Gérard de Nerval
CHIMÉRY
LES CHIMÈRES
Ahabah
Obsah:
El Desdichado.............................................. 3
Horus............................................................ 6
Myrtho ......................................................... 9
Antéros....................................................... 12
Delfica........................................................ 15
Artemis ...................................................... 18
Kristus mezi olivovníky............................. 21
Zlaté verše.................................................. 36
Chiméry a Gérard de Nerval ..................... 39
Erytrea........................................................ 45
Poznámky................................................... 47
Tuto knihu vydalo v ediční řadě Rubín
nakladatelství Trigon. Přeložil, doslovem a
poznámkami opatřil a ilustroval Karel Zlín.
Vydání první, Praha 1999.
3
EL DESDICHADO
Je suis le ténébreux, - le veuf, - l'inconsolé,
Le prince d'Aquitaine à la tour abolie:
Ma seule étoile est morte, - et mon luth constellé
Porte le Soleil noir de la Mélancolie.
Dans la nuit du tombeau, toi qui m'as consolé,
Rends-moi le Pausilippe et la mer d'Italie,
La fleur qui plaisait tant à mon coeur désolé,
Et la treille où le pampre à la rose s'allie.
Suis-je Amour ou Phébus?... Lusignan ou Biron?
Mon front est rouge encor du baiser de la reine;
J'ai rêvé dans la grotte où nage la syrène...
Et j'ai deux fois vainqueur traversé l'Achéron:
Modulant tour à tour sur la lyre d'Orphée
Les soupirs de la sainte et les cris de la fée.
4
5
EL DESDICHADO
Jsem Temnot noční stín, - jsem Vdovec, - nic než Žal,
Zřícené Věže Princ jsem z Aquitanie:
Má Hvězda uhasla, - mou loutnu rozhýbal
Černého Slunce svit, van Melancholie.
V tmách Hrobu za noci Ty, jenž's mě chlácholil,
Navrať mi Posillip, moře Itálie,
Vrať mi květ, jenž hýčkal mé srdce, v němž žal zbyl,
Stvol Růže a Réva se v jedno spojuje.
Jsem Amor? Phoebus?... Lusignan? Jsem Biron?
Čelo zde zrudlo mi polibky královny;
Siréna, Jeskyně - takto jsem chvíli snil...
Dvakrát jsem vítězně přeplaval Acheron:
Tvá lyra, Orfee! ještě mi v uších zní
Vzdech Světic a křik Vil.
6
HORUS
Le dieu Kneph en tremblant ébranlait l'univers:
Isis, la mère, alors se leva sur sa couche,
Fit un geste de haine à son époux farouche,
Et 1'ardeur d'autrefois brilla dans ses yeux verts.
« Le voyez-vous, dit-elle, il meurt, ce vieux pervers,
Tous les frimas du monde ont passé par sa bouche,
Attachez son pied tors, éteignez son oeil louche,
C'est le dieu des volcans et le roi des hivers!
L'aigle a déjà passé, 1'esprit nouveau m'appelle,
J'ai revêtu pour lui la robe de Cybèle...
C'est l'enfant bien-aimé d'Hermès et d'Osiris!»
La Déesse avait fui sur sa conque dorée,
La mer nous renvoyait son image adorée,
Et les cieux rayonnaient sous l'écharpe d'Iris.
7
8
HORUS
Když bůh Knef zachvěl se, otřásl vesmírem:
Hle, matka Isis pak se zvedla z povlak svých,
Její choť spatřil zlost, vždyť přerušil jí sen,
Znovu žhnout jak kdysi v těch očích zelených.
„Pohleďte,“ pravila, „mře, stal se zhýralým,
Když všechno jíní světa prošlo jeho ústy,
Šilhavý, kulhavý, svažte ho v chvíli msty,
Je to bůh vulkánů a je to též král zim!
Volá mě nový duch, když přelet orlův stín,
Pro něj jsem oblékla tento šat Kybélin...
Dítě, jež milují Hermes a Osiris!“
Bohyně zmizela na zlaté lastuře,
Moře nám přineslo její svit ve své hře,
Na nebi září zas tvá duha, ó, Iris.
9
MYRTHO
Je pense à toi, Myrtho, divine enchanteresse,
Au Pausilippe altier, de mille feux brillant,
Á ton front inondé des clartés d'Orient,
Aux raisins noirs mêlés avec l'or de ta tresse.
C'est dans ta coupe aussi que j'avais bu 1'ivresse,
Et dans l'éclair furtif de ton oeil souriant,
Quand aux pieds d'Iacchus on me voyait priant,
Car la Muse m'a fait l'un des fils de la Grèce.
Je sais pourquoi là-bas le volcan s'est rouvert...
C'est qu'hier tu l'avais touché d'un pied agile,
Et de cendres soudain l'horizon s'est couvert.
Depuis qu'un duc normand brisa tes dieux d'argile,
Toujours, sous les rameaux du laurier de Virgile,
Le pâle Hortensia s'unit au Myrthe vert!
10
11
MYRTHO
Na tebe myslím, Myrtho, božské okouzlení,
Na hrdý Posillip, tisíců ohňů květ,
Tvé čelo světlem svým zaplavil Orient,
Zlato a hrozny splet v tvých vlasech na temeni.
Tam z tvého poháru svou opilost jsem pil,
Tak jako záblesky tvých očí úsměvných,
Tam Iakchos viděl mě modlit se ve zdech svých,
Když synem Řecka být vděk Múz mi dovolil.
Vím proto také proč se vulkán otevřel...
Ty jsi jej vzbudila včera svým dotekem,
Popel se náhle vznes a horizont zastřel.
Normandský hrabě tříšť tvých bohů svrh na zem,
Snítky vavřínu však, zvedlé Virgiliem,
S bledou Hortensií spjal vánek, myrtou chvěl.
12
ANTÉROS
Tu demandes pourquoi j'ai tant de rage au coeur
Et sur un col flexible une tête indomptée;
C'est que je suis issu de la race d'Antée,
Je retourne les dards contre le dieu vainqueur.
Oui, je suis de ceux-là qu'inspire le Vengeur,
Il m'a marqué le front de sa lèvre irritée,
Sous la pâleur d'Abel, hélas! ensanglantée,
J'ai parfois de Caïn l'implacable rougeur!
Jéhovah! le dernier, vaincu par ton génie,
Qui, du fond des enfers, criait: «Ô tyrannie!»
C'est mon aïeul Bélus ou mon père Dagon...
Ils m'ont plongé trois fois dans les eaux du Cocyte,
Et protégeant tout seul ma mère Amalécyte,
Je ressème à ses pieds les dents du vieux dragon.
13
14
ANTÉROS
Chceš vědět proč můj krk zved hlavu do prázdna
A proč zde v srdci mém je skryta hrdá zlost;
Rod, z něhož pocházím, zplodil s tmou Antéros,
Bůh, který vítězí, hroty mých zbraní zná.
Jsem tady jedním z těch, v nichž žije Odplata,
Označila mi tvář iritovaným rtem,
Bledostí Abela, běda! krev rozvratem
Kaina potřísnila, rzí jsem se navždy stal !
Jehova! poslední, sražen tvým géniem,
Z hlubiny pekla řve; „Ó, ó, tyranie!“
Je to můj děd Belus, nebo otec Dagon...
Třikrát mi dali plout vodou zvanou Kokyt,
A, chráně tady sám matku Amalechit,
Zasévám jí k nohám z dračích zubů záhon.
15
DELFICA
La connais-tu, DAFNÉ, cette ancienne romance,
Au pied du sycomore, ou sous les lauriers blancs,
Sous l'olivier, le myrthe ou les saules tremblants,
Cette chanson d'amour... qui toujours recommence!
Reconnais-tu le TEMPLE, au péristyle immense,
Et les citrons amers où s'imprimaient tes dents?
Et la grotte, fatale aux hôtes imprudents,
Où du dragon vaincu dort 1'antique semence.
Ils reviendront ces dieux que tu pleures toujours!
Le temps va ramener 1'ordre des anciens jours;
La terre a tressailli d'un souffle prophétique...
Cependant la sibylle au visage latin
Est endormie encor sous l'arc de Constantin:
- Et rien n'a dérangé le sévère portique.
16
17
DELFICA
Slyšíš jí, DAFNÉ, znít tu dávnou romanci,
Pod kmeny sykomor, pod bílým vavřínem,
Pod olivovníky, kde vánek myrtou hne,
Píseň tam doznívá... vždy začínající!
Poznáváš také CHRÁM s nesmírným sloupovím,
A hořký citron, v němž své zuby otiskneš?
Fatální jeskyni, jež své hosty zajme,
Kde drak spí poražen, dán antickým snům svým.
Bohové se vrátí, dnes smutně nezvěstní!
Čas zas zpět přinese řád všech těch dávných dní;
Země se zachvívá věštbami záhady...
Sibyla usnula, latinskou tvář skryl stín
Tam, kde zde zanechal svůj oblouk Konstantin:
- A už nic neruší vznešené arkády.
18
ARTÉMIS
La Treizième revient... C'est encor la première;
Et c'est toujours la seule, - ou c'est le seul moment:
Car es-tu reine, ô toi! la première ou dernière?
Es-tu roi, toi le seul ou le dernier amant? ...
Aimez qui vous aima du berceau dans la bière;
Celle que j'aimai seul m'aime encor tendrement:
C'est la mort - ou la morte... Ô délice! ô tourment!
La rose qu'elle tient, c'est la Rose trémière.
Sainte napolitaine aux mains pleines de feux,
Rose au coeur violet, fleur de sainte Gudule:
As-tu trouvé ta croix dans le désert des cieux?
Roses blanches, tombez! vous insultez nos dieux:
Tombez fantômes blancs de votre ciel qui brûle:
- La sainte de 1'abîme est plus sainte à mes yeux!
19
20
ARTEMIS
Třináctá se vrací... Je však pořád první;
Je stále Samotná, - možná pouhý moment:
Neboť jsi Královnou, Ty!, první - poslední?
Jsi Král, ty, Opuštěn - ty, poslední amant?...
Miluj milující z kolébky do rakve;
Ta, již jsem miloval, miluje mě něžně:
Je to Smrt - je Mrtvou... Rozkoš! Ó nemožné!
Růže, kterou drží, je Růží smrti tvé.
Svatá z Neapole, tvé ruce - plameny,
Srdce růže lila, svaté Guduly květ:
Našel jsi zde svůj Kříž Obloh opuštěných?
Růže, opadávej! Bůh je terčem hany:
Bílý stíne, klesni, nebe začlo hořet;
- Světicí všech světic je svatá Pustiny!
21
LE CHRIST AUX OLIVIERS
Dieu est mort! le ciel est vide...
Pleurez! enfants, vous n'avez plus de père! Jean-Paul
I.
Quand le Seigneur, levant au ciel ses maigres bras,
Sous les arbres sacrés, comme font les poètes,
Se fut longtemps perdu dans ses douleurs muettes,
Et se jugea trahi par des amis ingrats;
Il se tourna vers ceux qui 1'attendaient en bas
Rêvant d'être des rois, des sages, des prophètes...
Mais engourdis, perdus dans le sommeil des bêtes,
Et se prit à crier; « Non, Dieu n'existe pas! »
Ils dormaient. « Mes amis, savez-vous la nouvelle ?
J'ai touché de mon front à la voûte éternelle;
Je suis sanglant, brisé, souffrant pour bien des jours!
Frères, je vous trompais: Abîme! abîme! abîme!
Le dieu manque à l'autel, où je suis la victime...
Dieu n'est pas! Dieu n'est plus! » Mais ils dormaient
toujours!
22
23
KRISTUS MEZI OLIVOVNIKY
Bůh je mrtev! nebe je prázdné...
Plačte! děti, už nemáte otce! Jean Paul
I.
Když své útlé paže vstříc nebi zvedl Pán,
Pod svatými stromy, v gestu básníků,
Skrývaje svou bolest v hlubokém tichu,
Zrazen svými druhy, jimi zapírán,
Obrátil se pak k těm, kterými byl čekán,
Chtěje být zde králem, věštcem, mudrcem...
Otupen bolestí, v spánku bez konce,
Vykřikl: „Bůh není, vše je pouhý klam!“
Ostatní spali též, „Uvěřte mé zvěsti!
Mé čelo dotklo se zde klenby věčnosti;
Krvácím, jsem zlomen až do konce svých dnů!
Klamal jsem vás, bratři: Propast! propast! propast!
Bůh zmizel z oltáře, jsem oběť, vše je past...
Bůh není! Bůh není!“ Jen spánek jimi hnul.
24
II.
Il reprit: « Tout est mort! J'ai parcouru les mondes;
Et j'ai perdu mon vol dans leurs chemins lactés,
Aussi loin que la vie, en ses veines fécondes,
Répand des sables d'or et des flots argentés:
Partout le sol desert côtoyé par des ondes,
Des tourbillons confus d'océans agités...
Un souffle vague émeut les sphères vagabondes,
Mais nul esprit n'existe en ces immensités.
En cherchant l'oeil de Dieu, je n'ai vu qu'un orbite
Vaste, noir et sans fond; d'où la nuit qui 1'habite
Rayonne sur le monde et s'épaissit toujours;
Un arc-en-ciel étrange entoure ce puits sombre,
Seuil de l'ancien chaos dont le néant est 1'ombre,
Spirqle, engloutissant les Mondes et les Jours! »
25
26
II.
Navázal: „Vše je smrt! Prošel jsem mnohý svět;
Ztrácel jsem se v letu uprostřed mlhovin,
Daleko od živých, kde svit hvězd rozechvět
Svůj zlatý písek dal ve stříbře svých hlubin:
Všude však pouhá poušť, ozvuk vln, prázdná změť,
Vír proudů vzedmutých a oceán planin,
Jejž dech tmy rozhýbal, bloudící tam i zpět,
Neživý, bez duše, končinou, kde tkví stín.
Hledal jsem Boží zrak: oko - ne, jen orbit
V prázdnotě našel jsem; noc, jež tmou žene svit,
Odtud na svět padá a prostorem letí;
Podivná duha tam čerň díry otvírá,
Práh dávných chaosů, již nicota širá
V spirále jednou Svět i Dny zde pohltí!“
27
III.
« Immobile Destin, muette sentinelle,
Froide Nécessité!... Hasard qui t'avançant,
Parmi les mondes morts sous la neige éternelle,
Refroidis, par degrés l'univers pâlissant,
Sais-tu ce que tu fais, puissance originelle,
De tes soleils éteints, l'un 1'autre se froissant...
Es-tu sûr de transmettre une haleine immortelle,
Entre un monde qui meurt et l'autre renaissant?...
Ô mon père! est-ce toi que je sens en moi-même?
As-tu pouvoir de vivre et de vaincre la mort?
Aurais-tu succombé sous un dernier effort
De cet ange de nuits que frappa 1'anathème...
Car je me sens tout seul à pleurer et souffrir,
Hélas! et si je meurs, c'est que tout va mourir! »
28
29
III.
„Nehybný Osude, němý, jenž držíš stráž,
Chladné Nezbytnosti!... Náhodo, jež tmou jdeš,
Jen světům zemřelým sníh věčnost otvírá,
V mrazivé bledosti vesmír se vždy chvěje.
Víš vlastně, co tvoříš, mocnosti prvních chvil?
Tvá slunce uhaslá se vzájemně třou v tmách...
Dech nesmrtelnosti, smí nést, co uchvátil?
Živý svět mrtvému život dá ve hvězdách?
Můj otče! jsi to ty? cítím tě v nitru svém?
Máš moc žít, a i smrt zde ve mně přemoci?
Anebo jsi zesnul úsilím svou mocí
Porazit anděla, když noc chce anathem...
Jsem zde naprosto sám, sám s mukou svého dne,
Běda! vím, když zemřu, vše se mnou zahyne!“
30
IV.
Nul n'entendait gémir l'éternelle victime,
Livrant au monde en vain tout son coeur épanché;
Mais prêt à défaillir et sans force penché,
Il appela le seul - éveillé dans Solyme:
« Judas! lui cria-t-il, tu sais ce qu'on m'estime,
Hâte-toi de me vendre, et finis ce marché:
Je suis souffrant, ami! sur la terre couché...
Viens! ô toi qui, du moins, as la force du crime! »
Mais Judas s'en allait mécontent et pensif,
Se trouvant mal payé, plein d'un remords si vif
Qu'il lisait ses noirceurs sur tous les murs écrites...
Enfin Pilate seul, qui veillait pour César,
Sentant quelque pitié, se tourna par hasard:
« Allez chercher ce fou! » dit-il aux satellites.
31
32
IV.
Nikdo však neslyšel sten věčné oběti,
Jež marně světu své srdce zde odkryla;
Zmíraje slabostí, když síla se skryla,
Zval toho, jenž mu byl Solymskou závětí:
„Jidáši!“ vykřikl, „ty víš, co stojí čin,
Pospěš si prodat mě, ukonči své dílo:
Trpím zde, příteli! vše mě opustilo...
Pojď! jen ty sílu máš dokonat zde zločin!“
Jidáš však odešel, mrzut a zamyšlen,
Plat nízký zdál se mu, výčitkou byl stižen,
Když na zdech četl to, co bylo pouhou lží...
Konečně Pilát sám, pověřen Césarem,
A ze soucitu snad, prohodil s rozmarem:
„Přiveďte ho, blázna!“ poručil svým strážím.
33
V.
C'était bien lui, ce fou, cet insensé sublime...
Cet Icare oublié qui remontait les cieux,
Ce Phaéton perdu sous la foudre des dieux,
Ce bel Atys meurtri que Cybèle ranime!
L'augure interrogeait le flanc de la victime,
La terre s'enivrait de ce sang précieux...
L'univers étourdi penchait sur ses essieux,
Et 1'Olympe un instant chancela vers l'abîme.
« Réponds! criait César à Jupiter Ammon,
Quel est ce nouveau dieu qu'on impose à la terre?
Et si ce n'est un dieu, c'est au moins un démon... »
Mais 1'oracle invoqué pour jamais dut se taire;
Un seul pouvait un monde expliquer ce mystère:
- Celui qui donna l'âme aux enfants du limon.
34
35
V.
To byl on, ten blázen, vznešený šílený...
Ikar, jenž, neviděn, křižoval oblohu,
Faethon, ztracený, sám pod blesky bohů,
On, Atys, kterého vzkřísil dech Kybelin!
Věštec pak prozkoumal bok s ránou oběti.
Země se opíjí touto vzácnou krví...
Vesmír je ochromen, hle, na osách se chví,
A Olymp kolísá, do prázdna se řítí.
„Odpověz!“ řve César, „ty, Jupiter Ammon,
Kdo je ten nový bůh, který na zem přišel,
Řekni, zda je to bůh, nebo pouhý démon...“
Odpověď nepřišla, prorok se v tichu chvěl;
Jen jeden na světě tajemství tady zná:
- Ten, který dal duši dětem vzešlým z bahna.
36
VERS DORÉS
Eh quoi! tout est sensible!
Pythagore
Homme, libre penseur! te crois-tu seul pensant
Dans ce monde où la vie éclate en toute chose?
Des forces que tu tiens ta liberté dispose,
Mais de tous tes conseils l'univers est absent.
Respecte dans la bête un esprit agissant:
Chaque fleur est une âme à la Nature éclose;
Un mystère d'amour dans le métal repose;
« Tout est sensible! » Et tout sur ton être est puissant.
Crains, dans le mur aveugle, un regard qui t'épie:
Á la matière mêrne un verbe est attaché...
Ne la fais pas servir à quelque usage impie!
Souvent dans 1'être obscur habite un Dieu caché;
Et comme un oeil naissant couvert par ses paupières,
Un pur esprit s'accroît sous 1'écorce des pierres!
37
38
ZLATÉ VERŠE
A co! vše je citlivé!
Pythagoras
Člověk! svobodný duch! domnívá se být sám,
Sám s darem myšlení, kde život ve všem tkví:
Tvá síla svobodu dala ti v tvém panství,
Bez tebe vesmír však se ubírá jinam.
Respektuj v zvířeti vznět, jemuž cíl je znám:
Květina má duši, příroda květenství;
Kov skrývá tajemství, v nitru se láska skví;
Všechno je citlivé! Žít je být mocným zván.
Pohled ze slepé zdi tě tady sleduje:
Hmota a slovo jsou už navždy spojeny...
Odmítej je užít pro to, co mrzké je!
Bůh často přebývá v bytostech plných tmy;
Stejně tak jak oko pod víčkem se pohne,
Čistý duch rodí se pod kůrou kamene!
39
Chiméry a Gérard de Nerval
Když Gérard de Nerval odevzdal v roce 1854
nakladateli rukopis svazku svých novel, nesoucí titul
Les Filles du Feu, rozhodl se v poslední chvíli, ještě
než byl celek předán do tisku, doplnit ukončenou
kompozici knihy o cyklus dvanáctí sonetů, nazvaných
Chiméry:
Zmíněné básně doprovodil Nerval stručnou charakteristikou:
„... Sonety byly psány ve stavu bdělého
snu (réverie supernaturaliste, jak se říká v Německu...
), nejsou však nejasnější, než Hegelova metafyzika
nebo Swedenborgova Memorabilia, rozhodně však
ztratí svůj půvab, budou-li vystaveny pokusu o racionální
vysvětlení, je-li toto vysvětlení vůbec možné...“.
Nervalovy Chiméry jsou, pokud jde o formu,
poetickým ekvivalentem jeho „cestovního deníku“
Voyage en Orient. Jsou onirickou kvintesencí jeho
cesty do míst, kde, jak se domníval, je od nepaměti
situován bod vzniku všech legend i dějiště istorického
původu dávných a zapomenutých říší - do míst, kde je
snad ještě možné nalézt fragmenty poselství, jež nikdy
nebylo předáno.
Nedlouho předtím, než se vypravil na cestu do
Egypta (1. ledna 1843), prošel Nerval periodou, která
v mnohém smyslu byla pro jeho život a tvorbu rozho40
dující: celé měsíce, od února až do listopadu, byl obětí
hluboké krize. Stižen záchvatem šílenství, byl
poprvé dlouhodobě internován. Tato bolestná zkušenost
se mu však okamžitě jevila být ambivalentní a
paradoxně pozitivní. Byl přesvědčen, že mu byl takto
umožněn vstup do jiného světa; tento svět se mu zdál
autentičtější než jednorozměrné provizorium, ve
kterém obyčejně žijeme. V jednom ze svých dopisů
Nerval píše: „Konečně, zdál se mi velmi zábavný sen
a lituji, že se rozplynul; kladu sám sobě otázku, zda
tento sen nebyl opravdovější než vše, co se mi dnes
jeví být přirozené a vysvětlitelné.“
Nerval se vydává stejným směrem jako nedlouho
před ním Chateaubriand a Lamartine, jejichž
konečným cílem je Svatá země, ale na rozdíl od nich
(a na rozdíl od samotného Flauberta, kterého
není třeba podezřívat z přehnané zbožnosti) nikdy nezamíří
do Jeruzaléma, Cestuje do Egypta a do Konstantinopole,
zastaví se v Libanonu a pokračuje až
k hranicím Palestiny. Ale přesto, že se ocitl pouhých
několik mil od Nazaretu, nikdy tato místa nenavštívil,
neboť, jak každý ví, andělé přenesli dům svaté Panny
do Loretty nedaleko Benátek. Nechává jiným, aby se
zastavili u kolébky křesťanství.
Aniž by se opíral o biblickou tradici, nebo z ní
alespoň vycházel (jako převážná většina jeho současníků),
Nerval na její místo substituuje svou heterodoxní
verzi, kde islám tvoří symbiózu se svobodným
41
zednářstvím a jinými ezoterickými spekulacemi, jež
mu nahrazují (za absence obecného klišé), podobně
jako u Leopardiho nebo později u Rimbauda,
nezbytný rámec, v němž je situováno literární dílo.
Nerval byl vždy mocně zaujat rozdílnostmi jednotlivých
věr a náboženství, ale co ho hlavně zajímalo,
nebylo to, čím se různá náboženství od sebe lišila,
nýbrž to, co v sobě nesla společného. Přitahovala
ho především dimenze, tvořící mezi těmito vírami
spojnici.
Na svých cestách zeměmi Orientu Nerval hledá
a nachází skryté demiurgy dávných a zapomenutých
věr a obřadů, kteří, podle jeho mínění, jsou dostatečně
mocní, aby otřásli současným náboženstvím: křesťanskou
vírou, judaismem a islámem; nejsou však natolik
silní, aby tato náboženství evakuovali.
Hluboké ticho a permanentní neschopnost zaslechnout
osvobozující odpověď na položenou otázku
přivodí pak už jenom pochyby. Během svých cest
Orientem se Nerval mnohokrát tázal: jestliže zdi
chrámů křesťanského a židovského dogmatu, stejně
jako ortodoxní víra musulmanů, jsou po tolikerých
otřesech plné puklin, je nezbytné hledat „jiný střed“.
Když loď, kterou cestuje, zakotví u břehů
Egypta, dochází k prvnímu kontaktu s magií Orientu.
Nerval je přesvědčen, že se zde dotýká pramenů antické
kultury a jejích ezoterických tradic. V Egyptě se
vydává po stopách dávných adeptů bohyně Isis a
42
sleduje skryté cesty „zasvěcených“, kde možnou
odpověď na jeho otázku v sobě uchovává tajemství
pyramid. Za hranicemi uplynulého času, jenž byl
takto degradován, je snad ukryto jiné Bytí a zjevuje se
jiná Pravda: je však třeba rozluštit mocné tajemství
Orientu.
Proto, aby se dostal k pramenům prvotních sil,
Nerval dokonce uvažuje (nejprve během svého pobytu
v Káhiře a potom v Bejrútu) o možnostech sňatku.
Chce pojmout za ženu dívku, pocházející z některé ze
zmíněných zemí Orientu. Domnívá se, že mu tak bude
umožněno nejen zapustit kořeny v místech, kde se
od nepaměti nachází střed světa, nýbrž i navázat na
ztracenou harmonii zlatého věku a dožít se své vlastní
regenerace přímo u zdroje dávných životních sil.
S tímto metafyzickým hledáním pravdy se mísí (spolu
s hledáním ztraceného Ráje) i intimní sen znovuzrození:
návrat do lůna matky, kterou Nerval nikdy nepoznal.
Cestovatel však opustí Egypt a potom i Libanon,
aniž by se mu podařilo realizovat projekt sňatku a dojít
k cíli zaslíbené jednoty. Egyptsky hermetismus
podle něho ztratil svou antickou sílu. Závoje
Káhiry se mu zdají být pouhou maskou a Libanon,
v té době postižený válkou, přináší rovněž pouze zklamání.
Plný a bohatý život je stále jinde: „V Africe se
sní o Indii, jako se v Evropě sní o Africe; ideál se nám
stále zjevuje za naším současným horizontem.“
43
Toto konstatování plné skepticismu bylo pak
později, po návratu z cest, kde pro něho chvíli zářila
světla i ohně Orientu, když už pominuly všechny
sváteční dny, snad jedním ze zdrojů vzniku Chimér.
V letech 1849 a 1854 prochází Nerval znovu
hlubokou krizí. To, co lékaři pokládají za projevy šílenství
- stav determinovaný charakteristickými symptomy,
považoval Nerval za zvláštní druh snění. „Cet
état de réverie supernaturaliste,“ během kterého byly
psány sonety, konstituující jednotlivé části Chimér,
tento stav mu umožnil přesáhnout horizont
předcházející produkce.
Nedá se však říci, že to bylo šílenství, které Nervalovi
dovolilo stát se autentickým básníkem. Byl jím
od narození. Originálním básníkem byl už tehdy, když
mezi lety 1832-1835 psal a publikoval poezii shrnutou
pod názvem Les Odelettes. Bylo to však šílenství,
které mu přineslo možnost vyvázat se z pout, svazujících
jeho dosavadní tvorbu.
Nabízí se však i toto srovnání: Rimbaudův soubor
textů (kapitola nazvaná Alchymie slova v Sezóně
v pekle) v sobě nese afinity s Nervalovými knihami,
obsahujícími prózu a poezii.
Na tuto vnitřní spřízněnost narazil kdysi i
François Mauriac (Mémoires intérieures): „Žádná
historická konjunktura nebyla nezbytná, aby se Nerval
vzdal skutečnosti. Samotnou skutečnost, skutečnost
tak jak se mu jevila, bylo třeba změnit, znovustvořit...
44
Rozjitřením všech smyslů? Jak je Nerval blízký Rimbaudovi!
(...) Kdybych byl kritikem, rád bych hledal a
nacházel znaky tohoto vnitřního bratrství mezi inspirovanými,
kteří se nikdy nepoznali na tomto světě,
jejichž společným šílenstvím však bylo skutečnost
znovustvořit a zároveň z ní prchat.“
Karel Zlín
45
ÉRYTHRÉA
Colonne de Saphir, d'arabesques brodée
- Reparais! - Les Ramiers pleurent cherchant leur nid:
Et, de ton pied d'azur à ton front de granit
Se déroule à longs plis la pourpre de Judée!
Si tu vois Bénarès sur son fleuve accoudée
Prends ton arc et revêts ton corset d'or bruni:
Car voici le Vautour, volant sur Patani,
Et de papillons blancs la Mer est inondée.
MAHDÉWA! Fais flotter tes voiles sur les eaux
Livre tes fleurs de pourpre au courant des ruisseaux:
La neige du Cathay tombe sur l'Atlantique:
Cependant la Prêtresse au visage vermeil
Est endormie encor sous l'Arche du Soleil:
- Et rien n'a dérangé le sévère portique.
46
ERYTREA
Safírový sloupe, plný arabesek
- Zjev se! - Holubice hledá hnízdo, svůj byt:
Tvůj azurový dřík s hlavicí, kde granit
V rouchu Palestiny, ztracen, skrývá se!
Spatříš-li Benarés, jež tok řek podpírá,
Uchop luk a obleč korzet ze zlata:
Hle, krajem Patani mocný sup přilétá,
Mrak Bílých motýlů příliv Moře dral.
MAHDÉWA! Své plachty nechej plout vodami,
Purpurové květy nech nést říčkami:
Sníh z břehů Kathaje Atlantikem vál:
Zatím co Kněžka zde skrývá tvář stříbrnou
Pod Obloukem Slunce se její sny hrnou:
- A už nic neruší vznešený portál.
47
Poznámky
Čtenář, který v roce 1854 objevil Nervalovy
Chiméry, nalezl dvanáct sonetů, tvořících závěr
svazku novel, nazvaných Les Filles du Feu. Z těchto
dvanácti sonetů byly mnohé už dříve publikovány,
buďto ve své konečné podobě, nebo jako fragmenty a
varianty. Tak například „Delfica“ vyšla v časopise
L‘Artiste 28. prosince 1845, v Revue de Paris v listopadu
1851 a v Nervalově knize próz Petits châteaux
de Bohême v roce 1853; rovněž soubor sonetů „Kristus
mezi olivovníky“ byl publikován ve zmíněném
časopise L‘Artiste 31. března 1844 a v knize Petits
châteaux de Bohême; stejně tak sonet „El Desdichado“
byl otištěn v revue Mousquetaire 10. prosince
1853.
Alexandre Dumas doprovodil publikaci sonetu
v této revue několika větami, v nichž charakterizoval
svého přítele slovy: „Před několika dny, kdy se domníval,
že zešílel, vylíčil s veselou bujarostí svou
novou zkušenost (...) Každý z nás si přál, aby se mu
stalo totéž, už pro možnost ho následovat jako průvodce
do kraje chimér a halucinací.“
Ve zmíněné předmluvě je pokračováno v dialogu.
Nerval odpovídá: „Protože jste se dopustil té
neopatrnosti a citoval jeden ze sonetů (»E1 Desdi48
chado«), jenž byl složen ve stavu zmíněného snění
(réverie supernaturaliste), (...) je třeba, abyste je poznal
všechny. Naleznete je na konci svazku.“
Výňatky z uvedené předmluvy dostatečně ukazují, že
Alexandre Dumas hrál rozhodující úlohu objevitele
v genezi těchto chimér - halucinací: ony pak mohly
samému básníkovi odhalit v jeho díle novou onirickou
dimenzi.
Neboť kdyby Dumas „nezranil“ Nervala tím, že
ho ve zmíněném rozhovoru představil jako geniálního
blázna (un fou de génie), pravděpodobně nikdy, bez
této provokace, by příležitostný skladatel sonetů,
který si už dlouhá léta v pařížském literárním světě
budoval pověst novináře a hlavně prozaika s „jinými“
ambicemi, nevydal cyklus Chimér jako celek
v kontextu knihy.
Forma sonetu v polovině devatenáctého století
byla zřídkakdy užívána pro evokaci ezoterické reality.
V Nervalově poetice je uplatňován osobitý
sémantický svět opakování „zdvojování“ a obsese;
„obracení“ frází uvnitř verše. To vše vyvolává velmi
sugestivní klima: „Píseň tam doznívá... vždy začínající!“
(v sonetu Delfica), nebo: „Třináctá se vrací... Je
však pořád první..., “ kde je popisován tanec hodin
v sonetu Artemis. V tomto narušeném světě často sen
překrývá životní děj a mýtus vítězí nad historickou
realitou. Nerval činí z této dvojsmyslnosti substanci
své nové poezie. Každý sonet obsahuje přemíru my49
tologických termínů. Bohové minulosti (řečtí, latinští
a egyptští) jsou nejenom jmenováni, ale i oslovováni
v atmosféře neustálého boje mezi antickým a novodobým
řádem. Tato základní linie prochází celým
cyklem, a třebaže není možné „odhalit“ tajemství
Chimér - neboť neobsahují žádné tajemství* - přesto
lze takto vysledovat základní tendenci, kterou jsou
oživeny.**
* Někdy však bývá uvedeno, že Nerval, který připravil k prvnímu
knižnímu vydání cyklus Chimér, určil takto mezi počátečními pěti
sonety nezaměnitelnou následnost: El Desdichado, Myrtho, Horus,
Antéros, Delfica, Artemis. Iniciály jejich názvů tak tvoří arabské
nebo turecké slovo EL MOHADDAR („skrýš“), které indikuje
toho, jenž předává ezoterické poselství.
** Vesmírem Chimér je idea Věčného Návratu, opakování a
paramnézie. Ve svém celku jsou konstatováním naprostého ticha,
zapříčiněného mlčením Boha; jsou skrytou výzvou k odchodu z
tohoto světa. Ti, kteří nás kdysi (ztraceni v hlubinách času)
předešli, to věděli. Je lépe nebýt narozen, neboť jednou probuzen k
existenci, je třeba uniknout cyklu metempsychóz.
Dva ze sonetů Chimér jsou základem celé jejich kompozice: „El
Desdichado“ (Osud) a „Artemis“ (Balet hodin). Říká se, že jsou
básníkovými Hroby: posledními místy, kde prostřednictvím poezie
nalézá útěchu, neboť pro něho bylo „nehodou“ být inkarnován.
V první z básní (když pojmenoval to, co bylo dáno osudem)
vyslovuje svou víru v astrální fatalitu: spásu mu může přinést pouze
„amor fati“ antického světa.
„Artemis“ je popisem dynamiky existence, podléhající
zmíněnému determinismu. Vše v této básni je neseno nejen
jazykovými, nýbrž i spirituálními ekvivalenty: ARTEMIS -
SYMETRIA, LÁSKA - SMRT (AMOR - MORS), KOLÉBKA -
50
El Desdichado
Liminární báseň Chimér, El Desdichado, svým
veršem „Dvakrát jsem vítězně přeplaval Acheron“
vypovídá o básníkově sestupu do Pekla, kde se jeho
bytost ztotožňuje se svým předchůdcem Orfeem,
Acheron je jednou z pekelných řek; je to narážka na
sestup do vlastního Pekla, kde poprvé byl tento sestup
nebo pád zapříčiněn odsudkem Nervalových současníků
po záchvatu šílenství, a podruhé, když ho Alexandre
Dumas kvalifikoval jako blázna (fol delicieux)
(Le Mousquetaire, 10. prosince 1853).
1. El Desdichado: Ve své knize Ivanhoe (1819)
se Walter Scott zmiňuje o tajemném rytíři, který na
svém štítě nesl devízu: španělské slovo Desdichado,
to jest Vyděděný. Nerval se pravděpodobně inspiroval
pasáží citovaného románu a vybral si toto slovo pro
titul prvního sonetu Chimér. Došlo však k mylné
interpretaci! „desdichado“ ve španělštině neznamená
„vyděděný“, nýbrž jednoduše „nešťastný“.
2. „Zřícené Věže Princ...“: Nerval byl
RAKEV. Básník ví, že milovat znamená „umírat“, milenec „smrt“
atd.
Tento sonet v sobě nese čtyřikrát Kmen slovesa milovat (Miluj,
milující, milovat, miluje) a jeho protiklad: Smrt, Mrtvá, smrti.
Fonetický a sémantický vztah slov Král - Královna - Růže vyvolává
zase jinou sérii „asonancí“. Slovo růže je čtyřikrát opakováno a je
vázáno se slovy srdce, květ a kříž. Nervalovy sonety jsou vzdáleny
tradicionální prozodii a předznamenávají existenci odlišné poezie,
jež má mnoho společného s aktuálním hledáním.
51
přesvědčen, že je nepřiznaným potomkem zámeckého
pána z Perigordu. Domníval se, že pochází z rodu
šlechtice Labrunie, který byl rytířem císaře Othona,
jenž kdysi vládl v tomto kraji Francie. Na heraldickém
znaku šlechtice jsou zobrazeny tři stříbrné věže.
3. „Má Hvězda uhasla... “ Hvězda a Osud...
Dvojice z románu básníka Scarrona.
4. „Melancholie“ (Melancholia); Nerval si vybavuje
Dürerovu rytinu stejného jména. Ve své knize
Voyage en Orient se zmiňuje o „černém slunci
melancholie, ozařujícím svými temnými paprsky čelo
Dürerova snícího anděla“. S touto Dürerovou rytinou
se lze setkat i v Nervalově textu Aurélie.
5. „V tmách Hrobu za noci Ty, jenž‘s mě chlácholil...“
je nesnadné determinovat bytost, jež je oslovována
zájmenem „Ty“. Následující verš je
vzpomínkou na „Posillip“ a „moře Itálie“ (místo nedaleko
Neapole, kde se Nerval setkal s mladou Italkou-
utěšitelkou, neboť i zde byl dvakrát napaden
úzkostí a puzen k sebevraždě).
8. „Stvol Růže a Réva se v jedno spojuje...“: I
v sonetu „Artemis“ Nerval evokuje různé druhy růží
(la rose trémière, popínavá růže).
9. „Jsem Amor? Phoebus? ... Lusignan? Jsem
Biron?...“: Tento verš je klíčovým veršem sonetu.
Amor a Phoebus patří do světa mytologie; Lusignan a
Biron jsou historickými postavami: jsou to mocné
individuality, jejichž prostřednictvím se Nerval po52
kouší determinovat svou vlastní osobnost. - Amor
(Eros v řecké mytologii); Phoebus, známý pod přízviskem
Apollon, je personifikací Slunce, je však také
bohem básnické inspirace. (Nerval často ve stavu
svého snění, kdy tvořil pro sebe sama delirantní
genealogie, se podepisoval jménem „Gaston Phoebus
d‘Aquitaine“: dopis adresovaný Mme George Sandové,
datovaný 22. listopadu 1853). - Guy de
Lusignan (1129-1194) se stal králem Jeruzaléma a
Kypru a založil dynastii (Lusignan d‘Outre-Mer). -
Biron (1561-1602) pochází z jedné ze starých rodin
Perigordu. Král Henri IV. ho jmenoval francouzským
admirálem“. Nařčen ze spiknutí, byl sťat.
10. „Čelo zde zrudlo mi polibky královny...“:
Není snadné identifikovat tuto královnu. Nerval manifestoval
zájem a obdiv pro Catherine de Médicis a
Diane de Poitiers.
11. „Siréna, Jeskyně - takto jsem chvíli snil...“:
Nerval se setkal s mladou Angličankou, která mu byla
představena jako „vodní dívka“, jejíž tělo „pronikalo
zelenými vodami“. Tato scéna je popsána v Octavii.
Ve stejné novele si Nerval vybavuje „rozkošný hlas,
připomínající hlas Sirén“, jemuž naslouchal večer co
večer v jednom z nevelkých pařížských divadel.
12. „Dvakrát jsem vítězně přeplaval Acheron...“:
Acheron je jednou z řek Pekla. Vedle komentáře
uvedeného výše může být tento verš rovněž narážkou
na skutečnost, že Nerval dvakrát velmi intenzivně
53
pomýšlel na sebevraždu.
13. „Tvá lyra, Orfee!...“: Nerval si ve svém sestupu
do Pekla vyvolává „svého předchůdce“, jímž
byl Orfeus.
14. „Vzdech Světic a křik Vil“: Nerval poznamenal
na okraji rukopisu tohoto sonetu jména: „Mélusine
ou Manto“. Manto byla dcerou Tirésia (původně
zvaná Dafné); byla slavnou věštkyní v Thébách. Když
se Epigonové zmocnili tohoto města, byla uvězněna a
přepravena do Delf, aby zde byla zasvěcena
Apollonovi. Tato Dafné umožňuje též interpretaci
sonetu „Delfica“. - Hlas „Mélusiny“ byl přidušeným
křikem, vycházejícím z Lusignanovy pevnosti, kde,
podle pověstí, byla uvězněna víla tohoto jména.
Myrtho
1. „Na tebe myslím, Myrtho, božské
okouzlení...“: Toto jméno může mít původ ve slově
myrta, nebo může být rovněž reminiscencí na verš
básně „La Jeune Tarentine“ (André Chénier): „Elle a
vécu, Myrto, la jeune Tarentine!“ Je zřejmé, že
Myrtho byla italského původu; pocházela z kraje, kde
se zvedá Vesuv nebo Etna.
5. „Tam z tvého poháru svou opilost jsem pil...“:
O neapolské dívce, s níž se seznámil jedné noci, se
Nerval zmiňuje v textu nazvaném „Un román à faire“.
Vzpomínal na ní jako na „jednu z těch thessalských
kouzelnic, kterým za nabídnutý sen jsme schopni
54
darovat svou duši“.
7. „Tam Iakchos viděl mě modlit se ve zdech
svých...“: Iakchos je mystické jméno Bakcha. Ve své
novele Isis se Nerval zmiňuje o této osobnosti slovy:
„Iacchus - Iéssus de mystères d‘Eleusis“, Iakcha je
třeba odlišovat od Dionysa a Zagrea, kteří byli jeho
bratry.
12. „Normandský hrabě tříšť tvých bohů svrh na
zem...“: V tomto verši je vyslovena Nervalova lítost,
motivovaná pochybnostmi. Normandský hrabě, který
přinesl z Itálie křesťanskou víru, své hliněné bohy
svrhl na zem a roztříštil.
13. „Snítky vavřínu však, zvedlé Virgiliem...“:
Virgiliův hrob na Posillipu byl původně chráněn
vavřínem, stromem zasvěceným Apollonovi.
Horus
Horus patří mezi egyptské bohy. Je zobrazován
s lidským tělem a hlavou krahujce. Na počátku byl
inkarnací oblohy, později se stal zosobněním Slunce.
Horus vzešel ze svazku bohyně Isis s Osiridem. Je
možné nalézt spojitost s Nervalovou novelou Isis, kde
dítě Horus, odkojené mlékem své božské Matky, se
stane Slovem (logos) příštích věků; Isis je chápána
jako nebeská Matka, jejíž dítě je nadějí světa.
1. „Když bůh Knef zachvěl se, otřásl vesmírem...“:
Knef je v egyptské mytologii bohem, jenž
stvořil svět. Legenda zasvěcená bohu Ra (s nímž však
55
Knef nemůže být spojován) se zmiňuje o pokročilém
stáří tohoto boha: říká se, že zestárnul natolik, že když
se chvěl, otřásal vesmírem.
9. „Volá mě nový duch, když přelet orlův
stín...“: Nerval se v tomto sonetu nalézá vně, mimo
jakýkoliv historický kontext, v nadpřirozeném světě
mýtů. Orel zde představuje dávný řád (stejně jako
Jupiterův orel). Horus ztělesňuje novou éru - Horus,
bůh nesoucí hlavu krahujce.
14. „Na nebi září zas tvá duha, ó, Iris...“: Nerval
v druhé části Aurélie asimiluje „věčnou Isis“, Venuši
a svatou Pannu.
Antéros
1. „Chceš vědět proč můj krk zved hlavu do
prázdna...“: Toto „ty“, kterému Nerval klade otázku,
není identifikovatelné, jde však pravděpodobně o
čtenáře.
3. „Rod, z něhož pocházím, zplodil s tmou Antéros...“:
V knize Thesaurus grecae linguae, kterou
Henri Estienne vydal roku 1833, je uvedeno, že Antéros
je synem Afrodity a Area (Mars). Estienne indikuje
dva významy: 1) Antéros; anti-eros, tedy nepřítel
„lásky“, 2) Antéros; bůh Mstitel těch, kteří pohrdají
milenci. V jiném textu Nerval píše o dekoraci hrobky
Kateřiny Medicejské l‘abbaye de Saint-Denis) a
zaznamenává, že „...andělé v podobě amorů nesou
jména Eros a Antéros“.
56
4. „Bůh, který vítězí, hroty mých zbraní zná...“:
Tento čtvrtý verš může být komentářem slova Antéros:
Eros vysílá šípy vstříc milencům, Antéros je
však obrací proti bohu lásky, Amorovi. Vítězící bůh je
vzápětí specifikován: je to bůh Jehova.
7. „...běda! krev rozvratem Kaina potřísnila...“:
Nesmazatelné znamení, jímž byl poznamenán Kain.
8. „Je to můj děd Belus, nebo otec Dagon...“:
Belus byl jedním z babylonských bohů a Dagon byl
filištínským idolem. Oba patří k reprezentantům
dávného božstva, zbaveného trůnu Jehovou, bohem
monoteismu. Svržení do pekel, obviňují Boha, který
se prohlásil za „jediného“, z tyranie.
12. „Třikrát mi dali plout vodou zvanou Kokyt...“:
Kokyt je jednou z řek Pekla řecké a římské
mytologie. Při této příležitosti Nerval objevuje
rituální gesto, podobné tomu, jaké učinila Thetis, když
ponořila svého syna Achilla do vod řeky Styx. Vody
této řeky Pekla ho tak učinily nezranitelným. Proto i
Antéros hrdě zvedá a nese svou hlavu, jež je nezkrotitelná.
13. „A, chráně tady sám matku Amalechit...“:
Lid pocházející z končin Idumé nesl pojmenování
vzniklé ze jména Amalek, jenž byl Izaiášovým vnukem.
Protože Amalek byl zarputilým nepřítelem Izraelitů
a jejich Boha, byl (Samuelovými ústy) odsouzen
k zničení.
14. „Zasévám jí k nohám z dračích zubů zákon“:
57
Kadmus, když zabil draka, zasadil do země jeho zuby,
ze kterých se zrodili muži ve zbroji, Sparťané. Tito
ozbrojenci se vzájemně pozabíjeli, mimo pěti z nich,
kteří pak založili Théby. Stejně zázračný zrod je popsán
v legendě o Jasonovi. Drak, o němž se zmiňuje
Nerval, může být považován za archaického otce.
Jeho zuby, zasazené do hlíny, mohou být původem
vzniku nového lidu. Tento lid se zvedne k boji proti
Jehovově tyranii, neboť Jehova je bohem uchvatitelem.
Delfica
Sonet „Delfica“ byl publikován ve svazku novel
Les Filles du feu pod názvem „Daphné“.
1. „Slyšíš ji, DAFNÉ, znít tu dávnou romancí...“:
Dafné je jméno nymfy, jež byla dcerou boha říčního
toku Peneia. Apollón, jenž se do ní zamiloval,
ji chtěl uchvátit, ale ve chvíli, kdy jím měla být uchopena,
její otec vyslyšel prosbu pronásledované a proměnil
ji ve vavřínový strom (daphné znamená
v řečtině vavřín). Apollón učinil z listů tohoto stromu
svůj emblém (Ovidius, Proměny).
Pokud jde o definitivní titul sonetu Delfica, pod
kterým byla báseň uveřejněna v konečném vydání
Chimér: Delfica byla nejslavnější ze šesti Sibyl, uctívaných
v Řecku a v dobách latinské antiky, neboť
byla věštkyní v Delfách.
Místa evokovaná v tomto sonetu se nalézají
58
v Itálii (v Neapoli).
6. „... hořký citron, v němž své zuby otiskneš...“:
Hořký citron, do něhož se zakusuje mladá dívka, patří
mezi obrazy vzpomínek. Nerval se během pobytu
v Neapoli seznámil s mladou Angličankou, která
v jeho společnosti slézala stráně Posillipu, zdvihající
se nad temnější jeskyní.
7. „Fatální jeskyni, jež své hosty zajme...“: Ve
společnosti této Angličanky Nerval rovněž navštívil
chrámy v okolí Neapole, včetně nevelkého chrámu
bohyně Isis.
Závěrečná část sonetu je vzpomínkou na Řím,
kde se nedaleko Kolosea zvedá Konstantinův oblouk,
zbudovaný roku 315. Je známo, že Konstantin se
obrátil na křesťanskou víru (Milánský dekret z roku
313). Už ve Virgiliových bukolických básních je
oznámen příchod dítěte, který je interpretován jako
předpověď Kristova narození. Pro Nervala, který si
vždy přál návrat dávných věr (pohanských dob), je
spánek Sibyly alegorií.
12. „Sibyla usnula, latinskou tvář skryl stín...“:
Tato Sibyla nese jméno „Delfica“, Sibyla Delfská.
Artemis
V jednom z Nervalových rukopisů je tento sonet
nazván „Balet Hodin“. Provázejí jej tato slova: „Vy
nerozumíte? Čtěte tohle: (D.M. - LUCIUS.
AGATHO. PRISCIVS.) Nec marius“.
59
Artemis bylo jméno, jímž v době antiky Řekové
nazývali bohyni noci a cudnosti. V latinských dobách
se tato bohyně jmenovala Diana. (Někdy je Diana
identifikována jako Sibyla Delfská.) Je třeba poznamenat,
že Nerval v seznamu svých souborných děl
uvádí (v rubrice děl, která ještě nebyla vydána) titul:
Artemis neboli Sen a Život. Tento název se později
stane dílem, jež nese titul: Aurélie neboli Sen a Život.
1. „Třináctá se vrací... Je však pořád první... “:
V jednom z rukopisů Nerval specifikuje na okraji
listu: „XIII. hodina (otočná)“; tedy hodina, která se
vždy vrací, když dvanáct ostatních uplynulo. Tato
interpretace však v sobě ukrývá i jiné vysvětlení: takto
vyčíslovány, mohou být ženské postavy integrovány
do tohoto baletu hodin. Je možné připustit, že jde o
ženské bytosti: někdy o královny, jindy o světice.
(Zde je možný odkaz, navazující na interpretaci sonetu
„El Desdichado“.)
3. „Neboť jsi Královnou, Ty!, první - poslední?“:
Postava královny se objevuje nejen v ostatních
sonetech, ale i v textu Aurélia.
5. „Miluj milující z kolébky do rakve...“: Tento
verš je možná odkazem na mateřskou lásku, kterou
Nerval nikdy nepoznal, neboť jeho matka zemřela
příliš brzy. Jak předpokládá, matka ho však milovala
od chvíle, kdy ležel v kolébce, až do posledního okamžiku,
než byla pochována v půdě chladné Silésie.
7. „Je to Smrt - je Mrtvou... Rozkoš! Ó ne60
možné!“: Ve svém textu Aurélia popisuje Nerval
setkání s ženskou bytostí, jejíž vzhled byl poznamenán
smrtelnou bledostí a která, jak se mu zdálo, nesla
podobu Aurélie. Básník si kladl otázku: „Je to její
nebo moje smrt, která je mi oznamována?“
9. „Svatá z Neapole, tvé ruce - plameny... “: Na
okraji rukopisu tohoto sonetu je poznamenáno jméno
svaté:,, Philomène“. Filoména byla neznámou světicí
až do chvíle, kdy roku 1802 byla v Itálii objevena
urna s tímto jménem. Jistý kněz se spolu s jistou
klášterní sestrou domnívali, že znají historii mrtvé,
neboť jim prý bylo „vyjeveno“ její tajemství.
Ostatky byly přeneseny do Neapole. Zde se začalo
mluvit o zázračné moci, jíž byl nadán hrob mrtvé.
Fíloména byla kanonizována papežem Řehořem XVI.
roku 1837. (Tato světice však byla dekanonizována
v roce 1961!)
11. „Našel jsi zde svůj Kříž Obloh opuštěných?“:
Nebesa budou tragicky prázdná a pustá
v cyklu následujících sonetů „Kristus mezi olivovníky“.
12. „Růže, opadávej! Bůh je terčem hany... “:
Ten, kdo zde pozvedá hlas, zdá se být garantem dávných
a zapomenutých věr: je obhájcem polyteistického
náboženství. Současní svatí si usurpovali místa
dávných bohů.
14. „Světicí všech svatých je svatá Pustiny!“: Ve
svém textu Aurélia Nerval prohlašuje, že „Nicota se
61
zmocnila své kořisti“.
Kristus mezi olivovníky
Sonety cyklu „Kristus mezi olivovníky“ byly
publikovány poprvé v revue L‘Artiste 31. března
1844.
Epigraf, který je spíše imitací než přibližnou citací
Jeana Paula: „Bůh je mrtev! nebe je prázdné... “
atd. (Jean-Paul Richter, Siebenkaes), je adaptací
pasáže, jež byla pod názvem „Sen“ uvedena v knize
Mme de Staël De l‘Allemagne, 1810. Nervalovou
zásluhou byl však tento „Sen“ spojen s úzkostí, zakoušenou
Kristem na hoře Olivetské. Je třeba zdůraznit,
že Nerval takto poprvé, ještě předtím, než byla
zveřejněna díla, která publikoval Nietzsche, evokuje
smrt Boha: „Dieu est mort“. Ontologická úzkost, jíž
jsou poznamenány tyto sonety, se však mění v podivný
synkretismus, jehož pomocí je Ježíš Kristus
asimilován s ostatními velkými mytologickými
oběťmi, trestanými za snahu překročit lidské míry.
První tři sonety Nervalova cyklu jsou inspirovány
„Snem“: pasáží z knihy Mme de Staël, která se
zmiňuje o textu Jeana Paula. Noční scéna,
odehrávající se v Getsemanské zahradě, je převzata
z Bible.
62
Čtvrtý sonet:
4. „Zval toho, jenž mu byl Solymskou závětí...“:
Solym (Solyma) bylo jméno, kterým Římané pojmenovali
Jeruzalém.
5. „Jidáši!“ vykřikl, „ty víš, co stojí čin...“: Zde
jsou reprodukována překvapivá slova, jimiž Kristus
vybízí Jidáše k naplnění činu. Kristova schopnost
„předvídat“ budoucnost je ilustrací podivného svazku,
motivovaného sebeobětováním, jímž je Kristus spojen
s Jidášem.
14. „Přiveďte ho, blázna!...“: Slovo „blázen“
v tomto kontextu může být chápáno jako blasfém.
Nerval jako by takto realizoval nepřiznanou
sebeidentifikaci s postavou Krista.
Pátý sonet:
4. „...Atys, kterého vzkřísil dech Kybelin...“:
Atys byl pastýřem, kterého vášnivě milovala bohyně
představující zemi živitelku, zvaná Kybelé. Domnívajíc
se, že je zanedbávána, způsobila, že Atys se stal
obětí záchvatu šílenství, během kterého se vyklestil.
Jistá legenda uvádí, že Atys přichází každého jara
k životu.
5. „Věštec pak prozkoumal bok s ránou oběti...“:
Věštci četli budoucnost v letu ptáků. Znakopravci
hádali budoucnost za pomoci „interpretace“ vnitřností
zvířat.
9. „Odpověz!“ řve César, „ty, Jupiter Am63
mon...“: Jupiter-Ammon je „ztotožněním“ dvou bohů,
jež bylo realizováno Řeky a Římany v antických
dobách mezi Ammonem, egyptským bohem Slunce, a
Jupiterem, svrchovaným bohem Olympu. Jupiter-
Ammon měl svůj chrám zbudovaný v centru Libye a
jeho věštby patřily během alexandrinské periody
k těm nejslavnějším. César, kladoucí otázku, není
specificky Julius César, nýbrž jeden z římských
vládců.
11. „Řekni, zda je to bůh, nebo pouhý démon...“:
Tento démon nemá nic společného s křesťanským
ďáblem. Jde spíše o božstvo, jež se objevuje u
Hesioda v jeho Theogonii.
14. „Ten, který dal duši dětem vzešlým
z bahna“: Děti vzešlé z bahna jsou lidé. Bůh z posledního
verše je spíše Bohem Starého zákona, než Bohem
křesťanským. Ve svém „Příběhu o královně Jitra
a Sulajmánovi, knížeti duchů“ Nerval ústy Tubalkaina
připomíná, že Bůh (Adonai) vytvořil člověka
z bláta, na rozdíl stvoření (géniů), vzešlých z ohně.
Nerval neskrývá, že dává přednost těm druhým.
Zlaté verše
Báseň byla publikována v revue L‘Artiste 16.
března 1845 pod názvem „Pensée antique“. Nový
název je snad přiléhavější, neboť je možné přisoudit
jeho vznik řeckému filosofu Pythagorovi, „Zlaté
verše“ – kniha Pythagorových maxim - byly publiko64
vány v Paříží v roce 1813. Je to však jiná Pythagorova
kniha, „Filosofie přírody“, v níž Nerval nalezl epigraf
pro svůj sonet („A co! vše je citlivé!“).
1. „Člověk! svobodný duch! domnívá se být
sám...“: „Svobodný duch“ je v Nervalově interpretaci
představitelem ateismu, jehož dogmatismus upírá
rostlinám, zvířatům a nerostům schopnost citu.
7. „Kov skrývá tajemství, v nitru se láska
skví...“: Tato bizarní reflexe, týkající se kovu, nese
v sobě odkaz s narážkou na svět alchymie. Transmutace,
jimiž se zabývá Adoniram (Voyage en Orient),
tedy Pán děl, vzcházejících z ohně (pracující spolu
s potomky „předadamitů“, jako jsou Balkis, královna
ze Sáby nebo Tubal-kain), říká: „My připravujeme
kovy, které pak kolují v cévách planety“.
Erytrea
Tento sonet, který nebyl zahrnut do celku „Chimér“,
tvořícího závěr knihy les Filles du feu, náleží
k výběru textů, z nichž některé byly publikovány poprvé:
svazek nesoucí název Poésies et Souvenirs
edičně připravil Jean Richter v roce 1974 pro „Éditions
Gallimard“.
„Erytrea“: Jméno Erytrea bylo pravděpodobně
„vytvořeno“ Nervalem, Érythrée bylo pojmenování,
jímž v antických dobách byl označen zprvu Indický
oceán a posléze Rudé moře.
Sonet byl poprvé otištěn (l‘Édition Corti) podle
65
rukopisu, jejž vlastnil Paul Eluard. Rukopis obsahuje
tyto Nervalovy poznámky:
Verš 5 (Bénarès): Ben-Arès - la fille de Mars
7 (le Vautour): Typhon
7 (Patani): Patna ou hiéro-solime, la ville sainte
9 (Mahdéwa): Mahadoé la zendovère
11 (Cathay):Thibet
12 (Prêtresse): Amany
Při psaní poznámkového aparátu vycházel autor
překladů z vydání Bibliothèque de la Pléiade, Éditions
Gallimard.
