fastshare
Okruh a střed - Apokalypsa a co dál
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 3383
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 23 lis 2017, 10:18





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
 Okruh a střed - Apokalypsa a co dál 
Autor Zpráva
Corporal
Corporal

Registrován: 17 kvě 2009, 11:47
Příspěvky: 72
Příspěvek Okruh a střed - Apokalypsa a co dál

Okruh a střed
Apokalypsa a co dál?
Jan Apokalyptik a jeho Zjevení
Konec iluzí o Bohu
Apokalyptické zvíře se dvěma rohy
Karlštejnská apokalypsa
Ahabah
Obsah:
APOKALYPSA A CO DÁL? ..................................................................................................1
Obsah: ................................................................................................................................2
Vážení čtenáři, ....................................................................................................................3
SMRT A ZMRTVÝCHVSTÁNÍ – TAJEMSTVÍ APOKALYPSY ...........................................................3
Zkáza a katastrofy v Apokalypse ........................................................................................4
Syn člověka .........................................................................................................................4
Smrt a zmrtvýchvstání.........................................................................................................4
Boží „hněv“ ........................................................................................................................5
Kristus uprostřed zkázy ......................................................................................................5
Osud „zatracených“ ...........................................................................................................6
JAN APOKALYPTIK A ZJEVENÍ .................................................................................................7
POVOLÁNÍ RŮST.....................................................................................................................10
KONEC ILUZÍ O BOHU ............................................................................................................11
Katastrofa odhalení ..........................................................................................................11
Sebezjevování Boží ...........................................................................................................13
Závoje Boží skutečnosti ....................................................................................................14
Boží prázdnota a Boží plnost ............................................................................................16
APOKALYPTICKÉ ZVÍŘE SE DVĚMA ROHY...............................................................................18
Výchozí zážitek Apokalyptika............................................................................................18
Čtyři prameniště apokalyptických obrazů ........................................................................18
Uskutečňování Apokalypsy v dějinách .............................................................................19
Znamení zvířete se dvěma rohy ........................................................................................20
Apokalyptické zvíře ve dvacátém století ...........................................................................22
Fyziologie svobody ...........................................................................................................23
PATMOS – CESTA DO ŘECKA..................................................................................................24
KARLŠTEJNSKÁ APOKALYPSA ....................................................................................26
APOKALYPTICKÁ DOBA .........................................................................................................26
APOKALYPTICKÉ OBRAZY......................................................................................................28
Vážení čtenáři,
tématem podzimního čísla časopisu Okruh a střed je Apokalypsa. Biblické kniha Zjevení sv. Jana, které
apokalyptické vidění popisuje, je plné obrazů hrůzné zkázy a zmaru, čekajících lidstvo a náš svět na konci času.
Popisuje hromadné umírání nesčíslného počtu lidí kteří jsou náhle hubeni v klamném bezpečí svých
každodenních životů, a utrpení jež se jako moře rozlévá po celé zemi. Není úniku, sotva jedna hrůza skončí již
přichází další, ještě děsivější než ta předešlá.
Jenomže právě ve všeobecném zániku je naděje, nebo zánik může být i projevem vývoje, v němž staré zaniká,
aby mohlo přijít něco nového. A tak čteme v biblické Apokalypse o tom, jak zvýšin nebes sestupuje Boží
království v podobě zářícího města, nového Jeruzaléma. Každé město je především místo pro život lidí a svaté
město Jeruzalém je střediskem těch, kteří přijali ve svém srdci Krista. Tím pokročili ve vývoji tak daleko, že
dokázali projít i zkázou světa.
Ale v hroutících se ulicích starého města Babylónu — tedy tohoto světa — hyne nesčíslné množství lidí a s
každým z nich pokaždé hyne část člověka vůbec. Z této části tak umírá i každý z nás. A nejen někdy ve vzdálené
budoucnosti, ale třeba právě teď: Apokalypsa se totiž neodehrává pouze na jevišti „velkého“ světa, nýbrž i
v každé jednotlivé lidské duši. Je také obrazem toho, co se v ní děje, jejího vývoje v průběhu jednotlivého života
ina cestě inkarnacemi. Staré v bolestech zaniká a přichází nové. Co se však v člověku rodí z moci království
nebeského a pro život v něm, musí být člověkem také poznáno a s láskou přijato. Jinak i to nové v lidské duši
znovu odumře a zbude jenom zkáza.
Vážení čtenáři, věříme, že zamyšlení nad Apokalypsou, které v tomto čísle naleznete, pro vás bude zajímavé i
užitečné. Aby však časopis Okruh a střed do vašich schránek přicházel včas, zkontrolujte si prosím, zda jste již
zaplatili předplatné na tento rok. Některým z vás jsme omylem zaslali složenku starého typu, kterou už pošta
nepřijímá, a následně jsme obdrželi několik plateb, u kterých chyběl variabilní symbol. Ten je velmi důležitý,
protože identifikuje plátce, tedy vás, a najdete ho na adresním štítku u svého jména. Za špatné složenky se
samozřejmě všem postiženým omlouváme a pro jistotu posíláme složenky nové, kde je uvedeno i nové číslo
našeho účtu. Pokud jste již zaplatili, tak samozřejmě znovu neplaťte. Pro budoucnost prosíme snažně: při
platbách bankovním převodem nebo pomocí složenek vlastní rukou vypisovaných vždy uvádějte variabilní
symbol.
Těšíme se na shledanou u vánočního čísla, jehož téma jsme nakonec rozšířili a nazvali „Křesťanství—
znovuzrození mystérií“, a přejeme vám požehnaný podzim.
Redakce
Smrt a zmrtvýchvstání – tajemství apokalypsy
HANS-WERNER SCHROEDER
lovem „apokalypsa“ dnes obecně označujeme zkázu a katastrofy. V tomto smyslu se toto slovo objevuje v
názvech: „Apokalypsa“ byl pojmenován film, který ukazuje zkázu a katastrofy způsobené válkou.
„Apokalyptické“ pro nás bývají scenérie, které obsahují katastrofální události.
Původní význam slova „apokalypsa“, které pochází z řečtiny, je však zcela odlišný, a to „zjevení“, „odhalení“.
V tomto smyslu poslední biblická kniha, Apokalypsa neboli Zjevení Janovo, začíná slovy „apokalypsis Iésú
Christú“, tedy „zjevení Ježíše Krista“, přičemž genitiv „Iésú Christú“ můžeme chápat ve dvou významech:
jednak je to zjevení, které pochází od Krista, jednak je to zjevení, jímž se zjevuje sám Ježíš Kristus. Tento
genitiv chce vyjádřit obojí.
Tak můžeme říci, že Apokalypsa coby poslední kniha Nového zákona vypravuje, co chce Kristus zjevit
lidstvu pro budoucnost; popsané události jsou však současně jeho vlastním zjevením, zjevením jeho bytosti,
odhalením jeho podstaty; popsanými událostmi se on sám ve své pravé podstatě, ve své plné skutečnosti stává
zjevným.
Slovo „apokalypsa“ můžeme přeložit i jako „odhalení“ v tom smyslu, že něco, co bylo zakryto, skryto pod
příkrovem nebo zahaleno závojem, je nyní odhaleno. Tak můžeme při eucharistické bohoslužbě v okamžiku, kdy
se odkrývá kalich, mluvit o „apokalypse“ kalicha: co bylo dosud skryto pod vélem (kališní rouškou), tedy
substance a forma kalicha, se odnětím véla zviditelňuje.
Tím se dostáváme ke zcela jinému, mnohem hlubšímu významu slova „apokalypsa“. S tímto předpokladem si
nyní řekněme několik myšlenek k událostem, které nám popisuje Apokalypsa Janova.
S
Zkáza a katastrofy v Apokalypse
Zabýváme-li se textem Apokalypsy, nabudeme zprvu nejspíše dojmu, že „negativní“ obrazy zkázy a katastrof
převažují nad pozitivními. Teprve při podrobnějším pohledu se ukazuje, že tornu tak ve skutečnosti není.
Častější jsou totiž obrazy pokroku světa, přemožení zkázy, budoucnosti lidstva ve sjednocení s Bohem.
Pohleďme třeba jen na závěrečný obraz Apokalypsy ve 21. a 22. kapitole —mluví se tam o „Novém
Jeruzalémě“, tedy o budoucím stavu, v němž budou lidstvo a země opět plně sjednoceny s Bohem, jako byly na
počátku. V jistém smyslu se tu na vyšší úrovni navrací obraz z počátku Bible zatímco na počátku byl Bohem
stvořený ráj, stojí na konci „město“, které představuje společné dílo Boha i člověka.
Ráj je stav země a lidstva, který v prapočátku vyplynul z Boží bytosti a z tvůrčí síly. „Nový Jeruzalém“ na
konci vývoje odpovídá tomuto prvotnímu stavu, nyní však spoluvytvořenému člověkem. V protikladu k rajské,
člověkem nedotčené přírodě pochází město z činnosti člověka. Apokalypsa vede zkázou, ale míří zjevně k
tomuto budoucímu stavu, který má povstat z událostí zkázy jako zářné završení vývoje lidstva.
Obraz Nového Jeruzaléma je závěr a vyvrcholení celé vývojové řady „pozitivních“ obrazů, která ústí do
tohoto závěrečného obrazu. Za všechny tyto pozitivní obrazy si můžeme jmenovat třeba „vidění trůnu“ —
zjevení Božství jako tvůrčí moci všehomíra (ve 4. kapitole), „bíle oděný zástup“ těch, kdo prošli bolestí a
utrpením a tyto zkoušky přemohli (v 7. kapitole), zjevení kosmické ženy oděné sluncem, ověnčené dvanácti
hvězdami, s měsícem pod nohama, která porodí božské dítě v lidské duši (ve 12. kapitole), nebo vítězství
Michaela nad drakem (rovněž ve 12. kapitole).
Syn člověka
Počátek a východisko této řady pozitivních obrazů tvoří zjevení „Syna člověka“ v 1. kapitole. V tomto obraze je
již v zárodku obsažen motiv, který se pak rozvíjí v obrazech dalších — motiv smrti a zmrtvýchvstání.
Zjevení Syna člověka je zjevením samotného Krista v jeho vesmírné mohutnosti a moci. Je to však zjevení v
podobě člověka. Jako na počátku Bible čteme, že člověk byl stvořen ‚k obrazu Božímu“, tedy že v obrazu Božím
se zjevuje člověk, tak líčí na konci Bible tato 1. kapitola Apokalypsy zjevení Boží v obraze člověka, ovšem
člověka v jeho „kosmické dimenzi“. Není to obraz člověka v jeho dnešním stavu, nýbrž člověka v jeho ideální
budoucí podobě. To vyjadřuje Nový zákon slovem „Syn člověka“. „Syn“ je potomek Člověka. Podoba člověka
budoucího věku.
V první kapitole Apokalypsy tedy vidíme, jak se lidství ve svém vývoji opět pozvedá k Božství a jak zjevení
lidství se zjevením Božství splývá. Na tuto skutečnost poukazuje první z řady obrazů — tím se nám ovšem
ujasňuje, proč tato řada ústí do obrazu Nového Jeruzaléma, tedy stavu, kdy není s l3ohem sjednocen jen
jednotlivý člověk, ale celé budoucí lidstvo a země.
Smrt a zmrtvýchvstání
Při zjevení Syna člověka si můžeme všimnout ještě jedné důležité skutečnosti:
zřící Jan zprvu není s to toto zjevení snést; je přemožen jeho mohutností, padá před tímto zjevením jako mrtvý.
Duchovní svět, kosmický Kristus, je pro pozemské vědomí smrtelně mohutný. To však neznamená nic jiného,
než že cesta k duchovní skutečnosti a tím i k budoucím silám lidství vede skrze smrt.
Zcela zřejmé je to na konci pozemského života — smrtí vstupujeme do duchovního světa. Současně nás však
smrt připraví o část naší pozemské lidské bytosti, o naše tělo, a to je pro nás katastrofa. Jak procházíme touto
katastrofou, odhaluje se před námi duchovní svět. Procházejíce smrtí, prožíváme „apokalypsu“, odhalení
duchovního světa.
Něco podobného asi prožívá zřící Jan, když se mu představuje skutečnost Syna člověka. Poté však zakouší
síly zmrtvýchvstání, síly vzkříšení — Syn člověka na něj položí svou ruku a říká: „Neboj se... Byl jsem mrtev a
hle, živ jsem na věky věků, a mám klíče od smrti i od podsvětí.“
Tím Apokalypsa poukazuje na Kristovu sílu, která člověka vede skrze smrt do budoucnosti. Proud
duchovního života se vlévá v bytost zřícího Jana a činí jej poslem a svědkem Syna člověka. V první kapitole
Apokalypsy se tak opakuje něco z vyprávění o smrti a vzkříšení Lazara, které je popsáno v 11. kapitole Janova
evangelia. Už tehdy vyšel od Krista podobný proud, vlil se v bytost Lazarovu a provedl jej smrtí ke
zmrtvýchvstání.
V tomto obraze, ve smrti a zmrtvýchvstání, které tváří v tvář zjevení Syna člověka prožívá zřící Jan, se
zároveň skrývá klíč ke všem dalším událostem Apokalypsy. Na cestě do budoucnosti se totiž před lidstvem
otevírá nesmírně těžká otázka: Jak se bude lidstvo, které zcela přivyklo pozemským poměrům, moci zase
přiblížit skutečnosti duchovního světa a tím i své vlastní budoucnosti? Jak bude lidstvo, zapletené do tenat
pozemskosti, moci dojít znovuspojení s Bohem? Apokalypsa nám už v první kapitole ukazuje, že cesta k tomu
vede jedině skrze smrt a zánik, po nichž následuje zmrtvýchvstání a nový počátek. Jako člověk na konci života
prožívá zánik, katastrofu, tím ale též „apokalypsu“, tak celé lidstvo prožívá prostřednictvím katastrof a událostí
zkázy odhalení skutečnosti duchovního světa a duchových bytostí.
Celou dlouhou epochu světového vývoje byl člověk veden k životu na zemi; zabydlel se v zemském těle a v
zemských poměrech. Jako pozemští lidé jsme přivykli podmínkám pozemského světa; to bylo nutné, abychom se
mohli rozvinout v pozemské osobnosti, abychom si vybudovali vlastní pozemské já.
V tomto stavu se však nemůžeme vrátit do duchovního světa. Pozemské poměry musí přestat, má-li se lidstvo a
země opět sjednotit s Bohem. To se může povést jen tehdy, když se to, co bylo dosud pro vývoj a vtělení lidstva
na zemi nutné a správné, opět rozpadne a zanikne, podobně jako tomu je na konci pozemského života
jednotlivého člověka. Právě tento zánik ve smrti se pro člověka má stát počátkem nové existence v Duchu. Totéž
platí i pro všechny události, které nám popisuje Apokalypsa.
Boží „hněv“
Události, které se nám jeví jako zkáza, katastrofa, zničení pozemského jsoucna, z uvedeného hlediska nemohou
být Božím trestem nebo výlevem Božího hněvu. Naopak — v těchto událostech, které vedou ke skutečnému
přiblížení lidstva a země Bohu, působí Boží láska. Bůh povznáší lidstvo opět k sobě, aby bylo schopno své
vlastní budoucnosti. To je však možno jen cestou skrze prožitou smrt. Jako trest to vnímají jen lidé, kteří se
nechtějí vzdát hmotných statků a odmítají proměnu k vyššímu bytí. Pro ostatní je apokalyptické dění zkouškou,
jak daleko sahá jejich vůle k proměně.
V zásadě je to obsaženo už v praobraze křesťanství, tedy ve skutečnosti smrti a zmrtvýchvstání. Událost
ukřižování Krista je sama o sobě něco strašného. Teprve když ji pochopíme jako přechodný stav na cestě k vyšší
skutečnosti, jako nutnou podmínku vyššího vývoje, který se díky Zmrtvýchvstání lidem otevírá, porozumíme
jejímu plnému, hlubšímu významu.
Vidíme, jak zákon smrti a zmrtvýchvstání působí v životě jednotlivého člověka. Všechno, co člověk může
označit za pokrok, prochází zkouškami nebo dokonce zážitky vnitřní smrti a je spjato se zánikem. Smrt na konci
života je jen vyvrcholením mnoha malých vývojových kroků na této cestě. Tak vede i cesta celého lidstva, které
se chce přiblížit Duchu, podobnými vývojovými kroky.
Zákon smrti a zmrtvýchvstání je prvotním zákonem vývoje lidstva v budoucnosti. Porozumět mu můžeme
jedině tehdy, když události zkázy nepozorujeme samy o sobě — i událost na Golgotě sama o sobě by byla
strašná —nýbrž když čím dál tím niterněji chápeme, že právě díky bolestem a zkouškám, které leží na naší cestě,
se s námi může spojovat proud síly zmrtvýchvstání, proud reálné duchovní budoucnosti lidské bytosti i celého
lidstva.
Kristus uprostřed zkázy
Opravdového porozumění apokalyptickým událostem dojdeme jen tehdy, když si kromě dosud řečeného
uvědomíme ještě jednu věc: od události na Golgotě je Kristus spjat s lidstvem a spoluprožívá v každé jednotlivé
lidské duši její pozemské osudy. To je vyjádřeno například ve známých slovech Matoušova evangelia: „Co jste
učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, to jste učinili mně.“
Odráží-li toto slovo skutečnost, a ne jen hezkou sentimentální iluzi, musíme vycházet z toho, že Kristus je
přítomen v každé jednotlivé lidské duši a spoluprožívá její drobné smrti a zmrtvýchvstání. Všechny radosti a
všechny strasti nese Kristus spolu s námi; spolu s námi prožívá, raduje se a trpí. Je-li tornu skutečně tak,
dostávají zkázyplné scenérie Apokalypsy zcela nový rozměr; musíme si totiž představit, že v tomto případě
Kristus ve všem zůstává spojen s lidmi, kterými smýká apokalyptický osud, že s nimi ve všem žije i trpí.
Citát z první kapitoly, který jsme si uvedli výše, získává z tohoto hlediska ještě hlubší význam: „Byl jsem
mrtev a hle, živ jsem na věky věků, a mám klíče od smrti i od podsvětí.“ Než se proud zmrtvýchvstání a
vzkříšení přelije na zřícího Jana, aby jej provedl právě prožitou smrtí k vyššímu bytí, poukazuje se na skutečnost,
že i Kristus sám prošel smrtí, ale že ji přemohl. Právě obraz „klíčů“ od smrti a od podsvětí vypovídá o moci,
kterou nyní Kristus má. Neznamená to nic jiného, než že před ním není uzavřena žádná propast, žádný zážitek
smrti, žádná katastrofa — do všech těchto událostí dokáže Kristus proniknout a vnést do nich svou sílu
zmrtvýchvstání, byť si toho jednotlivý člověk zprvu možná ani nevšimne.
Tak můžeme porozumět i zkušenostem, které dnes dělá mnoho lidí na prahu smrti. Tito lidé vyprávějí o
„světelné bytosti“, která se jim na prahu smrti zjevila. Většina popisuje i vědomí, které se při tomto setkání rodí:
to je někdo, kdo mě naskrz zná, před kým nemohu nic ukrýt, kdo vidí celý můj život.
Tato zkušenost na prahu smrti spočívá v tom, že v okamžiku smrti potkáváme v duchovním světě někoho, kdo
spoluprožíval celý náš život. Jak by jinak mohl znát naši vlastní bytost do všech podrobností, prohlédnout ji a
soucítit s ní? Z této světelné bytosti přitom není cítit ani náznak morálního odsuzování nebo povýšenosti, nýbrž
hluboké soucítění, porozumění, nekonečná láska.
Apokalyptické události v jejich plném významu a dosahu pochopíme až tehdy, když si uvědomíme, že Kristus
spoluprožívá všechno s námi, i zánik a zkázu; že sám i trpí všechna utrpení lidských osudů, všechny bolesti a
katastrofy; že však v toto utrpení svou nekonečnou láskou vkládá budoucí sílu, kterou může nalézt každý člověk,
který se k němu pozvedne.
Tím je do zkázy a zániku vepsána síla nového počátku, proměny a zmrtvýchvstání. Od událostí na Golgotě je
Kristus skutečně spojen s pozemským lidstvem i s každým jednotlivým člověkem; tato skutečnost je zárukou
budoucnosti lidstva. Tuto záruku však nedostáváme „jen tak“, nýbrž teprve spolupůsobením člověka začíná tato
záruka platit — jinak by totiž člověk nebyl svoboden. Kristus spoluprožívá všechno s nesmírnou trpělivostí a
neotřesitelností, ale člověku se za žádných okolností nevnucuje. Ani ve smrti se nezjevuje jako soudce, nýbrž
jako soucítící, milující lidský bratr.
Kristus neubírá člověku bolestné zkoušky, protože jen tato bolest dokáže člověku přinést vnitřní posílení,
které pak očištěného a proměněného člověka vede opravdu oprávněně ke spojení s Kristem a s duchovním
světem. O tom všem nám vypráví Apokalypsa.
Osud „zatracených“
Na konci Apokalypsy se jednak objevuje obraz Nového Jeruzaléma, jednak se v 19. kapitole zcela zřetelně mluví
o zkáze lidí, kteří nejsou schopni tohoto budoucího vývoje. Přespříliš ulpěli na hmotě, vůle k proměně k vyššímu
bytí měli jen málo nebo vůbec žádnou. Tu se objevují strašlivé obrazy ohnivého jezera a utrpení v něm.
Proslulým způsobem rozvíjí tyto obrazy Dantova Božská komedie, kde se zdůrazňuje odsouzení do nejhlubších
pekel jako „věčný“ osud. Tak stojí u Danta nad branou pekel nápis: „Kdo sem vchází, ať vzdá se naděje!“ Po
staletí se křesťanské představy ubíraly tímto směrem — kdo byl jednou odsouzen k pekelnému trestu a k
věčnému ohni, ten už nemá sebemenší naději na vykoupení nebo na další pokrok.
Tyto představy a názory musíme dnes nutně doplnit jiným názorem, že i po zániku země bude mít lidstvo
možnost dalšího vývoje, v němž nakonec bude možné i „znovu zbudování všeho“ nebo „všech“, o němž se
zmiňují už Skutky apoštolů („apokatastasis pantón“, Sk 3,2 1) a na který se výslovně odvolává kupříkladu
církevní otec Órigenés. Obnova křesťanského světonázoru, křesťanské eschatologie v tomto smyslu je jedním z
úkolů, které stojí před obnovnou náboženskou snahou Obce křesťanů. Je nemožné, abychom si dnes
představovali, že bude na jedné straně svět zavržených, topících se v mukách, a na druhé straně svět lidí, kteří
smějí pokračovat ve své duchovní cestě, ale kteří —jak Apokalypsa výslovně říká — utrpení zavržených
nepřetržitě vnímají a spolupociťují. Z podstaty křesťanství a z hlubokého sepětí Krista s lidstvem plyne, že zde
musíme udělat krok za hranice Apokalypsy, k názoru, že bude možné vnést křísící sílu Kristovu i do nejhlubších
pekel — byť nás to může stát mnoho další bolesti a utrpení. Závažnost „pekla“ se tím nemenší; dostává však
budoucí perspektivu. Tato perspektiva souvisí se skutečností, že i duše živořící v pekle pocházejí z Boha a že pro
Krista, který má „klíče od smrti a od podsvětí“, není žádná propast příliš hluboká. Princip smrti a zmrtvýchvstání
musí platit i pro tuto poslední zastávku na osudové cestě. Pokročilé lidstvo by nikdy nemohlo žít ve „šťastné
budoucnosti“, kdyby byla provázena vědomím, že část jejich lidských bratří a sester setrvává ve věčném utrpení
a zatracení.
Psáno pro Okruh a střed.
Z němčiny přeložil Milan Horák.
A. Dürer: APOKALYPTIČTÍ JEZDCI
Jan Apokalyptik a Zjevení
TOMÁŠ BONEK
nad žádný křesťanský dokument nevyvolal v průběhu staletí tolik rozporuplných nálad a názorových proudů
jako poslední spis Nového zákona, Zjevení sv. Jana. Naděje i strach z blížícího se konce světa vyvstávaly v
duších lidí, kteří v těžkých dobách věřili, že v mohutných obrazech Apokalypsy rozpoznávají vlastní
přítomnost.
V raném středověku žili lidé svým obrazným vědomím s obrazy Janova Zjevení a například v křesťanském
umění měly tyto obrazy velký význam. Na prahu nové doby se ale smysl a porozumění pro Apokalypsu
vytratily. Tak již Martin Luther ve své často citované předmluvě z roku 1522 píše:
„Neschází mi na táto knize jedno, schází mi na ní mnohé, tak že jí vůbec nemohu považovat za apoštolskou
nebo prorockou... Můj duch se s touto knihou nemůže spojit.“
Moderní věda se pokoušela interpretovat obsah knihy na podkladě dějinných událostí prvního křesťanského
S
století. V té souvislosti vyvstala otázka, kdo byl ve skutečnosti pisatelem Apokalypsy. Stará církevní tradice
ztotožňovala Jana Evangelistu a Apokalyptika s apoštolem Janem, synem Zebedeovým, což se po rozboru
nejstarších zpráv a textů stalo pro řadu autorů nepravděpodobným. Ve vědeckých kruzích se rozšířil názor, že
autorem je někdo z Janova okruhu, snad některý jeho žák, který použil Janova jména ke zvýšení autority svých
spisů, tak jak to učinil nejeden starozákonní autor. Objevily se i názory, že jde o pouhý křesťanský přepis starší
židovské apokalypsy, kompilát různých pramenů apod. V první kapitole nám pisatel sděluje:
„Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na soužení Ježíše Krista, jeho kralování a vytrvalosti, dostal jsem
se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov Patmos. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně a
uslyšel...“ (Zj 1,9—10)
Tato slova bývají považována za básnický obraz. Moderní vědomí si jen obtížně dovede představit, že by
mohlo jít o popis reálného duchovního zážitku. Kdo však byl tento „náš bratr“ Jan? Biskup Papias z Hierapole,
který žil ve druhém století v Malé Asii, o něm píše:
„V Trajánově době žil v Efezu tak starý muž, že nejen jeho vrstevníci, ale i jejich děti a vnoučata již dávno
zemřela a pravnoučata nevěděla, kdo by to byl. Nazývali jej jednoduše „Jan“ nebo též „Presbyter“
(Nejstarší). Táž nevěděli, jak by jej uctili, oblékali ho do drahých mešních rouch, na čelo mu zavěsili tajuplný
emblém kněžského krále Melchisedeka, hvězdu ze zlatého plechu, Petalon, s nevyslovitelným božím jménem...
Proto vždy, když jsem se setkal s některým z těch, kteří ještě naslouchali učení nejstarších, jsem se vždy
pečlivě vyptal na jejich slova: co řekl Ondřej, co Petr, Filip, Tomáš nebo Jakub, nebo Jan, nebo Matouš,
nebo některý z ostatních učedníků Páně; stejně tak ale, co zvěstoval Aristion a Jan Presbyter, oba učedníci
Páně.“
(Papias u Eusebia III. 31,39)
Krom toho se v raných církevních dějinách objevuje dvakrát od stejného biskupa zpráva, že oba synové
Zebedeovi, Jan a Jakub, byli od židů brzy po události na Golgotě zabiti. Shoduje se to s Ježíšovým proroctvím v
odpovědi na jejich žádost, kde oběma bratrům předpovídá, že budou pít ze stejného kalicha utrpení jako on.
Autor druhého a třetího Janova dopisu se sám označuje za „presbytera“ a jeho slova jsou plná lásky. Kdo ale
potom byl tento stařec z Efezu, učedník Páně, když ne apoštol Jan?
Na počátku našeho století došli někteří badatelé k názoru, že oním „učedníkem, kterého miloval Pán“ není
nikdo jiný než Ježíšem Kristem z mrtvých vzkříšený Lazar. Stejný názor zastává i Rudolf Steiner ve svém spise
Křesťanství jako mystická skutečnost (1902), kde popisuje vzkříšení Lazara jako reálné „zasvěcení“ do
duchovního světa. Chceme-li nyní načrtnout v hrubých rysech obraz Lazarova života, stojíme před nelehkým
úkolem, protože jak evangelia tak tradice toho vědí jen velmi málo. Nebude to tedy popis historicky
doložitelných skutečností, bude to spíš obraz složený z různých pramenů, o kterém přesto věříme, že může
otevřít cestu k hlubšímu pochopení.V Betánii, vesnici poblíž Jeruzaléma, žili tři sourozenci. Marie, Marta a
Lazat.
„Ježíš Martu, její sestru a Lazara miloval.“
(J 11,5)
Rodina byla poměrně zámožná a podle vyprávění Anny Kateřiny Emmcvichové všemožně podporovala
vznikající obec okolo Ježíše Krista. Lazar, který byl dříve učedníkem Jana Křtitele, měl k Ježíšovi velmi vřelý
vztah a silně prožíval vše, co od něho slyšel a co s ním zažil. Starosti o vnější zajištění rostoucí obce však často
odváděly jeho pozornost. To, co se v jeho sestrách Marii a Martě ukázalo světu jako dvě protilehlé životní síly,
svádělo v jeho srdci neustálý boj. Když přišel pln rozpaků k Ježíšovi s otázkou, co má dělat, Ježíš mu s láskou
odpověděl:
„Jedno ti schází. Jdi, prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi, pak přijda následuj
mne a nes svůj kříž.“
(Mk 10,17—22)
Lazar po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. On, který svého majetku
neužívat pro sebe, z toho smutku onemocněl. Nemohl si představit, jak má dál pomáhat, když vše prodá. Nemohl
se od majetku vnitřně osvobodit a zemřel. Ve smrti však prošel onou velkou životní proměnou, ke které
směřovala všechna mysterijní náboženství, spojit se s věčným tvůrčím Slovem, skrze které je vše učiněno. Když
vystoupil z hrobu, spatřil toto věčné Slovo před sebou v osobě Toho, jenž jej zavolal zpět do života. O tomto
zážitku později napíše:
„A to Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
V jednom dopise, který byl teprve před nedávnem objeven, cituje Klement Alexandrijský událost Lazarova
vzkříšení podle Markova evangelia a krom jiného píše:
„Učedník na něj (Krista) pohlédl a pojal k němu lásku a začal jej naléhavě prosit, aby s ním zůstal. A když
vyšli z hrobu, šli do učedníkova domu. Ten učedník byl totiž bohatý. A po šesti dnech mu Ježíš předal jeho
úkol. Když byl večer, přišel učedník k němu, oděn jen ve lněném oděvu na holé kůži, a zůstal té noci u něj.
Ježíš jej totiž učil o mystériu Božího království...“
Karl Thylmann: JAN NA PATMU
Lazar, jenž se událostí v Betánii znovu narodil, přijal jméno Jan a stal se tak duchovním následovníkem Jana
Křtitele. V kompozici Janova evangelia se tato skutečnost odráží tak, že v kapitolách 1 až 10 je často řeč o Janu
Křtiteli a nikde o učedníku, kterého miloval Pán, 11. kapitola popisuje Lazarovo vzkříšení a v kapitolách 12 až
21 není nikde zmíněn Jan Křtitel, ale vypráví se o učedníku, kterého miloval Pán.
Tak na jedné straně stojí před tváří Kristovou Jan Křtitel, největší z lidí, od Boha poslaný anděl, jenž uzavřel
řadu proroků a ze samoty pouště připravil cestu „Beránkovi, jenž snímá hříchy světa“ a tím uzavírá a nese
minulost i přítomnost. Na straně druhé potom vedle Krista Ježíše Jan Lazar, nejmilejší učedník, jenž se pod
křížem Golgoty stal „Synem Mariiným“ a poslem budoucnosti. Mocnými kroky zrálo v Janovi poslání, které mu
Kristus udělil, až byl za císaře Domitiana jako více než devadesátiletý stařec uvržen do vyhnanství na ostrov
Patmos ve Středozemním moři. V samotě pustého ostrova se mu v mohutných obrazech zjevil směr a cíl
lidských dějin a Ten, jenž život světa nese a pořádá. Teprve poté, co sepsat Apokalypsu, cítil, že je čas, aby
napsal i své evangelium, které se stalo jedním z nejkrásnějších dokumentů lidských dějin. Na konci života pak
jako skoro stoletý presbyter kázal v Efezu své obci:
„Bůh je láska, kdo v lásce přebývá, přebývá v Bohu. Dítky, milujte se navzájem.“
Jeho skromná slova měla sílu zažehovat srdce posluchačů. Ten, který v mohutných obrazech ukázal světu
Krista jako Pána dějin, počátek a konec všech věcí, jenž v Kristu zemřel a byl znovu vzkříšen, učedník, kterého
Pán miloval, se stal Poslem Lásky.
Lidstvo prošlo v posledních stoletích velkým vývojem. Tento vývoj byl však v mnohém jednostranný.
Naučíme-li se opět naslouchat mohutným obrazům Janova Zjevení, změní se i náš pohled na přítomnost. Jan
nechtěl odpovědět na otázku kdy, nýbrž kde a jak se všechno stane. Skrze Apokalypsu lze odhalit smysl dějin a
kosmický rozměr křesťanství. Budoucnost lidského rodu závisí na tom, zda uslyší Janův hlas.
Povolání růst
RUDOLF STEINER
pokalypsu můžeme nazvat „tajným zjevením“ toho, co má lidský duch prožít ve svém budoucím vývoji.
Nebylo by však správné myslet si, že takovým předurčením bude potlačena všechna vůle člověka — že
všechno tak jako tak přijde, ať člověk učiní cokoli. Tak tomu naprosto není. Velké světové zákony ducha
nejsou dány tak, že jsou člověku uloženy zvenčí, ale jsou dány k tornu účelu, aby je člověk přijal do svého nitra
a vyvinul se vlastní silou v jejich smyslu. Kyslík a vodík se slučují ve vodu podle určitého přírodního zákona;
lidská vůle však může přivodit podmínky, aby se sloučily, a tak může vůle být příčinou toho, že tyto zákony
působí. Probádá-li člověk přírodní zákony, stane se jejich vykonavatelem. Přijme je do svého ducha a stane se
tak spolutvůrcem přírody. S duchovními zákony tornu není jinak. Světu je určeno, aby se rozvinul podle
duchovních zákonitostí, jako v přírodě samotné spočívají důvody toho, že se utváří podle zákonů přírodních. A
stejně jako se člověk stane vhodným spolutvůrcem přírody jen tehdy, získá-li si vědomosti o přírodních
zákonech, může být činný v duchovním životě pouze uvědomováním si duchovních zákonů. Nevíme-li nic o
zákonech kyslíku a vodíku, nemůžeme se zúčastnit způsobu, jak se slučují. Svůj lidský úkol splníme teprve tím,
že usilujeme o vědění a poznání přírodních zákonů. Ty by existovaly a platily i bez našeho poznání. Ale bez
tohoto našeho poznání by nás příroda pominula. Setrvali bychom v matném vědomí bez vlastní vůle jako pouhé
nástroje jejího tvoření.
Také velké duchovní zákony by působily ve světě bez našeho poznání. Na pravdivosti apokalypsy se nic
nezmění, i kdyby ji nikdy žádný člověk nepochopil, právě tak jako by se nic nezměnilo na pravdivosti o
slučování chemických látek, i kdyby o tom nikdo nikdy nic nevěděl. Avšak do rukou člověka je vloženo, aby se
svému božskému cíli zachováváním těchto zákonů přibližoval. Světlo, které se božskou silou zjevuje ve světě,
má svítit do jeho duše. V tomto nejvyšším smyslu má člověk chápat svůj vztah k Bohu jako vztah dítěte k otci.
Otec si nenechá své vědomosti pro sebe, nýbrž sdělí je dítěti, aby se samo vyvinulo ve smyslu těchto vědomostí.
Dítě by jistě stárnulo i tehdy, kdyby se o zákony nestaralo a nečinně přihlíželo tomu, jak otec jedná. Nevyvinulo
by se však. Otcovská láska spočívá v tom, že dává dítěti vyvinout se správně. A Boží láska k člověku spočívá v
A
tom, že se božská vůle zjevuje v lidské duši. Bůh povolal člověka k tomu, aby se stal dokonalým. Bůh nejen
tvoří, ale také se zjevuje; a člověk má dobrovolně učinit zjevení Boží popudem své vůle. Co se má stát, to je
ovšem předurčeno od samého počátku. Ale zároveň je předurčeno, že člověk má zjevení Boží vykonat. Bůh
jednání člověka ze svého plánu vývoje světa nevyloučil, nýbrž je od počátku do něj zahrnul. Jistě by otec
všechno, co je nutné, učinil sám, i kdyby dítě nic nedělalo. Pak by však na tom zůstalo dítě bez jakéhokoli
podílu.
K evangeliu byla připojena Apokalypsa. Evangelium představuje pro křesťana radostnou zvěst o ztělesnění
Boha nebo božského slova v člověku. Toto „slovo“ se stalo tělem, aby přebývalo mezi lidmi. Tato oběť Boží
znamená vysvobození člověka z pout hmoty. Člověk má být skrze Krista v duchu sjednocen se svým Bohem.
Tím, že se přikloní ke Kristu, nese ve svém srdci ducha Božího. Ale tento duch Boží je vůdcem k vůli „Otcově“.
A vůle Otcova se zjevuje ve svatých písmech, z nichž jedním je Apokalypsa. Křesťanovi má plynout od Krista
síla, aby rozuměl tornu, co Otec od počátku se světem zamýšlí. Kristus zemřel, aby člověk žil, aby žil v duchu. V
Apokalypse je uložena duchovní vůle Otcova. Kdo bude Kristem ve víře zasvěcen, tomu se dostane síly, aby
skrze Krista přišel k Otci. „Nikdo nepřijde k Otci, než skrze mne.“ Ale křesťan má právě přijít k Otci, to
znamená, že má poznat ve Zjevení Janově vůli Otcovu. Evangelium je radostná zvěst o oběti Kristově pro
člověka; Apokalypsa je zjevením božské vůle Otcovy. Kristus řekl, že pošle po své smrti „Ducha“. A Jan teolog
jen věrně napsal, co mu Kristem přislíbený Duch zjevil.
Dívá-li se křesťan na Krista a cítí-li se s ním sjednocen, přijímá sílu a život pro pochopení duchovní vůle;
dívá-li se na Zjevení Janovo, pak ví, v jakém smyslu má použít síly přijaté od Krista. Apokalypsa je kniha.
Každá kniha má smysl jen tehdy, pokud ji někdo rozumí. Život v Kristu má křesťanovi dávat sílu, aby „skrytému
zjevení“ rozuměl. Sílaj e udělena milostí, jako je veškerá duchovní síla darem milosti. Člověk však má tuto sílu
dále rozvinout. Kristus chtěl lidi sjednotit ve společenství dětí Božích; Duch zjevení Janova však má děti Boží
vést k plnému růstu a zrání.
Z němčiny přeložil Frank Peschel.
Konec iluzí o Bohu
MILAN HORÁK
ecké slovo „apokalypsis“ znamená „odhalení“
nebo „zjevení“. Mluvíme-li však dnes o
„apokalypse“, představujeme si zkázu. Tento
zajímavý významový posun obyčejně přičítáme
Apokalypse s velkým A, tedy Zjevení Janovu,
poslední knize Bible, která líčí hrozivé události
posledních dnů, postupnou a strastiplnou zkázu světa.
Dlouhá staletí lidé četli Zjevení Janovo neboli
Apokalypsu a vštěpovali si její obrazy; když pak
viděli katastrofy ve světě kolem sebe, nazývali je
„apokalypsami“, protože jim Apokalypsu
připomínaly.
Mohli bychom si tedy myslet, že . spojení mezi
slovem „apokalypsa“ a pojmem zkázy, katastrofy,
zániku vzniklo víceméně náhodně. Kdyby se poslední
kniha Bible jmenovala jinak, nebo kdyby v ní byly
popsány věci veskrze veselé, sotva by byl důvod
spojovat odhalení s katastrofami. Pečlivější pohled
nám však prozradí, že zánik a zkáza jsou takřka
nevyhnutelnými průvodními jevy každého zjevení,
každého odhalení.
Katastrofa odhalení
Nejnázornějším příkladem odhalení je odhalení
sochy. Sochař pracoval na svém díle dlouho v
soukromí, dokončil je a dopravil na místo, kde bude
vystaveno. Socha však zůstává zvědavým pohledům
skryta až do chvíle, kdy bude před očima
shromážděné veřejnosti slavnostně odhalena.
V okamžiku odhalení vyjde sochařovo dílo najevo.
Viditelnou se stane vůdčí myšlenka, umělecký sloh,
dovednost provedení, a to i se všemi svými
nedostatky. Teprve po odhalení je možno sochu
obdivovat, ale také kritizovat. O soše, na které sochař
ještě pracuje, se dají jen spřádat domněnky. Odhalená
socha může sochařovi přinést světové uznání, ale také
trpký konec vší kariéry. Negativní dopad nemusí mít
jen sochařovy nedostatky a chyby — i bezchybně
provedené umělecké dílo se vždy hlásí k určité škole
nebo slohu, zatímco jiné školy a slohy popírá. Je-li
sochařovo dílo figurální, znelíbí se některým příznivcům
abstraktní plastiky; je-li abstraktní, zanevřou na
ně někteří vyznavači klasického figurálního
Ř
sochařství. Odhalením vystupuje sochař z neutrality,
staví se na určitou stranu a vyvolává zcela zákonitě
odpor části těch, kdo stojí na straně jiné.
Prvním rysem jakéhokoli odhalení je tedy jistota
uskutečnění jedné z mnoha možností a vyloučení
možností ostatních. To s sebou přináší úlevu po
napjatém očekávání, ale nezřídka také zklamání.
Divák přítomný odhalení sochy si může až do
poslední chvíle představovat sochu tak, jak by se mu
nejlépe líbila; v okamžiku odhalení se však zjevuje
skutečná podoba díla, která s jeho představami nesouhlasí.
Divák se musí svých starých představ vzdát;
kousek jeho vnitřního světa zaniká, a to je
samozřejmě bolestivé.
Vážnějším případem odhalení je narození dítěte.
Rodiče, kteří si přejí chlapečka, mohou až do poslední
chvíle doufat, že se jím narodí chlapeček; je-li jejich
naděje dostatečně pevná, nezviklají je ani opačné výsledky
ultrazvukového vyšetření - naděje se upíná na
malé procento případů, kdy se lékař vyšetřující touto
metodou zmýlí. O to bolestnější je pak okamžik, kdy
na svět přijde holčička. I když rodiče už dříve na
základě lékařského nálezu uvěří, že jejich naděje
ztroskotala, bolest spojená s odhalením skutečnosti se
tím jen posouvá na dřívější dobu. Hlavním důvodem
rozvoje předporodní diagnostiky pohlaví byla právě
touha této bolesti odhalení se zbavit. Trochu zmírnit
je ji možno tím, že doba nejistého napětí se zkrátí;
zcela odstranit jí však nemůžeme nikdy, protože
bolestný zážitek zániku dosavadních nadějí je s
odhalením nerozlučně spjat.
Avšak narozdíl od sochy, kterou sice divák po
odhalení může vídat častěji, ale která není přímo
spjata s jeho osudem, pohlaví narozeného dítěte
nezanedbatelně ovlivňuje budoucí život rodičů. Ti se
musí o dítě starat, vychovávat ho, připravovat na
život. Mají-li uspokojivě dostát svým rodičovským
povinnostem, musí uznat skutečnost, že jejich dítě je
jiné, než si přáli, a výchovu přizpůsobit této okolnosti.
Nedokáží-li se smířit se zánikem svých starých nadějí,
mohou tím dítěti velmi uškodit —traumata způsobená
neustálými výčitkami nebo skrytou nenávistí za
skutečnosti, které dítě nemůže změnit, se léčí nadmíru
těžce a mnohdy provázejí svého nositele až do smrti. I
pro rodiče samotné se však taková situace během času
stává čím dál tím bolestnější a nesnesitelnější.
Odhalení s sebou tedy přináší krom nutných bolestí
i odpovědnost, výzvu k určitému dalšímu jednání.
Zjevená skutečnost možná způsobuje bolest; ovšem
jen když přemůžeme tuto bolest, budeme schopni se
skutečností správně zacházet. Každá skutečnost
vyžaduje určité činy, bez ohledu na to, nakolik nás
zjevení této skutečnosti překvapilo nebo zaskočilo;
nejsme-li schopni reagovat správným způsobem a
jednat přiměřeně okolnostem, vymkne se nám
skutečnost z rukou, její dynamika nás přeroste a naše
bolesti se budou dále stupňovat. Kdo neuzná nutný
zánik části svého světa, ten riskuje úplnou zkázu jak
toho, s čím zachází, tak své vlastní bytosti.
Ještě vážnější odhalení než rodiče novorozeného
dítěte zažívá žena, která přistihla svého manžela při
nevěře. Pokud už delší dobu tušila, že je něco v nepořádku,
či dokonce pojala podezření, nacházíme u ní
před odhalením podobnou nejistotu, podobné naděje a
obavy jako u rodičů, kteří čekají dítě. Jako oni
doufají, že jejich dítě bude právě takové, . jak si ho
přejí, a obávají se, že by tomu mohlo být naopak, tak
vnímá tušící manželka náznaky v chování svého muže
a obává se, že by její podezření mohlo odpovídat
pravdě, ale současně doufá, že se ve svém podezření
mýlí.
Zde se ovšem projevuje významná odlišnost obou
případů: nejistotu čekání na dítě vystřídá po porodu
jistota, a navíc je známo, kdy se to přibližně stane.
Oproti tomu nejistota manželčina nemá žádné předem
známé časové ohraničení, a navíc po ní nenásleduje
jistota, nýbrž zase nejistota. Zpočátku byla žena
nejistá, co je s jejím mužem a co se děje s jejich
vztahem. Po odhalení nevěry se tato vnitřní nejistota
přesouvá do vnějšího světa — stabilní situace
manželství je otřesena, vzájemná důvěra ztracena,
vztah leží v troskách a nikdo nedokáže říci, zda může
být ještě někdy uzdraven.
Paradoxně se však právě na této katastrofické
situaci ukazují i některé pozitivní aspekty odhalení.
Zhroucení zevně stabilního stavu totiž bylo
způsobeno jeho vnitřní nestabilitou. Zevní stabilita
byla vykoupena podmínkou, že manželka nesmí o
ničem vědět; byla tedy založena na klamu. Tento
klam skončil v okamžiku, kdy žena nevěru odhalila;
odhalení tedy zvítězilo nad tímto klamem. Situace
vzájemného vztahu byla už dávno zralá na to, aby se
jí manželé zabývali, ale protože to neučinili, musel
přijít takovýto osudový převrat a dát jim ještě jednu
šanci. Odhalení rozetnulo uzel na osudu manželství,
umožnilo další vývoj tam, kde vládla stagnace. Zahynulo
klamné zdání budoucnosti a před manželi se
otevřela budoucnost nejistá, těžká, ale opravdová.
Ještě o stupeň dále než odhalená nevěra nás dovede
situace dítěte, které po několika letech rodinného slavení
Vánoc zjistilo, že dárky pod stromeček nepřináší
Ježíšek, ale rodiče. Rozčarování a zklamání, které dítě
zažívá, se v mnohém podobá tomu, co se odehrávalo
v duši podvedené ženy, když přistihla svého manžela.
Dosavadní dětská představa se hroutí, vztah k
Vánocům je otřesen; před dítětem se otvírá prostor
nejistoty, v němž si musí nyní hledat svůj nový postoj
k vánočnímu dění.
Dalo by se říci, že dosavadní pohled dítěte na
Vánoce, jakkoli byl krásný a jisty, byl založen na
klamu. Je však podstatný rozdíl mezi tímto klamem a
klamem, který jsme poznali v případě utajené
manželské nevěry. U onoho klamu nepočítal jeho
původce, tedy nevěrný manžel, s tím, že klam bude
odhalen, zatímco u tohoto klamu rodiče velmi dobře
vědí, že dítě jednou zjistí, kdo skládá dárky pod
stromeček. Rodiče také nepřičítají přinesené dárky
Ježíškovi proto, aby před dítětem něco zatajili, nýbrž
proto, aby mu přiblížili Vánoce způsobem
odpovídajícím dětskému chápání. Pro dítě je zážitek
rozdílení dárků mnohem silnější, když se rodiče, kteří
jsou pro něj součástí jeho vlastní osobnosti, spolu s
ním překvapeně radují z každého rozbaleného
balíčku. Myšlenka, že Bůh obdarovává všechny lidi,
je pro dítě příliš abstraktní, není-li doplněna konkrétním
prožitkem společné radosti
všech obdarovaných. Vysvětlení, že dárky nosí
Ježíšek, tedy jednak je už od počátku míněno jako
přechodné řešení, jednak má dobré výchovné
opodstatnění.
Z tohoto základního rozdílu plyne i další odlišnost
mezi oběma případy:
katastrofa odhalené nevěry měla kladný účinek v tom
smyslu, že přemohla klam a že opět rozproudila vývoj,
který stál na mrtvém bodě. O zhroucení dětského
světa po odhalení ježíškujících rodičů se nedá dost
dobře mluvit jako o přemožení klamu, ale spíše jako o
jeho prohlédnutí. Dítě je podobno badateli, který
rozluštil vědeckou hádanku, který odhalil tajemství,
jež před ním příroda dlouho ukrývala, který přišel
věci na kloub. Tajemno je to tam a zákonitě se
dostavuje určité rozčarování. Badatel je možná velmi
zklamán střízlivou a prostou skutečností; jejím
odhalením však před ním tanou nová a hlubší
tajemství. Lpí-li badatel na pohledu, který se mu
odhalením otevřel, zůstane stát na místě a tato
tajemství nikdy nespatří. Dokáže-li však i právě
objevenou skutečnost jednou pochopit jako zahalenou
skutečnost budoucí, otevře se před ním další brána na
cestě k nejvyšší Pravdě.
Dítě, které zjistilo, že dárky pod stromeček
naskládali v nestřežené chvilce rodiče, zažívá zprvu
rozčarování a zklamání. To u něho může samozřejmě
vést i k dogmatizaci odhalené střízlivé skutečnosti a k
odmítnutí další cesty — zejména nedokáží-li rodiče
tuto situaci včas reflektovat a dítěti pomoci. Podaří-li
se však vnitřně zápasícímu malému člověku překonat
tuto krizi, zjistí, že ani tato nová skutečnost ještě není
konečnou a úplnou pravdou. Uvědomí si, že Ježíšek
nebyl jen krycí název pro dávání dárků, nýbrž něco,
čeho byly náhle se tajemně objevivší dárky jen
nedokonalým obrazem; že tento nedokonalý obraz
měl své oprávnění, protože zprostředkovával
skutečnost, již by dříve v její složitosti nebyl
pochopil. Zjistí, že Ježíšek opravdu nosí dárky, ale
úplně jinak, než si to dosud představoval.
Odhalení tedy bortí staré, už překonané obrazy; na
jejích místo pak staví obrazy jiné, dokonalejší. Na
další cestě za poznáním se však člověku zjevují
nedokonalosti těchto nových obrazů; i ony tedy musí
být zborcený a nahrazeny opět novými. Každý obraz
je o krok bližší Pravdě, ale také o krok méně obrazný.
Sebezjevování Boží
Jakkoli ohromující a nesmírná mohou být odhalení na
poli lidského osudu, ve tkáni společenství nebo v
oblasti vědy, nejnesmírnější jsou odhalení Boží.
Zatímco všechna ostatní odhalení jsou jen dílčími
zjeveními pravdy všehomíra, v odhalení Božím se
zjevuje Pravda ve své celistvosti, byť možná ještě
zahalená spoustou závojů. V obou případech zjevuje
Bůh —v prvním zjevuje své dílo, ve druhém však
zjevuje sám sebe.
Jako rodiče, kteří nemohou tážícímu se dítěti
vysvětlit vždy celou pravdu do podrobností a musí
proto odpovídat zjednodušeně a obrazně, nemůže ani
Bůh zjevit člověku více, než je člověk schopen
přijmout. Nejvýrazněji to platí právě pro Boží sebezjevení
— kdyby se Bůh člověku zjevil
nepřiměřeným způsobem, nebyl by člověk schopen
identifikovat ho jako Boha. Vývoj Božího zjevení je
tedy v nejužší souvislosti s vývojem poznávacích
schopností člověka.
V nejstarších dobách lidského pokolení člověk
vnímal božský i pozemský svět jako jeden celek;
duchově i hmotné bytosti se rovnocenně hemžily před
jeho zraky a nebylo nutno je odlišovat. Tento dávný
stav lidského vědomí sahá do dob daleko před počátkem
historie. Nemáme o něm žádné přímé
doklady, ale že kdysi byl, to nám dokazují nejstarší
vrstvy našeho lidského jazyka. Pojmenování, která
lidé dávali duchovým bytostem a jevům, jsou totiž
tvořena stejným způsobem jako pojmenování bytostí
a jevů pozemských. Ve starších jazycích nacházíme
jednak slova, která označují rovnocenně jak
pozemskou, tak duchovní skutečnost — příkladem
může být označení ducha, které v mnoha jazycích
splývalo s označením dechu nebo větru, jako hebrejské
„rúach“, řecké „pneuma“ nebo latinské „spiritus“.
Kromě toho pozorujeme, že jazyk si pro duchově
bytosti nevyvinul žádné zvláštní mluvnické formy —
rozlišujeme mezi ženským a mužským rodem,
rozlišujeme jména činitelská, obyvatelská a další, ale
nemáme prostředky k mluvnickému odlišení hmotna
od duchovna. Slovo „hejkal“ je utvořeno stejně, jako
slovo „kecal“; pro člověka bylo důležitější říci, že
jeden hejká a druhý kecá, zatímco skutečnost, že
jeden je lesní duch a druhý hmotný člověk ze
sousedství, byla podružná.
Čím jistěji a přesněji člověk vnímal pozemský svět,
tím více slábly jeho přímé vjemy duchovní
skutečnosti. Bytosti božského světa už neběhaly mezi
lidmi, ale skryly se do pozadí jevů, dějů a událostí. Na
místo zřené podoby bohů a duchů nastoupily
představy, které sice byly odvozeny z dávných vjemů,
ale stále postupujícím zpozemšťováním přestaly
odpovídat božské skutečnosti. Zatímco dříve se
duchové projevovali jako praobrazy toho, oč se
starali, udělalo z nich pozdější lidstvo vládce nebo
služebníky pozemských bytostí a věcí; zatímco dávní
lidé vnímali podobnost mezi nejvyšším Bohem a
člověkem, nahradila tento vjem nyní představa, že
Bůh vypadá jako člověk.
Představa božstva se tedy vzdálila božstvům
samotným. Jen málokteří si uvědomovali, že obrazy
bohů jsou toliko prvním ukazatelem na dlouhé cestě k
Duchu; většina je považovala za věrné podobizny.
Tím se ovšem bohové stali zaměnitelnými s pozemskými
postavami, jejichž podobu nesli — bůh
zobrazovaný jako člověk mohl být zaměněn s
člověkem, duch v podobě vlka mohl být zaměněn s
obyčejným vlkem. Aby k tomu nedocházelo, snažili
se lidé nalézt znaky, podle nichž bylo možno bohy
rozpoznat. Z této snahy se zrodila slova označující
božství v mnoha jazycích — staří Semité začali
nazývat bohy „ilu“ nebo „ilahu“, protože bohové pro
ně byli především velcí a silní, staří Germáni „gods“,
protože bohově pro ně byli především dobří, a staří
Slované „bogu“, protože bohové jim dávali především
hojnost a blahobyt.
Na tomto stupni chápání je božství pro člověka
pevně svázáno s konkrétní pozemskou představou.
Člověk se
domnívá, že zná dopodrobna skutečnou podobu bohů;
bohové se však od jiných nositelů stejné podoby liší
tím, že jsou větší, silnější, chytřejší a vůbec
výkonnější. Rozdíl mezi bohy a pozemskými bytostmi
je především kvantitativní. Ať dělá člověk cokoli,
bohové to dělají také, ale lépe. Bohyně Athéna se
podobně jako lidské ženy občas věnuje tkaní; v
soutěži však překoná i nejdovednější lidskou tkadlenu
Arachné. Bůh Apollón podobně jako lidé občas
muzicíruje; bědně však dopadne nejlepší lidský
hudebník Marsyas, když se chce s Apollónem měřit.
Bohové překonávají lidi na všech polích — nejen v
síle a dovednosti, ale i v duševních vlastnostech
dobrých i zlých. Bůh dokáže těšit a milovat mnohem
silněji než člověk, ale také mnohem silněji trýznit a
nenávidět. Tato kvantitativní převaha nad člověkem
se stává rozpoznávacím kritériem božštví. Pokud
nějaká bytost nepřekoná lidské výkony v očekávaném
směru, nepovažuje ji člověk za boha. Kde pomáhá
člověku člověk, tam se očekává, že pomůže i božstvo,
ale o poznání lépe; kde člověk proti člověku bojuje,
tam se očekává, že se i božstvo do boje citelně zapojí.
Bůh podle této představy musí trestat tam, kde by
trestal člověk, a jeho trest musí být hroznější než
lidský — kdyby provinilci odpustil, ztratil by před
člověkem punc opravdového boha.
Propast, která se začala otvírat mezi lidskou
představou božstva a skutečným božským jsoucnem,
dosahuje v tomto okamžiku největší možné šířky i
hloubky. Člověk je Bohu nesmírně vzdálen, není si
toho však vědom. Kdo na lidské vzdálení od Boha
poukazuje, vypadá jako blázen nebo lhář, ba co víc —
protože bere lidem jistotu Boží blízkosti, je
nebezpečný rozvraceč, rozkolník a kacíř. Prolitá krev
proroků, mystiků a reformátorů svědčí o tom, že i pro
duchovně nejvyspělejší osobnosti je takřka nemožné
dovést lidstvo blíže Bohu. Jediný, kdo může pomoci,
je Bůh sám — tím, že se pustí do obtížného
dobrodružství postupného sebezjevování.
Závoje Boží skutečnosti
Lidské zblouzení od Boha do falešných představ se
událo už na samém počátku vývoje lidské kultury —
ve výstižném biblickém obraze byl člověk vyhnán z
ráje, kde stál Bohu tváří v tvář. V mnoha ohledech
sice ráj ještě dlouhé věky v člověku dozníval, ale
rozhodující krok byl již dávno učiněn; jakkoli občas
přirovnáváme stav izolovaných přírodních národů v
nedostupných pralesích k rajskému stavu lidstva,
nacházíme i ti nich již pokročilý stupeň zmíněného
úpadku. Na druhou stranu trvá tento stav z velké části
dodnes — stačí se porozhlédnout po obrazech bohů
všech možných náboženství a vyznání a poptat se
věřících, nakolik se jejich představy od těchto obrazů
liší, abychom zjistili, že nesmírné množství lidí naší
osvícené doby setrvává vůči Bohu v představách,
které měl už vikingský válečník o svém Odinovi nebo
řadový babylónský rolník o králi bohů Mardukovi.
Významný rozdíl oproti dřevním dobám lidstva
najdeme v poměru množství těch, kdo lpí na starých
představách, a těch, kdo se od nich osvobodili nebo
alespoň začali osvobozovat, a v možnosti přihlásit se
k posledně jmenované skupině bez nebezpečí
ukamenování či upálení — alespoň ve většině zemí
světa. Oba tyto výdobytky jsou výsledkem neúnavné
výchovné práce Boha s lidstvem.
Na počátku výchovné cesty stojí Bůh, který je v
lidských představách opředen nesčíslnými
podmínkami, jež musí splňovat, aby byl uznán za
božskou bytost. Na konci cesty má stát Bůh ve své
podstatě, skutečný a bezpodmínečný, to znamená
takový, jaký opravdu je. Podmínky kladené na Boha
musí tedy být krok za krokem zbourány, učiněny
neudržitelnými. To ovšem nedokáže Bůh sám — Bůh
může podnítit nový poznávací krok, ale provést tento
krok může jen člověk; Bůh se může zjevit způsobem,
který odporuje dosavadnímu bohosloví, ale člověk
musí toto zjevení správně zhodnotit. Číhá na něj
přitom dvojí nebezpečí — jednak že zůstane vězet ve
starých představách a nové zjevení bude prožívat jen
jako zevní otřes, jednak že se sice zbaví starých
představ, ale nebude schopen vybudovat si nové a
odvrátí se od Boha zcela. Ani jedno z obou zblouzení
však není definitivní. Šanci zbavit se starých
předsudků o Bohu nebo najít nečekaně Boha
uprostřed boha-prázdnoty dostáváme znovu a znovu,
jak Bůh ve svém sebezjevování pokračuje — se stále
větší důrazností a silou.
Snad nejlepší příklad takového poznávacího kroku
nám nabízí biblický příběh muže jménem Jób. Ten se
obrací proti nejzakořeněnějšímu z lidských
bohoslovných předsudků, že Boží přízeň se musí
projevovat v pozemském štěstí, nebo dokonce že
důkazem Boží existence je hmotný blahobyt
bohabojných. Tuto představu nacházíme doloženu
například v českých slovech „bohatý“ a „nebohý“ —
bohatec měl přízeň bohů, nebožák nikoli. Z této
představy vychází i Jobův příběh: Jób je bohatý v
původním smyslu slova, tedy jednak má mnoho
pozemských statků, jednak je bezúhonný a ctí Boha.
Na popud Pokušitele jej však Bůh nechá všech statků
zbavit — Jób musí během okamžiku vyslechnout
proslulé „Jobovy zvěsti“ o zkáze dobytka a úrody, o
vybití čeledi, o smrti svých dětí. Nakonec je i on sám
zasažen těžkou nemocí. Tato „apokalyptická“
předehra však tvoří jen nepatrnou část biblické knihy
nesoucí Jobovo jméno; naprostá většina textu je věnována
rozhovoru trýzněného Joba se čtyřmi přáteli,
jehož námětem jsou právě otázky o vztahu mezi bezúhonností
a blahobytem, o možných projevech Boží
přízně a nepřízně, o právu či neprávu bohabojného
člověka na pozemské štěstí. Teprve v pěti posledních
z celkem dvaačtyřiceti kapitol se odehrává opravdová
„apokalypsa“ — sám Bůh se chopí slova, postaví
Jobovo utrpení do kontextu všehomíra a rozpoutá
zjevení, o němž Jób posléze prohlásí: „Znával jsem
Tě jen z doslechu, ale nyní jsem Tě spatřil vlastníma
očima.“ Závěrečný šťastný konec, kdy se Jobovi vrátí
všechno bohatství ve dvojnásobném množství a kdy
se mu narodí nové krásné děti, je už jen útěšným
dodatkem pro čtenáře, kteří nebyli schopni učinit
Jobův krok a zůstali na úrovni jeho rozmlouvajících
přátel. Jób sám
totiž už předtím pochopil, že bohatství nesouvisí s
Bohem; proto také novou hojnost nezakládá Boží
zásah, nýbrž sbírka Jobových přátel a příbuzných.
Méně výpravně, ale se stejnou radikalitou se obrací
biblická kniha proroka Jonáše proti předsudku, že
Bůh je vázán na svá dřívější rozhodnutí. Lidé
vycházeli z čehosi, co by se dalo nazvat obchodní
spolehlivostí božstva — od bohů vyžadovali závazné
přísliby, uzavírali s nimi smlouvy a trvali na jejich
splnění. Podle této představy byla posuzována i míra
spojení s božstvem — od člověka, který stál vnitřně
blíže bohům, se očekávalo, že jejich úradky dokáže
sdělit a tím dopodrobna činnost božských bytostí
předpovídat. Ve Starém zákoně najdeme tento
předpoklad například v pravidle pro posuzování
proroků: „Promluví-li prorok jménem Hospodinovým
a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin.“
(Dt 18,22). Nikdo nepřipouštěl možnost, že
by Bůh vyslovené slovo mohl vzít zpět — a právě to
se událo proroku Jonášovi. Ten byl Bohem vyslán
zvěstovat zkázu městu Ninive za zlé skutky, které
páchali jeho obyvatelé. Nejprve se svému poslání
zpěčoval, ale nakonec ho Bůh donutil, aby do Ninive
skutečně došel a pronesl Boží kletbu. Ninivané se
zhrozili, začali se kát ze svých činů a obrátili se na
cestu dobra. Bylo však objektivně pozdě — obyvatelé
města přece věděli už dávno, že jejich konáníje zlé, a
měli už nespočet možností se polepšit — a v rámci
zachování pořádku muselo nyní nastoupit exemplární
božské potrestání. Navzdory všemu očekávání však
nenastalo — Bůh se nad Ninivany smiloval a upustil
od zkázy města. Jonášovo proroctví zůstalo nesplněno
a on stál před světem jako falešný prorok. Jonáš činí
Bohu výčitky a přeje si zemřít, ale Bůh se na něj v
závěrečném slově obrací: „Nemělo by mi snad být líto
Ninive, v němž je více než sto dvacet tisíc lidí, kteří
nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je
tolik dobytka?“ Boží lítost nad světem je pro něj
důvodem, aby porušil své vlastní rozhodnutí, znevážil
svůj vlastní majestát.
Právě starozákonní prorocké knihy jsou výborným
svědectvím o tom, jak se Bůh sám znovu a znovu
chápe iniciativy, aby boural předsudky, které o něm
lidé mají. Proti archetypické představě boha jako
nekonečně mocného Člověka bojuje tím, že jednak
popsaným způsobem zpochybňuje svou nekonečnou
moc a jednak stále opakuje zákaz, aby jej lidé spojovali
s lidskými obrazy. Obé je provázeno otřesy a
katastrofami, které — jak jsme si ukázali — ke
zjevení neoddělitelně patří a které jsou tím mohutnější
a otřesnější, čím nevhodněji a čím pomaleji člověk na
zjevení reaguje.
S poslední knihou Starého zákona je zjeveno vše k
tomu, aby pozorný čtenář nemusel už nikdy upadat do
dávného bludu, že Bůh je bytost obdobná bytostem
pozemským, jen navíc vybavená nadpřirozenou moci.
Hrozí však ještě jedno nebezpečí:
Člověk, který sice pochopil Boží abstraktnost vůči
světu, ale přesto touží Boha v myšlenkách pevně
uchopit, by mohl hledat jistotu poznání Boha v
konkrétních pozemských skutečnostech — v
pokynech, které Bůh člověku dal, ve svatých písmech,
která zrcadlí Boží působení, v tradici, která vyrostla z
vyprávění těch, kdo byli Bohu blíž. Pak by ovšem na
místo hledání Boha nastoupil pocit jistoty, že Boha
sice najít nemůžeme, ale vše, co může být nalezeno, je
obsaženo ve zjevených pokynech, ve svatých
písmech, v tradici.
Aby zabránil tomuto poslednímu nebezpečí, musí
Bůh, který svým zjevováním vedl lidi stále blíže k
sobě, nyní toto zjevování sám zpochybnit. Dosud
znejišťoval lidské představy o své bytosti tím, že
boural ty, které lidé měli, a zakazoval ty, které mohli
mít. Jediná jistota o Bohu, kterou lidé mohli najít v
zevním světě, byla právě tato výchovná metoda. Aby
se novým předsudkem nestala ona, porušuje Bůh
vlastní přikázání nezobrazitelnosti a sestupuje na zem
v Ježíši Kristu.
Bůh, který žil mezi lidmi na zemi jako člověk se
vším všudy, který trpěl a zemřel na kříži opuštěn a
zrazen, už nemůže být považován za nadlidskou
bytost ve smyslu starých pohanských představ,
protože mu chybí vše, co by ho mělo odlišovat od
obyčejného člověka; nemůže být ani transcendentním
Bohem, který vydává neotřesitelné zákony a
přikázání, protože sám meze svých zákonů překračuje
z lásky k trpícím; nemůže však být ani nezávazným
filosofickým božstvem, protože svým sestupem do
pozemského světa porušuje neutralitu nezávaznosti.
„Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých
nejmenších bratří, mně jste učinili,“ říká svým
následovníkům. Boha v jeho úplnosti si ani nadále
nesmíme představovat jako člověka, ale v každém
člověku můžeme najít Boha. Bůh se stal lidským
zjevovatelem Boha, svým vlastním prorokem —
jediné pozemsky konkrétní zjevení Boha, které
odpovídá jeho skutečnosti, je zjevení Boha v člověku,
v jeho nitru a v jeho konání.
Boží prázdnota a Boží plnost
Bůh odhalil člověku nicotnost jeho iluzí o Bohu;
všechny představy oděné do pozemských forem nebo
myšlenek jsou zbořeny. Mohlo by se zdát, že tím je
Boží zjevení uzavřeno — leč nikoli, tím právě teprve
začíná jeho nejnapínavější Část. Bůh sice zjevil
všechno, čeho bylo třeba, ale to ještě neznamená, že
člověk už všechno zjevené pochopil. Již jsme se
zmínili, že pozemské představy o Bohu, které byly
namístě v dávných pohanských dobách, v myslích
mnoha našich současníků přežívají. Z lidí, kteří již
staré představy překonali, podlehli mnozí pro změnu
druhému zmíněnému nebezpečí — Boha odsunuli do
transcendentní nepoznatelnosti a svou touhu po
pevném bodě ve vesmíru promítli do svatých písem,
do mravních pravidel, do náboženských dogmat. Boží
sebezjevování nemůžeme považovat za ukončené,
dokud tyto dva druhy předsudků nevymizí. To však
nemůže zařídit Bůh sám — je odkázán na lidskou
spolupráci. Člověka k ní může stále novými zjeveními
jen pobízet, ne však donutit.
Až jednou lidstvo přemůže naivně pohanské či
transcendentálně dogmatické představy o Bohu,
dospěje tam, kde se ocitlo Boží zjevení smrtí Ježíše
Krista na kříži. Pokud v Ježíši Kristu, jak nám o něm
vyprávějí evangelia, žil mezi lidmi opravdu Bůh,
který vedl svatý líd Starého zákona, a pokud byl
opravdu tento Bůh nakonec potupně popraven těmi,
které sám stvořil, pak člověk nemůže od Boha čekat
nic z toho, co od něj lidé dříve očekávali. Člověk,
který toto zjevení vidí a přitom si Boha i nadále
představuje starým způsobem, musí buď význam
Ježíše Krista bagatelizovat, nebo — vědomky či
nevědomky — obelhávat sebe sama. Kdo vezme
Ježíše Krista jako zjevení jediného Boha vážně, ten
pozbývá všech zevních Božích jistot a na místě, kde
se mu dříve otvírala pevná Boží náruč, zří zející
propast. Ocitá se sám uprostřed vesmírné prázdnoty,
je bez Boha ve starém smyslu, to znamená, že je-li
upřímný sám k sobě, stává se vůči dosavadnímu
náboženství bez-božníkem, ateistou.
Tento stav však není cílem, nýbrž jen přechodnou
zastávkou na lidské cestě k Bohu. Boží zjevování
nekončí smrtí Krista na kříži, ale pokračuje
Zmrtvýchvstáním. Přitom se ovšem charakter Božího
zjevení zcela mění — zatímco pozemskou existenci
Ježíše Krista a jeho smrt na Golgotě můžeme
považovat za doloženou historickou událost,
Zmrtvýchvstání se jednak nedá zevně dokázat ani
vyvrátit, jednak jako pouhá historická událost vůbec
nedává smysl. Kdyby se totiž Zmrtvýchvstání bylo
událo stejným způsobem jako Ježíšova smrt, posunulo
by nás zpět do stavu, v němž jsme byli před Ježíšovou
cestou na Golgotu. Jeho smrt na kříži by byla prostě
vynulována, a celá Boží cesta do pozemského světa
by byla nesmyslná. Rozhodující složka Zmrtvýchvstání
tedy nemůže ležet v zevním světě — i
kdybychom měli skálopevné přesvědčení nebo
dokonce historické důkazy, že Kristus vstal z
mrtvých, nebylo by nám to k ničemu, kdybychom
nenašli Zmrtvýchvstání mimo zevní svět, to znamená
ve vlastním nitru.
Zmrtvýchvstání je tedy správným pokračováním
Božího zjevení poté, co člověk ztratil všechny zevní
jistoty
o Bohu. V dávných dobách se Bůh zjevoval v
burácejících živlech, v nebeských úkazech, v
blahobytu bohabojných a v uboženství bezbožníků.
Potom sám zjevil nevhodnost takového zjevování,
odsunul se do vzdálených nebeských sfér a lidem
nechal svatá písma, dogmata a přikázání. Ta však
zastarala příchodem Ježíše Krista. Po jeho smrti na
kříži už nezůstalo člověku ze starého Boha nic.
Zmrtvýchvstání však oplodnilo lidskou
duši, aby se z ní zrodil nový Bůh —Bůh, který už
neburácí v živlech, nerozdílí hodným laciné odměny a
nehodným exemplární tresty, nevydává přikázání a
nelpí na tom, aby byl s pompou uctíván; Bůh, kterého
člověk prožívá ve vlastním srdci, když usiluje o
poznání pravdy, o nalezení souzvuku s druhými lidmi,
o dobro bez nároku na protislužbu; Bůh, kterého
uznává jen ten, kdo ho uznává dobrovolně.
Celé duchovní dějiny lidstva se z tohoto hlediska
rozpadají na dvě hlavní období. V prvním z nich se
Bůh zjevuje v zevním světě, a člověk toto zjevení
prožívá nezřídka jako hrůzy a katastrofy, protože
kousek po kousku zaniká jeho dosavadní svět. Přelom
nastává v okamžiku, kdy zaniklo všechno, co
zaniknout mohlo — Bůh se nadále může zjevovat už
jen v člověku a mezi lidmi, a všechno, co Bůh nebo
člověk od této chvíle učiní, je společným dílem Boha
i člověka.
Nyní se nám bezděky připomíná kniha, která
rozpoutala všechny tyto úvahy — Apokalypsa.
Události zkázy, jež poslední kniha Bible popisuje, se
stupňují až k zániku všeho, co mohlo zaniknout.
Vyvrcholení nalézáme ve 20. kapitole, kdy „zmizela
země i nebe a již pro ně nebylo místa“ (20,11) a „smrt
i podsvětí byly uvrženy do ohnivého jezera“ (20,14) a
s nimi každý, „kdo nebyl zapsán v knize života“
(20,15). Jen to, co je zakotveno v opravdové věčnosti,
co se neopírá o zemi ani o nebe a co není spjato se
smrtí ani s podsvětím, tedy jen to, co není vázáno na
pomíjivé skutečnosti vnějšího a vnitřního světa,
přežije tento okamžik.
V prázdnotě, která povstala tím, že „vše, co bylo,
pominulo“ (21,4), se objevuje „nové nebe a nová
země“ (21,1). Apokalypsa zde navazuje na samý
počátek Bible, kdy Bůh jako první čin „stvořil nebe a
zemi“ (Cenesis 1,1). Toto staré nebe a stará země nyní
zanikly, a na jejich místo nastupuje nové stvoření.
„Hle, všechno činím nové“ (2 1,5), vyhlašuje bytost
sedící na apokalyptickém trůnu, od níž nové stvoření
vychází. Trůnící se nám představuje jako „alfa i omega,
počátek i konec“ (2 1,6), což je titul, kterým se na
počátku Apokalypsy označuje všemocný Bůh (1,8),
na konci ale člověk Ježíš, „potomek z rodu Davidova“
(22,13 a 16). Druhé stvoření už není jen dílem
kosmického Logu, Božího Slova, které v Ježíši
přebývá; pozemská osobnost Ježíšova se na něm
podílí právě tak, protože mezi oběma už není rozdílu.
Cestu, již Apokalypsa obrazně popisuje, prodělává
celé lidstvo, ale též každý jednotlivý člověk. Jako dítě
nejprve žije ve fungujícím a Bohem proniknutém
světě, podobném pohanským představám našich
dávných předků. Postupem času zažívá Boží odhalení,
která mu bolestivě bourají jeho představy, až jednou
nastane okamžik, kdy zaniklo všechno, co zaniknout
mohlo. Nechce-li člověk zavírat před touto
skutečností oči a sám se obelhávat příjemnými iluzemi,
má na vybranou buď se zcela vzdát Boha i
jakéhokoli objektivního smyslu bytí, nebo nechat
vyrůst nového Boha ve svém vlastním srdci. Zanikl
starý svět, jejž bez lidského přičinění stvořil a řídil
Bůh; nový vzniká působením člověka, naplněného
Bohem.
Apokalypsa je obrazovým průvodcem, který nám
byl na naši cestu dán. Všechna strádání a všechny
katastrofy, které nás v životě potkávají, nalezneme
obrazně popsány i v Apokalypse, na jejímž konci na
nás kývá i obraz budoucího přebývání s Bohem —
Nový Jeruzalém. Apokalypsu nám však dal ještě starý
Bůh, působící v zevním světě a vyjadřující se
prostřednictvím hmatatelných svatých knih. Čím dále
postupujeme na cestě, kterou nám Apokalypsa ukazuje,
tím více blednou její obrazy. Jako dříve
zjevování Boha v zevním světě čím dál tím více
znejišťovalo všechny představy o Bohu, tak nyní
zjevování Boha v duši znejišťuje obrazy vnitřního
vývoje.
Apokalypsa nás vede do hájemství, v němž už sama
ztrácí smysl.
Staré předsudky o Bohu musí zmizet, chceme-li si
jakožto moderní lidé Boha zachovat. Apokalypsa se
musí rozplynout, chceme-li jít cestou, již nám
ukazuje. Je tomu podobně jako s mýdlem: chceme-li
se mýt, musíme počítat s tím, že mýdla při mytí
ubývá, a že jednou přijde chvíle, kdy se úplně
vymydlí. Ano, je možné si mýdlo zachovat v původní
kráse —pak ale musíme zůstat neumytí.
Apokalyptické zvíře se dvěma rohy
FRANK PESCHEL
d počátku křesťanství se objevovaly pokusy
aplikovat obrazy Apokalypsy na historické jevy.
Chceme-li se dnes z tohoto hlediska zabývat
viděním Jana Apokalyptika, musíme si nejprve udělat
všeobecnou představu o tom, co Apokalyptik viděl a
jak se jeho vidění projevují v životě naší doby — v
nedávné historii i v současnosti.
Výchozí zážitek Apokalyptika
Apokalypsa hovoří se samozřejmostí. o tom, že mimo
viditelný svět existují další, vyšší světy. Ačkoli
nejsou vnímatelné obyčejnými smysly, jsou pro
Apokalyptika stejně skutečné nebo dokonce
skutečnější než viditelný svět, neboť v nich zří tvůrčí
předobrazy pozemského bytí. Není s takovým pojetím
sám. Třeba apoštol Pavel píše ve Druhém listu
Korintským (12,1—4):
„.. .přicházím nyní k viděním a zjevením (řecky:
apokalypsám) Páně. Vím o člověku žijícím v Kristu,
který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího
nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím — Bůh to
ví. A vím o tomtéž člověku, že byl přenesen do ráje —
zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví — a uslyšel
nevyslovitelná slova, která člověk vyslovit ani nesmí.“
Pavel zde hovoří o zážitku jasně členěných nebeských
sfér, dokonce mluví o ráji jako o něčem přítomném,
co se dnes jen nachází „jinde“.
Jan Apokalyptik vyšel ze silného duchovního
zážitku. Veden slovem Božím a svědectvím o
Ježíšovi přišel na ostrov Patmos. V den Páně se náhle
ocitl v duchu a uslyšel za sebou hlas jako troubení
polnice. A když se obrátil, aby viděl ten hlas, uzřel
sedm zlatých svícnů a uprostřed nich postavu Syna
člověka. Padl k jeho nohám jako mrtvý. Ale Syn
člověka na něj položil pravici a uložil mu úkol, aby
napsal vše, co uzřel, do knihy a poslal sedmi sborům.
Z tohoto zážitku se potom vyvinulo celé apokalyptické
drama ve čtyřech dějstvích po sedmi
stupních: sedm dopisů, sedm pečetí, sedm polnic a
sedm nádob, naplněných hněvem Božím. Co nám
chce Jan Apokalyptik těmito obrazy sdělit?
Čtyři prameniště apokalyptických obrazů
Dopisy poukazují na obyčejný život v pozemském
světě. I jejich obsah se vztahuje na chování v
obyčejném životě. V dopisech jsou sice zdůrazněny
mravní a náboženské prvky života, ale života na zemi.
Ten, kdo diktuje dopisy, má oči, nohy a hlas podobné
ohni nebo vodě, tvůrčím živlům přírody, je však
člověk. Apokalypsa vychází z duchovního zážitku, ale
ten je oddělen od pozemského světa jen tenkým
závojem. Oslovuje nejdříve naše pozemské
zkušenosti, než se povznese do oblasti ducha.
Další dějství dramatu pramení z velkolepého
vidění. Jan Apokalyptik je přenesen do nebe a ocitá
se před trůnem, na kterém sedí postava jako z jaspisu
a karneolu. Okolo trůnu jsou různé další bytosti.
Klaní se tornu, jenž sedí na trůnu, a vzdávají mu úctu
a chválu. Postava na trůnu má v ruce knihu se sedmi
pečetěmi, které je schopen rozlomit pouze Beránek.
Obraz pečetí poukazuje na určitou zkušenost žáka
na stezce duchovního poznání, čili na jistý stupeň
tohoto
poznání, který mu dovoluje vnímat určité
nadsmyslové skutečnosti. Člověk usilující o duchovní
poznání prostřednictvím koncentrace a meditace má
po nějaké době (která závisí na jeho předpokladech)
určitý zážitek. V normálním životě jsou naše myšlenky
abstraktní a bez síly. Můžeme je přirovnat ke
stínu nebo k obrazu v zrcadle. Trpělivým
meditováním však myšlení nabývá síly. Člověk má
po kratší nebo delší době pocit, že pracuje
myšlenkami proti odporu, jako by tlačil prsty do
hlíny. Duchovní substanci, do které obtiskuje své
myšlenky, budeme shodně s esoterickou tradicí
nazývat „světový éter“. Tímto obtiskováním živých
myšlenek do světového éteru síje člověk uvědomuje.
Dobírá se stupně imaginativního poznání, kterým se
mu zjevuje duševní čili astrální svět. Výstižným obrazem
tohoto stupně poznání je pečeť. Proto Jan
Apokalyptik přirozeně vychází při popisu budoucího
vývoje křesťanství a křesťanů na imaginačním stupni
apokalyptického dramatu z.obrazu knihy se sedmi
pečetěmi.
Další stupeň apokalyptického dramatu, troubení
polnic, se připravuje po rozlomení sedmé pečetě.
Nastává mlčení, ticho. To je důležitý rys. Zvuky
polnic nejsou slyšet zevně, ušima, ale jakoby za
mlčením nebo skrze mlčení. Jan líčí před zatroubením
polnic další velkolepý obraz: oltář, na kterém obětuje
anděl kadidlo, jehož dým stoupá spolu s modlitbami
posvěcených před Boží tvář. Kadidelnici, v níž hoří
oheň z oltáře, vrhá anděl nakonec dolů na zem.
Nastává burácení, hřímání, blesky a zemětřesení.
Apokalyptik navozuje nový stav vědomí dalším
přiléhavým obrazem. Člověk, který se modlí,
O
neposiluje pouze myšlení, ale též cítění. V obyčejném
životě cítění není silou poznání. Pocity, pokud nejsou
všeobecně jen slabé, s námi hýbou, otřásají duší nebo
vedou k Činům, často v rozrušení mysli. Ovládá-li
člověk svou mysl tak, že v nitru zůstává v hlubokém
klidu (tu se nemyslí na zevní chladnokrevnost, ale na
rozvahu duše), může pak prožít vlastní pocity jako
jemné otřesy nitra, které v něm probouzejí něco jako
vnitřní slovo. Podobně líčil Pavel svůj zážitek ráje.
Přiléhavým obrazem takových zážitků je zvuk
polnice, který člověka budí a proniká až do morku
kostí. Tento stupeň poznání můžeme nazvat
inspirativním poznáním, jímž se nám zjevuje
duchovní svět.
Začátek dalšího stupně opět navozuje velkolepý
obraz. Jan ho nazývá velikým a podivuhodným
znamením:
sedm andělů, kteří přinášejí sedm posledních ran,
jimiž se dovrší Boží hněv. Dnešní slova v nás
nevyvolávají
představu o skutečném zážitku Apokalyptika, resp.
člověka na dalším stupni poznání. Trochu se tornu
přiblížíme, vzpomeneme-li si na situaci, kdy třeba
rodič nebo učitel či dokonce osobní nepřítel několika
vystižnými slovy označil podstatnou slabinu našeho
chování nebo charakteru a jako bleskem jsme se
uviděli v jiném světle. Tímto nečekaným zásahem
jsme pak byli hluboce otřeseni. Bylo to, jako by blesk
a hrom udeřily rovnou do nás, ale zároveň nás osvětlily
a vzbudily. V takových osvěcujících a
probouzejících osudových ranách, které jsou s to
proměnit celého člověka až do hloubi vůle, tušíme
Boží „hněv“. Řecké slovo, kterého se v Apokalypse
užívá pro hněv — thymos — má mnoho významů, od
srdce přes mysl, vášeň až k rozhodnutí, a dá se zde
nejlépe přeložit jako neoblomná, ale srdcem nesená
vůle Boží vést svět k cíli. Ten, kdo dosáhl třetího
stupně nadsmyslového poznání — poznání
intuitivního, splývá celou bytostí s vůlí vyšších světů
a žije v jejich cílech. Zjevuje se mu živé nitro
duchovního světa.
Sedm andělů přinášejících sedm posledních ran
vychází z otevřené svatyně stánku svědectví. Jsou
oděni kněžským rouchem, čistým a zářícím, a kolem
prsou mají zlaté pásy. Dostávají od nejvyšších bytostí
kolem
trůnu zlaté nádoby, naplněné Božím hněvem. Celý
tento obraz působí vznešeným a úctyhodným dojmem
a připravuje naše srdce k tornu, abychom byli schopni
poznat v Božích ranách láskyplnou vychovatelskou
vůli, která nás postaví tváří v tvář následkům našeho
jednání.
Viděli jsme, že apokalyptické drama vede člověka
stále hlouběji do duchovní skutečnosti, v poznání i v
bytí. Každý stupeň se otevírá novým obrazem:
proměněným Člověkem, knihou, oltářem a chrámem
v nebi. Tyto čtyři obrazy si můžeme sloučit v jeden:
člověk, který čte z knihy ležící na oltáři v nebeském
chrámu. V této představě lze tušit duchovní předobraz
každého pravého kultu na zemi, který má vést od
zvěstování duchovních pravd přes obrazné úkony a
proměňující slovo až ke sjednocení s Bohem.
Uskutečňování Apokalypsy v dějinách
Nejdřív nás bude zajímat otázka, jak je vůbec možné
předpovídat budoucnost. V mnoha ohledech
obyčejného života není žádným zázrakem předjímat,
co se stane. Je jen třeba znát zákonitosti, podle nichž
se řídí nějaký životní jev. Často můžeme co do času
či co do množství předem přesně vypočítat výsledek.
To však platí v přísnějším slova smyslu jen pro
neživý svět nebo astronomické jevy. Už třeba v říši
rostlin není možné předvídat všechny jednotlivosti.
Zda a kdy ze semene vyroste nová rostlina, zda a kdy
vykvete a nasadí na plod, to nelze vědět s úplnou
jistotou. S jistotou lze vědět jen to, že z jablka vyroste
opět jablko s docela určitými vlastnostmi. Stejně se to
má s výpověďmi Apokalypsy. Udává jen všeobecné
rysy budoucího vývoje lidstva směrem ke křesťanství.
Ale k čemu jsou nám takové povšechnosti dobré?
V dalších částech bych rád ukázal, že tyto zdánlivé
povšechnosti nám velmi pomáhají při orientaci v
životě. Víme potom, jak máme působit v
křesťanském smyslu, kdy třeba máme bojovat proti
určitým jevům současnosti atp. Předtím bychom si
však měli vyjasnit ještě jinou otázku. Viděli jsme, že
čtyři stupně apokalyptického dramatu vyplývají ze
čtyř stupňů lidského vědomí, které jsme nazvali
obyčejné či předmětné vědomí, pak imaginativní,
inspirativní a intuitivní vědomí. To jsou zprvu stupně
obyčejného a vyššího poznání, ale v budoucnosti se
budou projevovat v podstatných proměnách lidské
tělesnosti a celého pozemského okolí. Kdo by třeba
neznal jabloň a jablko, nepoznal by souvislost mezi
jabloňovým pupenem, rozvitým listem, květem a zralým
jablkem, viděl-li by je jednotlivě. Je to tatáž
rostlina, ale ve čtyřech podstatně proměněných
formách. Podstata jablka se v nich stále hlouběji
ztělesňuje a projevuje v hmotném bytí, zprvu jako
fyzický zárodek, potom jako živá, rostoucí bytost. V
květu nám ukazuje něco ze své duševnosti a ve vůni a
chuti zralého jablka se nakonec zjevuje „jablko“
samo. Podobně se bude projevovat v různých
proměnách duše i těla pravý „křesťan“, tzn. Člověk,
který neodmítl přijmout do své duše Krista a s ním
opravdovou lidskou budoucnost. Nejde zde o nějaké
vyznání, ale o vnitřní skutečnost.
V tomto ohledu žijeme dnes teprve ve stadiu
fyzického zárodku, jehož vývojové fáze Jan
Apokalyptik naznačuje sedmi dopisy. Přesněji řečeno
žijeme asi od doby Mistra Jana Husa v období, na
které se vztahuje dopis obci v Sardách. Dopis začíná:
„Andělu obce v Sardách piš: To praví ten, který
vlastní sedmero tvůrčích duchů Božích a který drží
sedmero hvězd. Poznávám tvé skutky. Máš jméno co
živá bytost, ale věz, že ty jsi mrtev. Budiž bdícím a
posilni v sobě to, co by jinak také zemřelo, neboť jsem
nenalezl tvé skutky naplněné životem před Bohem.“
(Zj 3,1—2) Zde je důležitý poukaz na smrt jako na
moc, která prostupuje celý život. Má však člověka
učinit bdícím. Skutečně je vědomí dnešního Člověka
zprvu omezeno na znalosti neživého světa. Zákony
tohoto světa je člověk s to jasně uchopit a technika,
která je dnes všudypřítomným prvkem života, nás
vychovává k bdělosti, neboť nebdíme-li, buď
technika nefunguje, nebo následuje nezdar, nehoda či
smrt. Člověk však žije v nebezpečí, že ztratí
souvislost s duchovním jádrem vlastní existence. Tuto
stránku má v sobě posílit, aby nesdílela osud smrti,
která musí nutně prodchnout ostatní život. Oslovení
sardské obce naznačuje, že člověk má najít tvůrčí sílu
Božího ducha a spojení s duchovními silami vesmíru.
Chtěl bych se jen zmínit o zvláštním jevu naší doby:
Je to astrologický humbuk, který prostřednictvím
hromadných sdělovacích prostředků každodenně
naplňuje duše současníků. Hovoří však o oprávněné
skryté touze dnešního člověka po hvězdách. Je ovšem
také možno přistupovat k tomu jinak. Velký dánský
astronom Tycho de Brahe (pohřben 1601 v Týnském
chrámě v Praze) nejen pečlivě pozoroval běh hvězd,
ale současně zkoumal, jaký vliv mají hvězdné
konstelace na fyzikální a chemické pochody apod.
Takové pokusy byly obnoveny teprve na počátku
dvacátého století,
například pro výrobu léků. To je zárodek „sardské“
kultury, který se má teprve rozvinout.
Znamení zvířete se dvěma rohy
Do velkých cyklů zemského vývoje, naznačených v
předchozí části, se vsouvají menší cykly, které se
nevztahují na proměny lidské tělesnosti, ale na rozvoj
křesťanského vědomí. Proměny vědomí, našeho
myšlení a cítění, jakož i základních impulsů duše
nejsou tak zřejmé jako proměny těla nebo přírody.
Snadno je přehlížíme, ale právě jejich poznání je pro
nás zvlášť důležité, protože jen takto poznáme svou
pozici a svůj úkol v současnosti.
Na jakém místě apokalyptického dramatu se v
oblasti lidského vědomí dnes nacházíme? Podstatné
rysy naší doby, které můžeme pozorovat všude, lze
vyjádřit dvěma slovy:
osobnost a pokušení zvířetem. (K plnému významu
tohoto jevu se vrátíme později.) To nás vede k událostem,
líčeným ve dvanácté až čtrnácté kapitole
Apokalypsy: žena oděná sluncem, Michaelův boj s
drakem, zjevení dvou odpůrčích zvířat, ale nakonec i
velkolepý obraz Beránka se 144 tisíci na hoře Sión a
velká žeň země při zjevení Syna člověka v oblacích.
To všechno je obsahem sedmé polnice. Apokalypsa
zde předvádí jakoby drama v dramatu, které se dnes
odehrává v našich myšlenkách a v pocitech, jež na ně
navazují. Nás zde nejvíc zajímá zvíře se dvěma rohy,
falešný prorok, který rozšiřuje učení prvního zvířete i
draka.
Začněme však ti obrazu ženy oděné sluncem,
mající měsíc pod nohama a věnec dvanácti hvězd
kolem hlavy. Má porodit syna. Lidská duše, rozumí-li
sama sobě, se může v dnešní době skutečně poznat
jako bytost, která nepochází z pozemského světa, ale
z duchovního vesmíru, a je obdarována duchovními
vesmírnými silami. Zvířetník, nebo jinými slovy andělské
hierarchie v něm působící, obdarovávají
člověka myšlením, slunce cítěním a z měsíčních sil
pochází lidská vůle. Duševní síly, chápané zároveň
jako vesmírné, se nyní mají dostat pod vedení
aktivních, mužských sil, zobrazených synem
kosmické ženy. O něm se říká, že má pást národy
železnou berlou — obraz toho, že lidské já, které se
opírá o železo v krvi, má vést člověka ze závislosti na
pokrevním příbuzenství. Ne že by příslušnost k
rodině či národnost neměla už žádnou hodnotu, ale
má se stát jen duševním odstínem všeobecného
lidství. Tím máme před sebou určitý ideál směrodatný
pro soukromý i veřejný život.
Ideál by nebyl pravým svobodně uchopeným
ideálem, kdyby byl hned všeobecně uznán. Božská
moudrost, řídící běh světa, dovolila proto vystoupení
odpůrčích mocností, aby lidským duším při uchopení
ideálu kladly odpor. Teprve po přemožení tohoto
odporu bude mít ideál dostatečnou sílu. Není to
pohodlná pravda, je to však pravda, která může probudit
nejlepší stránky naší vůle.
Jednou z těchto odpůrčích bytostí je zvíře se
dvěma rohy, falešný prorok. Vypadá jako beránek, ale
hovoří jako drak. „A nutí všechny, malé i velké,
bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby si udělali na
pravou ruku nebo na čelo cejch. A nikdo nesmí
kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem toho
zvířete nebo číslem jeho jména. Zde hovoří moudrost.
Kdo má rozum, ať hledá smysl čísla tohoto zvířete,
neboť je to číslo člověka. Toto číslo je šest set šedesát
šest.“ (Zj 13, 16—18) Číslo 666 má různé aspekty.
Zde se spokojíme s jedním z nich, o kterém hovořil
už kabalista Agrippa z Nettesheimu (1486—1535).
Podle kabalistické tradice použil číselnou hodnotu
hebrejských hlásek a řadil po sobě 400 200 6 60.
(Hebrejská abeceda nemá hlásku s hodnotou 600.)
Hlásky T R V S, odpovídající uvedené číselné
hodnotě, se čtou hebrejsky zprava doleva a po
doplnění samohláskami vytvářejí jméno Sórat (dlouhé
Ó se v hebrejštině zapisuje pomocí písmene V),
označující mocnou odpůrčí bytost, slunečního
démona.
400 200 6 60

TAU REŠ VAV SAMECH
Čteno zprava doleva: SÓRAT.
K této tradici připojil další důležitý aspekt Rudolf
Steiner: Čtyři hlásky S V R T označují zároveň
články lidské bytosti. S znamená fyzické
tělo, V éterné tělo, 1? astrální tělo a T pozemské
(nižší) jáství. Čtenář si může tuto
souvislost oživit, pokusí-li se prožít hlásky
jako hnutí duše. S lze prožít jako stahující
nebo ztvrzující sílu, V jako vylévající se sílu,
R jako sílu, která připomíná duševní vzrušení,
a T je gesto, které něco uzavírá a
rozhoduje. Jméno Sórat, svůdce člověka,
skutečně označuje člověka samého, ale
člověka, který zná jako nejvyšší princip
pouze pozemské ego, opírající se o tři nižší
tělesné schrány. Takový člověk musí odmítnout
všechno, co vede k duchovnímu vývoji,
musí být nepřítelem duše ve smyslu duše
obdarované vesmírnými silami.
Abychom poznali působení této odpůrčí moci v
současnosti, přiblížíme se její povaze ještě z jiné
strany. Proč se jí říká zvíře se dvěma rohy? Vedle
jména a jeho čísla existuje ještě znamení, které
charakterizuje tohoto odpůrce. Vypadá takto: .
Jan Apokalyptik říká, že má podobu beránka, ale
hovoří jako drak. Člověku se dostalo vzpřímené
chůze, která ho teprve odlišila od zvířat, ze souhvězdí
Berana, znamení nejsilněji stoupajícího Slunce, jehož
působnost znak Berana napodobuje !. Bodem lidského
těla, z něhož vychází napřimování, je čelo.
Pozvedáváním pohledu začíná napřimování malého
dítěte. Bod, z nějž se díváme na svět, nejjasnější bod
našeho vědomí a předpoklad vzpřímené polohy, se
nachází na čele nad kořenem nosu uprostřed mezi
očima. Znamení Berana tudíž neseme napsané na
čele. Poznáváme v něm také horní část znamení apokalyptického
zvířete. Jeho znamení můžeme rozluštit
jako čáru označující nos a jeho vyústění do čela. Další
úvahy ukáží, že to není pouhá hra s libovolnými
tvary.
V posledních letech byly zveřejněny různé nové
poznatky o stavbě lidského mozku a jeho souvislosti s
duševním životem člověka. Evoluční základ mozku
tvoří mozkový kmen, společný všem zvířatům
počínaje obratlovci, který reguluje základní funkce
těla, jako jsou dýchání, výměna látek, reflexní
pohyby apod. Další část mozku umožňuje citové
reakce. Vyvinula se ti prvních savců z čichového laloku.
(Ne nadarmo používáme v češtině slovo cítit jak
pro vnímání čichem, tak pro hru pocitů.) Čich třídil
původně předměty podle jednoduchých kategorií:
jedlé či nejedlé, pohlavní partner či ne, nepřítel či
kořist. Nová část mozku, limbický systém, obohatila
duševní život o pocity, jako jsou třeba strach či zlost
nebo uspokojení a uvolnění, a převzala regulaci
tělesných projevů pocitů, jako například vyměšování
hormonů a pod. Pocity byly ještě řízeny instinkty, i
když se už vyvinula primitivní paměť, která
zjemňovala a rozrůzňovala pocity a následující reakce.
Tato část mozku, zvláště tzv. corpus
amygdaloideum, je také u člověka nástrojem
emočního života.
U člověka se potom vyvinula třetí část mozku,
neokortex, který je základem myšlení a tím vší lidské
kultury. Z této části mozku nás nejvíce zajímá oblast,
která leží za čelem, prefrontální laloky. Nejnovější
výzkumy ukázaly, že jsou úzce spojeny s oblastí
corpus amygdaloideum a s dalším limbickým
systémem, částmi, které odpovídají za vyvolání
emocionálních reakcí. Prefrontální laloky, jejichž
pravá a levá polovina mají protichůdnou působnost,
jsou přitom něco jako protihráči limbického systému,
hodnotí emocionální reakce, cíleně je posilují nebo je
tlumí či úplně potlačují. Je-li tato část mozku
poškozena, působí člověk bezcitným a netečným
dojmem. Nemůže hodnotit věci ve vztahu k sobě
samému. Nemůže se rozhodovat a jednat cílevědomě,
neboť neví, co věci pro něho osobně znamenají.
Člověk ztrácí to, co nazýváme osobností.
Mozek není duše, ale je orgánem, který duši
umožňuje tělesný projev. Za čelem tedy leží orgán,
který umožňuje pozemskému já, naší osobnosti, aby
se projevila tělesně. Je to bod, ve kterém člověk
uchopuje sám sebe. O tento bod se dnes vede
duchovní boj — zatím v našich myšlenkách — zda ho
obsadí apokalyptické zvíře se dvěma rohy, nebo zda
tam zasvítí pečeť Beránka Božího.
Co to znamená? Přečtěme si úryvek z knihy
Daniela Colemana Emocionální inteligence: „Když se
vyvolá nějaká emoce, prefrontální laloky hned jakoby
analyzují zisk i risk všech možných reakcí a
vyhodnotí jednu z nich jako nejlepší. U zvířat jde o
odhad, kdy mají zaútočit a kdy prchnout. U nás lidí
jde o to, kdy máme zaútočit a kdy prchnout, a krom
toho také o to, kdy máme chlácholit, přemlouvat,
žadonit o sympatii, mařit něčí úmysly, provokovat
pocity viny, bědovat, předstírat statečnost nebo
ukazovat opovržení, zkrátka jde o celou zásobu
emocionálních pletich.“ (D. Coleman: Emotional
lntelligence) Autor — který jinde ve své knize přináší
velice zajímavé a užitečné postřehy a poznatky — zde
paralelizuje chování člověka s chováním zvířat.
Člověk je jen vychytralejší a má mnohem bohatší
zásobu reakcí než zvíře, ale v zásadě se podle něj
lidské chování od zvířecího neliší. Jde o to, „kdy
máme zaútočit a kdy prchnout“, nebo podle třídění
čichu: je nějaká věc pro nás jedlá či nejedlá (způsobuje
utrpení či uspokojení?), jde o sexuálního partnera
či ne, je nějaký člověk pro nás nepřítelem či kořistí?
Může nám z toho být nevolno. Míní to Coleman
skutečně tak? Myslí přísně darwinistickým
způsobem. To je zásada jeho vědy. Podle ní probíhala
evoluce bojem o přežití, který umožnil přirozený
výběr nejlepších exemplářů nějakého druhu a předání
jejich genů další generaci. Člověk má proto celou
historii ve svých genech. Má v sobě i chování zvířat
— boj o přežití — jen ho obohatil o myšlení a třeba o
„emocionální pletichy“. Tento způsob dnes obecně
uznaného vědeckého myšlení vychází z určitého
zkratu: čich, v němž působí původní zvířecí instinkty,
potřebné pro život, se bezprostředně spojuje s
myšlením, vlastně si myšlení podmaňuje a řídí.
Myšlení samotnému se dostává instinktivních,
zvířecích rysů. Probíhá v kategoriích bud, —anebo.
Nakreslíme-li si zkratové spojení čichu s myšlením
jako znak, vyjde čára spojující nos s čelem, znamení
apokalyptického zvířete se dvěma rohy (viz str. 16).
Apokalyptické zvíře ve dvacátém století
Darwinova kniha o původu druhů, ve které se
objevila myšlenka evoluce, znamenala ve své době
významný pokrok přírodních věd. Poprvé bylo možné
vědecky vysvětlit příbuzenské vztahy v říši rostlin a
zvířat a později zahrnout I člověka. V Darwinově
době však bylo možné podat myšlenku evoluce jen v
materialistické podobě. Ještě dlouho poté existovala
pouze volba buď přijmout evoluci v této formě, nebo
ji odmítnout. Dnes se vyvinuly přírodní i duchovní
vědy do té míry, že lze spojit evoluci s duchovním
názorem na svět, který nakonec teprve v úplnosti
vědecké nálezy vysvětluje.
Darwin a jeho následovníci potřebovali jako motor
evoluce boj o přežití. Tato myšlenka prošla pak ve
dvacátém století zvláštní proměnou.
Stala se základem dvou ideologií, které potom vedly
k hrozným společenským poměrům, k válkám a k
masovému vyvražďování lidí. Je to jednak
komunismus a jednak nacismus. Oběma ideologiím je
společné to, že vystupovaly s velkým nátlakem a
vyžadovaly, aby byly přijaty s emocionálním
zápalem. Ten pak vedl jejich přívržence stále blíž k
moci. Tyto ideologie roztřídily lidi — podobně jako
čich — do jednoduchých kategorií: buď — anebo! V
tom poznáváme stopy apokalyptického zvířete.
Komunismus se vědomě odvolával na
materialistickou vědu a její evoluční učení. Byl jejím
nejdůslednějším systémem. Boj o přežití jednotlivých
zvířecích exemplářů se v lidském společenství na
základě vývoje ekonomických poměrů proměnil v
třídní boj, který byl korunován vítěznou
komunistickou revolucí. Nemusím se zde o tom
rozepisovat. Tyto skutečnosti jsou až příliš dobře
známé. Připomněl bych jen to, že člověk byl
zredukován na vykonavatele výrobních plánů s
několika duchovními potřebami, které však za něj
určila strana. Osobnost se nemohla projevit
samostatným myšlením, ale jen nadšeným
následováním všemoudrosti strany. V praxi to byla
„moudrost“ toho, který se ve straně uměl nejvíc
prosadit a vytlačit soupeře. Hrozným příkladem jsou
Stalinovy čistky z let 1933 až 1937, které měly za
účel úplné zlomení osobního svědomí. U nacismu
není na první pohled zřejmé, že stavěl na podobných
základech, neboť jeho učení bylo ozdobeno různými
mýtickými prvky. Ideologický původ nacismu
nacházíme ti cisterciáckého mnicha Jörga Lanze z
Liebenfelsu. Požadoval nové šlechtění árijské rasy a
vymýcení všech cizích dědičných prvků, hlavně
židovských, které tuto rasu kazí. Účelem tohoto
šlechtění nebylo nic menšího, než navrátit
příslušníkům árijské rasy jasnozřivost prostřednictvím
očištění krve. V Hitlerovi si tato ideologie našla
vykonavatele, který se cítil povolán a opatřen úkolem
samou Prozřetelností. Ani o Hitlerovi se zde
nebudeme rozepisovat. Věc je poměrně složitá. Ale
chtěl bych opět. připomenout jeden důležitý rys. Hitler
uměl hrát na národní vášně Němců. Měl skutečně
„nos“ na to, aby masy oslovoval tématy, která
dokázala vyprovokovat emoční výbuchy lidí. Ti pak
měli pocit, jako by jim Hitler hluboce rozuměl a
uhodl jejich nejtajnější přání. Prostřednictvím národních
vášní však vlastně oslovoval pohlavní pudy,
které jsou s nimi úzce spojeny. Hitler byl přesvědčen,
že německý národ nebo germánská rasa má velké
poslání, a proto musí zvítězit nad každým nepřítelem.
Když potom zjistil, že německý národ v boji o přežití
podlehl nepřátelům, chtěl ho sám úplně vyvraždit,
neboť takový slabý národ nemá už žádné oprávnění
žít dál. Tady vidíme démonickou proměnu
darwinistických myšlenek.
V komunismu a nacismu máme před sebou určitou
polaritu, v níž poznáváme dvě stránky působení
apokalyptického zvířete. V komunismu je to spíš
stránka myšlení, které se však zcela omezuje na
hmotný svět a tím nakonec propadne instinktům. V
nacismu jsou instinkty oslovovány přímo a následně
se zdobí zdánlivě logickými myšlenkami. Tyto dva
ideologické systémy na sebe narazily během druhé
světové války a nepředstavitelným způsobem znásobily
utrpení a oběti lidí. Dnes jejich hrůzy
pominuly, nelze však říci, že by už vymizel jejich
předpoklad, myšlenka boje o přežití.
V této souvislosti je významný jeden postřeh.
Druhá světová válka způsobila kromě všech hrůz také
ohromný rozmach techniky. Už příprava na válku
soustředila celý průmysl na výrobu válečného
materiálu. Inženýři vyvinuli nové výkonné tanky a
letadla. Za války pak byly v Německu vyrobeny první
balistické rakety. Ve Spojených státech zhotovili
první atomovou bombu a Britové měli už na začátku
války počítač na dešifrování německých tajných
kódů. Tzv. studená válka v druhé polovině století
přidala mimo jiné ponorky s jaderným pohonem,
satelity a kosmické stanice s dokonalým dozorem nad
celou zemí a počítačovou techniku se vším, co dnes
známe — také internet vznikl z vojenských potřeb. Je
vidět, že studená válka jako zvláštní podoba boje o
přežití vyburcovala národy k největším vědeckým a
hospodářským výkonům.
Dnes se tato myšlenka ukazuje ještě v jiném
rouchu, v tržním hospodářství. Boj o přežití dnes
probíhá mezi podniky a vede se na třech trzích: na
trhu zboží, práce a kapitálu. Vznikla nová ideologie
investiční hodnoty podniku —v zájmu zvýšení své
investiční hodnoty musí být podnik schopen prosadit
se na všech třech trzích. Musí prodávat své zboží
výhodněji než konkurence, musí přitahovat nejlepší
pracovní síly a kapitál. Na první pohled se to nezdá
ani tak zlé, protože to vybízí průmysl k dobrým
výkonům. Při všestranném pohledu na věc se však
ukazuje její nelidská, zvířecí tvář.
Na trhu zboží se musí podnik prosadit
výhodnějšími obchody. Není vůbec řečeno, jestli je
zboží kvalitní nebo šunt. Vyrábí se mnoho dobrého
zboží,
ale zároveň nesmírně mnoho zboží, které člověk
nepotřebuje, nebo které mu dokonce škodí. Myslím
zde hlavně na děti. Boj o podíly na trhu se vede
hlavně reklamou, která často nabývá nechutných
forem oslovujících nejnižší pudy a neustále tvrdí, že k
uspokojivému životu stačí hmotný požitek. Podniky
se musí také snažit o minimalizaci nákladů. Proto
nahrazují člověka stroji nebo lacinější výrobní silou z
rozvojových zemí a snaží se přebírat co nejméně
sociální odpovědnosti za své zaměstnance. To
všechno vede k duchovnímu a sociálnímu zbídačování.
Málokdo pociťuje, že samotný pojem trh práce je
nelidský. Musíme-li prodávat svou pracovní sílu,
musíme prodávat sebe a jsme otroky. To se různým
způsobem zakrývá, třeba dobrým platem, ale
nevědomky vládne na trhu práce strach, že přijdeme o
místo nebo že zůstaneme bez práce se všemi
deprimujícími příznaky. Kdo má zaměstnání, pracuje
proto často přes čas, v případě nemoci se neodvažuje
pořádně doléčit a neustále se zaměstnává problémy
své práce, jen aby „přežil“. Nejnovější studie ukazují,
že takový život, týkající se všech vrstev zaměstnanců
až k nejvyšším manažerům, způsobuje miliardové
ztráty zneužíváním léků a podobných prostředků.
Přitažlivost podniku na trhu kapitálu znamená, že
hlavním motorem hospodářství není uspokojování
skutečné poptávky lidí, vyplývající ze samotného
člověka (poptávku lze i uměle vyvolat), ale osobní
zisk, neboť akcionář investuje tam, kde si slibuje
největší nárůst peněz.
Dnešní ideologie se liší od předchozích tím, že
nelze ukázat na diktátora. Je úplně anonymní a působí
uvnitř celého dnešního života. Ani akcionář nemůže
vybočit z pravidel kapitálového trhu a je jeho
otrokem. „Nikdo nesmí kupovat ani prodávat, kdo
není označen jménem zvířete nebo číslem jeho
jména.“ Tím spíše je třeba poznat, že jde o myšlenky,
které však jsou s to člověka úplně zotročit a svést na
scestí. Apokalyptické zvíře se dvěma rohy působí i
dnes.
Fyziologie svobody
Působení falešného proroka nám má klást odpor,
abychom se vědomě spojili s ideálem člověka.
Hlavním prostředkem tohoto odpůrce člověka je zkrat
mezi myšlením a osobními emocemi, které pocházejí
z čichu a dávají myšlení instinktivní, zvířecí ráz. Tam
musí Člověk začít a přerušit tento zkrat.
Popsané myšlení se pohybuje v kategoriích „buď
— anebo“. Má však v sobě i významný zárodek
lidské budoucnosti. Co kdybychom neuměli rozlišit
dobro a zlo? Začínáme-li posuzovat své zážitky podle
toho, co je na nich podstatné a co ne, začínáme v sobě
tvořit nový smysl. Co je podstatné a co ne, to nezávisí
na nás, na naší zálibě či odporu. Nezávisí to ani na
našich zájmech Či osobních omezenostech. Časem
začneme vnímat podstatu věcí, které se nám zjeví ve
své opravdové hodnotě. Myšlenky se stanou nádobou
čisté pravdy a duše se začne cítit spřízněná s
kosmickou ženou. Když později k rozlišení
podstatného od nepodstatného připojíme správné
ohodnocení toho, co se nám zjevuje, tedy úctu k
pravdě a odpor k nepravdě, a když se dále budeme
snažit vědomě řídit své duševní síly a vnímat všude
zárodky dobra, stane se z bodu na čele, kde sídlí nejjasnější
vědomí, ohnisko svobody. Potom bude
člověk moci vnímat hodnotu svých myšlenek pro
celek světa.
K takovým myšlenkám řekne srdce rádo své
„ano“. Připojuje osobní zkušenosti i nadšení a
rozhodnost k činu, ale tyto emoce už nevyplývají z
instinktu, nýbrž ze svobodné odevzdanosti srdce.
Takový člověk je opravdu svobodnou osobností a
úplným opakem člověka označeného cejchem nebo
číslem apokalyptického zvířete. Na jeho čele, jako na
čele 144 tisíců na hoře Sión, září pečeť Beránka
Božího, který nakonec zvíře překoná.
Sedmá polnice, která začíná obrazem kosmické
ženy, končí záhadným obrazem: na oblacích přichází
Syn člověka, aby požal zemi. Hrozny na vinici země
se sklízejí a za městem lisují. Z lisu vytéká krev, která
sahá až po uzdy koní na vzdálenost tisíc šest set honů.
Co to znamená?
Budoucnost světa závisí na svobodné vůli člověka.
Tím, zda budeme následovat apokalyptické zvíře
nebo Beránka Božího, rozhodneme o tom, jakou
úrodu přineseme ze země do duchovního světa. Úroda
země dozraje v podobě chleba a vína. Konečný obraz
krve, která vytéká z lisu a dosahuje až po uzdy koní,
tuto skutečnost doplňuje. Kůň představuje v jazyce
Apokalyptika určitou stránku inteligence. Myšlenky
mají svůj obsah samy od sebe, ale člověk je váže k
sobě podle osobních kritérií. Může přitom jít za
pravdou nebo sledovat pouze osobní cíle. Může
použít logiky shodující se se skutečností nebo logiky
omezených osobních záměrů. Kůň — asociativní síla
inteligence — potřebuje uzdu, aby došel ke
správnému cíli. Vzdálenost, na kterou dosahuje krev
až po uzdy koní, bychom ušli za tři a půl dne
nepřetržité chůze. To je doba, ve které má člověk po
smrti kolem sebe obrazy uplynulého života a chápe
jejich hodnotu pro celek světa. O tom živě svědčí
zážitky učiněné v blízkosti smrti, jichž je dnes
zaznamenáno velké množství. Logika posmrtného
života dává našim myšlenkám pravý směr. Je zároveň
osobní i všeobecná. Takovým myšlením člověk
překoná apokalyptické zvíře a přinese z pozemského
bytí pravou úrodu. V tom spočívá úkol naší doby.
I slyšel jsem hlas s nebes: „Piš: Blažení mrtv4 kdo umírajíce pociťují v sobě Krista. Ano, praví Duch, v míru
duševního bytí dojdou odpočinut 4 neboť jejich skutky se s nimi budou dále proměňovat.“
Zj 14,13
Patmos – cesta do Řecka
GÉRARD KLOCKENBRING
půl páté nás vzbudil signál ohlašující příjezd lodi. Vstříc lodi vyrazily s četnými výkřiky a voláním čluny,
naložily materiál až po okraj, a my jsme nastoupili do loďky pro pasažéry. Přepadá nás myšlenka: je to
opravdu tady? — Máme však takovou vnitřní jistotu, ostatně tamhle stojí v loďce mnich s dlouhými vousy
a nestříhanými vlasy pod kulatým baretem. Nemůže to být nic jiného než opravdu Patmos.
Vystupujeme, nějaký muž nás chce na oslech odvézt k monastýru, ale my odmítáme. Neměl by tam vzhůru
člověk putovat pěšky a sám? Volíme tedy ulici dlážděnou širokými kameny, která vede mezi neskutečně bíle
zářícími domy, potom tiše stoupá mezi zahradními zdmi také natřenými vápnem, mezi fíkovníky a olivovníky a
pak zase mezi holými šedofialovými lávovými balvany. V první zatáčce jsme se zastavili. Na druhé straně
vychází se vší energií slunce. Již žádný vánek z bouřlivé noci. Slunce — klidné a velké — vypadá jako okrouhlý
ostrůvek před protilehlým výběžkem ostrova. Vlevo dole leží přístav, sotva po několika stovkách metrů za
malým pahorkem opět moře a dále Samos, kde se narodil Pythagoras. Na obzoru za vodní plochou se nehybné
třpytí v bíle svítícím novorozeném slunci asijské hory, tam nahoře Milét, tamhle někde snad Efez.
Pak pohlédneme opět napravo. Naše cesta směřuje znovu vzhůru. Opět se na ní kupí bíle se třpytící
čtverhranné domy a kolem se hrdě vypínají hradní zdi kláštera z 11. století. Máme se vypravit nahoru? Ach,
chtěli bychom přece nalézt jeskyni. Tamhle na stráni leží několik domů. Zdá se, že k nám mluví předtucha. Tam
půjdeme. Postranní cesta nás odvádí z ulice. Blahovičníky, cypřiše. A tady otevřené dveře, nad nimi starý
V
plechový štít s vyobrazením orla s otevřenou knihou a s počátečními slovy z evangelia svatého Jana.
Vstupujeme. Dlouhá chodba se stolem, židlí a pohovkou. Vpravo dvoje zavřené dveře, vlevo dvoje otevřené.
Procházím jedněmi: dvůr s květinami, malé schodiště, dveře, zase dvůr, střecha, malý průchod, zase schody,
průjezdy, dveře, průchody, výhled na moře. Kde to jsme? Nikde nikdo — všude klid. Jsme snad v orientální
pohádce? Tu jsme zaslechli kroky. Přichází nám v ústrety mladý muž, říká něco, z čeho rozumím jen slovo
spélos nebo něco podobného. Nai! —ano.A nyní jdeme skutečně těmi malými stupínky, schody a dvorky dolů
ke skále a k bráně kaple pod skalou. Vstupujeme. Dva mniši, jeden hubený mladší a jeden dobromyslný starší,
který přistupuje k nám. „Homileite gallika? — Parlezvous francais?“ To bylo uvítání. Poté: „Voici la grotte de
l,Apocalypse.“ — Uprostřed prostoru, v němž klenutí klesá do jeskyně a napravo se znovu pozvedá, stojí sloup,
který prostor rozděluje do dvou kaplí: vpravo v zadní části místo, kde údajně ležel Jan, kolem místa jeho hlavy
stříbrná aura, jakou můžeme vidět také na ikonách. Podél místa, na němž ležel apoštol, ikonostáze s Janem,
Spasitelem, Bohorodičkou, s apokalyptickou ženou a drakem, s Michaelem. Za ní malý tmavý oltář. Vlevo
souběžně druhá kaple, na straně, na níž je jeskyně uzavřena zdí, jejíž okna hledí na protilehlé rameno ostrova a
na Malou Asii. Je vyzdobenější, o něco prostornější, na zdech několik fresek s motivy Apokalypsy.
Nad okny, východním směrem, jména sedmi sborů a příslušná slova: ho nikón — „kdo zvítězí...“ Oba oltáře
jsou orientovány zřejmě k jihu. Vycházející slunce zasvitne vždy do jeskyně. Četné žlaby dokazují, že dříve byl
kámen vlhký a že se zde uchovávala posvátná voda. Dobrý mnich, otec Theofanes, nám ukázal tři trhliny, které
se prý ve skále vytvořily a zase zavřely, když se událo Zjevení, pak odešel a mladší mnich četl ještě nějakou
dobu litanie. Bylo obdivuhodné, s jakou hbitostí uměl odříkat stovky a stovky Kyne eleison, aniž by se zadrhnul.
Lze si představit, s jakou pronikavostí vštěpuje takovéto modlení člověku určité duševní stanovisko. Pak
odchází také on a my se můžeme ve vší tichosti odevzdat tomuto místu a číst společně Obřad posvěcení člověka.
Tu najednou mizí celá řecká přírodní duchovnost a určitá euforie, kterou jsme prožívali. Zcela hluboko jsme
opět svázáni se svou tělesností, ale také zcela svobodni. To, co jsme tušili na Areopagu, prožili v Korintu, se zde
stalo tak silným, že víme: už nepojedeme do Řecka, do Olympie a podobně, nýbrž co nejrychleji na západ, neboť
tam je ten prostor, ve kterém může původní impuls dnes dál žít a být pěstován, právě v odloučenosti od
přírodní a pokrevní duchovnosti. Na tomto místě se dotýkají prapočátek se současností. A člověk, byť jako
nositel nejmodernější, současné formy křesťanství, ba dokonce tím spíše jako jeden z těchto nositelů, se cítí
přijat, odsouhlasen, chtěn, očekáván. Na všech jiných místech zažijete nanejvýš předchůdce, ty, kteří
připravovali cestu. Zde v nejvnitřnějším prazákladu Nositele impulsu, do něhož teprve usilujeme nejprvnějšími
klopotnými pokusy dorůst. Obřad posvěcení a Apokalypsa. Naše nejvnitřnější nitro.
Když jsme pak zase vyšli nahoru, nabídl nám dobrý otec tureckou kávu a po krátkém rozhovoru také jediný
malý pokoj pro hosty kláštera. Nelze ani vyjádřit, jak vděční jsme byli. Lehli jsme si na velice prosté postele,
abychom si za prvé uspořádali své vzpomínky, ale také abychom znovu nalezli rytmus pevniny. Protože námi
pořád ještě zmítala noční bouře. Odpoledne ve tři hodiny jsme šli do kláštera a zúčastnili se bohoslužby. Byli
jsme při ní svědky, jak se mohou duše povznášet ve vznášejících se, vanoucích tónech a nořit se do nadosobních
harmonií, aniž by si toho naprosto samy byly vědomy. Zdejší pěvec zpíval právě tak, jako když tluče slavík.
Jeho hlas byl jen nástrojem této objektivní hudby a on se vznášel někde velice daleko. Později, když jsme ho
znovu spatřili v civilu, už toto odevzdání neměl. Není to tedy osobní. Možná tímto obřadem stále ještě vane cosi
orfického: člověk dává zaznít tónům a propojuje tak duše do harmonie s tóny světa, které bezprostředně, bez
přítomnosti já, duši harmonizují. Když se já vrátí, zmizí také harmonie.
Zažili jsme to rovněž na zpáteční cestě. Na lodi s námi byl jeden mnich z Apokalypsy. Krásné, klidné letní
počasí prozářilo celý den. Večer se rozhostilo naprosté bezvětří. Blýskání v dáli. Jen mír a klid.
Náhle ve čtyři hodiny strašná rána, jedna dvě velké kapky deště a pak nás zcela obklíčily blesky zároveň s
drásajícím úderem hromu. V mžiku jsme se ocitli v nejmohutnější bouři. Lilo jako při průtrži mračen, zvedl se
vítr, loď se kymácela nahoru dolů. Nevýslovná panika se zmocnila žen a dětí, mladých i starých, psů, koček,
kuřat, všichni divoce prchali do podpalubí s bednami, košíky, matracemi a dekami křičíce, skučíce, modlíce se,
nadávajíce. Lidi zachvátila mořská nemoc. Hotové dopuštění. Bouře vyla v lanoví, kolem dokola vřely vlny,
pravidelné vrčení lodního motoru bylo jen slaboučkým podtónem, který člověk zaznamenal pouze v
přestávkách. Nebe sesílalo blesk za bleskem a doprovázelo je duněním. Žádné vyjasnění kromě neustálých
růžových, fialových, nebesky modrých blesků, ve kterých vlny vypadaly jako temní hadi. A pak, úplně nahoře
nad námi, šedomodrá skvrna, potom pastelově jemný mrak, který se zbarvuje světle Červeně a úplně pozvolna, s
nastupujícím mírem, východ slunce.
Z časopisu Die Christengemeinschaft, roč. 1948, č. 2, s. 47—49.
Z němčiny přeložila Blanka Kynčlová
KARLŠTEJNSKÁ APOKALYPSA
Apokalyptická doba
KAREL DOLISTA
e Zjevení sv. Jana známe okultní číslo 666, jímž Apokalyptik charakterizuje mocnou odpůrčí bytost.
Chápeme-li toto číslo jako letopočet, pak rok 666 je rokem, kdy v bohaté novoperské říši v akademii v
Gundéšápúru si tato bytost rozvojem materialistické vědy utváří ideové předpoklady pro své zničující
protilidské dílo. Dvojnásobkem čísla 666 je 1332. V tomto roce je šestnáctiletý Lucemburk Karel pasován na
rytíře. Je to rok, kdy se opět odpůrčí bytost hlásí o slovo. Z vlastního životopisu Karla IV. víme, že v roce 1332
prodělal jakýsi „křest ohněm“ ve své první bitvě u San Felice v Itálii, kde málem přišel o život. Karlovi bylo
tehdy šestnáct let. O dalších šestnáct let později, v roce 1348, zakládá během jednoho jara dvaatřicetiletý římský
a český král Karel Nové Město pražské, univerzitu a Karlštejn.
Tato doba byla mocným přelomem věků a lze ji tak v určitém ohledu srovnat s tím, co prožíváme nyní na
samém konci 20. století. Karel žije a vládne v době „avignonského zajetí papežské kurie“ a mravní korupce
mnohých prelátů, v době počínajícího moderního materialismu. (V roce 1378, kdy císař Karel umírá, vypuklo
papežské schizma, které se stále prohlubovalo. Tak v roce 1409 již existovali tři údajní náměstci Kristovi na
zemi — jeden v Avignonu, jeden v Římě, jeden v Pise — kteří se vzájemně proklínali a posílali k čertu a
představovali tak jakýsi opak Svaté Trojice. V té době se Antikrist hledal právě na papežském trůně. Číslo 6 je
značkou zla, číslo 666 vrcholem zla. A právě toto číslo viděli někteří v papežském titulu Vicarius filii Dej
Náměstek Syna Božího. Sečteme-li všechna latinská písmena, která jsou zároveň číslicemi —VICARIVS FILII
DEI — dospějeme právě k tomuto číslu: DCLVVIIIIII 666.) Mnozí jasnozřiví mniši a jeptišky již dříve
předpovídali, že božský svět bude lidstvo brzy varovat otřesnými nepřehlédnutelnými znameními před stále pokračujícím
vzdalováním se od Boha. A jak prorokováno, tak se také stalo. Roku 1337 se zděšeným lidem
nejprve ukázaly komety, které byly chápány jako „nebeské metly“, ohlašující blízký soud a očistu. Následovala
sluneční zatmění i zatmění Měsíce, rovněž chápaná jako chmurná předzvěst blížící se zkázy. Poté náhle strašlivé
množství kobylek zničilo úrodu na širokých pásech země, přes niž se přehnalo. Zkáza pokračovala léty, v nichž
se střídala sucha s neúrodou — tedy hlad a drahota. Sucha vystřídal další extrém, mohutné přívaly vod, záplavy
a povodně. Úroda vzala za své, nevzešla v letním chladu nebo shnila ve vlhku. K tornu se přidal ještě
epidemicky se šířící tanec svatého Víta, nevyléčitelný a hrůzu budící. Koncem roku 1347 vypukl v přístavu
Messině veliký mor, zavlečený sem od Černého moře. O rok později se rozšířil po celé Evropě a zkosil třetinu
jejího obyvatelstva. V létě téhož roku si ohromné zemětřesení vyžádalo mnoho tisíc mrtvých.
Francií, Itálií i Německem táhnou flagelanti neboli mrskači, budící masovou hysterii, podněcující
pronásledování Židů. V krutém sebetrýznění se spatřuje pokání za hříchy lidského světa. Města uzamykají své
brány před těmito fanatickými houfy. K tornu všemožné zástupy radikálních kazatelů pokání, vizionářů, stále
více proroků zkázy a zvěstovatelů zániku světa, blouznících sektářů, kteří ještě jako duševní mor šířili hrůzu
pověrčivých a hmotným nedostatkem trápených lidí. Se smrtí před očima, která se mnohým jevila jako veliké
nic, se tito zoufalí tonoucí a pološílení vrhali na jediné, na tělesný požitek. Zmocňovali se osiřelých majetků
mrtvých. Hledali, jak v nejkratší době ještě dychtivě vychutnat slasti života, dříve než je pozře „černá smrt“.
Všude rozpadlé vsi, zpustlá pole, prázdné kláštery, zdivočelá stáda, téměř žádné pracovní síly, které by se
postaraly o to, aby v příštím roce vzešla úroda. Stavby katedrál jsou zastaveny. Petrarka volá: „Ó šťastni, kdo se
narodíte po nás, nepoznáte takové propastné bědy a naše svědectví budete číst jako bajky“.
V říjnu roku 1348 si francouzský král Filip VI. vyžádal od lékařské fakulty Sorbony vyjádření k této
epidemii, budící obavy z náhlého vymření lidstva. Doktoři přiřkli příčinu jisté konstelaci z jara roku 1345, k
Z
tornu však zdrženlivě dodali, že je třeba počítat i s důvody, „které zůstávají okultně skryty i těm nejjemnějším
duchům.“ Též arabští lékaři v Cordobě a Granadě se shodovali s míněním pařížských autorit. Matteo Víllani,
italský kronikář, to vše pokládal za novou potopu světa. A mezi „sprostým lidem“ se všude říkalo, že to je boží
soud a trest nad zkaženým světem. V září to papež ještě potvrdil bulou.
Již léta předtím, než se vnitřní zkaženost doby začala projevovat též zevně v epidemiích, bídě a přírodních
pohromách, mluvili Boží přátelé (nábožensko-mystické hnutí z horního Porýní) o tom, že duchovní svět chce
korigovat svět pozemsko-smyslový v jeho vzdalování se božství. Ještě než mor vůbec začal, vyslovil se o tom
jasně Johannes Tauler. Neustále pranýřoval vytrácející se víru, především smrt lásky v lidech, sobectví, které je
pouze důsledkem vnitřního odumírání skutečného lidství. Prý nadešla doba, v níž se nás musí zmocnit veliké
trápení a bída, jak to líčí Janova Apokalypsa. Dávno předtím, než se to začalo zevně projevovat, naléhavě
varoval nikoli před tresty, nýbrž před výchovnými a budícími prostředky duchovního světa — zákonitě nutnými
požáry, záplavami, zatměními, bouřemi a zkázou, před časy rapidního zdražování a bídou celých národů. Říká,
že jen velké sebezpytování a vnitřní duševní proměna mohou ještě zastavit blížící se očistný soud. Když vypukla
„černá smrt“, zůstal Johannes Tauler přes pronásledování, které musel ze strany štrasburského biskupa trpět, ve
městě, aby pomáhal potřebným uprostřed tisíců, které se ocitly bez kněze poté, co se jich zmocnil mor. Tauler
do hloubi duše otřesen říká, že došlo k tornu, před čím neustále varoval jako před důsledkem vnitřního
odumření. Nyní ještě naléhavěji než předtím zdůrazňoval, že nedojde-li ke změně vědomí, bude se muset vše
ještě strašlivěji opakovat. Energicky vystupoval proti kazatelům, kteří požadovali, aby se lidé odebrali do
odloučenosti, aby se bičovali, postili a činili pokání útěkem před světem. Tauler je nabádal, ať raději slouží
nesčetným nemocným a ztraceným, ať tyto nebohé nenechávají opuštěné, nýbrž konečně lásku a moudrost také
denně žijí, neboť to žádají znamení doby.
Ve 14. století se na univerzitách, mezi klérem i měšťanstvem rozmáhá materialismus. Rodí se první
kapitalismus. Dva zásadní lidské typy charakteristické pro vrcholný středověk — kněz a rytíř — ustupují
měšťanstvu a prvnímu úřednictvu, obklopujícímu panovníky světské i duchovní, kteří jsou často obojím zároveň.
Poté, co se francouzskému králi Filipovi podařilo přetáhnout papežství do Avignonu ve svou osobní
mocenskou sféru, splývá juristicky formovaný typ klerika s duchovně merkantilním. Kněží se stávají
obchodníky a kramáři, kteří handlují a smlouvají, vybírají daně a poplatky a spekulují.
Zvláštním případem v zacházení s kapitálem jsou však templáři. Ideální rytíři, vzorní bankéři a obchodníci,
stejně tak i tvůrci nejrůznějších sociálních forem a zařízení, k tomu přísní mniši a křesťanští okultisté v jednom.
Svým hospodařením a životem ukázali, jak se křesťanství a kapitalismus dají spojit ve prospěch lidí. Zánikem
templářů je Evropa na sociálním poli materialismu obětována. Po jejich bezbožném zničení králem Filipem a
papežem nemůže již žádný křesťanský impuls utvářet v sociální oblasti protiváhu k tomu, co se nadáte šíří z
Avignonu. Vznešený ideál křížových výprav — snaha nalézt pravé křesťanství a jeho spirituální zdroje daleko
od zkorumpovaného Říma, přímo ve Svaté zemi — v křesťanském světě skomírá.
Právě v roce, kdy v západní a jižní části Evropy řádí mor, buduje Karel IV. svůj hrad Karlštejn. V takzvané
Malé věži, budově stojící mezi níže položeným palácem a výše položenou Velkou věží, skrývající v sobě kapli
sv. Kříže, se nachází kaple Panny Marie, na jejíchž stěnách jsou zčásti dochovány malby líčící výjevy z
Apokalypsy Sv. Jana.
Původním záměrem Karla IV. pro využití prostoru této kaple bylo něco jiného. Co, to se asi už nikdy
nedovíme. Během stavby hradu došlo totiž ke změně původního plánu a prostor v nejvyšším patře Malé věže
byl rozdělen příčnou stěnou na dvě části. Tak vznikla kaple s přilehlou sakristií.
Výmalba stěn se nedochovala ve své celistvosti, jde dnes o pouhé torzo. Na stěnách jsou zčásti dochovány i
latinské nápisy, které byly namalovány pod jednotlivými scénami.
Například dvě řady obrazů, které ilustrují texty nadepsané nad nimi či vepsané mezi ně. Stojí zde: „I zatroubil
šestý anděl: uslyšel jsem hlas ze čtyř koutů zlatého oltáře před Bohem. Ten hlas promluvil k šestému andělu
držícímu polnici: Rozvaž ty čtyři anděly, spoutané při veliké řece Eufratu! Tu byli rozvázáni ti čtyři andělé,
připravení na hodinu, den, měsíc a rok, kdy mají pobít třetinu lidí...“ (Zj 9,13—15) Vzpomeňme, že stavba
Karlštejna byla zahájena v roce 1348, kdy vypukl mor, který zahubil třetinu evropského lidstva. Mikuláš
Wurmser, malíř činný na Karlštejně, přišel ze Štrasburku, kde působil Jan Tauler, a výzdoba kaple spadá do
doby řádění moru na jihu a západě Evropy.
Avšak i ve Velké věži Karlštejna, v kapli svatého Kříže, se nacházejí scény z Apokalypsy, a to ve výklenku
západního okna. Na jižní straně výklenku je to „Klanění čtyřiadvaceti starců Beránkovi“, na severní stěně
„Trůnící Bůh“.
Poté co návštěvník prošel v předchozí kapli očistou (purgatoriem), ocitá se v „Nebeském Jeruzalémě“
(Hierosolyma Coelestis), jak můžeme nejvýznamnější kaplí Karlštejna nazvat: „Zdi jeho hradeb byly z jaspisu,
město samo bylo z čistého zlata, tak čisté jako sklo. Základy městských hradeb byly ozdobeny drahokamy všech
druhů: první základ byl z jaspisu, druhý ze safíru, třetí z chalcedonu, čtvrtý ze smaragdu, pátý ze sardonyxu,
šestý z karneolu, sedmý z chrysolitu, osmý z berylu, devátý z topasu, desátý z chrysoprasu, jedenáctý z
hyacintu, dvanáctý z ametystu.“ (Zj 2 1,18—19)
Jmenované drahokamy visely uprostřed kaple zavěšeny na zlacených drátech volně v prostoru. Kaple byla
osvětlována svícemi podél stěn. Jejich zář se mísila ve dne s barevným světlem, které propouštěly okenní vitráže
z křišťálů, ametystů a topasů. Světlo odrážela klenba, která je zcela pokryta zlatem, přesněji nesčetnými
vypouklými zrcadélky z benátského skla, majícími zlacené fólie. Strop tak představuje nebeskou klenbu, na níž
je znázorněno i slunce, měsíc představuje srpek vyvedený ve stříbře. „A to světlo nepotřebuje na osvětlování
slunce ani měsíc, poněvadž velebnost Boží je osvítila, a jeho světlem je Beránek. I budou chodit v jeho světle
národové a králové země přinesou do něho slávu svou a čest.“ (Zj 21, 23)
Dnes, na přelomu tisíciletí, je kaple Sv. Kříže opět přístupna veřejnosti. Snad i tento a následující příspěvek
mohou pomoci vynahradit to, co nám při prohlídce pravděpodobně nikdo neřekne.
Apokalyptické obrazy
KARIN FLEISCHEROVÁ
o může být důvodem toho, že osobnost takového významu, jako byl král císař Karel IV., vyzdobí stěny
svého útočiště, hradu Karlštejn a událostmi Apokalypsy? Základní kámen hradu Karlštejn položil
arcibiskup Arnošt z Pardubic 10. 6. 1348. Datem svého založení tedy hrad patří do velké koncepce roku
1348, vedle založení university a Nového Města v Praze. Postaven byl podle ideje krále, 1367 byla úplně
dokončena vnitřní výzdoba — to znamená, že celá koncepce hradu byla uskutečněna za Karlova života a svědčí
o určitém záměru.
Dříve než se budeme věnovat obrazům Apokalypsy ve střední budově, podívejme se krátce na kompozici celého
hradu. První, nižší a podlouhlá budova zastřešuje prostory obyčejného každodenního života — palác a
purkrabství. Dvě další stavby ale věnoval Karel IV. jinému účelu. Když přecházíme do druhé budovy, najdeme
zde kostel a meditační kapli krále, a dál vede cesta do nejvyšší věže s nejkrásnější a nejvznešenější kaplí Sv.
Kříže, do které směl vstoupit jen vybraný okruh osob. Tato kaple byla cílem a zakončením cesty hradem a svou
krásou korunovala význam celého objektu. Jaký je však rozdíl mezi interiérem obou kaplí — Panny Marie a
svatého Kříže! Ta druhá vypovídá o tom, jak se shromažďují kolem oběti Krista ti, kteří ho následovali. Je to
místo největší úcty, kde člověk mlčí a nechává k sobě mluvit
tajemství světa. Kaple Panny Marie, kterou se teď budeme
zabývat, je zcela jiná. Obklopují nás v ní obrazy z
Apokalypsy. Nesou vlastní rukopis a myšlení krále, který s
nimi žil stejně jako všichni, kteří v této kapli slavili
bohoslužbu. On sám musel projít tímto prostorem zdobeným
obrazy, když chtěl vstoupit do osobní malé meditační kaple,
která s kaplí P. Marie sousedí. U vchodu na východní stěně
jsou dvě pásma obrazů, ale pohled krále určitě dopadal na
protější západní stěnu, kde k sobě přitahuje pohled zejména
jedna nádherná postava: žena s dítětem, které se k ní tiskne v
náručí. To je však až závěrečný obraz z velkého množství
jiných, kterým se zde chceme věnovat.
Horní pásmo obrazů začíná událostmi z 9. kapitoly Apokalypsy,
kde anděl rozvazuje ruce čtyřem zvláštním bytostem s
hrubými tvářemi a — křídly. Nad andělem se vznáší další anděl
s pozounem, a následuje boj: Přijíždějí jezdci na divokých
C
zvířatech, meče v rukách, shora jsou podporováni jinými bytostmi s křídly a s tvářemi plnými nízké radosti ze
zabíjení. Lidé padají pod ranami mečů, další však stojí klidně a vzpřímeně — jim nemohou útočníci očividně
uškodit. Následují události z 10. kapitoly: anděl, stojící na moři a na pevné zemi, který má kolem hlavy duhu,
vedle něho klečí Jan Evangelista a přijímá z jeho ruky knihu, a na dalším obrazu poměřuje Jan chrám Boží—
člověk, který koná podle pokynů vyšších bytostí. Stejně činí potom dva proroci (Apokalypsa kap. 11), kteří káží
lidem, na ty však útočí velká zvířata a zabíjejí je. Mrtví lidé leží na náměstí a po třech dnech jsou vzati do
duchovního světa. Nato zničí město zemětřesení, někteří lidé leží pohřbeni pod troskami — tím končí první
pásmo obrazů. I když malíř charakterizuje velmi drasticky, přece vyvažují ušlechtilé osoby hrozivý dojem z
jiných a pozorovatel cítí, že může svobodně vnímat.
Obrazy ve spodním druhém pásmu se vyvíjejí ještě dramatičtěji. Zase je zde anděl s pozounem — podle
Apokalypsy je to sedm pozounů, vidíme chrám Boží a vněm Archu úmluvy, ze které vystupuje člověk.
Následuje blesk a velké zemětřesení, které zničí všechno — a vedle najednou rodící žena. Obrazy jsou završeny
velkým bojem, který vedou andělské kúry proti bytostem démonů — hrozné, odpuzující bytosti, ve kterých
člověk může najít výraz všech nízkých, nelidských pudů.
Obrazy měly mít určitě také vliv na sebepoznání. Lidé tehdy ještě mnohem více žili v sepětí s dějinami
Nového zákona a tušili jeho souvislosti se životem. A život ukazoval ve 14. století své temné stránky. Při
povrchním pohledu to může vypadat tak, jako by Karel IV. sledoval tradice a postavil před věřící katastrofy jako
Boží tresty. To ale neodpovídá koncepci celé kaple a také
to neodpovídá osobnosti krále, který do hradu vložil své
krédo, které sice svědčí o úctě k duchovnímu světu, ale
současně o velmi samostatném přístupu, nezávislém na
oficiální víře.
Tady musíme odbočit a vzpomenout skutečnost, že
Karel IV. napsal svůj životopis. V něm líčí různé události
již od doby svého mládí, kdy měl hluboké zážitky
bezprostřední duchovní blízkosti. Nejvíce to platí pro
noční setkání v polospánku (takzvané „zření z Terenca“),
kdy mu byl ukázán osud vzdáleného příbuzného, který
vedl výstřední nevázaný život. Karel ho viděl zahynout a
toto vidění ho dovedlo k pochopení velkého významu
života a k tornu, že se od té doby cítil být odpovědným
před Bohem a před lidmi za život, který vedl. Jsou lidé,
kteří zážitek blízkosti Ducha zase zapomínají, on však
znovu a znovu zdůrazňuje ve svém životopisu vnitřní
postoj —aktivně usilovat o poznání vyššího života a
neztratit se ve velkých úkolech krále země a později
císaře.
V kapli Panny Marie vidíme, že to nebylo jen
myšlenkové gesto, ale i čin. Mezi východní a západní
zdí, na zdi jižní, najdeme docela jiné obrazy: král přijímá
dary jiných vladařů — ostatky, jak tenkrát bylo zvykem,
uložené na konci místností pod kříž. Za touto zdí
najdeme malou kapli, ve které pobýval sám, aby se mohl
soustředit. Nejdůležitější zprávy dostával otvorem ve
spodní části zdi, jinak ho nikdo nesměl rušit. Král zde
čerpal sílu. A jak významně mu přitom Apokalypsa
pomáhala, vidíme na západní stěně, kam nechal
namalovat obrazy, které v textu Janova zjevení nacházíme
před bitvou mezi anděly a démony. Karel IV. je
pojal velice volně a osobně a nechal malovat na mohutném
obrazu velkého červeného draka se sedmi hlavami
— před ním utíká žena a ulétá mu na křídlech, a konečně
obraz ženy, která stojí pod střechou chrámu, v náručí
nese dítě a je obklopena sluncem a chráněna křídly. (Zj 12)
Můžeme v tom vidět jednak víru ve vývoj lidstva, které je podrobeno zkouškám, ale v těchto zkouškách
může doufat v podporu z Ducha a v to, že nakonec nalezne cestu k cíli. Střední budova, před přechodem do
kaple Sv. Kříže, měla působit na člověka obrazy Apokalypsy, které připomínají, že život. na zemi není idylická
záležitost a že záleží na tom, jak se člověk k němu postaví. Dnes tyto obrazy nejsou lehce přístupné, jejich
význam si musíme často teprve dešifrovat. To, co dříve lidé v obrazech prožívali, má dnes více charakter
myšlenek. Dvacáté století, jež někteří dnešní filosofové nazvali vůbec nejtěžším stoletím, které lidstvo doposud
zažilo, přineslo bezprostřední zážitky krutosti i statečnosti a pro mnoho lidí slovo „peklo“ přestalo být jen
metaforou — zažili ho skutečně, ale zůstali v něm přesto lidmi...
V tomto moderním světě nabývá zcela nového významu to, že zde v Čechách žil a působil císař, který
považoval pěstování vnitřních sil za stejně důležité jako vládní záležitosti a který ukázal, že velká vnější moc a
morálka se nevylučují. Vedle velkých událostí roku 1348, založení pražské university a Nového Města se všemi
novými možnostmi, které to přineslo, nesměl chybět také třetí počin — založení hradu Karlštejna, kde bylo
možno soustředit se na jiné stránky života a zabývat se myšlenkami o smyslu lidského života. Ne každá země
má krále s takovými velkými impulsy a s takovou upřímnou úctou k realitě duchovního života. Není v tom také
závazek pro ty, kteří zde žijí a působí nyní?
TOMÁŠ BONĚK
je farářem Obce křesťanů ve Windhoeku v Namíbii.
KAREL DOLISTA
pracuje jako průvodce (dříve mj. na Karlštejně).
KARIN FLEISCHEROVÁ
je farařkou Obce křesťanů v Berlíně.
MILAN M. HORÁK
je farářem Obce křesťanů v Praze a členem redakční rady sborníku Okruh a střed.
GÉRARD KLOCKENBRING
je knězem Obce křesťanů. Nyní jako důchodce žije v Paříži.
FRANK PESCHEL
je farářem Obce křesťanů v Praze. Jako člen redakční rady se podílí na přípravě sborníku Okruh a střed.
HANS-WERNER SCHROEDER
je knězem Obce křesťanů ve Stuttgartu. Donedávna vykonával funkci vyššího duchovního správce a měl na
starosti kněžské vzdělávání, nyní v důchodu.
RUDOLF STEINER (1861-1925)
zakladatel antroposofie.
OBEC KREStANŮ,
vydavatel sborníku Okruh a střed, byla založena roku 1922. Podnětem k jejímu vzniku byla otázka, zda a
jak je možno v dnešní době strojů, informací a praktikovaného materialismu dojít skutečné obnovy náboženského
života. S žádostí o pomoc se skupina zakladatelů Obce křesťanů obrátila na Rudolfa Steinera,
vůdčí osobnost antroposofického hnutí. Ten pomohl vytvořit první pilíř Obce křesťanů — srozumitelnou
a moderní podobu křesťanského kultu, otevírající cestu konkrétnímu náboženskému prožitku. Druhým
pilířem se stala úplná svoboda učení spojená se snahou o nezkalené poznání Ducha, třetím pak důraz na
vědomé konání a osobní odpovědnost každého člověka. Obec křest,anů dnes působí v mnoha zemích
světa, na české půdě od roku 1925.
http://mujweb.cz/spolecnostjobecj


04 úno 2012, 15:31
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru









StahovaniZaSMS Pizza Modena MP3 free download