto doporučuje, aby si její žáci
bedlivě všímali „mystickýchG stavů, na jejichž základě se má určit,
„kdo je výšG a „kdo je nížG. Toto počínání je však naprosto nerozumnéa
svědčí o tom, že tito mystikové neznají význam mystických
stavů a jejich vztah k duchovnímu růstu a výši. Pokud je
mystická nauka pravá a hodnotná, uznává za reálnéje n dva stavy:
dokonalost a nedokonalost. Dokonalost se opírá o ovládnutí vnitřní
přirozenosti, kdežto nedokonalost o její neovládání. Proto tedy člověk,
který se pokouší ovládnout svou nižší přirozenost a nepodaří
se mu to, může být pokládán pouze za člověka nedokonalého, neboť
je to z jeho stavu zřejméa je to rozumné. Žádné mystické stavy,
jejichž vliv není trvalý a jež se odehrávají povětšinou v jinésf éře,
než ve kteréčlo věk žije jako sebe si vědomá bytost, ho nepovznášejí
nad ostatní lidi. Můžete vnímat přímo nebeskést avy a oblasti,
a přece náležíte do nižšího světa, jestliže jste nedosáhli dokonalého
sjednocení s nebeským životem. K branám Univerza se může duchovně
dostat kde kdo. Je však otázka, jestli jimi projde a přenese
smysly a duševní schopnosti za ně. Znám lidi, kteří niterně velmi
často pronikli k branám Univerza, ale jeho branami přece neprošli,
neboť nevěděli, jak se používá dvou nejvýznamnějších prostředků,
totiž dokonalého sebeumlčení a pohroužení.
Nás však nezajímá to, že nelze snadno projít branou, která se
odborně nazývá Brána Smrti. Proto si všimněme mystických stavů,
na něž kladou mystikovéuv edené školy takový důraz.
Řekl jsem, že hrubá koncentrace vede ke smyslovým vjemům,
jež jsou považovány za mystickés tavy. Vjemy však mohou být
různé: zrakové nebo sluchové, čichové, chuťové nebo hmatové.
67
A protože jde o smyslovést avy, je jisté, že mystickéúk azy nejsou
ničím výjimečným, zejména když víme, že je mívají i senzitivní
lidé.
Opravdovém ystické procesy přímo ovlivňují vůli, vědomí, tělesnéor
gány a smysly. Nedráždí, ale uklidňují nervový systém,
proto se u člověka, prožívajícího mysticképro cesy, dostavují i zdánlivě
mimosmyslovévj emy. Mystické procesy tedy nemění u člověka
„stav nervového napětíG; z toho můžeme důvodně soudit, že jsou
to stavy reálné. Vjemy, které se dostavují následkem předražďování
nervového systému, jsou povahy astrální, nemystické. Jejich původ
je v tom, že se člověk na úrovni duševních sil dostatečně neovládá,
nebo jinými slovy jejich vznik je závislý na tom, že se u člověka
duševní rovnováha porušila ještě více, než když mysticky ještě nepracoval.
Proto je překvapující, že na ně tzv. křesťanská mystika
(laická) klade takový důraz a tvrdí, že právě v nich je ten tajný
znak určitého duchovního stupně.
Mystickést avy se ovšem na mystickéc estě dostavují. Jsou však
provázeny nesčetnými „vyššímiG smyslovými vjemy, kteréd o nich
nesmíme počítat. Potom se tak často nestane, aby přišel nějaký
mystik a tvrdil, že to, co viděl nebo cítil nebo prožil, je znakem
určitém ystické výše, a aby se následkem tohoto klamného přesvědčení
duševně nebo duchovně přeceňoval. Stavy, pokud jsou
mystickép ovahy, jsou velmi reálné, třebaže jsou duchovní. Nemluví
se však o nich, neboť náležejí do nejsoukromějších záležitostí
mystika. Když o nich člověk neprozřetelně mluví, může mu
to přinést duševní převraty a utrpení. Tyto stavy se hluboce dotýkají
přirozenosti žáka mystiky, ale jsou tak intimní, že nesnesou
ani to, aby se k nim choval lhostejně ten, komu žák mystiky řekl,
že je prožívá. Jenom zdánlivém ystické stavy, kteréj sou vlastně
pouze vyššími smyslovými vjemy, smí člověk prozrazovat. Týkají
se procesů náležejících do sfér obecně dostupných, a proto jsou již
dost profanovány, aby byl člověk obrněn proti následkům jejich
vyzrazení.
Z předcházejícího je patrno, že je třeba velkér ozvahy při posuzování
hodnoty mystických stavů. To se týká především tésp ousty
stavů a snů, jež žáci mystiky prožívají na samém začátku cesty
a o nichž je známo, že se vztahují k smyslovým zkušenostem
68
nebo prožitkům, jež si žák mystiky důkladně neuvědomuje. Pravých
mystických stavů je na mystickécestě poměrně málo a ještě
je možno je z hlediska duchovního významu dělit na spolehlivé
a nespolehlivé. Např. tělo jednoho člověka může být prostupováno
ohněm, a přece to jeho přirozenost nezmění, zatím co povaha jiného
člověka je jím přemodelována, ve vitálním smyslu je úplně
vypálen a navíc ještě dosáhne stavu, který se nazývá vytržení květiny
zla.
Ve většině případů žáci mystiky neznají význam mystických
stavů. Stavy se dostaví, trvají a zase zmizí, aniž pochopili jejich
význam. Teprve pak, nastane-li nějaká hlubší změna, která radikálním
způsobem zasahuje do podstaty člověka, chápe její účinek.
Ale nepoznává její vnitřní hodnotu, neboť ji nelze pochopit.
Žádný žák mystiky si nemá mystických stavů příliš všímat, ježto
jejich skutečný význam nemůže poznat. Dostaví-li se určitépro -
žitky, jež pokládá za mystickésta vy, má cvičit dál a nevšímat si
jich. Je nanejvýš nesmyslnép ředpokládat na základě něčího tvrzení,
že tento stav je hluboký nebo významný a onen zase méně významný
nebo bezvýznamný. Pro vůdce, který zná mystickou cestu,
má každý stav určitý význam, ale žák jej nemusí chápat. Proto
říká-li vám váš rádce v mystice, že mystickés tavy jsou hluboké
a významné, a neřekne vám, v čem spočívá jejich důležitost a význam,
jistě nezná mystiku, i když údajně nechce o jejich významu
mluvit, „aby je neprofanovalG. Nezná mystiku tím spíš, jestliže vás
žádá, abyste mu sdělovali, že se u vás dostavily.
Pravý mystický vůdce zpravidla ví o tom, že jeho žáci dosáhli
mystických prožitků, proto mu to nemusejí sdělovat. Jestliže se na
ně ptá, buď chce získat ujištění, že je správně zjistil, anebo chce
zjistit, jak hluboce pronikl jejich průběh do vědomí jeho žáka. Podle
zjištěných podrobností mění cvičení a určuje další práci.
Vůdce, jemuž musíte sdělovat, že se dostavil mystický stav, nemůže
zhodnotit všechny podrobnosti právě probíhající mystické
proměny vaší bytosti, a proto není jisté, že bude správně reagovat
na tento stav, v němž je často nutné, aby vám udělil další pokyny.
Žák mystiky si totiž nemůže pamatovat zkušenosti každého stavu
v každém okamžiku a kromě toho nepostřehne mnohé jeho podrobnosti,
ani si je neuvědomí. Ale při vedení na mystickéces tě musí
69
vůdce zjišťovat všechny podrobnosti každého mystického stavu. To
dokáže pouze ten, kdo je schopen dozvědět se o jejich průběhu
i bez žákova sdělení. Dokáže-li to, můžete mu věřit, že se v celém
mystickém vývoji dovede správně orientovat. A jestliže je chápe,
nemluví o jejich významu, aby neporušil duševní rovnováhu svého
žáka, která může být ujištěním o významu mystického stavu tak
snadno porušena.
Proto nedbejte na stavy, i když vás váš vůdce ujišťuje, že jsou
důležité. Jestliže cvičíte a následkem toho se dostaví nějaké dění,
snažte se je nevnímat, umlčte mysl a co nejrychleji na všechno
zapomeňte. Tím si spíš urychlíte cestu než desetihodinovým cvičením
denně. Pokládejte mystickést avy za zdržující překážky, poněvadž
vás nutí k tomu, abyste odvrátili pozornost od předsevzatého
úkolu – dokonalého sebeumlčení.
Mystickou cestou můžete jít bezpečně jen tehdy, nelpíte-li na
ničem. Ať ulpíte na pozemském (nižším) nebo na nebeském (vyšším),
vždycky to znamená, že jste duševně spoutáni a že budete
v mystickém vývoji zdrženi. Jen tehdy, když na ničem nelpíte, se
vám podaří vstoupit do oblasti pravésk utečnosti, která je předposledním
stavem dokonalosti. Žádnés tavy, ani vytržení, ani zření,
ani cokoli jiného k tomu nestačí. Ničím nezabarvená skutečnost je
v duchovním stavu člověka symbolizována dokonalým soustředěním,
při němž všechna duševní síla směřuje do jediného centra, ve
kterém se ustálí a tím umožní zřít všechno jasně.
Mystikům, kteří tvrdí, že mají takovéči onaké stavy, v mnohém
případě ani nesmíme důvěřovat. Vzájemnésdě lování mystických
stavů přispívá k tomu, aby se dostavily falešnépro žitky pravým
mystickým stavům podobné. Kdyby se tolik nepsalo o stigmatech
jako o prvním mystickém stavu, jejž musí mít každý žák mystiky,
jistě by je mělo jen velmi málo žáků. Ten zázrak, že se dostaví
i u těch, u nichž k tomu nejsou žádnépře dpoklady, vzniká z jejich
přesvědčení, že se musí dostavit určitém ystické stavy.
Zeptejte se kteréhokoli pokročilého jógina, dosáhl-li při svém
vývoji nejprve stigmatizace. Jistě vám to popře. Nikoli proto, že by
je vůbec neznal, nýbrž proto, že i stigmatizace náleží do jevů nejvýš
soukromých. Mluví-li však někdo o nich, a přece můžete pozorovat,
že mu jeho „mnohomluvnostG neublížila, pak vězte, že i stigmata
70
jsou dvojí povahy. Bude-li se někdo soustřeďovat na fyzickou postavu
Kristovu, přenese se na něho její utrpení a stigmata. Bude-li
jeho duševní postoj k vlastnímu fyzickému utrpení zcela jiný než
postoj nevědomého člověka, může tuto svou mystickou zkušenost
beztrestně prozradit.
Jde-li však někdo cestou bezpředmětného soustřeďování, otevrou
se takév jeho těle tyto „průchody duchovního dechuG. Nemusí
si to však uvědomit; uvědomí-li si to přece, nebude o tom mluvit.
Pokud si neuvědomí, že dosáhl stigmatizace, je to proto, že
bezpředmětnés oustředění mysli, jež je spojeno s vědomým dýcháním,
člověka uschopňuje k tomu, aby přijal „vyšší vzduchG přímo
dýcháním. Pak není třeba, aby tento „vzduchG tělo násilně vdechovalo
končetinami, čímž jsou vlastně stigmatizační bolesti vyvolány.
Chcete-li se tedy vyhnout evidentní stigmatizaci, učte se vdechovat
vyšší vzduch vyčištěním představ, myšlenek a sklonů. Pak nebudete
musit prodělávat mnohá utrpení, která jsou pro mystický
vývoj celkem zbytečná.
Je tedy veliký blud, domnívá-li se někdo, že se musí dostavit nějakémy
stické stavy, a s touto myšlenkou začne provádět mystická
cvičení. Svým názorem uvede v činnost sugesci – vědomě či nevědomě
– a počne bloudit v kruzích v nejbližších astrálních sférách.
Tam začne prožívat mnohé„ stavyG, které nemají s mystickým vývojem
nic společného.
Jsou zde dvě možnosti: buďto si zvolit cíl a jít za ním bez ohledu
na dění, kterépro vází naši snahu, nebo se nechat svést tvrzením
kdekoho a přijít do zmatku pro odporující si protichůdná tvrzení.
V takovém případě ovšem nemůžete očekávat pronikavý úspěch.
Nemusíte se bát, že zbloudíte, když budete mysticky pracovat
a nebudete přitom dbát mystických stavů. Pro správnou či nesprávnou
cestu je rozhodující předsevzetí. Když si nestanovíte jiný cíl
než poznání a osvícení, pak jistě půjdete správnou cestou, i kdyby
vám kladl léčky sám ďábel. Když si však cíl vymezíte podle svých
představ, když již předem budete vědět, že cílem je žít v nějakém
ráji nebo „ohromně vysoký stav nadčlověčenstvíG nebo stav
bez utrpení apod., pak musíte zabloudit, protože se necháváte vést
bludičkami, jichž je na mystickéc estě vždycky dost.
Proto na ničem nelpěte. Nastoupíte-li mystickou cestu, vykoná-
71
vejte povinnosti, kterév ám uložil váš mystický vůdce a o nic se už
nestarejte. Svůj cíl si vůbec nepředstavujte, nýbrž posečkejte, až jej
dosáhnete. Předpisy mystických vůdců jsou dost jasné.Máte provádět
jistá cvičení, žít podle morálních povinností a to vše doplňovat
nejvyšší ideou. To stačí, abyste dosáhli nejvyššího mystického cíle.
Dostaví-li se přitom nějakést avy a nemáte-li pro ně rozumné vysvětlení,
nemáte o nich vůbec uvažovat, ale snažit se, abyste rychle
dosáhli duševní rovnováhy, kterou mystickést avy ruší.
Na mystickéces tě není tajemných nebo nevysvětlitelných událostí.
Nerozumíte-li nějakému stavu, pak to ještě neznamená, že je
to stav tajemný, a proto „ohromně důležitýG. Člověk nemůže ihned
všechno vysvětlit rozumem. Když však dosáhl vyššího stupně, poznává,
že tzv. mystickésta vy, kterých dříve dosáhl, byly jenom
reakce na různá jeho přání. Tento poznatek ho pomalu přivede
k pochopení, že je nutno se oprostit ode všech přání i zájmů, neboť
bezzájmovost je pravým stavem samádhi, v němž člověk spatřuje
Boha čistě a jasně.
III. Milost Boží
Mystikovétvr dí, že je na mystické cestě nezbytná tzv. milost Boží.
Bez ní prý člověk ničeho nedosáhne, ale takés i ji nemůže nijak zasloužit.
Vykoupení je prý jejím dílem a ani jóginové, kteří se na ni
nijak neohlížejí, nedosahují prý bez ní výsledků. Ona se prý dává
každému, i tomu, kdo Boha vůbec popírá, jen jestliže hledá osvobození
od hmotných pout. . . Bůh podle své zvláštní vůle si prý vyvolí
jistého člověka bez jeho zásluhy, obdaří jej svou milostí a tento člověk
pak dosáhne velikých výsledků na mystickécestě . . .
Takovému tvrzení může uvěřit jenom ten, kdo je vychován
podle církevních a náboženských dogmat, nikoli však člověk, který
nevěří v nadpomyslnév ěci. Mystická nauka je však metodická,
takže mystického cíle může dosáhnout každý člověk bez ohledu
na milost Boží. Ostatně mystický cíl je prožitelnou skutečností,
a proto o ní osobní Bůh – který je podle tvrzení mystiků představitelem
nejvyšší vesmírnémo ci – nemůže rozhodovat a tím méně je
může někomu dát. Aby to hledající lidémo hli lépe pochopit, uvedu
tento poznatek.
72
Žádný člověk, který ještě nedosáhl přenosu vědomí do nadvědomí,
není schopen chápat to, co není ohraničené. Jeho představy,
vnímání a vůbec všechny jeho duševní i duchovní schopnosti
se uplatňují v projeveném světě, který je ohraničený a omezený.
Proto i Bůh, kterého ctí, jemuž se klaní a který je mu pánem nad
stvořením, není ničím jiným než omezenou představou nebo skutečností.
Ta vzhledem ke svép řirozenosti nemůže být všemohoucí,
proto nemůže nikomu nic dávat. Bůh skutečný, univerzální, o němž
si ostatně člověk schopný jenom běžných pojmů nedovede udělat
představu, nemá vztahy k diferencovanému světu. Proto také nerozhoduje
o osudu bytostí a nemůže jim nic vnucovat. Buď jej člověk
uzná, vdechne jej a stane se jím, nebo jej neuzná, nevdechne
jej a zůstane tím, čím je – tvorem víceméně omezeným.
Tato alternativa ukazuje na to, jaký je pravý stav Boha a života.
Ukazuje na to, že je člověk plně odpovědný za svéje dnání
a že má v mezích karmických dispozic úplnou svobodu pro cokoli
se rozhodovat. Člověk, který nerozvinul rozlišovací schopnost, žije
v omezeném světě a klaní se proto stvořenému Bohu. Je to Bůh,
k němuž člověk může upínat všechny svéid eály a nejsvětější tužby,
ale nakonec je to přece jenom Bůh omezený. Podaří-li se někomu
spojit se s ním, dosáhne všeho, o čem se domníval, že mu tento Bůh
může dát. Ale nezíská od něho pocit dokonalés vobody, která náleží
do skutečnosti nediferencované. A bude-li dobře sledovat všechny
svéd uševní stavy, pozná posléze, že i ten jeho Bůh je bytím nesvobodným
a spoutávajícím, takže ho musí opustit, aby dosáhl vyššího
stavu pravédo konalosti. Opustí-li ho za těchto okolností, rozbije
poslední překážku, která se mnohdy tyčí na mystickéc estě.
Řekl jsem, že člověk, kterému se nepodařilo rozvinout rozlišovací
schopnost, se klaní utvořenému Bohu. To je úplně jisté. U člověka,
který ještě nedosáhl osvícení, můžete často pozorovat, že má
svéu rčité, přesně vymezené názory na Boha. Předpokládá, že v určitých
věcech není přítomný, kdežto v jiných jeho přítomnost připouští.
To znamená, že člověk omezuje všudypřítomnost Boží, o níž
mluví sama bible. A to je důležitým vodítkem k další úvaze.
Podle všeobecně platného zákona logiky nemůže být to, co je
omezené, totiž osobní Bůh, stvořitelem neomezeného, totiž absolutna.
Osvobození nebo vykoupení či dokonalost je realizace toho,
73
co je neomezené. Bůh, ve kterého věříte a jemuž se klaníte, je však
představou; proto je stvořením, kterém á analogicky omezené jak
vlastnosti, tak i schopnosti, jak je zřejméz běžných názorů na něho.
I když se nepustím do hlubších filozofických úvah a přihlédnu jenom
k pravému stavu dokonalosti a Boha, v něhož věříte, vidím, že
jeho pomocí dokonalosti nedosáhnete. Považujete-li svého Boha za
vesmírného vládce, který vám může udělit blaženost a jiné rajské
stavy, připouštím, že pevnou vírou v něho jich dosáhnete. Ale tento
Bůh vám nemůže dát dokonalost, která je nade všemi protiklady.
Tento stav mu nepřipisujete, jelikož jej nechápete.
Podle zákonů, jimiž je ovládán vesmír, nelze člověku bránit,
když se chce klanět jakémukoli Bohu či útvaru, i když je jejich moc
omezená. Podle téhož zákona však může realizovat jen to, co onen
ideální předmět vlastní.
Názor na Boha je nutno rozšířit. Řeknete-li, že Bůh je pouhý
duch, pak je možno předpokládat, že jste pochopili jeho přirozenost.
Ale pak je nesmyslnépři pisovat takovému Bohu nějaké vlastnosti
nebo povahu. Bůh je základním prvkem všeho stvoření, ale je
takéjso ucností samou, poněvadž její základ je jednoduchý. Takový
Bůh ovšem nemůže být vybaven určitými vlastnostmi. Je celkem
neutrální, všepronikající silou, která ve všeobecném smyslu v sobě
všechno shrnuje. Přijmeme-li ji do svéb ytosti, staneme se jí. Tato
síla neuvažuje rozumně podle lidských představ. Je stavem, který
setrvává v dokonalér ovnováze a chová se k nám celkem neutrálně.
Proto záleží jen na člověku, co z něho dobude.
Sánkhjová filozofie praví, že nauka o Bohu je zbytečná, neboť
vše vysvětluje příroda. Tato jóga je založena na pozorování, které
postupuje od hrubého materiálu k jemnému, takže její žáci vidí, že
je to stále týž princip a zákon, který se vším projevuje. Nakonec poskytuje
poznání onéje dnoty, která je podkladem tohoto různotvárného
jsoucna. Tu označujeme slovem Bůh. Proto pravím: v tomto
vesmíru není věcí nepochopitelných, a proto božských nebo vzdálených.
Každéd ění lze vysvětlit pozorováním jednotlivostí, jejich
příčin a následků. Nemůžeme předpokládat, že ve vesmíru existuje
jakási jednotka, která může o všem rozhodovat a má jako člověk
přesně vymezenén ázory. Taková jednotka by byla schopna chápat
pouze jednotlivosti, jež by ji mohly popouzet k zásahům ve zdán-
74
livý prospěch něčeho, a vyvolávala by přitom jen zmatek. A jenom
takovou jednotkou by mohl být Bůh, jestliže ho chápete jako existenci,
již lze definovat.
Po objasnění těchto věcí mohu začít s vysvětlováním milosti
Boží.
Člověk, který se vydá na mystickou cestu, pravděpodobně získá
zkušenosti, kteréne mohl předpokládat. Zdánlivě bez příčiny bývá
vytržen do lepších a čistších duševních stavů, kterési nemůže vysvětlit,
a domnívá se, že to způsobila nějaká cizí bytost, nejspíš
Bůh. Ale toto jeho přesvědčení není správné. Kdo zná karmické
zákony, může podat rozumnější vysvětlení. Ví totiž, že každý následek
má svou příčinu, takže i to, co považujeme za projev přízně
od Boha, musí být podmíněno příčinami, kterédří ve vznikly.
Člověk tvoří karmu neustále. Jednou dobrou a jindy zase zlou.
Výsledkem toho je, že na něho čekají příjemnéne bo nepříjemné
pocity. To si každý mohl vícekrát ověřit. Vykonáte-li určitý čin,
pocítíte uspokojení – radost. V jiném případě však můžete konstatovat,
že za ním následují výčitky svědomí, strach, utrpení apod.
To jsou projevy nejhrubší karmy, proto je může pozorovat i člověk
průměrně duševně vybavený. Ale karma tvoří různék ruhy. Za
nejužšími kruhy, kteréb ezprostředně zasahují nitro a uvádějí je
do změn nálady, jsou ještě jiné, obrovské kruhy, jejichž obvod prochází
mnohými reinkarnacemi. Karmickézau zliny, které na něm
vytvoříme, se mohou vybíjet až v některém příštím životě. Nemusí
se v něm však vybít s konečnou platností, nýbrž tak, že se
projeví jako osudově příčinnéna pětí. Ale ani tím se nevyčerpávají
všechny karmickéd ispozice. Existují ještě jiné možnosti a ty
popisuji dále.
Říká se, že člověk je svět v malém, mikrokosmos. Proto v něm
můžeme nalézt všechno. Jsou v něm přítomny světy bohů, andělů,
démonů, strašidel aj. Ale tyto světy nejsou časově prostorovými
objekty, nýbrž stavy jeho přirozenosti. Jsou od sebe odděleny kvalitami
a vlastnostmi, ale v časově prostorovém smyslu se vzájemně
prostupují. Mystická nauka nám ukládá, abychom se soustřeďovali.
Kdo se chce správně soustřeďovat, musí se vzdát všech osobitých
vlastností i osobnosti. Když se to podaří, opustí vědomí usilujícího
člověka projevenésv ěty. Připoutanost na tu kterou oblast bude
75
odstraněna a tím se uvolňuje cesta k vyšším sférám. A když konečně
tužby, myšlenky a snahy usměrní, může svým vědomím vstoupit do
jiného světa, který je v něm přítomný, do světa, kde vládnou i jiné
karmickép odmínky.
Když se to stane nerozumnému člověku, domnívá se na základě
svéne vědomosti, že byl vytržen Bohem. Není to však pravda.
Z jednésfé ry do druhé může přestoupit i ateista. Nikoli neuvědomělou
činností, nýbrž přesnou a na zkušenostech založenou metodou,
která nikoho nenutí k tomu, aby si všímal Boha nebo jeho
milosti.
Jestliže chápeme, že všechno, co existuje, je relativní, pochopíme
celou problematiku bytí a karmy. Musíme si uvědomit (neboť
je to pravdivé), že duševní utrpení, radost, bolest, nadšení apod.
jsou následky sugestivních nárazů na mysl a že je můžeme odstranit
právě upětím pozornosti na věci a vlastnosti opačné. Když
pochopíme, že právě toto je důležité, budeme moci vyvolat takovou
náladu, jakou si budeme přát, a nemusíme věřit v Boha nebo jinou
vesmírnou bytost.
Mystický cíl je nade vším reálným (podle lidských pojmů)
i pomyslným. A musí tomu tak být, poněvadž reálné i pomyslné
jsou pomíjející extrémy. Poznáte-li pomíjejícnost věcí a stavů pozemských
i duševních, ztratíte o ně zájem, čili rozvinete nelpění
a vzdáte se jich. Když nelpíte, vstoupíte do stavu mezi protiklady
a tento stav se nazývá „zbavení bolestíG. A když se ještě více
zdokonalíte v nelpění, poznáte, že je nutno potlačit i stav, který
z něho bezprostředně vzniká. Když se vám podaří potlačit i tento
stav, získáte schopnost přemísťovat vědomí kamkoli, třeba i mimo
tento vesmír. Tím dosáhnete stupně, který se nazývá „vystoupení
z vesmíruG. Jakmile toho dosáhnete, skončí pro vás utrpení i radosti,
jež je možno prožívat v tomto vesmíru, aniž jste si musili
vyprosit to, co mystikovén azývají milostí Boží.
Člověk si vlastně přeje blaženost. Protože neví, že ji lze dosáhnout
cestami obyčejného konání, drží se domněnky, že ji může
získat od všemohoucí a vesmírným zákonům nepodrobenéb ytosti,
kterou nazývá Bohem. To však je klam a nevědomost. Největší autoritou
v malém vesmíru, totiž v sobě, je člověk sám, a proto záleží
jedině na něm, jakéž ivotní okolnosti si připraví.
76
Nechceme-li uznat tento naprosto logický a zkušenostmi dokázaný
fakt, nepomůže nám nikdo na světě ani mimo svět. Blaženost
prýští z dokonaléd uševní rovnováhy. To však člověk nechápe. Domnívá
se, že blaženost je smyslovým vzrušením, kterén ení v protikladu
k bolesti, a že proto nemůže být zničena. Kdyby však dobrý
pánbůh mohl člověka obdařit skutečnou blažeností, nemohl by se
v ní člověk udržet. Zaměnil by ji za smyslovou radost, která by byla
zkalena věčně činným protikladem, tj. smyslovou bolestí.
Pochopení může člověk dosáhnout poznáváním a poznávání pozorováním
– totiž koncentrací. Musíme pochopit příčinu i podklad
radosti a ostatních duševních stavů, abychom poznali další možný
stav – duševní rovnováhu. Ale duševní rovnováha nás bude zajímat
teprve tehdy, až nás potká tolik zklamání a nepříjemných
zkušeností, že již přestaneme věřit v reálnou hodnotu radostných
smyslových vzrušení. Teprve potom nám zableskne světlo poznání
o třetím stupni, kterého můžeme dosáhnout mystickou praxí a pak
v něm setrvat.
Víme, že je možno vypátrat události, jež se mají přihodit v budoucnosti.
Nikoli však na základě „dohovoření se s BohemG, nýbrž
poznáním vztahů mezi příčinami a následky. A to nás poučuje,
že stav, jejž nazýváme člověkem, je jenom jakousi mátohou, potácející
se mezi hnacími silami přírody následkem příčin, kterésám
vyvolal. A hříčkou těchto sil zůstane tak dlouho, dokud se mu nepodaří
přemáhat pokušení k činům z osobních pohnutek. Pak teprve
se z něho stane skutečný člověk, jehož vědomí vystoupí výše do
transcendentální oblasti a který bude moci nechat zemřít karmu,
neboť ji nebude podporovat sklony, jež rozhodně potlačil. Tím se
propracuje k vyššímu stupni života, aniž k tomu potřeboval Boha
nebo jeho milosti.
Karma v latentním (utajeném) stavu je silou celkem neutrální.
Je v nás a kolem nás, vdechujeme ji a opět vydechujeme a ona
přitom může zůstat nečinná. Když však člověk dotykem smyslů
s jistým předmětem probudil popud k nějakéč innosti, chopí se
karmy, která odpovídá povaze toho kterého činu, a druzí lidé podle
svépři rozenosti říkají, že onen člověk vykonal dobrý nebo špatný
čin. – Dosáhl-li člověk vědění, pak může uvést do chvění karmu,
jakou je mu libo, dobrou nebo zlou. Pak se z něho stává mystik, jenž
77
dosáhl síly, již nazýváme „schopnost získat ovoce činů bez činůG.
Když dokonale očistil svou přirozenost od nízkých tužeb, podaří se
mu vdechnout nejčistší vzduch. Tím potlačí hrubou a zlou karmu
a dosáhne nejvyššího stavu, kterého lze dosáhnout v tomto vesmíru,
tj. spásy na věky. A jak vidno z prostředků, nepotřeboval k tomu
milost Boží, ani Boha, ani víru v jeho existenci.
Představa o milosti Boží vznikla z rozlišování jemného
a hrubého materiálu, z něhož je utvořen svět. Ví-li člověk, že je
v něm obsaženo to jemné, co nazýváme Bohem a co chápeme třeba
i v nejčistším smyslu, ví-li, že to prosakuje celou jeho bytostí, nepotřebuje
se dovolávat milosti Boží. Stačí, aby použil přirozenés íly,
a již dosáhne výsledků, o nichž se jiní lidédo mnívají, že jsou darem
Boží milosti. Této přirozené síly však musí užít k vyšším výsledkům
pomocí přesné, vědecky propracovaném etody a nikoli falešnévír y,
která mrzačí rozum, přináší pokrytectví, faleš a fanatismus.
IV. Odevzdanost do vůle Boží
K milosti Boží se podle mystiků musí družit ještě další ctnost,
kterou nazývají „odevzdanost do vůle BožíG. Touto odevzdaností
má žák mystiky vyjádřit svou závislost na Bohu a vyměnit svou
vůli za jeho.
Tato myšlenka je zcela správná. Musíte však nejprve chápat,
co je vůle Boží a jak ji můžeme filozoficky vysvětlit. Teprve potom
budeme moci zcela správně provádět to, co je vyjádřeno slovy
„odevzdání se do vůle BožíG. Vysvětleme si to filozoficky.
Univerzální nebo Boží vůle je synonymum přesného matematického
zákona, zahrnujícího v sobě v nejvyšším souladu všechnu
karmu světa. Je to zákon, který spoutává jak v myšlení, tak v konání
všechno projevené. Nedovoluje mu, aby volně vyzařovalo energii,
která se rodí z činů a je v přímém protikladu k právě působící
karmě, která se proměňuje v čin. Tím má být řečeno, že činí-li vůle
nějakéb ytosti tlak na osobní okamžité karmické dispozice, narazí
na překážky, kterép ocházejí ze zpětného působení vesmírnék army.
Tento odpor v ní vyvolá pocit omezování. Pocit omezování vzbudí
odpor vůle a za tímto odporemnásleduje zlost. Tím se bytost ocitne
ve vnitřní nerovnováze, která způsobí, že začne vyzařovat chaotické
78
vlnění (vibrace). Jeho reakce se jeví jako zlá karma, s níž se setká
v budoucnosti.
Tak povstává zlo i s jeho následky. Život i konání je nutno
uvést v harmonii s karmou světa. To se vám podaří, když nebudete
mít přání, která se vztahují k domnělým a vymyšleným osobním
potřebám. Uzavřete se do okruhu úplnés pokojenosti, přijímejte jen
to, co vám právě poskytuje osud. Nevztahujte ruce po tom, co se
vám jeví jako žádoucí ovoce, jež není vaše, ale jež byste si přáli mít.
Tím nejlépe projevíte „odevzdanost do vůle BožíG.
Jako světští lidéj sme nuceni pracovat. Jenomže většina lidí vykonává
jednu práci se zálibou a jinéprá ce se štítí. To je známka,
že rozlišují mezi stavy příjemnými a nepříjemnými, kteréc hápou
jako dobréa zlé. Toto rozlišování musí přestat. Jste-li postaveni do
světa a jste proto nuceni k určitéčin nosti, nevyhýbejte se jí. Vykonávejte
svésk utky s myšlenkou „je to nutnéG a vaše karma se tím
uvede v soulad s karmou Univerza. – Máte-li k některép ráci odpor
a musíte ji přece vykonávat, odevzdejte ji v myšlenkách Univerzální
(Boží) vůli a snažte se setrvat v pocitu nezávislosti. Aby se
toto odevzdání netýkalo jen určitého druhu činnosti, totiž té, k níž
máte odpor, chtějte být v odevzdanosti dokonalí a vzdávejte se i té
činnosti, která je vám příjemnější nebo k níž máte určitý osobní
vztah. Tím se úplně odevzdáte do vůle Boží.
Pamatujte, že důvody pro činnost vždy musí spočívat na rozumových
úvahách. Vášeň, pud, bezděčnéč iny nebo vnitřní popudy,
našeptávání z nitra apod. vedou jakožto pohnutky k činnosti do
zmatku a do konfliktů s vnějším světem. Za těchto okolností vám
nepomůže myšlenka na Boha ani na to, že se mu odevzdáváte,
poněvadž takováto činnost je diktována nižšími zřeteli, kteréne lze
přemoci myšlenkou na někoho jiného.
Ve vesmíru vládne nejpřísnější spravedlnost. Tato spravedlnost
má reálnou podstatu. Každou bytost řadí do sféry, která je téže
povahy jako její vnitřní vyzařování, vyplývající z jejích nálad, myšlenek,
představ, činů apod. Mystikovévš ak chtějí toto zařízení
obelstít bezduchým přemýšlením o Bohu a myslí si, že je to nejlepší
forma odevzdanosti do jeho vůle. Tím ovšem podvádějí jen sebe.
V dalším to bude objasněno.
Někteří mystikovém i říkali, že se cele odevzdávají do vůle Boží.
79
Prý přímo žijí v prakticky uskutečňovaném rozhodnutí, které se
může vyjádřit slovy „Pane Bože, čiň se mnou, co chcešG. Byla
to zdánlivě vroucí zbožnost, která přes dobrép ředsevzetí nepřinášela
žádný pozitivní výsledek, neboť ji prováděli špatně. Bylo totiž
zřejmé, že neuskutečnili nezbytné „vymazání jástvíG, které symbolizuje
usmrcení osobnosti ve všech nižších projevech. Ačkoli jednali
z osobních pohnutek, domnívali se, že myšlenka, jejíž pomocí chtěli
svalit své„h říchyG na Boha, stačí k tomu, aby byly odstraněny příčiny
ke zlék armě, kterévytv ářeli svým jednáním. Ale tyto příčiny
nemohli odstranit, jelikož konání z osobních důvodů zpravidla není
v souladu s karmickým napětím jistého okamžiku. Výsledek jejich
omylu bylo možno pozorovat jinde.
Tito lidése svým postojem vzdávali i té poslední nutnékr itiky
svého jednání, místo aby soudili povahu svých činů podle jejich
účinku na celek. A tak konali zlo v domnění, že konají dobro (jež
značí činnost harmonickou v zjevném a v okamžitém účinku). Taková
chyba je však možná vždycky. Přestane-li člověk posuzovat
svéčin y a jejich příčiny z mravního hlediska, navykne si posuzovat
všechno, co od něho pochází, jako nejlepší, neboť kořeny toho vidí
kdesi u Pána Boha, na něhož při konání poněkud myslí. A tímto
nesprávným sebeujišťováním může ubližovat jiným lidem, aniž si
toho je vědom.
Činy a jejich příčiny musíme vždy hodnotit z vyššího mravního
hlediska. Musíme pozorovat, jak působí na celek, a snažit se
pracovat tak, abychom svým konáním způsobili co nejméně zla. Jenom
tehdy, když se disharmonickým (zlým) činům nemůžeme vyhnout,
jenom tehdy se takových činů smíme dopustit. Ale přitom
si musíme dávat pozor, abychom způsobili co nejméně zla. Toho
docílíme tím, že potlačíme všechna osobní hlediska při vykonávání
podobných činů. Koná-li člověk činy, kterépro spívají jenom jemu,
vykonává zlo a nemůže se vyhnout následkům těchto činů, i když
si uvědomil, že mají pro ostatní lidi zléná sledky. Musel by se jich
přestat dopouštět a neodvolávat se na svou nevědomost, slabost,
nezbytnost takového konání atd. Každý člověk, sledující mystickou
stezku, musí v první řadě přijmout morální povinnosti. Tím postupně
usmrtí osobnost a odstraní nutnost konat zlésk utky, k nimž
ho existence osobnosti nutí. Opomíjí-li však morální povinnosti,
80
neodstraní potřebu zlého konání a to zase znemožňuje, aby mohl
rozvinout ctnosti, kteréji ž třeba pokládá za nezbytné. Z rozporu
mezi povahou konání a nezbytností ctnosti vznikají konflikty, jež
jsou nepřímým uznáním viny, za níž vždy následuje odplata.
Bude dobře, když poukážu na následky odevzdávání se do vůle
Boží, kteréčlo věk chápe tak, že přestane kontrolovat vnitřní procesy
ve svéb ytosti i povahu vykonávaných činů. Tím se přirozeně
otevře vlivům, pocházejícím ze sféry, v níž se duševně nalézá právě
pro svéč iny.
Kdo svél idskév ědomí nepřemístí do vědomí Absolutna, sídlí
jakožto vnímající bytost v sousedství nejnižších sil. Útvary těchto
sil jej obklopují a dotírají na něho svými vlivy a přirozenou silou
se snaží do něho vniknout. Když se jim to podaří, vyvolají v jeho
bytosti napětí; to se pak vybíjí činy, kteréo dpovídají povaze těchto
útvarů. Domnívá-li se, že se odevzdává do vůle Boží, i když pracuje
pro vlastní prospěch, k čemuž byl takto inspirován, a přitom
spojuje toto konání s myšlenkou, již lze vyjádřit slovy „pracuji pro
BohaG, klame se a poškozuje, neboť dobrovolně propadá do pasivity.
Tímto stavem úplně otevře dveře svého nitra nižším silám, jež
do něho okamžitě vniknou. Když se v něm rozvíjejí, začnou působit
na jeho vůli jako vnuknutí, jež pokládá za božská. Pak může konat
dílo ďábla v domnění, že koná dílo boží. Proto se nikdo nesmí lehkomyslně
otevírat cizím vlivům, i když to jiní lidéd oporučují jako
projev odevzdanosti do vůle Boží. Je nejhroznější klam, domnívá-li
se někdo, že myšlenka na Boha, na to, že se mu cele odevzdává,
ho stačí ochránit před nižšími vlivy, v jejichž prostředí se otevřel.
Objasním vám to na příkladu.
Budete-li hluboko pod vodou v nějaképo norce a otevřete-li
záklopku, vnikne do ponorky voda hloubková, ať na to myslíte
a věříte nebo ne. Musíte vystoupit k povrchu a tam teprve záklopku
otevřít, chcete-li, aby do ponorky vnikla voda povrchová. To vám
potvrdí zkušenost a zdravý rozum.
V duševních a duchovních oblastech naleznete analogii tohoto
příkladu. Člověk, který žije zcela běžným životem, je chráněn před
vlivy neviditelných sfér. Vyplývá to z jeho karmických dispozic,
přirozeného sebevědomí, vůle a mravních sklonů, jež vznikly z předpokladů,
kterév yvolal jednáním v některém z předchozích životů.
81
To všechno tvoří jeho ochrannou zeď na duševní úrovni. Jakmile ji
zboří (chybným pojetím odevzdanosti do vůle Boží), aniž předem
očistí a pozvedne svém yšlení, tužby, představy a zájmy, otevře se
vlastně v nižším prostředí. Jeho síly, jimž svým duševním postojem
umožnil vstup, pak jen zhorší jeho mravní a duchovní situaci. Je
třeba, aby dbal o nejvyšší duševní čistotu. Potom si může myslit,
že vystoupil na horu (do vyšších sfér), kde otevřít se znamená pochopit
„vůli BožíG. Odevzdá-li se do ní za těchto okolností, bude
mu to pramenem dobra a karmického zlepšení.
Jestliže se člověk odevzdá do vůle Boží ve vyšším prostředí,
nezíská nižší astrální zkušenosti, ale určitě získá poznatky o běžně
prožívaném (reálném) životě a o zákonech, jimiž se řídí vesmír.
Tzv. mystické stavy, které působí v citovém a smyslovém životě,
jsou jen následky toho, že se člověk otevřel v nižším prostředí. To
je fakt, jímž se vysvětluje, proč žáci mystiky, kteří se snaží odevzdávat
se do vůle Boží, snadno dosahují mystických zkušeností.
Vyhnou se cestě, která je v plánu pravých mystických nauk – v něm
je předepsáno, že mystických výsledků je třeba dosáhnout překonáním
sebe v činnosti – ale chopí se snadnějšího duševního uvolnění
právě v prostředí, v němž se nalézají v současném okamžiku. Tím
dosahují vjemů, jež považují za mystickéz kušenosti.
Protiklady jsou si však podobny. Můžete se otevřít pro astrální
vlivy tím, že upadnete do duševní nečinnosti a dosáhnete vjemů,
pocházejících z jiných světů, nebo svéduše vní napětí zvyšujete
tak, až sami sebe překonáte v činnosti, čímž dosáhnete podobných
vjemů. Jedny i druhéz dánlivě pramení z téhož zřídla. Přece však je
mezi nimi velký rozdíl, pohlížíme-li na to z hlubšího hlediska. Spatřujeme
totiž, že vjemy, kteréj sou podmíněny úmyslnou pasivitou,
se vždy neshodují s poznatky, jichž dosáhneme nezaujatým rozumem.
Proti tomu poznatky, k nimž dospíváme překonáním sebe
samých v činnosti, odpovídají pravdě, jak ji chápe rozum při neutrálním
postoji.
Z toho, co jsem uvedl, je patrné, že se lze jen nesnadno vyznat
v tom všem, co v mystickén auce našli její vykladači. Pokud však
člověk chápe lidsky a nečiní závěry podle svých domněnek, najde
vždy pravdu. Jenomže většina lidí vyhledává všemožnék ompromisy,
kteréji m dovolují jednak podržet osobnost a jednak se
82
zdánlivě vyhnout nekompromisním požadavkům oblíbenéna uky.
Proto tak snadno přijímají tvrzení, kterézcela průhledně odporuje
pravdě, jen když se toto tvrzení vyhýbá tvrdésku tečnosti, o níž
mluví povolanéau tority v mystice.
Je však nutno, aby se každý stal přístupným k přijetí pravdy.
Každét vrzení musí být logické a rozumné, i když se týká mystiky,
Boha a mysterií. Jestliže je s rozumem v rozporu, lze si právem myslit,
že je založeno na rozumovéom ezenosti, na fanatismu nebo že je
podepřeno určitými úmysly a že je tudíž chybné. Nikdy nestačí, aby
se vykladač nauky odvolával na nezbytnost zachovávat mystická tajemství,
neboť právě za tajnůstkářstvím mohou být často utajeny
nedobréúm ysly. V mystice je všechno jasné, neboť je to praktická
škola, která vede k odhalení významu všech mysterií, třebas se týkala
Boha a nejvyššího lidského stavu – dokonalosti.
83

ČÁST DRUHÁ
Důležité kapitolyvzta hující se
k praxi Přímé Stezky

Kapitola VI
ČÁST FILOZOFIE PŘÍMÉ STEZKY
Poznejte pravdu,
pravda vás osvobodí.
Jako každý jedinec má svůj názor na Boha, svět a člověka, tak
i v nauce PříméS tezky se setkáváme s určitým pojetím těchto
skutečností. Nauka PříméSt ezky však chce odhalit jejich podstatu
a neopírá se o domněnky a spekulace. Doporučuje určitou
duševní metodu; jestliže se jí někdo řídí a neutvoří si předem určitý
názor, umožní mu tato metoda, aby postřehl podstatu těchto
skutečností. Přímými zkušenostmi dokazuje, že jejich podstatu lze
pochopit i prostým rozumem, ale že ji člověk nepoznává proto, že
si o ní tvoří názory, jež nejsou založeny na přímých postřezích. Poznání
pravép odstaty Boha, světa a člověka zničí všechny klamné
domněnky a odstraní veškeréu trpení, kterép rýští z nevědomosti.
Přímá Stezka je nauka praktická, proto nepožaduje, abyste
v její filozofii věřili. V poznatcích, kterézd e uveřejňuji, mají hledající
lidézís kat korigujícího činitele na stezce poznání. Proto je
dovoleno, abych o této nauce mluvil.
Nemá-li žák PříméS tezky mystického učitele, musí hledat
v knihách potvrzení nebo zamítnutí poznatků, kterézís kal praktickým
úsilím v mystice. Proto je nutné, abych do této knihy zařadil
i tuto kapitolu. Domnívám se však, že s tím, co řeknu, budou moci
souhlasit jen ti, kdo praktickým mystickým úsilím dospěli k rozluštění
námětů, uvedených v této kapitole.
Bůh
Lidém ají o Bohu velmi rozdílnép ředstavy. Každý člověk si jej
představuje jinak. Snaží se přizpůsobit si ho svému pochopení a ti,
kdo o jeho existenci uvažují objektivním rozumem, dospívají k nevěře.
Proto není snadné, aby si člověk Boha představil. Stále se mu
rojí před očima naučení, vštěpovaná dogmatiky, která tvrdí, že Bůh
je v určitých oblastech, a zdobí jej určitými vlastnostmi. Na jejich
87
základě si člověk nemůže utvořit správný názor na Boha a nemůže
ho pak pochopit. Jenom ten, kdo je schopen nedůvěřovat faktům,
přesvědčujícím rozum, může věřit v Boha, jak mu jej představují
dogmatikové. Taková víra nemá reálný podklad a jednou bude jistě
zničena životními zkušenostmi. Neboť Bůh, ve kterého člověk věřil,
se mu stane jenom představou, obdařenou pouze domnělými
vlastnostmi.
Kdo chce nalézt Boha, musí postupovat soustavně. Nejprve
musí odmítnout všechny představy, kteréj sou mu vnuceny staletými
tradicemi. Pak se musí chopit nejpřirozenějšího postoje, totiž
čistého nazírání, bez víry a představ, vybudovaných na spekulacích,
a bez víry v jeho existenci, založenén a úctě ke staletétr adici.
Tím zaujme stanovisko, kterén a něm žádá nauka Přímé Stezky,
a jeho poznání se stane důkazem.
To, co kolem sebe vidíme a co můžeme smysly pochopit, je jediným
mořem hmoty. Ta se nám zdá být pevná a skutečná. A přece
jejím rozborem poznáme, že neexistuje. Je to jen určiték olotání
elektronů, stavba atomů, spousta vln, působících sugestivně na
mysl a smysly a vynucujících tím pojem skutečnosti.
Tento fakt nás přesvědčuje, že nás smysly neinformují zcela
správně o pravép odstatě toho, co vnímáme. Proto se musíme chopit
jistých duševních cvičení, jejichž pomocí lze probudit vnímání
nadsmyslové. Jím pak musíme sledovat všechno dění.
Jakmile se nám podaří probudit nadsmyslová vnímání, uvidíme,
že se zdánlivě pevná hmota rozpadá na pouhév lny, jejichž
podkladem je univerzální Nic. A tím se dostaneme ke kořenům celé
jsoucnosti.
Zkoumáme-li totiž projevy vibrací, nehledíce na nejhrubší, vidíme,
že jsou v poslední fázi odstupňovány. Buď v sobě obsahují
větší napětí, a proto se jeví jako temné, násilné a zlé, nebo napětí
menší, a potom se nám jeví jako méně násilné a zdánlivě světlé.
Tak se to alespoň zdá, zkoumáme-li je zrakem a citem. Ve skutečnosti
je tu však rozhodující pohyb. Energie, která je v prudší
vibraci, se lidskému zřeci zdá – vzhledem k jeho přirozené povaze –
takés větlá, kdežto ta, která se vlní pomaleji, se jeví jako temná.
Světléa dobré, temné a zlém á však týž základ, totiž napětí a jeho
kmitočet, a proto dojem, který z toho vzniká, se shoduje s vibrační
povahou vlnění.
88
Pokud má člověk klidný temperament, odráží se působení vibrací,
o nichž jsem právě mluvil, v jeho pocitech. To však nestačí
k tomu, aby se dozvěděl něco bližšího o jejich povaze, a proto nemůže
odhalit příčinu toho, co pociťuje. Svép ocity chápe prostě
jako změny nálad a duševních stavů. Zdá se mu nutné, aby upínal
pozornost na vnější věci, na kterých se zdá záviset existence jeho
tělesného života.
V dřívějších dobách, kdy lidéžili niterným životem mnohem
intenzivněji, mohli spíš vnímat to, co nazýváme vnitřním životem
a co jsou vlastně změny v bytostném napětí, neboť to vnímali
daleko živěji. Ježto však pro existenci těchto změn nemohli najít
žádnévysv ětlení, pokládali je za síly, které řídí cosi vyššího, co
nakonec shrnuli ve významu jediného slova Bůh.
Domněnky se jim potvrzovaly. Protože měli schopnější smysly
a větší duševní energii, obdařili toto napětí představou, která se
později stala samostatnou bytostí, shromažďující v sobě vlastnosti,
kteréj í vtiskli. Když se později rozšířilo uctívání této představy,
mohla v sobě shromáždit téměř všechny nejlepší vlastnosti a síly,
kterék ní uctíváním směřovaly. Když se individualizovala, uchopila
automaticky moc a stala se Bohem, jakého uznává většina lidí, kteří
již neznají pravou podstatu skutečnosti a pravdy.
Z uvedeného tedy vyplývá, že to, co si představujeme pod slovem
Bůh, je imaginární postava, shrnující v sobě určitév lastnosti,
kteréj sme jí udělili z nevědomosti. Tak je tomu alespoň ve většině
případů. Taková bytost (postava) potom v sobě shrnuje obrovskou
moc, kterou slepě nebo automaticky rozhoduje o lidském osudu.
To znamená, že když ji člověk nedovede v sebe opět vstřebat, ba
naopak klade mezi sebe a ji hranici, vznikající z přesvědčení o její
samostatnée xistenci, není divu, že se k ní musí modlit jako k vnější
síle a prosit ji o štěstí, chce-li ho dosáhnout. – Tak tedy vznikl individuální
Bůh a není jiného individuálního Boha.
Vyšším stupněm božího projevu, jejž jsem nazval individuálním
Bohem, jest Bůh osobní, který je pánem všech živých tvorů. Tento
Bůh je ztělesněním jejich duševní síly, nebo lépe je přímo touto
silou. Vzhledem k tomu je na úrovni duševní síly člověk všemohoucí
bytostí. Tuto všemohoucnost však nemůže libovolně uplatňovat,
poněvadž tomu brání ostatní lidé, kteří jsou na této úrovni stejně
89
mocní. V tom se uplatňují univerzální (vesmírné) zákony, omezující
moc jedince. Chcete-li tedy něco, hned se všemohoucí síla, jsoucí ve
vás, snaží vyplnit vaše přání. Ale nemůže je vyplnit hned, neboť se
k tomu musí propracovat odporem jiných lidí, který účinnost síly
jedinců brzdí. Proto se musíte myšlenkou na svépřá ní zabývat delší
dobu. Tak si uvolníte cestu k tomu, čeho jste si žádali, a takét oho
dosáhnete. Je totiž třeba uvážit, že to, čeho si žádáte, mohou žádat
a skutečně takép ožadují i jiní lidé. Proto toho může dosáhnout jen
ten, kdo nejlépe odstranil tuto překážku, tj. touhu jiných lidí.
Uvažujeme-li však o duševní síle všech bytostí, dospějeme k závěru,
že je všemohoucí v pravém slova smyslu, neboť jí není možno
položit zdržující překážku. Přemůže vše a vyvolává účinek všude,
kam je namířena. Proto se v ezoterním smyslu pokládá za osobního
Boha.
Tím jsme se dostali k zajímavému poznatku. Víme totiž, že
mystik nebo jógin má za úkol, aby se ovládl, což znamená, že si má
podrobit svou duševní sílu. Aby to dokázal, musí v plnémí ře systematicky
použít vůli, vědomí, bdělost a schopnosti soustřeďování.
Jakmile se naučí správně používat těchto prostředků a ovládne
nebo spoutá svou duševní sílu, což je předpokladem sjednocení
s osobním Bohem, stává se ovšem všemohoucím jako tento osobní
Bůh. Zmůže vše, neboť dovede usměrňovat onu sílu podle svého
přání, zatím co jiní lidése jí nechávají ovládat.
Nesmíme se těmto výsledkům divit. Vyplývají z přirozených
předpokladů, jak se o tom můžeme přesvědčit poznáním zákonů
Univerza. Je z nich totiž zřejmé, že jsme s Univerzem spjati
nejtěsnějšími pouty. Podaří-li se nám spoutat jednu z obou sil
(totiž osobní nebo univerzální), můžeme ovládnout celek a všechny
vesmírnésíly vůbec.
Nedávno jsem četl zajímanou teorii jednoho učence. Domníval
se, že je možno všeobecnou gravitaci rušit každým sebemenším činem.
Ačkoli jeho teorie byla v mnohém směru nesprávná, v tomto
případě měl přece pravdu. Každý náš čin má opravdu vliv na celý
vesmír, neboť popud, vůle a chtíč jsou částečkami univerzální síly,
proto v ní vyvolávají změny a pohyb asi tak, jako je vyvolává fyzickéhn
utí ve vodních spoustách. Vykonáme-li tedy něco, obracíme
původní směr v kosmickém moři síly, takže je zřejmé, že každý náš
90
čin má ohlas v celém vesmíru. To však neznamená, že můžeme obyčejným
konáním vychýlit hvězdy a jinév esmírné síly z jejich drah,
poněvadž podléhají zákonům, které jsou vytvořeny vědomím, přáním,
tradičním názorem a vůlí jiných bytostí. Když však muž, jenž
se nejvýš ovládá, pohne niternou silou podle svév ůle a přání, může
ve vesmíru uzákonit to, co dosud není uzákoněno, nebo může zrušit
vesmírnéz ákony, které nyní platí. A to je pro nás velmi důležitý
poznatek. Vysvítá z něho, že je možno dosáhnout ideálu jógy, kterým
je buď vystoupení z tohoto vesmíru, nebo dosažení stavu Boha,
který v jistém smyslu ovládá celé toto stvoření.
Jest však ještě jiný Bůh než ten, o kterém jsem mluvil. Je to Bůh
Univerzální a je základním prvkem projevenéjso ucnosti. Nemá ani
povahových, ani pomyslných vlastností. Je tedy ve svép odstatě
čistotou nebo světlem. Proto je zrcadlem, v němž můžeme spatřit
všechno, co nás může zajímat. Neboť vše, co můžeme vidět, cítit
nebo myslit, pochází z něho. V ezoterním smyslu je podstatným
prvkem onoho osobního Boha, kdežto podle zevnějšího pojetí je
pouhým Nic, kteréj e však spíše světlem než temnotou.
Nic je pravým základem veškerého stvoření. Zkoumejte jakoukoliv
skutečnost, vždycky dojdete k tomuto poznatku. Ale jak jsem
řekl: je to Nic jenom podle zevnějšího zdání. Ve skutečnosti můžeme
vidět, že toto Nic je nejvýš reálné, poněvadž jím je všechno
stvořené. Je náplní všeho a jedině zíráním na ně postřehujeme
všechny formy, jež jsou pouhými pohyby vln energie.
Každý tvar i každá bytost tuší, že jsou ve svép odstatě bezbytostné.
A toto tušení nicotnosti vlastního já je děsí a nutí do
činnosti. Namáhají se vydobýt si z pocitu nicotnosti jiný pocit,
pocit skutečnosti a individuality, a to je nutí k pošetilým a horečným
činům. Horečnou činností vyvolávají reakce, jejichž zpětné
působení na duši jim vnucuje pocit individuálnosti.
Nebuďte však pošetilí. Horečná činnost vyvolává pouze křečoviténa
pětí, kteréz anáší do celého stvoření chaos, ale nedává záruku,
že bude potlačeno vědomí nicotnosti. Ba naopak. Můžeme
říci, že horečná činnost je spalující silou, a proto vede ve světě forem
celés tvoření k rychlejšímu konci (zničení). Dokonalé vědění
a znalost podstaty věci ve spojení s klidnou a rozvážnou činností
dává větší záruku na prodloužení existence formy. Vesmír nelze
91
předělat nespořádanou a chaotickou prací. Proto je nutnézn át
dobrou metodu, jejíž pomocí lze uspořádat činnost. Pak ani Bůh
zhouby, skrývající se v podobě nicoty za vším stvořením, nebude
mít na člověka vliv.
Nechť se nikdo nepozastaví nad tím, že tomuto jedině skutečnému
a univerzálnímu Bohu nepřipisuji vlastnosti, jež mu připisuje
lidská nevědomost: moudrost, blahosklonnost, dobrotu aj.
Poznáme-li, že všechno stvořené(j ímž jsou i jmenovanévlas tnosti)
je pouze kombinací sil, nebo lépe jednou silou proudící různými
směry, snadno si domyslíme, že všechny vlastnosti, jimiž bychom
rádi Boha vybavili, tento Bůh již musí mít, ale pouze ve stavu utajeném.
Bůh není moudrý, poněvadž v jistém smyslu je moudrostí
samou; takéne ní spravedlivý, poněvadž je samou spravedlností.
A tak můžeme uvažovat o všech vlastnostech a vždycky dospějeme
k závěru, že je-li Bůh prazákladním prvkem stvoření, musí být
v principu každou hledanou vlastností, a proto ji nemůže mít.
Nemysleme si, že Bůh je vybaven jenom určitými vlastnostmi.
Jako příčinný prvek je vším, co vidíme, slyšíme, cítíme, můžeme
chápat a myslit. Jakmile si ho však představíme, stane se stvořením,
jemuž nepřináleží slovo Bůh v pravém významu. Neboť toto
slovo se stává pouze šatem libovolnépře dstavy, vyzbrojené pomyslnými
vlastnostmi.
Musíme se snažit najít pravou podstatu Boha, který je pro
nás obvykle jen pomyslnou existencí. Domníváme-li se, že je Bůh
všemohoucí bytostí, pak jej jako takového skutečně nalezneme, ale
nemůžeme jej realizovat, protože tomu brání přesvědčení, že Bůh
a člověk není totožný. Proč nehledat Boha v sobě a nevidět jej
a sebe jako bytost jedinou? Víme-li již, že Bůh je všudepřítomnou
existencí, můžeme docela snadno připustit, že je v nás a že námi
proniká, takže je opravdu možnéje j realizovat.
Proto se snažme pochopit pravou podstatu Boha. Nevšímejme
si učení teologů, kterém u připisuje pouze některé vlastnosti; to
bude první krok na cestě ke spojení s ním. Zapomeňme na onoho
všemohoucího Boha, který při vší svéne konečné spravedlnosti dopouští,
aby každý mohl konat zlo, jak si sám přeje; nebeskou bránu
otevírá pouze těm, kdo se k němu modlí a v něho věří jako v něco,
co někde je, kdežto nevěřícího člověka, třebaže byl spravedlivý,
92
z nebe vylučuje, protože neuznal jeho existenci. Tím se vyhnete
fanatismu, pokrytectví a násilnosti při rozšiřování „víryG a stanete
se lidmi kvalitních povah, jichž si bude vážit i tento zdánlivě stranický
Bůh.
Osobnost neboli člověk
Pozorujeme-li lidskou bytost z pozice člověka, který se zajímá jenom
o všední svět, shledáme, že to, co nazýváme bytost, je stroj
velmi komplikovaný. Shrnuje v sobě celou řadu sil a schopností, jejichž
soudržnost, obnovování a udržování uniká každému běžnému
pozorování. Osobnost je pokládána za účelnou sama o sobě, neboť
člověku, který se zabývá vnějším světem, nedává odpověď na
otázku o příčině svého vzniku a účelu. Tato odpověď je však zarážející,
proto ji zde nebudeme uvádět. Všimněme si jen mysteria
osobnosti a jejích projevů.
Mysterium osobnosti je velmi hluboké. Zpřítomňují se v ní
všechny sféry a světy od nejnižších až po nejvyšší. Všichni bohové,
duchové, andělé, rajské, nebeské i pekelné světy jsou v ní
obsaženy ve formě určitých stavů vědomí. Vzhledem k tomu můžeme
v tělesnés chránce prožívat to, co tyto světy obsahují, aniž se
musíme odebrat na zvláštní místo ve světě nebo ve vesmíru. Proto
rozřeší-li člověk tajemství bytostnéexis tence, může dosáhnout osvícení,
moudrosti, vševědění a všeho, co je připisováno Bohu. Ale
předem musí zjistit, že nebe, ráj, peklo a jinéd uchovní sféry jsou
v určitém smyslu pouze stavem naší empirické osobnosti.
Přesto, že v lidskéb ytosti jsou obsaženy i světy nejvyššího
blaha, žije člověk většinou přece ve sférách, kde vládne utrpení
a bolest. To proto, že se vědomím upíná k nižším stavům bytí
a života. Je to způsobeno tím, že činnost působí zpětně podle zákona
o zachování energie. To znamená, že právě skutková energie
(karma) udržuje „jáG člověka v určitéob lasti karmického prožívání.
Tato situace se však mění, jakmile odstraní nevědomost; vyššími
zřeteli vymaní vědomí ze sfér omezených existencí a získá možnost,
aby mohl žít ve sférách pomyslných a světlých. Proto je třeba provést
rozbor lidské bytosti.
Bytost v podstatě obsahuje: vnější neboli hmotnét ělo, vnitřní
neboli astrální tělo, sílu soudržnosti neboli karmu, energii neboli
93
pránu, nižší duši neboli běžnéduše vní lidské schopnosti, vyšší duši
neboli vyšší duševní schopnosti a posléze též univerzální Já.
Hmotné tělo je domem vnitřního člověka. Ale skutečnéne ní.
Jsou to jen vlny energie, seřazenétak , aby dávaly smyslům sugestivní
ránu, která vyvolává dojem skutečnosti tělesnésc hránky.
Toto tvrzení si může každý pozorující člověk ověřit tak, že
se musí snažit nevnímat viditelnép ředměty. Tímto způsobem se
vnitřní tělo se všemi duševními schopnostmi dostane do nadfyzické
sféry, ze které může vidět, že svět hmotných útvarů je pouze relativně
skutečný.
Vnitřním neboli astrálním tělem je tělo pudů, vášní
a citů. Ze tří stupňů vědomí mu náleží ten nejnižší. Tím je míněno
podvědomí, kteréje ovládáno přírodními silami jakožto útvar
vzniklý interferencí a srážkami přírodních sil bez spolupůsobení
Kosmického ducha. Není vyzbrojeno rozumem a pozorovací schopností,
proto v něm převládá prvek tamas. Tento prvek způsobuje,
že se u člověka stále probouzejí náklonnosti k tomu, aby niterně
setrvával ve sféře temných a pudy ovládaných bytostí.
Za projevy astrálního těla ve vědomí můžeme pokládat citová
vychýlení, jejichž původ nespočívá ve vědomém dotyku duševních
složek se smyslovými předměty prostřednictvím smyslů. To se stává
často. Zdánlivě bez zevních příčin se někdy nálada náhle změní
v pravý opak. Jindy se zase bez vlastních a vědomých popudů
mysl obrací k nějakéos obě a zakrátko nato vystoupí živý pocit, že
je tato osoba v naší přítomnosti. Ve skutečnosti se na astrální pláni
nevědomě sešly dvě osoby, kteréna sebe myslely. A je zajímavé,
že při eventuálním okamžitém nevědomém astrálním styku nemusí
být potlačena funkce denního vědomí.
Astrální tělo je věrnou reprodukcí hmotného těla. Žije však na
těle zdánlivě nezávisle, neboť i při plném tělesném a duševním zaměstnání
může žít a pohybovat se jinde. Přece však je s hmotným
tělem v neustálém spojení. To je způsobeno tím, že si člověk uvědomuje
sebe především jako tělesnou bytost – a též touhou po
spojení smyslů s předměty. Touto touhou je takéas trální tělo stvořeno
a udržováno při životě. Neboť kdyby člověk potlačil touhu po
smyslovém vnímání předmětů tak dalece, že by se již neprojevovala,
astrální tělo by se tím samočinně zničilo.
94
Činný projev (život) astrálního těla je příčinou toho, že se duševní
život tříští. Jeho životnost nutí člověka k tomu, aby vyhledával
smyslovér adosti, kdežto pod vlivem projevů vyšší přirozenosti
chce žít radostně i bez zevních příčin. Ale dokud existuje současně
touha po smyslové radosti na jednést raně a po bezpříčinnéra dosti
na straně druhé, nemůže být trvalé jedno ani druhé. Oboje se musí
střídat ve vládě nad vědomím člověka, proto se cítí zklamán, cítí
utrpení apod.
Mystická nauka, jejímž cílem je dovést člověka k vyššímu stupni
života, na něm žádá, aby usmrtil astrální tělo, v němž klíčí semeno
utrpení. Za tím účelem má usilující člověk odvrátit pozornost od
smyslových předmětů a vyloučit je vůbec ze svého vědomí. Tím
astrálnímu tělu odejme pokrm a přivodí mu nutný konec - smrt.
Další složkou je síla soudržnosti neboli karma. Karma je
tvořena každým činem, ale výsledky přináší jen ta, která vzniká
konáním úmyslným nebo takovým, při němž si člověk uvědomoval
sebe jako diferencovanéJá . Takovým způsobem se stává výchozím
i konečným bodem kruhu, v němž se pohybuje činem usměrněná
energie.
Řekl jsem, že se karma tvoří každým činem. Je to proto, že
každý čin je akt, který vyžaduje, aby si člověk „vypůjčilG část
vesmírnéen ergie a změnil její přirozený tok. Tato část se pak stává
samostatným silovým útvarem, který se ve velikém kruhu pohybuje
vesmírem času. Nakonec narazí na původce a donutí ho, aby tuto
vlnu zpracoval tak, aby vešla ve svůj původní stav, totiž v klidnou
hladinu energií. A poněvadž takovýchto vln vytvoří člověk nesčetné
množství, stávají se příčinou stvoření i trvání jeho tělesné formy.
Ti lidé, kteří se svůj život snaží povznést k vyššímu stavu, nesmějí
již vytvářet karmu. Musí pracovat neosobně, neboť tím přestanou
být výchozím bodem uvolněnéen ergie. Když se tato energie
vrací, nenalezne již svého původce, takže se musí v prostoru samočinně
přeměnit v energii latentní a vejít v původní stav bez potřeby
opřít se o vtělenou duši, která ji uvedla do pohybu. Takovým způsobem
unikají mystikovéná sledkům svých činů.
Je třeba si uvědomit, že všechno dění a všechny příhody jsou
způsobeny živoucím prvkem, který se nazývá karma. Sebemenší duševní
účastenství na činech formuje individuální karmický princip
95
a ten nás pak zaplétá do svých sítí. Lze se tomu vyhnout jen dokonalou
duševní neúčastí na vlastním konání. Můžete konat cokoli,
ale musíte dbát, abyste byli duševně odpoutáni. Tím přemůžete
karmický princip a probudíte se vědomím ve složkách, kteréná leží
vyšším sférám.
Pránou je míněna energie, která se projevuje tělem a nemá
určitou tendenci. Její modifikace jsou jemnéne bo hrubé. Hrubé
se projevují duševními i tělesnými akcemi, kdežto jemnévn itřními
proudy, jež řídí vnitřní vibrace a nazývají se váju. Je jich v těle deset.
Jsou regulátory tělesných funkcí a udržují ve správném chodu
a v rovnováze tělesnou činnost a zdraví. Při mohutnějších vibracích
se projevují některými magickými silami. Např. samána odstraňuje
překážky mezi hrubým a jemným světem, takže je možno zírat do
obou současně. Apána umožňuje uniknout z vesmíru, kde působí
karma. Vjána dovoluje získat pocity z jiných sfér apod.
K těmto úkazům dochází, je-li prána udržována v těle dostředivým
soustředěním. Žije-li však člověk běžným způsobem, uniká
prána z jeho těla neustále a tím často způsobuje defekty ve zdraví,
neboť činy, kterých se člověk dopouští, vykonává s duševním účastenstvím.
– Nejvíce prány může shromáždit myšlenka. Promítá-li
ji člověk tím, že myslí na to, co koná a jaký výsledek to přinese,
nemůže dospět k vyššímu stavu lidství.
Chceme-li se stát nadlidmi, musíme shromažďovat pránu. To
se děje tím, že se budeme zdržovat myšlenek a potlačovat všechnu
duševní činnost. Myšlenkám a duševní činnosti nesmíme jen dávat
jiný směr, jak se to často činí, nýbrž musíme vše opravdu zarazit;
potom bude dosaženo žádoucího stupně – nadlidskémo ci.
Necháme-li pránu z těla volně unikat, je z toho jen utrpení. Naše
duševní činnost nám přinese karmickév ýsledky a ty jsou vždy více
nebo méně bolestné. Proto je jen rozumné, doporučují-li mystické
nauky, aby člověk shromažďoval pránu dokonalým zastavením duševní
činnosti.
Další složkou osobnosti jsou duševní schopnosti neboli nástroje
duše. Jsou to: jáství, mysl, rozum, vůle a paměť.
Jáství tvoří individuální karmu a způsobuje, že se u člověka
probouzí rozlišovací schopnost. Mysl tvoří základnu pro skutečné
studium, poněvadž nalézá fakta a pochybuje. Rozum uvažuje o pro-
96
tikladech, a proto poskytuje objektivní poznání. Vůle dává možnost
usměrňovat sílu, s níž člověk disponuje, a rozhodnout se pro to nebo
pro ono. Paměť shromažďuje poznatky a vjemy, takže s její pomocí
lze udržet tento nebo onen stav.
Všechny tyto schopnosti tvoří Já zvané nižší duší. Umožňují
vnímat věci odděleně. Duší jsou proto, že je jejich základem prchavá
a zjevně nepersonifikovaná energie.
Další složkou je vyšší duše. Ta umožňuje chápat celek jako
jednotu, pozorovat příčiny a vnímat činnost pěti předchozích složek.
Víme, co myslíme, pro co se rozhodujeme a co vnímáme. To
je způsobeno aktivním projevem Já, kteréja ko ústřední jednotka
stojí za jednotlivými duševními projevy.
Plným uvědoměním se v této složce přestává zmatek a zrodí se
vědění. Vidíme všechny projevy, chápeme jejich účelnost, postřehujeme
jejich reakce na kosmickésí ly a to nám umožňuje potlačit
vjemy reakcí, kterép ocházejí z účastenství na činném životě.
Když si uvědomujeme, že Já a všechno ostatní je jednota, která
není univerzálně platná a již nelze hmatatelně dokázat, neboť je
sraženinou neviditelných sil, vstupujeme do onéč ástečky univerzálního
Já, která není rozdílná od Všeducha, i když přebývá ve
formě. Jsme v pravés vé podstatě ničím a toto Nic je základním
prvkem všeho. Jako paprsek světla proniká toto Nic vším stvořením
a takéjí m je. Proto se nazývá Univerzálním, Všepronikajícím,
Nesmrtelným Duchem.
Nyní vzniká otázka: jsou-li jmenovanépri ncipy v člověku přítomny,
proč je nemůže poznat a dokázat jejich existenci jako u věcí
přírody? Poznání principu bytosti závisí na tom, do jakémí ry je
člověk schopen zbavit se přesvědčení, že je takovou a nikoli jinou
bytostí. Když nebude podléhat ustáleným přesvědčením a nebude
se zajímat jen o jednu složku, jeho vědomí se zbaví připoutanosti
a přesune se hned sem a hned zase jinam; to jednou přinese dobrý
výsledek – poznání všech složek lidskéb ytosti. A tomuto zničení
připoutanosti učí mystická praxe.
97
Svět
Obecně se předpokládá, že jen smyslový svět je opravdový a skutečný.
Pokud někdo tvrdí, že existují ještě jinés věty, předpokládá
se, že existují pouze v jeho fantazii, subjektivních spekulacích
a klamných domněnkách. A přece jen rozum musí připustit, že mohou
existovat, přihlédne-li k faktům, ze kterých vyplývá, že i tak
„pevnýG smyslový svět je neskutečný. Je v tom notná dávka nadutosti,
trvá-li někdo na přesvědčení, že skutečnost je omezena
pouze na několik smyslově zjištěných faktů. Vždyť víme, že jich je
tak málo, že v porovnání s vesmírnými rozměry a formacemi jsou
méně než drobnohledný prášek. Takové tvrdé přesvědčení řeší celé
tajemství skutečnosti jako starý teologický názor. Ten chtěl také
být na základě Svatého Písma autoritou a vědět o světě všechno
bezpečně. Teprve fakta, zjištěná vědeckým pozorováním, dala tomuto
názoru zdrcující ránu a dokázala, že byl klamný. A tak je to
i s přesvědčením, že reálnéj e jenom smyslové jsoucno.
Jako pokrokoví lidési svéná zory na skutečnost musíme tvořit
opatrně už proto, že často můžeme být překvapeni vědeckými poznatky,
k nimž věda dospívá přes všechen konzervatismus vědců.
Nesmíme říkat, že náš poznatek je naprosto správný a konečný,
když nám zítřek může přinést nové poznatky, které předešlé opravují.
Musíme alespoň částečně uznat, že ve vesmíru, jehož rozměry
jsou nepředstavitelné, může existovat ještě trochu víc než těch několik
fakt, která jsme zjistili. Nechceme snad ze sebe učinit nějakou
výjimku nelogickým názorem, že mezi miliardami, ba mezi biliony
vesmírných světů je jen naše země schopna vytvářet život. Není
rozumné, jestliže se někdo domnívá, že v těch nekonečných prostorách
Velkého Prázdna, kde se vzájemně prolínají síly přitažlivosti,
není nic, poněvadž to nelze uchopit rukama. Věda nám prozradila,
že z celkového záření vidíme jen nepatrný úsek. A přece chce člověk
tvrdit, že je skutečnéj enom to, co vidí. To je úžasná naivnost. Lze
ji omluvit jenom tím, že v něm převládá sklon dívat se na všechno
z hlediska pozemského užitku. Tento názor, ačkoli je původcem utrpení
a nevědomosti, je podložen jen zvířecím lpěním na tělesném
životě a strachem před poznáním širších obzorů.
Jako se to má se zářením, tak je to i s hmatatelným světem.
Můžeme nahmatat jen nepatrný úsek ze všech silových vibrací.
98
Vibrace rychlejší nebo pomalejší než ty, na něž je naladěn náš hmat,
hmatově prostě nevnímáme. Proto se domníváme, že nehmatatelná
existence, o níž někteří lidém luví, je pouze pomyslná a neskutečná.
Je to však jen skutečnost nám cizí, která, je-li poznána, přináší
rozřešení mnohých záhad našeho života.
Ve vesmíru jsou skutečnosti, jež se od sebe kvalitativně liší.
Kvalitu tvoří vibrace univerzální síly. Hmotnét ělo je vibrací sil určitého
stupně, proto je hmatatelné a viditelné. Duševní síly takové
nejsou, i když je zjištěno, že existují; vytváří je chvění univerzální
síly, která má jinou rychlost. Následkem toho náleží do jinésfé ry.
Ale i duševní síly se dále třídí, neboť jsou kvalitativně rozdílné. Tím
vznikají různésv ěty, které mají svá zvláštní pojmenování i povahu.
Poznáme-li je, rozřešíme tajemství života. Přestaneme považovat
vědomý život za existenci závislou na tělesnéf ormě a zbavíme se
utrpení. To je takéúč elem bádání v různých pláních vesmíru.
Protože vibrací, jež nemůže zachytit světsky orientovaný člověk,
je ve vesmíru nesčetně, lze předpokládat, že i sfér bude mnoho. Má
se dokonce za to, že každý výraznější čin je zařazen do zvláštní
sféry a tam že vibruje v podobě příčin, dokud se tam nevtělí bytost,
která jej vykonala a neprožije jej znovu v podobě nějakého
výsledku. Stejně je tomu s myšlenkami a s jinými duševními silami.
A poněvadž jsou činy i myšlenky povahově rozdílné, jsou takové
i sféry, do nichž jsou zařazovány. Temné a zlé sféry jsou naplněny
fluidy zlého myšlení a konání. Jejich vibrace jsou pomalé a hutné,
a proto jsou považovány za nízké. Zato zase dobré myšlení a činy
jsou životními silami vyšších sfér, neboť jsou světlé a tedy rychlé
v pohybu. Tím jsou vlastně sféry rozděleny.
První a nejnižší sférou je sféra zbytků neboli bytostí, které
vznikají z výparů mrtvoly. Ty se udržují kolem hrobů a holdují
smyslnému životu. Nemají vědění a jsou udržovány při životě fluidy,
jež vznikají z chtíčů, jimž člověk podléhal zaživa. Jsou mnohdy
považovány za astrální bytosti. Ve skutečnosti však vznikly vyzařováním
životní síly, obtíženév ášněmi, jež ještě určitou dobu po
smrti zůstává soudržná. Proto je můžeme pokládat za útvary složenéz
pudů a pozemských sklonů, kterése u člověka projevovaly
za jeho života.
Sféra přírodních útvarů. Vznikla vyzařováním nebo vypa-
99
řováním hrubé země jakožto stavební látky. Proto tvary této sféry
jsou dost podivné. Jsou však podobné bytostem, jež vznikly z lidských
vášní.
Sféra bytostí stvořených lidskými vášněmi. Představuje
se nejzrůdnějšími fantomy. Neúplná zvířata strašného vzezření, cárovité
lidskép ostavy, nemohoucí i divéb ytosti apod. Její fantomy
někdy kreslí magikové, kteří je postřehli při evokacích.
Sféra bytostí vzniklých z myšlenek. Tyto bytosti se sice
od sebe velmi liší, ale mají jednu společnou vlastnost. Pohybují se
ležmo, asi tak, jako by plavaly v astrální látce. Jsou to ony bytosti,
o nichž se zmiňuje L. Bulwer v románě Zanoni.
Sféra duchů nižších, samostatných. Jejich vzhled je čistě
lidský. Jsou to bytosti dosti temnéa nevědomé. Lze se od nich
nanejvýš dozvědět, co se děje v rodině příbuzenstva tazatele. Jejich
starosti jsou lidské.
Sféra duchů lidských, jejichž nositelé jednali pod vlivem
přírodních sil. Ti se celkem neliší od svých nositelů, neboť se
u nich projevuje tatáž nejistota a směs vědění a nevědomosti. Proto
jsou povahově rozdílní.
Sféra elementálů neboli bytostí, žijící v jednotlivých živlech.
Jsou to bytosti podobou dost rozdílné, často tak jako člověk a zvíře.
O způsobu jejich života lze říci málo, neboť není zvláště barvitý, ale
zdá se šťastný. To proto, že elementy jsou vždy mladé, neboť jsou
zárodečným činitelem skutečného živlu. Tvrdí se o nich, že se nikdy
nevtělují, ačkoliv se dovedou zhmotnit. Snad se nevtělují proto, že
u nich nelze najít pránický prvek v podobě tzv. Boží jiskry, který
v člověku představuje vnitřní Já.
Sféra duchů dogmatiků. Tito duchovéž ijí méně šťastně, protože
žijí pro jeden předsudek. Jejich sféra zaujímá celé ovzduší a lze
v ní nalézt mnoho zvláštností ve vztazích mezi duchem a věcmi.
Ze svého osobního stanoviska bych pokládal pobyt v této sféře za
nejnešťastnější, protože je v něm duch člověka vězněn výtvory představ,
domněnek a přesvědčení.
Sféra vyšších duchů zahrnuje duchovní bytosti, kterése očistily
nelpěním na pozemském světě, ale dosud v sobě neprobudily
vyšší myšlenky nebo zřetele. Proto je jejich tělo světlejší, ale jinak
to jsou bytosti v náboženském smyslu nevědomé.
100
Sféra spravedlivých bytostí se vyznačuje zvláštním světlem,
ale jinak v ní převládá osobitost a z ní prýštící diferencování.
Vzniká zde málo bolestných reakcí.
Když odmítneme odměnu (pocit nižšího stupně blaženosti),
kterou získáváme ve sféře spravedlivých bytostí, vstoupíme do
sféry kajícníků. Ta má ovšem takés vé rozpětí, ale přesto v ní
lze nalézt více duchovního světla a poznání. Je to proto, že v sobě
zahrnuje ty, kdo ve větší míře přemohli tělesnost.
Sféra andělů se vyznačuje tím, že v ní jsou světlí duchové;
nenajdeme v ní nic, u čeho by neznali podstatu. Spíše se zdá, že
právě pro tento jejich názor v ní ani neexistují formy jako cosi
odtažitého od subjektu (ovšem domněle).
Sféra bohů, kteří mají těla (trojrozměrná). Tato sféra je
plná světla a energie. Najdeme v ní psychickésv azky, které obsahují
rozřešené problémy hmoty a tělesného života a vůbec mnoho
užitečného vědění. Tělesní bohovéjso u bytosti, kteréma jí těla složená
z ohně a světla a též svítící obličej. Proto jejich zjev může
u nevědomého člověka způsobit duševní otřes a vznik falešných názorů.
Odstraníme-li předsudky i strach, bude zjevení těchto bohů
užitečné. Vyvolává totiž inspirace, které cvičícímu člověku pomohou
v tělesném životě. Člověk, který se ocitl v této sféře, se však
nemá nechat jejími vibracemi ovládat, poněvadž by ho mohly zdržet
na stezce k dokonalosti.
Sféra dokonalých bytostí prvního stupně. Soustřeďuje
v sobě jóginy a mystiky, kteří dosáhli dokonalého ovládání nižší
osobnosti. Proto je jejich sféra dosti šťastná.
Sféra dokonalých bytostí druhého stupně. Rozkládá se
přes všechny jemnép rojevené světy, poněvadž je ti, kdo sem náleží,
ovládají.
Sféra netělesných bohů. Je to sféra, která je na rozhraní
světů projevených a neprojevených. Není v ní možno spatřit žádné
bytosti. Přesto však v ní lze pozorovat jakýsi život v podobě chvění
a záření. Jinak se žádná bytost v této sféře nemůže udržet.
Sféra dokonalých bytostí třetího stupně. Je to sféra
brahma. Neexistuje v ní nic projeveného, poněvadž v sobě chová
základní sílu všech projevů. Proniká vše, ale není ničím. Proto je
to sféra nejvyšší prázdnoty a blaženosti.
101
Jsou ještě jinésf éry, ale ty není možno vypočítávat a popisovat.
Ostatně myslím, že tomu, kdo cvičí a jenž se mnohdy setká se zjevy,
jež neví kam zařadit, postačí toto rozdělení. Podle něho může určit,
kam zjev náleží, a proto se nebude mylně domnívat, že to, co vidí,
je něco vysokého, ne-li zázračného a výjimečného.
102
Kapitola VII
OTÁZKA VŮDCE
Všechny dobréo kultní i mystické knihy se shodují v tom, že každý
žák těchto nauk má mít vůdce. Je to jedna z nejdůležitějších otázek,
protože rozhoduje o větší jistotě a bezpečnosti každého žáka
na mystickéc estě. Proto jí věnuji i já zde místo a vynasnažím se
každému hledajícímu člověku podat klíč k posouzení těch, kdo se
mu za vůdce nabízejí.
Mnoho těch, kdo hledají poznání skutečnosti mystickým školením,
bývá svedeno zdánlivě důvěryhodnými lidmi, kteří předstírají
vědění mnohomluvností. Nemohu snad před nimi dost varovat, protože
evropský člověk nemá o podstatě mystiky ani tušení a domnívá
se, že mistr mystiky může svézn alosti tajemství dokázat i slovy.*
Chytří lidéto hoto omylu dovedou využít a na základě teoretického
vzdělání překvapují svép osluchače tajemnými narážkami. Nezasvěcení
se pak domnívají, že mají před sebou člověka duchovně
školeného. Jsou však jisté znaky, podle nichž může každý začátečník
v praktickém ystice poznat, má-li ten, kdo se vydává za znalce
mystickéc esty, opravdu schopnosti k mystickému vedení.
Alexandra David-Neelová v knize „Mystikovéa magové v Tibetě
G** píše: „Jeden lama řekl, že úlohou učitele „Příméces tyG
je v první řadě řídit vzdělání úhoru. Musí pobízet žáka, aby se
zbavil všech přesvědčení, představ, nabytých zvyků i vrozených
sklonů a všeho, co vyrostlo v jeho duchu z příčin, jejichž původ se
ztrácí v dávnověku.G A na jiném místě dodává: „Za pomoci paradoxů
vykořeňuje v něm víru, kterou přikládal představám, vjemům
*Víra v krásné a svůdné řeči je dnes vůbec velmi rozšířena. Je to způsobeno
úžasnou povrchností, kterou lidstvo považuje za civilizaci. Posluchači uvěří každému
řečníkovi, který je dovede strhnout, tj. promluvit tak, jak se jim to líbí.
Je však třeba být opatrný. Tam, kde se mnoho mluví, bývá mnohdy duševní
prázdnota, zlo, neodpovědnost a někdy i hrubé násilí. Vězme, že uvažující,
dobrý a zkušený člověk neplýtvá slovy. Pokud mluví, vyjadřuje pouze životní
zkušenosti. Proto jeho řeči uklidňují. Člověk zlý, necitelný, násilný a pudový
svými řečmi rozladí, bouří a zasévá zlo, i když slibuje to, po čem jeho posluchači
nejvíce touží.
**Čs. grafická unie, Praha 1934, str. 152 a 156.
103
a pocitům všeobecně uznávaným za pravéa nedovoluje mu nahradit
novou vírou v paradoxní znalosti, kterém u předkládá. Jedny
i druhéj sou jen ,relativnosti‘ nebo čirá iluze.G
Zde je velmi pěkně řečeno, jak si počíná pravý vůdce. Ale celá
úloha učitele mystiky se nevyčerpává jen slovním vyučováním, jak
by se mohlo zdát z toho, co jsem právě citoval. Aby svého žáka učinil
„ohebnýmG, ukládá mu vůdce kromě ústního vyučování různá
cvičení, jež označuje jako nutná k duchovnímu vývoji. Tím jej
připravuje na vnuknutí nebo poznání a vysvětlením mu pomáhá
k tomu, aby mohl přijmout to, k čemu je vnitřně připraven a co je
v něm již živé. Nikdy však „neopravujeG názory žáků ani jejich dřívější
přesvědčení přednáškami, poněvadž to je zpravidla bezúčelné,
ba i velmi škodlivé.
Mystický vývoj se počíná v přirozeném postoji hledajícího člověka.
Úlohou vůdce jest, aby dokázal žáka převést na „druhý břehG,
aniž by musel zasáhnout do jeho přirozeného vývoje. V tom je
zvláštní originalita duchovních vůdců. Duchovní vůdcovédo bře
znají podstatu všeho života i jeho vliv na žáka a znají takéú skalí,
o něž se rozbíjí každá duchovní snaha. S velikým jemnocitem dovedou
žáka donutit, aby se vyhnul oněm úskalím, na nichž by mohl
ztroskotat. Pravý vůdce to však nečiní s nějakou vážností ve tváři.
Např. o Rámakršnovi se dočteme, že dovedl upravit postoj žáka
veselými poznámkami a zdravou ironií. Dovedl jimi osvětlit, přesvědčit
i zkrotit.
Abychom však ještě lépe pochopili význam vůdce pro pokrok
žáka na duchovní stezce, musíme si všimnout jeho vedení v ezoterním
smyslu.
Duchovní vůdce každéšk oly musí mít schopnost ovládat v sobě
vnitřní síly a na základě sympatií mezi sebou a žákem je musí umět
ovládat i u svého žáka. Při mystickém vedení musí vůdce procházet
všemi stupni duchovního vývoje svého žáka. A protože musel
již dříve projít celou školou duchovního snažení, snadno a snad
ještě lépe než sám jeho žák pozná, co je třeba učinit, aby se jeho
duchovní pokrok na některém stupni nezastavil. Stává se, že nahromaděnésp
ousty vjemů z astrálního světa žáka zavedou do zmatku;
tady je povinností vůdce, aby tento zmatek dokázal rozřešit v sobě
a na základě niternésy mpatie přenést výsledky na žáka. Je to tedy
104
cvičení vůdce za žáka. Pokročilý mystik, který prý takédo vede poradit,
něco podobného nedovede.
Procesy vedení jsou velmi tajné. Z větší části je vůbec nelze
žáku sdělovat, aby nepokládal vůdce za vyšší osobu. Tím by mohlo
být přerušeno duševní i duchovní spojení mezi vůdcem a žákem.
Je však jisté, že žák, který nalezl vůdce, zakrátko pozná jeho veliký
vnitřní vliv. Proto k němu pocítí jistou sympatii, přestože
dobrý vůdce bude zejména zpočátku klást překážky tomuto duchovnímu
spojení. – Na dobrém vůdci jsou mnohé věci zajímavé.
Dovede řečí strhnout žáka do abstrakt, aby jej znovu poučoval,
že ona abstrakta nemají pro život cenu. Tím jej opět vyvádí na
slunce normálního života, ale posíleného novými poznatky, vědomostmi
a zkušenostmi. Nikdy nedopustí, aby zabředl do abstrakt
do tém íry, že by je viděl ztělesňovat se v běžném životě. Mystický
vůdce ví, že pozemský život musí být prožíván v nejnormálnějším
duševním stavu a jestliže se žák rozhodl žít duchovní život –
což ostatně nezáleží jenom na jeho úmyslném rozhodnutí – dovolí
mu „přilévatG duchovní život do pozemského, čímž mu umožňuje
postupovat na mystickéc estě.
Podle názorů duchovních vůdců se nemůže pokládat za zasvěcení,
podaří-li se žáku přenést vědomí do jednoho ze dvou existujících
extrémů, totiž do života ve hmotě nebo v duchu. Takového
žáka pokládají za nedokonalého, poněvadž nesnesl, aby se zpřítomnily
oba protiklady v jednom stavu, v němž je má ovládnout.
Z toho je patrno, že povinnost duchovních vůdců je nesmírná,
poněvadž musí žáku pomáhat, aby se mu podařilo vyrovnávat život
hmoty a Ducha. Musí mu pomoci spojit oba tyto druhy životů
v jeden. To je vlastně dokonalost, kteréb ylo tímto způsobem dosaženo.
Žáku samotnému, pokud není z kategorie lidí vyvolených,
by se jí těžko podařilo dosáhnout, zvláště když svéz áliby a pozornost
věnuje světu. Většina žáků, postižena nezdravým idealismem
a nepoučená pravým vůdcem, se domnívá, že je duchovní život
nějakým povznesením se nad hmotný svět. Následkem toho tápou
v různých protikladech, aniž se jim podaří pochopit skutečnost. Povinností
vůdce je upravit tyto nesprávnéná zory.
Pravý vůdce musí vědět o všech duševních děních, odehrávajících
se v nitru žáka, ale nesmí požadovat, aby mu je žák sdělil.
105
Musí s velikou přesností zjistit, čeho je žáku třeba, aby mohl protiklady
uvést do rovnováhy. Za tím účelem mu udílí různá cvičení
a zapřádá rozhovory. To vše je samozřejmě rozdílnép odle individuálního
založení žáka. To znamená, že neexistuje pravý vůdce, který
by mohl mystická cvičení generalizovat. Generalizovat mystická
cvičení bývá nebezpečné. Při nestejných povahách žáků mohou
jednotná cvičení přivodit poruchy v jejich duševní rovnováze. Žák
se může domnívat, že různézj evy a vjemy, jež byly způsobeny
předrážděním některých orgánů a složek jeho bytosti, jsou mystickými
zkušenostmi. Na základě toho může nevědomky uzavřít s astrálními
útvary pakt, jehož zhoubný výsledek pozná hned nebo i za
několik let. To se řídí tím, kdy astrální síly získají jistotu, že se onen
člověk z jejich područí už nevymaní.
V Evropě je mnoho různých mystických „vůdcůG, kteří mají
žáky, ale většina jich nedovede poradit ani sobě. Jsou to lidé, jimž
záleží na popularitě nebo na výdělku, ale někdy se tu uplatňuje
i posedlost. To platí ve spiritismu, v magii i v mystice. Ve spiritismu
se ponejvíc uplatňuje třetí alternativa, ostatní dvě nejméně.
V magii je to již horší, neboť se tu velmi často vědomě předstírají
různév ědomosti, přestože to jsou vědomosti pouze knižní. A o magických
spisech lze říci, že jich většina vzniká opisováním z jednoho
pramene. Předstíranými vědomostmi jsou žáci udržováni v jisté
úctě, napětí a hlavně – při otevřenék apse. Ale nejhorší nešvar nastal
v mystice. Tése chopili lidét ak rafinovaní, že obratným způsobem
dovedli předstírat nesmírnév ědění. Opírajíce se o výroky
mystických autorit, mohli označit za tajné, co nesmí být profanováno,
všechno to, co nevěděli. Obratně uměli předstírat pokoru
a nesobeckost, a aby ještě více vynikli, snižovali ty, kdo byli třeba
i skutečnými zasvěcenci. Nauky mystických autorit označovali za
nevhodnép ro naše poměry, čímž jejich vlastní, mnohdy zcela nemystická
nauka zazářila lidem jako nejsvětější světlo a – popularita
i velký výdělek byl zaručen.
Takovém ystické vůdce máme v Evropě. Duchovní nauky se
znehodnocují, přizpůsobují se povahám, jež nejsou vhodnépro
mystiku, nebo se překrucují; zkušenosti maléne bo žádné, ale neměřitelná
pýcha a sebevědomí. A lidé, kteří opravdu touží po tom,
aby nalezli východisko z labyrintu světského a živočišného života,
106
musí být většinou zklamáni, protože z devadesáti procent narážejí
na tyto příživníky okultních a mystických nauk. Vzhledem k tomu
se nakonec stávají i z upřímných žáků ateisté, kteří za předpokladu,
že jsou upřímní a smýšlejí racionalisticky, pronásledují všechny, kdo
věří v duchovní nauky.
Člověk toužící po úspěšném studiu mystiky nebo jiných duchovních
nauk musí být především nejvýš opatrný. Musí zkoumat
povahu propagátora nebo vůdce mystiky. Ta musí být dokonale
upřímná a nesobecká. Kromě toho každý vůdce i propagátor
mystiky musí mít schopnosti a vědomosti, kteréne mají běžně žijící
lidé. Nesmí však svými vědomostmi pustošit žákovy názory ani
jimi nesmí působit proti jeho rozumu. Pokud jde o vyšší schopnosti,
nesmí jimi působit na žáka tak, aby ho uváděl do napětí
stupňováním jeho chtění až do šíleného vypětí rozvitím nezkrotné
vášně, ať již duchovní, nebo jiné. Dále není dovoleno, aby mystický
vůdce někomu svévolně ubližoval, zejména pro osobní prospěch, zabíjel
zvířata nebo se opíjel, anebo podléhal vášním. „VůdceG, který
každou řečí sebe vyvyšuje a který, ač opatrně, přece jenom zjevně
třebas z povzdálí mluví o svých zvláštních duševních schopnostech
a silách a přitom nedokázal skutky, že je má, je podvodník, a proto
je dobře, aby se mu každý hledající člověk vyhnul. Rozpory v jeho
chování se najdou snadno. Musíme však jeho řeči přijímat kriticky
a nikoliv ho hned zbožňovat, protože ho jiní lidéz božňují. – Pro
snazší orientaci hledajících lidí mohu konečně říci, že jsem se přesvědčil,
že pravého vůdce sotva budete moci zbožňovat. To proto,
že se vyhne tomu, aby dál stupňoval vaši duševní slabost a též
proto, že vás dokáže přimět k samostatnému postoji. Přinutí vás
k přemýšlení a zaměstná vás tak, že vám na jeho zbožňování sotva
zbude čas.
Jsou ještě jinézn aky, podle nichž každý žák mystiky může rozeznat
pravého mystického vůdce od nepravého, ale bylo by zbytečné
je uvádět. Každý, kdo si zachová schopnost kritického nazírání,
snadno najde rozpory v názorech i tvrzeních mystického vůdce.
Tyto rozpory může pokládat za znamení, že jde o vůdce, který
je nevědomý, předstírá znalosti a odchyluje se od pravdy. Musím
však ještě doložit: pravý vůdce si takén ěkdy v jistých tvrzeních
odporuje, ale tyto rozpory se nevztahují na okamžitép řesvědčení
107
jeho žáka, nýbrž pouze na příslušnéo kolnosti a na některá vyjádření,
která pronesl za tím účelem, aby ho ochránil před vlivem
předčasných závěrů a chybných názorů. To však zde nebudu dál
vysvětlovat.
Na druhést raně má zase žák právo a volnost, aby názory svého
vůdce kritizoval a nevěřil jeho přesvědčování. Chce-li však dosáhnout
mystického cíle, musí se až úzkostlivě řídit jeho pokyny. Neuposlechnutí,
nedbalost a překročení jistémeze v úkolech, které
vůdce svému žákovi předkládá, mohou porušit harmonii mezi nimi.
Dá-li však jednou mystický vůdce svému žákovi důkazy o svých
vyšších duševních schopnostech a shledá-li žák, že jeho vůdce není
sobec nebo pokrytec, nemá se již zabývat zkoumáním jeho osoby
a povahy a má se zcela podřídit jeho vedení.
Mystický vůdce ukládá svým žákům koncentrační cvičení
a mravní kázeň. Někdy určuje, jaký postoj má jeho žák zaujmout
k životu a k jiným lidem, jak se má chovat ve společnosti aj. To
vše je třeba vykonat podle jeho návodu. Žák si tím usnadní cestu,
získá jeho větší důvěru a mnohem snáze překoná nesčetnép řekážky,
vyskytující se na mystickéces tě i v životě. Důvěru vůdce nelze
získat snadno. Může svému žáku ukládat různá cvičení a jednat
s ním přátelsky, ale důvěru v sebe tím u něho žák ještě nemusel
získat. Jediným prostředkem, jímž lze získat jeho důvěru, je touha
po pravdě. V takovém případě, vychází každý pravý vůdce svým
žákům všemožně vstříc a může poradit v každéotázce, tedy i ve
vnější (světské) věci. To jsou nejdůležitější směrnice, jimiž se řídí
vedení žáků.
108
Kapitola VIII
MODLITBA A VÍRA
Mystický vývoj začíná rozhodnutím, že člověk chce sledovat
mystickou stezku. V tom okamžiku se pohne jeho vnitřní přirozenost
a začne působit na život tak, aby byl v souladu s mystickými
snahami. Mnohdy se to však neobejde bez značných zevních
a vnitřních otřesů. Vlny karmy, kterése v nejhrubších projevech
jevily jako nutkání k určitých činům, se stávají prudšími a zřetelnějšími
impulsy. Hledající člověk je jimi i proti úsilí, k němuž se
rozhodl, mocně strháván k mnohým činům, jež si nemůže dobře
rozvážit. Tím se stupňují vnitřní rozpory a z nich vzniká utrpení.
Celý jeho život tedy přijímá jinou tvářnost, a to tím více, čím pevnější
je jeho rozhodnutí setrvat při úmyslu kráčet mystickou cestou.
To lze pozorovat velmi zjevně.
Z okultního hlediska je zrychlení karmy první překážkou, resp.
odporem, s nímž se člověk na mystickéces tě setkává. Zkušenost
ukazuje, že již zde, u bran prvního stupně mysticképra xe, se mnoho
lidí vrací zpět k původnímu způsobu života nebo takés etrvá a zabloudí.
Oba tyto druhy lidí se pak stávají nebezpečím pro ostatní,
kteří hledají na cestách mystiky. První, kteří byli sraženi z cesty
strachem, zpravidla každému hledajícímu člověku, s nímž se případně
setkali, tvrdí, že mystická stezka skrývá mnohá nebezpečí,
že zničí jeho rozum, čili jinými slovy, že zešílí. Druzí, následkem
svých obav a nejistoty, kterév znikají z temných nebo i ze strašlivých
perspektiv, jež se před jejich zraky často rýsují, se nechají
chytit astrálními silami. Z tohoto spojení pak získávají různéduševní
stavy a vjemy, kterése jim zdají být hodnotné, a proto nabádají
svéná sledovníky k tomu, aby jednali stejně. A přece oba
tyto druhy mysticky padlých žáků dospěly pouze k chybnému pojetí
mystiky. Způsobila to vlastně jejich karma, která se zrychlila
a jíž nedovedli vzdorovat a tím méně získat z jejích účinků pevnou
víru, že jejich osud pro ně bude podle karmických a společenských
možností nejlepší.
Začátečník má mít na paměti všechno. Jakmile se rozhodne nastoupit
mystickou stezku a uvede tím do pohybu karmickésí ly, musí
109
nejdříve vzdorovat nebezpečným radám svedených žáků, kteří ho
případně chtějí poučit. Takéne smí žádat vysvětlení zdánlivě mimořádných
dějů, kterés e právě rozvíjejí před jeho zrakem. Nesmí se na
jejich význam ptát svého vůdce, jak mu případně radí svedení žáci.
Nechť si je vědom, že svým rozhodnutím jít mystickou cestou uvedl
karmu do pohybu, který se bude zvyšovat až do nepředstavitelné
rychlosti, ale že tento jev není mimořádný. Je jen reálným výsledkem
jeho opravdovésna hy. Jakmile jsou nejprudší výboje karmy
u konce – a to závisí na přemožení sebe sama na duševní úrovni –
dostaví se ve vnějším životě klid; ale i tento klid je vystřídán dalším
neklidem, který se odrazí v jeho vnitřním životě.
Prudkék armické výboje v podstatě nemohou nikomu uškodit,
pokud se jich nebojí a nevšímá si událostí, kterése dostavují jako jejich
následky. To však dokáže málokdo. Téměř každý člověk, který
je zasažen zdánlivě mimořádnými jevy účinkující karmy, ztrácí duševní
klid. Tím se dostává do spojení s nižšími astrálními silami,
kterét ak snadno nezruší. A potom se octne v tom, co bylo již
u mnohých mystiků často pozorováno, totiž v běsnící karmické
bouři, která se projeví v mnohých nepříznivých událostech. Jejich
hlubším smyslem je, aby byl odveden od pravdy a její stezky.
Pokud člověk nezná jiný způsob jak rušit účinky karmy, může
to činit modlitbou a vírou. Neboť nestačí, aby si nevšímal jevů,
k nimž dochází přirychlením karmy. Po čase totiž stejně dosáhnou
svého a uvedou žáka do zmatku. – Každá situace, s níž se
člověk na mystickéces tě setkává, má být řešena do konce. Co
chce člověk opomíjet, to jej může zaskočit jako pokušení. Budou
ho k němu svádět hlasy z podvědomí, jejichž pravou povahu nepozná,
neboť bývá ošálen jejich zdánlivou pravdivostí a duchovní
povahou. Jestliže však soustavně zpracovává všechno, s čím se setkává,
a nehledí na to, že toto je „nízkéa prostéG a toto zase
„vysoké a důležitéG, vyčistí svého zřece, jehož pomocí bude moci
rozpoznávat klam od pravdy. S nižší přirozeností se nelze vypořádat
tak snadno. Můžete si stále myslit, že nižší problémy, které
se obáváte zkoumat, stačí opomíjet, a přece po čase poznáte, že
právě tyto problémy vás zmátly a svedly. Proto se chopte modlitby,
a když poznáte, že se bouří nižší síly vaší přirozenosti, hledejte
v nich za trvalémo dlitby ono jediné neutrální a duchovní
110
světlo a nepokoušejte se přitom vyprostit se z nich vlastní vůlí.
Modlitba ve vyšším smyslu člověku umožňuje, aby dosáhl vyššího
stavu: pomáhá usměrňovat myšlenkovésíly k nejvyššímu
stavu, který chceme realizovat. Používá se jí jako účinného prostředku
proti nejhrubšímu chaosu a je užitečná zejména těm, kdo
se nevyznají v pralesích duševního života. Proto by ji neměl žádný
začátečník opomíjet, zvláště když může konstatovat, že je zmítán
chaosem. Modlitbou totiž v sobě přes nejhorší dobu zachová v plné
síle čistotu onoho Já, s jehož pomocí před sebou – po překonání
nejhorších vlivů – znovu spatří rýsovat se bílou mystickou stezku.
Přestaňte tedy být domýšliví a nenamlouvejte si, že počáteční
chaos nic neznamená. Přitom se učte znát modlitbu, kterou začínám
popisovat.
Modlitba se dělí na čtyři hlavní druhy. První, s nejnižším účinkem,
je doporučována církvemi jako nejlepší a jediná. Není dost
účinná, neboť je vysílána k vnější síle. Provádí se takto: člověk se
modlí k Bohu nebo k některému světci, o němž se domnívá, že je
kdesi v nebi. Upne mysl na věci, kterési žádá, a přitom pronáší
modlitbu buď slovní, nebo myšlenou.
Uvažujeme-li o niterném stavu člověka, který se takto modlí,
můžeme jej pokládat za správný jen potud, pokud přitom soustřeďuje
jistou část myšlenkovésíly . Modlitba totiž symbolizuje soustředění
na věc, kterou si člověk přeje. Obírá se jí a modlitbou si
pomáhá, aby ji udržel na zřeteli. Někdy se však modlící člověk soustřeďuje
pouze na slova svémo dlitby. Tím do svého volání zasahuje
rušivými vnitřními stavy a ničí možný výsledek modlitby.
Vzhledem k tomu, co jsem právě řekl, je jasné, že není rozhodující
to, co se člověk modlí, nýbrž to, co si přeje celou svou bytostí.
Vnitřní síla je tím činitelem, který naše modlitby vyslyší, nikoli
milost nějakého světce nebo Boha, jak se církev klamně domnívá.
Z hlediska mysterií je v církevních naukách vůbec mnoho klamů
a nejasností. To vše do nich včlenili nevědomí vykladači, kteří dokázali
jen to, že všemohoucnost člověka promítli kamsi do cizích
oblastí. Vymyslili si v těchto oblastech určitou všemohoucí bytost,
která – jak se domnívají – může tvory libovolně trestat nebo odměňovat.
Zdůrazňování této libovůle jakožto boží moci způsobilo, že
se nábožensko-církevní nauka setkává s odporem logicky myslících
111
lidí, kteří něco vědí o mechanickéa technické povaze postupu tvoření.
Jsou to vědci, kteří poznávají skutečnost empiricky.
Z ezoterního hlediska je tato modlitba proto málo účinná, že
síla mysli nezasahuje základní sílu Ducha přímo. Základní neboli
všemohoucí sílu Ducha člověk z nevědomosti promítá navenek, kde
ji teprve zasáhne síla mysli. Pak se na základě vztahů mezi vnitřní
a vnější silou pohne vnitřní síla toho, kdo používá modlitbu jako
prostředek k řešení životních obtíží, a umožní mu dosáhnout toho,
co žádal. Z toho je patrné, že je celý proces velmi komplikovaný.
Nyní přistoupíme k dalšímu způsobu modlitby.
Druhý způsob modlitby je skoro tentýž jako první, jenomže se
zde předpokládá, že člověk ví, k čemu se má modlit. Nazývá se
modlitbou slovy. Hned objasním, jak ji provádět. Máme na mysli
určitép řání. Čím víc se jím myšlenkově zabýváme, tím jistěji je
můžeme realizovat. Jde tedy o to, abychom předmět přání udrželi
v představě jako nejvyšší, nade vším převládající ideu. Ježto
se však to, co si přejeme, často ztrácí z patrnosti při kolísání hladiny
zájmu, je nezbytné, abychom předmět hlavního zájmu nějak
zdůraznili. To se nám nejlépe podaří právě modlitbou. Myslíce na
žádanou věc, odříkáváme krátkou modlitbu, kterou můžeme nesčetněkrát
opakovat. Když přitom budeme soustřeďovat myšlenku
na všemohoucí sílu, která námi proniká, můžeme brzy dosáhnout
výsledku. Objasní nám to příklad.
Jste třeba ve špatných existenčních poměrech. Snažíte se provádět
mystická cvičení, ale poměry vám nedovolují energicky usilovat.
Co tedy máte dělat? Proste, myslete, nebo žádejte o to, aby se zlepšila
vaše dosavadní situace. Upněte se na žádoucí zlepšení situace
jako na jedinou ideu, která zatlačuje všechny ostatní. Věřte v to,
že se může splnit. Soustřeďte se na svou vnitřní přirozenost, která
je všemohoucí a sídlí jako nepoznatelná třeba ve vašich prsou. Upírejte
tam na ni pozornost a přitom pronášejte modlitbu asi touto
formou: „Pane Bože, prosím Tě, buď mi nápomocen.G Poslední tři
slova můžete zaměnit za formulaci: „Vyslyš mne a pomozG nebo
„dej, aby se stalo . . . G apod. Za takových okolností je dobrý výsledek
velmi pravděpodobný. Musíte ovšem být vytrvalí. Výsledky se
totiž nemusí dostavit hned.
Nyní přistupme ke třetímu způsobu modlitby.
112
Tento způsob modlitby je vlastně přirozený postoj, v němž člověk
potlačuje činnost svědomí v nežádoucích stavech, zkoumá právě
převládající dispozice, uchopí se příležitostí, kterése právě vyskytnou,
a použije je k tomu, aby se uskutečnilo, co si přeje.
Tento způsob modlitby je ještě účinnější než oba předcházející.
Mnohým toužícím lidem se však bude zdát, že v něm není nic, co
by odpovídalo představám o modlitbě. Na to však mohu odpovědět:
cožpak má Duch jen jeden způsob počínání, kterép okládá za
modlitbu? Vzhledem k tomu by měl každý člověk svén ázory na
náboženství a duchovní život rozšířit. Náboženství a život jsou pojmy,
jež se od sebe nesmí odlučovat. Pokud člověk žije, má víru
a tuší, že existují mocnější síly než ty, kterém á. Tak se často dostává
do závislosti na mocných silách, kterék olem sebe tuší, a pak
bývá hlavním tónem jeho života pověrčivost. Když však má dost
síly a správně se oceňuje, přemůže onen hrozný sugestivní vliv mnohých
nepříznivých momentů a jde životem samostatně. Chápe se
přirozených prostředků, využívá jich ke svému vnitřnímu i zevnímu
prospěchu a vnucuje je jako zákon jiným bytostem. Jsou-li pravé
nebo nepravé, na tom vůbec nezáleží. Existují zkušenosti rozumové
a existují takézku šenosti niterné (citové). Nikdo, ani sebevětší nevěrec,
nepopírá, že jsou jeho vlastní osobní zkušenosti reálné. Cení
si jich lidén aklonění náboženství, ale stejně si jich cení lidé nevěřící.
Zdá se, že jsou v mnohém případě nevěřící lidé ještě více
přesvědčeni o reálnép ovaze vlastních zkušeností než lidén ábožensky
založení. Proto je nutno používat jak rozumu jako symbolu
objektivního nazírání, tak i citu jako symbolu náboženského životního
názoru. Musíme získat náboženskéz kušenosti, porovnávat je
s náboženskými zkušenostmi jiných lidí, uvážit, zda mají logický
základ, a potom pochopíme, co všechno může být z duchovního hlediska
pokládáno za náboženský úkon – modlitbu.
Čtvrtý způsob modlitby lze vyjádřit slovy: přání s vědomým
vedením mysli k předmětu přání. Provádí se to takto. Máte určité
přání. To se musí stát jedinou převládající ideou. Proto myslete
na vnitřní sílu a bez pochybností věřte, že se vyplní všechno, co si
přejete.
V tomto způsobu modlitby je více činitelů. Jakmile si totiž
vytyčíte jedinou ideu, hned je rušena nežádoucími myšlenkami,
113
představami a pohnutkami. Ty vás nutí k tomu, abyste nevěřili,
že budete mít úspěch, a abyste zapomněli na předmět svého přání.
Vystupují samy sebe zdůvodňující pochybnosti, nechuť apod. Když
se vám všechny tyto překážky podaří přemoci, dosáhnete žádaného
výsledku. Musíte však mít jedinou ideu a víru, která nepřipouští
pochybnosti. Pak se uskuteční i to, co se zdálo být nemožné.
Nyní bych chtěl objasnit víru.
„A vida jeden fíkový strom podle cesty, šel k němu a nic na
něm nenalezl, než listí toliko. A dí jemu: ,Nikdy více neroď se z tebe
ovoce na věky.‘ I uschl fík ten pojednou.
A vidouce to učedníci, divili se, řkouce: ,Kterak hned uschl
fík ten?‘
I odpověděl Ježíš, řekl jim: ,Amen, pravím vám: Budete-li mít
víru a nebudete-li pochybovat, netoliko to fíkovému stromu učiníte,
ale kdybyste i této hoře řekli: Zdvihni se a vrz sebou do moře, staneť
se‘ G (Mat. 21, 19). Tím je řečeno, jakou sílu má člověk, má-li víru.
Aby však bylo výrazu víra lépe rozuměno, povím vám něco o tom,
co každému nemálo přispěje k pochopení.
Víra v pravém smyslu tohoto slova je schopnost být stále přesvědčen
o jistém uskutečnění toho, co se po jasném, objektivním
a bezpředsudkovém uvážení zdá neuskutečnitelné. Je to síla, jejíž
pomocí se mobilizuje vnitřní energie, která vytváří podmínky
k uskutečnění toho, co si proti současným osudovým dispozicím
přejeme. Proto je nezbytnéd oporučit, aby ji každý člověk používal
a rozvíjel. Její pomocí se každý může povahově zlepšit nebo může
překonat karmickéd ispozice, které vytvořil dřívější neuvědomělou
činností. Víra je klíč, jímž otevíráme dveře k dosažení univerzální
moci. Ale dosáhnout jí může jen ten, kdo v sobě dovede zničit každou
pochybnost. Takový člověk ji dobře rozvine a její pomocí docílí
toho, aby se jím projevovala univerzální moc.
Z předcházejícího vyplývá, že ten, kdo v sobě rozvinul víru,
se stává nejmocnější bytostí. Vírou uskuteční i to, co se zdá být
neuskutečnitelné, neboť se její pomocí chápe základu veškeré síly,
v němž jsou zapuštěny kořeny zákonů Univerza. Kdo se chopí víry,
stává se samým Bohem. Může cokoli zrušit nebo vytvořit, a přece
se ho nedotknou následky jeho počínání. Proto je nutné, aby každý
člověk usiloval o vypěstování schopnosti pevně věřit.
114
V praxi se však i v rozvoji víry vyskytuje mnoho překážek. To
nám potvrdí zkušenost i praktický příklad.
Vyvstane ve vás nějaká idea, kterou v reálném světě nemůžete
uskutečnit, protože to není v rámci vašich momentálních možností.
Přesto však musíte být přesvědčeni, že je její realizace jistá
a že k ní za všech okolností dospějete. Ale po krátkém nezaujatém
uvažování zpozorujete, že se vás sám rozum snaží logickými
důvody přesvědčit, že to, co jste si předsevzali, nelze uskutečnit.
Tyto rozumnédův ody jsou tak přesvědčující, že se rozpadá, potlačuje
a znemožňuje každá sebemenší snaha odporovat jim. Co
máte potom dělat? Musíte se chopit vzpomínky na některédří vější
zkušenosti, kdy jste v podobnéak ci měli úspěch. Vzpomeňte si, že
se v některých případech takéúsp ěch nedal předpokládat, a přece
se dostavil, neboť k tomu byly příznivédi spozice, které jste svou
jistotou zesílili. A konečně i dispozice je možno získat vírou, jestli
jste je nezískali osudem.
Proto si nepřipouštějte pochybnost. Rozumovédův ody pokládejte
za útok temných sil, kterés e snaží zabránit, aby se vytvořily
dispozice, kteréumo žňují dosáhnout žádoucích výsledků. V řádu
stvoření není napsáno, že je ve světě něco, co vůbec nelze uskutečnit.
V našem vesmíru je možnévš echno. Rozum ovšem takovéto
možnosti nechápe a to je jen doklad toho, že je omezený v úsudcích.
Přiznejme každému, co jeho je. Rozum může být poradcem pouze
ve viditelném světě. Tam, kde se dostává k základům jsoucnosti,
stává se bezradným. Proto nám může být prospěšný při upravování
našeho postoje k „mystickému uneseníG, ale jakmile má posuzovat
působení zákonů univerza, zjištěnévn itřním Já jako zřecem, matou
jej jeho nižší zkušenosti a musí proto odporovat univerzálním
zákonům.
Rozum a víra se nikdy nechtějí dobře snášet. Nikoli snad proto,
že jsou různorodép ovahy, nýbrž proto, že si rozum pojem skutečnosti
vymezil a tím se odsoudil k tomu, že může vést člověka jen ve
světě forem. Jakmile svéom ezené stanovisko opustí, stane se hned
pomocníkem víry. Použitelnost víry je totiž založena na hlubším
základu. Mysli se totiž mohou jevit jako přípustnéi některé možnosti,
kteréro zum dosud nemůže uznávat. A tu se těch možností
115
může chopit víra, naplnit jimi nitro a tím již pohnout silou univerza,
která umožňuje uskutečnit všechno žádoucí. To je nutném ít
vždy na paměti.
V běžném lidském pojetí se víra chápe velice špatně. Lidé se
totiž domnívají, že víra je vlastnost, již mohou mít jen lidéc habého
rozumu. Zaměňuje se s pověrou, která dovede předpokládat,
že existuje něco, co nikdy nebylo dokázáno. Ale z hlediska zdravého
rozumu nemá pověra s vírou nic společného. Věříte-li v nějakého
pánaboha a zároveň třeba jen v koutku srdce pochybujete o jeho
existenci, poněvadž se ji rozum vzpírá uznat, je to pověra, která je
ve svém hlubším významu horší než ateismus. Jste-li slaboši, které
mohou přesvědčit jen argumenty rozumu a autorit, pak je opravdu
lépe, abyste nevěřili vůbec. Tím otevřete dveře přesvědčujícím zkušenostem,
kterém ohou vaše názory opravit a přitom jste zabezpečeni
před ovlivněním strašidelnými zjevy, kterévn ucují dojem, že to
jsou vyšší existence. Zde je nutná poctivost k sobě. Věříte-li a jste
slaboch, potom věřte jen v to, o čem jste se přesvědčil přímými
zkušenostmi. Upouštějte od takovévír y, která žádá, abyste uznával
něco, co dosud není všeobecnou zkušeností.
Poloviční víra nebo lépe pověra je matkou mnohého zla, neboť
je plná pokrytectví. Zkresluje skutečnosti, neboť staví na argumentech
založených většinou na výrocích autorit, kteréčlo věk dobře
nepochopil. Prostřednictvím dohadů pomohla vytvořit a uznat jistou
existenci, jíž se má každý klanět, i když se jeho nitro proti tomu
vzpírá. Naštěstí však nemůže nalézt rozumný důkaz pro tu skutečnost,
kterou sama vytvořila. Tak se stalo, že dnes mnozí lidév ěří
v pánaboha, protože je to tradice, ale jinak je zřejmé, že jsou od
něho citově vzdáleni, protože jednají na základě podnětů z pudové
přirozenosti. Není sice zdravétakto „věřitG, protože to vede k druhému
extrému, totiž k ateismu, který také odvádí od pravdy, pokud
je fanatický. Ale to takovým lidem nelze vysvětlovat. Jen neutrální
stanovisko ke všemu, co se nám předkládá jako transcendentální
objekt k věření, a kromě toho trocha mysticképra xe nám jistě přinese
poznání hlubšího smyslu dění. To obojí nám takép omůže najít
bezpečnou základnu – nepopíraný ateismus, jemuž k přesvědčení
stačí niternézku šenosti.
Nyní ještě zbývá povědět o tom, jak má žák mystiky používat
modlitbu a víru.
116
Podle vesmírných zákonů se má každý žák mystiky vyhnout
tomu, aby si přál něco pozemského, protože tím spoutává a zatemňuje
svou duši. Ale nesmí již v prvním zápalu svés nahy po dosažení
něčeho vyššího odmítat všechno, neboť by tím mohl odmítnout
i podstatnédo bré životní podmínky. To by ho mohlo přivést
do všestranně nepříznivési tuace. Na mystické cestě je nutno postupovat
obezřele. Nejdříve je nutno odmítat ty požitky, na nichž
následkem nižších zřetelů lpíme, ačkoli nejsou nezbytnék udržování
tělesnéexis tence. Teprve potom můžeme s jistou opatrností
odkládat i to, co je pro udržení naší existence zdánlivě podstatné.
Takovýmto způsobem umrtvíme osobnost, aniž nás může dostihnout
nebezpečí, jež v této snaze číhá. Pak dosáhneme cíle svého
počínání – pocítíme se v sobě.
Kdo jedná bez rozumnéúv ahy a vzdává se všeho ihned, toho
může zasáhnout neštěstí v podobě nepříznivés ituace, která mu
znemožní mysticky pracovat. Nepomůže mu, bude-li se odvolávat
na nevědomost. Strčíte-li ruku do ohně, popálíte se, ať jste si byli
tohoto následku vědomi, nebo ne. Zde – ve věcech příčin a následků
vytvořených z vlastní vůle – se uplatní železný zákon karmy
a porazí všechny falešnéteor ie o tom, že může vždy zasáhnout
Boží moc.
Toto tvrzení není v rozporu s poučkou o všemohoucnosti Boží.
Naopak staví Boží všemohoucnost do správného světla, neboť dokazuje,
že Boží vůle nezasahuje do lidských záležitostí podle své
libosti. Podobně mluví i Bhagavadgíta: „Pán nepřijímá ani hříchů
ani dobrých činů kohokoliv na sebe. Nepravda zastiňuje pravdu
a tím jsou tvorovéoklamán i.G
Výsledku činu, který jsme vykonali z vlastní vůle, běžně nemůžeme
uniknout. Ale můžeme mu uniknout, jestliže ho vykonáváme
k poctě Všemohoucího Boha. To nám může odůvodnit i prostý
rozum. Může nám potvrdit, že v prvním případě přitahujeme výsledek
činnosti hlasem duše, která říká: „Já jsem vykonala, a proto
chci výsledek.G Ve druhém případě nám rozum může potvrdit, že
nemůžeme být za čin odměněni, poněvadž jsme pracovali pro někoho
jiného, pro Všemohoucího Boha.
Nyní však k vlastnímu tématu.
Žák mystiky odkládá na počátku svého mystického vývoje
117
to, co odkládat má, ale odkládá i to, co odkládat nemá. Proto
se urychlí působení očišťující karmy, která jej často připravuje
o všechny životní možnosti. Proto je třeba nějakým způsobem zasáhnout,
aby mu cesta nebyla zatarasena dřív, než dosáhne mystického
cíle. Má se chopit víry a modlitby, jejichž pomocí vyvolá mimořádnép
odmínky, které netvoří karmu pro budoucnost. Tak může
získat i nejnutnější životní potřeby, kterép ostačí, aby mohl mystickou
stezku sledovat až k cíli. Proto nezbývá než se zároveň s jinými
mystickými cvičeními chopit modlitby a víry. Nižší osobnost tím
nebude chráněna.
Resumét ohoto vysvětlení je, že modlitbu i víru může žák
mystiky používat jen v přesně vymezeném rozsahu. Jejich pomocí
totiž má tlumit jen ty výboje karmy, kteréb y jej duševně znepokojovaly
a znemožňovaly mu kráčet mystickou cestou. Proto se
vztahují na to, co lze vyjádřit asi takto: „Žádám, aby se moje
existenční poměry utvářely tak, abych byl zbaven starostí o vnější
věci a abych mohl na mystickéc estě dosáhnout všech nezbytných
zkušeností.G To nezbytně musí žádat a musí též věřit, že se to uskuteční.
Nesmí si tedy přát zlepšení situace asi touto formou: „Kdyby
se moje žádost vyplnila . . . G V tomto přání je zřejmě slabá víra,
proto nepřinese žádoucí výsledek.
Když tedy nastoupíte mystickou cestu, ihned použijte víru
v dobrý průběh osudu a zároveň si často přejte, aby se zlepšila vaše
životní situace. Tím nejlépe potlačíte nepříznivou karmu, která
může znemožnit, abyste dospěli k nerušenému mystickému vývoji.
Nedbejte tvrzení, že „pánbůh se stará o všechny lidiG. Pánbůh se
stará jen o ty, kdo mají silnou víru ve svůj lepší osud a přejí si ho.
Ostatní mohou dosáhnout nanejvýš různých „vysokýchG a „krásných
G stavů, kterék onec konců nikoho neochrání před nejhoršími
situacemi, jež se při energickém mystickém úsilí jistě vyskytnou.
Jen energie a zase energie spojená s všestrannou činností vám poskytne
možnost, abyste se dostali výš. Zbožnost spojená s leností
a doufáním, že „to přijdeG, je nemohoucnost sama. Na to pamatujte.
Člověk, který nastoupil mystickou cestu a chopil se víry v lepší
průběh osudu, bude snad pronásledován nepříznivými vidinami
(vytrvá-li ovšem ve svév íře). Ty vystupují před hledím zbystřeným
118
v mystickém úsilí. Nedbejte však na nic. Překážky, které se vám
při pochodu k cíli staví do cesty, jsou pouze beztvárná strašidla,
jež mohou ublížit jen těm, kdo mají slabou víru. Když si jich nevšimnete,
rozloží se v energii, která do vás vstoupí a stane se vám
prospěšnou. Budete-li je však respektovat anebo si jich budete jen
všímat, začnou ona sama vstřebávat vaši energii a tak vás nakonec
zničí.
Život nelze řešit polovičatě. Kdo si myslí, že mystickým vývojem
unikne utrpení a že se pro mystický vývoj musí zříci jakýchkoli
ohledů na život, kdo si z téhož důvodu také myslí, že se musí zříci
víry v dobrý průběh osudu, podkope si půdu pod nohama a bude
zničen. Vírou v dobrý průběh osudu přece nezasahujete do tzv.
vůle Boží, ba naopak jí pomáháte, aby vám poskytla pomoc k překonávání
nepřátelských sil, jež svým úsilím provokujete. Nesmíte
se ovšem snažit dosáhnout některých dílčích výsledků, o nichž si
myslíte, že je k něčemu potřebujete nebo že by vám mohly být prospěšné.
Tím byste do této „vůle BožíG zasahovali a celou situaci
byste si jenom zhoršili. Musíte si uvědomit, že je člověk tvor nevědomý,
pokud jde o hodnocení toho, o čem si myslí, že mu prospívá
nebo škodí. Přeje si totiž jen to, co lahodí jeho nižší přirozenosti,
která na jeho vědomí působí nejvíc, a zpravidla vůbec neví, co mu
prospívá nebo škodí z univerzálního hlediska.
119
Kapitola IX
ZNOVUVTĚLOVÁNÍ
Kdo se klaní bohům, přijde k bohům,
kdo se klaní předkům, půjde k předkům.
Ten, jenž obětuje bhútům, půjde k bhútům,
ale moji ctitelépři jdou ke mně.
Bhagavadgíta
Protože je znalost zákona o znovuvtělování a o vytváření okolností
pro příští inkarnaci pro jóginy a mystiky velmi důležitá, pokládám
za dobrép ojednat o tom i v této knize. Cíl, který sleduji, je objasnit,
jak lze přenést vědomí přes okamžik smrti a jak si upravit
osudovép odmínky pro budoucí život. Nelze totiž předpokládat,
že mystická cesta skončí v tomto životě, a protože by podmínky
příštího života nemusely být této snaze příznivé, mohlo by dojít ke
zdržení v mystickém vývoji.
Podmínky našeho zrození byly vytvořeny povahou myšlenek
a činů, jichž jsme se dopustili v minulých životech. Ježto však tyto
podmínky nejsou nejlepší, můžeme se z toho poučit, že je nynější
myšlení a jednání nutnéupra vit tak, aby byla příští inkarnace nejvýš
příjemná a dobrá. Přejete-li si získat jen příjemnéa dobrébudoucí
inkarnace, pak musíte především změnit svém yšlení. Jednání
je totiž zpravidla závisléna okolnostech, v nichž žijete, proto je
sotva budete moci změnit natolik, aby to v reinkarnačním procesu
zajišťovalo dobrý výsledek. Myšlení však můžete ovládat víc, proto
si pomocí správného myšlení můžete upravit karmu.
Pro povahu příští inkarnace je rozhodující povaha myšlení v posledním
okamžiku tohoto života. Proto je třeba, abyste na tento
okamžik byli dobře připraveni a abyste se nedali zmást defilujícími
obrazy, jež v mnohém případě bývají nepříjemné nebo i hrozné.
Toho docílíte denním cvičením se v dobru a v dobrém myšlení.
Dobrým myšlením a jednáním si nahromadíte utkvělédo jmy, tzv.
samskáry, dobrép ovahy. Ty se slijí a výsledkem bude, že ve smrtném
procesu převládnou dobré obrazy nad špatnými. Tyto obrazy
vlastně samy určí existenční podmínky našeho příštího života, neboť
jen ony unášejí vědomí do novée xistence.
120
Nemyslete však, že ledabylém yšlení a jednání v dobru stačí
k tomu, aby se změnily hnací osudovésí ly. Defiléz lých obrazů
straší „dušiG animálně žijícího člověka. Vlažnéúsi lí by nemohlo zabránit
tomu, aby relativně převládly zléob razy nad dobrými. To
stačí, aby se to, co se nazývá duší, dostalo v novém zrození do špatných
podmínek. Mudrci, kteří dobře znají podmínky reinkarnace,
přijímají vše s klidnou myslí a tím si zajistí příznivéok olnosti v budoucím
životě. Právě to, že všechno přijímají takto, vytváří podmínky,
aby v posledním okamžiku svého života nemuseli vnímat
zléob razy. Tak putují do blaženého světa beze všeho nebezpečí, že
budou strženi a ohroženi. Proto si počínejte jako oni.
Mnozí lidé, zejména pravověrní křesťané, si myslí, že k dosažení
dobrépří ští existence kdesi ve věčném nebi stačí také modlitba.
Tady je však třeba dávat pozor, abychom tomuto klamnému názoru
nepodlehli. Právě sama fakta nás mohou přesvědčit, že se modlitbou
samou o sobě často nevyjadřuje vůbec nic. Vidíme-li u někoho
strach, pak si můžeme být jisti, že i kdyby se modlil desetmilionkrát,
přece jen podlehne inkarnování, jakés i zasloužil podle zákona
skutkovék army. Tibeťané tuto pravdu znají a nepřikládají modlitbě
velký význam. Podle jejich názoru může člověka zachránit jen
vědění. Jsou dokonce duchovně tak vyspělí, že se v mnohém případě
neohlížejí ani na povahu skutků a myšlení, a přesto se jim daří
dosáhnout žádoucího zrození. Jsou to ovšem lidéje mného instinktu
a diamantovév íry, proto se jim mohou pochybující Evropané sotva
rovnat.
Abych vysvětlil, jak došli tibetští mystikovék poznatku, že je
možno dosíci dobrého příštího vtělení, aniž je nutno konat dobré
skutky, musím přistoupit k ezoterickému výkladu této „záhadyG.
Pramenem jejich tajných vědomostí je praxe PříméS tezky, praktickést
udium jógy a vůbec všech mystických, nikoli však okultních
nauk. Tyto praktickéna uky člověku umožňují dostat se do styku
s niternými světy, v jejichž chaosu může nalézt to neproměnlivé
a bezčasově trvající. A zde jsme u kořene této záhady. Ten, kdo
spatřil toto neproměnlivéa bezčasově trvající, snaží se jaksi sám
sebou, aby je jasně udržel před očima. Tím vystupují „vlnyG vnitřního
světa před jeho hledím stále ostřeji jako pozorovatelnéob jekty,
takže současně může nalézt prostředky, jak je zbavit vlivu. Podaří-li
121
se mu zrušit jejich vliv, rozřeší tajemství nesmrtelnosti a ovládne
příčiny určující povahu příštího vtělení.
Psychické„ vlnyG, o nichž jsem se právě zmínil, musí mystik
poznat v jejich pravép odstatě. Pak pro něho zmizí pojem zla nebo
dobra, který na povrchu vyvolávají. Když jsou tyto dojmy zničeny,
nemohou tyto psychickév lny a obrazy člověka strhnout do strachu,
který sám je příčinou toho, že se utíká do špatných podmínek
zrození. Je to prostě takto:
Prochází-li energie člověka, uvolněná smrtí, postupně sférami
vnitřního života a vyvstávají-li před ním obrazy, kteréjso u podle
lidského názoru hrozné, bojí se jich člověk jakožto intelekt a utíká
před nimi. Podaří-li se mu na tomto útěku nalézt nějaký „útulekG,
který může být případně i zvířecí dělohou, vnikne do ní, čímž ji
podráždí. Pak nastane spáření a bytost se zrodí třeba jako zvíře.
To nám potvrdí i tento citát:*
„Zatím, co se konají všechny tyto obřady, kráčí „duchG přes
bardo. Jeho zrakům se objevují zářivéb ytosti svrchované krásy
a jinéo hyzdných podob, různě zbarvené cesty a spousta podivných
zjevů. Nevěda kudy kam a zmaten, bloudí duch mezi všemi těmi
zjevy, kteréh o stejně děsí. Podaří-li se mu slyšet pokyny, kterými
ho zahrnuje lama a řídit se jimi, může jako poučený zasvěcenec,
přišlý s vědomostmi na onen svět, dát se cestou, která ho přivede
k tomu, aby se znovuzrodil mezi bohy. Ti však, kdo se za svého
života nenaučili, co je to bardo, a kdo do něho přijdou docela zaujati
lítostí, že opustili život, ti nemohou těžit z rad, kterédo stávají.
Snad jich ani neslyší.
A tak propasou příležitost být „obratníG a „dovednostíG se vyhnout
matematickéne vyhnutelnosti následků svých činů. Šťastné
cesty jsou za nimi. Zjevují se jim lidskén ebo zvířecí dělohy. Oni
je pokládají, podléhajíce halucinaci, za jeskyně a paláce a vstupují
do nich, doufajíce, že v nich naleznou příjemný odpočinek. Tím si
sami určí povahu svého znovuzrození. Ten bude psem, onen dítětem
rodičů vynikajících mezi lidmi.
*Alexandra David-Neelová: Mystikové a magové v Tibetě. Československá grafická
unie, Praha 1934, str. 31–32.
122
Podle jinév íry veliké množství těch, kteří nedosáhli duchovního
osvícení po smrti – aby chápali smysl zjevu, který se jim ukazuje
hned po skonání – kráčí fantasmogorií barda jako bojácnés tádo až
k soudnést olici Šindžeově. Šindže, soudce mrtvých, zkoumá jejich
minuléčin y v zrcadle, v němž se obrážejí, nebo je váží v podobě
bílých a černých oblázků a podle toho, převládá-li dobro nebo zlo,
určuje, v kterém světě se duch znovuzrodí, a zároveň podmínky
tohoto znovuzrození: tělesnou krásu nebo ohyzdnost, duševní dary,
sociální postavení rodičů atd.
Před tímto nestranným a neúprosným soudcem už není možno
zachránit se „obratnostíG. Ostatně „vědění, jak si počínatG, se může
uplatnit jen v mezích, v nichž to dovoluje síla minulých skutků.G
Proti všem domněnkám evropských mystických a okultních teoretiků
vyplývá z předcházejícího citátu, že vtělující se lidské„cosiG
(ovšem vyzbrojenév ědomím, poněvadž by nebylo možno si vzpomenout
na předcházející existenci) se nemusí znovu inkarnovat
ve stavu člověka. Přiznejme si, že opačný názor pochází z nelibého
pocitu, diktovaného hrůzou, pýchou a štítivostí, že by „vážená
duše člověkaG mohla poklesnout do nižšího než lidského stavu.
Uvědomíme-li si však, že se průměrní lidép říliš neliší od zvířat –
oba druhy těchto tvorů jednají pod vlivem pudů a nižší přirozenosti
vůbec – stačí nám to k tomu, abychom připustili, že existuje
možnost, aby se člověk případně vtělil i do zvířete. Jak zvíře, tak
i průměrně žijící člověk se zajímají jen o hmotné(tělesn é) věci
a vyšší jsoucnost je jim zcela nepochopitelná. Oba jsou v duchu
plně zaměstnáni jídlem, plozením a strachem o existenci. A tento
fakt je dostatečný důkaz, že je planá každá teorie zdůrazňující, že
je nemožné, aby se člověk vtělil do nižšího druhu bytostí, a svědčí
o povrchním a mělkém uvažování o tomto tématu.
Aby se člověk při převtělování mohl zachránit před sestupem
v řádu bytostí, musí udržovat mysl povznesenou. Musí vymýtit
představy a myšlení plnép ozemských věcí a stejně tak musí potlačit
hmotnéz ájmy. Pak se v něm probudí napětí vyššího stupně a to
samo způsobí, že se nebude muset vtělit na nižší úrovni. Ježto
však i při nejlepší snaze na člověku ulpí cosi z nižších zřetelů, je
třeba, aby se proti obrazům defilujícím při smrti obrnil mystickým
cvičením. To ho učiní neohroženým.
123
Dnešní svět se ovšem vyhýbá oné„ barbarském ystické výchově
G, která měla tu výhodu, že člověka naučila neohrožeností odporovat
hrůzám. Ale přesto se tím mnoho nezměnilo. Jak se zdá, ujala
se tohoto úkolu příroda a „vychováváG lidi k neohroženosti svým
způsobem. Neohroženost je vlastnost, jejíž rozvoj na nás žádá sám
zákon přírody. Neboť z „jemnévýc hovyG, již lidévyn alezli proto,
aby mohli žít šťastně, pochází ona nervozita, jež zachvívá nervy,
vede ke zmatku a bojům, jejichž cílem je zničení života v celém
vesmíru. To ovšem nepřipustí zírající Univerzální Já.
Nyní si povíme, jakým způsobem lze přenést vědomí nynějšího
života do života příštího.
Chcete-li přenést vědomí do příští inkarnace, musíte se naučit
je přemísťovat; naučíte se to jógou. Musíte se neustále cvičit v potlačování
dojmů a v soustřeďování pozornosti tam, kam si přejete,
pokud se vám nepodaří přemístit vědomí do božských sfér. Tím je
myšleno, že dosáhnete schopnosti uvědomovat se ve všem a mimo
tělo. Jakmile se vám to jednou podaří v jednom směru, pak se vám
to podaří i ve směru jiném.
Budete-li totiž v přemísťování vědomí již dost vycvičení, pak
se vám je v okamžiku smrti dost snadno podaří přemístit z mozku
a srdce do jiných částí těla a tam přečkat strašnou srážku psychických
sil, která zpravidla každého omráčí. Musíte tam setrvat,
pokud nenastane uklidnění, a pak se vám podaří pronést (uvědomit
si) slůvko „jáG. Potom se můžete klidně a úplně vědomě z těla
„vystěhovatG.
V okamžiku smrti probíhají ještě mnohéji né pocity a pochody,
ale bylo by zbytečnéje popisovat. Kdo bude mysticky cvičit, mnohokrát
prožije pochody smrti a ty ho samy zdokonalí v „obratnosti
G. Je nutno připomenout, že se tzv. mystická smrt ničím neliší
od obyčejnés mrti. Leda snad tím, že nejsou přetrhány pásky mezi
vyšším a nižším já, takže se člověk může opět vrátit k životu v těle,
v němž bydlil před mystickou smrtí.
Musím však ještě poznamenat, že se z pochodů a stavů při
mystickésmr ti, které detailně nepoznal, nikdo nenaučí „být obratný
G, pokud při nich ztrácí vědomí. Je třeba prožívat všechno
vědomě, analyzovat to, zkoušet se tomu vzepřít, naučit se vyhýbat
„mystickým ranámG a teprve potom bude někdo oprávněn hodnotit
124
svou mystiku výše. Pokud stavy související s mystickou smrtí člověka
kvalitativně nezmění, jsou to jen bezvýznamnép ocitové zkušenosti,
kterébudo u v okamžiku smrti zapomenuty.* To je nutno
si zapamatovat.
Mnohokrát se takép salo o tom, že se někdo upamatoval na
svou minulou existenci. Dosud však nikdo nevysvětlil příčinu tohoto
úkazu. Pokud se tím věda uznala za vhodnéz abývat, zastavuje
se před tím dokonce jako před záhadou, zejména byla-li přesnými
údaji o některých okolnostech neznámých znovuzrozenému
člověku vyloučena možnost podvodu. Je však třeba poznamenat,
že je těchto případů v civilizovaných krajích velice málo, kdežto
v Orientě, zejména v Indii a v Tibetu, se vyskytují častěji, poněvadž
tyto národy žijí duchovnějším životem.
Upamatuje-li se duchovně neškolený člověk na svou minulou
existenci, pak to může mít dvě příčiny. Předně se to stává tehdy,
když někdo žije podle směrnic, kterém u ukládá církev, neboť jejich
morální hodnota spočívá v tom, že vedou k povznášení mysli
k Bohu. Tím se mysl odvrací od věcí sféry diferenciací a vstupuje
do světů niterných. Někdy se právě náboženskou kázní podaří spojit
mysl s oním „JáG, kterés e převtěluje; poněvadž je mysl vždycky
následována ostatními duševními složkami, je úplně zřejmé, že to
může vést k upamatování se na minulý život.
Vzpomínka na minulý život, jež byla zachována tímto způsobem,
se vyznačuje náhlým upamatováním bez duševního otřesu.
Člověk prostě konstatuje, že již žil, snad ho to i zajímá, ale jinak
zůstává klidný. Mnohdy ho to podnítí k intenzivnější víře ve vyšší
skutečno, ale pravá příčina vzpomínky mu zůstává utajena.
Za druhése člověk může upamatovat na minulou existenci
proto, že byl účasten mimořádných událostí, kterése udály v posledních
okamžicích jeho minulého života. Těmito mimořádnými
událostmi jsou především katastrofy, při nichž si člověk uvědomuje,
že musí zemřít. Následkem tohoto uvědomění jím zatřese strach,
který celou pozornost obrátí do nitra a případně s sebou strhne
*Každý tzv. mystický stav tedy není znakem určitého duchovního vývojového
stupně. Jestliže po mystickém stavu, jímž člověk prošel, nezůstane trvalý dojem,
který změní jeho nazírání na svět a nutí ho jednat ve shodě s náboženskými
předpisy, je to pouze vjem, který nemá mystickou hodnotu.
125
i vědomí. Tím je dosaženo žádoucího přemístění vědomí do nitra
a odtud je vzpomínka v budoucím životě na život minulý.
Došlo-li k odtělení bytosti za takových okolností, je vzpomínka
na minulý život provázena vidinou tehdejších událostí. Člověk vidí
a znovu přímo zažívá to, co se přihodilo v jeho minulém životě,
často tak zřetelně, že vynikají i místa a povaha katastrofy. Je to
vzpomínka, která může způsobit i nervový otřes.
V uvedených dvou případech nerozhoduje víra a vědění. Když
je vědomí přemístěno a dostaví se přitom smrt, potom jsou ke vzpomínce
na minulý život splněny podmínky a tudíž se musí dostavit
i výsledek. Teorie, která tvrdí, že je to možnéje n tehdy, když je
člověk celou pozorností upjat na Boha, je planá, protože by musela
platit pro všechny lidi. Okultní teoretikovési tu pletou pomůcky
s nezbytností a to dělá zmatek. Nebudete-li například vůbec věřit
v Boha, ale budete-li povznášet mysl k vyššímu a jemnějšímu
jsoucnu, kterém ůžete pokládat za abstraktní, dosáhnete téhož cíle
jako onen zbožný člověk, který se přidržuje mravních a psychických
směrnic, určených církvemi. Bůh je jen jméno, jež připisujeme té
nejvyšší myšlence a představě, kterou jsme schopni vytvořit. Je
proto nemyslitelné, že by to byl Bůh pravý a všemohoucí, který
vládne nade vším. Kdo by však předpokládal, že je tento jeho individuální
Bůh přece jenom všemohoucí, zklamal by se. Až by měl
jednou možnost poznat ho, spatřil by, že je netělesnou mátohou,
která ho může strašit a případně i poškozovat. Na to myslil Gustav
Meyrink, když napsal v knize Bílý dominikán: „ . . . kdo předpokládá
,Boha s jeho nevyzpytatelnými rozhodnutími‘ jako příčinu,
ten pozná jej jednoho dne jako potutelného ďábla.G*
Doufám, že nyní rozumíme všemu, čemu je v otázce znovuvtělování
nutno rozumět. A jako mystici, kteří se snaží dosáhnout
nejvyššího mystického cíle, můžeme těchto vědomostí používat,
abychom si zlepšili životní podmínky v příštím životě, poněvadž
nelze předpokládat, že dosáhneme cíle mystickéc esty ještě v tomto
životě. Bude-li naše snaha upřímná, můžeme dosáhnout podstat-
*Gustav Meyrink: Bílý dominikán. B. Kočí, Praha 1927, str. 33. Gustav Meyrink
byl největší evropský mystik poslední doby, který dosáhl podstatného
mystického výsledku. Dosvědčuje to ve svých spisech, v nichž jedinečným způsobem
popisuje stavy mystiků a vůbec celou mystickou praxi.
126
ných vědomostí, ale nemusíme dosáhnout vyhasnutí bludu, vášní
a nevědomosti, neboť to zprostředkují pouze životní zkušenosti.
Proto se dosažením první etapy mystického vývoje, který se odborně
nazývá cíl praxe, postup zpomaluje a pak je na člověku, aby
si upravil podmínky k dalšímu postupu.
127
Kapitola X
NELPĚNÍ
Šípy Mára vždycky zasahují ty,
kdož nedosáhli vairágji.
H. P. Blavacká: Hlas Ticha
Nelpění je ctnost, kterou člověk musí neustále rozvíjet, aby dosáhl
duchovní očisty (osvobození). Je to ctnost, která trhá nejmocnější
lidská pouta – vztahy k pozemskému životu. Uskuteční-li ji,
ovládne svět příčin a takto nabytou mocí dosáhne stavu vyššího
než bozi. Proto nad tuto ctnost není nic, co by zasluhovalo, aby se
tomu tolik věnoval.
Nelpění zbavuje strachu. Kdo nelpí, nepatří již ani do pekla ani
do nebe, neboť je nad ně povznesen. Může navštěvovat všechny
sféry, nebe i peklo, může vidět Boha a poznat všechna tajemství
vesmíru, neboť nelpěním nabyl volnosti. Všichni mudrci byli narozeni
z ctnosti nelpění, která je nejzákladnější kázní v mystické
praxi. To však neznamená, že musili ztratit smysl pro povinnost ve
všedním životě, neboť bez účastenství na tomto životě by nemohli
dosáhnout úplného vybití karmy, jež vede k vědění a odstraňuje
utrpení.
Hledáme-li původ lidskés labosti a utrpení, shledáme, že pramení
z připoutanosti na milovanou věc či osobu. Člověk nekontroluje
ani neovládá svéná klonnosti, a proto je věnuje i tomu, co jich
není hodno. Tím přenáší nejlepší a nejpotřebnější duševní síly na
milovanou věc, a jestliže tato osoba reaguje na jeho duševní stav,
vytvořený láskou, smísí se jeho síly se silami toho, co miluje. Ježto
však toužící člověk a to, co miluje, nebývají vždy stejnép ovahy,
může být smíšení jejich psychických sil příčinou utrpení. To lze nejlépe
pozorovat u lidí žijících animálně. Ti se nejsnáze nadchnou pro
určitou věc, neustále se jí obírají, a když nakonec zjistí, že porozumění
nebo lépe duševní spojení není možné, přepadne je slabost
a skleslost, z nichž se pak vyvine utrpení.
Takér ozvoj rozumnosti a inteligence je přímo závislý na tom,
jak se člověk odpoutá od světa. To znamená, že když nelpí na
128
ničem světském a je na základě životních zkušeností opatrný v náklonnostech,
stává se bystřejším a chápavějším. Když však dospěje
k naprostému nezájmu o světské věci a neupadne do tuposti, probudí
se u něho větší postřehová síla, která je závislá na činnosti
tzv. jemnějších smyslů. Jeho instinkty se prohlubují, cit se stává
jemnějším a pronikavějším, takže může postupně pronikat i tam,
kam dosud nemohl proniknout ani smysly ani rozumem. Z toho je
zřejmé, jaký význam má ctnost nelpění.
Cvičení se dělí na několik etap. Nejnižší etapa, začáteční, počíná
v nejhrubší sféře. Na vyšším stupni se člověk musí vzdávat vnitřních
radostí. V nejvyšším stupni odpoutávání musí člověk potlačit
všechny vjemy a uvědomování si sebe sama – vlastního já.
Počínám vysvětlovat odpoutávání v těchto třech stupních.
Nejsilnější pouto připoutanosti se rodí z lásky a náklonnosti
k něčemu. Milujete něco nebo někoho a vaše nálada hned začíná
být závislá na postoji milovaného předmětu nebo člověka. Jste buď
šťastni, nebo nešťastni podle toho, je-li vaše láska opětována či
nikoli. Chcete-li si udržet stálou náladu a schopnost ovlivňovat ji
vlastní vůlí – to je záruka rostoucí bystrosti a spokojenosti – musíte
se vzdát všeho, co milujete. Musíte neustále potlačovat myšlenky,
kteréma jí sklon směřovat k milovanému předmětu, dokud se vám
nepodaří zamezit vlastní vnitřní reakce na všechno, co na vás doráží
v podobě napětí, kteréb ylo vyvoláno, když jste dosáhli duchovního
spojení s předmětem svétou hy nebo lásky.
Jakmile se vám podaří nereagovat na dorážející vlny, které
se jeví jako duševní napětí, hned se začne zlepšovat váš duševní
stav. Stoupne energie, rozvine se pocit samostatnosti, dostaví se
radost, pocit štěstí a jinép ocity a vlastnosti, související s optimistickým
životním názorem. Když si na toto znovuzrození, kterés e
jeví v uklidnění vašeho nitra, zvyknete, můžete se domnívat, že
duchovně rostete.
Když dosáhnete cíle první etapy, pocítíte, že jste „vešli do sebe
G (pozorností). Vaše pozornost se již samočinně upíná do nitra
a umožňuje vám postřehovat vlny, kterése jeví jako jemnější radosti.
Když se tato vyšší radost plně rozvine, je třeba postoupit dále
a začít s druhou etapou na cestě nelpění.
Druhou etapu začnete vzdáváním se radostí, kterézd ánlivě
129
nejsou závisléna vnějších příčinách. Musíte potlačovat každé
vnitřní vzdutí, kterép robouzí optimistický názor, pocit radosti,
síly a sebevědomí, a samozřejmě takévzd utí, z nichž se vyvíjejí
pocity skleslosti, nedůvěra, strach a jinéne gativní duševní stavy.
Ty jsou totiž druhým pólem optimistických, proto nutně musí vystupovat,
když první potlačujete.
Když se vám podaří tyto duševní stavy potlačit, dosáhnete
duševní vyrovnanosti a klidu, který vám umožní vnímat všechny
stavy nálady jako beztvárná a bezpředmětná duševní hnutí, která
se sice snaží porušovat vaši vnitřní rovnováhu, ale nemohou to na
vás vynutit. A podaří-li se vám tyto zdánlivě beztvárnévln y zastavovat
a umlčovat jejich vliv, který dříve, než se dotknou vašeho
nitra, působí spíš v podvědomí než ve vědomí, dosáhnete vytržení,
při němž se vaše vědomí přenese do vyššího nebo jemnějšího
světa.
Život v nejjemnějším světě klade na člověka požadavek, aby
se snažil uskutečnit duševní odpoutání ve třetím stupni. Jestliže se
mu podaří je realizovat, dosáhne duchovní i duševní svobody.
Pobyt v jemnějším neboli vyšším světě přináší pocity stejně reálnéj
ako pocit vznikající stykem smyslů s hmotnými věcmi, protože
vyšší svět působí na Já jako svět vnější. Oba druhy pocitů jsou však
velmi rozdílné, neboť vyšší, které jsou duchovní povahy, pocházejí
z dotyků duše (vědomí) s jemnějším světem, kdežto nižší pocházejí
z dotyku smyslů se smyslovými neboli hmotnými předměty. Jestliže
můžeme jako hmotní lidép ozorovat, že jsme k něčemu přilnuli teprve
tehdy, když jsme s tím navázali dokonalév nitřní spojení, pak
to jako duchovní lidé, kteří žijí v jemnějším světě, zpozorujeme již
v zárodku. Dotykem smyslů s jemnějším světem zjišťujeme, jak reaguje
naše nitro a jak se rozvlňuje. Vidíme také, kterak tato reakce
postupně zasahuje všechno až ke smyslům, kteréná ležejí do nejnižší
kategorie sil duševního života. Zjišťujeme, že si člověk běžně
uvědomuje tyto reakce teprve tehdy, když se vlny příchylnosti dotýkají
hrubších smyslů, poněvadž není schopen žít jinde než v tomto
nižším světě.
Jakmile postřehneme, že se naše nitro dostává do vztahu
s věcmi jemnějšího světa, musíme se snažit, abychom tomu zabránili.
Protože jsme poznali vnitřní schopnosti svéb ytosti, budeme
130
již moci působit na vlastní nitro, potlačit jeho reakce. Když si budeme
takto počínat, podaří se nám za nějaký čas učinit svéni tro
naprosto nepohnutelným a tím zrušit připoutanost na jemnějších
věcech.
Při odpoutávání na jemnější (pocitové) úrovni poznáme, co je
osobnost. Poznáme všechny ty nitky, jimiž se spojuje s tím, co jí je
potravou, jíž se pak udržuje při životě. A když to všechno poznáme,
přesuneme se duševně do centra svéb ytosti, čímž se chopíme zevní
bytosti a ovládneme ji.
Cvičení se v nelpění je těžké, proto je nutno postupovat pomalu
a opatrně. Nelpění začněte cvičit tak, že se začnete vzdávat toho,
co máte rádi. Snažte se toho zříci, ale zároveň dbejte, abyste se
ovládli a nepodlehli utrpení, jež pramení ze vzdávání se toho, co
milujete. Rozvíjejte pocit spokojenosti a radosti, i když ztratíte
to, co jste měli nejraději. Tak donutíte základní sílu projevů (sílu
hadí), aby vystoupila vzhůru tělem. To je znamením nejrychlejšího
duchovního postupu.
Nedomnívejte se, že některá věc stojí za to, abyste ji milovali
a poutali se na ni. Uvědomte si, že pokud svým vědomím budete
setrvávat v tělesném světě, budete moci milovat též jen to, co je
tělesné. Tělesné tvary však pro svou kvalitu nemohou splynout,
jak si to přeje láska. Nemůže-li tedy milující člověk splynout s tím,
co miluje, propadá utrpení. A nač je vám třeba utrpení? Zákony
vesmíru utrpením nezměníte a překážky duchovního růstu nepřeklenete.
Je to jen nevědomost, která člověka vede k domněnce,
že nepodaří-li se mu spojit s tím, co miluje, je to stav protismyslný
a nespravedlivý, způsobený trestající rukou nadlidskéspra vedlnosti.
Pozorováním však zjistíte, jak je to všechno samozřejmé
a přirozené. Každá věc i bytost si chrání své individuální vědomí.
Láska však je síla, která spojuje prvky a tudíž přetváří vědomí
diferencovanév e vševědomí. Proto když někoho milujete, berete
mu pocit nezávislosti, která překáží hlubšímu splynutí. Pak vám
milovaná bytost, hnána pudem sebezáchovy, začne vzdorovat. To
pociťujete jako sobectví a její zájem o sebe. Ale poněvadž je lpění
na diferenciaci, vyplývající z osobitého sebeuvědomování, na obou
stranách, začne boj o duševní přemožení jednoho z těch, kdo k sobě
fyzicky přilnuli. Když jeden z nich prohraje, začne trpět. Proto se
všeho vzdejte.
131
Buddha řekl: „Rozloučení s milým, spojení s nemilým, nedosažení
kýženého a příchylnost k pozemskému jsou příčinami utrpení.G
Když tyto čtyři příčiny utrpení odstraníte, můžete si myslit, že jste
dosáhli nelpění. K odstranění první příčiny jsem vám již dal radu.
Řekl jsem, že je nutno potlačit utrpení pramenící z náklonnosti
k něčemu nebo k někomu. Druhém ožnosti, spojení s nemilým, zabráníte,
když zachováte lhostejný postoj ke všemu, co do vašeho
vědomí přichází prostřednictvím vjemů. Třetí rozřešíte oproštěním
se od všech přání a vnucením se do spokojenosti. Příchylnost k pozemskému
zrušíte, když v ničem světském nenajdete zalíbení.
Přes toto všechno není vždy nejžádoucnější dokonalév zdání
se všeho. Odpoutává-li se člověk bez rozmyslu a bez určitém etody,
stane se živoucí duševní mrtvolou, kterou již není možné
žádným způsobem oživit. Dokonalým vzdáním se všeho se zastaví
karma a z toho plyne bezzájmovost, která člověka dovede na stupeň,
v němž neví, zda žije či nikoli, protože netrpí vnitřními konflikty.
Teprve když se úsek okruhu vtělování, v němž byla přerušena
účinná karma, vrátí do normálního stavu – a tomu člověk nemůže
zabránit – bude člověk opět samovolně pokračovat na cestě zkušenostmi
a bude tedy opět stržen do nového vtělení.
To znamená, že když se někomu podaří vyprostit část svéb ytosti
z okruhu účinkující karmy, dostaví se opět tlaky, které mohou
tento stav věcí zrušit. Nejprve jsou tyto tlaky hrubší, takže je člověk
snadno vyciťuje a tím se jim může i bránit. Časem si však
na ně zvykne a to se podobá tomu, jako by se zjemnily. Když za
těchto okolností bude postrádat hlubokéro zeznávací schopnosti,
pak ta část jeho přirozenosti, kterou již vyprostil z přírodních zákonů,
jim začne opět podléhat. Tím vznikají předpoklady pro nové
vtělování části bytosti, kterou již osvobodil z přírodních sil. Strhující
síle přírody může dále vzdorovat jen ten, kdo analytickým
soustředěním zaostří pozorovací sílu do tém íry, že může zjišťovat
vlivy z hlediska průměrného vnímání smyslově nepostižitelné.
Ale to se téměř nestává. Cvičící mystikové zpravidla vyprostí část
svéb ytosti z okruhu účinkující karmy dřív, než nadmíru zostří pozorovací
sílu. Následkem toho se obloukem vracejí do dřívějšího
stavu, v němž ještě podléhali přírodním silám. Pak na ně opět
132
začne působit zákon o znovuvtělení, a proto se vlastně ani nedovědí,
že prošli stavem nesmrtelnosti.
Ideálem duchovně pracujících lidí je, aby se jejich postup nezastavil,
pokud nedosáhnou cíle. Proto musí obratně cvičit i nutné
odpoutávání. Pak se nemůže stát, aby se předčasně zastavila karma
a tím došlo k nezbytnému budoucímu návratu do původního stavu
nevědomosti. Je třeba rozdělit odpoutávání na stupně a pak postupovat
po těchto stupních, aby se násilně a úplně nepřetrhaly
svazky, kteréčlo věk nevědomě i vědomě navazoval již od svék olébky.
Žák mystiky, který se snaží se odpoutávat, má přerušit jen
některév ztahy a jinémá dál udržovat.
Nejprve má sáhnout na osobnost a svésm yslové libůstky. To
znamená, že si má odepřít všechno, co svéos obnosti přeje a na
čem ona lpí. Osobnost má však velice mnoho požadavků. Žádá si
mileneckou a manželskou lásku, finanční zajištění, kteréč asto maskuje
zdánlivou nezbytností zajistit vnější existenci; to je první, co
je nutnép řemáhat. Láska, ať již manželská, nebo milenecká, pramení
z vášně, i když ji ověnčujeme jakýmikoliv květy, neboť svými
kořeny tkví v neovládnutých silách bytosti. Snaha po finančním
zajištění též pramení z neuvědomělých podnětů osobnosti, která se
bojí, že bude zničena. Když však umlčíte hlas nižší osobnosti, totiž
jmenovanéná klonnosti, poznáte, jak je klamná domněnka, že je
život závislý na zevních podmínkách. Poznáte, že je život neohraničený
a že se tato jeho povaha mění pouze lpěním na já. Poznáte
však také, že se můžete účastnit života ničím neomezeného právě
prostřednictvím nelpění na tom, co je osobní a omezené. Jakmile
začnete žít tímto životem, odpadne strach, zrodí se síla a jistota
a tyto vlastnosti zruší vaši niternou příslušnost do nebe nebo do
pekla, založenou na osobním jednání.
Když se vám podaří přemoci mileneckou a manželskou lásku
i neuvědomělou snahu po lepším existenčním zajištění – to jsou
příčiny největší připoutanosti ke světu – musíte se snažit, aby vaše
jednání bylo v úplném souladu s náboženskými přikázáními a směrnicemi,
kteréstan ovila moudrá vyšší lidská morálka. Musíte se snažit
jednat podle přání všech lidí a tvorů, ale nesmíte přitom ztratit
samostatnost v rozhodování a sebevědomí. O tom však budu mluvit
obšírně ve třetí části této knihy.
133
Nyní je nutno se zmínit o smyslu povinností v manželském soužití
ve vztahu k cvičení se v nelpění.
Řekl jsem již, že manželská láska pramení z vášně. To je jasné
z toho, že ji provází žárlivost, která je podmíněna pudovou láskou.
Domníváme se, že někoho milujeme, ale doopravdy jen předkládáme
požadavek těla a touhu osobnosti. Tito dva činitelé, kteří
člověka děsí perspektivou samoty a krizemi, kterévyv olávají vášně,
ho podněcují, aby to, co miluje, požadoval jen pro sebe. Jakmile
člověk ovládne síly osobnosti (vášně), tato láska zaniká, protože
se mu zdá zbytečnédo plňovat svůj život něčí přítomností. Vidí,
že stačí sám sobě, neboť je studnicí univerzálního života. Tím je
definitivně potřena síla osobnosti, kterou nazýváme vášní.
To, o čem jsem právě mluvil, je pro většinu lidí pouze ideál,
který se vznáší vysoko nad jejich hlavami. Vášně je strhují a nutí,
aby uposlechli jejich rozkazů. A člověk si zastírá oči a chce prohranou
bitvu se svými vášněmi zamaskovat tím, že je překřtí na city.
Svět je již takový, že výraz „cityG uznává a pokládá je za vyšší než
vášně. Proto se stává, že vstupují do manželství i duchovní lidé,
kteří mnohdy jsou většími mistry v zastírání pravého stavu věcí
než lidéob ecní.
Aby mi nebylo vytýkáno příkrésta novisko k tomu, co lidé
označují jako city, musím připomenout, že duchovní nauky mohou
s úspěchem studovat i ti, kdo vstoupili do manželského svazku.
Pouze konstatuji fakta a kladu je lidem před oči, aby s dobrým
svědomím nemohli překrucovat pravdu falešným postojem k projevům
osobnosti. Duchovní nauky učí, že se při velkém vypětí vášní
může oženit i žák mystiky, ale že musí dbát toho, aby si dobrovolně
nezastíral oči tím, že svép odlehnutí vášním svede na vyšší
úmysl.
Ožení-li se žák mystiky, musí dbát toho, aby na svém partnerovi
nelpěl. Žijte a jednejte tak, jak vám to ukládá zákon občanskép ovinnosti,
vyžadujte i to, co se chápe jako manželská povinnost, ale
nedopusťte, aby o vašem jednání rozhodovaly nízkéc ity. Potlačte
je stejně jako vášně a přinuťte se k mírnému jednání. Smysl pro
povinnost může být plný krásnějších prvků než smyslná láska, poněvadž
je založen na morální vyspělosti. Víme, že povinnost snese
odpor i nepřízeň, kdežto láska se při eventuálním odporu často
velice rychle mění v nenávist. O tom se můžete přesvědčit, když
134
budete pozorovat správně pojatou manželskou povinnost a tzv.
lásku. Uvidíte, že člověk, který svůj vztah k manželce chápe jako
povinnost, nebývá citově tak vzrušen jejím jednáním a jejím případným
sklonem k samostatnosti. Určuje-li však jeho vztah k ní
jen nízká citovost, pak jakmile usiluje o to, aby si zachovala samostatnost,
vzruší ho to a svede k nesnášenlivosti; někdy dokonce
dochází i ke katastrofě. Proto se svém anželky vnitřně vzdejte.
To, co člověk koná pod vlivem citů, opravdu nikdy není dobré.
City jsou vrtkavéa nespolehlivé. Citem se člověk poutá, odpoutává,
rmoutí, ale nebývá v tom rozumová úvaha. Jsou to jen vzdutí nižší
přirozenosti, která se dává strhnout vnějšími věcmi a tím vás vede
do závislosti. Potlačte příchylnost, lásku a nenávist a jednejte rozumně,
abyste mohli dosáhnout duchovní svobody. Tím dosáhnete
nelpění na nižší úrovni.
Vyššími věcmi, jichž se máte vzdát a o nichž jsem již mluvil,
jsou stavy, kteréjste dosáhli mystickým cvičením. Jsou to: vidění,
slyšení, cítění, tušení aj. Nesnažte se podržet si některéz těchto
zřejmě vyšších vjemů nezávislých na nižších vzrušeních proto, že se
vám zdají krásné a nadsmyslné. Chcete dosáhnout jasného pohledu
do propasti všeho Bytí. A toho dosáhnete jen nezájmem o tyto
vjemy, kteréjso u vlastně takésm yslové, i když jsou někdy radostné.
Vězte, že je každý vjem, ať vyšší, nebo nižší, ve svép odstatě pro
duchovní vývoj nebezpečný a zkázonosný. Spoutává vás vnitřně
strašnými pouty – lpěním na tom, co vnímáte. Proto buďte opatrní
a pozorní.
Nelpěte tedy na ničem. Ať se vám vtírají jakékoli vjemy, anebo
se vám zjeví i Bůh, potlačte dojmy, kterétím mohou být vyvolány,
a setrvejte v naprostém klidu. Pravý zjev, který před vás
předstoupí nebo se ve vás vynoří, se nezjevuje pro radost z úspěchu.
Všechno má svůj hluboký účel, ale jeho nejzevnějším smyslem
je, abyste byli svedeni do propasti nebo aby vám bylo zabráněno
mysticky se dál vyvíjet. Zvlášť velkén ebezpečí pochází z neviditelného
světa, v němž se odehrává největší část mystického vývoje.
Snaží se spoutat cvičícího člověka svými fantasmagoriemi,
kteréjso u z duchovního hlediska bezpodstatné. Když se vám podaří
potlačit všechny vjemy a reakce na ně, vytryskne ve vás čistá
duchovní radost, a když se vám podaří potlačit i ji, budete spaseni
na věky.
135
Kapitola XI
PRÁNAJÁMA
To, co v sobě můžeme pozorovat jako duševní či tělesnou sílu, je
projevem prány. Prána je příčinou každého pohybu i energie. Kdo
se jí chopil, může ovládat každou samovolnou činnost a stává se
z něho magik. Chopí-li se kdo prány, provádí pránajámu.
Pránajámě se nemůžeme vyhnout ani když se nechceme stát
magiky, neboť jedině její pomocí lze probudit duchovní život ve
fenomenálním smyslu. Z toho je zřejmé, jaký význam má cvičení,
zvanéprá najáma. Její pomocí nejen usměrníme duševní život podle
svého přání, ale můžeme se stát i nezávislými na životě v těle a to
je podstatná část mystického vývoje. V tom je ezoterní význam
pránajámy.
V jógickés oustavě je pránajáma téměř samostatnou vědou. Je
to jedna z cest, po níž může žák dospět až na rozhraní mezi fyzickým
a transcendentálním životem. Bude-li na tomto rozhraní
provádět takéb ezpředmětnou koncentraci, může dosáhnout všeobecnév
lastní dokonalosti a vykoupení. Není v ní nebezpečí, o němž
mluví někteří evropští okultisté. Je nutné si uvědomit, že každý člověk,
jenž cvičí koncentraci nebo meditaci, cvičí vlastně pránajámu,
ať o tom ví, nebo ne. K pránajámě jako ke speciálnímu cvičení
však smí sáhnout jen mystický vůdce dobře znalý duševní dispozice
svého žáka. Žák sám si to nesmí dovolit. Vyvolal by tím totiž
různévj emy a domněle mystické stavy, jimiž by mohl být sveden
z cesty. Pod vedením učitele však její pomocí může dospět
k mnohem reálnějším poznatkům. To vyplývá z toho, že vůdce zná
všechny podmínky, na nichž závisí úspěch, kdežto žák je nezná.
Někdy se ovšem takést ává, že se někdo chopí dechového cvičení,
kterép okládá za pránajámu, a násilně cvičí bez ohledu na
nutnép odmínky, jež ostatně ani nezná. Tak se opravdu dopracuje
nepříznivých výsledků, ale pránajáma s tím nemá nic společného.
Každý by měl vědět, že plíce nejsou z hmoty, která snese násilné
trhání, k jakému dochází u této „pránajámyG, a že každé přepínání
musí mít určiténá sledky. Za takových okolností člověk dospěje
pouze k nepříjemným zkušenostem, i kdyby měl sebesvětější
136
touhu, a navíc si poškodí zdraví. Proto se doporučuje, aby žák,
který nemá zkušeného vůdce, neprováděl žádná speciální cvičení.
To se ostatně týká i pránajámy.
Pránajáma se jako každá mystická i jógická práce dělí na hrubou
a jemnou. Část, nazývaná hrubou pránajámou, zvyšuje fyzickou
i duševní energii, nemění však povahovésl ožky. Druhá část,
kterou nazýváme jemná pránajáma, modeluje povahu podle požadavků,
jež na člověka klade mystická praxe. Tělesnou energii však
nezvyšuje, nýbrž naopak se zdá, že ji snižuje, neboť jejím prováděním
přivádíme do těla vyšší pránu, která zjemňuje tělesnou soustavu.
Takováto soustava není vhodným domem pro hrubou sílu.
Z toho si můžeme dovodit, že každá část mystickén ebo i jógické
praxe může vést ke dvojím výsledkům. To nás však zatím nezajímá,
proto přejdeme k filozofickému rozboru cvičení pránajámy.
Víme například, že mystická nauka vylučuje některép ovahové
složky, neboť je pokládá za překážku pro duchovní život. Ale poněvadž
se její žáci často marně namáhají, aby se jich zbavili, radí
mistři duchovních nauk, abychom si pomohli cvičením pránajámy.
Jsou totiž toho názoru, že má-li člověk hrubou povahu, přisluhuje
jí i jeho dech, a proto se nemůže zbavit nežádoucích sklonů. Takoví
lidéo dstraňují překážky ve změně hrubé povahy v dobrou
a ušlechtilou tímto způsobem:
Odpoutají mysl ode všeho. To je koncentrace vyššího druhu.
Když ji odpoutají, mohou v nitru postřehovat vyšší vibrace. Následkem
toho mohou vdechovat vyšší vzduch. Potom si teprve začnou
všímat dechu a počnou provádět pránajámu.
Výsledek pránajámy, kterou provádějí za těchto okolností, mohou
pozorovat v tom, že všechny jejich povahovév lastnosti zmizí
na úrovni vědomí. To je ovšem stav pro průměrného člověka dosud
nežádoucí. Proto má za úkol, aby v sobě probudil žádoucí vlastnosti.
Toho se docílí velmi snadno, povznese-li mysl nad úroveň citů
a všech vnitřních vzdutí. Potom může začít cvičit pránajámu, neboť
tak získá lepší duševní stav. Když si bude takto počínat, upevní
se jeho novép ovahové vlastnosti a tím bude připraven k dalšímu
stupni zasvěcení.
Těchto zásahů však v mystickék ázni není třeba u všech žáků.
Některým totiž jejich povahovézaložen í neškodí, proto mohou
137
cvičit pránajámu bez ohledu na ně. Tím se ovšem jejich základní
povaha posílí. Vysvětluje se tím také, proč mají rozdílnou povahu
jednotliví jóginovéa mystikové, kteří na duchovním poli dosáhli
stejného poznání, totiž poznání Absolutna. Kromě toho však také
vidíme, jakéne bezpečí je v tom, když člověk provádí mystická cvičení
bez všech nezbytných znalostí. Může totiž i nechtěně posílit
některéne žádoucí povahové složky, jejichž nežádoucnosti si dříve
nebyl vůbec vědom. Když se silně rozvinou, můžeme pozorovat, že
mystická cvičení, jejichž pomocí se z někoho měl stát světec, z něho
případně učinila i sobce, domýšlivce a pokrytce. Nezapomeňte, že
se pránajámou povahovés ložky posilují! Proto nemáte-li při sobě
vůdce, očistěte mysl, srdce i pohnutky a cvičte teprve tehdy, když
jste dosáhli vnitřního míru.
Říkají-li evropští okultistéa mystikové, že je pránajáma dechovécvičen
í, je to jen proto, že neznají psychickép rocesy. O tom,
že dech má s pránajámou velmi málo společného, mluvil již svámí
Vivekánanda, který jistě byl velkou autoritou v józe, jak to potvrzoval
sám jeho vůdce, mistr Rámakršna. Považujeme-li pránu za
podstatnou část síly, kterou chápeme jako spjatou s dechem a jejíž
pomocí můžeme uvolnit energii soustředěnou v orgánech, pak
jsme pochopili význam pránajámy a nepodlehneme již klamu, že
je pránajáma dýchání.
Pránu, která by měla pozorovatelnější vliv na duchovní vývoj,
nemůžeme přijímat dýcháním. Dechovými technikami se nanejvýš
můžeme uschopnit k přijímání většího množství vzduchu, v němž
je prána obsažena. Vdechovanou pránu však nevyužitkujeme ani
ji neudržíme v těle, poněvadž nevíme jak. Hlubokým dýcháním
snad můžeme přijmout tolik prány, že to může mít vliv na zvýšení
psychickéi fyzickéč innosti, ale takový výsledek nemá duchovní význam.
Prostředkem k zadržení prány je soustřeďování. Budete-li se
správně soustřeďovat a přihlédnete-li přitom k funkci dechu, provedete
tím vlastně pránajámu. To je celét ajemství cvičení, zvaného
pránajáma.
Z předcházejícího vysvítá, že při cvičení pránajámy hraje nejvýznamnější
roli soustřeďování mysli. Mezi pránou a myslí je totiž
velmi úzký vztah. Teorie mystiků a jóginů praví, že ten, kdo ovládl
mysl, ovládl taképrá nu, a kdo ovládl pránu, ovládl tím takém ysl.
138
Z toho vyplývá, že mysl, upevněná v nějakém bodu v těle, značí
shromažďování prány, která uvolní skrytou dřímající energii fyzického
nebo nervového střediska, do něhož vstoupila. Když se tato
energie uvolní, začne proudit celým tělem a vyvolává přitom různé
reakce, kteréčlo věk většinou chápe jako dojmy z cizích, totiž vyšších
nebo jemnějších světů. Proto takéj e pránajáma pomůckou
k dosažení vyšších vjemů, kteréj sou všeobecně nazývány mystické
stavy. Tyto stavy však nemusíme pokládat za nezbytnéprův odce
mystického vývoje. Jsou to prostě vjemy, k nimž došlo následkem
naší duševní činnosti. Pokud mají nějaký účel, pak ho můžeme hledat
v tom, že případně mohou přesvědčit nevěřícího žáka o existenci
jiných sfér, v nichž se konečně každý člověk pohybuje vědomě
nebo nevědomě. Kromě toho mají tyto mimořádnéz kušenosti dodat
člověku novéc huti a síly k dalšímu mystickému úsilí.
Zatím jsem se poněkud dotkl účinků cvičení pránajámy, nyní
je rozvedu šíře.
Zkoumáme-li lidskét ělo, poznáme, že v něm jsou různá nervová
centra, v nichž je soustředěna energie ve větším měřítku než
v jiných místech. U člověka duchovně neškoleného tato energie
„spíG nebo není zužitkována. Základní myšlenkou pránajámy je,
aby ji člověk probudil, uvolnil a ovládl. Dokud cvičíme pránajámu
a nevíme jak ovládat uvolněnou energii, prochází tělem a probouzí
nepředpokládanér eakce. Když ji však ovládáme a máme učitele,
který nám může poradit, jak s ní manipulovat, můžeme ji vést do
různých středisek podle svého přání. A tento stupeň je na mystické
cestě nejdůležitější.
Přesuny energie, o nichž mluvím, jsou známy všem žákům
mystiky, kteří provádějí mystická cvičení po delší dobu. Nejsilnějším
jejich projevem jsou ona různá napětí v těle, osobní vliv
a některéas trální zkušenosti. Jenomže žáci mystiky nevědí, čím je
to způsobeno, zatím co jóginovéne bo učitelépra xe Přímé Stezky
znají přesnou metodu jak je vyvolat. Abych podal příklad, zkuste
toto cvičení:
Soustřeďte se na nějaký bod v těle, nejlépe však asi uprostřed
vzdálenosti mezi pupkem a pohlavními orgány, ale hodně hluboko
v těle, téměř u páteře. Posaďte se přitom do některé z běžných
orientálních pozic. Dýchejte stejnoměrně a nehlučně, bez přepínání.
139
Představujte si, jako by vzduch, který vdechujete, byl stříbrnou
parou, a veďte jej do onoho místa. Tam si představte, že onen
vdechovaný vzduch tvoří oheň, který svými plameny silně šlehá
kolem dokola. To opakujte neustále.
Po nějakéd obě tohoto cvičení pocítíte, že vaším tělem stoupá
energie a vyvíjí se takéja snovidnost a jasnocit. Nenecháte-li se
překvapit vyvinutím těchto schopností a budete-li naopak schopni
nereagovat na tyto jevy, přicházející následkem vývoje jemnějších
smyslů, postoupíte duchovně. A když za těchto okolností budete
schopni provádět hlubší koncentraci, podaří se vám donutit dech,
aby vstoupil do duchovních center nalézajících se dole v těle, a tím
získáte velkou duševní pronikavost, pocit blaženosti a spatříte BožskéSv
ětlo.
V praxi se má pránajáma z počátku cvičit mírně. Nikdy ji nemáte
provádět déle než do té doby, kdy v těle vystupuje pocit mírného
napětí, způsobeného intenzivním soustředěním mysli do těla
v harmonii s dechem. Při dobře prováděnéprá najámě se nejdříve
dostaví pocit uklidnění a dokonalév yrovnanosti v nitru. Potom se
vám bude lehce dařit soustřeďování a nakonec pocítíte, že se vám
za jistého tlaku v prsou přesouvá v těle energie.
Tlak v prsou je dvojí. Jednou se zdá, jako by se prsa dmula až
k pocitu, jako by se chtěl hrudník rozestoupit, jindy se dostavuje
pocit stlačování prsou. To záleží na okolnostech, za jakých jste
pránajámu začali provádět.
Jinak jsou pocity dokladem, že se začínáte duševně spojovat
s principy stvoření. Odborně se to nazývá „spojování se s dechem
přírodyG. Dechem přírody jsou tzv. tattvy, neboli principy živlů, tj.
hmoty (země), vody, vzduchu, ohně a dechu přírody, neboli éteru.
Kromě uvedených pocitů se při cvičení pránajámy dostavuje
někdy bolest v srdci, která může být dost ostrá. Jindy je to opět
vytržení v čistém duchu nebo též postřehování neviditelných bytostí
apod. Tyto pocity však patří do tzv. mystických stavů, proto
se o nich nebudu šíře zmiňovat.
Nyní přistupme ke cvičení pránajámy.
Chcete-li cvičit pránajámu, musíte si zvolit nějakou vhodnou
pozici. Páteř při ní musí být rovná. Pak následuje první fáze pránajámy
– vyčištění nervů. Toho dosáhnete soustředěním mysli na
140
nic nebo soustředěním bez umístění a bez opory v nějakém předmětu
(nejlépe v těle), přece jen však s pozorností obrácenou do
vlastního těla na všechny vnitřní stavy a napětí v duševní sféře.
K tomuto cvičení přistupuje regulace dechu. To se provádí takto:
naplníte plíce tak, že vtáhnete vzduch levým chřípím (pravéc hřípí
ucpěte prstem), po malém zadržení vypudíte dech pravým chřípím.
Pak vdechnete pravým chřípím a po zadržení dechu vydechnete levým
chřípím. Vdechování, zadržování a vydechování si rozdělte na
doby. Vdechujte a přitom počítejte do šesti, zadržte dech na tři
a vypusťte jej rovněž na šest. Tuto dobu prodlužte nebo zkraťte
podle schopností. Dbejte však, aby vdechování nebo vydechování
bylo úplně nehlučné– což se stává, když dýcháte hrudníkem a nikoli
branami dechu, totiž nosem nebo ústy – aby plíce nebyly přepínány
a aby mysl spočívala v nitru a nebyla rozrušována fyzickým
přepínáním dýchání. Při cvičení pránajámy nikdy nesmí být vyvoláno
vnitřní napětí a neklid ani nesmí mysl bloudit, jak je jí libo,
nýbrž všechno musí být udržováno v klidu. Soustřeďte pozornost,
umlčte myšlenky i činnost obrazotvornosti, utvořte si opěrný bod,
který nesmí být ani hmotný ani nehmotný, a pak budete cvičit
správně.
Vdechování a vydechování, jež jsem právě popsal, se má opakovat
podle potřeby. Když při něm nebudete zvlášť zaměstnáni
vnějšími povinnostmi, zakrátko dosáhnete vyčištění nervů. Jsou-li
nervy vyčištěny, zmizí všechno napětí, nervozita a neklid, dostaví
se veselá nálada a pocit spokojenosti. Pak následuje cvičení pránajámy.
Pránajáma se však musí cvičit pod dohledem vůdce. Ten poradí,
kam má být prána vedena a jak dlouho tam má být udržována.
I způsob vedení prány do různých míst musí být různý. Proto
pránajámu nemůže žák cvičit sám.
Výsledkem cvičení pránajámy bude, že se probudí tzv. hadí síla
a člověk získá možnost vést ji vědomě do hlavy. O tom budu mluvit
v následující kapitole.
Cvičením pránajámy dosáhne mystik podivuhodných výsledků.
Tak např. bude moci rozdělit její množství stejnoměrně po celém
těle. To znamená, že když unikne z některéč ásti těla, ihned to
pocítí a doplní ji jinou pránou.
141
Později se naučí vzbudit její projevy i mimo tělo. Mystik, který
dovede ovládat pránu, může probudit žádoucí chvění prány i u jiných
lidí a tím je takéo vládne. Toho se může používat v dobrém
i ve zlém smyslu. Pravý mystik, jemuž záleží na tom, aby dosáhl
vyššího stupně člověčenství, ji však většinou používá ve smyslu
dobrém. Prána je síla, která se projevuje stejně u všech lidí. Na základě
toho ji může ovládat takéu jiných ten, kdo tuto sílu ovládá
u sebe. To je zákon přírody. Není žádného rozdílu mezi mnou a vámi
nebo i jiným tělem. Budu-li schopen změnit pránickéna pětí, zvýšit
je nebo snížit, pak to bude mít vliv na vás i na celý vesmír. Proto
mystikovéra dí, abyste při užívání sil ovládnutých pránajámou byli
opatrní.
Pránajámou se otevírají všechny průchody do vnitřní podstaty.
Mystik se její pomocí může chopit všech nervových proudů a sil
a tím ovládnout všechno tělesné. Potom jej již nevzruší žádné touhy
a vášně a nic ho nemůže stáhnout dolů do podřízenosti přírodních
zákonů. Dosáhl nejvyššího stavu, jehož lze dosáhnout v tomto těle
a jeho utrpení tím končí navěky. A to je přáním nás všech. Dokud
nebudeme osvobozeni od strastí, nemůžeme být spokojeni a život
musíme pokládat za peklo. Pohrávat si se silami nebo prožívat
různé„ stavyG nám nemůže přinést trvalé uspokojení. Chceme dosáhnout
stavu, ve kterém skončí všechny bolestivé reakce. A tímto
stavem je osvobození. Reakce se však končí jenom tím, že člověk
získá poznání. Musí chápat radostnéi bolestnést avy z vyššího
hlediska a musí pro ně opustit přesvědčení, že jeho štěstí závisí na
chování jiných lidí. Potom nalezne základnu veškerého štěstí v sobě
a v dokonalém sebeovládání a tím se navždy vyhne všem reakcím,
jež mají původ v působení vnějšího světa.
142
Kapitola XII
HADÍ SÍLA
Podle indických jóginů je ze všech sil v těle nejdůležitější síla zvaná
hadí. Hathajógaprádipika (Lampa k hathajóze) o ní praví:*
„105. Tak jako dveře otevíráme klíčem, tak si takém á jógi
násilím otevřít dveře spásy (mokša) prostřednictvím kundaliní.
106. Paramešvari (velká bohyně) spí, zavírajíc svými ústy
vchod, kterým máme vstoupit do brahmarandry, kde není utrpení
ani bolesti.
107. Kundalini spí nad kandou (mezi konečníkem a scrotum,
uvnitř těla), kde se setkávají nadis a rozdělují se. Dává mukti
(spásu) jóginům a otroctví bláznům. Kdo zná ji, zná takéj ógu.
108. Kundalini je popisovaná jako svinutá v podobě hada. Kdo
pohne tuto šakti (posvátnou sílu), aby se pohnula (z muladhary
nahoru), je jistě osvobozen.
109. Mezi Gangem a Džamunou sedí tato mladá vdova, probouzejíc
soucit. Jógi ji má násilně oloupiti, neboť ona vede člověka
k nejvyššímu trůnu Višnu.
110. Ida je svatý Ganges a pingala je řeka Džamuna. Mezi idou
a pingalou sedí mladá vdova kundalini.
111. Musíš probudit tohoto spícího hada (kundalini) tím, že se
ho chopíš za ocas. Tato šakti, jakmile se probudí, vyjíždí nahoru
násilně.G
Vchod, kterým máme vstoupit do brahmarandhry, se nazývá
sušumna. Když hadí síla (kundaliní) vystoupí nahoru, usmrtí
proudy, jež se nazývají ida a pingala a dech začne být pohlcován
prázdnotou sušumny. Hadí síla však nevystupuje vzhůru náhle.
V míše – vázána sušumnou – totiž jsou některá psychická střediska,
která brání výstupu hadí síly do nejvyššího centra, jež je na
temeni hlavy. Jsou to tzv. lotosy, jejichž tabulku uvádím dále.
Když hadí síla, probuzená mystickými cvičeními, vystupuje sušumnou,
narazí na tyto lotosy a pronikne je. Tím probudí různé
*Svatmaram Svami: Lampa k hatha-jógu (Hatha-yoga pradipika). Zmatlík
a Palička, Praha 1936, str. 91–92. V citátu je zachován původní pravopis.
143
dřímající síly a schopnosti vázanéna tato centra. Jakmile je hadí
síla v posledním lotosu, dech začne proudit sušumnou a mystik
začne prožívat blaženost. O sušumně se praví, že pohlcuje čas
a zbavuje pojmu „prostorG. Vstoupí-li dech do sušumny, zbavíte se
těchto pojmů a kromě toho dosáhnete všech magických schopností,
jejichž pomocí můžete udržet svét ělo libovolně dlouho.
Výstup hadí síly k hlavě může však být podmíněn různými
okolnostmi. Někdy může hadí síla vystoupit velmi vysoko, aniž
pronikla lotosy, kteréjí leží v cestě. V jiném případě je proniká nebo
v nich i setrvává. Vaším cílem musí být, aby lotosy byly otevřeny
a hadí síla upevněna v hlavě. To je pravý stav adepta, který kromě
osvícení, kteréje výsledkem otevření vyšších lotosů, dosáhl i siddhi
(magických sil).
V jógicképra xi postupuje žák při otevírání lotosů od nejspodnějšího.
Děje se to proto, aby mystickézk ušenosti měly vzestupnou
tendenci a aby si tak zvykl na vše, co přichází do jeho vědomí
při mystickém vývoji. Kromě toho je třeba, aby žák dosáhl určitého
stupně sebevlády, než získá vědění; otevření vyšších smyslů by
mohlo být příčinou mnoha nepříjemných stavů a okolností.
Ačkoli je toto moje tvrzení v rozporu s tím, kterén ajdeme
v Grieseově „Návodu ke KosmoskopuG (Význam a užití Kosmoskopu
v okultní praxi), kde tento autor praví, že „východištěm
hathajoginského školení je zpravidla muladhara na rozdíl od
radžajoginskévýc hovy, jež začíná vyvinováním astrální pleteně sahasrara,
shodnés nejvyšší formou kmitovou adi akášaG, přece jen
nemohu od něho ustoupit. Odvolám-li se nejen na svéz kušenosti,
nýbrž i na zkušenosti jiných mystiků, jež znám, mohu tvrdit, že
tento Grieseův předpoklad nebyl podepřen praxí. Kdyby se totiž
některý z praktických mystiků pokusil podle jógickémeto dy o soustředění
na vyšší lotosy, přesvědčí se, že dobře nesnáší napětí, které
se tímto soustředěním vyvolá, leda by žil v dokonalésho dě s nejpřísnějšími
morálními pravidly jógy.
Magickés íly lotosů v našem pojetí znamenají:
Kundaliní šakti značí nižší, čili bytostnou tvůrčí sílu, která
modeluje všechno stvořené, co vidíme. Z mystického, resp. magického
stanoviska je to had, udělující tomu, kdo jej ovládne, schopnost
vyvolávat fenomenální jevy. Je to vlastně inteligentní energie
144
elektrického charakteru, čili síla, jež se projevuje v posledních fázích
jako fyzická skutečnost, ačkoli je v původnímstavu neviditelná. Její
nejvyšší pán je Demiurg, stvořitel světa.
Ičha šakti je síla, která se manifestuje jako duševní síla elementárních
duchů. Ten, kdo ji ovládne, může poroučet blesku, vodě,
větrům a přírodním duchům. Ovládání služebných duchů k ní také
náleží.
Para šakti představuje obra na rozcestí. V kom se vyvinula, ten
se octl na prahu volby mezi světy. Obrátí-li se do nižších světů, pak
s její pomocí může nad průměr rozvinout síly předchozích center.
Obrátí-li se však k vyšším stavům žití, slibuje mu pomoc v prvních
krocích na mystickéc estě. Jako síla životního pudu dává tomu,
kdo ji ovládl, moc zrušit soudržnost sil, tvořících osobnost, nebo se
změnit v typ, představující neviditelnou a z magického stanoviska
mocnou bytost.
Krija šakti náleží kázni, jejíž pomocí lze zrušit jemnější příčiny,
na nichž je založena a vytvořena nižší přirozenost bytosti. Ti, kdo ji
rozvinou, se jistě stanou sannjásiny, askety, kteří vstoupí do proudu
osvobozujícího učení. Je silou ctnosti, silou askeze, silou svatosti na
lidskéúro vni.
Dévadatta a mantrika šakti představuje vývoj božské přirozenosti
a síly slova. V kom se tato síla zcela rozvinula, je dévou v lidském
habitu a má sílu zaříkávací.
Kurma a džňána šakti je silou bytostnép evnosti a vědění. Její
rozvoj přináší klid a z něho vyvěrá neohroženost. Ve vyšším aspektu
pak poskytuje rozeznávání zákonitého působení příčinných sil.
Nejvyšší božská prasíla koresponduje s vývojem božského vědomí.
Kdo ji rozvinul, ten má božské vědomí rozvinutédo témí ry,
že svět, jehož existence je závislá na soudržnosti a kvalitě jistých
složek, je mu již jen vzdáleným pojmem. Takový člověk, i kdyby
až dosud žil a v určitém smyslu vnímal jako každý světský člověk,
dosáhne v tomto životě poznání, kterým bude vykoupen z kruhu
nepřestávajícího znovuvtělování. To proto, že svým vědomím již za
tohoto života není ponořen v tomto světě, i když jej dosud vnímá.
To znamená, že jeho vědomí je kvalitativně cizí vědomí člověka na
nižším stupni duchovního vývoje.
∗ ∗ ∗
145
LOTOSY V MÍŠE
Lotos
Počet
plátků
Místo Barva
Písmena
na plátcích
Mystický
znak
v lotosu
Tatva
v lotosu
vládnoucí
Magickés íly
Smysly
a orgány
s lotosem
spojené
muládhára 4
míšní
oblast pod
genitáliemi
žlutá,
plátky
karmínové
VA, ŠA,
SHA, SA
čtverec prithivi
kundaliní-
-šakti
čich,
nohy
svádhišthána 6
míšní oblast
nad
genitáliemi
bílá, plátky
rumělkové
BA, BHA,
MA, JA,
RA, LA
půlměsíc apas ičha-šakti
chuť,
ruce
manipúra 10
míšní
centrum
proti pupku
krvavě
červená,
plátky černé
ĎA, ĎHA,
ŇA, TA,
DA, THA,
NA, DHA,
PA, PHA
trojúhelník tedžas para-šakti
zrak,
sluch
anáhata 12
míšní
centrum
proti srdci
jako kouř,
plátky
rumělkové
KA, KHA,
GA, GHA,
NGA, CHA,
CHHA, ŽA,
ŽHA, NIA,
TA, THA
hexagram
(dva
protilehlé
trojúhelníky)
waju krija-šakti
hmat,
genitálie
višuddha 16
míšní
centrum
v hrdle
bílá, plátky
černošedé
A, Á, I, Í,
U, Ú, RI,
RÍ, BU,
BÚ, E, É,
O, Ó, ANG,
AH
kruh akáša
dévadata
a mantrika-
-šakti
sluch,
ústa
ádžňa
2
(96)
mezi
obočím
bílá
i na plátcích
HA, KŠA
slunce,
měsíc
anupada
akáša
kurma
a džnana-
-šakti
manas
(duševní
síla)
sahasrára
1000
(960)
nad patrem
na temeni
hlavy
zářivě bílá -– -– adi akáša
největší
božská
prasíla
univerzální
Já
Soustředění se má upínat nejprve na jeden bod a potom teprve
má přijímat na extenzitě (rozšíření). Soustředění, zaměřované
na bod hledaný hned od počátku na temeni hlavy, způsobuje, že
při jeho určitéi ntenzitě člověk vědomě vystupuje z těla následkem
jistých niterných vzdutí; proto jeho energie začne prchat. O tom
se každý přesvědčí, jakmile dospěje tak daleko, že jím budou prostupovat
mrazivévln y. Soustřeďuje-li se kdo tímto způsobem mezi
obočí (ádžňa lotos), nesnese napětí, kterés e za určitou dobu začne
tvořit v hlavě.
Kdo by se soustřeďoval na oba tyto lotosy od počátku své
mysticképra xe, byl by přenesen jakožto bytost sebe si vědomá
do jemnějšího světa. Jakmile by se to stalo, mohl by pozorovat, že
vzrůstá jeho citovéi bytostné zjemnění a tím i nervóza. Posléze by
asi došel k témuž výsledku jako ten, kdo se zabývá hypnózou, totiž
k pozvolnéduše vní vyčerpanosti a halucinování.
Pokud soustředění nepřibere na extenzitě, musí směřovat dolů
do těla. Pak napětí, o němž jsem mluvil, tělo posílí a učiní je schopnějším
vzdorovat reakcím, kteréso ustředění vyvolává.
Když cvičící člověk postoupí a jeho soustředění se stane intenzivním
a extenzivním, docílí toho, že duchovní síla, utajená až
dosud v jeho těle, bude postupovat vzhůru a přinese mu všechny
mystickézku šenosti i osvícení.
Není třeba se obávat, že by někdo mohl zneužít schopností, jež
se případně rozvinou otevřením nižších čaker (lotosů), sleduje-li
směr „hathajogínskýG, jak se domnívá autor „Návodu ke Kosmoskopu
G. Ten, kdo provádí praxi s hadí silou a tedy i s lotosy
podle jógických předpisů, je předem odzbrojen tím, že bude uskutečňovat
mravnost, která vylučuje myšlenky na osobní výhody i nevýhody.
A jestliže někdo přistupuje k jógickému školení jinak, nevydrží
na cestě tohoto „pomalého vývojeG. Raději se uchýlí k některé
ze šarlatánských jóg, kterés libují okamžitý osobní úspěch a nepožadují,
aby si člověk ukládal nepříjemnémo rální povinnosti, které
ho mají zlepšit.
Než předpokládejme, že člověk, honící se za osobním úspěchem
pomocí jógy, přece jen vytrvá ve snaze, kterou jógy předpisují.
I kdyby pak začal postupovat v józe způsobem „rádžajóginským
G (totiž od nejvyššího lotosu), může stejně vše profanovat
a zneužít.
147
Nelze přece tvrdit, že lze profanovat a zneužívat jen magickés
íly, jež bohudík ovládlo jen málo „ezoterikůG. Jsme přece
svědky toho, že se zneužívá a profanuje i vědění. Pravdivé, rozumnéa
osvědčené návody starých mistrů, které se týkají mravního
a mystického vývoje, se překrucují, a pak se tyto novotvary
mystickéna uky doporučují jako nauky nejlepší, jen aby „ezoterikové
G mohli získat nějaké zevní výhody. A tomu by se bohužel
nezabránilo ani tehdy, kdyby „ezoterikovéG začínali s otevíráním
nejvyšších lotosů, kteréo pravdu dávají poznání.
Čistého poznání mohou dosáhnout jenom ti, kdo jsou mravně
čistí podle předpisů jógy. Každý jiný člověk, i kdyby viděl do propasti
bytí, uvidí vše brýlemi nižšího já, proto jeho poznatky nebudou
pravdivé. I kdyby to byl člověk nejupřímnější a bohabojný,
bude svými informacemi klamat, neboť vše přizpůsobí svým slabostem,
domněnkám a spekulacím.
Je třeba přihlížet k faktům. Za tím účelem je třeba se mravně
očistit a pak teprve začít s otevíráním lotosů od nejspodnějšího. To
je takéje dině přirozené a zdravé. Přináší to poznatky, sebevládu
a magickésc hopnosti, jimiž je možno se chránit před znepokojováním
na mystickéces tě, která má člověka dovést k nejvyššímu cíli
mystického vývoje.
∗ ∗ ∗
Probuzení hadí síly (kundaliní) není obtížné. Obtížnější je
ovládnout ji, vědomě ji vést do hlavy a upevnit ji tam. K tomu
jsou předpisována různá cvičení, která činí člověka schopným to
vykonat.
V mystických školách jsou cvičení, náležející ke kundaliníjóze,
přesně vymezena. Jsou to cvičení speciální, udělovaná zkušenými
vůdci, kteří předem museli v tomto směru dosáhnout výsledků.
Proto zaručují cvičení, která udělují rychlév ýsledky a do jisté
míry dávají taképře dpoklady k tomu, že hadí síla bude udržena
na temeni hlavy. Nesprávnými cvičeními se vám to nikdy nepodaří.
Musíte znát přesnou metodu a pak teprve dosáhnete žádoucích výsledků.
Jednu z mnohých metod kundaliníjógy vám zde uvedu.
Zaujměte pozici, při níž máte rovnou páteř. Prsa musí být
148
vypjata. Pak začněte stejnoměrně dýchat a přitom si představujte,
že dech vchází do vašeho těla a vychází z něho v podobě stříbrnépá
ry. Budete-li toto cvičení provádět po nějakou dobu, získáte
schopnost zírat do sebe. Tím je dosaženo potřebnék oncentrační
schopnosti.
Když jste dosáhli koncentrační schopnosti, je nutno, abyste si
utvořili imaginační bod, jehož vlastnosti jsou reálné,* a umístili jej
dolů do těla, asi uprostřed mezi konečníkem a pohlavními orgány.
Tam setrvejte představou nehnutě na jednom místě, na nějakém
tělesném orgánu, bez přímé opory. To znamená, že se nemáte upínat
na tělesný orgán, ale být si vědomi jeho existence v místě, kam
se právě soustřeďujete. Zároveň takéd bejte, aby úsilí, s nímž se
snažíte udržet předmět nebo bod, který si představujete, nebylo
ničeno náhle vystupujícími dosud neznámými nebo neuvědomovanými
stavy, neboť to vede ke ztrátě kontaktu s tímto smyslovým
světem. A když pak poznáte, že máte dost síly spočinout představou
v onom místě libovolně dlouho, posilujte svés oustřeďování tím,
že do něho povedete dech způsobem, který jsem popsal.
Potom užijte představy ohně.
Jestliže jste dost vyvinuli koncentrační schopnost, snažte se vyvolat
představu silně šlehajícího ohně kolem múládháry. Tím probudíte
hadí sílu. Bude-li hadí síla tímto způsobem probuzena, a pocítíte,
jak vystupuje, změňte koncentraci na prázdnotu sušumny. To
se provádí tak, že se pokusíte vidět páteří do střediska múládháry,
přičemž ovšem takém usíte v představě do tohoto místa vést dech.
Když to budete nějakou dobu cvičit, naleznete na konci páteře hadí
sílu v podobě jakési překážky nebo něčeho podobného a současně
poznáte, že ji můžete zvedat. Tomu se říká získání možnosti vědomého
zdvižení Hadí Síly.
Kromě tohoto cvičení existují ještě jiná, která umožňují zvednout
hadí sílu, aniž je nutnék ní vést duševní sílu přímo pomocí
koncentrace. Ale v takových případech nebývá výsledek pozitivní,
*To je bod pocitový. Soustřeďujete-li se totiž do jednoho místa, začnete v něm
zanedlouho zjišťovat určité pocity a pochody, které vás neustále uvědomují
o tomto místě. Pak je ovšem snadné upnout na ně pozornost, neboť pochody
a pocity, jež v něm následkem tohoto cvičení vystupují, jsou pro vás skutečné,
reálné.
149
a proto hadí síla zase klesá. Jsou to zejména cvičení meditační
a slabší cvičení mystická. Jejich pomocí může hadí síla vystoupit
až k srdečnímu lotosu anáhata a může přinést některé mystické
zkušenosti a úkazy z astrálního světa. Potom však opět klesne do
svého vlastního místa a člověk se stává zase takovým, jakým byl
dříve.
Hadí síla musí být vyzvednuta nad srdeční lotos a tam držena,
poněvadž právě v srdečním lotosu nastává onen důležitý rozlom,
který činí z člověka boha. Vyzvednout anebo i upevnit hadí sílu
v nižších střediscích je bezvýznamné. Je sice pravda, že když probudíme
hadí sílu a zvedneme ji výše než je její vlastní místo, může
to přinést mnoho mystických zážitků. Ale k čemu jsou zážitky,
když člověk poznává, že zůstává nezměněn ve svép odstatě? Proto
poznáte-li, že jste probudili hadí sílu, snažte se ji celou energií
zvednout až na vrch hlavy a nespokojte se domněnkou, že ostatní
přijde postupně a samo. Na mystickéc estě se odpor zvyšuje. Síla,
jež stačila k tomu, abyste získali první mystickézku šenosti, nemusí
stačit k získání zkušeností dalších. Mystický cíl je jako vrchol
Himálaje, na němž zápasí přírodní živly, zatím co dole je krásná
pohoda.
V mystických školách, rozšířených v Evropě, vzniklo již mnoho
dohadů o tom, jakév ýsledky přináší probuzení hadí síly a její pronikání
lotosy. Ale všechny tyto dohady jsou pouhém udrování nezkušených
lidí, kteří se pokoušejí dodat si zdání mudrců, zkušených
v praxi kundaliníjógy. Hodnotu jejich dohadů a vysvětlování poznáte
nejlépe, budete-li zkoumat jejich tvrzení. Naskýtají se v nich
mnohdy nevysvětlitelnéro zpory a ty dokazují, že jejich vysvětlování
není podepřeno přímou zkušeností. Abych uvedl konkrétní
příklady tvrzení, která odporují pravdě, uchýlím se k citátům z některých
knih o mystice. V prvním případě čteme:
„Přistupuji teď k věci velmi zajímavéa pro západní okultisty
naprosto nové, totiž k problému, proč každý adept nebo mystik
nestane se nesmrtelným v těle, jak to všude a s naprostou jistotou
slibují spisy indické, o jógických praktikách pojednávající.
Kdo v sobě probudil Hadí Sílu a přivedl ji trvale až na temeno
hlavy, stane se za všech okolností nesmrtelným v těle, alespoň do
tédo by, kdy mu bude libo, hmotně tělo opustiti. Při tom je důležito
150
věděti, že takový mystik je naprosto obrněn proti všem nemocem
a že nepodléhá ani stáří. Naproti tomu je známo, že bylo mnoho
uznaných zasvěcenců v mystice, kteří přece jen zemřeli nemocemi
nebo stářím. Tento zdánlivý rozpor vysvětluje fakt, že „osvobození
G lze dosáhnouti dvojí cestou – jednak prostřednictvím Hadí
Síly – při tom je to spojeno s udržením hmotného těla – a jednak
bez Hadí Síly, totiž buďto džanajógou (věděním) nebo také
bhakti jógou (oddaností a láskou). Jestliže takový jógin pracuje
bez ohledu na kundaliní a hledí dosáhnouti niterného osvícení
spojením se s Bohem, dosáhne toho, ale jeho tělo zůstane křehké
a podlehne smrti. Když je takový jógin v samadhi (nejvyšším spojení
s Bohem), tu jeho Hadí Síla dosud spí v nejspodnějším lotosu.
Proto nemůže zemříti podle svévů le, ačkoli hodina smrti je mu
známa. Takovým způsobem zemřel na př. vynikající Bhakta, mistr
Rama Krišna, rakovinou v hrdle. Ale zemřeli tak i jiní, jako veliký
zasvěcenec Jakub Böhme a řada dalších.G*
Naproti tomu Gherandasamhita v překladu téhož autora praví:
„Dokud (hadí síla) spí v těle, je člověk podoben zvířeti – dotud
není vědění, i kdybychom prováděli deset milionů jogických cvičení.
G**
Kromě toho o Rámakršnovi v knize Romaina Rollanda čteme
v překladu Josefa Zaorálka:
„ . . . Zatím co opakoval slovo ,Nirakara‘, upadl docela klidně do
Samadhi (do extase), tak, jak se potapěč noří k mořskému dnu . . .
Dychtivě ho pozorujeme. . . celéj eho tělo povolilo a potom mírně
ztrnulo. Žádnékř eče nervů nebo svalů. Žádný pohyb. Ruce ležely
na kolenou s prsty lehce propletenými. Tělo sedělo pohodlně, ale
naprosto nehybně. Tvář byla poněkud pozdvižena, ale velmi klidná.
Oči téměř, ale ne úplně zavřené; jejich bulva nebyla v sloup, ani
vychýlena z normální polohy, nýbrž nehybně zastavena . . . Rty, pootevřenév
blaženém úsměvu, odkrývaly lesklé bílé zuby. Žádné podobizně
se nepodařilo vyjádřit tento úžasný úsměv . . .
Probouzejí ho z extase tím, že mu zpívají hymnus . . .
*Viz Karel Weinfurter: Ohnivý keř. 2 vydání, Zmatlík a Palička, Praha 1930,
str. 117 a dále.
**Viz Svami Vivekananda: Jogická filosofie. Poznámky ke kapitole IV, str. 81;
přeložil Karel Weinfurter.
151
. . . Otvírá oči a překvapeně se rozhlíží kolem sebe. Hudba umlkává.
Paramahamsa, dívaje se na nás, praví: ,Kdo jsou tito lidé?‘ –
Potom se několikrát prudce udeřil na vrch hlavy, volaje: ,Sestup!
Sestup . . . ‘ Nabyl zase vědomí a příjemným hlasem zpívá hymnus
k bohyni Kali . . . G*
K právě citovanéu dálosti mi sami mystikové směru propagovaného
autorem Ohnivého keře podali toto vysvětlení: Rámakršna
tímto počínáním dokázal, že hadí sílu dovedl do hlavy, a tímto
způsobem ji nutil dolů.
Nyní je třeba porovnat všechna tvrzení. Praví-li autor Ohnivého
keře, že vynikající bhakta, mistr Rámakršna, zemřel rakovinou
v hrdle, protože jeho „hadí síla dosud spala v nejspodnějším
lotosuG, pak to, co se dovídáme z posledního citátu a tvrzení jeho
žáků, mluví o opaku. A to ani nepřihlížím k druhému citátu, kde
se dočítáme, že „dokud hadí síla v těle spí, je člověk podoben zvířeti,
i kdyby prováděl deset milionů jógických cvičeníG. Vykladač
mystických tajemství nás zkrátka uvádí do zmatku. Pronáší s jistotou,
že probuzená a na vrch hlavy dovedená hadí síla vede za
všech okolností k nesmrtelnosti, ale upírá ji Rámakršnovi; ten prý
musel zemřít, protože prý vůbec neprobudil hadí sílu. V interním
styku se svými žáky to opravil (asi podle jiných pramenů, které
neměl po ruce, když psal svůj Ohnivý keř). Podle dalšího opraveného
názoru Rámakršna dokázal, že hadí sílu v hlavě upevnil tak,
že ji musil násilím nutit k sestupu, a přece zemřel na rakovinu v hrdle.
To znamená, že si autor Ohnivého keře prostě odporuje. Proto
musíme hledat vysvětlení jinde.
Ve skutečnosti je každé mystickéi jógickécvičen í nutně spojeno
s automatickým probuzením hadí síly. A když je člověk schopen
udržet ji již na vrchu hlavy, dosáhne osvícení. Dosáhne-li tím
takéne smrtelnosti, to závisí na pochopení karmy, vlastních dispozic
a vztahů k veškerenstvu.
Jestliže si ten, kdo dovedl hadí sílu do hlavy, zachoval jen stín
osobního uvědomění, má možnost zachovat si i tělo a stát se nesmrtelným.
Je to proto, že lpění na osobnosti mu dovoluje, aby neměl
*Viz Romain Rolland: Mystický a činný život dnešní Indie. I. Ramakrišna,
str. 122 a dále. Symposion, Praha 1931.
152
zájem o nic jiného než o sebe. Proto může využít toku duševní síly,
aby hadí sílu udržel nahoře a tím učinil tělo odolným.
Ale na mystickéces tě si lpění na osobnosti nelze tak snadno
zachovat. Pozornost, kterou hledající člověk musí neustále upínat
do Prázdnoty, s sebou strhuje všechny životní síly jeho těla a tak
konec konců přestává chápat, proč by bylo nutnéudrž et si tělo déle,
než je stanoveno karmou z minulosti. Díky zkušenostem, jichž nabyl
podržením hadí síly na vrchu hlavy, se bude spíš snažit setrvat ve
styku s vyššími světy a o tělo se vůbec přestane starat. To se stalo
např. u Rámakršny. Alespoň se to dočteme v jeho životopise.
Mystická a jógická nauka ovšem neposkytuje jen tyto dvě možnosti.
Jejím nejvyšším ideálem je, aby vás naučila snášet ona
prudká vytržení, která znemožňují, abychom si podrželi vědomí
o sobě jako o diferencovaném Já. Když se tomu konečně naučíme,
můžeme si pak přesto, že setrváme vědomím a duševními silami
ve vyšších sférách, podržet zájem o tělo a dosáhnout tak nesmrtelnosti.
Ale k tomu je třeba, abychom měli již dostatek zkušeností
z minulých životů. Musíme vědět, že vědomí o sobě jako o jednotce
je pouhým prostředkem k dosažení nesmrtelnosti ve formě, již jsme
zrozením přijali. Pak nám bude možno vstřebat kvality nižší přirozenosti
kvalitami přirozenosti vyšší a tím učinit nižší kvality bytí
nesmrtelnými. Můžete cvičit sebepoctivěji a vytahovat hadí sílu na
temeno hlavy každodenně, a přece pokud nepochopíte pravý stav
věcí, nemůžete se stát nesmrtelnými.
Abych mluvil jasněji, musím doložit, že vytržení nejsou výsledkem
stále opakovaných cvičení, vystřídávaných zájmy o vezdejší
svět. Je třeba vynutit na sobě nadlidskéú silí, než se mysl odpoutá
od světa a připraví k „ponoření se do hlubin samádhiG. A toto
odpoutání mysli od světa vyvolává nebezpečí, že se vědomí přesune
do oblastí odtažitých od právě prožívaného života. Tím se
může přetrhnout páska mezi tělem a duchem, takže člověk okamžitě
zemře.
Na vytržení je třeba si zvykat tím, že se žák bude bránit vnímat
to, co vytržení přináší. Teprve pak může doufat, že snese mohutný
vliv vrcholného samádhi a vrátí se z něho jako osvícený člověk.
Proto bych rád upozornil ty žáky mystiky, kteří se domnívají,
že je samádhi stav, který přinese prudkésm yslové dojmy a zážitky,
153
aby se ve svých výpočtech nezklamali. Spíš se dočkají toho, že
budou prudce strhováni do sfér nezemských nebo nadzemských,
a proto se budou muset velmi energicky bránit, aby se jejich tzv.
individualita nerozplynula; ta se nakonec vždycky sama hlásí k životu,
takže může při posledním kroku do Absolutna člověka strhnout
zpět do horších životních podmínek, než byly ty, ze kterých
chtěl nerozumným cvičením jógy uniknout. K obraně proti ztrátě
já (individuality) bývají lidédo nuceni funkcemi nižšího já, které
nebylo správně usměrňováno a zpracováno k pokojnému snášení
jógických anebo mystických cvičení.
V životě je to poněkud zvláštní. Pokud člověk o něco usiluje puzen
vášní, nemůže toho dosáhnout ani s největší námahou. Když
toho však přece dosáhne, neuspokojí ho to. Proto psychickéna uky
radí, abyste nejdříve zničili touhy a nenalézali v ničem zalíbení
a teprve potom se odhodlali ke cvičení, jejichž cílem je dokonalost.
Jestliže vás jako ideál budou inspirovat a podněcovat ke cvičení
mystickév ýsledky, nikdy nebudete moci doufat v to, že dosáhnete
pozitivních výsledků. Je to jen posilování osobnosti, její chvilkové
vzpružení, kterép omine. Potom převezme zase vládu rozum a přesvědčí
vás, že jen průměrný život a jeho radosti jsou hodnotné, poněvadž
přinášejí bezprostřední smyslovéz kušenosti. Mystické zkušenosti
potom člověk chápe jako příjemnéab straktní vzrušení citů,
kterép omíjí, a proto ho již nedokážou jako zpočátku vytrhnout ze
světského prostředí, které znepříjemňuje život.
Jsme však sami vinni, když dojdeme k takovým koncům. Kdybychom
přemohli osobnost dříve, než se odhodláme k nejvyšším
mystickým cvičením, kdybychom se nenechávali přesvědčovat
o tom, že nejreálnějším životem je život hmotný, kdybychom již
dříve přestali lpět na tělesném životě, potom bychom jistě pochopili
všechno správně. Dosáhli bychom poznání hodnot nejvyšších
výsledků a již nikdy bychom nepropadli klamu, že jedině hodnotné
jsou světskézku šenosti, protože jsou reálné.
∗ ∗ ∗
Po odbočení, kteréb ylo nutnézař adit do této kapitoly, aby
každý žák nabyl určitého ponětí o výsledcích cvičení, zvaného
154
kundaliníjóga, je nutné, abych se vrátil k původnímu námětu a pojednal
o výsledcích, jež se dostavují při výstupu hadí síly.
Zmínil jsem se již dříve, že je nutno, aby žák mystiky dovedl
probuzenou hadí sílu na vrch hlavy. Ježto jsou v míše určitá střediska,
zvaná čakry nebo lotosy, není její výstup nerušený. Hadí síla
na ně naráží, zdržuje se v nich, budí reakce, kterémo hou žáka zajímat,
a proto i svést z nastoupené cesty. Proto je třeba změnit
koncentraci při proniknutí každého lotosu hadí silou a zvýšit napětí
vůle, aby byla donucena opustit jej a vystoupit výše. Jestliže
se tak nestane a žák se s napětím celés vévů le přidržuje jenom jednoho
cvičení, potom se síly, dřímající v lotosech, začnou chaoticky
vybíjet. Karma se pak zkomplikuje a člověk začne sbírat nepříznivé
astrální zkušenosti. Nakonec se musí vrátit do původního nižšího
duševního stavu.
Když je hadí síla šťastně probuzena a správně vedena k hlavě,
dostavují se některéz kušenosti, spojené s pronikáním lotosů hadí
silou. Počínám popisovat tyto zkušenosti.
Prostoupí-li hadí síla lotos múládhára, uvolní v něm skryté
síly, kteréžák mystiky může za určitých okolností vnímat. Nejprve
nastává slyšení jistého tónu. To ho již samo o sobě svádí, aby
odvedl „tok koncentraceG jiným směrem, totiž právě k těmto zvukům.
Když tomuto nutkání nepodlehne, dostaví se další zkušenosti.
Jsou to: zvýšená schopnost imaginační, pronikavost, okamžiky jasnozření,
zesílení víry a sklonů ke cvičení.
Již zde se může žák ubírat jednou ze dvou cest, jež se na tomto
stupni rýsují. Zachová-li si kritického ducha a sklon ke koncentraci,
při níž si nevšímá toho, co se mu vnucuje do vědomí prostřednictvím
vnímání, může očekávat, že si v následujícím lotosu bude počínat
takédo bře. Jinak však to je s těmi, kdo cvičí kundaliníjógu
a podléhají fantazii. Mocí síly, která se uvolnila v lotosu múládhára,
si počnou ostřeji uvědomovat to, co přichází z astrálních
sfér. Na základě toho se dají druhou cestou, totiž cestou pozorování
astrálních jevů. Tato cesta však končí v bezradnosti a zklamání.
Proto buďte velmi opatrní v posuzování stavů, vyvolaných
proniknutím tohoto lotosu hadí silou. Zaujměte kritický postoj ke
všem eventuálním vjemům a raději si jich ani nevšímejte. Uvědomte
si, že různá niterná hnutí a vjemy jsou vlastně bezcenné
155
a že na ně reagují pouze lidézv ědaví a lpící na osobnosti. Jestliže
jste s velkým štěstím překonali svody, jejichž kořen je v tom, že si
všímáte vjemů, k nimž dochází následkem mystického úsilí o rozvoj
múládháry, opustí hadí síla tento lotos a vystoupí výše, do lotosu
svádhišthána, kde rovněž uvolní dřímající síly.
Uvolní-li se dřímající síly ze svádhišthány, přinese to usilujícímu
člověku novéz kušenosti. Jestliže totiž upevnění hadí síly v múládháře
přinese neklid, obavy, chaos a někdy i špatnou orientaci v duševním
životě, pak její upevnění v lotosu svádhištháně přinese zkušenosti
určitější a chaos již polevuje.
Proniknutím svádhišthány stoupá životní energie do témí ry,
že člověk začne pociťovat převahu nad jinými lidmi. Provádí-li přitom
koncentraci správně, stoupá sebevědomí, schopnost sebepozorování,
síla vůle a někdy se probudí schopnosti magnetické, např.
schopnost uzdravovat jinél idi pomocí koncentrace apod. Potom se
takém ůže rozvinout telepatická schopnost, hypnotická schopnost,
předtuchy apod. Ideály začínají být určitější a stoupá i nadšení pro
mystiku.*
Má-li hadí síla opustit svádhišthánu, je třeba se chopit koncentrace
na body. Potom zcela lehce vstoupí do lotosu, zvaného
manipúra, v němž člověk prochází všemi nižšími životními zkušenostmi.
∗ ∗ ∗
Pronikne-li hadí síla lotos manipúra, následují tyto úkazy: nejdříve
člověk zjišťuje jakýsi neklid, vyvolaný astrálními útvary, jež
vytvořil myšlením a duševní činností vůbec, i když o tom neměl
ponětí. Tento neklid se neustále zvyšuje a přechází ve zvuky, stupňující
se někdy až do hvízdotu. To člověku mimoděk vnuká myšlenku,
že je nutno, aby se udržel v těle silou soustředění. S touto
myšlenkou mnohdy vystupují obavy – snad oprávněné– z jakéhosi
nebezpečí. Jinak při proniknutí tohoto lotosu člověk cítí blízkost
domněle vyšších bytostí, pocházejících z jiných úrovní. Jindy získává
příjemnézku šenosti ze styku s jemnějším světem na duševní
*Telepatická a hypnotická schopnost se vyvíjí ke zjevnému projevu výjimečně,
poněvadž záleží na tom, sleduje-li člověk tento cíl či nikoli.
156
úrovni, ale ty hrozí, že jej odvedou z nastoupenéc esty. To se ostatně
děje i v každém předcházejícím lotosu.
Kvalitou je lotos manipúra symbolem objektivního světa na
rozhraní mezi světem hrubým a jemným. Proto se v něm odehrává
nejvíce mystických dění, která nazýváme mystickými stavy. Člověk
tu často vstupuje do astrálního světa a získává některéduše vní
schopnosti, jichž však nemůže libovolně používat. Tomuto stupni
duchovního vývoje náleží vidění do sfér.
Když hadí síla setrvala v tomto lotosu dosti dlouho, počínají
mystickést avy. Vytržení, které je podobno odpoutávání od těla,
mnohdy spojenés vizemi Boha, andělů nebo jiných bytostí jemného
světa, jsou prvními mystickými stavy, jež tomuto stupni náležejí.
Potom následuje mystická smrt, kterou lze pozorovat ve vzrůstajícím
nezájmu o svět. S ní je spojeno zmalátnění v údech, celková
tělesná slabost, tzv. dotyky, někdy i stigmatizace, pocit těhotenství
a slyšení domněle vnitřního čili Božského hlasu.
Je téměř výjimkou, aby člověk prošel všemi stavy, jež se dostavují
při upevnění hadí síly v lotosu manipúra, aniž by u něho
došlo k částečnému obluzení. Je třeba si neustále uvědomovat, že
vnitřní Já nemá žádnévlastn osti a stále se s ním vnitřně spojovat.
Jen tak člověk v prožívaných stavech neztratí ze zřetele sebe
a může probudit následující lotos, který se nalézá v srdci a jmenuje
se anáhata.
Předpokladem pro vystoupení hadí síly do lotosu anáhata je
přemožení nižšího člověka. Proto je-li v něm hadí síla upevněna,
pociťuje člověk větší vnitřní jistotu a bezpečnost. Podrží-li ji v něm,
přinese mu tyto zkušenosti: předně získá schopnost vystupovat vědomě
z těla a možnost přebývat vědomě mimo ně delší dobu. Potom
se dostavuje pocit pronikavéra dosti. Dále vzniká pocit, že na něho
přestal doléhat vliv hrubého světa a probouzí se schopnost jasnoslyšení.
Kromě toho může rozřešit problém nesmrtelnosti, získá
schopnost vstupovat do těla jiného člověka a rozvinout jiné okultní
schopnosti, o nichž se zmiňují mystickéspi sy.
Jinak poznáme, že hadí síla pronikla lotos anáhata podle
zvuků. Když je totiž hadí síla probuzena a stoupá sušumnou, je
slyšet jistý tón. Ten pak postupně zesiluje ve stále větší lomoz
a pak v silnér ány a praskot, jako by se půlila země apod. Po-
157
tom pozvolna umlká. Když je hadí síla v anáhatě upevněna, je
již naprostý klid. Potom se dostaví božskézář ení. Žák tu stojí
u vytržení, jež pochází z toho, že spatřuje pravdu. Otevírá se
mu vnitřní zrak a sluch, jejichž pomocí postihne jemnější sféry
a později začíná vnímat přirozenou povahu všeho. Díky tomu je
potlačena nižší přirozenost a člověk už nemůže mluvit a myslit
o ničem jiném než o pravdě a příčinách všeho. V prsou vypučí
květina soucitu a lásky k veškerenstvu, kdežto květina zla bude
vytržena. Proto se žák stane kamenem odpočinku trpícím bytostem.
Jeho závislost na těle bude zrušena a tím dosáhne spojení
s dechem přírody. Tím takéz íská ohromnou moc v projeveném
světě.
Pronikání hadí síly nad lotos anáhata je již obtížnější. Předně je
tu mnoho překážek, kterép ramení z jemnějších zkušeností, a mimo
to je koncentrace, nutná k dalšímu vystupování hadí síly, mnohem
těžší. Je nutno soustředit se na objekt i subjekt současně a potom
teprve hadí síla vystoupí do dalšího centra, zvaného višuddha, které
se nalézá v krku.
Když je proniknut lotos višuddha, dostaví se zkušenosti vyššího
řádu. Nejdříve zjistíte, že jste se ocitli v prázdnotě. Budete ve sféře,
kde nenaleznete žádnou bytost, ale přesto pocítíte, že ovzduší tohoto
lotosu dýchá vysokými duchovními vibracemi. A tyto vibrace
vyvolají blaženéc hvění nitra. Potom nastane zápas o definitivní potlačení
osobnosti, projevující se jemnými vzruchy a pocity. A tento
zápas nečiní člověka shovívavým. Stav nejvyššího a nejsvětějšího
blaha je příliš zřejmě tušen a je takéj iž známa příčina, která brání
realizaci tohoto stavu. Proto cvičící člověk téměř nemilosrdně trhá
pouta k nižšímu světu.
Snad pro tento nelidský zápas se v lotosu višuddha neudrží
žádná bytost, ať již pochází ze sféry lidí, nebo bohů. Každá bytost,
která sem vkročí, musí zápasit o postup nebo musí sestoupit opět
dolů, ale toto prostředí žádná dobře nesnáší. Dokonce jsou mnohé
z cvičících bytostí, kterés e sem neodváží ani pohledět.
Jinak je proniknutí tohoto lotosu hadí silou příčinou silného rozvoje
pochopení a moudrosti. Člověk jasně poznává vnitřní příčiny
všeho dění, vniká do podstaty života, odhaluje veškerá tajemství
a stává se schopným logicky odůvodnit původ okultních jevů.
158
Proniknutím lotosu višuddha jsou probuzeny úplná nadvláda
a síla slova. Jimi se člověk stává pánem přírody a jejích zvláštností.
Jinak probuzením tohoto centra dosáhne ještě mnohých jiných sil,
ale to nechť si cvičící člověk ověří praxí.
Lotos višuddha se opouští za mírného zvýšení napětí v koncentraci,
jíž bylo použito k vyzvednutí hadí síly do višuddhy. Když se
to uskuteční, hadí síla zcela snadno vystoupí do lotosu, který je
mezi obočím a nazývá se ádžňa.
∗ ∗ ∗
Proniknutím lotosu ádžňa přestává na mystika působit pokušení.
Je tu úplná čistota a klid. Pozemskéb ytí již v člověku nevyvolává
pocitovér eakce a jenom tenká stěna, vytvářená pocitem
duality, překáží jeho dokonalému splynutí s principem Univerza.
Proto užijte jemnék oncentrace, kterou se rozumí zjišťování duševních
stavů; tato koncentrace umožní, aby hadí síla vystoupila
do lotosu sahasrára, v němž bude uskutečněno dokonaléspl ynutí
s božskými prvky Univerza. Pocit duality zmizí. Žádnén ebezpečí
pádu nebo zmatku. Nižší přirozenost usnula a záleží na mystikovi,
chce-li si ji ještě zachovat a být s ní dále ve spojení. Někteří mystikovét
o činí. Z osobních i jiných důvodů sestupují do čtvrtého lotosu
(níže sestoupit nemohou, poněvadž by nesnesli hrubép rostředí nižšího
světa), kde mohou vykonávat potřebnésk utky. A tam očekávají
onen velký okamžik – vyhasnutí karmy, což jinými slovy značí
nirvánu. Takovým způsobem končí praxe s hadí silou.
Z toho, co jsem uvedl, je patrné, jaké zkušenosti se dostavují
při neustálém probouzení hadí síly. Vidíme, že zkušenosti přicházejí
ze sfér stále vyšších, až člověk rozežene poslední vibrace a hrubé
vjemy a vstoupí do nirvány. V prvních dvou lotosech ovšem nelze
dosáhnout vyšších zkušeností. Žák mystiky používá jemnějších zkušeností,
kterése tu dostavují, ve vztazích ke světu, a tím se mystické
síly neustále profanují. Proto se dosud nemůže povznést nad hlínu,
kteréb y rád unikl.
Teprve když je hadí síla ve třetím lotosu, nastává určitý obrat.
Mystickéz kušenosti, které se zde dostavují, se zdají převyšovat dosah
vůle cvičícícho člověka, proto se může domnívat. že pocházejí
z vyšších sfér. Není to však pravda! Mystická smrt, která počíná
159
prvním správným soustředěním, přináší v tomto lotosu jemnére álnější
zkušenosti, ale jinak jsou to zkušenosti astrálního rázu a jsou
závislén a síle koncentrace. Všechno je to přirozené. Když budete
cvičit koncentraci a její pomocí dosáhnete potřebného stupně,
vstoupí hadí síla do třetího lotosu, ve kterém počínají jisté mystické
zkušenosti, povahou skoro tělesné, ale přece jen jemnější. Kdybyste
však cvičili koncentraci dvacet let a nedosáhli potřebného stupně
soustředění, hadí síla by nevstoupila do lotosu manipúra a jmenovanéz
kušenosti by se nemohly dostavit. To dokazuje, že je naprosto
nesprávná domněnka, že se člověk může stýkat s obyvateli
mystického světa nezávisle na své vůli. Vznikla nesprávnou výchovou,
která předpokládá existenci jakési bytosti s vyšší vůlí, která
na základě vlastní vůle a rozhodnutí poskytuje některým jedincům
výjimečnézku šenosti pocitové a jiné.
Ve čtvrtém lotosu musí být vybity nižší stavy. A uskutečňuje
se to proto, že se již cvičící člověk v koncentraci dovede vyhnout
pocitovým dotykům hrubého světa. Dokud toho nedosáhne, dostavují
se mystickéz kušenosti, zvané mystickést avy. Když se mu to
podaří, stane se jeho koncentrace jemnou. Její pomocí vstupuje do
vnitřního světa a otevírají se mu vnitřní smysly. Úplně přesně vidí
nebo cítí, co se odehrává i ve velkých vzdálenostech a na základě
toho může předpovědět mnohév ěci a události. Z toho ovšem vyplývá,
že takový člověk pak ví, co si průměrný člověk nemůže ani
domyslet. Jinak jsou jeho vidění a předzvěsti naprosto správné,
určitéa odůvodnitelné.
∗ ∗ ∗
Rozvití čtvrtého a pátého lotosu přináší rozvoj magických sil.
Jestliže člověk ve čtvrtém lotosu začíná chápat příčiny, pak je v pátém
lotosu může dosaženými schopnostmi měnit a vtokem přírodních
sil v ně může vyvolat novév ýsledky. Tyto schopnosti se nazývají
magickými silami.
Když byly všechny magickésc hopnosti probuzeny (a nikoli dříve),
vstoupí hadí síla do lotosů, nalézajících se v hlavě. Tam se
dostavují zkušenosti čistě duchovní. A právě aby se v nich mohl
cvičící člověk udržet, musí nejdříve probudit všechny magickésí ly.
160
Jinak by ho vlivy nižší osobnosti stáhly dolů, do podřízenosti hmotnému
světu.
Nyní máme vysvětleno vše, co se týká hadí síly a jejího probuzení.
Vidíme, že je třeba součinnosti vůle a koncentračního cvičení
a upozorňuji důrazně na to, že nejvyšších výsledků bez těchto činitelů
nelze dosáhnout. Modlitbami, vírou bez cvičení nebo dokonce
milostí Boží to vůbec není možné. Je zde třeba přímého vlivu vůle
a nikoli nějakévn ější příčiny, kterés e člověk dovolává spoléháním
na milost Boží.
Jestliže se někdy stalo, že člověk probudil hadí sílu, aniž prováděl
koncentraci, potom si to lze vysvětlit tak, že šlo o člověka
nejvýš zbožného, který se cele odevzdával Bohu, čímž prováděl
koncentraci na vnější sílu, která je v jistém smyslu silou vnitřní,
takže je důsledek zřejmý. Rozdíl je pouze v tom, že musel s daleko
větším úsilím zápasit o poznání, kteréosv ětluje, že příčiny
niterného spojení s Bohem jsou v činnosti člověka. Musel zkrátka
pro svou nevědomost přímo vášnivě milovat Boha a pak teprve dosáhl
výsledku, kterého při potřebných znalostech mohl dosáhnout
mnohem snadněji.
Nechci však tvrdit, že je tato metoda špatná. Ale musím upozornit,
že u lidí téměř nenalézáme lásku k Bohu, která by mohla
přinést takový výsledek. Je totiž jisté, že i ti „bhaktovéG, za něž
se někteří naši mystikové považují, v mnohém případě spoléhají
(zejména ve světských záležitostech) pouze na sebe, ačkoli to není
dovoleno. A tento jejich kompromis se sebou to jejich „Pane Bože,
dej mi lepší a já se vzdám dobréhoG, vytváří jenom neupřímnost,
která vidí věci v docela jiném světle, než jaké skutečně jsou.
Chcete-li probudit hadí sílu „snadnou metodouG, tj. bhaktijógou,
pak ze svého vědomí musíte vymazat sebe a na toto místo
nastolit v celém svém životě Boha. Teprve potom se vám podaří
zvednout hadí sílu až do hlavy. Ale tato metoda je stejně nesnadná
jako každá realistická jóga a pro mnohélid i ještě nesnadnější. Znám
mnoho mystiků, kteří by pro „PánaG obětovali všechno, ale o sebe,
své rodiny a jinéh motnézáležitos ti se tak starají, že si Boží vůle
nesmí dovolit do nich zasahovat, leda by si s tím vším nevěděli
rady. Milují Boha, třesou se před osudem a snaží se zajistit si
budoucnost bez jeho vůle a všech ohledů na něho. To ovšem je
bhaktijóga s velmi povážlivými nedostatky. Proto by udělali lépe,
161
kdyby se pustili na cestu „nebezpečných jógG, kterév yžadují morální
očistu, než přinesou podstatnév ýsledky, a tím již předem
vylučují možnost, že člověk začne smlouvat s nějakou pomyslnou
vyšší Boží silou.
Dovedení hadí síly na vrch hlavy je úkolem nad pomyšlení obtížným.
Málokdy se narodí člověk, který by to dokázal bez pomoci
gurua (vůdce), nesleduje-li ovšem namáhavější cestu, cestu uctívání
Boha zevním způsobem. Přesto však, kdo nemá dispozici k cestě,
kterou se ubírá zevní náboženství, může s těmito cvičeními začít
sám. Uvidí-li, že poznatky, jichž dosáhl, souhlasí s těmi, jež jsem
právě uvedl, jistě dosáhne větší důvěry, že jde správnou cestou a tak
může dospět až k jemnějšímu vnímání. Zde se pak již vůdce musí
dostavit.*
Začátečníku, provádějícímu cvičení kundaliníjógy, se stává, že
po probuzení hadí síly dochází k jejímu rychlému vystupování. Vystupujíc
vzhůru, naráží na lotosy, proniká je a stoupá výše, ale
nepřinese všechny jmenovanézku šenosti. Za takových okolností je
třeba cvičení stále opakovat. Musíte se neustále vracet ke cvičením,
o nichž se domníváte, že jste je již skončili, a to až do téd oby,
kdy se hadí síla probudí, přinese všechny zkušenosti a kromě toho
i jistotu, že jste na správnéces tě.
Začátečník nechť se však vyvaruje cvičit tato výhradní cvičení
z vlastní vůle a proti všem překážkám, která ho budou zdržovat.
Tímto počínáním by se totiž mohl stát závislým na vnitřních silách.
Mohly by se dostavit různéd omnělé mystické stavy, při nichž
by šlo hlavně o vidění, vnímání, pociťování a příp. i o „promlouvání
vnitřního hlasuG, což je všechno darebné, posuzujeme-li to ze
stanoviska určitén ejistoty, se kterou je takový člověk nucen posuzovat
svůj vnitřní stav. Je třeba pochopit, že mystickévysv obození
není stav, v němž má člověk určitésc hopnosti a všechny svédří -
vější lidskéná klonnosti. Osobnost, která u žáků mystiky tak často
zřejmě vystupuje v každém počínání, musí nejdříve zemřít a teprve
pak dosáhnou jemnějších zkušeností, jež mají přímý vztah
k mystickému vývoji.
*To je důležité vědět. Jestliže se někdo velmi upřímně snaží dosáhnout mystického
cíle, pak se vůdce dostaví zcela samovolně, když je to nutné. Dřív mu
nemůže prospět ani dobrý vůdce.
162
Při otevírání lotosů nemusí hadí síla spolupůsobit zjevně. Jsou
určitá trochu odchylná rozjímání, která takés měřují k otevření lotosů
a přitom přinášejí tentýž účinek. V takovém případě se říká,
že lotosy byly proniknuty silou duchovní. Rozdíl účinku je v tom,
že lotosy, kteréb yly proniknuty hadí silou, poskytují možnost ovládat
uvolněnéma gické síly, kdežto v tom případě, kdy byly lotosy
proniknuty duchovní silou, se tyto síly vybíjejí samočinně. Z toho
vysvítá, že je první způsob možno nazvat cestou magickou a druhý
cestou mystickou. Oba způsoby jsou však nejvýš správné, neboť
nakonec vedou ke stejným výsledkům.
Nyní mi ještě zbývá povědět o jednom, a to nejradikálnějším
způsobu buzení hadí síly. Provádí se takto: nejdříve je nutno změnit
způsob života podle náboženských předpisů, jak jsou uváděny
nejvyššími představiteli mystiky nebo jógy. Dále potlačit veškerou
touhu po vědění a znemožnit mysli, aby se upínala na vnější svět.
Přitom je nezbytnén evnímat reakce, které tím vznikají. Tímto
způsobem zakrátko pocítíte stoupání hadí síly a zároveň zjistíte,
že dosahujete všech uvedených zkušeností.
V tomto cvičení nesmíte za žádnou cenu být vlažní. Být vlažný
znamená nedělat nic. A čekat, že se smiluje nějaký Bůh, to rovněž
značí, že nic neděláte. Jsou to polovičatosti, kteréne slibují
žádný úspěch. Chcete-li dosáhnout úspěchu, potom se chopte jedinéi
deje – a tu se snažte realizovat bez ohledu na ostatní duševní
vzněty. Tímto způsobem dosáhnete úspěchu nejrychleji.
163
Kapitola XIII
DŽŇÁNAJÓGA
Ačkoli tato kapitola náleží do třetí části, přece ji uvádím v části
druhé, aby se praktické pokyny třetí části nezdály tak komplikované.
Připomínám však, že poučky džňánajógy jsou pro žáky Přímé
Stezky velmi důležité. Proto doporučuji zejména těm, kdo se již seznámí
s praxí uvedenou ve třetí části, aby ji též studovali, neboť si
její pomocí vysvětlí mnohé, co si jiným způsobem vysvětlit nedovedou.
Džňánajóga poskytuje prostředky, jimiž lze zcela objektivně
poznat nejjemnější dění – prvek, jejž nazýváme Bohem – ve všech
jeho variacích, pojem ráje, nebe, pekla a jiných sfér a vůbec vše, co
se zdá být tajemné. Džňánajóga nás totiž naučí ve vnitřním těle
vstupovat všude, kam nemůže vkročit animálně žijící člověk ani
vědomím, ani duchem. Kromě toho tato jóga poskytuje možnost
vzít na jinéúro vně s sebou i smysly, což je jinak naprosto nemožné.
Učí totiž jak správně používat vůli a sílu, která dosud není pojmenována,
ale jeví se v těle cvičícího člověka jako proudy a napětí.
Pomocí těchto dvou činitelů umožňuje udržet v rovnováze rozpětí
veškerévn itřní síly, již nazýváme duší. To je takézár ukou, že člověk
může její pomocí v životě vytvořit šťastnější podmínky.
Z toho, co jsem právě řekl, vyplývá, že můžeme džňánajógou
dospět k zajímavým poznatkům. Vidíme totiž, že se džňánajógin
nepotřebuje zabývat meditacemi, jejichž pomocí lze vyloučit ducha
z těla a posílat jej kamkoliv – to se v takovém případě děje
bez výzbroje, jíž rozumíme vědomou činnost smyslů. Džňánajógin
se prostě odpoutává vědomím a smysly od těla a pak je ovšem
současně na tomto i na onom světě cele. Z toho je zřejmé, jakou
důležitost má džňánajóga pro každého žáka mystiky.
Je třeba přihlížet k jednév ěci. Člověk, který mysticky usiluje,
v sobě probouzí k činnosti síly, jež před jeho zrakem vykouzlují obrazy
zdánlivě reálné, přece však bezpodstatné. Vzhledem k tomu,
že se zcela neovládá a dobře nepozoruje, může se jejich vlivu poddávat,
aniž jej kontroluje. Takovýmto způsobem s nimi uzavírá pakt
a poněvadž nad ním mají převahu, dovoluje jim, aby jej svedly
z cesty vysokého mystického snažení.
164
Nesmíme se divit, že člověka mohou svést obrazy nebo jevy
z obecného hlediska bezpodstatné. Jestliže něco pokládá za důležité,
je to pro něho podstatné a může ho to ovlivňovat, ať se
na to ostatní lidéd ívají jakkoli. Nesmíme se přece domnívat, že
víme všechno, protože jsme o tom byli poučeni jinými lidmi. Vidiny
i myšlenky, i když se jeví povrchním lidem jako bezpodstatné
mátohy, mohou se vnitřně žijícímu člověku jevit jako poslovén ebes,
pekel a jiných neznámých úrovní, kterém ůžeme pokládat za
astrální světy.
Astrální světy jsou tedy pláně z hlediska duševního života reálné.
Jestliže se člověk rozhodne duševně opustit tento svět a vstoupit
do světa duchovního, který je nad světem duševním, musí samozřejmě
projít světem astrálním. A koncentrací nebo pozorností se
uschopnit vnímat a případně i zjišťovat vše, co je v něm obsaženo,
a to tím spíš, že jeho formace donutil, aby se projevily výrazněji,
než se obvykle projevují.
Pokud jde o povahu vizí, záleží na povaze člověka. Jestliže dříve,
než se chopil koncentrační praxe, myslil většinou v dobru, bude vnímat
formace, kterés e vytvářejí zvýšenou duševní činností, většinou
jako krásnézj evy nebo radostnéa čistésta vy. Myslil-li však ve zlu,
dostavují se nepříjemnév jemy. V tomto případě uvidí temné zjevy,
kteréna něho útočí, pociťuje utrpení, strach, neklid. Teprve když
se mu podaří nevnímat a neuvědomovat si to, co na něho doléhá,
dosáhne duševního klidu, který je předpokladem možnosti dalšího
postupu. Krásnéi ohyzdnéz jevy mizí, přestává znepokojování, jež
na něho doléhalo prostřednictvím vnitřních vzrušení, které tyto
zjevy skrytě vyvolaly, a pak již začne konstatovat, že se stává silnějším
a odolnějším.
To, co jsem právě uvedl, je ideální postup. Ale mnohdy to bývá
jinak. Žáci mystiky vždy nepřestávají při cvičení koncentrace (pozornosti)
vytvářet psychickén apětí věcným myšlením, proto jsou
neustále pronásledováni nežádoucími vjemy. Obměny těchto vjemů
jsou nespočetné. Každou chvíli jim unikne nějaká myšlenka, jednou
dobrá, jindy zlá, určitá či neurčitá apod. Vzápětí se dostaví
reakce. Člověk začne znovu vnímat stav nebo zjev, který je podle
povahy uniknuvší myšlenky jednou dobrý, jindy zlý a opět jindy nejasný.
Nezáleží na síle, s jakou se vjemy dostavují. Čím je uniknuvší
165
myšlenka určitější, tím je takéu rčitější vjem. Tak dochází k vytržení,
nadšení, skleslosti, pocitu hrůzy, pronásledování a jiným duševním
otřesům. Když se však vzdal tzv. věcného myšlení, ihned
nastává klid. Žádný zjev ani vjem ho nevyrušuje. Potom ovšem
může vyvolanév lny mnohem snadněji pozorovat a analyzovat a pochopit
skutečný stav věci. Za jiných okolností se však potácí mezi
krásnými a ohyzdnými zjevy, příjemnými a nepříjemnými stavy
a nemůže odhalit, co se za tím vším skrývá, i když začne všechno
posuzovat podle toho, jak se tomu naučil od světských lidí – tj. domnívá
se, že krásnéa příjemnéj e božského původu a nepříjemné
je původu ďábelského.
Je třeba, aby každý poznal pravdu. Musí přijít do styku s bohy
i ďábly, prozkoumat jejich povahu jako objektivní pozorovatel a pak
teprve podávat úsudek o povaze božských nebo ďábelských jevů.
Stavy, jež se dostavily následkem jeho určitéč innosti a jimž nedovedl
klást odpor, mu to neodhalí. Může se rozplývat v krásných
stavech nebo zemřít hrůzou z ohyzdných věcí, a přece jen nesmí
říci, že toto je ďábelskéa ono božské, dokud nepoznal podstatu
takto jmenovaných vlastností. A aby poznal tuto podstatu, musí
se chopit džňánajógy.
Džňánajóga je racionalistická cesta. Každého svého žáka nabádá,
aby rozumově a objektivně zkoumal duchovní jevy a vjemy,
protože jenom tak může podle jejích pouček uniknout nebezpečí
vzájemného ovlivňování mezi sebou a okultním jevem. Nabádá,
aby se vyhýbal víře i popírání jemnějších světů a stavů, ale vědecky
se přesvědčil, co je pravdy ve tvrzení o jejich existenci a reálné
podstatě. Ježto však je to jóga přísně vědecká, neuznává žádnou
autoritu mimo tento svět, která by rozhodovala o osudu lidí, ani
nepředpisuje víru a náboženský postoj k životu a jevům. Staví na
nejvyšší stupeň rozum a říká, že se člověk má řídit jedině jím i ve
zkoumání Absolutna.
Džňánajóga je cestou ateistů. I ateista, pokud není otupělý fanatický
popírač nebo agnostik, se často zabývá některými hlubšími
otázkami o smyslu života a dění, na něž mu zatím ani věda ani náboženství
nedávají rozumnou odpověď. Upřímný ateista nesouhlasí
s názorem, že všechno, co existuje, je zcela náhodné. Zdá se mu, že
má všechno hlubší účel, ale nikde nedostává odpověď. Věda mluví
166
o náhodě, teologie o nevyzpytatelnév ůli Boží. Ví, že obě tato „vysvětlení
G snadno vyvrací sama logika.
Nelze přece tvrdit, že je všechno náhodné, když vidíme, kterak
je např. velká přitažlivá síla jednéh vězdy vyvažována oběžnou
rychlostí a menší vahou hvězdy druhé. Proč není ve všem zmatek?
Proč se „náhodouG hvězda nezastaví a nespadne do středu druhé
hvězdy? Proč ze semene stromu nevyroste kráva nebo pes? Proč
„náhodouG nevznikají novéh vězdy nebo nová zvířata bez plození
a vývoje apod. Kdyby bylo všechno náhodou, mohlo by se to jistě
takés tát. Mohla by se kráva náhodou proměnit ve psa a přece by
to nesmělo nikoho překvapit. A zatím můžeme předpokládat, že za
rok bude Slunce zase na vypočítaném místě, že se Merkur nezarazí
a nespadne do slunečního středu atd.
Tento vládnoucí pořádek nám vnucuje myšlenku, že každédě ní
i věc mají určitéop rávnění a smysl. Jestliže jej neznáme, pak to
ještě neznamená, že je správnév ysvětlovat všechno pouhou náhodou.
Vždyť se tím lidem pouze říká, aby odhodili všechny mravní,
společenskéa jiné zřetele. Narodili jsme se náhodou, proto musíme
žít tak, abychom vlastnímu tělu připravili největší pohodlí. Můžeme
vraždit, okrádat svéb ližní a ostatní lidé to musí pokládat
za náhodu, která se přihodila těm, kdo byli postiženi naším jednáním.
To je jediný rozumný následek vysvětlování všeho slovem
„náhodaG.
Z toho je vidět, jak je důležitéj asně, rozumně a logicky odpovědět
na obtížnéo tázky o smyslu života – nebo se přiznat k bezradnosti.
Moderní popíračství Boha, kteréne dovede podat obecně
přijatelnévys větlení všech otázek pro každého člověka přímo životních,
tedy není správnéa moudré, i když se zdobí gloriolou
zdravého a neomylného rozumu. Podejte rozumné vysvětlení všech
zvláštností, s nimiž se občas v životě setkáváte, a takéd ůkazy, kterými
lze naprosto bezpečně vyvrátit existenci „vyšší vůleG, a jistě
se všude setkáte s porozuměním. Hlubokésub jektivní zkušenosti
nesmíte vyvracet názory a domněnkami, i kdyby je uznávala většina
lidí. Reálnéz kušenosti, kterése staví i proti obecně přijatým
hypotézám, jsou s to převrátit názory, založené na domněnkách.
Náboženství ztratilo klíče k bráně vědění, proto nedává uspokojivéo
dpovědi na životní otázku. Dobrotivost Boží nelze snadno
167
uvést do souladu s hrozným utrpením, s nímž se můžeme v životě
lidí denně setkat. Je-li utrpení a bída „jenG pokušením, kterým
Bůh člověka zkouší – snad proto, aby si zasloužil „nebeG – pak je
to od Boha velmi nerozumné; mohl by vědět, že se každý trpící
člověk bude v první řadě snažit, aby pozemskéut rpení překonal
zhoubnou a sobeckou činností a na nějakép osmrtné nebe si přitom
ani nevzpomene. Zodpovězte rozumně otázku, proč Bůh ve svén ekonečnéspra
vedlnosti nechá jednoho člověka, aby byl po celý život
žebrákem a jiného obdaří největším bohatstvím, když oba tito lidé
jsou stvořeni jeho láskou a vytyčil pro ně jediný cíl – věčnou blaženost?
Jako vševědoucí duch mohl Bůh dobře vědět, že strádající
člověk dá za skývu chleba celép osmrtné nebe, zvlášť když vidí, že
si ani jeho duchovní pastýři nepočínají jinak.
Nechápu – a se mnou jistě více lidí – proč si já mám zasloužit
nebe větším utrpením než někdo jiný? Vůle Boží, „bez níž ani vlas
z hlavy nespadneG, je opravdu nevyzpytatelná, když pro dosažení
téhož cíle nechá jednomu člověku vlas z hlavy spadnout a jinému
ne. Musíme objektivně zkoumat povahu Boha a jeho činy, a když
vidíme, že jedno s druhým není ve shodě, musíme si říci, že jsme
jeho moudrost nepochopili. Pro Boha přece nemohou platit jiné
zákony než pro celéje ho stvoření. Je-li někdo dobrý, nemůže se
dopustit zlého, jak to již řekl Ježíš. A z hlediska rozumu je u Boha
naprosto nepřípustné, že by dal zloduchu, ďáblu (jenž byl ostatně
stvořen z Boží dobrotivosti?) moc, aby vládl nad světem a trápil
boží stvoření. A konečně i Bohu jde o moc nad světem, protože
poslal Spasitele, který měl lidstvo z moci ďáblovy vytrhnout. Je
pochybné, zda se to podařilo, poněvadž zlo existuje dále.
Předcházející úvahy jasně ukazují, jak jsou teologická dogmata
nesrozumitelná. Lidský rozum, který nás velmi určitě přesvědčuje
o tom, že něco nemůže povstat z ničeho, se ovšem vzpírá uznat
předpoklad, že by mohla propadnout zlu bytost stvořená Bohem,
v němž nebylo zárodku zla. Ale i přesto je tu vysvětlení. Stvoření
povstalo z tzv. chaosu, kterým je míněn pohyb dosud nezformovaných
kladných a záporných vesmírných sil, proudících zdánlivě
bez ladu a skladu. Tam, kde se tyto síly prolnuly, povstaly rozličné
útvary. Buď „vyššíG, nebo „nižšíG, podle toho, převládl-li prvek
kladný nebo záporný.
168
Kladný prvek, tj. prvek s prudší vibrací, v sobě soustřeďoval vědění
a odtud moc a vládu nad prvkem záporným. Záporný prvek,
jehož vibrace jsou pomalejší, v sobě soustřeďoval nevědomost, slabost,
pudovost atd. To rozhodlo o povaze obou. V prvním případě
se tvořily božské povahy, ve druhém povahy ďábelské.
Pokud byly obě tyto povahy od sebe vzdálené– ve smyslu duševního
prostoru nebo lépe životnosti – nebylo pokušení. Ale vliv
přírody tuto oddělenost nepřipouští. Působností obou sil přicházely
síly Záporu k většímu uvědomování se v prvcích Kladu, tak jako
kladnés íly k většímu uvědomování se v prvcích Záporu. Tím povstaly
povahy andělské, tj. povahy plné dobra a klidného uvědomování
si hodnoty duševních mohutností, a povahy ďábelské, neboli
povahy plnéz la a rafinovanosti v užívání duševních sil.
Bytosti stvořenékla dnými silami vesmíru se přirozenými sklony
svých povah snažily o to, aby se udržely v „proudu kladnés ílyG,
který dává vědění a přibližuje vesmírnés tvoření k Božství. A lidé,
kteří tuto činnost božských povah znali, ji vtělili v nauku o činnosti
Božských vůlí. Z toho povstaly legendy a z nich dogmata, která již
nevystihují pravdu.
Vraťme se však k otázkám, kteréj sem položil v předcházejících
odstavcích. Je velice pohodlnéo dpovědět, že všechno dění má původ
v tajemnévůli Boha a že se proto nemáme odvažovat pátrat
po těchto „nerozřešitelných tajemstvíchG. Ale hned se mi z nitra
noří námitka, že když zná tolik Božích tajemství teologie, proč
bych já neměl právo hledat jejich ověření nebo potvrzení? Což má
patent na pravdu jen určitý druh lidí? Což nežiji svůj vlastní život,
abych k němu měl právo hledat řešení? Nemám jako tak mnozí jiní
lidép říležitost zcela pohodlně pátrat po tajemstvích Božích zákonů,
zvlášť když mi „vyšší spravedlnostG odepřela najít řešení jak
v bibli nebo v náboženských úkonech, tak v přednáškách profesorů
nebo v praxi obchodníků. Proto mi opravdu nezbylo než se chopit
„pro duši nebezpečných a ďábelských naukG a hledat odpověď
jejich pomocí!
Ze samép raxe džňánajógy nejjasněji vysvitne, jak nebezpečné
a ďábelskéje toto počínání. Když se jí oddáme, nejlépe vidíme,
do jakém íry je zde nebezpečí propadnutí ďáblu nebo halucinacím.
Vidíme prostředky, jichž se chápe džňánajógin, vidíme, do jaké
169
míry se snaží nevěřit a do jakém íry poslouchá „našeptávání ďáblaG
a jinéd etaily džňánajógického úsilí.
Džňánajóginovi nikdo nesmí mít za zlé, nevěří-li v nelogická
a neopodstatněná tvrzení různých světských a náboženských autorit.
Proč mám uznat existenci Boha, když se všude setkávám
s nelogickými výklady jeho činů, povahy a přirozenosti? Nebo proč
mám věřit v neklamnost hypotéz vědců, když jsem se přesvědčil, že
neodpovídají mým prožitkům? Vidím, že poznatky, jichž jsem nabyl
mystickou praxí, jsou shodnés poznatky, k jakým věda dospěla
experimentální cestou. Nepokládám však za dostatečný důvod ke
změně svých názorů, pokud se neshodují s hypotézami.
K některým jiným poznatkům dospěje věda později. To ovšem
platí jen ve sféře hmoty a všech zákonů, kterými je ovládána. Poznatky
opouštějící pevnou půdu světa, totiž „hmotuG, mohou být
získány obratným řízením duševní činnosti. Přesto však ani tyto
poznatky nesmí odporovat možným niterným zkušenostem všech
lidí, a proto se i zde musíme sejít s onou pozemskou logikou, která
je nejbezpečnější půdou, na kteréčlo věk stojí.
Podle filozofie džňánajógy vzniká nevědomost ze spojení zřece
s viděným. K tomu je třeba dalšího výkladu.
Zřec je ve smyslu okultní filozofie ono Já, ve kterém se odráží
každá věc až do nejhlubšího nitra. Pokud je zde dualita, totiž dokud
zřec odráží věc a vědomí Já s ní nesplyne, získává člověk vědění,
neboť si zachovává neutrální postoj. Ale v člověku jsou ještě jiní
činiteléja ko vášeň, láska, touhy, vědomí nižšího já a smysl pro
službu pomíjející osobnosti. Má-li pozorovaná věc vztahy k nižšímu
já, a touží-li po ní toto já, vyšlehne vlivem vášně a touhy duševní
síla, uchopí se onév ěci, nechá ji na sebe působit, spojí se s vědomím
a zřecem; ten pak přijme její tvar a potom vyšlehne domněnka, že
jsme onou věcí. Objasním to na příkladu.
Začíná to zájmem o nějakou věc. Dokud onu věc rozlišujeme
od já, zachováme vnitřní neutralitu; výsledkem toho je poznání.
Nerozeznáváme-li ji již od sebe, přijme vnitřní já její podobu i charakter,
takže utvoří jednotu a výsledkem toho bude nepoznání a nevědomost.
Já a věc se vždy mají rozlišovat. Jestliže tomu tak není, potom
člověk žije životem jiných lidí nebo věcí. Spojí-li se s předmětem,
170
pociťuje nebo prožívá jeho stav a sám sebe ztrácí v domnění, že je
onen stav jeho pravou podstatou. To však je klam a nevědomost.
Absolutno není ani dobréan i zlé. „Je jako světlo lampy, při
němž může jeden člověk číst svaték nihy a jiný padělat podpisy,
G praví Rámakršna. Chceme-li se proto ponořit do Absolutna,
musíme se postavit na neutrální stanovisko, neboli neznečišťovat
zřece.
Nestojíme-li na tomto neutrálním stanovisku, nemůže být
správný žádný náš posudek. Musíme odložit touhy, vášně, lásku,
nenávist, domněnky, vědění, učenost, názory, aj., abychom tak očistili
zřece a spatřili čistou pravdu. Nejreálnější důkazy o existenci
něčeho získáme právě odrazem vjemu ve zřeci. Vidím-li např. před
sebou nějakou knihu a mohu-li ji ohmatat, věřím v její existenci,
neboť reakce na vlnu myšlenky „toto je knihaG ve mně vzbudila
dojem skutečnosti.
Jsou však takéj emnější a méně zřetelnés kutečnosti, které působí
neobvykle, proto je nemůžeme vnímat. Ale zřec na ně reaguje,
poněvadž je jedinou nepohyblivou jednotkou. Neuvědomujeme-li si
tyto reakce, je to následek rozčeřenéh ladiny nitra a pozornosti
odvrácenéj iným směrem. Proto máme nitro udržovat nepohyblivé
a tím udržovat zřece v čistotě.
Jestliže je nitro uklidněno, zvětší se rozsah smyslového vnímání.
Takto spatříme nejen to, co je skryto za viděnou formou, ale i nejvnitřnější
uspořádání, čili prazáklad každév ěci.
Z toho je patrno, že např. zrak lze „pronéstG z nejhrubších sfér
sférami jemnějšími až do prastavu. A když potom patříme na prastav
tímto lidským zrakem, je nabíledni, že naše zření nemůže být
v rozporu s pravdou. Naše zření se tímto způsobem stává vědeckým
důkazem existence určitéf ormy, a to tím více, když můžeme zjistit,
že zapadá do rámce obecně již uznávanée xistence. Nejsou to
halucinace nebo namlouvání si něčeho. Abych získal toto zření neviditelných
věcí, bylo nutno uklidnit hladinu nitra utišením mysli,
potlačit vnímání, vášně, city, touhy, naučené„ věděníG, domněnky
aj. A na základě toho se mi zdá, že takto získanéd ůkazy jsou ještě
přesnější a směrodatnější než důkazy, jakém ůžeme získat od lidí,
kteří neznají sebe; žádná vědecká hypotéza nemohla ovlivnit mé
závěry.
171
Vždy je nutnébrá t v úvahu, jakými prostředky byly poznatky
získány. Vezmu-li k důkazu o nějakésk utečnosti na pomoc míry
a váhy, musím být v závěrech opatrný. Je přece možné, že může
být ve vesmíru také něco neměřitelného a nevažitelného jako např.
představy člověka. Ty nemohou vůbec být dokázány na základě
dosud užívaných měr a vah.
Je třeba odložit omezenost. Je-li hmota v podstatě určitým vířením
elektronů, může být toto víření různého druhu a tudíž může
tvořit „skutečnostiG od sebe naprosto odlišné. Tak dokonale odlišné,
že se dva skutečné světy mohou vzájemně prolínat, aniž se tím
vznikající doteky musí odrážet v nejhrubších smyslech, jimiž bohužel
žije velká většina lidí. Jakmile člověk přestal lpět na důkazech,
kterém u mohou podat nejhrubší smysly, hned může proniknout
hlouběji do podstaty věcí. Nikdo se zde nemusí obávat svedení. Je
již vědecky dokázáno, že nás smysly obelhávají, takže nás jakožto
lháři nemohou spolehlivě informovat o stavu věcí. Je třeba hrubým
smyslům nevěřit a pak teprve budeme moci postřehovat i jinésk utečnosti
než právě skutečnosti hmatatelného jsoucna.
Džňánajóga zná v nejjednodušším rozdělení tři světy: jsou to
svět hmotný, astrální a duchovní. Hmotný svět, ve kterém žijeme,
můžeme probádat obyčejnými pozorovacími prostředky. Astrální
svět, do něhož náležíme celým niterným životem, lze probádat
rozvinutím vnitřních smyslů. To se uskuteční potlačováním
vnímání projeveného skutečna. Duchovní svět, který je základem
obou předcházejících, lze poznat, jestliže potlačíme všechny duševní
funkce. Tím se totiž probudí vnímání z lidského hlediska nadsmyslové.
Doopravdy je však schopnost vnímat vnější skutečnosti
základní silou nebo schopností, která je v hrubším projevu vnitřními
neboli astrálními smysly, ale takéo byčejnými neboli hrubými
smysly.
Z toho je patrné , že hmotné , astrální a duchovní smysly jsou
jednésubst ance, rozlišené v projevech na tři hlavní stupně. Pro
každý stupeň činnosti smyslů existuje jiná skutečnost, zdánlivě nezávislá
na ostatních. Ale je to jenom relativní převládnutí jednoho
druhu smyslových postřehů, jež rozlišují skutečnost hmotnou, astrální
a duchovní. A protože smysly a skutečnosti, kteréozn ačujeme
jako hmotné, astrální a duchovní, jsou jedné substance, neodporují
172
si skutečnosti, jež nalézáme v těchto sférách. Vidíme, že má astrální
svět totéž uspořádání jako svět hmotný, jenomže jsou jeho
projevy pestřejší, neboť je skutečností každéd uševní zvláštnosti.
Proto v něm můžeme najít sféry nejčistšího světla a pronikavé dobroty,
jakož i nejčernější tmu se všemi hrůzami zla.
Vzhledem k tomu, co jsem právě řekl, nesmí duchovno projevující
se některým člověkem, odporovat pozemskosti, která se projevuje
jiným člověkem. Jedna síla, z níž vyvěrá duchovnost, musí
tvořit společný základ pohledu na kteroukoli věc, jinak je porušena
rovnováha mezi duchem a rozumem. Jestliže duchovní člověk vylučuje
Boha z přírody a vidí Ho jako bytost, stojící nad přírodou,
pak je rovnováha porušena u duchovního člověka. Jestliže však pozemský
člověk vidí jenom přírodu a nevidí v ničem Boha, pak je
rovnováha porušena u něho. Neboť Boha nelze vyloučit z přírody,
stejně jako je nesprávnév idět Ho jako stvoření vládnoucí přírodě
lidsky.
Nyní ještě zbývá, abych pověděl o světě duchovním.
Jestliže astrální svět odpovídá duševnímu životu člověka a nelze
jej pro jeho nespočetné nuance probádat v krátkém lidském věku,
je duchovní svět onou jednoduchostí, která odpovídá povaze pozorovací
schopnosti. Touto schopností může člověk proniknout vším,
neboť je základní částí bytostnéje dnotky, jediného světla, v němž
se jeho duch nejlépe poznává. Objasní vám to nejlépe příklad.
Jak víme, dospěla věda k poznatku, že hmota neexistuje; je to
pouze víření elektronů, jež tvoří určitou „skutečnostG. Dokazuje,
že by se např. skutečná hmota krychlového metru platiny vešla do
prostoru velikosti špendlíkovéhl avičky. Ostatní je prázdný prostor.
A právě tento prázdný prostor je onou jednotkou, kterou nazýváme
duchovním světem. Vstřebáme-li se do této prázdnoty, spatříme
pravou podstatu toho, co je stvořené, aniž se musíme uchylovat
ke zkoumání proudů nebo drah elektronů. Ostatně vyjde vždy najevo,
že je hmota přelud. Nač potřebuji vědět, že určitése skupení
atomů tvoří skutečnost, kterou označujeme slovem voda a jinézas e
skutečnost, která se nám zdá být hlínou? Chci se dostat z tohoto
začarovaného kruhu zdánlivých existencí, kde je sice hodně zajímavostí,
ale jejichž vnímání musím tak draze platit duševním utrpením!
173
Duchovní svět, ačkoli se zdá prázdný a mrtvý, pohlížíme-li na
něj z chaosu druhých dvou světů, je přece jen snad jedinou reálnou
skutečností, která vládne skutečnostem ostatním. Je to ostatně
samozřejmé. Jsem-li např. v prudce proudící vodě, mám co dělat,
abych si zachránil život. Jsem-li však na pevnézem i, potom
onen rozbouřený živel mohu spíš ovládat, poněvadž mohou postavit
hráze nebo učinit jiná opatření.
Duchovní svět je v porovnání se světem pozemským a astrálním
jako pevná země. Odtud lze spatřit proudy, jež mohou strhovat lidského
ducha do vírů a zmatků, a mohu případně ty proudy ovládat,
získám-li jen zkušenosti jak jim vzdorovat. Tomu nás nejlépe učí
právě džňánajóga.
Počínám popisovat tuto praxi.
V praxi džňánajógy se začíná hrubšími pracemi jako v každé
jinéčás ti Přímé Stezky. Předpisuje, jakým způsobem poznáte
a zpracujete hrubší duševní projevy, a když se vám to podaří, říká
vám, jak máte postupovat dále.
Vlivy nejhrubší a působící nejvíce zmatků vznikají duševními
vztahy člověka ke světu. Navazují se láskou, odporem, reakcemi na
různép ociťované vlivy, touhami a hledáním cílů v pozemském životě.
To všechno je příčinou, že se člověk spojuje s cizími věcmi;
odtud pochází zmatek a zastiňování zřece vlnami neklidného nitra.
S tím je třeba se vypořádat nejdříve. Musíme se vnutit do úplně neutrálního
postoje, zbavit se pociťování vlivů, kteréná s nutí hledat
obšťastnění ve hmotném světě; tím odpadnou nejhrubší vlny.
Zaujměte stanovisko naprosto spokojeného člověka a nehledejte
ve hmotném světě lepší okolnosti. Osud sám o sobě vám dá všechno,
co vám náleží. To, co děláte navíc, vede pouze ke tvoření nových
dispozic, jež se uplatní jako reálnépro žívání v některém vašem
příštím vtělení. Neříkejte, že musíte být aktivní, neboť je to známka
účelného života! Vždyť i ta aktivita je závislá na vnitřních tlacích,
kterévzn ikly dřívějšími činy. Neosvícený člověk neví, zda je to lepší
nebo horší než řešení toho, co právě přichází jako bezprostřední
životní problémy.
Jako první úkol tedy máme utišit nejhrubší vlny, čeřící hladinu
nitra. Proto nesmíme podlehnout svodům nižší přirozenosti,
která nás nutí chápat se toho, o čem se domníváme, že nás oblaží.
174
Nesmíme podlehnout lásce, nenávisti, touze po bohatství a sociálním
vyniknutí, vášním, osobním zálibám a podobným věcem.
Pak dospějeme k určitému duševnímu uklidnění, v němž se usmrcují
smysly. To je úplně jasné. Když se vnutíte do stavu určitého
stupně duševního odstupu od všeho, co působí na vaši citovost,
mysl a vědomí, nenajdete již v ničem potěšení, kterého jste dosahovali
prostřednictvím činnosti smyslů. Smysly proto nyní mohou
zcela přirozeně zemřít.
Není třeba obávat se nebezpečí, že vytvářením nezávislosti na
nižších pocitových reakcích ztratíte rozum. Zmírají-li totiž smysly,
neznamená to ještě, že s nimi zmírá princip úsudku. Ba naopak.
Princip úsudku se smrtí smyslů rozsvítí a jeho činnost se velice
zvýší, takže zkušenosti, kterése potom dostavují, mohou být oceněny
přesněji a správněji než dříve. Vždy je třeba pozorovat vše
z hlubšího hlediska. Vědec vám řekne, že hmota v jistém smyslu
neexistuje, ale smysly vás přesvědčují, že tomu tak není, ba naopak,
že je hmota absolutně skutečná. Pravda je na straně vědců. Ježto
nás smysly přesvědčují o opaku pravdy, je zřejmé, že se nemusíme
obávat je usmrtit.
Když se smysly usmrtí, počnete vše vidět z jiného hlediska.
Spatříte, že je celés tvoření klam, jímž je člověk šálen. A tak přestanete
toužit po pozemských věcech. Když tento stav uzraje, je
usmrcena celá nižší bytost.
Jakmile je dosaženo tohoto stavu, nelze se již zastavit, neboť
spatříme jiný svět, svět jemnější a neviditelný, ve kterém již instinktivně,
podle zkušeností z předešlého světa, tušíme tentýž podvod.
Proto se chopíme další práce, vedoucí k rozluštění všech problémů.
Touto prací je koncentrace. Ta se provádí takto:
Nejdříve je nutno vmyslit se do jednoho místa. Podaří-li se udržet
pozornost k němu upnutou, začne do něho proudit myšlení, jež
opustí vnější předměty, k nimž dříve směřovalo.
Když je tok mysli nerušený a je veden stále k jednomu středisku,
utvoří mysl jedinou vlnu. Ta je ovšem snáze ovladatelná
než spousta neuspořádaných vln, v něž se dříve rozpadala. Tento
okamžik je velmi důležitý.
Zachovávajíce soudržnost této jediné vlny, musíme v ní nalézt
jemnější kvalitu. Jemnější kvalitou je vnitřní síla onévln y. Ta za
175
ní stojí a vibruje v ní jako duše v hmotném těle. Tato činnost je
zpravidla rozpočtena na velmi dlouhou dobu. Bližší o tom až ve
třetí části.
Nyní si všimněme některých dění, k nimž dospíváme soustředěním.
Když bylo dosaženo jistého stupně koncentrace, totiž když se
podařilo vyrovnat a ustálit roztříštěnou mysl, začnou tělem probíhat
proudy nebo vlny, jež jsou od mysli odlišné. Proto je můžeme
jasně pozorovat a dokonce na ně můžeme působit i vůlí; je tedy
nutné, abychom se jich vůlí chopili.
Podaří-li se člověku chopit se těchto proudů a vln, musí je vést
určitými směry. Tímto způsobem se totiž dosahuje vnitřního vyčištění.
To znamená, že vnitřnímu vyčištění předchází úsilí o jednosměrný
tok sil. Tímto úsilím zmohutní vůle do takového stupně,
že je možno přímo začít s praxí, která vede k úplnému zastavení
duševní činnosti nebo k nevnímání všech proudů probíhajících tělem.
Potom lze tělem „prohnatG světlo, čímž se končí velmi důležitá
etapa duchovního vývoje.
„ProhnatG tělem světlo znamená dokonalost, jíž člověk dosáhl
z vlastní vůle. Za těchto okolností je dosaženo nejvyššího vědění
a pak je nutno čekat jen na vyhasnutí pudovosti, již lze označit
za funkci nižšího já. Neboť odtrhne-li se kolo karmy od kola Já,
fungují ještě jistou dobu nižší principy; později „síla setrvačnostiG
poklesne a tím se uspí činnost nižšího já, kteréj iž trpí nedostatkem
podněcování k aktivitě.
Ukončení praxe pomocí džňánajógy značí, že byla uskutečněna
úplná odpoutanost od toho, co lze vidět, slyšet, cítit, chutnat
a hmatat. Nikoli však pouze v hrubém smyslu, nýbrž i ve smyslu
jemném. To je pravý neutrální postoj, kterým se vyznačuje každý
adept. Jedině pomocí takového postoje lze zkoumat příčiny všeho
nebo hledat skutečného Ducha Bytí.
Pokud si džňánajógin v této praxi počíná správně, získá
všechny zkušenosti, jež člověka poučují o cíli všech snah a tužeb,
které se vztahují ke stvoření ve světě jemném i hrubém.
Proto opouští tyto snahy a touhy a věnuje se hledání a uskutečňování
vyšších duchovních cílů. Potlačiv všechny sklony, myšlenky
i chtění, soustřeďuje se na čisté, neutrální, ale příčinné světlo (Já)
176
a spojiv se s ním, stává se duchovním člověkem. Potom může bádat
ve všem, a protože je schopen zachovat si vnitřní nezávislost,
snadno dosáhne pravdivého rozřešení všech podstatných životních
problémů.
Zvláštností džňánajógy je, že při celété to jinak mystické práci
musí Já být rozlišováno od dění. Všechny vlny a stavy, kterézh ruba
popisuji a kterése dostavují na této cestě, musí být poznávány jako
věci odlišnéo d Já a potom si můžeme myslet, že jdeme cestou džňánajógy.
Je třeba si neustále uvědomovat, že Já je jednou věcí a dění
věcí druhou, a tím si udržet jasný přehled o všem. Dění se dostaví,
bude trvat a zase přestane, ale odstup bude udržen. A tak za nějakou
dobu bude před zraky džňánajógina defilovat všechno dění jako
na plátně v biografu a on se z něho bude moci poučovat. Nakonec
pozná, že je zde jedna nepohybující se a neměnící jednotka, pozorovací
princip, vyšší Já, kterése nikdy nezúčastnilo dění. Zjistí, že
ona jednotka je Bohem, který jako neutrální pozorovatel stojí za
vším stvořeným. A poznav, jak vlny působí, tvoří, udržují a ničí
všechno jsoucí, může se s onou jednotkou spojit a uskutečnit tak
nejvyšší ideál všeho stvořeného.
Je třeba stát mimo vše a uvědomovat si, že nejsme žádná věc,
ani jev, ani vlastnost, ani schopnost (duševní), nýbrž že jsme pouze
neměnící se jednotka, univerzální Já, pozorovací schopnost, která
je pro hrubés mysly nepoznatelnou podstatou všeho, co existuje.
Tím bude dosaženo cíle dokonalého rozlišování, které je metodou,
zvanou džňánajóga.
177

ČÁST TŘETÍ
Přímá Stezka v praxi

Kapitola XIV
ZÁKLADNÍ POKYNY
Musíte se snažit sdružovat ve svém životě
nesmírný idealismus s nesmírným duchem
praktickým. Musíte být stále připraveni na vstup
do hlubin meditace a za chvíli potom na polní
práci nebo na vysvětlení složitého ducha Šaster a
na odchod na trh, kde budete prodávat výtěžky
svého polního hospodářství . . .
Svámí Vivekánanda
Největším problémem začátečníků v mystické praxi je najít správnou
stezku. Mnozí z nich se domnívají, že o tom rozhoduje víra
v Boha a určitý druh konání. Svédo savadní konání proto pozměňují
podle toho, jak pochopili mystickou nauku a povahu skutků,
kteréjim mají na mystické cestě dopomoci k pokroku. Tyto skutky
však z pravidla jsou jen sítě, kteréj im nastražila jejich osobnost.
Zamotávají se pak do nich, protože nerozpoznávají, že zlo i dobro,
je-li vykonáno se sobeckým úmyslem (a sobeckým úmyslem může
být i ten, který inspiruje k tomu, aby se člověk snažil o dosažení
spásy!), je ve skutečnosti zlem. Dobro i zlo jsou z univerzálního
hlediska jinép ojmy, než se duchovně neosvícení lidé domnívají. Ti
totiž pokládají za dobrét o, co jim osobně prospívá, a za zlé to, co
jim způsobuje utrpení. Univerzální pojetí těchto protiv však ukazuje,
že dobréje jednání neosobní, zlé pak jednání, k němuž člověka
podněcují ohledy na osobní prospěch.
Proto takém nozí čtenáři prvního vydání této knihy nenašli
do mystickép raxe lepší vstup než pránajámou a hadí silou
a prostě zanedbávali poukazy této třetí části, týkající se nezbytného
umravnění. Pokládal jsem to za snahu po levných úspěších
pomocí koncentrace a různých technických prací a za odpor ke
správnému umravnění. A přece se právem domnívám, že opravdu
soudní čtenáři z této knihy musí vyčíst, že pravým vstupem na
mystickou cestu je zvyšování mravní hodnoty jejich bytosti skutky
mravnosti. Ostatně to vyplývá z toho, že praxe, obsažená v této
181
části, začíná kladením požadavků mravnosti. Musím znovu zdůraznit,
že jsem Přímou Stezku rozvrhl na tři části proto, že vím,
že uskutečňování pokynů této třetí části může žákům mystiky
přinést některé výsledky, jež souvisí s tím, co je psáno v části
druhé. Dospěl jsem k závěru, že bude nejlépe, když tyto více či
méně samovolném ystickéz kušenosti uložím jinam než do praktické
části, aby se v této knize čtenář mohl lépe orientovat. První
část je tedy opravdu jen popis mystických směrů, jež se již ukázaly
jako průhledně špatné; druhá část je poučná. Žák Přímé Stezky
z ní může příležitostně získat vysvětlení eventuálně se vetřevších
mystických zkušeností, o něž vůbec prakticky neusiloval. Když to
pochopí, pochopil tuto knihu správně a to mu může být k velikému
užitku.
Než vraťme se k našemu základnímu tématu.
Činnost člověka, ať si o tom on sám myslí cokoli, je posuzována
vesmírnými zákony. Můžete podle svého názoru konat čisté dobro
a přece, pracujete-li s ohledem na osobní blaho, výsledky vás zklamou.
Jestliže však na konání nelpíte a neočekáváte od něho žádný
přímý osobně potěšující výsledek, potom bude váš čin pokládán za
dobrý a nepřinese nežádoucí výsledek.
Nemohu tato fakta vysvětlovat do podrobností, poněvadž by
to vyžadovalo obsáhlý filozofický výklad, ale připomenu mnohým
lidem snad i jejich vlastní zkušenost, že sebešťastnější vyplnění
toho, co pokládali za svůj nejvyšší ideál, je vždycky neuspokojilo.
Je to proto, že touhy rostou úměrně s možnostmi. To však jen
mimochodem.
Závažnějším poznatkem pro každého čtenáře bude, když řeknu,
jak si má počínat ve vztahu k pravés tezce.
Domnívá-li se neosvícený člověk, že je opravdu dobrék onání, jež
dělá proto, aby si naklonil Boha a dosáhl odměny nebo blaženosti,
pak se klame. Není to snad sobecká myšlenka vykonávat domněle
dobrésk utky s myšlenkou na odměnu? Každý z nás může jít na trh,
nakoupit tam věci a pak si myslet, že prokázal dobro tomu, kdo mu
tyto věci prodal. Není to nic jiného než výměnný obchod, který se
může dít s myšlenkou, že jde o nezištný, ba i náboženský úkon. Je
to dobro smrtelné, neplodné. Člověk jím v jistých mezích dosáhne
zlepšení osudu, ale nikoli duchovního osvícení a svobody.
182
Konáte-li dobro, nesmí v tom být žádnép ostranní myšlenky.
Musíte je vykonat s myšlenkou, že je to nutné, protože je dobro
nezbytně třeba pro osobu, kvůli níž je vykonáváme. Ne si myslet:
„Vykonal jsem dobrý skutek, proto mám nebe zaručeno.G Když se
tímto pokynem budete řídit, budete mít ze svého konání i duchovní
prospěch.
Ale dobrék onání přece není vždy rozhodující činitel, který zaručuje
vstup na správnou stezku. Jsou zde totiž ještě dispozice,
kteréb yly vyvolány skutky a jinými počiny v minulých vtěleních.
Ty vás přes všechnu poctivou snahu mohou svést z předsevzaté
cesty.
Proti tomuto nebezpečí je třeba postavit jinéh ráze. Musíte
očistit svém yšlenky, představy i pohnutky a teprve pak můžete
doufat, že bude zažehnáno nebezpečí, jemuž jste při mystickém úsilí
vystaveni. Čistými myšlenkami, pohnutkami i představami kolem
sebe vytvoříte čistéa strální prostředí, do něhož nemůže vstoupit
nic jiného než čistá síla. Začne vám svítat pravda o zákonech činů
a jejich výsledků, spatříte mystickou cestu a nabudete plnéji stoty
o její pravosti. Pak si nebudete muset jako někteří tzv. mystikové
naříkat na pokušení, jež jim domněle kladou do cesty ďáblové, nebo
takén a útoky černých magiků.
Pokud jde o domněléút oky černých magiků, měl jsem již mnohokrát
příležitost slyšet, že je ten který člověk, zabývající se mystikou,
pronásledován černým magikem nebo i ďáblem. Nebylo to však
nikdy pravda. Byly to pouze zpětnén árazy, jež pocházely z jejich
vlastních zlých myšlenek, a ty byly příčinou bolestí nebo vyčerpávání.
Je nutné, aby každý praktický mystik nebo okultista myslel
v dobru, nebo bude muset bojovat se zlem a případně bude i pronásledován.
Je naprosto nesprávné, pokud si někdo myslí, že je
pronásledován ďábly a černými magiky proto, že mysticky pracuje,
což jej, jak si myslí, povyšuje na „nositele světlaG. Je vůbec velká
domýšlivost, domnívá-li se někdo, že je těžce zkoušeným nástrojem
Boha.
Mluvil jsem s takovými „pronásledovanýmiG lidmi. Proto mohu
říci, že byli z hlediska zákonitosti skutků tak nevědomí, že to prostě
vylučovalo jakoukoli možnost, aby o ně měl Záporný princip zájem,
i když v jiném případě podněcuje své lidi k útokům na mystika.
183
„Nositelem světlaG může být pouze uvědomělý, zkušený a pravdy
znalý člověk. Musí předem realizovat ideál duchovních nauk a teprve
pak o něho Záporný princip projeví zájem. Ale s tím se jistě
nikdo nechlubí. Ostatně je celá situace nadmíru střízlivá. Nebuďte
na svou mystiku domýšliví, myslete jen v dobru a pak jistě poznáte,
že se o vás přestávají ďáblovéa černí magikové zajímat.
Ze zákona o souvztažnosti totiž vyplývá, že jakákoli síla může
mít vliv jen ve vhodném a příbuzném prostředí. Ďábelské a černé
magickés íly proto nemohou působit na lidi, kteří setrvávají v dobrém
myšlení a v čistých představách. Má-li ovšem člověk sobecké
touhy a obírá se představami a myšlenkami nižšího druhu, nesmí
se divit, když jej přepadne pokušení nebo když začne pociťovat neodolatelný
tlak zla a utrpení, kterép odle jeho názoru pochází od
černých magiků. Všechno tedy záleží na něm.
Čistém yšlenky, představy i pohnutky tedy jsou ochrannou zdí
proti všemu nebezpečí ze sfér, v nichž žijí černí magikové a ďáblové.
Žádná víra v Boha vás před zlem nezachrání, nebudete-li si počínat,
jak jsem naznačil. Představa Boha, jakou je sobecký člověk
schopen vyvolat, je představa jen astrální, vnitřně oživovaná principem
Záporu, tmy a zla; proto vede k rozkladu. To vám ostatně
může potvrdit zkušenost.
Nyní je nám takéj asno, proč se mnozí žáci všech okultních
směrů musí „potýkatG s černými magiky, čerty apod. Vidíme totiž,
že nedodržují příkazy týkající se očišťování představ, myšlenek,
pohnutek i činů a tak umožňují, aby na ně působily temnéa zlé
síly. Nakonec si myslí, že jsou vyvolenci, kterép ronásledují záporné
síly, neboli ďáblovéa černí magikové.
Je třeba si uvědomit jeden fakt. Mystickými neboli koncentračními
cvičeními se zvyšuje napětí a činnost vnitřních sil. Jejich
působení závisí na povaze představ, myšlenek, pohnutek a činů
usilujícího člověka. Nejsou-li tyto duševní projevy čisté, pak je samozřejmé,
že se dostaví reakce pocházející zdánlivě od zlých sil.
Proto vyplňte tento první požadavek mystickép raxe: očistěte své
představy a myšlenky, naplňte je světlem a dobrem; potom si můžete
být jisti, že jdete po správnés tezce a nemusíte se obávat ďáblů
a černých magiků nebo věřit v Boha, abyste se zachránili před samočinnými
následky zlého konání.
184
To, co jsem právě řekl, znamená, že se oproti církevním naukám
v ezoterismu za osvobozující činitele uznávají jenom určitéd ruhy
činnosti, ale nikoli strach před ďábly nebo víra v nepoznaného
Boha. Kdekdo může přijít a tvrdit, že je uznání existence Boha –
ochránce – kladné, a přece jen nás fakta poučí, že je pouhé uznání
v jistém smyslu mrtvolou, která již nikdy nebude oživena vyšším
činitelem, např. Bohem.
Když jste již nastoupili cestu, neprozrazujte nikomu, co děláte,
kromě snad člověku, jemuž můžete bez výhrady důvěřovat.
Uchráníte se tak posměchu, případného společenského znemožňování
a mnohého odporu od lidí, kteří tuto věc neznají. Chovejte se
jako světští lidé, nedávejte najevo své nadšení, ale intenzivně pracujte.
Pamatujte si, že mnozí žáci mystiky upadli na cestě proto,
že nedovedli zatajit, čím se zabývali. Mystická snaha je vaše ryze
osobní záležitost a vyzrazovat ji znamená asi tolik, jako byste prozrazovali
svén ejtajnější city. Výsledky jsou vždycky nepříznivé.
Nedávejte na sobě znát mravní změny, kteréjst e získali mravním
a mystickým úsilím. A takés e zdržte propagace mystiky, která se
vám může zdát nutná jen proto, že vám zatím trochu pomohla. Nikomu
byste svým počínáním nepomohli, ale sebe byste poškodili.
Musím upozornit, že zlozvyk propagování mystiky již v začátcích
cesty, kdy žák ještě nic nebo téměř nic nezná, je v nynější době
velmi rozšířený. Způsobuje to vlastně „teplota dušeG začátečníků.
Člověk se nadchne pro mystiku, protože se mu právě líbí. Nezná
její dosah, ale myslí si, že se má všeobecně doporučovat. Proto ji
začne propagovat. Fakticky tím však jinélid i poškozuje, neboť se
tím třeba nevědomky prohlašuje za vůdce slepých, ačkoli je sám
též duchovně slepý. A protože je sám duchovně slepý, doporučuje
mnohé svédo mněnky a názory, kterém ystiku většinou odívají do
ideálního hávu. Nepromyšlená a nevyzkoušená idealistická nauka
každého svého stoupence jen poškodí, poněvadž jeho pozornost odvádí
od toho, co prožívá, tedy od reálného života. Proto propagátorům
mystiky nesmíme věřit. Je-li propagátor horkéd uše, tu vězme,
že není dokonalý mystik, a proto mu můžeme jen doporučit, aby
svého nadšení využil k vlastnímu sebezdokonalování.
Přikázání, kterých se máte přidržet, uskutečněte nejdříve tajně
ve svém vnitřním životě a teprve potom je krok za krokem usku-
185
tečňujte i v jednání. Náhlév aší mravní změny si může každý hned
všimnout. Praxe PříméSt ezky na vás žádá, abyste byli bezbranní.
Kdybyste však ihned projevili vyšší mravnost, uvedlo by vás to
do nebezpečí pronásledování zlými lidmi. Proto svou bezbrannost
zpočátku maskujte tím, že se budete bránit slovy!
Na mystickou cestu se nevydávejte bez rozmyslu. A tak neopomeňte
nic, co je třeba vykonat, abyste z boje, který vás na této cestě
čeká, vyšli neporušeni. Nebuďte nervozní ani příliš nespěchejte ve
snaze obsáhnout celéuč ení teoreticky. Za den se k vašemu prospěchu
mnoho nezmění. Kdybyste se snažili pojmout celéu čení příliš
rychle, mohli byste tím snadněji sejít ze správnécest y, jíž jste případně
až dosud šli. Pak byste mohli začít litovat, ale k dřívějšímu
způsobu života byste se třeba už nemohli vrátit. Proto si všechno
dobře rozvažte. Udělejte několik praktických pokusů jako ten, kdo
se učí plavat, a když uvidíte, že jste schopni kráčet cestou mystického
umravnění a že váš zájem o celou mystiku vůbec neutuchá,
odhoďte svou osobnost.
Vězte, že mystická cesta člověka na počátku poutá. Později se
však množí nepřízně a boje, takže i když svůj krok dobře uvážíte,
zvoláte možná s těmi, kdo ve svés naze postoupili dál: „Lépe je být
nevědomý a věčně žít vnější život než takto stát před přísnou tváří
pravdy!G Ale osudu se podle svého přání nemůžete vyhnout. Proto
mnoho neslibujte, nebažte příliš ohnivě po astrálních a mystických
zkušenostech, ale snažte se vyvíjet uprostřed dosavadního všedního
života.
Bude dobře, když si v této souvislosti uvědomíte, že člověk nenastupuje
mystickou cestu jen z vlastní vůle, tj. bez hlubších vnitřních
podnětů. Mystická cesta, již by člověk eventuálně nastoupil
bez hlubších vnitřních podnětů, zpravidla nevede k dobrým výsledkům.
již proto ne, že v ní za takovýchto okolností bývá hledán
jiný cíl než duchovní.
Někdy člověka nutí samy okolnosti, aby nastoupil mystickou
cestu. Jsou to zejména duševní utrpení, která ho nutí hledat východisko
a při tomto hledání někdy nalézá mystickou nauku, která,
není-li ovšem defektní, mu začne být majákem svítícím do tmy
a bolestí. Za takovýchto okolností mu mystická cesta vždycky slibuje
mnoho dobrého – ovšem též podmíněně.
186
Každý hledající člověk by rovněž měl být opatrný při teoretickém
studiu. Měl by se vyhýbat čtení knih, které rozněcují nízkou
obrazotvornost, myšlení, touhy a vůbec dráždí nižší přirozenost,
totiž astrální neboli citovéj á různými sliby nebo nedostižnými ideály.
Dále se nedoporučuje číst knihy mysticko-filozofické, ve kterých
se méně mluví o praxi, ale zato mnoho o mysteriích, jejich významu
a vůbec o náboženských otázkách teoreticky, aniž ukazují na možnost
praktického přezkoušení. Myslím, že to logicky myslící lidé
takéu znají, že nezáleží tak na tom, abychom se mnoho dozvěděli
o tajemstvích božskép odstaty a všech mysteriích teoretickým studiem,
nýbrž abychom dospěli k přímým zjištěním a zkušenostem,
kterése týkají vnitřního života.
Kdekdo může přijít a poučovat mě o tajemstvích vesmíru,
a přece to na mne nebude mít dobrý vliv, nepoznám-li to přímo
nebo nebudu-li si to moci přezkoušet. S takovým tvrzením sice
mohu v myšlenkách souhlasit, ale vnitřně musím zůstat chladný
nebo netečný a takén esmím dělat závěry o tom, co jsem četl nebo
slyšel.
Z přijatých názorů pramení pokrytectví a fanatismus. Tam, kde
se člověk stane „nábožensky cítícímG nebo „věřícímG na základě
myšlenkového souhlasu s tím, co četl nebo slyšel, stává se mnohdy
takéc itově chladným a vnitřně vystydlým fanatikem, který dovede
pro vsugerovanou myšlenku bezohledně pronásledovat lidi, kteří
cítí a myslí jinak než on. Chce, aby byl jeho názor všeobecně uznán,
ale nezkoumá, je-li tak univerzální a tak rozumný, aby jej mohl přijmout
každý člověk k rozmnožení svého povšechného dobra. S tím
se dosud setkáváme všude. Kdosi si vzpomněl, že je křesťanské
náboženství jedině pravé, proto nastalo dlouhé období pronásledování,
vraždění a vnucování této víry všem, kdo byli v poměru
k tomuto náboženství pohané.
Když se již myšlenka o křesťanském náboženství jakožto nejvyšší
filozofii stala neudržitelnou, uplatnila se jiná. Ta je právě
opakem prvé. Někteří omezení intelektuálové si vzpomněli, že jsou
všechny ty krásnéid eje o náboženství pouhé výmysly kněží, kteří
chtějí omezovat jejich smyslovéc houtky. Mnoho lidí, kteří též nebyli
osvícení, s tím ovšem souhlasilo, proto našli pro svou myšlenku
plodnou půdu. Nikdo z těchto lidí se o duchovních faktech
187
a reálných hodnotách náboženství nemohl přesvědčit, proto se rozšířily
materialistickén ázory. Ty jsou také lidem vnucovány, třebaže
se k tomu v nemarxistických státech neužívá prostředků, jichž
užívalo křesťanství. Proto se musíme varovat teoretického vzdělání
v okultních naukách. Musíme zamítat všechno, co se neopírá
o přímézku šenosti odpovědných mystiků, i kdyby se to zdálo sebesvětější.
Tak se nejsnáze vyhneme fanatismu.
Spíš je třeba číst knihy, kteréná s poučují o praxi a jsou psány
jasným a určitým slohem, knihy dovolávající se naší zkušenosti.
V nich může každý žák najít rozřešení svých problémů a případně
i metodu, která ho duchovně povede výše. Je však samozřejmé,
že se žádný žák, když již našel dobrou mystickou metodu,
nesmí chápat jen určitéč ásti takové praxe. Buď se musí
chopit všeho, nebo všeho nechat. Velká pobloudění byla způsobena
tím, že se žáci mystiky chopili jen toho, o čem si mysleli, že
jim bude prospěšné, ale nedbali ostatních nutných doplňků. Řekněme
si upřímně, proč k tomu dochází. Přečetl-li žák praktickou
mystickou knihu a dočetl-li se v ní, že např. koncentračním cvičením
dosáhne toho, co je jeho ideálem, chopí se takového cvičení
s plným úsilím, ale většinou si nevšímá jemu nechutných morálních
povinností, jejichž účelem je potlačit a zkrotit osobnost. Klíč k silám
a jiným darům je nejen v tom, že se člověk chápe koncentrace,
nýbrž i morálních předpisů. Lze dokonce říci, že je morální úsilí pro
žáky – začátečníky – ještě důležitější než soustřeďování. Morálním
úsilím získají živého ochránce před nečistými silami a též určitou
vnitřní stabilitu, která je nutná k tomu, abychom snesli reakce,
k nimž mystickým cvičením a případně i pohybem psychických sil
dochází.
Nyní si všimněme učitelů.
Přesto, že je velmi žádoucí, aby žák mystiky získal učitele, přece
nesmí nerozvážně přijímat každou nabídku, již v tomto směru dostane.
Je totiž mnoho tzv. učitelů, kteří se odvažují doporučovat
různá cvičení, která však nevedou k rozřešení problémů, jež
mystik musí nezbytně rozřešit. Je třeba dbát toho, aby mystická
cvičení – a to se především a hlavně týká cvičení koncentračních –
byla zaměřena individuálně, posilovala hledajícího člověka a vedla
ho k brzkému výsledku. Kromě toho je nezbytné, aby učitel věděl
188
o výsledcích, kterése dostavily z úsilí jeho žáka. Dále je třeba sledovat
to, do jakémí ry učitel zachovává určitém ystické metody
vedoucí k duševnímu rozvoji hledajících lidí a nemluví podle přání
svých žáků, která se vztahují k jejich osobním zálibám a chtíčům.
Ten mystický učitel, který slibuje to, co vyhovuje lidským představám
o blaženosti a štěstí, neovládl svou přirozenost ani nerozřešil
podstatnéž ivotní otázky. Jeho rady mohou vést k astrálním zkušenostem,
ale nestranným posouzením jeho nauky lze zjistit, že se
v ní vyskytují rozpory, kterésv ědčí o tom, že nedosáhl úplné dokonalosti.
Jednou ke mně přišel jistý člověk, který cvičil podle rad svého
mystického vůdce, a stěžoval si mi, že už nemá přehled o svém
konání v obecném životě. Takové věci se nesmějí stát, když je člověk
veden pravým vůdcem. Poškozují hledajícího a mohou ho vést
k tomu, že se stane úplně neschopným pro mystickou práci, neboť
jej vzrůstající neschopnost zastávat světskéz aměstnání může
uvrhnout do neblahých existenčních poměrů. I když žák na radu
mystického vůdce obrací smysly do nitra, přece jen nesmí ztratit
přehled o zevních věcech, poněvadž mystická praxe nikomu nezaručuje,
že se poměry v jeho vnějším životě okamžitě změní tak, aby
se mohl mysticky vyvíjet v zevním klidu a pohodě.
Dále je třeba se vystříhat spiritismu a rovněž i magie, jak jí učí
moderní spisovatelé– magikové. Spiritismus nás vlastně uč, jak
nevědomě manipulovat s pránickou neboli životní silou, abychom
mohli vyvolat určitéo kultní projevy, kdežto mystika učí svéž áky,
jak mají uspořádat činnost této síly, aby se nekontrolovatelně nepřetvářela
v různést avy. Nekontrolované změny a projevy duševní
(pránické) síly jsou nebezpečné. Vnukají totiž neosvíceným žákům
domněnku, že jsou tyto jevy nezávislén a nich samých, že tedy mají
svůj původ v jiných sférách a že jejich zjevení je výrazem jejich
vlastního určitého omilostnění.
Magie zase učí jak manipulovat s pránickou silou, aby přinesla
výsledky ve hmotném životě. Alespoň moderní magie tomu učí
bez výhrad. Ve starých magických spisech najdeme i vyšší ideu,
ale dlužno poznamenat, že nízkézř etele dnešních magiků vyplynuly
ze strachu před zlem nebo ze snahy, aby se jejich nauka zdála
dobrou, a proto i důvěryhodnou. Idea vyšší (magické) moci je však
189
ve skutečnosti pouze pláštík, pod kterým se skrývá téměř vždy jen
nezkrocená osobnost tzv. magika.
Kromě těchto magiků ovšem existují takéti, kdo provozují tzv.
vysokou magii, ale ty nelze oddělovat od mystiků. Již proto ne,
že museli realizovat nejvyšší mystickou ideu a tím vlastně dosáhli
magických sil, jichž nyní mohou používat podle svév ůle. Použijí-li
jich, nevyvolají pro sebe karmickén ásledky, poněvadž znají zákon,
podle něhož lze zrušit karmu vyvolanou činy. Vědí, že ať vykonají
dobro nebo zlo, vždycky se musí jeho následkům vyhnout, poněvadž
se neodváží sestoupit do světa příčin, kde by jako vědoucí
lidép odlehli přísnému soudu karmy. Velmi přesnou ilustraci toho,
o čem se právě zmiňuji, najde čtenář v povídce Gustava Meyrinka
„Hra cvrčkůG v knize „NetopýřiG.
Tento poznatek o uplatnění karmy je zajímavý. Poučujeme se
totiž z něho, že i tzv. černá magie vede svést oupence až za okruh
všech karmických příčin a následků, čili k dokonalosti, poněvadž
též přináší závažné životní zkušenosti a poznání. Nezáleží na tom,
že černí magikovék onají jen zlo. Zlo a dobro jsou protiklady, jež
musí být přemoženy nelpěním na konání. Z tohoto hlediska není
bílá magie (dobrá) lepší než magie černá (zlá). A to nám ukazuje
ještě jiný fakt. Jestliže se totiž ani černý magik nakonec nesmí
odvážit toho, aby sestoupil do světa příčin, pak vidíme, že magie
má stejnou základnu jako mystika. Poučka, že je účelem magie
splnit člověku jeho nízkétu žby, je neplatná. Jenže to právě moderní
magikovén eříkají. Zdůrazňují jen možnosti, které magie slibuje,
ale nic neříkají o následcích škodlivého plýtvání silami, k němuž
dávají klíče.
Hypnotické, magnetické, telepatické schopnosti a snad i jiné
magickés íly můžete dosáhnout magickou praxí. Nevíte-li však, jak
ovládat životní sílu, která používáním těchto schopností uniká,
stanou se z vás lidén ervově vyčerpaní, kteří skončí v blázinci,
jestliže jsou ve svých snahách a úsilí upřímní a poctiví. Proto na
to pozor.
Nyní je ještě třeba, abych promluvil o funkcích osobnosti, která
má být mystickým úsilím přemožena, a to hned na začátku.
Trvání osobnosti (diferencovanése beuvědomění) je hlavní příčinou
toho, že člověk musí projít celým bolestným osvobozovacím
190
mystickým procesem. Kdyby člověk neměl osobnost, byl by dokonalý
beze všech snah, poněvadž by byl na úrovni vědomí nejméně
tak rozsáhlý jako vesmír. Proto je třeba, aby se s osobností seznámil
blíž a mohl ji tak ovládnout.
Funkce osobitosti lze spatřovat ve schopnosti cítění, ve vášních,
ve lpění na životě a uvědomování si toho, co prožíváme, a také
v chápání rozdílnosti mezi jednotlivostmi stvoření. Kromě toho lze
uvést, že osobnost ovládá všechno, čím se člověk projevuje jako
tělesná bytost. Osobním uvědomováním si sebe jako svého jediného
a pravého já vystupuje strach o život a existenci. Ty jsou hnacími
silami jednání tvorů poutaných osobností.
Dřív než nastoupí mystickou cestu, musí člověk co nejvíc oslabit
vliv osobnosti. Proto je třeba takév ědět, že osobnost svými silami
nezasahuje jen do zevního jednání, nýbrž že vytváří vyzařováním
i jiné„s kutečnostiG, náležící jemnějšímu světu.
Ihned, jakmile si žák mystiky uloží určitá morální omezení
nebo si vytvoří nějakou pomocnou představu, jejíž pomocí se chce
mysticky vyvíjet, nebo hledá koncentrační bod a snaží se jej neustále
udržovat ve vědomí, začne osobnost působit jako pokušitel.
Jen chvíli vydrží klidná, aby nebyla nápadná, ale zakrátko již pokládá
otázky: co z toho budu mít, když budeš takto cvičit? A když
žák tohoto hlasu nedbá a na základě toho se mu podaří zachytit
projev vyššího Já (to, co je pravé, vesmírné a neosobní a jeví
se v podobě čiréPrá zdnoty), jeho osobnost se děsí a vnuká mu
myšlenku, že je toto neosobní a prázdnét emnou propastí, v níž
se jeho duše může dalším cvičením ztratit. Bouří se, když ji člověk
omezuje tím, že se snaží být duševně i tělesně nepohnutelný,
a cítí se nespokojená, když nevyplňuje přání svého těla a místo
toho se je snaží omezovat a ovládat jednáním, kterépři způsobuje
morálním předpisům jógickéna uky. Když však koná to, co
si ona přeje, zůstává spokojená, a to i když je to sebetrýznění,
odříkání a mystickécvičen í. Kdy se jí to však líbí? Jen tehdy,
když se domnívá, že z toho bude mít morální užitek nebo radost
mezi běžně žijícími lidmi, nebo může-li tím vzbudit obdiv u druhých
lidí vědomím vlastních povahových zvláštností nebo ukázat
vnější, a proto bezcennou kázeň či vědění, jimiž se oni chlubit nemohou.
191
Miluje pohodlí, lhostejnost a nehybnost a bouří se, nutí-li ji člověk
do činnosti systematickým postupem v sebekázni. Ale nebudí
reakce, je-li činnost založena na pudech nebo je-li bezděčná. Cítí
se unavená, kde by měla být činná, ale chce být činná, přejeme-li
si, aby odpočívala v klidu.
Rozhodne-li se člověk, že ji dokonale ovládne mystickou prací,
vyzařuje ze sebe všemožnépře dstavy v podobě samostatných postav
neviditelného světa, zářících nebo mátožných a černých, jen
aby vzbudila falešnou domněnku o tom, že je člověk omilostněn
projevem zářících bytostí, nebo aby mu nahnala strachu fantasmagorií
stínů a tak ho odradila od úmyslu ji s konečnou platností
přemáhat.
Všechny prostředky jsou jí dobré, může-li jimi člověka svádět
k smyslovému prožívání. Proto je třeba používat rozlišovací schopnost,
všímat si všech vlastních duševních výkyvů a převádět je
na správnou míru, tj. vyrovnat je duševní harmonií, vynucenou
na sobě. Musíme vědět, že se osobnost účastní všude tam, kde
se projeví nějakép řání. Hledá bohatství, lásku bytostí podrobených
světským přáním, pozemskéb laho nebo i blaho posmrtné,
ale snaží se bránit tomu, aby u člověka převládly vyšší tužby, jejichž
cílem je neosobní život a vysvobození od hmotných pout.
To pokládá za svéoh rožení končící její smrtí. Vnuká falešné názory
o smyslu mystickévýc hovy, proto běžní lidé mystickou výchovu
pokládají za metodu, jak nabýt astrálních zkušeností nebo
za cestu vedoucí ke smyslovéb laženosti, jíž se myslí všední život
prostý všech konfliktů. Informace, kteréná m poskytuje, jsou vždy
falešné. Bojí se svého pokoření, proto vnuká falešná přesvědčení,
kterými člověka ujišťuje, že ona je jeho Já. Vnuká mu myšlenku,
že nauka o sebeovládání je útiskem vlastního Já a ničením pocitu
štěstí. Nerada dopouští, aby člověk vdechl pocit svobody, neboť
se domnívá, že jeho individuální život bude v ohni svobody
spálen.
Tím jsem zhruba popsal, jakým způsobem se nižší osobnost
projevuje, když má být usmrcena mystickou praxí. Nikoli však jen
koncentrací, nýbrž především sebekázní ve smyslovém životě. Touto
sebekázní se myslí morální povinnosti, jež nám ukládá praktická
mystika, karmajóga a bhaktijóga.
192
Kromě nižší osobnosti existuje jako opačný extrém tzv. vyšší
osobnost. Ta žije ve sféře nadsvětských pocitů a tím ve sféře pomyslných
„skutečnostíG. Udržuje se v ní idealismem, nepraktičností,
falešným optimismem, nedostatkem živočišného rozumu a tvořením
myšlených skutečností. Jestliže převládne, stává se člověk nadšeným
pro neuskutečnitelnou ideu. Je nakloněn k lehkovážnosti ve
hmotném životě, v náboženství, ve víře v osobního Boha, kterého
považuje za nejvýš mocného, moudrého a spravedlivého. Takový
člověk, jehož vyšší osobnost je rozvinutá, se rád modlí, věří
v posmrtnéz lepšení osudu, v existenci nebe a samozřejmě i pekla
a ďábla, jimž se ovšem vždycky chce vyhnout v úctyhodnév zdálenosti.
Vyšší osobnost však nerada připouští, že existují magikové
nebo lidé, kteří znají přírodní zákony, nevěří v možnost nebeské
blaženosti (osvobození) na zemi ani nechce uznat, že je možno dosáhnout
stavu Boha na zemi a ovládat protiklady, jimiž je duševní
život člověka ovládán. Proto je stejně jako nižší osobnost poutajícím
prvkem.
Docílí-li člověk toho, aby se dvě tyto osobnosti harmonicky prolínaly
a pak se projevovaly jeho jednáním, vyvstaly u něho právě
proto nejlepší povahovék vality. Dostane se na mystickou nebo jinou
dobrou okultní stezku a tím začne jeho duchovní vývoj. Jinak
však ani tato vyšší osobnost není užitečná, může tedy klidně zemřít.
Ale dokud žije nižší osobnost, musíme udržovat při životě i osobnost
vyšší, poněvadž právě vyšší osobnost nutí člověka k dobrému
a spásnému konání. A to je i pro mystický vývoj přece jenom lepší
než konat zlo. Dobro je totiž kvalitativně vyšší a čistší než zlo,
a proto umožňuje, aby člověk pochopil to, co mystická nauka vyžaduje.
Když je nižší osobnost usmrcena a když odpadl i sklon k sobectví,
můžeme – a chceme-li dospět výše na stezce pravdy, tedy
musíme – usmrtit v projevech i vyšší osobnost.
Proto nelpěte na osobnosti. Ať je to osobnost vyšší nebo nižší,
vždycky je to pomíjivá skutečnost. Uvědomujete-li si ji, vzněcuje
se ve vás falešná domněnka, že existuje jakožto pravá individualita
a následkem této domněnky setrváte v nevědomosti a v jiných
klamech, kterév ás připravují o pocit štěstí. Proto překonávejte
svou osobnost tím, že budete vykonávat všechny nemilép ovinnosti,
kterév ám ukládají duchovní nauky, a také tím, že budete
193
vykonávat dobro, k němuž vyšší osobnost podněcuje. Tím získáte
klíče k sebeovládání a budete samovolně mysticky postupovat.
Postup poznáte snadno. Pokud budete pracovat proti světským
zájmům a zřetelům vyplývajícím z nižší osobnosti, totiž pokud
budete vykonávat opak toho, k čemu vás podněcuje, potud se budete
setkávat s jejím odporem, který je předpokladem pro samovolnéuja
snění některých problémů. Odpor osobnosti i jas poznání
jsou tedy známkou mystického postupu.
Když odpor přestane a přitom nezjistíte, že jste osobnost již
zcela přemohli, ale že jen nejste strhováni nižšími city a popudy
a nereagujete na případnéú toky vašich bližních, pak to znamená,
že osobnost usnula mělkostí vašeho cvičení a že jste se dostali do
opačného extrému sebepřekonávání, totiž do duševní nehnutosti
tamasu. Proto musíte znovu zvýšit odpor odpoutáváním mysli ode
všeho. Tím se vám podaří nižší osobnost znovu probudit a dostanete
se do činnosti, která je předpokladem vašeho konečného
vítězství. Ostatně praxe, o níž vám dále povím, vás o tom poučí
blíž.
Trvání osobnosti neboli nižšího já je podmíněno tím, že vyhovujete
vášním a pudům, jež jsou vlastně její duševní silou. Proto
se s nimi musíte též seznámit.
Vášeň se probouzí chtivostí po něčem a též ovšem projevy plodivésí
ly. Ale v oblasti pohlavní se vášeň neprojevuje jen pohlavními
chtíči. Vidí-li člověk následkem svých karmických podmínek
jiný ideál než páření, transformuje se plodivá síla v sílu jinou, již
nazýváme silou duševní. Ta se může projevovat marnivostí, brutalitou,
domýšlivostí, zlomyslností a jinými povahovými výstřednostmi.
Ale může se taképro jevovat přemrštěnou pobožností, extrémním
přilnutím k Bohu a vůbec nějakým druhem extrémní a aktivní,
někdy i dobréč innosti.
Tímto poznáním jsme získali klíč k sebeovládání. Vidíme, že
nestačí se pouze zdržovat pohlavních styků, nýbrž že je takétř eba
zachytit další projevy duševní činnosti, kterými se někdy projevuje
zadržená pohlavní energie. Je třeba ovládat i horečnou činnost
mysli a obrazotvornosti, krotit se v projevech tělesnésíly , vystříhat
se extrémního idealismu, horečného nadšení pro nějakou ideu a pro
jinév ěci. Je to totiž vesměs činnost plodivésí ly, která si našla jiné
ventily, aby se mohla projevit.
194
Nyní vidíme, jak mnohovýznamnéje slovo „hříchG. Tatáž síla,
a přece se její projevy v jednom případě považují za hřích, kdežto
v jiném případě někdy i za ctnost. Trest je ovšem problematický.
Mystická nauka, která se na všechno dívá z hlediska účelnosti
a užitku, učí člověka nejlepšímu využití plodivésíly . Radí totiž,
abychom sledovali ideál, který spočívá v dokonalém sebeovládání.
Tím bude plodivá síla donucena prorazit si cestu hlavou za dokonaléduše
vní neutrality a to nám umožní pochopit nejvyšší cíl,
který je nad úrovní průměrného chápání, a také jej realizovat.
Proto neplýtvejte plodivou energií. Zadržíte-li ji již pohlavní
zdrženlivostí, zadržte ji i dokonalým duševním sebeovládáním. Nemyslete
na nic světského, nenadchněte se pro nějakou ideu nebo
jednání, jímž se projevujete ve vnějším světě. Nejednejte bez sebekontroly,
ale ovládejte se a kontrolujte se ve všem. Pak se vám
ujasní mnohé, co vám bylo tajemné, a pochopíte zdánlivé rozpory,
jež můžete najít v teorii o mystice.
195
Kapitola XV
MORÁLNÍ PŘEDPISY
Než budu mluvit o morálních povinnostech, jež člověku ukládá
každá mystická nauka, musím se zmínit, proč zde jsou. Duchovní
růst, který je závislý na duševních stavech snadno ovlivnitelných
koncentrací, se na morálních snahách a úsilí nezdá být přímo závislý.
To vysvítá z účinnésíly koncentrace, která vylučuje každou
myšlenku i představu, ať náleží třeba i nejsvětější lidskosti. Přesto
se žádného dnotné náboženství ani duchovní směr morálním zřetelům
nevyhnuly. Naopak je kladly do popředí, jak vysvítá z učení
Ježíšova i z pravých směrů ezoterického školení. Rádžajóga, v níž se
setkáváme s morálními povinnostmi v částech zvaných jama a nijama,
dokonce říká, že bez nich není duchovního pokroku.
Ponecháme stranou všechna tvrzení, která zdůrazňují, že je nezbytné,
aby se člověk držel morálních povinností; jejich důrazné
doporučování mnohdy vede k ulpění na tradici a toto ulpění samo
napovídá, že unikl smysl a hlavně účel žádaného umravnění. Je-li
nutno něco dělat, je třeba vědět, proč je to třeba dělat. Je třeba
znát účel a není směrodatné, jestli nutnost určitého počinu zdůrazňuje
nějaká autorita. Zvláště chápe-li člověk stav dokonalosti
jako oproštění od pocitových změn, jimiž je zmítána jeho niterná
přirozenost, nemůže v morálních povinnostech najít nic, proč by
bylo nutnéj ich dbát.
Všechno konání však má svůj účel, pohlížíme-li na to ze stavu
individualizovaného života, stejně jako je to z hlediska univerzálního
života bezúčelné. Člověk jako individualizovaný tvor, jakým
se alespoň snaží a zdá být, najde v morálních povinnostech účel,
přihlédne-li k tomu, čím a v čem žije. Žije-li city, nápady a myšlenkami
nebo pudy, vášněmi apod., žije individuálně a má také
individuální vztahy ke každév ěci a události. Proto nemůže poznat
pravdu, jíž rozumíme stejnéc hápání určité konkrétní situace nebo
stavu alespoň většinou lidí, ne-li všemi.
Účelem morálních povinností, kteréduc hovní nauky předpisují,
je upravovat všechny duševní projevy člověka a dopomoci mu k poznání
dalších, jiných skutečností než těch, ve kterých se může pohybovat
v závislosti na svých názorech.
196
Na vysvětlení toho, co míním skutečnostmi člověku názorově
známými a skutečnostmi dalšími: subjektivní prožívání, jež jiní
lidév nás jakožto v jedincích nemohou zachytit nebo si je představit,
je určitá, ale individuální skutečnost. Skutečnosti vyvolávající
stejné dojmy, postřehy a zkušenosti u velkého počtu lidí, jsou jiné,
širší, ale přece jen takéom ezené nebo subjektivní. Oba tyto druhy
skutečností jsou však z vyššího hlediska vzhledem k jedinci stejně
reálné, neboť zprostředkují věcné životní zkušenosti v bytostném
světě.
Není třeba věřit, že radost nebo utrpení nejsou objektivní, protože
vyvolávají jen stavy, kteréj sou „subjektivní prožíváníG. Tímto
názorem však nepotlačíme jejich reálnou povahu v individuálním
smyslu, která zřejmě vyplývá z toho, že každý člověk může zažít
radostnéi bolestné stavy. To je všeobecně známo. Zrovna tak se vírou
nebo názorem neruší reálná povaha obecně uznanés kutečnosti,
totiž hmotného světa, když některý člověk poznává, že je tento svět
klam. Záleží na jeho rozumu, který ho může poučit, že je subjektivní
prožívání významnéje n individuálně a že je proto třeba je
neuznat jako skutečnost. Když toto poznáme, staneme se ideální
autoritou v úsudcích a vědeckých důkazech o povaze skutečnosti.
Jinak se můžeme vždycky zmýlit.
Aby byl člověk schopen neuznat vlastní subjektivní prožívání
jako skutečnost, musí mít obrovskou sílu vůle a takém usí být vybaven
vírou a necitelností k sobě. To jsou vlastnosti, kterém ůže
vypěstovat mystickou praxí, jaká se nezakládá na metafyzických
spekulacích, hrách s obrazotvorností, na víře v něco, co si vlastní životní
zkušeností nemůžeme ověřit, na úvahách o tom, co jsme sami
nepoznali, a na přemýšlení o jevech diferencovanéj soucnosti. Takovouto
ukázněnost však nenajdeme u světských autorit, jež nyní
předkládají veřejnosti vědecká fakta a tím ovlivňují veřejném ínění.
Proto se právem můžeme domnívat, že ani objektivní nebo
vědecká fakta nejsou pro obecného člověka jako životní směrnice
směrodatná; je taképři nejmenším problematické, zda může dosáhnout
vnitřní vyrovnanosti a vědění tím, že je přijme.
Proto tedy nesmíme dělat závěry na základě tvrzení vědeckých
nebo náboženských autorit, jestliže jejich tvrzení není přesvědčivě
podloženo životními zkušenostmi mnohých jedinců. Musíme mít na
197
paměti, že i vědecképra vdy jsou konvenční, že jsou ovlivňovány ve
většině případů předsudky a osobitým přesvědčením vědců o stavu
věci a že tudíž mohou vést místo k dobru a štěstí právě ke zlu
a neštěstí. Nemůžeme přece uznat za absolutní pravdu vše, co bylo
vědecky zjištěno, jestliže některý vědec praví, že zákony, kterén ebyly
mechanicky vědecky dokázány a o něž se opírají ezoterické
nauky, nelze brát v úvahu proto, že by to zbytečně věc komplikovalo.
Takovéto nevědecké zdůvodnění, kterým měla být vyvrácena
existence vnitřní síly, jíž je tzv. kosmický éter, jsem našel ve spisech
jednoho vědce. Podle něho není tohoto prvku třeba pro gravitaci,
a proto prý neexistuje. To je zcela nevědeckézam ítání toho, co se
zatím nepodařilo prokázat. Kdybychom však měli usuzovat všichni
tak jako on, pak bychom nedospěli ani o krok dál jak s technikou
a fyzikou, tak s mravním pojetím výchovy. Dodnes bychom museli
uznávat jen starý geocentrický názor, neboť až dosud nebyla poznána
podstata onégr avitační síly, která dovoluje, aby země byla
kulatá a přece z ní nespadli ti, kdo právě chodí „hlavou dolůG.
Víme např. že subjektivní podněty, kterép odléhají neprozkoumaným
psychicko-fyzikálním zákonům, ovlivňují veškerézá věry
člověka, určují soustavu společenského života a subjektivní hodnocení
smyslových vjemů. Tím se subjektivní skutečnost stává reálnou,
i když se nezakládá na obecnézku šenosti. Proto je nesmyslné
dělat jakékoli závěry ze zkušeností s vlastním umravněním, jehož
zásady by podle názoru toho, kdo je získal, měli přijmout všichni
lidé. Tedy i ti, kteří neuznávají vnitřní jsoucno, protože o ně dosud
žádným způsobem nezavadili, kteří se až dosud cele upínají
k zevnímu a hmatatelnému světu a jimž se vnitřní dění až dosud
nestalo problémem.
Po tomto odbočení je nutno, abych se vrátil k účelu morálních
povinností.
Jestliže mají morální povinnosti člověka vést od skutečností
individuálních ke skutečnostem univerzálním, pak z toho vysvítá,
že je tu činěn tlak na uvědomování si sebe jako individuálního já,
kterémá fakticky zemřít.
Usmrcením individuálního já, správně nižší osobnosti, se rozumí
mystická smrt. Mystickou smrtí, neboli smrtí osobnosti, právě
198
umírá citovost, vášnivost, touhy, bezděčnépře mýšlení o způsobu
jak získat světskébl aho a jiné samovolnéduše vní projevy. A tato
smrt vede k obrození, ve kterém bude přeorientována činnost duševních
složek. Potom bude člověk schopen vysvětlovat vnitřní život
na širší základně, než je osobní hledisko.
Přeorientování nenastane bez přidržování se morálních směrnic
stanovených jógou. Jako individua žijeme v prvéř adě fyzický život.
K němu bezděčně vztahujeme celý život citový i rozumový.
Proto nelze toto hmotařství řešit takovými prostředky, jako je
např. vlažnéup ětí mysli na Boha, abstraktní představy nebo slabá
koncentrace. Vždycky tu musí být duševní snaha v součinnosti
s přímým zásahem, jenž se odehrává na úrovni skutků. Názorněji
nám to vysvětlí příklad.
Pokládáte-li kouření za zlozvyk a snažíte se ho proto zanechat,
nestačí vám k tomu důvěra v Boha, modlitby, myšlenková
negace nebo opačnép ředstavy. Musíte si je odříci přímo, musíte je
postupně vynechávat, přemoci touhu po něm, zapomenout na ně
a pak dospějete k výsledku – zanecháte kouření vůbec. A tak tomu
je i s mystickým úsilím. Musíte-li ze svého jednání a života vyloučit
zásahy svén ižší přirozenosti, která je nejživotnější překážkou
na cestě k uskutečnění ideálu dokonalosti, musíte do této záležitosti
zasáhnout přímo, čili zachovávat morální příkazy, předepsané
mystickou naukou.
Žije-li člověk tak, že podléhá vášním, citům, pudům, tužbám
a jiným vzdutím nižšího já, vybíjí životní sílu chaotickým napětím
svéd uševní přirozenosti. Jeho nitro se stává pekelnou řekou
žádostivosti, která vrhá užitečnou duševní sílu do vnějšího
světa, a proto ji transformuje v obecně známépsy chické projevy,
kteréjso u příčinou jednostrannosti a nevědomosti. Hned se projeví
jako cit lásky a hned zase jako odpor nebo chtíč, jen aby se
to, co nazýváme duše, nemohlo uklidnit a nemělo tudíž možnost
zažít pravou skutečnost, která není závislá na subjektivním prožívání.
A právě morální příkazy mají všechno bouřlivéni ternéna pětí
uklidnit a tím přivést k projevu jemné a očištěné psychické složky,
kteréne jsou ovlivněny předsudky; z těchto složek jsou nejvíce rozhodující
zejména zrak a hmat. Když chce člověk získat důkazy o reálnosti
nebo bezpodstatnosti toho, co pozoruje, opírá se především
o tyto smysly.
199
Nesmíte si myslet, že důkazy, kterézís káváme viděním a dotyky,
jsou subjektivní, tedy abstraktní. Pokládám-li něco za skutečnost,
nejdříve se přesvědčím, může-li to vyvolat týž dojem u jiných
nezaujatých lidí, a kromě toho neprozradím předem podrobnosti
vlastního dojmu. To znamená: řeknu-li někomu, že Bůh existuje,
neřeknu mu, jaký je, ale objasním mu metodu, jejíž pomocí jej lze
poznat. Tuto metodu musím však předem vyzkoušet a přesvědčit
se tak, že nerozněcuje obrazotvornost, nezpůsobuje bezpodstatnou
změnu názorů a nepodněcuje ke spekulacím.
Když jsem zjistil, že onen člověk poznal Boha, a když se jeho
poznatky shodují s mými a jsem si jist, že metoda neovlivňovala
jeho názory ani nerozněcovala jeho obrazotvornost, mohu se domnívat,
že Bůh existuje. Ale je důkazem jen pro mne, poněvadž ani
zkušenost dvou lidí nemůže být důkazem existence něčeho v univerzálním
měřítku. Teprve když vidím, že při stejném postupu a bez
předsudků získalo tuto zkušenost mnoho lidí, pak ji mohu pokládat
za zkušenost objektivní nebo univerzální, i když to ještě nepotvrdí
několik opozdilců, zabředlých do svéz abedněnosti, protože jim to
není hmatatelné.
Svéúsudk y nechci zakládat na hypotézách, ale také nechci popírat
smysly dokázanou skutečnost, jejíž existenci mi potvrdili i jiní
objektivně usuzující lidé. Chci v ni věřit, zvláště když vím, že
při její identifikaci v žádném případě nebyla součinná jejich obrazotvornost
a názory podepřenép ochybným osobním přesvědčením.
Zásahy těchto faktorů lze vždycky zjistit při celkem nepatrnéo
bjektivnosti. Řekne-li někdo „Bůh existuje, protože jsem ho
vidělG a jeho popis Boha neodpovídá rozumným důvodům nebo
nemohou-li jeho zkušenosti být nijak uvedeny ve vztah s nějakou
dřívější zkušeností jiných lidí, nevěřím mu nebo ho dokonce pokládám
za oběť vlastní obrazotvornosti. Přijde-li však Rámakršna
a řekne: „Zrovna tak jako tebe vidím Boha, jenomže o mnoho jasněji
a mohu ti Ho ukázat,G* dává to víc důvěry, zvláště ukáže-li mi
ho, aniž působil na mou vůli. To mohu zjistit podle toho, mohu-li
se při patření na Boha uvědomovat a kontrolovat. Když se potom
mohu přesvědčit, že tento Bůh má nějakévztah y k reálnému světu,
*To řekl Vivekánandovi, když hledal pravdu a poznání.
200
když s ním mohu mluvit, dotýkat se Ho a tázat se Ho v určitých
svých záležitostech na radu, opravdu mi nezbývá než uznat, že
existuje.
Nemusím snad dokládat, že Bůh, jehož se mohu dotýkat, mluvit
s ním a vidět Ho, tedy Bůh více méně individualizovaný, není onen
domnělý osobní, ale všemohoucí Bůh, o jehož existenci nás poučují
církve. Individualizovaný tvor nemůže mít univerzální schopnosti.
Ale žádnéro zumnédův ody nepřekáží lidské nevědomosti, aby připouštěla
různépro tichůdnosti a nelogické vztahy. A právě z toho
se nutně musí vyvíjet abstraktní metafyzika, která je daleka každé
možnosti najít věcnédův ody, jež by se uplatnily i v náboženských
zkušenostech.
V ezoterním smyslu je účelem morálních povinností, aby jimi
člověk upravil svůj duševní život. Žák mystiky, jenž by jich nedbal
a výhradně se věnoval meditačním nebo koncentračním cvičením,
neovládne činnost citů, myšlenek a představ, zvýšenou těmito cvičeními.
Tato činnost zvýrazňuje astrální sféru a astrální tělo. Výsledkem
zmohutnění těchto astrálních skutečností bude, že bude
moci tyto sféry vnímat téměř hmatatelně. Proto upadne do strachu
a zmatku, začne víc podléhat vnitřním podnětům a jeho duševní
svoboda tím bude ještě víc omezena.
Jestliže se žák přidržuje morálních povinností, je nucen ovládat
neznáméa nepříznivéni terné podněty i činnost některých duševních
složek. To posiluje jeho vůli, duševní stabilitu a odporovou
sílu. Za nějaký čas dospěje jednáním, usměrňovaným morálními
povinnostmi k tomu, že bude schopen vzdorovat změnám nálady,
z čehož pramení duševní klid. Z tohoto klidu se vyvíjí schopnost
postřehovat podstatu nebo lépe pravou skutečnost všeho. Za této
situace dochází k duchovnímu růstu a žák nabývá osvobozujícího
vědění.
Je třeba chápat pravý účel mystickép raxe, aby mohly být oceněny
výsledky, kterých člověk dosahuje tím, že jedná v souhlasu
s morálními přikázáními. Je třeba sestoupit ze sféry bezpodstatných
představ, jež člověku ukazují mystickou praxi jako fantastickou
cestu, vedoucí ke stále vyšším oblastem, až již o nich ubohý
lidský mozek nedovede vykouzlit přijatelnépře dstavy. To samo
o sobě značí, že byla přeidealizována skutečnost, která se tím stala
201
neskutečností. Je třeba pochopit, že je mystický cíl v nejhmatatelnější
skutečnosti a že stupně, kterék němu vedou, začínají od
správného chápání životního dění, které je možno získat jednáním,
usměrněným morálními povinnostmi. Teprve pak nastává nechuť
k životní soutěži, která je podmínkou k tomu, aby se koncentrace
mohla stát jasnou a čistou (neboť člověk, který je všeho syt, nebude
znepokojován touhami po něčem). Z čistého soustředění vyplyne
čistý pohled do propasti bytí (neboť nasycení světskými zkušenostmi
ničí každý předsudek) a odtud poznání i osvobození.
Morální úsilí tedy není nezbytnost, která by rozhodovala o tom,
zda člověk bude kráčet pravou nebo levou stezkou, nebo kterou si
člověk nakloní Boha, jenž ho pak chrání před zlem. Jeho účelem je
usměrnit duševní sílu tak, aby člověk kráčel cestami, kterév edou
k mystickému cíli. Žáku mystiky nemá záležet na tom, dostane-li se
svým jednáním do nebe nebo do pekla, jak mu někteří představitelém
ystiky podle svých představ slibují, ale má se chápat určitého
jednání proto, že má účel, který zná. Zná-li tento účel teoreticky,
vyhradí si ještě, že nebude věřit v jeho účinnost, dokud sám všechno
nevyzkouší a nepozná. Každéná boženství má totiž být nauka praktická,
která vede člověka k dokonalosti ještě v tomto životě. Každý
její předpis musí mít jasný účel a nesmí se opírat o abstraktní
zřetele. Abstrakta jsou totiž skutečnosti nejnedostupnější a nejneprobádatelnější
sféry, v níž je možno hledat příčinu každé činnosti,
aniž se tím odhalí nevědomost autorit, kterés taví na dogmatech
neboli nevysvětlitelných článcích náboženskévír y.
Z toho vyplývá, že se k morálním povinnostem nikdo nemusí
stavět tak, jako by mu hrozilo, že pro každý poklesek ve správné
životosprávě bude uvržen do pekel. Duchovní účel, který v nich
nalézáme, svědčí o tom, že jsou sice důležitou nebo lépe nezbytnou
pomůckou, ale jestli je člověk nedodržuje, nemusí to ještě
vést k trestům, jimiž vyhrožují oni „pravověrníG zastánci náboženských
pravd; ti dávají pod vlivem dogmat každému věřícímu jen
velmi malou naději na vykoupení. K těmto trestům to nemusí vést
tím spíš, když si uvědomíme, jak hroznép okrytectví se mnohdy
skrývá za morálkou těch „pravověrnýchG lidí, kteří chtějí vyhovět
náboženským povinnostem, proto nyní vykonávají „dobrésk utkyG,
ale dříve ovšem bezohledně shromažďovali kapitál ze strachu před
202
strašidlem hospodářskéa sociální tísně. Je třeba odmítat přesvědčení,
že by mohlo mít osvobozující účinek, když někdo uzná existenci
Boha, věnuje se jistým modlitbám a přitom si podrží hmotné
zájmy. Všechno by se vysvětlilo, kdyby lidésp rávně chápali, co se
skrývá za slovem Bůh. Potom by každý pochopil, že je třeba „milovat
Boha z celém ysli a z celé síly svéG, jestliže chce dosáhnout
žádoucího stavu blaženosti a osvícení.
Hříchů, jichž se člověk dopouští a jež má odstranit dodržováním
morálních povinností, se člověk dopouští stejně myšlenkou jako
činem. Dobrý čin, který provázíme sobeckými myšlenkami (myšlenkami
na jakoukoli odměnu), toť farizejství, kterébude odměněno
jen uznáním světských lidí; z hlediska dobra je to činnost zcela
neužitečná. Naproti tomu mnohdy zlý čin, který člověk vykoná ve
stavu duševní odpoutanosti a s nejlepším úmyslem přináší trvalý
a dobrý výsledek. Je třeba připomenout, že dobro a zlo jsou pouze
relativní jevy a že se jejich povaha zakládá jen na pocitech, domněnkách
a představách nezkušených lidí. Říká se, že skutek je
hrubým projevem myšlení. Proto snad můžeme hřešit jen myšlenkami.
A je zajímavép ozorovat, jak právě mnozí hříšníci touží po
dobru a litují svých činů, zatím co mnoho „ctnostnýchG a „dobrých
G lidí lituje svých „dobrýchG skutků.
Proto se nepozastavujte nad obsahem svých činů. Snažte se žít
podle morálních povinností, jelikož to vede k mravní očistě a pochopení
pravdy, ale nečiňte si výčitky, když se při dobrésn aze
tu a tam nějak prohřešíte. Dbejte dobrých úmyslů a varujte se
zlého myšlení. Nevyčítejte si činy, jichž jste se dopustili nechtěně
nebo z nesprávného zhodnocení povahy okamžiku a okolností, jež
nejsou v souladu s morálními přikázáními. Tím položíte pevný základ
k morálnímu sebezdokonalení; dosáhnete je jednáním, které
je ve shodě s morálními předpisy jógy.
Avšak přesto, že prohřešek proti morálním přikázáním nevede
do věčného zatracení, nesmíte lehkomyslně morální přikázání přestupovat.
Jsou totiž zkušebním kamenem duševních kvalit žáků
mystiky. Nejsou-li schopni podle nich žít, protože jsou mravně slabí,
varuje je tato slabost před dalším mystickým úsilím, kterévyžaduje
ocelově tvrdép ovahy. Nastupujete-li mystickou cestu, musíte
přijmout všechny morální povinnosti, jež vám mystická nauka
203
předepisuje, a nikoli si po způsobu mnohých lidí vybírat „snadnéG
a zajímavécvičen í a studium. To vás často může svést k fanatismu,
zmatku a k ještě větší názorovéa povahové jednostrannosti, která
je pravým původcem nevědomosti. Pohlédněte na mystiky, kteří se
chápali jen sympatických a zajímavých meditací a hrubě zanedbávali
nechutnéo dříkání si něčeho, čím by odstranili svén eřesti. Jistě
snadno poznáte, že dosahují pouze toho nezdravého psychického
„uneseníG, kteréo všem neobstojí jako hodnotné před zdravým rozumem.
A to vám může být výstrahou před reformováním mystické
nauky, abyste ji mohli domněle „snadnějiG uskutečnit. Tolik jsem
chtěl předeslat.
Nyní následuje šestnáct morálních přikázání, jež by měl každý
hledající člověk pokládat za vstupní bránu do mystiky.
1. Neubližovat (nezabíjet). Sklon k ubližování a zabíjení je závislý
na krutosti povahy, která člověka psychicky zařazuje do sféry,
v níž převládá princip radžas a sekundárně též tamas. To jsou principy,
kteréne připouštějí poznání.
Kdo zabíjí nebo ubližuje, vyvolává v sobě i u jiných lidí reakce,
kterév něm probouzejí strach a neklid, a ty mu zase znemožňují,
aby se správně soustředil. Když upustí od ubližování, dosáhne rovnováhy,
klidu, jistoty, odvahy a nebojácnosti.
Ve sféře magických účinků se tato ctnost projevuje tím, že se
člověk zbaví nepřátelství jiných lidí. „Jako had učaruje ptáku, tak
mystik, který uskutečnil tuto ctnost, učaruje nepřátelům, takže mu
nemohou ublížit.G
2. Pravdomluvnost. Co se míní slovem pravda? Každý člověk
má svůj individuální názor na každou věc, proto je pravda pojem
relativní. V náboženském smyslu se pravdomluvností rozumí
to, když člověk referuje o události tak, jak ji viděl a jak ji pochopil.
Neboť pravdomluvnost je hodnocena z individuálního hlediska.
Člověk nemůže podat informaci o věci nebo události, kterou nezná,
a proto nemůže lhát. Ale vlastní prožitek nebo skutek lze popřít
nebo o něm podat nesprávnéi nformace. Mystická nauka však říká,
že se to dít nesmí. Jestliže se podle tohoto jejího požadavku člověk
zařídí, musí se nejen zdržovat lhaní, ale musí se takév yvarovat zlovolného
myšlení a skutků, aby neměl ke lhaní příčinu. Vykonává-li
kdo dobro, nenutí jej skutky ke lhaní. Ale když ubližuje nebo koná
204
zlo jiným způsobem, musí mnohép opírat, tedy lhát. To měj každý
na paměti.
Ve sféře magických účinků vede upevnění v pravdomluvnosti
k rozvoji schopnosti, kterou nazýváme „síla slovaG. Pravdomluvnost
člověka chrání před zmatkem, a proto mu umožňuje doprovázet
svoji řeč živou představou toho, o čem mluví; když obojí uzraje
(totiž pravdomluvnost i obrazotvornost), vyvolává to příméú činky
ve sféře skutečnosti. Nebo: upevníte-li se ve ctnosti pravdomluvnosti
a řeknete-li potom něco, hned se to stane skutkem, neboť to.
co říkáte, doprovázíte silou přesvědčivosti a pravdy. Proto praví
jóginové: „Řekne-li pravdomluvný člověk někomu ’jsi svatý’, stane
se to ihned skutkem.G Svým vyjádřením naplnil člověka, jemuž to
řekl, silou sattvy, která způsobuje svatost.
3. Nekradení nebo nepřijímání darů. Vezmete-li něco, co vám
nepatří, stanete se duševně závislí na tom, od koho jste něco dostali
nebo komu jste to vzali. Všechno však závisí na vnitřním postoji.
Vezmete-li něco od kohokoli a necítíte, že se tím zavazujete,
ani se necítíte povinni mu vnitřně projevovat vděčnost, je to tak,
jako byste od něho nevzali nic. Každou věc je nutnés právně pochopit.
Ten, kdo si váží svén ezávislosti, a proto od nikoho nic
nepřijme, probouzí v sobě mnohdy pýchu z pocitu problematické
nezávislosti. Z toho důvodu nezíská zkušenosti ze závislosti, která
dává klíč k dosažení nejvyššího poznání, je-li správně pochopena
a přemožena. Proto nepřijímejte nic tehdy, kdy byste pociťovali
závislost; budete-li nuceni něco přijímat, nebuďte pokrytečtí a neomlouvejte
svůj čin jako nutný nebo závislý na okolnostech, ale
zničte pocit vděčnosti a závislosti. Tím rozřešíte povinnost, která
přikazuje, abyste nepřijímali dary.
Nepřijímání darů je však problém jógický. Jsou asketi, kteří žijí
právě z darů, a to budí domněnku, že sami jóginovét ento příkaz
porušují. Ve skutečnosti udává jóga přesnésmě rnice pro své askety.
Z nich vyplývá, že ten, kdo přijal roucho sannjásina, má právo na
potravu, kterou je povinen splácet vysokými snahami o umravnění.
Právě tím, že žije ve vysokém vnitřním povznesení, produkuje
očistnéa osvěcující vibrace a to je nutno pokládat za činnost,
která má být honorována alespoň skrovným živobytím jako práce
zevní.
205
Práce rukou je věcným produktem stejně jako práce duše. Kdo
žije v duševním napětí, jehož účelem je vytvářet dobrén osné napětí,
kterél idi ovlivní duševně i mravně v dobrém smyslu, ten
vykonává na světě dobrou práci. Proto nepřijímá dary, ani když
žije jako žebrák závislý na milodarech milosrdných lidí. Když takový
žebrák přijme od někoho dar, sejme s dárce mravní (osudové)
poskvrny a sám se neznečistí. To nechť čtenář přijme jako
názor jógy.
Ve sféře magických účinků získáte nepřijímáním darů pocit nejvyššího
blaha a štěstí.
4. Trpělivost. Chcete-li dosáhnout mystického cíle, musíte být
trpěliví. Trpělivostí se snaha stane klidnou a stejnoměrnou a to
značí šetření energií. Nejste-li trpěliví, nikdy nebudete schopni upínat
mysl na vytčený ideál tak, aby nedocházelo k jeho vystřídání
novým ideálem. Každou chvíli vyvstane něco nového, co se zdá
člověka hluboce zajímat, ale nikdy se mu nedostává dost síly, aby
dosáhl nebo realizoval to, co ho jednou upoutalo. Proto buďte trpěliví.
Stanovíte-li si nějaký cíl, snažte se ho dosáhnout s nejvyšší
vytrvalostí a odmítejte proto všechny ostatní novéid eály, kterés e
vám náhle staví do cesty. Vždy se snažte dosáhnout cíle, který jste
si zvolili jako první, abyste poznali jeho hodnotu. Podle vztahů jednotlivého
s mnohým poznáním a dosažením jednoho ideálu poznáte
hodnotu všech ideálů a to vám umožní dosáhnout úplnésp okojenosti.
5. Cudnost. Chcete-li se stát mystiky, musíte se zdržovat pohlavního
chtíče, zvláště jste-li svobodní. Jste-li ženatí a žijete-li
pohlavně, musíte volit mírnější cestu. Tento předpis je založen na
poznatku, že zadržení pohlavní síly posiluje a vyčišťuje mozek. Tato
skutečnost se nám ozřejmí, jakmile zjistíme, že stejně jako síla životní
je pohlavní síla zhuštěnou pránou, která zvyšuje činnost orgánů,
v nichž se nejvíce soustřeďuje myšlením. Je-li mysl člověka
poutána pohlavím a jeho problémy, dráždí fluidická pohlavní síla
tyto orgány, ale když člověk svou mysl odpoutává, donutí pohlavní
sílu, aby stoupala do hlavy, pročistila mozek a tím jej podnítila
k velkému zvýšení činnosti.
Jelikož je problém pohlavního života pro žáky mystiky nejnejasnější,
zmíním se o něm šíře.
206
V nejzevnějším smyslu odvádí myšlenka na pohlavní život mysl
člověka od jeho vlastní bytosti a je příčinou vybíjení jeho životní
síly myšlenkami. Zesílený chtíč způsobuje nepravidelnost krevního
oběhu, někdy i vysoký krevní tlak. Je příčinou vzkypění vášní, pudovosti
a přeměňování jemnéž ivotní substance v hrubou. To jednak
způsobuje nevědomost, jednak – jestliže člověk za tohoto stavu
provádí koncentraci – zjevují se mu jeho vlastní představy v podobě
cizích duchovních bytostí, s nimiž se duševně spojuje a jimiž
se takén echá ovlivňovat. Zkrátka podléhá-li člověk pohlavnosti,
stává se otrokem vnějších jevů a věcí, a proto se nemůže odpoutat
od světa, což je pro toho, kdo chce dosáhnout cíle mysticképra xe,
nanejvýš nutné.
Je ovšem třeba přihlížet k různým životním okolnostem, za kterých
se žák vzdává pohlavního života. Vždy musíme sledovat účel
snahy, nikoli stát se otroky nějakého morálního předpisu. Jestliže je
člověk pod vlivem pudovosti a je při svésna ze zanechat pohlavních
styků postižen těžkým a přemáhajícím ho vnitřním napětím, pak
nemá smysl s těmito sklony zápasit, protože mu znemožňují i při
sebepoctivější snaze a úmyslu, aby se mysticky zdokonaloval. V takovém
případě je lépe, aby pouze omezoval pohlavní styky. Jinak
se však musí varovat všech myšlenek na pohlaví, aby se mohl v duševní
harmonii věnovat svému mystickému ideálu. To je důležité
vědět.
Odvracením myšlenek od pohlaví se zmírňuje síla vášní, čímž se
podaří zadržet mnoho pohlavní síly. Ta se pak transformuje v sílu,
která se projevuje osobní přitažlivostí. Později je tímto způsobem
dosaženo i vnitřní vyrovnanosti.
Svobodným lidem se zakazuje pohlavní styk vůbec. Důvod je
v tom, že svobodný člověk musí ještě víc než ženatý vycházet duševně
ze sebe, chce-li pohlavní chtíč realizovat. Tím jakoby z vlastní
vůle u sebe ničí vnitřní vyrovnanost, která musí mystickou snahu
provázet. Svobodný člověk musí zachovat naprostou zdrženlivost,
dokud nedosáhne prvního zlomu, zvaného „cíl praxeG. Avšak k jeho
útěše je možno říci, že cvičí-li koncentraci za naprostézd rženlivosti,
brzy pozná, že mu nečiní velkéob tíže kromě na počátku. Jakmile
dosáhl koncentrace, mysl se od podobných věcí sama odvrátí, takže
je pak snadnéna ně zapomenout a tím zmírnit vášně. Každý dobrý
207
vůdce však v tomto směru nejlépe poradí. Není totiž možné paušalizovat
předpis o pohlavním životě. Ale směrnice, kteréj sem uvedl,
jsou všeobecně platné.
Ve sféře magických účinků se pohlavní čistota projeví přetvářením
pohlavní síly na sílu, již jóginovén azývají „ódžasG. Ta, je-li
úplně rozvinuta, umožňuje člověku zvědět všechno, co ho zajímá.
6. Zdrženlivost. Je třeba, aby se člověk zdržel úsudku o tom,
s čím přichází do styku, nečinil závěry, nereagoval na žádný skutek
nebo jednání jiných lidí apod. Taková zdrženlivost je vždycky
dobrá, poněvadž člověk její pomocí získává možnost poznat jak
u sebe, tak i u jiných lidí pohnutky, jež byly příčinou toho kterého
jednání.
7. Mlčenlivost. Mlčenlivost je jednou z nejpřednějších ctností,
kterou je nutno upevnit a uskutečnit, neboť vede k rozvoji různých
magických schopností, jimiž může mystik projevovat mnohotvárnost
svéb ytosti.
Zdržujte se každého zbytečného mluvení. Ať slyšíte cokoli,
vždycky mlčte, poněvadž se vyhnete nepříjemnostem a pomluvám,
nebudete zatahováni do debat o osobních zájmech a jednání kohokoli.
Lidéo vás nebudou nic důležitého vědět ani vy o nich a to
přispěje k tomu, že dosáhnete určitéduše vní izolace, jíž je třeba
k udržení nadšení a klidu. O magických účincích jsem již mluvil.
8. Askeze. Askeze neboli odříkání se vztahuje na odpírání si
dojmů, vyvolaných vjemy a vnějšími událostmi nebo příčinami.
Proto zaujímá nejširší oblast, kterou je nutno zpracovat. Vidíte-li
něco nebo slyšíte či vnímáte, hned vyvstává popud reagovat na
to. Jste příjemně nebo nepříjemně dotčeni a následkem toho je
vaše přirozenost vrhána do změn. Tomu je třeba zabránit. Snažte
se udržovat stejnou náladu odříkáním si všech dojmů. Tím vaše
duševní síla zmohutní a budete ji pak moci usměrňovat kamkoli
podle svého přání.
Ve sféře magických účinků probouzí askeze duševní moc
a vnitřní smysly. Největšího vědění o okultních zákonech, jimž podléhá
svět hrubé hmoty, bylo dosaženo pomocí askeze. Nikdy byste
se nemohli oprostit od účinků vesmírných zákonů jinak než askezí.
Když na sebe ničím nenecháte působit, dosáhnete svobody a stanete
se pány nejdříve sebe a později všeho ostatního. To se dá
vysvětlit souvztažnostmi.
208
9. Pevnost (povahy). Stůjte vždycky za tím, co říkáte, co si myslíte
a po čem toužíte. Je to bytostná harmonie, která vám přinese
důvěru jiných lidí a to se vyplatí, až se mystickým úsilím zrychlí
vaše karma.
10. Prostota (jednoduchost). Setrvávejte duševně na úrovni
svých spolubližních. I kdybyste dosáhli největšího vědění, vyhýbejte
se složitému, tajemnému a filozofickému mluvení, neboť by
vám to kladlo veliká pokušení. Lidése vždycky podivují tomu,
čemu nerozumějí a co se jim zdá být logické. Na tom se zakládá
uznání duševních kvalit, čímž se zase probouzí úcta jiných lidí,
která vědoucího člověka činí nezdravě sebevědomým a to je zřejmou
předzvěstí jeho duševního pádu. Konečně z toho vzniká nebezpečí,
že takový člověk zapomene dál hledat vytčený cíl a tím se často
vzbudí domněnka, že je již duševně dokonalý.
Zanedbáním kázně prostoty vznikají ve světě novésmě ry, které
v sobě chovají rozklad společenskéa mravní výchovy. Vědomí, že
je některý člověk autoritou, často vede jinél idi k tomu, že se pro
ně každá jeho, třeba i nelogická myšlenka, stává přijatelnou teorií.
Proto může ve světě obrátit naruby to, co bylo dřív uzákoněno
jako mravní korektiv pravými mudrci a co bylo třeba kvalitnější
než nový mravní směr.
11. Pokora. Tomuto výrazu musíte nejdříve správně porozumět.
Za pokoru nepokládáme sebepodceňování ani to, když se někdo
pokládá za horšího, než jsou ostatní lidé, ani jakékoli ponižování
se ve znalostech, jejichž mravní hodnotou jsme si jisti, neboť se
již osvědčily. Pokora se projevuje jednáním, v němž člověk vědomě
neuplatňuje svou nadvládu nad ostatními lidmi a nepociťuje ji.
Oceňujte se podle svého skutečného vědění a nedovolujte si
posuzovat člověka, jeho jednání i povahu jakéhokoli dění, zvláště
nevidíte-li jinéne ž domnělé příčiny. Nemyslete si, že něco víte s naprostou
jistotou a že máte právo soudit, jestliže pro vás existují
záhady nebo když se nevyplňují vaše předpoklady. Vědění nemá
stupně. Buď víte všechno, a proto se ukáže správný a v praxi pravdivý
každý váš předpoklad, nebo nevíte nic, a proto býváte překvapováni
nepředpokládanými událostmi nebo výsledky dění.
Neciťte se povzneseni nad ostatní lidi, i když se na základě falešného
posuzování sebe i ostatních pokládáte za nejlepší ze všech
209
lidí. Tím, že jste se vtělili do lidského těla, nemáte žádné přednosti
před ostatními. Kdekdo se může cítit nad ostatní lidi povznesený,
a přece se málokdy mravně a duševně od ostatních lidí odlišuje.
A kdybyste se přece cítili lepší a rozumnější než ostatní a nebylo
to ničím podloženo, jednou se před ostatními zmýlíte a pak se jim
budete jevit jako věchet slámy zmítaný větrem. Proto se uzavřete
do sebe, uskutečňujte ctnosti předepsaném ystickou naukou, neposuzujte
svou povahu ani nehodnoťte svév ědění a tím dosáhnete
ctnosti pokory.
Ve sféře magických účinků vede pokora rychle k osvícení.
12. Dobromyslnost (odpuštění). Přemýšlejte o každém člověku,
jako by byl dobrý, i když vám ublížil. Můžete se navenek ospravedlňovat
a klást odpor, chce-li vám někdo ze zlovůle ubližovat,
ale nesmíte se tím nechat duševně rozladit. Nikdo nemá právo zlobit
se na někoho proto, že mu ublížil. Ostatně zlobíte-li se na jiné
lidi, škodíte si, neboť čeříte hladinu svého nitra, což přináší utrpení.
Ačkoli si to nesmí myslet, může cvičící člověk vědět, že ubližování
vyvěrá z toho, že neustálil a neovládl citovost, která rozvlňuje nitro
toho, kdo mu ubližuje. Jakmile toto rozvlnění ustane, velmi často
nastává sklon k neubližování, porozumění a vyjasnění.
Ve sféře magických účinků dává dobromyslnost moc nad nepřáteli
a sílu k odzbrojování těch, kdo chtějí cvičícímu člověku ubližovat.
Je-li ctnost dobromyslnosti upevněna, vyzařuje cvičící člověk
tak intenzivně sílu dobra, že to změní povahu těch, kdo mu chtějí
ublížit.
13. Dobročinnost. Konáním dobra se zbavíte pokušení a zlých
podnětů, kterév ycházejí z temného příkrovu, spočívajícího na duši.
Tento příkrov byl vytvořen zlým (sobeckým) jednáním. Konáním
dobra se zmenšují vnitřní rozpory a rodí se klid a jasno. Nikdy
si však nesmíte myslet, že jste dobrým skutkem vykonali dobro.
Vykonávejte dobro proto, že to je nutné, ale nečiňte si tím nároky
na jakoukoli odměnu ani zásluhy. Pamatujte si, že se dobročinností
zbavujete temnoty a zla, takže to prospívá jen vám a nikomu
jinému.
Ve sféře magických účinků vede dobročinnost k postřehování
andělských a rajských světů.
14. Laskavost. Nedělejte nic s odporem ani tak s nikým ne-
210
jednejte. Buďte vždy plni ochoty, poněvadž to umožňuje obcovat
s jinými lidmi v nejčistších vnitřních silách. To vždycky člověka posiluje.
Nelaskavost je příčinou prohlubující se duševní slabosti.
15. Chudoba (nežádostivost). Nehledejte cesty, jak uniknout ze
svého majetkového postavení za každou cenu. Jako mystikové musíte
mít vyšší cíle než takové, které je možno vytyčit v hmotném
světě, neboť panství mystiky zaujímá širší oblast. „Kde je poklad
váš, tam je i srdce vašeG, praví Ježíš. Já dodávám, že kde je srdce
vaše, tam jste duševně i vy. Když váš poklad bude v pozemském
světě, bude tam i vaše srdce. A toto zabřednutí do smyslového světa
vám nedovolí, abyste se přidrželi jakékoli osvobozující myšlenky.
Tím se fakticky uzamknete v žaláři, ve kterém jste již vězni.
Nezáleží na tom, je-li člověk bohatý či chudý. Lpí-li na majetku,
anebo je-li jeho předním zájmem hmotnézab ezpečení, je vždycky
vězněm země. Když však na majetku nelpí, pak i kdyby byl největší
boháč na světě, zůstane svobodným člověkem. Není třeba obávat
se hmotných škod a zhoršování situace, i když člověka životem neprovází
věčný zájem o majetek. To si každý může potvrdit z vlastní
zkušenosti. Mnohokrát se přece stalo, že si člověk myslel, že by nezískal
majetek nebo nezbytnéexis tenční potřeby, kdyby to nebo
ono neřešil. A přece se mnoho téměř už jistých možností obrátilo
v pravý opak, takže snaha řešit situaci podle svých vlastních úvah
nebo do ní zasahovat byla marná. Je to osud, který člověku dovoluje
to nebo ono uskutečnit a to nebo ono nikoli.
Nechť toto vysvětlení nikoho nevede k myšlence, že přijímání
darů je takéz působeno silou osudu a že v tom proto není nic zlého,
přijímá-li je, když to osud dopouští. V tomto případě se nejedná
o řešení osudu, nýbrž o duševní konflikty, pocházející z kradení
nebo z přijímání darů. Tyto konflikty jsou konečně rozhodujícími
následky, jichž je nutnése vyvarovat v zájmu pokojného postupu
na cestě odpoutávání se od světa.
Kromě toho ať se nikdo nenechá svést k fatalismu, totiž k lenošnél
hostejnosti, která mu radí, aby si lehl a počkal, co mu přinese
osud. Můžete se účastnit hmotnés outěže, ale nechtějte prosazovat
svézá jmy všemi prostředky. Jde o vaši nezávislost, kterou ničíte
přílišnou ohnivostí a povahou jednání. Nebudete-li řešit hmotnéz ájmy
svého života všemi prostředky nebo nebudete-li se cele účastnit
211
hmotnés outěže, pak můžete pomocí osudu rozmnožovat majetek
bez nebezpečí, že ztratíte nezávislost. Je však téměř nemožné to
dokázat. Proto se spokojte se skromnějšími poměry, nehoňte se za
bohatstvím a nakonec se alespoň vnitřně vyvarujte každés nahy
po vyniknutí ve hmotnéso utěži. Neshromažďujte nic, jestliže musíte
počítat s tím, že budete reagovat na případnéúsp ěchy radostí,
nadšením apod. Dovolují-li to poměry, žijte ode dne ke dni. Tím
dosáhnete nezávislosti.
Ve sféře magických účinků je nežádostivost a chudoba (dobrovolná)
matkou svobody. Člověka zaplaví pocit velkého štěstí a nastane
vnitřní rovnováha. Kromě toho se i majetkovép oměry časem
stanou uspokojivé.
16. Studium. Studujte mystickou nauku prakticky i teoreticky.
Bude dobře, když budete dokonale znát nazpaměť to, co
vám mystická nauka ukládá jako praktickéú silí; může se stát,
(a v mnoha případech se to stává), že byste si okamžitě nevěděli
rady, kdyby se dostavil některý nový mystický stav. Při rozpacích
člověku uniká mnoho energie a dostává se do zmatku. Budete-li
však znát zpaměti vše, co je předepsáno mystickou naukou, jíž se
v životě řídíte, pak si při dosažení nějakého mystického stavu hned
vzpomenete na nějaký předpis nebo na radu, která vám v současné
situaci pomůže.
V pravých praktických mystických knihách je řečeno všechno.
Když však jsou žáci nedbalí nebo neznají to, co je v těchto knihách
uloženo, ocitají se při každézm ěně duševního stavu ve zmatku.
Ten trvá tak dlouho, dokud čtením knih o praktickém ystice nedospějí
ke zmínce o stavu, který právě prožívají, a nenajdou pokyny,
jak si při něm mají počínat. Proto se naučte nazpaměť všechno,
co budete na cestě mystického vývoje potřebovat, a to dřív, než
začnete mysticky pracovat.
∗ ∗ ∗
Toto je šestnáct celkem nejdůležitějších přikázání, vedoucích
k morální očistě mysticky usilujících lidí. Jimi se mají řídit v obecném
životě a pokud možno je neporušovat v činném životě. Mnohým
z toužících lidí je ovšem bude zatěžko uskutečnit, ale i když se
212
setkají s odporemsvé povahy, musí se o to snažit. Vystříhají se nežádoucích
sklonů nejdříve v myšlenkách a postupně takév jednání.
Tam, kde je jakýkoli zásah do vlastní povahy možný, tam je třeba
se přidržovat morálního předpisu hned a v celém rozsahu. Nechť
si každý uvědomí, že „hříchG není zhoubným hříchem do tédo by,
dokud mu není známo, že je to hřích. Jakmile si však uvědomí, že
je nějaký sklon zlý, má ho ihned zanechat, poněvadž je již zralý
k zanechání a předpokládá se, že je člověk již duševně tak silný,
aby ho zanechat mohl. Vědomí, že člověk hřeší, způsobuje pronikavější
utrpení, než když si hříšného jednání není vědom. Jinak
ovšem není třeba, aby se zastavoval nad tvrdošíjnými sklony své
bytosti a zabýval se jen jejich odstraňováním.
„Nesmírný zájem o mravní čistotu se stává trýzní. Lidép ostižení
touto chorobou nemají kdy myslet ani na lidi, ani na Boha,G
řekl Rámakršna. Proto vykonejte to, co můžete, kdežto ostatního
se vzdávejte v myšlenkách. Myšlení v takovém případě přeložte do
duchovního centra všeho, co je živéa dobré.
Dopustili byste se velkéc hyby, kdybyste jako někteří lidé přeceňovali
morálku a viděli spásnou očistu svéb ytosti jen v ní. Každý
úkon má svůj hluboký účel, ale není samospasitelný. Máte na světě
několik povinností, a budete-li je vykonávat poctivě a upřímně se
snažit o splnění toho, co vám život a nauka předepisují, pak i když
někdy poklesnete, nebude to mít zvláštní následky pro váš duchovní
vývoj. Zkázonosnéje pouze to, kdybyste jednali proti mravním
předpisům nauky úmyslně, i když máte schopnosti a sílu dodržet
jejich mravní požadavky. Jednáte-li však podle svého nejlepšího
úmyslu, aniž se snažíte „upravit pravduG po svém a ve shodě se
sklony svéniž ší přirozenosti, je to jako byste jednali ve shodě s tím,
co vám mystika v mravním ohledu předepisuje.
Kdybyste se dopustili nějakého poklesku i přes upřímnou snahu
vyhovět požadavkům, kterév ám morální předpisy jógy předkládají,
a uvědomili si svůj poklesek, pak se na něj snažte rychle zapomenout.
Vymazání viny z mysli je vymazání viny z osudových
dispozic. To vám potvrdí tato logická úvaha: když např. ve vašem
okolí zemře někdo vám cizí, necítíte utrpení, protože jste s ním
nebyli duševně spojeni. Ale zemře-li někdo vám bližší, cítíte utrpení,
neboť tu jsou duševní vztahy. Když však zpřetrháte všechny
213
citovévztah y ke všemu a zachováte si čisté vědomí a duševní nezávislost,
potom vám bude lhostejné, zemře-li někdo vám bližší nebo
vzdálenější.
Na těchto vztazích závisí reakce na to, co přináší osud.
Stanete-li se indiferentní ke všemu (i k sobě), potom na vás nebude
mít vliv to, co nazýváme osudem, co se jeví jako síla uvádějící do
změn náladu, city, touhy, myšlenky a duševní stavy a na čem závisí
vaše společenskép ostavení i vnitřní prožitky.
K takovému stavu vede morální úsilí. Kdo se snaží žít podle
morálních předpisů, dosáhne toho, že bude moci usměrňovat duševní
sílu, získá schopnost kontrolovat mysl a ovládne city. Tento
stav vede k postřehu pravého stavu věci; tyto postřehy jsou pramenem
poučení, že duševní odvrat od světa v nejširším smyslu stačí
k rozřešení naskýtajících se nižších životních problémů. Proto je
nutné, abyste se ve svém jednání řídili předepsanými morálními
povinnostmi.
∗ ∗ ∗
Nyní je třeba si všimnout některých překážek, stavících se do
cesty poutníku k osvobození. Jsou to: zármutek, nemoc, lenost,
pochybnost, lpění na pozemských věcech, falešnév ědění a vzdání
se určitého duchovního stupně, byl-li už jednou dosažen.
1. Zármutek. Zármutek je dítětem pesimismu a pesimismus znemožňuje
světlejší myšlenky, pocházející analogicky ze světlejších
sfér, jež jsou vyšším stupněm života na stezce k osvobození.
Příčiny zármutku tkví ve lpění na pozemských věcech a v neukojení
tužeb. Když člověk zúčtuje s pozemskými touhami a sklony
a když je jeho zájmem poslední cíl bytí a jeho předchozí stupeň –
osamocení a nelpění – jsou odstraněny příčiny zármutku.
2. Nemoc. Je-li člověk nemocen, nemůže cvičit. Tok mysli v takovém
případě směřuje výhradně k nemocnému tělu, čímž je znemožněno
jakkoli se soustředit, zvláště když se při soustředění má
z vědomí vyloučit tělo. Proto je třeba se léčit.
Léčení nemoci alespoň do té míry, aby byla odstraněna bolest,
která člověka na sebe zcela upoutává, lze provádět pomocí duševních
sil. To se provádí takto:
214
Nejdříve soustřeďte mysl k nějakému zdravému orgánu nebo
místu v těle a snažte se je pocítit dostatečně silně. Tím je mysl zaujata
zvoleným objektem a neztotožňuje se tolik s orgánem postiženým
nemocí. Proto se snažte zapomenout na bolest vůbec, a když
se vám to do jistém íry podaří, zkoušejte v představě vést dech
v podobě stříbrnépá ry do plexu solaris – sluneční pleteně, která
je o něco výše než ve středu vzdálenosti mezi pupkem a žeberním
žlábkem. Odtud nechte představou a vůlí vyzařovat vdechovanou
sílu do celého těla a buďte přesvědčeni, že tato síla všechny defekty
v těle urovná.
Budete-li takto postupovat, zabráníte tomu, aby bolest přecházela
z místa na místo. Vůle zmohutní a bolesti nebudete vnímat.
Později, když již budete moci cvičit pránajámu, nebudou vás nemoci
tak vyrušovat, abyste nemohli cvičit.
3. Lenost. Lenost pramení z toho, že převládl princip tamas.
Je to překážka, již nelze snadno překonat, neboť zasahuje v životě
člověka širokou oblast.
Prvním stupněm lenosti je lhostejnost k osudu vnitřního Já,
čili k duchovní přirozenosti a k povahovým vlastnostem. Člověk
žije pro několik smyslových vjemů a nerad přemýšlí o věcech, které
jsou vzdálenější jeho chtíčům, a vůbec nerad hledá na poli svého
životního určení. Je to duševní lenost, kterou odstraňuje příroda
jen těžkými životními zkouškami. Ty samy kladou otázky o účelu
života. Jenomže člověk, hnán pudem sebezáchovy, hledá cesty jak
uniknout nebezpečí; zájmy, jež musí v takových dobách řešit, odsunují
otázku o účelu života na druhén ebo i další místo. Když se
mu zdá, že už zlo a nebezpečí pominulo, obyčejně se opět vrací do
svédří vější lhostejnosti a duševní lenosti.
Jako žáci mystiky musíte mít stále na zřeteli představu o nezbytnosti
udržovat se v duševní činnosti. A nejlepší činností je,
když svého ducha udržíte v bdělosti a v rovnováze a dokážete odstraňovat
zájmy o jednotlivév ěci hmotného světa a sledovat změny
probíhající ve vaší duševní přirozenosti. Neboť toto pátrání v duševní
oblasti samo vede k poznání, že je nutnéz rušit vystupující
netečnost. Pak se probudíte k mohutnéč innosti, která nakonec
spálí všechny strusky nevědomosti, pramenící z převládání prvku
tamas.
215
Proto se nuťte do činnosti. Nepopřávejte si onoho uvolnění,
kterév ede k bloudění mysli a tím často k duševnímu upadání do
sféry abstrakt; odtud pramení vjemy, jež se duševně slabému člověku
mohou představovat jako reálné, ale které jsou přece jen bezpodstatnéa
nelogické. Jakmile se přinutíte do neustálé činnosti, zaniknou
sklony k vyššímu hodnocení subjektivních zkušeností a zazáří
čistý rozum. Mystickéz kušenosti, jichž potom dobudete, budou
plným právem pokládány za reálné, neboť budou v harmonii
s rozumným lidským životem.
4. Pochybnost. Mystickézk ušenosti, dosažitelné praktickým
mystickým úsilím, jsou z objektivního hlediska oprávněnéj en
tehdy, je-li člověk v harmonii se svým rozumem a ovládá-li svůj cit.
Duševní nestálost, která pramení z nenasytnosti ve věcech životních
zkušeností, přímo souvisí s tím, že člověku nestačí k trvalému uspokojení
žádný prožitek, byť byl jakkoli vysoký a z hlediska rozumu
oprávněný. Člověk duševně nestálý si žádá stále novéz kušenosti
a novévj emy, aby se mohl od nich opět odvracet, nedůvěřovat jim
a podceňovat je, i když jsou skutečně prospěšné. Proto je taková
pochybnost nezdravá. Kdyby se jí člověk měl řídit, musel by dospět
k takovému stupni duševního rozvratu, že by již nemohl věřit ani
ve skutečnost věcí dokázaných nade vši pochybnost. Svět by se mu
stal předmětem k ukojení všemožných chtíčů lidsky již zavrhovaných
a nepřípustných, ohled na mravnost by byl zničen a stal by
se z něho nejhorší zločinec.
Ostatně takovép řípady existují. Jestliže hmotařskému člověku
dokážeme, že je všechno přelud, pak obyčejně odmítne zdrženlivost,
paralyzující zlo, a stane se horším než ďábel. Proto je nezbytnépře -
svědčovat lidi o vyšších pravdách velmi opatrně. Musíme zkoumat
povahu poučovaného člověka, a když vidíme, že fakta o zdánlivosti
jevů by zvrátila jeho mravní názory, musíme ho nechat při jeho dřívějších
názorech. Jestliže se na to nebudeme ohlížet, budeme svými
poučkami přispívat k tomu, aby na světě zavládl zákon džungle.
Ukazuji-li tedy takovouto perspektivu hlubokých pochybností,
nechci tím popírat relativnost reálných skutečností. Ať chceme
nebo nechceme, stává se pojem skutečnosti osobním názorem. Je
tu však určitá mez, obecnémí nění. I když dovoluje určitou variaci
pojmů a názorů, přece nás nutí k tomu, abychom podle něho
216
regulovali způsob života. Musíme uznat tu „skutečnostG, která činí
společenský život možný a snesitelný, byť byla tato skutečnost z absolutního
hlediska relativní. Je totiž jisté, že dojmy a pocity jedince
z prožívání životních zkušeností se takézd ají být skutečné, ba až
hmatatelné. A tento fakt nám musí vnutit úctu a uznání ke každému
prožitku, jemuž jiný člověk přiznává větší význam, než mu
přiznáváme my.
Musíme tedy přihlížet k tomu, abychom odstranili nezdravou
pochybnost. Můžeme pochybovat o pravdivosti tvrzení jiných lidí,
zvláště když jejich tvrzení nemůžeme zařadit mezi zkušenosti nám
známé. Ale můžeme také věřit v reálný význam prožitku, vidíme-li,
že se jeho vliv uplatňuje v mezích zákona obecně uznanés kutečnosti
– když jsme si vědomi toho, že všechno je relativní. Za reálný
můžeme pokládat každý duševní stav jiného člověka, který z něho
nedělá výjimku mezi lidmi v chování a názorech na pozemský život.
Proto i duchovní stavy, k nimž člověk dospívá mystickou prací, jsou
jen stavy skutečné. Z toho je možno soudit, že každá pochybnost
o jejich hodnotě je zdržující překážkou; pochybnost, která vystupuje,
když o nich uvažujeme ve vztahu k jednání mystiků. Proto
v sobě zničte pochybnosti! Dosáhnete-li mystickým úsilím nějakého
stavu, kterého mohou dosáhnout i jiní lidé, a nedělá-li z vás tento
stav výjimku mezi lidmi v názorech, životním stylu apod., potom
v něj můžete věřit jako ve stav reálný. Ostatně se to v krátkéd obě
potvrdí nějakou obyčejnou zkušeností.
5. Lpění na pozemských věcech. Chcete-li dospět na vrchol cesty
k dokonalosti, musíte odstranit všechny náklonnosti k pozemským
věcem. Neboť pádí-li touhy k zemi a k jejím hodnotám, sbíhají se
k ní všechny duševní síly člověka a to je příčinou, že se nemůže
duchovně povznést. Zničte každý zájem o světské věci, o nichž se
domníváte, že vás mohou oblažit. Tím duševní síly vaší bytosti
opustí hmotu a to bude příčinou, že dospějete k čistšímu a širšímu
chápání všeho.
Dokud se člověk se svými zájmy pohybuje ve sfé ře hmoty
a smyslového prožívání, je jeho chápání omezené. Jeho rozum nedovede
chápat nic jiného než to, co je zjevné jeho očím, je hmatatelné
a tvarem omezené. A z toho takový člověk vychází jako z reálné
základny života. Jakmile však tuto sféru opustí, dostane se jeho
217
rozum k prvotní příčině vzniku každév ěci, takže vidí hmotu jenom
jako výsledek jemnějších příčin. Tím pro něho ztratí půvab vše, co
náleží do pozemské sféry. Nenalezne-li půvab ve hmotném světě,
bude moci žít ve sféře jemnější a tím se mu život od kolébky až do
hrobu stane jediným čistým listem knihy života.
6. Falešné vědění. Falešným věděním se rozumí pokládat klam
za pravdu. Klam je skutečnost, která nemůže získat všeobecné
uznání a platnost. Falešnév ědění vzniká z duševní slabosti žáka
mystiky, ze slabosti, která mu znemožňuje ze správného hlediska
kritizovat tvrzení jiných lidí a samostatně zkoumat příčiny životních
tajemství. Takovému člověku někdo něco řekne a on tomu
hned věří. Nepotřebuje důkazy nebo ověřování, a přece jen věří, že
tvrzení je pravdivé.
Žák mystiky však musí být duševně silný a schopný kritiky.
Tak se vyhne důvěře v domněnky a následkem toho i zklamání
a zmatku.
Aby se bylo možno vyhnout překážce zvanéfa lešnév ědění, je
třeba zachovat neutrální nebo zamítavý postoj ke všem jevům, dostavujícím
se na mystickéces tě. Pravdivé poznatky, postřehy a zážitky
se musí potvrzovat samy. Prožitek stavu poslední skutečnosti
se u člověka ohlásí sám v běžném životě a tudíž není třeba věřit, že
tohoto stavu dosáhl a že je stavem poslední skutečnosti.
V oceňování stavů musíme být vždy opatrní. Věříme-li na základě
domněnek ve vysokou hodnotu nějakého mystického nebo
duševního stavu, v nějž nemůže věřit člověk pochybující, protože
jej sám nezažil nebo zažít nemohl, nebo takép roto, že o své reálné
hodnotě nedává naprosto bezpečnédůk azy podle požadavků vědy,
propadli jsme falešným domněnkám. Z nich může vzejít přesvědčení,
že jsme nabyli vědění. Tím je jako falešným věděním mnohdy
definitivně zaražen duchovní postup. Ke všemu dění je třeba zaujmout
vyčkávací stanovisko. Odvracejme pozornost od každého
prožitku, dokud se nám nepotvrdí jako objektivně nejvyšší a nejlepší.
Tím si necháme otevřenédv eře k získávání dalšího vědění.
7. Vzdání se určitého duchovního stupně, byl-li již jednou dosažen.
Stupně duchovního vývoje se vyznačují určitou povahou, resp.
kvalitativní jemností. Dostaví-li se, neprojeví se ihned jejich pravá
hodnota. Z počátku je lze pozorovat jen jako jistou vnitřní změnu,
218
která hned nenachází potvrzení v běžném životě a zkušenostech.
Teprve zráním, jímž člověk dospívá ke spojování svého duševního
života s dosaženým stavem, pozná jeho reálnou hodnotu.
Právě kvalitativní jemnost dosaženého duchovního stavu vnuká
člověku dojem, že jeho hodnotu nelze pokládat za výrazně reálnou;
to mnohdy vede k podceňování dosaženého duchovního stavu
a upuštění od něho. Je si však třeba uvědomit, že reálného dnoty
jsou v povaze člověka založeny na duševním postoji ke světu a životu,
na který má každý duchovní stav nejmohutnější vliv. Je třeba
překonat domněnku, že duchovní vývoj vede soutěskou magických
fenomenů, jichž lze libovolně používat podle přání a chtíčů osobnosti.
Pak bude odhalena pravá hodnota duchovních stupňů a bude
zřejmá jejich reálná povaha ze širšího než osobního hlediska.
Proto neoceňujte dosaženéduc hovní stavy podle svých zdání,
ale pracujte dál podle směrnic, kteréob jevíte dosažením těchto
stavů. Pak je posuďte podle toho, jak blahodárně působí na rozvoj
vysokémra vnosti. Když zjistíte, že působí velmi dobře, držte
se jich ve svém životě i jednání. Neposlouchejte našeptávání osobnosti,
která je podceňuje, jelikož se bojí ztráty svéna dvlády nad
vámi. Ani nevěřte jejich „nadhodnotěG, o níž se každého člověka
snaží přesvědčit jeho já, zrozenén ízkým idealismem. Tak překonáte
kritickou dobu změny, přivoděnou novým duševním stavem,
a dostanete se dále, to je k opětnéduše vní rovnováze. Jedině ona
umožní poznat správnou hodnotu dosaženého duchovního stavu.
Tím uzavírám výpočet a vysvětlení morálních povinností a překážek,
jež na mystickéces tě nelze opomíjet. Připomínám však
znovu: nepomíjejte povinnosti, jež vám Přímá Stezka v této kapitole
ukládá. Neodvažujte se chápat se dalších povinností, dokud necítíte,
že jste splnili povinnosti morální. Neboť jestliže je mystická
nauka v duchovních částech neutrální ke všem lidským a mravním
ohledům, přece nezaručuje, že budou při návratu z koncentrace odstraněny
dojmy z minulých činů. Tyto dojmy mívají za následek, že
se povaha člověka zhoršuje, je puzen ke stálému konání zla a převládají
u něho neřesti. Tyto indispozice se zmenšují jednáním, které
člověk reguluje podle zásad morálních povinností. Jestliže se tedy
nevymaní z těchto dojmů, setrvává v nebezpečí karmických trestů,
ba dokonce může být přinucen k sestupu na žebříčku existencí. To
219
proto, že se povaha člověka nesprávným mystickým úsilím zhoršuje.
Přitom nemá naději, že by se jógickým úsilím mohl vymanit
z mechanického působení karmy v příčinách a následcích.
Proto se doporučuje, aby každý žák mystiky měl na zřeteli účel
morálních povinností!
220
Kapitola XVI
KARMAJÓGA
Zanechat toho, co nám nařizuje povinnost,
není správné. Kdo takových skutků zanedbává,
činí to z pošetilosti a je to výsledkem
převládnutí principu tamas.
Bhagavadgíta, kap. VIII, verš 7.
Žádný žák mystiky, žijící občanským životem, není zproštěn občanských
povinností a tím i účasti na dění ve světě. Příčiny této situace
musíme hledat v osudových dispozicích, kterét ýž žák mystiky vytvořil
svým jednáním na světě v minulých životech a kterévla stně
způsobem života stále vytváří. Proto je nauka o karmajóze zařazena
do mystickép raxe Přímé Stezky.
Pochopí-li žák mystiky tento fakt, pochopí i řetěz příčin událostí,
kterése ho dotýkají. Může vystopovat souvislosti mezi činem,
který vykonal ve svém dřívějším životě, a výsledkem, který se dostavil
v tomto zrození. Když tyto souvislosti a vztahy pochopí,
může ke svému životnímu údělu zaujmout správný postoj. Tímto
postojem pak může řešit nejkomplikovanější problémy, jež se v jeho
životě vyskytují. A nejen to. Pochopí také, jak je marná a z jaké nevědomosti
vyplývá snaha mnohých okultistů uniknout světu, který
se jim nelíbí, ale do něhož se svým myšlením a jednáním sami zařadili.
Těmito faktory vyvolali vztahy svéb ytosti ke světu. Jejich
bytost, svou povahou psychická, strhla s sebou i jejich tělo a tím
definitivně navázali dokonalý bytostný vztah ke světu, jejž již nelze
zrušit duševní „odpoutanostíG, jak se domnívají. Naopak lze říci, že
pomyslnou duševní „odpoutanostíG nebo snahou uniknout světu,
svou karmu ještě víc komplikují. Plamen vášně, jenž měl vyhasnout
jejich duchovním úsilím, totiž sestoupil do jejich podvědomí,
kde jej již nemohou dost dobře poznávat a kontrolovat. Kromě
toho je tím jejich osobnosti ponechána možnost, aby podvědomě
udržovala vztahy s žádanými předměty. Vede to k tomu, že jejich
osobnost v okamžiku smrti s těmito předměty splyne. Když je to
předmět kvalitativně nízký a světský, strhne takového člověka do
221
svés féry. Výsledkem pak je jeho zrození v takových okolnostech,
kterém u již nedovolí uniknout z vlivů, jež ho poutají a zatemňují
jeho vědomí.
Je třeba, aby člověk vždy rozeznával vlivy, v jejichž středu je.
Existuje-li nějaký předmět, který ho jakýmkoli způsobem vábí, pak
by měl být velice opatrný v oceňování jeho dosahů ve svém životě.
Vždyť již touha po něčem, když ji člověk správně hodnotí, pro
něho znamená připoutanost k dotyčnému předmětu, neboli úplné
otroctví. A chce-li se z něho vymanit, musí pracovat podle návodu
karmajógy.
Znám ovšem okultisty, kteří „ničíG přilnutí „odpoutanostíG, tj.
tím, že nemyslí na fakta svév lastní připoutanosti. Tak se však
jen pokrývají rouškou nevědomosti (tamasu) a přilnutí zůstává nedotčeno,
jenomže si to neuvědomují. To ovšem není řešení. Je to
jen spokojenost se stavem nedokonalosti, který si snad člověk jako
pokročilá bytost až dosud neustále uvědomoval. Proto je tento způsob
„řešeníG vlastně návratem k nižšímu stavu duševní a duchovní
vyspělosti.
Dovede-li člověk na sobě vynutit spokojenost v odříkání a nepropadne-
li přitom tuposti, pak je možno tvrdit, že problém připoutanosti
vyřešil. To se však stává pouze výjimečně. Jestliže
pod rouškou vyrovnanosti neotupěl, stejně v jeho bytosti zůstávají
přání a hnutí, třebaže jen v jemném stavu. Jednou se proderou
do denního vědomí a člověk se pak snadno může projevit ve své
dřívější pudovosti.
Duševní odpoutaností, jíž se většinou rozumí určitý stupeň rezervovanosti
k vnějšímu světu, nelze uhasit plamen vášně ani touhu
po něčem ani zrušit duševní závislost na světě. Takovép očínání je
jen jakési sebeobluzování ve sféře citů a myšlenek, z něhož vzniká
dojem odpoutanosti. Pod jeho rouškou však může bujet velmi
prudkél nutí ke světu. Takováto „odpoutanostG je tedy řešení založenéj
en na slabosti, která se chce zakrývat falešným předstíráním
duševní svobody. Kdo ji pochopil takto, neodváží se pohlédnout
do tváře skutečnosti, v níž lze nalézt sebe sama v pravém a nikoli
v domnělé m stavu.
Situaci je třeba posuzovat podle pravdy. Existence těla je udržována
vášněmi v oblasti lnutí a chtění. Kdyby jimi člověk nebyl
222
ovládán, postrádal by takép outa ke světu. To by mělo zcela přirozený
následek – tělo by z této vnímané a pro nás platné skutečnosti
zmizelo. Ježto však člověk podléhá mnoha vášním a tužbám a udržuje
vztahy ke světu, jeví se druhým lidem jako bytost tělesná. Ta je
vázána zákony hmoty bez ohledu na svůj myšlenkový odstup, nezájem
a myšlenkovou negaci světa. A tento zřejmý a logicky přípustný
fakt by každému mystikovi mohl být dostatečným poučením, aby
se vzdal domněnky, že duševní odstup od světa stačí k tomu, aby
se stal dokonalou bytostí.
Dokonalost nemůže být ani poloviční, ani čtvrteční, ani jakkoli
částečná. Je-li některá bytost dokonalá, pak musí být dokonale
lhostejná k projevenému světu z hlubokých vnitřních předpokladů,
ale nesmí být myšlenkově líná. Proto se její dokonalost uplatňuje
ve sféře hmotné i duševní.
Dokonalost ve hmotnésfé ře je možno si ověřit, neboť se projevuje
úplnou netečností ke světu. Dokonalost ve sféře duševní není
tak zřejmá, neboť o ní vždy nemůžeme získat objektivní důkazy.
Proto není dobře v ni věřit. Může ji předstírat i člověk, jehož zájmy
i cíle jsou nemystické, jen když se může opírat o teoretické vzdělání
v duchovních naukách.
Řekl jsem, že nelze uhasit plameny vášně duševní odpoutaností,
jíž se ve většině případů rozumí určitá rezervovanost k vnějšímu
světu. Inteligentní, mravně neusměrněný člověk i rozený mystik to
jistě pochopí. Mravně neusměrněný člověk si totiž počíná tak, že
jeho vášně a touhy vystupují tak zřetelně, že je může snadno zjišťovat,
když mu na ně poukážeme. Naproti tomu se nadšenec mystiky
mnohdy na všechno dívá brýlemi nadšení. Proto vidí věci v jiné
než pravép odobě. Ale člověk bez předsudků, tj. rozený mystik,
tyto brýle nemá, proto lépe vidí a také lépe chápe. Proto je nejlepší,
aby se každý jedinec duševně přiblížil těmto dvěma druhům
lidí. To znamená, že musí krotit svén adšení, i když se mu zdá
dobréa užitečné. Není-li však těchto předpokladů, musí se tento
problém vysvětlit. Proto je nutné, abychom sestoupili do světské
skutečnosti.
Jako individua jsme zrozeni ve světě ohně činů a forem. Naše
tělo je jeho darem (nebo chcete-li to vyjádřit jinak, pak jsme
si je vytvořili v této sféře sami vlastními zásluhami nebo činy,
223
vykonanými v dřívějších vtěleních). Proto jsme s ním museli také
přijmout podrobenost světským zákonům.
Zákony hmotné sféry, čili zákony světské, působí na tělo velmi
zřetelně. Nejdůležitějšímu z nich, totiž zákonu o doplňování energie,
podléhá každé tělo. Musíme přijímat potravu, abychom nabyli
novéen ergie, která se částečně transformuje v duševní síly a již
vyzáříme duševní činností i prostým vyzařováním. A málokdy se
narodí člověk, který by dokonale znal všechno vyzařování svého
těla a tím získal předpoklad pro jeho usměrňování nebo k jeho přetváření.
Vyhnul by se tak obyčejnému způsobu vyzařování energie
a duchovních modifikací vyživovacích látek.
Zákon o doplňování energie fyzickéb ytosti způsobil, že vzniklo
společenskézř ízení, v němž jsme jako individua nuceni žít. A odtud
zároveň pramení onen tlak okolností, který každého nutí, aby
se činně podílel na světském dění a hmotné soutěži. Obojí je tak
komplikované, že společenské poměry pomocí různých machinací
připravují – ovšem jen některým lidem – bezpracný a pohodlný život
nižší lidskéosob nosti, kterou člověk uctívá.
Vazby, jež rozum světu tak dobře vnutil, nutí téměř každého
člověka k více méně společenskému životu, neboť se mu zdá, že jen
takto může získat to, co tělo potřebuje. Na tomto světě na jedné
straně oheň činů všechno tvoří a na druhést raně stejnou měrou
stvořenéni čí tím, že je uvádí do úplné vnitřní rovnováhy. Proto je
velká chyba, jestliže se někdo domnívá, že kvůli svému duchovnímu
vývoji musí ze světa uniknout především nezájmem, odpoutáním
myšlenek nebo soustředěním na prázdnotu.
Celélid stvo je v podstatě jedinou bytostí. Část této veliké bytosti,
tj. každý jedinec, musí s tímto celkem spolupracovat, aby
mohlo vše být udržováno v pohodě a klidu. Nevědomý, to jest obvyklým
způsobem žijící člověk, tvoří v celku ještě větší chaos, proto
je povinností vědoucích lidí, čili mystiků a jóginů, tento chaos rušit
uvědomělou činností. Na základě vztahů totiž nikdo nemůže dosáhnout
vyhasnutí dotud, dokud jediný živel svou svobodnou vůlí
může rušit klid Univerza. Mimoto jen spoluprací se všemi lidmi má
člověk právo získávat existenční možnosti nejen ve smyslu hmotném,
ale i duchovním. Snahu vymanit se ze společenského řádu,
aniž byly dříve splněny povinnosti k celku, můžeme chápat jako
224
snahu po lehčím životě a z hlediska lidských i univerzálních zákonů
ji můžeme pokládat za snahu zločinnou.
Z toho, co jsem právě řekl, vyplývá, že stavu dokonalosti má
člověk dosáhnout teprve s celým lidstvem. Tím je řečeno, že ti jedinci,
kteří předbíhají všeobecný vývoj, očekávají tento okamžik na
prahu nirvány. Ale o tom mají někteří lidéji néná zory. Domnívají
se totiž, že již existovali lidé, kteří vstoupili do Absolutna. O tom
však je možno pochybovat, poněvadž podstata Absolutna je v této
době (tedy i ve starověku) ve stavu tvoření. Kdyby některá bytost
do Absolutna za těchto okolností vstoupila, byla by jím znovu vyvržena
do stvoření jako nevědomý a nezkušený tvor. A poněvadž to
adepti vědí, udržují se na prahu nirvány. Zde se totiž jejich přirozenosti
nedotýkají krize vyvolávanér eakcemi kosmických sil a ještě
k tomu si mohou podržet vědomí, kterés e rozplývá, jakmile člověk
vstoupí do Absolutna.
Jestliže tu vůbec existuje nějaká výjimka, může tu být brán
v úvahu pouze Buddha, jenž snad opravdu jako jediný pevnou
kázní potlačil činnost tvůrčích sil vlastní bytosti, jež člověk toužící
po klidu nirvány musí svým vědomím nejprve správně pojmout
a potom je v sobě potlačit jakožto životní žízeň. Ale z tohoto
hlediska se před člověkem teprve rozvíjí pravý problém nirvány.
Ten, kdo ji chce uskutečnit, musí být především schopen spoutat
všechny vesmírné síly ve svém bytostném stavu, totiž ty síly, které
svým vědomím správně pojal a obsáhl a jež se mu jeví jako mechanický
činitel jeho bytostnéso ustavy. Za takových okolností –
nechci tuto myšlenku zcela rozvinout – se takový člověk musí stát
vtělením celých generací, neboť jen tak obdrží klíče ke zřídlu životní
žízně, tryskající v jeho bytosti. Z tohoto hlediska se právě i Buddha
jeví jako vtělení celých generací nebo i jako jejich vykrystalizovaný
a vtělený prvek, jenž se tu objevil v podobě bytosti, která nejvyšší
ideje těchto generací konečně realizovala a jen tak mohla dosáhnout
vnitřního pokoje.
Ale tato závratná cesta stavu buddhy je průměrnému člověku
naprosto nepochopitelná. Většina jedinců, hledajících na cestě duchovního
vývoje, hledá na této cestě jen své potěšení, své smyslové
blaho, svéo sobní výhody; proto může jen subjektivně někdy některý
z nich dojít takového vnitřního klidu, jenž se rovná nirváně.
225
Ale pokud musíme nějaký stav pokládat za subjektivní, potud můžeme
předpokládat, že v nejhlubším nitru člověka dříme touha po
životě. Dokonaléuk lidnění, podobné nirváně, je za těchto okolností
jen dočasný stav, jenž splývaje se stavem nirvány kosmické, bývá
náhle jako z ohnivého epicentra vytržen do kolotavého bytí s osobitým
charakterem.
Obecný člověk musí totiž vědět, že dokud nedospěje k tomu,
aby mohl chápat sebe jako samo Univerzum, musí stále putovat
životy díky životnímu lpění, jež se projevuje individualizací. Myslet
za těchto okolností na věčný pokoj je důkazem nepochopení pravé
povahy života a bytí.
Přes tuto úvahu nechci být mravokárcem ve vztahu k lidským
povinnostem. Na světě je dost neužitečných zaměstnání, jež vynalezl
lidský rozum se svou vypočítavostí a kterým dal pečeť užitečných
povinností. Přesto jsem se o nich musel zmínit, aby byl každý
žák PříméSt ezky poučen, jak se na ně dívá duchovní oko a jak jsou
posuzovány vesmírnými (duchovními) zákony.
Tím jsem myslím dostatečně vysvětlil stanovisko nauky Přímé
Stezky, proč v sobě zahrnuje takék armajógu. Normální a lidský
rozum vám to poví také; člověk se však nerad dává poučit zkušenostmi
a zdravým rozumem a hledá „lehčí cestuG, která by se vyhýbala
úskalím, stojícím na cestě ke konečnému cíli. Proto se mnozí
lidéc hápou více méně idealistických a iluzorních nauk, které slibují
dosažení dokonalosti při pohodlnép raxi bez morálních požadavků
(což asi odpovídá přáním většiny lidí) a po čase jsou zklamáni pravým
stavem věcí.
Jako žáci PříméS tezky, která si skutečnost ani nezkresluje, ani
neidealizuje, musíte přijmout fakt, že existují souvztažnosti, které
člověka nutí k účasti na světském dění. Proto žák musí současně
přijmout i nauku karmajógy, která mu přinese osvícení v činnosti.
Pak ho konečně dovede k umrtvení činnosti na úrovni nižší osobnosti.
Činnost, která má být poznána a regulována praxí karmajógy,
se dělí na vědomou a nevědomou. Je velképro cento úkonů, o nichž
člověk ví, že se jich dopouští, ale je větší procento úkonů, o nichž
vlastně ani neví, protože se o ně nestará. Za bdění nebo ve spánku,
při práci nebo při odpočinku, vždycky bývá člověk v činnosti.
226
Jenomže ho zajímá jen ta činnost, která má pozorovatelnédůsledky,
kdežto činnost navenek méně zřetelnou pomíjí přesto, že
právě tato činnost nejvíce rozhoduje o utváření jeho osudu.
Do sféry neuvědoměléč innosti spadá v prvéřa dě bytostnév yzařování,
kteréje jeho aurou. Na výkyvy její barvy a tím ovšem
kvality působí citový, myšlenkový, dojmový a jiný bezprostřední
duševní stav. Úkolem karmajógy je naučit člověka upravovat toto
vyzařování a převádět je na pole nejčistší vědoméb ytostné působnosti.
Tím mu dopomáhá, aby získal schopnost změnit karmické
dispozice a tím i možnost zlepšit svůj osud.
V praxi karmajógy tedy nejde výhradně o čin, nýbrž i o duševní
stav při jeho vykonávání, neboť to rozhoduje o výsledcích, jež tento
čin přinese. Duševní postoj může úplně změnit výsledek činu.
Na vysvětlení je třeba říci, že např. zlý čin, kterého se člověk
dopouští s nejsvětějšími úmysly, přinese ovoce dobré, neboť byl
duševním postojem změněn v čin dobrý. Naproti tomu dobrý čin
(dar, pomoc, záchrana někoho, blahosklonnost aj.) vykonaný se
sobeckou pohnutkou a s myšlenkou na odměnu nebo uznání, přinese
zléo voce, neboť se stal zlým činem následkem duševního postoje.
Vždycky musíme přihlížet k relativní povaze činů. Jeden a týž
čin, vykonaný na různých místech, v různých dobách a za různých
okolností, může být buď dobrý, nebo zlý, pohlížíme-li na to
jen z hlediska společenského života. A tak i výsledky, pocházející
z činů, mohou být opačné, než se člověk odvažuje očekávat.
Musíme pochopit, že se lidskéh odnocení povahy činů mění podle
názorů, kterév určité době převládají, a že tudíž zákon Univerza
nemusí pokládat za dobréto, co za dobré pokládají lidé. Názory
o povaze činů se mění. Nemění se však pojem dobra a zla v tom
smyslu, pokládá-li člověk za dobréto, co prospívá všem, a za zlé to,
co prospívá jen tomu, kdo čin koná, poněvadž tento pojem vznikl
z toho, že nebyly pochopeny univerzální zákony, podle nichž jsou
činy odměňovány.
V praxi je však téměř každý čin do jisté míry ovlivněn sobectvím.
Málokdo totiž dovede být činný pro nic za nic. Vždyť i ti, kdo
se věnují praxi karmajógy, to dělají z osobních důvodů a hledají
tak svév ysvobození. A to nepokládá za zléan i karmajóga. Jí jde
hlavně o to, aby byla činnost řízená a vědomá, neboť v obvyklém
227
postoji k životu se činnosti chápe had sobectví, aniž o tom člověk
mnohdy ví nebo si to přeje.
Vědomou činností se rozumí ta činnost, kterése člověk dopouští
po úvaze a z vlastního rozhodování. To se však neděje vždycky. Ve
většině případů vyvěrá popud k činnosti z reflexních pohnutek nebo
z citových hnutí, jež nemají k rozumnému uvažování žádný vztah.
Přesto, že je takovýto postoj charakteristický pro nižší tvory a zvířata,
přece jen se s ním velice často shledáváme i u člověka, který
by jako rozumný tvor měl nacházet popudy k činnosti v ujasněném
a rozumném vlastním rozhodnutí.
Tento postoj k činnosti nese vinu na duševním stavu člověka.
Výchova ve společnosti jej učí, že je důležitá vlastní osobnost.
Proto je přesvědčen, že jedině taková práce, která uspokojuje jeho
osobnost (tou se rozumí pojmová skutečnost vnímatelného Já),
je hodna toho, aby ji dělal. To ho vede k tomu, aby si nevšímal
jemnějších složek, v nichž jsou utajeny příčiny souvztažnosti mezi
jedincem a celkem. To tedy je cesta, jíž člověk dospívá k méně příznivému
výsledku – k duševní omezenosti.
Tím je takéo bjasněna příčina ztráty tzv. pudu, který již předem
varuje tvory před nějakou událostí a který lze pozorovat jako
jednu z duševních funkcí nebo schopností zvířat. Zvířata, která nemají
klíče k ovládání duševních složek a tudíž je nemohou zapřahat
do vozu kupčení a mamonu, se tolik nestarají o vnější věci, takže
žijí vnitřním životem. Jsou spíš schopna si uvědomovat vnitřní pohnutí,
která mohou být signálem budoucího děje.
Proti nim člověk, „pán přírodyG, který domněle sama sebe duševně
ovládl i s projevy nižšího já, zapřáhl všechny svéduše vní
schopnosti do vozu pozemských snah, starostí a zájmů. Promítá je
do hmotného světa, který na něho působí zatemňující mocí, takže
již nemůže zachytit vnitřní rozvlnění, která jsou signálem budoucích
událostí. Vnitřní rozvlnění u něho sice vystupují, ale tok jeho
pozornosti směřuje do vnějšího světa, a proto je ani nepostřehne.
Výjimku tvoří tzv. citlivci.
Lidéj akožto tvorové náležející vyššímu řádu stvoření mají projevovat
svou duševní nadřazenost nad nerozumnými tvory ovládáním
pudů a citů svév lastní bytosti. Přesto však tyto síly jejich
bytosti nad nimi mají velikou moc a lidére spektují jen inspirace
228
pocházející z těchto psychických složek. Někoho štípne moucha
a hned, bez uvažování, po ní udeří. Stejně tak urážka, vmetená
do tváře, člověka vydráždí a přiměje k odporu jako na povel. Takových
případů je nesčetnémno žství.
Co znamená takovýto způsob jednání? Vysoký stupeň bezvládí
nad projevy vlastní bytosti. Toto bezvládí, roste-li za určitých podmínek
volně, vede k takovému stupni posedlosti, že to člověku nakonec
znemožní jakoukoli kontrolu nad vlastními činy. To se potvrzuje
u určitého druhu zločinců. Jsou to zdánlivě normální lidé,
kteří reagují na vnitřní popudy, a proto se dopustí zločinu, jehož
dosah si uvědomí teprve tehdy, když ho vykonají. Působí u nich
neodolatelný pud, často silnější než pud sebezáchovy – pohlížíme-li
na to očima lidí. Donutí je, aby tohoto pudu uposlechli, i když jsou
si vědomi možného trestu.
Ve smyslu duchovního nazírání není ovšem zločin provedený za
takovýchto okolností zločinem, zejména když jej hodnotíme z hlediska
duchovního vývoje celélid ské společnosti. Společenská výchova,
která měla každému člověku dát klíč k sebeovládání, si jeho
citového, pudového a jiného duševního vyjadřování nevšímá, ba naopak
podporuje jeho neuspořádaný růst. Rozvíjí spíš duševní přednosti
potřebnék existenční soutěži a dovoluje, aby v lidech mohlo
bujet jedovatéb ýlí marnivosti, osobní pýchy a jiných pochybných
vlastností, jež jsou v zárodku pokládány za jistép řednosti. A odtud
ona citlivost k sobě, která každému člověku diktuje nejsobečtější
jednání, kteréne mívá daleko ke zločinnosti.
Pravá chyba výchovy je tedy zde a nikde jinde. Strach před Bohem,
který se v člověku snaží vzbudit exoterní náboženství, může
takét lumit činnost zla, ale jen potud, pokud je možné ovládat je
bez systému. Jestliže však nastane duševní přepětí a člověk neví
jak tuto sílu transformovat, prorazí si zlo cestu na venek a donutí
ho odsoudit víru v Boha jako zeslabujícího činitele, který jej omezuje
i na svobodě. Proto se můžeme opírat o axiom: lidstvo nelze
vést k vrcholu dokonalosti se zavázanýma očima. Musíme duchovní
vývoj postavit na vědeckou základnu, seznámit lid se všemi tajemstvími
psychickéč innosti a pak se nebudeme muset obávat toho,
že bude vystupovat zlo, kteréje nutné omezovat strachem, tresty,
násilím a utrpením jako prostředky úřední a policejní moci státu.
229
Chceme-li být karmajóginy, nesmíme podléhat pudům, jejichž
původ neznáme. Musíme v první řadě každý čin dostat pod kontrolu
rozumu a vědomí a tam, kde nás strhává cit, musíme s vykonáním
činu posečkat, dokud zase nezískáme odstup a rovnováhu
v situaci, která nás k činu nutká. Ale už tady se nám staví do
cesty nebezpečí zmatku, neboť každý čin, kontrolovaný vědomím,
se nakonec zdá být nedobrý. Pochází to z neutrálního pozorování,
jež při zlém činu člověku napovídá: „Nač vykonávat tento skutek,
když jeho výsledkem nebude osobní prospěch a blaho?G A když
je otázka sama sebou zodpovězena, člověk od vykonání zlého činu
upouští.
Ale poznávajícímu člověku se nechce vykonat ani dobrý čin,
poněvadž vidí, že i dobrý čin přispívá ke zkomplikování již dosti
nejasných poměrů v činnosti. A tak člověk, který uposlechl pravdu,
projevenou v určitési tuaci duševním odstupem, by rád upustil od
každéč innosti. To však karmajóga nedoporučuje. Říká, že i když
poznáme neužitečnost nebo zbytečnost, ba i zhoubnost činů, stejně
je máme konat, poněvadž osvobození lze dosáhnout jen činností.
Chce na nás, abychom vnitřní hnutí ovládali za všech okolností
a nedopouštěli se činů na základě vnitřních podnětů. Žádá však,
abychom i přesto byli činní, neboť jen činností lze udržet v rovnováze
souhrn všech sil, jež představují tělesného člověka.
Jste-li však ve vleku osobnosti, pak tímto způsobem pracovat
nedokážete. Ale potom si musíte uvědomit, že „hledáte-li svou
osobní spásu, dostanete se do pekla. Spásu svých bližních musíte
hledat . . . A i kdybyste se měli dostat do pekla, pracujíce pro dobro
jiných lidí, je to lepší, než dosíci nebe usilováním o svou osobní
spásu . . . G, jak řekl svámí Vivekánanda.
Tento odkaz karmajógy je nutném ít vždy na paměti. Musíme
se zdržovat činnosti tam, kde nás k ní strhuje naše neovládaná
psychická přirozenost, ale musíme být činní tam, kde nám objektivní
poznání ukazuje neužitečnost činnosti v osobním smyslu. Tím
ovládneme osobnost a již nepodlehneme nebezpečí, že budeme pracovat
z pohnutek, pramenících z nadvlády sil, jež nás posedají.
Na povahu činů se karmajóga dívá svým zvláštním způsobem.
Pojem dobra a zla je podle ní relativní a mění se prostředím, dobou
a místem. Proto není překvapující, když se náhled karmajógy
230
na činy neshoduje s názorem lidí, kteří podléhají nižším osobním
zřetelům. Posuzujme povahu činů z hlediska vztahů mezi člověkem
a Univerzem, což je nejpřesnější měřítko ve sféře příčin a následků.
Člověk posuzuje povahu svých činů z omezeného hlediska.
Často se domnívá, že je ten který jeho čin prospěšný, a proto dobrý,
ale přečasto zapomíná, že jeho vykonáním mohli být poškozeni jiní
lidé. Škodlivost zdánlivě dobrých činů poznáme, když budeme bedlivě
pozorovat, za jakých okolností byly činy vykonány. Pro ten
případ však nesmíme podlehnout povrchnímu dojmu, který je činem
vyvolán. Kdekterý boháč může konat dobro a ze zúženého
lidského hlediska může prokazovat dobrodiní. Jeho dobrota je však
přece jen problematická, neboť nesmíme zapomenout, že bohatství
samo o sobě je v jistém smyslu zbudováno na okrádání celku. Na
světě je určiték vantum hodnot, které umožňuje, aby mohl každý
člověk žít tak, že by mu jiní lidén emuseli prokazovat dobro. Situace
je zlá jen tehdy, kupí-li se hodnoty v rukou jedinců nebo když
stát klade na občany břemeno výroby nespotřebního zboží, jehož
pomocí státníci sledují zlotřilécíle.
Z tohoto hlediska je boháčovo dobrodiní jakousi splátkou na
dluh, který udělal hromaděním majetku ve svých rukou. A to že
má potom být nějakéd obrodiní? Karmajóga říká, že nikoli! Je to
dar z přebytku, a proto nemá před zákony Univerza žádnou cenu.
Majetkovéd iference, k nimž dochází pod vlivem nečistých politických
zřetelů státníků, jsou naproti tomu projevem karmy lidu,
který je světskými a sobeckými zřeteli zaslepen do tém íry, že nedovede
rozeznávat a volí si do svého čela lidi s mravními defekty.
Člověk koná dobrodiní jen tehdy, je-li chudý, potlačuje touhu po
pohodlí, dobrést ravě, bohatství a moci a necítí se přitom nespokojen,
ba je spíš veselý a s lehkým srdcem obětuje jiným lidem blaho
z lidského hlediska každému žádoucí. Nezáleží na tom, odříká-li se
dobrovolně nebo nedobrovolně. V každém případě je odříkáním,
jestliže někdo nechce moc ani bohatství, a proto jeho ovoce jednou
oblaží trpitele. Je-li však odříkání dobrovolnéne bo dokonce
metodické, je o mnoho cennější a trpícímu člověku přináší nejvyšší
poznání.
Z předcházejícího vyplývá, že není tak snadnék onat dobro
231
z hlediska karmajógy. Je to činnost, jež vyžaduje oběti a odříkání,
na něž mnozí „dobrodinciG nebrali zřetel. Z toho je vidět, jak málo
dobrodiní se na světě koná. Každý člověk se v první řadě stará o své
blaho a teprve tehdy, když je již do jistémí ry uspokojen, vykoná
někdy něco, co se v obecném smyslu nazývá dobrodiním.
Chcete-li konat dobro, musíte začít s odříkáním. Vzdejte se
všeho bohatství, to jest skutečného, i toho, které vlastníte v představách
a touhách, a dělte se ještě o poslední sousto s druhými
lidmi. Pak se teprve můžete domnívat, že jste vykonali dobrodiní.
Ale ani to si nesmíte myslet příliš důrazně, neboť byste se mohli dočkat
odměny v pocitu, že jste vykonali dobro. A takováto odměna
by vás jistě neuspokojila.
Varujme se též toho dělat ctnost z bídy, kterou nám vnutil osud.
Jsme-li chudí, musíme se vnutit do spokojenosti s tímto stavem, ale
můžeme žít tak, že si vědomě zobrazíme vlastní štěstí; za těchto
okolností se dočkáme výsledku, který se dostaví v podobě zlepšení
našeho osudu.
Průměrný člověk nemůže působení karmy dost snadno pochopit.
Nedovtípí se snadno, že za dobrý čin, který provází myšlenkou,
že koná něco záslužného, dostane za odměnu jen ten pocit zásluhy.
A protože to nepochopil, nezdržuje se myšlenek, kteréjso u mravně
závadné, a proto vesmírnými zákony zakázané. Pak je ovšem dobro,
kterépro kazuje, problematické jak vzhledem k jeho budoucímu
osudu, tak i k osudu jeho bližních.
Při konání dobra tedy člověk musí vycházet nejen z odříkání,
nýbrž musí ještě potlačovat myšlenku, že koná něco záslužného.
Pak teprve může spoléhat na dobrý výsledek. Mohlo by se říci, že
téměř všechno záleží na duševním postoji při konání. Král Džánaka
byl velký boháč, žil takév přepychu, ale byl dokonalý, poněvadž
si nebyl vědom toho, že je boháč. Naproti tomu mnoho chudých
lidí lpí na tom minimu, kteréji m osud dal. Proto nemohou dosáhnout
osvícení, jež náleží lidem chudobným jako duchovní poklad
za ctnostný život.
Co jsem nyní uvedl, může být každému člověku vodítkem, jak
se má na dobro dívat. Musí si uvědomit, že je lidskémě řítko méně
než nedokonalép ro posuzování povahy činů, neboť vyvěrá z kompromisu
se svědomím. Kdo z lidí by chtěl být tak přísný, aby své
232
činy posuzoval podle učení karmajógy? Vyplynulo by z něho, že konáme
jen zlo, a to se nám přece jen nechce přiznat. Sobectví, které
je patrné téměř v každém činu, omlouváme, zdobíme a oslavujeme
a případně je pokřtíme jménem povinnost. Potom vystoupí myšlenka,
že je-li nějakéje dnání povinnost, musí být správné, i když
je sobecké. Tím je závěr hotov a člověk se začne domnívat, že další
přemýšlení o tom je již zbytečnost a mysticismus, který vede k porušení
duševní rovnováhy.
Žáci praxe PříméSt ezky však u těchto ustálených pojmů o povinnosti
nesmějí zůstat. Musí zkoumat svéč iny hlouběji a když
najdou ve vykonávaném činu nějaký sobecký důvod, musí se ihned
opravit nebo se činu vůbec nedopustit. Tím se vymaní z hranic
zla a začnou pracovat v dobru. Výsledky se projeví ve správném
pochopení situace, čímž dosáhnou prvého stupně cvičení v karmajóze.
Pracuje-li žák PříméSt ezky z osobních popudů, je nutné, aby
konal jen dobro. Zkoumáme-li totiž dobro a zlo v jejich vlivu na
svět, dospějeme k poznatku, že dobréč iny působí harmonicky. Takovéto
počínání působí zpětně na člověka jako duševní klid, z něhož
se rodí poznání. Naproti tomu zlo způsobuje v psychickéo blasti
rozčeření a odpor. To mívá za následek omezení dosahů myšlení
nebo jinými slovy rostoucí duševní omezenost.
Je ostatně logické, pravím-li, že dobro ve zpětném působení rozšiřuje
poznání. Vůle člověka dávat a nic pro sebe nepodržet totiž
odstraňuje obavy jiných lidí, a proto se před ním duševně neuzavírají.
To znamená, že ho přestanou podvědomě „hlídatG. Naopak
mu důvěřují a to je psychologický moment, který mu poskytuje
i více svobody a rozletu mysli a rozšíří tak rozsah jeho postřehů.
Ale zlo, jímž se rozumí činnost, kterou člověk doprovází sobeckými
myšlenkami, vyvolává u jiných lidí podvědoméo bavy, které je inspirují
k psychickéo braně. Obavy se nakonec zahrocují v akce,
jejichž výsledkem má být, aby se zlému člověku znemožnil jakýkoli
psychický výpad z těla.
K tomu je nutno připomenout, že se tyto děje odehrávají ve
vnitřním světě. V nejzevnějším projevu je možno pozorovat jen
osobní vliv, který je u dobrých a zlých lidí rozdílný. Setká-li se
např. člověk s člověkem, vyvolává jeden u druhého dojmy, které
233
pramení právě z jejich povahového založení. Tyto dojmy jsou často
tak silné, že na jedné straně mohou jednoho člověka před druhým
varovat, kdežto na druhést raně mohou jednomu z nich přímo vnukat
jistotu, že se jeho protějšek může stát kořistí jeho vlastní chtivé
vůle. A tento fakt o duchovním působení jednoho člověka na druhého
nebrání tomu, abychom mohli uznat, že stísňující vlivy, které
člověka nutí k tomu, aby se uzavřel do sebe, na něho mohou působit
i tehdy, když s jinými lidmi není v osobním přímém styku.
Rozdílnost povah to dokazuje ještě lépe. Najdeme povahy bázlivé
a uzavřenéa naproti tomu povahy otevřenéa důvěřivé. Oba druhy
povah jsou výsledkem konání, v prvním případě zlého a ve druhém
dobrého.
Nauka karmajógy se však nevyčerpává nabádáním k tomu, aby
lidék onali dobro. Konání dobra je pro ni jen pomůckou ke zlepšení
karmických dispozic, nikoli však pro řešení životních problémů.
Proto vynalézá takový způsob konání, jímž k jejich řešení lze dospět.
Tímto konáním je jednání, které není zabarveno ani dobrem
ani zlem.
Čin sám o sobě nelze odbarvit. Ať vykonáme cokoli, vždycky má
náš výkon určitý charakter. Ten je však možno zastínit tzv. popřením,
čili správným duševním neúčastenstvím, případně je i možné
zbavit čin možnosti vyvolávat zpětně působící karmu. To závisí na
duševním postoji člověka při činu. V následujícím odstavci to bude
ujasněno.
V normálním duševním postoji při konání lze pozorovat, že se
člověk na svůj čin duševně poutá. To je patrnéz toho, že si je vědom,
že čin vykonává. Tak vzniká jak reakce činu, tak i předpoklad,
že člověk tuto reakci bude vnímat. Tato reakce ukazuje povahu činů
a odtud i předzvěst výsledků.
Předzvěst, že se dostaví následky činů určitép ovahy, může zrevolucionizovat
duševní síly člověka. Pak začnou vytvářet podmínky
k tomu, aby mohl dolehnout tajně předpokládaný a očekávaný výsledek.
Když podmínky uzrají, vybije se napětí ve formě nějaké
události, shodující se s povahou prvního dojmu, který vystoupil
při nebo po činu.
Jestliže tento princip známe, nebude obtížnéna jít cestu ke zrušení
příčin, vyplývajících z činů. Vidíme totiž, že je tu vědomí o činu
234
a dojem, který vyvolává jeho povaha. Tento dojem se jasně stane
příčinou, že člověk vnímá reakce. Právě reakce jsou jako prvép říčinou
dostavujících se výsledků. A to samo nás poučuje, že je třeba
oddělit činy od uvědomování si činů i od dojmů, chceme-li se v budoucnosti
vyhnout následkům svéč innosti.
Karmickédi spozice nejsou opravdu nic jiného než příčiny, které
pocházejí z minulých činů a jsou v latentním stavu chráněny duševním
stavem, který byl vyvolán vědomím o jejich vykonávání
a uvědomováním si dojmů z nich. Přestanete-li si samovolně uvědomovat
konání a jeho povahu, což probouzí a uvádí do činnosti
činy a dojmy, můžete být ujištěni, že se výsledky konání nedostaví.
A čím více se vám bude dařit neuvědomovat si nic z konání,
tím více můžete být ujištěni, že budou odstraněny jeho následky.
A potlačíte-li úplně vědomí, že vykonáváte ten který čin, podaří
se vám jej vymazat ihned při jeho vykonání. A o to právě jde.
Prací, již doprovázíte touhou po odměně, se nevymaníte z otroctví
osudu. Vytváříte tak příčiny, jejichž zpětnému vlivu, který jste
vyvolali tím, že jste těmto příčinám propůjčili energii, se nemůžete
vyhnout. Podle filozofie PříméSt ezky nelze vzdorovat zpětně působící
vlastní síle, která upravuje stav vědomí pro přijetí následků
dřívější činnosti člověka.
Na vysvětlení je ještě nutno doložit, že se vědomí při konání
zúží, proto je člověk zaslepen pro nahodilosti, kterép ředstavují
vybití karmy, pocházejí z činů v minulosti. A jelikož je dojmů,
ovlivňujících vědomí z osobitě podmíněnéčin nosti nesčetně, podobá
se stav vědomí člověka kritickému stavu uvědomovacích aktů,
poněvadž je pohotový uvědomovat si jen nějakép opudy. Z tohoto
hlediska tedy není čistév ědomí. Je to jen stav uvědomovacích možností
vzhledem k prostředí a dojmům. Duševní stav lidí se tím
rovná stroji, poháněnému impulsy mnohých napětí, vyvolaných jejich
postojem k tomu, co konají a čím žijí.
Nezávislost na těchto spoustách napětí a stavů je možno získat
chtěným a rozvážným sebeuvědomováním v časově nepatrných
zlomcích v tak rychlém sledu, že se tyto okamžiky uvědomování stávají
až plynulým stavem trvalého sebeuvědomování. Pak se totiž
významném ezery uvědomění, v nichž je člověk vždy podvědomě
spjat s vnějším světem, snižují na časově tak nepatrnémi nimum,
235
že se rozhodující skutečností stane žití ve stavu čistého, na dojmech,
světě a těle nezávislého uvědomění. V tomto stavu konečně
odpadne impulsivní činnost a vztahy; člověk jakožto činná nahodilost
bude moci pracovat jako tvor duševně úplně svobodný, jsa
přitom ponořen v plnou záři světla trvalého a vztahy nepodmíněného
sebeuvědomění.
Tím jsme dospěli k principu nauky karmajógy. Vidíme, že obsahuje
úsilí, jímž člověk může dosáhnout duchovní svobody, a zároveň
v ní nacházíme všechny reálnép rostředky k dosažení této svobody.
Vidíme její východisko, kteréje v chaotické činnosti, i cestu, po
níž dospívá k souvztažnostem mezi duševními stavy a činností,
kde člověk vlastně může začít usilovat o zrušení vztahů mezi činem
a sebou samým. Právě těmito cíli a metodami je karmajóga rovnocenná
s jógami čistě duševními a dokazuje průměrnému člověku, že
je pro něho aktuálnější než jógy duševní. Ty řeší problémy, jež jsou
z hlediska bezprostředního žití světského člověka jen abstraktní.
Jsou pro svou odtažitost běžně žijícímu člověku zatím vzdálené,
a proto více či méně neaktuální.
Nechci tímto tvrzením dokazovat, že se různéj ógy od sebe
svými duchovními účinky liší. Přihlížím spíše ke stavu a okolnostem,
v nichž světský člověk žije. Proto se domnívám, že si počíná
nesmyslně, jestliže žije hmotný život a přitom chce řešit to, co je
pro něho zatím odtažité. Duchovní vývoj totiž začíná v tom stavu,
v němž žijeme. Jedině tento stav je nám přirozený a vyžaduje řešení.
Ale abstrakta? Ta jsou problémem budoucnosti, kdy nám již
nižší, respektive smyslový život nebude klást otázky. Jakmile je
nebude klást, projeví se to spokojeností s osudem a tudíž také
duševním klidem, který z ní vyplývá a je podmínkou duchovního
růstu.
Jsou sice lidé, kteří se ze zvědavosti snaží „odhalitG tajemství
duševní oblasti již za svého pobytu v těle, ale jejich snaha je za
těchto okolností tak bezúčelná jako snaha ryby po životě a pobytu
ve stratosféře. Je to jakási zvědavost, která není dobrým předpokladem
k pronikání do jiných světů kromě těch, na něž se člověk svými
karmickými dispozicemi upíná. Zvědavý člověk se proto může uchylovat
ke konstruování hypotéz, které nevystihují pravdu. Hmotný
svět nelze opustit, pokud nás k němu poutá síla zvyků, dědičnost,
236
zájmy a náklonnosti. Nanejvýš lze zrychlit pohyb nebo prožívání
v dotyčnésfé ře a díky tomu spatřit všechny ty rozmanitosti, které
v ní je možno nalézt. Přesycení životními zkušenostmi nakonec vede
k mystickép raxi. Moudrost to samo o sobě nedává.
∗ ∗ ∗
Nyní se však vrátím k praxi karmajógy, kterou jsem dosud soustavně
nevysvětloval.
Dozvěděli jsme se už, že uvědomění si vykonaného činu, dojem,
který vyvolává, jeho povaha a předzvěst výsledku, který od
něho očekáváme, jsou rozhodujícími činiteli pro karmickén ásledky,
kteréná s postihnou. Průměrný člověk nedovede zabránit projevům
sil svép řirozenosti, kteréu rčují povahu karmických příčin a následků,
neboť je nezná. Jeho pracovní metoda neobsahuje ovládání
vnitřních sil při konání, neboť k tomu nevidí důvod. A tento „nevědomý
hříchG jej pak proti přísloví, že nevědomost hříchu nečiní,
vláčí světem karmických příčin a následků s jeho strašlivou perspektivou
nesvobody, nevědomosti a smrti. Není tu „BohaG, který
by odpustil, protože by přihlížel k nevědomosti člověka a v důsledku
toho jej vyvedl z nesnází. Zákon o příčině a následku působí
automaticky a nepřipouští cizí zásah. Proto dokud se člověk nepoučí
sám a nezmění duševní postoj při práci, bude se pohybovat
v úzkém světě své životní sféry a nic na světě mu nepomůže, aby
tento stav mohl změnit.
Celá bída člověka tedy vyplývá z jeho duševního postoje při
práci. Proto se musí zařídit podle nauky karmajógy, která mu radí,
aby nelpěl na činech a neočekával od svéčin nosti výsledky. Člověk
je v poměru ke svému osudu celkem pasivní. Domnívá se, že právě
nynějším jednáním přivolal výsledek, kterého nyní dosáhl, a neví,
že je to dar osudu, pocházející z činů, kterév ykonal v dávné minulosti
a kterép rávě nyní uzrály. Povstalo to tužbou člověka po
výsledku činnosti a jeho poslední čin, který spojil s požadováním
ovoce, nemá k nynějším výsledkům žádný vztah. Je to jen setrvačnost
sil, kterén ebyly osvětleny věděním. Ty mu vnukají domněnku,
že se musí snažit o výsledek, aby se žádoucí výsledek vůbec mohl
dostavit.
237
Tato setrvačnost v působení neznámých a neovládaných sil prodlužuje
utrpení do nekonečna. Člověk podléhá dojmům, že nynější
činy jsou příčinou nyní se dostavujících výsledků, proto se snaží
o činnost pro výsledek. Tím klade stále novépří činy k následkům,
kterés e dostaví v některé z jeho příštích existencí.
Z toho je zřejmé, že pracuje-li člověk bez touhy po dosažení výsledků
svép ráce a svého snažení, může svůj život dožít docela dobře
a s výhodou, že se v budoucím životě již nemusí dostavit utrpení
pramenící z nynějších činů. Proto stanoví-li karmajóga předpisy
pro veškerép očínání v činném životě, neznamená to, že vyvolává
rušivévlivy na utváření poměrů v této existenci, neboť ty zůstanou
karmajógou nedotčeny. Zlepšuje vyhlídky pro existenci příští, poněvadž
pomáhá rozbít hradby, jež člověku znemožňují dosáhnout
volnosti v jednání, k němuž ho inspiruje právě touha po výsledcích.
A touha po výsledcích buduje to, co nazýváme předurčením.
Na světě jsou bytosti jednak více spoutané, jednak svobodnější.
Příčinu těchto rozdílů můžeme hledat jen v jejich postoji při konání.
Méně sobecký člověk – to jest ten, jenž nepracuje výhradně pro svůj
prospěch – získává výsledek v pocitu větší svobody. Sobec – to je
člověk pracující jen pro sebe – je stísněn ať již poměry, nebo zvyky,
společností, vášněmi, sklony aj. Jenomže oba druhy lidí pracují na
základě pudů, jež vyvěrají z jim neznámého pramene. U jednoho
stačí určitá lhostejnost k sobě, aby pracoval k pocitu větší svobody,
ale druhý, hnán ohledy na sebe, se právě tímto zřetelem dopracovává
vzrůstajícího otroctví. Z tohoto způsobu konání se pak rodí
karma více méně smíšená, neboť ani první ani druhý člověk nebývá
ve svém počínání důsledný. Sobecký člověk má chvíle, kdy
mu i jeho pudová láska diktuje, aby se obětoval. Naopak má ten,
kdo nelpí na svédůst ojnosti, i chvíle, kdy u něho ohledy na sebe
vystupují velmi zřetelně a stahují jej tak do temnoty nerozeznávání.
A tato skutečnost nám dává přímo skvělou ukázku, odkud
pocházejí všechny ty komplikace a smíšenévlivy , jež je možno pozorovat
v osudu lidí. A co víc: můžeme si domyslet, že i obyčejný
nekultivovaný způsob života v sobě má mnohép rvky, které mohou
být zničeny neprávnou výchovou.
Všimněme si jen společenskéa náboženské výchovy a jistě uvidíme,
jak tato výchova přímo uzavírá dveře ke svobodě; první
238
vychovává k soutěži, druhá k sobectví. „Musíš vyniknout, abys působil
dojmem, že jsi lepší člověk,G říká laická výchova. Náboženství
říká: „Musíš se modlit a prosit Boha, abys dosáhl věčnéb laženosti.G
Skutečnost se tím však nemění. Nejsme přece lepší lidépro to, že
jsme vynikli. Jsou tu jistésp olečnézn aky s ostatními lidmi a ty
to samy vyvracejí. A o věčnén ebe též nejde, neboť život obsahuje
všechny skutečnosti, v nichž je nebe také zahrnuto.
Z toho lze usuzovat, že je názorovéa psychické usměrňování –
neboli tzv. výchova – jednou ze zdí babylonskév ěže: ta na jedné
straně zkresluje jednoduchý obraz života (jemuž může každý průměrný
člověk rozumět), na druhést raně působí zmatek díky rozdílům
v osobních a náboženských tendencích. Když je zmatek hotov
a nikdo již životu nerozumí, přicházejí jiní vychovateléa zavádějí
nový moderní směr výchovy, která směřuje zase – k jednoduchosti.
Karmajóga proto jako nauka, která učí, jak lze dosáhnout svobody
prací, vychází v prvéřa dě z řízené a vědomé činnosti. Říká,
abychom odložili sobectví a pracovali buď pro dobro jiných bytostí,
nebo pro práci samu. Chce však, abychom věděli, proč tak
pracujeme, neboť správná odpověď na tuto otázku člověku dává
dost morální síly, aby v takovém postoji vydržel a nestal se znovu
hříčkou v rukou karmických vln.
Můžeme konat dobro i zlo, ale nesmí to být z vlastní vůle.
Z vlastní vůle je dovoleno konat pouze dobro. Proč? Proto, že
z vlastní vůle člověk pracuje většinou jen pro sebe nebo pro nějaký
sobě známý cíl, kdežto pod tlakem okolností je tento zřetel
vyloučen.
Tento fakt nám staví před oči velice dobrou perspektivu. Uspořádání
společenského života nás totiž samo nutí, abychom činili to
nebo ono, proto máme vždycky možnost sebe jako příčinu činnosti
úplně vyloučit. Tímto způsobem okamžitě zamezíme tvoření nové
karmy.
Pod tlakem okolností může člověk dělat všechno. Ať je to zlé,
nebo dobré, nikdy mu to nepřináší výsledky, pokud má ovšem
uspanés vědomí. Jsou však lidé, kteří pracují pod tlakem okolností,
a přece měří svéčin y svým vlastním svědomím. Jejich situace je pak
samozřejmě zoufalá, neboť se pro cizí zájmy a pod tlakem vnějšího
239
světa cítí viníky. To jim přinese nepříznivék armické ovoce přes
všechnu nevinnost při činu.
Bylo by dobře, kdyby si každý člověk uvědomil, že viníkem je
vždycky ten, kdo inspiruje k činnosti jako činitel výše společensky
postavený a mocný. Postavil-li mne osud do podřízeného postavení
a jsem proto nucen pracovat z návodu jiných lidí, pak mohu činit
zlo nebo dobro, a přece jsem čist a nevinen. Něco jiného je, když
jsem k činu inspirován vlastní bytostí a mám přitom i jinou volbu.
Potom musím dbát, abych konal jenom dobro, neboť následky takovéč
innosti se dotknou mne. Konám-li zlo, jsou nepříznivé, takže
o ně přirozeně nestojím. A vyhnout se jim mohu jen dobrým konáním.
Z předcházejícího vyplývá, že není třeba, abyste úzkostlivě dbali
povahy svých činů, chcete-li být karmajóginy. Konejte cokoli, ale
nepracujte ze svév ůle. V konání ze svév ůle je skryto mnohé nebezpečí.
Přináší to pojem Já a moje, což kuje pouta, jichž se musíte
zbavit.
Nečinnosti se rovněž vyvarujte. Máte toto tělo. To je udržováno
vířením základních částic hmoty a vlněním energie, která je zase
řízena činností vnitřního Já. Kdybyste podlehli nečinnosti, bylo by
tím zachváceno tělo i orgány, takže byste dospěli k rozkladu. Mnozí
okultistési myslí, že nečinnost nebo potlačování činnosti je také
„cestaG. Proto se tento stav snaží uskutečnit a touto snahou dospějí
k takovému stupni indiferentismu, který jim znemožňuje správně
dožít život. Je to v jistém smyslu sebevražda. Co se stane s energií,
která tvoří vztahy ke světu, který je obklopuje, a je jen uspána?
Je pouze potlačena – přirozeným způsobem k tomu dochází jen
smrtí – ale probudí se, když vyhasne vůle jakožto faktor, který ji
potlačil, a tím nastane vhodná doba k jejímu opětnému projevu. To
tedy není vysvobození. Je to jakási náhražka vyššího stavu, která
tyto okultisty podvedla svou zdánlivě duchovní povahou.
Vysvobození lze dosáhnout překonáním sama sebe v činnosti.
Cesta činnosti totiž vede všemi sférami a zkušenostmi, které bytost
uspokojí, takže se posléze sama klidně ukládá ke spánku. Kdežto
vynucením tohoto stavu vyrovnanosti člověk tyto zkušenosti nezíská,
proto po nich touží dál, dokud ho vnitřní tendence nedonutí,
aby se snažil získat je třeba proti svévůli, jakoby hnán silami
přírody.
240
Musíme sledovat pohnutku, jíž se člověk ve svém životě řídí.
Víme, že karmajógin pracuje, a proto se mu nabízejí výsledky jeho
práce. On však po nich nevztáhne ruce, neboť jde za jiným cílem
než za dosažením výsledku svéprá ce. Naproti tomu jsou lidé, kteří
se z nedostatku příležitosti k hřešení stanou ctnostnými a počnou
se odříkat světa. Tím však nezničí bytostná přání. Ta se projevují
stále, někdy jen podvědomě, a neukojí-li je, způsobují jim vnitřní
trýzně.
Je-li člověk vytrvalý a nedovolí, aby v jeho nitru vystupovala
přání, jistě dosáhne dobrého výsledku: rozvine v sobě magickou
schopnost – osobní magnetismus – a tím pak získává možnost vynahradit
si smyslovéra dosti, které dosud odmítal.
Tak vznikají magikové, kteří dosahují v životě úspěchů téměř
zázračných. To však není ideálem karmajóginů. Ti se zúčastňují
činnosti jen proto, aby pro svou bytost získali životní zkušenosti,
kteréje dovedou až k vyhasnutí všech jejich osobních přání. Udržují
styk se životem, ale zachovávají jistý odstup od veškerého dění,
aby mohli postřehnout jeho smysl. Poznání smyslu událostí vede
k odhalení jejich příčin a odtud je jen krok ke svobodě.
Nyní konečně známe metodu práce. Víme, že práce, kterou člověk
vykonává z osobních pohnutek, vede k nevědomosti. Vyhne se
jí tedy a začne vykonávat práci, kterou mu ukládá jeho bytí nebo
svět, a to buď pro blaho jiných bytostí, nebo pro samo jeho vlastní
zjištění, že pracovat je povinnost. Karmajógin se tedy nebude bát
vykonat zlo, když ho k tomu jiní lidéd onutí, ale vyhne se takové
činnosti, která je diktována jeho vlastními nižšími zřeteli. Vzhledem
k tomu odstraní ono chytráctví, kterého poučovalo jak vyzrát
na spravedlnost. Ví, že ho neodměňuje jakýsi nadlidský soudce, nýbrž
matematický zákon o příčině a následku, který nelze podvést.
Nedopustí tedy, aby v jeho konání vystupoval pocit uspokojení
nebo vědomí významu vlastní práce. Bude pracovat jako dělník,
který neuvažuje o následcích svých činů, neboť se mu jeví jako
vzdálené, který však ví, že pracovat je nutné, ježto mu společenské
zřízení dává možnost existovat jedině tímto způsobem.
Tato práce, více méně neosobní, povede karmajógina k poznání,
jelikož už nebude uvažovat o jejích výsledcích, ale spočine v sobě
ve vnitřních zájmech, dotýkajících se již nadsmyslového jsoucna.
241
A toto tichéso ustředění po příslušném čase uzraje a udělí mu vysvobození
pro všechny časy. Proto je karmajóga jedinou cestou, po
níž lze vyjít z chaosu, který vládne světu, jehož tvorovési plně
uvědomují svéJá .
Říkám-li o karmajóze, že je jedinou cestou, po níž člověku lze
vyjít z chaosu světa, říkám to proto, že je jedinou jógou reálnou
z našeho hlediska. Jinými jógami je totiž takém ožné tohoto výsledku
dosáhnout, ale skrývá se v nich již více nebezpečí z produchovnění
se všemi jeho následky. Jsou to: idealismus, odpoutanost
nebo odtažitost.
242
Kapitola XVII
BHAKTIJÓGA
Vy hledáte Boha? Nuže, hledejte ho
v člověku. Božství je v člověku zřejmější
než v čemkoli jiném.
Rámakršnovo Evangelium
Bhaktijóga je jako další důležitá část praxe PříméS tezky cesta
lásky, touhy a řízení citů. Je to cesta, která rovněž vede k cíli všech
mystických snah a tužeb, to jest k osvobození. Její zájmová oblast
je především v postřehnutelných projevech vnitřní přirozenosti
a proto je vedle karmajógy druhou, v nižším smyslu nejdůležitější
částí mystickép raxe. Učí, že máme dávat citovým sklonům žádoucí
směr, čímž se opraví a změní konkrétní vyjadřování vnitřní přirozenosti.
Nevyžaduje takovou obratnost a analytickés chopnosti jako
vyšší jógy, proto je pro člověka, který žije v evropských společenských
životních podmínkách a který sleduje praxi PříméSt ezky,
téměř životní nutností. Je to přípravná škola, nižší stupeň mystické
praxe – jíž rozumíme duševní kontrolu až do nejjemnějších duševních
projevů, nepostřehnutelných v duševním postoji průměrného
člověka – jakou za normálních okolností nelze tak snadno uskutečnit.
Následující odstavce to objasní.
Podle filozofie PříméSt ezky vyžaduje základní jógický úkon,
koncentrace, odvrácení pozornosti od smyslovés kutečnosti. Z toho
důvodu nemohou v nižších oblastech psychickéb ytnosti nastat reakce,
z nichž životní zkušenosti pramení. Ale bhaktijóga nás stejně
jako karmajóga neučí, abychom se nižším projevům žití vyhýbali.
Máme je ponechat v činnosti, ale zároveň si duševním usměrněním
razit nový směr myšlení a zájmů. Tím se vyvodí tření (reakce),
kterép řinese žádoucí životní zkušenosti. Zkušenosti v nižší oblasti
jsou psychickou potravou pro vnitřní já, kterése jimi sytí a tím
se postupně uspokojuje. Když je jimi nasyceno, samo se od nich
odvrací, čímž člověk dosahuje odpoutanosti v nižším smyslu.
Vnitřní odpoutání, jehož jsme tímto způsobem dosáhli, je dokonalé.
Není již zkušenosti, po níž by člověk toužil nebo která by
243
jej překvapovala. Je spokojen ve svém stavu, neobává se svedení
z cesty k dokonalému produchovnění. Je dalek jakéhokoli vzrušení,
a proto nepotřebuje být opatrný a pozorný jako ten, kdo se odvrací
od dosud žádoucích zkušeností násilím, tj. koncentrací na bezpředmětnéop
ory, jež si volí za koncentrační objekt.
Tím ovšem nechci nikoho nabádat, aby odmítal zdrženlivost
a prostě podlehl pudům. Zdrženlivost je nutná, ale nesmí být přemrštěná.
Když si někdo usmyslí zdržovat se něčeho a způsobí tím,
že se za tím ženou všechny jeho zájmy, touhy a energie, dosáhl jen
toho, že se v jeho bytosti zvýšilo napětí, kterém u nakonec znemožní
pokračovat v duchovní práci. S takovými případy jsem se
už setkal. Poznal jsem totiž lidi, kteří pro saméoh ledy na „ctnostG
žili v pekelnév ýhni duševního boje, aby si ji udrželi. Cvičili koncentraci,
ale věčný problém – popudy k nectnosti – úplně ovládl
jejich mysl.
Prudkost zápasu však u těchto lidí nakonec v mnohých případech
přece přivolala zlom. Problém zapadl do jejich podvědomí
a jejich mysl vystoupila do čistés féry. Pak se, neseni mohutným
proudem tužeb, octli ve sféře duševních výtvorů. To znamená, že se
pokryli tamasem a tímto sebeohlupováním se stali tak pasivními,
až se propracovali k vnímání nižšího astrálna. Objevovaly se jim
krásnéi ohyzdné zjevy neviditelných světů, působily na ně a oni jim
věřili. Zápas, který vyžadoval upnutí veškerép ozornosti na řešení
naléhavého problému ctnosti, jim totiž nedovolil, aby rozvinuli nejintenzivnější
kritičnost, jíž je třeba ve styku se zjevy neviditelného
světa.
A pak se dostavilo to nejméně žádoucí. Nižší a vyšší podstata
byly rozpolceny a tak tito lidézačali věřit svým nápadům, které se
jim jevily jako vnuknutí pocházející z vyšších sfér a staly se jejich
vůdci jako samostatnéb ytosti a útvary jiného světa.
Víra v Boha a některép ovahové prvky, kteréjso u nezbytné
k žití vlastního života a k sledování vlastní cesty, tu sice ještě zbyly,
ale byly odsunovány na druhémí sto. Proto mnohý z těchto lidí nakonec
podlehl neznámým a samostatným složkám vnitřní přirozenosti,
kteréja ko astrální bytosti řídily celé jeho jednání. A co více.
Tím, že přestal žít vlastní život a podlehl vlivům, o nichž jsem
se právě zmínil, mu byl vnuknut pocit povýšenosti nad ostatními
244
lidmi. Inspirace pocházející z astrálního světa v něm vzbudily domněnku,
že je vyřešení životních problémů založeno na skutku,
který ho do tohoto stavu dovedl. Nebyl schopen jakékoli kritiky,
proto mu nezáleželo na tom, že se jeho vnuknutí neshodovalo s tím,
co životní styl ostatních lidí ověřuje jako dobréa správné. Pak
mu již nezáleželo ani na tom, že se nesplňovaly vjemy, jež měly
být předzvěstmi budoucích událostí, ale věřil všemu, co přicházelo
z neviditelného světa.
Zbaví-li se mystik nerozumně sebeuvědomění ve formě diferencovanéje
dnotky nebo v jáství, je následkem toho neschopen konstruktivní
kritiky. A toto nerozumnép očínání některých praktických
mystiků mi dovoluje, abych hodnotu jejich mystických praktik
neposuzoval podle dojmů, jež vzbuzují. Spíš jsem nucen tyto tzv.
mystiky pokládat za slabochy, kteří podlehli svévn itřní rozháranosti
a citovosti. Z hlediska mysticképra xe není tato situace nic
jiného než tápání, které pro posuzování hodnot praktické mystiky
není směrodatné. Mystická nauka je plná nejreálnějších pravd jako
věda a není vinna tím, že se za její představitele prohlašují někteří
nerozumní lidé, podléhající svým fantaziím.
K úspěšnému studiu čehokoli je třeba duševní kázně, ovládání
smyslů a citovosti. To je ideální postoj. Kdekterý snílek a oběť
svých fantazií může mluvit o tom, že je něco hodnotné. Jeho důvody
však bývají nelogické, a proto nezasluhují, aby se o nich uvažovalo.
A tak je tomu i se zástupci mystiky. Mluví, vykládají, ale bývají
přitom daleko od pravdy. To můžeme konstatovat, když začneme
hodnotit jejich vývody, jež zpravidla nelze uvést ve vztah
s logickým myšlením. A tato skutečnost každého hledajícího člověka
nabádá, aby sledoval vlastní cestu ovládání citovosti a všech
duševních projevů.
Již dříve jsem řekl, že je bhaktijóga metodou, vedoucí k cíli
všech snah a tužeb – k dokonalosti – láskou k Bohu, touhou a řízením
citů. Není to však snadnéusk utečnit. Příčina spočívá v tom,
že člověk Boha nezná a že není schopen ovládat svécit y. Proto je
třeba, aby si Boha přiblížil – čímž se jeho láska stane plodnou –
potlačoval city a aby se vnitřně ovládl. Teprve pak začne kráčet po
stezce bhaktijógy.
245
Nyní si to vysvětlíme blíže.
Přirozený stav člověka dosvědčuje, že láska, která by u něho
měla způsobit psychologickézm ěny, musí směřovat k něčemu, co
může postřehnout a co s ním má podobnéz naky tělesné i duševní.
V tom případě najde cit lásky ohlas v pocitu vnitřního sbližování
nebo i spojení. Bůh, kterého lidé uctívají a který vlastně byl vytvořen
lidským přemýšlením a spekulacemi (a ty ovšem nemohly podat
přesvědčující důkazy o jeho jsoucnosti), s člověkem nemá příbuzenskézn
aky. Stále se vznáší vysoko nad člověčenstvím jako jsoucnost
jemu cizí a odlišná. Proto s ním člověk nemůže vejít v onen důvěrný
styk, který budí a udržuje lásku. Pojem odlišnépři rozenosti obou
(člověka a Boha) probouzí pocit duality.
Kde vyvstává pocit duality, nemůže být řeč o čistém, hlubokém
a účinném projevu lásky. Je to jen touha – láska bolestná – která
může mít splynutí s Bohem jako ideál, která však člověka ke spojení
s Bohem nedovede. Jako překážka tu stojí významný faktor, totiž
domnělá oddělenost člověka a Boha.
Čistá láska však nezná bolestnér eakce. Nemůže je znát, protože
je to cit, který bezprostředně vede ke splynutí s milovaným předmětem,
i když předmět, respektive bytost, nemá ponětí o tom, co
se děje. A splynutí je dílem lásky. Když splynutí nenastane, říkáme
citu, jmenovanému láska, láska beznadějná. Je-li člověk vytrvalý,
může být udržována velice dlouho. Nakonec však přece končí, poněvadž
se dá předpokládat, že je nitro nebo duše milovaného člověka
v objetí jiné, neznámé bytosti, která jej ovlivňuje a nakonec nad
ním zvítězí. Toto ovlivnění je zřejméz toho, že si milovaná bytost
přes všechny naše snahy spojit se s ní prostřednictvím citu lásky
zachovala pocit osamocení.
Miluje-li nás tedy někdo pozitivní láskou, jsme v jeho moci, ať
o tom víme a uznáváme to, nebo ne. Když nic nemilujeme a nenecháme
se unášet city, pak si udržíme svobodu, i kdybychom byli
milováni.
Tím jsme dospěli k odhalení mysteria lásky. Vidíme, že cit,
který nazýváme láskou, je síla spoutávající nebo spoutaná. Když je
člověk schopen odmyslit si všechny překážky, kterés počívají v pocitu,
pojmu a domněnce oddělenosti od milovanéb ytosti, pravděpodobně
dosáhne splynutí s ní, je-li vytrvalý. Tuto bytost, řečeno
246
lidsky a přirozeně, milující člověk spoutává a ochraňuje pro sebe.
Když však není schopen odmyslit si překážky, kteréjse m právě
uvedl, pak lze předpokládat, že to, co miluje, je již někým spoutáno,
někým, kdo bdí nad jeho konáním. To znamená, že má milující
člověk soka, jenž láskou k témuž člověku vybudoval překážky,
kterém u znemožňují s ní splynout. Proto se také praví, že ti, kdo
milují Boha, nesmějí milovat lidi (tělesně, jako předměty k ukojení
vášně), neboť přítomnost lásky jednoho druhu vylučuje možnost
přítomnosti mocnél ásky jiného druhu.
Když jsme si nyní vysvětlili lásku v jejím tajném působení,
můžeme zcela snadno pochopit, jakým způsobem máme milovat.
Pochopíme, že není žádoucí ani správná „láskaG, která člověku diktuje,
aby se lhostejně odevzdal do vůle, kterou nazýváme vůlí Boží;
proudy sil, kteréjí m protékají a které ho mohou svázat, nemusí
být takovép ovahy, jakou u nich předpokládal ve svých představách.
Povahu vln, kteréná s unášejí, je nutné analyzovat, aby nás
odevzdanost nevedla do náručí jinésí ly než Božské. To se snadno
pozná, neboť povaha vlny odpovídá povaze síly nebo bytosti, od
níž pochází.
Odevzdanost, toť akt pasivnosti. Který člověk se jí chce podrobit,
ten musí zkoumat povahu vln, dotýkajících se jeho nitra. Povahu
těchto vln v nejhrubším smyslu pozná podle náklonnosti a popudů,
kterépro budil ideál, jemuž se odevzdal. Proto si nikdo nemá
myslet, že se odevzdaností do vůle Boží (která má být projevem
lásky k Bohu) takér ozumí naprostá lhostejnost k vlivům, které
člověka podněcují k činům. Právě tyto vlivy musí zkoumat, kontrolovat
a případně potlačovat, neboť vůle Boží člověka nesmí nutit
k činům, kterými prokazuje zvláštnost svép ovahy. To způsobují
jinésí ly, a proto je nutnése jim vzepřít.
Musím doložit, že člověk může být ponoukán ke zvláštnímu počínání.
Ale to neznamená, že tyto popudy smí poslouchat, zejména
kdyby se tím vyloučil ze společnosti, na níž je existenčně závislý.
Teprve když získá vědění a stane se „obratnýmG, může poslouchat
vnitřní hlas, hlas Boha, protože se při případnéprudk é reakci světských
lidí bude umět vyhnout poškození a bojům, jež by pro něho
měly těžší karmickén ásledky.
Velká většina lidí však není schopná odporovat vnitřním čini-
247
telům. Mnozí z nich kontrolují popudy a domnívají se, že je každý
hlas nebo pohnutka, přicházející z nitra, hlas Boží a že je tedy
nutné, aby se jím řídili. Tím se ovšem otevírají návštěvníkům neviditelného
světa všeho druhu a každé povahy. Ti si v nich dělají,
co se jim zlíbí. Případy, kteréj sem uvedl v kapitole o spiritismu,
ilustrují, že to vždycky nevede k moudrému jednání. A není se také
co divit. Ve vesmíru jsou bytosti různého charakteru. Ale všechny
mají do jistém íry omezené poznání, pokud žijí pod jhem stálého
uvědomování se v jáství jakožto jednotky od jiných rozdílné. Proto
se dopouštějí pošetilých činů. Ježto jsou v principu bytí všechny
spojeny, mohou na sebe vzájemně působit. Vznikne-li z toho vzájemnéo
vlivňování mezi bytostmi různých úrovní, domnívají se někteří
lidé, kteří je vnímají, že je jejich původ nadpřirozený. To je
nutí k oddanosti a ta je zbavuje vůle z obavy, že zdánlivou „milost
BožíG mohou opět ztratit. Proto se dopouštějí pošetilých činů,
k nimž je inspirují bytosti jiných úrovní.
Tak jsme se dostali k podstatě spiritismu, který někteří lidépře -
křtívají na „cestu milosti BožíG. Odhalujeme zde podstatu ovlivňování
s celým pozadím rozhodujících faktorů. Nemusíme tedy už pátrat
po „nevysvětlitelnýchG, přeceňovaných tajemstvích, která jsou
ostatně dobře učleněnému průměrnému člověku vždycky jasná.
Láska k Bohu, ať ji zkoumáme jakkoli, žádá, abychom se stali
pasivními bytostmi. Milujeme-li Boha, můžeme se s ním duševně
spojit, ale tím mu odevzdáváme vládu nad sebou v jednání, rozhodování
a myšlení nebo jiných bytostných projevech. Ježto však
Boha neznáme, vzniká přitom nebezpečí, že nás posedne jiná síla
než právě sám Bůh. Proto musíme vědět, jak Bůh vypadá, abychom
se nezmýlili a nepodlehli jinésíle. Nestačí, abychom se chránili
před démonickým ovlivněním frází, kterou pronesl jeden mystik, že
se musíme stát mediem Boha a nikoli duchů. Význam mediumity
je těžko pochopitelný, a tak musíme mít možnost nějakék ontroly
a získat značky, kteréná m pomohou odlišit Boha od duchů.
Abstraktního Boha nelze od duchů odlišit myšlenkou, že jsme ve
vůli Boha nebo duchů. Může nastat jeden z obou případů, a přece
nemusíme vědět, jakéje povahy to, čemu jsme se odevzdali. Nebo si
myslíte, že vás v tomto případě omlouvá, když se budete odvolávat
na slabost a nedostatek rozlišovací schopnosti? Obě mají původ
248
v mravních nedostatcích. Tento problém však musí každý mystik
vyřídit dřív, než nastoupí mystickou cestu. Jinak karma přinese
hořkéo voce, ať se odvoláváme na slabost a nevědomost, nebo ne.
Boha se přitom nedovoláme, neboť s ním nejsme v tak úzkém styku
jako s „duchyG. Přece si snad někdo nemyslí, že když si někde na
mezi lehne a bude myslet na byt svémi lenky, o němž ani neví, kde
je, bude mu to stačit k tomu, aby jej našel a neudělal při hledání
ani krok. Musí hledat, ptát se a teprve potom najde. Jinak je to
mrhání časem, lenost nebo zbabělost.
Nejmocnější a rozhodující silou ve vesmíru je karma. Ona probouzí
sklony dobréne bo zlé a přináší příjemné nebo nepříjemné
zkušenosti, radost nebo bolest podle toho, jakén apětí převládá
v mysli nebo ve vědomí bytosti, jíž vládne. Aby se vůbec mohla
vyvíjet, působí nejdříve na duševní stav bytosti a vybije se, když je
tento stav shodný s událostí, která má následkem karmického předurčení
nastat. Jinak se dobréi zlé karmické dispozice vzájemně prolínají.
Jsou to síly, kteréj sou v nás a kolem nás neustále v činnosti.
Stačí otevřít stavidla duševních nálad, aby do nás mohly vniknout
a přivodit událost, povahově odpovídající druhu naší nálady.
Tímto vysvětlením jsme dospěli k zajímavému poznatku. Vidíme
totiž, že je odevzdanost Bohu klíč k otevírání stavidel pro
přítok karmy určitép ovahy, což přivolává zkušenosti, k nimž jsme
někdy ani nezavdali příčinu. Záleželo jen na náladě a již se dostavily.
Z toho je třeba vzít si poučení, že odevzdanost do vůle Boží
musí být spojena s odporem proti všem duševním hnutím nepříznivép
ovahy. Jinak přinese oddanost jen zléa nepříjemné zkušenosti.
Je třeba se otevřít pro nejčistší vlivy. Odevzdáváte-li se
Bohu, musíte myslet jenom v dobru, kterém u je vlastní, a nesmíte
si vůbec všímat zlých popudů. Potom můžete doufat, že dosáhnete
spojení s Bohem a následkem toho i lásky k němu. Nestaráte-li se
však o svůj duševní stav, myšlení a zájmy a odevzdáte-li se přitom
domněle Bohu s myšlenkou na něho, je vaše počínání nebezpečné.
Mohou do vás vniknout nejnižší psychickésí ly zlép ovahy. Ty převládají
v mentálním prostředí většiny lidí následkem jejich činů
a pak vás místo Boha, ve kterého třebas i věříte, ovládne ďábel
a bude se projevovat vaší povahou a činy.
Když poznáme vše, co jsem právě uvedl, dospěli jsme k mystické
249
schopnosti měnit povahu právě převládající karmy, protože právě
v takovém počínání je tato schopnost skryta. Již víme, že stačí
udržovat jistý duševní stav a náladu, aby došlo k žádoucí změně
karmických dispozic. Není proto třeba, abychom úmorně usilovali
o zlepšení vlastní karmy pouze konáním. Zároveň však takév idíme,
jak je nutno postupovat, abychom se vyhnuli nebezpečí, že nás posednou
zlésí ly, i když jsme toužili po Bohu. Proto ze sebe při snaze
oddat se Bohu odstraňme zlo, kteréc hováme v myšlení, touhách,
pocitech a duševních stavech. Tím si zajistíme Boží ochranu, i když
v Boha nebudeme věřit.
Nyní je třeba přistoupit k principu bhaktijógy, totiž k lásce
k Bohu.
Již dříve jsem řekl, že láska člověka může směřovat jen k tomu,
co může postihnout a pochopit, nikoli k něčemu, co s člověkem
nemá obdobnéz naky. Kdo Boha považuje za „pouhého duchaG, nevidí
ho a říká, že ho miluje, je pokrytec a nemluví pravdu. Milujte
člověka, kterého neznáte a o jehož povahových vlastnostech nemáte
tušení! Nedovedete si ho představit a vůbec pro vás znamená
neznámou a snad i iluzorní jsoucnost. Proto k němu nevzplane
cit lásky. Boha je třeba nejdříve poznat, vidět ho, dotknout se ho
a potom můžeme mluvit o tom, že ho milujeme nebo že je nám
lhostejný.
K poznání Boha můžeme postupovat pouze po etapách. Nelze
udat nějaký přesný popis, podle něhož by bylo možno poznat pravou
tvář věci – skutečnost, kterou je sám Bůh. Je ho třeba poznat
vnitřním zážitkem, kterým rozumíme vzájemnéd otýkání se člověka
a Boha v nitru.
Bhaktijóga říká: „Všechno projevenéj e tváří Boha.G Bůh sám
o sobě je ono kladnéNic, z něhož pocházejí všechny jevy. Když se
stvoření nebo bytí chce dostat do stavu pravého Boha, musí k němu
postupovat od stavu svépři rozenéhmo tnosti a nikoli spekulativním
postojem v myšlení.
Z toho vyplývá, že člověk, který chce dosáhnout stavu Boha
láskou, musí začít s milováním jevů projeveného světa. Intenzivnějším
projevem Boha je stvoření, jehož život je člověku zřejmý.
Do této kategorie spadají lidé i zvířata. Musíte se naučit milovat je
jako nejvyšší projev Boha a tím začnete s praxí bhaktijógy.
250
Milujte především lidi. Milujte je a neubližujte zvířatům a to
bude nejslibnější začátek cesty citu. První etapa této praxe bude
brzy za vámi. Když nebudete zvířatům ubližovat a probudíte lásku
k lidem, přece jenom poznáte, že je v lidech mnoho zlého a že je
tudíž není snadnémi lovat.
Ale zlo je jenom v tělesnésfé ře. Když si odmyslíte tělesnost,
najdete v každém bytost plnou dobra. To prozrazuje její světlo
a jas, který se skrývá v touze každéb ytosti po dobru. Byť byl
člověk jakkoli špatného charakteru, vždycky má touhu po dobru.
A tato touha ho niterně zařazuje do sféry nejčistších bytostí. Mezi
bytostmi jsou sice takév ýjimky, lidé, v nichž převládá jenom zlo,
ty však lze snadno poznat. Takový člověk musí přát každému pouze
zlo a nesmí mít ani tu lásku, která se vyskytuje mezi dvěma póly,
to je k protějšímu pohlaví. Tu však najdeme i u největších sobců.
Odmyslíme-li si tělesnép rojevy bytí, najdeme bytost světelnou
a dobrou. A touto bytostí je individuální Bůh, který je mylně uctíván
jako bytost existující kdesi mimo tělesný vesmír. Když tohoto
Boha budete milovat, vstoupíte s ním do styku a tím se mravně
zlepšíte a povznesete. A potom jde už všechno snadněji.
„Dobro plodí dobro a zlo plodí pouze zlo,G řekl Buddha. Niterná
bytost člověka žije ve sféře čistého dobra. Probudí-li žák bhaktijógy
lásku k onomu niternému člověku, pak jej zaplaví dobro jako moře
síly. Zapomene na svou omezenost, získá vědění a mystickés chopnosti,
kterém u pomohou v další etapě mystické cesty. Všech sil,
jichž mystik jiného směru vydobývá uměním, věděním a obratností,
dosahuje bhaktijógin snadno láskou.
Nezapomínejme na definici lásky. Láska, neukládá-li si překážky
ve spojení s milovaným předmětem domnělou rozdílností
přirozenosti, povahy a kvalit, se stává strašlivou silou, donucující
všechny moci ke spolupráci. Každého mravně očišťuje, probouzí
v něm sklony k čistým ideálům, povznáší jej, přináší mu vědění,
moc, světlo, duchovnost a tajemnésc hopnosti. Obyčejnou lidskou
láskou k tomu všemu nedospíváme, protože to je láska k tomu, co
je svou přirozeností omezené. Milujeme lidi, protože jejich zjev odpovídá
našim představám, kterése probouzejí tužbami zrozenými
z vášní. Milujeme jejich zevní tvary, slupky to niterného života.
Proto z nich sajeme smrtelnost, která je vládkyní zevních forem.
251
A temnota smrtelnosti zachvacuje našeho ducha, přesvědčuje ho
o jeho omezenosti a nemohoucnosti. A tak nám láska přináší, čeho
si nežádáme.
Vnitřní člověk je nevyčerpatelná studnice schopností, sil a vědění.
Proto si odmysleme tělesnép rojevy a milujme to, co je nepostřehnutelnéa
co ve vnějším projevu nacházíme jako sám život.
Uctívejme život, klaňme se mu jako Bohu, neničme jej sugestivním
přesvědčováním, že je závislý na hmotě, a pak jistě odhalíme jeho
majestát, který nám dá netušenéduc hovní i jinéz kušenosti.
Hrubé, jemné a to, co nemá ani tvar ani jméno, je ve vzájemném
vztahu. Milujeme-li to, co je tělesné, bez vášně a bez myšlenky
na jeho využití, přejdeme ke kvalitám jemného neboli duševního
světa. Když jemnék vality dokonale poznáme, postřehneme i to, co
je neomezené. Neomezené jsoucno je univerzálním Bohem. Láskou
k němu (ta vytryskne, teprve až Boha poznáme) můžeme dosáhnout
spojení s ním. Přestaneme pociťovat ono omezení, staneme
na prahu věčnosti. Přijmeme vlastnosti, kterév sobě chová to, co
je neomezenéa věčnéa tím dosáhneme vyššího stavu, než který je
vlastní osobnímu Bohu.
Bůh Šiva a Višnu mají omezený věk, přesto, že čítá miliony
pozemských let. Ti však, kdo se láskou k tomu, co je neomezené,
vymaní ze spojení s formou vytvářenou karmickými a osobními
vztahy, je mohou přežít. Je to zcela pochopitelnéa přípustné. Je jen
třeba zkoumat, uvažovat, pozorovat objektivní jevy a pak se nám
to objasní. Zjistíme, že je podstatou stvořeného světa zřejmě nepostřehnutelná
a ničím nevázaná síla, která přetrvá všechny tvory
i tvary, jež můžeme ve vesmíru nalézt. A tato síla, kterou nazýváme
podstatou stvořeného světa, nezmírá. Je matkou všeho, proto musí
existovat i tehdy, když již všechno zemře, poněvadž je její úlohou
vytvořit novés tvoření.
Když neexistovalo nic, byla zde ona síla. Musela zde být, poněvadž
by ke stvoření nedošlo. A je zde stále, neboť na její existenci
spočívá existence stvořeného světa. Proto je silou nesmrtelnou.
Není vázána časem ani formou a je kladnou energií, která uděluje
nesmrtelnost každéb ytosti, která se s ní spojí. Ani to jinak nemůže
být. Spojí-li se někdo s ní, musí se na něho přenést i její vlastnosti,
tak jako se na něho přenášejí vlastnosti pomíjejícnosti stvořeného
252
světa, pokud se s ním spojuje. Všechno záleží na vědomí. Můžete
tělesně zemřít, a přece jen si to neuvědomíte, budete-li schopni
se svým vědomím odpoutat ode všeho, co je smrtelné, a vstřebat
se vnímáním v to, co je nesmrtelné. Když se však vědomí nechá
přesvědčit, že je život tělesný jedinou existencí, pak zemřete tělesně
i duševně. Duchovně nikoli, neboť naštěstí nelze věčně žijící
prvek obyčejným způsobem přesvědčit o tom, že trvání života je
omezené.
Ideálem bhaktijógy tedy je dosáhnout spojení s tím, co je věčné.
Ježto se však bhaktijóginovéne cítí schopni přímo, to jest duševní
sebekázní, dosáhnout toho, co je věčné, postupují k tomu ctěním
a láskou ke stvořenému světu a jeho jevům.
Každý tvar, který představuje omezenost existence v trvání
a chápání, v sobě chová jiskru Věčného. Ta prosakuje tělesnou
přirozeností a může být poznána čistou, nezištnou láskou, která
není založena na tělesných tvarech nebo na touze po ukojení osobních
tužeb neboli vášní. Čistéa nezištnélá sce je však třeba se učit.
Pokud člověka k lásce vede jen pud, není to láska ideální a osvobozující.
Různés klony můžeme nazývat ctností, ale ve skutečnosti
je to jen slabost povahy.
Takovým sklonem je pudová láska. Proto pro ni existuje
i opačný pól – nenávist. Nenávist spaluje ovoce lásky. Proto bhaktijógin
musí milovat kontrolovaně a z vlastní vůle. To je možnéj en
tehdy, když zlepší svémra vní kvality. Musí myslet jen v dobru, neuvědomovat
si zlo a snažit se, aby úplně vymýtil lhostejnost k dobru
a nenávisti. Kromě toho musí odstranit sklon ke kritizování povahy
jiných lidí.
Když bude zlo přemoženo, vytryskne láska sama sebou. A potom
bude na nás, abychom ji udrželi. Milujme nebo se alespoň
snažme milovat lidi a nechtějme vnímat to zlé, co v nich můžeme
postřehovat.
Přece nám snad nezáleží na tom, abychom milovali jen tu bytost,
k níž cítíme sympatii. Zlý člověk cítí sympatii ke zlému,
zhýralec ke zhýralci a omezenec k omezenci. Tím lidés takovými
sklony posilují svép ovahy. Jakožto bhaktijóginové, kteří se
snaží stát se všestranně rozvinutými bytostmi, však musíme milovat
každého. Působí-li na nás někdo nepříjemně, milujme jej také.
253
Nemusíme přece cit lásky doprovázet otevíráním nitra ani se mu
svěřovat se svými nejtajnějšími a ryze osobními záležitostmi, poněvadž
bychom mohli být poškozeni. Projevme ochotu pomoci, potěšit
a oblažit mírností, ale zůstaňme uzavření nebo necitelní k zevním
dojmům, kterév nás zlí lidévyv olávají. Tím se vyvarujeme
možného poškození a projevíme aktivní dobrotu a lásku.
Aktivní dobrota a láska ke stvořenému se nám odplatí tím, že
dosáhneme spojení s osobním Bohem. A když s ním dosáhneme
spojení, bude pro nás mnohem snadnější postupovat výš a dokonce
uskutečnit spojení všech čtyř hlavních jóg, to jest bhakti,
karma, džňána a rádžajógy, neboli jinými slovy vstoupit na Přímou
Stezku.
Mějme na paměti, že je osobní Bůh úhrnem všech lidí v jejich
nejvnitřnějším prvku. Proto je musíme milovat a ctít. Neláskou
k nim svůj duševní obzor jen omezujeme. To způsobuje povaha
nelásky: izoluje člověka a vede ho k vnímání jenom toho, co jej
obklopuje jako hmotná a smyslově postižitelná skutečnost. Když
si člověk navykne uznávat jenom to, co může vnímat svými nezbystřenými
smysly, nelze se divit, že se to u něho projeví duševní
omezeností.
V následujícím stupni musíme milovat lidi v jejich nejvnitřnějším
prvku – tedy na úrovni Ducha – avšak bez jejich rozlišování
jako jedinců. Podstata všech lidí je stejná, a proto jsou vlastně jedinou
bytostí. Ale toto poznání se ruší, chápeme-li je odděleně jako
samostatnéa na ničem nezávisléj edince. Když přestanete chápat,
že já a vy jsme samostatnéa na sobě nezávislé jednotky, dosáhnete
svobody v nižším smyslu, což se rovná oproštění od naléhavých impulsů,
pocházejících z nižší přirozenosti.
Ideálem bhaktijógy je milovat lidi jako jeden celek. Je to konečně
jedině správné, poněvadž mezi nimi není rozdílu. To se nám
ujasní, pozorujeme-li základ naší existence, život. Ten je stejnép ovahy
u všech živoucích bytostí. Jenom nespočetnost jeho zázraků
vyvolává zdání rozdílnosti v jeho projevech. To znamená, že se
tato rozdílnost týká pouze jednotlivých funkcí, jimiž se projevuje.
Nepropůjčíme-li smyslům, kteréjso u také jen jedním z jeho projevů,
tolik důvěry, aby nás jedině ony mohly informovat o existenci
něčeho, budeme se moci postavit na jinou pozorovací základnu
254
a z tése pro nás všechno stane jednotou. Pak teprve budeme
schopni milovat lidi jako celek. A když je budeme milovat tímto
způsobem, dosáhneme mystických schopností a osvícení.
Pokud člověk všechno chápe jako jednotky na sobě nezávislé,
je i jeho vědění úsekovéa omezené. Jeho život je omezený, poněvadž
každý tvar, pokud jej lze chápat smysly, existuje v prostoru
a času, a musí tudíž zanikat. Když toto rozlišování zmizí - ovšem za
předpokladu, že si člověk udrží vědomí, že je jedincem na jiných nezávislým
– jeho vědění a život se stanou neomezenými. Zmizí pro
něho čas a prostor a s nimi všechna pouta, kterými je udržován
v nevědomosti.
Bhaktijógin vystoupí z času a prostoru láskou k prvku, který
je nedílný, nebo lépe který je subjektem i objektem všeho toho, co
existuje. A když se s ním silou lásky spojí, pozná stav dokonalosti
a bude jej schopen i realizovat.
Duševní a tělesnép rincipy se co do kvality zdají být rozdílné.
Ale pohlížíme-li na ně očima vědce, všechna zdánlivá rozdílnost
zmizí. Poznáváme, že jsou duševní funkce vyvolávány intenzivnějším
pohybem týchž sil, kteréza jiných okolností tvoří tělo. Je to
jen zdánlivá rozdílnost kvality podle toho, jak se síla projevuje.
Když to poznáme, pochopíme, že jsou všechny skutečnosti vnitřní
i zevní, projevenéi neprojevené, jedním celkem. A když to obestřeme
silou lásky, dosáhneme dokonalosti, neboť ctíme principy
kvalitativně neomezené.
Důvody jsou naprosto logické. Definice lásky zní: stáváme se
tím, co milujeme. Proto milujeme-li skutečnosti projevenéi neprojevenéja
ko jednotu bez času i prostoru, uskutečníme to v sobě,
čili realizujeme nejvyšší skutečnost. V projevenéa neprojevené
jsoucnosti je obsaženo všechno projevené, pomyslné i neznámé. Ale
jedno od druhého rozlišujeme: uznáváme to, co známe a vnímáme,
a pokládáme za iluzi to, co neznáme.
Toho, co bezpečně známe, je pro nás velmi málo. Známe jen
zevní tvary a jejich hrubép řírodovědecké funkce, ale nevíme nic
o jejich vnitřní náplni, která je vzhledem k našim pozorovacím pomůckám
duchovní povahy. To je způsobeno našimi předsudky, s nimiž
posuzujeme to, co vnímáme. Odstraníme-li předsudky úplně,
zmizí pojem rozdílnosti jemných a hrubých kvalit, kteréu tvářejí
255
vše, co existuje. A nebudeme-li citově mrtví, obsáhneme je láskou,
která nám dopomůže k přijetí toho, co v sobě obsahují. A jelikož
jsou v těchto kvalitách obsaženy všechny duchovní moci, získáme
je. Tím přijmeme takév ědění, které je přirozeností všepronikající
síly zření, neboli nejjemnější vesmírnésíly vůbec, neboť jsme ji
v sobě absorbovali láskou k ní.
Nyní je nám jasné, jaká idea spočívá v nauce bhaktijógy. Vidíme,
že se nespokojuje poznáním Boha, který nechává nedotčen
pocit duality, ale postupuje dále až k úplnému spojení s Bohem
jakožto kvalitou realizovatelnou jak v objektivním, tak i v subjektivním
stavu. Cit lásky to umožní nejsnáze, neboť vylučuje vnímání
jinésk utečnosti než právě té, na kterou se upíná. Proto nepřipustí,
aby člověka odstrašily síly, kterése mu případně na cestě k realizaci
Boha zjevují a vnucují mu strach.
Vyšší jógy takovou ochranu nikomu neposkytují. Dopomáhají
vyvolávat jevy a potom je na člověku, aby jejich působení dovedl
čelit správným postojem. Proto se věnujte bhaktijóze. Probuďte
v sobě cit čistél ásky a pak se nemusíte obávat zlého, ani když
vstoupíte do pekel. Nejvyšší jóginové, magikové a mystikové se
vždycky přidržovali bhaktijógy. A síla lásky jim umožnila vykonat
nejzázračnější skutky a poskytla jim i bezpečnost. Proto se nemuseli
ničeho bát. Samotným rozumem se nelze zbavit strachu. Dokud
existuje cit, potom je člověk nakloněn obávat se, protože strach
má svék ořeny v sebelásce. A cit člověka doprovází až k hranicím
Věčnosti. Zmírá teprve vstupem do ní. A když zemře, přestanou
všechny konflikty, kteréb yly vyvolávány jeho životností.
Když se vám podaří milovat Boha v tom stavu, v jakém jsem
ho definoval, bude třeba cvičit odevzdání se do jeho vůle.
Nedejte se zmást definicí, která logicky myslícímu člověku
vnuká domněnku, že Bůh jako souhrn všeho existujícího, člověka
nemůže vést světem určitých lidských mravních zásad a společenských
norem, protože byly založeny na lidském chápání bez zřetele
na Boha a osobní city. Situace je jiná. Je jen třeba uvážit, že popudy
ke stanovení morálních zásad a společenských norem vyšly
z duševních principů, o jejichž vztazích a kořenech ví člověk normálně
uvažující velmi málo. Sice konstatuje, že mu jeho rozum
předkládá důvody a tak nutí mysl k uvažování, ale neví nic o tom,
proč mu rozum ty důvody klade.
256
Podle filozofie PříméSt ezky mají funkce rozumu původ v principu
úsudku a ten má svék ořeny v univerzálním „NicG, kteréje
Bůh. Univerzální Nic je ona jednotka ve vesmíru, která samojediná
nepodléhá změnám. Proto je jakýmsi okem věčnosti, které může
sledovat proudy sil k jejich konečnému uspořádání a výsledku.
Vztah rozumu k univerzálnímu Nic umožňuje vytvářet individuální
skutečnosti. Člověk pozoruje nějakédě ní, protože je jeho
zřec nehybný. Když vidí, že ono dění nepříznivě působí buď na
něho, nebo na celek, rozhodne se je změnit, uspořádat a zlepšit.
Ježto však je jen člověk, to jest bytost, která podléhá klamu, že
je jeho osobnost jeho pravou individualitou, hledí dát onomu dění
takový směr, který by nevyvolával střetání s osobností. Ale neznalost
všech vztahů mezi duševními a tělesnými faktory způsobuje, že
neustále něco chybí k úplnému a uspokojivému usměrnění jsoucího
dění. Proto se to snaží opravit. Nakonec vytvoří názorový babylon,
ve kterém se pořádek stává nepořádkem, nepořádek pořádkem
apod. Když se zmatek stane úplně zřejmým, snaží se jej různými
prostředky odstranit, mudruje, jak to udělat, ale nakonec vidí, že
to není snadnéa možné, protože se vybudovaný stav stal základem
společenského života.
Ve vesmíru existuje zákonitost, kteréje podřízeno každé dění.
Vidíme to ve všem, kam člověk nemůže zasahovat svou vůlí. A tato
zákonitost se sama stará o to, aby nedocházelo ke srážkám a konfliktům.
Příčiny jsou přirozené. Jsou to proudy sil různé povahy a ty
jsou od sebe svými kvalitami a působením přesně odděleny. Jednou
převládají jedny a podruhéji né. Když převládne vlna dobra,
je možnék onat jen dobro. Zlép ovahy zatím odpočívají. Když však
převládne vlna zla, je možnék onat jen zlo a dobro musí posečkat
v nečinnosti. „IndividualitaG člověka to však chce mít jiné. Chce
něco konat proti převládajícím dispozicím, a proto komplikuje svou
karmu. Komplikováním karmy vzniká duševní napětí. Z toho povstává
nervozita a odtud je už pouhý krok k šílenství.
Bhaktijóga si stanovila za úkol naučit svéžák y jak se těmto
následkům vyhýbat. Proto radí, abychom se odevzdali do vůle
Boží. Nezáleží na tom, je-li podstata všeho neboli Bůh silou rozumnou
nebo nerozumnou. Bhaktijóze stačí právě poznání zákonitosti,
která je v životě nejlepším vůdcem, protože je nestranná. Proto si
257
člověk nepotřebuje myslet, že by sám dovedl zlepšit panující pořádek.
Odevzdávání se do vůle Boží je samo o sobě praxí. Mnozí lidé
to pokládají za fatalismus, a proto nedbají oněch duševních složek,
jimiž mohou korigovat svék onání a kteréje za ně činí odpovědné.
A právě proto, že jich nedbají, vtiskují si pečeť tvorů, kteří stojí na
nižším duchovním vývojovém stupni.Mluví pro to všechny důvody.
Dokonalost, která je vyšším stupněm individuálního života, chtějí
vyjádřit zastavením se na cestě všech snah, neboli pasivitou. Chtějí,
aby byly nelogickéú vahy pokládány za nadvědění, a to samo ukazuje,
že jsou to důvody nerozumnéa výstřední, které někdy vedou
k fanatismu. Je jasné, že to nemůže být ideou bhaktijógy.
Bhaktijóga praví, že odevzdanost do vůle Boží počíná odkládáním
vědomí „jáG a „mojeG. Zde se schází s praxí karmajógy.
Konáte-li něco, musíte to konat s myšlenkou, že to konáte pro celek
nebo pro Boha. Osobní pohnutky musí zmizet. Ke konání musíte
být podněcováni pocitem povinnosti nebo snahou pomoci jiným lidem.
A i když budete podle jednoho z obou důvodů jednat, musíte
se ještě s celou vehemencí snažit, aby se vaše myšlenky nedotýkaly
vlastní osobnosti a aby při něm nevystupovalo vědomí Já.
Podle bhaktijógy nemáte právo konat něco s vědomím Já. Můžete
pracovat se snahou, aby byla vaše práce co nejkvalitnější, ale
k výsledkům se musíte stavět jako stroj – být k nim naprosto lhostejný.
Tak to říká karmajóga. Bhaktijóga přihlíží ke slabostem člověka,
a proto radí pracovat s myšlenkou na Boha. Ježto však je Bůh
abstraktní pojem, pracujte s myšlenkou, že všechno, co konáte, děláte
pro dobro všech bytostí. Budiž vám lhostejné, když pocítíte,
že se vás dotýkají výsledky v podobě dojmů a nálad. Žádná práce
nenese výsledky ihned. Když se člověk neustále snaží a je vytrvalý,
jistě dosáhne dobrých výsledků.
Výsledkem jednání podle směrnic bhaktijógy je pocit neosobního
života. To budete konstatovat. Jednou poznáte, že vás vaše
osobnost už nenutí ke skutkům, a v tomto postoji k činnosti najdete
uspokojení. Nebude tu již boj mezi citem a rozumem, při němž jeden
chce to a druhý radí ono. A tento výsledek se vám bude zdát
jako odměna za vaši dosavadní námahu dost cenný. Vnitřní rozpory
jsou strašnější než rozpory vnější. Ryjí brázdy nekonečného
258
utrpení a mnohdy je nelze odstranit ani nejlepšími podmínkami ve
vnějším životě. Když však jednou jsou odstraněny, vytryskne pocit
nejvyššího štěstí, i když ve vašem zevním životě budou poměry
žádoucímu duševnímu stavu právě opačné.
Pocit neosobního života je základnou, na níž je možnés úspěchem
stavět budovu duchovních jóg. Můžete cvičit koncentraci jakkoli
dlouho, a přece jen nedosáhnete úspěchu, protože vnitřní podstata
nebývá sladěna s nejvyšší jsoucností. Proto se chopte karmajógy,
bhaktijógy i morálních povinností. Když v jejich uskutečňování
dosáhnete úspěchu, můžete přistoupit ke koncentraci, která
bude vysvětlena v následujících kapitolách.
259
Kapitola XVIII
KONCENTRACE
Jógickék oncentrace dosáhne obtížně
ten, jehož srdce není ovládnuto, ale
ten, kdo svoje srdce ovládá, dosáhne jí
vhodnými prostředky.
Bhagavadgíta
Tak jako u každéj inéoku ltní discipliny je jádrem praxe Přímé
Stezky koncentrace. To se každému ujasní teprve tehdy, když pochopí
její ezoterní význam: že je to askeze, která se provádí v duševní
oblasti. Její ezoterní význam dále vysvítá z možností, které
může poskytnout, zejména z toho, že ustaluje zřece a všechny duševní
síly. Tyto síly dopomáhají člověku k vědění a k různým duševním
schopnostem, jež však nejsou obecně uznávány. Proto je
takék oncentrace cizí světskému způsobu života, který nás nabádá,
abychom všechny duševní síly nechali fungovat volně; tím ovšem
upadáme do nevědomosti.
Důvody pro uvedenétvr zení jsou logické. Koncentrace vede
k ideálnímu postoji k tomu, co pozorujeme. Pomáhá potlačit změny
v psychickéo blasti a dovoluje setrvat pozorností na předmětu,
který vydá tajemství svéú čelnosti, obsahu i podstaty. V obvyklém
případě pozornost zpravidla nebývá dostatečně upřena na zkoumaný
předmět, a proto není možnéa nalyzovat jeho povahu nebo
vyzařování. To totiž závisí na přesném a jistém zachycení vlastních
nálad, kteréj sou vyvolávány jeho vyzařováním. K tomu je třeba
nabýt schopností upínat pozornost k prvku vlastní bytosti, který
nedoznává změn. Ale to téměř není možné u lidí, kteří neznají tajemství
vnitřní činnosti. Příčina tkví v tom, kam člověk upíná své
zájmy. Ty obyčejně směřují k vnějšímu, projevenému světu.
Všímáme si zevních věcí, jelikož se nám zdá, že je to nutné, ale
nevšímáme si vnitřního dění, z jehož změn můžeme postřehovat to,
co se má dít v budoucnosti a co je vůbec příčinou všeho dění. Je
to způsobeno souvztažnostmi. Každá myšlenka způsobuje napětí
sil určitého druhu a povahy a shoduje se s vnitřním založením
260
(povahou) a vzhledem (charakteristickými tělesnými znaky nebo
podobou) toho kterého člověka. Proto je možné, aby člověk u jiných
lidí zjišťoval představy, myšlenky i jejich dosah, je-li jen vnitřně
ustálen.
V tom je velikým pomocníkem myšlení, kterés e ubírá správným
směrem. Jestliže někdo na mne nebo na vás myslí, vždycky
se nás dotýkají jeho myšlenky. Proto je snadnéz jistit úmysl člověka,
který na vás myslí a je vám třeba až dosud neznámý. Ten,
kdo si všímá jenom vnějších věcí, nemá možnost postřehnout to, co
se děje v jeho vlastním nitru. Napětí, kteréne ní ovlivněno vlastní
vůlí, tedy napětí způsobenéc izím člověkem, vystupuje, tvoří náladu.
Průměrný člověk, jehož se napětí dotýká, však nezjistí, zdali
je to způsobeno přírodními silami nebo cizím člověkem. Vlny, které
vrhají jeho nitro do změn, vnímá teprve tehdy, když je zachytí neřízená
pozornost. Jenže potom již je pozdě pozorovat pravou tvář
pozadí, jež bylo příčinou jejich vzniku. Proto se tyto vlny označují
jménem „náladaG.
Ideou koncentrace je ovládnout všechna niterná vzdutí, čili
ustálit nitro. Když je tohoto cíle dosaženo, pak již není nic, co
by mohlo být pokládáno za záhadu, nebo jinými slovy je dosaženo
vědění.
Vědění je vrcholnou metou osobitého žití každého individua.
Každý jedinec zřejmě a instinktivně cítí, že je vědění osvobozující.
Proto každý, kdo je jen trochu inteligentní, po něm touží, hledá je
a snaží se je získat. Avšak metoda, kterés e k tomu obecně užívá,
nebývá úplně dobrá, jestliže nezdůrazňuje, že je nezbytná dokonalá
kázeň.
Každév ědění vzniklo z pozorování věci při dokonalém duševním
odstupu od ní. Kdo tento postoj nedovede zaujmout, ten může to,
co pozoruje, pouze porovnávat, seřazovat z toho vznikající pojmy
a na základě toho tvořit více či méně správné hypotézy. Nemůže
však bezpečně a univerzálně určit pravou podstatu a hodnotit povahu
toho, co poznal. Můžeme se sto tisíc let namáhat, abychom
od nejpovrchnější znalosti věci dospěli až k poznání její pravép odstaty,
a přece k tomu nedospějeme. Podstata všeho je totiž nepohyblivá,
a proto totožná s podstatou člověka, kterou žádný přístroj
není s to dokázat – každý mechanismus je příliš hrubý.
261
Když ustálíme změny, kteréz astiňují vnitřní podstatu naší přirozenosti,
která má povahu Pozorovatele, poznáme ji a ztotožníme
se s ní. A tato přirozenost je jediná a nedílná. Proto jedině za
předpokladu, že se vnitřně duševně ustálíme, můžeme získat vědění
o charakteristických vlastnostech i o konečném účelu jakéhokoli
předmětu, upneme-li na něj pozornost. Nebudeme potřebovat
stroje a přístroje, jež vlastně zastupují pomocnék oncentrace (to
je koncentrace na vnější předměty, kterév edou k rozvinutí magických
sil), nýbrž použijeme analytickou schopnost, kterou lze probudit
uklidněním zřece. Pomocí této schopnosti nabudeme vědění,
jež nebude mít nebezpečnék armické následky, jaké se vyvolávají
vyšlehnutím magických sil. Jejich obdobou v zevním světě je tzv.
msta vynálezů.
Nechci se jevit jako zpátečník, jenž zavrhuje technický pokrok;
chci jen poukázat na nutnost duševní rovnováhy, která dává vědění
neohraničenépře dsudky a dojmy, vyplývajícími z vnímání
vnějších jevů. Tím chci upozornit i na to, že je nezbytnép ochopit
správnép oužívání magických sil ve vnitřním smyslu a technických
vymožeností ve vnějším smyslu. Ba více. Mohu tvrdit, že vnitřní
ustálenost, jež je dílem koncentrace, jen rozšiřuje vědění o diferencovaném
skutečnu, neboť tu nestojí v cestě předsudky o tom,
co je skutečnost a co není. Víme, jak těžce se věda probojovává
ke zkoumání toho, co je za hranicemi vnímatelnésk utečnosti –
ačkoli nejvelkolepější poznatky je možno získat na polích této skutečnosti
– a to pouze pro předsudky vědců, kteří jsou již předem
přesvědčeni o tom, co je skutečnost a co není. Skutečnost však
nelze zatlačit do hranic, ve kterých se pohybuje smyslovévn ímání.
A takéji nelze vtěsnat do prostoru, který lze obsáhnout hypotézami
domněle odpovídajícími zákonům logiky a zdravého rozumu.
Zkušenosti a poznání tyto hypotézy mnohokrát předstihly a ještě
stále předstihují. Ale obvykle jsou „nadhypotetická faktaG uznána
teprve tehdy, když byla dokázána nade vši pochybnost.
Tímto vysvětlením jsme dospěli k zevnímu účelu koncentrace.
Vidíme, že jejím prováděním nepodlehneme nebezpečí zmatků
a iluzí, jež pramení z rozněcování obrazotvornosti, jak se domnívají
mnozí lidé, zakládající si na omezeném rozumu. Naopak.
Poznáváme, že koncentrace znamená potlačování projevů vnitřní
262
přirozenosti, což vede k dosažení duševní rovnováhy, jejíž skvělou
hodnotu není třeba zdůrazňovat. A teprve tehdy, když bylo dosaženo
tohoto výsledku, který silně zlepšuje orientaci člověka v zevním
světě, postupujeme zcela samovolně a přirozeně k dalšímu
stupni, totiž k analyzování projevů vnitřní přirozenosti. Tato analýza
přinese okultní znalosti i některés chopnosti, kterés e zdají být
nad úrovní vyhraněných postřehových norem.
Není však třeba podotýkat, že pronikání k nejvnitřnější podstatě
jsoucnosti, dění a jevů, jinými slovy k vyššímu poznání, se
nezískává na úkor nižšího poznání, jakéma jí světští lidé. Vyšší
poznání je další stupeň poznání nižšího, a proto se tato poznání
doplňují, místo aby si odporovala, jak se to zdá z řeči teoretiků.
To je takét řeba mít vždy na paměti. Kdekdo může tvrdit, že jeho
názory vystihují pravdu, a přece je to pouhá iluze, jestliže v nich
nenajdeme shodu s něčím, byť tak zvaným nižším poznáním.
I když je idea provázena vlastním přesvědčením a vírou, není
ještě důkazem pravdy. Může totiž odporovat zásadám o vědeckých
důkazech, které se opírají o všeobecnézku šenosti. Lidéj iž věřili
mnoha domněnkám a představám, ale pokud je nebylo možnéuv ést
ve vztah se zkušeností někým již prožitou, obyčejně to vyvrátily
pozdější obecnézku šenosti. Duševní kontrola (koncentrace) stejně
jako věda zkoumá a pracuje ve sféře nám již známé, totiž ve sféře,
v níž žijeme. Nechápe se žádných abstrakt, nýbrž jenom projevů
vnitřní přirozenosti, projevů, kterév stupují do vědomí. Proto jsou
její rezultáty naprosto rozumnéa důvodné. Nevede tedy k vytváření
hypotéz ve prospěch povahových sklonů toho člověka, který
by na nich zakládal svép oznání, ani ho neovlivňuje abstraktními
pojmy a představami. Neboť abstrakta jsou světy vývodů z domněnek,
a proto nejsou v projevenés kutečnosti skutečná přesto,
že někdy mohou být pro obecný pokrok do jistém íry užitečná.
Musím doložit, že rozpory, kterés e zdají být v tom, co jsem
právě řekl, si čtenář musí srovnat podle svého. Abych zůstal nestranný,
musím při vysvětlování duchovní nauky PříméSt ezky pokládat
abstrakta jednou za reálná a jindy za bezvýznamná podle
toho, v jakém poměru k nim v tom kterém případě stojím.
Je třeba pochopit, co je to skutečnost, a teprve potom pochopíme,
jakéc íle mohou být jejím poznáním dosaženy. Je neudržitelné
263
omezovat skutečnost na svět smyslových tvarů. Existují přece duševní
vlastnosti a síly a žádnou z nich nelze vnímat smysly jako
cosi hmotného přesto, že existují. Na tyto vlastnosti a síly je možné
působit vůlí a vymanit je tak z područí přírody, což je první krok
k vědění a svobodě. Při vymaňování duševních vlastností a sil z přírodního
vlivu dospíváme též k poznání stále neomezenější skutečnosti,
až nakonec úplně zmizí klam jejího ohraničení a člověk se
octne na novém stanovisku, z něhož je možné postupovat k dalšímu
bádání.
Lidéo hraničují skutečnost proto, že se opírají o funkce tzv.
hrubších smyslů a o přesvědčení, že jejich Já je individualizované.
Nenecháme-li se smysly přesvědčovat a přesvědčeními zmást, probudíme
k činnosti schopnost rozlišování ve sféře hmotného a viditelného
jsoucna a to je příčinou vymezování pojmu skutečnost.
Koncentrace a s ní související analýza vnitřních dění a projevů
vede k odstranění tohoto bludu. Sama koncentrační technika nás
nabádá k tomu, abychom potlačovali vědomí Já a usměrňovali činnost
smyslů. Tím nás vede k pochopení pravého stavu věcí, totiž
k poznání, že je pojem člověka jakožto nezávisléj ednotky klamný,
neboť mezi člověkem a celkem jsou vztahy, kterés amy dokazují
naprostou nedílnost celku.
Uvědomování si jednotlivostí není ještě důkaz, že by předcházející
tvrzení nebylo správné. Tříští-li se univerzální Já ve větší počet
jednotek, pak se to dotýká i vědomí, kterése opírá o jáství a které
se musí taképro jevit u odštěpku (bytosti, Boha i věci). Když se
pak zapomene na vztahy mezi částí a celkem, vede to k domněnce,
že je každá bytost nezávislou a individuální skutečností.
Řekl jsem již, že koncentrace odstraňuje blud pojmu skutečnosti.
Nyní je třeba se zmínit o tom jak rozumět slovu koncentrace.
Koncentrace značí soustřeďování. Nevztahuje se však v mystickém
smyslu jen na myšlenky, jak se to obyčejně vykládá. Týká se
stejně pozornosti i sil, projevujících se duševních činností. Proto ty
obtíže při jejím uskutečňování.
Praxe PříméS tezky stejně jako rádžajóga učí, aby člověk přemáhal
všechny překážky, kterése mu staví do cesty při pochodu
k mystickému cíli. Za tím účelem používá všech prostředků, jež
264
může duševní stav člověka poskytnout. Tím se stává praktickou
naukou, vycházející z povlovného spoutávání bytosti v duševním
smyslu. Začíná to tělem, pokračuje duševními schopnostmi a končí
vnitřním ustálením. Budeme sledovat tuto metodu.
Aby bylo možno dosáhnout vnitřní ustálenosti, musí být v prvé
řadě klidnétělo. Uklidnit tělo je úkolem pozice, čili polohy těla. Ta
může být různá. Buď přichází v úvahu sedění na židli, ale tak,
aby páteř a hlava byly v jednélin ii, nebo to může být pohodlná
orientální pozice, jak ukazuje náš obrázek v kapitole XXII.
Tato orientální pozice je výhodnější. Přesto, že způsobuje jisté
obtíže, nelze je stavět nad dobrodiní vznikající uvolňováním svalovée
nergie, která proudí k lotosu múládhára, sídlu to hadí síly.
Tlaky, kterécvičen í této pozice vyvolává, mají také příznivý vliv
na tvoření koncentračního bodu.
Je-li pozice správná, pak všechna energie proudí do spodu těla,
kde je nejpřirozenější místo, kam má být pozornost soustřeďována.
Soustřeďujeme-li se za pohodlného sedění, vzniká již od začátku
dvojí práce. Předně musíme upínat pozornost do předepsaného
místa a za druhév něm musíme vyvolávat jakýsi pocit, aby pozornost
z tohoto místa neodcházela. Při orientální pozici je to jednodušší.
Tu stačí upnout pozornost do místa pocitů, jež pozice
vyvolává.
Proto cvičte polohu těla. Snažte se zvyknout si na složení
nohou, a když se vám to podaří, pocítíte, jaký to má blahodárný
vliv.
Potom následuje ovládání dechu.
Při cvičení koncentrace je třeba dýchat stejnoměrně, tiše
a umírněně. Krátký a nervózní dech rozptyluje pozornost. Proto
vdechujte pomalu, počínajíce naplňováním spodní části plic a postupně
výše, až budou řádně nadmuta prsa. Rovněž vydechování
musí být pomalé, tiché a stejnoměrné. Přepínání vždycky škodí. Je
třeba si všímat toho, aby vás přílišnép lnění plic také nerozptylovalo,
ani vám nesmí působit námahu. Potom bude dech správný
a poslouží svému účelu.
Cvičení volného a stejnoměrného dýchání je pránajáma. To je
zřejméz toho, že volné a stejnoměrnéd ýchání musí být provázeno
pozorováním dechu a pocitu, který dýchání normálně vyvolává.
265
Tím se pak pozornost chápe podstaty dechu, jíž je prána. Proto
takéje toto cvičení blahodárné. Na jedné straně odstraňuje prvek
tamas, který silně převládá v těle animálně žijícího člověka, a na
druhést raně odstraňuje náchylnost k chorobám, jež v začátcích
mystickép raxe cvičícího člověka velmi často pronásledují, neboť
jsou uloženy jako dispozice v každém těle a cvičením jsou buzeny
k jasnějšímu vybití.
Když bude přemožen prvek tamas, změní se letora (povaha).
Zmizí všechna lenost i touha po pohodlí a zvýší se proudění životní
síly. Letora se přemění v cholerickou. Ovšem s tou výhodou, že duševní
činnost, která se podílela na jejím utvoření, podrží prvky
chladného citu a rozumu, takže sattvický princip, jevící se v jasném
myšlení a chápání, bude moci převládat jak v jednání, tak
i v rozhodování.
Když cvičení pránajámy nečiní potíže, začíná se cvičit
pratjáhára.
Pratjáhára je duševní práce, jejímž účelem je obsáhnout se
a spoutat se duševně a tím probudit k životu vnitřního člověka.
Tak se takézr uší spojení vnitřního Já s tělem.
Lidé, kteří jednají pod tlakem osobních pohnutek, shrnují Já
s tělem v jeden celek. Následkem toho reaguje člověk na vnější
události i duchem, což se projevuje duševním vzdutím. Něco se
přihodí tělu a člověk se hned domnívá, že se to přihodilo jemu. Ve
skutečnosti však Já, totiž onen základní princip, který se v okamžiku
smrti vyzařuje z těla, často když ještě tělo vůbec není porušeno,
je příhodou nedotčen. Důkazy o tom, samozřejmě ne takové,
kteréj e možno ověřit všeobecnou zkušeností, našli mnozí jedinci
ve starých i nynějších dobách, zejména lidé nemocní a v dřívějších
dobách často tzv. náboženští fanatikové. Ti mnohdy nepociťovali
žádné utrpení za velkých bolestí, kteréji m působili jiní lidéz přesvědčení,
že to mohou dělat, protože střeží spravedlnost; tak byli
odpoutáni od svých těl. Žili a duševně přebývali v mimotělesných
oblastech a to jim umožnilo nevnímat bolesti přesto, že u nich nebyla
patrná porucha lidského vědomí, projevující se jako vědomí
o světě. O těchto lidech se lze domnívat, že dosáhli cíle pratjáháry,
která tyto úkazy vyvolává.
Úspěch ve cvičení pratjáháry je pro žáka mystických nauk ne-
266
zbytný. Při cvičení koncentrace se totiž každý mystik musí odvážit
vyjít z vlastního těla a to by bez průpravy získanépra tjáhárou bylo
spojeno s nebezpečím, že by se již třeba nemohl vrátit zpět.
Uskutečnění pratjáháry, totiž rozlišování jemného materiálu od
hrubého následkem pojetí celé bytosti prostřednictvím vnímání
provázeného živou pozorností, vede k poznání vztahů mezi tělem,
psychickými faktory a osobním vědomím. Vidíme, že život, to je
ono něco, co se projevuje duševními změnami a schopnostmi, je na
tělo poután určitými prvky, kteréná leží karmickým silám a dispozicím.
Poznání pout člověku poskytne možnost, aby podle svého
přání vycházel z těla a zase do něho vcházel, aniž musí zažít duševní
otřesy. Těmto otřesům se však nevyhnou lidé, kteří do stavu
duševního odpoutání od těla upadají samovolně a neznají všechny
vztahy mezi různými stavy stvoření.
Z toho je zřejmé, jak je důležité znát pratjáháru. Učí nás necitelnosti
k sobě a ještě k tomu nás nechává poznat vztahy mezi
duševním a hmotným životem, což samo o sobě nemůže být doceněno.
Stačí si jen uvědomit, jakou hodnotu by měla schopnost
pratjáháry pro lidi, kteří se duševně poutají na svá těla, jestliže
víme, že pratjáhára zbavuje duševního utrpení chtěným duševním
uzpůsobením. Zmizel by všechen strach z utrpení a s ním i slabost,
která z něho pochází a kterou je možnép ozorovat v jednání téměř
každého jedince. Nebylo by strachu o existenci, neboť uskutečněním
pratjáháry člověk nachází širší životní základnu, než je pouhá
závislost na těle. Nevyskytl by se strach před smrtí z hladu, neboť
pratjáhára umožňuje poznat ruku osudu, vedoucí člověka cestami,
na nichž může svůj život dožít. A tak se pratjáhára stává základním
faktorem síly a sebevědomí a ničí všechnu ustrašenost a pocit
nemohoucnosti, kterév znikají z přesvědčení, že existence života
závisí na existenci těla.
Praxe pratjáháry začíná upínáním pozornosti na nějaký orgán,
přičemž je vynecháno všechno ostatní až na podružnéuv ědomování
si celés vé bytosti jakožto živoucího typu. Za tím účelem je
třeba ovládnout předepsanou pozici (aby nečinila potíže), setrvat
v duševní nepohnutelnosti a myslit na zvolený předmět. Nemyslete
na nic než na zvolený předmět a vzdáleně na svou bytost zevně
i vnitřně, ale vyvarujte se takép opřát smyslům, aby se mohly
267
dotýkat předmětů. To znamená, že musí být ovládána nejen pozornost,
která napomáhá usměrnění myšlenek, ale i smysly.
Když se vám podaří udržet pozornost na jednom předmětu,
dosáhnete stavu, který lze vyjádřit slovy: postřehování prostoru.
Bude se vám zdát, jako byste zírali do temnoty, v níž mohou zmizet
jak všechny radosti, tak i vy sami. Tvářnost zevního světa a zevních
zkušeností se změní. Všechno, co se zdálo být hodnés nahy a tužeb,
na sebe bere tvářnost svádějícího ďábla, takže se probouzí nechuť
a případně i odpor ke všemu zevnímu. Tak to je ovšem tehdy,
postupuje-li člověk ideálně. Ti, kdo ve svésna ze nejsou upřímní
a poctiví, nedospějí ke stupni, na němž mohou postřehovat prázdnotu.
Budou před nimi defilovat jinéo brazy a ty je zmatou.
Proto se doporučuje, aby si usilující člověk uvedených zkušeností
nevšímal. Považujte všechno za tak správnéa dobré, jak jste
o tom byli přesvědčeni dříve, ale vnitřně se tím nezabývejte. Je
nebezpečnép okládat svět za ďáblovo dílo. To vysvitne z poznání
okultních zákonů: představa, vid nebo pojem (tedy idea) skutečností,
kteréj sme soudili, nám vtiskuje pečeť povahy, jakou jsme
v nich nacházeli. A to nás potom může vést k čistě nemystickému
jednání. Kromě toho je takét řeba přihlédnout k tomu, že soustřeďující
se mystik ovlivňuje celést voření tím, že dovede správně
podržet jistou ideu. Podlehne-li prvnímu dojmu, který vyvstal následkem
toho, že zíral do sebe, totiž tomu, že je všechno povahově
zkažené, a proto je za takové pokládá, účastní se modelování povahy
stvoření. Nebo jinými slovy: telepaticky na světě rozmnožuje
názor, který obsahuje zléprv ky.
Proto se dívejte na svět tak, že je dobrý. I když se vám bude
zdát, že je všechno temnéa zlé, pokládejte to za dobrén ebo alespoň
za lhostejné. Tím se vyhnete telepatickému rozmnožování zla i karmickým
následkům, kteréz toho vyplývají. Názor, že je všechno zlé,
je čistě osobní. Snažili jste se odvrátit pozornost od zevního světa,
a když se vám to podařilo, pochopili jste, jakésí ly jím vládnou.
Nepochopili jste však, že je na světě mnoho lidí, kteří nepřemýšlejí
o zlu a o ďáblech, ba spíše vidí všechno v růžovém světle, a proto
pro ně neexistuje ďábel ani zlo. Mohou se dotýkat věcí, jichž byste
se vy pro svůj názor dotknout nemohli, a přece jim to nevadí, poněvadž
si neuvědomují, jaká za tím stojí síla.
268
Přemýšlíte-li o tom, že za vším pozemským bytím stojí zlo
a ďábel, přivádíte k tomuto uvědomění i lidi, věřící v dobro. Na
to však nemáte právo. Chcete-li z tohoto světa vyjít a dosáhnout
nadsmyslových zkušeností, pak je to vaše osobní záležitost, která
na okolí nesmí působit rušivě. Stane-li se to přece, pak se jednou
potkáte se silným tlakem okolností, kterés e projeví ve zhoršování
všech vašich životních podmínek, a nakonec vám to znemožní jakoukoli
duchovní práci. K takovým výsledkům už došli mnozí žáci
mystiky.
Řekl jsem, že je při cvičení pratjáháry třeba upnout pozornost
na nějaký orgán za podružného uvědomování si celé vlastní bytosti
a jinak setrvat v duševní nepohnutelnosti. Potom se objeví
prázdnota (postřehování prostoru), o kteréj sem se již takézm ínil.
Tuto prázdnotu je třeba pozorovat a setrvat v duševní i myšlenkovéne
hnutosti. Tím bude dosaženo možnosti odpoutávat se v já
od zevního světa a pozorovat vnitřní svět. Tomu se říká dhárana.
Dhárana může být vedena k předmětům hrubým, jemným
i k bezpředmětným oporám. Je to proto, že já a objekt jsou rozlišovány.
Pokud se to týká hrubých opor, je to zvláště zřejmé.
Vezmeme-li však jemnější principy a podrobíme je kontrole, pak
je obtížnější podržet si vědomí dvojnosti. Ale přesto je možno pozorovat
vnitřní dění s odstupem.
Vzhledem k tomu je tedy dhárana schopnost soustřeďovat pozornost
a přitom si podržet vědomí sebe. Bude-li pozornost směřovat
k nějakému vnitřnímu stavu, přičemž se žák bude snažit udržovat
nezávislost nebo klidnou náladu, naučí se pozorovat duševní
změny. A tak bude moci zjišťovat duševní vzdutí, jež se dosud
skrývala kdesi v podvědomí.
Tím se myslí rozličnéduše vní podněty a jednotlivé povahové
sklony. Zjišťováním skrytých duševních vzdutí jsme se proto dostali
k základu naší osobnosti. Zodpovíme si ono „pročG našich bezděčně
vykonávaných skutků a na základě toho dospějeme k možnosti změnit
vlastní karmickédi spozice.
Potlačením vlivů jemných vnitřních vzdutí, o nichž jsem právě
mluvil, se dostaneme do bezpředmětnék oncentrace. Touto koncentrací
se podaří vymýtit vnitřního představitele nižší osobnosti,
která je z psychologického duchovního hlediska personifikací citové
269
přirozenosti. Když budete stále vymycovat tohoto představitele
nižší osobnosti, vdechnete pocit svobody a dosáhnete osamocení.
Zjistíte, že vy jste tou pravou individualitou, okolo níž se všechno
točí, takže definitivně skoncujete s ohledy na tlak okolností, kterými
se dostáváte do závislosti. Je to částečná svoboda, která dává
poznat jak se má postupovat výše až do stavu, v němž lze přerušit
všechny bytostnévztah y, zakládající se na přirozeném sebeuvědomování,
a to i k sobě. Potom dosáhnete poznání.
To, co vstupuje do vědomí, i to, co je pod ním a nad ním
a co tudíž při normálním způsobu života nemůžeme vnímat, je
jednota. Zdá-li se jedno světlejší a druhét emnější, pak je to proto,
že propadáte předsudkům, jež provázejí vaše nazírání na kvalitu
obojího. Když odstraníte všechny předsudky, uvidíte, že je jedno
i druhév podstatě totéž. Proto je to možné ovládat jako věc jedinou.
A když se vám to podaří ovládnout, to jest nenechat to
na sebe působit, pak již vám nebude zatěžko pozorovat absolutní
prázdnotu, kosmickou skutečnost.
Pozorováním absolutní prázdnoty poznáte, jakým způsobem se
můžete absorbovat v Nic. Když tento úkol splníte, zmizí vaše všední
já a nastane vnitřní splynutí s celkem. Zmizí pojem jedinství, na
němž závisí dojem, že je člověk nezávislá jednotka. Pak se dostaví
postupnéuv ědomování si, že pravou individualitou je já všech bytostí
jakožto jednoty. Potom bude zničeno všechno utrpení i strach
před smrtí, který nám diktuje, abychom zvýšili snahu po získání
světského blaha, než zemřeme. Tím se ovšem zaplétáme do nekonečného
vznikání a zanikání v nižším individuálním já.
Nyní je nám jasné, jakou ideu sleduje koncentrační metodika.
Všimněme si však také, jaké překážky se staví do cesty při jejím
uskutečňování.
Při popisování pratjáháry jsem řekl, že dosáhnete stavu, který
vám umožní zírat do prostoru. Jestliže se při dosažení tohoto
stupně soustředění neuzavřete všem vjemům a budete při něm naopak
přemýšlet a spekulovat o některých věcech, kteréj óga označuje
jako vzdálené, vystoupí před vašimi zraky myšlenky i představy
jako samostatnéc izí bytosti. Ty se budou snažit odvést vaši pozornost
jinam, než jsou předměty vašeho soustředění. Jestliže však
všechno odkládáte, nespekulujete a pokládáte se spíš za nevědomou
270
bytost, budete-li jednat ve shodě s morálními předpisy nižších jóg,
nemusíte se ničeho obávat. Poznáte, že zjevy, kterép řed vámi vystupují,
jsou jen fantomy, stvořenépře dstavou z vaší vlastní životní
energie, kterou vyzařujete duševní činností. To zničí vaši důvěru ve
vyšší přirozenost zjevů, jež můžete pozorovat.
Vždycky musíme být opatrní v posuzování toho, co nám koncentrace
umožnila vnímat. Nutí-li nás sama koncentrace upínat
pozornost do vyvstalép rázdnoty, nesmíme podlehnout domněnce,
že dění, existující za prázdnotou, je oním velkým „TímG, jež máme
realizovat.
Ve vesmíru existují tři smyslovéskut ečnosti. První vnímáme
obyčejnými smysly. Když ustálíme nitro a ovládneme všechna
vzdutí vnitřní bytosti, objeví se nám druhá skutečnost, kterou nazýváme
astrální, ale z psychologického hlediska je duševní.
Ta může překvapovat některými zvláštnosti svých projevů, ale
neodstraní u člověka vědomí jeho vlastní nedokonalosti. Proto je
nutnéo dpoutat pozornost ode všeho – i od sebe, a to tak dokonale,
že na sebe zapomeneme – a pak bude do našeho vědomí vstupovat
působnost třetí sféry (skutečnosti) nazývané sféra duchovní.
Tato základna vám umožní ovládat zjevující se „mátohyG předcházející
sféry (tak se vám budou jevit její útvary a tak je také
budete nazývat) a poznáte, že můžete získat nekonečnéšt ěstí
a radost.
O štěstí a radosti je možnéří ci, že jsou pro usilujícího jógina
pokušením jiného druhu. Podlehnete-li své povaze a budete se držet
radosti, nevymaníte se ze stavu tohoto lidství, a proto budete
muset opakovat svézr ození. Budete-li se však držet ctností, které
předpisuje mystická nauka PříméSt ezky, překonáte sklon ke snaze
podržet si dosaženéšt ěstí a vstoupíte do skutečnosti, která je nad
vším smyslově projeveným světem.
Nadsmyslová skutečnost je ona poslední skutečnost, která nemá
nic společného s hrubým, jemným a vnímaným bezpředmětným
světem nebo sférou. Proto ji lze pokládat za skutečnost opravdovou
a člověka vysvobozující. Všechno ostatní nedosahuje její hodnoty.
Co jsou platná utrpení a radost, když vědomí diferencovaného já
zůstává živé, příčina to opětných zrození pod vlivem karmických
podmínek vytvářených činy? Má to snad nějakou reálnou hodnotu,
271
když si uvědomujete rozličnosti, jež probouzejí pojem dole a nahoře,
vyšší a nižší, sebevědomí a sebepodceňování? Za vším diferencovaným
stojí úplná jednota. A jenom posuzování jednotlivostí
jako samostatných celků může být příčinou toho, že se vyhlašují
velkohubéf ráze, jimiž jsou nevědomí lidés trhováni do fanatického
blouznění.
Jakmile lidécvičící koncentraci dosáhli prvních projevů vnitřní
přirozenosti, často se domnívají, že jsou již ve spojení s nekonečnem,
v němž přebývá Bůh víc než jinde. A přece nejsou tyto
projevy nic jiného než projevy astrální, vyvolané zacílením mysli
a pozornosti do nitra, přičemž nebylo dbáno morální očisty. Před
vstupem do niterných světů je třeba se očistit správným jednáním
a hlavně tím, že se zbavíte stálého uvědomování si vlastního já jakožto
důležitéj ednotky. Pak se teprve objeví pravda čistá, jasná,
zářící a nezávislá na duševním postoji pozorujícího člověka.
Astrální zkušenosti nepřinesou moudrost. Můžete se sto tisíc let
zabývat zkušenostmi, kterých dosáhnete mystickou prací, a konec
bude tentýž jako začátek – jednostrannost a nevědomost. Proto
je třeba zúčtovat se sklony svého srdce. Musíte ze svého vědomí
vykořenit to osobní, kteréje příčinou toho, že vnímáte a nesprávně
oceňujete všechny svézku šenosti. Pak teprve můžete doufat, že
dosáhnete poslední skutečnosti, o níž jsem mluvil výše. To bude
opravdu hodnotnější.
Při popisu koncentrace jsem skončil u pozornosti, již člověk
usměrňuje k jemnému, hrubému a bezpředmětnému objektu, který
představuje světy nebo sféry. Nyní budeme postupovat k dalším
podrobnostem koncentrační praxe. Soustřeďujeme-li pozornost do
těla, bude naše tělo zachváceno chvěním, jež pochází z energie tichého
napětí. Tento stav vede k jistým zkušenostem, které nazýváme
mystické. Síla jejich projevu a působnosti je však závislá na
intenzitě koncentrace. Je-li koncentrace správná, to znamená nerušená
vtírajícími se myšlenkami, pak budou výsledky velmi reálné.
Žák bude schopen žít svůj život a vyvaruje se zmatku.
Žitím svého života se rozumí osamocení. Když bude dosaženo
osamocení, postřehnete vzdouvání životních sil v podobě vln, fungujících
za oním Nic (prázdnotou prostoru), o němž jsem se již
zmínil. Potom je třeba, aby byla co nejvíce soustředěna pozornost.
272
Postřehnete-li vzdouvání těchto vln, setrvejte v duševní nepohnutelnosti,
ale bedlivě je sledujte. Tím je utišíte a vstřebáte sílu, kterou
obsahují. Stává se ovšem, že přitom proběhne nějaká myšlenka,
která upoutá vaši pozornost, načež probuzenés íly začnou zvolna
vystupovat k hlavě a energie vyvolaná jejich udržováním na určitém
místě se bude zvolna ztrácet.
Jakmile to zjistíte, vraťte se pozorností k dotyčnému místu a nevšímejte
si již předmětu, jímž byla zaujata vaše pozornost. Tím
opět nabudete soustředění a energie.
Účelem této praxe je, abyste se naučili ovládat a fixovat duševní
i životní síly, což je pro člověka velkým dobrodiním. Jednak
proto, že mu to dává možnost zrušit city k věcem vnějším, vnitřním
a osobním, a jednak proto, že ho to vyvádí z duševního zmatku,
neklidu a obav.
Když jsou ustáleny, kontrolovány a ovládány projevy celéb ytosti,
koncentrace se prohloubí. Necítíce nic a nemyslíce na nic
vstoupíte do soustředění, v němž spatříte v jednotě vnitřní i zevní
skutečnosti bytí jakoby slity v jednu kvalitu. Potom můžete současně
analyzovat vnitřní i zevní skutečnost, čímž dospějete k možnosti
vytvořit syntézu základní skutečnosti. Cit a pozorování vám
poví, zdali je vaše zjištění správné.
Potom následuje soustředění do prázdnoty, která je sférou existující
mimo to, co je jemnéa hrubé. Její podstatou je světlo. Proto
si podržíte tuto představu. Tím vize, jež nebyly vyvolány ani představou
ani myšlením, se stanou jasnéa čisté, plnép ravd, ověřitelných
obyčejnými prostředky.
Koncentrace, zabývající se vzdutím, jež byla postřehnuta ve vyvstaléprá
zdnotě, se nazývá dhjána. Ta se dělí na hrubou a jemnou.
První se zabývá ovládáním předmětů a sil, druhá jejich analýzou.
Ale jejich zájmová oblast je v jemném (psychickém) světě. Proto
můžete při jejím provádění pozorovat skutečnosti, jež jindy vašemu
zraku unikají. Ale výjimečnosti to nejsou. Jsou to jen skutečnosti,
kterése projevují ustálenému nitru, takže je možnép okládat je
za přirozené. Potom s nimi lze přirozeně zacházet a to bude mít
příznivý vliv na rozšiřování vědění i na nabývání duševního uspokojení.
Soustředění se nesmí dít do bodu v hlavě. Přivodilo by to
273
nesnesitelnéna pětí na jedné straně a vysoce výraznéha lucinování
na straně druhé. Proto se koncentrační bod hledá dole v těle, ponejvíce
v oblasti břišní.
Začátečník by se tedy neměl soustřeďovat do určitého tvarem
omezeného bodu. Mysl má zakotvit v oblasti lotosu svádhišthána
a má tam být soustřeďována tak dlouho, dokud se nedostaví ostřejší
postřehování a nadšení. Teprve potom je možnése soustřeďovat do
oblasti lotosu múládhára, z čehož pocházejí pravém ystické zkušenosti.
Dosažení úspěchu v soustřeďování do lotosu múládhára budete
pozorovat v tom, že zmizí klid, pramenící z lhostejnosti. A tím je
definitivně nastoupena mystická cesta a lze jenom radit, aby po
ní člověk kráčel dál, dokud nedosáhne mystického cíle. Zastavit
se nebo vrátit k dřívějšímu způsobu života je nemyslitelné. Síly,
jimiž bylo pohnuto koncentrací, nedají hledajícímu člověku klidu
ani spokojenosti, dokud nebudou poznány a ovládány. To se uskuteční
dosažením mystického cíle prvního stupně. Filozofické úvahy,
snaha zapomenout na všechno a odvrácení pozornosti jiným směrem
neodstraní nápor, který byl vyvolán dřívějšími akcemi. Naopak
můžeme říci, že se neustále stupňuje, takže to budí dojem, jako
by člověk dobrovolně kráčel po cestě dříve již nastoupené. Proto
opravdu nezbývá než tento problém řešit vyvoláváním protikladného
názoru, totiž zřeknutím se světa.
V setrvačnosti postupu při mystickém vývoji lze spatřovat přirozenost
duchovního růstu. Zbavíme-li se klidu, pramenícího z lhostejnosti,
vyvoláme tím určitén apětí, jež je nutnévyr ovnat ať dobrovolně,
nebo nedobrovolně. A čím více se je snažíme vyrovnávat,
tím se stává mnohostrannější, dokud nedosáhne maxima, jež je
možnép řekonat jen nejvyšším soustředěním nebo stavem samádhi.
Proto se praví, že s intenzitou koncentrace roste její extenzita.
Bod se rozšiřuje, stává se postupně vším, takže opravdu nezbývá
než postupně brát v úvahu všechny vyvstávající jednotlivosti, dokud
neobsáhneme celek v jednom a nepotlačíme k němu všechny
vztahy; nebo jinými slovy dokud neuskutečníme sebezapření v každém
ohledu. Teprve potom vytryskne stav, který může být označen
za dokonalou nezávislost. Ustanou bolestnér eakce a zmizí také to,
co pokládáme za štěstí, ale zůstane pocit, který nazýváme blaženost.
274
Kapitola XIX
VELKÁ KONCENTRACE
Zaujměte pozici, v níž nebudete cítit tělo. Páteř musí být rovná.
Jednotlivép ocitové dotyky nebo bolesti v těle musíte potlačit a nevnímat
je, dokud vás úplně nepřestanou rušit. Potép ozorujte celé
tělo. To se provádí tak, že si bděle uvědomujete svétělo a sledujete
všechna duševní hnutí v bytosti s dokonalým duševním odstupem
od těla a dění v něm. Je třeba dívat se obrazně na tělo a do těla,
sledovat vystupující bytostnésk lony i hnutí a odtahovat od nich
mysl, aby nebyla uvedena do varu. Když po dlouhédo bě dosáhnete
stupně, v němž na vás nemají vliv duševní sklony, soustřeďte se do
těla jako do prázdnoty a hledejte v něm vyšší Já.
Mysl musí být nehnutá jako kámen. Pak se ve vás rozhostí
prázdnota a mysl se do ní vnoří. Tím vytvoříte jakousi psychickou
skelnou čočku, kterou budete moci hledět do věčnosti. Ale tím se
nedejte zmást. Hleďte spíše do prázdnoty než do věčnosti, protože
ji stejně můžete chápat v časových vztazích. Duchovní indiferentismus,
do něhož se dostanete hleděním do prázdnoty, vám přinese
vznešenější dary, než jakéb yste získali hleděním do této věčnosti.
Stanete se vládci vesmírových částí a až se vzdáte i toho, vstoupíte
do Univerza. To je zkráceně praxe velkék oncentrace.
Velká koncentrace se dělí na dva stupně. Prvním jejím stupněm
je soustřeďování pozornosti do sebe jako do prázdnoty. Nesmíte
v sobě vidět nic, nevnímat nic a musíte být prosti všech hnutí
a představ. Vědomí o sobě však nesmíte ztratit.
Tato koncentrace je vyšší, ale má se dít v těle. V takovék oncentraci
jsou v klidu mysl i tělo. Cesta k ní vedoucí je vyjádřena
potlačováním všech vjemů, přičemž si člověk podrží schopnost pozorovat
vnější svět a vnímat přitom svět vnitřní. Zkrátka je to
stav indiferentismu, který se prožívá ve stavu nejvýš probuzeného
(bdělého) vědomí.
Ve druhém stupni velké koncentrace je třeba postřehovat v sobě
vše – celý svět. Povzneste náladu k čistému duševnímu stavu,
k oblažujícím radostem a živému vnímání a zároveň buďte také
naladěni přijmout všechny vlny lásky, radosti, utrpení i soucitu,
275
jež vystupují při vzpomínkách na svět. Vy jste On – celek v jednotě
– nesmírná plnost dění a všeho života.
První i druhý způsob této koncentrace jsou si svým významem
rovny. První se provádí tehdy, když je člověk v duševním chaosu
nebo spojuje-li se příliš duševně se světem. Druhá se naproti tomu
provádí v dobách, kdy člověk pociťuje hluboký odstup ode všeho
a trpí nedostatkem vztahů k příznivě působícím vnějším věcem.
Vzhledem k tomu jedno i druhépa tří do oblasti extrému, a proto je
nutnéz rušit to protichůdnou koncentrací. Žádný odstup ani přílišné
spojení, ale úplná vyrovnanost obou je nutná. Ze spojení vznikají
konflikty a ztráta svobody, odstup často pochází ze silného převládání
principu tamas v lidskéb ytosti. Převládnutí tamasu je často
příčinou netečnosti, která se může podobat odstupu a odpoutání.
Ve skutečnosti to však je potlačení vjemů a duševních hnutí, jejichž
prostřednictvím pak člověk přilne ke světu nekontrolovaně.
Cvičením se v prvním druhu velkék oncentrace dosáhnete svobody
a nezávislosti. Život a vědomí já přestanou být vázány na
tuto formu (tělo), a proto budete moci žít ve věčnosti. Fyzickéz ákony
nad vámi ztratí moc a vaše moc naproti tomu vzroste. Váš
život i konání budou neosobní. Vstoupíte do věčnosti v tomto těle
a stanete se bohy, to jest vládci světa příčin.
Než však dosáhnete těchto výsledků, přivede vás tato koncentrace
do vytržení. Ve vytržení postřehnete božskés věty, ale poněvadž
jste už dříve byli nuceni stavět se kriticky ke všem vjemům,
pocitům a hnutím, zachováte si rozeznávání sebe od božského
světa. Tak překonáte pokušení k navázání styků s božským
světem. Uvidíte, že všude je život. A tento postřeh vás vytrhne
z nebezpečí nezdravého idealismu, jímž mnozí lidé na stezce pravdy
zbloudili, když se domnívali, že unesení a jinép ocitové nádhery
jsou výrazem božského světa, jehož si máme vážit. Uvidíte, že život,
který jste právě uskutečnili, není zabarven vlastnostmi, a proto
se, plni osvícení, vzdáte marností krás a jiných projevů života. Tím
budou zpečetěny vaše osudy ve vnějším životě, což je předpokladem
pro dosažení nirvány.
Pokud jde o vytržení, musím připomenout, že jím nemyslím to,
v němž člověk ztrácí zevní vědomí. Předpokládá se totiž, že člověk,
který se dopracoval až ke stupni, v němž se velká koncentrace stává
276
nezbytnou pomůckou v duchovním úsilí, se již velmi mnoho věnoval
uvědomování si sebe ve fyzickém těle i pocitových projevech,
takže jeho odolnost proti působení duchovních kvalit vzrostla do
témí ry, že u něho to, co se označuje za duchovní vytržení, projde
jen jako samovolná změna stavu mysli a vědomí. Žák PříméS tezky
musí správným zpřítomňováním bytosti a její niternést ruktury ve
vědomí v sobě vyvinout tak mocnou odporovou sílu, že bude velmi
snadno snášet změny mysli a vědomí vyvolávaném ocným působením
duchovních sil. Proto se u něho může vytržení pokládat za
prostou změnu v psychickést ruktuře, která mu však umožní rozšířit
svéna zírání daleko za hranice prostého vnímání. Nechť tedy
proto čtenář chápe můj výraz vytržení jako změnu stavu mysli a vědomí,
která přímo rozšířila možnost prostého vnímání a nepůsobila
jako potlačující činitel na psychologický stav bytosti. To znamená,
že žák PříméS tezky prožívá své vytržení jako stav, který provází
jeho denní uvědomování, kteréne ní nebo se alespoň vůbec nezdá
být tlumeno nebo potlačováno. Tím je takév yloučen mysticismus
vytržení založeného na posedlosti, ať jsou posedajícím činitelem
faktory duchovně vysoké, nebo nízké. Žák Přímé Stezky opanuje
všechny. Proto je jeho vytržení stav prozření skutečnosti při zachování
stavu normálního uvědomování a schopnosti registrovat
vjemy.
V druhém stupni velké koncentrace budete plni života. Nižší
a vyšší podstata bytí se spojí a stanou se podstatou jedinou. Pak
budete moci obě snadno ovládat. Poznáte mnohéuž itečné koncentrace,
jejichž pomocí budete moci pomáhat jiným lidem; a protože
budete plni soucitu, budete to takédě lat. Je to koncentrace, kterou
budete moci svazovat a rozvazovat všechno na světě, neboť dává
moc i v zevním smyslu. Jinak je to koncentrace vedoucí k brzkému
spojení s osobním Bohem a k jeho poznání. Niterně se budete cítit
spojeni s celkem, a když se objeví nepříznivévln y, které bytost
nutí ke zlému jednání, můžete se niterně stáhnout a vyvolat vlny
dobrép ovahy. Budete-li dost silní, bude to mít vliv i na celek a tak
budete vzdorovat zlu ve velikém okruhu. Bude vámi proudit veliká
blaženost, vyvolávaná touto koncentrací. A poněvadž jste při jejím
provádění spojeni s celkem, přenesete svou blaženost i na něj. To
vám ve zpětném působení přinese dobrou karmu.
277
Odpoutáním vědomí od zevního světa při konání se samozřejmě
do jistémí ry zbavíte následků svého konání, ale to neznamená, že
se karma netvoří. Průvodní značky vykonaného činu jsou vtiskovány
do všech okolních věcí, proto musí výsledky přinést každý čin.
Nepřinese-li je vykonávajícímu člověku (to se stane, je-li od něho
vědomím odpoután), tedy je přinese jiným lidem, především však
těm, kdo s ním jsou v duševním spojení, nebo těm, kdo jej následují.
Proto takém usíte dbát toho, abyste konali jen dobro, i když
budete schopni se vyhnout následkům svého konání. Zlými skutky
by byli postiženi ti, kdo vás následují, i když je osobně neznáte –
a vůbec celý svět.
Následovníky adepta jsou všichni lidé. I člověk s nejposlednějším
společenským postavením má touhu po osvobození. A tím se
spojuje s výše vyvinutými bytostmi a ty zase s ještě vyššími a tak
to jde až do Prazákladu bytí. U adepta, který je v přímém spojení
s Prazákladem bytí, se soustřeďují všechny ideje a síly lidstva.
Kdyby adept porušil rovnováhu vesmírných sil psychickou nerovnováhou,
nastal by zmatek buď na zemi, nebo v celém vesmíru. Proto
je možno se domnívat, že zmatek ve světě nastal porušením rovnováhy
sil nerozumnými lidmi, kteří se nějakým způsobem uschopnili
k ovládání síly vyzařovanéP razákladem stvoření.
Velká koncentrace se vyvíjí z koncentrace, kterou jsem popsal
v předcházející kapitole. Mystikovéj i provádějí proto, aby ovládli
zevně i vnitřně všechno, co na ně působí. V zevním smyslu je to
koncentrace vedoucí k poznávání a spoutávání. První dává vědění
a druhá moc. Oboje je však nutnépro toho, kdo chce dosáhnout
duchovní dokonalosti. Všichni lidéto tuší, ale zdá se jim to být
nedostižným ideálem. Proto vynalézají jiné, „lehčíG cesty a činí
pokusy bez velkého úspěchu. Vy se však snažte o uskutečnění této
koncentrace, a když uvidíte, že se do ní nemůžete vnořit, hledejte
doplňky v jiných koncentracích, kteréjí předcházejí. A tak postupujte
stupeň po stupni, až se vám podaří proklestit si cestu k pravé
koncentraci, která vám umožní rozřešit příčiny úspěchu i neúspěchu
a jiná tajemství mystické praxe.
Budete-li uvedenép okyny studovat, nemyslete, že jste neschopni
vykonat tak těžký úkol. Práce, o nichž jsem vám pověděl,
se doplňují „samy sebouG, jen když budete pracovat a nebudete
278
mudrovat o tom, co je, bude a mohlo by být. Chopte se práce a potom
uvidíte, čeho je k dalšímu pokroku třeba. Vězte, že všechny
věci, o nichž jsem vám pověděl, byly dosaženy nejprostšími lidmi,
kteří neznali vše ignorující rozumování studených filozofů. Tím bohatší
zato byla jejich intuice, která nemusela hlubší a vyšší skutečnosti
ohmatávat jako kus kamene, poněvadž o tom byla přesvědčena
jemným cítěním.
279
Kapitola XX
SAMÁDHI
Koncentrace se dělí na tři stupně. Tyto stupně jsou: dhárana, neboli
pozornost; dhjána, neboli nepřetržitéuv ědomování si předmětu
koncentrace; samádhi, neboli ztotožnění vědomí sebe sama
s předmětem koncentrace a následkem toho potlačení uvědomění
si sebe jakožto diferencovaného já.
Samádhi je předpokladem ke spojení sebe ve formě jáství s absolutnem,
jehož rozvoj v bytosti znamená věčnéa utrpení prosté
bytí. Proto je stupeň koncentrace, jejž nazýváme samádhi, ideální
stav, o nějž usilují všichni jóginové, mystikové i lidé, kteří vůbec neznají
mystickou praxi, ale touží po svobodě. Jenom ti, kdo vidí svůj
nejvyšší ideál ve světě forem, nemohou pochopit ideu koncentrace
a její cíl – úplnés ebezapření. Ale i u nich lze předpokládat, že jednou
význam mystickésn ahy pochopí; vyplývá to z nových a nových
životních zkušeností, kterése dostavují proti vůli člověka.
Snaha udržet člověka jen v zájmu o „experimentálně zjištěnou
skutečnostG je tedy marná. Citová vnímavost postřehuje širší obzory
a tyto postřehy jsou ovocem, kterétr háme ze zapovězeného
stromu v ráji. Vnukají nám pocit určitéb ytostnéne spoutanosti
a ten nás zase nabádá k činům, jejichž zpětný vliv je podle jejich
povahy více či méně bolestný. A tak člověk během života získává
životní zkušenosti, kteréh o poučují o vlastní stále větší a větší
omezenosti a spoutanosti na pláni projeveného světa, až to nakonec
nevydrží a změní ke světu postoj. Bude se na něj dívat jako na
kejklíře mámícího každého jedince svými fantasmagoriemi.
To znamená, že následkem postřehování širších obzorů skutečnosti
se u každého člověka bude snižovat zájem o vnější svět.
Jakmile se zájem o projevenés kutečno stane nezřetelným, hned
člověk vdechne pocit větší svobody. A s tím se zároveň dostaví odvaha
myslet v širších mezích než v těch, kteréb yly vymezeny konzervatismem
nebo tradiční morálkou. Není tu strach před tím, že
utrpí domnělá rozumnost, ani před myšlením, kterése ubírá mimo
vyšlapanéc esty nebo dokonce po cestách diametrálně odlišných. Ba
naopak. Je tu jistota ve všem, a proto je jisté, že se člověk odváží
280
vstoupit na vratkou základnu tzv. abstraktního myšlení, kteréje
základnou mysticképra xe. Mystická praxe člověku pomůže usměrnit
myšlení, naučí ho ovládat je a případně i umlčet, čímž budou
potlačeny předsudky a probudí se jasnéz ření skutečnosti v plné
svéná dheře.
U lidí se však často nesetkáváme s postojem ke světu, který by
byl z hlediska mysticképra xe ideální. Je to způsobeno tím, že se
lidésna dno dají přesvědčit fakty, že je jejich tělo závislé na vnímané
skutečnosti. Proto je často třeba sáhnout po mysticképra xi jenom
na základě minulých životních zkušeností, vystupujících ve formě
určitých citových vztahů k duchovním věcem, a to i za eventuálních
momentálních indispozic, kterém ystické úsilí ztěžují. Koncentrace
je třeba se chopit i tehdy, když se člověka zmocňuje citovésmí ření
se světem. Bolestnér eakce, které se za těchto okolností dostavují,
je dlužno pokládat za následek vlastní duševní nestálosti a neusměrněnosti.
Když se naučíme dívat se na mystickésna hy a na překážky,
kterés e nám staví v cestu tak, jak jsem právě uvedl, brzy získáme
zkušenosti, kteréná s přesvědčí o kladné hodnotě naší snahy.
V tomto přesvědčení utonou všechny výstřelky nižšího já. Potom
již budeme postupovat mnohem snáze a takése zbavíme bolestných
reakcí. A zároveň bude možno zcela zřetelně pozorovat stupně koncentrace,
kterép opisuji dále.
Stavu samádhi nelze dosáhnout bez předcházejících stupňů koncentrace,
kterén azýváme dháranou a dhjánou. A kdyby přece jenom
někdo dosáhl samádhi mocí prudkého duševního hnutí, lze
očekávat, že se jeho bezprostřední výsledek u něho bude jevit ve
zmatených a nelogických závěrech; na jinélid i, kteří ho pozorují,
pak působí dojmem, že se nezdravě odchýlil od přirozeného lidského
stavu v myšlení i v projevech. Bývá to křepčení pramenící
z extáze, při níž byl ztracen kontakt s tělesnou přirozeností a při níž
se též může dopouštět nejpošetilejších tvrzení a činů, jež nelze přírodovědecky
ani rozumově opodstatnit. Proto je třeba postupovat
podle plánu mystickéna uky a vyhnout se tomu, aby si žák uvědomoval
nebo přijímal dojmy, kteréz působují neovladatelná duševní
hnutí.
Nejdříve je třeba uskutečnit dháranu. Dhárany (pozornosti)
281
usilující člověk dosáhl, když pozorovaný předmět nebo stav zaujme
jeho pozornost tak, že zapomene na okolní věci. Podle některých
údajů se měří na dobu dvanácti vteřin. Na základě svých vlastních
zkušeností však mohu prohlásit, že pozornost nemusí být vázána na
určitou dobu. Je však rozhodně vázána na výsledek. Budu o něm
mluvit dále.
Nyní si ještě všimněme prostředků, jichž se k uskutečnění dhárany
používá.
Jsou tři cesty, jimiž lze dosáhnout pozornosti. První a nejsnazší
způsob je ten, že člověk upíná mysl na nějaký smyslový předmět,
vjem nebo stav. V mystickéter minologii se tento způsob nazývá
soustřeďování mysli hrubou koncentrací. Druhý způsob vyžaduje,
aby člověk upínal pozornost na imaginovaný obraz, popřípadě na
nějaký orgán nebo na některou část těla, přičemž nesmí být vnímána
zevní forma, respektive hmota těla. Ve třetím případě je mysl
upínána na ono beztvaréa neutrální skutečno, jehož střed cvičící
člověk nalézá ve svém těle. Je to koncentrace bezpředmětná, která
velmi záhy přináší mystickévýsled ky.
V mystickép raxi se běžně užívá jemné koncentrace. Hrubá koncentrace
se pokládá za méně působivou a vhodnou jen pro nejprůměrnější
typ lidí, kteří se právě začínají duchovně probouzet.
V psychickém smyslu jsou výsledky, které tato koncentrace přináší,
nejmenší. Bezpředmětnék oncentrace jsou schopni jen výjimeční
lidé, kteří se příliš často nerodí. Jemné koncentrace je však po
určiténá maze schopen téměř každý průměrný člověk. Její význam
spočívá v tom, že člověku pomáhá dosáhnout duševně poněkud výš,
než kam dosahuje za přirozeného vnímání. Každý člověk se proto
jednou musí namáhat ji uskutečnit, protože její pomocí velmi brzy
dosahuje spojení s jemnějším světem. Proto při popisování stezky
do samádhi počneme s touto koncentrací.
Než budu popisovat jemnou koncentraci, musím se ještě zmínit
o jejím negativním významu. Ten se objeví zvláště tehdy, když
usilující člověk sám volí svůj mystický postup a práci. Za těchto
okolností se každý člověk zpravidla posuzuje spíš příznivě než nepříznivě
a uchyluje se proto k jemnék oncentraci v domněnce, že
pro něho hrubá koncentrace už není. A přece o nezbytnosti té
nebo onék oncentrace rozhodují psychické dispozice; často by bylo
282
lépe, kdyby se snažil o hrubou koncentraci, která duševně ustaluje
a uklidňuje.
Jemná koncentrace je jakési nervové dráždidlo, které působí
nepříznivě vždycky, když je usilující člověk nervózního temperamentu.
Potom tato koncentrace často přivolává nepříznivév ize
a nervovévzr uchy, které člověka od mystického cíle spíš odvádějí,
než aby mu jej přiblížily. To znamená, že ten, kdo chce cvičit jemnou
koncentraci, musí si na duševní úrovni umět vládnout. Jemná
koncentrace je dráždidlo, jehož vliv je nutnéoslab ovat duševní vyrovnaností,
založenou na moci vůle.
Nesmíme si myslet, že jsou mystickép ráce samoúčelné a že
vždycky vedou jen do „nebeG. Jsou to mechanicky působící prostředky,
kteréje nutné volit správně asi tak jako léky. Jinak
z mystickés nahy nevzejde nic jiného než stupňující se dezorientace,
neklid a prohlubování poruch v duševní rovnováze. Proto si nevolte
prostředky mystického vývoje sami. Spíš se uchylte ke hrubé koncentraci,
která zvýší vaši duševní rovnováhu; to je ta pravá stopa
na mystickéces tě.
Nyní uvedu postup při jemnék oncentraci.
Zaujměte pozici, při níž páteř a hlava tvoří svislou přímku.
Užijete-li polohy podle předpisů jógy, to jest vsedě na zkřížených
nohou, jak vysvítá z obrázku v poslední kapitole, upněte mysl (pozornost)
do mezinoží k perineu (hráz při pánevním východu) nebo
na konec páteře (kostrč, nejspodnější článek páteře) a představte si
tam jednoduchý obraz (např. světlo, bílý krystal, červenésv ětlo, zářící
trojúhelník, hlavičku Jezulátka a vůbec něco jednoduchého, co
je vám sympatickéa příjemné). Přitom se snažte vymýtit myšlenky
na cokoli jiného. Chcete-li však cvičit při sedění v křesle, přičemž
rovněž musí být páteř rovná, soustřeďte pozornost do obou kolenou,
ale při sklesléná ladě až do chodidel. Představte si v těchto
místech bílý krystal anebo červenéči bílé světlo, nikoli však neohraničenéa
snažte se vymýtit myšlenky na všechno ostatní jako
v předešlém případě.
Snaha udržet žádoucí představu a zamezovat přitom vměšování
ostatních představ bude zpočátku značně obtížná, neboť se zvýší
roj nežádoucích představ a myšlenek. Je však třeba opakovat úsilí
dotud, dokud nebude dosaženo výsledku – dhárany. Cvičte každý
283
den ve stejnou dobu a pravidelně. To vám usnadní překonat překážky
mnohem dříve, než kdybyste se nechali unášet variabilitou
nálad. Vytrvejte při cvičení a neměňte představu, kterou jste si
zvolili. Takovým způsobem se vám jednou podaří vidět ideál čistě
a jasně a to je znamení, že jste dosáhli prvního stupně soustředění –
dhárany.
Aby bylo lépe pochopeno, co míním slovem ideál, je třeba poukázat
na jeden fakt. Každý člověk ve svém nitru chová několik
převládajících a stejnorodých přání a myšlenek, jež se ztělesňují
v jeden ideál, z lidského hlediska latentní, takže často nedosahuje
do jeho vlastního denního vědomí. Teprve když upne pozornost
na představu, jejíž vliv není škodlivý, ale pouze neutrální, všechna
přání i myšlenky se slijí v jednu představu, která na okamžik čistě
a jasně zazáří před očima cvičícího člověka. To je dhárana.
Vliv samovolně vystupující představy musí působit uklidňujícím
dojmem. A to se stane vždycky, když člověk má jenom čisté
tužby a přidržuje se čistého myšlení. Tato samovolně vystupující
představa musí přinést nadšení a radost z úspěchu, jinak se nedá
předpokládat, že bude mít usilující člověk úspěch v dalším postupu.
Tento postup začíná soustředěním pozornosti na dojem, který byl
vyvolán vystupujícím ideálem. A to je druhý stupeň koncentrace,
který se nazývá cvičení ve dháraně.
Cvičíte-li se ve dháraně, je třeba, abyste dbali o udržení rovnováhy
citů, myšlení a vnímání. Tato rovnováha totiž bývá velmi
snadno porušena soustřeďováním pozornosti na dojem a vůbec
na smyslovévj emy. O tom každého usilujícího člověka poučí zkušenost.
Z toho tedy vyplývá, že se cvičením ve dháraně myslí dvojí
práce. Jednak tu je soustředění na dojem, který vyvstává postřehnutím
ideálu (nebo to takém ůže být soustředění na předmět, přičemž
se potlačují vjemy, jejichž prostřednictvím koncentrační předmět
působí), jednak udržováním duševní rovnováhy, která může
být velmi snadno porušena následkem toho, že člověk neovládá
vjemy. Jsou-li vjemy řízeny vůlí, to jest potlačovány nebo vyvolávány
podle vlastního přání, a objekt, k němuž směřuje pozornost,
viděn jasně a libovolně dlouho, znamená to úspěch ve cvičení ve
dháraně.
284
Výsledkem předcházejícího cvičení je dokonalá sebevláda. Není
dojmu nebo vjemu, jehož vliv by nebylo možno zrušit, a takéne ní
události, která by člověka vzrušila až k nekontrolovatelnému počínání.
Proto cvičení ve dháraně působí v nejzevnějším životě velmi
blahodárně. Přesto však tento mystický stupeň není úplně uspokojující.
Zůstává tu možnost vzrušení a ta je branou k nežádoucím
zkušenostem. Proto je nutno postupovat výš, do dhjány, jejímž
účelem je poskytnout člověku sílu k zapomenutí na nežádoucí tzv.
nižší psychickézku šenosti.
Stav soustředění, který nazýváme dhjána, se ohlásí tím, že cvičící
člověk začne vnímat v těle proudy, o nichž dříve neměl potuchy.
Zjistíte, že se soustředěním v těle tvoří vlny energie, jejichž dotykovéef
ekty vzhledem k některým duševním silám člověka vyvolávají
reakce, kterés e u něho projevují bezděčnými akcemi a činy
tvořícími karmickéd ispozice pro následující období jeho života.
Všechno jemné, jež shrnujeme pod výraz duševní, smyslové a podprahové(
podvědomé), se zdá dávat do pohybu. Člověk proto začíná
chápat svůj vnitřní život jako plně aktivní, čímž samovolně vzniká
povinnost hledat další etapu na cestě labyrintem bytí.
Základním úkonem v řešení ideového duchovního problému je
centralizace různorodého duševního napětí a vlnění, jež vzniká. Je
třeba se chopit koncentračního předmětu a sledovat jeden ze všech
vyskytujících se stavů a vln, dokud člověk nepozná zákon o existenci
a trvání duševních stavů, napětí a vln. Jako reakce na toto
jednání se zvyšuje intenzita vnitřního a citového života. Je proto
třeba vyvinout největší úsilí o udržení duševní rovnováhy. Tím
vstoupí žák do čtvrtého stadia soustředěni zvaného dhjána.
Definice dhjány zní: když opadne vliv vnímaných proudů a popudů
na vnitřní přirozenost a prostor, který vzniká soustředěním
mysli na bod, se stane neohraničeným, je to dhjána. To je třeba
blíže vysvětlit.
Začátečník v mystickém úsilí nemůže dobře soustředit pozornost
na něco neohraničeného, neboť to prostě uniká jeho představě.
Proto se musí chápat ohraničených představ. Ale neustálým soustřeďováním
pozornosti na něco ohraničeného dospívá k pochopení,
že za tím, co je ohraničené, musí existovat neohraničené. V důsledku
tohoto uvědomění samovolně přechází k soustřeďování se
285
na podstatu ohraničeného, kterou si má představit jako jemnou
(psychickou) a neomezenou prostorem a časem. Ale není tu možná
názorná představa toho, co je neomezené. Přece však stačí, když si
člověk uvědomí existenci toho, co je neomezené, neboť to svou povahou
a přirozeným působením boří hráze, kterés kutečnosti svými
smysly vymezujeme.
Tím jsme dospěli k rozboru cvičení dhjány. Vidíme, že jejím
cílem je pomoci člověku oprostit se od domněnky, že je reálná jen
omezená skutečnost. Když pozná reálnou povahu toho, co je neomezené,
dospěje k poznání skutečnosti, která se již neomezuje
na to, co vidí, slyší, může ohmatat apod. Proto takéd osažením
stupně soustředění zvaného dhjána zmizí pojem skutečnosti, kterou
jsme omezili na smyslovép ředměty, i pojem rozdílnosti mezi
jemnými a hrubými kvalitami, takže můžeme chápat viditelný i neviditelný,
projevený i neprojevený svět v přirozeném duševním postoji
a stavu. To je dhjána, která se podle některých údajů měří
v čase na dvanáct dháran.
Dosažením stupně, který jsem právě vysvětlil, vzniká požadavek,
aby se cvičící člověk soustřeďoval s ohledem na skutečnost,
kterou vnímá svými smysly. Nestačí tedy upřít pozornost na předmět
symbolizovaný představou, nýbrž je třeba pozorovat a uvědomovat
si současně jak jemné, tak i hrubé kvality, přičemž musí být
obojí dobře ovládáno. To je cvičení ve dhjáně, neboli stupeň pátý.
Jeho účelem je ovládnout bytost v jejích jemných i hrubých projevech
a dostat se do následujícího, šestého stupně soustředění –
samádhi.
Než však budu psát o šestém stupni soustředění, musím poukázat
na tuto okolnost: vlastní kvalita dhjány může být jemná nebo
hrubá. První se zakládá na uznávání „vyšší příčinyG všeho dění,
kdežto druhou uskutečňují ti, kdo shrnují všechny vjemy, rozmnoženécvičen
ím koncentrace, pod pojem obyčejné (smyslové) skutečnosti.
S následky se setkáme v samádhi.
Nyní je třeba si všimnout schopností, kterých se dosahuje
dhjánou.
Dhjána odstraňuje klam rozdílnosti hrubéa jemné skutečnosti.
Vše je tu zřejméj ako jediné a nedílné, čímž si člověk osvojuje
větší duševní moc. Není oslabena uznáváním „Já a TyG – přičemž
286
jednomu z nich je připisováno více moci – nýbrž člověk tu pochopil,
že je všechno jednotou, soustřeďující v sobě všechny rozdílnosti.
Když to pochopil, přestává se mu vtírat myšlenka vlastní omezenosti
a nemohoucnosti; tím zmizí i důvod k sebeovládání. Naproti
tomu se však začnou zjevovat skutečnosti neviditelnés féry v úplně
hmatatelnéž ivotnosti. Uzříte duševní síly a schopnosti, které vám
dříve připadaly jen mátožné, jako samostatné a nejživotnější složky
tělesného bytí, takže pro vás bude snadné chopit se jich a ovládat
je. A ti, kdo dosáhli schopnosti soustředění do oblasti za sférou
běžného vnímání, uzří i jinév esmírnép láně i s jejich obyvateli. Ale
z těchto vjemů pramení nebezpečí, že člověk podlehne dojmům,
kterév znikají stykem s těmito sférami. Z toho pak následuje možnost
opětného navázání spojení se smyslovým světem a následkem
toho pád do stavu, z něhož se člověk chtěl vymanit, a nebezpečí návratu
k dřívějšímu způsobu jednání a života. Přihodí-li se někomu,
že začne vnímat to, co až dosud bylo pro něho nezjistitelnéa neviditelné,
je třeba s nejvyšší intenzitou soustředit pozornost do bodu,
který chápe jako prostý všech vlastností a který tudíž vyvolává
sklon k indiferentismu. Potom síla, zprostředkující jmenovanép oznatky
a zkušenosti, rychle stoupne do hlavy, která je již Božským
světem, plným světla a ticha. A pak je třeba opět použít cvičení ve
dháraně (soustředění na objekt) k sestupu do sféry reálného života,
aby nebylo zničeno uvědomění si nižšího světa. Je třeba pokládat
za povinnost řešit problémy mystického vývoje a přitom podržet
všechny dosavadní bytostnév ztahy. Pochopit, že na základě těchto
vztahů vznikají člověku povinnosti, jež mu odjímají právo dosahovat
mystických výsledků – pro sebe!
Překročí-li žák toto úskalí, není třeba se obávat následujícího
stavu, zvaného samádhi, kterého lze dosáhnout jen v této koncentrační
linii. Naopak. Tímto postupem dosaženésa mádhi bude
prostředkem k získání zkušeností, poskytujících vědění o nižších
i vyšších projevech života a bytí, a to definitivně ustálí každou
kolísavou povahu. Avšak tímto způsobem bývá samádhi uskutečněno
jenom výjimečně. Příliš silnéd ůvody přivádějí žáka k pádu
dříve, než dosáhne potřebného soustředění, takže je zbytečné uvádět
k němu další podrobnosti. Proto budeme postupovat přirozenými
cestami.
287
Řekl jsem, že soustředění, zvanédhjá na, může být co do kvality
hrubéne bo jemné. Hrubá dhjána, to jest ta, v jejímž průběhu
shrnuje člověk vše, co vnímá, pod pojmem smyslovéa obyčejnými
schopnostmi vnímatelnésk utečnosti, vede do samádhi, ve
kterém mysl mystika spočívá sama v sobě. A takové samádhi je
prostředkem k dosažení nejvyššího osvícení. Důvody jsou logické.
Uvážíme-li totiž, že se slovy „mysl mystika spočívá sama v soběG
míní její úplnéust álení a v zevním smyslu zničení, pochopíme,
že takovouto myslí postřehneme princip i smysl dění, neboť dění
je pohyb sil, který se ustáleném ysli jeví jako kinematografický
vjem.
Toto samádhi mimoto člověku umožňuje, aby se mohl chopit
životních sil svéb ytosti, ovládnout je a na základě souvztažnosti
dosíci téhož účinku v oblasti celého tělesna. Tím jsou odstraněny
překážky, přesvědčující člověka o tom, že je síla jeho vůle omezena
a že není svobodnou bytostí. Člověk si uvědomuje onu všemohoucnost,
která v něm leží v zárodečném stavu, takže definitivně
odpadne strach, deprese a jinést ísňující vlivy. A to je nejpřednější
ideou samádhi. Můžeme v samádhi jiného druhu dosáhnout jakýchkoli
vjemů a duševních schopností, ale dokud neovládáme všechno
projevené, nebudeme uspokojeni. Přesto je však třeba všimnout
si i jiných samádhi, neboť ti, kdo cvičí koncentraci, k nim často
dospívají.
K následujícímu samádhi člověk dospívá soustředěním, jež jsem
nazval dhjánou, kterou usměrňuje k jemnému skutečnu. Při ní se
totiž může podržet vědomí rozdílností jemných a hrubých kvalit,
přičemž se jemnézd ají žádoucnější, takže se mysl usilujícího
člověka na ně upíná. Tato okolnost způsobuje, že se přelijí činné
duševní schopnosti jeho bytí podle lidského vyjádření z těla do
Ducha, čímž je dosaženo samádhi, jež známe pod jménem extaze.
Jeho známky jsou: ztrnulétělo, zdánlivé bezvědomí (to je ovšem
jen zevní známka, poněvadž vědomí nezaniklo, jen tělo nereaguje
na vjemy), zření „neviditelného světaG, zkušenosti ze styku s ním
a mimosmyslovév jemy, které však neničí logičnost, jako se to stává
při mimosmyslových vjemech, k nimž dochází následkem vnitřní
netečnosti.
Extaze, i když je v ní možno postřehovat cosi z univerzální
288
pravdy, nedává záruku, že si člověk podrží nižší přirozenost v činnosti,
tj. že si zachová tzv. racionalistický postoj k životu. Ba naopak.
Extaze zvyšuje idealismus a odpor ke světskému životu, neboť
po ní zůstává ať vědomá, nebo nevědomá snaha dosáhnout totožnosti
s tím, co lze postřehovat jako jemnéa „vyššíG, jež také náleží
do oblasti skutečnosti.
Na základě toho se takéextatik ové nejeví světským lidem jako
rozumní. Uvědomíme-li si však, že se mysl extatiků pohybuje ve sférách
nepostřehnutelných, tj. v lidském smyslu abstraktních, potom
pochopíme, že je jejich řeč i jednání prosyceno snahou uskutečnit to
vyšší ve stavu v obecném smyslu přirozeném. Znají totiž hodnotu
a vliv idealismu, protože realizovali to, co ideál obsahoval.
Samádhi, kteréj sem právě vysvětlil, cvičícímu člověku umožňuje
postřehnout ve svém nitru sféry jemné kvality, v nichž podle
lidskédo mněnky existuje Bůh, blaženost, posmrtné štěstí apod.
Pokud si člověk při vstupu do tohoto samádhi podrží vědomí sebe,
může mu být pramenem poznatků o mravních a náboženských
otázkách a o vztazích jemného světa k hrubému. Jinak, totiž když
uznáme jako podstatnější vyšší a všeovládající skutečnost, přináší
toto samádhi neobyčejnésm yslové vjemy, kterépro osobu cvičícího
člověka mohou být neobyčejně hodnotné, které se tak však nejeví
druhým lidem z jejich stanoviska. Proto je třeba vzít za předmět
zkoumání jenom sebe a odmyslet si „skutečnoG, kteréžá k ze zvyku
uznává. Pak nedojde k extazi, při níž by podržel vědomí duality
a na základě tohoto vědomí „vyššíhoG a „nižšíhoG světa jakožto
světů od sebe oddělených. Potom lze předpokládat, že dosažené
samádhi bude čistéa účelné, to jest že povede k ovládání a nikoli
jen k vnímání.
Když bylo dosaženo jednoho z obou stavů samádhi a žák
mystiky se vrátil do přirozeného stavu, získává potvrzení o hodnotě
mystických snah. A tímto utvrzením bude zvýšena jeho
energie k dalšímu postupu, oheň meditace se snáze roznítí. Po
tomto stavu totiž už není koncentrace do bodu účinná, ale musí
to být koncentrace, v níž se přihlíží k jemnějšímu dění, které
se jeví v podobě vln. Jóginovéje jmenují „tanmátryG (jemné
látky). Toto dění je možnép ostřehovat zvýšenou ostrostí pozorování
a to mu umožní vstupovat do stavu samádhi při dobrése -
289
bekontrole. Tak získá bohatézk ušenosti o účincích koncentrací.
Následujícím krokem je vedení mysli k předmětu, jenž není
ohraničen ani časem ani prostorem.
V předcházejícím jsem mluvil o koncentraci, při níž bylo ponecháno
vědomí v mezích ohraničených skutečností. Z toho důvodu
neodstraní dosaženésa mádhi vědomí diferencovaného já, ale přináší
zkušenosti a poznatky o viditelném vesmíru.
Aby však bylo dosaženo vyššího vědění, je třeba provádět koncentraci
mimo čas a prostor. Pojmy čas a prostor vyplývají z toho,
že člověk podléhá vlivu přírodních sil. Po určitou dobu myslíme na
určitou věc a potom myšlenkami přecházíme na jinév ěci. To vše se
děje působením přírodních sil a postupně, čili v čase.
Málokdy se někomu podaří myslet na nějaký zvláštní předmět
libovolně dlouho. To je známka slabosti vůle a podléhání vlivům
přírodních sil. Proto je třeba usměrnit tok mysli ke zvolenému předmětu
a hloubat o něm s vymýcením rozdílnosti a ohraničení jevů.
Tím bude realizována idea vymanění se z nadvlády cizích vlivů
a vznikne předpoklad ke vstupu do samádhi, v němž vytryskne
pocit úplného uvolnění, které se zakládá na zničení změn v čase.
Teprve pak bude možno uskutečnit stav dokumentovaný vnitřním
odstupem od stvořeného (diferencovaného) světa a tento stav
nás povede do samádhi, v němž se nejvyšší Já osobnímu vědomí
samo připomene a zpraví jemnější přirozenost člověka o svén ezávislosti
na stvoření. Pak definitivně přestane život být vázán na
formu. Proto se stav, který je dosažen tímto druhem samádhi, nazývá
nesmrtelnost. Není to však nesmrtelnost v doslovném smyslu,
nýbrž spíš v duševním. Vědomí já bylo zbaveno vznikání a zanikání
a následkem toho mohlo být přeneseno jakožto denní vědomí přes
stav, zvaný smrt.
Samádhi, kteréčlo věku umožní, aby si podržel vědomí nižšího
já a postřehoval vyšší světy, je dosaženo soustředěním bez rozumového
závěru.
Uvědomujeme si předmět, na který se soustřeďujeme. Když
však postoupíme dále, ztotožníme se s objektem, na nějž jsme se
soustřeďovali. Pak přestane uvědomování si rozdílnosti mezi námi
a předmětem, neboli naše koncentrace je bez rozumového závěru,
jestliže ji ovšem provázíme živým sebeuvědomováním.
290
V úsilí o tuto koncentraci je však skryto nebezpečí násilného
rušení vztahů mezi jemnými (psychickými) a hrubými složkami (tělem)
naší bytosti. Proto i když se vám podaří zapomínat na subjekt
(sebe), uvědomujete se v já, dokud nezískáte jistotu, že vám
neublíží, když opustíte sebe vědomím. Nedejte se zlákat stavem,
který je tímto soustředěním vyvolán, tj. úplnou prázdnotou a klidem
v hlavě. Jste lidéa musíte si svéjá podržet dotud, dokud
ve vás bude existovat byť nepatrný sklon ke stvoření, sklon, který
pramení ze životnosti pudovépři rozenosti.
Nyní máme ujasněno, jaká je vůdčí idea soustřeďovací praxe.
Vidíme, že je jejím úkolem pomoci člověku, aby se vymanil z onoho
stavu, ve kterém si nemůže uvědomovat nic víc než to, co je v dosahu
vnímání jeho smyslů. Proto správná mystická nauka poukazuje
především na jeho mysl a poučuje jej, jakým způsobem má
myslet na projevenés kutečno, aby vyniklo neprojevené, a i když
se neprojevenésk utečno stane zřejmým, učí ho soustředění, jež je
aktem, kterým se může oprostit ode všeho. Tak mystická filozofie
a praxe člověka vedou životem jako nejvýš starostlivéa bdící
matky, jejichž nejvyšším ideálem je, aby mu umožnily získat zkušenosti,
kteréo dstraňují tužby. Když snažící se člověk tyto zkušenosti
přijme, vyvedou jej z projeveného vesmíru, v němž je vůdčí
zkušeností utrpení.
Nelze se tedy domnívat, že úmysl nebo touha znát tajemství
a podobnéne gativní duševní projevy dostačí k uskutečnění mystického
díla. Každý člověk, který nedovede získat zkušenosti správným
prováděním koncentrace, která ho zprošťuje tužeb, nakonec
podlehne svodům vyplývajícím ze vztahů k diferencovanému světu.
Tím si zatarasí cestu k dosažení nejvyššího cíle. A tento fakt je výstražným
znamením všem těm, kdo se snaží nebo hodlají za každou
cenu usilovat o slibovaném ystické zkušenosti a schopnosti, jichž
dosahují nejvýš zkušení mystikové.
291
Kapitola XXI
MYSTICKÉ VÝSLEDKY
Tak jako každá nauka musí vést k určitým výsledkům, jež jsou
poznávacími značkami určitých stupňů studia, vede takém ystická
praxe k určitým stupňům, jejichž dosažení odpovídá určitým výsledkům.
Roztrousil jsem tu a tam poznávací značky některých
stupňů, ale to všechno bylo nesoustavné. Pokládám proto za nutné
promluvit o nich v této kapitole, věnované jim samým.
Začátek mystického vývoje je ve znamení sbírání jemnějších
vjemů a zkušeností. Svým obyčejným vnímáním jsme na dosah
vnímání astrálního. Již pouhá změna chodu myšlenek (do nitra) vás
uvede do styku s astrálním světem. Stojí za zkoušku, všimnete-li
si svého nitra tímto způsobem: upněte myšlenky na centrum své
bytosti, na duchovní srdce, kteréje uprostřed prsou. Při častém
opakování tohoto úsilí budete moci již za několik dní konstatovat
určitou změnu. Probudíte totiž v sobě jemnější cítění a vnímání.
A když budete takto pokračovat dál, dosáhnete dalších vjemů, jež
mystikovézam ěňují za první mystickés tavy. Ale neradím vám,
abyste takto pokračovali příliš dlouho. Účelem je postupovat dál
a to, co zde doporučuji, má být jen zkouškou účinnosti mystických
cvičení.
Kdo začal se soustřeďováním pozornosti do svého těla, které
je v první etapě možnén azvat „všímáním si nitraG, velmi brzy
dosáhne stavu, v němž začíná první odpor. Astrální svět se začíná
projevovat svými stíny, jimiž jsou jemnější dění v nitru. V nejhrubším
smyslu pronikají navenek v podobě nálady a optimismu, což
se později může změnit ve větší úsilí, aby se snažící člověk uplatnil
ve světě.
Již zde je možnéubíra t se dvěma směry. První a správný směr
znamená niterně se vzepřít proti novým děním a snažit se zachovat
si normální náladu. Většina mystiků se však dává cestami slabšího
odporu, to jest začne se radovat z nových zkušeností.
Tento směr nás však nebude zajímat, poněvadž je začátkem
bloudění v astrálním světě. Prvním způsobem je však učiněn průlom
do astrálního světa a jsou získány předpoklady k objektivnějšímu
pozorování a posuzování dalšího dění.
292
Zde je již třeba, aby vůdce vysvětlil další věci nebo aby byl žák
tak ohnivý, že překoná nástrahy. Ale přesto stejně dochází k astrálnímu
vnímání. Nezkušený člověk tyto vjemy pokládá za nové
zkušenosti, jejichž povahu z neznalosti věci vyzdvihuje na úroveň
zkušeností duchovních. A takovéto hodnocení prvních zkušeností
na mystickéc estě je první krok k zbloudění.
Aby se tomu předešlo, radí učitelém ystiky, aby jejich žáci potlačovali
činnost smyslů cvičením nevnímavosti. Pokud je to ze
světských důvodů nutné, používejte své smysly, ale střezte se oceňovat
dojmy třeba i duchovní, kterépři nášejí. Zákon karmy je nemilosrdný.
Podlehnete-li svodu jakéhokoli vnímání, zbloudíte. Ale
potlačením činnosti smyslů se uschopníte k tichék oncentraci. Mátožnéa
strální vlny na vás nebudou působit a to vám umožní dopracovat
se na vyšší úroveň mystickéo blasti.
Není to lehkésprá vně potlačovat vjemy, kteréz ískáváme prostřednictvím
smyslů. Stále je zde nebezpečí, že člověk přijme dojmy
ze světa hrubého nebo jemného. Astrální ovlivňování přestane,
jakmile uskutečníte nevidění, neslyšení, necítění, netušení,
nechutnání a nevnímání dotyků. Nebezpečí astrálních svodů bude
za vámi. A tím jste takéob stáli v první zkoušce a po průlomu, jímž
je odhození nebo spadnutí mysli, postoupíte dál.
Tento stav, totiž odhození nebo spadnutí mysli, se dostaví samovolně,
neboť závisí na vnitřním dozrání. Intenzivním upínáním
mysli na věci vyšší než světskéčlo věk duševně dozraje až k tomu,
že ho opustí mechanickém yšlení. Podle intenzity koncentrace se to
může projevit jako zničení mysli a její pád z hlavy na zem nebo
jako schopnost odhodit ji tak, jako se odhazuje nějaká hmotná věc.
Pak konečně člověk přestane být sužován vynucovaným myšlením
a bude moci zažít stav niterného uvolnění, které samo mu může
přinést dostatečně žádoucí oblažení.
Ale vraťme se k problému vjemů ve vztahu k mystickému
vývoji.
Není jinéces ty do duchovna než přes astrální svět. Nebezpečí
astrálních vlivů se nelze vyhnout podceňováním skutečnosti nebo
jinými názory, jež probouzejí pýchu. Jste-li vlažní, nejsou ani Kršna
ani Buddha ani Ježíš Kristus dost silní, aby vás vytrhli z nebezpečí
astrálního ovlivnění. Proto si musíte pomoci sami. Neříkejte: „Já
293
doufám a věřím v KristaG nebo v někoho jiného „a ten mne zachrání
G. Aby vás nějaká cizí bytost mohla zachránit, museli byste v ni
věřit tak mocně, až byste se jí stali; ale potom byste nepotřebovali
doufat v její pomoc. Proto stačí, když se jakožto slabí lidév yhnete
„ochutnáváníG různých astrálních zkušeností a usměrníte činnost
vědomí, mysli i pozornosti do moře prázdnoty; tím se vyhnete případnému
zjevení se astrálního (pekelného) „KristaG, kterému byste
uvěřili vzhledem k tomu, jak by na povrchu vypadal, a který by vás
nakonec svedl na scestí. Tolik jsem chtěl předeslat.
Když jste následkem obráceného toku mysli a pozornosti vstoupili
do astrálního světa a když jste našli správnou cestu, to jest
naučili jste se správně si v něm počínat, dosáhnete prvních reálných
sil a „stavůG. Mysl oproštěná od styku s astrálními světy se
začne správně soustřeďovat a díky tomu se dostaví zkušenosti, jež
najdou v reálném světském dění opodstatnění. Začínám popisovat
tyto zkušenosti.
Jak z předcházejícího textu vyplývá, je základem mystického
vývoje ovládání mysli jejím potlačováním a soustředěním pozornosti.
Ovládnete-li myšlenky a začnete-li udržovat pozornost v napětí
tím, že ji budete usměrňovat do nitra, vznikne v nitru jakýsi
druh prázdnoty. Cizí myšlení a jednání v ní způsobuje vlny, které
mohou být zachovány (čteny). Když jste toho dosáhli, získali jste
schopnost zřít a číst myšlenky.
Cizí myšlenky budete spatřovat v podobě obrazů. Setkáte-li se
s nějakým člověkem, který na vás myslí, způsobí to, že před vaším
duševním zrakem začnou defilovat obrazy, které, jak poznáte,
k tomu člověku mají určitý vztah. Když ho podrobíte opatrnému
vyšetřování, zpravidla si ověříte, že jste viděli jeho myšlenky.
Schopnost čtení myšlenek se stále zmohutňuje. Čím je nitro
nehnutější, tím je jistější a ostřejší zření. Ve stavu dokonalého soustředění
(samádhi) jsou myšlenky cizích lidí již tak zřetelnéj ako
písmo knihy.
Ne každér ozvlnění nitra je však cizí myšlenka. Rozvlnění, které
se dostavilo ruku v ruce se vzpomínkou na někoho nemusí být odrazem
jeho myšlenek. Mnohdy to jsou zpětnéo drazy myšlenek vámi
vysílaných, jež nikdo nepřijal a kteréz vás vyšly proto, že jste byli
neopatrní. Obyčejně se to stává tím, když se člověk prohřeší proti
morálním povinnostem.
294
Zachytíte-li jakékoli vlnění, nejdříve se snažte přesvědčit, je-li
vaše domněnka pravdivá. Nemáte-li jistotu, že myšlenky, které
čtete, pocházejí skutečně od dotyčnéos oby, nedomnívejte se nic.
Zachováte-li mravní přikázání jógy, nebudete zachycovat nepříjemná
vlnění, a když je přece zachytíte, pokládejte se za jejich
původce. Zachovejte ve všem klid, potom přestanou nepříjemná
duševní vzdutí a uschopníte se k pravdivému nazírání.
Mluvím-li o těchto častých domněnkách, mám na mysli mystiky,
kteří jsou tak citliví, že zaznění v uších, nápad, dojem atd. je pro
ně signálem činnosti známého nebo neznámého telepata (vysílače
myšlenek). Je to přímo nechutné, musíme-li počítat takové „citlivce
G mezi mystiky, protože se za ně prohlašují. Tito lidési tajně
přejí dokázat duševní nadřazenost svév lastní bytosti, proto své domnělévj
emy předkládají jiným lidem a žádají na nich, aby jejich
duševní schopnosti vysoko hodnotili. Jenomže se tím často jen poškozují.
Nakonec sami věří svým fantaziím, že je poškozují domnělí
nepřáteléne bo černí magici. Potom je tyto jejich vjemy a vidiny
děsí a straší a tak je mnohdy dovedou až k zešílení.
Následující schopnost je zjišťování událostí, které se přihodily
v dálce. Stejně jako v předešlém případě je předpokladem rozvoje
této schopnosti ovládnutí mysli a vyčištění myslícího principu. K vidění
událostí dochází tímto způsobem: každá událost má svůj ohlas
v celém kosmu. Stane-li se někde na světě něco, jsou tím na psychickéúro
vni dotčeni lidé i astrální bytosti a tento duševní stav se
pak šíří vesmírem v podobě jistých vln. Tyto vlny, spojeny s dojmy
na nich závislými, se šíří jako myšlenky vesmírem a na svéc estě
zasahují všechno živéa stvořené. Utišená hladina moře myslícího
principu mystika je tím potom dotčena a on čte, že se někde něco
událo. Určitým způsobem analýzy ještě může zjistit povahu i ohnisko
šířených myšlenek reagujících na událost. Tak cvičící člověk
pozná místo i povahu onéu dálosti.
Aby mystik mohl událost přesně poznat na dálku, k tomu je
třeba školenéim aginace. Obrazy vlastního okruhu, to jest obrazy
povstávající ze styku se životem, musí být zničeny a na místo toho
musí být činno pouze čistéz írání. Tak mystik spatřuje události
takové, jaké jsou, přímo ze zřídla, to jest z ohniska událostí, které
se dotýkají lidí na úrovni myšlenek a dojmů s nimi spojených.
295
Vidění jsou velmi určitá. Uvidíte krajinu i s jejími zvláštními
znaky; uvidíte tváře lidí i příčiny dojmů v pravésku tečnosti.
Nejistéa pravdě nepodobné je vidění, k němuž dochází po
zvláštních přípravách. Uvidíte-li nějakého člověka, jak si zakrývá
oči a přitom se snaží o určités oustředění, jímž má zření vyvolat,
můžete předpokládat, že správnost jeho zření je velmi nejistá. Zjišťování
událostí musí být bezprostřední. Ovládnutí mysli totiž způsobuje
v nitru prázdnotu, a proto je v něm možno pozorovat i náhlé
rozbouření, jehož původ každý mystik okamžitě hledá. Jakmile je
původ niterného rozbouření nalezen, je zjištěna i událost, i když
týž mystik v tomtéž okamžiku třeba mluví s jinými lidmi. Přitom
na něm není vidět žádná námaha ani soustřeďování.
Další schopnost je působení na dálku.
Ve světle vyprázdněného nitra je možno vyvolat jasné představy
a zpřítomňující fenomeny. Je možnési představit nebo zpřítomnit
celélid stvo. Přejete-li si potom rozšířit určitou myšlenku, vyvoláte
představu, která se k ní vztahuje, a umlčením sebe přenesete na jiné
lidi napětí, kterévyv oláte. Takto uplatňovaném yšlenky přinesou
žádoucí výsledek, totiž proniknutí a uplatnění vlastních idejí.
Myšlenka je základním kamenem jednání. Jestliže jste schopni
uplatnit svém yšlenky, potom je jisté, že vaše idea bude realizována.
Nebojte se proto světa. Dokud máte tuto strašlivou moc, jste
schopni měnit poměry a vyvolat životní okolnosti, jakés i přejete.
Nemyslete, že tomu tak není. Myslíte-li si, že by již jiní lidéb yli
tímto způsobem zasáhli do existujících poměrů a přivodili tím lepší
životní podmínky pro ostatní lidi, potom je možno namítnout, že
většina jiných lidí svou myslí pracuje opačným způsobem a tím se
šíří zlo. A tato většina lidí zlu věří a podporuje je svým duševním
naladěním, na kterém lpí. Vy však onést rašnépsy chóze zla
nepodléhejte, ale vzepřete se jí myšlenkami opačné povahy a vírou
v opak – v dobro. Potom uvidíte, že je tento způsob „řešení
poměrůG nejlepší a nejúčinnější proti vědomě i nevědomě šířeným
hrůzám.
Tyto tři výše popsaném ystické schopnosti jsou nižšího druhu.
Proto k nim dospíváme nejdřív. Potom následuje rozvoj ostatních
psychických schopností.
296
První z nich je čtení v nitru jiného člověka.
Podkladem k probuzení této síly je – jako v dřívějších případech
– vyčištění nitra. Potom, za předpokladu, že se soustředíte
s otázkou (přáním) to vědět, vystoupí před vaším duševním zrakem
jednotlivě všechna přání, ideje, záliby, sklony a jinép ovahové
vlastnosti pozorovaného člověka.
Tato schopnost je již velký pokrok na cestě k poznání, pohlížíme-
li na ni z hlediska mravního základu mystika. Mystik tu poznává
individuální bytostnésk lony jako kořeny osudů a žití, čímž se
je naučí respektovat; to mu umožňuje porozumět každému člověku
a tak se vyhnout tvoření zla.
Následuje telepatické zjištění duševního stavu u jiného člověka.
Ohlas jednotlivých duševních pochodů vystupuje v nitru každého
člověka sekundárně, ale mystik je dovede rozeznávat. Tím
se tedy může odhalit stav duševního života pozorovaného člověka.
Nezáleží na povaze duševních pochodů. Ať to jsou stavy čistéa duchovní,
nebo nižší pohnutí, vše mystik bezpečně a současně prožívá.
Tím se takév yjadřuje nejvyšší duševní harmonie, jaká musí
být mezi každým učitelem a žákem mystiky. Proto tuto schopnost
používají vůdci.
Odhalíme příčiny v následcích.
Velmi vděčná schopnost, jejíž pomocí lze odhalit minulost a na
základě toho sestavit prognózu budoucnosti. Touto schopností nabudeme
všech nižších zkušeností a utvoříme si určitý závěr o světě,
to jest budeme s ním vyřízeni.
Následuje schopnost žít mimo tělo.
Podkladem pro dosažení této schopnosti je prohloubení koncentrace.
Životní síla je vázána nervovými středisky prostřednictvím
stavu vědomí. Soustředěním mysli na hlubší základně jsou nervová
centra očištěna a životní síla osvobozena. Opouštějíc „kanály životní
existenceG (nervy nebo lépe průchody životní síly), vystoupí
z nich a schopnost soudržnosti, kterou mystik získá silou koncentrace,
umožní, aby se tato síla manifestovala jako individuum mimo
tělo. Tím člověk začíná získávat zkušenosti mimotělesného žití a dostavují
se u něho duchovní zážitky.
297
Mystik, který tuto schopnost získal, se může vědomím odpoutat
od těla a žít mimo ně, kdesi v jiných sférách. Tím získává možnost
směšovat nebo změnit reakce z činů, vznikajících v jeho nitru.
I když je mystik, který nabyl schopnosti žít mimo tělo, s vámi ve
styku, může být duchem velmi daleko nebo může žít v jinésfé ře,
takže zkušenosti z tohoto styku jsou tím u něho změněny nebo
i potlačeny.
Pobyt mimo tělo může být různého druhu. Na základě znalosti
této síly může mystik přemístit svého ducha (dvojníka) stejně do
duchovna jako do vzdálených míst na zemi nebo může uniknout
nepříjemným pocitům přenesením se do prostředí radostí. A tak
je netělesný život podkladem duševní nepřemožitelnosti zkouškami
a nepříjemnými zkušenostmi.
Tato síla je postřehnutelná i zevně. Mystik, jenž tuto sílu má,
nebude podléhat změnám nálady. Jeho nálada bude stejná při
chvále i útoku a jeho klid bude zachován za všech okolností.
Následuje poznání sfér.
Poznání sfér je vděčné. Dobro má svoji sféru a zlo má svoji
sféru. Podle svého přání a bez ohledu na činy se můžete na základě
této znalosti vyhnout jedné sféře a žít v jiné, kde si případně
přejete žít.
Potom je pochopeno nesmrtelné žití.
To se týká těla. I když nejsou tělesnébuňk y schopny vyvážit
reakce ničící tělo, přece jen je tímto poznáním učiněn krok k tělesné
nesmrtelnosti. Ta může být uskutečněna v příštích dobách.
Je poznán a pomalu odstraňován z těla princip tamas, jehož
působení váže jednotlivébuňk y do soustavy, která nemůže vzdorovat
smrti. Ničeho nelze dosáhnout rychle. Musíte tělu postupně
přivádět víc světla, rovnajícího se stavu čirého vědomí, neboť toto
Světlo vyvažuje smrtící reakce. Následkem úplného prosáknutí těla
světlem čirého vědomí budou přetvořeny buňky, čímž získají schopnost
vzdorovat stavu zvanému smrt.
Není tu nic zázračného. Naučte se nahrazovat odumírající
buňky, vtahujte do sebe jen „světloG a jemnou energii a potom
budete moci žít tak dlouho, jak si budete přát.
Nepodléhejte nečinnosti. Nuťte tělo neustále do aktivity a tím
v něm vznikne energie v podobě určitého napětí, jehož působením
298
se snáze vyměňují smrtící látky, a to je již samo o sobě prodlužováním
života.
Následuje umění zemřít.
Řekne se: každý člověk zemře tak, jak zemře. A přece jen je mezi
smrtí a smrtí veliký rozdíl. Život smrtí zaručeně nekončí. Tomu do
posledního okamžiku odporuje schopnost přání po individuálním
životě a přítomnost toho kterého vědomí a vůbec lpění na životě.
Jestliže toto zcela rozumnéa logické stanovisko bude přijato, potom
je možno pochopit opatření proti nežádoucí smrti, která určuje
okolnosti příštího života.
Přání a představy jsou nosnými silami lidskéb ytosti. Lidé
z velkév ětšiny (zvlášť lidé chudí) podléhají temným myšlenkám,
apatii, starostem, strachu, nejistotám apod. Nač chovat takové
sklony? Udržujte jasnépře dstavy, zavrhněte přání, která se obyčejně
vztahují k osobním výhodám, potlačujte apatii, která je plodnou
půdou, na níž bují temném yšlenky, a zaměňujte všechny starosti
a strach za bezmeznou důvěru v lepší osud – tím se váš
osud změní. Silou zmohutnělou duševním cvičením přemůžete nápor
temných sil a v posledních okamžicích života dosáhnete výsledku
– výhodnější smrti.
Další schopnost je umění vstoupit do těla jiného člověka.
Život, toť síla, jež je vázána určitými středisky tělesnés oustavy.
Je prchavép ovahy, přecházející a přemísťující se tělem určitými
drahami – nervy. Když mystik cvičí soustřeďování, podaří se mu
tuto prchavou sílu uchopit a na základě poznání jejích projevů ji
může z jiných lidí vymýtit a přemístit tam sílu svoji. Toto umění
se nazývá vstup do těla jiného člověka.
Tímto způsobem lze přenést všechny funkce a schopnosti.
Jakmile se člověku podaří zaměnit tuto prchavou esenci jiného člověka
za svoji, bude moci plně ovládnout funkce jeho těla. Vymění
se smysly, rozum i mysl a ostatní složky, takže se mystik, který
má tuto schopnost, může plně projevit tělem jiného člověka, aniž
tomu dotyčný člověk může zabránit. Tyto věci lze provést s tělem
mrtvým, živým i neviditelným.
Pocity toho, do něhož mystik vstoupil, jsou tyto: kdo je ovládnut,
ztratí vliv na svétělo a nemůže se vzepřít vůli, která ho ovládá.
299
Zřetelně v sobě cítí přítomnost „čehosiG cizího a silnějšího, co jej
vede k určitým třeba i nechtěným činům.
Vstup do těla jiného člověka však nelze zaměňovat za sugestivní
vliv na něho. V prvním případě je ovládnuto tělo, vyměněna
vůle a jinéduše vní funkce, ale vědomí zůstává nedotčeno. Proto
má ovládnutý člověk možnost dbát dál o svét ělo, ale nemůže jednat
svobodně. Proti tomu sugestivní vliv ochromuje vůli ovládaného
člověka a z nedostatku duševního spojení s tělem jeho tělo
chřadne.
Potom následuje přímý vliv na přírodu. (Tato síla se takén azývá
spojení s dechem přírody.)
Přírodní dění se projevuje čtyřmi principy: zemním, vodním,
ohnivým a vzdušným. Když se mystik cvičí v koncentraci, jeho
vnímání se tak zjemní, že pocítí tyto čtyři principy, pozná je a tak
nad nimi získá moc.
Další koncentrační práce má za účel odstranit jejich vliv na
mystika. Za takovýchto okolností mystik vykonává přímý vliv na
přírodu, takže jeho duševní stav bude mít ohlas v celépří rodě.
Vaši náladu lze pozorovat všude. Podle ní se mění počasí i nálada
jiných lidí; případně působí i vaše neujasněnost a stav tuposti.
Tím je však takéja sné, že jste odpovědni za dění ve světě. Proto
musíte udržovat takovou náladu, která nekomplikuje dění a tím
projevíte mravní sílu být nositeli této moci.
Další silou je schopnost měnit karmu. Odborný název této
schopnosti je získávat ovoce činů bez činů.
Ani když se budete nejlépe snažit o mystické a k němu se družící
mravní zdokonalení, nevyhnete se prohřešování proti stanoveným
morálním předpisům, jejichž úplnost není dosud popsána.
Z prohřešení dochází k rychlému vybíjení karmy, v každém případě
více méně bolestnému. Dostatečně vyvinutá koncentrační schopnost
a znalost života sfér umožňuje těmto výbojům unikat. Jejich
počátky se jeví v podobě temných vln, zakrývajících člověku jeho
duševní obzor. V takovém případě upněte mysl na to, co je světlé,
a vyhněte se tomu, co je temné. Upnutím mysli mimo všechno
jsoucí se vyhnete každézm ěně. Tak je možnévyh nout se vlastní
špatnék armě, postavit se do jiných okruhů a přijímat jinéž ádoucí
vlivy.
300
Následuje vstup do prastavu.
Přirozený pochod soustřeďování mysli a ovládání sebe počíná
hrubými předměty, jde jemnějšími stavy a zastavuje se u ničeho.
Z toho se vyvine vnitřní chápání hrubých projevů a vývoj hrubých
duševních schopností. Potom následuje pochopení příčin. Za ním
stojí prastav každés kutečnosti a krok za ním je vysvobození.
Následuje vzpomínka na minulé životy.
Jak se projevují karma, myšlení a popudy k jednání, tak se projevoval
minulý život. Odhalíte „cosiG, co se nazývá duše: vlny, které
se jí dotýkají, jsou stopy k vypátrání minulých existencí. Zjištění
je přesné. V onom principu (duši) na sebe přijímáte formy, které
jste měli v minulých životech, a s plným vědomím zažíváte výrazné
události z minulých životů. V mnohém případě je možné si svoje
předchozí vtělení historicky ověřit.
Následující schopností je schopnost vyhnout se vnitřnímu styku
se stvořením.
Síla koncentrace vrcholí ve schopnosti bezpředmětného soustřeďování.
Lze vymýtit všechny myšlenky i představy vlastní i cizí.
Tím je tok mysli obrácen do ničeho a člověk se v něm jako individualita
ztrácí. Tak se přeruší vztahy sil vlastní přirozenosti se
silami přirozenosti jiných jednotek stvoření a při dalším postupu
zmizí i tělo.
Následuje vystoupení z vesmíru.
Vesmír se projevuje formami hrubými, jemnými a těmi, jež lze
pokládat za bezpředmětné. Hrubým vesmírem se rozumí viditelné
formy, jemným formy a světy neviditelnéa bezpředmětným je stav
klidu. Dokonaléso ustředění se zastavuje ve stavu klidu. Usilující
člověk zamítne představy i pojem ničeho, ponoří se mimo všechno
a tak přeruší všechny styky s projeveným světem v každéf ormě
a začne žít mimo něj.
V praxi se to příliš často nedělá. Když bylo tohoto stavu dosaženo,
rozšiřuje se zpravidla koncentrace a mystik se zastaví na
prahu nirvány.
Potom následuje neohraničenost života.
Dosažení duchovního stupně, který člověku umožňuje, aby mohl
bytovat mimo všechno, mu poskytne jasný pohled do propasti
bytí. Naučí ho chápat a ovládat všechno. Získanými schopnostmi
301
a uměním se „rozprostřeG na vše a vtělí se do všeho. A poněvadž
je celek věčný a ve schopnostech neomezený, získá mystik účast na
tomto životě.
Jsou ještě jinésíly a schopnosti, jichž mystik dosahuje na cestě
k dokonalosti; myslím však, že je o nich lépe pomlčet. Jejich projevy,
přestože jsou mocné a pozorovatelné, jsou vlastně tajné. Odhalovat
je by pro mne mohlo znamenat zbytečnévyklá dání a odůvodňování,
možná i boje pro nepochopení pravého stavu věcí jinými
lidmi. Proto nechť stačí oněch několik nejvýraznějších zkušeností,
kterése dají rozumově odůvodnit. Ostatní, jež si ponechávám v tajnosti,
budou důkazem pro případ srovnávání mystických zkušeností
s mysticky usilujícími lidmi.
Všechny popsané i nevyzrazenésc hopnosti jsou síly, kterése
získávají postupem. V normálním průběhu praxe mystik postupuje
od stupně ke stupni, dosahuje všech sil, vjemů a zkušeností
a ani se jim nemůže vyhnout. Je však jasné, že je to spojeno s jistým
nebezpečím. Každá schopnost je nová zkušenost, která žáky
nutí, aby si jí všímali a oceňovali ji. Když se to stane, zmatou se,
ztratí vše a nemohou dále. Proto je mystická cesta nebezpečná, ale
je přirozená. Nenarodil se ještě nikdo, kdo by těmito zkušenostmi
nemusel procházet. Zachoval-li si však žák normální chápání, které
se vyznačuje duševní závislostí na smyslech, musí nechat všechny
zkušenosti a poznatky volně působit na vědomí. Výsledkem toho
je, že snadno ulpí na zkušenostech a potom následuje pád z dosahovaných
již vyšších mystických stupňů do nejnižšího bytostného
stavu, v němž je veden svými pudy.
Existuje však cesta bohů, na kterélze těmto nebezpečím čelit.
Vyznačuje se tím, že člověk nechce chápat žádnou zkušenost ani
stav a přidržuje se jen soustřeďovací snahy. Výsledkem toho je, že
všemi zkušenostmi projde bez dotčení. Pak snadno dosáhne cíle.
Proto se uzavřete všem vjemům. Nechtějte vnímat ani dobréa ni
zlés tavy, jež se dostavují jako ohlas soustřeďovací snahy. Tak proběhnete
celou mystickou cestou bez jediného poklesku k cíli, jímž
je rozplynutí se v absolutnu.
Nedomnívejte se, že je např. žádoucí všemohoucnost a vševědoucnost,
kterése dostavují při vysokésna ze. Je to stejně
jako ostatní síly jen překážka, která má zabránit, abyste mohli
302
dosáhnout cíle. Když se podle mého doporučení duševně zcela uzavřete
a nebudete přijímat nic z toho, co se dostavuje jako ovoce
vašich snah, dosáhnete konečně zlomu. Potom jenom pohlédnete
nazpět a dosáhnete všech mystických zkušeností; přijmete všechny
síly a nepodlehnete nebezpečí duchovního pádu a zla s tím spojeného.
Jmenovaném agické síly nejsou cílem. Jsou to jenom dary navěšenéj
ako klenoty, kterézís ká vítěz v józe. A i tomu jsou někdy
přítěží, jíž se rád zbavuje, aby dosáhl věčného uspokojení. Teprve
v něm zakotví ten, koho životní a mystickézku šenosti naučily, aby
se odvracel od světa, jehož vyjádřením je jen změna. Když to uskuteční,
bude moci žít věčně, neboť se stal nepomíjivým vědomím
univerza.
303
Kapitola XXII
PRAXE PŘÍMÉ STEZKY STRUČNĚ
V minulých kapitolách jsem rozvedl praxi PříméS tezky v jejích
jednotlivých bodech, to je na širokéz ákladně. Ježto se však uvedenép
okyny v některých případech zdají být protichůdné, stručně
zrekapituluji předcházející pokyny.
Základem duchovního růstu je život podle morálních náboženských
předpisů, víra a soustřeďování. Bez těchto projevů kázně
nelze dosáhnout dobrých výsledků. I když je však praxe v jednotlivostech
dobře a srozumitelně vysvětlena, přece jen není snadné
obsáhnout veškeréje jí předpisy z důvodů, jež jsem uvedl již dříve.
Proto bude každý z vás nucen učinit si praxi přehlednější tak, že
si sestaví povinnosti, jež na něho mystika klade tak, aby se nekomplikovaly.
A to je právě takéú čelem mystiky.
Základ, na němž můžete bezpečně stavět budovu Ducha, je
opravdová touha po poznání. Když máte tuto touhu, potom snadno
pochopíte a přijmete to, co jsem vám předložil jako nevyhnutelné
v praxi PříméS tezky, a také to najdete v předcházejících kapitolách.
Jinak vzniká nebezpečí, že se mysticképra xe chopíte jako
metody k uskutečnění některých svých ideálů a výsledkem toho
bývá, že nedojdete nikam a ničeho nedosáhnete. Základem další
práce je tedy opravdová touha.
Kromě toho, o čem jsem právě mluvil, takés tačí, když se pokusíte
dosáhnout duchovních darů z touhy přesvědčit se, co je pravdy
za vším tvrzením o mystických tajemstvích. Ale v tomto případě
je třeba, abyste byli opravdoví a chopili se všech předpisů stejně
bezpodmínečně, jako když hledáte z opravdovétou hy po Bohu. To
je základ úspěchu, a proto to musí být vyplněno.
Když je v tomto směru položen základ, je nutnép řikročit k dalšímu.
Tím se myslí, abyste se otevřeli pro přijímání všech dobrých
vlivů a pro jednání, kteréje v souladu s morálními náboženskými
přikázáními.
Když jste v tomto počínání dosáhli úspěchu, to jest když přestanete
být vedeni sklonem k sobectví, pýše, sebepřeceňování a ke
zlému konání, můžete přikročit k další práci, jejímž účelem je ovládnout
pozici ke cvičení.
304
Svastikásana
Známky přemožení nebo ovládnutí nižších bytostných sklonů
se projeví v těchto úkazech: člověk má sklon přát dobro všem lidem
a vidět je šťastné. Nálada se zlepší, projeví se vnitřní radost
a snadno se vyhrává boj s nižší přirozeností. Potom následuje pozice.
Nejlepší polohou při cvičení je některá z orientálních pozic,
z nichž nejužívanější výše uvádím.
Pozice musí být ovládnuta, to jest nesmí činit potíže. Páteř při
ní musí být rovná. Pak teprve budete schopni se správně soustřeďovat.
Než však pozici ovládnete, dostaví se mnoho překážek. Místo
aby v ní tělo odpočívalo a bylo nehnuté, bude naopak jevit značný
nepokoj. Nepovolujte mu však. Při zaujetí pozice je pozorujte a potlačte
násilně každý sklon k neklidu. A to cvičte tak dlouho, dokud
budou vystupovat sklony k neklidu. Cvičit pozici musíte každodenně.
A to tak dlouho, dokud nebudete unaveni a dokud budete
schopni snést bolesti v kolenou a jiné.
Když byly vyplněny tyto pokyny, poznáte, že jste již získali
větší duševní rovnováhu. Nemoci a neduhy bývají taktéž snadno
odstraňovány a tělem začne proudit větší energie. Zároveň poznáte,
že máte větší sílu k soustřeďování, a proto je začněte cvičit.
305
Když jste začali s cvičením koncentrace a přitom jste stejně
nuceni přijmout povinnosti ve světě, bude dobře, když si zvolíte
nějakéslo vo, vyjadřující vyšší ideál. Ve chvílích, kdy nejste příliš
zaneprázdněni, je v duchu neustále odříkávejte a myslete na ně.
Jedním takovým dobrým a užitečným slovem je slovo Bůh.
Když toto slovo budete odříkávat a zároveň myslet na jeho význam,
bude vám to přispívat k udržení duševní rovnováhy. Samo
o sobě by to však nestačilo. Musíte takécvičit koncentraci, a to
každodenně. Tím bude položen základ k dalšímu duchovnímu postupu.
V koncentračním cvičení začnete pratjáhárou. Budete upínat
myšlenky a pozornost na jednu věc tak, až přestanou vystupovat
dojmy z ostatních částí těla. Musíte se neustále snažit nevnímat dojmy
přicházející z těla, dokud nezjistíte, že se mysl přestala poutat
na předměty.
Mysl upevněná v pratjáháře nemusí vnímat dojmy z těla, stává
se svobodnou a může se upínat na opory bezpředmětné, nepřítomné
a neviditelné. Přitom získává stejně silné dojmy, jako kdyby pocházely
z nejbližšího okolí nebo lépe z těla.
Potom následuje dhárana.
Když mysl získala schopnosti, kteréjse m právě uvedl, je nutné ji
upínat do oblasti těla – k ničemu. A tak bez představy, zacílenédo
ničeho, získává mysl sílu a schopnost spočinout na okamžik v sobě.
A tu jste v dháraně neboli v prvním stupni soustředění.
Když mysl může zahodit oporu v sobě (v těle) a chápe hrubé
i jemnékv ality v jednom bez pocitu prostoru a omezení, je to
dhjána.
Když už mysl nepotřebuje ani tuto základnu a když se spatřuje
v sobě bez vnímání prostoru i hmotnosti, zatím co se v tomto
běhu dostavily pocity samovolného ztrácení se základny (pevného
předmětu), je to samádhi, neboli třetí stupeň.
Samádhi je nejvyšší stupeň soustředění, jehož je možno dosáhnout
obyčejnými prostředky. Žák mystiky však chce jít dále.
Proto opouští vjemy i pocity, jimiž je každý stav přiváděn k uvědomění,
vezme za základnu všechno i nic (univerzální Prázdnotu),
skutečnost i neskutečnost a vnoří se do nirvikalpasamádhi, čili
do stavu dokonalého vstřebání se do nejvyššího Vědomí, jež se
306
neprojevuje tehdy, když se člověk duševně upíná na hmotnésk utečno.
Vzhledem k tomu je nirvikalpasamádhi cílem veškerého duchovního
snažení.
Tím končí celý proces jógy (mystiky).
∗ ∗ ∗
Není snadnédo sáhnout cíle mystického snažení. Zdánlivě jednoduchépře
dpisy nelze mnohdy snadno dodržet, neboť se objevují
nečekanép řekážky, které staví do cesty vlastní osobnost. Osobnost
se vzpírá celou svou silou, a nebudete-li dobře sedět v sedle morálních
předpisů, často vás vyhodí a vrhne zpět. Proto se musíte
rozhodnout čelit možným defektům. To znamená, že je třeba umínit
si, že na Cestě vytrváte, i kdyby vám nižší osobnost hrozila
jakýmikoli následky. Jenom tak se vám podaří ji spoutat, vynutit
si na ní její tajemství a převést ji s sebou do Absolutna.
Jakmile jednou ovládnete nižší osobnost, pak se vám již budou
další práce lépe dařit. Přesto však musíte být duševně upřeni na
duchovní věci a nedovolovat si zabývat se příliš vnějšími záležitostmi.
Tím totiž dochází ke zmatení pojmů a to by bylo opět na
úkor duchovního růstu.
Musíte si uvědomit, že duchovní prací předháníte svůj normální
duchovní vývoj a že to tudíž musí mít nějaký ohlas v požadavcích
na vás kladených. Když se budete neustále snažit o to, abyste dodrželi
stanovenépře dpisy, za nějaký čas poznáte, že napětí dosáhlo
svého vrcholu a že tudíž jeho zmenšování snesete snáze, protože jste
nabyli sílu z předcházejícího úsilí. A to vám bude útěchou.
Mystického cíle mohou nejlépe dosáhnout svobodní lidé. Ti při
snaze zůstat svobodní mohou sáhnout ke všem speciálním cvičením
a po zkouškách spolehlivosti dosáhnout všech mystických darů.
Ženatí si však musí počínat jinak. Musí setrvat v přijatých (světských)
povinnostech a často i ve vztahu ke světu. Proto se také
musí oklikami vyhnout eventuálním prudkým výbojům karmy jiným
počínáním.
Nejdříve složí slib (niterně), že budou studovat přijatou nauku.
Potom se naučí tichosti. Musí ke svým vnějším povinnostem zaujmout
stanovisko lidí pokorných a radostných, uzavřít se do sebe
307
a nepřát si nic k oblažování sebe. To znamená, že musí odtáhnout
mysl ode všeho, v čem viděli možnou útěchu, a upnout mysl na
nejčistší a nejsvětější jsoucnost (Absolutno) a svázat ji s ním tak,
aby ani na okamžik nenastalo rozloučení.
Když budou pracovat, jak předepsáno, dosáhnou těchto výsledků:
vnější události je nebudou vyrušovat a dosáhnou osvícení.
A pak jim teprve podle zákonů Univerza budou – při nejvyšší jejich
zbožnosti – dány dispozice ke cvičení jógy, jak jsem je prve
popsal. V mystických naukách nelze ničeho dosáhnout snadno. Ale
když je rozhodnutí pravé, není důvod, proč by všichni, kdo usilují,
nedosáhli velkých výsledků. Ty jsou odměnou za námahu, kterou
hledající lidém ystickému vývoji věnují.
308
SLOVO O AUTOROVI
Květoslav Minařík zahajuje svůj vlastní životopis tímto mottem:
Jsemte n, jenž získal zasvěcení do mahájány, již pak přenesl do
Evropy, aby ji odevzdal jako plod příznivé karmy lidem, kteří jsou
již na konci smrtné noci nepoznání. Kdo byl ten, kdo o sobě právem
mohl napsat tato slova?
Narodil se v r. 1908 v Litvínově v rodině horníka. Otec byl inteligentní
racionalista, ateista a zároveň idealista, který aktivně bojoval
za zlepšení životních podmínek dělnictva a byl pro to ochoten
obětovat sebe i blaho svér odiny. Dokonce se vzdal funkce předáka,
aby zachoval svou dělnickou čest. Zemřel, patrně na silikozu nebo
tuberkulozu, když bylo Květoslavovi necelých osm let, v polovině
1. světovév álky. Tím skončilo období životního bezpečí, rodinné
lásky a ochrany. Starší dva bratři z prvního manželství již odešli
z domu za prací. Kromě Květoslava zůstala doma ještě jeho
mladší sestřička. Hodná, prostá a nesamostatná matka si nevěděla
jinéra dy a znovu se provdala – za lenocha a opilce. Rodina rychle
klesala až na sociální dno. Chlapec už v devíti letech musel pomáhat
obživit rodinu i otčíma jako pasák, kočí, zemědělský dělník,
na kterého se kladly stejné pracovní požadavky jako na dospělého.
K tomu bída, hlad – bylo to za války – a velmi špatnézac házení.
Dokonce ho otčím donutil chodit na žebrotu místo do školy, aby
vyprosil trochu chleba.
Po dvou letech takového života se nevlastní starší bratr postaral,
že Květoslava znovu alespoň občas posílali do školy. Jako
dvanáctiletý však pracoval v létě a na podzim na poli za mzdu,
v zimě vyráběl doma bačkory a matka je chodila prodávat. Z trvalé
podvýživy trpěl večerní slepotou. Od chvíle, kdy mu ve čtrnácti letech
skončila povinná školní docházka, musel pracovat jako nádeník
na stavbě. Nosil jsemte hdy na stavbách putny s vodou stále až do
úpadu. Vlekl jsem se z domu do práce a z práce domů. Suchý chléb,
organismus právě se vyvíjející, nesnesitelná tíseň z osudových těžkostí
a nekonečný stud před lidmi nedaly tělu nic posilujícího, když
bylo tolik zatíženo těžkou fyzickou prací. A rodinný život doléhal tak
nesnesitelně, že jsemse rozhodl utéci z domu.
309
A tak čtrnáctiletý chlapec žil na svou pěst a pracoval na stavbách,
dokud se v zimě nepřestalo pracovat. Nevrátil se pak domů,
ale ke staršímu bratrovi, který rozhodl, že se musí vyučit takové mu
řemeslu, aby se při něm najedl. Učil se tedy pekařem, zoufalý, že
je odsouzen pracovat manuálně, bez potřeby iniciativy a rozvoje
duševních schopností. Bál se, že se začne podobat lidem, kteří jednoduchou
a těžkou prací duševně otupěli, a zdálo se mu, že na
věky prohrál život. V prostředí kolem sebe narážel na lhostejnost
nebo posměch, zlobu, mravní zkaženost, vzbouření proti každému
společenskému řádu; cítil, že do něho nezapadá. Potom se seznámil
s mladým dělníkem, který s ním hovořil o tom, že má člověk
být mravný a čestný a že se má snažit stále se zlepšovat. Konečně
se našel někdo s podobnými ideály, pro koho měla mravnost také
cenu. Nebyl tedy úplně sám, kdo chce jít takovou cestou.
Po čase mu přítel přinesl knihu o józe. Okamžitě poznal, že
to je to, co stále hledal. Druhou knihu už našel sám a našel v ní
přísnémra vní povinnosti, které znamenaly rozloučit se s celým jeho
tehdejším způsobem života. Čtrnáct dní se pozoroval a uvažoval,
bude-li schopen tuto rozluku uskutečnit. Pak se rozhodl, že se od
zítřka zřekne světa v mysli, rozumu, vědomí. Bylo to v březnu 1925,
kdy „vstoupil na cestuG.
Odvrátil jsemp ozornost od světa a vetkl jsem do svého vědomí
pouze čirý jas pomyslné prázdnoty, naplněné potenciálem duševního
uvolnění. Tato výměna „objektů vnímáníA vnesla do mého života
docela jiné duševní stavy, než jaké jsemm ohl poznat, dokud
jsemakceptoval zevní strasti. A ačkoli se tyto stavy nezakládaly na
věcech reálných, přece jsemsi z jejich přítomnosti vzal poučení,
že pravé (vnitřní) blaho nebo utrpení záleží na vnitřní orientaci
a nikoli na prostředí, v němž člověk je a žije. To jsem přijal jako
reálný důkaz významu jógické nauky, důkaz, k němuž jsem dospěl
možno říci hned při vstupu na mystickou cestu. Začalo mi svítat,
že řešení životních problémů závisí především na citové a mentální
kázni a v tomto ohledu jsem pak zasáhl do svého dosavadního života
velmi tvrdě a zcela nekompromisně.
Přitom se mé pracovní podmínky nelepšily. Pracoval jsem nejprve
asi 70 hodin týdně, ale pak se má pracovní doba zvýšila na
dvaadevadesát hodin. Zároveň mi jógické úsilí a povinnosti ubíraly
310
nejprve asi tři hodiny denně, ale později čtyři, šest a osm. Neměl
jsem tedy čas ani na normální spánek a všechen svůj volný čas
jsemv yčerpával úsilímo soustředění, které jsempři jal jako vstupní
kázeň do jógy.
Zároveň se mladý mystik začal měnit fyzicky, jak popisoval
i jeho přítel. Přestával chodit těžce jako Golem, záda se vyrovnávala,
hrudník se začal vypínat, obličej dostával ostřejší rysy, oči
zapadaly a dostavila se jakási psychická usebranost.
Bouřlivý mystický vývoj byl ukončen tzv. realizací za 18 měsíců
v září 1926. Tehdy mu nebylo ještě ani 19 let. Po celou tu
dobu těžce fyzicky pracoval, i když byl během realizačních procesů
na smrt nemocen. Neměl domov, neměl kam jít. Svůj stav
po realizaci charakterizuje takto: Pokud jde o prožitky z realizace,
seznámil jsem se jejich pomocí se všemi mystickými stavy, k nimž
se na mystické cestě může dojít. Kromě toho se u mne vyvinul
a ustálil jasnocit, jehož pomocí jsem mohl zjišťovat postup, překážky
a způsob jejich překonávání na mystické cestě, jakož i stupeň
duchovního vývoje u jiných lidí. Tímj sem dosáhl zasvěcení do mistrovského
stupně. Chyběly mi k němu toliko jisté životní zkušenosti
a normální intelektuální schopnosti, které poskytují takový stupeň
sebevědomí, jehož je třeba k jednání s lidmi. A jelikož jsem věděl,
jak se musím chovat, abych tyto zkušenosti získal, volil jsem cestu
životem.
Jinde píše: Stal jsemse tedy z hlediska pudů vyhaslým, získal
jsemzkušeno sti celého lidského rodu a seznámil jsemse s osvobozující
naukou. Proto jsembyl připraven vyjít s ní do světa. Ale jak?
Chyběla mi totiž výřečnost, následkem nevzdělanosti jsem lepil věty
dohromady s nadpomyslitelnými obtížemi, byl jsem tak chudý, že by
mne, kdybych hlásal učení, považoval každý za blázna, a bylo pořád
ve mně něco, pro co bych se mohl přirovnat k vyděšenému zajíci,
jenž prchá před lidskou společností, neboť jsemm ezi lidi nepřišel
ani v době školních let ani později.
Uvažoval jsem, že začnu jinak. Budu si říkat své znalosti, jako
kdyby je někdo říkal mně s úmyslem, abych mu rozuměl. Tímto
způsobemj sem chtěl doplnit své školní vzdělání a ostatní se mělo
ukázat potom.
Žil tedy a pracoval jako každý jiný občan, ale zároveň našel a ve
311
vší tajnosti, navzdory nejhoršímu politickému útlaku za 2. světové
války i po válce, vychoval řadu žáků. Mnozí z nich úspěšně prošli
cestou, kterou jim ukázal, a stejně jako on přitom dobře zastávali
svá občanská povolání. Pro ně a pro další generace napsal své
jedinečnéspi sy, on, člověk, který neměl přístup ani k úplnému základnímu
vzdělání. Sám to vysvětluje takto:
Na důkaz, že pravá mystika má věcný základ, opíral jsem se
vždy hlavně o to, že jsembez školní vzdělanosti získal vzdělání a bez
empirického studia vědecké poznatky. A zahrál-li si se mnou Osud
tak, že jsemse musil probít ze zoufalého stavu dítěte rodiny nejchudší
z nejchudších a ještě k tomu špatně orientované až do stavu
intelektuálně dobře orientovaného, pak tímv ětší sláva
józe,
nauce, která jako nesmírně čistá a rozsáhlá studánka lahodné
pitné vody zachránila mne, člověka zmírajícího již nesmírnou duchovní
žízní, a to právě na poušti mravně, intelektuálně i hospodářsky
dezorientovaného světa.
K tomuto vyznání jinde dodává, že úsilí formulovat nauku, tj.
přenést mystické zkušenosti jakožto prožitky do mysli a zřetězit je
v logickou naukovou soustavu, mělo i pro jeho další osobní mystický
vývoj rozhodující význam. Úspěšné úsilí přenést zkušenosti ducha
do mysli mne zachránilo před opětným blouděním na cestě života,
do něhož, jak jsempoznal, tak často upadli ti, kdo získali nějakou
mystickou zkušenost, která zůstala izolovaná od myšlení. Ano.
Prožívání, které neuchvátilo mysl, velmi brzy ztrácí výraznost, proto
může být potlačeno argumenty světských věcí, které se mysli sugestivně
vnucují.
Viděl, jak se Evropou šíří jóga, buddhismus a další skvělé
nauky, velmi často závadně interpretované, nepochopené, vytržené
ze souvislosti, a k jak hrozným koncům může vést takto nepochopená
„mystikaG. Celá desetiletí se znovu a znovu snažil čelit
tomu tím, že vyjádří co nejvíce souvislostí duchovního vývoje
z nejrůznějších aspektů tak, aby byly jasnéevr opsky vychovanému
člověku dvacátého století. Začal právě touto knihou, Přímou
Stezkou. Její první vydání se mu ve spěchu před rostoucí hrozbou
312
fašismu podařilo vydat vlastním nákladem dva týdny předtím, než
v březnu 1939 Hitler vpadl do Československa. Za vlády fašistů
byla tato literatura zakázána stejně jako po roce 1948. Přesto nikdy
nepolevil ve svém úsilí sdělit svou nauku kromě přímého přenosu
i prostřednictvím spisů. Celéje ho dílo bylo napsáno za ustavičného
skrývání a často v přímém ohrožení života režimem, který v Československu
vládl do nedávna. Když v r. 1974 odešel, zanechal zde
nejen svou nauku uloženou v rozsáhlém díle, ale v Československu
i za jeho hranicemi svép okračovatele. Proto vyšlo druhé (autorem
připravenéa poněkud přepracované) vydání PříméSt ezky v Torontu
v r. 1988, v r. 1990 byl vytištěn jeho reprint už v Praze. Brzy
bylo rozebráno všech 20.000 výtisků, proto přistupujeme k tomuto
třetímu vydání. Jsou v něm opět doplněny všechny partie týkající
se českých mystických škol (zejména v kap. V – II: Mystické stavy),
které jsme v kanadském vydání určeném pro česky čtoucí čtenáře
rozptýlenép o celém světě vynechali.
Jediným přáním vydavatelů díla Květoslava Minaříka je, aby
došlo svého cíle a pomáhalo těm, kdo pracují na svém zdokonalení.
V březnu 1993 Zora Šubrtová
313
VYSVĚTLIVKY
absolutno (z lat.) v hierarchii kosmických jevů to nejvyšší; zářící
prvek, který přijímá a duchovně oživuje všechno stvořené.
abstrakce (z lat.) v mystice pomyslnés kutečnosti, které se nám
skrývají za oblastí vykázanou našim smyslům. Mají však vibrační
charakter a jsou reálnép ro všechny jevy své vlastní sféry.
Lidés citlivějším a rozvinutým vnímáním je vyciťují, u ostatních
působí na jejich podvědomí.
adept (z lat.) mistr jógy, který prošel celým kursem mystického
vývoje a na základě toho poznal procesy mystickým úsilím vyvolávanéa
celou bytost přetvářející.
ádžňa (sans.) šestép sychické nervovécen trum; leží mezi obočím.
Viz čakra.
akáša (sans.) éter, stavební látka stvoření, která souvisí s prostorem.
anáhata (sans.) čtvrtépsy chické centrum; leží v míšní oblasti
srdce. Viz čakra.
antropomorfní Bůh názor, že sám Stvořitel má lidskou podobu
a vlastnosti. Kdyby však měl Bůh zcela stejnou podobu jako
člověk, měl by i jeho mravní nedostatky. Proto je lépe pokládat
Boha za všepronikajícího Ducha.
apána (sans.) druhý z deseti vájů nebo dechů, manifestujících se
jako funkce prány, životní síly těla. Je umísťována do krajiny
vyměšovacích ústrojů, kde vládne podvědomým komplexům.
Viz té ž prána a váju.
askeze (z řec.) přísný způsob života, odříkání.
astrální (z lat.) hvězdný; nadpozemský. Z absolutního hlediska
sféra bytostí, jejíž obdobou je celá psychická oblast tvorů. Do
ní se řadí všechny zpodobňující se emanace, kterév znikají z citových
pudových vzdutí bytostí. Proto je jejich podoba velmi
rozdílná.
astrální tělo silueta hmotného těla člověka, vznikající z jeho fyzikálních
emanací. Jeho forma je vytvářena pojmy, s nimiž pracuje
mysl a vědomí člověka. Projevuje se jako pasivní duchovní
jev, samovolnévyza řování bytosti zatíženén ižšími zřeteli nebo
314
jako jev poněkud zářivý a fosforeskující, který vzniká z nahromaděných
zásluh.
átman (sans.) „svůjG, kosmickéJ á božské povahy, nesmrtelná a nepomíjející
podstata každého jedince, jež se v člověku upevňuje
a zosobňuje silou sebeuvědomění.
aura (z řec.) ovzduší, opar, vánek. V mystickém smyslu obtížně
postřehnutelná fosforescence obklopující každý jev. Může být
vnímána zrakem, sluchem, čichem, chutí i hmatem nebo citem,
což je dokázáno tím, že každý v každém budí dojmy.
bardo (tib. bar – uprostřed, do – dvou) stav mezi okamžikem smrti
a okamžikem nového vtělení, v němž je pasivní intelekt zemřelého
člověka vystaven kaleidoskopu jevů nejprve pokojných, pak
hrozivých a posléze sféře přeludů jako např. ve snu.
Bhagavadgíta (Zpěv Vznešeného) filozofická epizoda indického
eposu Mahábhárata. Pojednává o józe, božském bytí a nesmrtelnosti.
bhakta (sans.) uctívač osobního boha, tedy bhaktijógin.
bhúta (sans.) oživený tvar, např. bludný duch zemřelého, který
zapomněl na vyšší principy bytí pro svépudo véjá .
Brahma (sans.) v hinduismu analogie křesťanského Boha Stvořitele.
Personifikace neosobního božství, první příčina projeveného
vesmíru.
brahma (sans.; nesklonné) výraz pro boha jako absolutno; absolutní
realita, beztvará podstata, princip božství.
brahmarandhra (sans.) Brahmova dutinka, která je v ústech nad
patrem. Tudy vstupuje božský duch do těla člověka a tudy má
též v okamžiku smrti vystoupit.
buddha (sans.) osvícený, probuzený. Stav buddha představuje
osvícení, prostoupení indiferentismem s malým nádechem neosobního
soucitu se vším, co žije.
Buddha (sans. buddha = osvícený, probuzený). V textech o buddhismu
většinou princ Gautama Siddharta, tj. „ten, jehož cíl je
naplněnG, který se narodil kolem r. 567 př.Kr. a žil přibližně
80 let.
Bůh v křesťanském pojetí pán a vládce tvorů. Totéž co Brahma
pro hinduisty.
Bůh Otec zosobněná představa ovládající moci, kteréje přiřčen
315
charakter božského otce. Jsoucnost smyšlená, sama o sobě neexistující.
Bůh Stvořitel většinou zosobňovaný Brahma (viz tam), odpovídající
kvalitou bohům, kteří jsou na vyšších úrovních schopni
zadržovat proudy volných (kosmických) psychických sil a udávat
jim jiný směr.
bytnost obecně jsoucnost, existence, podstata; z našeho hlediska
životností a vědomím vybavená struktura, kterou dovedeme
chápat jako proces, i když budí zdání, že je pevným materiálem,
tvořícím jak tělo, tak i vazby, týkající se psychického
vybavení.
bytost obecně tvor, osoba, stvoření; jinak zdánlivě statická, čili
neprocesující bytnost. Ale toto pojetí bytosti je falešnéa vede
k bludnému přesvědčení o nejvyšším významu jáství jako podmínky
pro výrazné, a proto šťastné žití. Jáství je však ve skutečnosti
jen pomyslné, jeho bytí závisí na klamném přesvědčení
o skupenství, v němž se formou jáství může projevovat osobní
vědomí. Při existenci vyhraněného jáství je bytost polem pro
zachycení a upoutání a tím i projevení karmických vírů, jejichž
působení je příčinou prožívání.
bytostnost soubor fyzických a psychických složek, jejž člověk
zpravidla klamně pokládá za bytost, ale o němž ví, že je to
pomíjivésku penství. Ve výrazu bytostnost jsou psychické a fyzikální
složky bytí pokládány za autonomní, za jakési fyzikální
skupenství, v němž vyšší složky symbolizují bytnost psychickou,
kdežto nižší fyzickou nebo fyziologickou. Myslí se tedy
vždycky typ chápaný přírodovědecky.
čakra (sans., pl. čakry) = kolo. Tento termín se užívá pro tzv.
psychická centra, analogie neurovegetativních plexů. Jinak se
nazývají též lotosy. Existuje jich čtrnáct hlavních, jóginové však
věnují pozornost pouze sedmi:
1. Múládhára, leží v míšní oblasti pod genitáliemi.
2. Svádhišthána, odpovídající úrovni atmosféry nad zemí, leží
v míšní oblasti nad genitáliemi.
3. Manipúra, odpovídá hvězdnému nebi, leží v míšní oblasti proti
pupku.
4. Anáhata, odpovídá oblasti bytostí, kterép rožívají zánik tří nižších
světů. Leží v míšní oblasti srdce.
316
5. Višuddha, odpovídá oblasti obývané„ syny StvořiteleG; leží v krajině
hrdla.
6. Ádžňa, odpovídá sídlu zbožštělých bytostí úplně oproštěných od
světských pout a žádostí. Leží mezi obočím.
7. Sahasrára, odpovídá oblasti, kde končí mystický vývoj. Leží na
temenu hlavy.
černá magie umění užívat duševních sil, stavů a napětí k vyvolání
neobvyklých situací ve prospěch vlastní osoby magika.
demiurg (řec.) tvůrce, stvořitel; jinak živý buddha, který abstrahováním
od světa a udržováním zjemňující se individuality,
která pochází z tohoto abstrahování, přešel jako sebe si vědomá
bytost do světa neviditelných nám jevů. Tento svět je pro nás
světem příčinným, proto je bytost v tomto světě se ocitnuvší
v jistém smyslu stvořitelem, který je určitým aspektem Boha
Stvořitele.
déva (sans.) bůh nižšího řádu s pomíjejícím bytím a omezenou
mocí.
dhárana (sans.) soustředění, koncentrace.
dhjána (sans.) rozjímání, meditace.
druhý břeh dosažení mystickére alizace, jíž je osobní vědomí definitivně
upevněno v za-smyslovéo blasti.
duch subtilní energie bytí, zosobňující se činností vědomí.
duchovní esenciální kvalita objektivního světa, která se manifestuje
na úrovni psychických sil. Tato kvalita je tak jemně
hmotná, že ji lze přirovnat jen k jasu nebo čirému světlu.
Džanaka král vidéžský, model karmajógina, jenž obklopen nádherou,
bohatstvím a leskem dospěl spravedlností a dobrotou
k témuž cíli jako velcí staroindičtí asketi a mudrci.
exoterický, exoterní (z řec. zákl.) určený pro širší okruh, pro
veřejnost. Opak ezoterického.
extaze (z řec.) vytržení, nadšení. V mystice může znamenat vyvrcholení
cesty zbožnosti a oddanosti Bohu, ale i psychicképutování
asociacemi představ, kteréjso u sice krásné, ale nejsou
duchovní.
ezoterický, ezoterní (z řec.) tajný, vnitřní, skrytý, přístupný jen
zasvěcencům.
fanatismus (z lat. zákl.) vášnivá, nesnášenlivá zaujatost, zvláště
317
náboženská. Je vždy důkazem toho, že citovéz aujetí převážilo
nad rozumovými úsudky.
fluidum (z lat.) v mystickéter minologii cosi mezi plynem a tekutinou,
ve spiritistickém pojetí také protoplasma. Běžně se vytváří
při intenzivních mystických pracích, kdy z mystika začne vyzařovat
jeho vlastní životní síla a začne se srážet v jakýsi oblak,
který se stává jeho trvalým psychickým prostředím.
ganglie (z řec.) nervová uzlina. Místa nervových uzlin zhruba odpovídají
psychickým nervovým centrům, jež se nazývají lotosy
nebo čakry. Podrobněji viz čakra.
guna (sans., častěji pl. guny) guny jsou tři: tamas, radžas a sattva.
Jsou to tři základní složky pralátky, kvality kosmickéen ergie,
která se projevuje temnotou, činností a světlem. Tamas je
temnota. Jestliže převládne, projevuje se jako pudovost, neuvědomění,
lpění na těle nebo sobectví. Činnost neboli radžas
podněcuje k aktivitě. Jestliže převládne, pak všechny zájmy
člověka směřují k práci. Takový člověk nemá na nic kdy, poněvadž
je neustále v duševní činnosti. Stává se prostě racionalistou,
který pokládá za reálnéje n světské pachtění a požitky.
Světlo, neboli sattva, je nejvyšší vibrací kosmickés íly. Jestliže
převládne, stává se člověk rozvážným a moudrým. Poznává význam
činnosti, a proto se nepachtí za „zlepšením osuduG prací,
ale zůstává v klidu.
hadí síla ohnivá tvůrčí síla, která je v lidském těle uložena ve třech
a půl závitech jako tenounký hádek kundaliní (sans. stočená)
v múládhára čakře (viz čakra). Do těla se rozvíjí v podobě
fyziologického tepla.
ida (sans.) levostranný psychický nerv vedoucí pránu (viz prána).
Vine se podél páteře od kořene rozplozovacích orgánů a ústí
v levém chřípí. Psychický dech, vázaný na idu, se považuje za
negativní aspekt psychickéfunk ce prány a je jedním ze dvou
ramen životnosti. Viz též pingala a sušumna.
inkarnace (z lat.) vtělení; hlavním faktorem vtělení je druh vědomí,
kteréje již podloženo mravními a psychickými hodnotami.
Tyto hodnoty tvoří faktor, který je vtělen tak, že je do
jistémíry autonomní ve vztahu k tělu.
318
jama (sans.) zdrženlivosti nebo zákazy, kteréj sou velkými mravními
sliby žáka na cestě jógy.
karma (sans. karman = čin) původně ve významu čin, rituální
oběť, pak zákon univerzální kauzality, zřetězení příčin a následků.
kosmický duch čirá „svítícíG prázdnota nekonečného vesmírného
prostoru, která má povahu bdělého vědomí a je vlastně proto
podstatou činnosti a dějství, jehož konečným vyjádřením je
stvoření nebo příroda.
kundaliní viz hadí síla.
lama (tib. bla-ma = nemající nad sebe vyššího). V Tibetu titul příslušníků
nejvyšší církevní hierarchie, v Evropě vžitý nesprávný
název pro tibetském nichy vůbec.
lotos symbolický název pro psychická nervová centra; podrobněji
viz čakra.
lymfa (z lat., řec. pův.) tekutina proudící v mízních cévách. Pro
jóginy je nositelem atavistických prvků, spojeným s kvalitou
tamas (viz tam).
magické síly různými psychickými praktikami rozmnožená životní
síla, použitelná prostřednictvím vůle k různým projevům na
základě vztahů.
magie (z řec.) nauka o animálním magnetismu a jeho používání.
Máró (pálij.; sans. Mára) v buddhismu termín pro zosobněnéz lo;
silovép ůsobení vnějšího světa, které se zosobňuje při prudkém
mystickém úsilí.
medium (z lat.) ve spiritismu osoba, která při spiritistických pokusech
zprostředkuje styk živých osob s tzv. duchy. Většinou
jde o projevy podvědomí samého media ve stavu hluboké pasivity.
mediumita (z lat. zákl.) schopnost být mediem.
Meyrink, Gustav (pův. jm. Gustav Mayer) 1868–1932. Největší
evropský mystik poslední doby, který dosáhl podstatného
mystického výsledku. Dosvědčuje to ve svých spisech, v nichž
jedinečným způsobem popisuje stavy mystiků a vůbec celou
mystickou praxi. Téměř celé jeho dílo bylo přeloženo do češtiny.
mysterium (z lat., řec. pův.) hlubokéta jemství, zasvěcovací obřad.
319
mystická smrt procesy umírání dotýkající se téčás ti psychické
bytnosti, která je podrobena přírodnímvlivům nebo silám. Současně
pak i počátek psychického přepodstatnění, které umožňuje
tyto vlivy ovládat.
mystická svatba realizace trvalés pjatosti mystika s konkretizovanými
kvalitami abstraktního, tj. duchovního světa.
mystik (z řec.) kdo se oddává mystice. Správně by se takto měl
označovat jen ten, kdo již měl v mystickém úsilí úspěch.
mystika (z řec.) nauka o splynutí člověka s Bohem.
neofyt (z řec.) v prvotní starokřesťanskécír kvi novokřtěnec,
zejména dospělý, pokřtěný o velikonocích. Obvyklé pojmenování
novozasvěcence v magii.
nijama (sans.) příkazy vedoucí k očistě ve smyslu morálním, tedy
na vnější úrovni.
nirvána (sans.) vyvanutí, rozplynutí; vykoupení z životní žízně;
osvobození duše z koloběhu životů.
nirvikalpa samádhi (sans.) ponoření se vědomí v sebe až s odpoutáním
se vědomí od těla a psychickou ztrnulostí provázenou
potenciální tendencí vědomí do absolutna.
ódžas (sans.) „oblak ctnostiG, nejvyšší forma v těle zadrženéa sublimovanép
ohlavní energie ve formě tekutiny.
okultismus (z lat. zákl.) soubor tajných věd. Náleží sem magie,
spiritismus, primitivní mystika a všechny dílčí discipliny
k těmto naukám náležející.
pingala (sans.) psychický nerv, který vede pránu po pravést raně
míchy z múládháry čakry a ústí v pravéno sní dírce. Další dva
psychickéne rvy jsou ida a sušumna (viz tam; viz též čakra,
prána).
pozorovatel vědomí zrcadlící dobře všechno dění. V kosmickém
pojetí je pozorovatel základním principem, jenž obsahuje veškerý
tvůrčí potenciál; proto je nejvyšší kvalitou stvoření, jež
takézr cadlí. V bytosti je pozorovatel stavem vědomí, který se
zakládá na dokonalém oproštění od stvoření, čili který se v něm
objevuje, až když se všeho zřekne.
práh smrti stav oddělující oblast vědomí od oblasti nadvědomí;
je to mystický termín označující místo, kterém ystik překračuje
ve stavu celkového bytostného přerodu.
320
prána (sans.) kosmická energie obsažená v prostoru, jejíž jeden
aspekt vyprázdňuje a naplňuje plíce; kosmická síla manifestující
se v bytí jako síla životní.
pránajáma (sans.) dechová cvičení provázená soustředěním, jejichž
účelem je kontrolovat dech a především proudění prány.
pratjáhára (sans.) soustředění ve smyslu stále se opakujících pokusů
vracet mysl (ducha) od věcí, na něž se upnula prostřednictvím
funkce smyslů. Kázní smyslového vnímání má být mysl
zbavena těkavosti, aby se mohla ponořit a ustat v činnosti.
radžas (sans.) moc žádosti, vášeň, puzení k neustáléč innosti, neklidu,
strasti, honbě za smyslovými požitky. Jedna ze tří gun
(viz tam).
Rámakršna šrí, Parahamsa, největší a v pravdu nejhlouběji proniknuvší
indický světec poslední doby (1834 – 1886).
realizace (z lat.) uskutečnění. V realizaci vrcholí každý mystický
vývoj, pokud se člověk nedokáže rozhodnému vyvrcholení vyhnout
trvalým prouděním vjemů božského dechu. To je však
neobyčejně obtížné.
reinkarnace (z lat.) znovuvtělení.
sahasrára psychickéne rvové centrum na temeni hlavy. Podrobněji
viz čakra.
samádhi vytržení; podle stupně vnitřní vyzrálosti směřuje tento
stav mysli nořící se do nitra do různých oblastí (nadpozemské,
nadsmyslové, kosmického vědomí aj.).
samskára (sans.; pl. samskáry) sklony, podvědométv ořivé síly
jako následky dřívějšího úsilí a dojmů.
sánkhja (sans.) jeden ze šesti hinduistických filozofických systémů.
Založil jej v 5. stol. př. Kr. mudrc Kapila. Jeho účelem je zničit
utrpení, zabránit reinkarnaci a dosáhnout ztotožnění s Duchem
univerza. Svými racionálními prvky je blízký buddhismu.
sannjásin (sans.) potulný mnich, který odešel do bezdomoví.
sansáró (pálijsky; sans. sansára) věčný koloběh zrozování a umírání,
jímž prochází monada, dokud její nositel nepotlačí vůli
k životu.
sattva (sans.) nejvyšší ze tří gun (viz tam), projevující se světlem,
lehkostí, jasem, harmonií, čistotou.
321
sféry kvalitativně rozdílné, v sebe uzavřené oblasti prožívání, odpovídající
rozsahu vnímání jejich bytostí.
siddhi (sans.) jógickésíly vyvinuté jógou a karmickými zásluhami.
stigma (z řec.) jizva, stopa, známka Ježíšových ran po ukřižování.
stigmatizace (řec. pův.) označení, poznamenání stigmaty. Tomu,
kdo cvičí jednoduchou mentální introverzi, otevřou se tato stigmata
přesně v místech, kde je měl Ježíš. Když však člověk provádí
jógu a především pránajámu, stigmata necítí.
strážce prahu mystická personifikace nevhodných morálních
vlastností, jež na prudkých mystických cestách bývá z těla vyloučena
a pak se žáku mystiky manifestuje jako jeho odpůrce
na cestě dobroty. Viz též Máró.
sušumna (sans.) nejdůležitější tzv. psychický nerv, u nejóginů neprůchodný;
probíhá středem míchy. Kdo přinutí osobní vědomí,
aby prošlo tímto nervem, dosahuje osvícení a osvobození.
svádhišthána druhéz e sedmi psychických center, leží v míšní oblasti
nad genitáliemi. Podrobněji viz čakra.
šakti (sans.) ženský princip příslušející ke každému božstvu.
tamas (sans.) nejnižší ze tří gun (viz tam), projevující se temnotou,
tíhou a nevědomostí.
tanmátra (sans.) představitelný, ale nevnímatelný element, podstata
zvuku, čichu, hmatu, chuti, tvaru a barvy.
tattva (sans.) „pravda, skutečná povaha, základní principG. „TatG
ve smyslu „toG označuje prazáklad přítomný ve všech věcech.
trans (z franc., lat. pův.) vytržení, nadšení, vyšinutí ducha, záchvat
nebo snivý stav media.
transcendentní (z lat.) lidskésm ysly přesahující, nadsmyslný,
vyšší.
univerzální já v člověku nejvyšší já nadřazenéjá ství osobnímu;
totéž jako pozorovatel (viz tam).
vairágja (sans.) klid mysli; zánik všech přání, lhostejnost ke všemu
světskému, osvobození od světských věcí.
váju (sans.) deset psychických dechů, kterém ají v těle různá místa
a ovládají různéf unkce: 1. prána (viz tam) v prsou; 2. apána
(viz tam) v krajině vyměšovacích ústrojů; 3. samána v pupku;
322
4. udána ve středu hrtanu; 5. vjána proniká celét ělo; 6. krikára
v žaludku (vzbuzuje hlad); 7. kurma v oku, kterép omáhá
otevřít; 8. nága způsobuje dávení; 9. dévadatta zaviňuje zívání;
10. dhanandžaja neopouští tělo ani po smrti. Těchto deset váju
udržuje veškeréfunk ce těla v rovnováze; když nepůsobí harmonicky,
dostavují se nemoci.
vhled analyzující rozjímavéso ustředění mysli na tělo nebo bytost,
jímž lze tuto bytost, příp. přirozenost, poznat a rozčlenit nebo
rozložit.
Vivekánanda svámí (1860–1902) hlavní žák Rámakršnův. Bengálec
z kasty kšatriů, vlastním jménem Narendranáth Datta. Procestoval
Indii, Evropu i Ameriku, kde konal přednášky o józe.
vševědomí aspekt bytostného vědomí, které kázní zřeknutí abstrahovalo
ode všeho a změnilo se z osobního nebo bytostného
na kosmické.
zasvěcenec ten, kdo mystickým vývojem vyvolaným příslušným
vlastním úsilím a pozorováním dosáhl všech potřebných mystických
zkušeností. Proti takovémuto zasvěcení je rituální zasvěcení
někdy až bezcenné.
zázraky jsou činy mistrů mystiky, kteréj sou vykonávány na základě
znalostí přírodních zákonů obecně dosud neznámých,
takže budí dojem výjimečnosti nebo nadnormální moci.
323
OBSAH
Předmluva k druhé mu vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Předmluva k prvnímu vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Kapitola I
ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
ČÁST PRVNÍ
NEJROZŠÍŘENĚJŠÍ NÁBOŽENSKÉ A EZOTERNÍ SMĚRY
VE SVĚTLE PŘÍMÉ STEZKY. . . . . . . . . . . . . . . . . 25
Kapitola II
NÁBOŽENSTVÍ A ŽIVOT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
Kapitola III
SPIRITISMUS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
Kapitola IV
MAGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Kapitola V
MYSTIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
I.Mystická cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
II.Mystické stavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
III.Milost Boží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
IV. Odevzdanost do vůle Boží . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
ČÁST DRUHÁ
DŮLEŽITÉ KAPITOLY VZTAHUJÍCÍ SE K PRAXI
PŘÍMÉ STEZKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
Kapitola VI
ČÁST FILOZOFIE PŘÍMÉ STEZKY . . . . . . . . . . . . . 87
Kapitola VII
OTÁZKA VŮDCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
Kapitola VIII
MODLITBA A VÍRA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
Kapitola IX
ZNOVUVTĚLOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
Kapitola X
NELPĚNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
324
Kapitola XI
PRÁNAJÁMA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
Kapitola XII
HADÍ SÍLA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
Kapitola XIII
DŽŇÁNAJÓGA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
ČÁST TŘETÍ
PŘÍMÁ STEZKA V PRAXI . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
Kapitola XIV
ZÁKLADNÍ POKYNY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
Kapitola XV
MORÁLNÍ PŘEDPISY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196
Kapitola XVI
KARMAJÓGA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221
Kapitola XVII
BHAKTIJÓGA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243
Kapitola XVIII
KONCENTRACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260
Kapitola XIX
VELKÁ KONCENTRACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275
Kapitola XX
SAMÁDHI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280
Kapitola XXI
MYSTICKÉ VÝSLEDKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292
Kapitola XXII
PRAXE PŘÍMÉ STEZKY STRUČNĚ . . . . . . . . . . . . . 304
SLOVO O AUTOROVI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309
VYSVĚTLIVKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314
325
Květoslav Minařík
PŘÍMÁ STEZKA
Vydavatelská řada PŘÍMÁ STEZKA
Svazek 9
Obálku navrhl Richard Bergant
Do tisku připravila PhDr. Zora Šubrtová
Vydal CANOPUS, Praha
Vydání třetí, v Canopusu druhé
Stran 328
Tematická skupina 02
Sazba a konverze do PDF ZdeněkWagner – IceBe arSoF