fastshare
Atlas hub
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 2210
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 19 bře 2024, 09:08





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
 Atlas hub 
Autor Zpráva
Corporal
Corporal

Registrován: 17 kvě 2009, 11:47
Příspěvky: 72
Příspěvek Atlas hub

A T L A S H U B
_______________________________________________________________________________________________
Jedlý Kořeněná chuť Nejedlý Jedovatý Smrtelně jedovatý
__________________________________________________________________________________________________________________
BEDLA ČERVENAJÍCÍ
Klobouk je široký 60-160 mm, nejdříve kulovitý, později klenutý až plochý s malým hrbolkem ve středu.
Velké šupiny, u mladých plodnic bledě hnědé, u starších tmavohnědé, jsou uspořádané soustředně.
Hrbolek uprostřed klobouku je tmavší. Lupeny jsou vysoké 12-16 mm, od třeně odsedlé, husté, tenké,
bělavé, po poranění červenající. Třen je vysoký 80-180 mm a tlustý 8-12 mm, hladký, bělavý, později
okrově hnědavý, dole ztlustělý až do kulovité hlízy, snadno vylomitelný z klobouku. Posuvný prsten je
vatovitě jemný. Dužnina je bílá až bělavá, voňavá, jemná a chutná. Na vzduchu rychle žloutne, červená a
později hnědne, stejně jako celý povrch plodnice po otlačení. Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 um, hladké,
elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Bedla červenající roste v létě a na podzim (červenec až říjen a
někdy i listopad), nejvíce v září. Lze ji najít v listnatých i jehličnatých lesích, ale také v zahradách a
parcích, většinou pod listnatými stromy.Je to velmi dobrá jedlá houba, téměř se rovnající bedle vysoké,
která je známější. Červenání a hnědnutí povrchu plodnic některé houbaře odrazuje, ale neprávem. Chutné
jsou zejména klobouky této bedly připravené na tuku a obalované pouze v mouce nebo jako vídeňský
řízek. Třeně jsou tuhé a dají se použít do polévek čerstvé nebo i sušené a semleté na houbový prášek. V
zahradách, parcích a na kompostech roste ojediněle blízce příbuzná bedla zahradní, která má hnědou
hlízu a je údajné jedovatá. Je patrně totožná s bedlou jedovatou, popsanou ve Francii. Bedle červenající se
červenáním trochu podobá pečárka lesní. Kdežto bedla vysoká se od bedly červenající nejlépe pozná podle
toho, že její dužnina vůbec nečervená.
BEDLA VYSOKÁ
Klobouk je široký 90-320 mm, v mládí palicovitě uzavřený, protáhle vejčitý, později kuželovitě sklenutý až
deštníkovitě rozložený s nízkým, zaobleným tmavším hrbolkem uprostřed. Mladé plodničky mají klobouk
celý nahnědlý, růstem jeho pokožka puká a v soustředných kruzích se vytvářejí nepravidelně rozložené,
odstálé, plstnaté, velké, hnědé šupiny. Pod nimi je pleťově světle hnědá plstnatá pokožka, která je na
okraji klobouku světlejší. Lupeny jsou bílé (bělavé), velmi vysoké (až 20 mm), husté, tenké, vyklenuté, u
třeně volné (odsedlé) a na okraji klobouku zaoblené. Třen je vysoký 180-400 mm a tlustý 28^0 mm, přímý,
dutý, dole cibulovitě ztluštělý, v mládí celý hnědavý, později rozpukaný. V horní třetině má bělavý,
kožovitý, posuvný prsten s dvojitým ostřím. Dužnina je bělavá, suchá a neměnící se. V klobouku je často
jemná až vatovitá, ve třeni vláknitá. Příjemně voní, je velmi chutná a málo červiví. Výtrusy jsou velké 16-
20 xlO-13 um, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Bedla vysoká roste od července do října, někdy
i do listopadu, nejvíce však v září. Často vyrůstá ve skupinách ve vysoké trávě lesních pasek, na okraji
lesů listnatých i jehličnatých, nejvíce však ve smíšených lesích.Je to jedlá, velmi dobrá houba a dnes ji
houbaři běžně sbírají k jídlu. Výtečné jsou její klobouky obalované a smažené na oleji nebo ještě uzavřené
plněné masem a zapékané. Je vhodná do houbových smaženic. Spatně se suší. Spodek třeně (u starších
plodnic i celé třeně) se z kuchyňské úpravy vyřazuje. Je to naše nejvyšší lupenatá houba (byl nalezen
exemplář vysoký 520 mm), která svým vzhledem přitahuje zájem návštěvníků lesa i houbařských výstav.
Záměna s jedovatými houbami se zdá nemožná, ale opak je pravdou. Místo bedel byly sbírány
muchomůrky panterové nebo i zelené.
BĚLOLANÝŽ OBECNÝ
Plodnice jsou kulovité, nepravidelného tvaru a připomínají hlízy brambor. Mají bolavou až hnědavou barvu
a jsou hladké. Dorůstají velikosti až 150 mm v průměru, většinou však jsou menší, průměru asi 40-80
mm. Jsou tuhé, tvrdé, dosti těžké a mají pevnou, za sucha někdy rozpraskanou pokožku. Dužnina je
bělavá, protkaná žlutými nebo hnědými jemnými žilkami, takže na překrojené plodnici je viděl
mramorování dužniny. Silně voní, u starších plodnic je to až nepříjemně pronikavý pach. Chuť je kořenná.
Výtrusy jsou kulovité, velké 18-22 mm a na povrchu mají krátké, tenké ostny. Mladé výtrusy jsou
bezbarvé, straší bledě žlutavé. Výtrusný prach je žlutavý. Roste od července do září, hlavně v srpnu. Najde
se v lesích všeho druhu, spíše však listnatých, a to na hlinito-písčitých a jílovitých půdách. Plodnice
rostou pod zemí. Je to jedlá houba, nedá se však chutí srovnat s pravým francouzským lanýžem. Lze ji
použít jako kořeninovou přísadu do polévek a omáček, zejména čerstvě nalezenou; usušením ztrácí část
voňavých látek. Bělolanýž se mohl prodávat na trhu. Vcelku je však málo znám a nalézá se spíše náhodně
vyhrabán zvěři. Za lanýže nebo bělolanýže se někdy omylem pokládají pestřce.
ČECHRATKA PODVINUTÁ
Klobouk je široký 40-120 mm, za mlada klenutý, na okraji dlouho podvinutý a plstnatý, později plochý a
na středu vmáčklý. Barvu má okrově hnědou, rezavě hnědou nebo olivově špinavě hnědou. Povrch má
zpočátku jemně plstnatý, později holý, suchý, mastný, za vlhkého počasí velmi slizký. Lupeny jsou vysoké
4-6 mm, husté, trochu sbíhavé, v mládí světle žlutavé, pak rezavohnědé, pomačkáním hnědnoucí. Třen je
dlouhý 30-60 mm (většinou kratší než průměr klobouku) a tlustý 10-20 mm, válcovitý, plný, tuhý, hladký,
lysý, někdy zahnutý a dole mírně ztenčený, žlutavě okrový až okrově hnědý. Dužnina je nažloutlá, později
nahnědlá, měkká, má nakyslou chuť a nevýraznou vůni. Pomačkáním celá plodnice zrezaví až zhněde.
Výtrusy jsou velké 8-10 * 5-6 mm. Výtrusný prach je hnědavý. Čechratka podvinutá roste od dubna do
listopadu v listnatých, smíšených i čistě jehličnatých lesích, někdy i mimo les. Je všude hojná až velmi
hojná. Jde o houbu, která neobsahuje specifické jedy, ale v současně době se nedoporučuje ke sběru a
jídlu, neboť v posledních letech bylo zjištěno, že po dlouhodobém požívání může způsobit vážná
onemocnění ledvin i jater.
ČIRŮVKA DVOUBARVÁ
Klobouk je široký 60-150 mm, lysý, hladký, později nízce sklenutý, na okraji zprvu podvinutý, barvy
bělavé, nafialovělé, světle hnědé a jakoby vybledlé. Lupeny má v mládí úzké, husté, zpočátku světle
nafialovělé, později špinavě zažloutlé, světlejší než povrch klobouku, vysoké průměrně 6-9 mm. Třen je
krátký (40-60 mm), tlustý (15-30 mm), na bází mírně ztluštělý, na světle fialovém podkladu jsou fialová
síťkovitá vlákna tvořící uprostřed třeně tmavší fialový pruh. Dužnina je bělavá, nemění barvu, chutná
příjemně a voní slabě po ředkvičce. Je málokdy červivá. Výtrusy jsou velké 6-8 x 4-5 um, elipsoidní, na
povrchu bradavčité, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý, slabě narůžovělý. Roste hojně v trávě na okrajích
lesa i mimo něj, na lukách a v zahradách, často v kruzích, hlavně v druhé polovině září a v říjnu, ale často
až do konce listopadu. Najdeme ji někdy již zmrzlou. Čirůvka dvoubarvá je dobrá jedlá houba a patří k
tržním a průmyslovým houbám. Vykupuje se společně s čirůvkou fialovou. V kuchyni má všestranné
použití v přípravě pokrmů i v konzervaci. Obě tyto čirůvky jsou vhodné do směsí i do polévek. Nakládají se
dobře do octa, jsou však velmi aromatické, a proto je dobré míchat je s jinými druhy. Možnost záměny je
při pozorném sběru nepatrná, jen snad s některými nejedlými pavučinci, kteří však mají téměř vždy zbytky
pavučinky na třeni a na okraji klobouku. Od čirůvky fialové se liší hlavně barvou lupenů (dospělé plodnice
čirůvky dvoubarvé nemají lupeny fialové) a většinou i barvou klobouku (čirůvka dvoubarvá mívá málokdy
nafialovělý klobouk, a když, tak velmi slabě). Obě tyto čirůvky jsou stejně hodnotné. Ještě nedávno se pro
ně přechodně používalo rodové jméno rudočechratka.
ČIRŮVKA FIALOVÁ
Klobouk je široký 60-160 mm, masitý, vyklenutý až rozložený, v mládí živě fialový, později (a na slunci)
nahoře zahnědlý, s okrajem zprvu podehnutým, později tenkým a hladkým. Stářím klobouk vybledá až
hnědne. Lupeny jsou dosti husté, široké, nepříliš vysoké (6-10 mm), zpočátku fialové, později lehce
hnědavé. Třen je krátký (30-60 mm) a tlustý (15-20 mm), plný a pevný, živě fialový, jemně vláknitý,
hladký, na bázi ztluštělý, jakoby napuchlý. Dužnina je fialová, později bledne, má chuť i vůni příjemnou,
ale specifickou a dost pronikavou. Většinou nečerviví a mrazem netrpí. Výtrusy jsou velké 7-9 x 4-5,5 um,
elipsoidní, na povrchu bradavčité, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý, slabě narůžovělý. Roste některý rok
hojně v lesích všeho druhu v podzimních měsících až do zimy (v září až prosinci, nejvíce v říjnu), v
nížinách i na horách. Tvoří často srostlice nebo narostlice a čarovné kruhy. Nalezneme ji i v sadech a
parcích. Čirůvka fialová je chutná jedlá houba. Její plodnice jsou vytrvalé, nehnijí, dobře se přepravují, a
proto i prodávají na trhu a vykupují pro průmysl. Je to houba vděčná pro houbaře, neboť s čirůvkou
dvoubarvou roste až do mrazů. Dá se upravovat na všechny způsoby jako Čirůvka dvoubarvá. Vhodná je
zejména do polévek, omáček nebo k nakládání do octa. Vzhledem k pronikavé chuti a vůni se doporučuje
nepřipravovat ji samotnou, ale ve směsi. Stejně jako u čirůvky dvoubarvé je u ní záměna možná s
některými fialovými pavučinci. Lupeny pavučinců však brzy hnědnou (rezavějí) a na třeni nebo kraji
klobouku jsou zbytky po pavučince. Barevné pavučince nesbíráme vůbec. Jiné názvy čirůvky fialové jsou
např. Čirůvka nahá nebo rudočechratka fialová.
ČIRŮVKA HAVELKA
Klobouk má široký 40-100 mm, vyklenutý, mírně podvinutý, později rozšířený, s menším hrbolem
uprostřed, dosti masitý, často zprohýbaný a na krajích rozpraskaný, křehký. Povrch klobouku je za vlhka
slizký, šedý s hnědomodra-vým odstínem, ve středu bývá tmavší, paprsčitě vláknitý (žíhaný) tmavšími
vlákny. Lupeny jsou tlusté, vysoké 5-10 mm a široce vykrojené, zoubkem přirostlé, bílé, mírně nabíhající
do žlutozelená. Třen je plný, dlouhý 50-100 mm a tlustý 10-20 mm, hladký, válcovitý, bělavý, později vždy
mírně citrónově nažloutlý, pod kloboukem našedle vláknitý. Dužnina je neměnlivá, bělavá a křehká, mírně
moučné chuti a vůně. Je chutná a málokdy červivějící. Výtrusy jsou velké 6-7 x 4-5 um, věj cite elipsoidní,
hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Havelka roste od konce září až do konce listopadu, nejčastěji v
říjnu. Najdeme ji v jehličnatých, zvláště borových lesích na písčitých půdách. Hojná je v podhorských
smrčinách. Někdy se vyskytuje ve velkých shlucích. Havelka je jedlá a dávno oblíbená tržní houba. Je
značně ceněna pro své dobré vlastnosti. Hodí se do polévek a na smažení. Lze z ní připravit houbový guláš,
prejt, karbanátky a jiné pokrmy. Je dobrá i konzervovaná v octovém nálevu nebo v soli. Havelku je možno
zaměnit s jinými čirůvkami, např. s jedlou čirůvkou zemní - pozemkou, jedlou čirůvkou stříbrošedou nebo
i s jedovatou čirůvkou žíhanou, jejíž dužnina je nasedla a velmi hořká. Nejsnadnější je však záměna se
slabě jedovatou čirůvkou odlišnou, která má třen vždy bílý, bez citrónově žlutého nádechu stejně jako
lupeny. Klobouk má zbarvený žlutozeleně, někdy až do hnědá, kdežto havelka má pokožku klobouku vždy
šedočernou. Kromě toho havelku nacházíme spíše v pozdním podzimu (koncem září a v říjnu) a v
jehličnatých, hlavně borových lesích, kdežto čirůvka odlišná roste převážně koncem léta a začátkem
podzimu (srpen až září) a ve smíšených lesích, především pod buky. Havelka má mnoho lidových jmen,
např. šedivka, černutka, skřípalka, popelka, ale také chybně václavka.
ČIRŮVKA MÁJOVKA
Klobouk má široký 50-120 mm, masitý, tuhý, hladký a holý, nejdříve zvono-vitě klenutý, na okraji
podvinutý, později plochý, bílý, bělavý, krémový až zažloutlý, ve stáří až hnědavý. Lupeny jsou dosti nízké
(5-9 mm), husté, tenké, u třeně zoubkem připojené (vykrojené), zprvu bělavé, později krémové až nahnědlé.
Třen je mohutný, spíše kratší (40-80 mm) a tlustý (15-40 mm), zpočátku trochu břichatý, později
válcovitý, plný, hladký, bělavý až krémový, na spodu někdy nahnědlý. Dužnina je jemná, pevná a
šťavnatá, s velmi příjemnou chutí a výrazně voní po čerstvé mouce. Výtrusy jsou velké 5-7 x 3-4 ^m, vejčité,
hladké a bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Májovka roste již koncem dubna, ale nalézáme ji i v
červnu, především však, jak naznačuje její jméno, v květnu. Vyskytuje se na travnatých místech, na
loukách, stráních, polních cestách, na okrajích lesů i v sadech. Většinou roste ve skupinách, pruzích a
kruzích. Uvnitř lesa ji téměř nenajdeme. Je to dobrá j edlá tržní houba, která patří k velmi oblíbeným
druhům pro svou příjemnou chuť, masitost a hlavně časný výskyt. V kuchyni ji lze použít všestranně do
houbových pokrmů i ke konzervaci. Je výborná zejména v omáčkách (májovka ve smetanové omáčce) a
pod maso. Možnost záměny není u májovky zcela vyloučená, a to s jedovatou vláknící začervenalou
(Patouillardovou) (tab. 75), která je v mládí bílá nebo běla-vá, ale dotekem nebo stářím se barví rumělkově
červeně. Její lupeny jsou v dospělosti hnědé, nevoní moučně. Proto pozor na mladé plodnice této vlákníce,
které mohou někdy růst již v květnu a u nichž je záměna možná! Nezkušenost nebo velká nepozornost by
mohla být příčinou záměny za jedlou závojenku pod-trnku nebo i za smrtelně jedovatou závojenku
olovovou. Závojenka má masově růžové lupeny a mohutný baňatý třen, kdežto májovka má i v dospělosti
bledé lupeny a válcovitý, i když někdy poměrně tlustý třen. Májovka roste na jaře (duben až červen) a spíše
na okrajích lesů v trávě a kravinách, kdežto závojenka olovová roste v létě (červenec až srpen) v teplejších
polohách a ve světlých listnatých lesích, hlavně pod duby. Pověst o záměně májovky za závojenku olovovou
vznikla asi tím, že závo-jence podtrnce se někde chybně, ale vytrvale říká májovka. Ovšem záměna
závojenky podtrnky za závojenku olovovou je možná, neboť obě houby se od sebe velmi obtížně rozlišují.
(Většinou jen podle místa a doby růstu, popř. podle velikosti plodnic.)
ČIRŮVKA ODLIŠNÁ
Klobouk je široký 30-100 mm, zpočátku polokulovitě vyklenutý, později na středu mírně vyhrblý, v mládí
na okraji podvinutý, tmavěji vlásenitý. Barva klobouku je proměnlivá, nejdříve je žlutavá nebo zelenavá, na
středu často zahnědlá. Lupeny jsou průměrně vysoké (6-10 mm), bílé, na okraji často žlutavé, u třené
vykrojené a v délce dovnitř vyklenuté. Třen je dlouhý 40-120 mm a tlustý 10-25 mm. válcovitý, na bázi
často ztlustělý, bílý, dole někdy se žlutozeleným nádechem. Dužnina je bílá, moučnaté chuti i vůně;
později bývá hořká, zvláště u plodnic nalezených pod buky. Výtrusy jsou velké 5-7 * 4-5 um, vejčité,
bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Roste od srpna do října ve smíšených lesích na písčitých půdách,
nejčastěji v borových lesích smíšených s dubem a bukem, ale i pod smrky. Je značně proměnlivá i podle
toho, pod jakými stromy roste. Liší se zbarvením, proto se někdy podobá více zelánce, jindy havelce s
nimiž se často vyskytuje a nezkušení houbaři ji mohou za ně snadno zaměnit. Nově je pod tuto čirůvku
zahrnuto více druhů, které však nesbíráme. Čirůvka odlišná je jedovatá. Od obou jedlých čirůvek - havelky
a zelinky - se liší čirůvka odlišná zejména barvou lupenů (má je bílé), barvou klobouku a nahořklou chutí.
(Při zkoušce ze znalosti hub je nutno umět tuto čirůvku papat.)
ČIRŮVKA SÍROŽLUTÁ
Klobouk je široký 30-80 mm, nejdříve polokulovitě vyklenutý, později tupě vyklenutý, nakonec rozložený, s
malým, někdy neznatelným hrbolkem, sírově špinavě žlutý s olivovým odstínem. Lupeny jsou vysoké 4-8
mm, uprostřed nejvyšší, řídké, křehké, ke třeni zoubkem vykrojené. Třen je dlouhý 40-100 mm a tlustý 4-
15 mm, válcovitý plný, později dutý, hladký a stejné špinavě sírožlutý jako klobouk. Dužnina je sírožlutá,
dosti silně zapáchá po svítiplynu a chutná velmi nepříjemně (po síře). Výtrusy jsou velké 8-110 x 5-6 um,
elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Roste dosti hojně od srpna do října v listnatých i
jehličnatých lesích, občas v blízkosti zelánek, za které je někdy zaměňována. Je to slabě jedovatá houba,
spíše odporné chuti a pachu než vážně nebezpečná. Záměna za zelánku může způsobit potíže (průjmy a
zvracení). Rozezná se od ní celkovou špinavě žlutou barvou plodnice i dužniny (zelánka má dužninu bílou)
a zápachem (zelánka voní po mouce). Z nejedlých a jedovatých čirůvek je nutno ještě připomenout mírně
jedovatou čirůvku masitou, nejedlou čirůvku mýdlovou a dosti jedovatou čirůvku tygrovanou která je
hnědě popelavá až popelavá se šupinami na klobouku s tře-něm, jenž se na pomačkaných místech barví
cihlově červené.
ČIRŮVKA ZELÁNKA
Klobouk je široký 30-100 mm, zpočátku zvoncovitý, později rozložený, různě zprohýbaný, pevný, dost
masitý, za vlhka slizký, většinou znečištěný, krásně zelenavě žlutý, olivově nazelenalý, často v celé ploše na
vrcholu šafránově nahnědlý. Lupeny jsou vysoké 5-11 mm, živě žluté až žlutozelené, středně husté, široce
vykrojené. Třen je vysoký 30-100 mm a tlustý 10-30 mm, pěkně žlutý, pevný, tuhý, plný a vláknitý.
Dužnina je bílá, u krajů zažloutlá, voní a chutná sladce po mouce, někdy i trochu po okurkách. Výtrusy
jsou velké 6-8 x 3,5-5 um, vejčité, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Zelánka roste v
nížinách i v horách výhradně v písčitých borovinách od září do listopadu (i později), obyčejně ve
skupinách, často společně s havelkou. Nalézáme ji ještě po prvních mrazech. Zelánka stejně jako havelka
je velmi dobrá jedlá tržní houba podzimu. V kuchyni je velice vítána, neboť se může použít do všech
houbových pokrmů a lze ji konzervovat všemi způsoby. Vykupuje se i pro průmysl. Výborná je především v
rýžové polévce. Záměna se smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou je možná pouze z úplné neznalosti.
Zelánka voní po mouce, nemá prsten ani pochvu, je žlutá (žlutozelená) v celé plodnici (tj. i lupeny a třen).
Jedovatá muchomůrka zelená má výraznou pochvu a lupeny i třen čistě bílé nebo má na třeni jen málo
patrnou zelenavou kresbu.Spíše může dojít k záměně zelánky za čirůvku sírožlutou, která je však celá i v
dužnině špinavě sírově žlutá a štíhlejší, nepříjemně páchne a je nechutná.Pozorný houbař by neměl
zaměnit zelánku ani za čirůvku odlišnou, ale při sběru se přece jen vyplatí prohlédnout pozorně třen a
lupeny těchto čirůvek; zelánka má třen i lupeny výrazně žluté, kdežto čirůvka odlišná je má bílé, nejvýše
ostří lupenů bývá trochu žlutě zbarvené. Ve Francii došlo v r. 1978 k těžké hromadné otravě 19 osob
jedovatým pavučincem překrásným. Postižení se domnívali, že sbírají zelánky. Zelánkám se někde říká
strnádky nebo kateřinky, zelenky, zelinky apod.
DESTICE CHŘAPÁČOVÁ
Plodnice jsou tence masité, v mládí téměř pravidelné okrouhlé mističky s krátkým třeném (5-10 mm)
ponořeným do substrátu. Brzy se však ploše rozkládají do průměru až 100 mm. Jsou pravidelně žilnaté a
laločnatě zprohýbané. Barva na vrchní straně vrásčitých hrbolů je šedohnědá až tabákově hnědá, na
spodní straně je plodnice téměř hladká nebo jemně a hustě pýřitá, bělavá, žlutavě bělavá nebo narůžovělá.
Na této straně jsou patrná žebra vybíhající z krátkého třeně do ztracena k okraji miskovitých plodnic.
Dužnina je tence masitá, křehká, bledě až šedavě hnědá. Chuť i vůně jsou nenápadné. Výtrusy jsou velké,
vřetenovité, o rozměrech 35-40 * 12-12 um, s bradavkami na pólech a s 3 tukovými kapénkami. Výtrusný
prach je bílý. Roste jako jedna z prvních jarních hub tvořících větší plodnice od března do května (nejvíce v
dubnu). V nížinách je dosti hojná v jehličnatých nebo smíšených lesích a na vlhkých, sluncem prohřátých
místech. Nalezneme ji často kolem tlejících pařezů i na kořenech jehličnanů.
HLÍVA ÚSTŘIČNÁ
Klobouky má masité, v mládí na okraji podvinuté a šklebovitě sklenuté, na povrchu hladké, barvy šedé,
modrošedé až nahnědlé. Roste ve střechovitý trsek, plodnice vyrůstají z kmene listnatých stromů nad
sebou. Klobouky mají průměr 60-180 mm. Lupeny jsou bílé, později našedlé nebo nažloutlé, poměrně
řídké, vysoké 5-15 mm, dlouhé a hluboce sbíhavé na krátký boční třen. Třen je téměř vždy umístěn
výstředně nebo po straně klobouku, je krátký (20-60 mm) nebo téměř chybí. Je plstnatý nebo hladký,
bělavý s nádechem barvy, kterou má klobouk. Dužnina je bílá, bělavá, měkká, neměnlivá a trochu tužší.
Příjemně voní a chutná. Výtrusy jsou velké 8-13 x 3>-4 um, válcovité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je
bílý s nafialovělým nádechem. Hlíva ústřičná roste v přírodě na podzim a v zimě (od října do března,
nejvíce v listopadu a v prosinci). Najdeme ji na pařezech a kmenech listnatých stromů v místech
chráněných před mrazivými větry; bývá nejčastěji na kmenech a pařezech vrby, ořešáku, jasanu, buku i
dubu. Jen výjimečně se vyskytuje na jehličnatých stromech a pařezech. Roste v lese i mimo les, např. v
parcích a zahradách. Je to jedlá a velmi dobrá houba, která je vítaným přínosem do kuchyně, neboť roste i
v zimě a tvoří velké, masité plodnice, jež jsou vhodné v kuchyni pro přípravu nejrůznějších pokrmů.
Výborná je v polévkách a omáčkách, ale i konzervovaná v octovém nálevu. Starší plodnice jsou někdy
velmi tuhé. Záměna s jedovatými houbami je prakticky minimální. Podobají se jí jiné druhy hlív, také jedlé,
např. hlíva miskovitá nebo jedlá, ale tuhá hlíva dubová, popř. i další. Jedovatá hlíva olivová je vzácná a má
plodnice žlutooranžové s hnědými šupinkami. V mnoha zemích i u nás se hlíva ústřičná s úspěchem
pěstuje.
HOLUBINKA MANDLOVÁ
Klobouk je široký 40-120 mm, kulovitý, později klenutý, plochý, uprostřed prohloubený, masitý, pružný,
tvrdý, mírně slizký, masově nebo růžově červený, někdy místy nebo i celý okrově bělavý. Okraj klobouku je
zpočátku dolů prohnutý, později ostrý a mírně rýžkatý. Pokožku nelze snadno sloupnout. Lupeny jsou
bělavé, pružné a mírně sbíhavé na třen, při porušení rezavějí stejně jako třen i dužnina klobouku. Třen je
bílý, naspodu šedý a skvrnitý, tvrdý, krátký, dole zúžený. Dužnina je bílá, velmi příjemné vůně i chuti,
poněkud připomínající chuť mandlí. Výtrusy jsou velké 6-8 * 5-6 um, kulovité nebo vejčité, bezbarvé.
Výtrusný prach je bílý. Holubinka mandlová roste nejčastěji pod duby, ale nalezneme ji i v čistých
borových nebo smrkových lesích, popř. s roztroušenými listnáči. Vyrůstá od července do září, nejvíce v
srpnu. Je to jedlá, velmi chutná, jemná a všude sbíraná houba. Je vhodná pro všechny úpravy v kuchyni.
I za syrová příjemně chutná. Někomu sice připadá trochu sladká, a proto fádní chuti, ale většinou je
ceněná téměř jako hřib. Svůj název dostala pro příjemnou mandlovou chuť, a to na Hradecku, kde se jí tak
odpradávna říkalo. V Podkrkonoší jí také říkají holubinka hřibová. Vyznat se dobře v holubinkách je dosti
obtížné. Naštěstí pro houbaře platí u holubinek jednoduché pravidlo: vložíme do úst syrový kousíček
klobouku. (Zkoušený kousek houby samozřejmě vyplivneme.) Tato zkouška se smí použít výhradně u
holubinek a snad ještě u ryzců. Předpokladem je ovšem bezpečné poznání houby z rodu holubinka
(Russula) a ryzec (Lactarius).
HOLUBINKA NAMODRALÁ
Klobouk je široký 50-140 mm, v mládí kulovitý, později nízce vyklenutý, mírně nebo i více prohloubený, v
různých odstínech modravý, modrofíalový, olivově zelený, místy vybledlý až zarůžovělý (ve zbarvení je
značně proměnlivý), masitý, pružný, na okraji ostrý a jen mírně rýhovaný. Pokožka klobouku je slizká, jen
za vlhka mírně lepkavá, na středu tmavě žilkovaná, za sucha vrásčitá. Dá se jen těžko sloupnout. Lupeny
jsou vysoké 5-10 mm, čistě bílé, někdy jen mírně nažloutlé, husté, ohebné, ke třeni připojené a po doteku
se nevylamují jako u jiných holubinek (důležitý poznávací znak); přejedeme-li po nich prstem, zdají se být
mastné („špekové"). Třen je dlouhý 50-100 mm a tlustý 15-25 mm, pevný, válcovitý, v porovnání s jinými
holubinkami krátký, masitý, bílý, později částečně dutý. Dužnina je bílá, šťavnatá, jemné chuti a houbové
vůně. Dosti často červiví. Výtrusy jsou velké 8-9 x 7-8 um, téměř kulovité, bezbarvé. Výtrusný prach je
bílý. Holubinka namodralá roste jednotlivě, ale dosti hojně, zejména v listnatých (dub, buk, habr), ale i ve
smíšených lesích, zvláště na jejich okrajích či jiných teplejších místech. Najdeme ji od začátku června do
října (někdy již v květnu) a za teplejšího počasí i v listopadu. Zvlášť hojná bývá v srpnu a září. Daří sejí v
rovinách i v podhůří. V horských krajích je vzácnější, ale ne tak vzácná jako holubinka mandlová.
Holubinka namodralá je jedlá a snad nejlepší z holubinek. Je velmi chutná a houbaři ji cení zvláště pro
velké, masité plodnice a jemnou houbovou chuť. Dá se všestranně použít v kuchyni, nejvhodnější je do
polévek a omáček, je chutná i v octovém nálevu (zvláště mladé pěkné plodnice). Zaměnit ji s jedovatými
houbami nemůžeme, pokud dobře poznáme holubinky. Vzhledem k velké variabilitě ve zbarvení klobouku
se podobá více druhům holubinek. Jediná však má pružné, tzv. špekové lupeny. Obava ze záměny za slabě
jedovatou holubinku vrhavku není opodstatněná, protože ta má jasně červeně zbarvený klobouk.
Holubinka namodralá patří k nejznámějším holubinkám. Lidově sejí říká uhlířka nebo modřinka.
HOLUBINKA NAZELENALÁ
Klobouk je široký 60-130 mm, polokulovitý, s okraji přiléhajícími ke třeni, později polokulovitě sklenutý až
s prohloubeným středem, tuhý, na okraji mírně rýhovaný, světle zelený až šedavě zelený, rozpukaný v
různě velké plošky s vybledlými místy nebo i s rezavě hnědými skvrnami. Lupeny jsou husté, bílé až
krémové s hnědožlutým ostřím, vysoké 5-10 mm. Pokožku klobouku téměř nelze sloupnout. Třen je
dlouhý 60-110 mm a tlustý 15—40 mm, bílý, tuhý, válcovitý, plný s rezavými skvrnami na poškozených
místech. Dužnina je bílá, velmi tuhá až chrupavá, náchylná k rezavění. Nevoní a má mírnou chuť trochu
připomínající lískové oříšky. Bývá někdy červivá (chodbičky po hmyzích larvách jsou široké). Výtrusy jsou
velké 8-9 x 7-8 um, téměř kulovité, krátce ostnité, částečně síťkované, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste hojně v řídkých světlých listnatých lesích, hlavně pod vysokými listnatými stromy (bříza, buk aj.).
Vyrůstá od června do října, nejvíce v srpnu a září. Holubinka nazelenalá je velmi oblíbená, masitá, chutná
jedlá houba. Není příliš křehká, takže se dá dobře přepravovat. Poskytuje mnohostrannou možnost
úpravy. Velmi dobře se uplatní v houbových směsích a v polévkách, je vhodná do houbového hašé,
těstovin, houbového rizota apod. Rozpraskaný klobouk a barva jsou zcela bezpečnými znaky, každý
houbař i začátečník ji tak pozná a nezamění za jinou houbu.
HOLUBINKA ODBARVENA
Klobouk je široký 60-120 mm. Jeho barva se mění od meruňkově žluté přes sytě oranžově červenou do
bledě okrové, na středu vybledající. Pokožku lze sloupnout daleko do středu klobouku. Lupeny jsou
středně vysoké (8-10 mm), bledě smetanové, stářím na ostří šednoucí. Třen je vysoký 70-130 mm a tlustý
15-25 mm, válcovitý, dolů se mírně zužující, celý bílý, stářím šednoucí. Dužnina je i pod pokožkou bílá,
mírně štiplavé chuti a bez význačné vůně. Stářím šedne. Výtrusy jsou velké 10-14 x 9-12 um, téměř
kulovité, světle okrové. Výtrusný prach je světle okrový. Roste hojně v létě i na podzim (červenec až září), a
to hlavně ve vlhkých borových lesích, často i v horách pod kosodřevinou. Je velmi dobře jedlá jako mnoho
jiných druhů holubinek, mírná štiplavost v jídle mizí. Lze ji použít do všech pokrmů i ke konzervaci
sterilací. K sušení (kromě třenu) se nehodí. Holubinka odbarvená by se snad mohla zaměnit za mírně
jedovatou a palčivou holubinku vrhavku, která má však živě červený klobouk a je drobnější.Všechny jedlé
holubinky mají určité nevýhodné vlastnosti, které ztěžují, popř. znemožňuj í jej ich i krátkodobé uložení a
přepravu. Jsou to především křehkost dužniny klobouku, křehkost lupenů, které se snadno lámou, rychlé
červivění a rychlá zkáza plesnivěním. Proto nebylo povoleno s holubinkami v čerstvém stavu obchodovat,
tj. ani je prodávat na místních trzích. Některé druhy je však možno použít v průmyslové výrobě. Holubinek
je mnoho druhů; u nás jich roste kolem 70. Jedlých a hodnotných druhů je mnohem více, než bylo možno
zobrazit v této příručce. Pro celý rod holubinek je charakteristická křehká, drobivá dužnina, která při
ohnutí praská. Souvisí to s její stavbou (kulovité buňky), o níž se přesvědčíme tak, že kousek dužniny ze
třeně dvěma prsty vyštípneme. U holubinek vyloupneme okrouhlý, pravidelně zaoblený kousek, kdežto u
jiných hub způsobíme nepravidelné vytržení pletiva charakterizovaného vláknitostí po délce třeně. I když je
u holubinek možné ochutnávat syrovou dužninu, doporučujeme houbařům, aby se také naučili poznávat
alespoň nejznámější, hodnotné a hojně rostoucí druhy holubinek podle charakteristických vnějších znaků.
HOLUBINKA VRHAVKA
Klobouk je široký 30-80 mm, zpočátku polokulovitý, později ploše rozložený s mírně vmáčklým středem. Je
zbarven živě červeně (jako vlčí mák), ale u starších plodnic tato červeň vyhledá. Pokožka je lysá, tenká a
lesklá. Lze ji daleko sloupnout. Dužnina pod pokožkou je načervenalá. Lupeny jsou průměrně vysoké (6-10
mm), bílé nebo světle smetanové, ve stáří krémové, jinak barevně neměnné. Třen je dlouhý 30-80 mm a
tlustý 10 15 mm, válcovitý, rovný, někdy jen mírně nahnutý, tupě kuželovitě ukončený, čistě bílý. Dužnina
je křehká, bílá, barevně neměnná, se silně palčivou chutí a nenápadnou ovocnou, spíše příjemnou vůní.
Palčivost po chvíli trochu slábne. Výtrusy jsou velké 8-10 x 8-9 |im, široce elipsoidní, s ornamentikou
síťované ostnitou (hrubé a dlouhé ostny). Výtrusný prach je bílý. Roste hlavně v mechu ve vlhkých
jehličnatých lesích, a to od července do října. Holubinka vrhavka je mírně jedovatá. Jindy se označuje jako
všechny palčivé a jinak nechutné holubinky jen za nejedlou. K otravám holubinkou vrhavkou a vůbec
palčivými holubinkami dochází velmi zřídka. Příčinou jsou látky působící jejich hořkou nebo palčivou
chuť, která většinou nemizí ani vařením. Proto téměř nikdo palčivé holubinky nejí. Potíže se projevují po 2
až 4 hodinách pálením v hrdle, pocitem tepla až pálením v žaludku, pálením záhy a říháním. Zvracení se u
lehčích případů ani nedostaví. Při větší dávce palčivých holubinek se dostaví průjmy. Otrava odezní
obyčejně za půl dne a uzdravení je rychlé a úplné. Holubinka vrhavka není jediná, která má červený
klobouk. Například holubinka sličná má klobouk zářivě rumělkově červený a část třeně narůžovělou,
holubinka lepkavá má klobouk vínově nebo sytě červený, holubinka jahodová má klobouk šípkově nebo
jahodově červený, třen bílý, zčásti červený. Všechny tři jsou jedlé. Z mnoha dalších uvádíme ještě nejedlou
holubinku krvavou, která má střed klobouku růžově nebo karmínově červený. Barva klobouku není u
holubinek zcela spolehlivým znakem. Holubinka vrhavka je proti jiným holubinkám celkově štíhlejší.
Některé holubinky s takto zbarveným kloboukem jsou jedlé. Kdo dobře pozná rod holubinka (Russula),
může použít ochutnávací zkoušku; silně palčivé a hořké holubinky jsou nejedlé. Kousíček plodnice po
ochutnání je lépe vyplivnout. Lidová jména vrhavka ani nemá, jen někde se jí říká jedovatý holoubek.Tato
houba je nejedlá až mírně jedovatá.
HŘIB (KLOUZEK) STRAKOŠ
Klobouk je polokulovitý, později polštářovitý, sametově plstnatý, kozově nahnědle žlutý, posetý tmavšími
jemnými šupinkami. Bývá široký 50-130 mm. Trubky jsou drobné a nízké (5-8 mm), olivově nahnědlé,
tmavší než klobouk. Po doteku slabě modrají. Drobná ústí trubek jsou u dospělých plodnic skořicově až
olivově hnědá, na otlačených místech slabě zmodrají a později zhnědnou. Třen je žlutavý nebo žlutohnědý,
válcovitý, spíše kratší než průměr klobouku, dlouhý 30-90 mm a tlustý 15-30 mm. Dužnina je pružná,
měkčí než u hřibů pravých, bělavá, světle okrová až oranžová, na řezu se slabě zbarvuje do modrozelená.
Vůni má příjemnou, slabě pryskyřičnou (jako pestřec), chuť dobrou, trochu nasládlou; někdo ji cítí jako
nakyslou. Výtrusy jsou velké 8-11 * 3 až 4 um, vřetenovité, hladké, bledě žluté. Výtrusný prach je olivově
hnědý. Strakoš roste od července do konce října, ale najde se i v červnu a za teplého počasí také v
listopadu. Vyskytuje se hlavně v jehličnatých lesích, především borových, na písčitých půdách. Místy
vyrůstá hromadně. Je to jedlá a chutná houba. Pro kuchyňské použití je velmi vhodný, zejména do směsí
a pod maso. Dobře se suší a doporučuje se i k výrobě houbového extraktu. Prodává se na trzích a také se
využívá v konzervárenském průmyslu. Je tak charakteristický, že se nedá zaměnit za žádnou jedovatou
ani jinou hřibovitou houbu. Svým celkovým vzhledem tvoří jakýsi přechod mezi hřiby a klouzky. Má
mnoho lidových jmen (přes šedesát), jako kačenka, máselník. židáček, písečník, koženáč, kožešník,
koželužka, koženka, švec, Ševčík, podborovinka, borovník aj. Na Českobudějovicku mu říkají bezpráce.
HŘIB BOROVÝ
Klobouk je masitý, široký 60-120 mm, tmavě kaštanový, na povrchu hrbolkovatý s drobnými
prohlubinkami, v mládí ojíněný, jakoby sametový. Trubky jsou bílé až bělavé, ve stáří žlutozelené nebo
téměř zelené, s drobnými, okrouhlými ústími. Jsou vysoké až 25 mm. Třen je zpočátku břichatý,
soudkovitý, nahoře světlejší, jinak světle hnědý s načervenalým nádechem podobným barvě klobouku.
Síťka je velmi jemná a hustá a začíná bezprostředně pod kloboukem. Dužnina je bílá, neměnlivá, pod
pokožkou klobouku vínově červenavá. Vůně a chuť jsou příjemné. Výtrusy jsou velké 14-20 * 4-6 um,
vřetenovité, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je mastný. Roste na jaře jako první z hřibů - tzv. hřib májový.
Dost často se nachází již v květnu, občas za velmi příznivého počasí i v dubnu. Vyskytuje se však nejvíce
koncem léta a začátkem podzimu (srpen až konec září) a jako poslední z pravých hřibů roste někdy až do
listopadu. Objevuje se především ve vzrostlých borových, ale i listnatých lesích, v písčité půdě a spíše v
nížinách. Pro svou masitost, příjemnou vůni a chuť, stravitelnost a pověst nemá konkurenci, ačkoliv i
ostatní pravé hřiby jsou vysoce ceněny. Zaměnit ho s jedovatými houbami prakticky nemůžeme. Nejvíce se
podobá poslednímu ze čtyř příbuzných druhů, a to hřibu bronzovému. Při základních znalostech a
pozornosti se nedá zaměnit ani za hřib žlučník, ani za jiné nejedlé nebo jedovaté hřiby. Jiná jména jsou
borák, hřib panský (jinde tímto názvem označuji hřib hnědý, boráček, kamenáč, podborovák, sosňák apod.
Je chráněn, jeho výskyt v České republice je již vzácný.
HŘIB BRONZOVÝ
Klobouk je široký 60-200 mm, masitý, v mládí pravidelně vyklenutý, později rozložený, tuhý, hladký,
suchý, barvy čokoládově hnědé až černohnědé. Trubky jsou vysoké 6-20 mm, bělavé, zelenavé až olivově
zelené, u starších plodnic i nahnědlé. Od třeně jsou mírně odtáhlé. Ústí jsou drobná, okrouhlá, v mládí
význačně bílá, později zelenavě žlutavá. Třen je vysoký 70-180 mm a tlustý 20-40 mm, válcovitý, tuhý,
nápadně tmavohnědý, v horní části světlejší, s jemnou, ale zřetelnou tmavší síťkou. Dužnina je bílá, pod
pokožkou klobouku nažloutlá stejně jako u hřibu borového, nemění barvu a málo červiví. Má výbornou
chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 11-17 x 4,5-6 um, vřetenovité, hladké, hnědavé. Výtrusný prach je olivový.
Hřib bronzový je v Čechách a na Moravě vzácný. Je to hřib, který miluje slunce. Roste proto v jižnějších
krajích Evropy pod duby od června do září, nejvíce v srpnu. Více se se vyskytuje jižním Slovensku. Není
příliš známý a mnohé příručky jej neuvádějí, je však stejně dobrý jako ostatní pravé hřiby. O jeho zařazení
k pravým hřibům se vedly diskuse. Stejně jako hřib plavý objevuje se vzácně na začátku podzimu v teplých
oblastech našeho státu hřib vonný, který má hnědý klobouk, žlutá ústí a zlatožlutý třen. Je jedlý, ale
nachází se opravdu výjimečně. Jiná jména pro hřib bronzový jsou např. hřib černohlavý nebo čerňák. V
České republice je chráněný.
HŘIB DUBOVÝ
Klobouk je masitý, široký 60-200 mm, v mládí pravidelně vyklenutý, později rozložený, světle až kozově
hnědý, nelesklý. Trubky jsou vysoké 10-35 mm, v mládí bělavé, později žlutozelené, ústí jsou okrouhlá,
drobná, zbarvená stejně jako trubky. Třen je dlouhý 100-250 mm a tlustý 20-80 mm, válcovitý, často
soudkovitý, břichatý, většinou celý světle hnědý a nahoře s výraznou bělavou síťkou. Dužnina je bílá,
neměnlivá. Chuť i vůně jsou příjemně hřibovité. Výtrusy jsou velké 13-20 * 3,4-6 um, vřetenovité, hladké,
žlutavé. Výtrusný prach je olivově hnědý. Hřib dubový roste od konce května do září (nejvíce v květnu a v
září), vždy po deštích. Vyskytuje se v listnatých lesích pod duby, buky, habry a někdy i pod jedlemi.
Nalezneme jej však i pod břízami a lipami i v trávě na pokraji lesa. Celkově je okrově hnědý, ale ze všech
pravých hřibů bývá nejsvětlejší. Snadno červiví, a to více než příbuzné druhy. Roste spíše v nížinách. Je to
vynikající jedlá houba. Používá se stejně jako ostatní hřiby. Patří k nejhledanějším a nejlepším houbám a
hodí se pro všechny kuchyňské úpravy a všechny způsoby konzervace. Možnost záměny s jedovatými nebo
nejedlými houbami je u vzrostlých plodnic nepatrná, snad s hřibem žlučníkem, s nímž má podobný znak -
nápadnou síťku. Síťka na třeni žlučníku je však tmavá ve světlejším poli, kdežto u hřibu dubového je
světlá, téměř bílá na světle hnědém podkladu. Hned za hřiby pravé, jako přechod k hřibu královskému a
přívěskatému, můžeme zařadit hřib pravý, který má klobouk bělavý, plavý nebo hnědavý, ústí trubek žlutá
až žlutě zelenavá a roste vzácně v teplých dubohabrových lesích; je dobře jedlý, i když někomu voní nebo
zapáchá karbolem. Jiný název pro hřib dubový je dubák.
HŘIB DUTONOHÝ (Máchavka)
Klobouk je oranžově žlutý, často ale i červenavě hnědý, zpočátku klenutý, ale brzy rozložený, měkký,
pružný. Povrch má pokrytý tmavšími, do soustředěných kruhů umístěnými plstnatými šupinkami.
Uprostřed klobouku je typický vyklenutý hrbolek. Je široký 30-100 mm. Trubky jsou středně vysoké (10
mm). Žlutá ústí (póry) jsou nápadně velká, protáhlá a dělená přehrádkami, v mládí zastřená bílým
závojem, který záhy mizí a zanechává jen nevýrazný hnědý prsten. Třen je dosti krátký (30-60 mm), tlustý
5-20 mm, válcovitý, dole mírně ztluštělý, hnědavý, uvnitř v celé délce dutý. Odtud pochází jeho název.
Dužnina je šťavnatá, žlutavá, neměnlivá, jedlá, mírně nakyslé chuti a příjemné vůně. Výtrusy jsou velké 8-
11 x 3-^1 um, hladké, žluté. Výtrusný prach je žlutavý. Roste převážně na hlinitých půdách pod modříny.
Najdeme jej od pozdního léta (konec července), hlavně však na podzim (v září a říjnu, někdy i v listopadu).
Hřib dutonohý je jedlý a celkem chutný. V kuchyni je dobře použitelný pro všechny úpravy. Může se
konzervovat, např. je výborný v octovém nálevu. Obtížně se suší. Doporučuje se nepřipravovat jej samotný,
nýbrž ve směsích, neboť má trochu svíravou chuť. Tato houba je bezdůvodně opomíjena. Přitom u ní
nehrozí záměna s jedovatými houbami a připravená ve směsi s jinými druhy je velmi dobrá. Hřibu
dutonohému se trochu podobá také jedlý, ale vzácný klouzek tridentský, který roste na vápenitých
půdách, ale má jen mírně vyniklý hrbolek na klobouku, sbíhavě oranžové trubičky a bílý závoj, jenž
přechází v bílý prsten. Třen má plný. Hřib dutonohý se nejlépe pozná podle velkých ústí trubek a dutého
třeně. Najdeme ho ve dvou základních odstínech, a to jednak v kaštanově hnědém, jednak v oranžově
žlutém.
HŘIB HNĚDÝ
Klobouk je masitý, suchý, pěkně tmavě kaštanově až čokoládově hnědý, sametově hladký, za vlhka slizký,
většinou pravidelně sklenutý, široký 30-130 mm. Trubky jsou vysoké 10-20 mm, bledé, později žluté nebo
žlutozelené a pomačkáním modrají. Ústí trubek jsou drobná, v mládí bělavá, později bledě žlutá až
zelenavá a na otlacích zeleně modrají. Třen je světlejší než klobouk, válcovitý, světle hnědý, někdy ploše
zmáčknutý, dole často zúžený, jakoby prodloužený, někdy zahnutý. Vysoký je 30-150 mm a tlustý 10-40.
Dužnina je bělavá a po rozkrojení nad trubkami slabě modrá. Málo červiví. Má dobrou chuť a příjemnou
hřibovou vůni. Výtrusy jsou velké 12-16 x 4-6 um, vřetenovité, hladké, žlutavé až hnědavé. Výtrusný
prach je olivově hnědý. Hřib roste od července do října, (hlavně však v srpnu a září) v jehličnatých lesích,
méně v lesích listnatých. Bývá velmi hojný a v posledních letech zachraňuje houbařům hřibové sběry. Daří
se mu zejména ve vysokých borových lesích mezi mechem, spadaným dřevem a jehličím. Hojný je také v
podhorských smrkových lesích. Je to jedlá a velmi dobrá houba. Pro sběr je hřib hnědý velmi vhodný a
dnes již velmi oblíbený. V kuchyni jej lze použít všestranně. Dobře se dopravuje, suší i konzervuje. V
octovém nálevu lze konzervovat i větší, na čtvrtky nebo i na půlky nakrájené klobouky. Doporučujeme jej
všem houbařům i začátečníkům. Snadno se pozná, nebývá červivý a hojně roste. Pozor však na hřib
žlučník, s nímž by se mohl zaměnit. Při sběru je třeba pozorně sledovat barvu ústí trubek (hřib hnědý má
ústí žlutozelená, hřib žlučník bílá až narůžovělá) a povrch třeně (žlučník má zřetelnou velkookou síťku).
Názvů má mnoho, např. podborovák, podborováček, sameťáček, sladko-hříbek, panský hřib, pančák a v
poslední době také suchohřib.
HŘIB KAŠTANOVÝ
Klobouk má široký, kaštanový, hnědý, hladký, v mládí jemně plstnatý, široký 30-80 mm. Trubky jsou
velmi světlé, později zažloutlé, stejně i jejich drobná ústí. Trubky bývají vysoké 5-8 mm a nemění barvu,
ale ústí po doteku hnědnou. Třen je dole mírně ztluštělý, dutý (celkově nebo častěji s přihrádkami). Je
kaštanově hnědý, stejného odstínu jako klobouk. Bývá vysoký 30-80 mm a tlustý 10-30 mm. Dužnina je
bílá, měkká, místy až vatovitá, neměnlivá a má velmi příjemnou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 9-12 * 5-6
um, krátce elipsoid-ní, slámově nažloutlé. Výtrusný prach je žlutavý. Roste v létě a na podzim, tj. od
června do září, nejvíce v srpnu. Vyskytuje se zejména v borových lesích smíšených s dubem, ale i ve
stromořadích a lesních příkopech, spíše však roztroušeně. Hřib kaštanový je jedlý, ale bohužel neroste
hojně. Snadno se pozná podle opravdu kaštanové barvy klobouku a dutého třeně. Název odpovídá tak
věrně barvě klobouku, že nálezce pochopí již při prvním pohledu, proč se hřib jmenuje kaštanový. Nemůže
se zaměnit za jinou houbu. Pro svůj řídký výskyt vždy znamená pro houbaře trofejní úlovek. Je navržen k
ochraně.
HŘIB KOLODĚJ, KOLÁŘ
Klobouk je zpočátku polokulovitý, později polštářovitý, rezavě šedý nebo častěji světle kozově hnědý, jemně
ojíněný, sametový, široký 50-200 mm. Trubky jsou žlutavé, vysoké 15-35 mm a jejich ústí jsou červená, po
doteku tmavě modrající. Třen je zpočátku silně břichatý, později protažený, válcovitý, žlutohnědý, s
výraznou červenou síťkou. Bývá dlouhý 40-120 mm a tlustý 20-50 mm. Dužnina celé plodnice je bledě
žlutá, na řezu se ihned silně zbarvuje zelenomodře a po chvíli se odbarvuje do žlutošedá. Je tuhá, velmi
příjemné chuti i vůně, ale dosti červivějící. Výtrusy jsou velké 9-16 x 5-7 um, elipsoidní, hladké, žlutavé.
Výtrusný prach je olivově hnědý. Hřib koloděj je výborná jedlá tržní houba, velmi vhodná pro všechny
kuchyňské úpravy i pro konzervaci. Doporučuje se však dobrá tepelná úprava, protože jinak může
způsobit zažívací potíže. Hřib koloděj nebo také kolář je blízce příbuzný dalšímu modráku - hřibu kováři.
Jsou si velmi podobní a jejich česká jména se dříve často zaměňovala (i v literatuře). Pomůcka k
zapamatování: Řemeslník kolář dělá kola a má světle hnědou koženou zástěru (luridus - světle hnědý
klobouk), kovář ková koně a má zástěru špinavější, tmavou (erythropus - tmavě hnědý klobouk). Kromě
barvy klobouku se oba tyto hřiby navzájem dobře rozliší podle zbarvení třeně: Koloděj má na žlutohnědém
podkladu význačnou červenou síťku, kovář má červeno-hnědý třen, nahoře s červenými drobnými
šupinkami (tečkami). Ještě je nutno uvést silně hořký hřib kříšť, jejž lze při neznalosti snadno zaměnit za
koloděje. Kříšť má však žlutá ústí trubek, kdežto koloděj až purpurově červená. Kříšť má také nahoře na
třeni síťku žlutou a uprostřed třeně červenou, která často tvoři výrazný červený pruh. Na trzích se koloděj
a kovář prodávají obvykle společně, většinou jako koloděje.
HŘIB KOVÁŘ
Klobouk je kaštanově až tmavě hnědý, v mládí sametový, polokulovitý, většinou pravidelný, později
polštářovitě rozložený, masitý, široký 50-200 mm. Stářím a pomačkáním až černá. Trubky jsou žluté,
vysoké 10-30 mm. Jejich ústí jsou v mládí žlutá, později nachově až krvavě červená a po doteku či
pomačkání se zbarvují do zelenomodrá. Třen je vysoký 50-160 mm a tlustý 20-40 mm, břichatý, později
protažený a dole ztlustělý, červenohnědý, nahoře s červenými, velmi drobnými šupinkami (zrnky,
vločkami). Nemá síťku. Dužnina je sírově žlutá, na řezu nebo lomu se ihned zbarvuje do zelenomodrá, ale
po chvíli se odbarvuje do šedožlutá. Má příjemnou vůni i chuť. Výtrusy jsou velké 12-18 x 5-5,5 um,
elipsoidní, hladké, žluté. Výtrusný prach je olivově hnědý. Hřib kovář roste hlavně v jehličnatých lesích,
zejména jedlových, a jen zřídka v listnatých lesích. Častěji se vyskytuje v podhorských a horských
polohách. Lze jej najít od května do září (někdy i v říjnu), ale nejvíce roste v srpnu a září. Kovář a koloděj
jsou si, jak již bylo řečeno, velmi podobní. V teplých listnatých lesích, hlavně pod duby, roste kováři velmi
podobný hřib Quéletův, který však bývá menší, světle hnědavý a na klobouku má oranžové a červené
skvrny. V Čechách se objevuje zřídka, na jižním Slovensku je hojnější. Dobře tepelně upravený je též jedlý.
Jeden z modráků je silně hořký a mohl by se za kováře, popř. za koloděje zaměnit. Je to hřib kříšť. Pozná
se podle toho, že třen má nahoře žlutý se žlutou síťkou, dole červený s červenou síťkou a ústí trubek má
žlutá, nikoliv červená. Jemu podobný je poddruh hřib kovář odbarvený. Kováři se lidově někde říká černý
kozák, hněvuš, modrák, sivák, sumpelka apod.
HŘIB KRÁLOVSKÝ
Klobouk je hladký, polokulovitý, nejdříve pravidelně klenutý, později polštářovitý, krásně růžový až sytě
červený nebo starorůžový s fialovým nádechem, široký 70-200 mm, nejdříve žluté, později zelenožluté, na
řezu se po chvíli zbarví zelenomodře. Ústí trubek jsou drobná, okrouhlá, zprvu sytě zlatožlutá, později
zlatohnědavá, po otlačení zelenomodrající. Třen je dlouhý 60-160 mm a tlustý 15^15 mm, nejdříve
břichatý, nahoře pod kloboukem je patrná jemná síťka. Dužnina je sytě žlutá, dole na třeni hnědavá, tuhá,
neměnlivá. Má příjemnou jemnou vůni a chuť. Málo červiví. Výtrusy jsou velké 11-15 x 4 až 5,5 um,
elipsoidně vřeteno vité, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je olivově hnědavý. Hřib královský roste od
července do září v listnatých lesích, často pod duby, v teplejších polohách na vápencových půdách, na
hrázích rybníků apod. V Čechách je vzácný, více roste na Moravě a hlavně na jižním Slovensku. Tento
krásně zbarvený hřib je jedlý, v kuchyni všestranně použitelný. Škoda že je tak vzácný. Dužnina zůstává
krásně žlutá i po usušení. Ani nezkušený houbař jej nemůže zaměnit za žádný jiný hřib, snad jen za stejně
dobrý hřib přívěskatý. Nález tohoto barevně i celkovým vzhledem nádherného hřibu potěší každého
houbaře. Lidových názvů mnoho nemá. Někde mu říkají královák, růžák nebo žluťák. Jejíž zařazen do tzv.
Červené knihy chráněných druhů.Tento hřib je chráněný.
HŘIB KŘÍŠŤ
Klobouk je široký 100-160 mm, zpočátku polokulovitý, později vyklenutý. Okraj klobouku je v mládí tenký
a nerovný. Povrch bývá nerovný, sametový, barvy olivově šedé až okrově hnědavé. Trubky jsou vysoké 4-14
mm, nejdříve citrónově žluté, později žlutě hnědavé. Na řezu modrají. Ústí trubek jsou jemná, drobná,
okrouhlá, za mládí žlutá a žlutě červená, u starých plodnic zelenavá, po doteku nebo pomačkání
modrozelená. Třen je vysoký 30-150 mm a tlustý 10—45 mm, za mládí hřibovitě břichatý, později
válcovitý, někdy zúžený a opět rozšířený na bázi, která bývá červenohnědá až hnědá. Pod kloboukem je
krásně žlutý s jemnou nápadnou síťkou, asi v jedné třetině začíná být červený; někdy se vytváří jen
červený pruh,asi uprostřed třeně, kdežto ztlustělá báze je hnědá. Dužnina je bělavá, na vzduchu po
rozříznutí mírně zelenomodrá. Chuť je zprvu trochu nasládlá, vzápětí však přechází v silně až odporně
hořkou. Výtrusy jsou velké 12-16 x 4,5-5,5 um, elipsoidní, vřetenovité, hladké, hnědavé. Výtrusný prach je
hnědavý. Roste v listnatých i jehličnatých lesích a hájích od léta do podzimu v červenci až září (nejvíce v
srpnu), zejména v podhorských krajích. Pro svou nepříjemnou hořkost je nejedlý a někdy se uvádí, že je i
mírně jedovatý. Může se zaměnit za jedlé modráky, tj. koloděje a kováře, nebo i za jedovatého satana. Od
všech uvedených hřibů se kříšť liší především zbarvením ústí trubek - nemá je červená, nýbrž citrónově
žlutá. Také barva klobouku je jiná - světlejší než u kováře i koloděje, a ne tak světle šedá jako u satana.
Nezkušené houbaře snad nejvíce mýlí přítomnost červené barvy na třeni. Kovář má třen nejintenzivněji
červený nahoře pod kloboukem a nemá síťku. U koloděje je základní barva třeně nahoře žlutá, asi od
poloviny směrem k bázi červená a po celém třeni je výrazná síťka s protáhlými oky. Třen satana je hned
pod kloboukem dost úzký, potom náhle rozšířený (lahvicovitý). Nahoře je žlutý, asi od poloviny karmínově
červený a odshora až pod polovinu má hustou, jemnou, červenou síťku. Třen křiste se tedy zřetelně liší od
třenu kováře, koloděje i satana. Ústí trubek u těchto tří druhů jsou živě červená, jen u kováře někdy
oranžová. Při zkoušce ze základních znalostí hub je třeba umět odlišit křiste od jedlých hřibů uvedených v
seznamu tržních hub ČSN.
HŘIB MODRAČKA
Klobouk je široký 40-150 mm, zpočátku polokulovitý, podvinutý, později vyklenutý, dužnatý, svrchu v
dospělosti obyčejně, světle nebo tmavě hnědý, někdy i olivově hnědý, velmi jemně plstnatý. Trubky jsou
vysoké 8-12 mm, ke třeni připojené, nejdříve žluté, později zahnědlé, s jemnými, později rozšířenými a
zdvojenými (nestejně vysokými) ústími. Třen je dlouhý 30-110 mm a tlustý 20-30 mm, obvykle zpočátku
tlustý, popř. i soudkovitý, později válcovitý, dole vždy zúžený, zahnědlý, nahoře žlutý. Dužnina na řezu je
zpočátku žlutá, ale rychle mění barvu do tmavomodrá, později se opět odbarvuje. Vůně i chuť jsou
příjemné, mírně nakyslé. Výtrusy jsou velké 12-14 * 9-10 um, elipsoidní, nažloutlé. Výtrusný prach je
olivový. Roste na písčitých půdách od června do září, místy hojně. Nejčastěji vyrůstá pod lípami, výjimečně
i pod buky, duby nebo olšemi. Je to jedlá, velmi chutná houba. Je trochu nakyslá, ale ve všech pokrmech i
ve smaženicích vynikající. Mladé, zdravé plodnice se dají také sušit. Dosud je celkem málo známá, i když
roste na mnoha místech. Trochu snad odstrašuje intenzivní modráni její dužniny. Také ústí trubek, povrch
klobouku a třeně pomačkáním ihned modrají. Nebezpečí záměny s jedovatými houbami nehrozí.
Nezaměníme ho ani s jinými jedlými hřiby, neboť jeho celkový vzhled je velmi charakteristický. Podle toho,
zda roste ve stínu nebo na slunci, nápadně mění barvu klobouku od citrónově žluté přes hnědočervenou
do hnědé, takže někteří autoři tyto odlišné typy z různých stanovišť popisovali jako variety, např. plodnice
z úplného stínu jsou celé citrónově žluté - hřib citrónový, plodnice vyrostlé na slunci mají krásný růžově
fialový klobouk s červeným středem - hřib lilákový. Hřib modračka se také někdy nazývá hřib sadní,
modrák sadní, hřib lipový, popř. hřib zahradní. Z lidových jmen je známé snad jen jméno podlipáček.
Dlouhá léta sledoval symbiózu tohoto hřibu s různými stromy; od mládí jej sbíral pod staletými lípami ve
svém rodišti na „Zámečku" u Hradce Králové.
HŘIB PLSTNATÝ
Klobouk je široký 30-100 mm, zpočátku bývá polokulovitý, později vyklenutý, jemně kožovitě sametový,
žlutě až tmavě olivový, hnědavý, většinou nerozpukaný, pod pokožkou žlutý, suchý, nelesklý (jakoby
semišový). Trubky jsou vysoké 4-14 mm, přirostlé, zprvu sytě žluté, později olivové. Ústí jsou velká,
hranatá, zvětšující se od klobouku ke třeni, nejdříve živě žlutá, později se zbarvují až do červenohněda.
Třen je dlouhý 60-100 mm a silný 15-20 mm, válcovitý, dolů se zužující, plný, nahoře význačně rýhovaný.
Je žlutý až žlutohnědý, někdy s červeným nádechem. Dužnina je v klobouku bělavá, ve třeni žlutavá, na
řezu jen nepatrně modrá; voní slabě po ovoci a chutná příjemně. Výtrusy jsou velké 12-14 x 5-5,5 um,
vřetenovitě elipsoidní, hladké, žlutohnědé. Výtrusný prach je hnědoolivový. Hřib plstnatý roste od července
do konce září, nejvíce však v srpnu a první polovině září. Vyskytuje se především v listnatých (dubových)
nebo smíšených lesích, místy hojně. V jižních Čechách roste často v čistých borovinách. Nalezneme jej i v
kravinách, příkopech, na pokraji hlavně listnatých lesů, někdy i ve stromořadích. Je to vynikající jedlá
houba. Jakostně se vyrovná hřibu hnědému a je podstatně lepší než hřib žlutomasý, zvaný všeobecně
babka. V kuchyni je všestranně použitelný. Do směsí nebo na sušení je velmi vhodný, neboť je pevný,
čistý, úhledný a málo červiví. Je vynikající v octovém nálevu. Nezkazí žádný houbový pokrm. Nedá se
zaměnit za žádnou jedovatou ani jedlou houbu. Od babky s níž se občas zaměňuje, se pozná především
nerozpukanou, kožovitě sametovou pokožkou klobouku, žlutým třeném bez červeného zbarvení, které je
pro babku typické. Má mnoho dalších jmen, např. kožešník, kozák, kozí pysk, pod-másník nebo sameťák;
všechny svědčí o jeho dávné oblibě. Roste nejčastěji pod duby, proto se mu také říkalo poddoubník a pod
tímto jménem se také uváděl v dřívějších atlasech.
HŘIB PŘÍVĚSKATÝ
Klobouk je široký 70-180 mm, zpočátku polokulovitý, později vyklenutý až rozložený, bronzově nebo
kaštanově hnědý až červenohnědý, často vybledlý, jemně svraskalý a suchý. Trubky jsou vysoké 10-25
mm, nejdříve žluté, později olivově žluté, na řezu rychle modrají a posléze zelenají. Ústí jsou drobná,
okrouhlá, žlutá, později olivově žlutá, po otlačení mění barvu jako trubky. Třen je dlouhý 40-140 mm a
tlustý 15-40 mm, trochu břichatý, později protažený, válcovitý, dole kořenovitě ztenčený a zakončený
přívěskem. Je celý žlutý, s velmi jemnou žlutou síťkou, dole žlutohnědý až hnědý. Dužnina je žlutá a tvrdá.
Na řezu jen slabě modrá, v okolí trubek; dole ve třeni je nahnědlá. Příjemně voní a chutná (trochu
nasládle). Výtrusy jsou velké 11-14 x 4,5-5 um, elipsoid-ně vřetenovité, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je
olivově hnědý. Hřib přívěskatý začíná růst na konci června a roste až do září, nejvíce v červenci. Najdeme
ho v listnatých lesích (zejména pod habry a duby) nebo i v lesích smíšených s jedlemi (často v borůvčí), ale
jen v teplejších oblastech. Je proto dost vzácný, mnozí houbaři jej vůbec neznají. Jak zbarvením, tak
vlastnostmi se dosti podobá hřibu královskému, je to vlastně jeho příbuzný. Někdy se oběma říká
žlutohřibý či zlatohřibý. Lidových názvů mnoho nemá. Říkalo se mu také hřib panský (tento název dostalo
několik různých hřibů), panenský hřib nebo žluťák. Jméno přívěskatý získal podle typického přívěsku na
spodku třené. Tento Hřib je ohrožený.
HŘIB SATAN
Klobouk je široký 60-220 mm, pravidelný, mohutný a velmi masitý, hladký, zpočátku téměř kulovitě
vyklenutý a přitiskly ke třeni, později polštářovitý, bě-lošedý, stříbřitý, někdy s olivovým nádechem. Jeho
povrch bývá jemně šedobíle ojíněný. Ojínění dotykem mizí. Trubky jsou velmi jemné, za mlada žluté a
kratinké, později jsou vysoké 8-25 mm, žlutozelenavé a na řezu slabě modrají. Ústí jsou velmi jemná,
okrouhlá, v mládí žlutá, růstem se mění do karmínově červena až tmavě purpurová. Ve stáří bývají opět
světlejší. Třen je dlouhý 40-100 mm a tlustý 40-80 mm, v mládí vejčitě kulovitý až soudkovitý, s tenkým
krčkem, později měkký (někdy částečně dutý), barvy zlatožluté, uprostřed karmínové (purpurové). Od
vrcholu má jemnou purpurovou síťku, která končí pod polovinou třeně. Dužnina je bělavá až bledě
žlutavá, na řezu jen málo modrající. Modrá barva přechází po chvíli v šedobílou. Chuť i vůni má
nevýraznou, snad trochu připomínající ořechy. Ve stáří mírně páchne po shnilém zelí. Výtrusy jsou velké
10-15 x 6-7 um, elipsoidně vřetenovité, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je olivový. Hřib satan roste od
července do září v teplejších krajích v listnatých lesích, a to hlavně pod duby, buky a habry, ale také pod
lípami a lískovými keři na vápenitých půdách. V Cechách je dosti vzácný a mnozí houbaři jej neznají.
Někteří říkají omylem satan hřibu žlučníku. Hřib satan je sice krásný, mohutný, sytě barevný hřib, ale
zejména za syrová je jedovatý. Delší tepelnou úpravou jeho jedovatost mizí, přesto se nesmí sbírat.
Ochutnání syrové houby působí rychlé a prudké otravy (zvracení, průjmy). Satanu se podobají další hřiby,
např. rovněž jedovatý hřib nachový, který má většinou hnědý klobouk a žlutou dužninu. Jiné za syrová
jedovaté a podobné druhy jsou hřib rudonachový a hřib satanovitý. Jen velmi nezkušený houbař by mohl
pokládat jedlého koloděje nebo kováře za satana, jehož rozlišovací znaky jsou zcela zřetelné. (Především
šedivý až stříbřitě šedivý klobouk.)
HŘIB SINÝ
Klobouk je široký 40-110 mm, nejdříve polokulovitý, později klenutý až rozložený, žlutě, krémově až
kaštanově hnědý, hladký, na povrchu jemně plstnatý. Trubky jsou vysoké 4-8 mm, bělavé, krémové nebo
nažloutlé a na řezu modrají. Ústí jsou mírně hranatá a mají stejnou barvu jako trubky. Třen je dlouhý 50-
100 mm a tlustý 10-30 mm, hřibovitý, dole mírně ztluštělý, křehký, krémový nebo světle kaštanový, stejně
zbarvený jako klobouk. Na povrchu je do jedné třetiny plstnatý (podobně jako klobouk), pod kloboukem je
lysý, což budí dojem jakési přesně ohraničené punčochy. Uvnitř je vatovitý, přihrádkovitě nebo později
úplně dutý. Dužnina je velmi křehká, ve třeni vatovitá a na řezu velmi rychle a intenzivně modrá; je to až
chrpově modrá barva. Má nevýraznou chuť i vůni. Celý povrch plodnice na otlačených místech nápadně
modrá. Výtrusy jsou velké 8-14 * 4,5-5,5 um, krátce elipsoidní, hladké, světle žluté. Výtrusný prach je
světle žlutý. Roste dosti vzácně v červnu až srpnu (za teplého počasí se najde někdy i v říjnu) v písčitých
prohřátých půdách pod borovicemi, často na okrajích borů, ale i pod buky a dalšími listnatými stromy.
Jde o velmi dobrou jedlou houbu, která se však běžně pro kuchyň nesbírá, neboť není hojná a nezkušené
houbaře odrazuje intenzivním modráním. Hřib siný je použitelný do všech houbových pokrmů i ke
konzervaci. Suší se obtížněji. Nemůže se zaměnit se žádnou jedovatou houbou, ale ani s jinými modráky.
Lidových názvů mnoho nemá, jen např. sinák nebo na Hradecku pískový modrák. Je navržen k ochraně.
ŘIB SMRKOVÝ
Klobouk je masitý, v mládí pravidelně vyklenutý, později rozložený, zpočátku bílý, v dospělosti světle
kaštanový až tmavě kaštanově hnědý, široký 50-180 mm. Trubky jsou vysoké 10-30 mm, bílé až bělavé,
později žlutavé až žlutozelené; ústí jsou okrouhlá, drobná, stejně zbarvená jako trubky a po otlačení
nemění barvu. Třen je dlouhý 30-200 mm a tlustý 15-60 mm. Pod kloboukem je bílý až hnědavý, břichatý,
od poloviny dole zahnědlý, plný, v dospělosti válcovitý, zdobený jemnou síťkou sahající do poloviny třené.
Dužnina je čistě bílá, neměnící se, jemné vůně a výtečné, typicky hřibové chuti. Výtrusy jsou velké 12-18 *
4-6 um, vřetenovité, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je olivově hnědý. Hřib smrkový roste od července do
října (nejvíce v srpnu a v září) hlavně ve světlých mladých smrčinách, ani suchých, ani příliš vlhkých,
často téměř v pravidelných intervalech. Na podzim jej nalezneme i v dubinách, bučinách, borech, ve
smíšených lesích i na jejich okrajích a na lesních cestách. Roste i na horách. Hřib smrkový je z pravých
hřibů, tzv. praváků, nejpozdnější, zato však nejčastější. Za příznivých podmínek roste dokonce masově.
Pravé hřiby, tj. smrkový, dubový, borový i bronzový, jsou předmětem světového obchodu a nevyrovná se
jim žádný jiný druh houby (snad kromě pěstovaných žampionů). Nejžádanější jsou sušené hřiby. Použití
hřibů v kuchyni i v průmyslu je známé a všestranné. Záměna u vzrostlých hub nehrozí. Je však nutné dát
pozor na mladé závojenky olovové, které se podobají mladým hříbkům. Někdy se zamění pravé hřiby
(hlavně dubový) za hřib žlučník, který se od pravých hřibů liší v dospělosti širokými a od výtrusů růžově
zbarvenými ústími trubek, výraznou síťkou na třeni a hlavně odporně hořkou chutí. Všechny čtyři pravé
hřiby jsou někdy považovány za poddruhy nebo variety jednoho druhu hřibu obecného. Zde je uvádíme
jako samostatné druhy. Jiní autoři je zařazují jako dva druhy a dva poddruhy.
HŘIB ŽLUČNÍK
Klobouk je široký 40-100 mm, masitý, vyklenutý, později polštářovitý, matně hnědý nebo šedohnědý,
hladký. Trubky jsou vysoké 10-20 mm, někdy od třeně oddělené, polštářovitě ven vyklenuté, vypouklé, v
mládí bílé, později od výtrusů růžové, ve stáří a po otlačení vínově červené nebo červenohnědé. Třen je
dlouhý 40-100 mm a tlustý 10-15 mm, zpočátku břichatý, později dole ztlustělý, pod kloboukem poměrně
tenký, plný, špinavě hnědý se zelenavým nádechem a výraznou tmavěji hnědou plastickou síťkou na světle
hnědém podkladu. Dužnina je bílá až bělavá, neměnlivá, ostře hořká. Vůně je nenápadná, houbová.
Výtrusy jsou velké 10-15 * 4-5 um, vřetenovité, hladké, narůžovělé. Výtrusný prach je růžový. Roste hojně
všude ve smíšených i jehličnatých lesích, v borovinách i smrči-nách, v jehličí, mechu i v trávě. Vyrůstá po
celé léto, od června do října, nejvíce v srpnu a září, často ve společnosti jiných hřibů. Hřib žlučník je
nejedlý, není však jedovatý (někdy se u něj mírná jedovatost uvádí). Je totiž tak hořký, že je zcela
nepoživatelný. Jediná plodnice, která se připlete do sběru, zkazí celé houbové jídlo nebo houbovou
konzervu. Rozkrájená a usušená znehodnotí celou várku hub a vytřídit usušené plátky tohoto hořkého
hřibu od ostatních je téměř nemožné. Odstraňovat hořkost např. opakovaným namáčením ve vodě nebo v
mléce je neúčelné. Údajné léčivé účinky nebyly dosud prokázány a v žádném případě se nemohou uplatnit
v domácí přípravě léků. Záměna za jiné hřiby je dosti snadná. Houbaři, a nejen začátečníci, jej nejčastěji
seberou místo hřibu dubového, smrkového nebo hnědého. Žádný z těchto hřibů však nemá narůžovělá
ústí trubek. Hřib dubový má také síťku, ale ta je světlejší na tmavém podkladu, kdežto u žlučníku je
tmavá síťka na světlejším podkladu. Hřib smrkový má síťku mnohem jemnější a drobnější a do zelena
zbarvená ústí trubek. Hřib hnědý síťku na třeni nemá. Nejpravděpodobnější je záměna mladých plodnic,
kdy ústí trubek nejsou ještě dostatečně vybarvená. Zde je namístě opravdu velká pozornost při sběru. Při
zkoušce ze základních znalostí hub se požaduje jeho bezpečná znalost. Příbuzný, ale podstatně méně
hořký, je Typlopilus alutarius. Hřib žlučník má mnoho jiných názvů, jako hřib hořký, žlučový, žlučák,
hořčík, podhřibnice, podhřibek apod. Nesprávně se mu mnohde ještě říká satan.
HŘIB ŽLUTOMASÝ
Klobouk je široký 30-80 mm, nejdříve polokulovitý, později vyklenutý, v mládí sametový, potom lysý,
hnědý, olivově hnědý, někdy okrově hnědý. U starších plodnic (zvláště za sucha) je klobouk typicky
políčkovitě rozpukaný a pod pokožkou (v puklinách) vínově načervenalý. Trubky jsou vysoké 4-11 mm,
nejdříve bledě žluté, později zelenožluté až konečně olivově zelené. Na řezu modrají. Ústí trubek jsou velká,
hranatá, stejně zbarvená jako trubky a také na otlačených místech podobně modrají. Třen je dlouhý 30-70
mm, válcovitý, dole ztenčený, žlutý nebo žlutohnědý, ve střední nebo dolní části obvykle karmínově
červený. Dužnina je světle žlutá, měkká, na vzduchu slabě modrající, ve třeni místy načervenalá, na bázi
až hnědá a tuhá. Často bývá velmi červivá (perforovaná larvami hmyzu) a snadno plesniví. Čerstvá
dužnina má nevýraznou vůni a nakyslou chuť. Výtrusy jsou velké 13-15 x 4—6 um, elipsovitě vřeteno-vité,
hladké, okrově hnědé. Výtrusný prach je hnědavě olivový. Roste od června do října v jehličnatých i
listnatých lesích, ale také mimo les pod lípami, v zahradách a parcích. Bývá dost hojný. Je to jedlá, dobrá
a chutná hřibovitá houba. Její mladé plodnice jsou velmi vhodné pro všechny druhy úprav. Mohou se také
nakládat do octového nálevu i sušit. Starší plodnice jsou hodně měkké. Vzhledem k časté červivosti,
náchylnosti k plesnivění a obtížné přepravě nebyla tato houba zařazena do seznamu tržních hub a nemá
se tedy prodávat na trzích. Záměna za jedovatou houbu není možná. Z jedlých hřibovitých hub se tomuto
hřibu nejvíce podobá hřib plstnatý, který má rovněž sklon k pukáni pokožky na klobouku, netvoří však
obvykle tak drobná políčka a jeho pukliny nejsou karmínově červené, nýbrž světle olivově nahnědlé. Hřib
žlutomasý je dost proměnlivý a vytváří různé variety. Varietu se sametovým kloboukem, která je zvláště
chutná, nazývá F. Smotlacha „sameťáček". Varieta tvořící větší, robustnější plodnice s tmavší
nerozpukanou pokožkou klobouku má název hřib žlutomasý zavalitý. Jsou popsány i další jedlé variety
nebo druhy, např. hřib klamný. Hřib žlutomasý je všeobecně známý pod jménem babka.
CHOROŠ OŘÍŠ
Plodnice oříše je podobná velké tmavší hlávce květáku nebo také mořské mycí houbě (podobně jako kotrč
kadeřavý nebo trsnatec lupenitý). Základní třen vyrůstá ze dřeva a postupně se větví na mnoho tenkých
nožek, nesoucích pravidelné, malé, okrouhlé, dovnitř prohloubené a různě zprohýbané, šedé až světle
hnědé kloboučky. Trubky jsou bílé, nizoučké, na třen sbíhavé, s velmi jemnými ústími. Dužnina je masitá,
bílá a tužší. Příjemně voní a chutná po oříšcích. Málo červiví. Výtrusy jsou velké 7-10 x 3-4 um, válcovité,
hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Oříš roste na starých listnatých stromech, zejména na bucích a
dubech, od července do října, nejvíce v srpnu. Najde se však jen zřídka. Je to jedlá a chutná houba, která
se dá v kuchyni dobře použít. Plodnice vydrží v chladu i několik dní. Musí se déle připravovat, neboť má
jako všechny chorošovité houby tužší dužninu. Je chutný připravený jako guláš, jemně ochucený
česnekem, neboje vhodný např. pro přípravu houbového rizota, ale i dalších houbových pokrmů. Nedá se
zaměnit za jedovatou houbu.
KAČENKA ČESKÁ
Klobouk bývá široký nejvýše 20-40 mm a vysoký 15-40 mm, spíše však méně. Je zvoncovitý, tenký a
křehký, podélně jemně laločnatě žebernatý, posazený na třen jako zvonek. Dobře je to vidět na průřezu
plodnicí. Barva klobouku je žlutohnědá, světle hnědá i tmavě hnědá, někdy také s našedlým odstínem.
Uvnitř bývá bělavá nebo žlutavá. Třen je válcovitý, zvolna ztenčený, vysoký 15-120 mm, bělavý, velmi
jemně šupinkatý, dutý, křehký, místy mírně svraskalý. Dužnina je křehká, mírné chuti a vůně. Výtrusy
jsou velké 60-80 x 18 až 22 um, elipsoidní, na povrchu hladké, bezbarvé, bez tukových kapek. Výtrusný
prach je bledě žlutavý. Roste v teplejších listnatých hájích pod jeřábem ptačím, osikami, babykou apod.,
ale také v sadech pod třešněmi. Vyskytuje se na bazických půdách a najdeme ji od března do května,
nejvíce v dubnu. Na jednom místě se objevuje po více let. Kačenka česká je jedlá houba. Do nedávná se
prodávala na trzích. Chuť i vůni má příjemnou, připomínající lanýže. Hodí se do všech houbových pokrmů.
Někde suší celé plodničky navlečené na režné niti. Tato houbička vyrůstá na jaře, často ještě mezi zbytky
sněhu. Podobá se smržům. Liší se od nich hlavně volným kloboučkem nasazeným na třen.
KLOUZEK BÍLÝ
Klobouk je široký 50-120 mm, v mládí čistě bílý, téměř polokulovitý, později žlutavý, velmi slizký,
polštářovitý, bez závoje. Pokožku lze snadno sloupnout. Trubky jsou dosti nízké, a to 5-12 mm, žluté, na
třen sbíhavé. Ústí jsou drobná, žlutavá. Červené kapičky jsou méně hojné než u klouzku zrnitého. Třen je
dlouhý 30-80 mm, tlustý 8-16 mm, válcovitý, často pokřivený, dole zúžený. Celý je posetý drobnými
červenavými nebo nafialovělými vločkami, které splývají v jakési mramorování nebo tvoří nepravidelné
skvrny. Dužnina je bílá, v třeni žlutavá, měkká, příjemně vonící a chutnající. Výtrusy jsou velké 8-10 x 3-4
um, elipsoidní, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je žlutavý. Roste v létě a na podzim (v červenci až říjnu,
někdy i v listopadu, nejvíce však v srpnu a září) ve skupinách pod borovicí vejmutovkou a pod limbou. Je
to dobrá jedlá, v kuchyni všestranně použitelná houba. Někomu vadí jeho silná slizkost a obtížnější
čistění. Pokožku však lze snadno sloupnout, čímž se současně odstraňuje sliz. Lidových názvů nemá tolik
jako klouzek obecný nebo zrnitý. Podobá se jedlému klouzku limbovému, který roste pod limbou (Pinus
cembra). Klouzky není možno zaměnit se žádnými jedovatými houbami. Jsou všechny jedlé. Jedině
klouzek (hřib) peprný je tak palčivý, zeje použitelný jen v malém množství. S tímto drobným
červenohnědým klouzkem se klouzek bílý ani jiný nezamění.
KLOUZEK KRAVSKÝ
Klobouk je široký 30-100 mm, v mládí ploše vyklenutý, nafialovělý, pak bělavý až bledě kozově hnědý nebo
hnědookrový, za vlhka lepkavý, za sucha suchý a lesklý, hladký, dosti pružný. Okraj klobouku je zpočátku
mírně podhrnu-tý, později ostrý a někdy u starších plodnic zprohýbaný a rozložený. Trubky jsou vysoké 6-
10 mm, od klobouku těžko oddělitelné, na třen sbíhavé, žlutě okrové, později nahnědlé. Ústí u mladých
plodniček jsou okrouhlá, sedává. Později jsou široká, hranatá a složená (tj. v jednom ústí jsou 3 až 4 ústí
nižších trubiček), radiálně uspořádaná (náběh k lupenům) a podobají se síťce. Podobně je tomu u hřibu
dutonohého (tab. 41). Třen je dlouhý 30-80 mm. silný 5 až 18 mm, stejně zbarvený jako klobouk. Většinou
je kratší než průměr klobouku a nemá prsten. Dužnina je bledě okrová, s hřibovitou chutí a vůní. Výtrusy
jsou velké 6-10 x 3^1 um, vřetenovité, hladké, bledě žluté. Výtrusný prach je olivově žlutý. Klouzek
kravský roste v létě a na podzim (červenec až říjen), často masově v písčitých borových lesích, např. v
Polabí. Hlavně se objevuje v září a říjnu. Často ho bývají celé skupiny mezi porostem brusinek a vřesu, a to
někdy i na okraji lesa. Tato hřibovitá houba je dosti opomíjena. Je to však škoda, neboť je jedlá, chutná a
vhodná pro přepravu. Dá se velmi dobře použit do polévek, houbových pokrmů i k nakládání do octového
nálevu (zejména mladé plodnice). Nedá se téměř loupat, jak je to u klouzků obvyklé, ale není to ani nutné.
Při vaření a sušení červená. Společně s klouzkem kravským roste často také jedlý slizák růžový
[Leucogomphidius roseus. Záměna za jedovatou houbu není pravděpodobni. Zamění-li se klouzek kravský
za některý jiný klouzek, nestane se nic, neboť jsou všechny (až na klouzka peprného) jedlé. Nejvíce se
klouzků kravskému podobá klouzek zrnitý. Mají podobnou barvu, oba jsou bez prstenu a rostou pod
borovicemi. Klouzek zrnitý na rozdíl od kravského má velmi jemná žlutá ústí.
KLOUZEK OBECNÝ
Klobouk je zprvu polokulovitý, později polštářovitě rozprostřený s málo vystouplým středem, světle hnědý,
tmavě datlově (jako sušené datle) hnědý nebo žlutohnědý, s tlustou pokožkou pokrytou později
zasychajícím slizem, kterou lze dobře sloupnout. Na okraji klobouku jsou zbytky světlého závoje, jenž v
mládí pokrývá celý spodek klobouku. Zasucha je klobouk lesklý, bývá široký 40-120 mm (běžně 30-70
mm). Zbytky závoje zůstávají na třeni jako jemně nafaialovělý přitiskly prsten. Trubky jsou přirostlé,
vysoké 5-12 mm. Jejich ústí jsou okrouhlá, jemná, sytě máslově žlutá. Třen je většinou krátký (25-100
mm), válcovitý, dosti tlustý (10-25 mm), někdy dole zahnutý, žlutý až bělavý. Nad prstenem jsou tmavá
zrnka. Dužnina je bílá nebo světle žlutá, neměnlivá, jemná, měkká, dosti pevná. Voní hřibovitě a je velmi
chutná. Výtrusy jsou velké 7-10 x 3-3,5 um, elipsovitě vřetenovité, hladké, bledě žluté. Výtrusný prach je
hnědý. Roste jednotlivě i ve skupinách, výjimečně již v květnu nebo červnu jako tzv. klouzek májový,
hlavně však v září a říjnu, za příhodného počasí i v listopadu. Najdeme jej zvláště v mladých borovinách,
výjimečně i ve smrčinách, v nížinách i na vysočinách na písčitých půdách. Někdy roste ve velkých
shlucích. Na podzim má tmavší barvu klobouku. Klouzek obecný je jedlá, velmi známá a oblíbená houba,
která se již mnoho let prodává na trhu. Je velmi jemný, chutný a dobře stravitelný. Hodí se ke všem
způsobům kuchyňské úpravy a také ke konzervaci. Klobouky je výhodné loupat co nejdříve po sběru,
nejlépe již v lese, neboť jinak se na lepkavý povrch klobouků nalepí nečistoty. Nezbytné to však není,
protože i pokožka klobouku je jedlá. Nebezpečí, zeji zaměníme s jedovatou houbou, není žádné. Klouzku
obecnému i klouzku zrnitému se podobá další méně známý klouzek, který roste pod borovicemi na
vápenitých jílovitých půdách (klouzek obecný roste na písčitých půdách), má plošší hnědší klobouk a
kratší třen s růžově zbarvenou bází a nemá závoj ani prsten. Podle Fr. Smotlachy a Piláta jde o klouzek
mazlavý, nově jde o klouzek Fluryův. Pro praktické houbaře je důležité, že i tento klouzek je jedlý.
Pojmenování má klouzek obecný různá, např. klouzek žlutý, loupák, máselník, kluzák, smetánka,
podborovice, podborůvka nebo máselka (na Olomoucku).
KLOUZEK SLIČNÝ
Klobouk je dosti masitý, široký 40-120 mm (většinou menší), živě oranžově až cihlově žlutý, v mládí pěkně
vyklenutý (polokulovitý), se závojem těsně připojeným na třen, později rozložený, za vlhka velmi slizký.
Pokožku lze jen nesnadno a neúplně sloupnout. Trubky jsou krátké, přirostlé, trochu sbíhavé, s ústími
citrónově až chromově žlutými, velkými a hranatými, uvnitř přepaženými. Třen je dlouhý jako šířka
klobouku (tj. 40-100 mm) a tlustý 15-25 mm, žlutý, jemně hnědavě zrnitý, nahoře na žlutém podkladu
slabě síťkovaný. Pod kloboukem je u starších plodnic bělavý bílý prstenec, který zbyl ze závoje. Pod ním je
třen hnědavě žíhaný, někdy ztlustělý. Dužnina je citrónově žlutá, po doteku slabě zelenající nebo
hnědnoucí (stejně jako trubky), vůně poněkud pryskyřičné, chuti nakysle ovocné, příjemné. Výtrusy jsou
velké 7-10 x 3-4 um, elipsoidní nebo vřetenovité, hladké, bledě žluté. Výtrusný prach je okrový. Roste
hojně ve všech lesích, ale vždy pod modřínem. Vyskytuje se v rovinách i v horách od léta (červen) do
podzimu (až do listopadu). Často jej nalezneme ve velkých shlucích. Klouzek sličný je běžně sbíraná, dobrá
jedlá houba. Místy se prodává i na trhu. Je vhodný pro různé kuchyňské úpravy. Čistění je někdy pracné
vzhledem k slizkému klobouku a malým plodnicím. Dá se i sušit, ale nejchutnější je naložený v octovém
nálevu. Možnost záměny s jedovatou houbou není. Podobá se jiným klouzkům, např. klouzku zrnitému
nebo slizkému. Klouzek slizký je jedlý, nevyskytuje se často a roste výlučně pod modříny. Pokožku lze
sloupnout, barva klobouku je bělavá nebo šedá. Na třeni má vatovitý prsten, pocházející z bílého závoje.
Ústí trubek jsou velká, šedá. Pod modříny rostou tři druhy klouzku, a to kromě sličného také tento klouže
slizký a dosti vzácný klouzek tridentský, který se od obou liší tmavými šupinkami, mírným hrbolkem na
klobouku a hlavně oranžově hnědými velkými póry, sbíhajícími na třen. Velmi se podobá hřibu
dutonohému. Jiné názvy jsou např. loupák sličný nebo klouzek modřínový.
KLOUZEK ZRNITÝ
Klobouk je zpočátku polokulovitý, později plochý, světle žlutohnědý až hnědočervený, zpočátku potažený
slizem, později hladký, lesklý, široký 50 až 100 mm (běžně jen 60 mm). Pokožka se snadno loupá. Trubky
jsou velmi tuhé, ke třeni přirostlé, vysoké jen 5-10 mm. Ústí jsou jemná, drobná, okrouhlá, složená (v
jednom ústí jsou 2-4 menší), světle žlutá. U mladých plodniček jsou na nich kapičky bělavé tekutiny. Třen
je válcovitý, kratší než průměr klobouku, nahoře posetý žlutě hnědavými šupinkami (zrníčky). Je vysoký
30-60 mm a tlustý 8-16 mm. Nemá závoj ani prsten. Na bázi bývá hnědočervený. Dužnina klobouku je
bělavá, u třeně žlutá a nemění barvu. Je chutná a vonná, ale dosti červiví. V mládí je pevná, u starších
plodnic měkká. Výtrusy jsou velké 6-10 x 3-4 jim, elipsoidní, hladké, bledě žluté. Výtrusný prach je
žlutavý. Roste převážně od července až do října, ale někdy se najde již v červnu a za příznivého počasí
dokonce i v listopadu. Často roste na lesních cestách, v trávě lesních luk a pasek, zejména v blízkosti
borovic. Místy bývá velmi hojný. Klouzek zrnitý je jedlá houba. Již dávno se řadí k tržním houbám a na
trzích se obvykle prodává s klouzkem obecným, jemuž se dost podobá. Klouzek obecný však hojněji roste
až o něco později. Liší se od něj světlejší barvou klobouku a tím, že nemá závoj ani prsten, naopak má
kapky bělavé tekutiny, lidově „podmáslí". K oblibě klouzku zrnitého přispívá také jeho úhledný a čistý
vzhled. Tento klouzek vzdoruje dosti dlouho hnilobě. V kuchyni je ceněn pro jemnou chuť a dobrou
stravitelnost. Je velmi chutný zvláště v octovém nálevu. Dá se všestranně použít, ale suší se poněkud
obtížněji. Záměna za jedovatou houbu nehrozí. Podobá se i jiným klouzkům, zejména mladým plodničkám
klouzku kravského. Má také různá další jména, jako např. klouzek ovčí, smetánka, podmásník (podle
kapiček tzv. podmáslí), másník, máselník, podborůvka nebo podmásník zrnitý.
KOTRČ KADEŘAVÝ
Plodnice jsou velké, trsovité, trochu podobné mořské mycí houbě. Bývají široké i vysoké až 300 mm, jsou
složeny z různě kadeřavě zprohýbaných větviček plsťové, žlutavé až hnědavé barvy. Váží někdy i několik
kilogramů. Třen, z něhož se plodnice větví, bývá tlustý až 80 mm a vysoký až 60 mm; jindy je naopak
zakrnělý. Dužnina je chutná, příjemně voní, je tužší, jedlá, téměř ne-červivějící. Výtrusy jsou velké 6-7,5 x
4-5 um, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je okrový. Roste u kořenů borovic nebo modřínů, od července
do října, hlavně v srpnu a září. Někdy bývá dosti hojný. Nález kotrče znamená pro houbaře vždy vydatný
úlovek. Kotrč kadeřavý je jedlá, dobrá a na trzích dříve vyhledávaná houba také proto, že nehnije, nýbrž
zasychá. V chladu vydrží několik dní beze změny. Je vhodný pro všechny způsoby konzervace v
domácnosti včetně sušení. Lze z něj připravit různé pokrmy, vyžaduje však delší tepelnou úpravu, neboť
jeho dužnina je dosti tuhá. Je vhodný pro přípravu „dršťkové" polévky. Sběr je bezpečný, protože jej
nemůžeme zaměnit za žádnou jedovatou houbu. Z neznalosti bývá někdy zaměňován za jedlé choroše, a to
za trsnatec lupenitý a za choroš oříš. Všechny tyto dosti si podobné houby (kotrč kadeřavý, trsnatec
lupenitý a choroš oříš) patří k druhům, které u nás tvoří největší plodnice. Ovšem vůbec největší plodnice
z našich hub má trsnatec obrovský [Meripilus giganteus; byly nalezeny jeho plodnice o hmotnosti 25 kg i
více. Tento trsnatec je sice jedlý, ale velmi tuhý.
KOZÁK BŘEZOVÝ
Klobouk je vyklenutý, polštářovitý, světle až tmavě hnědý, ale i šedý, šedohnědý nebo červenohnědý,
široký 50-120 mm. Zasucha bývá políčkovitě rozpukaný. Trubky jsou bílé, šedavé od třeně oddělené,
vysoké 10-25 mm, dolů vyklenuté s ústími okrouhlými a drobnějšími. Třen je vysoký 90-160 mm a tlustý
15-35 mm, válcovitý nebo kyjovitě ztloustlý, pevný, tvrdý, často prohnutý, nahoře zúžený, bělavý, posetý
jemnými černými šupinkami. Dužnina je bílá, na řezu neměnlivá, později zbarvená do hnědá, na klobouku
měkká, snadno otlačitelná a na otlačených místech tmavší. Je chutná a voní hřibovitě. Snadno červiví. Za
vlhka je silně nasáklá vodou. Výtrusy jsou velké 14-20 x 4-6 um, vřetenovité, hladké, bledě hnědavé.
Výtrusný prach je hnědavý až hnědý. Roste v listnatých lesích a hájích pod břízami. Objevuje se od června
do října (listopadu), ale hlavní dobou jeho růstu je konec léta (srpen) a časný podzim (září). Za vlhka roste
hojně, ale jednotlivě. Kozák březový je jedlá v mládí velmi dobrá houba. Klobouky starších plod-nic však
měknou, třeně naopak „dřevnatějí". Plodnice se obtížně přepravují, neboť se snadno pomačkají a potom
jsou nevzhledné. Proto se v prodeji setkáváme pouze s mladými houbami. Suší se obtížně. Čerstvé nebo
sušené třeně rozdrcené na prášek je možno použít do polévek. Kozák březový bývá často napaden
houbovou plísní (nedohubem). Celá plodnice je plísní prorostlá a jakoby ojíněná. V tomto stavu není jedlý,
proto se nesbírá. Nemůžeme ji zaměnit s jedovatými houbami, jen s jinými jedlými kozáky, např. kozákem
habrovým nebo kozákem dubovým. Kozáku březovému jsou velmi podobní a blízce příbuzní kozák bílý a
kozák černý, tzv. kapucínek.
KOZÁK DUBOVÝ
Klobouk tohoto krásného kozáka bývá široký 50-150 mm, v mládí kulovitý, později polštářovitý,
pravidelný, s nerovným a svraskalým povrchem, zašle okrový, kozově hnědý, později rozdělený na políčka.
Pokožka klobouku někdy přečnívá přes trubky, které jsou jemné, úzké, živě žluté, vysoké 20-30 mm, u
třeně zkrácené a slabě připojené, u starších plodnic vyklenuté. Živě žlutá ústí trubek otlačením hnědnou.
Třen je nejdříve břichatý, později válcovitý, dlouhý 50-120 mm a tlustý 15-30 mm, se středem často
rozšířeným. Dole vybíhá v tupý, zúžený, kořenovitý konec. Pod kloboukem bývá podélně rýhovaný. Je
pěkně chromově (citrónově) žlutý s jemnou rýžkatou síťkou a šupinkami. Dužnina je bledě žlutá, na řezu
pomalu červená, hnědne až černá (temně šedne). Má příjemnou hřibovitou chuť i vůni. Dost často červiví.
Výtrusy jsou velké 12-19 x 6-8 um, vřetenovité, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je olivově hnědý. Kozák
dubový roste hojně jen místy. Vyskytuje se na volných místech (lesní světliny, cesty apod.), v dubinách a
ve smíšených lesích pod duby, v teplejších polohách, většinou v červenci, někdy až do září, výjimečně se
najde v červnu a za teplého počasí i v říjnu. Vcelku to však není houba zcela běžná Kozák dubový patří k
jedlým houbám, avšak vzhledem k omezenému vyskytuje ohrožený. Má i mnoho jiných jmen, např. kozák
žlutoporý, hřib černavý, žluťák, červeňák, kameník, kameníček, kozák černající nebo sluneční hřib. Tento
hřib je ohrožený.
KOZÁK HABROVÝ
Klobouk je temně šedě hnědý až černavy, jamkatě svraskaly, hrbolatý, tuhý. Mladé plodnice mají klobouk
polokulovitý, který se později polštářovitě rozprostírá do šíře 80-140 mm, podobně jako u kozáka
březového. Trubky jsou vysoké 10-25 mm, bělavé, žlutavé až šedohnědé se zeleným nádechem, husté, u
třeně volné, jejich ústí jsou okrouhlá, drobná. Třen je bělavý, tmavě šupin-katý, žebernatý, v mládí
hřibovitě břichatý, později válcovitý, občas zprohýba-ný, trochu tlustší (10-35 mm) a kratší (50-130 mm)
než u kozáka březového (tab. 59). Dužnina je pevná, postupně růžoví, šedne až černá s fialovým
nádechem; je velmi chutná, málo červivějící. Vůni má příjemnou, i když málo výraznou. Výtrusy jsou velké
14-20 * 4-6 um. podélně vřetenovité, hladké, žlutohnědé. Výtrusný prach je hnědý. Kozák habrový roste
celkem dosti vzácné, převážné pak pod habry, ale také pod lískami. Najde se za teplého počasí od června
do září, hlavně však v červenci a v srpnu. Je to jedlá a velmi dobrá tržní houba, jejíž plodnice jsou vytrvalé
a nepodléhají snadno hnilobě ani červivění. Svou tuhou dozornou připomíná pravé hřiby a křemenáče. Na
vzduchu i v jídle intenzivně taná (i v polévce). Je výtečný zejména do polévek, do vánočního kuby, guláše
aj. Nedá se zaměnit za žádnou jedovatou honbo- Podobá se kozáku březovému a kozáku černému
[Leccinum mdamemm, který má tmavý, hladký klobouk a roste pod břízami. Kozák habrový má klobouk
výrazně jamkovitě svraskaly, na rozdíl od kozáka březového, jehož dužnina na řezu navíc nečerná, nýbrž
zůstává bílá, nejvýše trochu zrůžoví. Sušením však dužina kozáků tma vně a černá. Kozák habrový má i
další názvy. např. kozák vrasčitý nebo rýžkatý. Lidově se mu říká havíř, na Slovensku někdy hrabák nebo
hrabík.
KRÁSNOPORKA MLYNÁŘKA
Bělavá houba z podhorských lesů, oblíbená na přípravu houbového prášku. Klobouk je světlý, bělavý,
nepravidelný, masitý a na temeni často rozpukaný, široký 30-100 mm. Trubky jsou bílé, později nažloutlé,
nízké (2^4 mm), mírně na třen sbíhající. Ústí trubek jsou velmi jemná. Dužnina je bílá, později citrónově
žloutnoucí, velmi tuhá, nečervivějící, nevýrazné vůně a chuti. Výtrusy jsou velké 3,5-4,5 * 3-4 um, téměř
kulovité, bezbarvé, neamyloidní. Výtrusný prach je bílý. Třen je krátký, bílý a tuhý. Mlynářka roste v létě a
na podzim (v červenci až v říjnu, nejvíce v září) ve všech lesích, hlavně však jehličnatých, nejčastěji
podhorských. Tato tržní houba je jedlá, ale značná tuhost dužniny omezuje její použití. Menší stravitelnost
se dá napravit delším dušením nebo vařením, zejména když se použijí k přípravě pouze mladé plodnice.
Dobře se připravuje. Jako tržní houba je určena především pro průmyslové zpracování (extrakt, prášek),
ale prodávala se i na trhu. Doma se konzervuje do octového nálevu nebo se z ní připravuje houbový
prášek. Jméno mlynářka vzniklo současně se jménem žemlička, které patří velmi příbuzné houbě
krásnoporce žemličce, a to ve vztahu k její barvě. Bílá mlynářka připomíná bílou mouku, okrově zbarvená
žemlička již upečenou žemli. Tato přirovnání nám pomohou již natrvalo obě houby správně rozeznat a
pojmenovat. Žemlička je méně tuhá, a proto hodnotnější. Jiná jména pro mlynářku jsou choroš ovčí,
krásnoporka ovčí, kobylí hlava, šafářka aj.
KRÁSNOPORKA ŽEMLIČKA
Žemlově hnědá houba jehličnatých lesů, příjemného vzhledu. Klobouk je žemlové barvy, s okraji často
čevenohnědými, laločnatý. Několik klobouků i třenu bývá srostlých v trsy, měřící v průměru až 400 mm
(odtud latinské jméno - confluens = splývavý). Jednotlivé plodnice mají klobouk široký 30-100 mm.
Trubky jsou nízké (2-5 mm), bílé, na třen sbíhavé; jemná ústí jsou též bílá. Dužnina je bílá, později
načervenalá, nevalné chuti a vůně, tuhá, nečervivějící. Výtrusy jsou velké 4,5-5 * 3-3,5 um, vejčité, hladké,
slabě amyloidní.* Výtrusný prach je bílý. Krátký, bílý třen mívá někdy dutinu. Roste v jehličnatých lesích
od července do října, nejvíce v září. Často se najde ve větším množství a někdy i ve velkých trsech. Je v
mládí jedlá a je zařazena do tržních hub, avšak stejně jako mlynářka je tuhá, a tím méně stravitelná. Po
dobré úpravě možno mladé plodnice zpracovat do pokrmů doma. Na trzích se občas prodávala, i když je
podle ČSN určena jen pro průmyslové zpracování. Zaměnit ji za jedovatou nebo za jinou jedlou houbu
prakticky nelze. Od mlynářky se žemlička rozliší docela dobře podle barvy klobouku. Dosti vzácná a také
jedlá krásnoporka hřebenitá [Albatrellus crístatus. která roste v listnatých lesích hlavně pod buky, se od
žemličky i mlynářky liší hnědozelenou barvou klobouku. Krásnoporce žemličce se říká krátce žemlička.
Dříve se jmenovala také choroš splývavý nebo krásnoporka splývavá. Lidově se jí říkalo např. šafářka nebo
psí kuřátko.
KRÁSNORŮŽEK LEPKAVÝ
Plodničky jsou vysoké až 60 mm, tlusté 1-2 mm, pomerančově žluté až oranžové, vidličnaté, někdy bohatě,
jindy chudě rozvětvené do keříčků. Větvičky jsou tuhé, pružné, někdy slizké, na konci rozvětvené na 2-4
cípky. Výtrusy jsou velké 8-12 x 4-5um, válcovité, zakřivené, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je
hnědožlutý. Krásnorůžek lepkavý (na tabuli 6 vpravo dole) roste hojně od července do listopadu na
rozpadlých starých pařezech jehličnatých stromů, především smrků. Je nejedlý, ale je hezkou ozdobou v
našich lesích. Krásnorůžek lepkavý uvádíme proto, že jej často nezkušení houbaři pokládají za jedlá
kuřátka.
KŘEMENÁC BŘEZOVÝ
Klobouk má masitý, široký 50-150 mm, šedohnědý až hnědooranžový, nejdříve polokulovitý s blanitým
okrajem přitisknutým na třen, později polštářovitý, hladký, jemně plstnatý. Trubky jsou krátké, od mládí
šedavé. Jejich ústí jsou velmi drobná, okrouhlá, kouřově šedá, později až šedě hnědavá. Třen je vysoký 80-
120 mm a tlustý 20-70 mm, břichatý, později na bázi obyčejně ztlustělý, kyjovitý, na šedavém podkladě
význačně tmavě až černě třásnitě šupinatý. Dužnina je bělavá a na řezu se zbarvuje do růžovofialova. Je
pevná a tvrdá, nesnadno zahnívá a málo červiví. Na spodu třeně je živě zelenomodrá. Chuť i vůni má velmi
příjemnou. Výtrusy jsou velké 13-17 * 4-6 um, vřetenovité, hladké, mechově hnědé. Výtrusný prach je
hnědý. Roste v přestávkách od jara do zimy, nejčastěji však v červenci a v září. Najde se spíše v nížinách,
pod břízou, na břidlicových, hrubé písčitých půdách. Křemenáč březový je vynikající jedlá houba. Její
použití v kuchyni je všestranné jako u křemenáče osikového. Oba druhy jsou pro své dobré vlastnosti
velmi ceněny a řadí se hned za pravé hřiby. V polévce je tmavý. Dobře se suší. Je vhodný do tradičních
houbových jídel - kuby, hubníku apod. Je to samozřejmě tržní houba. Záměna s jedovatými houbami
nehrozí. Jde o prvotřídní, běžně známou a velmi oblíbenou houbu. Je velmi podobná křemenáči
osikovému, který má klobouk většinou červenější, šupinky na třeni červenohnědé a vyskytuje se častěji.
Houbaři křemenáče od sebe ani nerozlišuji. Má mnoho lidových názvů, někdy společných pro všechny
křemenáče. jako červenáč. červeník, červený kozák, dragoun, ale také kamenáč. kameňák, janek nebo i
turek (červený fez). Křemenáč březový má mnoho synonym. Volili jsme zde originální Friesův název, i když
jeho druh je sporný.
KŘEMENÁČ OSIKOVÝ
Klobouk je široký 40-150 mm, červeně oranžový až tmavě cihlově oranžový, jemně plstnatý, nelesklý,
masitý, v mládí polokulovitý až kulovitý. Pokožka klobouku přesahuje okraj, tvoří blanitý lem a u mladých
uzavřených plodnic přesahuje na třen. Později je klenutě rozložený a má stále patrný blanitý okraj. Trubky
jsou vysoké 6-30 mm, kolem třeně volné, bělavé, později šedavé, husté. Ústí jsou středně jemná, bělavá, ve
stáří zahnědlá. Třen je dlouhý 40-150 mm a tlustý 15-40 mm, v mládí mírně břichatý, později válcovitý,
tuhý, nerovný, hrubě sítnatě šupinatý. Šupinky jsou zpočátku světlé (bělavé), později červenohnědé,
směrem dolů tmavší. Dužnina je na řezu zprvu bělavá, později červenohnědá až zcela tmavá. Na spodu
třeně mění po dotyku barvu do modrozelená, později otlaky také úplně ztmavnou. Mladé plodnice mají
duž-ninu velmi jemnou, pevnou a chutnou, u starších v klobouku dužnina měkne, ve třeni tuhne a
vysychá. Málo červiví. Chuť i vůni má příjemně houbovou. Výtrusy jsou velké 13-17 * 4-5 um, vřetenovité.
hladké, žlutohnědé. Výtrusný prach je hnědý. Křemenáč osikový roste od července až do října, nejvíce v
srpnu. Najde se v jehličnatých i listnatých lesích, zejména však pod osikou, někdy i pod borovicemi. Místy
bývá hojný. Podobně jako křemenáč březový je jedly a velmi chutný. V kuchyni je všestranně použitelný a
je velmi ceněn i na trzích pro své zdravé a pevné plodnice i celkově pěkný vzhled, stejně jako ostatní
křemenice. Záměna s jedovatými houbami nehrozí. Je podobný křemenáči březovému a křemenáči
dubovému, který však roste pod duby a jeho dužnina a povrch třené červenají. Křemenáč osikový má
výrazněji červenooranžovou barvu klobouku a červenohnědé šupinky na třeni, kdežto u křemenáče
březového je pokožka klobouku spíše hnědooranžová a šupiny na třeni tmavě šedé až černé. Obyčejní
houbaři většinou křemenáče od sebe ani nerozlišují. Lidově se křemenáči osikovému říká např. osičník,
červenáč osikář, vosičník a na Slovensku komprda.
KUŘÁTKA KVĚTÁKOVÁ
Plodnice je masitá, vysoká 100-120 mm a široká 50-130 mm, celkově kulovitá, keřovitě členěná. Z
tlustého, krátkého a pevného bílého třeně vyrůstá keřovitý útvar, bohatě rozvětvený na husté, válcovité a
oblé, podélně rýhované větévky. Světle hnědavé větévky keříčků odstupují kolmo a jsou na konci vínově
červené, nešpičaté. Ve stáří konečky hnědnou. Dužnina je bílá, pevná a tuhá, nevýrazné chuti a vůně.
Výtrusy jsou velké 12-18 x 4-6 um, elipsoidní. válcovité, bledě žlutavé. Výtrusný prach je nažloutlý a žlutě
okrový. Vyskytují se v létě a na podzim v jehličnatých a listnatých lesích a jsou dosti hojná. Kuřátka
květáková jsou dobrá jedlá houba. V kuchyni je nutno déle je tepelně upravovat, neboť jsou tuhá.
Doporučuje se volit takové předpisy, pro něž se kuřátka nejlépe hodí. Např. jako zadělávané dršťky.
Samozřejmě nesbíráme plodnice přestárlé nebo nahnilé. Záměna je možná s jinými kuřátky, z nichž
většina je jedlá, ale všechna jsou těžko stravitelná. Některá mohou způsobit zažívací obtíže, zejména
kuřátka sličná [Ramaria formosa, která jsou také nahořklá, proto se u nich doporučuje odstraňovat konce
větévek. Od původního názvu kuřátka jarmuzová se upouští a používá se název kuřátka květáková. Z
lidových názvů jsou více známé např. branicky nebo jelení rožky.
KUŘÁTKA ZLATÁ
Plodnice bývá vysoká 60-100 mm a široká 70-140 mm, masitá, keříčkovitě větvená. Z pevného základu
vyrůstá bohatě větvený útvar. Konečné větévky jsou na krajích tupé a jemně kuželovitě zoubkaté. Dužnina
je téměř čistě bílá, chutná a vonná. Výtrusy jsou velké 10-13 x 4-5 um, elipsoidní, na povrchu bradavčité,
žlutě okrové. Výtrusný prach je žlutavý až žlutě okrový. Kuřátka zlatá rostou převážně v listnatých lesích,
zejména pod duby a habry, hlavně v letních měsících (červenec, srpen), i když se mohou objevit od června
do října. Kuřátka zlatá jsou jedlá a místy velmi ceněná houba, dobře využitelná v kuchyni. Prodávaly se na
trhu. Celkem dobře se přepravují. Jsou dosti tuhá, a proto je nutno je dostatečně tepelně upravit. Vhodná
jsou pro úpravu podle kuchařských předpisů podobných jako pro kuřátka květáková (např. zadělávané
dršťky nebo dršťková polévka). Zaměnit je s jedovatými houbami prakticky nelze. Podobají se jiným
druhům kuřátek, zejména jedlým kuřátkům žlutým, která jsou nyní zařazena mezi tržní houby, nebo
kuřátkům sličným [Ramaria formosa, která jsou těžko stravitelná a nahořklá. Některá další kuřátkajsou
nejedlá, jsou však většinou drobnější. Mnoho začátečníků je mylně zaměňuje za houbičku krásnorůžek
lepkavý [Calocera viscosa, která tvoří pomerančově žluté až oranžové plodničky, většinou jen s několika
větévkami (zobrazen na tabuli 6 vpravo dole). Jiná pojmenování mívají kuřátka zlatá podle místních
zvyklostí, např. někde se nazývají zlatožlutá. V poslední době se tato kuřátka označují latinsky jako
Ramaria flavescens. Lidově se jim někdy říkalo kozí brada, pazourky nebo prstíčky.
LAKOVKA AMETYSTOVÁ
Klobouk je široký 20-50 mm, nejdříve vyklenutý, později téměř plochý, na středu vždy jamkovitě vmáčklý,
na okraji často nepravidelný. Má lysý nebo velmi jemně vločkatý povrch. Ve svém zbarvení je dosti
variabilní podle počasí. Oschlý povrch klobouku je světlejší, za vlhka opět zfialoví. Lupeny jsou vysoké 3-8
mm, široké, řídké, starší jsou často zkadeřené. V mládí jsou fialové, v dospělosti světlejší (od výtrusů bíle
poprášené), ale vždy fialové. Třen je vysoký (40-80 mm) a tenký (jen 3-10 mm), celý světle fialový, někdy
vmáčklý, obyčejně pokřivený. Dužnina je zprvu nafialovělá, později narůžovělá až bledě hnědavá, bez
výrazné chuti a vůně. Výtrusy jsou velké 7-10 um, kulovité, ostnité, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste od června do listopadu hojně v listnatých i jehličnatých lesích, ale i v zahradách a parcích s lesními
stromy. Je to jedlá a všestranně použitelná houba, vhodná zejména do směsí. Stejně dobrá a rovněž hojně
rostoucí je lakovka obecná - laková, která je velmi podobná lakovce ametystové (často rostou pohromadě),
ale má pleťovou (při oschlém kloboučku) nebo červeno-hnědou barvu.
LANÝŽ LETNÍ
Plodnice jsou podzemní, dosti trvalé a nehnijící. Jsou v podstatě kulovité, ale značně nepravidelné a různě
hrbolaté. Dosahují průměru až 100 mm, běžněji však 30-60 mm. Na povrchu mají 2-3 mm velké,
mnohohranné, paprsčitě rýhované, tmavé, pyramidám podobné bradavky (hrbolky) s vmáčklými vrcholky.
Dužnina na řezu plodnicí je nejdříve bílá, potom okrově žlutá až hnědavá se žilkatým mramorováním. Chuť
i vůni má silně aromatickou, lanýžovitou a většině lidí příjemnou. Výtrusy jsou velké 18^45 x 14-32 um,
elipsoidní, na povrchu síťkované, bledé hnědé. Výtrusný prach je hnědý.¨Tato teplomilná houba roste u
nás zřídka, a to u listnatých stromů, až 10 cm pod povrchem půdy. Plodnice rostou od července do
listopadu (někdy i později), nejvíce však v září. Lanýž letní se občas najde vyhrabaný lesní zvěří. Je jedlý a
dá se využít podobně jako bělolanýž obecný, může se však do pokrmů dávat ve větším množství.
LÍHA NAHLOUČENÁ
Líha nahloučená roste nejčastěji ve velkých trsech (20 až 60 kusů); najdeme však i jednotlivé plodnice.
Klobouky jsou široké 15-120 mm, hnědavé až hnědé, dosti nepravidelné až zprohýbané, někdy i výstředné,
často bývají na povrchu shrnuté a ve stáří až prohloubené. Lupeny jsou vysoké 2-8 mm, bílé, bělavé až
světle červenavé nebo krémové. Třené jsou většinou delší než průměry klobouků (60-140 mm) a tlusté 10-
20 mm, bělavé, hnědavé, vláknité, často mírně pokroucene. Duznina je špinavě bílá, na klobouku křehká
a šťavnatá, v třeni vláknitá, voní a chutná velmi slabě po mouce. Výtrusy jsou velké 5,5-6,5 um, kulovité,
na povrchu hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Líha nahloučená roste nejvíce na podzim (v červenci
až říjnu, hlavně v září) v listnatých lesích, zejména v dubinách, někdy i mimo les - na lukách a v
zahradách. Je to jedlá, velmi chutná houba, již dlouho prodávaná na trzích. Lze ji v kuchyni použít do
všech pokrmů i konzervovat všemi způsoby. Zaměňuje se často s dvěma dalšími líhami, a to líhou
klubčitou [Lyophyllum fumosum a líhou srostlou Líha klubčitá roste již v létě, více mimo les, má menší,
tmavě šedavé, většinou pravidelnější, na okraji podvinuté klobouky.Líha srostlá roste spíše na podzim, je
velmi podobná první, ale má kloboučky bělavé až bílé. Líhu srostlou - Lyophyllum connatum - označili v
Německu v poslední době za nejedlou či méně jedovatou. Na trzích se dříve prodávaly všechny tři druhy,
někdy i pohromadě, jako čirůvky klubčité. Z lidových názvů j sou známější: baraničky, hromaždílky či
shromaždilky, matičky a vrzavky.
LÍMCOVKA MEDĚNKOVÁ
Klobouk je široký 25-80 mm, nejdříve je polokulovitý, později ploše vyklenutý, pokrytý slizem, ve kterém
jsou vidět bílé šupinkaté zbytky plachetky. V mládí je krásně měděnkově zelený nebo modrozelený (stejně i
třen), na okraji bíle šupinkatý. Později se barva na temeni začne měnit do okrová, až je celý klobouk
vybledle okrový. Lupeny jsou vysoké 5-9 mm. husté, ke třeni připojené, v mládí bělavě okrové, v dospělosti
fialově šedé s bělavým ostřím. Třen je vysoký 50-100 mm a tlustý jen 4-10 mm, zbarvený stejně jako
klobouk, slizký a posetý drobnými bílými šupinkami; nahoře nese pomíjivý prsten. Dužnina klobouku je
bělavá, v třeni zelenavě bělavá, má nepříjemnou vůni i chuť. Výtrusy jsou velké 7-9 x 4-5 um, vejčitě
elipsoidní, hladké, hnědavé. Výtrusný prach je purpurově hnědý. Roste v červenci až říjnu (hlavně koncem
září) na tlejícím dřevě jehličnatých stromů a podobných substrátech. Jde o houbu jedlou, ale ne zvlášť
chutnou; dá se použít do směsí a polévek.
LIŠÁK ZPROHÝBANÝ
Klobouk je bělavý, krémově až žlutě oranžový, suchý, tuhý, masitý, v mládí sklenutý, později rozložený,
průměru od 30 do 150 mm (obvykle však menší), nepravidelně zprohýbaný a dosti křehký. Na spodu
klobouku jsou nestejně dlouhé a křehké ostny, které sbíhají až na třen. Třen je krátký, bělejší než klobouk
a většinou výstředně usazen. Bývá vysoký 20-70 mm a tlustý 5-20 mm. Dužninu má křehkou, bělavou,
příjemně vonící, s mírnou chutí, nečervivou, ale dosti tuhou. Výtrusy jsou velké 7-10 x 7-8 um, téměř
kulovité, hladké nebo jen slabě síťkované, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Roste hojně v lesích listnatých
i jehličnatých od července do října, často spolu s liškou obecnou. Lišák zprohýbaný je dobrá jedlá užitková
houba. Uplatní se hlavně ve směsích. Při použití v kuchyni pamatujeme, že jde o tuhou houbu, vyžadující
delší tepelnou úpravu podle vhodného kuchařského předpisu. Zaměnit s jedovatou houbou ji nelze. Mladé
plodničky se velmi podobají lišce obecné a na trhu k ní bývaly často přimíchávány. Někdy se snad může
také zaměnit za lištičku pomerančovou, která je však intenzivněji pomerančově zbarvená, má tenčí třen a
především lupeny, nikoli ostny jako lišák. Jiné jméno je např. lošák bílý nebo lošák zprohýbaný. Někteří
houbaři se zbytečně této houbě vyhýbají. Objevuje se i ryšavá forma zbarvená rezavě oranžově, která je
stejně jedlá a dobrá. Některými autory je uznávána za samostatný druh. Lišáku zprohýbanému se lidově
často říkalo bílá nebo nepravá liška, popř. podlišák.
LIŠKA BLEDÁ
Je také dobře jedlá - od lišky obecné se liší bledším zabarvením. Roste v listnatých lesích.
LIŠKA OBECNÁ
Všeobecně známá a ceněná houba, dříve často masově rostoucí. Celá plodnice je okrově žlutá nebo bělavá.
Klobouk má okraj často podvinutý, později laloč-natý, na okraji nepravidelně zprohýbaný. Je tuhý, ve stáří
uprostřed prohloubený, široký 10-88 mm, okrově žlutý. Žilky (lištny) jsou vidlicovitě rozdělené a propojené
přehrádkami, vysoké až 3 mm, tlusté, sytě žluté, sbíhající pozvolna daleko na třen. Třen je krátký (30-60
mm), tuhý, plný, tlustý 10-25 mm, stejně nebo světleji zbarvený než klobouk, dolů zúžený. Dužnina je
uvnitř plavá, neměnlivá, příjemně voní a má mime štiplavou chuť. Je však trochu tuhá. Nečerviví, tzn. že
téměř nikdy nebývá napadena hmyzem. Výtrusy jsou velké 8-11 x 5-6 um, krátce elipsoidní, hladké,
bezbarvé s tukovými kapkami. Výtrusný prach je bledě žlutavý. Liška obecná roste často ve velkém
množství hlavně v jehličnatých lesích, nejvíce borových, mezi borůvčím. Najdeme ji od června do pozdního
podzimu, hlavně však v srpnu a v září. V listnatých lesích roste světlejší, ale stejně dobrá varieta. Liška
obecná je jedlá, odpradávna uznávaná prvotřídní houba, vhodná pro nejrůznější úpravy v kuchyni. Je
ceněna také proto, že je odolná při dopravě a málo červiví. Je předmětem světového obchodu houbami.
Např. z Polska sejí vyváží stovky tun. Při přípravě pokrmů pamatujeme na to, zeje pro svou tuhost dosti
těžko stravitelná. Proto ji předem vždy dobře podusíme. Nejlépe je rozemlít ji na masovém strojku a
nepřidávat mnoho vajec ani tuku. Je velmi chutná v mléčných kyselých polévkách. Liška se poměrně
špatně suší a po usušení je velice tuhá. Je vhodná pro přípravu houbového prášku. Lišce obecné je
podobná lištička pomerančová, která je méně hodnotná, ale nikoliv jedovatá. Podobá sejí též lišák
zprohýbaný a jedlá liška nálevkovitá, která má hluboce vmáčklé klobouky, žlutošedé až šedé lištny, tenkou
dužninu a je žlutohnědá. Od lišky pravé se snadno rozezná. Dříve mnozí houbaři sbírali jen některé
hřibovité houby, lišky a snad ryzce pravé. Ostatní houby pro ně byly „prašivky".
LOŠÁK JELENÍ
Jde o velmi typickou houbu se šupinami na povrchu klobouku a ostny na jeho spodní straně. Zbarvení
lošáku jeleního připomíná barvu jelení zvěře. Klobouk je hnědý, silně dužnatý, ve středu vmáčklý, na
povrchu šupinatý, průměru 100-220 mm. Velké, tlusté, šedohnědé, odstávající šupiny jsou uloženy v
soustředných kruzích; nejhustší jsou na vmáčklém temeni klobouku. Šedohnědé, dlouhé a husté ostny
(bodliny) sbíhají hluboko na třen. Třen je krátký (30-50 mm), pevný, plný, dolů se mírně zužující, světle
hnědý až šedohnědý. Dužnina je dosti křehká, bělavá až bělošedá, nahořklá, u starších plodnic až hořká.
Výtrusy jsou velké 6-7 um, kulovité, ostnité, žlutohnědé. Výtrusný prach jeYmečlý. Roste nejvíce v
podhorských polohách koncem léta a na podzim (od konce července do září, hlavně v srpnu) v borových a
smrkových lesích na písčitých půdách. V posledních letech je její výskyt u nás malý. Lošák jelení je jedlý,
ale kromě nahořklé chuti je také tuhý, proto se musí déle vařit nebo dusit. Může se také sušit nebo
nakládat do octového nálevu. Pro přípravu pokrmů jsou vhodné mladé plodnice, jejichž mírná hořkost
správnou úpravou mizí. Někde lošák suší a drtí na prášek, jímž dochucují pokrmy. Lošák jelení se u nás
směl prodávat na trhu. V Polsku např. nechybí na žádném trhu, kde se prodávají houby. Jinde se na
trzích objevuje jen zřídka. Při sběru hub jej však určitě najdeme a oceníme. Nehrozí u něj nebezpečí
záměny s jedovatou houbou. Snad se dá splést jen s nejedlým a podstatně menším lošákem hořkým, který
má světlejší klobouk, kaštanově hnědé, velmi drobné šupinky a silně hořkou chuť, nebo také s mladým
jedlým lošákem tuhým, který bývá menší, s hustými, tenkými, hnědavými a na špičce bledými ostny.
Lidové názvy jsou Jelenka, srnka, masohub, medvědí ucho, medvědice aj.
MECHOVKA OBECNÁ
Klobouk je široký 30-100 mm, nejdříve polokulovitý, později nálevkovitě vyklenutý, zpočátku silně
podvinutý, ve stán jen sklopený, hladký, jemně plstnatý, masitý, bílý nebo šedobílý. Lupeny jsou vysoké 2-
4 mm, husté, hluboko sbíhavé na třen, v mládí bilé, později masově růžové. Třen je dlouhý 20-60 mm a
tlustý 5-20 mm, plný, tuhý, shora válcovitý, dolů zúžený a mírně ohrnutý, někdy výstředně uložený, bílý
nebo bělavý. Dužnina je bílá, měkká, má příjemnou mírně houbovou chuť a silně voní po mouce. Výtrusy
jsou velké 8-13 x 8-6 um, vřetenovité, podélně žebernaté, světle žluté. Výtrusný prach je narůžovělý. Roste
většinou jednotlivě od června do října, především v červenci a srpnu, v listnatých i jehličnatých lesích, na
lesních loukách i na zahradách s lesními stromy. Jde o jedlou dobrou houbu, v kuchyni vždy vítanou do
polévek, míchanic i pod maso. Málokdy se najde ve větším množství, proto se konzervuje jen zřídka. V
octovém nálevu je chutná. Záměna s jedovatými houbami je možná. Nezkušený houbař může omylem za
mechovku považovat některou z bílých strmělek (bílé klobouky, sbíhavé lupeny), např. strmělku
potůčkovou či voskovou nebojí podobnou strmělku odbarvenou. Jsou to však podzimní houby, jejich
klobouky jsou velmi tenké, na okrajích zvlněné, lupeny i v dospělosti zůstávají úplně bílé a nevoní
moukou. V posledních letech je méně hojná a mnozí houbaři ji už neznají, ačkoliv se dříve (před 50 lety)
běžně prodávala na trzích. Z té doby se zachovaly některé lidové názvy, jako hřibovinka, podhřibenka,
lipka; na Slovensku tancunka, tanček. Vznikly z tradované zkušenosti, podle níž na stejných místech jako
mechovky rostou i hřiby. To se sice často stává, ale vždy neplatí.
MUCHOMŮRKA CÍSAŘSKÁ
Klobouk je široký 80-160 mm, v mládí kulovitý, zářivě oranžově červený, lysý nebo jen s několika většími
útržky bílé plachetky na povrchu (nemá tedy bílé „tečky" jako muchomůrka červená), na okraji zřetelně
rýhovaný. Lupeny jsou zářivě (zlatově) žluté, vysoké 8-12 mm, husté, u třeně volné. Třen je válcovitý,
vysoký 80-160 mm a tlustý 20-30 mm, zlatově žlutý, s mohutným prstenem stejné barvy. Vyrůstá z bílé,
velké a miskovité pochvy. Dužnina je bílá, pod pokožkou klobouku zlatově žlutá, jemná. Příjemně, ale
nenápadně voní i chutná. Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 |xm, široce elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný
prach je bílý. Císařka roste v teplejších oblastech někdy od konce června, ale spíše od července do září v
listnatých lesích. V Čechách se nalezne jen zřídka (např. v okolí Prahy je známo jen několik míst, kde se
ukáže vždy po několika letech). Častěji se najde na jižní Moravě. Na Slovensku, zejména v jižních okresech,
se prodávala i na trhu. Plodnice vyrůstají z tzv. Vajíčka. Císařka je výborná jedlá houba; byla pochoutkou
už na dvorech římských císařů a i dnes je vysoce ceněna houbaři v Itálii, Francii a v dalších zemích okolo
Středozemního moře. Na této na pohled velmi krásné houbě kontrastují barvy oranžově červená, zlatožlutá
a bílá. Při trošce pozornosti ji nelze zaměnit se žádnou jinou houbou, ani ne s jedovatou muchomůrkou
červenou nebo s jedovatou muchomůrkou královskou. Na Slovensku má několik lidových jmen, např.
kráľka, kráľova huba, kráľovský žampion, králúvka aj. Na Moravě jí někde říkají císařský hřib. Tento hřib
je chráněný
MUCHOMŮRKA ČERVENÁ
Klobouk je široký 100-180 mm, ohnivě červený (někdy oranžový), zpočátku kulovitý, později ploše
vyklenutý, až zcela rozložený, s tenkým a rýhovaným okrajem, za vlhka slizký, pokrytý bílými zbytky
plachetky (bradavkami). Lupeny jsou vysoké 6-14 mm, bílé, někdy žlutavé, volné, tenké, jemné, husté,
měkké, s četnými kratšími lupeny. Třen je bílý, štíhlý, značně vysoký (80-220 mm) a tlustý (15-35 mm),
plný, vláknitý, později dutý. Pod kloboukem má široký, bílý, nerýhovaný prsten a na bázi vejčitou hlízu,
která je zejména v mládí mohutná a pravidelně zdobená zbytky bílé povrchové plachetky (bradavkami).
Dužnina je bílá, někdy pod pokožkou nažloutlá, nasládlé chuti a nevýrazné vůně. Výtrusy jsou velké 10-12
x 6-7 um, elipsoidní, bezbarvé, hladké. Výtrusný prach je bílý až žlutavý. Roste v létě (od července), hlavně
však v srpnu a v září v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích, především pod smrky. Najde se v
nížinách i na horách, často ve společnosti hřibu smrkového. Je překrásnou ozdobou našich lesů, a už
proto by ji neměli ničit děti ani dospělí. Muchomůrka červená je jedovatá, ale otravy bývají jen náhodné
(např. ji ochutnávají děti). Každý ji zná, s ničím šiji nemůže splést a nesbírají. Barvou klobouku je trochu
podobná muchomůrce císařské, která však roste jen na jižním Slovensku a na jižní Moravě. Muchomůrka
červená se podobá i blízce příbuzné, ale méně časté muchomůrce královské která se od ní liší zejména
barvou klobouku, jenž je žlutavě až tmavě hnědý. Příznaky otrav vyvolaných muchomůrkou červenou se
trochu podobají otravám vyvolaným muchomůrkou panterovou . Některé lidové názvy jsou např.
vochomůrka, muchovíra, muchorůvka či murimucha. Stala se symbolem lesní idyly, často se objevuje na
obrázcích v pohádkách, kreslených filmech a jako ozdoba na vánočním stromku.
MUCHOMŮRKA JÍZLIVÁ
Klobouk má menší než muchomůrka zelená, a to široký 50-90 mm, v mládí tupě kuželovitý, protáhlý,
později protáhle zvoncovitý, v dospělosti ploše vyklenutý, zcela bílý, výjimečně na vrcholku žlutohnědavý.
Lupeny jsou vysoké 8-10 mm, husté, trvale bílé. Třen je dlouhý 80-140 mm. tenký (8-15 mm), bílý,
zřetelně hruběji šupinatý. Dužnina je bílá, neměnná. Výtrusy jsou velké 7-10 um, kulovité, hladké, bělavé.
Výtrusný prach je bílý. Muchomůrka jízlivá roste dosti vzácně v srpnu a v září na kyselých půdách
horských a podhorských jehličnatých lesů pod smrky i borovicemi, ale patrně i pod duby a buky. Je velmi
nebezpečně jedovatá. Pozor! Je zaměnitelná za bílé žampiony, bedly a jiné druhy. Na silné alkálie reaguje
celá plodnice zlatožlutě.
MUCHOMŮRKA KRÁLOVSKÁ
Klobouk je široký 80-160 mm, nejdříve téměř kulovitý, později polokulovitý, klenutý až celkem plochý,
stejně jako u muchomůrky červené, od níž se liší barvou pokožky i zbytků plachetky. Pokožka je játrově
žlutohnědá až hnědá. V soustředných kruzích uspořádané zbytky plachetky jsou žlutavé až okrové.
Klobouk bývá na okraji rýhovaný. Lupeny jsou vysoké 6-12 mm, husté, běla-vé nebo žlutavě okrové. Třen
je dlouhý 60-160 mm a tlustý 10-30 mm, vylo-mitelný, válcovitý, dutý, bělavý nebo s okrovým nádechem.
V horní části nese velký prsten stejného odstínu. Na bázi je rozšířen v hlízu, zdobenou v několika pásech
bradavkami. Dužnina je bílá, pod pokožkou žlutější než u muchomůrky červené (dobrý rozlišovací znak).
Chuť i vůně jsou nenápadné. Výtrusy jsou velké 9-10 x 6-9 um, elipsoidní, hladké a bezbarvé. Výtrusný
prach je bílý až žlutavý. Roste od srpna do října (nejvíce v září) v podhorských smrčinách, dost často ve
společnosti muchomůrky červené nebo i hřiba smrkového. U nás je někde hojná, jinde téměř neznámá.
Více roste v lesích severní Evropy. Je stejně jedovatá jako muchomůrka červená a mnoho houbařů ji také
od ní nerozlišuje, liší se však především barvou klobouku a obvykle je také menší a méně robustní. Někteří
autoři ji považují za samostatný druh, jiní za varietu muchomůrky červené. Obdobně jedovatá je i
muchomůrka slámožlutá, která má podobný a na okraji rýhovaný klobouk slámově žluté nebo světle
okrové barvy. Lupeny a třen jsou však bílé. Prsten a jemná pochva na mírně ztlustělé bázi zcela mizí. Je
příbuznější muchomůrce panterové. Někteří lidé uvádějí, že některé tyto muchomůrky v malém množství
tepelně upravenou ochutnali bez následků. Nikomu to však nedoporučujeme zkoušet, neboť obsahují
ropuší jed bufotenin.
MUCHOMŮRKA PANTEROVÁ (TYGROVANÁ)
Klobouk je široký 30-130 mm, tence masitý, v mládí kulovitý, potom zvoncovitý, slizký, celý krytý bílými,
drobnějšími, často pravidelně soustředěně uspořádanými zbytky plachetky, olivově hnědý nebo
žlutohnědý. Okraj klobouku je u dospělých plodnic pravidelně rýžkatý. Lupeny jsou tenké, husté, bílé, u
třeně volné, vysoké až 12 mm. Třen je vysoký 50-150 mm a tlustý 10-25 mm, bílý, zpočátku plný, později
dutý s visutým, menším, bílým, blanitým, hladkým a často pomíjivým prstenem. Na bázi má polokulovitou
až válcovitou hlízu uloženou v přirostlé, čistě bílé, dosti rychle pomíjivé pochvě s obrubou ve tvaru tupého
límečku. Nad pochvou bývají dva i více přídatných prstenců. Dužnina je tenká, bílá, neměnlivá, s
nenápadně houbovou chutí i vůní, která připomíná vůni medu. Po syrových bramborách voní
muchomůrka šedá (Amanita spissa) (tab. 90), s níž se muchomůrka panterova zaměňuje. Výtrusy jsou
velké 82-126 x 74-86 um, vejčité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Roste jednotlivě od července do
září, ale za teplejšího počasí ji lze najít i v červnu a na podzim v říjnu. Vyskytuje se ve všech typech lesa
jak pod jehličnatými, tak pod listnatými stromy, ale častěji v teplejších polohách. Roste i na výslunných
okrajích lesů, kam dosahují kořeny stromů. Muchomůrka panterova je značně jedovatá. Způsobuje otravy
mykoatropi-nového typu (houba obsahuje mykoatropin, muskarin, cholin a další jedy), které mohou mít
velmi těžký průběh. Bez včasného léčení v nemocnici mohou přivodit i smrt.První příznaky se projevují za
půl až dvě hodiny po požiti pokrmu. Muchomůrka panterova je velmi podobná jedlé muchomůrce šedivce,
která nemá rýžkovaný okraj klobouku, ale má rýhovaný (jakoby plizovaný) prsten. Je celkově mohutnější a
zabarvení klobouku i zbytků plachetky na něm je šedé. Muchomůrku panterovou lze také zaměnit za
jedlou a velmi dobrou muchomůrku růžovku - masáka; u růžovky najdeme vždy růžový odstín, alespoň na
překrojené bázi třeně. Proto při sběru jedlých muchomůrek doporučujeme i dobrým znalcům (přestože se
dnes muchomůrka růžovka sbírá masově) velkou opatrnost zvláště u nevyvinutých mladých plodnic.
MUCHOMŮRKA RŮŽOVKA
Klobouk je široký 50-150 mm, zpočátku téměř kulovitý, později kuželovitě vyklenutý a nakonec ploše
rozložený. Je masitý, v mládí světle růžový, někdy nažloutlý, později masově růžový až červenohnědý,
pokrytý bělavými až okrovými bradavkami, někdy seřazenými v pravidelných kruzích, jindy rozloženými
nepravidelně. Bradavky jsou zbytky celkové plachetky. Klobouk někdy bývá na okraji rýhovaný. (Pozor -
nápadně rýhovaný je okraj klobouku jedovaté muchomůrky panterové - tab. 72.). Lupeny jsou vysoké 8-12
mm, husté, dosti křehké, nejdříve bílé, později růžové až červeně skvrnité. Třen je dlouhý 60-180 mm a
tlustý 15-40 mm, válcovitý (u mladých plodnic často velmi tlustý), zakončený kuželovitou hlízou zdobenou
několika kruhy bradavek. V jedné třetině třené pod kloboukem je dobře vyvinutý, bílý, nápadně paprsčitě
rýhovaný (plizovaný) prsten. Celý třen je bílý, na bázi růžově červenavý; stejné zbarvení bývá vidět v
místech připojení lupenů. Dužnina je měkká a dosti křehká, bílá nebo bělavá. Na řezu se její barva mění v
masově růžovou až hnědě růžovou. Nejvíce je to patrné na hlízovité bázi třeně, která je téměř vždy „červivá"
(tj. její dužnina je perforovaná larvami hmyzu). Chuť i vůně jsou příjemné; chuť je za syrová trochu zemitá.
Výtrusy jsou velké 8-9 x 5,5-7 um, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Roste od června do
října v listnatých i jehličnatých lesích. Je dosti hojná, nejvíce roste v srpnu a v září. Růžovka, běžně
nazývaná také masák, je velmi dobrá, dokonce vynikající jedlá houba. Během posledních 40 let se růžovka
stala u nás běžně sbíranou a vysoce ceněnou houbou. V anketě o nejchutnější houbu, pořádané před
několika lety Čs. mykologickou společností, získala první místo, dokonce i před pravými hřiby. K přípravě
pokrmuje nejvhodnější čerstvá. K sušení vhodná není. Při jejím sběru je však nutná značná opatrnost,
neboť se dá snadno zaměnit za muchomůrku panterovou. Muchomůrka panterova však nemá rýhovaný
prsten, má zřetelně hnědý klobouk a ani náznak růžové barvy, která je charakteristická pro růžovku.
Masáku se podobá také muchomůrka šedivka, která je rovněž jedlá, ale méně hodnotná. Růžovka čili
masák má několik (ale méně známých) lidových názvů, jako např. masařka, masovka, růžovák, kužele
nebo kuželák (podle Šebka).
MUCHOMŮRKA ŠEDIVKA
Klobouk je široký 50-120 mm, nejdříve polokulovitě klenutý, později ploše klenutý až téměř plochý, šedý
nebo šedě hnědavý (umbrový). Okraj klobouku je v dospělosti hladký - není rýhovaný. Povrch klobouku je
většinou nepravidelně pokrytý bělavými, častěji šedivými bradavkami; někdy také bývá téměř lysý. Lupeny
jsou vysoké 6-12 mm, husté, bílé až škrobově bělavé. Třen je dlouhý 50-130 mm a tlustý 20-35 mm,
válcovitý, na bázi ztlustělý, hladký nebo jen s jedním až dvěma nezřetelnými pásy bradavek, dole
kuželovitý a často zahnutý. Nese mohutný, bílý, rýhovaný prsten. Nad prstenem je třen bílý, pod ním bývá
mírně šedě šupinatý. Na celé plodnici převládá šedivá barva. Dužnina je bílá a má nevýraznou zemitou až
plísňovitou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 9-10 x 7-8 um, krátce elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný
prach je bílý. Šedivka roste od července do listopadu, hlavně v srpnu a v září. Je často velmi hojná a najde
se ve všech lesích, především v jehličnatých. Je to jedlá houba, nevyniká však ani chutí, ani vůní. Je však
třeba ji znát vzhledem k možnosti záměny s vynikající muchomůrkou růžovkou a hlavně s jedovatou
muchomůrkou panterovou, které se velmi podobá. Proto ji nedoporučujeme nezkušeným houbařům sbírat
k jídlu. Nejen mladé plodnice muchomůrek, které nemají vyvinuty všechny znaky, ale i starší plodnice jsou
si velmi podobné. Muchomůrka šedivka má mohutný „plizovaný" prsten, nerýhovaný okraj klobouku, je
mohutnější a převládá na ní šedivá barva. Muchomůrka panterova bývá štíhlejší, mívá na klobouku
pravidelněji rozložené bílé zbytky celkové plachetky, její prsten není rýhovaný a bývá pomíjivý. Má štíhlejší
třen, jehož spodek je ukončen kulovitou nebo vejčitou hlízou potaženou blanitou plachetkou, která na
horním okraji někdy odstává a tvoří tupý límeček (srovnej s popisem muchomůrky šedivky). Muchomůrka
šedivka se pochopitelně nesmí prodávat. Dříve se uváděla také pod českým jménem muchomůrka tlustá.
Někde se jí říká šedý masák. Muchomůrka šedivka má některé rovněž jedlé variety, jako je např.
muchomůrka šedivka hnědnoucí, která má medově hnědý, na okraji rýhovaný klobouk. Její lupeny a třen
poraněním hnědnou. Vzácná je muchomůrka šedivka velká, která tvoří plodnice a třen má hluboko
ponořený v půdě.
MUCHOMŮRKA ZELENÁ
Klobouk je široký 60-160 mm, zpočátku polokulovitý, později rozprostřený, tence a měkce masitý, olivově
zelený až zelenohnědý. Barva klobouku je velmi proměnlivá a jako znak nespolehlivá. Bývá také až
hlínožlutá a někdy se mění do bledě šedozelené až pleťové. Vrcholová část plachetky je pomíjivá a její
zbytky zůstanou na klobouku jen výjimečně; pokud však zůstanou, tak ve větších kusech. Povrch a okraj
klobouku jsou hladké a zasucha lesklé. Lupeny jsou vysoké 8-12 mm, husté, bílé, volné. Třen je dlouhý
60-100 mm a tlustý 8-20 mm. Je pevný, tuhý, zprvu plný, později dutý, bílý s ozdobnou, někdy výraznou,
většinou však nezřetelnou kresbou zelených šupin. Prsten je visutý, bílý, většinou dobře vyvinutý (někdy
může být i neznatelný), někdy i rýhovaný. Na bázi je třen hlízovitě ztlustělý, uložený ve volné, kožovité, bílé
nebo nazelenalé pochvě. Pochva vznikla z celkové plachetky, která v mládí zahalovala celou plodnici
podobající se vajíčku (obr. 9). Může odstávat, ale také bývá přitiskla ke třeni (je velmi jemná). Při
neopatrném vyjímání ze země může zůstat v půdě. Proto pozor při sběru! Dužnina je bílá, pod pokožkou
klobouku zelenavě žlutavá až hnědavá, bez výrazné vůně i chuti; v dospělosti páchne nasládle až odporně.
Nereaguje na silné alkálie. Výtrusy jsou velké (8-11 x 8-9 um), široce elipsoidní, hladké, bezbarvé, s
tukovou kapkou. Výtrusný prach je bílý. Roste hlavně pod duby, lipami a kaštany i pod jinými listnatými
stromy (i mimo les), vzácně i v jehličnatých lesích s ojedinělými listnáči. Vyrůstá někdy hojně hlavně v létě
(červenec až září) a za teplého počasí i později (do října). Pigment klobouku je nestálý a často vybledá.
Takové jedince označil F. Smotlacha za muchomůrku zbělenou. Muchomůrka zelená a její dvě bílé
příbuzné (muchomůrka bílá a jízlivá) se počítají k našim nejnebezpečnějším jedovatým houbám. Jimi
způsobené otravy se projevují někdy až po šesti, dvanácti i více hodinách. Muchomůrka zelená se trochu
podobá jedlým holubinkám se zeleným kloboukem, holubinky však nikdy nemají pochvu ani prsten. Stalo
se také, že za teplého podzimu houbaři sebrali tuto muchomůrku místo zelánky, která však rovněž nemá
ani pochvu, ani prsten, ani bílé lupeny. Častější a nebezpečnější je záměna bílých druhů muchomůrek
nebo odbarvené formy muchomůrky zelené za některé druhy pečárek nebo bedel. Pečárky nikdy nemají na
bázi pochvu a lupeny mají i v mládí narůžovělé a později čokoládově hnědé až černé, kdežto jedovaté
muchomůrky mají lupeny vždy, tj. i v dospělosti, bílé. Muchomůrka zelená má také český starší název
hlízovitá, slovensky hľúznatá.
NÁRAMKOVITKA CÍSAŘSKÁ
Klobouk je široký 80-150 mm, zprvu vypouklý, později prohloubený a na středu mírně šupinkatý, často
rozpukaný, červenohnědý až hnědý, na kraji nápadně podvinutý. Lupeny jsou vysoké 4-6 mm, bílé až
bělavé, dlouze sbíhavé na třen. Třen je dlouhý 60-120 mm a tlustý 30^5 mm, tuhý, na spodu často zahrocený
a má mohutný dvojitý prsten. Dužnina je bílá, velmi tuhá, voní i chutná po mouce. Výtrusy jsou
velké 11-13 * 5-6 um, podlouhle elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Roste celkem vzácně,
a to na podzim (srpen až říjen) v jehličnatých nebo smíšených lesích na půdách s vápencem. Je to jedlá,
dříve tržní houba s tužší dužinou, vyžadující delší tepelnou úpravu. Na Slovensku je hojnější a objevuje se
i na trzích. V kuchyni je dobře použitelná do směsí, upravená jako dršťky nebo naložená v octovém nálevu.
Dobře se suší. Podobá se jí čirůvka límcová, která je také jedlá, ale méně chutná. Má zrzavě červený
klobouk, rovněž často rozpukaný, ale na třeni jen jeden pomíjivý prsten. Dříve se jí říkalo václavka
císařská. Na Slovensku má dost lidových názvů, jako bešterec, bešterka, kočky, lupačky, mušky, paštery
aj. (podle Šebka). Tato houba je ohrožená.
OPEŇKA MĚNLIVÁ
Klobouky plodnic vyrůstajících v trsech jsou široké 30-60 mm, žlutohnědé až rezavě hnědé, mírně vyhrblé,
s tmavším středem, hladké. Na jejich okrajích bývá tmavší pruh, zejména za vlhka. Lupeny jsou husté, v
mládí hlínově světle okrové, později tmavě rezavě hnědé. Třen je tuhý, často prohnutý a má blanitý, někdy
mizící prsten. Pod ním je třen mírně tmavohnědě šupinatý, dole úplně tmavý, takže poněkud připomíná
třen penízovky sametonohé. Dužnina je bělavá, pleťová, ve třeni rezavě hnědá a má příjemnou vůni i chuť.
Výtrusy jsou velké 6-7 x 4-4,5 um, elipsoidní, hladké. Výtrusný prach je rezavě hnědý. Opeňka měnlivá
roste od května až do pozdního podzimu (listopad) na pařezech i kmenech listnatých stromů, zejména lip a
kaštanů, můžeme ji však najít i na zemi v blízkosti pařezů. Její plodnice vyrůstají v různě velkých trsech.
Je to velmi dobrá jedlá houba, vhodná zejména do polévek, omáček, míchanic a pod maso. Doporučuje se
před přidáním do polévky podusit opeňky na tuku. Zlepší se tím chuť polévky. Opeňka je křehká a snadno
se láme, takže dosti špatně snáší přepravu. Je velmi vítaná, protože ji nalézáme i v době, kdy jiné houby
nerostou. Není v seznamu tržních hub a nesmí se prodávat na trhu. Mohla by se zaměnit s třepenitkami,
penízovkami nebo jinými pařezovými houbami, ovšem jen z neznalosti, neboť znaky jsou dobře rozlišitelné.
Třepenitka svazčitá je hořká, nejedlá, se špinavě zelenými lupeny, třepenitka cihlová je neškodná, méně
hořká a od opeňky se dost liší cihlově červenou barvou na temeni klobouku i tím, že nemá tmavě
šupinkatou spodní část třeně.Třepenitka maková se od opeňky snadno pozná podle makově šedých
lupenů.Nejvíce se opeňce podobá penízovka sametonohá, která je také jedlá a výborná. Má sametově
hnědý až černý třen. Všechny tyto houby rostou v trsech a na pařezech. Opeňka se však od nich liší
především tmavým pruhem na okraji klobouku a prstenem. Třepenitky ani penízovka sametonohá prsten
nemají. Opeňka by se mohla zaměnit i s čepičatkou jehličnatou, která obsahuje amatoxiny. Pro opeňku
měnlivou se také používal český název šupinovka opeňka. Lidová jména jsou např. lípuvka, lípatka,
pařezovka nebo voňatka. Jméno opeňka vzniklo z toho, že se tato houba opíná kolem pně.
PEČÁRKA OVČÍ
Klobouk je široký 50-100 mm, zpočátku vejčitý až elipsoidní, později tupě kuželovitě vyklenutý až konečně
ploše rozložený, hladký, holý, hedvábně lesklý, téměř bílý nebo krémově bílý, někdy s citrónově žlutým
nádechem. Na otlačených místech žloutne. Lupeny jsou vysoké 8-12 mm, husté, dlouho zůstávají šedavě
bledé, později jsou šedivě hnědé, čokoládově hnědé až černé. (Nejsou tedy v mládí růžové, ale také ne bílé.)
Třen je dlouhý 60-160 mm a tlustý 10-25 mm, válcovitý, na bázi rozšířený, hladký, holý, zbarvený stejně
jako klobouk (bělavý). Na otlačených místech žloutne. V horní třetině má bílý prsten, naspodu s
vločkatými šupinkami. Dužnina je bílá a měkká. Má velmi příjemnou chuť a pro tento druh typickou
anýzovou vůni. Výtrusy jsou velké 6,6-8 x 4-5 um, vejčitě elipsoidní, hladké, hnědě purpurové. Výtrusný
prach je černohnědý. Pečárka (žampion) ovčí roste od června do října, nejvíce v druhé polovině srpna a
začátkem září. Najdeme jej v jehličnatých lesích, zejména pod smrky a v lesních kro vinách. Je to výborná
jedlá houba, v kuchyni všestranně použitelná. Nebyla zařazena do seznamu ČSN, neboť žádné pečárky -
žampiony - z volné přírody se na trhu nesmějí prodávat pro možnou záměnu s bílými faloidními
muchomůrka-mi. Sběr pro potravinářský průmysl je však možný. V kuchyni se tato houba uplatní
výborně, protože je chuťově lepší než pěstované žampiony. Je vhodná především jako přísada při přípravě
rybích, masových a drůbežích pokrmů, ale také na nákypy, pudinky, k přípravě různých náplní, do
houbových salátů apod. Mladší plodnice lze dobře konzervovat všemi způsoby. Jsou chutné např. v
octovém nálevu. Pro přípravu houbových jídel v zimě jsou zvláště vítané sterilované pečárky (žampiony) ve
slabě slaném nálevu. Takto uchované plodnice se dají všestranně použít. Pečárka ovčí se snadno zamění
za pečárku zápasnou, která také velmi intenzivně žloutne zejména na bázi třeně, nevoní však anýzem,
nýbrž nepříjemně zapáchá po karbolu. Je nutno upozornit, že neinformovaní lidé sebrali bílé, smrtelně
jedovaté muchomůrky (muchomůrku bílou a jízlivou a zbělenou muchomůrku zelenou) v domnění, že
sbírají pečárky.
PEČÁRKA ZÁPAŠNÁ
Klobouk je široký 50-100 mm, výjimečně i více. U zcela mladých plodnic je kulovitý (žaludovitý), později
ploše sklenutý, méně masitý, čistě bílý, hladký a lysý. Někdy bývá na temeni popraskaný a zahnědlý.
Lupeny jsou dosti úzké (6-10 mm), růžové, později čokoládové. Třen lze snadno vyloupnout z klobouku.
Bývá štíhlý (dlouhý 70-140 mm, tlustý 10-20 mm), někdy pokroucený, bílý, lesklý, dutý. Občas mívá na
bázi zřetelnou, často náhle odsedlou hlízu, která se na řezu ihned zbarvuje chromově žlutě (bezpečný
rozpoznávací znak). Třen je snadno vylomitelný z klobouku a nese bílý, tlustý prsten, který lze nahoru
sloupnout. Dužnina je masitá, hutná, ve stáří vatovitá, bílá, na řezu žloutne, později rezaví. Ve třeni je
jemně vláknitá. Chuť je nenápadná až fádní, vůně nepříjemná (po karbolu nebo svítiplynu). Výtrusy jsou
malé (5-6,5 x 3-4 u,m, elipsoidní, hladké. Výtrusný prach je růžový. Roste od června do října (nejvíce v
srpnu a září) v lesích, parcích, zahradách a na loukách, často s jinými jedlými druhy žampionů (pečárek).
Je to mírně jedovatá houba a způsobuje různé žaludeční potíže. Mnozí houbaři ji vůbec neznají, sbírají ji a
připraví z ní pokrm. Stává se, že někteří odolnější členové rodiny po požití této houby nepocítí žádné
potíže, ostatní, méně odolní prožijí dost nepříjemné chvíle. V žádném případě nedoporučujeme pečárku
zápasnou sbírat. Je zbytečné, aby někdo prožil žaludeční potíže, kolikové bolesti či zvracení, i když
uzdravení je pak rychlé a úplné. Ostatně nepříjemný pach po karbolu nebo svítiplynu, který se projevuje
zejména při dušení nebo vaření této houby, obvykle zabrání, aby ji někdo pojídal ve větším množství. Při
zkouškách ze základních znalostí hub jsou otázky týkající se této pečárky velmi časté a zkoušený je
povinen ji umět popsat a rozlišit od ostatních pečárek (žampionů).
PEČÁRKA HNĚDÁ
Klobouk je široký 50-100 (120) mm, pevný, tlustě masitý, zprvu polokulovitý, později zvoncovitě
polokulovitý, na temeni stlačený, později rozložený. Povrch má hedvábný, hnědavý až tmavě hnědý,
obvykle uprostřed hladký, od středu radiálně do šupin potrhaný. Na okraji bývají vlnaté zbytky plachetky.
Lupeny jsou v mládí bílé, brzy však růžoví, čokoládově hnědnou až téměř černají. Třen je dlouhý 40-80
mm (většinou kratší než průměr klobouku), dost tlustý (10-30 mm), válcovitý, hladký, bělavý s blanitým
bílým závojem, který zanechává velký prsten. Dužnina je bílá, šťavnatá, na řezu obvykle mírně masově
červenající, později rezavějící. Příjemně voní a chutná. Výtrusy jsou velké 6,5-7,5 x 5,5-6,5 um, široce
vejčité až kulovité, purpurově hnědé. Výtrusný prach je purpurově hnědý. Roste mimo les na pohnojených
místech (kompostech, loukách i polích). Také se pěstuje uměle. V přírodě se objevuje od června do října,
nejčastěji v srpnu. Pečárka hnědá nebo také žampion hnědý je středně velký druh pečárky (žampionu). Je
to vynikající jedlá houba, snad nejchutnější z tržních pečárek a hub vůbec. Není však v přírodě zcela
běžná. Jiné dále uvedené druhy pečárek jsou hojnější. Hodí se pro všechny kuchyňské úpravy. Většina
kuchařských předpisů, zejména cizích (a lze je počítat na stovky), uvádí použití pěstovaných žampionů. U
pečárek (žampionů) nemůžeme hovořit doslova o tržních houbách, neboť pečárky (žampiony) sbírané v
přírodě se nesmějí prodávat na trzích. Smějí se prodávat pouze pěstované žampiony, a to jen v prodejnách
obchodu. Jsou zařazeny v seznamu tržních hub, protože se mohou použít pro průmyslové zpracování.
PEČÁRKA LESNÍ
Klobouk je široký 30-90 mm, v mládí polokulovitě sklenutý, později zvoncovitý až ploše rozložený, na
bělavě bledém podkladu hustě pokrytý tmavě hnědočervenými šupinkami; málo masitý, dosti křehký.
Lupeny jsou husté a úzké (2-4 mm), červenohnědé až tmavě hnědé (u starších plodnic). Plod-nice jsou
většinou drobnější. Třen bývá dosti dlouhý (30-100 mm), široký 10-20 mm, bělavý, na poraněných místech
červenající až hnědnoucí, hladký nebo dole jen mírně šupinatý, na bázi ztluštělý do malé hlízy. Pod
kloboukem nese odstálý, tenký a většinou tmavší prsten. Dužnina bývá bělavá, na řezu a po dotyku se
ihned zbarvuje živě červeně; tato barva se dále mění v červenohnědou až hnědou. Chuť i vůně jsou
houbové, ale dosti specifické. Výtrusy jsou velké 5-6 x 3-3,5 um, elipsoidní, hnědé. Výtrusný prach je
hnědý. Pečárka (žampion) lesní roste hojně ve smíšených lesích, hlavně však ve smrčinách, a to od
července do října. Je to jedlá, dosti chutná houba, vhodná k jídlu ve všech úpravách. Je možné z ní
připravovat různé pokrmy nebojí dát pod maso, příp. menší plodnice naložit do octového nálevu. Tato
pečárka má charakteristickou vůni a chuť, a proto ji používáme raději ve směsích. Zaměnit ji můžeme
pouze s jedlými druhy pečárek, popř. s bedlou červenající. Pečárka lesní téměř nemá lidová jména, neboť
se ještě běžně nesbírá. Mnozí houbaři ji neznají nebo k ní zbytečně nemají důvěru pro její tmavou barvu,
menší plodnice a červenání dužniny.
PEČÁRKA POCHVATÁ
Klobouk je široký 40-150 mm, bílý nebo slabě nažloutlý, lysý, polokulovitý, v mládí někdy pokrytý blanou,
později na temeni stlačený, s okrajem dlouho podvinutým. Lupeny jsou masově růžové, později
čokoládové, úzké (2-6 mm). Třen je bílý, plný, válcovitý, kratší než průměr klobouku (30-120 mm) a dosti
tlustý (20-40 mm). Na bázi je botka s ohrnutým okrajem (jako opasek). Na třeni je dosti velký rýžkovaný
prsten. Dužnina je bílá, šťavnatá, mírně narůžovělá, příjemně voní a chutná. Výtrusy jsou velké 5-6 x 4-5
um, kulovité. Výtrusný prach je narůžovělý. Roste v přírodě dosti vzácně a roztroušeně od května do října
(nejvíce v srpnu) na hnijících substrátech - kompostech, smetištích, na vyhnojených místech mimo les i v
osadách a městech. Začíná se nyní pěstovat ve velkém, neboť má některé lepší pěstitelské vlastnosti než
dosud převážně pěstovaný žampion zahradní (pečárka zahradní). Plodnice tohoto druhu se dovedou
prodírat s velkou silou a nadzvednou i dlažbu nebo dokonce betonovou desku. Jde o jedlou, chuťově
vynikající houbu. V kuchyni se pečárka pochvatá velmi dobře uplatní pro všechny způsoby úprav, do
samostatných pokrmů, pod masa, se zeleninou i pro všechny způsoby konzervace. Zaměňuje se jen s
jinými druhy pečárek (žampionů). Pouze lidé zcela nepoučení mohli sbírat místo pečárek jedovatou
muchomůrku jízlivou nebo bílou. V systematice pečárek (žampionů) vládne určitá nejednotnost a čtenář se
může setkat s jiným rozdělením nebo s jinými názvy. Zejména pojetí druhových názvů bisporus a hortemis
je podle jednotlivých autorů různé. Ponechali jsme rozdělení uvedené v ČSN 46 3195 pro čerstvé tržní
houby.
PEČÁRKA POLNÍ
Klobouk má široký 40-120 mm, zpočátku kulovitý, později polokulovitě vyklenutý, na okraji dlouho
podvinutý, nakonec ploše rozložený, masitý a pevný, bílý, někdy nažloutlý nebo na temeni jemně hnědavě
šupinatý. Při pomačkání nemění barvu. Pokožka klobouku je tlustá, hedvábně vláknitá a dá se sloupnout.
Lupeny jsou dosti vysoké (8-10 mm), husté, slabě vyklenuté, při třeni volné, zpočátku růžové, později
čokoládové a černohnědé. Třen je dlouhý 40-80 mm a tlustý 20-40 mm, válcovitý, plný, vylomitelný z
klobouku, bílý s menším blanitým a také bílým prstenem, dole rezavě hnědavý a často ztenčený. Dužnina
je tuhá, bílá, při kraji třeně a nad lupeny na řezu načervenalá, jemná, příjemně (žampionově) voní a
chutná. Výtrusy jsou velké 7-9 x 5 až 6 |im, vejčitě elipsoidní, hladké, červenohnědé. Výtrusný prach je
tmavohnědý. Pečárka (žampion) polní roste především na polích, lukách a na pastvinách v kruzích,
pruzích a velkých skupinách, hlavně po vydatnějších deštích, od května do října, nejvíce v červenci a
srpnu. Pečárka polní je jedlá a je nejvíce sbíraným druhem pečárek. V kuchyni je všestranně použitelná
jak čerstvá, tak konzervovaná. Pro přípravu pokrmů z pečárek je mnoho kuchařských předpisů. Velké, již
rozprostřené plodnice lze připravit jako vídeňský řízek (podobně jako bedly), mladší plodnice můžeme plnit
různými náplněmi a zapékat. Mladé plodnice jsou chutné v octovém nálevu, starší se mohou usušit,
rozdrtit na prášek a používat jako koření. Jako všechny bílé pečárky i pečárku polní je možné zaměnit za
bílé faloidní mucho-můrky a také za mírně jedovatou pečárku zápašnou. V této knize jsou uvedeny
především druhy pečárek (žampionů) ze seznamu tržních hub. Jedlé jsou však i další druhy a variety.
Používáme zde obou názvů, ačkoliv doporučujeme český název pečárka pro druhy rostoucí v přírodě a
žampion pro pěstované druhy (kmeny).
PEČÁRKA VZÁCNÁ
Klobouk je značně široký (100-250 mm), v mládí palicovitě kulovitý, později polokulovitě klenutý, nakonec
téměř plochý. Na žlutookrovém podkladě je poset hustými, do soustředných kruhů uspořádanými,
pomerančově rezavými nebo hnědorezavými přitisklými šupinkami. Pokožku lze sloupnout. Lupeny jsou
vysoké 8-16 mm, husté, volné, dlouho bělavé, později šedě masové až šedě čokoládové, nikdy masově
červené. Ostří lupenů je bílé. Třen je dlouhý 100-150 mm a dost tlustý (15-35 mm), téměř válcovitý, bělavý
až žlutavý, snadno vylomitelný, tvrdý, pod velkým nažloutlým prstenem drobně šupinka-tý, zpočátku
pevný, později dutý. Prsten je vespod vločkatý. Dužnina je bílá až žlutavě rezavá, tuhá a jemná. Má
příjemnou chuť a voní anýzem. Výtrusy jsou velké 7-9 x 5-6,5 um, vejčitě elipsoidní, hladké, průsvitné,
tmavě purpurově hnědé. Výtrusný prach je čokoládově hnědý. Pečárka vzácná roste někdy sporadicky,
jinde hojně v jehličnatých i listnatých lesích, zejména na okraji smrčin. Vyskytuje se od června do října,
nejhojněji v srpnu. Je jedlá a velmi chutná stejně jako ostatní pečárky a je všestranně použitelná v
kuchyni. Její mohutné plodnice jsou vydatné. Vzhledem k menšímu výskytu není mezi houbaři běžně
známa a dosud se málo sbírá. Je to krásná, velká houba a její botanické jméno tomu odpovídá. Lidové
názvy téměř nemá. Říká se jí také pečárka císařská (žampion císařský).
PEČÁRKA ZAHRADNÍ
Klobouk je široký 60-160 mm, zprvu kulovitý, později polokulovitě vyklenutý, bílý, krémový až hnědavý,
suchý, hedvábně vláknitý nebo šupinovitě rozpukaný. Po doteku nemění barvu. Lupeny jsou zpočátku
růžové, později čokoládové až černohnědé, vysoké 8-10 mm. Třen je kratší než průměr klobouku (40-120
mm), dost tlustý (15-20 mm), bílý, hladký, plný, válcovitý, dole jen mírně ztluštělý, někdy ztenčený, s
velkým bílým, někdy dvojitým prstenem. Dužnina je bílá, na řezu po chvíli růžovějící, rezavějící až
hnědnoucí, velmi jemná, pevná, příjemné nevtíravé chuti i vůně. Výtrusy jsou velké 7-8,5 x 5-5,5 (im,
široce elipsoidní, čokoládově hnědé. Výtrusný prach je narůžověle hnědý. Pečárka zahradní (žampion)
roste od června do října (nejvíce v srpnu) na po-hnojených místech, na kompostech, v zahradách, sadech a
na lukách. Jinak se s úspěchem pěstuje v pěstírnách žampionů. Tvar a barva (hnědavá, krémová až úplně
bílá) plodnic pěstovaných žampionů zejména záleží na vlastnostech odrůd (kmenů) a podmínkách
kultivace. Plodnice vyrůstají ze zauzlin mycelia (primordií). Nejdříve se vytvářejí kulovité až oválné drobné
útvary. Když dorostou do velikosti hrášku, začínají se již na nich rozlišovat náznaky budoucích klobouků.
Ty jsou zpočátku podvinuté a uzavřené závojem, který přirůstá ke třeni. V této uzavřené podobě jsou
plodnice nejcennější pro obchod, průmysl i kuchyň. Pečárka (žampion) zahradní je středně velký druh. Je
to výborná jedlá houba. Pěstované žampiony jsou nyní nejdůležitějšími jedlými houbami vůbec.
PENÍZOVKA SAMETONOHÁ
Kloboučky jsou široké 20-80 mm, nejdříve téměř polokulovité, později ploché, někdy i mírně vmáčklé,
tuhé, pružné, hladké a slizké, na okraji čárkované. Barvu mají rezavě žlutou až žlutě okrovou, na temeni
kaštanově hnědou. Lupeny jsou vysoké 5-12 mm, dosti řídké, bříškaté, u třeně zaoblené, nejdříve bělavé,
později žlutohnědé. Třeně jsou dlouhé 50-100 mm a tlusté 4-12 mm, válcovité, středové nebo mírně
excentrické, pevné, tuhé, dolů nepatrně ztenčené, pod kloboukem žlutavě hnědé a dole tmavě hnědé až
černě zbarvené, jakoby sametové. Dužnina je bělavá nebo krémová, nepříliš masitá, chutná a voní
příjemně houbově. Výtrusy jsou velké 6-9 x 4-4,5 um, válcovitě elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný
prach je bílý. Penízovka sametonohá roste hlavně v zimních měsících (od listopadu do března), ale může se
vyskytnout po celý rok. Vyrůstá v hustých trsech na odumírajících, ale často i živých listnatých stromech.
Najdeme ji na kmenech, větvích nebo pařezech hlavně maďálů, vrb a topolů. Její růst zastaví jen velký
mráz (-10 °C). F. Smotlacha ji nazval houbou vánoční, protože se najde právě o vánočních svátcích, někdy
i pod sněhem. Je to jedlá houba, velmi chutná, zejména v polévkách. Je cenná především tím, že roste v
zimě. Nemůžeme ji zaměnit za žádnou jedovatou houbu. Snad jen upozorníme na již uvedenou hořkou
třepenitku svazčitou. Růstem v trsech a trochu i zbarvením sejí také podobá jedlá a velmi dobrá opeňka
měnlivá, která má na třeni šupinky a na klobouku typický tmavší pruh. Na Moravě penízovce sametonohé
říkají také penízovka aksamitová.
PESTŘEC OBECNÝ
Plodnice jsou široké 30-100 mm i více, nepravidelně kulovité až elipsoidní, přisedlé k zemi. Jsou slámově
až světle okrově žlutavé, nepravidelně rozpukané na políčka, která jsou na temeni větší, směrem dolů
drobnější. Naspodu jsou plod-nice hladké, vráskovitě stažené ke kratičkému třeni, z něhož vystupuje
svazeček žlutavých vláken podhoubí. Plodnice (terich) je uvnitř v mládí bílá a pevná, později od středu
počínaje narůžovělá, nafialovělá, makově modravá až konečně černá. Po dozrání se rozpadá v tmavě zelený
prach, který uniká (rozprašuje se) nahoře nepravidelně puklou okrovkou. (Okrovka je bělavý až nažloutle
zbarvený okraj plodnice, již od mládí znatelně odlišený od vnitřní duž-niny. Ve stáří je tlustá asi 5 mm,
chrupavčitá, bílá až narůžovělá.) Výtrusy jsou velké 7-15 u.m, kulovité, síťovitě ostnité, černohnědé.
Výtrusný prach je olivově hnědý. Roste od července do října převážně v jehličnatých lesích, nejčastěji pod
borovicemi na písčitých půdách. Někde bývá velmi hojný, např. v Polabí. Vyskytuje se nejvíce na lesních
mýtinách, lesních cestách a okrajích lesů. Pestřec obecný je zařazen mezi jedovaté houby, protože
konzumace většího množství působí nepříjemné otravy. V malém množství (jeden nebo dva plátky na
osobu v polévce) je dobrým houbovým kořením. Dobře se suší plátky navlečené na nit. Příznaky a průběh
otravy jsou závislé na odolnosti jedince i na množství požitého pestřce. Průběh otravy je většinou rychlý,
první příznaky se začínají projevovat po 1-2 hodinách tlakem a později bolestmi žaludku. Končí zvracením,
zřídka průjmy. Otrava může být doprovázena i bolením hlavy, pocitem opojení, mlhavým viděním,
pocením, poruchami dýchání apod. Stejně použitelný (jako koření) je pestřec bradavčitý, který se od
pestřce obecného liší hlavně místem růstu; roste pod duby a lípami, často v lipových alejích. Typická pro
něj je jakási stopka (noha) vzniklá zmohutněním provazců podhoubí. Praktičtí houbaři tyto druhy ani
nerozlišují. Oběma pestřcům je trochu vnějškem podobný kulovitý a také jen jako koření jedlý měcháč
písečný. Má rovněž jakousi stopku a na průřezu jeho plodnicí jsou patrný žluté pecičky v černém obalu.
Nehoubaři považují pestřce často za lanýže. Pestřcům nebo také pestercům se lidově říkalo brambory, babí
pupky, české lanýže, oblanýže aj.
POŠVATKA OBECNÁ
Klobouk je široký 30-60 mm, křehký, tenkomasý, lesklý, zpočátku zvoncovitě vyklenutý s temenem do
špičky, později rozložený až plochý s mírným hrbolkem na středu, na okraji význačně rýhovaný, hladký,
téměř bez zbytků plachetky. Barva klobouku je šedá, šedožlutavá nebo okrově hnědá. Lupeny jsou dost
vysoké (8-14 mm), bělavé s odstínem podle barvy klobouku a třené. Třen je dlouhý (40-120 mm) a štíhlý
(10-20 mm), nejdříve plný, později rourkovitě dutý, dolů se jen nepatrně rozšiřující a ponořený do dlouhé,
bělavé, cípaté pochvy, která zbude z vajíčka (celkové plachetky), z něhož se plodnice „vyklube". Nemá
prsten. Dužnina je bělavá, velmi křehká, jemná, nenápadné vůně a někdy trochu zemité příchuti, velmi
dobře stravitelná. Výtrusy jsou velké 9-12 um, kulovité. Výtrusný prach je bělavý. Roste od června do října
(nejvíce koncem srpna a v září) na kyselých půdách ve všech lesích, často velmi hojně. Je to jedlá houba.
Musí však být dobře tepelně upravena, neboť syrová nebo nedovařená může způsobit potíže. Je značně
křehká, proto se obtížně přenáší. Lze ji použít do všech pokrmů, hlavně však do směsí, které zjemňuje.
Určitá opatrnost při sběru pošvatky obecné je namístě. Nedostatečně poučené houbaře může totiž snadno
zmýlit její podobnost s jedovatými muchomůrkami. Například mírně jedovatá muchomůrka slámožlutá má
často na kraji rýžkatého klobouku podobnou barvu (slámově žlutou), její klobouk je bez zbytků plachetky
a prsten i pochva jsou pomíjivé. Pošvatka obecná je velmi proměnlivý druh. Má několik barevných variet,
které jsou někdy uvedeny jako samostatné druhy (např. Amanita fulva, Amanita crocea, Amanita
umbrinolutea, Amanita argentea apod.). Pro zkušené houbaře však toto rozlišení není nutné. Snad je
namístě pouze upozornění, že v nížinných lesích najdou houbaři spíše pošvatku obecnou se šedavým
kloboukem, kdežto v podhorských a horských lesích bývá její zbarvení obvykle okrově hnědé. Pošvatkám
se dříve říkalo katmanky a pošvatka obecná se nazývala kat-manka pošvatá.
PSTŘEŇ DUBOVÝ
Plodnice je masitá, protáhlá nebo polokruhová, široká 100-220 mm a tlustá 30-80 mm, někdy však
dosahuje i větších rozměrů. Připomíná volský jazyk. Na povrchu je vláknitá, oranžově červená nebo
purpurově masová a na průřezu připomíná krvavé maso. Ve stáří je až hnědá. Je přirostlá ke dřevu bokem
nebo velmi krátkým postranním červenohnědým třeném. Mladé plodnice roní červenou tekutinu. Trubky
jsou zcela samostatné, původně od sebe oddělené, jakési úzké pohárky, mezi sebou jen lehce spojené, ale
tvořící souvislou vrstvu. Ústí trubek jsou jemná, okrouhlá, zpočátku bělavá, žlutavá až konečně červenohnědá.
Dužnina je velmi šťavnatě masitá, zprvu jemná, masově červená, později těžká, podélně vláknitá
a pestrá. Má příjemnou houbovou huť i vůni. Výtrusy j sou velké 4-5 * 3-4 um, vejčité, krátce elipsoidní,
bezbarvé. Výtrusný prach je rezavý. Roste v létě a na podzim (červenec až září), u nás již poměrně vzácně
jako parazit na kořenech, pařezech nebo kmenech živých dubů nebo buků a někdy i na kořenech jiných
listnáčů. Vyskytuje se v lesích i ve stromořadích. Často však roste vysoko na kmenech vzrostlých stromů,
takže houbař se k této pochoutce dostane pouze po žebříku. Pstřeň dubový je pozoruhodná jedlá houba,
do nedávná počítaná mezi tržní houby hledané pro kuchyň, zejména pro svou podobnost masu. Velmi
vhodná je na guláš, ovar a též připravovaná jako hovězí jazyk. Je však trochu tuhá, a špatně se suší.
Někteří lidé si ji chválí naloženou v octovém nálevu (samozřejmě nakrájenou na vhodné hranolky nebo
tlustší plátky). Je to výjimečně nápadná houba, dříve velmi známá pod jménem volský jazyk. Nelze ji
zaměnit, neboť sejí nepodobá žádná jiná houba. Lidový název kromě volského jazyka je masojed, jelení
jazyk, dubové maso aj.
PÝCHAVKA OBECNÁ
Plodnice tvoří kulovitý teřich. který přechází ve válcovitou stopku. Plodnice jsou vysoké 40-60 mm. Teřich
a stopka jsou pokryty malýma bradavkami a ostny, které snadno odpadávaji a zanechávají po sobě
prohlubeniny. Plodnice tvoří na pólu malou špičku, která se později v dospělosti otvírá. Celá plodnice je
bílá, později šedá až šedohnědá. Příjemně a charakteristicky voní a chutná. Výtrusy jsou malé (3,5 * 4,5
um), téměř kulovité, jemně bradavičité, bledě hnědé. Roste hojně od června do října v sadech, na mezíchpastvinách
i v lesích, jednotlivě a často i ve skupinách. Pýchavka obecná je jedlá, dosud nedoceněná
houba. V porovnání s jinými houbami je stravitelnější, má příjemnou a jemnou chuť. Sbírají se jen malé.
uvnitř jasné bílé, plné a křehké plodničky (zmáčkneme-li je, musí si podržet tvar). Snadno uvnitř žloutnou,
hnědnou a nakonec měknou. V tomto stavu již nejsou poživatelné. Mladé jsou výborné do polévek a do
houbových směsí, jako mozeček apod. Sběr pýchavky obecné a dalších pýchavek doporučujeme, neboť se
nemohou zaměnit s žádnou jedovatou houbou.
PÝCHAVKA OBROVSKÁ
Plodnice jsou velké, většinou kulovité, průměru od 100 do 600 mm. Pokožka je čistě bílá, hladká, později
žlutavá až hnědavá. Ve stáří plodnice praská a pokožka (okrovka) se snadno v kusech odlupuje. Celá
plodnice je vyplněna výtrusonosnou vrstvou (nemá část neplodnou), která je naplněna žlutohnědými
výtrusy a v dospělosti se rozpadá do vatovitých chuchvalců. V mládí je vnitřek plodnice (teřich) čistě bílý,
temně vatovitý, dá se dobře krájet. Příjemně, ale nenápadně voní a chutná. Výtrusy jsou velké 3,5^ um,
kulovité, hladké, s krátkou stopečkou, žlutohnědé. Roste od června do září, hlavně v červenci a srpnu po
vydatných deštích, nejčastěji v trávě a na loukách, pastvinách i v zahradách. Jako všechny ostatní
pýchavky je i pýchavka obrovská výtečná jedlá houba. Hodí se pro různé úpravy, ale nejchutnější je
připravená jako řízky (z plátků tlustých 10-30 mm) obalované v mouce, vejci a strouhance nebo jako
vídeňský' řízek. K přípravě pokrmů se používají jen mladé, pevné a uvnitř ještě bílé plodnice. Nelze ji
zaměnit za žádnou jinou houbu.
RYZEC KRVOMLÉČNÝ
Je velmi podobný ryzci pravému. Liší se od něj hlavně vínově červeným mlékem. Klobouk má oranžově
okrový s vodnatými kruhy, slizký a nálevkovitý. Masově zbarvené lupeny se po poranění barví vínově.
Roste hlavně na vápenitých půdách pod jalovci a smrky. V seznamu tržních hub byl uveden samostatně,
ale houbaři jej většinou nerozlišují od ryzce pravého. Dále je třeba doplnit, že výše uvedený popis ryzce
pravého zahrnuje ryzce smrkového (Lactarius delerrimus GROGER) i ryzce borového, které nyní moderní
autoři rozdělují. Ryzci pravému se lidově říká např. hryz, hryzec, rezek, ryzek, ryžec nebo také mléčník,
podobně jako ostatním ryzcům, které roní mléko.
RYZEC PRAVÝ
Klobouk je široký 50-130 mm, barvy oranžové, oranžově cihlové, do zelena vybledající, nejčastěji s několika
soustřednými nazelenalými kruhy, dosti masitý, v mládí podvinutý a ploše sklenutý, později dovnitř
prohloubený, hladký, za vlhka slizký. Lupeny jsou živě žlutooranžové, dosti husté, nízké 4-6 mm, při
poranění zelenající, mírně sbíhavé na třen. Třen je většinou krátký (20-70 mm) a tlustý (10-25 mm),
válcovitý, dutý, pevný, ale křehký, stejně zbarvený jako klobouk nebo světlejší, se zelenými skvrnami.
Dužnina bývá bělavá, ale zejména na okrajích od mléka žlutě oranžová jako lupeny, mírně trpké (stahující)
chuti a příjemné vůně. Na vzduchu se zbarvuje oranžově, později se barva mění na zelenavou. Celá
plodnice obsahuje typické živě mrkvově oranžové mléko, které mění barvu do zelena. Často červiví. Výtrusy
jsou velké 7-9 x 6-7 um, kulovitě věj čité, s krátkými ostny, síťkované, světle krémové. Výtrusný prach je
krémový. Ryzec pravý roste ve smrkových, ale i v borových lesích, hlavně však v mladých smrčinách a na
jejich okrajích, kam až dosahují kořeny stromů. Vyrůstá od července a střídavě se vyskytuje až do října,
nejvíce však roste od konce srpna do poloviny zář. Patří k nejcennějším tržním houbám. Pro svou křehkou
dužninu se výborně hodí k nakládání do octového nálevu. Zaměnit ho s jedovatými houbami nemůžeme.
Můžeme si ho však splést s nejedlými hořkými nebo palčivými druhy, zejména s ryzcem kravským, který
má více podvinutý a na okraji chlupatý klobouk a hlavně bílé a palčivé mléko. Druhy, popř. variety, které
mají oranžové nebo krvavě červené mléko, jsou jedlé a výtečné.
RYZEC SYROVINKA
Klobouk je živě hnědý (datlově) až žemlově červený, bez barevných pásů, lysý, matný a velmi pevný. V
mládí je polokulovitý, podvinutý, později rozložený a uprostřed mírně vmáčklý. Bývá široký 80-140 mm.
Lupeny má husté, na třen sbíhavé, žlutavě bílé, ronící stejně jako celá plodnice bílé, velmi hojné, sladké a
lepkavé mléko, které na vzduchu žloutne až téměř hnědne. Lupeny na poraněných místech jsou zahnědlé
(rezavé). Bývají vysoké 4-8 mm. Třen je tlustý, hladký, rovný, plný, velmi pevný a tvrdý, dosti krátký (50-
100 mm) a tlustý (15-25 mm). Je zbarven podobně jako klobouk, ale podstatně světlejší. Dužnina je
bělavá, tuhá a křehká. Chuť i vůně jsou v mládí příjemně nasládlé, ve stáří však syrovinka páchne po
slanečku (po rybině). Málo červiví. Výtrusy jsou velké 8-12 * 7-11 um, téměř kulovité, jemné, ostnaté,
síťnaté, bezbarvé. Výtrusný prach je krémový až světle okrový. Syrovinka roste ve všech lesích na
vyhřátých místech od léta do podzimu. Nejvíce ji najdeme od konce července do konce září ve vysokých
borových hájích. Zdá se však, že v posledních letech jí ubývá. Je to jedlá, velmi oblíbená houba. Chutná
výtečně, zejména osolená a opečená na ohni nebo na plotně. Vynikající je smažená na tuku (oleji) s
kmínem. Pro osobitou chuť a tuhou dužninu se méně hodí pro další běžné kuchyňské úpravy. Někdy se
požívá syrová, což příliš nedoporučujeme osobám s citlivým žaludkem. Zaměnit ji můžeme s některými
palčivými ryzci. např. s ryzcem ryšavým, který bývá menší, měkčí, s ostrým hrbolkem uprostřed klobouku
a hlavně s bílým, ostré palčivým mlékem (bývá považován za slabě jedovatý), nebo s ryzcem hnědým , který
je okrově hnědý a má uprostřed klobouku oblý hrb a vodnaté nahořklé mléko. Je možno ji zaměnit i s
ryzcem dubovým, který roste pod duby. nepálí, ale zvlášť chutný není. Je také měkčí a jeho hnědá barva
má růžový nádech.
SLUKA SVRASKALÁ
Klobouk je široký 40-80 mm, v mládí až kulovitý, později zvoncovitý až ploše rozložený, okrově žemlový s
modrofialovým nádechem, na vrcholku někdy světlejší, za sucha svraskalý a často na okraji rozpraskaný,
v mládí ojíněný, později hladký. Typické je ojínění na klobouku, tvořící jakýsi nafialovělý jemný povlak.
Lupeny jsou méně husté, dosti úzké (4-6 mm), na ostří zoubkaté, nerovné, ke třeni připojené, zpočátku
bledé, později špinavě žlutohnědé. Třen je bělavý až nažloutlý nebo nahnědlý, válcovitý, dosti dlouhý (50-
120 mm) a tlustý (10-25 mm), hladký, na spodu trochu ztluštělý a někdy popraskaný, jinak s nezřetelnými
zbytky pochvy. Pod kloboukem nese bílý prsten s dvojitým okrajem. U mladých plodnic je prsten dlouho
připojen ke klobouku. Ukončení třeně bývá někdy zobákovité a připomíná zobák sluky (odtud snad i
jméno houby). Dužnina je bělavá až nažloutlá, křehká, houbové chuti i vůně, mírně kořenná, málo
červivějící. Výtrusy jsou velké 11-14 * 7,5 um, bradavičnaté, žlutě okrové. Výtrusný prach je rezavohnědý.
luka roste v lesích všeho druhu od srpna do října (obvykle nejvíce v září). Nalézáme ji na kyselých půdách,
nejčastěji v borových lesích ve středních a vyšších polohách. V některých našich krajích je téměř neznámá.
Místy (např. v Podkrkonoší, Orlických horách i jinde) bývá hojná a roste tam ve skupinách. Kolem Prahy
takřka neroste. Sluka je dobrá jedlá tržní houba, dosud však v kuchyni nedoceněná. Lze ji použít v
nejrůznějších kuchyňských úpravách. Dobře upravená chutná jako jemné hovězí maso. Sluka se hodně
podobá různým pavučincům (lilákům), např. po acetylenu páchnoucímu pavučinci (liláku) kozlímu, který
je v mládí živě lilákově zbarvený a později vy-bledá do okrová. Pavučince však mají většinou tmavší lupeny
a zbytky závoje (pavučinka) od kraje klobouku ke třeni (nemají prs ten). Sluka má některá místní, méně
známá lidová jména, např. čekánka, havlovka, masovka, truchlilka aj. Na trhu v Českých Budějovicích se
prodávala jako „módní žampion" nebo také „kuki-muki".
SMRŽ OBECNÝ
Klobouk je okrový, žlutavý nebo žemlově hnědý, vejčitý, soudkovitý, někdy až kulovitý, s velkými, dosti
hlubokými, nepravidelnými jamkami (důlky). Výška klobouku bývá až 80 mm. Třen je válcovitý, srostlý s
okrajem klobouku, bílý nebo světle hnědavý, dole většinou rozšířený, široký až 40 mm, hladký nebo jemně
pyrity, křehce masitý, dutý jako klobouk. Celá plodnice je křehká, dutá. Dužnina má příjemnou,
nenápadnou vůni a chuť. Výtrusy jsou velké 19-22 x 11-15 um, elipsoidní, hladké, bezbarvé, bez tukových
kapek. Výtrusný prach je krémový až bledě okrový. Smrže začínají růst v březnu nebo v dubnu a rostou až
do konce května. Smrže obecného (nebo jiné druhy a variety smržů) nalézáme v zahradách, parcích, na
lukách, mezích, na travnatých okrajích lesa, ale i na méně obvyklých místech, jako jsou závazky, sklady
dříví, hromady odpadků a popele, tovární dvory apod. Rostou jednotlivě i ve skupinách, masové výskyty
jsou velmi řídké. Kuchyňské využití je uvedeno u smrže špičatého.
SMRŽ POLOVOLNÝ
Klobouk je vysoký 20-50 mm a široký 15-35 mm, ostře kuželovitý, olivově nebo žlutě hnědý, s podélnými
ostrými žebry, která jsou tmavohnědá až hnědočerná s nižšími příčnými žilkami, jež utvářejí nepravidelné,
různě hluboké, podélné jamky a důlky. Okraj klobouku je u třené až téměř do poloviny volný - převislý
(odtud jméno polovolný). Celá houba včetně klobouku je dutá. Třen je vysoký 30-60 mm, tlustý 15-20 mm,
válcovitý, dolů mírně ztlustělý. Výtrusy jsou velké (22-28 * 12-15 um), elipsoidní, hladké, bezbarvé, bez
tukových kapek. Výtrusný prach je bledě okrový. Roste v dubnu až květnu v teplých listnatých hájích, v
zahradách a sadech. není hojný. Podobá se značně kačence české. Je jedlý, použitelný do pokrmů i ke
konzervaci; před použitím není nutno jej spárovat. (Na tabuli jsou jeho plodnice shodou okolností větší než
plodnice smrže rýhonohého. Ve skutečnosti je tomu naopak.)
SMRŽ RÝHONOHÝ
Klobouk je vysoký 30-70 mm a široký 30-35 mm, kuželovitý, špičatý, olivově hnědý nebo šedavý, s
podélnými tmavšími vystouplými, dosti ostrými žebry, spojenými užšími tmavšími žilkami, které tvoří
podélné, dosti hluboké jamky. Klobouk je válcovitý, bílý až bělavý, po celé délce rýhovaný dosti hlubokými
nepravidelnými prohlubeninami a posetý drobnými bílými vločkami, patrnými nejvíce pod kloboukem.
Dužnina je velmi jemná, tenká, ale pevná (tuhá), bílo-šedavá, jemné chuti a nenápadné vůně. Výtrusy jsou
velké 20-24 x 12-14 um, elipsoidní, na povrchu hladké, bezbarvé, bez tukových kapek. Výtrusný prach je
bledě okrový. Roste od dubna do začátku června na kyselých půdách, ve skupinách nebo jednotlivě, podle
potoků, v trávě, v blízkosti jehličnatých stromů, někdy na starých spáleništích, v zahradách a parcích. Je
jedlý, ale jeho třen bývá někdy dost houževnatý. Připomíná smrže polovolného, ale snadno se od něj odliší
podle dlouhého třeně. Systematika smržů (hodnocení druhů, variet, subspecií a forem) není ustálená a
čtenář by mohl nalézt v literatuře pro tuto houbu i jiné zařazení.
SMRŽ ŠPIČATÝ
Klobouk je okrově hnědý, hnědošedý až olivově hnědý, tence masitý, křehký, pravidelně kuželovitý, s tupě
hranatými a protaženě okrouhlými jamkami a zaoblenými hranami. Nebývá příliš velký (vysoký asi 30-90
mm a široký 20-50 mm). Třen je pravidelně válcovitý, dolů trochu ztlouslý, hladký, vysoký 30-50 mm a
široký 15-30 mm, bělavý nebo světle okrový (krémový), dutý a křehký. Dužnina je tenká, bělavě sedává
nebo světle okrová, křehká, nenápadné, mírné „smržovité" chuti i vůně. Výtrusy jsou velké 20-24 x 12-14
um, elipsoidní, na povrchu hladké, bezbarvé, bez tukových kapek. Výtrusný prach je krémový. Roste na
jaře od března do května (nejvíce v dubnu) v lesích všeho druhu, nejčastěji na jejich okrajích, v zahradách
a parcích, v nížinách i předhoň. Není hojný. Smrž špičatý je velmi podobný příbuznému smrži vysokému,
který se liší hlavně tím, že má protažené jamky na klobouku a třen delší než výšku klobouku. Někdy se
oba tyto smrže spojují v jeden druh. Všechny smrže jsou jedlé, chutné a všestranně využitelné. Můžeme je
dusit na másle, připravit s vajíčkem, plnit masem, zeleninou (jsou duté) nebo dávat do polévky. Chutné
jsou i další pokrmy, např. pudink ze smržů, pomazánka ze smržů nebo smrže s majonézou. Smrže se
špatně suší, nejspíše ještě celé plodnice navlečené na režné niti. Z usušených smržů je dobrý houbový
prášek. Čerstvé houby se před použitím nemusí spárovat. Podobný je též hojný smrž pražský (Morchella
pragensis).
STRMĚLKA VOSKOVÁ
Klobouk je široký 30-130 mm, nejdříve klenutý s malým hrbolkem, později plochý až mírně nálevkovitý,
čistě bílý a lesklý, s krajem mírně zprohýbaným, podvinutým a plstnatým. U starších plodnic pokožka
klobouku puká v soustředných kruzích. Lupeny jsou vysoké 4-6 mm, husté, mírně sbíhavé na třen, zprvu
bílé, potom špinavě bělavé. Třen je dlouhý 50-100 mm a tlustý 8-12 mm, válcovitý, bílý, dole zahnědlý. Na
bázi bývá trochu ztlustělý s myceliem a ulpívajícími zbytky humusu. Dužnina je bílá, pevná, má mírnou
chuť a nenápadnou vůni. Výtrusy jsou velké 4—5 x 3-4 um, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach
je bílý. Strmělka vosková roste od srpna do října v jehličnatých i listnatých lesích; často tvoří pruhy a
kruhy. Jde o jedovatou houbu, která naštěstí nijak neláká ke sběru, takže otravy nejsou příliš časté. Jinou
bílou jedovatou strmělkou je strmělka odbarvená, která je poměrně vzácná a roste spíše na pastvinách, při
cestách, ve světlých lesích apod. Vzhledem k tornu, že existuje více jedovatých druhů strmělek,
nedoporučuje se ke sběru celý rod.
STROČEK TRUBKOVITÝ
Plodnice jsou nálevkovité a podobají se trumpetkám. Jsou vysoké 30-80 mm a široké 30-40 mm (většinou
menší), duté, na okrajích podvinuté, zvlněné a někdy roztřepené. Na vnější straně jsou žilkované vrásčité,
šedavé až modro-černé, uvnitř tmavě hnědé až černé, jemně šupinkaté. Od výtrusného prachu bývají bíle
nebo šedě ojíněné. Dužnina je tence masitá, dole dosti tuhá, tmavě hnědá až černá. Má příjemnou, ale
nevýraznou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 12-14 x 1-9 um, vejčitoelipsoidni, bezbarvé. Výtrusný prach je
bílý. Stroček trubkovitý roste v lesích všeho druhu, zvláště listnatých a hlavně pod buky. Najdeme jej v
nížinách i v podhorských polohách, nejvíce koncem srpna a počátkem září, ale za příhodného počasí se
vyskytne i v červenci a koncem září. Roste na stinných a vlhkých místech v kruzích a pruzích. Je ještě
dost hojný, ale málo se sbírá, ačkoliv jde o velmi dobrou tržní a odpradávna sbíranou houbu. Po deštích
jsou její plodnice zcela černé a nevzhledné. Stroček trubkovitý je jedlý a velmi dobře využitelný. Dobře se
suší, je vhodný do polévek a již od dávných dob se používá do jihočeského jídla kuby, které se jím barví do
tmavá. Mnozí houbaři si velmi cení houbového prášku z usušených a rozmělněných stročků jako koření k
dochucování pokrmů. Stroček se může upravovat i nadrobno rozsekaný a usmažený jako tzv. husí krev.
Nedá se zaměnit se žádnou jedovatou houbou. Je proto vhodný pro začínající houbaře, kteří o tuto
chutnou, i když vzhledově nepříliš lákavou houbu mohou bez nebezpečí rozšířit svůj sortiment sbíraných
hub. Stroček trubkovitý je všeobecně znám pod jménem kominíčci, říká se mu však také trubky, černé
kornoutky, pantoflíčky, trubci apod.
STROČKOVEC KYJOVITÝ
Plodnice jsou vysoké až 120 mm a široké až 80 mm, v mládí až fialově červené, později vyblednou do
masově růžová. Klobouk není odlišený od třeně. Často je nepravidelný, kyjovitého tvaru a dole přechází v
zúžený třen. Lupeny jsou po třeni sbíhavé, nížíce spolu spojované, žebernaté, vidlené, masově fialové, ve
stáří zažloutlé. Dužnina je bílá, dosti jemná a chutná, málo náchylná k červivění. Výtrusy jsou velké 10-12
* 4-5 um, válcovité, elipsoidní. Výtrusný prach je žlutavý. Stročkovec kyjovitý roste spíše ve vyšších
polohách, především pod jedlemi. Vyskytuje se nejvíce v srpnu, ale lze jej najít od července do září.
Plodnice vyrůstají často v kruzích a po mnoho let na stejném místě. Je to jedlá houba, s jemnou a masitou
dužninou. Dnes je však již tato houba málo známá, neboť s ubývajícími jedlemi ubývá i ona. Zaměnit ji za
jinou jedlou či jedovatou houbu prakticky nelze. Plodnice připomínají tvarem lišku, takže dříve se tato
houba zařazovala k liškám a jmenovala se liška kyjovitá nebo fialová. Kromě toho má Stročkovec ještě
různá lidová pojmenování, a to např. kornoutky, srnčí nebo jelení kopýtka, kopyta, botky, prstíčky,
vojáčci, fajfky nebo ouška. K tvorbě tolika různých a docela případných názvů inspiroval jeho neobvyklý
tvar. Lidová jména jsou z různých krajů Cech a Moravy a dokazují rozšíření a dávnou popularitu této
houby.
ŠAFRÁNKA ČERVENOŽLUTÁ
Klobouk je široký 40-140 mm, zpočátku polokulovitě vyklenutý a souvisle pokrytý červenými až purpurově
hnědými nebo nafialovělými šupinkami. Později je rozložený až plochý s šupinakmi oddálenými od sebe a s
viditelnou žlutou barvou pokožky. Barva klobouku se tedy za růstu mění. Lupeny jsou zlatožluté, nízké 4-
10 mm, středně husté, u třené zaoblené nebo zoubkem vykrojené, na ostří jsou plstnaté. Třen je dlouhý
50-120 mm a tlustý 10-25 mm, v mládí nepatrně bříškovitě rozšířený, později válcovitý, plný, bledě žlutý,
místy červeně (purpurově) velmi drobně šupinkatý. Dužnina je tuhá, zlatožlutá, má mírně nakyslou chuť a
neutrální mírnou vůni. Výtrusy jsou velké 5,8-6,7 * 4,3-5,3 um, krátce vejčitě elipsoidní, hladké, bezbarvé.
Výtrusný prach je bílý. Roste hojně jednotlivě nebo v menších trsech od srpna do listopadu (nejvíce v září)
na starých pařezech a trouchnivějících kořenech borovic. Je to houba podeštná; po velkých deštích vyroste
někdy i na jaře. Je velmi pěkná a ozdobná. Jde o jedlou, zbytečně zanedbávanou houbu, která je vhodná
do houbových míchanic, salátů apod. Někomu ovšem nechutná pro svou dosti zvláštní chuť. Není v
seznamu tržních hub. Záměna je možná snad jen z nezkušenosti za třepenitku cihlovou, která je také
krásně zbarvená a roste v trsech. Je však drobnější a její barva je jiná - žlutá a cihlová, kdežto šafránka
má typickou fialově purpurovou, tzv. kardinálskou barvu, podle níž sejí lidově někdy říká kardinálka. F.
Smotlacha ji doporučoval k jídlu již před l. světovou válkou.
ŠPIČKA OBECNÁ
Klobouk je široký 20-50 mm, v mládi tupě kuželovitý nebo polokulovitý, později plochý. Ve středu
klobouku je tupý hrbolek, na kraji zřetelné rýžky (čárky). Jinak je hladký, lysý, hygrofánní, za vlhka
okrový nebo hnědožlutavý, za sucha světle okrový až pleťový. Lupeny jsou poměrně (k velikosti klobouku)
vysoké (3-6 mm), velmi řídké, za vlhka okrové, za sucha téměř bílé. Třen je dlouhý (40-70 mm) a tenký 3-4
mm), válcovitý, rovný, velmi pružný, pevný, světle okrový, v mládí jemně plstnatý, později lysý. Dužnina
klobouku je bělavá, nemasitá, chrupavčitá, chutná a voní většinou příjemně houbově. Dužnina třeně je
tuhá, pružná, méně chutná. Vylučuje nepatrná množství kyanovodíku, a proto někdy voní po hořkých
mandlích. Výtrusy jsou velké 8-10 x 4-5 um, vejčitě elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bily.
Roste po deštích hlavně mimo les na loukách, v zahradách, na mezích a na travnatých cestách od května
do listopadu, nejčastěji v červenci. Žije v symbióze s trávami a tvoří tzv. čarovné kruhy a pruhy. Tráva v
těchto kruzích je tmavší, popř. místy i mizí. Plodničky špičky obecné nehnijí, ale jen zasychají a mohou po
novém dešti „oživnout". Je to od nepaměti sbíraná, velmi oblíbená jedlá houba. Prodává se na trhu jako
houba do polévek. K prodeji se nabízejí jen klobouky s částí třeně, větší část štíhlého třeně se odstraňuje.
Při sběru pozor! Špička obecná se může zaměnit s několika drobnými, jí podobnými houbičkami, naštěstí
většinou jedlými nebo neškodnými: některé však jsou jedovaté. Nejvíce sejí podobá jedlá, ale méně dobrá
penízovka dubová. Nazývá se lidově „lesní špička". Nejedlé jsou houbičky z rodu trávnička. Místo špičky
sbírali houbaři jedovatou zvonovku jarní nebo dokonce málo jí podobnou a jedovatou strmělku
potůčkovou. Častěji ovšem některé drobné jedovaté vlákníce. Než začnete špičku obecnou sbírat, naučte se
dobře znát její poznávací znaky. Prohlédněte si její obrázek a znaky každé nalezené drobné houby, kterou
považujete za špičku, srovnejte pozorně nejen s obrázkem, ale i s popisem. Tak seji brzy naučíte rozeznat
od všech podobných drobných hub a můžete ji s klidem sbírat. Špičce obecné se říká také meznička (roste
i na mezích) nebo tanečnice (tančí v kruzích), čemuž odpovídá i latinský druhový název oreades - polní
víly.
ŠŤAVNATKA BŘEZNOVKA
Klobouk je široký 40-120 mm, tuhý, masitý, v mládí vyklenutý, později laločnatý a zprohýbaný s
pokřiveným nebo popraskaným okrajem. Zpočátku je částečně bílý, bělavý, šedý s tmavšími skvrnami,
později až černohnědý. Lupeny jsou vysoké 2-6 mm, bílé, našedlé, krátce sbíhavé. Třen je mohutný,
nepříliš vysoký (30-60 mm) a tlustý 15-40 mm. Často je pokřivený až natočený. Dužnina je bílá nebo
nasedla, jemné nevýrazné chuti a voní po medu. Výtrusy jsou velké 7-9 x 4-5 um, vejčitě elipsoidní, hladké
bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Někdy roste v březnu i dříve, hlavně však v dubnu, výjimečně ještě v
květnu. Nejdříve vyrůstá ve smrčinách, později v borovinách nebo smíšených lesích v humusu pod listím.
Někde je dosti hojná, ale vcelku je spíše vzácná. Klobouky nebo celé plodnice bývají pokroucené tím, jak se
prodírají ze substrátu na světlo. Březnovka je jedlá, chutná, dříve tržní houba. Houbaři ji velmi cení také
proto, že na jaře bývá prvním vydatným úlovkem. Její plodnice jsou masité, a to jak klobouk, tak třen. Je
vhodná pro všechny úpravy, doporučuje se však pokrmy z ní více solit. Nedá se zaměnit se žádnou
jedovatou houbou- Její pokřivené zprohýbané plodnice jsou často umazané od země a lesního substrátu,
jimiž prorůstá na světlo. Lidově sejí proto říká uhelka, cikánka nebo také jiřina. Ještě nedávno měla jiné
botanické jméno - šťavnatka jarní.
ŠŤAVNATKA MODŘÍNOVÁ
Klobouk je široký 30-130 mm, zpočátku zvoncovitý s mírně vyniklým středem, později rozložený a mírně
vmáčklý, živě citrónově žlutý, slizký, tenkomasý. Lupeny jsou nízké (4-6 mm), bělavé, při okraji žluté nebo
celé citrónově žluté, tlusté, řídké a na třen sbíhavé. Třen je dlouhý (40-80 mm) a štíhlý (4-12 mm), sliznatě
vločkatý, citrónově žlutý, ale bledší než klobouk. Dužnina je bílá nebo bělavá, k okraji klobouku nažloutlá,
s nenápadnou chutí a vůní. Výtrusy jsou velké 7-10 * 4-6 ^im, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný
prach je bělavý. Roste pozdě na podzim (v říjnu až prosinci), někdy velmi hojně v celých houfech, ale jen
pod modříny. Je to dobrá jedlá houba, jen málo vydatná, takže se k přípravě pokrmu musí nasbírat
značné množství drobných plodniček. Roste pozdě na podzim a je hojná, proto je v kuchyni velmi vítaná.
Je vhodná do polévek i do míchanic s jinými podzimními houbami (např. se šťavnatkou pomrazkou nebo
penízovkou sametonohou. Nemá žádné jedovaté dvojníky; snad jen nezkušený houbař by si ji mohl pro
určitou barevnou podobnost splést s čirůvkou sírožlutou. Tato jedovatá čirůvka však přestává růst dříve,
než vyrůstá šťavnatka modřínová. Šťavnatce modřínové je podobná také jedlá, ale u nás velice vzácná
šťavnatka skvělá nebo šťavnatka slizoprstenná. Dříve byly některé dnešní šťavnatky zařazeny k rodu
plžatka, takže jak šťav-natku modřínovou, tak i šťavnatku pomrazku lze v literatuře často najít pod jmény
plžatka modřínová a plžatka pomrazka. Rod šťavnatka zahrnuje mnoho dobrých jedlých druhů, které však
nejsou mezi houbaři běžně známy. Z bílých šťavnatek jsou to např. šťavnatka sněžná, šťavnatka
slonovinová nebo šťavnatka panenská. Jsou čistě bilé a mají řídké sbíhavé lupeny.
ŠŤAVNATKA POMRAZKA
Klobouk je široký 30-50 mm. Zpočátku je polokulovitě vyklenutý, později rozložený a většinou ve středu
mírně vmáčklý. Je tence masitý, křehký, slizký, olivově černohnědý, po oschnutí světlejší. Lupeny jsou
nízké (4-6 mm), řídké, živě žluté až oranžové, tlusté, na třen sbíhavé. Třen je dlouhý (40-80 mm) a štíhlý
(4-12 mm), žlutý, slizký, s malým, někdy nezřetelným zbytkem sliznatého závoje. Dužnina je bledě žlutá,
vonná a chutná. Výtrusy jsou velké 7-8 x 4 až 5 um, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je
bělavý. Roste pozdě na podzim (od října do prosince). Hromadně vyrůstá v prvních podzimních mrazech.
Je to houba jehličnatých, především borových lesů, ale často se najde i v trávě na lesních cestách a
světlinách. Šťavnatka pomrazka je dobrá jedlá houba a patří mezi nejchutnější šťavnatky. Je dobře
stravitelná a v kuchyni všestranně použitelná. I když její plodničky jsou drobné, a tím i nevydatné,
umožňují spolu s jinými podzimními houbami přípravu pokrmů z čerstvých hub až pozdě do podzimu.
Není zařazena k tržním houbám a také mezi houbaři je nedoceněná. U této šťavnatky nehrozí záměny za
jedovaté houby. Také od jiných jedlých hub je dobře rozeznatelná především zbarvením, ale i pozdní dobou
růstu. Poněkud se jí podobá jedlá Šťavnatka tečkovaná, která má šedohnědý slizký klobouk, lupeny však
má bílé a také třen je bílý, pokrytý tmavými šupinami. Roste rovněž pozdě na podzim v jehličnatých
(hlavně smrkových) lesích. Při troše pozornosti se dobře rozezná od šťavnatky modřínové podle barvy a
tvaru klobouku. Z dalších jedlých šťavnatek zasluhují zmínku např. Šťavnatka olivově bílá, která svým
olivově hnědým slizkým kloboukem poněkud připomíná šťavnatku po-mrazku, ale má bílé lupeny a bíle
vločkatý, olivově hnědý žíhaný třen; roste také pozdě na podzim v jehličnatých (smrkových) lesích. Další
jedlá podzimní Šťavnatka je Šťavnatka luční s oranžově zbarveným zvoncovitým kloboukem. Šťavnat-ce
pomrazce se na Domažlicku říká množilka. Jinak je známá také pod jménem plžatka mrazová nebo krátce
pomrazka.
ŠTÍTOVKA JELENÍ
Klobouk je široký 50-120 mm, hnědavý nebo šedý, zprvu zvonovitě vyklenutý, později vodorovně rozložený,
na středu mírně vyniklý, radiálně paprsčitě vláknitý, lesklý, za sucha radiálně rozpukaný. Lupeny jsou
vysoké 10-14 mm, od třeně odsedlé, zpočátku bílé, později narůžovělé až masově růžové. Třen je dlouhý
60-120 mm a tlustý 10-15 mm, plný, válcovitý, nahoře přímý, dole většinou zahnutý, bílý, tmavě podélně
žíhaný, což vytváří typickou kresbu. Dužnina je křehká, vodnatá, měkká. Má nenápadnou vůni a chuť.
Výtrusy jsou velké 8-9 x 5-6 um, hranatě okrouhlé, narůžovělé, hladké. Výtrusný prach je narůžovělý.
Roste hojně, většinou jednotlivě, od května do října, někdy i později, nejhojnější je v červnu a červenci.
Vyrůstá na starých pařezech a suchých kmenech listnatých stromů. Štítovka jelení je dobrá jedlá houba
vhodně doplňující jarní i podzimní houbové směsi. Oceníme ji hlavně v květnu a později na podzim, kdy je
málo jiných hub. Lze ji použít do všech houbových pokrmů, zejména do polévek a míchanic. Pokrm
připravený ze štítovky jelení tolik chuťově nevyniká. Štítovka jelení není uvedená v seznamu tržních hub
ČSN a nesmí se prodávat na trhu. Prakticky se nedá zaměnit za žádnou jedovatou houbu. Celkem snadno
se pozná a rozliší od jiných hub. Příbuzná a trochu podobná štítovce jelení je Štítovka černolemá, která
roste na pařezech, kmenech a kořenech jehličnatých stromů; její lupeny mají černá ostří.
TRSNATEC LUPENITÝ
Velmi zajímavá houba tvořící trsy složené z mnoha set klobouků. Trsy mají hmotnost někdy i přes 30 kg a
tvoří velkou „hlávku", někdy širokou až 600 mm. Základní mohutný třen, vyrůstající obyčejně na dubovém
kmeni, se mnohonásobně větví a končí jednostrannými, lopatkovitými, polokruhovitými, našedlý-mi či
hnědavými kloboučky, připomínajícími lupeny nebo lopatky. Trubky jsou nízké (1-3 mm), na střen
sbíhavé, bílé, s velmi jemnými a drobnými ústími. Dužnina je bílá, příjemně vonící a chutnající, tuhá,
nečervivějící. Výtrusy jsou velké 5-7 x 3,5-4,5 um, vejčité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Trsnatec lupenitý se vyskytuje ve vlhkých listnatých lesích koncem léta a na podzim, ale celkem
výjimečně. Roste většinou na dubu. Trsnatec lupenitý je jedlý, ale ze tří dále jmenovaných, trsnatým
vzrůstem si podobných hub nejtužší, a proto pro kuchyňské upotřebení méně ceněný. Přesto je v kuchyni
vítán. Snadno se připravuje a uchovává. Plodnice jsou mohutné, složené z velkého počtu větví a větviček,
které při pohledu shora tvoří soustředné kruhy. Nedá se zaměnit za jedovatou houbu. Podobá se jedlému
kotrči kadeřavému nebo choroši oříši, jehož trsy jsou utvořeny z drobných, kulatých, různě zprohýbaných
kloboučků. Všechny tyto trsnaté, vzrůstem si podobné houby jsou chutné, zejména jejich mladé plodnice.
Dá se z nich dobře připravit „dršťková" polévka téměř nerozeznatelná od pravé. Vzhledem ke svému
hostiteli dubu se též jmenoval choroš dubovník nebo také choroš dubový.
TŘEPENITKA MAKOVÁ
Kloboučky plodnic rostoucích v trsech jsou široké 30-50 mm, světle žluté. Lupeny jsou zpočátku bělavé,
později makově modrošedé, jakoby zakouřené. Třen je dlouhý 40-90 mm a tlustý 4-7 mm, nepravidelně
válcovitý, žlutý; dole žlutá barva přechází v rezavou. Dužnina je bělavá, bez valné chuti a s nenápadnou
vůní. Výtrusy jsou velké 8-9 * 4-5 um, vejčité, hladké, nafialovělé. Výtrusný prach je hnědavě červený.
Třepenitka maková (tab. 74 vlevo dole) roste téměř po celý rok (květen až listopad), nejvíce v květnu a v
říjnu. Vyrůstá na pařezech a kořenech jehličnatých stromů v malých i velkých trsech. Tato třepenitka je
jedlá a přijde nejvíce vhod, nerostou-li jiné houby. Je velmi podobná jiným v trsech rostoucím
třepenitkám: třepenitce svazčité (na téže tabuli), od níž se liší především barvou lupenů a celkově bledším
zabarvením, dále nahořklé, a proto nejedlé třepenitce cihlové, penízovce sametonohé a opeňce měnlivé.
Oba poslední druhy jsou jedlé a velmi dobré. Plodnice třepenitky makové na obrázku byly starší, a proto
tmavší, než bývá obvyklé.
TŘEPENITKA SVAZČITÁ
Klobouk je široký 30-130 mm, v mládí zvoncovitý, později plochý, sírově žlutý, ve středu žlutooranžový
nebo zrzavě hnědý, hladký, lysý. Lupeny jsou vysoké 4-6 mm, husté, nejdříve sírově žluté, později
zelenavé, nakonec fialově načervenalé až černé. Třen je dlouhý 50-100 mm a tlustý 4-7 mm, nepravidelně
válcovitý, dutý, hladký, sírově žlutý, někdy zprohýbaný, jak to vyžaduje růst v trsu. Dužnina je sírově
žlutá, pružná. Má odporně hořkou chuť a zemitou nebo nevýraznou vůni. Výtrusy jsou velké 5,5-7 x 4-5
um, elipsoidní, hladké, nejdříve fialové, později hnědé. Výtrusný prach je černofialový. Roste od dubna do
listopadu (nejvíce v záři a říjnu) v bohatých trsech na pařezech, kmenech i kořenech listnatých a
jehličnatých stromů. Trsy plodnic jsou napohled pěkné a jsou ozdobou lesa, zvláště na podzim. Třepenitka
svazčitá se považuje za mírně jedovatou. Avšak již její silná hořkost varuje před sběrem, takže otravy jí
způsobené nejsou nijak časté. Houbaři, kteří sbírají jedlou třepenitku makovou (na téže tabuli trs vpravo
dole) nebo jedlou opeňku měnlivou, musí dávat pozor, aby tyto druhy za ni nezaměnili.
UCHÁČ OBECNÝ
Klobouk je široký 20-80 mm, nepravidelně kulovitý nebo elipsoidní, různě členěný, na povrchu mozkovitě
zprohýbaný, kaštanově až tmavě hnědý. Okraj klobouku je volný. Třen je dlouhý 30-70 mm a tlustýl5-35
mm, zpočátku oblý, kyjovitý, později nepravidelně válcovitý, jamkovitě vmáčklý, bělavý, za dešťů
začervenalý, někdy dvojitý. Celá plodnice je dutá, uvnitř bělavá, vločkovitě plstnatá, chrupavčitě křehká.
Dužnina je tlustá jen 2^4 mm, na průřezu bělavá. Výtrusy jsou velké 18-22 x 9-12 um, tupě elipsoidní,
hladké, bezbarvé, s většími tukovými kapénkami u pólů. Výtrusný prach je bílý. Ucháč obecný roste v
březnu až květnu (nejvíce v dubnu) v jehličnatých lesích, zejména pod borovicemi, na písčitých půdách,
často ve skupinách. Objevuje se i na spáleništích a na místech, kde je trouchnivějící dřevo. Je to jedovatá
houba. Jed gyromitrin, který je v něm obsažený, se rozkládá teplem a delším skladováním po usušení.
Někteří houbaři ucháč bez následků požívají, přesto však jeho sběr a požívání nedoporučujeme. Pozor,
jemu podobný, ale větší je ucháč obrovský, který je jedlý a dobrý.
VÁCLAVKA OBECNÁ
Klobouk je široký 30-100 mm (výjimečně více), zpočátku ploše vyklenutý, později rozšířený, medově,
kozově až červenavě hnědý s hojnými hnědými až temně hnědými šupinkami, jichž od mírně vyniklého
středu k okraji ubývá. Okraj klobouku je zprvu široký, podehnutý, později rozprostřený a často má
zřetelné rýžky. Lupeny jsou vysoké 4-8 mm, bělavé, později masově červeně nebo hnědě skvrnité, ke třeni
zoubkem dlouze připojené. Třen je dlouhý 50-200 mm a tlustý 10-25 mm, plný, válcovitý, jemně vláknitě
rýhovaný, různě tlustý, bělavý, hnědý až tmavě hnědý, směrem k bázi rozšířený. Nahoře nese blanitý a
vločkatý prsten. Dužnina je převážně bělavá, nevýrazné vůně, chuti za syrová silně stahující a zatrpklé.
Výtrusy jsou velké 7-9 * 5 až 6 um, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je křídově bílý až
krémový. Roste od září (kolem svátku Václava) někdy až do listopadu (výjimečně se za studeného počasí
objeví již v létě). Vyrůstá v bohatých trsech z pařezů a z kořenů listnatých a hlavně jehličnatých stromů.
Bývá velmi hojná a v lese nevítaná, neboť napadá i zdravé stromy a jako parazit působí velké škody. Je to
tržní houba, ale pozor, za syrová je mírně jedovatá. Nedovařená nebo málo podušená může způsobit
značné žaludeční a střevní potíže. Nejvhodnější je upravená jako příloha v octovém nálevu (s dodatečnou
sterilací). Její za syrová zatrpklá chuť se úpravou mění v příjemně výraznou. Používají se především
kloboučky mladých plodnic i části třeně. Václavka obecná je dnes souhrnný název pro několik
samostatných druhů, lišících se především výskytem nebo umístěním pigmentu v plodnicích. Často se
místo václavky sbírají jiné pařezové houby. Většinou jsou to houby jedlé, např. vzácná václavka
bezprstenná, dříve strmělka hnilobná nebo některé šupinovky, jako šupinovka kostrbatá, šupinovka slizká
a další. Jindy pokládají houbaři za václavku jedlou a chutnou opeňku měnlivou nebo některé třepenitky.
U nich si musíme dát pozor na silně hořkou třepenitku svazčitou. Třepenitka maková je jedlá. Václavka
obecná má mnoho lidových názvů, např. hromadilka, podpeníček, podpěnka, koženka; slovensky
michalica, michalka.
VLÁKNÍCE ZAČERVENALÁ
Klobouk má široký 40-90 mm, dosti masitý, zvoncovitý, později rozložený, vláknitý a paprsčitě rozpukaný.
V mládí je jako celá plodnice bílý nebo bělavý, hedvábně lesklý, paprsčitě vláknitý. Po doteku nebo stářím
se zbarvuje rutněl-kově červeně. Lupeny jsou nízké (5-7 mm), zpočátku bělavé, později našedlé okrové až
tmavě okrové, někdy červeně skvrnité s bílým a vločkatým ostřím. Třen je 50-100 mm a tlustý 10-20 mm,
válcovitý, vláknitý, plný, dole obvykle nepatrně kyjovitě ztlustělý, někdy také odshora dolů postupně
červeně skvrnitý. Dužnina je hutná, bílá nebo bělavá, stářím červenající. Má nevýraznou chuť a
nepříjemný, těžko určitelný „vláknicový" pach (tj. spermatický s větší či menší příměsí ovocné vůně).
Výtrusy jsou velké 9-15 * 6-8 um, ledvinovitě elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je žlutavý.
Vlákníce začervenalá (Patouillardova - čti patujárova) roste od května do října (nejvíce v červnu) v
teplejších oblastech na vápenitých půdách. Najde se v listnatých lesích, parcích, hájích i stromořadích,
zejména pod lipami, buky a habry. Jde o prudce jedovatou houbu, která působí otravy muskarinového
účinku, jež jsou mnohem nebezpečnější než otravy muchomůrkou červenou. Příznaky otravy se projevují
brzy po požití pokrmu celkovou nevolností, úzkostí, pocitem hladu, pocením a nadměrným sliněním.
Později se dostavuje zvracení, průjem a dusnost. Při velké dávce jedu a bez lékařské pomoci může nastat i
smrt. Mladé bílé plodnice vlákníce Patouillardovy se mohou zaměnit za čirůvku májovku, neboť někdy
rostou koncem května na stejných místech. Typické červenání dužniny však snadno tuto jedovatou
vláknící prozradí. Pozorní a zkušení houbaři ji nemohou zaměnit ani za mechovku obecnou, ani závojenku
podtrnku. Z dalších jedovatých vlákníc, u nichž nejsou dosud zcela ustálena jména, je třeba upozornit na
vláknící zemní, bílou a Godeyiovou, která se bílým zbarvením a náchylností k červenání značně podobá
vláknici Patouillardově. Vzhledem k tomu, že existují i další jedovaté vlákníce, vyřazuje se celý rod Inocybe
ze sběru. Přívlastek Patouillardova se dost špatně pamatuje, lepší je proto název vlákníce začervenalá,
který upozorňuje zároveň na důležitý poznávací znak.
ZÁVOJENKA OLOVOVÁ
Klobouk je široký 50-180 mm, u mladých plodnic podvinutý, polokulovitý, podobný kloboukům mladých
hříbků. Později je hrbatě klenutý. U starších plodnic je široký a plochý, někdy zprohýbaný, ve středu
tlustší, na okrajích tenčí a laločnatý. Povrch klobouku je hladký, jemně vláknitý, světle masově pleťové
barvy se šedavě namodralým nádechem připomínajícím olovo, jež je patrný zejména za sucha, kdy je
klobouk hedvábně lesklý. U starších plodnic barva klobouku přechází až dohněda. Lupeny jsou středně
husté, vysoké 8-12 mm, u třeně šikmo vykrojené, zoubkem sbíhavé, ke kraji klobouku ostře zúžené,
zpočátku sytě slámově žluté, potom bledé, a nakonec hnědočervené. Třen je dlouhý 50-100 mm a tlustý
15-40 mm, zbarvený stejně jako klobouk. V mládí bývá téměř břichatý, čímž se dojem, že jde o hřib, ještě
zvyšuje. Jinak je tvrdý, hladký, vláknitý, válcovitý, dole kyjovitě rozšířený a někdy zakřivený. Dužnina je u
mladých plodnic bílá, u starších bělavá až pleťová, neměnlivá, výrazně vonící po mouce a s celkem
nenápadnou chutí (což také přispívá k záměnám za jedlé houby). Výtrusy jsou velké 9-12 x 8-9 um,
šestihranné se stopečkou, bledě růžové. Výtrusný prach je sytě růžový. Roste pod listnatými stromy
(dubem, bukem, habrem, lískou atd.) od června do října, hlavně koncem srpna až začátkem září. Je
celkem vzácná a vyskytuje se převážně v teplejších oblastech, zvláště na vápenitých půdách. Najde se také
na teplejších místech ve stromořadích, na hrázích rybníků apod. Závojenka olovová je smrtelně jedovatá a
způsobila již mnoho velmi vážných otrav. První příznaky se objevuji po 2-3 hodinách po požití pokrmu
(prudké zvracení, silné průjmy, bolesti hlavy a břicha apod.). Při nepozornosti se závojenka olovová může
zaměnit za několik druhů jedlých hub. Nejvíce sejí podobá jedlá závojenka podtrnka. Podtrnky však rostou
zjara, mimo les, nejvíce pod švestkami, trnkami, hlohy a jinými dřevinami z čeledi růžovitých, kde
závojenka olovová neroste. Přesto můžeme podtrnky sbírat jen tehdy, když je dobře známe, a vždy mimo
les. Udává se také, že závojenka byla zaměněna za čirůvku májovku, která však roste na jaře, je celkově
světlejší a hlavně má také světlé lupeny. Pravděpodobně však šlo spíše o záměnu za závojenku podtrnku,
které někdy omylem stále říkají májovka. Také došlo k záměně za jedlou strmělku mlženku.
ZVONOVKA JARNÍ
Klobouk je široký 30-60 mm. tence masitý, za mládí tupě kuželovitý až zvoncově vyklenutý, s nápadným
hrbolem uprostřed, později rozprostřený a na kraji potrhaný, za vlhka červenavě nebo olivově hnědý-,
jemné vrásčitě vláknitý, za sucha bledě šedohnědý a hedvábně lesklý. Lupeny jsou vysoké 4-6 mm, řídké,
u třené široce vykrojené, nejdříve špinavé šedé. později narůžovělé až špinavě růžové. Třen je dlouhý 30-70
mm a tlustý 3-8 mm. často pokroucený a smáčkly, s podélnou rýhou, dutý. křehký, zbarvený jako
klobouk, na bázi bělavě plstnatý. Dužnina je bělavá až šedobílá, bez speciální chuti a vůně. Výtrusy jsou
velké 9-11 x 6,6-7,5 um, krátce elipsoidni, hranaté, hladké, bledě růžové. Výtrusný prach je růžový.
Zvonovka jarní roste od konce března do června (nejvíce v dubnu) v trávě na lesních cestách, v příkopech a
stromořadích, často hojně. Je to jedovatá houba, která způsobuje průjmy a může poškodit játra nebo
ledviny. Někdy ji nezkušení houbaři mohou sbírat místo špičky obecné nebo jedlé penízovky dubové. Dříve
sejí též říkalo závojenka jarní.


04 úno 2012, 16:03
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru








Uložto alternativa Pizza Modena MovieDB.cz filmová databáze