Okruh a Střed
Zvíře a člověk
Spiritualita přírody
Hledání vztahu člověka a zvířete
Zvířecí archetypy
Ahinsa cesta pokoje
Ahabah
2
Obsah:
ZVÍŘE A ČLOVĚK ..........................................................................................................................1
OBSAH:.............................................................................................................................................2
PŘÁTELSTVÍ LIDÍ SE ZVÍŘATY?..........................................................................................................4
ZVÍŘATA A ČLOVĚK ..........................................................................................................................7
ČLOVĚK A ZVÍŘE – HLEDÁNÍ KŘESŤANSKÉHO VZTAHU. ....................................................................9
Biblická dispozice ......................................................................................................................11
Nesežereš bližního svého ...........................................................................................................12
Naplnění smlouvy.......................................................................................................................15
OBĚTI KRVELAČNÉ MODLY.............................................................................................................16
BOD OBRATU ..................................................................................................................................19
JAKÝ JE VZTAH ČLOVĚKA KE ZVÍŘETI?............................................................................................20
ZVĚROKRUH JAKO MAKROKOSMICKÁ MANIFESTACE ARCHETYPŮ ..................................................23
Dvanáct etap sluneční cesty.......................................................................................................24
ZVÍŘATA V MÝTECH A POHÁDKÁCH – VÝVOJ ZVÍŘAT A ČLOVĚKA ..................................................29
AHINSA – CESTA POKOJE ................................................................................................................33
O etických pohnutkách vegetariánství .......................................................................................33
Ahinsa je práce na sobě.............................................................................................................34
3
Vážení čtenáři,
letní číslo časopisu Okruh a střed se zabývá tématem vztahu zvířat a lidí.
Svět kolem nás je plný života. Pro mnoho lidí je ale pohled na jiné živé tvory jen pohledem na
věci, které lze sníst. Malé dítě jde s maminkou okolo rybníka a ukazuje na plovoucí vodní ptáky.
"Co je to?" ptá se. "To jsou kačenky, "odpovídá maminka a dítě ve vzpomínce na nedělní oběd
nadšeně volá: "Chci je papat!" Dítě zde nevědomě napodobuje vztah dospělých k živým tvorům,
chamtivý vztah, který s naprostou samozřejmostí a bez zaváhání bere jiným život. V případě
potřeby nejen zvířatům, ale i svým bližním.
Můžeme zde jít ještě dále a říci, že takto "dospělí" lidé jsou ve skutečnosti vlastně nedospělí.
Původní dospělost, kterou měl člověk v ráji, je pryč. Lidé ztratili svou dospělost, ale dětmi se
nestali a proto k ní zatím nemohou znovu dospět. Dokud se tito zdětinštělí dospělí nenarodí úplně
znovu a nebudou nejprve znovu jako děti, nemohou nové dospělosti dosáhnout.
V nedospělém člověku se stále více vytrácí poznáni, že i zvířata jsou projevem života, který
pochází od Boha, a že mají k člověku blíže, než se obvykle má za to. Člověk ztrácí vědomí o Tvůrci
všeho, čímž začíná být stále zřetelnější, jak velká je vzdálenost mezi člověkem a Bohem a jak
hluboká zde zeje propast. Dnešní člověk tuto nepřekonatelnou propast prožívá jako něco zcela
reálného, a proto říká, že žádný Bůh není. V dnešním dětinském popírání Boha se tak zjevuje
pravda o lidské existenci.
Možná bychom v této souvislosti chtěli, aby se přes propast klenul most a vedla přes ni cesta,
po níž by bylo možné dojít zpět k Bohu. Křesťanství říká, že v tajemství Kristovy smrti a vzkříšení se
otevírá cesta, po níž se lze navrátit. Ovšem nikoli již ve stavu původní rajské dospělosti, ale jako v
Kristu znovuzrozená duše, jako zcela nové dítě, kterému se dospělosti znovu dostává.
Když se takto znovuzrozený člověk rozhlédne kolem sebe, vidí kolem sebe svět plný života. Nic
není neživé, svůj způsob života mají i zdánlivě mrtvé předměty. Vše vyšlo z Boží ruky a celý svět je
prostoupen vanoucím Božím dechem. Obnovený člověk již nechce brát, ale dávat. Nechce kvůli
sobě ničit život žádného tvora a nejraději by pro svou obživu nebral život ani rostlinám. Až zcela
dospěje, nebude muset už vůbec pohlcovat život, aby mohl sám žít. Bude živ z Boha a v Bohu.
K téhle vizi Božího království ale ještě povede dlouhá cesta a my věříme, že i časopis Okruh a
střed představuje na této cestě alespoň malý krůček.
Redakce
4
Přátelství lidí se zvířaty?
TOMÁŠ BONEK
e starých dobách si brali horníci s sebou do dolů kanárka. Zemřel-li, pak věděli, že se štolou
šíří jedovatý plyn, a hledali co nejrychleji záchranu. Jedním z důvodů zájmu o životní
prostředí je bezesporu strach ze ztráty našich vlastních životních podmínek. Již dlouho
umírají na celém světě miliony ptáků a jiných zvířat na následky otráveného vzduchu, vody a nebo
potravy a pro řadu lidí se toto navýsost varovné znamení stalo důvodem ke změně smýšlení. Vztah
mezi člověkem a zvířetem je od počátku plný protikladů. Na jedné straně člověk zvířata potřebuje
ke svému vlastnímu životu, na druhé straně řadu z nich nemilosrdně pronásleduje, anebo je už
vyhubil. V posledních desetiletích bylo na poli ochrany zvířat a životního prostředí dosaženo
nemalých úspěchů. Některé druhy byly zachráněny před vyhubením téměř v posledním okamžiku a
také ve vztahu k domácím zvířatům se leccos mění. Osvětovou činností řady význačných osobností
a nadnárodních organizací se v širokých vrstvách civilizovaného lidstva probudila nová láska ke
zvířatům. Lidé si začali uvědomovat, že přírodní prostředí není něčím samozřejmým, co tu bude
pořád, nezávisle na našem chování. Obětavé nasazení řady jednotlivců v nejrůznějších projektech,
stejně jako rostoucí počet útulků pro psy a kočky, sledovanost přírodovědných filmů v televizi i
návštěvnost zoologických zahrad jsou toho důkazem. Jistě je toto probuzení jen částí onoho
velkého procitnutí v otázkách životního prostředí, o němž jsme psali v jednom ze starších čísel
našeho časopisu. Vztah ke zvířatům je však právě intenzitou citového nasazení něčím
mimořádným.
Jak vztah k přírodě jako celku, tak vztah ke zvířatům utrpěl bohužel v poslední době vážné
rány. První postojem USA, které kladou vlastní hospodářské zájmy nad zájmy životního prostředí,
druhý absurdní situací okolo nemoci šílených krav a epidemie kulhavky a slintavky v západní
Evropě. Posledně jmenovaný příklad ukazuje hloubku krize, ve které se náš vztah k ostatním živým
bytostem nachází. Všude tam, kde se lidé cítí ohroženi, anebo kde se zájem přírody dostává do
konfliktu s hospodářstvím, není zdaleka vyhráno. Je stále zřetelnější, že je nutné celkově změnit náš
poměr ke světu, protože neuvážené zásahy do jeho křehké rovnováhy mají stále varovnější
následky.
V dávných dobách se některé živočišné druhy přidaly k člověku a staly se jeho průvodci,
pomocníky a živiteli. Z lovce se stal pastevec. Tajemství zdomácnění některých druhů zvířat vrhá
světlo na jeden z důležitých aspektů našeho života s nimi. Jednotlivá zvířata nemají vlastní
individuální já, svou duší jsou součástí druhu a jejich společné skupinové já spočívá v duchovním
světě. I když u vyšších druhů zvířat dochází v určitém smyslu k individualizaci, je tato skutečnost
plně překonána až u člověka. Proto lze říci, že to, co se nám ukazuje v životopise jednotlivého
člověka, je ve světě zvířat popisem celého druhu (Rudolf Steiner).
U zvířat, která žijí v úzkém spojení s člověkem, dochází ovšem k určitému vyčlenění ze
závislosti na vlastním druhu. Spojení s člověkem je obsáhlejší, než jsme obvykle ochotni si
připustit. Jen ten, kdo se zvířaty žije a pracuje, zažívá denně jeho hloubku. Duše zvířat žijících s
námi se dostává v jistém smyslu do vlivu našeho vlastního já. Domácí zvíře se tak stává
obyvatelem dvou světů, světa zvířat a světa lidí.
Původní společenství lovců a sběračů žila v intimním snivém spojení s celou přírodou.
Zdomácnění některých druhů zvířat a rostlin provází lidstvo na dlouhé cestě vyčlenění z
přirozeného běhu světa. Toto vyčlenění je podmínkou lidské svobody, ale i výzvou k bdělosti. Je
vážným znamením, že se oním varovným "kanárkem" počátku dvacátého prvního století stala právě
kráva, která je pro člověka patrně nejvýznamnějším živočišným druhem. Kráva, která provází
člověka odnepaměti a skoro ve všech starých kulturách patří k posvátným či obětním zvířatům.
Je třeba se ptát, zda je možné dát našemu vztahu ke zvířatům nové, pevné základy.
v
5
Moderní přírodověda vychází z názoru, že tu zvířata byla jako první a že se člověk vyvinul
dlouhým vývojem z jedné větve řádu primátů.V dávných dobách tu člověk nebyl, ale země nebyla
pustá a prázdná, byla plná rostlin a zvířat - pozemský ráj. Příchodem člověka byla narušena
původní rovnováha a řád života. Příroda by podle této teorie mohla bez člověka dobře existovat,
člověk bez přírody nikoli, neboť mu dává domov a potravu. Podobné myšlenky naplňují řadu lidí
úctou a pocitem zodpovědnosti. Cítí se povoláni, tak jako Noe ve Starém zákoně, zachránit
stvoření, stržené člověkem do katastrofy. Pro mnohé však vztah k přírodě zůstává za ledovým
příkrovem myšlenky, že se vše ve vesmíru děje náhodou, a tudíž nemá žádný smysl.
Vedle tohoto dnes velmi rozšířeného názoru existuje už od pradávna i jiný názor, který říká,
že nikoli zvířata, nýbrž člověk je prvorozeným stvořením - země bez člověka je tedy nemyslitelná!
Moderní věda tuto teorii většinou zásadně odmítá a považuje ji za nevědeckou a nepřijatelně
antropocentrickou. Tento pohled na stvoření se však v duchovních dějinách lidstva objevil v
nejrůznějších podobách - od nejstarších mýtů, přes pohádky až k podrobnému popisu v duchovní
vědě Rudolfa Steinera.
Například podle jednoho příběhu jihoafrických Křováků byla země na počátku pustá a
prázdná a lidé se museli živit kořínky a sběrem plodů a semen. Život byl bez radosti a v osamění.
Bůh, který to viděl, se rozhodl lidem pomoci.
"Učiním zvířata," pravil. "Poštu na zemi všemožná stvoření a dovolím lidem lovit tolik, kolik
potřebují pro život. Ano, tak to učiním!"
Stvořitel si k sobě znovu zavolal tu jednoho, tu druhého člověka, aby z něj, podle jeho
vlastnosti, učinil zvíře.
Všemocný pohlédl na své stvoření a zaradoval se z veselého dovádění zvířat, která naplnila
zemi, vody i vzduch. Rozhodl se, že po období dešťů dá lidem povolení k lovu.
Jednoho dne hledal Křovák Tukwa v buši kořínky a přitom narazil na krásnou mladou
antilopu. V jejím pohybu byla nepopsatelná ladnost a půvab. Tukwa však pro to neměl žádný smysl,
protože se v jeho duši probudila zlá touha po lovu a v jeho ústech divoká chuť' na čerstvé maso.
"Ha, jak pěkná kořist, " pravil si pro sebe. "Ulovím si ji, protože snadněji to už nikdy nepůjde.
Bůh sice přikázal počkat se začátkem lovu až na konec období dešťů, ale co se mi může stát, Bůh je
daleko a období dešťů začne ještě dnes. Učiním to tajně a nikdo mne nepotrestá."
Tukwa mrštil vší silou svou hůl na vyhrabávání kořínků proti antilopě a ta sesvalila k zemi a
vydechla naposled. Tukwa si svou kořist přehodil přes rameno a vydal se na cestu domů. Cestou
potkal zástup radujících se Křováků, kteří byli na cestě k Bohu, povoláni nechat se proměnit ve
zvířata. Tukwu popadl z jejich dobré nálady vztek a rozhodl se, že půjde také k Bohu a nechá se
proměnit ve zvíře.
I když ho jeho žena a další Křováci upozornili na jeho ošklivost a na to, že porušil Boží
přikázání, vydal se Tukwa nepovolán k Bohu. Bůh mu však v hněvu vyčetl jeho pýchu a přestupky a
proměnil ho za trest v hyenu, která je všemi opovrhována...
Podobné příběhy poukazují různým způsobem na to, že zvířata tu jsou kvůli člověku. Tuto
závislost si ale nelze vykládat tak, že tu zvířata a potažmo celé stvoření jsou jen proto, aby člověk
mohl uspokojit své sobecké zájmy. V biblickém příběhu stvoření se vypráví, že člověku byla v ráji
svěřena moc dát zvířatům jména. Jméno jev duchovním smyslu mnohem víc než pouhé vnější
označení. Správně zvolené jméno plně vystihuje podstatu pojmenovaného. Rajskému člověku je
dána síla poznání a stvoření se mu stává obrazem jeho vlastního nitra. Dívá-li se do světa, pak
poznává sebe sama a dívá-li se do svého nitra, pak nalézá skutečná jména pro věci a bytosti světa.
Život se zvířaty mu může být cestou sebepoznání - zážitkem vlastního člověčenství. Rozpoznání, že
i v něm je něco zvířecího, co čeká na zkrocení a vysvobození, se mu může stát pramenem pokory.
V této souvislosti je třeba chápat Boží pověření, aby se člověk stal pánem stvoření. Jen lidé mají
možnost nahlédnout do podstaty stvoření, atak i spolupracovat na jeho budoucnosti. Starozákonní
náboženství mělo za cíl posílit sebevědomí člověka, a proto kladlo zvýšený důraz na jeho
nadřazené postavení. V jiných náboženských systémech (např. v buddhismu) jsou zvířata spolu s
6
člověkem nedílnou součástí světa utrpení. V již zmíněném příběhu
o Noemově arše je to ovšem člověk, který dostává od Boha úkol
zachránit zvířata, stržená hříšným lidstvem do zkázy a v Novém
zákoně tento motiv znovu nalézáme ve známém místě Pavlova
listu Římanům.
"Celé stvoření toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva
Božích synů. Neboť stvoření bylo vydáno marnosti -ne vlastní
vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i
samo stvoření bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do
svobody a slávy dětí Božích.
Víme přece, že veškeré stvoření až podnes společně trpí a
sténajíc pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme
Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme,
očekávajíce přijetí za syny..."
Ř8, 19-23
V příběhu jihoafrických Křováků není vysloveno, podle jakého klíče Bůh určoval lidi, kteří se
měli stát zvířaty - obsahuje jen zmínku, že byli proměněni podle svých vlastností. Rudolf Steiner
popisuje na základě svých antroposofických bádání, že se bytosti přírodních říší obětovaly proto,
aby člověk mohl žít. Vzdáleným odleskem této skutečnosti jsou téměř ve všech starých
náboženstvích přítomné zástupné zvířecí oběti. Tyto oběti měly tišit hněv bohů a předků a
přivolávat požehnání pro obětní společenství. Obětí Syna člověka se situace zásadně změnila. V
Kristu může totiž člověk znovu nalézt ztracenou spoluzodpovědnost za osud stvoření. Ze sil lásky,
která mystériem na Golgotě vstoupila do života, může povstat budoucí svět, o němž mluví
starozákonní proroci.
Svět, v němž Bůh uzavře pro člověka smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem a kde
budou zvířata a lidé žít v míru a přátelství. (Ozeáš 2, Izajáš 11)
Naše vina na zvířatech je veliká, sdílíme s nimi stejný životní prostor a vděčíme jim za
mnohé, a přece mnohdy jen nesmyslně zvyšujeme jejich utrpení anebo je v démonické hrůze z
nemocí nemilosrdně hubíme... Je třeba nechat se cele proniknout vědomím, že jsme se zvířaty,
domácími i divokými, bytostně spojeni, že to jsou naši bratři, kteří kdysi zůstali pozadu, aby lidé
mohli žít, a že trpí naší vinou, toužebně čekajíce na naši pomoc. Pocit zodpovědnosti a vděčnost dá
našim činům novou sílu.
Skrze básníka Christiana Morgensterna promluvilo duchovní svědomí budoucnosti, když
napsal:
Celé věky lásky budou potřeba na to, abychom zvířatům vynahradili služby, které nám
prokázala, a oplatili zásluhy, které na nás mají. Je třeba s tím začít již dnes.
Článek byl připraven za pomoci knížky Rudolfa MEYERA:
Zur Erlösung der Tierwelt, Urachhaus 1970.
7
Zvířata a člověk
ROLF MEGOW
ilý malý kocour Mourek! Až zemře, bude taky nějak odměněn od Boha? "Pane faráři, vy
to musíte vědět, co vy na to? Bydlí už patnáct let vedle v zchátralé kůlně mezi starým
harampádím, živí se poctivě, nekrade, neopíjí se, nikomu neubližuje. Statečný malý
kocourek, dostane se po smrti do nebes?"
Nedostane. A proč ne? Protože nebe vůbec nikdy neopustil!
Jeho duchovní bytost nesestoupila až do pozemského života a smrt pro něj znamená jenom
návrat do sebe samého. S člověkem se to nedá porovnat. Lehce se dotýká svým duchem tohoto
světa, vznáší se nad ním - lehce a šťastně se zase rozplývá ve všeobecném kočičím duchu - půvab
zvířat spočívá v tom, že se právě tam, kde marně hledáme zřetelné stopy ducha, scházíme s
utajeným poslem duchovního světa!
Ve zvířecí říši všude narážíme na přípravu k přijímání osobního ducha, na ochotu přijmout ho
a na touhu po něm. Avšak toho ducha, který tvoří osobitost a individualitu, toho nenajdeme.
Často se předpokládá, že podstatu lidského bytí můžeme pochopit oklikou přes poznání
zvířat. My se však domníváme, že je třeba uvažovat spíše obráceným směrem: pochopíme povahu
zvířat, vezmeme-li za východisko pohled na lidské bytí.
Ústředním pilířem veškerého lidského bytí je osobní, od všeobecného ducha vesmíru
oddělený duch ve formě vědomého a dokonce i sebevědomého já. Na něm visí všechno ostatní: na
druhém místě duše cítící, potom životní síla a nakonec i tělo. Důležitá je přítomnost ducha tady, na
zemi, v pozemském životě. Tato přítomnost se dokazuje schopností myšlení, plánování,
sebeovládání, ale také tím, že člověk je bytostí, která se může a musí rozvíjet. Je nedokonalá, ale
má vlohu, ba nutnost k tomu, aby se stále a stále něčemu učila. Zvířata jsou dokonalá, ale bez
naděje na další rozvoj. Kocourek byl duševně před mnoha tisíciletími stejné povahy jako teď.
Tělo spatřujeme samozřejmě u zvířat taky. Pochybnosti o tom, jestli mají samostatnou duši,
jsou zastaralé. Čilou životní sílu vidíme vlastníma očima. Jádro osobnosti však nenajdeme.
Čtyřčlennost člověka se u zvířete omezuje na trojčlennost - a tím se povaha těch tří článků, a
obzvlášť těla, značně mění.
Zvířecí já jako duchovní bytost zůstává v duchovním světě, mimo tělo. U rostliny zůstávají v
nebi dva články: duch a duše, která se na zemi jenom odzrcadlí, kupříkladu barvou a krásou.
Nerosty dokonce poslaly až do pozemského bytí jenom jeden článek - tří články zůstaly ve
výsostech. Jejich já bydlí v nebesích ještě o stupeň výš než nejvnitřnější bytost rostlin a je pro
lidského ducha téměř nepostižitelné a nepochopitelné. Duch sám se v člověku jedinečně vtěluje,
což lidem udělilo zcela jiný význam na světě. Říkáme-li, že zvíře stojí na žebříčku přírody o příčku
níže než člověk, musíme vlastně pokaždé přidat: ale jeho já, ačkoli se nevnořuje do těla, je
kvalitativně o jednu příčku výš!
ČLOVĚK ZVÍŘE ROSTLINA NEROST
V DUCHOVNÍM
SVĚTĚ
duch
duch
duše
duch
duše
život
V POZEMSKÉM
BYTÍ
duch
duše
život
tělo
duše
život
tělo
život
tělo
tělo
M
8
Pozorujeme-li pečlivě chování zvířat, zjistíme, že se tento druh já projevuje dvěma
vlastnostmi: jednak já nenáleží jednotlivcům, ale celému druhu (takzvaná skupinová duše) a celý
druh odpovídá jednomu jednotlivci v říši člověka, jednak se vyznačuje největší moudrostí. U zvířat
na všem můžeme vidět, že v porovnání s člověkem moudřejší duch zařídil každou podrobnost.
Tato moudrost se odráží zejména v těle, u vyšších zvířat především v končetinách. Vše je tak
účelné, tak příhodné a tvoří s přírodním okolím jednotný celek: noha kamzíka se skaliskem hor a
kopyto koně s měkkou půdou stepi. Moudrost zvířat je jakoby uvězněna v údech a nepůsobí
svobodně prostřednictvím pojmů. Přinutí zvíře k určitému chování, jež je stejně jako tělo v souladu
s přírodou, ale tak pevně, že se nedokáže změnit ani v případě nebezpečí života. Včela kupříkladu
letí stále ke světlu - v přírodě se může spolehnout na to, že právě tam je otvor do volného vzduchu,
ale v pokoji nepochopí, že okno je zavřené, a malinkou okliku za stěnou nenajde.
Moudrost zvířat, kterou můžeme stejně tak dobře nazývat instinktem, působí takřka
bezmyšlenkovitě a je vždycky předem dána. Se svobodným uvažováním člověka nemá nic
společného. Často se klade otázka, zdali zvíře umí "myslet", a mohli bychom odpovědět: to nemá
zapotřebí! Jeho nadpozemský společný duch za ně "myslel" už dávno, jednou provždy, takže jeho
počínání má "smysl" v nejlepším slova smyslu. Ale volnou hru myšlenek a pojmů ani nezná.
Lidská duše se rozpíná uprostřed mezi duchem a tělem a duch ji může odtáhnout od čistě
tělesných zájmů, může ji osvobodit pro zájmy duchovní. Duše zvířat je pevně spjata s tělem a je
takřka jeho vězněm. Člověk například má radost z pozorování nádherného západu slunce - sova
vedle něho na stromě má postřeh jenom pro šustění myšek v trávě a hezký rudý kotouč nad
obzorem je jí úplně lhostejný. *
Duše zvířat je jednostranná, ale přitom proniknuta nebeskou moudrostí, která zvíře chrání,
dokud nezasáhne člověk. A tak jsme se dostali ke zvláštním a složitým vztahům mezi zvířaty a
člověkem.
Tato právě popsaná "božská nepřítomnost" ducha u zvířat uděluje člověku, který svým
svobodným, přítomným duchem má větší přehled a vhled, odpovědnost za zvířata, jež jsou
odkázána na jeho pomoc. "Bytost o stupeň níž" - to neznamená právo k vykořisťování a k
využívání zvířete coby zboží s pouhým ekonomickým významem. Znamená to povinnost pečlivě
dbát na to, aby možnost rozvoje osobního já, kterého se zvířata protentokrát zřekla, nezmizela,
nezanikla navždy. Jejich já máme zastupovat a za odměnu smíme žít s posly vyššího světa. Dárek a
povinnost - oboje v jednom!
Říká se často, že zvíře je "bratrem člověka". Ano, je menším, slabším bratrem, kterého si
máme všímat a pomáhat mu. Nikdo z nás by nepřišel na myšlenku, že je správné svého malého
sourozence stále zneužívat a ponižovat.
Jak jsme však viděli, věci nejsou tak jednoduché, jak jsme si mysleli zpočátku! "Bratr
člověka", to neznamená bytost na stejně úrovni. Oboje je oprávněně: bytost o stupeň výš - bytost o
stupeň níž. Obzvlášť to o stupeň výš, ještě není ve vědomí veřejnosti. Poznávání vnitřního členění
člověka, což je současně poznávání bytosti zvířat, bude mít do budoucna za úkol vzbuzovat v nás
pochopení, co znamená pojem "bratr člověka".
Nezapomeňme na to, že zvíře je stejně tak i větším bratrem,
na jehož pomoc jsme odkázáni a kterému máme být vděční!
Děkujeme mu samozřejmě za to, co od něho dostáváme ve
vnějším smyslu: za potravu, odívání, za potěšení. Ale protože v
něm vždy působí něco, co je "více než já', děkujeme taky za to, že
náš lidský život doprovází jako tichý posel a zvěstovatel vyššího
světa. Tak bychom řekli: malý šedý kocourku, klaním se před
tebou, protože z tvých tajuplných zelených očí na mne pohlíží
*) Zde se autor dopouští jisté redukce pozemských schopností zvířat; z pozorování vývojově vyšších druhů víme, že i
zvířata rády sledují krásno, např. již zmíněný západ slunce. Pozn. Ahabah
9
jedna strana božské moudrosti, kterou já jako výše rozvíjené stvoření ještě postrádám a jíž jsi o
stupeň nade mnou!
Člověk a zvíře – hledání křesťanského vztahu.
MILAN HORÁK
ivot člověka na zemi odnepaměti provázela zvířata. Jeho vztah k nim nabýval nejrůznějších
podob ať už se však jednalo o plodnou spolupráci nebo o nelítostný boj, byl tento vztah
určován především zevní nutností, již člověk považoval za danou a nepřemýšlel o ní. Lovec
mířil své šípy na táhnoucí stáda, protože to byl způsob obživy, jemuž ho naučili předkové; zvířata
současně zabíjel i uctíval, protože si byl vědom toho, že tah zvěře je řízen mocí vyšší, než je jeho
lovecké umění; lov pro něj ovšem byl vyjádřením vůle této vyšší moci, která naučila jeho kmen
zacházet se zbraní a pravidelně vodila stáda jeho lovišti. Ještě těsněji byl se svým stádem spjat
pastevec; život stáda byl jeho vlastním životem, velikost stáda jeho vlastní velikostí; byl členem
stáda, který měl vůči stádu své úkoly a povinnosti; skutečnost, že zabíjel a pojídal jiné členy stáda,
byla součástí jeho postavení ve stádě, daného odjakživa platným řádem světa. Podobný vztah měl
ke svým zvířatům zemědělec; už mu sice nebyla hlavním zdrojem obživy, ale získala nový význam
pomocníků při práci; nezřídka s nimi spal v jedné místnosti a v případě nemoci o ně pečoval stejně
jako o členy své rodiny; pokud se k nim někdy choval tvrdě, nebylo to dáno jeho osobní vůlí, ale
složitou pavučinou zvykových pravidel, která obepínala celý jeho život.
Tento prvotní věcný postoj člověka ke zvířatům se zpočátku příliš nelišil od postoje vůči
jiným lidem. Ztráta užitkového zvířete a ztráta člena rodiny znamenaly obdobně velkou ránu osudu;
lidé i zvířata byli rovnohodnotnou válečnou kořistí; kamenné bloky na obrovských stavbách
dávnověku vláčeli bok po boku otroci lidští i zvířecí; přepych, v němž žil králův oblíbený kůň, si
nezadal s přepychem králových ministrů. Podobně jako zvíře neměl ani člověk svou individuální
hodnotu; jeho existence měla smysl jen v sociálních souvislostech, které jediné určovaly jeho práva
a povinnosti. Teprve pokrevní a stavovská příslušnost a postavení v rodině, cechu, domovské obci
či bohoslužebném shromáždění určovaly hodnotu lidského jedince podobně, jako byla hodnota
krávy dána její schopností dávat mléko a rodit telata, nebo hodnota býka podmíněna přítomností
dostatečného množství oplodnitelných krav. Lidé i zvířata byli součástí jednoho organismu, který
dával jejich pozemskému bytí náplň a cíl.
Pro člověka se tento stav podřízenosti zvykovému řádu začal oslabovat na sklonku antiky a
během evropského středověku. Nezanedbatelný podíl na tom měla křesťanská představa o osobní
nesmrtelnosti - zatímco lidé dřívějších dob mohli doufat v nesmrtelnost jen tehdy, když se dokázali
zbavit všeho osobního a splynout s nadosobním Duchem, přišlo křesťanství s myšlenkou, že i
neopakovatelná osobnost člověka může být nesmrtelná, že i osobní osud člověka s jeho přehmaty a
přešlapy má svůj nesmrtelný podíl. Nutným důsledkem podobných úvah byla postupná změna
osobního hodnocení člověka - jeho hodnotu určovalo čím dál tím méně jeho společenské postavení
či užitnost v rámci předem daného schématu a čím dál tím více jeho jedinečná osobnost, jeho
osobní zacházení s vlastním člověčenstvím. Tak byl položen základ budoucím deklaracím lidských
práv, myšlenkám rovnoprávnosti bez ohledu na společenské zařazení či snahám o spravedlivý
přístup k sociálně slabším. Člověk si poznenáhlu začal uvědomovat hodnotu člověka.
Zvířat, která s lidmi sdílela jejich radosti i strasti, se tento hodnotový posun netýkal. Bylo to
pochopitelné - důvodem, aby člověk v lidských očích stoupl v ceně, byla jeho schopnost zacházet
se světem nezaměnitelně osobním způsobem a možnost vědomého utváření vlastního osudu, tedy
právě skutečnosti, které člověka od zvířat odlišovaly. Vztah ke zvířatům proto setrval na úrovni
pragmatického soužití; jeho podoba se však postupem času začala měnit - člověk, jehož technické
možnosti postupně rostly, přestával být odkázán na spolupráci se zvířaty, a místo toho zvířat čím
Ž
10
dál tím více prostě využíval. Dokud dobytek poháněl svou silou čerpadla k zavlažování polí,
vykonával práci, kterou by jinak musel vykonávat člověk; jakmile pohon čerpadel převzala větrná
kola, hodil se týž dobytek už jen k tomu, aby dával mléko a maso. Dokud se před vozy zapřahali
volové a pro rychlé cesty sedlali koně, byla tato zvířata pro člověka nenahraditelnými partnery;
když se začaly k těmto pracím používat stroje, začala se zvířata v očích člověka měnit z partnerů v
pouhý pasivní zdroj potravy a užitkových hmot; zvíře už pro něj nemuselo pracovat - stačilo, aby
dobře rostlo; z úlohy užitkových zvířat se vytratil rozměr oduševnělé bytosti a zůstalo jen to, co se
očekávalo i od užitkových rostlin.
Po dlouhá staletí šli člověk a zvíře světem ruku v ruce. Pak si člověk uvědomil hřivnu, která
mu byla dána do vínku - osobnost schopnou vědomě vytvářet svůj osud a cíleně samu sebe
proměňovat. Začal pěstovat toto své nadání, opustil svého souputníka zvíře a vydal se na vlastní
cestu vzhůru. V logickém a spravedlivém pokračování tohoto příběhu by měl člověk nyní ze svého
polepšeného postavení podat ruku bývalému druhovi a pomoci mu také se pozvednout; místo toho
jej však mnohdy spíše zašlapává do prachu. Někteří tváří v tvář dnešnímu stavu docházejí k
přesvědčení, že k pozvednutí člověka nad zvířata nikdy nemělo dojít; stávající poměry kladou za
vinu buď všeobecně humanistické civilizaci a kultuře, která zdůrazňuje hodnotu lidské osobnosti a
její jedinečnost vůči jiným bytostem a věcem, nebo speciálně křesťanství, které mělo na vytvoření
této kultury a civilizace lví podíl. Důsledné řešení založené na těchto názorech by však muselo
spočívat v návratu zpět; museli bychom člověku opět odebrat jeho individuální práva a jeho osobní
hodnotu podřídit pouze jeho společenskému postavení v rámci celku, který by spravedlivě
zahrnoval lidi i zvířata.
Druhou možností by byla cesta vpřed - můžeme se poučit třeba u dvou desetiletých kluků,
kteří se rozhodli vylézt na strom, aby si natrhali hrušky. Na počátku oba stáli dole pod stromem.
Nikdo z nich nebyl dost velký a silný na to, aby se sám vyšplhal do první rozsochy. Pak jeden z
nich spojil ruce ve stupínek, po němž se druhý vyhoupl k první velké větvi. Tak nastala
nespravedlivá situace - jeden byl dole a druhý nahoře - kterou by samozřejmě bylo možno řešit i
návratem do původní polohy; druhý chlapec by mohl slézt zase dolů a oba by se spravedlivě ocitli
opět pod stromem. Kluci však zvolili slibnější řešení, když vydrželi tuto chvíli nespravedlnosti -
ten, který se s pomocí svého kamaráda dostal do větví, si v nich nalezl pevnou oporu a pak přitáhl
druhého k sobě nahoru. Tak nastal opět spravedlivý stav, ale oba účastníci byli tentokrát na stromě
a hruškám nadosah. Situace, v níž se nacházejí člověk a zvíře, připomíná okamžik, kdy první
chlapec byl již v koruně stromu, ale nezačal dosud pomáhat druhému k sobě do výše. Lidé se
dostali nahoru; sice s vypětím vlastních sil a s pomocí shůry, ale rovněž opřeni o zvířata, která
zůstala dole. Ta nyní čekají na naši iniciativu, na to, že se pevně zachytíme ve své výši a pak jim
podáme pomocnou ruku. I ona se mají pozvednout tam, kde se nacházíme my. Ovšem podobně,
jako se každý z chlapců dostal na strom jiným způsobem - jeden podpírán zdola, druhý tažen shora
vystoupat na úroveň člověka stejným způsobem, jako se na ni dostal on. Lidé se pozvedli
schopností vědomě utvářet svůj osobní osud; to je ovšem kvalita specificky lidská, kterou od zvířat
nemůžeme požadovat. Pouhé soucítění se všemi cítícími tvory, mezi něž zvířata bezpochyby patří,
nám také nestačí řeší sice otázku bezcitného zacházení se zvířaty, avšak nepočítá s jejich
pozvednutím vzhůru, asi jako kdyby kluci na hruškách ve chvíli, kdy jeden stojí nahoře a druhý
dole, řešili situaci tím, že první začne házet hrušky i svému kamarádovi, který stojí pod stromem.
Pomoci by mohl pocit sounáležitosti lidí a zvířat, ovšem takový, který by člověka nevedl k návratu
do říše zvířat, ale naopak k pocitu odpovědnosti za vzestup bratří, které jsme zanechali dole. Snaha
dobrat se tohoto pocitu bude proto východiskem našich dalších úvah.
Vedle obecně položené otázky po budoucím vzestupu zvířat, která se obrací k lidstvu jako
celku, se vtírá otázka, týkající se především křesťanů a křesťanské kultury - na pozvednutí člověka
nad zvíře mělo totiž lví podíl právě křesťanství se svým pojetím lidské osobnosti jako jedinečné a
neopakovatelné, se svým důrazem na vědomé sebeutváření člověka, se svým vysokým hodnocením
osobní odpovědnosti. Je-li co k čemu, mělo by křesťanství být schopno podnítit i druhý krok -
pozvednutí zvířete k člověku. Je zřejmé, že splnění tohoto úkolu bude vyžadovat ještě dlouhá
vývojová údobí a že nemůžeme od nikoho, ani od křesťanů, vyžadovat okamžitou změnu stavu
11
věcí. Můžeme se však oprávněně ptát, zda je křesťanství schopno poskytnout hlediska k pochopení
současné situace zvířat jako pouhého přechodného stavu a nabídnout takovou cestu k budoucímu
osvobození zvířat, která by přirozeně navazovala na probíhající osvobození člověka. Tato otázka se
proto stane naší vůdčí myšlenkou při hledání nového vztahu mezi člověkem a zvířetem.
Biblická dispozice
Úvahy o sounáležitosti lidí a zvířat se většinou opírají o příbuznost jejich tělesných schrán. Ta však
vypovídá jen o zevních podobnostech, které sice mohou uspokojit rozum, ale pro náš pocit nebývají
vždy nejpádnější vždyť ani mezi lidmi si partnery a přátele nevybíráme podle toho, nakolik jsou
nám podobní svým vzhledem, ale podle toho, jak si rozumějí naše duše. Pro životní společenství si
v drtivé většině případů volíme člověka opačného pohlaví, přestože stavba jeho těla se od naší liší
mnohem více, než těla našich soupohlavníků; mnohem menší předsudky míváme vůči lidem
tělesně postiženým než vůči lidem s duševní poruchou, přestože druzí mají často naprosto dokonalé
lidské tělo. Ani námitky o různé podobě, ale shodné vnitřní stavbě lidského a zvířecího těla nás
nemohou uspokojit - vždyť tělesným ustrojením se nápadně podobají kupříkladu kartáček na zuby a
ruční smetáček, a přesto nás nenapadne přiřazovat jim týž smysl nebo přirozenou možnost
součinnosti.
Podobně neplodné jsou pro naše hledání pokusy doložit shodnou stavbu lidské a zvířecí
duše. Jako zvířata mají i lidé své instinkty a pudy, svou počitkovou a emoční stránku; jejich
přirozené sociální vztahy a návyky se podobají mnoha jevům známým i z živočišné říše. Člověk
však má něco, co bychom u zvířat hledali marně právě onu schopnost vědomého sebeutváření,
která ho vyzdvihla nad jeho zvířecí bratry.
Snahy vysvětlit tuto složku v duši člověka jako pouze kvantitativně vystupňované instinkty
a pudy, jako duševní síly, které se od zvířecích liší jen svou mimořádnou složitostí a spletitostí,
jsou založeny vždy jen na názoru badatele a nezřídka končívají dogmatizujícím tvrzením, že je
tomu zkrátka tak a že odpůrci tohoto názoru jsou tmáři; solidními vědeckými argumenty se však
tato hypotéza dokázat nedá. Bezpochyby mají lidé a zvířata v duši mnoho podobností; leč právě to,
na čem člověk zakládá své lidství, ve zvířecí duší chybí. Chceme-li ovšem uspokojivě vysvětlit
člověku jeho sounáležitost se zvířaty a podnítit ho k plnění jeho úkolů při budoucím vzestupu
zvířat, musíme mít alespoň základní pojem jak o té části duše, kterou mají lidé i zvířata, tak o té,
která je vlastní jenom člověku.
První charakteristiku obou duševních složek lidského nitra najdeme už v mýtických
obrazech Starého zákona, pod jejichž vlivem se utvářely představy křesťanské, o které nám
především jde. Biblický jazyk užívá pro první ze zmíněných článků duše slova „nefeš“, které
původně označovalo dech nebo vůni a pak se významově rozšířilo i na duši živých tvorů. V
českých biblích se většinou překládá prostě „duše“. V popisu stvoření světa se dovídáme, že nefeš
byla dána zvířatům i člověku; oba druhy tvorů je možno metonymicky nazvat nefeší. Když v
Genesis 12,5 čteme, že Abram vzal s sebou i „všechnu nefeš“, kterou získal v Cháranu, míní se tím
hospodářská zvířata i otroci. Židovská tradice nás poučuje, že nefeš označuje celou skupinu
životních a duševních sil, zajišťujících vegetativní funkce organismu, smyslové vnímání, reakce na
podněty, odrazy počitků, pocity a emoce, zkrátka "základní výbavu" nitra, bez níž se zvíře ani
člověk neobejdou.
Naopak specificky lidský článek duše označuje v Bibli slovo "nešámá"; překládá se různě,
jako dech, duch, duše, mysl. Na rozdíl od nefeše, která patří mezi nejhojnější starozákonní pojmy,
se nešámá vyskytuje v Písmech jen zřídka. Nikdy není zmiňována v souvislosti se zvířaty -
většinou se jedná o nešámu lidskou, v několika případech též Boží. V popisu stvoření světa
vdechuje Bůh člověku "nešámu života". Podle židovské tradice se jedná o onu sílu v člověku, která
je schopna vědomého činu, na konvenci a rutině nezávislého dobrého skutku, nezištné oběti. Mezi
nefeší a nešámou žije v člověku ještě "rúach", což se nejčastěji překládá jako duch, ale někdy také
jako mysl, rozum, nálada, anebo v původním významu van, dech, vítr. Rúach je plnost lidského
duševního života s jeho složitými city, myšlenkovými soustavami, ideami a ideály, nadstavba
nefeše a substance, v níž působí nešámá. Pro naše úvahy není rúach důležitá; stačí nám oba póly -
12
nefeš, na jejíž úrovni jsou člověk a zvíře rovnocennými živými tvory, a nešámá, která pozvedá
člověka samotného do božské výše.
Víme-li, co lidi a zvířata spojuje a co je rozděluje, zbývá nám ještě popsat jejich vzájemný
vztah. Podobně jako první vymezení jejich shodnosti a rozdílnosti pomocí pojmů "nefeš" a
"nešámá", najdeme i první charakteristiku vztahu mezi člověkem a zvířetem již na samém počátku
Bible, v mýtické zvěsti o stvoření světa. Samotnému Bohu jsou vložena do úst slova vymezující
postavení lidí vůči ostatním živočichům, která ve většině novodobých překladů mají přibližně tuto
podobu: "budou panovat nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty, nad celou
zemí i nad každým plazem, plazícím se po zemi" (Genesis 1,26). Znamená to snad, že Bible
označuje současný stav, kdy má člověk nad zvířaty takřka neomezenou moc, jako od počátku a
navěky platný a Bohem daný? Už prvním pohledem do hebrejského originálu zjistíme, že musíme
být mnohem opatrnější. Problematické "budou panovat" zní v původním textu "jireddú"; z nejméně
šesti hebrejských sloves, která by se dala použít ve významu "panování", si pisatel zprávy o
stvoření vybral právě to nejméně jednoznačné - "r-d-h", kmen záhadný významem i etymologicky.
Podle některých možná "r-d-h" souvisí s "j-r-d", "sestupovat"; pak by mohlo původně znamenat
něco jako "být nahoře". Tomu by odpovídaly i nejstarší překlady do jiných jazyků - řecká
Septuaginta na tomto místě užívá slovesa "archem", které znamená především "být na počátku",
"být první", a až druhotně "vést" nebo "vládnout", latinská Vulgáta sahá po slůvku "praeesse", "být
před něčím", přeneseně "vést" či "řídit". Jako možné překlady dotyčného místa se proto nabízejí
třeba "budou první nahoře (vůči zvířatům)" nebo "budou nahoře dříve (než zvířata)". Tak nám před
očima opět vyvstává obraz, který jsme načrtli výše - dva kluci jdoucí na hrušky, z nichž jeden
předešel druhého do koruny stromu.
Už na prvních stránkách Bible se objevuje vize vztahu člověka a zvířete v celém jeho vývoji.
V pátý a šestý den stvoření dává Bůh povstat živočišnému světu; pátého dne jsou na řadě plovatci a
létavci (Genesis 1,20-23), šestého dne pozemská zvířata a člověk (Genesis 1,24-31). Lidská bytost
je stvořena ve společném rámci se všemi ostatními nositeli nefeše, je však vysloven její budoucí
úkol - bude nahoře dříve než ostatní; teprve v rámci následného "utváření" stvořeného pozemského
světa (Genesis 2) získává člověk nástroj ke splnění tohoto úkolu - božskou nešámu. Jsou rozděleny
role světového dramatu, jehož dosavadní průběh i budoucí vyhlídky jsme si popsali v úvodu.
Nesežereš bližního svého
Myšlenka, že člověk a zvíře jsou partneři spolupracující na své cestě k Bohu, je sice velkolepá, ale
prázdná, pokud se nepromítne i do všedních vztahů. Jednu z nejzávažnějších námitek představuje
skutečnost, že člověk zabíjí zvířata pro potravu; zatímco problémy spjaté se vším ostatním
zacházením se zvířaty - kupříkladu lidská bezcitnost a bezohlednost se zdají být jen záležitostí
výchovy lidí a vytváření nových konvencí, slyšíme často argumenty, že ať už se člověk bude
chovat ke zvířatům sebelépe, bude je na věky věků stejně muset zabíjet, aby se jimi živil. Obzvláště
křesťanství, na něž v těchto úvahách zaměřujeme svou pozornost především, se nám na první
pohled jeví jako nejmasožravější ze všech náboženství. Zatímco v hinduismu a buddhismu je
požívání masa jen výjimkou, zatímco židovství omezuje přijímání masa v potravě mnohými a islám
alespoň několika základními předpisy, nezná křesťanství pojem nečisté nebo zakázané potravy.
Jedinou výjimkou býval masný půst, kterého však v dnešní době dbá jen málokdo a který
reformovaná část křesťanstva beztak už před bezmála pěti stoletími odmítla jako nebiblický -
známý je anekdotický výstup švýcarského reformátora Zwingliho, který začal svou veřejnou
kariéru ostentativním jedením klobás v postní době.
Než se však pustíme hlouběji do otázky masožravosti v současném křesťanství, pohlédněme
na světodějnou perspektivu, kterou nám nabízí biblický mýtus. Začít můžeme opět již u popisu
stvoření světa - hned poté, co Bůh vytyčil základní vztah mezi lidmi a zvířaty, upřesnil i stravovací
možnosti člověka: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na
němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm." (Genesis 1,29) Ano, podle Bible byl člověk
13
stvořen jako vegetarián! Ještě překvapivější je, že podobný dietetický předpis obdrží vzápětí i
ostatní živí tvorové: "Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi,
v čem je živé duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." (Genesis 1,30) Před očima tak
máme mýtický obraz doby, v níž nikdo - ani člověk, ani zvíře - nemusí zabíjet pro potravu. Stačí
však zalistovat o několik kapitol dál, k Božímu požehnání po potopě světa, a obraz se změní. Boha,
který na počátku předepsal všemu tvorstvu rostlinnou stravu, slyšíme nyní říkat: "Každý pohybující
se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno." Doba se změnila,
se světem se něco stalo; člověk padl do hříchu a strhl s sebou všechno stvoření.
Tímto obrazem ústí biblický mýtus do současného stavu světa, kdy lidé jedí nejenom byliny,
ale i maso, a kdy existují masožravá zvířata. Člověk se živí i těly těch, kteří čekají na jeho
pomocnou ruku na své cestě k Bohu. Tato strava se zdá být pro člověka nezbytná, zejména v
kulturách založených na lovu a pastevectví; i tam jí však zůstává punc mimořádnosti - požívání
masa je omezeno podstatně větším množstvím kultických i praktických předpisů než stravování
rostlinné. V biblických textech se tato skutečnost odráží už ve zmíněném požehnání Noemovi, kde
Bůh vyslovuje zákaz jíst maso, které nebylo zbaveno krve; Mojžíšovým zákonem pak přibývá celá
řada dalších přikázání týkajících se živočišné stravy - především rozlišování "čistých" a "nečistých"
zvířat a třikrát opakovaný podivný pokyn, že člověk nemá vařit kůzle v mléce jeho matky* (Exodus
23,19 a 34,26, Deuteronomium 14,21); tento zákaz rozpracovala židovská tradice do soustavy
dalších předpisů, důsledně oddělujících požívání masné a mléčné stravy.
Zákony omezující a usměrňující požívání masa se dají zčásti vysvětlovat hygienickou
nutností - kupříkladu nenechávat si maso poraženého zvířete do druhého dne bylo v teplém
blízkovýchodním podnebí rozumné i bez Božích přikázání, ale jejich hlavní smysl spočíval
v posílení lidského vědomí, že masná strava je něco zvláštního. Člověk se neměl naučit jíst maso
"jen tak"; měl mít stále na paměti, že tato strava je vyrobena z těla zvířete, které žilo a cítilo a které
někdo musel usmrtit; měl si uvědomovat, že zvíře, jehož maso pojídá, bylo zabito kvůli jeho vlastní
nedokonalosti, kvůli porušenosti světa zaviněné člověkem. Mezi všemi národy, které nebyly
odkázány jen na lov a pastevectví, navíc působily názorové proudy, které požívání masné stravy
odmítaly úplně; jejích motivem byla mnohdy prostě snaha neubližovat jiným cítícím tvorům, často
ovšem také poznání, že s živočišnou stravou člověk přijímá též síly, které ho někdy až přespříliš
spojují s pozemským světem - kupříkladu při určité meditační praxi nebo dalších duchovních
cvičeních mohlo požívání masa působit jako brzda, ba jako překážka. Podobnému proudu či škole
očividně náležel Daniel a jeho tři druhové, o nichž čteme, že v zajetí na dvoře babylónského krále
odmítali pochoutky a víno, které jim byly přiděleny; místo toho „jedli zeleninu a pili vodu" (Daniel
1,12), pročež "byli lepšího vzhledu a statnější než ostatní" (Daniel 1,15); mimořádná učenlivost a
"nadpřirozené schopnosti" čtyř jinochů, o nichž se v příběhu mluví, byly nejspíše zcela přirozené
důsledky duchovních cvičení, která Daniel a jeho druhové prováděli.
Výrazný posun ve vztahu k požívání masa přineslo křesťanství; jeho myšlenka osvobození od
zevně daného zákona se obrátila samozřejmě i proti stravovacím předpisům, tedy i proti omezením
masné stravy. Na úplném počátku se sice mnoho křesťanů alespoň v hrubých obrysech drželo
židovských stravovacích zvyklostí, ale ty byly už během několika desetiletí vytlačeny mnohem
benevolentnějším řádem občasného půstu. Během staletí přísnost postních přikázání dále slábla;
výrazně se proti nim obrátila reformace - již jsme zde zmiňovali Zwingliho postní klobásy - s
poukazem na Ježíšův výrok, že "člověka neznesvěcuje nic, co do něj vchází zvenčí" (Marek 7,15) a
na obšírnější vývody apoštola Pavla o svobodě pokrmu. Ten odmítá všechno absolutní hodnocení a
přesunuje stravovací předpisy do mysli jednotlivého křesťana: "Vím a jsem přesvědčen v Pánu
Ježíši, že nic není nečisté samo o sobě leda pro toho je něco nečisté, kdo to za nečisté pokládá.“
(Římanům 14,14) Všimneme-li si ještě mimoděčné poznámky, že "zeleninu" jí ten, kdo je ve víře
"slabý" (Římanům 14,2), můžeme zkonstatovat, že vše je dovoleno, a pustit se směle do krmě,
*) tj. nejíst maso s mlékem. Pozn. Ahabah
14
která nám nejlépe chutná, aniž bychom se starali o to, z čeho je vyrobena a odkud pochází. Ovšem
už samo užití slov "dovoleno" a "chutná" v této souvislosti nás - a s námi tisíce dalších současníků -
usvědčí z hlubokého nepochopení Pavlových myšlenek.
Základním tónem křesťanství, který zaznívá jak v Ježíšově výroku o čistotě všech pokrmů,
tak v Pavlově slovech o tom, že odmítání masa je slabost víry, je osvobození od zevních přikázání;
lidé už nemají slepě vykonávat, co jim praví posvátné texty a jejich vykladači, nemají bezhlavě
následovat duchovní autority, nýbrž sami hledat, co je správné a dobré. "Všechno zkoumejte, dobré
podržte," praví apoštol v prvním dopise Tesalonickým (5,21); to je nejstručnější vyjádření
křesťanského životního postoje. Kde se jiní lidé ptají, co je "přikázáno" nebo "zakázáno", tam se
křesťan snaží na základě co nejlepšího poznání dané věci posoudit, zda je dobrá, a pak podle tohoto
svého přesvědčení jednat. Kdo si myslí, že požitek masa je zakázán, ten ještě nepochopil
křesťanství v jeho plnosti, tedy má "slabou víru". Pavel však takového člověka neodsuzuje, ba
dokonce důrazně varuje ostatní, aby neodsuzovali; naopak, kdo má "silnou víru", je povinován k
ohleduplnosti o to větší: „Raději navěky nebudu jíst maso, než abych pohoršil svého bratra," říká
apoštol v prvním dopise Korinťanům (8,13). Je nesmysl říkat, že všechno je dovoleno - vždyť už
není autority, která by mohla "dovolit"; všechno je možné, a křesťan se musí svobodně a
odpovědně rozhodnout, co činit chce a co nechce; při takovém rozhodování se ovšem nemůže
nechat vést hlediskem, zda mu něco "chutná", nýbrž poznáním, co je dobré a co je zlé. Křesťan
může maso bez okolků jíst i maso tvrdošíjně odmítat; ne však proto, že mu to někdo povolil nebo
zakázal, ale proto, že podle jeho osobně vydobytého přesvědčení je to správné.
Po mýtickém pravěku tvorstva, v němž člověku i celé živočišné říši sloužily za potravu jen
rostliny, a po starším dějinném věku, kdy lidé a zvířata buď požívali nebo nepožívali maso podle
toho, jak byli zapojeni do celku světa, přichází s postupným rozvojem křesťanství nový věk, kdy se
poznenáhlu objevují lidé, kteří nezabíjejí jiné tvory pro potravu proto, protože se tak sami rozhodli.
Lidská schopnost svobodně utvářet svou životní cestu, která se zprvu zdála zvířatům nepřátelská,
vede nyní k tomu, že přibývá tvorů, kteří nechtějí brát život jiným tvorům. Jako by se v prvních
náznacích ozýval další, budoucí věk, o němž čteme na několika místech v prorockých knihách
Bible; jako by se v prvních malých krůčcích začala uskutečňovat vize světa, kde s požíváním masa
jiných živých duší přestal nejen člověk, ale i zvířata:
"Vlk bude pobývat s beránkem,
s kůzletem levhart odpočívat.
Tele a lvíče s dobytkem budou pospolu
a malý hoch jim bude honákem.
Kráva s medvědicí popásat se bude,
vedle sebe mláďata jich spočinou,
lev co dobytče se bude živit slámou.
Kojenec hrát si bude nade zmijí děrou,
v noru baziliška sáhne ručkou odstavené dítě.
Nikdo nebude už páchat zlo a konat nepravost
na celé mé svaté hoře..."
Izajáš 11,6-9
Prorocká slova vyprávějí o budoucím přemožení pádu člověka, o nápravě porušení světa.
Onen věk je ještě daleko vlk či lev budou nejspíš potřebovat milióny let, než je vývoj promění
natolik, aby se pásli spolu s dobytkem. Mezi všemi tvory je však jeden, který - díky božskému daru
svobody - může učinit tento krok již nyní; člověk je schopen jako první vystoupit zase vzhůru, aby
později podal ruku svým dole čekajícím bratřím a přitáhl je k sobě.
15
Naplnění smlouvy
Na počátku naší "masožravé éry" stojí potopa světa. Poté, co opadly její vody a Noe vyvedl zvířata
opět na pevnou zem, obdržel Hospodinův příslib, že po dobu trvání pozemského světa‚ nepřestanou
setba a žeň, chlad a žár, léto a zima, den a noc" (Genesis 8,22), tedy ujištění, že na přírodní zákony
se od nynějška dá spolehnout; hned potom následuje již zmíněná pasáž, v níž jsou člověku jednak
za pokrm dána i zvířata, jednak důrazně zapovězeno zabíjení lidí, tedy ostré oddělení člověka od
zvířete. Obé pak ústí do smlouvy, kterou Bůh uzavírá nejen s člověkem, ale - jak je výslovně
zdůrazněno – „s každou duší žijící v těle", tedy i „s ptactvem, dobytkem i veškerou zemskou zvěří“
(Genesis 9,10 a 15); obsahem této smlouvy je Boží ujištění, že již nikdy nepřijde potopa "ke zkáze
všeho těla".
Smlouva po potopě je první ze tří velkých smluv mezi Bohem a světem, o nichž nám vypráví
Starý zákon; je to zároveň jediná z nich, které se účastní všichni živí tvorové. Druhou a třetí
smlouvu uzavírá Bůh jen s člověkem „smlouvu obřízky“ s Abrahámem a jeho potomstvem (Genesis
17) a „smlouvu zákona" s Mojžíšem a vším izraelským lidem (Exodus 19). Tyto smlouvy dokonce
nejsou ani všeobecně lidské, nýbrž týkají se zprvu jen izraelského náboženství, které se utváří na
jejich základě. Teprve v okamžiku, kdy izraelští proroci ve svých vizích začínají poukazovat na
"novou smlouvu", která má navazovat na smlouvy předchozí, ale přitom se týkat celého lidstva,
dostávají druhá a třetí smlouva nový, rozšířený význam, platný pro každého člověka. Křesťané se
chopili těchto myšlenek a ztotožnili uzavření nové smlouvy s Kristovým působením na zemi, s jeho
smrtí a Zmrtvýchvstáním. Stěžejní body křesťanství skutečně naplňují prorocká očekávání: "Toto je
smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech - tak praví Hospodin - svůj zákon vložím
do jejich nitra, vepíši jim jej do srdce," čteme v knize proroka Jeremjáše (31,33), poznávajíce v
tomto výroku křesťanskou vůdčí myšlenku o osvobození od zevního zákona a jeho nahrazení
zákonem vnitřním. Mnohé výroky se však na pozemské působení Ježíše Krista před dvěma tisíci
lety vztáhnout nedají; z těch, které jsou podstatné pro naše úvahy o vztahu mezi člověkem a
zvířetem, můžeme připomenout výše uvedenou Izajášovu vizi vlka pasoucího se po boku beránka
nebo výrok o nové smlouvě z knihy proroka Ozeáše:
"Uzavřu za ně smlouvu s polní zvěří,
s nebeským ptactvem i se zeměplazy;
vymýtím ze země luk a meč i válku;
dám jim uléhat v bezpečí."
Ozeáš 2,20
Křesťanský pojem nové smlouvy tak získává novou dynamiku - už se nejedná o jednorázový
počin, jehož pevně daným obsahem by byl navěky určen vzájemný vztah obou smluvních stran;
nová smlouva stojí před člověkem jako výzva - od Kristova příchodu je všem lidem otevřená, ale
každý člověk musí sám za sebe nalézt její pravý obsah a ten pak uznat a naplnit. Nová smlouva nic
nezakazuje ani nepřikazuje, ale podněcuje člověka k tomu, aby svobodně a odpovědně hledal svojí
cestu. To neznamená libovůli - každá věc, s níž se člověk setkává, vyžaduje určité správné
zacházení, jež musí člověk rozpoznat a jemuž se musí naučit. Prorocká vize budoucího světa nové
smlouvy mu přitom může být vodítkem a posilou.
Na počátku těchto úvah jsme vyslovili pochybnost, zda je křesťanství, které tak zdůrazňuje
výjimečnost člověka vůči ostatním tvorům, schopno nabídnout východisko pro budoucí pozvednutí
zvířat. Ukázalo se ovšem, že právě křesťanská myšlenka o výjimečnosti člověka nám umožňuje
dojít opravdu vědomého vztahu k našim zvířecím bratřím. Řečeno s apoštolem Pavlem (Římanům
8,19), "všechno tvorstvo toužebné vyhlíží a očekává zjevení synů Božích‚" tedy čeká na okamžik,
kdy člověk naplní novou smlouvu; do ní patří nalezení správného vztahu ke všem skutečnostem
16
světa, to znamená i ke zvířatům. Křesťanství nepřikazuje člověku, jak se má na zvířata dívat nebo s
nimi zacházet; kdyby to činilo, podněcovalo by vznik nových zevních forem, z nichž by dříve nebo
později zůstaly jen prázdné slupky. Křesťanství dává člověku i dostatek podnětů, aby hledal svůj
vztah a své úkoly vůči ostatním živým tvorům, avšak nepodněcuje v něm nové city ty mohou
opadnout právě tak rychle, jako se v duši objevují, a nejsou tudíž dostatečně pevnou základnou pro
trvající vztah - nýbrž probouzí v něm vědomí jeho úlohy ve společném osudu lidí i zvířat, vědomí
jeho odpovědnosti za všechny, kdo na tomto světě přebývají. Člověk křesťan předchází bratřím
zvířatům na cestě k Bohu; ona mu dala oporu, aby je mohl předejít; on jim musí podat ruku, aby ho
mohla následovat.
Oběti krvelačné modly
MILAN HORÁK
isíce zbytečně poražených zvířat a hořící hromady jejich těl, to jsou obrazy, které již po
několik měsíců provázejí evropské dění. Ve snaze najít vhodná slova mluvili komentátoři
těchto událostí občas o "hekatombách zabitých zvířat" nebo o "zvířecím holokaustu".
Sotvakdo z nich přitom tušil významovou hloubku takovýchto označení - "hekatomba" i
"holokaust" jsou totiž odborné výrazy z náboženské praxe. Obě slova jsou řecká. První je odvozeno
od číslovky "hekaton" ("sto") a znamenalo rituální oběť původně přesné stovky, později jakéhokoli
většího počtu zvířat; vždy se však jednalo o oběť mimořádně velkolepou či slavnostní. Druhý výraz
pochází ze slov "holos" ("celý") a "kaustos" (‚spálený") a sloužilo původně k označení oběti, při níž
se tělo zvířete nedělilo na díl určený ke spálení a díl určený k obětní hostině, ale spálilo se vcelku; i
taková oběť měla majestátnější, slavnostnější nádech, protože náležela bohům celá, bez toho, aby z
ní ujídali kněží nebo účastníci rituálních hodů.
Někdo může namítnout, že novináři, kteří dnes používají slova z odborného slovníku obětních
kněží dávnověku, tento jejich původní význam určitě na mysli nemají - o "hekatombách" se mluví
proto, že to náramně pádně zní, a "holokaust" zase připomíná Hitlerovo vyhlazovací tažení proti
Židům s jeho hromadným vražděním a hořícími hromadami těl. Dá se vskutku předpokládat, že
novináři volbou označení pro současné události nezamýšleli navozovat asociace s pohanskou
bohoslužbou. Objevení těchto výrazů v souvislosti s děním posledních měsíců je však zajímavý
úkaz, který může mít v kontextu dalších úkazů vysokou vypovídací hodnotu. Z pouhého označení
nemůžeme usuzovat na charakter událostí, avšak i pouhé označení nás mimoděk může dostat na
stopu vedoucí k pochopení jejich podstaty.
K jakékoli oběti nedílně patří určitá hodnota, které se obětník vzdává ve prospěch božstva.
Kdyby člověk obětoval jen věci, které jsou pro něj bezcenné, o žádnou oběť by se nejednalo.
Vybíjení zvířat u příležitosti epidemie slintavky a kulhavky toto kritérium naplňuje - z různých
variant zacházení s nákazou byla zvolena ta, při níž zahyne nejvíce nevinných tvorů, z drtivé
většiny plnohodnotných a zdravých. Odmítnuty byly myšlenky očkování zvířat nebo vědomého
posílení jejich přirozené schopnosti vypořádat se s chorobou řízeným šířením nákazy, tedy
varianty, při nichž by zvířat zemřelo daleko méně a při nichž by nákaza postupně ztratila svou
T
17
nebezpečnost. Zajisté, ke zvolení právě tohoto postupu vedly určité důvody - obě zvířatům
příznivější varianty by vyžadovaly, aby se na minimum omezily jejich dálkové transporty, protože
nakažené zvíře se jen těžko poznává od toho, které dostalo vakcínu nebo si vytvořilo své obranné
látky, a aby se celkově zlepšily podmínky chovu, protože jen tělo přirozeně a zdravě žijícího zvířete
je schopno efektivně bojovat s nákazou. Tyto důvody však jen posilují naše podezření - jako
správná oběť nesmí přímo sloužit obětníkovi, ale být ku prospěchu především božstvu a lidem
přinášet užitek nanejvýš zprostředkovaně, skrze přízeň božstva, tak zvolený postup proti slintavce a
kulhavce neslouží lidem, ale současnému systému živočišné výroby. Ze zachování otřesných
podmínek chovu zvířat plyne pro člověka jen uměle udržovaná nadměrná spotřeba masa, a to navíc
masa kontaminovaného hormony a antibiotiky - je nám tedy především ke škodě. Profitovat
můžeme jako spolupodílníci masozpracujícího průmyslu a odvětví s ním spojených, tedy
prostřednictvím jedné z manifestací božstva.
Inu dobrá, můžeme si říci, vybíjení a pálení dobytka je oběť za udržení našeho
zavrženíhodného způsobu zacházení se zvířaty; můžeme však oprávněně mluvit o rituálu? Rituální
obětní úkon by přece měl být něco velebného, něco, co vzbuzuje nábožný úžas a posvátné mrazení
v zádech - dá se však rituálem nazvat nechutný řemeslný masakr, jemuž ani nemáme chuť
přihlížet? Hořící hromady pobitých těl ovšem vzbuzují strach, tedy zlým božstvům vlastní podobu
posvátné bázně; úkony řídí a provádí vybraná skupina lidí ve zvláštních oblecích - jako kněží
božstva a jejich pomocníci, odění do bohoslužebných rouch. Ani kosmická velebnost těmto
rituálům neschází: infračervené družicové snímky Evropy ukazují v posledních měsících dva
obrovské zdroje tepla, které svou mohutností výrazně přesahují všechny ostatní - jedním z nich je
soptící Etna, druhým hořící hranice zvířecích těl v Británii.
Pořádnému božstvu by však ani to všechno ještě nemělo stačit; samotné provádění
nákladných obětí, byť je provádí kněžstvo, jež žije z veřejných prostředků, ještě nezaručuje účast
srdcí celého lidu. Čas od času se musí konat rituál, který zasáhne i ty, kdo jinak obětem
nepřihlížejí, rituál, jehož se zúčastní všichni, nebo aspoň dostatečné množství k tomu, aby bylo
možno službu božstvu označit za věc nás všech. Jako kupříkladu v hinduismu vedle každodenních
obětí, které vykonávají bráhmani a které nevyžadují nutně účast lidu, probíhá zpravidla jednou
ročně slavnost, kdy nejširší zástupy provázejí sochu boha na její okružní cestě městem, můžeme
očekávat, že naše krvelačné božstvo, které se nechává uctívat obřími obětními hranicemi, si o to
spíše občas vyžádá všelidový rituál. Ten jsme ovšem zažili také: vzpomeňme si na období, kdy
každý, kdo překračoval naše státní hranice, byl nejprve vyzván k přípravné očistě - snědení nebo
likvidaci všech masných a mléčných výrobků - a pak k rituálnímu přechodu přes desinfekční
rohože; z hygienického hlediska se jednalo o úkony naprosto neúčinné, protože nikdo
nedesinfikoval podlahy vlaků či aut, nikdo se nestaral o právě tak použitou obuv v zavazadlech
cestujících a nikdo nevyzýval k očistě lžiček, jimiž přijíždějící dojedli své poslední německé
jogurty.
Leč i bez těchto mimořádných slavností má naše božstvo zaručeny denní úlitby od všeho lidu.
Staráme se o ně svorně my sami, když úzkostlivě pěstujeme doktrínu o tom, že lidé ke svému
životu potřebují maso, ba spousty masa. Tolerujeme svým politikům a úředníkům, že pomáhají
udržovat spotřebu živočišných bílkovin na co nejvyšší míře bez ohledu na skutečnou potřebu;
drtivá většina z nás se bez odporu účastní této mašinérie v roli spotřebitelů. Situace připomíná jiný
druh oběti, který dobře známe z mnoha náboženství - obětní hostinu, kdy lidé přijímají stravu, které
nemají nutně zapotřebí, ale která je spojuje s božstvem, jež je neviditelně přítomno jejich stolování.
K občasnému oživení této každodenní praxe pak slouží oběti jiného typu, kupříkladu výše zmíněné
holokausty; ty totiž neznáme jen z minulých měsíců - mnohý z nás si jistě vzpomene třeba na
prasečí mor před pár lety.
Nevelká hrstka blouznivců, kteří se rituálů neúčastní a místo vepřového a hovězího kupují
kapustu a květák, božstvu zpravidla tolik nevadí, pokud veřejně nenapadají oficiální doktrínu a její
projevy. Pro případ potřeby mají vyznavači božstva proti rebelům v záloze celou škálu prostředků
18
od veřejného zostuzování až po státní donucovací aparát - občas je nutný exemplární zásah k
zastrašení těch, kdo by snad jinak mohli rozšířit řady odpůrců. Takový zásah jsme mohli v nedávné
době sledovat na případu paní Boženy Vinické z Prahy, babičky pečující o čtyřletého vnuka, který
jí byl soudem svěřen do péče. V říjnu minulého roku, právě v době, kdy u nás nejvýrazněji sílily
obavy z masa "šílených krav", bylo na popud obvodního úřadu zahájeno soudní řízení za zrušení
pěstounské péče s odůvodněním, že babička je vegetariánka a nedává vnoučkovi maso. Případ se
naštěstí včas dostal do sdělovacích prostředků a do rukou organizací na ochranu lidských práv;
pravděpodobně této skutečnosti vděčí paní Vinická za to, že po měsících strachu a úřední šikany
dostala pěstounství čtyřletého Zbyňka potvrzeno a do péče jí byl svěřen i Zbyňkův mladší bratříček
Pavel. Přes šťastný konec však případ ukazuje, že božstvo je odhodláno ke všemu, aby si udrželo
moc. Výmluvný je znalecký posudek o neškodnosti bezmasé stravy, na jehož základě byl malý
Zbyněk babičce opětovně přiznán - lékař, který jej vypracoval, zdůrazňuje, že "posudek se týká
pouze toho to jediného a jedinečného případu a nelze jej tudíž zobecňovat". Božstvo se milostivě
vzdalo jednoho drobného vítězství, ale jinak neustoupilo ani o píď.
Křesťan, který žije uprostřed těchto událostí, stojí před otázkou, jak se k nim postavit ze
svého křesťanského přesvědčení - podobnosti s pohanskými kulty jsou zarážející, počínaje
obětními hranicemi a konče tažením proti těm, kdo se odmítají klanět. Před obdobnou otázkou stáli
křesťané už mnohokrát. Poprvé už po několika letech působení křesťanství - zatímco na úplném
počátku bylo křesťanství záležitostí výhradně vnitrožidovskou a křesťané tudíž se samozřejmostí
dodržovali Mojžíšův zákon, postupem času přibývalo těch, kdo se obrátili ke Kristu, aniž by
předtím byli židovského vyznání. O otázce, nakolik má být Tóra závazná i pro ně, rokovala
apoštolská synoda v Jeruzalémě, dospěla k názoru, že postačí, když se pohanští křesťané vyvarují
"modlářských obětí, krve, rdoušení a smilstva" (Sk 15,29). Na prvním místě seznamu stojí oběti
modlám - řecky "eidólothyta", což znamená v prvé řadě samy předměty oběti, tedy věci, které byly
zasvěceny modle, nejčastěji maso obětovaných zvířat, které se pojídalo na obětních hostinách.
Křesťan se jich nemá vyvarovávat ze slepé poslušnosti vůči apoštolské autoritě, nýbrž z jasných a
rozumných důvodů, které podrobněji vysvětluje apoštol Pavel v osmé kapitole prvního listu
Korinťanům: obětní pokrm nám neškodí sám o sobě, ale tím, jak v kontextu působí na vědomí
člověka. Neúčastí na obětních hostinách dáváme najevo modlářům, že nejsme ochotni podporovat
jejich náboženskou praxi, a svým spolubratřím, že nejsme závislí na dotyčné modle.
Důvody jmenované apoštolem jsou aktuální i dnes: pokud jíme na obětních hostinách,
dáváme modlářům najevo svou podporu a oslabujeme ty, kdo by se modly rádi zřekli. Pokud se
jako spotřebitelé účastníme modlářské mašinérie našeho masozpracujícího průmyslu, podporujeme
její trvání v současné podobě a zároveň ubíráme sílu těm, kdo hledají alternativu. K těmto
důvodům se dnes přidává ještě další hledisko, které před dvěma tisíci lety nebylo příliš významné -
hledisko utrpení obětovaných zvířat. Zatímco obětní dobytek starověku žil až do porážky svým
přirozeným životem, jsou obětní zvířata dneška odsouzena ke strastiplné a zmrzačené existenci v
kotcích továren na maso. Zatímco oběti starověku vystačily s jednotlivými zvířaty či nanejvýš
stovkami obětních zvířat, jedná se dnes o statisíce vybíjených a spalovaných zvířat, jimž do našeho
zvráceného náboženství nic není.
Rozhodnout se k neúčasti na obětních hostinách dneška může znamenat určité těžkosti a
nepříjemnosti; je to však podstatně snazší, než před patnácti nebo pětdvaceti lety. Setkáme se
možná se shovívavými úsměvy nebo i s agresivitou z nepochopení. Spousty chutně vypadajících
výrobků budeme muset nechat stát v regálech supermarketů. Nechceme-li se vzdát požitku masa,
budeme se muset shánět po mase ze statků, které hospodaří biologickým nebo biodynamickým
způsobem a se zvířaty tudíž zacházejí přirozeně a slušně. Zůstaneme občas bez jogurtu, když budou
zrovna k dostání jen jogurty s kafilérní želatinou. Neseženeme-li vejce z přirozeného chovu,
budeme muset nějakou dobu vařit bez vajec. Kolem nás jsou už tisíce lidí, kteří svým životem
dokazují, že je to možné. A s každým dalším, který se přidá, slábne i krvelačné božstvo - narozdíl
od "Boha živého" nemají modly vlastní život, nýbrž žijí jen z duševní síly svých uctívačů.
19
Bod obratu
RADOMIL HRADIL
nad každý dovede poměrně podrobně vyjmenovat činnosti, kterým se věnuje slepice na
dvorku: hrabe a hledá si červíky, popelí se v písku, prachu nebo popelu, vyhřívá na sluníčku a
tu a tam se poveselí s kohoutem. Občas si také jen tak protáhne křídla a zamává jimi. Vejce
snáší do hnízda a v noci si vyletí na bidýlko. Ne každý má ale jasnou představu o tom, jak žijí
slepice, jejichž vejce běžně kupujeme v prodejnách. Tato slepice tráví téměř celý život spolu s
několika družkami v kleci, ve které nemá dostatek prostoru ani k tomu protažení křídel. Stojí na
drátěné mříži, skrz kterou propadá její trus. Na mříži, ke které některým slepicím dokonce přirostou
nohy. Kromě toho je tato mříž nakloněná, aby se vajíčko samo vykutálelo ven. Slepice za celý život
neuvidí ani písek nebo popel, ani sluníčko, ani červíka, ani hnízdo, ani bidlo a ani kohouta. Její
družky jí jdou na nervy, a tak jim vyklovává peří, stejně jako ony jí. Ale není to jen stres; v požitém
peří se slepice snaží získat látky, které jí ve výživě chybí, přestože člověk vypočítává její krmnou
dávku pomocí počítačů a krmí ji nejrůznějšími moučkami z mrtvých zvířat a jejich částí. Ať tak či
onak, se vzájemným vyzobáváním peří si člověk ví rady: už za mlada upaluje slepicím zobáky.
Stejně tak prasata. Aby se na těsném prostoru, kde nemohou uspokojit prakticky žádnou ze
svých potřeb přirozeného chování, vzájemně nemrzačila a neukusovala si ocásky a uši, člověk jim
ocásky i uši kupíruje a zuby vylamuje. Krávy se pro změnu trkají, když nemají dost prostoru nebo
když ve stádě nepanuje potřebná hierarchie, třeba kvůli tomu, že mezi nimi není býk nebo že
chovatel dělá chyby v práci se stádem. A tak se jim rohy záhy po narození upálí nebo vyleptají.
Chovat býka je nerentabilní, téměř všechny krávy se dnes uměle oplodňují semenem nevelkého
počtu vybraných plemeníků, které se dlouhodobě uchovává při hlubokém podchlazení. Umělé
oplodnění prováděné inseminátorem je na rozdíl od přirozeného pro krávu nepříjemné, a proto
postupně slábnou příznaky říje, kráva potlačuje projev své připravenosti k oplodnění. Člověk ji
tedy stimuluje tím, že jí dodá hormony.
Kráva je býložravec, to znamená zvíře živící se jen rostlinnou stravou. Z hlediska látkového
složení však nelze činit rozdíl mezi rostlinou a zvířetem, oba se skládají zvody, bílkovin, tuků,
sacharidů a minerálních látek. Navíc v bachoru krávy žije obrovské množství prvoků, které lze
zařadit k živočišným organismům. Ty kráva tráví a je tak vlastně "masožravá". Člověk tedy začal
krávy krmit masokostní moučkou z ovcí nebo i z jiných krav. Rudolf Steiner se v roce 1923 jen na
okraj zmínil v jedné přednášce o čistě hypotetickém důsledku krmení skotu masem: kráva by
zešílela...
Kdysi bylo zemědělství regionální záležitostí. Sedláci byli konzervativní lidé lpící na rodné
hroudě. Zvířata se buď porazila přímo doma nebo u řezníka ve vesnici nebo ve městě. Dnes se
převážejí nejen mezi zeměmi, ale i mezi kontinenty. O "nelidském" zacházení se zvířaty při
transportech na jatka i při vlastní porážce byly napsány celé publikace a natočeny dokumentární
filmy. Transporty zvířat mají však ještě jednu stránku. Právě při nelegálním transportu ovcí z Asie
do Británie se pravděpodobně přivezla nákaza kulhavky a slintavky.
Všechny tyto skutečnosti o něčem vypovídají. Vypovídají o vztahu člověka ke zvířatům, o
tom, jaký je dnes a jak se tento vztah vyvíjel. Kdo byl někdy ve Švýcarsku, možná si všiml toho,
jak vypadají staré statky. Chlévy byly bezprostřední součástí stavení. Vešlo se do průjezdu a na
jedné straně byly dveře do světnice, na druhé byl žlab, ze kterého žrala zvířata. Hospodář ani
nemusel vycházet na dvůr a byl u svých zvířat. Ráno vstal, nakrmil, podojil a poklidil zvířata a
potom posnídal. Večer nakrmil, podojil a poklidil zvířata a šel večeřet. Zvířata měla k lidem velmi
blízko. Z původního spojení "pralidí" se skupinovými dušemi zvířat tak ještě přetrvávala
přinejmenším úcta a vděčnost vůči zvířatům poskytujícím lidem na venkově živobytí.
Od té doby prodělalo zemědělství prudké změny, stejně jako je prodělalo vědomí člověka a
jeho vztah ke zvířatům, rostlinám, zemi. Materializace vědomí, rozvoj mrtvého, intelektuálního
S
20
myšlení našly svůj výraz v nástupu minerálních, tzn. neústrojných hnojiv, později hnojiv uměle
vyráběných, tedy strojených. Ještě později dokonce v používání pesticidů jako látek přímo život
ničících a také v mechanizování zemědělské produkce, tj. v zavádění bezduchých strojů do
organických pochodů. Tento sestup vědomí však pokračoval a jeho posledními výhonky jsou
například genové manipulace, jako je implantace lidských genů odpovědných za produkci
růstových hormonů prasatům, aby rychleji přirůstala. Člověk ztrácel víc a víc povědomí o tom, že
zvířata jsou nadána duší a mohou trpět, ale i o tom, že život nelze mechanicky manipulovat. Ztrácel
tedy povědomí nejen o existenci duchovních světů, ale vůbec o existenci duše a nakonec života.
Vypadá to však, jako by sestup dosáhl jistého bodu, kdy je třeba odrazit se a začít stoupat.
Jako by člověku plody jeho setby, které v současnosti sklízí, měly tuto skutečnost připomenout.
Jako by ho měly upamatovat na to, odkud pochází a jaké je jeho poslání. A tak se mnoho lidí,
otřeseno okolnostmi vzniku a šíření BSE, kulhavky a slintavky a podobně, začíná zajímat o původ
svých potravin, začíná si uvědomovat dopad svého spotřebitelského chování, a tedy i svou
odpovědnost. Lidé náhle vědí, že zvířata mají duši a nejsou jen stroji na maso, mléko nebo vejce.
Německý kancléř volá: Pryč od agrárních fabrik! Humoristé se ptají:
Kolik lidských genů musí mít prase, aby se stalo člověkem? A v této otázce již probleskuje
jiná, závažnější: Kde je vlastně hranice mezi zvířetem a člověkem, mezi přírodními říšemi? A je-li
hranice mezi člověkem a zvířetem, je-li mezi nimi rozdíl, v čem tedy spočívá? A jaká odpovědnost
z toho plyne pro člověka, který má něco, co zvíře nemá? Pro člověka nadaného duchem?
Člověk prošel ve svém vztahu ke světu dlouhým vývojem. Od prvotního spojení s
duchovními bytostmi sestupoval víc a víc do hmoty. Nastal soumrak bohů. I když však už neměl
schopnost bezprostředního vnímání toho, co není hmotné, byla pro člověka příroda stále ještě
bytostná a zvířata živá, radující se a trpící. On šel ale dál, hloub, od živého k neživému, od
přirozeného k umělému neboli od organického k mechanickému, od životadárného k biocidům,
látkám hubícím život. A pak začal zasahovat do samé podstaty Stvoření, do jádra mrtvé hmoty a
nakonec do genů, jádra hmoty živé. Sestup se neustále zrychloval a zrychluje. Je jistě možné
sestupovat dál, je však také možné obrátit se a začít stoupat. A možná stačí už jen krůček dolů a na
obrat bude pozdě.
Ve vztahu člověka-zemědělce a jeho zvířat je dnes takovým obratem ekologické zemědělství.
Člověk opět připouští, že zvíře není stroj a že některé způsoby chovu jsou pro ně týráním. Svá
zvířata nechce týrat a chce respektovat jejich přirozené potřeby, byť by to i bylo "neekonomické".
Produkuje biopotraviny, které si může každý koupit. Jejich koupí se i ten, kdo sám zvířata nechová,
může přidat k těm, co se vydali vzhůru. Přirozeným chovem však povinnost člověka vůči zvířatům
nekončí. Ve svém návratu do duchovních světů nesmíme na zvířata zapomenout. Jen svou
láskyplnou péčí, nikoli jejich navrácením do přírody, jim můžeme pomoci v jejich dalším vývoji, v
tom, aby nás následovala. A to je náš dluh vůči nim.
Jaký je vztah člověka ke zvířeti?
FRIEDRICH SCHMIDT-HIEBER
současné době se věnuje mimořádně velká pozornost ochraně zvířat. Intenzívně se usiluje o
to, aby bylo ukončeno jejich utrpení, aby se všeobecně zlepšily podmínky ve zvířecí říši,
aby se ještě zachránily ohrožené druhy před vyhynutím. Odkud pochází tato snaha? Zdá se,
že lidstvem probíhá cosi jako probuzení, probuzení ze spánku onoho smýšlení, které přírodu kolem
nás považuje za něco samozřejmého, za něco věčného, čeho prostě můžeme využívat. Co je
příčinou tohoto probuzení? Je to skutečně láska ke zvířatům, nebo je to strach ze zničení našich
vlastních životních kvalit? Určitě se jedná o obojí. Musíme se tedy zeptat: můžeme udělat něco pro
V
21
to, abychom posílili opravdovou lásku ke zvířatům? A to tím spíše, že je zcela zřetelné, že se i
nadále zvířecí říše slepě a brutálně vykořisťuje.
Jaký duch působí ve všech ochranářských aktivitách, to závisí na našem názoru na postavení
člověka vzhledem ke zvířeti. Naše jednání je závislé na poznání, a to jak ve vztahu k účelu tohoto
jednání, tak i k jeho intenzitě. Jaký je všeobecně rozšířený názor na vztah člověka ke zvířeti? Na
základních a středních školách i na univerzitách se neustále učí a v přednáškách a pořadech v
rozhlase a televizi opakuje, že zvířata zde byla před člověkem. Od nejjednodušších jednobuněčných
organismů se vyvíjela ke stále složitějším, až nakonec k savcům. Z vyšších savců, a to z přechodné
skupiny (občas se označuje jako pomezí mezi zvířetem a člověkem) vznikl potom člověk.
Jaké myšlenky, nálady a pocity se spojují s tímto názorem? Byla doba, kdy zde člověk ještě
nebyl, pak tu najednou byl. Země tedy může bez člověka existovat jen se zvířaty - nebo i s lidmi?
Zvířata jsou pro člověka jako odrazový můstek k jsoucnosti. Mohla by země existovat jen s lidmi,
bez zvířat? Ne, vždyť lidé je potřebují k obživě. Pomohla-li zvířata člověku k bytí a ještě jej
vyživují, neměl by snad být za to vděčný? Teoretikové však odmítají vděčnost, která mezi lidmi
klíčí: všechno se podle nich děje jen náhodou a z nutnosti. Duševní zaujetí, které by mohlo dát
impuls k vděčnosti, se neuznává.
Cítíme, jaký ledový závan kolem sebe šíří takovéto myšlení. Nemohlo by konečně vzniknout
jiné smýšlení než to, jež dává člověku jeho právo k využívání říše zvířat k vlastnímu uspokojení?
Je tu ještě jiný názor na vztah člověka ke zvířeti. Výchozí bod je v samém základě jiný: nikoli
zvíře, nýbrž člověk je první stvoření na zemi. Představovat si zemi bez lidí, to je nesmysl!
Tento názor se rozmanitým způsobem vyvíjel v duchovních dějinách lidstva až k obsáhlému
pojednáni této záležitosti Rudolfem Steinerem.
Také říše pohádek nám něco v tomto smyslu sděluje. V ní si všimněme tří motivů (první dva
pocházejí z indiánských pohádek, poslední z pohádky bratří Grimmů). Země je tu nazírána vesměs
nikoli jako mrtvá, nýbrž jako původně živá bytost:
"Praotec, náčelník všehomíra, stvořil Zemi jako ženu, Matku. Proto byla kdysi Země živá
bytost jako člověk, a ani dnes není ještě úplně mrtvá, ale pouze změněná. Písek a jíl jsou její maso,
tráva a stromy její vlasy, skály její kosti a vítr její dech. Leží tu rozložena a lide na ní žijí, na
Matce. Někdy se Matka pohne, pak se Země otřásá. A když nastane zima, zmrzne a její kůže tvrdne
a praská. Taková je Země stvořena praotcem, náčelníkem nás všech."
Na této živě pulzující zemi jsou člověk a zvíře ještě jedno:
"Praotec vzal kousek z masa Matky Země, zformoval z něj tvary a z nich udělal živé bytosti.
Tato stvoření žila v minulém světě, který skončil, jakmile se vlády na Zemi ujali lidé. Minulý svět
byl jiný. Tvorové, které Praotec stvořil, to byli lidé a zvířata dohromady. Někteří vypadali jako
zvířata, která ještě dnes žijí jiní byli podobni dnešním lidem. Někteří létali, jiní plavali jako ryby,
všichni však měli velkou kouzelnou moc. Řeč byla tehdy jen jedna a všichni jí rozuměli."
Jak potom došlo k rozdělení člověka a zvířete? Na to upozorňuje zajímavým způsobem druhá
ze zmíněných indiánských pohádek. Bůh proměnil lidi a zvířata v zrnka kukuřice a schoval je pod
zemi, aby je uchránil před obry. Na denní světlo mohla zrnka vyjít, až když je zavolala Matka
Kukuřice poté, co byli obři potrestáni. Když už všichni vyšli z úkrytu země, promluvila Matka k
těm, kteří se shromáždili na zemi:
"Vy lidé mě budete následovat tam, kam putuje Slunce. Ale všechna zvířata potáhnou tam,
odkud Slunce přichází. Až se lidé a zvířata příště setkají už se nepoznají už nebudou mluvit stejnou
řečí a lidé zůstanou lidmi a zvířata zvířaty, dokud je Nesaru, který bydlí v nebi, k sobě nepovolá. A
tak se taky stalo o bylo tehdy mnoho bytostí, které se teprve později staly zvířaty.
Lidé šli dlouho za Matkou po Zemi a museli překonávat mnoho překážek. U každé překážky
však zůstalo několik lidí a stali se zvířaty."
Po úzkém spojení následuje odloučení: lidé jdou kupředu ke světlu za sluncem, k jasu, zvířata
jdou tam, odkud slunce přichází, do soumraku, tmy, zpátky. A co je ještě významnější: některé
bytosti zůstávají pozadu, protože nemohou překonat nastalé překážky. Co znamená tento obraz,
22
neschopnost překonat překážku? Znamená to, že tyto bytosti jsou příliš silně připoutány k zemi,
nemohou se od ní uvolnit, nemohou rozvinout vzestupné síly, které zajišťují svobodu vůči
pozemskému.
Teď bychom mohli dojít k názoru, že takový je právě osud zvířat, že jsou silněji vázána k
zemi, ale že je to do jisté míry jejich vina, my lidé za to nemůžeme. Je tomu skutečně tak? Když
naši bratři - zvířata - zůstali pozadu, zůstali před "překážkami" a my lidé jsme spěchali dál,
osvobodili jsme se od pozemské hmoty. Nešlo nám to proto všechno rychleji, že jsme se o
opozdilce nestarali? Vzpomeňme pro srovnání na jednu dětskou hru, na překážkový běh ve
skupinách. Když se musíme zdržovat tím, že pomáháme přes překážky slabším, klesají vyhlídky na
vítězství. A přece lidskost nepřipouští žádný jiný postoj. Vzpomeňme si však dobře na takové
dětské hry: nebyly právě okamžiky, kdy všichni ostatním pomáhali, v takové hře nejveselejší a
nejkrásnější, bez ohledu na vítězství či prohru?
Naskýtá se otázka - a pohádka na ni neodpovídá - zdali snad zvířata neodňala člověku něco
těžkého, a právě proto nezůstala ve svém vývoji pozadu?
To, že je člověk spoluzodpovědný za zdržení zvířat na jejich cestě, je vyjádřeno ve třetí
pohádce "Omlazený mužíček". Pohádka vypráví, jak Kristus při svém putování po zemi omladil na
Petrovu prosbu jednoho starého mužíčka, a to tak, že jej rozžhavil ve výhni u jednoho kováře a
hned nato jej zase v kádi s vodou zchladil. Proč to udělal? "Aby si mužíček mohl sám vydělávat na
chleba." Kristus nám daruje své síly, abychom se s jeho pomocí mohli správně zapojit do
pozemského bytí.
Když stará kovářova tchýně viděla omládlého mužíčka, pátrala, jak se to stalo. Chtěla taky
být tak pěkná ale z ješitnosti. Kovář tedy proceduru provedl, ale jak to se stařenou dopadlo, čtenář
jistě uhodne. Ležela, "úpěla a nadávala v kádi celá zkroucená, obličej celý zvrásněný, svraskalý a
znetvořený." Viděly ji dvě těhotné ženy z domu a vyděsily se tak, že ještě tu noc porodily dva
chlapce, kteří nevypadali jako lidé, nýbrž jako opice, utekli do lesa a z nich povstal rod opic."
Lidský egoismus, který chce mít a užívat duchovní síly jen pro sebe, působí v líčení pohádky
na klíčící, rodící se život jako šok. A tento egoismus spolupůsobí na to, že jsou zvířata vržena zpět
do své jednostrannosti, do zajetí, jak je to právě u opic tak zřetelné.
A tak k nám z pohádek promlouvá názor, ukazující zvířata jako naše bratry, s kterými jsme v
pradávné minulosti byli svázáni a kteří se od nás odloučili a byli uvrženi do svého nynějšího stavu
pro svou vlastní neschopnost a naši lidskou vinu.
Vědě je tento názor pro smích, nehol je "nevědecký" a není dokazatelný. Ale tak můžeme
myslet, jen když považujeme za dokazatelné pouze to, co je materiální, a duši a ducha vylučujeme.
Jaké zkušeností může mít indiánský vypravěč pohádek právě s duševním bytím zvířat! Neměly by
to být přinejmenším také "důkazy"? K tomu dodejme, že i materiální základy se mohou do značné
míry natolik zjemnit, že se vymykají možnosti vnějšího důkazu. Na to upozornil basilejský zoolog
Adolf Portmann ve svém pozoruhodném spisu "O původu člověka". Představme si: národ žijící v
pralese vyrobil všechno své nářadí a všechny předměty z pomíjivého materiálu a zároveň vyvinul
bohatou kulturu. Co potom najde po letech badatel, který za důkaz považuje pouze vnější věci?
Téměř nic kromě kostí, a přece tam byla kvetoucí lidská kultura!
Pokud můžeme do své duše přijmout názor, že jsme my lidé byli se zvířaty velmi úzce
spojeni, že jsou našimi bratry, kteří kdysi zůstali pozadu a pro naši vinu musí trpět, najdeme pro
všechny své podpůrné a ochranářské aktivity nový nosný důvod. Pocit vděčnosti a vědomí
zodpovědnosti mohou posílit naše jednání.
Z časopisu Die Christengemeinschaft, červenec 1980.
Z němčiny přeložila Eva Oliveriusová.
23
Zvěrokruh jako makrokosmická manifestace archetypů
LUDVÍK PROCHÁZKA
o sborníku zabývajícího se vztahem
člověka a zvířete z různých hledisek či
na různých rovinách snad zapadne i
krátké zamyšlení nad zvěrokruhem, jeho
symboly a jejich významem pro člověka.
"Zvířátkový kolotoč", zvěrokruh (zodiak,
zvířetník) obsahuje i symboly, které nemají se
zvířaty nic společného, ale zároveň je jasné, že
"zvěřinec" zastoupený ve zvěrokruhu také není
běžnou zoologickou zahradou. Zvířata i lidská
a dokonce jedno technické znamení (Váhy)
jsou v kontextu zvěrokruhu chápána jako
archetypy, praobrazy, ideové obsahy. To z nich
činí entity jednoho rodu.
Zvěrokruh je pás nebe rovnoměrně
rozšiřující po obou stranách ekliptiku - z
geocentrického pohledu roční dráhu Slunce
kolem Země a je rozdělen na dvanáct stejných
dílů. (Úmyslně ponechávám stranou siderický
zvěrokruh a jeho konvenční astronomické
dělení na nestejně dlouhá souhvězdí a přidržuji
se tradičního zvěrokruhu tropického s dvanácti
stejnoměrnými znameními. Ostatně jejich
symboly jsou totožné.) Odkud se ale vzaly
názvy jednotlivých úseků sluneční dráhy po
nebi? Proč je třeba začátek jara reprezentován
právě Beranem, vrchol léta Lvem a zimní
slunovrat Kozorohem? Lze celou věc vysvětlit
tak dětinsky, jak se všeobecně míní, že lidé
dávali jména souhvězdím podle tvaru, který
vznikl pospojováním jednotlivých hvězd
pomyslnými liniemi a připomínal obrysy
určitého tvora? Anebo za tím vězí moudrost
mnohem hlubší, k níž jsme postupem věků
ztratili klíč?
Napovědět nám muže biblické vyprávění.
Když Bůh stvořil Adama, přivedl k němu
všechny tvory a vyzval ho, aby jim dával
jména. A Adam pojmenovával vše živé... Už
ze samotného příběhu (Gn 2, 19-20) vyplývá,
že nešlo o to vymyslet jméno, o označení v
nominalistickém smyslu. Dávat jméno
znamená poznávat, otevírat v intuitivním
vytržení prostor ducha, v němž se zjevuje
samotná tvůrčí idea, archetyp, praobraz
pojmenovaného. Tváří v tvář každé "duši živé"
Adam hleděl na vtělenou ideu Stvořitele, která
před ním vyvstávala ve své obecnosti.
Nepojmenovával jednotlivá zvířata, ale jejich
druhy - živou duši.
Adam reprezentuje "rajského divocha"
nespoutaného věděním v dnešním slova
smyslu, zato o to víc schopného vidět a
současně prožívat souvislosti přímo a
intuitivně (ne na úrovni myšlení), přirozeně
prohledat zjevné až k jeho ideovým kořenům.
Lze si představit, že když se přírodní člověk
setkával se zvířaty, měl před sebou živý dojem
vyvolávaný zvířetem a současně prožíval vše,
co s tímto dojmem souviselo - nazíral archetyp.
Býk pro něj nebyl jenom býkem, ale
představitelem býčí pra-přirozenosti, pravzoru,
který vnímal i jinde. Z něho čerpalo vlastnosti
zvíře, stejně jako typ krajiny při svém utváření,
druh rostliny, určité tělesné orgány nebo
psychická výbava člověka narozeného zvláště
ve stejnojmenném znamení...
"Pomíjivé je podobenstvím," říká v
geniální zkratce Goethe. Vše pomíjivé, tedy
vše, co má svůj vznik a zánik, je podobenstvím
svého archetypu, ať už si pod tím pojmem
představíme pravzory středověkých realistů či
platónské ideje, jejichž personifikacemi byli
kdysi bohové. Goethova slova jsou vlastně
lapidární parafrází staré nauky o signaturách a
korespondencích. "Signatura rerum" - znamení
či podpis podstaty věci, tak byl nazýván
smyslově vnímatelný (pomíjivý) poukaz věci k
jejímu archetypickému významu. Signatura
pak byla tím, co tento význam zjevovalo.
Vypovídala například o "hvězdných vlohách"
rostlin (třeba kopřiva byla kvůli své agresivní
žahavosti a schopnosti dodat svým vývarem
organismu novou energii a podnítit aktivitu
považována za rostlinu martickou - ze
zahrádky znamení Berana) a poukazovala na
orgány a choroby, které se jimi daly léčit.
Charakter každého ze znamení
zvěrokruhu je tedy projevem téhož archetypu
jako jemu "vládnoucí" planeta, odpovídající
zvířata, rostliny, nerosty, lidské vlastnosti,
orgány, ale i barvy, tvary, vůně, chutě, pocity,
místa, děje atd. Jak přesně došlo k tomu, že se
D
24
na nebi objevila jména zvířat, lidí i věcí, už
dnes nezjistíme. Možná šlo o imaginaci, kdy se
dojem ze zvířete či dění s ním spojeného
spontánně promítl do ročního období a
odpovídajícího místa Slunce na obloze, možná
měli mezopotamští kněží (kteří patrně stáli u
vzniku západní formy astrologie) "andělské
vnuknutí" později modifikované vkladem
řecké mytologie. Jisté ale je, že znamení
zvěrokruhu svá jména nezapřou.
Dvanáct etap sluneční cesty
21. března
nastává jarní rovnodennost. Slunce
vstupuje do znamení BERANA, které celý kruh
otevírá a vnáší do světa novou aktivitu. Na
severní polokouli začíná jaro. Příroda ožívá po
dlouhém zimním spánku. První rostliny
prorážejí studenou a vlhkou půdu a derou se ke
světlu. Síla a průraznost raně jarní přírody je
stejného rodu jako beraní trkání nebo lidské
vlastnosti, jimiž se tento archetyp projevuje:
aktivita, odvaha, rozhodnost, odhodlanost,
přímost, rychlé řešení, upřímnost úmyslu,
iniciativa, nadšeni ale i jejich odvrácená strana
- tvrdohlavost, neústupnost, násilnost,
netrpělivost, impulsivnost, ukvapenost,
prchlivost, prudkost reakcí, riskování, necitlivý
přístup, egoismus, panovačnost... Kdo viděl
rozdováděného berana, jak se snaží hlavou
prorazit překážku, dovede si představit
souvislost. V Indii je beran spřízněn s bohem
ohně Agnim, v Egyptě byl symbolem Amona,
boha plodnosti. Znamení Berana odpovídá
hlavě kosmického člověka (viz obrázek na str.
46) a je příznačně spojováno s živlem ohně.
Ten má u Berana spíš podobu nespoutaného
živlu - sopečného výbuchu, požáru nebo aspoň
pořádné vatry.
21. dubna
předává Beran vládu BÝKU. Jaro už je
v plném rozkvětu. Keře se zelenají, pupeny na
stromech se rozvíjejí, kmeny a stonky proudí
bohatství míz a šťáv. Jako starobylý symbol je
býk synonymem tvořivé, mužské síly a
stability. Z býka pasoucího se na louce
vyzařuje trpělivost, klid, umíněnost, a právě
takové jsou vlastnosti, které tento archetyp
propůjčuje člověku - zejména narozenému v
době, kdy Slunce procházelo stejnojmenným
znamením. Patří k nim také důslednost,
smyslovost o smyslnost, praktičnost,
kategoričnost, cit pro umění a krásu, citová
přilnavost, potěšení z vlastnění, ale i výbojné
uchvacování (tak jako Zeus v podobě býka
unesl Európu), materialismus, požitkářství,
přílišný konzervatizmus, skoupost, někdy
sklony ke zlomyslnosti a jedovatosti... V
korespondenci s kosmickým člověkem
představuje znamení Býka ústa jako přijímající
orgán a krk ("býčí šíji"). Archetypu Býka
odpovídá živel země v podobě úrodných
pastvin a svěže se zelenající žírné louky, na
něž očima pozemského býka radost pohledět.
21. května
přechází Slunce do znamení
BLÍŽENCŮ. V období Býka bohatě olistěné
odnože keřů a stromů se nyní rozdvojujírozvětvují.
Začínají se objevovat první
přelétaví motýli. Tato doba je spojována i s
chlorofylovou funkcí rostlin. Obraz blíženců
představují v antické mytologii dva bratři (po
otci nevlastní), kteří tvořili nerozlučnou dvojici
- Kastór a Polydeukés (Castor a Pollux). Když
smrtelný Kastór zemřel v boji, přál si
nesmrtelný Polydeukés rovněž zemřít, aby
mohl být i nadále se svým milovaným bratrem.
Zeus (otec Polydeukův) nakonec svolil k tomu,
aby blíženci trávili střídavě jeden den na
nebesích a druhý v podsvětí. Tak mohli navždy
zůstat spolu. Tato podvojnost a proměnlivost se
odráží i ve vlastnostech, kterými se archetyp
Blíženců projevuje v jediném člověku. Jako by
se v něm střídaly dvě povahy. Jednou je pln
nebeské laskavosti, přívětivosti, pokory a
dobroty, podruhé jedná tak tvrdě, cize a
vypočítavě, jako by inspiraci čerpal ze
samotného podsvětí. Dovede se zachovat jako
dobrý přítel, jindy mu chybí veškeré pochopení
a soucit s bližními. K výrazným znakům lidí
narozených za vlády Blíženců patří zájem o
svět i lidi, zvědavost až "špiónství“,
komunikativnost, výmluvnost až
mnohomluvnost, intelektualizování, schopnost
objektivity, novátorství, obratnost, všestrannost
a s ní spojená povrchnost, nepřesnost,
nedůkladnost, nestálost, rozptýlenost, neklid,
nespolehlivost, pletichářství, chytrost se může
měnit v chytráctví... Potřeba seznamovat se a
vyměňovat si názory je u Blíženců vyvinuta
25
podobně silně jako u Berana potřeba iniciovat
a prosazovat a u Býka přijímat a vlastnit. Jejich
podvojný archetyp se promítá do párových
orgánů: paže‚ ruce, plíce, dýchací ústrojí a s
ním spojené hlasivky - orgán komunikace.
Jeho živlem je vzduch v podobě čerstvého
skotačivého vánku, který mění směry, a v
němž víří ptactvo a hmyz.
22. června
se Slunce vyšplhá ke svému vrcholu.
Vstupuje do znamení RAKA. Je letní slunovrat
- nejdelší den, nejkratší noc. Blíženecký vánek
odvál okvětní lístky a kolem "jádra" se začínají
utvářet zárodky budoucích plodu. Ochranný
krunýř raka či kraba je charakteristickým
symbolem tohoto archetypu. Živočich, který za
nocí opouští své podvodní úkryty, aby se
oddával vnímání měsíčního svitu, musí svou
zranitelnost skrývat před predátory pod tuhou
skořápkou. Stejně tak člověk, na jehož
vlastnostech se podepsal račí archetyp, se
projevuje opatrností a zdrženlivostí, za nimiž
ukrývá svou zranitelnou snivou citlivost až
přecitlivělost, vnímavost a širokou
obrazotvornost, svá dobře střežená tajemství.
Se symbolem krunýře se pojí kromě touhy být
chráněn i touha ochraňovat (zejména
potomstvo - u žen může být silný mateřský cit
vyvinut až do přehnané starostlivosti). Mezi
signatury Raka v lidské duši patří i
romantičnost, intuitivnost, smysl pro rodinu,
pečovatelství, oddanost, zamilovanost,
pohodlnost, pasivita, přizpůsobivost,
ostýchavost, nepořádnost, proměnlivost nálad,
sentimentalita, citová labilita, samolibost,
ustaranost, pověrčivost, dobrá paměť která
souvisí se vztahem k minulosti (rak chodí
pozpátku). Račí krunýř koresponduje s
hrudním košem, prsy a žaludkem. Znamení
souvisí s vodním živlem, který má zde podobu
pramenů, podzemních vod a také plodové
vody.
23. července
vstupuje Slunce do znamení LVA. Léto
vrcholí, na polích dozrávají obilné klasy, v
sadech první ovoce, horký vzduch se tetelí nad
horizontem... Málokomu se naskytne
příležitost na vlastní oči pozorovat lva v jeho
domovině, třeba v africké savaně, ale můžeme
vzít zavděk alespoň literaturou a
dokumentárními filmy. Lev je považován za
krále zvířat a svým chováním opravdu
připomíná královský majestát. Z ulovené zvěře
se napřed nažere on (a to i tehdy, když si ji
neulovil on sám), a teprve když se nasycen
svalí pod strom, aby se oddal libému lenošení,
mohou hodovat ostatní "poddaní". A běda,
když ostatní členové rodiny nerespektují, že
"jeho výsost" zaslouženě odpočívá a chtěli by
ji rušit... Ostatně podle tradice se ve znamení
Lva cítí doma samo Slunce - královský
protagonista zvěrokruhu, což dává najevo
"okázalým" letním žárem. Lidské vlastnosti
podnícené archetypem Lva jako by byly
antropomorfizováním krále zvířat: vznešenost,
noblesa, odvážnost, hrdost, sebedůvěra,
důstojnost, šlechetnost, velkorysost, upřímnost,
otevřenost, hravost, osobní magnetismus, silné
milostné city, vysoké cíle a z odvrácené strany
domýšlivost, ješitnost, pýcha, autokratismus,
sebestřednost, okázalost, netolerance,
nadutost, lenost... Lví archetyp je spojován se
srdcem - centrálním orgánem, páteří - úponem
celého těla a očima, "bez nichž by nebylo
slunce". Jeho živlem je oheň, který si můžeme
představit jako jas a žár poledního Slunce,
nebo také jako tiše praskající oheň v krbu, v
jehož teple a měkkém světle se dá tak příjemně
holdovat lenošení, spřádání velkolepých plánů
či jiným libostem.
23. srpna
přijímá královské žezlo PANNA. Léto
se, chýlí ke konci. V její ruce se symbol vlády
mění ve skromný klas. Tak bývá
zpodobňována. Je to doba sklizně (úklidu po
plodném období roku), třídění, čištění a
ukládání dozrálé úrody. V řeckořímské
mytologii odpovídá bohyni Démétér nebo
Ceres, jíž byla svěřena péče o plodivou sílu
země. Bděla nad setbou a úrodou a učila lidi
rolnictví. Ve vlastnostech typických pro
znamení Panny se proto vedle potřeby třídit,
urovnávat a čistit objevuje hospodárnost,
praktičnost, serióznost, důkladnost, pečlivost,
analytičnost, střízlivost soudu, kritičnost,
skepticismus, pracovitost, smysl pro povinnost,
zdrženlivost, uzavřenost, ale i úzkostlivá
přesnost, pedanterie, suchopárnost, znuděnost,
kňouravost, emocionální chlad, přehnané
ambice, sklon manipulovat a cenzurovat a pro
26
soustředění na detail (symbol jediného pečlivě
vyhraného klasu v rukou) opomíjení celku (pro
stromy nevidí les)... Jestliže pro znamení Raka
je synonymem existence ochraňování, pro Lva
hravé tvoření, pro Pannu je to povinnost,
pořádek a ctnost. Odpovídající částí těla je
břicho, střeva a jejich metabolická (tedy třídící
a zpracovávající) funkce. Živlem tohoto
znamení je země v podobě holé půdy
odpočívající po sklizni a čerpající síly pro nový
cyklus plození.
23. září
se Slunce opět ocitá v bodě
rovnodennosti, tentokrát podzimní. S jeho
vstupem do znamení VAH a druhé půle
zvěrokruhu začíná podzim. Příroda jako by
chtěla vytvořit vyvážený estetický dojem a
vadnoucí listí začíná hýřit všemi barvami. Opět
máme co do činění s vyrovnáním polarit a sil
(světla a tmy, chladu a tepla atd.). Avšak
zatímco protikladný Beran se o vyváženost
vůbec nestará, ale směle a nadšeně se vrhá
kupředu, aby inicioval nový začátek, pro Váhy
tvoří harmonické vyvážení úhelný kámen jejich
existence. Po panenském úklidu přichází
bilance (balance) - postoj neutrálního
stanoviska. Znamení Vah odpovídá v řecké
mytologii bohyni spravedlnosti a řádu Themis.
Však také k vlastnostem, které probouzí tento
archetyp, patří smysl pro spravedlnost a
diplomatické jednání, taktnost a slušnost,
uměřenost, tolerance, smířlivost až úzkostlivá
snaha vyhnout se konfrontacím a roztržkám a
potřeba být přijat a schválen, nestrannost,
poctivost, cit pro partnerství a umění,
společenskost, ale z druhé strany i váhavost a
nerozhodnost, snadná ovlivnitelnost a
podléhání kompromisům, nespolehlivost,
pohodlnost, narcismus... Váhy jsou dalším
podvojným znamením a v symbolu
kosmického člověka představují oblast beder,
ledviny, vaječníky a dělohu. Jejich živlem je
vzduch, vítr, který se prohání po strništích a
dává znát, že léto už je minulostí a že je třeba
začít myslet - ve smyslu vyvážení - na druhou
polovinu roku. Anebo to může být vzduch
"takový akorát, aby budil zalíbení a nikoho
neprovokoval" - ani horký ani studený, ani
prudký vítr ani bezvětří...
23. října
Slunce pokročí do znamení ŠTÍRA.
Barevné polotóny přírody vytvořené pobytem
Slunce ve Vahách mizí a začíná převládat
hnědá až černá - barvy rozkladu. Listí a
přezrálé plody padají se stromů, aby svým
rozpadem a dodáním živin půdě umožnily
vzkříšení přírody v příštím roce. Symbolika
Štíra je spjata se smrtí a znovuzrozením. Noční
živočich, lovec číhající se zdviženým
jedovatým bodcem na svou kořist nebo
neopatrného tvora nebudí mnoho sympatií. Ale
podle legendy je štír zvířetem, které obětuje
samo sebe, aby poskytlo mláďatům potravu.
Jiné podobenství praví, že ve znamení Štíra
dřímá Orel, kterého je třeba probudit, aby
vzlétl do oblak a povznesl se nad vše
pozemské. S nadsázkou se říká, že děti
narozené v tomto znamení mají předpoklady
stát se buď světcem nebo velkým zločincem. V
lidských vlastnostech odpovídajících archetypu
Štíra se opravdu můžeme setkat s jistými
krajnostmi: schopnost maximálního vypětí sil a
vůle, pronikavost myšlení a potřeba propátrat
tajemství, bádat v nitru věcí, emocionální
intensivnost, vytrvalost, tvrdošíjnost, hluboká
koncentrace... Stinné stránky se prosazují v
nevypočitatelnosti, nedůvěřivosti,
podezíravosti, bezohlednosti, ukrutnosti,
náruživosti, destruktivností, schopnosti druhé
okouzlit, prohlédnout jejich tajemství a
ovládnout je, podléhání náhlé přitažlivosti i
okamžitému odporu... Jako by Štír v temných
nepřístupných úkrytech bojoval sám se sebou,
zraňoval se jedem svých úzkostí a pochyb, aby
v sobě mohl probudit nebeského orla. I
promítnutí archetypu do lidských orgánů -
vyměšovací a rozmnožovací ústrojí -
připomíná současně rozklad i nové zrození. Ač
je štír tvor suchozemský vyskytující se i v
poušti, je mu v cyklu zvěrokruhu připisován
živel vody. Snad je to tím, že dříve se mělo za
to, že štíři se rodí z jedovatého bahna. Proto se
tu vodní živel podobá tajemné a zrádné stojaté
vodě v tůni či bažině, do níž neradno vstupovat
(co kdyby nás tam cosi záhadného a děsivého
kouslo?). Se Štírem je příznačně spjat i proces
kvašení - zralé podléhá rozkladu, aby dalo
vznik kvalitativně vyššímu.
27
22. listopadu
vstupuje Slunce do znamení STŘELCE.
Podzim přechází do své poslední fáze. Zraky,
které se na jaře a v létě s potěšením upíraly k
vnějšímu světu, se nyní obracejí do nitra, kde
hledají v chvějivém přísvitu zapadajícího
Slunce záblesky duchovního světla. Symbol
Střelce odpovídá mytologické postavě kentaura
- napůl člověka, napůl koně. Je to bytost, v níž
se pojí chaotické zvířecí vášně (viz kentauři v
řecké mytologii) s jasným paprskem
duchovního zacílení, s uměním ovládnout a
zkrotit slepé barbarské podněty a podřídit je
zářícímu cíli. Archetyp Střelce promlouvá
jasně: Chce-li člověk dosáhnout duchovního
cíle (terč), musí sílu (instinkt, pudovost)
potřebnou k napnutí luku dát do služeb
přesného míření. Jinak Šíp poznání mine cíl a
způsobí škody. Jinými slovy řečeno, dosažení
skutečné moudrosti je podmíněno pochopením
a převzetím odpovědnosti za nejtělesnější a
nejmateriálnější stránky své bytosti. Do
lidských vlastností se archetyp Střelce promítá
optimismem, upřímností, otevřeností, veselou
myslí, idealismem, přímosti, štědrostí, smělostí,
nápaditostí, velkodušností, žoviálností,
potřebou dobrodružství... Nezvládnutá
instinktivní stránka znamení má v sobě cosi
dionýského. Projevuje se prudkostí vášní,
výbušností, sklonem k přehánění a zveličování,
přílišnou horlivostí a expansivností, opojeností,
neopatrností, nedostatkem umírněnosti a taktu,
žvanivostí, lehkomyslností, chováním bez
zábran...
Tak jako je pro Váhy důležitá
harmonizace okolního prostředí a pociť
společenského přijetí, pro Štíra podmanivé
pronikání k jádru tajemství, pro Střelce je to
neustálá mobilizace energie k rozvoji a
expanzi, ať už se týká duchovních zájmů nebo
dobrodružných podniků. Jak u kosmického, tak
pozemského člověka, odpovídá Střelec kyčlím,
stehnům a játrům. Potřetí se cestou
zvěrokruhem setkáváme s živlem ohně.
Tentokrát v podobě připomínající náhlé oslnivé
vzplanutí: pochodeň, blesk, oheň zapáleného a
vystřeleného šípu... Ale také živý plamen
svatého Ducha, zjevivší se nad hlavami
učedníků.
21. prosince
se vlády ujímá KOZONOH. Slunce se
ocitá v nejnižším bodě ekliptiky, nastává zimní
slunovrat. Celá příroda je jakoby zmrtvělá,
zkamenělá, životní energie zamrzlá, ponořená
do temnoty. Naděje ukrytá v zrnu spí pohřbena
ve ztuhlé půdě. Proti bujným svatojánským
tancům a rejům, které se konají, když Slunce
vstoupí do protikladného znamení Raka, stojí
nyní vážná a hluboká nálada Vánoc. Uprostřed
temné nehostinné noci se rodí Světlo světa.
Kozoroh je další bájnou bytostí - napůl kozlem,
napůl rybou. Svou horní částí patří horským
výšinám, spodní mořským hlubinám. Jako
bychom v symbolu znamení četli ctižádost
vystoupat až k vrcholům a zároveň hlubokou
melancholii, která ho poutá k hlubinám. To
jsou vlastnosti charakteristické pro znamení
Kozoroha, i když se někdy znázorňuje jako
obyčejná horská koza. Patří k nim i vytrvalost,
píle a přesnost v plnění povinností, vážnost,
přísnost, konkrétnost, odpovědnost, schopnost
organizovat a plánovat, uzavřenost,
mlčenlivost, zalíbení v samotě... Ctižádost se
však může zvrtnout v přehnané ambice,
diktátorství, touhu po moci, kariérismus,
reakcionářství... Představa kozoroha osaměle a
sveřepě šplhajícího k vrcholům evokuje další
vlastnosti: odříkání, sebezapření,
chladnokrevnost, disciplínu, neúprosnost,
formalismus, suchost, konzervatismus...
Kozorohův zemský živel se objevuje ve
variaci: holé horské štíty, skály, kameny,
úhor... Skaly jsou kosti země, proto
nepřekvapí, že znamení Kozoroha se vztahuje
ke kostem a kloubům, zejména kolenům. A
také ke kůži, v níž se tělo uzavírá.
20. ledna
Slunce překračuje hranice VODNÁŘE.
Zima vrcholí. Vodnář jako by vracel
osvobozující dech tam, kde vládne přísnost
odříkavé a na povinnost soustředěné vůle
Kozoroha. "Muž z nebes" nebo anděl s
amforou - symbol znamení Vodnáře - vlévá do
světa éterický impuls "volnosti, rovnosti a
bratrství". V protikladu ke znamení Lva
zdůrazňujícího osobní sílu já, Vodnář přináší
kolektivní, humanistické, universální principy
osvobozené od vlastnění i zdůrazňování ega.
Jeho impuls originality a nezávislosti se
28
rozlévá na celý svět bez rozdílu. Kdybychom
hledali mytologickou postavu, která odpovídá
znamení Vodnáře, nejvíc signifikantních rysů
bychom asi našli u Prométhea - boha, který se
vzepřel Diovy pro větší nezávislost lidského
světa. Po odpykání známého trestu a přijetí
zpátky na Olymp se stal rádcem bohů a
věštcem. K vlastnostem, které se vylévají z
tohoto archetypu, lze kromě prométheovské
vzpurnosti přiřadit velkou touhu po nezávislosti
a svobodě vnější, i vnitřní, idealismus,
originalitu, antikonformismus, odpoutanost od
každodenních starostí či nechuť zabývat se
banalitami, povznesenost nad malichernosti,
nekonvenčnost, toleranci, humánnost a
altruismus, cit pro bratrství a duchovní
souručenství, nadání objevovat nové přístupy,
reformátorství až revolucionářství,
vynalézavost, novátorství, vizionářství, které se
může zvrtnout v naivní blouznění... K tomu se
pojí nepraktičnost a nedostatek citu pro
realitu, nepřizpůsobivost, výstřednost... V
lidském těle odpovídá Vodnář holením a
lýtkům, ale také krevnímu oběhu a nervové
soustavě. Vzdušný živel tu nabírá podobu
vířivé vichřice, smrště, která chce zbourat
staré, aby mohlo vzniknout nové.
19. února
se vstupem Slunce do podvojného
znamení RYB, se zima chýlí ke konci. Ledy a
sněhy začínají tát, ztuhlá zem se uvolňuje z
ledového sevření a rozpouští se v bláto. Starým
emblémem tohoto znamení je dvojice ryb
plujících každá na opačnou stranu v kruhu a
spojených od úst k ústům provazem. Krouživý
pohyb vytváří vír, který do sebe vtahuje vše, co
se vyskytne nadosah. Ani jedna z ryb se však
nemůže pohroužit do středu víru. V tušení
hlubiny uprostřed bez ustání kolem sebe
krouží. Archetyp vyjádřený symbolem a
přenesený do charakteristických lidských
vlastností ožívá ve zvýšené míře vnímavosti
pro okolí a extrémní schopnosti vtahovat do
sebe jeho vlivy. Člověk se mu bezděky natolik
přizpůsobuje, až se v něm on sám, jeho já
(střed), rozpouští a ztrácí. Své místo ve světě
pociťuje, jako by bylo "všude a nikde". S tím
souvisí vlastnosti jako obětavost, oddanost,
citlivost, jemnost, soucitnost, altruismus,
mediálnost, "šestýsmysl", iracionálnost,
mysticismus, někdy i sklony oddávat se
prostředkům rozpouštějícím já (drogy, sex,
alkohol) - podléhat náruživostem, lenivost,
pohodlnost, nervozita, bázlivost, lekavost,
ostýchavost, fatalismus, podvádění (leckdy
neuvědomělé) sebe i okolí... A jako protikladné
znamení Panny "pro stromy nevidí les",
prožívají Ryby problém opačný - "pro les
nevidí stromy", detail se ztrácí coby podružnost
v tušení velkého celku. Zatímco Kozoroh s
urputnou, odříkavou ctižádostí stoupá k
osamělým vrcholům a Vodnář překračuje
vymezené hranice, aby objevoval prostor
svobody, Ryby vynášejí z hlubin nevědomí
skryté poklady. V systému kosmického
člověka představují Ryby nohy od kotníků k
chodidlům a lymfu proudící v mízních cévách.
Jejich vodní živel má podobu nekonečného
oceánu, tajících sněhů nebo mlhy, v níž se
rozplývají jasné obrysy.
Cyklus se uzavírá. Slunce (symbol já),
které se ve znamení Ryb ještě hrouží do oceánu
nevědomí, vyráží v následujícím Beranu vpřed
se sebeprosazující silou...
Na závěr je třeba dodat, že tak jako
"kosmický člověk" obsahuje všech dvanáct
archetypů, i v jednotlivém "pozemském"
člověku se projevují všechny - některé
intenzivněji, jiné méně. Nikdo není
"čistokrevný Býk, Lev, Vodnář..." Dvanáct
znamení zvěrokruhu, do nichž se vtiskly pečetě
archetypů, představuje spíš základní lidské
typy, které jsou v různé míře zastoupeny v
každém z nás a utvářejí se jedinečným
způsobem.
29
Zvířata v mýtech a pohádkách – vývoj zvířat a člověka
FRANK PESCHEL
mýtech a pohádkách se setkáváme se zvířaty zvláštním způsobem. Ačkoli zejména v
pohádkách vystupují ve známé podobě, nejsou to obyčejná zvířata, protože hovoří lidským
hlasem, pomáhají člověku radou a kouzly a často se nakonec promění v Člověka a jsou
vysvobozena ze zvířecí podoby. V mytologiích a mýtech vystupují ve zvířecí podobě dokonce i
bohové, nebo někdy mívají aspoň některé zvířecí znaky. Například Ísis má kravské rohy nebo její
syn Hór je občas zobrazen se lví hlavou a tak podobně. Je to všechno pouhá hra fantazie, nebo to
má hlubší smysl?
Od Darwinových dob se v přírodních vědách i v obecném mínění prosadil názor, že člověk a
zvířata nejsou stvoření Bohem, ale že se člověk postupně vyvíjel ze zvířete. Od nejnižších zvířat až
k člověku lze sledovat jednu průchozí vývojovou linii s bohatým rozvětvením do všech stran. Nelze
popřít, že se ve vývoji zvířat směrem k Člověku ukazuje jasná posloupnost. Též příbuznost vyšších
savců s člověkem je prokazatelná kupříkladu na stavbě kostry a na vnitřních orgánech. Proto se už
Haeckel pokusil o různé rodokmeny zvířat. Jeho rodokmen obratlovců je například sestaven tak, že
má skutečný, průchozí kmen, na kterém jsou umístěny různé druhy recentních zvířat, ale i
hypotetická zvířata jako "prvotní plaz“ či "prvotní savec". Haeckel byl přesvědčen, že se v
paleontologických nálezech jejich stopy už brzy objeví.
Čím pečlivěji prozkoumali vědci v následujících desítiletích příbuzenské vztahy mezi
různými kmeny a skupinami zvířat a využívali co nejsvědomitěji všechny výsledky paleontologie,
tím silněji naráželi na podstatný problém. Žádné druhy známých zvířat, ani recentních ani
V
30
vymřelých, se nehodily pro umístění na průchozí čáře rodokmene. Všechny tvary byly posunuty na
vedlejší větve a střed se vyprázdnil. Haeckelův prvotní plaz ani prvotní savec nebyli dodnes
nalezeni. Také v přechodu od opic k člověku chybí jakýkoli nález, který by mohl být
bezprostředním předkem člověka. Dnešní věda označuje toto místo rodokmenu výrazem "pomezí
mezi zvířetem a člověkem". Po dobu několika milionů let zůstává prázdné a bez nálezů.
Je možné na tento problém vrhnout určité světlo jednoduchou myšlenkou. Můžeme si
představit bytost, která je jednak schopna živé proměny, aby se mohla vyvinout v nového tvora, a
která je zároveň setrvačná, aby si přes různé proměny životních podmínek uchovávala tvar po
nesmírně dlouhou dobu bez podstatných změn? Tyto dvě vlastnosti se očividně navzájem vylučují,
takže druh, který dospěje k určitému novému vymezení svých vlastností, ztratí v tu chvíli schopnost
proměny. Začne zaostávat za ostatním vývojem. Zařazení nálezu do rodokmene se odvíjí vždy
podle určitého schématu: Na začátku nové větve, ale s určitým odstupem od průchozí čáry, se
vyskytuje primitivní druh, který však už má nějaký nový orgán či způsob života. Většinou se
nedochová do dnešní doby. Následují vyvinutější a specializovanější druhy, které zůstávají. Druhy,
které by se daly umístit na průchozí čáře, by musely být co nejvíc proměnlivé. Tato vlastnost
vyžaduje jemnou, měkkou tělesnost, která se po smrti rychle rozkládá, a proto nezanechala žádné
stopy. Teprve specializovanější formy ztvrdly natolik, aby ponechaly stopy.
Naskýtá se zde určité přirovnání. Zrnko obilí má v sobě klíček, který už ukazuje první náběhy
budoucích kořenových vláken a listů. Uprostřed klíčku je oblast nediferencované hmoty, tzv.
vegetační bod, ze kterého všechno vyroste. Po určité době vyvine obilka kořeny a první lístky, jež
jsou ještě vsunuty do sebe. Vegetační bod se v této fázi už pozvedl nad zem. Vyrašil z něho
zárodek budoucího klasu, který však ještě dlouho zůstává uvnitř listů. List za listem pak vyroste
vzhůru, odkloní se a ztvrdne. Teprve na konci, když stonek vyroste v plnou výšku a všechny listy
se vyvinou, objeví se klas a tím vyčerpá vegetační bod svou sílu a růst skončí. Všechno vyrůstá z
vegetačního bodu, tedy z toho, co bylo už na začátku a co bylo ohniskem celého růstového procesu.
Ohnisko růstu se však ukáže až na konci. Cíl celého vývoje je zároveň jeho východiskem.
Nyní je otázkou, zdali se ve světě dnešních zvířat najdou poukazy na aplikaci zmíněné
myšlenky na lidský rodokmen. Docela zajímavým jevem v tomto směru je fenomén, že mláďata
opic jsou co do vzezření, především hlavy, mnohem lidštější než dospělé opice. Mladý šimpanz má
ještě krásnou lebeční klenbu i čelo a téměř lidské uši i oči. Jen tlama je už vysloveně zvířecí. Tyto
lidské rysy se ti dospělého šimpanze úplně vytratí. Vývoj jednotlivého šimpanze tedy probíhá
směrem od člověka. Podobný fenomén se objevuje, porovnáme-li končetiny zvířat a člověka. Určité
pravidlo evoluce stanoví, že její směr jde vždy od forem obecnějších a jednoduchých ke
specializovanějším a složitějším, nikoli opačně. Porovnáme-li z tohoto hlediska lidskou ruku s
předními končetinami obratlovců, nacházíme na jedné straně zřetelnou příbuznost, na druhé straně
velké rozdíly. lidská ruka je ze všech končetin nejméně specializována pro nějaký účel. Není
ploutví, křídlem, tlapou či kopytem. Tyto orgány lze vyvodit z lidské ruky redukcí některých částí a
současným prodloužením či proměnou jiných částí podle účelu, ke kterému má přední končetina
sloužit. Koňské kopyto se například utvořilo prodloužením a zesílením střední záprstní kosti, prstu
a nehtu při současné redukci ostatních prstů, ze kterých dnes zůstávají už jen nepatrné zbytky. U
starších vymřelých druhů koní se nachází aspoň ještě plně vyvinutý Čtvrtý prst. I zde jde vývoj
směrem pryč od obecné formy lidské ruky. Jinými slovy: hledáme-li společnou původní formu
předních končetin všech obratlovců, nacházíme ji v lidské ruce. Prvotní tvar se ukazuje ve
fyzickém vývoji až na konci.
Tato myšlenka vysvětluje také další problém dnešní pozitivistické vědy. Ta počítá s
náhodnými mutacemi druhů a s přirozeným výběrem prostřednictvím boje o přežití. V takovém
případě nenacházíme ve vývoji žádný smysl. Tento smysl se však hned ukáže, je-li cílem všeho
vývoje člověk, nebo je-li on sám subjektem vývoje, v němž si postupem času vytváří tělesnost
odpovídající stále lépe vlastní vnitřní bytosti. Zvířata nebyla na začátku od tohoto vývoje oddělena.
Různé druhy v něm však po různých dobách ustaly, zaostaly a ztvrdly, a tím vypadly z dalšího
31
vývoje. Dejme si k tomu několik příkladů. Člověk je oproti všem zvířatům nejméně závislý na
podmínkách okolí. Je schopen si své podmínky z velké části vytvářet sám. Jeho vývoj by proto měl
být vývojem ke stále vyšší nezávislosti. Bezobratlí si získali základní schopnost vnímání okolí jako
vnějšího světa, ve kterém se pak dovedou náležitě chovat. Ryby, první druh obratlovců, mají už
vnitřní kostru s páteří, míchou a nervovým uzlem jako prvním náznakem mozku. Obojživelníci se
napůl osvobozují ze závislosti na vodě a dýchají vzduch bezprostředně plícemi. Plazi jsou pak
úplně nezávislí na vodě a vytvářejí si vnitřní vodní režim. Ptáci k tomu získávají ještě vnitřní
tepelný režim s vlastní teplotou odlišnou od vnějšího prostředí. Savci se od okolí oddělují i svým
rozmnožováním. První fáze vývoje mláďat probíhají v těle samice a mláďata se rodí už živá. Jaký
stupeň nezávislosti má navíc člověk? Všichni savci jsou svými končetinami závislí na životním
prostředí a určitém způsobu pohybu.
Jsou ještě závislí na zemské tíži. Teprve člověk se z ní vyprošťuje. Jeho noha mu umožňuje
vzpřímenou chůzi a osvobozené ruce vznik řeči. Nakonec začíná hlava myslet. To však nejsou
schopnosti, které se vyvinou samy od sebe. Člověk má vrozeny jen jejich předpoklady a musí si je
jako jednotlivec vždy znovu získávat výchovou. Tady přechází příroda v kulturu.
Až dosud jsme popsali vývoj člověka a zvířat z vnějšího pohledu. Nyní musíme přidat ještě
pohled na vnitřní duchovní stránku tohoto děje, abychom si názor na evoluci prohloubili. Řekli
jsme si, že člověk byl vlastním subjektem evoluce a byl s ní od začátku spojen, ale projevil se ve
své vlastní podstatě až na jejím konci. Kde byla vlastní podstata člověka předtím, než sama
vstoupila do vývoje? Kde dlela lidská duše a duch před začátkem evoluce a v jejím průběhu, dříve
než se na zemi vyskytli první lidé? Je nasnadě přirovnání s těhotenstvím: člověk dlel svou vyšší
podstatou ještě v klíně andělských hierarchií, nebo slovy předkřesťanských dob - dlel ještě v lůně
bohů. Z tohoto hlediska je celý vývoj člověka jeho postupným sestupem z klína vyšších hierarchií
do hmotného bytí, aby si v něm získával stále větší samostatnost. Na zemi se tento sestup zrcadlí ve
stále větší nezávislosti tělesnosti na přírodním okolí. Její nové pozemské schopnosti jsou tedy
zrcadlením duchovně duševních vymožeností člověka. Zvířata, která zůstala stát v různých etapách
lidského postupu, poukazují na tyto vymoženosti. Člověk v nich může vidět znamení své vlastní
duchovní existence v minulosti, v níž zčásti ještě dlel mezi bohy. Z tohoto hlediska je pochopitelné,
že Egypťané zobrazovali své bohy se zvířecími znaky.
32
Pohled na zvířata, k němuž jsme se takto dopracovali, osvětluje zcela novým způsobem
zvířecí obrazy v mýtech a pohádkách. Příkladem nám může být třeba častý obraz žáby:
Obojživelníci odkazují na dobu evoluce, ve které bylo dosaženo dýchání vnějšího vzduchu. Ve
starých jazycích je slovo pro vzduch totožné se slovem pro ducha: rúach (hebr.), pneuma (řec.),
spiritus (lat.). Přijetí vzduchu do nitra je tedy v pravém slova smyslu inspirací. To se stalo v době,
kterou Bible naznačuje obrazem vdechnutí vzduchu Adamovi do chřípí. Adam je potom schopen
označit všechny tvory pravým jménem. Je inspirován Božím duchem, který sám všechny bytosti
stvořil. Žába je svým kvákáním už jen karikaturou tohoto vznešeného dění minulosti. Vydá-li se
však například hrdina ruské pohádky O žabce královně Ivan bohatýr za žábou, aby s ní žil a
nakonec ji uchopil v její pravé podobě, je to cesta do minulosti až ke vznešenému okamžiku božské
inspirace člověka. V pohádce se to naznačuje výmluvným obrazem, neboť kouzelnou moc nad
věcmi mají právě bujní větrové. V říši žabí královny pak bude člověk znovu spojen s božským
duchem vesmíru, který ho inspiroval na úsvitu jeho pobytu na zemi.
V době třetihor před výskytem prvních hominidů se vyvinuli vyšší savci, např. jelen a kůň.
Oba jsou přežvýkavci, ale s velice odlišným výrazem. Jelen má parohy. Rok co rok mu rostou
znovu a každý rok vyrostou o něco větší. Takovou vlastnost mají jinak jen rostliny, které se vyvíjejí
souběžně s ročním postupem slunce. Na jaře, když taje sníh, se u jelena oživuje tkáň mezi růžicí a
parohem. Staré parohy odhodí a po krátké době mu začnou růst nové. Parohy jsou kostní útvary
obrostlé v době svého růstu velice živou, silně prokrvenou a jemně chlupatou pokožkou, takzvanou
blanou. Po čtyřech měsících jsou hotovy a jelen je vytlouká. Nyní v nich už není žádný život.
Parohy připomínají svým tvarem žíly nebo větve a kdybychom mezi nimi vyplnili mezery, utvořila
by se mísa otevírající se nahoru do prostoru prozářeného sluncem. Tento děj připomíná duševní děj
utváření představy a její uchování v paměti. Představa jakoby obroste skutečnost v hlavních rysech
a uchová ji v paměti. Duše se utvářením nových představ stále více prosvětluje. Jelen je zevním
znamením nebo vzpomínkou z doby, ve které člověk mimo jiné získal představivost a paměť,
nezávislé na bozích. Jeleni člověku pomáhali i tím, že svým životem v bujných lesích způsobili
jejich prořídnutí a prosvětlení, a tak pro člověka připravovali nový životní prostor.
Kůň je zvíře úplně jiného rázu. U něho jsou nejosobitější částí těla kopyta. Ta jsou vlastně
mohutným koncovým článkem středního prstu se značně zvětšeným nehtem, uzpůsobeným k
rychlému běhu v stepi. Přestože kopyto sestává ze ztvrdlé rohoviny, je to orgán citlivý pro vibrace
země. V běhu kůň jakoby bubnuje na zemi a vnímá její odpověď, podobně jako lékař vyšetřuje tělo
poslechem. Příznačné jsou rytmy běhu. Jde-li kůň krokem, je slyšet čtyřdobý takt. Běží-li klusem,
je slyšet dvoudobý takt, a v trysku slyšíme trojdobý rytmus s krátkou pauzou. Lze v tom cítit určité
stupňování vůle. Dnešní kůň dokončil svůj vývoj krátce před tím, než se objevil člověk, a
naznačuje, že člověk zčásti souběžně s vývojem představivosti a zčásti poté dobyl určitého volního
prvku, který umí představové obrazy volně spojit k sobě. Pegas, okřídlený kůň z řecké mytologie,
nesl na svém hřbetě básníky. Svobodné spojení obrazů, fantazie a rytmus jsou základem básnického
výrazu a darem koní.
Podobným způsobem si můžeme oživit všechny zvířecí obrazy, s nimiž se setkáváme v
pohádkách a mýtech. To, co se zprvu zdálo být pouhým produktem bujné fantazie našich předků, se
tak naplňuje novým, hlubším smyslem, poukazujícím na tajemství člověka.
33
Ahinsa – cesta pokoje
KAREL HLAMAA
I bude bydliti vlk s beránkem a pardus s kozlíčkem ležeti;
tolikéž tele a lvíče i krmný dobytek spolu budou,
a malé pacholátko je povede.
Iz 11,6 Kralický překlad
O etických pohnutkách vegetariánství
a otázku "Co jíš a proč jíš?“ odpověděl jeden svérázný pražský "mystik vegetariánství"
takto: "Jím květák, protože je to kytička, a jím rajče, protože je to jablíčko" . Nevím, je-li
nutné to nějak komentovat... Řekl bych, že taková odpověď asi vystihuje podstatu etického,
tedy "vyššího“ vegetariánství, které na rozdíl od nejrůznějších sezónních dietních hitů a lékařských
"objevů Ameriky" čerpá z jiného pramene a je vedena jinou než jen zdravotní motivací.
Nemá-li dnešní člověk ve svém jídelníčku těla blízkých životních forem - maso, může to
klidně někdo vnímat jako součást image mladé a v každé době nějakým způsobem revoltující
inteligence. Vypadá to, jako by si ta dnešní připadala "ne tak brutální jako ten svět okolo",
empatická a citlivá ke všem bytostem... v lepším případě. Podobný myšlenkový trend bylo možno
spatřit i v hnutí hippies v šedesátých letech minulého století. V té době, poznamenané napětím
studené války, rezonovaly mezi americkou mládeží myšlenky a ideje nenásilí. Svou roli zde mimo
jiné sehrály budhistické a hinduistické misie zejména v podobě hnutí Hare Kršna. Stejného uznání a
přijetí se dostalo myšlenkám Mahátmy Gándího - vůdčího ducha nenásilné revoluce za nezávislost
Indie. Možná právě zde je možné zahlédnout prvotní praménky ahinsy - nenásilí, neubližování -
mimo země jejího původu. Samotné etické vegetariánství je prostým důsledkem přijetím ahinsy,
byť se nemusí nutně jednat o kompletní a vědomou akceptaci tradičního myšlenkového systému
jógy či zmíněných náboženství. Ahínsa je, jak věřím, mnohem univerzálnější. Je latentně přítomna
v každém jedinci jako dar od Boha a pravidlo života na zemi bez ohledu na jedincovu momentální
náboženskou, filosofickou či kulinářskou orientaci. Je základním stavebním kamenem jakékoli
pospolitosti a normativem zdravých vztahů, je i jedním ze základních principů Kristova učení -
"Nečiň druhým, co nechceš, aby činiti oni tobě“.
Žádný člověk, dokonce ani primitiv, nebude zcela vážně tvrdit, že ubližování je dobré. Pokud
ano, jedná se nepochybně o pózu a první rána holí ho bezpečně a empiricky přesvědčí o opaku.
Žádný zdravý tvor si nepřeje bolest ani vlastní smrt. Jako vytáčky se mohou jevit různá
zdůvodňování "masožroutství" zdravotními důvody. Opravdu pojídá člověk ostatní obyvatele této
planety ze "zdravotních důvodů" a chová se rozumně, jak o sobě rád tvrdí? Proč tedy zároveň
konzumuje alkohol, kouří, případně bere drogy? Činí tak rovněž z nezbytných zdravotních důvodů,
nebo to prostě "nějak potřebuje"? A nejedná se nakonec o potřebu podobnou nebo stejnou jako v
případě masa? Ruku na srdce, přátelé - nejde jen o určitý stravovací zvyk a především o naši...
libost? O psychologický fenomén a projev hedonistického založení člověka? V masnách vidíme
voňavé jitrničky a jelítka, případně řízečky tedy žádná zvířata, ale jen takové oválné nebo naopak
ploché načervenalé dobré věci. Zákazník jen ukáže a pan řezník usekne, zabalí, poděkuje a dnes se
možná nakonec i usměje. Zákazník pak zaplatí a doma si z doneseného materiálu připraví zmíněné
dobré věci. Nic nenasvědčuje neslýchanému utrpení ani brutálnímu holokaustu "užitkových tvorů",
v jejichž tělech ještě nějakou dobu po porážce přetrvávají vibrace strachu a smrti.
Masíčko je hotové. Je křehké a voňavé - bez toho, aby byl člověk nucen o svou kořist bojovat,
snášet nepohodlí a ulovit ji. Nevidí krev a nevidí skon tvora, který dává svůj život za jeho.
Nepožádá ho před zasazením smrtelné rány o odpuštění a nepoděkuje Stvořiteli za pokračování
svého života. Nevidí, neprociťuje souvislost mezi něčí smrtí a svým životem. Může takový člověk
N
34
porozumět etickým důvodům vegetariánství nebo dokonce mystériu Golgoty? Řekl bych, že obě
věci spolu souvisejí, jakkoli jsou v jiné rovině, a to v schopností hlubšího lidského citu... Citu, který
je možno pěstovat a rozvíjet.
Západní civilizace se příliš nezamýšlí nad svým počínáním,
nemluvě o síle či pouhé ochotě prosadit praktické závěry svých
občasných úvah. Ani o vyspělosti citového vnímání zatím nemůže
být řeč. Zvířata se jedí, protože jsou chutná a nutná a je to etické,
protože jsou "jiná" - resp. jeví se jiná a není zde žádná
"společenská objednávka" nějaké promyšlenější reflexe tohoto
civilizačního fenoménu. Jak asi daleko od takové pozice stojí
xenofobní projevy jedné lidské rasy k druhé...? Pravda nikdo rozumný dnes nebude tvrdit, že se
"masožravec" nutně stane xenofobním, nicméně z komplexnějšího holistického pohledu na život -
bios - jako celek nelze přehlédnout jemnou souvislost. Lehkost, s jakou lidé trápí a pojídají jiné
životní formy, možná ukazuje na kvalitu vztahu k životu jako takovému. Hromaděné utrpení zvířat
v astrálu společného životního prostoru není nic dobrého a člověku se může jednou nevyplatit.
Proto je zadáví lev z divočiny, zahubí je stepní vlk.
U jejich měst bude číhat levhart
a rozsápe každého, kdo z nich vyjde…
Jer 5,6
Novodobí predátoři rakovina, AIDS, BSI, zákeřné typy chřipky, bída většiny světa, - jsou to
"jen" průvodní civilizační choroby nebo přímé důsledky naší "filosofie", způsobu jakým nahlížíme
na život jak s ním zacházíme či manipulujeme. Zkusme tyto nemoci nevytrhávat z děje a
pohlédnout na ně celostně. Možná s překvapením zjistíme, že způsob bytí člověka na zemi, jeho
citlivost k životu a duchovní angažovanost mají mnohem hlubší vliv na ekologii ve všech smyslech
toho slova.
Pro nábožensky založeného etického vegetariána je požadavek některých starých církví na
dodržování patečního postu od masa dobře srozumitelný. Praxe církví křesťanského Východu,
jejichž věřící se v den Kristovy smrti na znamení pokání postí navíc od mléka a vajec symbolu
života, je pro něj nejen pokáním, ale i skromným ušlechtilým pokusem naplnit Stvořitelovu
představu o způsobu bytí člověka na zemi.
„..v čem je živá duše,
dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“
Gn 1,30
Ahinsa je práce na sobě
Rád bych závěrem zmínil svou zkušenost s jistým čertovým kopýtkem a možným kamenem
duchovního úrazu na jinak krásné a svaté cestě ahinsy. Ortodoxní etický vegetarián, jakým byl po
jedenáct let pisatel těchto řádek, dodržující zlaté pravidlo o jezení biologicky nejvzdálenější stravy,
nevida svého času a ve svém zanícení alternativu, začal jednoho dne dávat přednost raději
nekvalitní stravě neurčitelného stáří v bufetu před pozřením čerstvé, s láskou upravené tělesné
schrány svého kuřecího nebo rybího bratra ve společnosti přátel. Taková situace ho snadno přivedla
do blízkosti sociální izolace. Pocit zvláštnosti a výlučností vždy hrozí otupěním citlivosti ve
vztazích. Ve svatém nadšení tak lze bez povšimnutí ublížit někomu, kdo podobné poznání nemá. I
když mezilidské vztahy případný konflikt přežijí, je zde něco, co z mého pohledu a zkušenosti s
opravdovou ahinsou a její ideou hlubokého míru a přátelství s celým stvořením již neharmonizuje.
Totiž - určitá urputnost a ochota obětovat cosi z hodnot bližních, v tomto případě přátel a partnera,
35
ve prospěch osobní "svatosti". Nárůst ega a pýchy nad vlastní ‚dokonalostí" a "neposkvrněností"
může být začátek konce každé duchovní cesty či praxe, ahinsu nevyjímaje. Do této situace se
krásně hodí slova indického duchovního učitele Vivékánandy:
"Kráva a ovce nežerou maso. Tím
se však nestaly jogíny, ani nesplňují
ahinsu. Každý blázen si může tu či onu
potravu odepřít; tím však nenabyl větší
důstojnosti než lecjaký býložravec. Kdo
však ani v myšlenkách jinému neškodí
kdo se těší ze zdaru všech, ba dokonce i
svého největšího nepřítele, ten je pravým
bhaktou, jogínem, mistrem, i když bude
jíst vepřové maso každý den."
36
TOMÁŠ BONĚK
je farářem Obce křesťanů ve Wíndhoeku v Namíbii.
KAREL HALAMA
je informatikem a grafikem sborníku Okruh a střed a členem jeho redakční rady.
MILAN HORÁK
je farářem Obce křesťanů v Praze.
Jako člen redakční rady se podílí na přípravě sborníku Okruh a střed.
RADOMIL HRADIL
je zemědělský inženýr.
Pracuje pro svaz ekologických zemědělců PRO-BIO.
ROLF MEGOW
je farářem Obce křesťanů v Lipsku.
FRANK PESCHEL
je farářem Obce křesťanů v Praze.
Jako člen redakční rady se podílí na přípravě sborníku Okruh a střed.
LUDVÍK PROCHÁZKA
je výkonným redaktorem časopisu Xantypa.
Jako člen redakční rady se podílí na přípravě sborníku Okruh a střed.
FRIEDRICH SCHMIDT-HIEBER
je farářem Obce křesťanů
ve funkci duchovního správce v oblasti jihozápadního Německa.
OBEC KŘESŤANŮ, vydavatel sborníku Okruh a střed, byla založena roku 1922. Podnětem
k jejímu vzniku byla otázka, zda a jak je možno v dnešní době strojů, informací a
praktikovaného materialismu dojít skutečné obnovy náboženského života. S žádostí o pomoc
se skupina zakladatelů Obce křesťanů obrátila na Rudolfa Steinera, vůdčí osobnost
antroposofického hnutí. Ten pomohl vytvořit první pilíř Obce křesťanů - srozumitelnou a
moderní podobu křesťanského kultu, otevírající cestu konkrétnímu náboženskému prožitku.
Druhým pilířem se stala úplná svoboda učení spojená se snahou o nezkalené po-znání Ducha,
třetím pak důraz na vědomé konání a osobní odpovědnost každého člověka. Obec křesťanů
dnes působí v mnoha zemích světa, na české půdě od roku 1925.
www.obec-krestanu.cz
