fastshare
Šťastný, Jan - Základní prvky ceremoniální magie
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 3383
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 11 pro 2017, 08:25





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
 Šťastný, Jan - Základní prvky ceremoniální magie 
Autor Zpráva
Corporal
Corporal

Registrován: 17 kvě 2009, 11:47
Příspěvky: 72
Příspěvek Šťastný, Jan - Základní prvky ceremoniální magie

Jan Šťastný
ZÁKLADNÍ PRVKY CEREMONIÁLNÍ MAGIE
________________________________________
ato stať pojednává o rituální magii západní tradice, která vznikla svéráznou syntézou babylónské démonologie, židovského monoteismu a dnes již letmým pohledem těžko postřehnutelného staroegyptského duchovního základu. V podstatě konečnou podobu získala, poté, co absorbovala vlivy helenistického světa, v prostředí velkých světových náboženství - islámu a později křesťanství, čímž byl potlačen původní hermetický panteismus. Ostatní obdobné esoterické systémy jsou zmiňovány pouze okrajově, souvisí-li s naším tématem, a to včetně moderních směrů v magii rozvíjejících se ve 20. století pod vlivem Crowleyho a Sparea.
Mezi oběma přístupy jsou zásadní rozdíly, klasická magie oproti moderní zejména:
a. spočívá na nekompromisním teismu
b. vychází z démonologického pojetí ( evokované entity objektivně existují mimo operáterovo vědomí)
c. nese zřetelné stopy metafyzického dualismu
d. mnohem více dbá na přesné dodržování tradičního rituálu

Taktéž se nevěnujeme jiným oborům vědy mágů; m. přírodní, sexuální nebo mentální.
I. Pojetí a definice
Sestavit všeobecně přijatelnou a vyčerpávající (problematiku, nikoli čtenáře) definici jakéhokoli významného problému z oblasti esoterismu je prakticky nemožné pro nesmiřitelné rozpory v nahlížení na tradiční vědy. Rozhodně je se však třeba vyvarovat negativního vymezení předmětu, jeho hodnocení ( někteří "vědci") a používání slov s nejednoznačným významem ( R.Bacon: magie jako praktická metafysika).
Uváděné výměry lze rozdělit do několika základních skupin
a. stanovisko soudobé materialistické vědy
o magie chápána jako primitivismus, magické fenomény potom jako podvod, výplod choré mysli, nebo, při maximální otevřenosti, jako projev dosud neznámé, vždy však z pouhé hmoty vysvětlitelné síly ztotožňována s vlastními pokleslými formami, zásadně zmiňován pouze rituál, velmi vyspělé filosofické systémy, z nichž magie vychází a které její pomocí verifikují své poznatky (tento vztah je prakticky totožný s poměrem teoretické a experimentální fyziky),např. kabala, novoplatonismus, renesanční přírodní filosofie, jsou prezentovány bez souvislosti s ní, nebo je m. chápána jako jejich úsměvný přívěsek
o příklad: "V podstatě totéž, co kouzelnictví, čarodějnictví - obřady spjaté s vírou ve schopnost člověka ovlivňovat pomocí "nadpřirozených" sil jiné lidi, zvířata, přír. jevy nebo domnělé duchy a bohy". ( Dále prezentovány Fraserovy názory. ), Ilustrovaný encyklopedický slovník, Academia, Praha 1981 stanovisko institucionalizovaných náboženství
o možná účinnost m. praktik není zpochybňována, věřícím jsou však zapovězeny
o katolíky posuzována buď jako skutek těla směřující proti Duchu Božímu ( Gal.5,17-20), nebo jako nebezpečná snaha člověka "podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout moci nad bližním"( Katechismus katol. Církve, Zvon, Praha 1995, odst. 2117), citované dílo ji považuje za hřích proti proti prvnímu přikázání a obecně příznak svévolné revolty proti Bohu a církvi -podobně m. odsuzuje judaismus ( Deut.18,10-14, Iz.8,19), i přes známý příběh o čarodějnici endorské
o důvody i mechanismy pronásledování m. se zásadně neliší ani v islámském prostředí:"V mnoha tradicích Muhammad zakazuje magické praktiky doby předislámské nevědomosti - džáhilíje.(...)Islám ovšem připouští existenci magie, nadpřirozených bytostí a úkazů a víra v ně tvoří dokonce jeden z jeho pilířů"( Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, PF UK, Praha 1997, str.131, následuje řada příkladů ).
b. stanovisko hermetické
o m.jako duchovní technika s výraznými noetickými aspekty, podle Kefera je tajemství teugrie tajemstvím noetiky ( Theurgie magické evokace, Trigon, Praha 1991, str.6)
o zákony a síly, s nimiž operuje m. a další a esoterické vědy, jsou univerzální a jejich modifikace umožňující magický akt tvoří integrální součást přírody
o akcentuje její vyspělé projevy a těsnou souvislost s ostatními tradičními vědami i skutečnost, že principy, na nichž jsou založeny představují ucelenou syntetickou filosofii
o po válce nabývá na významu její psychologické pojetí ( Regardie ).


Ve starověkých ani středověkých pramenech definice v moderním slova smyslu nenajdeme, jde spíše o často subjektivní literární charakteristiky. Apuleius považuje magii za"umění milé nesmrtelným bohům, do puntíku znalé toho, jak je ctít a vzývat, samozřejmě zbožné a zběhlé v božských věcech, už od svých zakladatelů Zóroastra a Óromazda ušlechtilé, prokazující nebešťanům kněžské služby." ( Apologie, Praha 1989, str.44). Agrippovi je "magie vládnoucí mnoha silami a tající v sobě nejvyšší moudrost, obsahuje v sobě věci nejskrytější, podstatu, moc, jakost,hmotu a sílu veškeré přírody (...), spojuje a snoubí je ( síly věcí - pozn.J.Š. ) vespolek, aby dosáhla jejich ovlivnění silami vyššími. Jest nejvyšší a nejdokonalejší vědou, posvátnější než filosofie, ba dokonce jest vyvrcholením nejušlechttilejší moudrosti."(Okultní filosofie I, Praha 1992, str.18).
V moderní době chápe m. Crowley jako"vědu a umění způsobit změnu tak, aby nastala ve shodě s vůlí." ( Kniha Thothova, Brno 1994, str.55) Jde o výraz vzpomínané univezality zákonů, jednoty přírody a snahy o maximální obecnost. Nelze však opomíjet specifickou povahu sil i metod práce s nimi. Příliš široce definuje v intencích Šalamounových klíčků (Praha 1990,str.15) m. i Kefer:"Magie jest pochopením a využitím rovnováhy bytí" (Syntetická magie, Praha 1991, str.34). Zásadní postřehy přináší Papus, vymezuje-li ji jako "užití dynamizované lidské vůle k rychlému vyvinutí živoucích sil přírody"( Základy prakt. magie, Praha 1994, str.27 ). Správně akcentuje volní podstatu magie, duchovní vývoj jako její základní cíl i s jeho nadindividuálním aspektem, čímž se blíží Keferovu pojetí teurgie. Důraz na přírodu sbližuje v tomto pojetí díla magie a alchymie. Těžko se sem ovšem vtěsná např. magie zvědná. Pro vymezení oblastí vlastních magii je cenný i Piobbův postřeh, že magie začíná tam, kde končí fyzika a je tedy jakousi vyšší fyzikou ( Formulář vysoké magie, Zmatlík a Palička, Praha b.l., str.5). Zajímavé je i Nakonečného psychologizující vysvětlení, m. nazývá "relací mezi transcendentálním subjektem mága a transcendentnem jeho objektu magické činnosti."( Lexikon magie, Praha 1995), chybí ovšem bližší vymezení povahy této relace.
Dle názoru autora nečiní magii svébytnou součástí tradičního esoterismu cíl, ani jeho případné dosažení ve shodě s vůlí, obojí je totiž vlastní veškerému jednání, samozřejmě včetně magického aktu. Přijetím shora uvedené Crowleyho teze se úvahy o magickém umění stávají poplatnými těm nejpokleslejším žaltářům, kde se vedle zaklínání duchů objevují předpisy na barvení látek, konzervaci ovoce atd. Tím, co skutečně odlišuje esoterní studia i praxi od ostatních oblastí kultury je používání transempirických prostředků. Magie se pak mezi nimi vyznačuje metodou jejich užití. Používá jich aktivně, pravý mág stojí pevně ve svém kruhu, v samém centru dění, odkud jej bezpodmínečně zahajuje, řídí a ukončuje. Kromě toho se vyznačuje m. bezprostřední interakcí s duchovní entitou ( platí pro magickou evokaci, práce na pantaklech, magia naturalis atd., kde tato podmínka splněna není, slouží v zásadě jako příprava na tento vrchol mag. praxe), což liší magii od zbývajících dvou Hermových věd.
Syntetická definice tak bude znít:"Magie je teorie a praxe aktivního působení na transempirické objekty a bezprostřední komunikace s nimi."
II. Subjekt
Než přistoupíme k výkladu o způsobech samotné mag. praxe, je třeba vyjasnit otázku, jaké nároky tradice klade na toho, kdo se chce beztrestně odvážit uchopit Klíčky Šalamounovy a kvetoucí ratolest mandloně.
Jednota zde nepanuje ani v základní otázce způsobilosti k magickým dílům, resp. míře možnosti praktikovat úspěšně m. bez vrozených dispozic, pouze na základě předchozího výcviku. Picatrix ( v Veselý, J.: Slavné grimoáry minulosti, Praha 2000, str.12) uvádí: "Se schopnostmi se člověk musí narodit a jak roste a zvětšuje se, rostou a zvětšují se i jeho schopnosti." Naproti tomu Faust ( Magia innaturalis, Praha 1970, str.9 ) ujišťuje o úspěchu každého, kdo splní podmínky, které podávám dále. Na tomto "magickém demokratismu" stojí i moderní hermetismus, např. Bardon se svou všeobecnou zasvěcovací soustavou; mnohdy se ovšem uplatňuje vliv špatně chápané mezilidské rovnosti. Vyšší m. bývala pravidelně záležitostí mužskou, a to i v podobě magiae nigrae, doménou žen naopak většinou zůstávalo lidové čarodějnictví bližší předkřesťanským kultům a praktikované velmi často z nečistých pohnutek, počátek průniku žen mimo ně se datuje od doby činnosti Zlatého úsvitu. Nutný věk operatéra je zmiňován pouze výjimečně ( Die heilige Magie des Abramelin, Berlin 1957, str.31), kde je stanoven mezi 25 a 50 lety, z čehož je patrná obecnější dispozice, že magie je záležitost plně dospělých mužů, ačkoli se jí někteří, např. nechvalně známý Francisko Prelati, věnovali velmi mladí. Totéž dílo varuje, že by mág neměl trpět žádnou vážnou nemocí. Nejvíce dbá ovšem na dokonalé fyzické i psychické zdraví badatelsky důkladný Kefer (Theurgie mag. evokace) vyžadující i důkladnou lékařskou, zejména neurologickou prohlídku.
Potřebné osobnostní a charakterové předpoklady potenciálních mágů jsou dodnes nejlépe vystiženy starými hermetickými devizami CHTÍT, VĚDĚT, ODVÁŽIT SE, MLČET. Pro naši oblast snad jen nutno vyzvednout třetí bod, protože m. je právě svou bezprostředností cesta nejistá a nebezpečná. Piobb ( cit. dílo, str.19-20 ) a po něm další autoři považují způsobilost k magii za seznatelnou ze samého radixu, a sice podle aspektu Marta a Merkura. Spojení pohotovosti a inteligence s vůlí a enegií je pro operace nepochybně vhodné, i přes poměrně jemné rozlišování stupňů této způsobilosti podle aspektů mezi oběma planetami lze však tuto kategorizaci považovat bez spojení s jinými kriterii za příliš hrubou a mechanickou.
Kromě dosud popisovaných mimovolních složek mágovy osobnosti, přistupují její neméně důležité elementy, a sice celkový způsob života a pohled na svět, absolvování jisté formy mag. výcviku a adaptace bezprostředně předcházející evokaci.
Faust (cit.dílo, str.9) žádá, aby byl operatér dodatečně obeznámen s Písmem, nedopustil se hrubých a ošklivých hříchů , navštěvoval pilně chrám a chodil k přijímání a žil cudně a bez styků se ženami, podle Abramelinovy knihy(str.31) má, kdo chce podniknout operaci, žít klidný život se stálými zvyky, nebýt lakomý ani hrabivý. Požadavky mnoha dalších předpisů esoterní, nejen magické praxe se nesou v podobném duchu jako tyto proslovené opravdovými mistry magického umění. Celkově lze říci, že by adepti magie měli svým životem demonstrovat stálost opravdu dospělé osobnosti a vyrovnanost ducha prostého prudkých vášní, kontrastující s jejich často pohnutým životem. Éliphas Lévi nabádá dokonce, aby se mág považoval za sesazeného krále.
Všechny moderní systémy pokládají za integrální součást praxe jako její předstupeň magický výcvik, včetně důkladného sebepoznání. Podle názoru některých hermetiků je navazováno přímo na starověkou chrámovou iniciaci. Kromě toho, že byl její rozsah mnohem širší díky všestranné roli kněžstva v životě tehdejší společnosti, se lze s ohledem na dokonalost utajení mysterií domnívat, že přání je zde otcem myšlenky. Středověké grimoáry zpravidla výcvik m. osobnosti neupravují, ačkoli Faust ( str. 9) ukládá žáku "zkoumat svoji přirozenost, je-li ti duch přízniv.", což se ovšem pravděpodobně vztahuje ke každé jednotlivé evokaci a jejímu předmětu. Pomineme-li Abramelinovu posvátnou magii, která originálně propojuje výcvik, adaptaci a rituál do jediné několikaměsíční operace a které se hodláme na těchto stránkách věnovat podrobněji v některých z dalších článků, dokument existence jisté formy mag. výcviku poskytuje něm.lidová pověst, která vyšla ve Stuttgartu r. 1859 v knize "Die Deutschen Volksbuecher fuer Jung und Alt wieder erzaehlt von Gustav Schwab", česká edice ( Jan Štenc, Praha 1921), podle níž cituji uvádí, že ono vydání z roku 1859 bylo až čtvrté, bližší informace o originálu jsem neměl k dispozici. Faust podle ní "vyhledával, kde jen mohl, knížky o ďáblech, sbíral a opisoval všeliká zaříkání a zaklínání a cvičil se v nich, poznal takto, že sám má skvělého ducha, ale také, že jsou jemu nakloněni. V tomto mínění utvrdil se ještě, když několikráte po sobě uviděl ve své světnici podivný stín přelítnout po stěně a v noci světélka poletovat až k svému loži, a zároveň slyšel zvuky, jakoby lidé pospolu tiše mluvili. Z toho všeho se velice radoval, ale neměl ještě tolik síly, aby ty duchy oslovil."
Obecně dostupné systémy výcviku pocházejí až z 20. stol. Nejznámější je dobře propracovaný Bardonův ( Brána k opravdovému zasvěcení, Třebíč 1995 ). Počátkem díla je pravidelně sebepoznání, kde je ovšem B. naivní a prakticky nepoužitelný, doporučuji proto Junga ( Výbor z díla, sv.III, Brno 1998, 106n. ). Pokračovat koncentrací, meditací a cvičeními živlů - jejich imaginace, emise, recepce, lze podle Bardona. Tentýž autor tvrdí ( Praxe magické evokace, Třebíč 1993, str. 13), že k praktikovat lze po ovládnutí alespoň osmi stupňů jeho učební soustavy.
Kromě této všeobecné osobnostní přípravy je třeba s ohledem na evokaci upravit způsob života v době bezprostředně předcházející. Podstatou adaptace je příprava na spojení, charakterizuje ji tedy sociálně útlum společenských aktivit, fyziologicky snížení zátěže nervové soustavy a vnitřních orgánů - zapovídá se alkohol a jiné psychoaktivní látky i maso a zvýšenou hygienou, mentálně pak každodenní modlitbou a intenzivní meditací zaměřenou na evokovanou entitu, při níž se užívá jejího pantaklu,který lze ovšem během této doby též zkonstruovat.. Celá adaptace trvá podle typu operace obvykle 3,7 nebo 40 dnů, Kefer ovšem vyžaduje před theurgickou evokací dvaasedmdesátidenní půst. Detailní předpisy viz připojená literatura.
III. Předmět
Klíčovým pojmem esoterických nauk je pojem astrálu, známý i pod názvy akáša, Káma-loka, nefeš, duše světa atd. Jde o skrytou dimenzi všeho existujícího, která je mu zdrojem a současně otiskem jeho působení. Vytváří tak svou univerzalitou, neexistencí prostorové lokalizace a nezávislostí na čase možnost suprakauzálních spojení. Právě na nich je založena mag. interakce. Ta probíhá podle hermetiků pomocí napojení operatéra z fyzické úrovně na astrální objekt, který na ní zprostředkuje žádaný výsledek a je pravým předmětem všech děl magie...Jsem si vědom, že tuto podstatnou otázku pojednávám jen stručně a bez dokumentace, podrobný rozbor v tomto krátkém příspěvku provést nelze; zájemce odkazuji na: Nakonečný: Lexikon magie, Praha 1995, zejména hesla Astrál, Astrální bytosti, Magie, Magie v praxi; Guaita: Klíč k černé magii, Praha 1996.
Vzhledem k našemu tématu se tedy věnujme otázce objektu operací ceremoniální magie poněkud úžeji, ve vztahu k podstatě zjevujících se entit a jiných smyslově vnímatelných fenoménů v průběhu m. díla. Klasické pojetí napevno počítá s existencí určitých bytostí, k nimiž se mág obrací. Při rozboru jejich podstaty rozlišujeme:
a. pojetí démonologické
o veškeré zjevy jsou naprosto reálné a objektivně existující nezávisle na operatérově psýché, figurují pouze na jiných kosmických úrovních, proto je k navázání spojení třeba zvláštního rituálu i znalosti jejich prostředí
b. pojetí psychologické
o evokační m. pracuje se silami nevědomí, zejména kolektivního, které se mohou projevit bezprostředně díky výcviku, adaptaci a rituálu, zprůhledňujícímu přepážky, jimiž nám fylogeneze i ontogeneze zatemnily kořeny osobnosti
o zjevy lze tedy označit za personifokaci archetypů v očekávané formě
Veselý ve svém článku Čtyři filosofické koncepty magie, Horus, Solstitium hiemes 1993, str.45n. uvádí ještě pojetí energetické - m. jako práce s energiemi, jejich polarizace, usměrňování, emise, recepce, v jeho čisté podobě může být zbavena duchovních tezí a informační, nové a dosud nepropracované - mag. praxe znamená znát a využívat informací, řídících energii a hmotu. Autor tuto informaci přirovnává k "duchu léku", který má působit ve zředěných homeopatických přípravcích. Zde se jim nebudu věnovat, v tomto druhu m. a stadiu jejího vývoje nemají místo a zejména nedisponují noetickými přesahy činícími z této závažné otázky filosofický problém míry reality toho, co se nám jeví jako vnější svět.
Koncem rozrůzněné škály jeho řešení je na jedné straně solipsismus v Klímově podání a na straně druhé animistický světonázor přírodních národů. Bylo by však chybou se domnívat, že solipsismus a tím méně psychologické pojetí mimofyzických bytostí jsou až moderní záležitostí. Sofista Protagoras hlásal, že člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou, typický je však tento princip spíš pro východní kulturní okruh, védantě je např. jedinou realitou bráhma jako neosobní princip. Nejvíce se s moderním pohledem shoduje Tibetská kniha mrtvých obsahující vize množství bytostí různé povahy a charakteru považované důsledně za psychickou projekci umírajícího, který je stále nabádán k tomuto osvobozujícímu poznání. Na západ však proniká takové pojetí až s oslabením vlivu křesťanství a vznikem psychologie nevědomí.
Domnívám se, že důvodem je postavení magie v jednotlivých kulturních okruzích, zatímco na Východě byla upřednostňována meditativní a často asketická mystika oproti magii chápané jako nižší forma esoterní praxe, viz Buddha a siddhis, hermetismus ji uznával jako svou plnohodnotnou součást.
Obě pojetí magie fungují totiž stejně dobře a fakticky na úplně stejných základech: mág zastávající psychologické pojetí nutí k personifikaci svou nejhlubší prapodstatu, zatímco mág "démonologický´" k sobě přitahuje takové objektivně existující bytosti, jejichž povaha je v souladu s jeho přirozeností ( srov. např. citovanou podmínku Faustovu)! Z praktické nemožnosti tuto otázku rozhodnout ovšem nelze vyvozovat, že se magie "mnohem více zajímá o to, zda daná věc funguje, než proč a jak funguje." (Cavendish: Dějiny magie). Spíše lze aplikovat berkeleyovské esse est percipi.
Myslím, že staří toto dobře věděli a důvodem zastávání některého z obou názorů byla ve společnosti, kde měl esoterismus dnes nepředstavitelný význam, snaha usnadnit dokončení Díla a psychická sebeobrana. Mystikovi jest jistě jednodušší nepodlehnout přeludům mysli, než silám neviditelných světů. Přivolá-li však adept magie chráněn posvěcenými pantakly v bezpečí kruhu "strašlivého Pazuzua, pána horečky a všech nakažlivých nemocí, šklebícího se rohatého anděla se čtyřmi křidly, shnilými pohlavními orgány a s ostrými zuby, který vyje ve dne i v noci, za větru i bezvětří",ochrání se, odešle-li jej kamsi za bránu do jiného světa, kdo ale zabrání démonovi položit mu na rameno svou smrtící ruku, pokud se již jednou probuzen uloží k neklidnému spánku na dně jeho vlastní duše?!
IV. Metody
a. nástroje
Uvádím na tomto místě jen stručný přehled nejdůležitějších m nástrojů, existují ovšem i další, jež však nejsou operatérovi nezbytné. V detailech ohledně jejich zhotovování a svěcení odkazuji na připojenou literaturu.
A. obecné
 veškeré nástroje si má praktik, pokud možno, zhotovit sám
 nutno přihlížet k astrologickým korespondencím ( radix, měsíční fáze, povaha nástroje)
 vše používané v magii musí být nové a určené výlučně k tomuto účelu
 jako magické vznikají teprve svěcením
 bývají opatřeny signaturami, božími jmény atd.
B. magická hůl
 nejdůležitější nástroj, symbol mágovy moci a energie, bývá nejpřísněji střežena a ukrývána
 zhotovuje se z dřevěného, většinou lískového, prutu, uříznutého novým nožem, některé předpisy uvádějí vidlicovitý tvar, vsadit dovnitř kovový střed atd.
 je fluidickým kondenzátorem, proto se opatřuje uzávěry z kovu
C. meč
 plní ochrannou funkci, hrot rozptyluje shluky astrálního světla
 vykonává se jím hrubší nátlak na objekt operace
 vyroben vždy z kovu, někdy s izolovanou rukojetí
D. kadidelnice
 kovová se žhavým dřevěným uhlím, v modernější typech se topí suchým lihem
E. kuřidla
 v ceremoniální m. nezbytná, užívají se po celou dobu operace, Veselý (Magická kuřidla, Praha 1998, str.32) je dělí na purifikační, exaltační, materializační a obranná
 někdy se předem spagyricky připravují
 materiály rostlinné, živočišné i nerosty
F. lampa
 nutna, jelikož většinu operací nelze konat za denního ani elektrického světla
 podle Léviho (Dogma a rituál, Praha 1995, str.215) se zhotoví ze železa, bronzu, stříbra a zlata, vždy se opatřuje vyměnitelnými skly v barvách odpovídajících typu operace
 často se nahrazuje svícemi, nejlépe z včelího vosku
G. nůž
 slouží k usmrcení oběti
 čepel je ocelová, rukojeť dřevěná
H. ošacení
 dlouhá říza v barvě operace, podle Bardona (c.d., str. 55) je světle fialová barva univerzální, na nahém těle, hedvábné prádlo, vše čisté a jinak nepoužívané, nekromantie vyžaduje zásadně barvu černou
 bosé nohy, na hlavě může být věnec z vrbiny, příp. koruna či čapka opatřená symboly mikrokosmu a makrokosmu
I. charaktery
 symboly evokovaných bytostí
 kreslí se na pergamen červeným inkoustem
Dalšími nástroji jsou trojnožka, rydlo, pero, dýka, pohár, prsten, zejména v nekromantii zvonek atd. Klíčové pro zvědnou m. je magické zrcadlo.
b. rituál Jeho podoba zůstala nezměněna po řadu staletí, dnes se ovšem mnohem častěji užívají moderní metody, založené často na Érótu jako excitačním činiteli, experimenty jsou tak většinou skupinové a především dochází k výrazné deritualizaci magie jako takové, jak přesně píše Nakonečný: "Vývoj magických technik postupoval od všeobecně závazných rituálních postupů k individuálně komponovaných dramatizacím."( Magie v historii, teorii a praxi, Praha 1999, str. 283). To, co tedy podávám dále ve zhuštěné formě, je dnes provozováno zřídka, navzdory mnohokrát vyzkoušené úspěšnosti a esoterní hloubce.
Přes řadu i podstatných rozdílů mezi jednotlivými prameny nyní předkládám osnovu západního mag. rituálu, pod kterou lze podřadit kreaci, evokaci i invokaci astrálních bytostí.
1. příprava
Před započetím operace, ve volné přírodě nejlépe na křižovatce cest, či v oratoři, kam trvale zamezíme přístup ostatním, je třeba se převléknout a především narýsovat kruh. Ten je nejdůležitějším prostředkem, neboť symbolizuje integritu operatérova ega a vymezuje jej coby mikrokosmos oproti makrokosmu, odkud přicházejí zjevy. Z uvedené ochranné funkce kruhu vyplývá, že ho mág nesmí v žádném případě opustit. Nejlépe jej tvoří několik soustředných kruhů ( většinou tři ), mezi kterými jsou vepsány ochranné symboly - posvátná slova a Boží jména, tuto roli mohou plnit i verše z Písma, kromě nich tam nacházíme jména bytostí, jimž podléhá den a hodina, kdy je operace prováděna. Při menších pracech někdy postačí posvěcená šňůra, nebo brázda rytá magickým mečem. Velké evokace vyžadují kruh dále opsat čtvercem, do jehož rohů se umístí světla a někdy ještě kosočtvercem, u těchto operací je často rýsován před kruh trojúhelník zjevů, kde se projevují volané bytosti, operatér k němu stojí čelem. Doba díla je podmíněna astrologickou situací a jejím vztahem k radixům zúčastněných i evokované entitě, u které se vhodný den a hodina liší podle planety, kterou je ovládána. Evokatér může mít pomocníky, ale počet osob musí být lichý. Místo člověka lze do kruhu přivázat zvíře. Hovoří zásadně jedna osoba.
2. společná část rituálu
Po vstupu do kruhu jej operatér mečem nahoře uzavře a začne pronášet do všech čtyř stran modlitby a invokace směrem k mocnostem, na kterých záleží zdar jeho díla, často andělům ovládajícím sedm planet, kovů, dnů v týdnu a barev a těm, kteří ten den vládnou vzduchu ( Šalamounovy klíčky, Heptameron), podstatnou složkou této fáze je ovšem modlitba k Bohu. Jinde ( Magia innaturalis) se autor spoléhá výlučně na Boží pomoc formou modliteb a čtením z Bible, černomagický grimoár Honoriův potom tyto invokace neobsahuje vůbec.
3. speciální část rituálu
Dále následuje samo vyvolávání vybrané entity, které je vždy jedinečné objektem nebo cílem. Lze jej opakovat, ke zjevení jsou bytosti donucovány i bičováním a pálením charakteru, což jsou až na vyjímky krajní řešení. Řada předpisů zná i zaklínání poutací a taková, která mají ducha donutit ke zjevení v přijatelné podobě. Operace vrcholí přímou komunikací a vyslovením vlastního přání, zajímavé je, že operatér během žádosti vždy uvádí své jméno. Nakonec je duch odeslán zvláštními formulemi.
4. závěr
Dílo končí vykouřením celého prostoru očistným kuřidlem a po několika minutách účastníci vystoupí a kruh zruší. Po operaci by se všichni měli vykoupat a pořídit záznam.
Celý průběh je podán s výhradou logických modifikací pro kreační a invokativní rituály, evokace zvolena jako nejobvyklejší a netypičtější forma operace.
V. Smysl
Postupně jsem se vyjádřil k otázkám co, kdo a jak. Podstatou problému, vrcholem i základnou pyramidy však musí být otázka proč. Co žene nejrůznější lidi do náručí nejistých a zdánlivě nesmyslných praktik? O tom, že magie není pouhá bizardní kratochvíle svědčí nejlépe pohnuté osudy a neblahé konce Johna Dee, Fausta, Schroepfera, Randolpha, Léviho, Crowleyho, Smíchovského, Kefera, Eliáše a mnoha dalších, který se jí oddali, byť někteří v té nejušlechtilejší formě.
Grimoárová literatura má v této otázce jasno; magie je tu pro získání moci nad duchy, kteří splní naše přání, což však v případě noetických cílů není samo nijak morálně závadné. Takové chápání cíle je dnes tvrdě kritizováno, při psychologickém pojetí však dojdeme k přijatelné snaze ovládnout nižší složky osobnosti, resp. z nich učinit to, čím by měly být: spolehlivé služebníky. Právě toto je po mém soudu prvým cílem magické praxe, ačkoli se v něm operatér cvičí již během výcviku, konfrontaci tváří v tvář v magii nahradit nelze. Ani zde se psychologické a démonologické pojetí v principu neliší, v prvém případě je krocena součást vlastní psýché, ve druhém se k totožnému cíli dospívá vítězstvím osobnosti nad mocnostmi týž povahy. Tyto temné stránky jsou tradičně personifikovány různým počtem hlavních démonů odpovídajícím našim negativním stránkám, př.: Mefistofeles-intelekt bez svědomí, Bélial-touha po destrukci řádu, Mammon-pokušení, jejich povahu lze zjistit podle planet, které jim vládnou. Lze tedy říci, že smysl m. počíná uvolněním energie dosud váznoucí v těchto strukturách osobnosti, což platí i pro démonologické pojetí. Tradiční evokace, nedocházelo-li k uzavření paktu, symbolizovala tuto fázi přísahou bytostí na Knihu, u Abramelina potom na hůlku.
Další fází je dosažení poznání jinak nedostupného, myslím, že Keferovo "tajemství teugie je tajemstvím noetiky" lze vztáhnout na magii jako celek, protože každý magický zásah, i činěný za sebesvětstějším účelem, je natolik závažný, že mu musí předcházet dokonalé poznání (skrytých) souvislostí.
Ani tím se však otázka nevyčerpává, archetyp poznání pro poznání odtrženého od své ušlechtilé a plikace zobrazuje legenda faustovská, posledním problémem je tak správně odpovědět na otázku, jak naložit s mocí, jíž poskytla magická iniciace. Právě zde se zjevuje obrovská postava Jana Kefera, který proti všem sobeckým naukám domnělé karmy staví jasně magii jako činitele duchovního vývoje lidstva spočívající v úmyslné kreaci pozitivních idejí na nehmotných kosmických úrovních, jež budou svou silou a snahou po projevu všestranně zvedat úroveň lidské rasy. Filosoficky vzato je tak pravým smyslem magie v její nejvyšší podobě fascinující skutečnost, že právě jejím prostřednictvím se realizuje idea, kterou Lasenic přisuzuje dvaadvacáté tarotové kartě:"Jsme stvořeni na tomto světě, abychom mohli tvořiti světy nové."
VI. Literatura
o Abano: Heptameron, Praha, asi1940
o Agrippa: Okultní filosofie I.-IV., Praha 1992-96
o Arbatel: De magia veterum, Praha 1941
o Čapek: Encyklopedie okultismu, mystiky a všech tajných nauk, Praha 1940
o Černý drak, Praha 1991
o Die heilige Magie des Abramelin, Berlin 1957
o Das VI und VII Buch Moyses, Praha b.l.
o Durr: Experimentální démonologie, Praha 1993
o Eliáš: Úvod do magie, Praha 1935
o Encyklopedie okultismu, filosofie a mytologie, Praha 1932-1940
o Frazer: Zlatá ratolest, Praha 1994
o Griese: Problém očarování, Praha b.l. (asi1905)
o Hrozný a mocný žaltář krále Šalamouna, Praha 1937
o Kabelák: Kabalistické zasvěcení, Brno 1995
o Kabelák: Magia nigrae, Brno 1994
o Kabelák: Magie, ined. rkp., Praha 1960
o Kabelák: Kniha tajemství velkého šému, Brno 1998
o Kefer: Theurgie, Praha 1991
o Lenain: Věda kabbalistická, Praha 1940
o Lévi: Klíčky Šalamounovy, Praha 1993
o Magická praktika (sborník), Praha 1995
o Moučka: 72 talismanů merkurské sféry, Praha 1998
o Nakonečný: Magie v historii, teorii a praxi, Praha 1999
o Nakonečný: Novodibý český hermetismus, Praha 1995
o Opus magnum, Praha 1997, str.115-163
o Papus: Základy praktické magie, Praha 1996
o Paracelsus: Filosofie okultní, Praha 1932
o Sefer Raziel Hamalach, Praha 1990
o Slabikář doktora Fausta, Litovel, b.l.
o Veliký grimoár s velikým Klíčem Šalamounovým, Praha 1998
o Veselý: O rituální magii, Horus, solstitium aetatis 1993, str.28n.
o Weinfurter: Odhalená magie, Praha 1922
o Wolf a kol.:Člověk ve světě magie, Praha 1992
o a uvedená v textu

Komplexní bibliografie hermetické literatury vydané do r. 1948


04 úno 2012, 15:55
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru









StahovaniZaSMS Pizza Modena MP3 free download