fastshare
Atlas psů
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 2210
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 19 bře 2024, 08:50





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
 Atlas psů 
Autor Zpráva
Corporal
Corporal

Registrován: 17 kvě 2009, 11:47
Příspěvky: 72
Příspěvek Atlas psů

Afgánský chrt
Původ: Předchůdci afgánského chrta byli chrtovití psi afgánských pastevců, kteří se na území dnešního Afgánistánu
vyskytovali již v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Ve své domovině jsou používáni k lovu antilop a gazel až do
dnešních dnů. Moderní afgánský chrt je ovšem produktem chovatelského umění britských chovatelů a délkou srsti i
celkovou ušlechtilostí se od svých předků výrazně odlišuje.
Popis: Velký, harmonický a elegantní pes čtvercového formátu. Dlouhá hlava včetně čenichové partie. Oči trojúhelníkové
a mírně zešikmené, uši nízko zavěšené, porostlé dlouhou hedvábnou srstí. Končetiny dlouhé, rovné a silné. Hřbet rovný,
hrudník dosti hluboký. Ocas nízko nasazený a stočený do kroužku, ne příliš bohatě osrstěný. Srst velmi dlouhá a jemná, na
hřbetě kratší (tzv. sedlo) a zcela krátká na obličeji. Zbarvení: všechny barvy jsou přípustné.
Charakteristika: Typická chrtí povaha - hrdý, důstojný, nejen k cizím lidem, ale i k vlastní rodině poněkud rezervovaný.
Vyžaduje vlídný a citlivý přístup, velkou osobní svobodu a hodně pohybu.
Využití: Původně lovecký, dnes společenský a sportovní pes, který se dobře uplatní na dostihové dráze.
Zvláštní nároky: Velmi náročný na pohyb, na péči o srst i na výchovu. Jen málokdo si troufne pouštět afgánského chrta
"na volno".
Výskyt: Jak u nás, tak ve světě patří k nejznámějším a také nejrozšířenějším plemenům chrtů.
Možná záměna: Nepravděpodobná, v délce srsti mu žádný chrt nemůže konkurovat.
pes 68-74cm
fena 63-69cm
Akita inu
Původ: Velmi staré plemeno z Japonska, kde mu byla již od roku 1500 vedena plemenná kniha, nejstarší na světě.
Původně šlo o psy střední velikosti, používané k lovu, ostraze a tahu. K nim byla od 17. století systematicky
přikřižována těžká dogovitá plemena, aby je bylo možné používat na psí zápasy. Po jejich zákazu se plemeno ocitlo
před zánikem. Teprve po roce 1945 byly vybudovány základy moderního chovu.
Popis: Velký souměrný špicovitý pes. Středně dlouhý čenich se ke konci zužuje. Oči malé, tmavé, takřka trojúhelníkové.
Uši poměrně malé, trojúhelníkové, vztyčené a nakloněné mírně dopředu. Tělo téměř kvadratické (feny mohou být o něco
delší), hřbet rovný a silný, hrudník hluboký, břicho vtažené. Ocas silný a vysoko nasazený, nesený stočený nad hřbetem.
Chůze elastická. Nejdelší srst na ocase, dále na kohoutku a na zádi. Zbarvení: červená, sezamová, žíhaná nebo bílá.
Všechny uvedené barvy kromě čistě bílé musí mít bělavé chlupy po stranách čenichu, na lících, na hrdle, na hrudi, na
břichu, na spodní straně ocasu a vnitřní straně končetin tzv. "urajiro".
Charakteristika: Navenek působí dojmem klidu, majestátu a ušlechtilé síly. K cizím je spíše nedůvěřivá, vůči útočníkovi
dokáže tvrdě a nekompromisně zasáhnout.
Užití: Dříve všestranný pracovní a rovněž bojový pes, dnes chován jako plemeno společenské a hlídací.
Zvláštní nároky: Někdy má sklony ke rvačkám. Vzhledem k poněkud tvrdé povaze i značné fyzické síle se hodí spíše pro
zkušené kynology.
Výskyt: Ač k nám byla dovezena poměrně nedávno, rychle se rozšířila a dnes patří k běžně, i když nikoliv masově
chovaným plemenům.
Možná záměna: Stavbou těla se velmi podobá dalším japonským špicům, na první pohled se však od nich odlišuje
velikostí a mohutností.
pes 67cm
fena 61cm
Aljašský malamut
Původ: předkové byli psi eskymáckého kmene Malemutů ze severozápadní části Aljašky. Eskymáci je užívali coby
tažné psy, lovce i hlídače. Při osidlování Aljašky je k přepravě lidí i nákladů využívali i evropští přistěhovalci.
Popis: Velký, mohutný, kvadratický pes s těžkými kostmi. Široká hlava s masivním čenichem a mandlovýma očima. Uši
vzpřímené, trojúhelníkové, vzhledem k hlavě se zdají malé. Tělo kompaktní, s hlubokým hrudníkem. Končetiny silné a
dobře osvalené. Ocas huňatý a mírně zatočený, nesený v rovině hřbetu nebo nad ní. Srst se skládá z husté a mastné podsady
a hrubé a silné srsti krycí. Zbarvení: různé odstíny šedé až k černé s charakteristickou světlou maskou v obličeji a s bílou
barvou na spodních částech těla, včetně končetin.
Charakteristika: Klidný a k lidem přátelský pes, majiteli i jeho rodině je velmi oddaný. Někdy poněkud tvrdohlavý. Ve
vztahu ke psům se mohou vyskytnout problémy.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a vhodné zaměstnání. Hodí se jen pro fyzicky zdatné kynology.
Užití: Saňový pes, který vyniká spíše vytrvalostí než rychlostí a proto se hodí především na delší tratě. Dobrý společník pro
sportovně založené lidi - turisty, vodáky, cyklisty, rekreační běžce. Nehodí se k běžnému služebnímu výcviku ani ke
hlídání.
Výskyt: U nás běžný, k čemuž přispěla i vlna obliby o severská plemena, která u nás před nedávnem proběhla.
Možná záměna: Se sibiřským hasky, jenž je však menší a jemnější.
pes 43kg 63cm
fena 38kg 58cm
Alpský jezevčíkovitý brakýř
Původ: Tvoří přechodnou formu mezi pravými honiči a jezevčíky. Vznikl v rakouských Alpách, kde tamní myslivci
potřebovali odolné psy, schopné vytrvale, ale ne příliš rychle sledovat zvěř v náročných vysokohorských
podmínkách. Původně nejednotné typy z jednotlivých oblastí byly od poloviny minulého století sjednocovány a roku
1897 byl vypracován standard alpského jezevčíkovitého brakýře.
Popis: Menší až středně velký robustní nízkonohý honič. Hlava lehká, bez vrásek v obličeji. Oči tmavohnědé, přátelského
výrazu. Uši vysoko nasazené, zavěšené, ploše přiléhající. Krk dlouhý, mohutný, svalnatý. Hrudník dlouhý, dosahující až
pod lokty, ale ne příliš široký. Tělo s krátkým rovným hřbetem a středně spáditou zádí. Končetiny - hrudní kostnaté, s
vybočenými lokty a poněkud zakřiveným předloktím. Pánevní s širokými a plnými stehny. Ocas vysoko nesený, na konci
kartáčovitě osrstěný. Srst velmi hustá a tvrdá, přiměřeně dlouhá. Zbarvení: většinou červenohnědé.
Charakteristika: Robustní, silný a mimořádně vytrvalý lovecký pes, vhodný i do těžkých terénů. Zvěř sleduje pomaleji,
proto ji příliš nevyplaší a nezažene tak daleko, což je zvláště v dnešních menších revírech velkou výhodou.
Zvláštní nároky: Vhodný pro aktivní myslivce.
Užití: Především jako honič a barvář na pobarvené i nepobarvené stopě.
Výskyt: Běžnější v Rakousku, vcelku oblíbený i mezi našimi myslivci. Jinak vzácný.
Možná záměna: Oproti hannoverskému a bavorskému barváři má kratší končetiny, které však jsou zase výrazně vyšší než
u hladkosrstého jezevčíka. Oproti zmíněným působí méně ušlechtilým dojmem.
pes cca 16kg 34-42cm
fena
Americký kokršpaněl
Původ: Představuje americkou varietu anglického kokršpaněla, jenž je jeho bezprostředním předchůdcem. V
důsledku prostorové izolace se od 20. let tohoto století formovala menší, osrstěnější varieta anglického kokra s
kulatou hlavou a zkráceným nosem, která byla přes protesty anglických chovatelů v roce 1946 uznána za původní
americké plemeno.
Popis: Nejmenší lovecký španěl, přesto silný a živý. Hlava se zaoblenou lebkou, výraznými nadočnicovými oblouky i
stopem, širokým a hlubokým čenichem. Oči kulaté a plné. Uši zavěšené, dlouhé, jemné, nasazeny v rovině spodních víček
nebo pod nimi. Krk delší, svalnatý, bez volné kůže. Tělo kompaktní, s krátkým a pevným, mírně se svažujícím hřbetem.
Hluboký hrudník dosahující alespoň k loktům, okrouhlá a osvalená záď. Končetiny rovné, silné a svalnaté. Ocas nasazený a
nesený v rovině hřbetu nebo o něco výše, kupírovaný. Srst středně dlouhá, jemná, hedvábná, může být mírně zvlněná,
kratší na hlavě. Zbarvení: jakékoliv jednobarevné, vícebarevné (ze dvou nebo více ohraničených barev), grošované, s
pálením.
Charakteristika: Atraktivní pes přátelské povahy, vlídný k lidem i ke zvířatům. Tvárný, přizpůsobivý, snadno cvičitelný.
Zvláštní nároky: Poměrně náročný na péči o srst, kterou je nutno denně pročesávat a zbavovat případných nečistot, u
výstavních jedinců pak i několikrát za rok přistřihovat.
Užití: I když je stále řazen mezi lovecké psy a dosud prý neztratil lovecké instinkty, dnes je chován převážně už jen jako
pes společenský.
Výskyt: Ačkoliv v Evropě nedosahuje popularity anglického kokršpaněla, patří mezi oblíbená a poměrně často chovaná
plemena.
Možná záměna: S anglickým kokršpanělem, který je větší, má kratší a hladší srst, delší hřbet i čenichovou partii.
pes 13kg 38,1cm
fena 10kg 35,6cm
Americký stafordšírský teriér
Původ: Podobně jako bulteriér má svůj původ ve Velké Británii, kde vznikl křížením buldoků se staroanglickými
teriéry s cílem získat co nejvýkonnějšího psa pro zvířecí zápasy. Mnozí z těchto psů se dostali do USA, kde byli
zápasy rovněž velmi oblíbené. Vlivem reproduktivní izolace zde z větších zvířat vznikl americký stafordšírský teriér,
zatímco z těch menších bostonský teriér. K oficiálnímu odlišení od stafordšírského bulteriéra z Anglie došlo až v 70.
letech tohoto století.
Popis: Středně velký, velmi silný a svalnatý pes harmonické tělesné stavby. Hlava středně dlouhá se širokou lebkou a
zřetelným osvalením. Uši vysoko nasazené, ve tvaru růžového lístku, vztyčené nebo polovztyčené. Oči tmavé, kulaté,
daleko od sebe. Krk silný, středně dlouhý, bez volné kůže. Končetiny rovné, dobře osvalené, silných kostí. Tělo s krátkým
hřbetem, mírně skloněnou krátkou zádí, se širokým a hlubokým hrudníkem. Ocas poměrně krátký, nízko nasazený, nesmí
být zatočený ani nesený nad hřbetem. Srst krátká, hustá, uzavřená, lesklá. Zbarvení: Jakékoliv kromě čistě bílé, černé s
tříslovou nebo játrové, bílé barvy nesmí být více než 80%.
Charakteristika: Pohyblivý pes bleskových reakcí, mimořádně odvážný a v soubojích zarputilý. Ke členům své rodiny
milý a přátelský, k cizím lidem však nedůvěřivý a ve vztahu k jiným psům často agresivní.
Zvláštní nároky: Vyžaduje mimořádně zkušenou a citlivou ruku. Je třeba ho od mládí přivykat pokojnému kontaktu s
ostatními psy a tlumit veškeré projevy agresivity.
Užití: Kdysi bojový pes, dnes hlídač, osobní strážce i společník.
Výskyt: Módní plemeno, které se u nás v posledních letech rychle rozšířilo. Bohužel často se dostává do nepovolaných
rukou.
Možná záměna: Se podobným stafordšírským bulteriérem, který je menší a méně ušlechtilý.
pes cca 18-23kg 46-49cm
fena cca 18-23kg 44-46cm
Anglický buldok
Původ: Dogovitý pes, jehož předkové se v Anglii vyskytovali již ve středověku. Ve 14. - 16. století byli používáni
především k zápasům s býky, později také ke psím zápasům. Ty byly roku 1835 zakázány a buldok téměř vyhynul.
Chov byl znovu obnoven v 2. polovině 19. století, roku 1876 byl vydán standard, který byl upraven roku 1909 a platí
dodnes.
Popis: Středně velký, podsaditý, široce stavěný pes. Hlava nápadně velká a masivní, s výrazně zkrácenou čenichovou
partií, mohutnými čelistmi a převislými pysky. Malé uši ve tvaru růžového lístku. Objemné tělo, krátký široký hřbet,
prostorný hrudník. Ocas nízko nasazený, kratší, silný a zužující se do špičky. Srst krátká, hustá, jemná, hladká. Barva
jakákoli s černou maskou nebo bez ní s výjimkou černé.
Charakteristika: Mimořádně klidný, pomalejší pes mírného, až flegmatického chování. Velmi přátelský, milý, na druhé
straně také odvážný a příslovečně zarputilý.
Zvláštní nároky: Buldoci poměrně často trpí zdravotními obtížemi (kloubní problémy, vchlípení a vychlípení víčka apod.).
Mimořádně složité bývají porody, které je velmi často nutno řešit císařským řezem. I při odchovu štěňat musí chovatel feně
pomáhat. Špatně snášejí vyšší teploty. Jinak je buldok poměrně nenáročný, vyžaduje jen málo pohybu, minimální péči o
srst a výchova nečiní problémy.
Užití: Dříve bojový, dnes exkluzivní společenský pes.
Možná záměna: Nepravděpodobná s boxerem nebo francouzským buldočkem.
pes 25kg cca 40cm
fena 22kg cca 40cm
Anglický foxhaund
Původ: Od středověku si anglická šlechta držela obrovské smečky velkých trojbarevných psů používaných při
štvanicích na lišky. I když jsou foxhaundi v téměř čisté podobě chováni neobyčejně dlouho - písemné záznamy o
chovu jsou vedeny přes 200 let, jejich chovatelé důsledně dbali a dodnes dbají na jejich lovecké uplatnění ve
smečkách a brání se tomu, aby se z foxhaundů stali výstavní či společenští psi. Proto se s nimi v Evropě mimo Anglii
prakticky nesetkáme.
Popis: Větší, masivně stavěný pes harmonické tělesné stavby, připomínající velkého bígla. Hlava úměrná k tělu, s kulatou
lebkou a mírně převislými pysky. Oči daleko od sebe. Uši ne příliš dlouhé, nízko zavěšené. Krk dlouhý, svalnatý. Tělo s
širokým, delším a rovným hřbetem, dobře klenutým hrudníkem. Končetiny vyšší, zcela rovné, se silnými kostmi a mohutně
osvalené. Ocas dobře nasazený na zádi, středně dlouhý, nesený v mírném prohnutí šavlovitě vzhůru. Srst hladká a hustá.
Zbarvení: trojbarevné černo - tříslovo - bílé, dvojbarevné.
Charakteristika: Mimořádně rychlý, silný a vytrvalý lovecký pes. Protože byl odnepaměti chován ve smečkách, je
neobyčejně snášenlivý, vůči lidem a psům mírný, ale poněkud nezávislý a svéhlavý.
Zvláštní nároky: Má mimořádně silně vyvinutý lovecký pud, nerad se poddává výcviku k poslušnosti. Potřebuje hodně
pohybu.
Užití: Lovecký pes užívaný při štvanicích.
Výskyt: V Anglii dodnes chován ve velkých smečkách, jinak v Evropě naprosto ojedinělý. V USA je chována jeho
americká varianta, která však má vlastní standard. Přesto je veřejnosti znám z mnoha filmů.
Možná záměna: S americkým foxhaundem, který je štíhlejší a má vyšší končetiny. S velmi vzácnými evropskými honiči
(Hamiltonův honič, finský honič, artoiský honič aj.), kteří jsou vždy menší a lehčí.
pes 30-35kg 60-69cm
fena 30-35kg 60-69cm
Anglický kokršpaněl
Původ: I když se španěly, tedy se psy určenými k nahánění ptactva z hustých porostů, se setkáváme již ve
středověku, zprvu nebyli rozděleni do jednotlivých plemen, ale členili se jen podle užití na polní a vodní. Kokršpaněl
coby zástupce první skupiny se stabilizoval poměrně pozdě, teprve koncem 19. století.
Popis: Malý živý španěl čtvercového formátu. Hlava s hranatou čenichovou partií a výrazným stopem. Oči velké, hnědé,
inteligentního a živého výrazu. Uši zavěšené, porostlé dlouhou hedvábnou srstí. Krk středně dlouhý, svalnatý, suchý, bez
laloku. Tělo kompaktní a silné, ne však těžké, s hlubokým, ale ne příliš širokým hrudníkem a pevným hřbetem. Končetiny
rovné a spíše kratší, velmi silné a svalnaté. Ocas nasazený pod linií hřbetu, v akci nesený vodorovně a kupírovaný ne úplně
nakrátko. Srst hladká, hedvábná, ne příliš bohatá nebo zvlněná, bohatší na končetinách a na hrudi. Zbarvení: jakékoliv,
jednobarevní však kromě malé hvězdičky na hrudi nesmějí mít na těle bílou barvu. Nejběžnější je barva černá, zlatá a
červená, existují však i strakoši, bělouši, černotřísloví psi atd.
Charakteristika: Veselý, živý a neúnavný pes. Přátelský, většinou milý i k dětem, pánovi zcela oddaný. S jeho výcvikem
nebývají problémy.
Zvláštní nároky: Poměrně často potíže s ušima, jež je nutno pravidelně kontrolovat. Zřejmě v důsledku mnohdy
neuváženého chovu, který se snažil vyhovět velké poptávce po štěňatech, se občas vyskytnou jedinci kousaví, či naopak
neúměrně bázliví.
Užití: Lovecký pes - slídič, užívaný hlavně na vodní ptactvo. Mnohem častěji chován jako pes společenský, a to i ve
městech.
Výskyt: Patří k nejrozšířenějším plemenům na zeměkouli.
Možná záměna: S americkým kokršpanělem, který má výrazně bohatší zkadeřenou srst, kratší nos i hřbet.
pes 14,5kg 39-41cm
fena 12,5kg 38-39cm
Anglický setr
Původ: Setři patří k nejmladším loveckým psům, vznikli až po rozšíření střelných zbraní, čemuž odpovídal typický
způsob práce: na zvěř upozorňovali podobně jako ohaři zvláště strnulým postojem, tzv. vystavováním, často při
něm přisedajíce (odtud zřejmě mají i jméno "to set" znamená v angličtině "sedět"). Rozhodující podíl na vzniku
anglického setra má E. Lawerack, jenž již od roku 1825 choval setry nejen na výkon, ale i na exteriér.
Popis: Spíše větší, nápadně elegantní a ušlechtilý pes. Hlava dlouhá, s výrazným stopem a hranatou čenichovou partií. Oči
měkkého, ale živého výrazu. Uši středně dlouhé, nízko nasazené, přiléhající k lícím, porostlé dlouhou hedvábnou srstí. Krk
delší, svalnatý a elegantní. Tělo silné, ale ne těžké, s krátkým a rovným hřbetem, širokým a hlubokým hrudníkem.
Končetiny rovné, svalnaté, silných kostí, na zadní straně s "praporci". Ocas nasazený v úrovni hřbetu, středně dlouhý,
nezatočený, s hedvábnou "vlajkou". Srst dlouhá a hedvábná. Zbarvení: černo-bílé, oranžovo-bílé, žluto-bílé, hnědo-bílé a
trikolorní.
Charakteristika: Milý a přátelský pes, doma poměrně klidný, venku však neobyčejně temperamentní a vytrvalý. Má
vynikající lovecké schopnosti: dobře vystavuje, spolehlivě pracuje s vysokým nosem, ochotně aportuje.
Zvláštní nároky: Potřebuje mimořádně mnoho pohybu a odmalička důsledný výcvik v poslušnosti, aby bylo možno ho
pouštět na volno.
Užití: Všestranný lovecký pes. Příjemný společník pro sportovně založené lidi.
Výskyt: O něco vzácnější než irský setr, počty odchovaných štěňat u nás nedosahují stovky za rok.
Možná záměna: Podobá se ostatním setrům, ale liší se od nich typickými světlými barvami s tečkováním.
pes 25-30kg 65-68cm
fena 25-30kg 61-65cm
Anglický špringršpaněl
Původ: Důkazy o existenci psů podobného typu v Anglii máme už z raného středověku. Ke skutečnému rozrůznění
španělů však došlo až koncem 19. století. I když špringršpaněl je považován za nejpůvodnějšího z loveckých
španělů, jeho první standard byl vydán až roku 1902. Jméno získal podle charakteristického způsobu
pronásledování zvěře sériemi krátkých skoků ("to spring" = skákat).
Popis: Středně velký, symetricky stavěný, kompaktní pes. Hlava středně dlouhá, poměrně široká a mírně zakulacená, s
vyznačeným stopem a širokým, hlubokým čenichem. Pysky kvadratické a hluboké. Oči středně velké, mandlového tvaru,
tmavě oříškové barvy. Uši dlouhé a široké, těsně přiléhající k hlavě, nasazené v rovině očí, dobře osrstěné. Krk delší, silný,
svalnatý, mírně klenutý, bez laloku. Končetiny rovné, silné, svalnaté. Pohyb přímý, volný a elegantní. Tělo silné, přiměřeně
dlouhé, s hlubokým hrudníkem a klenutými žebry. Svalnatá, lehce klenutá záď. Ocas nízko nasazený, kupírovaný, nesený
pod linií hřbetu. Srst hustá, hladká, delší na uších, trupu a končetinách. Zbarvení: hnědobílé, černobílé, s pálením nebo bez
něj.
Charakteristika: Velmi živý, aktivní, silný a vytrvalý pes. Pokud má možnost vybít svůj temperament, je poslušný a
poměrně snadno ovladatelný. K lidem je velmi přátelský, zcela neagresivní.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a zaměstnání. Srst je nutno pravidelně pročesávat.
Užití: Mimořádně univerzální lovecký pes, který vystavuje, aportuje i větší zvířata až do velikosti lišky, ochotně pracuje na
zemi i ve vodě. Ve světě oblíbený jako společník.
Výskyt: Nijak běžný, ročně u nás odchováno kolem dvou set štěňat.
Možná záměna: S příbuzným velššpringršpanělem, který je menší, subtilnější a vždy červenobílý.
pes 22-24kg cca 51cm
fena 22-24kg cca 51cm
Appenzellský salašnický pes
Původ: Nepůvodnější ze všech čtyř švýcarských salašnických psů, i on bývá odvozován až od psů římských legií.
Nad hřbetem zatočený ocas svědčí o příbuznosti s asijskou větví pasteveckých psů (tibetská doga, puli). Jako
samostatné plemeno byl popsán na samém konci 19. století, chov se rozvíjí až ve století dvacátém.
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný trojbarevný pes téměř kvadratické tělesné stavby. Hlava velikostí odpovídá tělu,
mírně klínovitá, čenich středně velký, rovnoměrně se zužující. Oči malé, mandlovité, uši trojúhelníkové, zvysoka a
zeširoka nasazené, v klidu přiléhající k lícím. Tělo silné a kompaktní, hřbet delší, pevný a rovný, záď krátká, hrudník
dosahující až k loktům, břicho jen málo vtažené. Ocas vysoko nasazený, nad hřbetem těsně zatočený. Srst krátká, hrubá a
přiléhavá, černo-rezavo-bílá nebo hnědo-rezavo-bílá.
Charakteristika: Živý, energický a pohyblivý pes, sebevědomý a nebojácný. Ke známým lidem přátelský, k cizím mírně
nedůvěřivý. Je mu vlastní umírněná dávka ostrosti a rád štěká, proto je dobrým hlídačem.
Zvláštní nároky: Vzhledem k hlasitosti a velké potřebě pohybu se příliš nehodí do měst. Jinak naprosto nenáročný.
Užití: Dříve honácký a ovčácký pes, dnes dobrý společník, hlídač, ale ve své vlasti také pes lavinový, záchranný a
vojenský.
Výskyt: Ve Švýcarsku poměrně hojný, mimo svou vlast vzácný. U nás dosud nebyl odchován.
Možná záměna: S velmi podobným entlebušským salašnickým psem, který však nemá ocas, je delší a má kratší končetiny.
pes 52-56cm
fena 50-54cm
Argentinská doga
Původ: Argentinskou dogu vytvořil jistý doktor Antonio Nores Martinez na základě zjištění, že žádné z dosud v
Argentině žijících plemen není schopno spolehlivě ochránit obrovská stáda hovězího dobytka před pumami a
jaguáry. Křížením místních potomků španělských mastinů s překvapujícím množstvím dalších plemen ( uvádí se
anglický buldok, boxer, německá doga, bulteriér a snad i irský vlkodav a pointr) se za několik desetiletí podařilo
stvořit psa s molossoidními rysy, přesto však velmi rychlého a vytrvalého. K oficiálnímu uznání plemene došlo v
Argentině v roce 1964, ze strany FCI dokonce až v roce 1973.
Popis: Masivně stavěný pes větší střední velikosti, mimořádně atletický a svalnatý. Charakteristický vzhled mu dodává
mohutná hlava se širokou mozkovnou a mohutnými žvýkacími svaly. Uši se dříve kupírovaly nakrátko, dnes by měly být
vzpřímené nebo polovzpřímené. Tělo čtvercové, svalnaté. Dlouhý a silný ocas, v klidu svěšený, při pohybu se komíhá ze
strany na stranu. Srst krátká, tvrdá a lesklá. Zbarvení: čistě bílé.
Charakteristika: Mimořádný pes, který v sobě spojuje sílu a mohutnost molossů s rychlostí, mrštností a vytrvalostí teriérů
a dalších loveckých psů. Má výborný čich, dobře aportuje, je schopen loveckého i služebního výcviku.
Zvláštní nároky: Má rád teplo a bez problémů snáší i letní vedra, nehodí se však k celoročnímu držení mimo dům.
Potřebuje důsledný výcvik, těsný kontakt s lidmi a vhodné zaměstnání.
Užití: Pes vyšlechtěný k lovu jaguárů, pum a divokých prasat, případně k obraně stád před nimi. Dnes slouží především
jako spolehlivý strážce a respekt budící společník, v zámoří se prý osvědčil v policejních službách i jako vodicí pes pro
nevidomé.
Výskyt: Patří k méně běžným, ne však zcela vzácným plemenům.
Možná záměna: Vzhledem k typické bílé barvě nepravděpodobná.
pes 40-45kg 60-65cm
fena 40-45kg 60-65cm
Azavak
Původ: Pochází z jižní Sahary, z území dnešních států Mali, Horní Volta a Nigérie. Po staletí ho choval kočovný
kmen Tuaregů coby loveckého psa na gazely, ale i jako hlídače. Do Evropy se dostal až v sedmdesátých letech našeho
století, za samostatné plemeno byl uznán 1. 1. 1981.
Popis: Velký ušlechtilý chrt s hladkou srstí. Hlava dlouhá, jemná, úzká a suchá, s ostře řezanými rysy a postupně se
zužujícím čenichem. Oči mandlové, velké, tmavé nebo jantarové. Uši vysoko nasazené, zavěšené, přiléhající k hlavě,
trojúhelníkové. Krk dlouhý, svalnatý, mírně klenutý. Tělo obdélníkového formátu, přičemž výška je o něco větší než délka.
Hrudník hluboký a prostorný, hřbet rovný nebo mírně se zvyšující směrem ke kyčlím, s výraznými kyčelními hrboly a
vysoko vtaženým břichem. Končetiny dlouhé, suché, rovné, rovnoběžné. Ocas vysoko nasazený, dlouhý, tenký. Srst velmi
krátká, na břiše někdy úplně chybí. Zbarvení: Plavá v různých odstínech, případně s tmavou maskou. Bílá na hrudi, na
konci ocasu a na "ponožkách".
Charakteristika: I na chrta mimořádně nezávislý, k cizím naprosto nedůvěřivý, drsný až ostrý pes. Pánovi sice oddaný, ale
nikdy příliš podřízený. Klidný a sebejistý.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu a volného prostoru. Má rád teplo. Jeho výchova je velmi obtížná. Nehodí se do
města.
Užití: Ve své vlasti lovecký, v Evropě dostihový pes. Náročný společník, dobrý hlídač.
Možná záměna: Se slugou, s níž byl až do roku 1981 považován za jedno plemeno. Odlišuje se od ní tělesným formátem,
jenž má tvořit na výšku položený obélník (u slugy obdélník položený na délku nebo čtverec) a přípustným výskytem bílé
barvy na tlapách a na hrudi.
pes 20-25kg 64-74cm
fena 15-20kg 60-70cm
Barbet
Původ: Velmi starobylé plemeno, které se po staletí téměř nezměnilo. Je považován za předchůdce vodních psů,
pudla, ale i dlouhosrstých ovčáků (briarda, bearded kolie apod.). Prakticky vyhynul a dnešní podoba plemene je
výsledkem chovatelské rekontrukce ze 70. let tohoto století.
Popis: Středně velký pes s typickou "ovčí" srstí, pokrývající hlavu včetně obličejové partie. Čenich krátký a široký, nos
hranatý, stop výrazný. Oči kulaté, nejlépe tmavě hnědé, zcela překryté srstí. Uši nasazené ve výši očí nebo níže, dlouhé,
ploché, široké, kryté kadeřavou srstí. Krk krátký a silný. Tělo s širokým, prostorným, dosti hlubokým hrudníkem, mírně
klenutým hřbetem, krátkými, pevnými bedry a zaoblenou zádí. Končetiny rovné, včetně tlap zcela porostlé srstí. Srst delší,
huňatá, plstnatá, zvlněná, může tvořit lokny či zplstnatělá místa. Pokrývá celý povrch těla. Zbarvení: čistě černé, šedé,
hnědé, rezavé, plavé, bílé nebo promísené. Vícebarevnost se nepřipouští.
Charakteristika: Vyrovnaný, učenlivý a poslušný pes. Miluje vodu a náruživě aportuje. Odolný vůči chladu i horku.
Zvláštní nároky: Hustá, nepropustná srst se obtížně udržuje v dokonalé čistotě a má typický pach. Proto se barbet hodí
spíše k držení venku.
Užití: Lovecký pes, specialista na vodní práce.
Výskyt: Velmi vzácný, u nás se nevyskytuje.
Možná záměna: S dalšími vodními psy, od nichž ho na první pohled poznáte podle osrstěné čenichové partie.
pes 15-25kg alespoň 54cm
fena 15-25kg nejméně 50cm
Barzoj (ruský chrt)
Původ: Na území Ruska se chrtovití psi vyskytovali již od 9. století. Barzoj, lovecký chrt ruské aristokracie, užívaný
především při lovu vlků, ale i další velké zvěře, se jako plemeno postupně stabilizoval zhruba od 18. století, největší
obliby jeho chov dosáhl ve století devatenáctém.
Popis: Velký, impozantní, mimořádně ušlechtilý chrt s polodlouhou srstí. Hlava malá, dlouhá, úzká, čenichová partie silná,
suchá, delší než mozkovna. Oči velké, mandlového tvaru, tmavohnědé, spíše blízko u sebe. Uši malé, jemné, špičaté,
nasazené vysoko a daleko, v klidu složené dozadu, při pozornosti vztyčené, často se špičkami překlopenými dopředu. Krk
dlouhý, klenutý, bez laloku. Tělo s klenutým hřbetem, poměrně dlouhým hrudníkem, dosahujícím až k loktům, málo
klenutými žebry a silně vtaženým břichem. Končetiny dlouhé, rovné, suše osvalené, s úzlými tlapami. Ocas nízko
nasazený, šavlovitě nesený, čím delší, tím lepší, bohatě osrstěný. Srst delší, hedvábná, zvlněná, nejbohatší na krku, spodku
hrudníku, zadních stranách končetin a ocase. Zbarvení: bílé, zlaté, šedé, žluto-šedé, červené, černé, žíhané včetně
kombinací těchto barev.
Charakteristika: Povaha barzoje plně odpovídá jeho hrdému aristokratickému zevnějšku. Chování má důstojné, poněkud
odtažité, působí naprosto vyrovnaným a sebevědomým dojmem. Pánovi je však nesmírně oddaný. Coby někdejší lovec
vlků umí být i patřičně ostrý.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu i prostoru. Těžko se podrobuje výcviku.
Užití: Dostihový chrt, náročný společník.
Výskyt: Patří k vzácnějším plemenům. Počty u nás odchovávaných štěňat za rok se počítají na desítky.
Možná záměna: Velikostí, klenutým hřbetem a zkadeřenou srstí se jasně odlišuje od všech ostatních chrtů.
pes 35-45kg 70-82cm
fena 35-45kg 65-77cm
Basenži
Původ: Basenži vznikl z polodivokých psů, tzv. šensiů, kteří žili s africkými kmeny Pygmejů v Kongu. Jde o jedno z
nejpůvodnějších a nejprimitivnějších existujících plemen psů, čehož dokladem je i to, že podobně jako divocí
předchůdci domácích psů neumí štěkat. Basenži coby moderní plemeno vznikl ve třicátých letech našeho století.
Popis: Velmi elegantní středně velký vysokonohý pes. Hlava plochá, při vztyčených uších se na obličeji tvoří vrásky. Oči
tmavé, mandlového tvaru, jakoby zahleděné do dálky. Malé vzpřímené uši, nasazené vpředu na hlavě. Tělo harmonické,
krátký a rovný hřbet, hluboký oválný hrudník. Ocas vysoko nasazený, jednou nebo dvakrát zatočený nad hřbetem. Srst
lesklá, krátká a jemná. Zbarvení: černobílé, červenobílé, tříslové, trikolorní, černé.
Charakteristika: Tento tichý, k cizím zcela nedůvěřivý a venku zdánlivě nekontaktní pes se v domácím prostředí stává
mimořádně milým, citlivým společníkem. Je velmi čistotný, o svou srst dokonce po kočičím způsobu sám pečuje.
Užití: Afričtí domorodci ho používali především k lovu. Dnes je to pes výhradně společenský a výstavní.
Výskyt: Vyskytuje se, i když ne ve velkých počtech, ve většině evropských zemí. Také u nás došlo v poslední době k
oživení chovu.
Zvláštní nároky: Basenži má silně vyvinutý lovecký pud, a tak většinou není možné ho v našich podmínkách pouštět
venku na volno. Přesto je nutno mu poskytnout hodně pohybu na delším vodítku, nejlépe u kola nebo na delších túrách.
Výborně snáší i vysoké teploty.
Možná záměna: Basenžiho si lze splést snad jedině s "voříškem", je však proti němu ušlechtilý a elegantní.
pes 11kg 43cm
fena 9,5kg 40cm
Baset
Původ: Již od 13. - 14. století se v Anglii i ve Francii začali chovat těžší nízkonozí psi, určení k pronásledování zvěře
v těžko prostupném terénu, kteří měli být tak pomalí, aby jim lovci stačili. Dnešní mohutní a těžcí baseti jsou ovšem
výsledkem úsilí britských chovatelů, které nemělo s užitkovostí nic společného a jež se datuje od poloviny minulého
století. Mimo jiné svědčí o významném vlivu bladhaunda.
Popis: Nízkonohý, ale velmi statný a mohutný pes dlouhého tělesného rámce. Hlava velká a klenutá, s výrazným týlním
hrbolem a množstvím vrásek, které jí dodávají typický melancholický výraz. Převislé horní pysky. Uši nízko zavěšené,
velmi dlouhé ( alespoň po špičku čenichu), sametové. Krk svalnatý, delší, s výrazným lalokem. Končetiny krátké,
neohnuté, silné, hrudní s mírně vbočeným zápěstím, s masivními tlapami. Tělo dlouhé, hrudník ne přehnaně hluboký, hřbet
široký a rovný. Ocas delší, u kořene silný, postupně se zužující, v pohybu šavlovitě nesený. Srst hladká, hustá, ale ne
jemná. Zbarvení: většinou trojbarevné ( bílo - černo - tříslové) nebo dvojbarevné, připouští se však i všechny ostatní barvy
vyskytující se u honičů.
Charakteristika: Velmi klidný, až flegmatickým dojmem působící pes se zvučným, melodickým štěkotem. Většinou
mírný, přátelský, ale značně svéhlavý a jevící zřetelnou nechuť k absolutní poslušnosti.
Zvláštní nároky: Vyžaduje tolerantní přístup a hodně trpělivosti při výchově. V bytě dost sliní a má sklony k tloustnutí.
Poměrně časté zdravotní problémy (páteř, klouby, oční víčka).
Užití: Lovecký pes - barvář. Dnes držen převážně už jen jako originální společník.
Výskyt: Módní, a tudíž široce rozšířený pes.
Možná záměna: S vzácným artézsko-normandským basetem, proti němuž je však výrazně mohutnější a těžší.
pes 20-30kg 35-38cm
fena 20-30kg 35-38cm
Bavorský (horský) barvář
Původ: Podstatně lehčí a menší varieta hannoverského barváře, vyšlechtěná z něj v druhé polovině minulého století
v Bavorských Alpách křížením s dnes už neexistujícími německými brakýři. Cílem bylo vytvořit psa, který by se
dokázal rychle pohybovat i v těžko prostupném horském terénu.
Popis: Středně velký, lehký a svalnatý pes. Hlava nepříliš těžká, dosti široká, s nepříliš dlouhým čenichem. Oči tmavě
hnědé i světlejší, kulaté. Uši delší, těžké, vysoko a zeširoka nasazené, dole zaoblené. Krk středně dlouhý, silný, suchý. Tělo
s delším pevným hřbetem, hlubokým a dlouhým, ale nepříliš širokým hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Končetiny
dlouhé, rovné a svalnaté, ne však s těžkými kostmi. Ocas středně dlouhý, dosahující ke kolenům, štíhlý, nesený vodorovně
nebo svisle. Srst hustá, přiléhající, spíše drsná, nepříliš lesklá. Zbarvení: tmavě červená, jelení červená, červeno-žlutá,
červeno-hnědá, šedo-červená, okrově žlutá. Prokvétající černá barva může být na čenichu, uších, na hřbetě a na ocase.
Charakteristika: Pohyblivý, rychlý a hbitý, zároveň však také vytrvalý lovecký pes s jemným nosem a velkou chutí do
práce. Povahou milý, přívětivý i k dětem, velmi oddaný svému pánu.
Užití: Lovecký pes - barvář, dobře se uplatňující zvláště v náročném horském terénu.
Výskyt: Jeho chov se omezuje na myslivecké kruhy, i zde je však spíše výjimečný.
Možná záměna: S hannoverským barvářem, který je výrazně větší, těžší a mohutnější.
pes 25kg 45-50cm
fena
Bearded kolie
Původ: Britská příbuzná briarda, rovněž navazující na asijskou vývojovou větev ovčáků. I když na britsko -
skotském pomezí byli chlupatí ovčáčtí psi chováni už ve středověku, ve 20. století téměř vymizeli. Z posledních
zbytků byla moderní bearded kolie vytvořena až po druhé světové válce.
Popis: Neobyčejně aktivní a pohyblivý pes střední velikosti, obdélníkového formátu. Celé tělo včetně obličejové partie a
ocasu pokrývá záplava bohaté dlouhé srsti. Středně velké, zavěšené a rovněž dlouhou srstí porostlé uši. Ocas nízko
nasazený, v klidu a při chůzi svěšený, při rychlejším pohybu se může poněkud zvednout, ne však nad linii hřbetu. Dvojitou
srst tvoří vlněná hustá podsada a hladká, silná a rovná krycí srst s typickým vousem na čenichu (odtud název : "bearded" =
"vousatý"). Zbarvení: Šedé, červené, černé, modré, hnědé, pískové ve všech odstínech, nejčastěji s bílými znaky, ale i bez
nich.
Charakteristika: Pes překypující energií a radostí ze života, trochu zbrklý a překotný. Má velmi přátelskou a vstřícnou
povahu, je milý k lidem i ke zvířatům. Inteligentní a učenlivý.
Užití: Původně ovčácký, dnes už převážně společenský pes, který exceluje při soutěžích agility.
Zvláštní nároky: Zvládnout tento "pytel blech" není snadné. Vyžaduje sportovně založeného, aktivního majitele, který s ní
bude chodit, běhat, plavat a skákat. V takovém případě její výchova není těžká. Dlouhá srst potřebuje pravidelnou péči.
Výskyt: Stále oblíbenější společenský pes.
Možná záměna: S polským nížinným ovčákem, který však je menší, zavalitější a nemá ocas. Rovněž podobný briard je
zase podstatně větší a liší se i barvou.
pes 53-56cm
fena 51-53cm
Beauceron (Berger de Beauce)
Původ: Beauceron tvoří jistý přechod mezi ovčáky a psy dogovitými. K jeho předchůdcům patřili jednak evropští
ovčáčtí psi, jednak tzv. býkohryzové, používaní k lovu divočáků a jiné velké zvěře. Do dnešní podoby se formoval od
devadesátých let minulého století.
Popis: Velký, silný, harmonicky stavěný pes. Dlouhá, poměrně úzká hlava, čenich směrem k nosu mírně sbíhavý. Oči
tmavé, horizontálně položené. Uši se dříve kupírovaly, dnes se ponechávají v přirozeném stavu, tzn. zavěšené. Mají být
ploché a ne příliš dlouhé. Tělo mírně obdélníkového formátu, dobrých proporcí. Hřbet rovný, s vyznačeným kohoutkem.
Hrudník široký a hluboký. Záď jen mírně sbíhavá. Na pánevních končetinách dvojité paspárky. Ocas nízko nasazený,
dlouhý, dosahující alespoň k hleznům, na konci lehce prohnutý. Srst krátká a hustá, přiléhající. Zbarvení: černé s pálením
nebo harlekýn (směs šedé, černé a červené).
Charakteristika: Inteligentní, energický, velmi vytrvalý a neúnavný. Odolný vůči výkyvům počasí, schopný podávat
dobré výkony za jakýchkoli podmínek. Na podněty reaguje okamžitě a je snadno vzrušitelný. Pes univerzálních schopností,
pro které bývá přirovnáván k německému ovčákovi.
Užití: Původně ovčácký, dnes služební a pracovní pes. Ve Francii je využíván i profesionálními ozbrojenými složkam. Jeho
schopnosti mu dovolují zúčastňovat se i vrcholných soutěží sportovní kynologie.
Zvláštní nároky: Pes pro zkušené kynology, nejlépe výcvikáře, potřebuje pevnou ruku a dostatečné zaměstnání.
Výskyt: Ve Francii druhý nejpopulárnější ovčák po briardovi, poměrně rozšířený i v ostatních evropských zemích, včetně
České republiky.
Možná záměna: Na první pohled vypadá jako přechod mezi dobrmanem a rotvajlerem: je těžší, hrubší a méně ušlechtilý
než dobrman, ale zase výrazně lehčí a elegantnější než rotvajler.
pes 65-70cm
fena 61-68cm
Bedlingtonteriér
Původ: Nejméně 200 let staré plemeno pochází ze severní Anglie, kde ho chovali především horníci. Dříve bylo
podstatně méně ušlechtilé a užívalo se při lovu králíků, lišek, jezevců, ale i vyder. Dnešní podoba se vykrystalizovala
koncem 19. století a je výsledkem zušlechťování a křížení s vipetem a otterhoundem.
Popis: Menší, velmi elegantní pes bez jakýchkoli známek hrubosti. Dlouhá, úzká a oblá hlava s chocholkou, bez
viditelného stopu. Malé trojúhelníkové oči. Delší nízko nasazené zavěšené uši se střapcem na konci. Krk dlouhý. Tělo
mírně obdélníkové, pružné, dobře osvalené. Hřbet přirozeně vyklenutý. Ocas přiměřeně dlouhý, silný u kořene, postupně se
zužující a elegantně prohnutý. Srst charakteristické struktury, hustá, koudelovitá, odstávající. Zbarvení: modré, játrově
hnědé nebo pískové, s tříslovými odznaky nebo bez nich.
Charakteristika: Navzdory křehkému zjevu pravý teriér: temperamentní, aktivní a dokonce ostrý. Stále v něm dřímou
lovecké instinkty. Pánovi velmi oddaný, přítulný a mazlivý. Snadno se učí a na rozdíl od mnoha svých příbuzných
nevyhledává konflikty s jinými psy.
Zvláštní nároky: Zhruba každé tři měsíce je nutno srst upravit stříháním. Pokud ji navíc pravidelně pročesáváme, pes
prakticky vůbec neztrácí chlupy.
Užití: Kdysi lovecký, dnes už pouze společenský pes (i když nedávno konané pokusy o znovuvyužití bedlingtona v lovecké
praxi dopadly úspěšně).
Výskyt: Méně často chované plemeno, i když jeho chov u nás má svou tradici.
Možná záměna: Nepravděpodobná, snad s pudlem, od něhož se liší obloukovitým hřbetem i celkovou stavbou těla.
pes 8-10kg cca 40cm
Belgický ovčák - Groenendael
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře
vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v
základních exteriérových znacích: měli neosrstěnou čenichovou partii, vztyčené uši a byli střední velikosti. Na území
Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně
nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný pes s přiměřeně velkou hlavou. Délka lebeční a čenichové partie je přibližně
stejná. Oči středně velké, mírně mandlového tvaru, co nejtmavší, ani vystouplé, ani zapadlé. Uši vztyčené a vysoko
nasazené, úměrně dlouhé. Krk delší, svalnatý, suchý. Končetiny s pevnými kostmi, rovné a svalnaté. Vydatný pohyb. Tělo
mohutné, ne však těžké. U psů žádoucí čtvercový formát, feny mohou být o něco delší. Hrudník ne příliš široký, ale
hluboký, umožňující vytrvalý pohyb. Ocas středně dlouhý. V klidu nesen svěšený se zvednutou špičkou, při pozornosti se
zvedá a oblouk se zdůrazňuje.
Typ a zbarvení srsti: podle nich se belgičtí ovčáci dělí do čtyř rázů
Groenendael - dlouhosrstý celočerný
Malinois, Tervueren, Lakenois
Charakteristika: Všichni belgičtí ovčáci jsou aktivní, živí, vytrvalí a odolní psi, schopní pozoruhodných výkonů.
Vyznačují se vysokou inteligencí, velkou učenlivostí, mají vrozené hlídací schopnosti, jsou rychlí a neúnavní. K cizím
lidem jsou vrozeně nedůvěřiví, někdy působí až plachým dojmem, ale v případě potřeby dokážou neohroženě zasáhnout.
Užití: Všichni belgičtí ovčáci jsou vynikajícími psy pro sportovní a služební kynologii. Zvláště malinois bývají i na
vrcholných světových soutěžích jako jediní schopni konkurovat německým ovčákům. Díky své rychlosti a učenlivosti se
belgičtí ovčáci výborně uplatňují při soutěžích agility.
Výskyt: U nás i v Evropě jsou vcelku běžně chováni malinois a tervueren, méně často groenendael a jen výjimečně
lakenois.
Zvláštní nároky: Tito celkově nenároční psi bezpodmínečně vyžadují citlivé, nikdy hrubé, zato však vždy důsledné
vedení. Výcvik by se měl uskutečňovat, zvláště v mládí, především formou hry. I když při správné výchově dokážou být
dobrými společníky, vždy by měli mít i odpovídající sportovní či pracovní vyžití. Nečinnost jim škodí.
Možná záměna: Pokud se důkladně seznámíte s jednotlivými barvami belgických ovčáků a k nim náležejícími typy
osrstění, záměna s jiným ovčáckým plemenem prakticky není možná. Přesto pro úplnost uvádíme: oproti německému
ovčákovi jsou belgičtí ovčáci o něco jemnější, subtilnější, s poněkud "liščím" výrazem.
pes 62cm
fena 58cm
Belgický ovčák - Laekenois
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře
vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v
základních exteriérových znacích: měli neosrstěnou čenichovou partií, vztyčené uši a byli střední velcí. Na území
Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně
nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný pes s přiměřeně velkou hlavou. Délka lebeční a čenichové partie je přibližně
stejná. Oči středně velké, mírně mandlového tvaru, ani vystouplé, ani zapadlé. Uši vztyčené a vysoko nasazené, úměrně
dlouhé. Krk delší, svalnatý, suchý. Končetiny s pevnými kostmi, rovné a svalnaté. Vydatný pohyb. Tělo mohutné, ne však
těžké. U psů žádoucí čtvercový formát, feny mohou být o něco delší. Hrudník ne příliš široký, ale hluboký, umožňující
vytrvalý pohyb. Ocas středně dlouhý. V klidu nesen svěšený se zvednutou špičkou, při pozornosti se zvedá a oblouk se
zdůrazňuje.
Typ a zbarvení srsti: podle nich se belgičtí ovčáci dělí do čtyř rázů
Laekenois - hrubosrstý, plavý se stopami načernalého nádechu.
Malinois, Tervueren, Groenendael
Charakteristika: Všichni belgičtí ovčáci jsou aktivní, živí, vytrvalí a odolní psi, schopní pozoruhodných výkonů.
Vyznačují se vysokou inteligencí, velkou učenlivostí, mají vrozené hlídací schopnosti, jsou rychlí a neúnavní. K cizím
lidem jsou vrozeně nedůvěřiví, někdy působí až plachým dojmem, ale v případě potřeby dokážou neohroženě zasáhnout.
Užití: Všichni belgičtí ovčáci jsou vynikajícími psy pro sportovní a služební kynologii. Díky své rychlosti a učenlivosti se
belgičtí ovčáci výborně uplatňují při soutěžích agility.
Výskyt: U nás i v Evropě jsou vcelku běžně chováni malinois a tervueren, méně často groenendael a jen výjimečně
laekenois.
Zvláštní nároky: Tito celkově nenároční psi bezpodmínečně vyžadují citlivé, nikdy hrubé, zato však vždy důsledné
vedení. Výcvik by se měl uskutečňovat, zvláště v mládí, především formou hry. I když při správné výchově dokážou být
dobrými společníky, vždy by měli mít i odpovídající sportovní či pracovní vyžití. Nečinnost jim škodí.
Možná záměna: Pokud se důkladně seznámíte s jednotlivými barvami belgických ovčáků a k nim náležejícími typy
osrstění, záměna s jiným ovčáckým plemenem prakticky není možná. Přesto pro úplnost uvádíme: oproti německému
ovčákovi jsou belgičtí ovčáci o něco jemnější, subtilnější, s poněkud "liščím" výrazem.
pes 62cm
fena 58cm
Belgický ovčák - Malinois
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře
vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v
základních exteriérových znacích : měli neosrstěnou čenichovou partií, vztyčené uši a byli střední velikostí. Na
území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli
značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný pes s přiměřeně velkou hlavou. Délka lebeční a čenichové partie je přibližně
stejná. Oči středně velké mírně mandlového tvaru, co nejtmavší, ani vystouplé, ani zapadlé. Uši vztyčené a vysoko
nasazené, úměrně dlouhé. Krk delší, svalnatý, suchý. Končetiny s pevnými kostmi, rovné a svalnaté. Vydatný pohyb. Tělo
mohutné, ne však těžké. U psů žádoucí čtvercový formát, feny mohou být o něco delší. Hrudník ne příliš široký, ale
hluboký, umožňující vytrvalý pohyb. Ocas středně dlouhý. V klidu nesen svěšený se zvednutou špičkou, při pozornosti se
zvedá a oblouk se zdůrazňuje.
Typ a zbarvení srsti: podle nich se belgičtí ovčáci dělí do čtyř rázů
Malinois - krátkosrstý, plavý s černými špičkami chlupů a s černou maskou
Tervueren, Groenendael, Lakenois
Charakteristika: Všichni belgičtí ovčáci jsou aktivní, živí, vytrvalí a odolní psi, schopní pozoruhodných výkonů.
Vyznačují se vysokou inteligencí, velkou učenlivostí, mají vrozené hlídací schopnosti, jsou rychlí a neúnavní. K cizím
lidem jsou vrozeně nedůvěřiví, někdy působí až plachým dojmem, ale v případě potřeby dokážou neohroženě zasáhnout.
Užití: Všichni belgičtí ovčáci jsou vynikajícími psy pro sportovní a služební kynologii. Zvláště malinois bývají i na
vrcholných světových soutěžích jako jediní schopni konkurovat německým ovčákům. Díky své rychlosti a učenlivosti se
belgičtí ovčáci výborně uplatňují při soutěžích agility
Výskyt: U nás i v Evropě jsou vcelku běžně chováni malinois a tervueren, méně často groenendael a jen výjimečně
lakenois.
Zvláštní nároky: Tito celkově nenároční psi bezpodmínečně vyžadují citlivé, nikdy hrubé, zato však vždy důsledné
vedení. Výcvik by se měl uskutečňovat, zvláště v mládí, především formou hry. I když při správné výchově dokážou být
dobrými společníky, vždy by měli mít i odpovídající sportovní či pracovní vyžití. Nečinnost jim škodí.
Možná záměna: Pokud se důkladně seznámíte s jednotlivými barvami belgických ovčáků a k nim náležejícími typy
osrstění, záměna s jiným ovčáckým plemenem prakticky není možná. Přesto pro úplnost uvádíme: oproti německému
ovčákovi jsou belgičtí ovčáci o něco jemnější, subtilnější, s poněkud "liščím" výrazem.
pes 62 cm
fena 58 cm
Belgický ovčák - Tervueren
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře
vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v
základních exteriérových znacích : měli neosrstěnou čenichovou partii, vztyčené uši a byli střední velikosti. Na
území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli
značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný pes s přiměřeně velkou hlavou. Délka lebeční a čenichové partie je přibližně
stejná. Oči středně velké, mírně mandlového tvaru, co nejtmavší, ani vystouplé, ani zapadlé. Uši vztyčené a vysoko
nasazené, úměrně dlouhé. Krk delší, svalnatý, suchý. Končetiny s pevnými kostmi, rovné a svalnaté. Vydatný pohyb. Tělo
mohutné, ne však těžké. U psů žádoucí čtvercový formát, feny mohou být o něco delší. Hrudník ne příliš široký, ale
hluboký, umožňující vytrvalý pohyb. Ocas středně dlouhý. V klidu nesen svěšený se zvednutou špičkou, při pozornosti se
zvedá a oblouk se zdůrazňuje.
Typ a zbarvení srsti: podle nich se belgičtí ovčáci dělí do čtyř rázů
Tervueren - dlouhosrstý, rezavě plavý s černým nádechem a tmavou maskou v obličeji
Malinois, Groenendael, Lakenois
Charakteristika: Všichni belgičtí ovčáci jsou aktivní, živí, vytrvalí a odolní psi, schopní pozoruhodných výkonů.
Vyznačují se vysokou inteligencí, velkou učenlivostí, mají vrozené hlídací schopnosti, jsou rychlí a neúnavní. K cizím
lidem jsou vrozeně nedůvěřiví, někdy působí až plachým dojmem, ale v případě potřeby dokážou neohroženě zasáhnout.
Užití: Všichni belgičtí ovčáci jsou vynikajícími psy pro sportovní a služební kynologii. Zvláště malinois bývají i na
vrcholných světových soutěžích jako jediní schopni konkurovat německým ovčákům. Díky své rychlosti a učenlivosti se
belgičtí ovčáci výborně uplatňují při soutěžích agility.
Výskyt: U nás i v Evropě jsou vcelku běžně chováni malinois a tervueren, méně často groenendael a jen výjimečně
lakenois.
Zvláštní nároky: Tito celkově nenároční psi bezpodmínečně vyžadují citlivé, nikdy hrubé, zato však vždy důsledné
vedení. Výcvik by se měl uskutečňovat, zvláště v mládí, především formou hry. I když při správné výchově dokážou být
dobrými společníky, vždy by měli mít i odpovídající sportovní či pracovní vyžití. Nečinnost jim škodí.
Možná záměna: Pokud se důkladně seznámíte s jednotlivými barvami belgických ovčáků a k nim náležejícími typy
osrstění, záměna s jiným ovčáckým plemenem prakticky není možná. Přesto pro úplnost uvádíme: oproti německému
ovčákovi jsou belgičtí ovčáci o něco jemnější, subtilnější, s poněkud "liščím" výrazem.
pes 62cm
fena 58cm
Bernský salašnický pes
Původ: Odvozuje se od římských molossů. V horských oblastech Švýcarska byl po dlouhá staletí pomocníkem
pastevců, hlídačem stád, honákem i tahounem. K jeho odlišení od ostatních švýcarských salašnických psů a
čistokrevnému chovu dochází až od počátku našeho století, standard, kde byl poprvé pojmenován svým dnešním
jménem, vyšel roku 1907.
Popis: Vyšší střední pes mohutné stavby těla, obdélníkového formátu. Hlava se silnou lebkou, středně dlouhým čenichem.
Oči tmavé, mandlového tvaru, uši středně velké, vysoko nasazené, trojúhelníkové. Pevný rovný hřbet, hluboký hrudník,
dosahující alespoň k loktům. Ocas dlouhý, sahající až pod hlezna, bohatě osrstěný. Srst dlouhá, může být mírně zvlněná.
Zbarvení trikolorní(převaha černé, s hnědočervenými a bílými znaky v obličeji, na hrudi a končetinách).
Charakteristika: Klidný, dobromyslný a vlídný pes. Je sebejistý, nebojácný, přátelský ke všemu živému. Přesto z něj lze
vychovat i dobrého hlídače.
Zvláštní nároky: Měl by být celoročně ubytován venku, potřebuje dost prostoru. Jeho výchova není náročná. Srst
vyžaduje pravidelnou, i když časově ne příliš náročnou péči.
Užití: Dnes výborný společenský a rodinný pes, který dokáže i hlídat. Schopný výcviku, bývá využíván především jako
záchranář.
Výskyt: Celosvětově oblíbený, i u nás běžně chovaný pes.
Možná záměna: Vzhledem k typické trikolorní barvě nepravděpodobná.
pes 64-70cm
fena 58-66cm
Bernský švýcarský honič
Původ: Velmi starobylý, v curyšské katedrále se dochovalo vyobrazení podobných psů už z roku 1 100 našeho
letopočtu. Jako ostatní honiči i oni navazují na psy starých Keltů. Po celý středověk byli užíváni k lovu zajíců, lišek,
ale i vysoké. K rozčlenění do jednotlivých plemen, která jsou dnes považována za samostatná, dochází však až
počátkem našeho století.
Popis: Středně velký elegantní honič téměř čtvercového tělesného rámce. Hlava dlouhá, úzká, ušlechtilá. Uši, zavěšené pod
linií očí, musí dosahovat alespoň ke špičce nosu, dole zakulacené, porostlé jemnou srstí. Krk dlouhý, elegantní, svalnatý.
Tělo s ušlechtilou hřbetní linií, pevným a rovným hřbetem, hlubokým, ale ne příliš širokým hrudníkem a mírně vtaženým
břichem. Končetiny suché, mohutně osvalené, ale nesmí působit těžce. Ocas středně dlouhý, tvoří prodloužení zádě, v klidu
a při chůzi svěšený, při vzrušení nad hřbetní linií. Srst krátká, hladká, hustá, na uších a na hlavě velmi jemná. Zbarvení:
trojbarevný, bílý s černými a pálenými odznaky.
Charakteristika: Živý, silný a vytrvalý lovecký pes s výborným nosem. Povaha odpovídá ušlechtilému zevnějšku, je tichá,
klidná, jemná, pánovi a jeho rodině velmi přátelská a oddaná, jinak spíše uzavřená.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a velmi důsledný výcvik přivolání. Veškerá výchova musí probíhat bez
sebemenšího náznaku hrubosti, jinak se pes stává plachým.
Užití: Lovecký pes, použitelný jako honič i barvář. Někdy chován i jako příjemný společník.
Výskyt: Ve Švýcarsku poměrně běžný, občas chován i jinde v Evropě. Trikolorní bernský honič je pravidelně odchováván i
u nás.
Možná záměna: S jinými, vesměs velmi vzácnými evropskými honiči (modrý gaskoňský, ariežský, jugoslávský aj.), z
nichž je zřejmě nejušlechtilejší a nejjemnější.
pes 49-59cm
fena 47-57cm
Bígl
Původ: Pravděpodobně malý příbuzný foxhaunda, jehož předkové byli stejně jako on v celých smečkách používáni
k parforsním lovům. Hranice mezi jednotlivými velikostními rázy nebyly ovšem v minulosti tak výrazné jako dnes a
prakticky splývaly. Bíglové podobní dnešním byli v Anglii chováni už před více než 150 lety, roku 1890 byl založen
první chovatelský klub.
Popis: Malý kompaktní pes působící dojmem síly. Hlava přiměřeně velká a silná, bez vrásek a s dobře vyznačeným
stopem. Oči tmavě až oříškově hnědé, větší, daleko od sebe položené, s milým výrazem. Krk delší, klenutý, s volnou kůží
na hrdle. Tělo s krátkým rovným hřbetem a hrudníkem sahajícím po lokty. Končetiny rovné, svalnaté, s pevnými,
uzavřenými tlapkami. Ocas silný, středně dlouhý, vysoko nasazený a při vzrušení nesený vzhůru. Srst krátká, hustá.
Zbarvení: nejčastěji trikolorní, přípustné jsou však všechny barvy uznávané u honičů, kromě játrové.
Charakteristika: Živý a pohyblivý, nikoliv však nadmíru temperamentní pes. Je mimořádně snášenlivý vůči lidem i
ostatním psům, protože byl odjakživa držen ve velkých smečkách. Přátelský, milý a nenáročný.
Zvláštní nároky: Bígl potřebuje hodně pohybu, pokud však narazí na stopu, bývá problém ho odvolat a nezřídka mizí na
celé hodiny. Vyžaduje proto od útlého mládí důslednou výchovu v přivolání. Má sklon k tloustnutí.
Užití: Lovecký pes, používaný dříve hlavně při štvanicích na králíky a zajíce. Dnes všestranný pomocník myslivců,
oblíbený však více jako pes rodinný.
Výskyt: V Evropě i v USA velmi oblíbený společenský pes, který se rychle šíří i u nás.
Možná záměna: Všichni podobní honiči jsou větší a podstatně vzácnější, baset má krátké končetiny, delší uši, je delší a
mohutnější.
pes cca 33 - 40 cm
fena cca 33 - 40 cm
Bladhaund
Původ: Patří k nejstarším evropským honičům, zároveň je blízce spřízněn i s plemeny dogovitými. Pochází z
benediktinského kláštera sv. Huberta v dnešní Belgii, kde ho mniši chovali v relativně čistokrevné podobě již od 7.
století. O něco později se tito psi dostali i do Anglie a zde probíhal jejich chov nezávisle po dlouhá staletí. Moderní
chov byl založen na sloučení obou vývojových linií.
Popis: Velký a těžký pes. Hlava výrazná a mohutná, s množstvím volné kůže a vrásek a dlouhými, převislými pysky.
Tmavé menší oči se spadavými spodními víčky a viditelnou růžovou spojivkou. Uši nízko nasazené, dlouhé (dosahující
alespoň k nosu), porostlé krátkou, jemnou srstí. Krk dlouhý, dobře osvalený, s lalokem. Hřbet široký, velmi silný, břicho
mírně vtažené. Končetiny rovné, svalnaté, silných kostí. Ocas středně dlouhý, nesený v oblouku nad linií hřbetu. Srst krátká
a tvrdá. Zbarvení: hnědočervené nebo černotříslové.
Charakteristika: Velmi klidný, rozvážný pes, který je mimořádně přátelský ke všemu živému, miluje lidi a nemá v sobě
ani stopu agresivity. Zároveň je však poněkud svéhlavý a neprojevuje velkou ochotu podřídit se výcviku.
Zvláštní nároky: Vyžaduje citlivý a trpělivý přístup. Jednoznačně se lépe hodí pro držení venku, protože vyžaduje prostor
a kromě toho hodně sliní. Vzhledem k dobrácké povaze není dobrým hlídačem.
Užití: Lovecký pes - honič a barvář, pro klidnou povahu a zajímavý vzhled dnes častěji držený jako pes rodinný a
společenský.
Výskyt: Ani běžný, ani vysloveně vzácný. Ročně je u nás odchováváno několik desítek štěňat.
Možná záměna: S jinými honiči (švýcarští, gaskoňští apod.), kteří jsou však nepoměrně vzácnější, menší a méně mohutní.
pes 35-50kg 67cm
fena 35-50kg 60cm
Bobtail
Původ: Osrstěná obličejová část svědčí o asijském původu. Ve velké Británii byli po celém těle chlupatí psi používáni
coby ovčáci už ve středověku, ale nebylo možno mezi nimi rozlišit jednotlivá plemena. Jako takové se bobtail
stabilizoval až v druhé polovině 19. století, jako počátek organizovaného chovu se uvádí rok 1870.
Popis: Mohutný, zavalitý pes, který díky bohaté chundelaté srsti, pokrývající celé tělo, působí větším dojmem, než ve
skutečnosti je. Typickým znakem plemene je absence ocasu (buď vrozená, nebo v důsledku kupírování) a typická kolébavá
"medvědí chůze". Tělo kratší, kompaktní, s hlubokým hrudníkem. Kohoutek níže než záď. Zbarvení: Hlava, krk, hrudní
končetiny a spodní strana břicha bílé, zbytek šedá, modrá nebo grizzly.
Charakteristika: Přátelský, milý a nekonfliktní pes. Rád si hraje, rychle chápe a jeho výchova není navzdory velikosti
nijak obtížná.
Zvláštní nároky: I když má bobtail příjemnou a bezproblémovou povahu, jeho držení nelze doporučit každému. Jeho
bohatá srst má sklon k plstnatění a je mimořádně náročná na údržbu. Coby pastevecké plemeno bobtail vyžaduje dostatek
pohybu, rozhodně to není luxusní pes pro snoby a pro držení v městském bytě se příliš nehodí.
Užití: Dříve ovčácký, dnes atraktivní společenský a výstavní pes.
Výskyt: I když už doba největší módnosti tohoto plemene pominula, stále patří k oblíbeným plemenům a zvláště na
výstavách se s ním hojně setkáváme.
Možná záměna: Polský ovčák nížinný je výrazně menší, drobnější je i bearded kolie, která má navíc dlouhý ocas.
Jihoruský pastevecký pes má ocas.
pes 61cm
fena 56cm
Boloňský psík
Původ: Jako všichni bišonci pochází ze Středomoří a dlouhá staletí byl oblíbencem nejvyšších společenských vrstev.
Je blízkým příbuzným kadeřavého bišonka, s nímž v minulosti prakticky splýval, a i dnes jsou rozdíly mezi oběma
plemeny jen malé. Jak už jeho jméno prozrazuje, vyhranil se v severní Itálii, oficiálně uznán byl až v roce 1934.
Popis: Malý bílý psík s dlouhou kadeřavou srstí. Hlava středně dlouhá (její délka tvoří třetinu výšky), s lebkou mírně
vejčitého tvaru a mozkovnou o něco delší, než je čenichová partie. Oči otevřené, kulaté, větší, směřující kupředu. Uši
vysoko nasazené, dlouhé, zavěšené, ale u kořene mírně zvednuté. Krk úměrný k tělu, bez laloku. Tělo kvadratické,
prostorný hrudník dosahující až k loktům, rovný hřbet, břicho mírně vtažené. Končetiny rovné a rovnoběžné. Ocas
nasazený v prodloužení hřbetní linie, při pozornosti se stáčí přes hřbet. Srst: dlouhá, jemná, chomáčkovitá, nepřiléhající,
vzdušná. Zbarvení: čistě bílé.
Charakteristika: Veselý, milý společník, který se dokáže bez problémů přizpůsobit každému prostředí i situaci. Není ani
příliš živý, ani pomalý. Pánovi je bezmezně oddán, k cizím je mírně nedůvěřivý.
Zvláštní nároky: Srst vyžaduje pravidelnou péči. Hodí se výhradně do bytu.
Užití: Společenský pes pro všechny generace.
Výskyt: V poslední době se zvolna šíří, i když nedosahuje popularity kadeřavého bišonka. U nás je pravidelně odchováván.
Možná záměna: bišonek, který je ale výrazně upravenější díky přesnému střihu srsti, havanský psík, který má tmavší srst.
pes 4kg 27-30cm
fena 2,5kg 25-28cm
Bordeauxská doga
Původ: Molossoidní pes snad už keltského původu, ve středověku chován v okolí Bordeaux coby řeznický pes,
používán též při zápasech s velkými šelmami i se psy. Cílevědomý chov začíná v 80. letech 19. století, první standard
vychází až roku 1911.
Popis: Silný a mohutný pes dogovitého typu, ne příliš vysoký. Velmi mohutná hranatá hlava se zkrácenou čenichovou
partií, pokrytá symetrickými vráskami. Mimořádně silné žvýkací svaly. Menší uši, přiléhající k lícím. Hrudník široký a
prostorný, dosahující až k loktům, s výrazným předhrudím. Ocas velmi silný, v klidu svislý, při vzrušení se zvedá. Srst
jemná a krátká rezavé až plavé barvy, s černou nebo červenou maskou.
Charakteristika: Velmi klidně až flegmaticky působící pes, který se nenechá snadno vyvést z míry. Je si vědom své síly,
ale použije ji jen v nezbytném případě. K lidem se chová přívětivě, svého pána i jeho děti zbožňuje.
Zvláštní nároky: Bordeauxská doga je náročná na množství i kvalitu potravy. Poměrně často trpí zdravotními obtížemi
(dysplazie kyčelních kloubů, vchlípení a vychlípení očního víčka, růstové problémy). Navzdory velikosti ji lze díky klidné
povaze a poměrně malým nárokům na pohyb chovat i ve městech.
Užití: Reprezentativní společenský pes, dobrý hlídač.
Výskyt: V Evropě patří k vzácným plemenům, u nás se v poslední době rychle šíří.
Možná záměna: S bulmastifem, mastifem, brazilskou filou. Liší se od nich větším množstvím vrásek, nižší a podsaditější
postavou a typickou rezavoplavou barvou, často bez černé masky.
pes 60-68cm
fena 58-66cm
Border kolie
Původ: Na britsko - skotském pomezí (border = hranice), vznikla vzájemným křížením mnoha různých typů
anglických ovčáckých psů s cílem získat psa s co nejlepšími ovčáckými vlastnostmi. Jako plemeno se začala utvářet
zhruba před 150 lety, první registrované border kolie se narodily roku 1893. Britský Kennel Club plemeno uznal až
v roce 1976, FCI až koncem osmdesátých let.
Popis: Středně velký pes s polodlouhou (řidčeji též krátkou) srstí, obdélníkového formátu. Harmonických proporcí, ani
těžkopádný, ani příliš lehký. Hlava úměrné velikosti s poměrně širokou lebkou, čenich se směrem ke špičce zužuje. Uši
střední velikosti, vztyčené nebo polovztyčené, pohyblivé. Oválné oči daleko od sebe. Ocas nízko nasazený, dobře osrstěný,
dosahující alespoň k hleznům, na konci se točící nahoru, nesmí se zvedat nad úroveň hřbetu. Typický plíživý, velmi rychlý
pohyb. Zbarvení: různé, nejčastěji černobílé.
Charakteristika: Živý, velmi pozorný, rychlý, vytrvalý a obratný pes. Mírný a přátelský k lidem i ke zvířatům, svému
pánovi je mimořádně oddán, takřka neustále ho fixuje pohledem a reaguje na sebemenší podnět z jeho strany. Patří k
nejinteligentnějším psům vůbec, učí se s velkou chutí a prací je doslova posedlý.
Zvláštní nároky: Border kolie naléhavě vyžaduje činnost a zaměstnání, bez nich se stává nezvladatelnou a nepříjemnou. Je
třeba se jí intenzivně věnovat, učit ji stále novým cvikům a kouskům, zúčastňovat se nejrůznějších psích sportů: agility,
fresbee, flyballu atd.
Užití: Považována za nejlepšího ovčáckého psa na světě. Bezkonkurenční při agility i dalších psích sportech. Pes
univerzálních schopností s výjimkou oblastí, které vyžadují ostrost či agresivitu.
Výskyt: Ve Velké Británii velmi oblíbená, šíří se v Evropě i u nás.
Možná záměna: Snad s obyčejným "voříškem". Na první pohled ji však prozradí zbarvení i typická plíživá chůze.
pes 53cm
fena o něco menší
Border teriér
Původ: Patří k nejpůvodnějším a moderním chovem jen málo pozměněným teriérským plemenům, a to po stránce
exteriérové i povahové. Pochází z hraniční oblasti mezi Anglií a Skotskem, zmínky o jeho existenci máme už ze 17.
století. Na jeho formování se prý kromě starého anglického teriéra podílel i foxhaund a otterhound. Roku 1920 byl
vydán první standard a založen chovatelský klub.
Popis: Malý drsnosrstý pracovní teriér přírodního vzhledu. Hlava se má podobat hlavě vydry, s krátkou a silnou
čenichovou partií. Oči tmavé, živé. Uši malé, tvaru písmene V, klopené dopředu, přiléhající k lícím. Krk středně dlouhý.
Tělo delší, štíhlé, s hlubokým, úzkým a dlouhým hrudníkem. Končetiny rovné, s nepříliš hrubými kostmi. Ocas kratší, u
kořene silný, postupně se zužující, nesený vesele vysoko. Srst hrubá a hustá. Zbarvení: červené, pšeničné, šedé, modré s
pálením.
Charakteristika: Nenápadný, ale přirozeně ostrý, velmi houževnatý a vytrvalý. Nabitý energií a odvahou, přesto však
poměrně dobře ovladatelný a přizpůsobivý.
Zvláštní nároky: Tento velmi nenáročný psík rád plní úkoly a nesnáší nečinnost.
Užití: Lovecký pes - norník, užívaný však dříve i při štvanicích, dobře pracující i v neschůdných terénech. Může být držen
i jako společník.
Výskyt: Patří k méně často drženým teriérům, i když i u nás je pravidelně odchováván.
Možná záměna: Vzhledem k malé ušlechtilosti border teriéra přichází v úvahu jedině záměna s "voříškem", která je však
při znalosti charakteristických rysů plemene velmi nepravděpodobná.
pes 5-7kg 25-30cm
fena 5-7kg 25-30cm
Bostonský teriér
Původ: Tvoří přechod mezi dogovitými psy a teriéry. Vznikl ve 2. polovině minulého století v USA. Jeho
bezprostředními předchůdci byli z Evropy dovezení kříženci buldoků a teriérů, vyšlechtění pro psí zápasy. V USA
oficiálně uznán roku 1893.
Popis: Malý kompaktní hladkosrstý pes s krátkým nosem. Hlava ve správném poměru k velikosti psa, s kvadratickou,
nahoře plochou mozkovnou a krátkým, širokým a hlubokým čenichem, jehož délka nesmí přesáhnout třetinu délky lebky.
Oči velké, kulaté, tmavé, daleko od sebe, bystrého výrazu. Uši vztyčené, "netopýří". Krk dostatečně dlouhý, lehce zahnutý.
Tělo působí kompaktně, krátké, dobře stavěné, s hlubokým a dostatečně širokým hrudníkem a jen lehce vtaženým břichem.
Končetiny rovné a poměrně silné, stehna mohutně osvalená. Tlapky malé a kulaté. Ocas nízko nasazený, krátký, rovný
nebo zakroucený. Srst krátká, hladká, lesklá, jemná. Zbarvení: Žíhané s bílými odznaky, které musí být rovnoměrně
rozděleny. Ideální je bílý čenich, bílá lysinka na hlavě, na krku a na hrudi, na hrudních končetinách a na spodku pánevních
končetin.
Charakteristika: Teriérsky živý, aktivní a také přiměřeně ostrý pes. Odvážný, sebevědomý, přitom však ne tvrdohlavý.
Díky vrozené vysoké inteligenci se rychle učí a s jeho výchovou nebývají problémy.
Zvláštní nároky: Mívá problémy s rozmnožováním, nezřídka je nutno provést císařský řez. Má rád delší vycházky.
Užití: Dříve bojový, dnes sportovní společenský a rodinný pes. Výborně hlídá.
Výskyt: V USA oblíbený, v Evropě spíše vzácnější. U nás sporadicky.
Možná záměna: S francouzským buldočkem (zvláště na fotografii), oproti kterému je nápadně lehčí, subtilnější, rychlejší a
mrštnější.
pes do 11,4kg 35-45cm
lehký, střední a těžký
ráz do 6,8kg, 6,8-9,1kg a 9,1-11,4kg
Boxer
Původ: Poměrně mladé plemeno je produktem 20. století. Navazuje však na tzv. býkohryzy, kteří byli vyšlechtěni
pro boj s býky a medvědy a na území dnešního Německa se vyskytovali již ve středověku.
Popis: Středně velký pes atletické stavby těla, s mohutně vyvinutým svalstvem. Hlava s výrazně zkrácenou, širokou a
mohutnou čenichovou partií. Uši se již nekupírují, spíše menší, přiléhající k lícím. Tělo kvadratické, s velmi hlubokým
hrudníkem (jeho hloubka má odpovídat polovině kohoutkové výšky). Ocas nakrátko kupírovaný, nesený vzhůru. Srst
krátká a hladká, žluté nebo žíhané barvy s černou maskou.
Charakteristika: Živý, přátelský, otevřený pes, stále v dobré náladě. Jako jediné služební plemeno bývá bez výhrad
doporučován i do rodin s dětmi, jimž je nejlepším společníkem. V případě potřeby však dokáže být náležitě ostrý, je
výborným obranářem.
Zvláštní nároky: Je náchylný k přehřátí, nesnáší dlouhodobý pobyt na slunci ani v nevětraném prostoru (např.
automobilu). Nesmí být celoročně umístěn venku. V průměru se dožívá jen osmi až deseti let.
Užití: Oblíbený pracovní pes, dobrý hlídač, ochránce i průvodce. Vynikající společník a pes rodinný.
Výskyt: U nás i ve světě trvale velmi oblíbený.
Možná záměna: S bulmastifem, anglickým či americkým buldokem. Je však sportovního vzhledu, štíhlý, na delších
nohách.
pes 30kg 57-63cm
fena 25kg 53-59cm
Brabantík
Původ: Má společné předky s pinči a knírači: tzv. stájové pinče, všestranné selské psy. Je možné, že v době
rozrůzňování do jednotlivých psích plemen byli za účelem zjemnění typu a zmenšení velikosti přikříženi jorkšírští
teriéři, kvůli zkrácení čenichové partie pak mopsové.
Popis: Malý živý pes kvadratické tělesné stavby. Hlava široká, kulatá, s klenutým čelem, co nejkratším nosem a vystupující
bradou. Oči nápadně velké, černé, kulaté, dosti daleko od sebe. Uši dříve kupírované, dnes menší, klopené. Tělo čtvercové,
hrudník poměrně široký a hluboký. Končetiny středně dlouhé, rovné a rovnoběžné. Ocas výše nesený, krácený na dvě
třetiny původní délky. Srst a zbarvení: krátká, v červené nebo černotříslové barvě, případně s černou maskou.
Charakteristika: Velmi živý, inteligentní a citlivý pejsek s takřka lidským výrazem v obličeji. Oproti jiným pinčům je
méně nervní, celkově vyrovnanější a málo štěká. Pánovi je bezmezně oddán. Běžně se dožívá vysokého věku.
Zvláštní nároky: Tito jinak nenároční psi mají velké problémy s rozmnožováním. Štěňat se rodí málo, a protože bývají
mimořádně velká, droboučké feny mívají často komplikované porody. Pořídit si je může téměř každý, chovu by se však
měli věnovat jen zkušení chovatelé.
Užití: Kdysi lovec krys a hlídač, dnes výhradně společenský pes.
Výskyt: Patří k vzácnějším plemenům, u nás se však pravidelně objevuje na výstavách a odchovává.
menší do 3kg 21-28cm
větší 4,5-5kg 21-28cm
Brazilská fila
Původ: Vznikla v Brazílii pravděpodobně křížením dovezených dogovitých psů z Portugalska, Španělska, Anglie,
některých loveckých psů - zvláště významný byl podíl krve anglického bladhaunda - a původních domácích forem
indiánských psů. Docházelo k němu už od konce 19. století, registrovaný moderní chov však začal až po 2. světové
válce.
Popis: Poměrně velký a mohutný dogovitý pes kvadratické tělesné stavby. Hlava poměrně velká a těžká, čenich mírně
klenutý (tzv. římský nos). Svěšená oční víčka dodávají plemeni charakteristický výraz. Záď vyšší než kohoutek, pánevní
končetiny o něco delší než hrudní. Srst krátká, hladká, hustá, na krku, na hrudi a na břichu tvoří laloky. Zbarvení: Všechny
jednobarevné varianty kromě bílé, myší šedi, skvrnité a merle. Časté je žíhání.
Charakteristika: Pes se "špatnou pověstí" se k cizím skutečně chová odmítavě až agresivně, svému pánovi a jeho rodině
je však mimořádně oddaný. V domácím prostředí je velmi klidný, vyrovnaný a přátelský.
Zvláštní nároky: Hodí se spíše pro majitele rozlehlých venkovských sídel než do městského provozu. Vyžaduje velmi
pevnou a důslednou výchovu, nikoliv však služební výcvik. Jakékoliv projevy agresivity je třeba od štěněčího věku
důsledně tlumit.
Užití: Původně lovecký pes na velké šelmy. V minulém století byl prý používán i k chytání uprchlých otroků. Vynikající
hlídač a ochránce.
Výskyt: V posledních letech poměrně rozšířené molossoidní plemeno.
Možná záměna: S bulmastifem, který je menší, má rovný nos i hřbet (nemá zvýšenou záď) a nemá tolik volné kůže po
těle. Totéž lze říci o mastifovi, který však je naopak větší než fila. Rovněž podobná vzácná tosa inu bývá menší, má pouze
hnědočervenou barvu, menší uši a rovněž jí chybí typická "přestavěná záď".
pes 50kg 65-75cm
fena 40kg 60-70cm
Bretaňský ohař
Původ: Tvoří přechod mezi klasickými ohaři a španěly. Je blízkým příbuzným špringršpaněla, který se zřejmě
podílel na jeho formování, stejně jako později anglický setr. První standard vznikl roku 1907, upřesněn prakticky
do dnešní podoby byl v roce 1938.
Popis: Menší podsaditý pes kvadratické tělesné stavby. Hlava úměrná k tělu, s čenichovou partií kratší než lebeční (poměr
3 : 2) a výrazným stopem. Oči tmavě jantarové. Uši vysoko nasazené, kratší, zakulacené, porostlé vlnitou srstí. Krk středně
dlouhý, bez laloku. Tělo čtvercové, s hrudníkem dosahujícím k loktům, dobře vyznačeným kohoutkem a krátkým, vždy
rovným hřbetem. Končetiny rovné, svalnaté, hrudní jemné. Ocas buď od narození chybí, nebo se krátí na 10 cm, ukončený
zkadeřenou srstí. Srst jemná, hladká, lehce zvlněná. Zbarvení: nejčastěji bílo - oranžové, též bílo - kaštanové, bílo - černé,
tříbarevné grošované.
Charakteristika: Čiperný, hbitý a rychlý. Vyniká mimořádně dobrými loveckými vlastnostmi, včetně vynikajícího nosu,
chuti k přinášení, dobrého stylu a schopnosti vystavovat. Přizpůsobivý, ovladatelný a spolehlivý ve vztahu k dětem i k
domácím zvířatům. Mimořádně přítulný.
Zvláštní nároky: Nesnáší tvrdé zacházení. Potřebuje hodně pohybu a těsný kontakt s člověkem.
Užití: Všestranný lovecký pes, spojující v sobě dobré vlastnosti španělů a ohařů. Úspěšný při agility. Příjemný společník.
Výskyt: Ve Francii nejoblíbenější lovecký pes. U nás vzácný.
Možná záměna: Od malého münsterlandského ohaře se liší krátkým ocasem, nižší velikostí a světlejšími barevnými
odstíny. Od velššpingršpaněla kratšíma ušima, menší ušlechtilostí a rovněž méně sytými barvami.
pes 13-15kg 46-51cm, ideální 48-50cm
fena 13-15kg 47-49cm
Briard (Berger de Brie)
Původ: Osrstěná čenichová partie briarda prozrazuje, že jeho předkové patřili k asijským ovčáckým psům. I když
podle dochovaných vyobrazení se podobní psi ve Francii vyskytovali už ve 14. století, k vydělení dlouhosrstých
ovčáckých psů coby samostatné skupiny došlo až na výstavě v Paříži v roce 1896, zároveň s jejich označením
"Berger de Brie" , tedy "ovčák z kraje Brie".
Popis: Velký, mohutný a silný pes obdélníkového formátu. Srst nápadně dlouhá a drsná (tzv. kozí) pokrývá celé tělo včetně
obličejové partie. Uši se už dnes nekupírují, jsou tedy zavěšené, spíše kratší, rovněž pokryté dlouhou srstí. Ocas dlouhý,
nesený zavěšený dolů, na konci tvoří háček. Barva: všechny jednotné barvy kromě bílé, kaštanové a mahagonové. Přednost
se dává tmavším barvám. Nejčastěji se briardi vyskytují v barvě černé a plavé.
Charakteristika: Energický pracovní pes. Vyniká inteligencí, učenlivostí a chutí do práce. Navenek působí dojmem
ostrého psa, k cizím je nedůvěřivý, k vetřelcům nekompromisní, uvnitř své rodiny však láskyplný a něžný i k dětem.
Užití: Původně ovčácký, dnes univerzální pracovní pes. Velmi vhodný pro služební kynologii, díky své síle a razanci
ideální pro strážní službu. Je i dobrým společníkem, ale musí mu být poskytnuto odpovídající zaměstnání.
Zvláštní nároky: Vzhledem k tělesným rozměrům a síle se briard hodí pro fyzicky zdatného, pokud možno zkušeného
kynologa. Patří k plemenům poměrně náročným na držení, neboť vyžaduje nejen hodně pozornosti, pohybu a potravy, ale
také pravidelnou péči o srst.
Výskyt: V zemi svého původu z ovčáků nejrozšířenější. Běžný i u nás.
Možná záměna: Nepravděpodobná. Podobní jsou někteří vzácní evropští ovčáci (katalánský, cao de serra de Aires,
pyrenejský ovčák), kteří však jsou podstatně menší a méně mohutní.
pes 62-68cm
fena 56-64cm
Bruselský grifonek
Původ: Má společné předky s pinči a knírači: tzv. stájové pinče, všestranné selské psy. Je možné, že v době
rozrůzňování do jednotlivých psích plemen byli za účelem zjemnění typu a zmenšení velikosti přikříženi jorkšírští
teriéři, kvůli zkrácení čenichové partie pak mopsové.
Popis: Malý živý pes kvadratické tělesné stavby. Hlava široká, kulatá, s klenutým čelem, co nejkratším nosem a vystupující
bradou. Oči nápadně velké, černé, kulaté, dosti daleko od sebe. Uši dříve kupírované, dnes menší, klopené. Tělo čtvercové,
hrudník poměrně široký a hluboký. Končetiny středně dlouhé, rovné a rovnoběžné. Ocas výše nesený, krácený na dvě
třetiny původní délky. Srst a zbarvení: tvrdá, ježatá, středně dlouhá, liščí červeň s černým nádechem na čenichu a na bradě.
Charakteristika: Velmi živý, inteligentní a citlivý pejsek s takřka lidským výrazem v obličeji. Oproti jiným pinčům je
méně nervní, celkově vyrovnanější a málo štěká. Pánovi je bezmezně oddán. Běžně se dožívá vysokého věku.
Zvláštní nároky: Tito jinak nenároční psi mají velké problémy s rozmnožováním. Štěňat se rodí málo, a protože bývají
mimořádně velká, droboučké feny mívají často komplikované porody. Pořídit si je může téměř každý, chovu by se však
měli věnovat jen zkušení chovatelé.
Užití: Kdysi lovec krys a hlídač, dnes výhradně společenský pes.
Možná záměna: Drsnosrsté grifonky (belgické a bruselské) by bylo snadno možné si splést s opičím pinčem, který však
má výrazně delší a užší nos, který není zvednutý nahoru a je vždy černý.
Výskyt: Patří k vzácnějším plemenům, u nás se však pravidelně objevuje na výstavách a odchovává.
menší do 3kg cca 21cm
větší 4,5-5kg cca 28cm
Bulmastif
Původ: Plemeno vzniklo v 2. polovině 18. století křížením buldoků a mastifů. Cílem bylo vytvořit ideálního psa,
který by pomáhal lesníkům v boji s pytláky, byl dostatečně rychlý i bojovný. V roce 1924 uznán anglickým Kennel
Clubem.
Popis: Vyšší střední pes, silný, avšak nikoliv těžkopádný. Velká kvadratická hlava s lehkými vráskami na čele (obvod lebky
má odpovídat kohoutkové výšce). Čenich kratší, má tvořit třetinu délky hlavy. Malé, dozadu složené uši ve tvaru písmene
V dodávají hlavě kvadratický vzhled. Krátký a rovný hřbet nikoliv na úkor pohyblivosti, široký a hluboký hrudník. Ocas
vysoko nesený, dosahuje až k hleznům, rovný nebo zahnutý. Srst krátká, tvrdá, přiléhavá. Zbarvení: žíhané, plavé, červené.
Charakteristika: Masivní, přitom však sportovní pes, živý a pozorný. U molossů neobvyklé spojení síly a razance s
pohyblivostí a neúnavností z něj činí vynikajícího strážce a ochránce. V kruhu rodinném je klidný, milý, vyrovnaný a
přátelský.
Zvláštní nároky: Vzhledem k poněkud tvrdohlavé povaze je jeho výcvik obtížný. Vyžaduje hodně pohybu.
Užití: Společník, průvodce, ochránce.
Výskyt: Jak u nás, tak ve světě méně běžný, i když nikoliv vysloveně vzácný.
Možná záměna: S mastifem, oproti kterému je menší a pohyblivější. Se vzácnou tosou inu, která má delší tupý čenich a
především postrádá tmavou masku.
pes 50-59kg 63-68cm
fena 41-50kg 61-66cm
Bulteriér
Původ: Jak už jeho jméno napovídá, vznikl křížením anglických buldoků se bílými, dnes už neexistujícími
staroanglickými teriéry a jeho "posláním" bylo zápasit v arénách s býky, se psy, či na čas dávit krysy. Zpočátku se
hledělo se pouze na bojové schopnosti, na vnější vzhled se poprvé zaměřil jistý James Hinks z Birminghamu,
považovaný dnes za zakladatele moderního bulteriéra.
Popis: Středně velký, mimořádně svalnatý a mohutný pes, nazývaný "gladiátor mezi psy". Hlava má v psí říši ojedinělý
vejčitý tvar s klabonosem (tj. nosním hřbetem vyklenutým vzhůru). Oči úzké, šikmo uložené, trojúhelníkové. Uši malé,
tenké, blízko od sebe nasazené, vzpřímené. Krk klenutý, dlouhý, svalnatý. Končetiny silné, osvalené, rovnoběžné. Tělo s
krátkým, silným hřbetem a hlubokým hrudníkem. Ocas krátký, nízko nasazený, vodorovně nesený. Srst krátká, přiléhající,
lesklá, ale na pohmat hrubá. Zbarvení : čistě bílé nebo různě barevné, přičemž barevné plochy musí převládat. Nežádoucí je
jen modré a játrově hnědé.
Charakteristika: Navzdory špatné pověsti k lidem milý a přátelský pes, milující děti a svému majiteli nesmírně oddaný.
Mimořádně odvážný, silný a zarputilý pes, v boji velmi nebezpečný protivník.
Zvláštní nároky: Těžko snáší změnu majitele. Potřebuje pevnou ruku a hodně trpělivosti. Od mládí je nutno korigovat
vztah k ostatním psům i k jiným domácím zvířatům, protože má sklon k rvačkám.
Užití: Původně bojový pes. Dnes úspěšně užíván jako pes lovecký (zvláště na černou zvěř), společenský i coby obranář a
hlídač.
Výskyt: Dnes velmi oblíbený a hojně chovaný pes.
Možná záměna: Od amerického stafordšírského teriéra se liší typickou protáhlou klabonosou hlavou a vztyčenýma ušima.
pes 25-30kg cca 50cm
fena 25-30kg cca 50cm
Clumber španěl
Původ: Údajně již od 18. století byli jeho předchůdci čistokrevně chováni vévodou z Newcastlu na zámku Clumber,
kam se prý dostali z Francie. Typický těžkopádný zjev se přičítá překřížení bladhaunda, baseta a
svatobernardského psa.
Popis: Středně velký, ale mimořádně mohutný, silný pes. Hlava masivní, hranatá, středně dlouhá, s výrazným stopem a
těžkým čenichem. Oči jasné, tmavě jantarové, poněkud zapadlé, s částečně viditelnou sliznicí. Uši velké, tvaru vinného
listu, kryté rovnou jemnou srstí, krk silný a přiměřeně dlouhý. Tělo dlouhé, těžké, nízké, s hlubokým hrudníkem a rovným,
širokým hřbetem. Končetiny silné, dobře osvalené, s velkými kulatými tlapami. Ocas nízko nasazený, nesený v rovině
hřbetu. Srst hustá, hedvábná, rovná a přiléhající. Zbarvení: preferuje se bílá se žlutým odstínem nebo znaky, přípustná je i
pomerančová.
Charakteristika: Klidný, vyrovnaný pes, působící až flegmatickým dojmem. V projevech zdrženlivý, tichý, v zásadě ale
přátelský. Při práci sice pomalejší, ale vytrvalý.
Zvláštní nároky: Vzhledem k mohutnosti tělesné stavby trpí častěji než jiní španělé zdravotními problémy a také jeho
chov není jednoduchý.
Užití: Lovecký pes, užívaný ke sledování a aportování hlavně v těžko prostupných, bažinatých terénech. Klidný společník.
Výskyt: Celosvětově vzácný. U nás už byl několikrát odchován.
Možná záměna: S ostatními španěly, poznáme ho však podle těžkopádnosti a lymfatičnosti.
pes 34kg cca 45cm
fena 29,5kg cca 45cm
Coton de Tuléar
Původ: I když bezprostředně pochází z Madagaskaru, jako všichni ostatní bišonci, i on je evropského původu. Na
ostrov se pravděpodobně dostal s evropskými mořeplavci někdy v 16. - 17. století. Prý zde byl dokonce lovecky
používán a za tímto účelem křížen s bedlingtonteriérem.
Popis: Malý pejsek s delší srstí, podobající se bavlně. Hlava krátká, trojúhelníkového tvaru, mozkovna delší než čenich,
mírně klenutá, nosní hřbet rovný. Oči kulaté, tmavé, živé. Uši zavěšené, vysoko nasazené, trojúhelníkové. Krk klenutý,
svalnatý. Tělo s lehce klenutým, osvaleným hřbetem a mírně vtaženým břichem. Končetiny rovné, dobře osvalené, s
malými kulatými tlapkami. Ocas nízko nasazený, postupně se zužující, v klidu dosahuje až k hleznům. Srst: jemná, dlouhá
asi 8 cm, mírně zvlněná, strukturou se podobající květům bavlny. Zbarvení: bílé, případně se žlutými či tmavými skvrnami.
Charakteristika: Veselý, dovádivý, přitom však snadno ovladatelný psík, který je oproti ostatním bišonkům poněkud
temperamentnější, dobře hlídá a nepostrádá lovecké instinkty.
Zvláštní nároky: Srst vyžaduje pravidelné, avšak velmi opatrné rozčesávání, aby se nepoškodila její typická nadýchanost.
Užití: Společenské plemeno.
Výskyt: Patří k vzácnějším plemenům, v poslední době se však u nás šíří.
Možná záměna: S ostatními bišonky, od nichž se liší především jemnou strukturou srsti, podobající se bavlníkovému
květu.
pes 4-6kg 25-28cm
fena 3,5-5kg 22-28cm
Curly coated retrívr (retrívr s kudrnatou srstí)
Původ: Bývá považován za nejpůvodnějšího ze všech retrívrů. Důkazy o jeho existenci najdeme již kolem roku 1800.
Opět vznikl křížením kanadského St. John´s Dog, tentokrát zřejmě s vodními španěly a předchůdci pudlů, později s
pointry a setry.
Popis: Větší, silný pes s nápadně kudrnatou srstí. Hlava dlouhá, s plochou lebkou, silným, dlouhým, nikoli však špičatým
čenichem. Oči černé nebo tmavě hnědé. Uši menší, na úrovni očí, přiléhají k bradě. Krk středně dlouhý, suchý. Končetiny
silné, rovné, svalnaté. Tělo s dobře klenutým dlouhým hrudním košem a rovným hřbetem. Ocas spíše krátký, rovně nesený,
pokrytý kudrlinami. Srst kudrnatá, hustá a tvrdá, jen v obličeji hladká. Zbarvení: černé nebo játrově hnědé.
Charakteristika: Živý, neúnavný a pracovitý pes. Rychle se učí, je inteligentní a dobře ovladatelný. Jako všichni retrívři
miluje vodu. Je přátelský, snášenlivý a přizpůsobivý.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a odpovídající zaměstnání.
Užití: Dobrý lovecký pes, užívaný převážně k vodním pracím. Jen zřídka držen jako společník, i když jeho povahové
vlastnosti by to umožňovaly.
Výskyt: Chován vzácně. U nás už byl několikrát odchován.
Možná záměna: Vzhledem ke kudrnaté srsti, která se u psa této velikosti jinak nevyskytuje, velmi nepravděpodobná. Irský
vodní španěl a další vodní psi jsou výrazně menší.
pes cca 30kg 68,5cm
fena cca 30kg 63,5cm
Čau - čau
Původ: Velmi staré plemeno, jehož počátky sahají, jak o tom svědčí nálezy starých hliněných figurek, do doby před
naším letopočtem. S největší pravděpodobností pochází z Číny, z oblasti Mandžuska. Do Evropy se dostal v roce
1887 a brzy se z něj stal módní pes. Již v roce 1895 byl v Anglii založen klub chovatelů tohoto plemene.
Popis: Středně velký, kompaktní pes lvího vzhledu. Hlava plochá, široká, bez výrazného stopu. Modrý jazyk! Uši malé,
silné, mírně nakloněné dopředu. Menší oči mandlového tvaru. Krk silný, hrudník široký hluboký a široký. Krátký, rovný a
silný hřbet. Končetiny rovné a svalnaté, hlezna jen velmi málo zaúhlená. Typický chůdovitý pohyb. Ocas vysoko nasazený,
nesený přes hřbet. Srst je u dlouhosrsté variety velmi bohatá a hustá, kolem krku tvoří hřívu, bohatá je i na stehnech.
Krátkosrstá varianta se vyznačuje bohatou, hustou, na omak "plyšovou" srstí. Zbarvení: Červené, černé, modré nebo
skořicové, krémové nebo bílé. Může být stínované, ale nikoli skvrnité.
Charakteristika: Velice svérázná, "orientální" povaha. Samotářského založení, introvert, krajně nedůvěřivý k cizím lidem.
I v rodině si většinou sám vybere jednoho člověka, na kterém visí a jemuž je zcela oddán. Navzdory vzhledu plyšového
medvídka to není žádný mazlíček pro děti, ale hrdý, důstojný, uzavřený pes.
Užití: Kdysi všestranně použitelný pes (k lovu, k tahu), již déle než jedno století však je chován pouze jako originální
společník.
Výskyt: Dlouhosrstá varianta patří u nás i ve světě k běžně chovaným, i když ne masově rozšířeným plemenům.
Krátkosrstý čau je nesmírně vzácný a stojí na pokraji vyhynutí.
Zvláštní nároky: Atraktivní srst je pochopitelně dosti náročná na údržbu. Plemeno navíc díky ní i zkrácené čenichové
partii špatně snáší vyšší teploty a je náchylné k přehřátí. Také v chovu se vzhledem k přešlechtěnosti mnohých jedinců
často vyskytují komplikace.
Možná záměna: S eurasierem, který je na první pohled lehčí, má méně bohatou srst, je vyšší.
pes cca 20-30kg 48-56cm
fena cca 20-30kg 48-51cm
Černý ruský teriér
Původ: Nové plemeno, vyšlechtěné počátkem šedesátých let v Rusku. Cílem bylo vytvořit mimořádně drsného psa,
který by byl schopen obstát v tvrdých místních podmínkách. Za základ byl zvolen velký knírač, který byl ve dvou
liniích křížen jednak s erdelteriérem, jednak s rotvajlerem, a psi vzešlí z obou linií pak byli opět vzájemně kříženi.
Popis: Velký a mimořádně silný pes pevných kostí, robustního typu. Dlouhá hlava s mohutným vousem, který jí dodává
takřka hranaté obrysy. Uši vysoko nasazené, překlopené, trojúhelníkového tvaru. Tělo čtvercového nebo jen mírně
obdélníkového formátu, s širokým rovným hřbetem. Ocas vysoko nasazený, silný a kupírovaný na 3 - 4 obratle. Srst drsná,
hustá, uzavřená, dlouhá 4 - 10 cm, na čenichu a na bradě tvoří vous. Zbarvení: černé nebo černé s šedými chlupy.
Charakteristika: Černý ruský teriér prý zdědil po svých předcích jen to nejlepší: po rotvajlerovi vyrovnanost, rozvahu, ale
i razantnost, po knírači a erdelovi pak mrštnost, pohyblivost a aktivitu. Má být silný, razantní, ale přesto dobře ovladatelný.
Vyniká přirozenou ostrostí, nedůvěřivostí k cizím lidem a oddaností pánovi.
Zvláštní nároky: Hodí se výhradně pro zkušené kynology a je nezbytné ho podrobit výcviku. Měl by být ubytován venku.
Užití: Služební pes, původně vyšlechtěný pro použití v armádě. Schopný služebního výcviku i praktického použití, vhodný
zvláště pro ostrahu objektů a osob.
Výskyt: Navzdory tomu, že se jedná o nové a ve světě ne příliš známé plemeno, u nás je poměrně dosti rozšířen a jeho
úroveň je dobrá.
Možná záměna: S velkým černým kníračem, který je však o něco menší, působí subtilněji a po těle má kratší, nezvlněnou
srst.
pes 66-72cm
fena 64-70cm
Československý vlčák
Původ: Nově vytvořené plemeno, vzniklé křížením německého ovčáka a vlka. Silou, odolností, vytrvalostí a zčásti i
vzhledem se mělo blížit vlkovi, aniž by mělo jeho typickou plachost a nedůvěřivost. I když bylo v roce 1989 FCI
uznáno coby národní plemeno bývalého Československa, původní záměr se podařilo uskutečnit jen zčásti.
Popis: Středně velké až větší, vlku se nápadně podobající plemeno s jeho typickou pružnou chůzí. Hlava suchá, se
šikmýma a úzkýma vlčíma očima jantarové barvy. Uši mají být malé, vzpřímené, trojúhelníkového tvaru. Tělo
obdélníkového formátu. Ocas v klidu svěšený. Zbarvení: stříbrošedé a žlutošedé s typickou světlou maskou na hlavě,
spodní straně krku a na hrudi.
Charakteristika: Vytrvalý a pohyblivý pes, odolný vůči horkům, mrazům i vlhkosti. Zachoval si mnoho přírodních vlčích
instinktů, především orientační smysl a vynikající čich. Na druhé straně se nepodařilo zcela vymýtit plachost a
nedůvěřivost k cizím lidem. Málokdy štěká, občas se projevuje kňučením a vytím. Feny hárají jen jednou do roka.
Zvláštní nároky: Mimořádně náročné, ještě ne zcela ustálené plemeno, patřící výhradně do rukou zkušeného kynologa.
Výchova bývá velmi obtížná, vyžaduje hodně trpělivosti, zkušeností i citlivosti.
Užití: I když tvůrci počítali s všestranným použitím, zatím se nejčastěji uplatňuje coby saňový pes v zápřahu nebo při
sportu.
Výskyt: U nás už bylo odchováno několik set jedinců, někteří se dostali i do zahraničí.
Možná záměna: S německým ovčákem, od něhož se liší právě "vlčími" znaky: šikmýma jantarovýma očima, menšíma
ušima, výhradně vlkošedou barvou, rovným hřbetem. Problematičtější je rozlišení od vzácného Saarloosova vlčáka (vznikl
rovněž křížením německých ovčáků a vlků). Ten má o něco jemnější srst, která není stříbřitá, ale spíše hnědavá.
pes 26kg více než 65cm
fena 20kg méně než 60cm
Český fousek
Původ: I na území dnešních Čech, tak jako v celé střední Evropě, se již od 14. století vyskytovali předchůdci
dnešních ohařů, k jejichž vyhraňování dochází s rozvojem střelných zbraní. Český fousek, jehož standard byl vydán
už roku 1882, mezi nimi patří k nejstarším a nejpůvodnějším. V důsledku vnějších nepříznivých okolností však k
uznání ze strany FCI dochází až v roce 1963.
Popis: Středně velký a silný drsnosrstý ohař čtvercového formátu. Hlava dlouhá, užší a suchá, s typickým vousem na
čenichu. Oči hnědé, mandlové, s výraznými nadočnicovými oblouky, díky nimž hlava působí hranatě. Uši vysoko
nasazené, dosahují do dvou třetin lící. Krk středně dlouhý, suchý. Tělo čtvercové, s oválným hrudníkem, dosahujícím k
loktům, dobře vyvinutým předhrudím a pevným, rovným hřbetem. Končetiny kolmé, rovné, výrazně suše osvalené. Ocas
středně silný, nasazený v rovině hřbetu, krátí se o tři pětiny. Srst trojího typu: měkká a hustá podsada, rovná přiléhající srst
krycí (dlouhá 3 - 4 cm), dlouhé a tvrdé pesíky (5 - 7 cm, zvláště na předhrudí, hřbetě, slabinách a plecích). Zbarvení:
Bělouš s hnědými plotnami nebo bez nich, hnědák s prokvetlými znaky na předhrudí a spodní části končetin nebo bez nich.
Charakteristika: Robustní, odolný vůči jakékoli nepřízni počasí, vytrvalý a s velkou chutí do práce. Snadno se cvičí a je
velmi učenlivý. Přizpůsobivý, nekonfliktní, ale přirozeně ostrý na škodnou.
Zvláštní nároky: Hodí se na venkov, nejlépe pro aktivní myslivce.
Užití: Všestranný ohař s vlohami pro práci v poli, v lese i na vodě, schopný pracovat i jako barvář.
Výskyt: Mezi našimi myslivci patří k nejoblíbenějším ohařům.
Možná záměna: Jen zkušený odborník ho dokáže odlišit od německého ohaře drátosrstého. Ten se může vyskytovat i v
černobílé varietě.
pes cca 22-34kg 60-66cm
fena cca 22-34kg 58-62cm
Český horský pes
Původ: Od roku 1977 formující se plemeno, které má být "specialistou" na podmínky v českých horách. Jako
základ byli použiti slovenští čuvači a z Kanady dovezení alaskani, což jsou kříženci nejrůznějších plemen, šlechtění
po mnoho generací pouze na maximální výkon ve spřežení.
Popis: Velký dlouhosrstý strakatý pes. Hlava s širokou mozkovnou, pozvolným stopem a s nepříliš hlubokou čenichovou
partií, která je jen o málo kratší než lebeční. Oči středně velké, oválné, hnědé, mírného výrazu. Uši vysoko a zeširoka
nasazené, trojúhelníkové, převislé. Krk středně dlouhý, poměrně silný, dobře osvalený, bez laloku. Tělo mírně
obdélníkového formátu, s pevným rovným hřbetem, dlouhým hrudníkem, dosahujícím k loktům, a mírně vtaženým
břichem. Končetiny delší, rovné, silné. Ocas nasazený v linii zádě, dosahující k hleznům, bohatě osrstěný. Srst delší
( kolem 10 cm), rovná, tvrdší a hustá, krátká jen na hlavě a na předních stranách končetin. Zbarvení: vždy bílé se žlutými či
černými skvrnami.
Charakteristika: Silný, odolný sportovní pes, schopný pracovat velmi dlouho a neúnavně i za extrémních klimatických
podmínek. Přátelský k lidem, snášenlivý ke psům i ostatním domácím zvířatům. Učenlivý a dobře ovladatelný.
Zvláštní nároky: Měl by být celoročně ubytován venku, pro držení ve městech se nehodí. Je nutno mu poskytnout
pracovní vyžití nebo pravidelné dlouhé vycházky do přírody.
Užití: Používá se jako saňový, ale i ovčácký a záchranářský pes. Vídán bývá i na soutěžích agility, i když tam díky vyšší
tělesné hmotnosti nemůže soupeřit s drobnějšími a štíhlejšími plemeny.
Výskyt: Ročně je u nás odchováno několik desítek jedinců.
Možná záměna: Snad s některým z pasteveckých horských plemen (čuvač, kuvas, pyrenejský horský pes), od všech se
však odlišuje na první pohled "strakatým" dvoubarevným zbarvením.
pes 32-40 kg 62-70 cm
fena 28-36 kg 58-66 cm
Český strakatý pes
Původ: Vyšlechtil ho v padesátých letech tvůrce českého teriéra František Horák s cílem vytvořit vhodného
laboratorního psa pro potřeby Biologického ústavu ČSAV, jehož byl členem. Zkřížil křížence německého ovčáka s
křížencem foxteriéra a dále pak postupoval metodou zpětné příbuzenské plemenitby za pozdějšího přikřížení
německého hladkosrstého ohaře. "Horákův laboratorní pes" přišel na počátku 80. let o své uplatnění v laboratořích
a takřka vyhynul. V posledních letech však zájem o něj ožívá, vznikl samostatný chovatelský klub a plemeno je
zřejmě zachráněno před zánikem.
Popis: Středně velký trojbarevný pes obdélníkového tělesného rámce. Hlava klínovitá, s mírným stopem, oči mandlového
tvaru, hnědé. Uši ve tvaru písmene V, menší, přiléhající k lícím. Krk nepříliš dlouhý, šikmý, bez laloku. Tělo válcovité, s
přiměřeně hlubokým hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Končetiny rovnoběžné, silných kostí, přiměřeně osvalené.
Pohyb vydatný a vytrvalý. Ocas středně dlouhý, šavlovitý, může být nesen nad úrovní hřbetu. Srst buď krátká, přilehlá,
nebo dlouhá, vlnitá, vždy s podsadou. Zbarvení: černo-žluto-bílé s černým nosem a tmavýma očima nebo hnědo-žluto-bílé
s hnědým nosem a očima světlejší barvy. Ideální poměr bílých a barevných ploch je 1 : 1. Bílé plochy musí být vždy
tečkovány.
Charakteristika: Mimořádně otužilý, nenáročný, skromný a přizpůsobivý pes. Přiměřeně temperamentní, mírný a
přátelský, neagresivní hlídač.
Zvláštní nároky: Neměl by mít, hlavní devizou plemene je jeho nenáročnost. Potřebuje přiměřeně dlouhé vycházky.
Užití: Společenský pes na venkov i do města. Dobrý hlídač.
Výskyt: Chov se po jisté pauze znovu rozbíhá, chovná základna zatím není příliš velká. Každý nový zájemce je vítán.
Možná záměna: S obyčejnými "voříšky", od nichž se liší rozložením barev a typovou jednotností.
pes 15-20kg 40-50cm
fena 15-20kg 40-50cm
Český teriér
Původ: Původní české plemeno, vyšlechtěné v 50. letech známým kynologem Františkem Horákem křížením
skotského a sealyhamského teriéra. Jeho cílem bylo vytvořit plemeno s menším obvodem hrudníku než má první,
ale s méně světlou a bohatou srstí, než má druhý, celkově ovladatelnější a v myslivecké praxi lépe upotřebitelné jak
při práci na povrchu, tak zvláště pod zemí. K oficiálnímu uznání ze strany FCI došlo v roce 1963.
Popis: Malý nízkonohý teriér úpravného zevnějšku. Hlava delší, s výrazným vousem a obočím a vysoko nasazenýma,
klopenýma ušima trojúhelníkového tvaru. Krk středně dlouhý, poměrně silný, s volnější kůží, ale bez laloku. Končetiny
kratší, rovné a svalnaté, se silnými kostmi. Hřbet rovný, v bederní partii mírně vyklenutý. Ocas dlouhý 18 - 20 cm, ne příliš
vysoko nasazený, v klidu nesený dolů, v afektu i nad úrovní hřbetu. Srst hustá, s hedvábným leskem. Zbarvení: šedomodré
nebo kávově hnědé, připouští se šedé, žluté a bílé znaky, přičemž základní barva musí vždy převládat.
Charakteristika: Sice aktivní, ale oproti většině ostatních teriérů lépe ovladatelný a klidnější. Navzdory zkráceným
končetinám podivuhodně pohyblivý, vytrvalý a odolný. Stále má vynikající lovecké vlastnosti, je přiměřeně ostrý a silný.
Zvláštní nároky: Nenáročné plemeno, kterému však je nutno několikrát do roka upravit srst stříháním.
Užití: Lovecký pes, norník i slídič. Oblíbený společník, vhodný i do města.
Výskyt: Chovaný nejen u nás, ale i v mnoha evropských zemích, zvláště v Holandsku a ve Skandinávii. Samostatný klub
už má i v USA.
Možná záměna: S výchozími plemeny, od nichž se nápadně liší pastelovým zbarvením a leskem i strukturou srsti.
Čínský chocholatý pes
Původ: Jako všichni tzv. naháči vznikl pravděpodobně genetickou mutací, tj. náhlou změnou dědičné informace,
kterou člověk chovatelsky podchytil. V Číně se bezsrstí psi chovali již před naším letopočtem, proto jiná hypotéza
má za to, že všichni naháči světa jsou odvozeni od čínských předků - není to však pravděpodobné. V Evropě byli
bezsrstí psi z Číny poprvé předvedeni roku 1885, skutečný chov však byl zahájen až nedávno, v 70. letech.
Popis: Malý, elegantní a jemný pes, existující ve dvou typech: Deer (ušlechtilejší, s jemnými kostmi) a Cobby (robustnější,
i když stále elegantní, s těžším tělem i kostmi). Hlava s protáhlou, mírně zakulacenou lebkou, hladká, bez nadměrného
množství vrásek, s mírně se zužujícím, nikoliv však špičatým čenichem. Na temeni chocholka jakékoliv délky, nejlépe
dlouhá a splývavá. Oči středně velké, tmavé, daleko od sebe. Uši nízko nasazené, velké a vztyčené, s třásněmi nebo bez
nich. Krk dlouhý, suchý, vysoko nesený, bez laloku. Končetiny dlouhé a štíhlé, tlapy zaječí, tj. dlouhé a úzké, dole s tzv.
ponožkami, tvořenými dlouhou srstí. Tělo středně dlouhé, pružné, hrudník dosti hluboký, dosahující až k loktům, ale ne
sudovitý. Ocas vysoko nasazený, postupně se zužuje, na konci s dlouhým splývavým střapcem, při pohybu nesen nahoru
nebo na stranu. Tělo pokryté jemnou, měkkou a velmi teplou kůží. Zbytky srsti jen na hlavě, ocasu a tlapkách. Existuje i
osrstěný ráz, tzv. powder puff (labutěnka), u něhož dlouhá srst pokrývá celý povrch těla s výjimkou obličejové partie.
Zbarvení: jakékoliv i v kombinaci.
Charakteristika: Aktivní pes půvabných pohybů, mrštný a hravý. Je velmi bystrý a vnímavý, k cizím nedůvěřivý, k
vlastním lidem, včetně dětí, však velmi milý a přítulný. Je inteligentní a snadno se učí.
Zvláštní nároky: Nenáročný, pozornost je třeba věnovat jen teplotě. Vyžaduje ubytování v teple. Při procházkách v
mrazivém počasí je třeba mu obléci "kabátek", v létě se naopak na přímém slunci může spálit, a proto je nutno ho namazat
ochranným krémem s příslušným faktorem. Rozmnožování vyžaduje zkušenosti a znalosti, je zapotřebí uvážlivě křížit
osrstěnou a neosrstěnou varietu, jinak dochází k úhynu štěňat v důsledku tzv. letálního genu.
Užití: Společenský pes, vhodný i pro alergiky.
Výskyt: Ještě nedávno velmi vzácný, dnes se poměrně rychle šíří i u nás. Nejoblíbenější z naháčů.
Možná záměna: S peruánským naháčem, který je však větší, má ještě méně srsti a postrádá výraznou chocholku.
pes do 5kg, ale raději
nižší 28-33cm
fena do 5kg, ale raději
nižší 23-30cm
Čínský chocholatý pes - Labutěnka
Původ: Jako všichni tzv. naháči vznikl pravděpodobně genetickou mutací, tj. náhlou změnou dědičné informace,
kterou člověk chovatelsky podchytil. V Číně se bezsrstí psi chovali již před naším letopočtem, proto jiná hypotéza
má za to, že všichni naháči světa jsou odvozeni od čínských předků - není to však pravděpodobné. V Evropě byli
bezsrstí psi z Číny poprvé předvedeni roku 1885, skutečný chov však byl zahájen až nedávno, v 70. letech.
Popis: Malý, elegantní a jemný pes, existující ve dvou typech: Deer (ušlechtilejší, s jemnými kostmi) a Cobby (robustnější,
i když stále elegantní, s těžším tělem i kostmi). Hlava s protáhlou, mírně zakulacenou lebkou, hladká, bez nadměrného
množství vrásek, s mírně se zužujícím, nikoliv však špičatým čenichem. Na temeni chocholka jakékoliv délky, nejlépe
dlouhá a splývavá. Oči středně velké, tmavé, daleko od sebe. Uši nízko nasazené, velké a vztyčené, s třásněmi nebo bez
nich. Krk dlouhý, suchý, vysoko nesený, bez laloku. Končetiny dlouhé a štíhlé, tlapy zaječí, tj. dlouhé a úzké, dole s tzv.
ponožkami, tvořenými dlouhou srstí. Tělo středně dlouhé, pružné, hrudník dosti hluboký, dosahující až k loktům, ale ne
sudovitý. Ocas vysoko nasazený, postupně se zužuje, na konci s dlouhým splývavým střapcem, při pohybu nesen nahoru
nebo na stranu. Tělo pokryté jemnou, měkkou a velmi teplou kůží. Zbytky srsti jen na hlavě, ocasu a tlapkách. Existuje i
osrstěný ráz, tzv. powder puff (labutěnka), u něhož dlouhá srst pokrývá celý povrch těla s výjimkou obličejové
partie. Zbarvení: jakékoliv i v kombinaci.
Charakteristika: Aktivní pes půvabných pohybů, mrštný a hravý. Je velmi bystrý a vnímavý, k cizím nedůvěřivý, k
vlastním lidem, včetně dětí, však velmi milý a přítulný. Je inteligentní a snadno se učí.
Zvláštní nároky: Nenáročný, pozornost je třeba věnovat jen teplotě. Vyžaduje ubytování v teple. Při procházkách v
mrazivém počasí je třeba mu obléci "kabátek", v létě se naopak na přímém slunci může spálit, a proto je nutno ho namazat
ochranným krémem s příslušným faktorem. Rozmnožování vyžaduje zkušenosti a znalosti, je zapotřebí uvážlivě křížit
osrstěnou a neosrstěnou varietu, jinak dochází k úhynu štěňat v důsledku tzv. letálního genu.
Užití: Společenský pes.
Výskyt: Ještě nedávno velmi vzácný, dnes se poměrně rychle šíří i u nás. Nejoblíbenější z naháčů.
Možná záměna: S peruánským naháčem, který je však větší, má ještě méně srsti a postrádá výraznou chocholku.
pes do 5kg, ale raději
nižší 28-33cm
fena do 5kg, ale raději
nižší 23-30cm
Čivava dlouhosrstá
Původ: Starobylý. Nálezy hliněných sošek svědčí o existenci podobných psů u Toltéků, Aztéků a Mayů už v době
několik set let před naším letopočtem, i když přesnější důkazy chybějí. Do podoby nejmenšího psa světa však byl
formován až od konce minulého století v USA, kde byl také počátkem století dvacátého založen první chovatelský
klub a sepsán standard.
Popis: Nejmenší pes na světě. Hlava s lebkou typického jablkovitého tvaru, se širokým a klenutým čelem, čenich krátký,
rovný, zužující se. Oči velké, plné, ale nevystupující, nejlépe tmavé. Uši velké, široce nasazené, zužující se a na konci
mírně zaoblené. Krk středně dlouhý, zlehka klenutý. Tělo velmi kompaktní, mírně obdélníkového formátu, s rovným
hřbetem a hrudníkem, dosahujícím až k loktům, a vtaženým břichem. Končetiny suché, relativně silné, svalnaté. Ocas
středně dlouhý, vysoko nasazený, směrem ke špičce se zužující, nesený vesele a vysoko, nikdy mezi nohama. Srst má
dlouhou, jemnou, hedvábnou, splývající, s praporcem na ocase. V obličeji, na hlavě a na koncích končetin krátká.
Charakteristika: Zvídavý a pozorný pejsek, sice malý, ale robustní a pohyblivý. Překvapivě sebevědomý a nebojácný,
nezalekne se ani psů mnohonásobně větších. Nepostrádá lovecké instinkty.
Zvláštní nároky: Nepatrné rozměry čivavy vyžadují zvýšenou ohleduplnost. Nehodí se proto jako společník k malým
dětem a nelze na ní vyžadovat výkony, které jsou nad její síly: chůzi do příkrých schodů, mnohahodinové pěší túry apod.
Hodí se pouze pro držení v bytě.
Užití: Společenský pes, ideální pro starší lidi.
Výskyt: Poměrně rozšířené společenské plemeno.
Možná záměna: Hladkosrstá varieta s pražským krysaříkem, který se liší typickou barvou i větší subtilností a hruškovitým
tvarem hlavy.
pes ideální 1-2kg 15-23cm
fena ideální 1-2kg 15-23cm
Čivava krátkosrstá
Původ: Starobylý. Nálezy hliněných sošek svědčí o existenci podobných psů u Toltéků, Aztéků a Mayů už v době
několik set let před naším letopočtem, i když přesnější důkazy chybějí. Do podoby nejmenšího psa světa však byl
formován až od konce minulého století v USA, kde byl také počátkem století dvacátého založen první chovatelský
klub a sepsán standard.
Popis: Nejmenší pes na světě. Hlava s lebkou typického jablkovitého tvaru, se širokým a klenutým čelem, čenich krátký,
rovný, zužující se. Oči velké, plné, ale nevystupující, nejlépe tmavé. Uši velké, široce nasazené, zužující se a na konci
mírně zaoblené. Krk středně dlouhý, zlehka klenutý. Tělo velmi kompaktní, mírně obdélníkového formátu, s rovným
hřbetem a hrudníkem, dosahujícím až k loktům, a vtaženým břichem. Končetiny suché, relativně silné, svalnaté. Ocas
středně dlouhý, vysoko nasazený, směrem ke špičce se zužující, nesený vesele a vysoko, nikdy mezi nohama. Srst má
hladkou, jemnou, lesklou, přiléhající k tělu.
Charakteristika: Zvídavý a pozorný pejsek, sice malý, ale robustní a pohyblivý. Překvapivě sebevědomý a nebojácný,
nezalekne se ani psů mnohonásobně větších. Nepostrádá lovecké instinkty.
Zvláštní nároky: Nepatrné rozměry čivavy vyžadují zvýšenou ohleduplnost. Nehodí se proto jako společník k malým
dětem a nelze na ní vyžadovat výkony, které jsou nad její síly: chůzi do příkrých schodů, mnohahodinové pěší túry apod.
Hodí se pouze pro držení v bytě.
Užití: Společenský pes, ideální pro starší lidi.
Výskyt: Poměrně rozšířené společenské plemeno.
Možná záměna: Hladkosrstá varieta s pražským krysaříkem, který se liší typickou barvou i větší subtilností a hruškovitým
tvarem hlavy.
pes ideální 1-2kg 15-23cm
fena ideální 1-2kg 15-23cm
Dalmatin
Původ: Nejasný, nesporně však patří k nejstarším existujícím plemenům psů. Na základě dochovaných vyobrazení
víme, že podobně skvrnití psi byli chováni již ve středověku, nejméně od 14. století, na různých místech v Evropě a
byli používáni coby lovečtí psi - honiči.
Popis: Středně velký silný pes elegantní a harmonické tělesné stavby. Hlava přiměřené velikosti, s dlouhým, silným, ne
však špičatým čenichem. Oči středně velké, kulaté, jasné, u černě tečkovaných tmavé, u hnědě tečkovaných hnědé až
jantarové. Uši vysoko a široko nasazené, středně velké, přiléhající k hlavě, zaoblené. Krk delší, klenutý, bez laloku. Tělo
obdélníkového formátu, s hlubokým prostorným hrudníkem, dobře klenutými žebry, rovným hřbetem a výrazně osvalenou
bederní partií. Končetiny rovné, se silnými kostmi, suše osvalené. Ocas silný a postupně se zužující, dosahující až k
hleznům, níže nasazený. Srst krátká, tvrdá, hustá, hladká a lesklá. Zbarvení: bílé s černými nebo hnědými tečkami.
Charakteristika: Nápadný, silný a ladný pes přiměřeně živého temperamentu. Přátelský k lidem, snášenlivý vůči domácím
zvířatům. Chápavý, inteligentní a učenlivý.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu. Má rád teplo, neměl by být celoročně umístěn mimo dům. Poměrně často se
vyskytuje hluchota, která se geneticky pojí s bílou barvou.
Užití: Dříve lovecký, později doprovodný kočárový pes. Dnes pouze sportovní společník.
Výskyt: Populární na celém světě, patří k nejčastěji chovaným plemenům.
Možná záměna: Vyloučena. Plemeno stejné kresby neexistuje.
pes 27kg 56-61cm
fena 24kg 54-59cm
Dandie Dinmont teriér
Původ: Jméno dostal trochu neobvykle po románové postavě, farmáři jménem Dandie Dinmont z historického
románu Waltera Scotta "Guy Mannering", jenž vlastnil šedožlutavé teriéry. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla už v
roce 1815, je jasné, že už v té době se podobní teriéři ve Skotsku běžně vyskytovali. Byli používáni k lovu lišek,
vyder, jezevců, hubili myši a potkany a spolehlivě hlídali pánův majetek. K jejich stabilizování do podoby
samostatného plemene však došlo v roce 1875, kdy vyšel první standard a byl založen chovatelský klub.
Popis: Malý nízkonohý teriér s dlouhým tělem. Hlava velká, krytá nápadnou měkkou, hedvábnou srstí, která tvoří typickou
čupřinu. Oči velké, zářivé, plné, jakoby zahleděné do dálky. Uši zavěšené, nasazené vzadu, přiléhající k lícím. Na konci
mohou mít střapec. Krk silný, svalnatý. Končetiny krátké, mohutně osvalené, hrudní s mírně vybočenými tlapkami,
pánevní o něco delší. Trup dlouhý, silný, pružný. Ocas kratší (20 - 25 cm), postupně se zužující, může být šavlovitě
prohnutý , s vlajkou. Srst tvrdší, kadeřavá, ne drátovitá. Zbarvení: pepřové (černošedé) nebo hořčičné (červenohnědé až
plavé).
Charakteristika: Na teriéra poměrně klidný, přátelský k lidem, ale většinou i k domácím zvířatům. Hravý, inteligentní,
učenlivý, při práci horlivý, přitom snadno ovladatelný. V případě napadení se však dokáže velmi sveřepě bránit.
Zvláštní nároky: Srst vyžaduje 3x - 4x za rok mírné trimování a každodenní česání a kartáčování.
Užití: Kdysi lovecký pes. Dnes mimořádně dobrý společník.
Výskyt: Patří spíše k vzácnějším teriérům, u nás se vyskytuje poměrně často.
Možná záměna: Vzhledem k typické chocholce nepravděpodobná.
pes 8-11kg 20-25cm
fena 8-11kg 20-25cm
Dobrman
Původ: V 60. a 70. letech 19. století ho vyšlechtil jistý K. F. L. Dobermann, výběrčí daní a exekutor v durynském
městě Apolda. Ten pro výkon svého povolání naléhavě potřeboval ostrého psa, který by mu dokázal zjednat respekt.
Hladkosrstí pinčové, které použil jako výchozí materiál, se však na německém území vyskytovali už ve středověku,
byli jím zušlechtěni a také výrazně zvětšeni. Domníváme se, že za tímto účelem bylo přikříženo ještě několik dalších
plemen.
Popis: Vyšší střední, mimořádně elegantní pes hrdého držení těla, silný a svalnatý. Úzká hlava klínovitého tvaru, s vysoko
nasazenýma zavěšenýma ušima, přiléhajícíma k lícím. Krk dlouhý, líbivě klenutý, hřbet krátký a pevný. Ocas vysoko
nasazený a nakrátko kupírovaný. Srst krátká, hustá a hladká. Zbarvení: černé, vzácněji tmavě hnědé, či dokonce modré s
pálením.
Charakteristika: Velmi energický, živý a pozorný pes, reagující na sebemenší podnět. Správně vychovaný dobrman je sice
temperamentní, ale zároveň dobře ovladatelný, poslušný a neagresivní. Svěřené úkoly vykonává s velkou chutí.
Zvláštní nároky: Dobrman potřebuje hodně volného pohybu. Ten mu však lze v našich podmínkách hustého osídlení a
zazvěření poskytnout jen v případě, že bude dokonale poslušný, čehož docílí jen zkušený kynolog.
Užití: Služební a pracovní pes s všestrannou možností uplatnění, výborný průvodce, ochránce i hlídač. Dokáže být i
dobrým společníkem a psem rodinným, pokud majitel zvládne jeho mimořádný temperament.
Výskyt: Na celém světě i u nás běžně chovaný a velmi populární.
Možná záměna: S německým pinčem, který však je v průměru o 20 cm menší. Velikostně i barevně srovnatelný beauceron
je zase podstatně méně elegantní a jemný, má méně ušlechtilou hlavu a hrubší srst.
pes 40-45kg 68-72cm
fena 32-35kg 63-68cm
Erdelteriér
Původ: Pochází z anglického hrabství Yorkshire, jméno dostal podle říčky Aire. Jako plemeno se z různých
drsnosrstých teriérů nejednotného typu začal formovat po roce 1860, byla přikřížena i další plemena (zřejmě
otterhound, bulteriér, gordonsetr).
Popis: Větší střední pes harmonické tělesné stavby, svalnatý a kompaktní. Hlava s dlouhou plochou mozkovnou, jemně
modelovaná. Oči tmavé, malé, s typickým živým teriérským výrazem. Uši ve tvaru písmene V klopené dopředu, poměrně
malé. Hřbet krátký, přímý a rovný, hrudník dosahuje až k loktům. Mezi žebry a kyčlemi má být jen malá vzdálenost. Ocas
vysoko nasazený, kupírovaný asi na dvě třetiny původní délky. Srst tvrdá, hustá a hrubá. Zbarvení: rezavohnědé s černým
sedlem.
Charakteristika: Na teriéra relativně klidný, přesto však aktivní, energický a pohyblivý pes. Přátelský, veselý, někdy
trochu tvrdohlavý, při vhodném přístupu však přesto dobře cvičitelný a ovladatelný.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu, důslednou výchovu a výcvik a každé 3 - 4 měsíce úpravu srsti trimováním.
Někdy má sklon prát se s jinými psy.
Užití: Původně především lovecký pes, užívaný k lovu vyder, ale i ovčácký, honácký a hlídací pes. Dnes všestranné
pracovní plemeno, běžně skládá zkoušky z výkonů, včetně záchranářských a lavinových. Dobrý hlídač. Často držen jen
jako společník.
Výskyt: Ve světě i u nás trvale oblíbený.
Možná záměna: Erdel se velmi podobá velšteriérovi, který je však o polovinu menší, takže záměna je vyloučena.
pes cca 20kg 58-61cm
fena cca 20kg 56-59cm
Eurasier
Původ: Plemeno, nově vyšlechtěné v padesátých letech v Německu křížením vlčího špice a čau - čau (pro osvěžení
krve, zvýšení elegance a zlepšení plodnosti byl jednou přikřížen i samojed). Cílem bylo vytvořit psa s vynikající
vyrovnanou povahou, zdravého, s funkční tělesnou stavbou. FCI uznán v roce 1973.
Popis: Středně velký špicovitý pes harmonických tělesných proporcí se vztyčenýma ušima a delší srstí. Hlava klínovitého
tvaru není příliš široká, jen s mírným stopem. Uši středně velké, vztyčené, trojúhelníkového tvaru. Oči mírně šikmo
položené. Trup mohutný, ne příliš krátký, pevný, rovný, dobře osvalený hřbet. Ocas zatočený nad hřbetem, kartáčovitě
osrstěný, kulatý a pevný, směrem ke konci se zužuje. Hrudník dosahuje až k loktům. Srst středně dlouhá, s hustou
podsadou, na obličeji, uších a přední straně končetin krátká. Zbarvení: povoleny jsou všechny barvy i jejich kombinace.
Charakteristika: Standard požaduje klidného a sebevědomého rodinného psa, který nedůvěřuje cizím lidem, a je proto
dobrým, ale neagresivním hlídačem. Tohoto ideálu se však zatím nepodařilo zcela dosáhnout.
Užití: Společenský a rodinný pes, hlídač a průvodce.
Zvláštní nároky: velmi odolný pes bez zvláštních nároků, se střední potřebou pohybu a vyžadující pravidelnou, avšak ne
mimořádně intenzivní péči o srst. Největším problémem je jeho nevyrovnanost.
Výskyt: S výjimkou země původu - Německa - velmi vzácné plemeno. Ani u nás se prozatím nevyskytuje.
Možná záměna: S výchozími plemeny. Oproti čauovi je výrazně lehčí tělesné stavby, s méně masivní hlavou, elegantnější
a pohyblivější. Od vlčího špice se liší pestrostí barev, méně bohatou srstí, větší velikostí i šikmo položenýma "asijskýma"
očima".
pes 52-60cm
fena 46-48cm
Faraónský chrt
Původ: Vyobrazení podobných psů byla nalezena již v hrobkách staroegyptských faraonů. Kosterní nálezy svědčí o
tom, že předkové faraonského chrta už v dobách 2 000 let před naším letopočtem obývali celou oblast
Středozemního moře. Skutečné plemeno se však paradoxně ustálilo až ve zcela nedávné době, v šedesátých letech
našeho století, z chrtů žijících na Maltě.
Popis: Středně velký chrtovitý pes, ušlechtilý a elegantní. Hlava klínovitého tvaru. Mozkovna dlouhá a suchá, čenichová
partie o něco delší. Nos masového zbarvení. Oválné oči jantarové barvy. Uši velké a jemné, při vzrušení vzpřímené. Tělo
mírně obdélníkového rámce. Rovný hřbet, záď se směrem k ocasu mírně svažuje. Dobře klenutá žebra, mírně vtažené
břicho. Ocas středně vysoko nasazený, směrem ke špičce se zužuje. V klidu svěšený dosahuje až pod hlezna, při pohybu
nesený ve výšce a mírně zatočený. Srst hustá, krátká a lesklá. Zbarvení: sytě tříslové s bílými znaky.
Charakteristika: Rychlý, pohyblivý a pozorný pes. K cizím je jako všichni chrti odtažitý, v kruhu rodiny však dokáže být
velmi milý. Zvláštností plemene je pozoruhodná škála hlasových projevů.
Užití: Původně lovecký pes, který - na rozdíl od většiny chrtů - nepoužíval při lovu pouze zrak, ale ve stejné míře i čich a
sluch. Dnes exkluzivní společenské plemeno.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu, což při jeho lovecké vášni není vždy snadné zajistit, a citlivou výchovu.
Výskyt: Celosvětově vzácné plemeno, které má však u nás slušnou chovnou základnu.
Možná záměna: Velmi se podobá sicilskému chrtovi, je však výrazně větší. Oproti portugalskému podengovi je
ušlechtilejší.
pes 56cm
fena 53cm
Flanderský bouvier
Původ: Flandry, tedy oblast, která v 16. a 17. století tvořila jeden celek, ale dnes spadá částečně pod Belgii, částečně
pod Francii. V překladu znamená bouvier totéž co honácký pes. Na jeho formování se kromě původních evropských
ovčáků podíleli i předchůdci pinčů, kníračů, špiců i psů dogovitých.
Popis: Podsaditý, mohutným a silným dojmem působící pes kompaktní tělesné stavby, se silnou kostrou a mohutným
osvalením. Velká hlava působí ještě mohutnějším dojmem v důsledku velkého vousu a kníru. Uši vysoko nasazené,
vzpřímené, trojúhelníkového tvaru. Krátké robustní tělo silné, ale nikoliv těžkopádně. Ocas zkrácený na délku 2 až 3
obratlů, nesený horizontálně, v afektu vztyčený. Srst velmi bohatá a hustá, asi 6 cm dlouhá, zkadeřená. Zbarvení: Plavé,
černé, šedé, často žíhané.
Charakteristika: Inteligentní, klidný a rozvážný pes, v němž je však ukryto velké množství energie. Je silný, nebojácný,
zároveň však velmi vnímavý a citlivý. Při důsledné výchově bez problémů zvladatelný. Zvláštní nároky: Poměrně náročná
je úprava srsti flanderského bouviera, právě ona dotváří charakteristický obraz plemene. Trimování by měl provádět
odborník, a to zhruba 3x až 4x ročně.
Užití: Kdysi honák a strážce dobytka, příležitostně používaný i k tahu. Dnes dobrý hlídač, ale i výborný společník a pes
rodinný.
Výskyt: Ani běžný, ani vzácný pes. Okruh příznivců si nalezl i u nás.
Možná záměna: Černý flanderský bouvier se dosti podobá černému ruskému teriérovi, je však menší a působí
kompaktnějším dojmem. Mohlo by dojít také k záměně s běžným velkým kníračem, který je větší, má vyšší nohy, delší tělo
a při úpravě se mu ponechává méně srsti.
pes 35-40kg 62-68cm (ideál. 65cm)
fena 27-35kg 59-65cm (ideál. 62cm)
Flat coated retrívr (retrívr s hladkou srstí)
Původ: Podobný jako u labradora. Vznikl ve Velké Británii křížením St. John´s Dog se setry, vodními španěly a
snad i s koliemi, od nichž měl zdědit dlouhou hladkou srst. V Anglii oficiálně uznán roku 1898, standard z roku 1923
víceméně platí dodnes.
Popis: Středně velký, silný, ale ušlechtilý pes. Hlava dlouhá a dobře tvarovaná, s plochou, přiměřeně velkou lebkou,
nevýrazným stopem a dlouhými a silnými čelistmi. Oči hnědé, středně velké, s inteligentním výrazem. Uši malé, po
stranách přiléhající k hlavě. Krk delší a suchý. Tělo s dobře klenutým hrudníkem, vtaženým břichem a krátkými, širokými
bedry. Končetiny volné, rovné, svalnaté. Pohyb volný a plynulý. Ocas krátký, rovný, nenesený nad hřbetem, dobře
osrstěný. Srst hustá, jemná až středně hrubá, co nejvíce přiléhající. Zbarvení: černé nebo játrově hnědé.
Charakteristika: Živý pes s dobrou, ale jemnou povahou. Je otevřený, přátelský, snášenlivý k lidem i ke zvířatům, miluje
děti. Uchoval si výborné lovecké vlastnosti, především vynikající nos, ochotu aportovat i z vody, pracovitost a vytrvalost.
Zvláštní nároky: Jeho citlivá povaha bezpodmínečně vyžaduje jemné zacházení bez náznaku hrubosti. Potřebuje dost
pohybu a pravidelnou péči o srst.
Užití: Lovecký pes, vhodný zvláště pro vodní práce. Výborný společník. Na rozdíl od ostatních retrívrů i hlídá.
Výskyt: U nás se vyskytuje a je odchováván spíše ojediněle. V cizině jeho popularita v poslední době roste.
Možná záměna: Podle celočerné ( jen výjimečně celohnědé) delší srsti ho odlišíte od ostatních retrívrů, ale i setrů a
dlouhosrstých ohařů.
pes 27-36kg 58-61cm
fena 25-32kg 56-59cm
Foxteriér drsnosrstý
Původ: Původnější formou je foxteriér hladkosrstý, který bezprostředně navazuje na starého anglického teriéra, a
sice na jeho hladkosrstou, bíle zbarvenou variantu. Podobní psi vykonávali na ostrovech práci norníků již ve 14.
století. Drsnosrstý foxteriér vznikl později křížením hladkosrstých psů s jinými, blíže neurčenými drsnosrstými
teriéry. Od počátku 20. století novější varianta postupně zastiňovala původní hladkosrstou, aby se ve 30. letech stala
jedním z nejpopulárnějších psů vůbec.
Popis: Malý, velmi živý pes, působící harmonickým a elegantním dojmem. Hlava s plochou lebkou, postupně se zužuje.
Oči tmavé, ohnivé a inteligentní, položené daleko od sebe. Uši ve tvaru písmene V, malé, dopředu klopené. Krk suchý a
svalnatý, bez laloku. Svalnaté tělo s krátkým, rovným a pevným hřbetem a hlubokým hrudníkem. Ocas vysoko nasazený,
kupírovaný asi na tři čtvrtiny své délky. Srst hladká, rovná, přiléhající, nebo drsná a velmi hustá. Barva bílá s černými nebo
tříslovými znaky.
Charakteristika: Nesmírně aktivní, pohyblivý a pružný psík. Překypuje sebevědomím a odvahou, nezřídka i bojovností.
Pes, s nímž se nikdo nenudí.
Zvláštní nároky: Zvládnout tento "soudek s dynamitem" není lehké. Foxteriér potřebuje hodně pohybu, dostatek zábavy a
pevnou ruku, jinak se snadno stává destrukčním a nezvladatelným živlem. Drsnosrstá varianta je náročná na úpravu srsti:
několikrát za rok je nutno ji trimovat, protože jen tak vynikne její skutečná krása.
Užití: Lovecký pes, užívaný jako norník i pro povrchové práce. Oblíbený společník, stále veselý a sršící nápady, ideální
kamarád starších dětí.
Výskyt: Mezi válkami byl na vrcholu popularity, dodnes všeobecně známý (i díky Čapkově "Dášeňce"), i když už ne příliš
často chovaný.
Možná záměna: S Jack Russel teriérem, který je mnohem méně vyrovnaný a ušlechtilý, mívá kratší nohy a delší hřbet. U
nás je navíc velmi vzácný. S velšteriérem, který se však zásadně odlišuje černotříslovou barvou.
pes cca 8kg cca 39cm
fena cca 8kg o něco menší
Foxteriér hladkosrstý
Původ: Původnější formou je foxteriér hladkosrstý, který bezprostředně navazuje na starého anglického teriéra, a
sice na jeho hladkosrstou, bíle zbarvenou variantu. Podobní psi vykonávali na ostrovech práci norníků již ve 14.
století. Drsnosrstý foxteriér vznikl později křížením hladkosrstých psů s jinými, blíže neurčenými drsnosrstými
teriéry. Od počátku 20. století novější varianta postupně zastiňovala původní hladkosrstou, aby se ve 30. letech stala
jedním z nejpopulárnějších psů vůbec.
Popis: Malý, velmi živý pes, působící harmonickým a elegantním dojmem. Hlava s plochou lebkou, postupně se zužuje.
Oči tmavé, ohnivé a inteligentní, položené daleko od sebe. Uši ve tvaru písmene V, malé, dopředu klopené. Krk suchý a
svalnatý, bez laloku. Svalnaté tělo s krátkým, rovným a pevným hřbetem a hlubokým hrudníkem. Ocas vysoko nasazený,
kupírovaný asi na tři čtvrtiny své délky. Srst hladká, rovná, přiléhající, nebo drsná a velmi hustá. Barva bílá s černými nebo
tříslovými znaky.
Charakteristika: Nesmírně aktivní, pohyblivý a pružný psík. Překypuje sebevědomím a odvahou, nezřídka i bojovností.
Pes, s nímž se nikdo nenudí.
Zvláštní nároky: Zvládnout tento "soudek s dynamitem" není lehké. Foxteriér potřebuje hodně pohybu, dostatek zábavy a
pevnou ruku, jinak se snadno stává destrukčním a nezvladatelným živlem. Drsnosrstá varianta je náročná na úpravu srsti:
několikrát za rok je nutno ji trimovat, protože jen tak vynikne její skutečná krása.
Užití: Lovecký pes, užívaný jako norník i pro povrchové práce. Oblíbený společník, stále veselý a sršící nápady, ideální
kamarád starších dětí.
Výskyt: Mezi válkami byl na vrcholu popularity, dodnes všeobecně známý (i díky Čapkově "Dášeňce"), i když už ne příliš
často chovaný.
Možná záměna: S Jack Russel teriérem, který je mnohem méně vyrovnaný a ušlechtilý, mívá kratší nohy a delší hřbet. U
nás je navíc velmi vzácný. S velšteriérem, který se však zásadně odlišuje černotříslovou barvou.
pes cca 8kg cca 39cm
fena cca 8kg o něco menší
Francouzský buldoček
Původ: Považován za plemeno francouzské, částečně ale potomek starých anglických buldoků. Předkové bývali
aktéry psích zápasů, lovili krysy, byli společníky řezníků a drožkářů. Stabilizován ve 2. polovině 19. století, v té době
populární i v nejvyšších společenských vrstvách.
Popis: Malý, silný, svalnatý a kompaktní pes. Mohutná široká hlava s velmi krátkou čenichovou partií. Kůže na hlavě tvoří
téměř symetrické vrásky. Uši středně velké, vztyčené, vysoko nasazené, u kořene široké, nahoře zaoblené. Oči nízko
položené, velké, kulaté, mírně vystupující. Hrudník velmi široký, válcovitého tvaru. Hřbet široký a svalnatý. Hrudní
končetiny rovné, krátké, osvalené, pánevní rovněž osvalené, ale o něco vyšší (tzv. přestavěná záď). Ocas krátký, nízko
nasazený, u kořene silný a zauzlený. Nesmí být nesen pod linií hřbetu. Srst krátká, hustá a lesklá. Barva žíhaná (směs
černých a rezavých chlupů) s případnými malými bílými znaky na hrudi a na hlavě, strakoš (bílá s tmavými žíhanými
odznaky), béžová (vzácné nedávno uznané zbarvení).
Charakteristika: Milý, přátelský, milující děti, ideální společník, Hodí se i do těch nejmenších městských bytů. Rozměry
malý pes, svou klidnou, vyrovnanou povahou připomíná spíše psy velké.
Užití: Dnes výhradně společenský pes, který však dokáže být také dobrým hlídačem a jehož lze snadno vycvičit.
Zvláštní nároky: Vzhledem k výrazně zkrácené čenichové partii špatně snáší vyšší teploty, zvláště pobyt v přehřátých,
nevětraných prostorech (auta). Poměrně často dochází v důsledku velkých hlav ke komplikacím při porodu (císařské řezy).
Výskyt: V celé Evropě i u nás patří k oblíbeným společenským psům.
Možná záměna: S bostonským teriérem, který je subtilnější a má přesně rozložené barvy. S mopsem, který nemá vztyčené
uši a liší se i barvou.
pes 8-14kg 25-34cm
fena 8-14kg o něco menší
Gordonsetr
Původ: Pochází ze Skotska. Za jeho tvůrce je považován vévoda z Richmondu a Gordonu, který se od konce 18. až
do 19. století systematicky zabýval jeho chovem a přispěl k jeho odlišení od ostatních setrů, pravděpodobně za
přidání krve kolie a bladhaunda. Roku 1927 vznikl samostatný klub a poté byl stanoven standard.
Popis: Větší pes, o něco robustnější než ostatní setři, ale stále elegantní. Hlava hlubší, se širší mozkovnou, výrazným
stopem a dlouhým čenichem. Oči tmavě hnědé, pronikavého a inteligentního výrazu. Uši středně velké, nízko nasazené,
porostlé dlouhou hladkou srstí. Krk dlouhý, klenutý, bez laloků. Tělo přiměřeně dlouhé, s hlubokým, ale nepříliš širokým
hrudníkem. Končetiny rovné, silné, plochých kostí, svalnaté. Ocas rovný nebo lehce zahnutý, dosahující k hleznům, nesený
vodorovně nebo níže, s dlouhou hedvábnou "vlajkou". Srst: dlouhá, hladká, bez kudrlin, krátká na hlavě a na předních
stranách končetin. Zbarvení: černé s pálením (black and tan).
Charakteristika: Vyrovnaný, klidný a sebevědomý pes. Pánovi a jeho rodině včetně dětí je hluboce oddaný, vlídný však je
i k ostatním lidem. Mimořádně inteligentní. I když je ze setrů nejpomalejší, vyrovná se jim všestranností a ochotou k práci.
Zvláštní nároky: Jako všichni setři potřebuje hodně pohybu a pevné vedení. Srst vyžaduje pravidelnou, i když ne příliš
intenzivní péči.
Užití: Univerzální lovecký pes, který dobře vystavuje, aportuje, pracuje v poli i lese. Přizpůsobivý společník.
Výskyt: U nás držený v nevelkém počtu převážně jen v mysliveckých kruzích.
Možná záměna: Od ostatních setrů se jasně odlišuje černotříslovou barvou.
pes 25-30kg 62-66cm
fena
Grejhaund (anglický chrt)
Původ: I když je velmi starobylý a navazuje na staré orientální chrty typu saluky, do své současné mimořádně
ušlechtilé podoby nejrychlejšího psa na zeměkouli byl vyšlechtěn až v průběhu 18. století ve Velké Británii.
Popis: Velký svalnatý hladkosrstý chrt ušlechtilých proporcí. Hlava dlouhá, s plochou lebkou, nepatrným stopem a silnými
čelistmi. Oči oválné, šikmo uložené, přednostně tmavé. Uši malé, jemné, ve tvaru růžového lístku. Krk dlouhý, svalnatý,
elegantně klenutý. Končetiny dlouhé, rovné, svalnaté. Ocas dlouhý, níže nasazený, postupně se zužující, mírně zahnutý.
Srst krátká, jemná, přiléhající. Zbarvení: černé, červené, bílé, žluto - hnědé, plavé, žíhané, modré, případně kterákoli z
těchto barev kombinovaná s bílou.
Charakteristika: Klidný a vznešený pes důstojného vzezření i chování. Doma tichý a spíš nenápadný, venku při pohybu
nesmírně rychlý, s obrovskou chutí pronásledovat všechno, co se hýbe.
Zvláštní nároky: Každý, kdo si hodlá pořídit grejhaunda, by mu měl umožnit vyžití na dostihové dráze. Jiným způsobem
lze jen těžko vyhovět jeho pohybovým nárokům, zvláště když pustit ho z vodítka je jen málokde možné.
Užití: Nejpopulárnější a nejrychlejší dostihový chrt.
Výskyt: Nejrozšířenější je ve Velké Británii, kde se obliba chrtích dostihů (jejichž hlavními aktéry jsou grejhaundi) rovná
oblibě dostihů koňských. Oblíben je však mezi příznivci chrtů a dostihů po celém světě.
Možná záměna: S vzácnými evropskými chrty (maďarský chrt, polský chrt, španělský galgo), kteří však jsou menší, méně
ušlechtilí a také pomalejší. Běžnější vipet je velmi podobným, avšak o polovinu menší.
pes cca 30kg 71-76cm
fena cca 30kg 68-71cm
Hannoverský barvář
Původ: Plemeno nejen starobylého původu, ale i typu - domníváme se, že podobně vypadali kdysi tzv. keltští honiči,
dnes považovaní za předky všech honičů a barvářů. Hannoverský barvář se v samostatné plemeno vyvinul v okolí
Hannoveru, kde máme od konce 18. století zprávy o mimořádně výkonných a vytrvalých barvářích těžšího typu.
Popis: Středně velký silný pes obdélníkové tělesné stavby. Hlava silná, hluboká a široká, s mírně zvrásněným čelem a
výraznými nadočnicovými oblouky. Oči tmavě hnědé. Uši středně dlouhé, široké, vysoko nasazené, přiléhající k hlavě,
hladké a bez záhybů. Krk dlouhý, silný, případně s mírným lalokem. Tělo nižší, delší, harmonicky stavěné, s hlubokým a
prostorným hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Končetiny silné, rovné a suché. Ocas dlouhý, vysoko nasazený,
postupně se zužující, mírně zahnutý. Srst krátká, hustá, silná až drsná. Zbarvení: jelení červeň, více nebo méně žíhaná.
Charakteristika: Klidný, vyrovnaný a přátelský pes, který se však při lovu změní v náruživého lovce. Má mimořádně
jemný nos a dokáže sledovat i starou stopu poraněného zvířete. Vyniká houževnatostí a vytrvalostí.
Zvláštní nároky: Je nutno mu poskytnout lovecké vyžití.
Užití: Barvář, nalézající uplatnění na pobarvené, ale i nepobarvené stopě.
Výskyt: Je chován prakticky jen mezi myslivci. Celosvětově patří k vzácným plemenům, u nás však má jeho chov a
lovecké využití dlouhou tradici.
Možná záměna: S menším a lehčím bavorským horským barvářem.
pes cca 40kg 50-55cm
fena cca 40kg 48-53cm
Havanský psík
Původ: Společný s ostatními bišonky, tedy Středomoří. Někteří z nich se v průběhu 15. - 16. století dostali se
španělskými mořeplavci až na Kubu. Zde se časem, tak jak je to u bišonků pravidlem, stali oblíbenci nejbohatších
vrstev. Po kubánské revoluci a svržení "buržoazie" téměř zanikli, naštěstí se jich ujali chovatelé v USA.
Popis: Malý psík s dlouhou srstí. Hlava plochá a široká, s úzkým plochým čenichem. Oči větší, tmavé, mandlového tvaru.
Uši zavěšené, zašpičatělé, široko nasazené, dodávají hlavě hranatý tvar. Tělo obdélníkové, se zakulaceným hrudníkem a
vtaženými slabinami. Končetiny rovné, suché, s podlouhlými tlapkami. Ocas vysoko nesený, ve tvaru biskupské hole, s
dlouhou srstí. Srst přiléhající, hebká a dlouhá, na koncích mírně zvlněná. Zbarvení: tmavě béžové, žluto-hnědé, šedé nebo
bílé s velkými znaky ve výše jmenovaných barvách, výjimečně též bílé.
Charakteristika: Vlastnostmi se víceméně shoduje s ostatními bišonky: je milý, přátelský, hravý a pánovi velmi oddaný.
Stejně jako oni má raději teplo než zimu a dokáže se přizpůsobit každé situaci.
Zvláštní nároky: I když jeho srst nevyžaduje střihovou úpravu, je nutno ji denně pročesávat. Vzhledem k převládajícím
tmavým barvám je na něm méně vidět špína. Hodí se pouze pro držení v bytě.
Užití: Společenský pes.
Výskyt: Celosvětově vzácné plemeno, které však je u nás v poslední době pravidelně odchováváno.
Možná záměna: Od ostatních, převážně bílých bišonků se snadno odliší podle tmavších barev srsti. Ve srovnání s rovněž
podobným ši-tzu má výrazně delší nos a méně hladkou srst.
pes do 6kg 25-30cm
fena do 6kg 25-30cm
Hovawart
Původ: Plemeno vzniklo uměle na počátku našeho století s cílem znovuvytvořit starého německého selského psa. Do
chovu byli použiti nečistokrevní psi chovaní na německých vesnicích, dále němečtí ovčáci, maďarští kuvaszi,
gordonsetři, pyrenejští horští psi, leonbergři a snad i psi novofundlandští a švýcarští salašničtí.
Popis: Středně velký, silný a zároveň elegantní dlouhosrstý pracovní pes. Hlava úměrná k tělu, nosní hřbet a mozkovna
stejně dlouhé. Trojúhelníkové uši daleko od sebe, dosahují ke spodní čelisti. Obdélníkové tělo s rovným a pevným hřbetem
a mírně spáditou zádí, hlubokým a silným hrudníkem. Ocas bohatě osrstěný, nesený podle nálady nad hřbetem nebo
svěšený. Srst nápadně krásná a dlouhá, mírně zvlněná, v barvě zlaté, černé s pálením nebo (vzácně) celočerné.
Charakteristika: Vyrovnaný, spíše klidnější, přitom však velmi pohyblivý, vytrvalý a bystrý pes. Spolehlivý uvnitř rodiny,
nedůvěřivý vůči cizím. Výborný obranář i stopař.
Užití: Všestranné pracovní plemeno, schopné skládat běžné zkoušky z výkonu. Rozený hlídač, spolehlivý ochránce, dobrý
pes rodinný.
Zvláštní nároky: Hovawart bezpodmínečně vyžaduje dobrou výchovu a výcvik, hodně pohybu a odpovídající zaměstnání.
Hodí se k trvalému pobytu venku. Srst potřebuje pravidelnou, i když ne příliš časově náročnou péči.
Výskyt: Nejběžnější v Německu, i u nás však už bylo odchováno několik set jedinců.
Možná záměna: Hovawart v plavé barvě se velmi podobá zlatému retrívrovi. Ten je však v průměru o 10 cm menší, má
hlubší hlavu a ocas nese ve vodorovné linii, bez zatočení na konci.
pes 25-40kg 63-70cm
fena 25-40kg 58-65cm
Chodský pes
Původ: I když se jeho chovatelé snaží navazovat na tradici starých chodských ovčáckých psů, jak je známe z obrazů
Mikoláše Alše a knih Aloise Jiráska, chodský pes začal fakticky vznikat až od roku 1985 v důsledku snah J. Findejse.
Zpočátku byli použiti různí vesničtí psi odpovídajícího typu, jejichž majitelé se přihlásili na základě výzvy a
fotografie, zveřejněné v kynologickém časopise. Dodnes bylo odchováno přibližně kolem 500 jedinců.
Popis: Středně velký dlouhosrstý ovčák. Hlava s plochou lebkou, s čenichem o něco kratším než mozkovna a vyznačeným
stopem. Oči středně velké, mandlové, tmavohnědé. Uši krátké, vysoko nasazené, vzpřímené, kryté delší hustou srstí. Krk
ladně nesený, pružný. Tělo obdélníkového rámce, s oválným, k loktům sahajícím hrudníkem, rovným pevným hřbetem,
krátkými bedry a vtaženým břichem. Končetiny rovné, silné, dobře osvalené. Ocas dosahuje k hleznům, bohatě osrstěný,
při vzrušení se zvedá nad úroveň hřbetu. Srst dlouhá s výjimkou obličejové partie, hran ušních boltců a předních stran
končetin. Zbarvení: černo-tříslové (black and tan).
Charakteristika: Temperamentní, aktivní, ne však zbrklý. Snadno cvičitelný a dobře ovladatelný pes. Vyniká otužilostí a
nenáročností.
Zvláštní nároky: Měl by být celoročně ubytován venku. Potřebuje vhodné zaměstnání.
Užití: Pracovní pes, schopný služebního výcviku. Velmi dobrý hlídač. Může pracovat jako pes ovčácký, lavinový,
záchranný. Vhodný i pro začátečníky.
Výskyt: V České republice je pravidelně odchováván a zvolna se šíří.
Možná záměna: S německým ovčákem, má však delší srst (i na uších), rovný hřbet, charakteristické černotříslové zbarvení
a je menší.
pes 16-25kg 51-56cm
fena 16-25kg 48-53cm
Ibizský podengo
Původ: Tento primitivní chrtovitý pes pochází z Baleárských ostrovů. Jeho předkové se sem pravděpodobně dostali
s Féničany a Kartáginci z Afriky, protože v Egyptě byla nalezena několik tisíc let stará vyobrazení podobných psů. V
původní podobě se tento pes zachoval prakticky až do dnešních dnů.
Popis: Velký vysokonohý chrtovitý pes. Hlava dlouhá, úzká, kuželovitá, velmi suchá. Mozkovna dlouhá a plochá, čenich
dlouhý a úzký. Oči malé a šikmé, jantarové či karamelové barvy, s nedůvěřivým až plachým pohledem. Uši středně velké,
velmi pohyblivé, v pozornosti vztyčené vzhůru. Tělo kompaktní, mírně obdélníkového rámce. Pevný a rovný hřbet.
Hluboký, úzký a dlouhý hrudník, břicho mírně vtažené. Ocas nízko nasazený, dlouhý. Pohyb elegantní, pružný. Srst hladká,
hrubá nebo dlouhá. Zbarvení: přednost se dává červenobílé, bílé nebo červené barvě.
Charakteristika: Rozený individualista. Introvertní, uzavřený a k cizím nedůvěřivý pes, projevující se, je-li zahnán do
úzkých, někdy až agresivně. I k svému pánu si zachovává určitý odstup. Je nesmírně rychlý a obratný, má velmi silně
vyvinutý lovecký pud.
Zvláštní nároky: Neobvyklá povaha, značná nezávislost a lovecká náruživost z něj činí na držení mimořádně náročného
psa, který se hodí jen pro zanícené příznivce.
Užití: Původně se užíval k lovu divokých králíků. Na rozdíl od většiny chrtů má stejně dobře vyvinutý sluch, zrak i čich.
Dnes je mimo svou vlast chován jako exkluzivní společenský pes.
Výskyt: Celosvětově vzácný, u nás se prozatím nevyskytuje.
Možná záměna: S faraonským chrtem, od něhož se liší větším podílem bílé barvy v srsti.
pes 22kg 60-66cm
fena 19kg 57-63cm
Irský setr (Červeno-bílý irský setr)
Původ: Jako všichni setři navazuje na španěly, kteří byli v minulosti kříženi se starými španělskými ohaři zhruba
typu dnešních perdigueirů. Původně se vyskytoval jen v bílo - červené barvě (tato barevná varieta je dnes
považována za samostatné plemeno), byl masivnější a méně elegantní. Do dnešní podoby se stabilizoval v okolí
Dublinu na přelomu století.
Popis: Velký, nápadně elegantní a ušlechtilý pes s mírným výrazem. Hlava dlouhá a suchá, ne však úzká, s hlubokým a
takřka kvadratickým čenichem. Oči hnědé. Uši středně velké, jemné, nasazené nízko a vzadu, s dlouhou, hedvábnou srstí.
Krk lehce klenutý, středně dlouhý a silný, bez laloku. Tělo s co nejhlubším, vepředu užším hrudníkem a dobře klenutými
žebry, poskytujícími dostatek prostoru pro plíce. Končetiny rovné, svalnaté, s malými tlapkami. Ocas středně dlouhý, nízko
nasazený, nesený v rovině hřbetu nebo níže, s " vlajkou". Srst dlouhá, hladká, přiléhavá, krátká jen na hlavě a na předních
stranách končetin. Zbarvení: sytě zlatě kaštanové, bez stopy černé. Červeno - bílý irský setr je dnes považován za
samostatné plemeno a má bílou základní barvu s jasně ohraničenými červenými skvrnami.
Charakteristika: Velmi živý, bujný a vášnivý lovecký pes s nezávislou povahou. Miluje volný pohyb v přírodě, s
nadšením se věnuje lovu. Doma je milý, přítulný a hravý.
Zvláštní nároky: Potřebuje extrémně mnoho pohybu. Zvládnout jeho temperamentní povahu není snadné, proto je třeba ho
od útlého mládí podrobovat důsledné výchově. Srst je nutno pravidelně pročesávat.
Užití: Všestranný lovecký pes efektního způsobu práce. Dnes je častěji držen jako atraktivní, i když náročný společník.
Výskyt: Ve světě i u nás poměrně běžný.
Možná záměna: U irského setra vzhledem k typické mahagonové barvě nepravděpodobná.
pes 27-32kg 62-66cm
fena 27-32kg 57-61cm
Irský teriér
Původ: Pochází z jižního Irska. Má společné předky s ostatními teriéry irského původu (kerry blue, glen of imaal,
soft coated wheaten teriér). Skutečný chov začíná až po roce 1879, kdy byl založen specializovaný chovatelský klub.
Popis: Středně velký, štíhlý a elegantní pes kvadratické tělesné stavby. Hlava dlouhá, s plochou lebkou. Oči tmavé, malé,
jiskrné. Uši ve tvaru písmene V, malé, klopené dopředu, přiléhající k lícím. Krk dlouhý, bez laloku. Hřbet ani příliš dlouhý,
ani příliš krátký, silný a rovný. Hluboký a svalnatý hrudník. Ocas vysoko nasazený, vesele nesený, kupírovaný. Srst hustá a
hrubá, jakoby polámaná. Zbarvení: jednobarevné červené nebo žlutočervené.
Charakteristika: Pes, jehož odvaha a sebevědomí se staly příslovečnými. Navzdory tomu je k lidem přátelský a je
výtečným a neúnavným společníkem při dětských hrách. Jeho výjimečnost spočívá právě ve spojení protikladů: ostrosti a
bojovnosti na straně jedné, přítulnosti a oddanosti na straně druhé.
Zvláštní nároky: Velmi energický a pohyblivý pes, potřebuje hodně pohybu a mimořádně důsledný výcvik k poslušnosti.
Rád se pere. Jeho srst vyžaduje pravidelnou úpravu trimováním.
Užití: Všestranný lovecký pes, užívaný dříve také k hubení obtížných hlodavců, k hlídání usedlostí i jako pomocník u stád.
Dodnes pes univerzálního použití: zvládne běžný služební výcvik, vyniká ve psích sportech, je dobrým hlídačem i
průvodcem a vynikajícím psem rodinným.
Výskyt: Trvale oblíbený, i když nikoliv široce rozšířený.
Možná záměna: Vzhledem k typické červené barvě nepravděpodobná, stejně zbarvený border teriér je výrazně menší.
pes 11-12kg 45cm
fena 11-12kg 45cm
Irský vlkodav
Původ: Velmi staré plemeno, jehož předchůdce si údajně drželi Irové již v době před naším letopočtem. Byli to
mimořádně velcí psi, určení k lovu vlků, patřili k oblíbencům irských králů. V průběhu 18. století prakticky
vyhynul. Jeho moderní podoba je zásluhou jistého kapitána Granta, jenž po roce 1860 shromáždil poslední zbytky
plemene a za pomoci křížení s mastifem, německou dogou, barzojem a snad i dalšími plemeny vytvořil současného
irského vlkodava.
Popis: Největší pes světa, mohutný a svalnatý, ale nepostrádající eleganci chrtů. Hlava dlouhá, lebka nepříliš široká, čenich
dlouhý a mírně zašpičatělý. Oči tmavé, laskavého výrazu. Uši malé, složené dozadu. Krk delší, velmi silný a svalnatý,
klenutý, bez laloku. Tělo s hlubokým hrudníkem, širokými prsy, delším hřbetem a klenutými bedry. Končetiny silné, rovné,
svalnaté, tlapy velké a kulaté. Ocas dlouhý, přiměřeně silný, lehce zahnutý. Srst drsná a tvrdá, o něco delší nad očima a na
spodní čelisti. Zbarvení: nejčastěji šedé, též plavé, červené, černé, čistě bílé, žíhané.
Charakteristika: Klidný, vyrovnaný a trpělivý pes nevtíravých způsobů. K lidem je vlídný, k dětem přátelský, pánovi je
hluboce oddán. Jeho výchova není obtížná.
Zvláštní nároky: Vzhledem ke své velikosti je toto plemeno mimořádně náročné na prostor, ale i na pohyb a potravu.
Užití: Vynikající společník. Na dostizích se objevuje jen ojediněle.
Výskyt: Jeho popularita v posledních letech rychle stoupá. Ročně je odchována více než stovka štěňat.
Možná záměna: Se skotským jelením psem (deerhoundem), jenž působí "chrtovitějším" dojmem - je menší, lehčí a má
klenutý hřbet.
pes od 54,5kg od 79cm
fena od 40,5kg od 71cm
Irský vodní španěl
Původ: Spřízněn se starším portugalským vodním psem, jemuž se dodnes velmi podobá. Již v 10. století byli
podobní psi v Irsku užíváni k aportování vodního ptactva. V 19. století téměř vyhynul, zachován zůstal díky úsilí
jediného chovatele J. McCarthyho.
Popis: Středně velký, pevně stavěný kompaktní pes s kudrnatou srstí. Hlava s vysoko klenutou a poměrně širokou lebkou,
delším silným čenichem. Na vrcholu hlavy čupřina dlouhých vlnitých chlupů. Oči malé, tmavě jantarové nebo oříškové,
inteligentního výrazu. Uši velmi dlouhé, nízko nasazené, přiléhající k lícím. Tělo s přiměřeně velkým, sudovitým
hrudníkem, rovným hřbetem a krátkou zádí. Končetiny pevně vázané, delší, silné. Ocas krátký a rovný, u kořene široký,
postupně se zužující do tenké špičky. Srst tvoří husté, přirozeně mastné prstýnky. Krátká srst v obličeji, na hrdle a na konci
ocasu. Zbarvení: sytě játrově hnědé.
Charakteristika: Jeho příznivci o něm říkají, že je učenlivý jako pudl, čichem se prý vyrovná setrům a vyslídit zvěř
dokáže jako kokršpaněl. Má nebývalou chuť do práce, je neúnavný a vytrvalý. Doma je veselý, neagresivní a s jeho
výcvikem nejsou problémy.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu. Srst, má-li si uchovat typickou strukturu, vyžaduje častou venkovní koupel.
Užití: Lovecký pes, specialista na vodní práce, ale univerzálně použitelný, často dokonce i ostrý. Zábavný společník pro
aktivní lidi.
Výskyt: Patří k vzácným plemenům, u nás však byl několikrát odchován.
Možná záměna: S mnohem vzácnějším americkým vodním španělem, jenž je výrazně menší a nemá čupřinu na hlavě. Se
španělským vodním psem, který je rovněž o něco menší a jemuž se upravuje střih většinou do tzv. lvího střihu.
pes 22-28kg 53-59cm
fena 22-28kg 51-56cm
Italský chrtík
Původ: Mimořádně starobylý. Vznikl miniaturizací normálně velkých chrtů. Vyobrazení malých chrtů byla
nalezena už ve faraonských hrobkách, patřili k oblíbenců Caesara a Kleopatry. Také po celý středověk malíři s
oblibou zobrazovali šlechtice ve společnosti těchto psíků, jejichž chov byl vyhrazen nejvyšším společenským
vrstvám. V 19. století v důsledku rozvoje chovu vipeta takřka zanikl, k výraznějšímu oživení chovu dochází až po 2.
světové válce.
Popis: Malý, velmi křehký a půvabný hladkosrstý chrt. Hlava oválná, čenichová a lebeční partie stejně dlouhé, stop málo
vyznačený, čenich špičatý. Oči velké, výrazné, ani zapadlé, ani vystupující. Uši vysoko nasazené, dozadu složené malé,
jemné. Krk mírně klenutý, suchý. Tělo kvadratické, hřbet rovný, bedra klenutá, hrudník úzký a hluboký, dosahující k
loktům. Končetiny rovné, rovnoběžné, dlouhé, suše osvalené. Srst krátká, jemná. Zbarvení: černé, šedé a plavé, s
případnými bílými znaky na hrudi a na tlapkách.
Charakteristika: Noblesní a elegantní pes půvabných pohybů. Vzhledem k tomu, že byl odedávna chován jako pes
společenský, je milý, přátelský a něžný, přitom však nevtíravý. Doma klidný, nenápadný, venku rychlý a pohyblivý.
Zvláštní nároky: Má rád teplo, v mrazech je třeba mu oblékat "kabátek". Vzhledem k jeho křehkosti se nehodí pro malé
děti.
Užití: Společenský, dnes však také dostihový pes.
Výskyt: Patří k vzácnějším plemenům, u nás však je pravidelně odchováván.
Možná záměna: S vipetem, který však je větší a mohutnější.
pes do 5kg 32-38cm
fena do 5kg 32-38cm
Italský spinone
Původ: Patří ke grifonům, hrubosrstým ohařům, jeho blízkým příbuzným je i český fousek. Existují důkazy o tom,
že italská šlechta lovila s podobnými psy již ve 14. století, jiné prameny hovoří dokonce o jejich antickém původu.
Do současné podoby byl vyšlechtěn v Piemontu a Lombardii ve 2. polovině 19. století. První standard je z roku 1887.
Popis: Větší a statný, přitom však harmonicky stavěný hrubosrstý ohař kvadratického rámce. Hlava delší, úzká, s masivním
čenichem a mírně převislými pysky. Oči velké, zakulacené, s výrazným obočím. Uši svislé, trojúhelníkové, u nasazení širší,
dole zaoblené. Krk středně dlouhý, mohutný a svalnatý. Tělo čtvercového formátu, s prostorným, klenutým a hlubokým
hrudníkem, pevným a rovným hřbetem a mírně vtaženým břichem. Končetiny rovné, rovnoběžné a svalnaté, s kartáčovitou
srstí na zadní straně. Ocas nasazen jako pokračování zádě, silný, krácený na 15 - 25 cm, nesený dolů nebo vodorovně. Srst
tvrdá, hustá, lehce zkadeřená, na tvářích tvoří vous. Zbarvení: Bílé, bílé s oranžovými nebo hnědými znaky, oranžově nebo
hnědě stříkané, grošované, s hnědými znaky nebo bez nich.
Charakteristika: Velmi dobromyslný, klidný a spíše pomalejší pes s vzezřením bručouna, přesto však veselý a hravý. Je
velmi inteligentní a ochotně se učí. Vyniká neúnavností a má vynikající lovecké vlastnosti.
Zvláštní nároky: Hodí se spíše na vesnici než do města.
Užití: Všestranný ohař, vhodný pro těžko prostupné terény. Milý společník.
Výskyt: U nás se nevyskytuje, častěji chován jen v Itálii.
Možná záměna: Oproti českému fouskovi i německému hrubosrstému ohaři je nápadně těžkopádnější a zarostlejší a
existuje jen v bílé a bílo-červené barvě.
pes 32-37kg 60-70cm
fena 28-32kg 58-65cm
Jack Rusell teriér
Původ: Vznikl v průběhu 19. století díky anglickému vesnickému faráři Jacku Rusellovi. Ten byl vášnivým lovcem a
pro svou potřebu choval malé drsno či hladkosrsté bílostrakaté teriéry, jež užíval při štvanicích na koních i jako
norníky. Vždy to byli ryze pracovní psi, u nichž byla exteriéru věnována minimální pozornost. K jejich oficiálnímu
uznání proto došlo až v roce 1990.
Popis: Doposud značně nevyrovnané plemeno "voříškovitého" vzhledu, spíše menší velikosti. Tělo mírně obdélníkové,
typická teriérská hlava s klopenýma ušima ve tvaru písmene V a mimořádně živým, inteligentním výrazem. Končetiny
středně dlouhé nebo zkrácené. Ocas krácený, nesený vodorovně nebo vztyčený vzhůru. Srst hrubá či hladká. Zbarvení: bílé
s černými, červenými nebo tříslovými odznaky.
Charakteristika: Mimořádně živý, odvážný a nápady sršící pes, s nadšením se účastnící dětských her, bezmezně milující
svou rodinu, ale k cizím často dosti ostrý. Vášnivý lovec, velmi rychlý a vytrvalý.
Zvláštní nároky: Na běžnou péči je toto plemeno zcela nenáročné. Jeho výchova však není jednoduchá, potřebuje pevnou
ruku, hodně pohybu a přiměřenou zábavu. Nehodí se pro starší, pohodlné lidi, nejlépe se mu daří u aktivních sportovců
nebo myslivců na venkově.
Užití: Lovecký pes, užívaný jako honič i norník. V současnosti oblíbený jako průvodce jezdců i zábavný společník.
Výskyt: Po svém oficiálním uznání na západě přichází do módy, šíří se jako pes společenský. Vyskytuje se a byl odchován
již i u nás.
Možná záměna: S foxteriérem, který však je celkově harmoničtější, souměrnější a elegantnější. Pravděpodobnější je, že si
ho spletete s obyčejným voříškem.
pes 4-8kg 23-27cm
fena 4-8kg 23-27cm
Jagdteriér
Původ: Patří k nejmladším teriérům. Vznikl až ve dvacátých letech našeho století z netypicky zbarveného, tmavého
foxteriéra a manchesterského teriéra. Hlavní důraz při šlechtění byl kladen na pracovní využitelnost.
Popis: Malý svalnatý drsnosrstý teriér. Hlava s dlouhým, úzkým, ale silným čenichem s mohutnou spodní čelistí. Oči
tmavé, malé, oválné, hluboko uložené. Uši ve tvaru písmene V, vysoko nasazené. Krk silný, nepříliš dlouhý. Tělo s
hlubokým hrudníkem, rovným, silným, spíše delším hřbetem a mohutně osvalenou zádí. Končetiny rovné, dobře osvalené,
silných kostí. Ocas se kupíruje o třetinu, nesený většinou vodorovně. Srst hustá, tvrdá, drsná. Zbarvení: většinou černotříslové
(black and tan), ale také tmavohnědé s hnědo-černo-žlutými znaky nebo černo-šedě melírovaná se znaky.
Charakteristika: Temperamentní pracovní pes, vynikající mimořádnou ostrostí a nedůvěřivostí vůči cizím. Pracovitý,
neúnavný, na údržbu nenáročný, avšak samostatný a tvrdohlavý.
Zvláštní nároky: Vyžaduje pevné vedení, hodí se pouze pro zkušené aktivní myslivce. Musí mít hodně pohybu a vhodnou
pracovní náplň.
Užití: Vyšlechtěn především pro práci pod zemí, ale může se pyšnit univerzálními schopnostmi - je schopen hlasitého
slídění na povrchu, zvládá vodní práce, aportování, dokáže vypracovat pobarvenou stopu.
Výskyt: V loveckých kruzích trvale oblíbené plemeno, ročně je pravidelně odchováváno několik set štěňat.
Možná záměna: S velšteriérem, od něhož se liší především výrazně kratší srstí, která se netrimuje.
pes 9 - 10 kg 33 - 40 cm
fena 7,5 - 8,5 kg 33 - 40 cm
Japonský čin
Původ: Pochází pravděpodobně z Číny, teprve později se dostal do Japonska. Dávné dějiny má zřejmě společné s
pekinézem a tibetským španělem. Stal se oblíbencem japonských císařů a jeho chov se omezoval skutečně jen na
nejvyšší vrstvy. Do Evropy se poprvé dostal v polovině minulého století, nikdy však nedosáhl takové popularity jako
pekinéz.
Popis: Malý, jemný a graciézní pes s bohatou srstí. Hlava poměrně široká, kulatá, s hlubokým stopem a krátkým nosem,
ležícím v jedné rovině s očima. Oči velké, kulaté, černé a lesklé, uložené daleko od sebe. Uši zavěšené, ve tvaru písmene V,
bohatě osrstěné. Krk krátký, vzpřímeně nesený. Tělo s krátkým a rovným hřbetem, širokým a hlubokým hrudníkem a
vtaženým břichem. Končetiny rovné, s jemnými kostmi a zaječími tlapkami. Srst dlouhá, rovná, hedvábná. Zbarvení:
černobílé nebo červenobílé.
Charakteristika: Půvabný, čiperný a hravý pejsek velmi jemného, ba vybraného chování. Citlivý, mimořádně závislý na
pánovi a žárlivý na jeho pozornost. Přizpůsobivý a čistotný.
Zvláštní nároky: Srst je třeba alespoň obden pročesávat. Čina by si neměli pořizovat lidé, kteří bývají často mimo dům,
protože špatně snáší samotu.
Užití: Výborný společník zvláště pro starší osamělé lidi.
Výskyt: Patří k méně běžně chovaným plemenům, a to jak u nás, tak ve světě.
Možná záměna: S trpasličími španěly (kavalír King Charles a King Charles španěl), oproti nimž je podstatně menší a
křehčí. Ve srovnání s pekinézem má sice delší končetiny a tudíž větší kohoutkovou výšku, ale je křehčí a jemnější.
pes 2-4kg do 25cm
fena 2-4kg do 25cm
Jezevčík dlouhosrstý
Původ: Důkazy o existenci krátkonohých loveckých psů - jamníků, užívaných k práci pod zemí, máme už z raného
středověku. Coby samostatné plemeno se jezevčík formoval v 18. a 19. století, roku 1879 byl Německu vydán první
standard a záhy se rozšířil po celém světě.
Popis: Menší nízkonohý pes s dlouhým hřbetem. Hlava protáhlá, bez stopu se zužující směrem k nosu. Čenich dlouhý a
úzký. Oči středně velké, oválné, uložené po stranách hlavy. Uši vysoko, ale ne příliš vepředu nasazené, přiměřeně velké,
předním okrajem přiléhající k lícím. Končetiny krátké, svalnaté a silné, hrudní mírně vbočené, pánevní rovné. Tělo s
dlouhým rovným hřbetem, výrazným kohoutkem, oválným hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Ocas poměrně silný, 18
- 20 cm dlouhý, nesený na úrovni hřbetu, mírně zakřivený.
Zbarvení: rozlišujeme tři typy zbarvení:
jednobarevné - nejlépe červené, též červenožluté, žluté
dvoubarevné : černé, vzácněji i hnědé, šedé nebo bílé s pálením
skvrnité: tygrovité, žíhané, tj. světlá, nahnědlá, šedá až bílá základní barva s nepravidelnými tmavými skvrnami
Srst: rozlišujeme tři typy osrstění:
dlouhosrsté : dlouhá, měkká, hladká, lesklá srst
krátkosrsté : krátká, hustá, lesklá, hladce přiléhající srst
drsnosrsté : hustá, drsná srst
Charakteristika: Příslovečně svéhlavý, přitom však velmi bystrý, inteligentní a chápavý pes. Je velmi samostatný, nerad
se podřizuje. Překvapivě pohyblivý, rychlý a vytrvalý.
Zvláštní nároky: Vyžaduje velmi důsledné vedení a dostatek pohybu, protože má sklon k přibírání na váze. Poměrně časté
problémy s páteří.
Užití: Dodnes oblíbený lovecký pes, vynikající norník, který dobře obstojí i při práci na povrchu. Ještě častěji chován jako
originální společník.
Výskyt: Na celém světě patří k nejoblíbenějším psím plemenům.
Možná záměna: Vzhledem k charakteristické tělesné stavbě prakticky vyloučena.
standardní 7-9kg
trpasličí obvod hrudníku do 35 cm
králičí obvod hrudníku do 30 cm
Jezevčík drsnosrstý
Původ: Důkazy o existenci krátkonohých loveckých psů - jamníků, užívaných k práci pod zemí, máme už z raného
středověku. Coby samostatné plemeno se jezevčík formoval v 18. a 19. století, roku 1879 byl v Německu vydán první
standard a záhy se rozšířil po celém světě.
Popis: Menší nízkonohý pes s dlouhým hřbetem. Hlava protáhlá, bez stopu se zužující směrem k nosu. Čenich dlouhý a
úzký. Oči středně velké, oválné, uložené po stranách hlavy. Uši vysoko, ale ne příliš vepředu nasazené, přiměřeně velké,
předním okrajem přiléhající k lícím. Končetiny krátké, svalnaté a silné, hrudní mírně vbočené, pánevní rovné. Tělo s
dlouhým rovným hřbetem, výrazným kohoutkem, oválným hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Ocas poměrně silný, 18
- 20 cm dlouhý, nesený na úrovni hřbetu, mírně zakřivený.
Zbarvení: rozlišujeme tři typy zbarvení:
jednobarevné - nejlépe červené, též červenožluté, žluté
dvoubarevné - černé, vzácněji i hnědé, šedé nebo bílé s pálením
skvrnité - tygrovité, žíhané, tj. světlá, nahnědlá, šedá až bílá základní barva s nepravidelnými tmavými skvrnami
Srst: rozlišujeme tři typy osrstění:
drsnosrsté: hustá, drsná srst
krátkosrsté: krátká, hustá, lesklá, hladce přiléhající srst
dlouhosrsté : dlouhá, měkká, hladká, lesklá srst
Charakteristika: Příslovečně svéhlavý, přitom však velmi bystrý, inteligentní a chápavý pes. Je velmi samostatný, nerad
se podřizuje. Překvapivě pohyblivý, rychlý a vytrvalý.
Zvláštní nároky: Vyžaduje velmi důsledné vedení a dostatek pohybu, protože má sklon k přibírání na váze. Poměrně časté
problémy s páteří.
Užití: Dodnes oblíbený lovecký pes, vynikající norník, který dobře obstojí i při práci na povrchu. Ještě častěji chován jako
originální společník.
Výskyt: Na celém světě patří k nejoblíbenějším psím plemenům.
Možná záměna: Vzhledem k charakteristické tělesné stavbě prakticky vyloučena.
standardní 7-9kg
trpasličí obvod hrudníku do 35cm
králičí obvod hrudníku do 30cm
Jezevčík hladkosrstý
Původ: Důkazy o existenci krátkonohých loveckých psů - jamníků, užívaných k práci pod zemí, máme už z raného
středověku. Coby samostatné plemeno se jezevčík formoval v 18. a 19. století, roku 1879 byl Německu vydán první
standard a záhy se rozšířil po celém světě.
Popis: Menší nízkonohý pes s dlouhým hřbetem. Hlava protáhlá, bez stopu se zužující směrem k nosu. Čenich dlouhý a
úzký. Oči středně velké, oválné, uložené po stranách hlavy. Uši vysoko, ale ne příliš vepředu nasazené, přiměřeně velké,
předním okrajem přiléhající k lícím. Končetiny krátké, svalnaté a silné, hrudní mírně vbočené, pánevní rovné. Tělo s
dlouhým rovným hřbetem, výrazným kohoutkem, oválným hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Ocas poměrně silný, 18
- 20 cm dlouhý, nesený na úrovni hřbetu, mírně zakřivený.
Zbarvení: rozlišujeme tři typy zbarvení:
jednobarevné - nejlépe červené, též červenožluté, žluté
dvoubarevné : černé, vzácněji i hnědé, šedé nebo bílé s pálením
skvrnité: tygrovité, žíhané, tj. světlá, nahnědlá, šedá až bílá základní barva s nepravidelnými tmavými skvrnami
Srst: rozlišujeme tři typy osrstění:
krátkosrsté: krátká, hustá, lesklá, hladce přiléhající srst
drsnosrsté : hustá, drsná srst
dlouhosrsté : dlouhá, měkká, hladká, lesklá srst
Charakteristika: Příslovečně svéhlavý, přitom však velmi bystrý, inteligentní a chápavý pes. Je velmi samostatný, nerad
se podřizuje. Překvapivě pohyblivý, rychlý a vytrvalý.
Zvláštní nároky: Vyžaduje velmi důsledné vedení a dostatek pohybu, protože má sklon k přibírání na váze. Poměrně časté
problémy s páteří.
Užití: Dodnes oblíbený lovecký pes, vynikající norník, který dobře obstojí i při práci na povrchu. Ještě častěji chován jako
originální společník.
Výskyt: Na celém světě patří k nejoblíbenějším psím plemenům.
Možná záměna: Vzhledem k charakteristické tělesné stavbě prakticky vyloučena.
standardní 7 - 9 kg
trpasličí do 35 cm
králičí do 30 cm
Jihoruský ovčák
Původ: Asijský, zabydlel se v jižních oblastech Ruska a na Ukrajině, v Kazachstánu, na Krymu a na Kavkaze. Na
jeho formování údajně měli podíl i pastevečtí psi ze Španělska, kteří sem byli dovezeni zároveň s novým ovčím
plemenem merino. Ve své vlasti se dlouho rozvíjel v izolaci, a uchoval se tak v relativně přírodní formě. K uznání ze
strany FCI došlo teprve nedávno.
Popis: Poměrně velký, silný a mohutný pes obdélníkového formátu, s delší srstí, která pokrývá celý povrch těla včetně
obličejové partie. Uši malé a splývající se srstí. Tělo suché, tvrdé, svalnaté a kostnaté. Ocas zavěšený a dlouhý, dosahuje až
k hleznům a na konci zatočený. Srst není tak dlouhá a bohatá jako u bobtaila (požaduje se délka 10 - 15 cm), hrubá a mírně
zvlněná. Zbarvení: čistě bílé nebo bílé s žlutavými nebo šedavými skvrnami, šedé.
Charakteristika: Navzdory vnější podobnosti v sobě jihoruský ovčák nemá nic z bobtailovy dobromyslnosti. Je to
mimořádně ostrý pes se sklonem k agresivitě a mnohdy nečekanými reakcemi. Cítí-li se v ohrožení, bez váhání zaútočí jako
první. K cizím lidem je krajně nedůvěřivý. Vzhledem k extrémním podmínkám prostředí i klimatu, v nichž byl ve své vlasti
nucen žít, se vyvinul v mimořádně otužilé, odolné a životaschopné plemeno.
Zvláštní nároky: Hodí se výhradně pro zkušené kynology. Pánovi je bezmezně oddán, věrnost jednomu člověku prý byla
na překážku jeho uplatnění v armádě. Měl by být chován celoročně venku na rozlehlém pozemku. Srst vyžaduje
pravidelnou péči.
Užití: Spolehlivý a pro případné vetřelce nebezpečný hlídač.
Výskyt: Ač byl do Evropy dovezen teprve přednedávnem, u nás se poměrně rychle šíří.
Možná záměna: S bobtailem, od něhož se liší dlouhým chlupatým ocasem i celkově kratší a hrubší srstí.
pes více než 65cm
fena více než 62cm
Jorkšírský teriér
Původ: Kdysi ryze pracovní pes, jehož předkové splývali s ostatními nízkonohými skotskými teriéry. Měli podstatně
kratší srst, byli větší a užívali se především k chytání krys a potkanů. Přerod z loveckého v luxusního společenského
psa v Anglii započal koncem 19. století.
Popis: Velmi malý pes s dlouhou jemnou srstí. Hlava spíše malá a plochá. Oči středně velké, tmavé, nevypoulené, dívají se
přímo vpřed. Uši malé, vztyčené, ve tvaru písmene V, porostlé krátkou tmavou srstí. Končetiny rovné, porostlé zlatou srstí.
Tělo kompaktní, s přiměřeně klenutými žebry a rovným hřbetem. Pohyb volný, vydatný. Srst přiměřeně dlouhá, zcela
rovná, jemná, lesklá. Zbarvení: od vrcholu hlavy až ke kořeni ocasu tmavě ocelově modrá. Hlava, hruď a končetiny tříslové
barvy.
Charakteristika: Mrštný a rychlý psík, navzdory malé velikosti pravý teriér: temperamentní, odvážný a ostrý. Od nikoho
si nenechá nic líbit, k cizím je velmi nedůvěřivý. Rád štěká.
Zvláštní nároky: Srst vyžaduje mimořádnou každodenní péči, česání, rozplétání zacuchaných partií, u výstavních jedinců
dokonce natáčení na natáčky. V městských bytech je třeba usměrňovat jeho hlasitost.
Užití: Kdysi lovec krys, dnes výhradně společenský pes, který štěkotem spolehlivě upozorní na cokoli podezřelého.
Výskyt: Na celém světě patří k nejoblíbenějším luxusním společenským psům, masové obliby se dočkal i u nás.
Možná záměna: Se vzácným silky teriérem, který je o něco větší, robustnější a má kratší srst. S raritním australským
teriérem, který je výrazně větší a má hrubou srst.
pes do 3,1kg 20-24cm
fena do 3,1kg 20-24cm
Kadeřavý bišonek
Původ: Patří do velmi starobylé skupiny bišonků, bílých "dámských" psíků, kteří prokazatelně existovali již ve
starověku. Celý středověk byli oblíbenci královských rodin v Itálii a ve Francii. Novodobá historie bišonka začíná až
mezi válkami, kdy se na jeho definování podíleli francouzští a belgičtí chovatelé.
Popis: Malý bílý psík s kadeřavou srstí. Hlava působí díky zástřihu kulovitě, i když bišonek má ploché čelo a čenich jen o
něco kratší než mozkovnu. Oči tmavé, kulaté, živého výrazu, nesmí být vypoulené. Uši zavěšené, tenké, přiléhající k lícím,
porostlé dlouhou srstí, užší a kratší než u pudla. Krk dosti dlouhý, vysoko a hrdě nesený. Tělo s dobře vyvinutým a
hlubokým hrudníkem, vtaženým břichem, pevným hřbetem a mírně zaoblenou zádí. Končetiny jemných kostí, rovné a
dobře osvalené. Ocas nasazený pod úrovní hřbetu, nesený elegantně zahnutý, nikoli však zatočený přes hřbet. Srst: jemná,
hedvábná, volně spirálovitě zkadeřená, načechraná, dlouhá 7 - 10 cm. Zbarvení: čistě bílé.
Charakteristika: Veselý a temperamentní, vždy připravený ke hře. Rád se učí všemožným kouskům, vyniká inteligencí a
přizpůsobivostí. Vyrovnaný, nebojácný, přátelský k dětem i ke zvířatům.
Zvláštní nároky: Aby si srst udržela atraktivní vzhled "labutěnky", je nutno ji denně pročesávat a kartáčovat. Výstavní
úprava vyžaduje přesně definovaný střih. Hodí se pouze k držení v bytě.
Užití: Ideální společník, vhodný i do malých městských bytů.
Výskyt: V poslední době jeho popularita vzrůstá, šíří se i u nás.
Možná záměna: S maltézáčkem, který má delší a splývavou srst. S boloňským psíkem, který má srst spíše chomáčkovitou
a působí méně úpravným dojmem.
pes 3-5 kg do 30cm (čím menší, tím
lepší)
fena 3-5 kg do 30cm (čím menší, tím
lepší)
Karelský medvědí pes
Původ: Pochází z Karélie, z hraniční oblasti mezi Ruskem a Finskem. Je velmi blízce spřízněn s ruskými lajkami, v
minulosti s nimi prakticky splýval. Byl vyšlechtěn především k lovu velkých zvířat, včetně medvědů.
Popis: Kompaktní masivní pes vyšší střední velikosti. Hlava poměrně velká, ve tvaru tupého klínu. Uši středně dlouhé,
vztyčené. Oči malé, ohnivého výrazu. Kostra hrubá, ale nikoliv těžká. Tělo kompaktní, výborně osvalené, hrudník dosahuje
až k loktům. Ocas středně dlouhý, nejlépe zatočený v pokud možno co nejuzavřenějším kruhu a nesený nad hřbetem. Srst
rovná, hustá a odstávající od těla. Zbarvení: typické černobílé, žádoucí je hnědý odstín v tmavé srsti.
Charakteristika: Plemeno vyniká mimořádně výbušnou silou, bojovností a nezměrnou odvahou. Má silně vyvinutý
lovecký pud a navíc je velmi samostatné.
Zvláštní nároky: Velmi náročný na výchovu, výcvik i pohyb. Nejlépe se hodí pro aktivní myslivce.
Užití: Doposud využíván převážně jako lovecký pes s univerzálními schopnostmi. Zároveň je vynikajícím a
nekompromisním hlídačem. Chovat ho pouze jako společníka se nedoporučuje.
Výskyt: Snad díky atraktivnímu vzhledu z lajek nejčastěji chovaný i mimo zemi svého původu (Finsko). Již delší dobu se
toto plemeno - i když sporadicky - nejen vyskytuje, ale i rozmnožuje také u nás.
Možná záměna: Plemeno je velmi podobné ostatním lajkám. Je pro ně typické výhradně černobílé zbarvení (u ostatních
lajek je to jen jedna z mnoha variant) a mohutnější stavba těla.
pes 20-24kg 54-60cm
fena 20-24kg 49-55cm
Kavalír King Charles španěl
Původ: Původně lovecký pes, používaný až do 19. století jako slídič, blízký příbuzný ostatních španělů. Zároveň už
od středověku oblíbený společník korunovaných hlav (jméno získal po anglickém králi Karlovi I., jenž vládl v 1.
polovině 17. století). Standard byl vydán roku 1928.
Popis: Menší, harmonicky stavěný pes s delší srstí. Hlava mezi ušima téměř plochá, s mělkým stopem a čenichem dlouhým
asi 3,8 cm. Oči velké, tmavé, kulaté, nevystupující. Uši dlouhé, vysoko nasazené, pokryté dlouhou srstí. Krk středně
dlouhý, lehce klenutý. Tělo krátce vázané, s rovným hřbetem a středně hlubokým, prostorným hrudníkem. Končetiny
rovné, pevné, se středně silnými kostmi, zezadu bohatě osrstěné. Ocas dobře nasazený, délkou odpovídající délce těla,
vesele nesený, nikdy přetočený přes záď. Srst dlouhá, hedvábná, nezkadeřená, nejvýše jemně zvlněná. Zbarvení: černotříslové
(black and tan), červené (ruby), bílo-kaštanové (blenheim) a trojbarevné (trikolor).
Charakteristika: Aktivní sportovní pejsek, přiměřeně temperamentní. Naprosto nekonfliktní, přátelský a snášenlivý, neboť
byl v minulosti většinou držen ve smečkách. Přizpůsobí se každému prostředí a každé situaci. Má poddajnou povahu a
snadno se vychovává a cvičí.
Zvláštní nároky: Těmto nenáročným psům postačí občasné pročesání srsti a denně alespoň hodinová procházka.
Užití: Kdysi lovecký, dnes sportovně - společenský pes prakticky pro každého.
Výskyt: Patří k oblíbeným a hojně chovaným společenským plemenům.
Možná záměna: S King Charles španělem, jenž je menší a má výrazně zkrácenou čenichovou partii. S japonským činem,
který je výrazně menší, jemnější a rovněž má krátký nos.
pes 5,5-8kg cca 30cm
fena 5,5-8kg cca 30cm
Kavkazský pastevecký pes
Původ: Patří k původním psům přírodního typu, kteří se už od pravěku vyskytovali v oblasti Kavkazu. Po staletí
zde pomáhali místním pastevcům chránit stáda před vlky, medvědy i zloději. Jediným kritériem při výběru do
chovu byla ostrost a odvaha, což se na povaze těchto psů projevuje dodnes.
Popis: Velký a mimořádně silný pes hrubých rysů, silných kostí a mohutného svalstva. Masivní hlava s nápadně
vyvinutými žvýkacími svaly, tmavýma, středně velkýma očima a zavěšenýma, vysoko nasazenýma ušima, které se dříve
nakrátko kupírovaly. Mohutný a krátký krk. Široký a hluboký hrudník, dosahující k loktům nebo pod ně, široký rovný
hřbet, záď téměř vodorovná. Vysoko nasazený, na konci zatočený ocas dosahuje až k hleznům. Srst může být dlouhá,
krátká nebo polodlouhá, vždy však hustá a drsná, s dobře vyvinutou podsadou. Zbarvení různé od šedé přes hnědé a žluté
až po žíhané a strakaté.
Charakteristika: K cizím odmítavý až nepřátelský pes rychlých reakcí. Vždy byl zvyklý spoléhat sám na sebe, je
samostatný a nezávislý.
Zvláštní nároky: Hodí se výhradně pro zkušené kynology, protože výchova je velmi obtížná. Problémy bývají ve vztahu k
ostatním psům, domácím zvířatům, ale i dětem.
Užití: Původně pastevecký pes, tzn., že jeho úkolem bylo střežit ovčí stáda. Dnes užíván pro ostrahu velkých objektů a
všude tam, kde je zapotřebí razantní, spolehlivý hlídač a ochránce.
Výskyt: U nás i v dalších, zvláště východoevropských zemích poměrně často chovaný.
Možná záměna: S šarplanincem, středoasijským pasteveckým psem, příp. vzácným krašským pasteveckým psem.
Kavkazský pastevecký pes je z nich největší, velikostně se mu blíží jen středoasijský pastevecký pes, kterého na první
pohled rozeznáte podle absence ocasu.
pes nad 65cm
fena nad 62cm
Kerry blue teriér
Původ: Vzdálený původ společný s irským teriérem. Původně používaný především jako vodní pes. K vydělování
stříbřitě modrých psů s měkkou srstí začalo docházet v hrabství Kerry od konce 80. let minulého století. Došlechtění
plemene do dnešní ušlechtilosti a elegance se uskutečnilo v Anglii.
Popis: Středně velký elegantní a proporcionální pes nápadné modré barvy. Hlava odpovídající tělu, dlouhá, bohatě
osrstěná. Oči tmavé nebo oříškově hnědé, uši menší, ve tvaru písmene V, klopené dopředu. Hřbet středně dlouhý, rovný,
hrudník hluboký a široký. Ocas vysoko nasazený, kupírovaný, nesený vzpřímený. Srst měkká a vlnitá. Zbarvení: modré v
různých odstínech (jen mladí psi do 18 měsíců mohou být černí).
Charakteristika: Pravý teriér: temperamentní, energický, pozorný, přirozeně ostrý. Jeho reakce jsou rychlé až překotné,
povaha poněkud tvrdohlavá. K rodině je však láskyplný a pánovi bezmezně oddaný.
Zvláštní nároky: Výchova není snadná a vyžaduje důslednost, ale i pevné nervy. Často vyhledává potyčky s jinými psy.
Hodí se pro lidi s podobnou povahou, jakou má sám: energické a rázné. Srst se několikrát do roka upravuje stříháním.
Úpravu je nutno svěřit odborníkovi.
Užití: Dříve lovecký, dnes už jen společenský pes, který však dobře hlídá.
Výskyt: Ani vzácný, ani široce rozšířený. Jeho chov má u nás svou tradici.
Možná záměna: Vzhledem k ojedinělé modré barvě nepravděpodobná.
pes 15-18kg 45-50cm
fena o něco méně 45-48cm
King Charles španěl
Původ: Blízký příbuzný kavalíra King Charles španěla, který byl v 19. století "přešlechtěn" do podoby malého
pokojového psíka s extrémně zkrácenou čenichovou partií. Počátkem našeho století pak dochází k regeneračnímu
chovu s cílem získat opět sportovního psa. Výsledkem je dnešní "kavalír", který se sice více podobá původnímu
typu, ale paradoxně je přesto vývojově mladší, odvozený od "kinga".
Popis: Malý jemný psík s delší srstí. Hlava poměrně velká, s klenutou lebkou, velmi krátkou čenichovou partií a výrazným
stopem. Oči velké a tmavé, uložené daleko od sebe. Uši nízko nasazené, zavěšené, přiléhající k lícím, velmi dlouhé a
bohatě osrstěné. Krk středně dlouhý, klenutý, s hrdě nesenou hlavou. Končetiny kratší a rovné, s kulatými kočičími
tlapkami. Tělo s širokým a hlubokým hrudníkem, krátkým a rovným hřbetem. Ocas nikdy není nesený nad hřbetní linii,
bohatě osrstěný. Srst dlouhá, hedvábná, rovná, případně lehce zvlněná. Zbarvení: černo-tříslové (black and tan), červené
(ruby), bílo-kaštanové (blenheim) a trojbarvené (trikolor).
Charakteristika: Velmi přátelský, milý a přizpůsobivý, méně pohyblivý než "kavalír". Inteligentní, chápavý a tvárný.
Zvláštní nároky: Péče o srst sice není příliš náročná, ale pravidelné pročesávání je nezbytné. Stačí mu kratší procházky.
Užití: Ryze společenský pes, ideální do měst i pro starší lidi.
Výskyt: Nepoměrně vzácnější než "kavalír", u nás je pravidelně odchováván.
Možná záměna: S kavalírem, který je větší, sportovnější, má delší čenich. S japonským činem, jenž je menší, křehký a
pouze černo či hnědobílý.
pes 3,6-6,3kg 25-27cm
fena 3,6-6,3kg 25-27cm
Knírač střední
Původ: I když dnes jsou knírači podle velikosti rozděleni do tří samostaných plemen s vlastními standardy, předky
mají společné zároveň s pinči. Byli jimi středně velcí, většinou hrubosrstí, málo elegantní selští psi. Chovali se
převážně v jižním Německu, ale vlastně i v dalších středoevropských zemích, včetně naší (kde se jim říkalo stájoví
pinčové), jako univerzální pomocníci ve stájích, při hubení obtížných hlodavců i hlídání příbytků, jako doprovod
formanů. K definování plemene a následnému vydělení velikostních rázů do samostatné podoby docházelo od 80. let
minulého století.
Popis: Hrubosrstý kompaktní pes čtvercového formátu. Hlava silná a protáhlá, opticky ji zvětšuje vous, který vytváří
dojem hranatosti. Uši jsou vysoko nasazené, překlopené dopředu ve tvaru písmene V nebo malé vzpřímené stojící (dříve
obvyklé kupírování uší je dnes u nás zákonem zakázáno). Hřbet krátký, mírně spáditý, s lehce zaoblenou zádí. Ocas vysoko
nasazený a zkrácený asi na tři obratle. Srst drátovitá, drsná a hustá, s typickým vousem a výrazným obočím. Zbarvení:
černé, pepř a sůl, u malých kníračů i černostříbřité a bílé.
Charakteristika: Velmi temperamentní, bystrý a pozorný pes. Velcí knírači jsou klidnější a rozvážnější, malí zase o
poznání živější a uštěkanější. Mimořádně inteligentní, učenliví, nebojácní psi sportovní postavy i ducha. Pohybují se rádi a
hodně, potřebují někde vybít svůj temperament. Většinou se ve výborné kondici dožívají vysokého věku.
Zvláštní nároky: Knírači jsou psi nenároční na ubytování (v bytě i celoročně venku) i na běžnou péči. Je nutno je však
třikrát až čtyřikrát za rok otrimovat, protože bez úpravy srsti rychle ztrácejí svou eleganci a krásu. Všichni knírači potřebují
důslednou výchovu a výcvik od útlého mládí, protože jinak při jejich temperamentu mohou nastat problémy (s přivoláním,
konflikty s jinými psy apod.). Učí se však ochotně a rádi a při troše snahy dva menší rázy zvládne i začátečník.
Užití: Všichni knírači jsou u nás považováni za služební psy. Mohou skládat i nejvyšší zkoušky z výkonu a zúčastňovat se
všech soutěží. Malý knírač bývá doporučován jako nejlepší pes pro mladé, začínající sportovní kynology. Právě výcvik
tohoto rázu je u nás velmi rozšířen, existují speciální cvičiště a také soutěže a zkoušky jen pro malé knírače. Velký knírač se
hodí vzhledem ke své síle a ne zcela poddajné povaze spíše pro zkušenější kynology. Střední knírači bývají mimořádně
temperamentní, přesto je lze zároveň s malými knírači doporučit sportovně založeným lidem i jako výborné společníky.
Všichni knírači jsou dobrými hlídači.
Výskyt: Knírači jsou velmi oblíbeným a často chovaným plemenem. U nás je nejběžnější knírač malý, pak následuje
střední a nakonec velký.
Možná záměna: Neupraveného malého knírače by snad bylo možno zaměnit s velmi vzácným a u nás se nevyskytujícím
opičím pinčem, který však má výrazně zkrácenou čenichovou partii. Na výstavě, kde je knírač správně upraven, je záměna
vyloučena. Velký knírač se trochu podobá černému ruskému teriérovi ( ostatně spolupodílel se na jeho vzniku). Ten však je
větší, působí mohutnějším dojmem a ponechává se mu mnohem více srsti, která je mírně zvlněná.
malý knírač 30-35cm
střední knírač 45-50cm
velký knírač 60-70cm
Knírač velký
Původ: I když dnes jsou knírači podle velikosti rozděleni do tří samostaných plemen s vlastními standardy, předky
mají společné zároveň s pinči. Byli jimi středně velcí, většinou hrubosrstí, málo elegantní selští psi. Chovali se
převážně v jižním Německu, ale vlastně i v dalších středoevropských zemích, včetně naší ( kde se jim říkalo stájoví
pinčové), jako univerzální pomocníci ve stájích, při hubení obtížných hlodavců i hlídání příbytků, jako doprovod
formanů. K definování plemene a následnému vydělení velikostních rázů do samostatné podoby docházelo od 80. let
minulého století.
Popis: Hrubosrstý kompaktní pes čtvercového formátu. Hlava silná a protáhlá, opticky ji zvětšuje vous, který vytváří
dojem hranatosti. Uši jsou vysoko nasazené, překlopené dopředu ve tvaru písmene V nebo malé vzpřímené stojící (dříve
obvyklé kupírování uší je dnes u nás zákonem zakázáno). Hřbet krátký, mírně spáditý, s lehce zaoblenou zádí. Ocas vysoko
nasazený a zkrácený asi na tři obratle. Srst drátovitá, drsná a hustá, s typickým vousem a výrazným obočím. Zbarvení:
černé, pepř a sůl, u malých kníračů i černostříbřité a bílé.
Charakteristika: Velmi temperamentní, bystrý a pozorný pes. Velcí knírači jsou klidnější a rozvážnější, malí zase o
poznání živější a uštěkanější. Mimořádně inteligentní, učenliví, nebojácní psi sportovní postavy i ducha. Pohybují se rádi a
hodně, potřebují někde vybít svůj temperament. Většinou se ve výborné kondici dožívají vysokého věku.
Zvláštní nároky: Knírači jsou psi nenároční na ubytování (v bytě i celoročně venku) i na běžnou péči. Je nutno je však
třikrát až čtyřikrát za rok otrimovat, protože bez úpravy srsti rychle ztrácejí svou eleganci a krásu. Všichni knírači potřebují
důslednou výchovu a výcvik od útlého mládí, protože jinak při jejich temperamentu mohou nastat problémy (s přivoláním,
konflikty s jinými psy apod.). Učí se však ochotně a rádi a při troše snahy dva menší rázy zvládne i začátečník.
Užití: Všichni knírači jsou u nás považováni za služební psy. Mohou skládat i nejvyšší zkoušky z výkonu a zúčastňovat se
všech soutěží. Malý knírač bývá doporučován jako nejlepší pes pro mladé, začínající sportovní kynology. Právě výcvik
tohoto rázu je u nás velmi rozšířen, existují speciální cvičiště a také soutěže a zkoušky jen pro malé knírače. Velký knírač se
hodí vzhledem ke své síle a ne zcela poddajné povaze spíše pro zkušenější kynology. Střední knírači bývají mimořádně
temperamentní, přesto je lze zároveň s malými knírači doporučit sportovně založeným lidem i jako výborné společníky.
Všichni knírači jsou dobrými hlídači.
Výskyt: Knírači jsou velmi oblíbeným a často chovaným plemenem. U nás je nejběžnější knírač malý, pak následuje
střední a nakonec velký.
Možná záměna: Neupraveného malého knírače by snad bylo možno zaměnit s velmi vzácným a u nás se nevyskytujícím
opičím pinčem, který však má výrazně zkrácenou čenichovou partii. Na výstavě, kde je knírač správně upraven, je záměna
vyloučena. Velký knírač se trochu podobá černému ruskému teriérovi (ostatně spolupodílel se na jeho vzniku). Ten však je
větší, působí mohutnějším dojmem a ponechává se mu mnohem více srsti, která je mírně zvlněná.
malý knírač 30-35cm
střední knírač 45-50cm
velký knírač 60-70cm
Kuvaszs
Původ: Jeho předchůdci byli psi typu tibetské dogy, patřící nomádským pastevcům. Ti v době stěhování národů
táhli z Asie do Evropy a část se jich někdy v 10. století zastavila na území dnešního Maďarska. Jiní táhli dál, takže
velmi podobné bílé pastevecké psy nalezneme po celé Evropě. Moderní chov začíná až na počátku našeho století,
kdy byl vydán první standard.
Popis: Velký bílý pastevecký pes obdélníkového tělesného rámce. Hlava silná, ale ušlechtilá, s oblou mozkovnou.
Čenichová partie široká, dlouhá a silná, postupně se zužující, ne však špičatá. Oči šikmé, mandlové, tmavohnědé. Uši
vysoko nasazené, zavěšené, nahoře poněkud odstávající, dole přiléhající k hlavě. Krk středně dlouhý, dobře osvalený, bez
laloku. Tělo s velmi hlubokým, ze stran zploštělým hrudníkem, hřbet středně dlouhý, záď srázná, břicho mírně vtažené.
Končetiny dlouhé, svalnaté, pánevní strmé. Ocas nízko nasazený, dosahuje k hleznům, na konci zahnutý. Srst mírně
zvlněná, středně dlouhá, na krku tvoří límec, jen na hlavě, uších a na předních stranách končetin a na tlapách kratší.
Zbarvení bílé, případně barvy slonové kosti.
Charakteristika: Silný, neohrožený a neústupný pes. K cizím velmi nedůvěřivý a sveřepě bránící svěřené území, pánovi
však oddaný. Odolný, otužilý, velmi vytrvalý.
Zvláštní nároky: Měl by být celoročně ubytován venku, pokud možno na co největším pozemku. Do měst se nehodí.
Užití: Původně hlídač ovčích stád, dnes spolehlivý strážce čehokoliv.
Výskyt: U nás se nevyskytuje, ve své maďarské vlasti je však oblíbený a používá se dodnes i ke svému původnímu poslání.
Možná záměna: Od velmi podobného, u nás mnohem běžnějšího slovenského čuvače se odlišuje více zvlněnou srstí a o
něco větší velikostí. Totéž platí i o podhalaňském pasteveckém psu.
pes 40-52kg 71-75cm
fena 30-42kg 66-70cm
Labradorský retrívr
Původ: Pravděpodobně společný s novofundlandským psem. Obě plemena navazují na místního rybářského psa
zvaného St. John´s Dog z kanadského New Foundlandu. Ti se počátkem 19. století dostali do Anglie, byli zde
zušlechťováni a od původně černého psa byly vytvořeny i žlutá a hnědá varieta. K oficiálnímu uznání dochází roku
1903.
Popis: Středně velký, ale masivní a silný hladkosrstý pes. Hlava se širokou lebkou, výrazným stopem, dobře modelovaná,
se středně dlouhým, nikdy špičatým čenichem. Oči hnědé, s inteligentním a dobráckým pohledem. Uši středně velké,
nasazené vzadu a zeširoka. Krk silný a suchý. Končetiny silnější, rovné, dobře osvalené. Tělo s rovným hřbetem, širokým a
hlubokým hrudníkem, silnou a krátkou zádí. Ocas silný, kulatý, tzv. vydří. Srst krátká, hustá, odolná vůči nepřízni počasí i
vodě. Zbarvení: černé, žluté nebo játrově hnědé.
Charakteristika: Mimořádně přizpůsobivý, vyrovnaný a inteligentní pes, který se za všech okolností snaží zavděčit
pánovi. Přiměřeně temperamentní, ale ne bezhlavě živý. Má rád lidi, je důvěřivý a neagresivní.
Zvláštní nároky: Miluje vodu a koupání. Není dobrým hlídačem. Pokud nemá dost pohybu, inklinuje k obezitě.
Užití: Vyšlechtěn jako specialista - aportér, dnes myslivecky všestranně upotřebitelný, ovšem ne tam, kde se vyžaduje
ostrost. Vodící pes pro nevidomé, záchranář, vyhledávač drog. Stále oblíbenější pes rodinný.
Výskyt: U nás i ve světě patří k nejoblíbenějším plemenům.
Možná záměna: Od ostatních retrívrů se liší hladkou srstí, od ohařů masivnější tělesnou stavbou a typickými barvami.
pes 25-30kg 56-57cm
fena 25-30kg 54-56cm
Lakeland teriér
Původ: Pochází z jezerní oblasti zvané Lake District v severozápadní Anglii, kde byli jeho předkové po staletí
používáni především ke štvanicím na lišky. I když má společné kořeny s velšteriérem, jemuž se velmi podobá,
vzhledem k uzavřenosti místa jeho vzniku se vyvíjel nezávisle na něm. Později byl křížen s bedlington teriérem.
Oficiálně uznán byl v Anglii v roce 1928.
Popis: Malý drsnosrstý teriér harmonické tělesné stavby. Hlava ve vyváženém poměru k tělu, čenichová a lebeční partie
jsou stejně dlouhé, silné čelisti. Oči tmavé nebo barvy lískového oříšku. Uši malé, tvaru písmene V, dopředu klopené. Krk
mírně klenutý, bez laloku. Tělo kvadratické, s úzkým hrudníkem a krátkým, silným hřbetem. Končetiny silné a svalnaté, s
malými uzavřenými tlapkami. Ocas vysoko nasazený, vesele vzhůru nesený, kupírovaný. Srst hustá, drsná. Zbarvení:
černo-tříslové (black and tan), modro-tříslové (blue and tan), červené (ne však sytě), pšeničné, játrově hnědé, vzácněji
modré a černé.
Charakteristika: Sportovně - elegantnímu zjevu odpovídá energické a kurážné chování. V nezmenšené míře si uchoval
loveckou náruživost, ostrost na škodnou, vytrvalost i odolnost.
Zvláštní nároky: Hodí se pro energického, sportovně založeného majitele. Srst se 3x - 4x upravuje trimováním, které je
poměrně složité a mělo by být svěřeno odborníkovi.
Užití: Lovecký pes - norník, použitelný i na povrchové práce. V Anglii je dnes považován spíše za společenského psa, u
nás je však stále lovecky využíván.
Výskyt: Málopočetné plemeno, stále zůstávající ve stínu velšteriéra.
Možná záměna: S velšteriérem, od něhož se liší menší velikostí a větší paletou barev. Černotříslový lakeland má vždy
méně syté barvy.
pes 7,7kg do 37cm
fena 6,8kg do 37cm
Landseer
Původ: Shodný s novofundlandským psem, za jehož barevnou variantu byl velmi dlouho (v USA a ve Velké Británii
dodnes je) považován.
Popis: Velký, silný pes harmonických proporcí, výrazně obdélníkového tělesného rámce. Hlava široká a masivní, s hlouběji
uloženýma mandlovýma očima. Trojúhelníkové středně velké uši se zaoblenou špičkou. Délka trupu se rovná dvěma
délkám hlavy. Hluboký, prostorný, výrazně klenutý hrudník. Ocas silný, dosahující nejdále k hleznům, bohatě osrstěný. V
klidu směřuje dolů s mírným zahnutím na konci, při pohybu vodorovný. Srst s výjimkou hlavy dlouhá, hustá a jemná v bílé
barvě s černými plotnami.
Charakteristika: Platí o něm totéž co o novofundlandském psu - je důstojný, klidný, vyrovnaný, přátelský k lidem i ke
zvířatům.
Zvláštní nároky: Vyžaduje pravidelné kartáčování. Měl by být celoročně umístěn venku. Miluje vodu.
Užití: Původně rybářský, dnes společenský pes, ale i dobrý hlídač a záchranář.
Výskyt: Vždy byl chován méně běžně než novofundlandský pes. Jeho počty u nás se pohybují v desítkách.
Možná záměna: Záměnu s novofundlandským psem vylučuje černobílé zbarvení. Kromě toho je landseer o něco vyšší a
lehčí.
pes cca 60kg 72-80cm
fena cca 60kg 67-72cm
Leonberger
Původ: Vznikal od poloviny minulého století v důsledku chovatelského záměru městského radního z německého
města Leonberg Heinricha Essiga, který chtěl vyšlechtit psa podobajícího se lvu. Jako základ byli použiti psi
novofoundlandští, svatobernardští a pyrenejští horští.
Popis: Velký, silný a mohutný pes lvího vzezření, obdélníkového tělesného rámce. Hlava hluboká, bez vrásek, hrdě
vztyčená. Čenich hluboký, nevybíhající do špičky. Uši vysoko nasazené, spadající. Středně velké hnědé oči s typickým
dobromyslným výrazem. Končetiny ne příliš vysoké, svalnaté, rovné, se silnými kostmi. Hluboký hrudní koš, rovný hřbet,
silná bedra. Ocas bohatě osrstěný, vždy zpola spuštěný. Srst dlouhá, bohatá, ale nechávající vyniknout tělesné tvary.
Typické zlatožluté lví zbarvení s černou maskou.
Charakteristika: Velmi klidný, vlídný, dobromyslný pes, s nímž je navzdory velikosti snadné pořízení. I bez výcviku je
dobrým hlídačem. Velmi miluje děti a k lidem i ke zvířatům se chová neagresivně.
Zvláštní nároky: Tento mimořádně velký pes potřebuje hodně kvalitní potravy a dostatečný prostor. Měl by být celoročně
ubytován na zahradě. Vzhledem k hmotnosti leonbergera se u něj dosti často setkáváme s dysplazií kyčelních kloubů a
případní zájemci by si proto měli brát štěně jen z chovu, který touto chorobou nebyl zasažen.
Užití: Dobře hlídá i rozlehlé pozemky a objekty, výborný společník.
Výskyt: V poslední době stále oblíbenější, u nás se ročně zapisuje několik stovek štěňat.
Možná záměna: Vzhledem k typické barvě a dlouhé srsti nepravděpodobná.
pes 60-80kg 72-80cm
fena 60-80kg 65-75cm
Lhasa apso
Původ: Pochází z Tibetu, jeho předkové tam pomáhali horalům s pasením dobytčích stád. Chováni byli také v
lámaistických klášterech, kde byli nejen využíváni jako hlídači, ale také uctíváni. Do Evropy se dostali v roce 1928,
tehdy ještě prakticky splývali s dnešním ši-tzu a tibetským teriérem. Jako samostatné plemeno byl lhasa apso uznán
až roku 1934.
Popis: Malý, robustní, bohatě osrstěný pes. Hlava s užší lebkou, rovným čelem a vyznačeným stopem, čenich tvoří třetinu
její celkové délky. Celou hlavu pokrývá bohatá srst, spadající přes oči a tvořící vous a knír. Oči tmavé, středně velké,
směřující dopředu. Uši převislé, bohatě osrstěné. Krk silný a dobře klenutý. Končetiny rovné, dobře osvalené, bohatě
osrstěné. Tělo kompaktní, s dlouhým hrudním košem a hřbetem delší, než je kohoutková výška. Ocas vysoko nasazený,
nesený přes záda, na konci může být zalomený, vždy bohatě osrstěný. Srst dlouhá, pevná, ne vlnitá nebo hedvábná.
Zbarvení: zlaté, pískové, medové, šedé, černé, bílé, hnědé i dvoubarevné.
Charakteristika: Velmi sebevědomý a vyrovnaný pes, který si vždy zachovává značnou nedůvěřivost a odstup vůči cizím.
Přiměřeně živý, velmi silný, mrštný a hbitý. Často poněkud tvrdohlavý, se snahou zaujmout dominantní postavení.
Zvláštní nároky: Lhasy apso je nezbytné od mládí důsledně vychovávat. Dlouhá srst vyžaduje pravidelné pečlivé
rozčesávání.
Užití: Dobrý společník. Ostražitý hlídač.
Výskyt: Nepříliš vzácné společenské plemeno.
Možná záměna: S podobným ši-tzu, který je menší a má zkrácenou čenichovou partii. S tibetským teriérem, jenž je
výrazně vyšší a nemá tak dlouhou srst.
pes 6-7kg 25,4cm
fena 6-7kg o něco menší
Luzernský švýcarský honič
Původ: Velmi starobylý, v curyšské katedrále se dochovalo vyobrazení podobných psů už z roku 1 100 našeho
letopočtu. Jako ostatní honiči, i oni navazují na psy starých Keltů. Po celý středověk byli užíváni k lovu zajíců, lišek,
ale i vysoké. K rozčlenění do jednotlivých plemen, která jsou dnes považována za samostatná, dochází však až
počátkem našeho století.
Popis: Středně velký elegantní honič téměř čtvercového tělesného rámce. Hlava dlouhá, úzká, ušlechtilá. Uši zavěšené pod
linií očí, musí dosahovat alespoň ke špičce nosu, dole zakulacené, porostlé jemnou srstí. Krk dlouhý, elegantní, svalnatý.
Tělo s ušlechtilou hřbetní linií, pevným a rovným hřbetem, hlubokým, ale ne příliš širokým hrudníkem a mírně vtaženým
břichem. Končetiny suché, mohutně osvalené, ale nesmí působit těžce. Ocas středně dlouhý, tvoří prodloužení zádě, v klidu
a při chůzi svěšený, při vzrušení nad hřbetní linií. Srst krátká, hladká, hustá, na uších a na hlavě velmi jemná. Zbarvení:
skvrnitý modrý.
Charakteristika: Živý, silný a vytrvalý lovecký pes s výborným nosem. Povaha odpovídá ušlechtilému zevnějšku, je tichá,
klidná, jemná, pánovi a jeho rodině velmi přátelská a oddaná, jinak spíše uzavřená.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a velmi důsledný výcvik přivolání. Veškerá výchova musí probíhat bez
sebemenšího náznaku hrubosti, jinak se pes stává plachým.
Užití: Lovecký pes, použitelný jako honič i barvář. Někdy chován i jako příjemný společník.
Výskyt: Ve Švýcarsku poměrně běžný, občas chován i jinde v Evropě. Trikolorní bernský honič je pravidelně odchováván i
u nás.
Možná záměna: S jinými, vesměs velmi vzácnými evropskými honiči (modrý gaskoňský, ariežský, jugoslávský aj.), z
nichž je zřejmě nejušlechtilejší a nejjemnější.
pes 49-59cm
fena 47-57cm
Lvíček
Původ: Starobylý. S podobnými malými psy "lvího" střihu se setkáváme už od 14. století na obrazech největších
malířů, např. Lucase Cranacha, F. Goyi aj. Vždy byli oblíbenci nejvyšších vrstev. V novověku, s klesajícím
významem šlechty, téměř vymizeli. K jejich regeneraci došlo až po 2. světové válce zásluhou belgické chovatelky
Bennertové.
Popis: Malý živý psík, díky střihu připomínající lva. Hlava krátká, s poměrně širokou lebkou. Oči velké, kulaté,
inteligentního výrazu, nesmí být malé, mandlové ani vypouklé. Uši zavěšené, dlouhé, dobře osrstěné. Tělo krátké, dobrých
proporcí, harmonické a pevné. Končetiny rovné a úzké, s malými kulatými tlapkami. Ocas středně dlouhý, ostříhaný
nakrátko, jen na konci se ponechává střapec. Srst poměrně dlouhá, zvlněná, ne však kadeřavá nebo příliš hladká. Zbarvení:
všechny barvy včetně skvrnitých, přednost se však dává bílé, černé a citrónově žluté.
Charakteristika: Temperamentní, pohyblivý pes elegantních pohybů, mrštný a rychlý, velmi hravý. Navzdory luxusnímu
zjevu je to silné, vytrvalé a odolné zvířátko, milující dlouhé procházky. Velmi oddaný a přizpůsobivý společník.
Zvláštní nároky: Srst vyžaduje určitou péči, především 3x - 4x za rok střihovou úpravu. Jinak stačí pročesání 2x do týdne.
Užití: Univerzální společenský pes pro všechny věkové kategorie.
Výskyt: Celosvětově patří k vzácnějším plemenům, u nás se jeho chov v poslední době slibně rozvíjí.
Možná záměna: S trpasličím pudlem, jehož srst však je kudrnatější, má vždy ostříhanou čenichovou partii a kratší ocas.
pes 2-4kg 20-35cm
fena 2-4kg 20-35cm
Maďarský chrt
Původ: Maďarsko se svou rozlehlou pustou jako by bylo geograficky přímo předurčené pro použití chrtů. Však se
zde také podobní psi, navazující jak na evropské chrtovité psy římského původu, tak na chrty asijských
přistěhovalců, chovali již od 4.- 5. století našeho letopočtu. Od poloviny 19. století zde existuje specializovaný
chovatelský klub, plemeno však bylo uznáno až roku 1966.
Popis: Velký vysokonohý hladkosrstý chrt, ani příliš jemný, ani hrubý. Hlava klínovitá, s prostornou mozkovnou a jen
málo zašpičatělým čenichem, který je stejně dlouhý jako mozkovna. Oči středně velké, tmavé. Uši vysoko nasazené, ve
tvaru písmene V, většinou klopené dozadu, při pozornosti mírně zdvižené. Krk dlouhý, silný, elegantní. Tělo obdélníkového
formátu, výrazně osvalené, hrudník hluboký a poměrně široký, poskytující dostatek prostoru srdci a plícím, břicho mírně
vtažené. Hřbet pevný, rovný nebo nepatrně klenutý, záď široká a jen mírně spáditá. Končetiny dlouhé, rovné, dobře
zaúhlené. Ocas středně vysoko nasazený, sahající k hleznům, zavěšený, při vzrušení se zvedá až do horizontální roviny.
Srst krátká, hladká, v zimě s bohatou podsadou. Zbarvení: jakékoliv, vyskytující se u chrtů.
Charakteristika: Rychlý a vytrvalý pes, oproti ostatním hladkosrstým chrtům výrazně otužilejší a nenáročnější. Má
poněkud rezervovanou povahu, ke svým lidem je však milý.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu a pochopení pro povahové zvláštnosti.
Užití: V Maďarsku prý dodnes používán ke štvanicím na zajíce. I když se dobře uplatní na dostizích, setkáme se tam s ním
jen zřídka.
Výskyt: Mimo Maďarsko chován jen ojediněle.
Možná záměna: S grejhaundem, oproti kterému je menší, má hrubší srst, větší uši a působí méně ušlechtile.
pes 22-30kg 65-70cm
fena 22-30kg o něco menší
Maďarský ohař (vizsla)
Původ: Typický evropský ohař, navazující na "žluté turecké psy", zmiňované na území dnešního Maďarska už v
době raného středověku. Z 15. století se dochoval první podrobnější popis psa, odpovídající dnešní vizsle. Ovšem
skutečné plemeno se z ní vytvořilo až počátkem století za přikřížení německých krátkosrstých ohařů, výmarských
ohařů, pointrů a možná i chrtů.
Popis: Spíše menší a lehčí, mimořádně ušlechtilý ohař. Hlava suchá, ušlechtilá, dobrých proporcí, s mírným stopem. Oči
oválné, v barvě ladící s barvou srsti. Uši středně dlouhé, poněkud vzadu a středně vysoko nasazené, ploše přiléhající k
lícím, tvaru zakulaceného V. Krk středně dlouhý, mírně klenutý, dobře osvalený, bez rušivého laloku nebo vrásek. Tělo
silné, dobrých proporcí, mírně obdélníkové, s výrazným kohoutkem. Hřbet rovný, hrudní koš středně široký, dosahující až
k loktům. Končetiny rovné, silných kostí, pánevní dobře osvalené. Ocas relativně nízko nasazený, středně silný, kupíruje se
na tři čtvrtiny délky.
Srst: a) krátkosrstý maďarský ohař - krátká, rovná, přiléhající a drsná, na uších sametová, na ocase delší
b) drsnosrstý maďarský ohař (považovaný za samostatné plemeno) - tvrdá, drsná, přiléhavá krycí srst dlouhá 2 - 4 cm, s
hustou podsadou. Zbarvení: různé odstíny žluté až rezavé.
Charakteristika: Pes jemného a ušlechtilého vzezření i chování, přitom silný a temperamentní. Velmi společenský a
přátelský ke všem lidem, lehko ovladatelný a snadno cvičitelný. Má vynikající lovecké vlastnosti: skvělý nos, pevné
vystavování, spolehlivé aportování.
Zvláštní nároky: Vyžaduje citlivé a jemné zacházení a dost pohybu.
Užití: Všestranný lovecký pes, stále častěji chovaný jako pes rodinný a společenský.
Výskyt: U nás vzácný, v cizině, zvláště v USA, jeho obliba stoupá.
Možná záměna: Od ostatních hladkosrstých ohařů se liší typickou zlatou barvou a jemnější tělesnou stavbou.
pes 22-30kg 56-61cm (s možnou odchylkou 1-4cm)
fena 22-30kg 52-57cm (s možnou odchylkou 1-4cm)
Maltézáček
Původ: Jako ostatní bišonci (z nichž je zřejmě nejstarší) pochází pravděpodobně ze Středomoří. Jak dokládají
starověké malby, jeho předkové patřili již k oblíbencům římských patricijů. Do současné podoby byl vyšlechtěn až
na počátku tohoto století ve Velké Británii.
Popis: Malý pes s dlouhou bílou srstí. Hlava široká a zakulacená, bohatě osrstěná, s čenichem tvořícím třetinu celkové
délky hlavy a výrazným stopem. Nosní hřbet rovný, s bohatým vousem. Oči tmavé, zakulacené, živého výrazu. Uši
trojúhelníkové, vysoko nasazené, ploše přiléhající, porostlé dlouhou srstí. Krk dlouhý jako polovina kohoutkové výšky,
nesený vzhůru. Tělo obdélníkového rámce, s rovným hřbetem a prostorným, k loktům dosahujícím hrudníkem. Končetiny
rovné, spíše kratší. Ocas nasazený v linii zádě, zatočený přes hřbet, porostlý dlouhou srstí, dosahující až k hleznům. Srst
dlouhá, sahající k zemi, lesklá a těžká, bez podsady. Zbarvení : čistě bílé.
Charakteristika: Nesmírně oddaný a mazlivý pes. Je spíše klidnější povahy, vnímavý a citlivý. Velmi inteligentní, tvárný a
přizpůsobivý.
Zvláštní nároky: Velmi náročná je péče o srst, kterou je nezbytné denně opatrně pročesávat a kartáčovat. Maltézáček se
hodí výhradně pro držení v bytě.
Užití: Odjakživa výhradně společenský pes, vhodný i do toho nejmenšího městského bytu.
Výskyt: Tradičně oblíbený, i když ne masově rozšířený.
Možná záměna: S ostatními bišonky (kadeřavý bišonek, boloňský psík, coton de Tuléar), od nichž se liší podstatně delší,
hladkou srstí, která se nestříhá.
pes cca 2,8-4kg 25-30cm
fena cca 2,8-4kg 18-23cm
Malý hladkosrstý pinč
Původ: Vyšel ze stejných předků jako pinč, tedy ze středně velkých psů užívaných především k chytání krys a k
hlídání. K rozlišování jednotlivých forem podle velikosti a kvality srsti začalo docházet až od druhé poloviny 17.
století. K oficiálnímu oddělení malého hladkosrstého pinče došlo ovšem až na samém konci 19. století.
Popis: Malý pes, který však jinak svým vzhledem odpovídá střednímu pinčovi. Svalnatý, čtvercového formátu a
elegantního držení těla. Hlava protáhlá a relativně silná, s vysoko nasazenýma, dopředu klopenýma ušima ve tvaru písmene
V. Ocas vysoko nasazený a krácený asi na tři články. Srst krátká, lesklá a hustá. Zbarvení: červenohnědé v nejrůznějších
odstínech nebo černé s pálením.
Charakteristika: Velmi temperamentní, bystrý a odvážný pes. Je stále ve střehu, na cokoliv podezřelého okamžitě
upozorní a k cizím je naprosto nedůvěřivý. Proto je dobrým hlídačem. Neváhá ani zaútočit jako první, a to i na soupeře
nesrovnatelně větší, než je on sám. Reaguje rychle až překotně.
Zvláštní nároky: Potřebuje spíše tlumit než povzbuzovat, zvláště co se hlasových projevů týče. Na péči o srst, na potravu a
běžnou péči je nenáročný, nezbytně však vyžaduje důslednou výchovu a výcvik.
Užití: Tento ve své váhové kategorii univerzální pes je schopen plnit množství nejrozmanitějších úloh: společníka, hlídače,
turisty i sportovce. Velmi se hodí pro soutěže miniagility.
Výskyt: Dříve byl mnohem běžnější než dnes, patří především ve střední Evropě, včetně naší republiky, k poměrně běžně
chovaným plemenům.
Možná záměna: S naším nově vznikajícím národním plemenem, pražským krysaříkem, který je nápadně menší, křehčí a
nepůsobí atletickým dojmem. Podobný je rovněž u nás se nevyskytující a celosvětově vzácný toy teriér, kterého na první
pohled rozeznáte podle dlouhého ocasu.
pes 25-30cm
fena 25-30cm
Malý kontinentální španěl (motýlek a můra)
Původ: Starý. S trpasličími španěly se setkáváme na obrazech starých mistrů už od 12. století, později i na plátnech
Rembrandtových, Goyových, Tizianových. Vždy byli oblíbenci nejvyšších vrstev, po Velké francouzské revoluci s
klesajícím významem šlechty postupně upadali v zapomenutí. Teprve na počátku 20. století dochází v Belgii k
obnovení chovu, který se však výrazněji rozvíjí až po roce 1945.
Popis: Malý dlouhosrstý pes harmonické tělesné stavby, mírně obdélníkového rámce. Hlava úměrná k tělu, lehčí než u
loveckých španělů, čenich kratší než lebka, jemně modelovaný, štíhlý, s vyjádřeným stopem. Oči dosti velké, mandlového
tvaru, nevypoulené. Uši: a) typ papillon (motýlek) - vzpřímené, vysoko nasazené, široce rozevřené, směřující do stran,
porostlé dlouhou srstí, b) typ phaléne (můra) - převislé, vysoko nasazené, pokryté jemnou, někdy dlouhou srstí. Tělo
obdélníkové, široký a hlubší hrudník (jeho obvod má odpovídat kohoutkové výšce), hřbet ani příliš krátký, ani dlouhý,
rovný, břicho mírně vtažené. Končetiny rovné, pevné, štíhlé, se zaječími tlapkami. Pohyb volný, lehký, elegantní. Ocas
vysoko nasazený, bohatě osrstěný, při vzrušení zdvižený nad hřbetem, nikdy však zatočený. Srst dlouhá, lesklá, zvlněná,
pružná. Zbarvení: všechny barvy na bílém podkladě, který musí převládat.
Charakteristika: Půvabný a elegantní malý psík, sebevědomý a hrdý. Živý, temperamentní, pohybuje se rychle, lehce a
obratně. Je to spíše individualista než smečkový pes.
Zvláštní nároky: Špatně snáší delší nepřítomnost svých lidí, vyžaduje stálý kontakt. Srst kupodivu není příliš náročná na
péči, postačí pročesání asi 1x týdně. Chov často přináší problémy, věnovat by se mu měli jen zkušení chovatelé. Hodí se
výhradně pro držení v bytě.
Užití: Společenský pes, zvláště vhodný pro starší osamělé lidi nebo manželské páry. Díky své rychlosti, obratnosti a
učenlivosti vyniká při soutěžích miniagility.
Výskyt: Vzhledem k problémům s rozmnožováním stále patří k vzácnějším plemenům.
Možná záměna: S trpasličím špicem, který však je nižší, zavalitější a huňatější, navíc většinou jednobarevný. S
dlouhosrstou čivavou, která bývá menší a mívá výrazně méně srsti, zvláště na uších a na ocase.
lehčí ráz do 2,5kg (pes), do 2kg (fena). Min. hmotnost
1,5kg cca 28cm
těžší ráz 2,5 - 4kg (pes), 2,5 - 5kg (fena) cca 28cm
Manchesterský teriér
Původ: Navazuje na staroanglického black and tan teriéra, jemuž se vzhledově velmi podobá a představuje tak
jednu z nejpůvodnějších teriérských forem. Používán byl především k dávení hlodavců, a to jak v domácnostech,
tak i při závodech v zabíjení krys. Za účelem zvýšení jeho rychlosti byl v 19. století křížen s vipetem.
Popis: Menší střední hladkosrstý pes, elegantní, přitom však silný. Hlava klínovitého tvaru, dlouhá a úzká. Oči malé,
tmavé, mandlového tvaru, jiskrné. Uši ve tvaru písmene V, nad očima přiléhající k hlavě. Krk dostatečně dlouhý, mírně
klenutý, bez laloku. Tělo kompaktní, krátké, lehce klenuté. Končetiny zcela rovné, delší, svalnaté. Ocas krátký, nasazený na
konci hřbetního oblouku, postupně se zužuje, není nesen nad horizontální rovinu. Srst krátká, hladká, lesklá a pevná,
Zbarvení: syté, jasně oddělené černo-tříslové (black and tan).
Charakteristika: Ostražitý, bystrý a živý a při veškeré eleganci silný pes. Statečný obránce své rodiny, ostrý a neohrožený.
Zvláštní nároky: Na údržbu nenáročný pes, který však potřebuje pevné vedení a dostatek zábavy. Rád se utkává s jinými
psy.
Užití: Kdysi byl užíván především k zabíjení myší, krys a potkanů, dnes oddaný společník a výborný hlídač.
Výskyt: Mimo Velkou Británii vzácný, k nám byl dovezen teprve nedávno.
Možná záměna: S německým pinčem, jenž je větší, robustnější a má kupírovaný ocas.
pes 5-8kg 38-41cm
fena 5-8kg 38-41cm
Mastif
Původ: Bývá někdy odvozován od bojových psů římských legií. Ve středověku byli jeho předkové používáni nejen k
zápasům, ale také při lovu. Moderní chov začíná v první polovině minulého století, roku 1883 byl vydán první
standard.
Popis: Velký a těžký pes (nejtěžší plemeno světa) mohutné stavby těla. Hlava větší, široká, kvadratická, velmi hluboká, s
kratším čenichem. Na čele se při pozornosti tvoří vrásky. Uši malé, přiléhající k lícím. Hřbet široký, hrudník široký a
hluboký. Končetiny se silnými kostmi, svalnaté. Ocas vysoko nasazený, dosahující k hleznům, nesmí být nesen nad
horizontální linií. Srst krátká a přiléhavá, meruňkové, stříbřitě hnědé, jelení nebo tmavě hnědé žíhané barvy.
Charakteristika: Klidný, rozvážný, v zásadě dobromyslný pes. V případě ohrožení však vzhledem ke své mimořádné síle
může být velmi nebezpečný.
Zvláštní nároky: Mimořádně náročné plemeno na potravu, prostor i fyzické dispozice majitele. Vyžaduje citlivý a trpělivý
přístup, výcvik probíhá pomalu a s obtížemi.
Výskyt: Vzácnější plemeno.
Možná záměna: S bulmastifem, brazilskou filou, tosou inu. Všichni jsou výrazně menší a subtilnější.
pes 45-55kg (ojediněle až
100kg!) 70-80cm
fena 45-55kg 65-72cm
Mexický naháč
Původ: Nejasný. Jedni se domnívají, že jde o původního psa starých Aztéků, druzí, že se do Ameriky dostal s
mořeplavci z Asie. Nálezy hliněných figurek z doby 3 700 let před naším letopočtem podporují dokonce teorii, že
mexický naháč patří k nejstarším psím plemenům. Naháči pravděpodobně vznikli v důsledku mutace.
Popis: Malý nebo středně velký, harmonicky stavěný pes bez srsti. Lebka poměrně široká, s delším čenichem. Běžné je
chybění premolárů, někdy i několika řezáků. Chudozubost u naháčů geneticky souvisí se ztrátou srsti, a proto není na
výstavách penalizována. Oči středně velké, mandlového tvaru. Uši velké (až 10 cm) a výrazné. Tělo mírně obdélníkového
formátu. Hřbet rovný, hrudník sahající až k loktům, břicho vtažené. Ocas dlouhý, jemný, dosahující k hleznům. Kůže
hladká, měkká, jemná a na dotek teplá (kolem 40 stupňů Celsia). Jemná srst se v nepatrném množství může vyskytovat jen
na temeni a v týle, případně i na tlapkách a na konci ocasu. Úplné absenci srsti se však dává přednost. Zbarvení: břidlicové,
černé, tmavě rudošedé, játrové, bronzové, pokud možno celistvé.
Charakteristika: Klidný nebojácný pes, pozorný a bystrý. Málokdy štěká, zato se projevuje širokou škálou zvuků od vytí
přes kňučení až po vrnění. K cizím je velmi nedůvěřivý, k rodině však milý.
Zvláštní nároky: Jako všichni naháči málo odolný vůči chladu. Na slunci se může spálit.
Užití: Luxusní společenské plemeno, které dobře hlídá.
Výskyt: Patří k nejvzácnějším plemenům. Vyskytuje se i u nás.
Možná záměna: S peruánským naháčem, který má menší uši, většinou složené dozadu, a vesměs mu chybí celistvé syté
zbarvení mexických naháčů.
velikost standard 33-57cm
velikost miniature 25-33cm
Mops
Původ: Nejasný. Nejpravděpodobnější se zdá, že pochází z Číny a je spřízněn s pekinézem, vyloučen však není ani
molossoidní (dogovitý) původ tohoto plemene. V 17. - 18. století byl nejoblíbenějším psem vysoké společnosti,
panoval dokonce "kult mopse". V 19. století téměř vyhynul, zájem o něj výrazně vzrůstá až v posledních
desetiletích.
Popis: Malý, ale velmi masivní kvadratický pes s výrazně zkrácenou čenichovou partií. Hlava i lebka kulatá, jablkovitého
tvaru, s krátkým, tupým čenichem a jasně vyznačenými vráskami. Malý předkus. Oči tmavé, velké, kulaté a lesklé. Uši
malé, tenké, sametově měkké, buď ohnuté do strany (ve tvaru růžového lístku), nebo klopené (knoflíkové), jimž se dává
přednost. Krk silný, lehce klenutý, s lalokem, dostatečně dlouhý, aby umožňoval hrdé nesení hlavy. Končetiny velmi silné,
rovné, dobře osvalené. Tělo krátké a kompaktní, se širokou hrudí a rovnou zádí. Ocas vysoko nasazený, zatočený co
nejtěsněji přes hřbet. Srst jemná, hladká, měkká a lesklá. Zbarvení: béžové s černou maskou a úhořím pruhem nebo čistě
černé.
Charakteristika: Nesmírně přátelský pes, vstřícný ke všem lidem, bez stínu nedůvěřivosti či dokonce agresivity. Hravý,
čilý a veselý. Vyžaduje intenzivní, pokud možno i fyzický kontakt s majitelem, jemuž je bezmezně oddán.
Zvláštní nároky: Velmi nenáročný pes, jemuž stačí kratší procházky. Nejlépe se cítí ve společnosti více mopsů. Špatně
snáší vysoké teploty. Musí být chován v bytě.
Užití: Odjakživa výhradně společenský pes, vhodný pro všechny kategorie s vyjímkou sportovců.
Výskyt: Ani vysloveně vzácný, ani běžný. U nás se v poslední době šíří a jeho chov má evropskou úroveň.
pes 6,3-8,1kg 25-28cm
fena
Münsterlandský ohař malý
Původ: Svým původem je vlastně jen barevnou varietou německého dlouhosrstého ohaře, od něhož se oddělil po
roce 1908, kdy byli černobíle zbarvení psi tohoto plemene vyloučeni z chovu. Posléze došlo k rozdělení na dva
velikostní rázy, dnes považované za samostatná plemena. Tvoří přechod mezi klasickými ohaři a španěly.
Popis: Střední či větší elegantní pes. Hlava ušlechtilá, suchá, mírně klenutá, se silným a dlouhým čenichem. Oči
tmavohnědé, případně oříškové. Uši široké, vysoko nasazené, s dlouhou, roztřepenou srstí. Krk středně dlouhý, svalnatý,
mírně klenutý. Tělo s hlubokým, prostorným, ne však sudovitým hrudníkem a středně dlouhým, pevným hřbetem.
Končetiny hrudní rovné s praporci, pánevní s "kalhotkami". Ocas středně dlouhý, s dlouhou vlajkou, nesený rovně, na
konci může být mírně zahnutý. Srst: dlouhá, hustá, hladká, nezkadeřená. Zbarvení: hnědo-bílé.
Charakteristika: Pohyblivý, živý, ale nikoliv nervózní lovecký pes. Snadno cvičitelný, přizpůsobivý, vlídný k dětem,
veselý a přátelský.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu.
Užití: Univerzální lovecký pes, dobrý stopař i aportér, avšak s menším sklonem k vystavování.
Výskyt: Malý münsterlandský ohař patří i mezi našimi myslivci k poměrně často drženým psům.
Možná záměna: S německým dlouhosrstým ohařem, od něhož se odlišuje menší velikostí. Rovněž se mu podobá křepelák,
jenž je však těžší, mohutnější a bývá i celohnědý.
pes cca 15kg 52-56cm
fena cca 15kg 50-54cm
Münsterlandský ohař velký
Původ: Svým původem je vlastně jen barevnou varietou německého dlouhosrstého ohaře, od něhož se oddělil po
roce 1908, kdy byli černobíle zbarvení psi tohoto plemene vyloučeni z chovu. Posléze došlo k rozdělení na dva
velikostní rázy, dnes považované za samostatná plemena. Tvoří přechod mezi klasickými ohaři a španěly.
Popis: Střední či větší elegantní pes. Hlava ušlechtilá, suchá, mírně klenutá, se silným a dlouhým čenichem. Oči
tmavohnědé, případně oříškové. Uši široké, vysoko nasazené, s dlouhou, roztřepenou srst. Krk středně dlouhý, svalnatý,
mírně klenutý. Tělo s hlubokým, prostorným, ne však sudovitým hrudníkem a středně dlouhým, pevným hřbetem.
Končetiny hrudní rovné s praporci, pánevní s "kalhotkami". Ocas středně dlouhý, s dlouhou vlajkou, nesený rovně, na
konci může být mírně zahnutý. Srst: dlouhá, hustá, hladká, nezkadeřená. Zbarvení: černo-bílé.
Charakteristika: Pohyblivý, živý, ale nikoliv nervózní lovecký pes. Snadno cvičitelný, přizpůsobivý, vlídný k dětem,
veselý a přátelský.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu. Měl by mít možnost loveckého uplatnění.
Užití: Univerzální lovecký pes, dobrý stopař i aportér.
Výskyt: Velký münsterlandský ohař je chován podstatně méně často než malý münsterlandský ohař.
Možná záměna: S německým dlouhosrstým ohařem, od něhož se odlišuje černobílou barvou.
pes cca 30kg 60-65cm
fena cca 30kg 58-63cm
Neapolský mastin
Původ: Jako všichni tzv. molossoidní psi bývá odvozován od řeckého kmene Molossů, a jeho původ tudíž sahá do
doby několik set let př.n.l. Římané podobných psů používali ke zvířecím zápasům v arénách i při tažení svých legií.
FCI uznán až v roce 1949.
Popis: Poměrně velký, těžký pes obdélníkového formátu. Mohutná krátká hlava s krátkou čenichovou partií a množstvím
vrásek. Oči mírně zapadlé, malé uši trojúhelníkového tvaru. Trup silný, hrudník hluboký, břicho mírně vtažené. Ocas silný,
dosahující jen ke kolenům. Volná kůže po celém těle, pokrytá krátkou, hrubou a tvrdou srstí. Zbarvení: Většinou šedé, ale
také černé, hnědé, jelení.
Charakteristika: V zásadě klidný, pomalý a rozvážný, ke svým lidem většinou přátelský. Cítí-li se v ohrožení, velmi
nebezpečný. K cizím nedůvěřivý, k jiným psům i k domácím zvířatům někdy agresivní.
Zvláštní nároky: Vyžaduje velmi důslednou výchovu, socializaci na lidi i na zvířata od útlého mládí. Není náročný na
pohyb, ale na množství potravy i na prostor. Není to rodinný pes, hodí se jen pro zkušené kynology.
Výskyt: Dříve vzácný, v posledních letech získal mezi našimi příznivci velkých psů velkou oblibu.
Užití: Dříve bojový, dnes atraktivní společenský pes a dobrý hlídač.
Možná záměna: Nepravděpodobná s velmi vzácným, dosud mezinárodně neuznaným plemenem cane corso (které však
postrádá bohaté vrásky).
pes 60-70kg 65-75cm
fena 50-60kg 60-68cm
Německá doga
Původ: Bezprostředními předchůdci německé dogy byli tzv. býkohryzové, psi používaní k nahánění dobytka, k lovu,
ke štvanicím na divoká prasata i šelmy. První standard německé dogy byl vydán roku 1880 u příležitosti výstavy psů
v Berlíně. Německá doga z přelomu století už v zásadě odpovídala dnešnímu vzhledu tohoto plemene.
: Nápadně velký, přitom elegantní a ušlechtilý pes. Hlava protáhlá a úzká, jemně modelovaná, tzv. "cihlového" tvaru. Dnes
již pouze nekupírované uši vysoko nasazené, přiléhající k lícím. Hřbet krátký a silný, hrudník klenutý až k loktům. Srst
krátká, přiléhající a hustá. Barva žlutá, žíhaná, skvrnitá, černá, modrá.
Charakteristika: Ušlechtilý pes klidného a hrdého chování. Dogy bývají přátelské k lidem i ke zvířatům, pověstný je
jejich výborný vztah k dětem. Ztělesňují v sobě ideální psí vlastnosti: fyzickou krásu s inteligencí, věrností i odvahou.
Zvláštní nároky: Vzhledem k tělesným rozměrům je doga mimořádně náročná na množství, ale především, zvláště v době
vývoje, kvalitu potravy. Držení tak velkého psa předpokládá i dostatečné prostorové možnosti a fyzický fond majitele.
Poměrně pozdě dospívá a dožívá se v průměru jen 8 - 10 let věku.
Užití: Dnes reprezentativní společenský pes, dobrý hlídač a vynikající společník.
Výskyt: Snad od dob svého vzniku si trvale udržuje poměrně velký okruh příznivců.
Možná záměna: Nepravděpodobná.
pes 80cm
fena 72cm
Německý křepelák
Původ: Středně velcí psi typu španěla, zvaní "ptačí psi", se na území dnešního Německa používali k lovu pernaté
zvěře již ve středověku. Teprve na přelomu 19. a 20. století se z nich začala vydělovat samostatná plemena: známější
německý ohař dlouhosrstý a křepelák, jenž vznikl přikřížením již stabilizovaných plemen španělů.
Popis: Středně velký pes, mezi španěly však je největší. Hlava suchá, čenichová a lebeční partie přibližně stejně dlouhé,
temeno ploché, malý stop, žádoucí je mírný klabonos (tj. nosní hřbet obloukovitě prohnutý vzhůru). Oči středně velké,
výrazné, mandlového tvaru, šikmé, pokud možno tmavě hnědé. Uši vysoko a zeširoka nasazené, zavěšené, nepříliš dlouhé.
Krk silný, ušlechtilý, středně dlouhý, bez laloku. Tělo obdélníkového formátu, hřbet přesto krátký, rovný, široká a osvalená
záď. Hrudník oválný, dlouhý, dosahující k loktům. Končetiny rovné, silné, rovnoběžné. Ocas vysoko nasazený, rovně
nesený, nikdy se nezvedá nad hřbetní linii, krátí se o třetinu až polovinu délky. Srst nepříliš dlouhá, hrubší, silná, lehce
zvlněná nebo hladká, na krku, uších a zádi často kudrnatá. Zbarvení: tmavě hnědé, červené, též strakaté hnědo -, červenonebo
oranžovo-bílé.
Charakteristika: Velmi pracovitý a energický lovecký pes všestranného užití. Dokáže prý slídit živě jako španělé, po stopě
jít jako barváři, aportovat ptáky jako retrívři a vystavovat po způsobu ohařů.
Zvláštní nároky: Vhodný pouze pro aktivní myslivce.
Užití: Lovecký pes pro práci v lese a na vodě, užívaný především k lovu ptactva.
Výskyt: Běžnější jen ve střední Evropě, zvláště v Německu. Poměrně oblíbený i mezi našimi myslivci.
Možná záměna: Proti ostatním španělům je výrazně větší, ve srovnání s ohaři (i malým münsterlandským)zase menší.
pes cca 20kg 40-50cm
fena cca 20kg 40-45cm
Německý ohař dlouhosrstý
Původ: Patří do skupiny typických evropských ohařů, kteří se již ve středověku vydělili od původních honičů
zvláštním způsobem práce: zvěř neštvali, ale vyhledávali čichem, tzv. vysokým nosem, a její přítomnost lovci
signalizovali vystavováním, tj. typickým strnulým postojem. K vydělování jednotlivých plemen ohařů začalo
docházet od 2. poloviny 19. století. Ohaři, vyskytující se na německém území, vykrystalizovali do čtyř samostatně
uznaných plemen: německý ohař hladkosrstý, drátosrstý, ostnosrstý a dlouhosrstý.
Popis: Větší ušlechtilý pes souměrné tělesné stavby. Hlava suchá, výrazná, ani příliš lehká, ani těžká, s výraznými
nadočnicovými oblouky a jen mírně spadajícími pysky. Oči středně velké. Uši středně dlouhé, vysoko a zeširoka nasazené,
dole zaoblené, přiléhající k hlavě. Krk svalnatý, mírně klenutý. Tělo s pevným, nepříliš dlouhým hřbetem, širokými, mírně
klenutými bedry a hlubším hrudníkem. Končetiny dlouhé, rovné, suše osvalené. Ocas vysoko nasazený, u kořene silný,
středně dlouhý, krátí se asi na polovinu. V klidu dole, při pohybu vodorovný, při hledání se živě pohybuje. Srst krátká,
hustá a na dotek tvrdá. Zbarvení: hnědé s malými bílými stříkanými odznaky na prsou nebo na nohou, hnědé bez odznaků,
bělouš v různých odstínech s hnědou hlavou s hnědými plotnami nebo skvrnami. Tytéž kombinace jsou možné, i když
méně obvyklé, též s černou barvou.
Charakteristika: Nejuniverzálnější ohař s vynikajícími loveckými vlastnostmi: výborným čichem, s vlohami pro
aportování a vystavování, ochotně pracující na suchu i ve vodě. Inteligentní a učenlivý, přátelský k dětem, maximálně
věrný.
Zvláštní nároky: Je nezbytné poskytnout mu lovecké vyžití. Hodí se spíše pro držení na venkově.
Užití: Univerzální lovecký pes, který však je zároveň i dobrým hlídačem a příjemným společníkem.
Výskyt: Nejrozšířenější plemeno ohaře.
Pozn. Další tři plemena německých ohařů dnes Mezinárodní kynologická federace považuje za samostatná, i když
přinejmenším německý ohař drsnosrtý a drátosrstý jsou prakticky jen varietami jednoho a téhož plemene. Více odlišností
bychom nalezli jen u německého ohaře dlouhosrstého, který někdy dokonce nebývá řazen k pravým ohařům, ale je
označován za "ohaře typu španěla".
pes cca 30kg 62-66cm
fena cca 30kg 58-63cm
Německý ohař drátosrstý
Původ: Patří do skupiny typických evropských ohařů, kteří se již ve středověku vydělili od původních honičů
zvláštním způsobem práce: zvěř neštvali, ale vyhledávali čichem tzv. vysokým nosem a její přítomnost lovci
signalizovali vystavováním, tj. typickým strnulým postojem. K vydělování jednotlivých plemen ohařů začalo
docházet od 2. poloviny 19. století. Ohaři vyskytující se na německém území vykrystalizovali do čtyř samostatně
uznaných plemen: německý ohař hladkosrstý, drátosrstý, ostnosrstý a dlouhosrstý.
Popis: Větší ušlechtilý pes souměrné tělesné stavby. Hlava suchá, výrazná, ani příliš lehká, ani těžká, s výraznými
nadočnicovými oblouky a jen mírně spadajícími pysky. Oči středně velké. Uši středně dlouhé, vysoko a zeširoka nasazené,
dole zaoblené, přiléhající k hlavě. Krk svalnatý, mírně klenutý. Tělo s pevným, nepříliš dlouhým hřbetem, širokými, mírně
klenutými bedry a hlubším hrudníkem. Končetiny dlouhé, rovné, suše osvalené. Ocas vysoko nasazený, u kořene silný,
středně dlouhý, krátí se asi na polovinu. V klidu dole, při pohybu vodorovný, při hledání se živě pohybuje. Srst krátká,
hustá a na dotek tvrdá. Zbarvení: hnědé s malými bílými stříkanými odznaky na prsou nebo na nohou, hnědé bez odznaků,
bělouš v různých odstínech s hnědou hlavou s hnědými plotnami nebo skvrnami. Tytéž kombinace jsou možné, i když
méně obvyklé, též s černou barvou.
Charakteristika: Nejuniverzálnější ohař s vynikajícími loveckými vlastnostmi: výborným čichem, s vlohami pro
aportování a vystavování, ochotně pracující na suchu i ve vodě. Inteligentní a učenlivý, přátelský k dětem, maximálně
věrný.
Zvláštní nároky: Je nezbytné poskytnout mu lovecké vyžití. Hodí se spíše pro držení na venkově.
Užití: Univerzální lovecký pes, který však je zároveň i dobrým hlídačem a příjemným společníkem.
Výskyt: Nejrozšířenější plemeno ohaře.
Pozn. Další tři plemena německých ohařů dnes Mezinárodní kynologická federace považuje za samostatná, i když
přinejmenším německý ohař drsnosrtý a drátosrstý jsou prakticky jen varietami jednoho a téhož plemene. Více odlišností
bychom nalezli jen u německého ohaře dlouhosrstého, který někdy dokonce nebývá řazen k pravým ohařům, ale je
označován za "ohaře typu španěla".
pes cca 30kg 62-66cm
fena cca 30kg 58-63cm
Německý ohař krátkosrstý
Původ: Patří do skupiny typických evropských ohařů, kteří se již ve středověku vydělili od původních honičů
zvláštním způsobem práce: zvěř neštvali, ale vyhledávali čichem tzv. vysokým nosem a její přítomnost lovci
signalizovali vystavováním, tj. typickým strnulým postojem. K vydělování jednotlivých plemen ohařů začalo
docházet od 2. poloviny 19. století. Ohaři vyskytující se na německém území vykrystalizovali do čtyř samostatně
uznaných plemen: německý ohař hladkosrstý, drátosrstý, ostnosrstý a dlouhosrstý. Na utváření německého
krátkosrstého ohaře měli vliv především pointři, s jejichž pomocí se z původně těžkého, pomalejšího zvířete
podařilo vyšlechtit dnešního elegantního a všestranného psa.
Popis: Větší ušlechtilý pes souměrné tělesné stavby. Hlava suchá, výrazná, ani příliš lehká, ani těžká, s výraznými
nadočnicovými oblouky a jen mírně spadajícími pysky. Oči středně velké. Uši středně dlouhé, vysoko a zeširoka nasazené,
dole zaoblené, přiléhající k hlavě. Krk svalnatý, mírně klenutý. Tělo s pevným, nepříliš dlouhým hřbetem, širokými, mírně
klenutými bedry a hlubším hrudníkem. Končetiny dlouhé, rovné, suše osvalené. Ocas vysoko nasazený, u kořene silný,
středně dlouhý, krátí se asi na polovinu. V klidu dole, při pohybu vodorovný, při hledání se živě pohybuje. Srst krátká,
hustá a na dotek tvrdá. Zbarvení: hnědé s malými bílými stříkanými odznaky na prsou nebo na nohou, hnědé bez odznaků,
bělouš v různých odstínech s hnědou hlavou s hnědými plotnami nebo skvrnami. Tytéž kombinace jsou možné, i když
méně obvyklé, též s černou barvou.
Charakteristika: Nejuniverzálnější ohař s vynikajícími loveckými vlastnostmi: výborným čichem, s vlohami pro
aportování a vystavování, ochotně pracující na suchu i ve vodě. Inteligentní a učenlivý, přátelský k dětem, maximálně
věrný.
Zvláštní nároky: Je nezbytné poskytnout mu lovecké vyžití. Hodí se spíše pro držení na venkově.
Užití: Univerzální lovecký pes, který však je zároveň i dobrým hlídačem a příjemným společníkem.
Výskyt: Nejrozšířenější plemeno ohaře.
Možná záměna: I když se německý krátkosrstý ohař dosti podobá francouzským ohařům (gaskoňský a pyrenejský), ti jsou
v praxi natolik vzácní( vyskytují se v malém množství jen ve své domovině), že je záměna téměř vyloučena.
Pozn. Další tři plemena německých ohařů dnes Mezinárodní kynologická federace považuje za samostatná, i když
přinejmenším německý ohař drsnosrtý a drátosrstý jsou prakticky jen varietami jednoho a téhož plemene. Více odlišností
bychom nalezli jen u německého ohaře dlouhosrstého, který někdy dokonce nebývá řazen k pravým ohařům, ale je
označován za "ohaře typu španěla".
pes cca 30kg 62-66cm
fena cca 30kg 58-63cm
Německý ovčák
Původ: Poměrně mladé plemeno, ustáleno až na přelomu 19. a 20. století z německých selských psů nejednotného
typu. V základních rysech se shoduje s ostatními evropskými ovčáky. Hlavní zásluhu na jeho vzniku má rytmistr
Max von Stephanitz, kterému se za pomoci dalších chovatelů podařilo stvořit nejčastěji chované plemeno světa.
Popis: Středně velký pes obdélníkového rámce, silný a dobře osvalený. Hlava suchá, velikostí úměrná k tělu, čenich silný,
nosní hřbet rovný. Uši středně velké , vysoko nasazené, zašpičatělé, natočené dopředu. Oči středně velké, mandlového
tvaru. Hřbet rovný, záď dlouhá, mírně spáditá. Hrudník ne příliš široký, břicho mírně vtažené. Ocas vysoko nasazený,
bohatě osrstěný, dosahuje alespoň k hleznům. V klidu nesen v mírném oblouku zavěšený dolů, při vzrušení se zvedá. Srst
krátká, tvrdá a hustá, na uších a na hlavě kratší. Delší srst nežádoucí. Zbarvení: Černé s pálením, vlkošedé, celočerné
Charakteristika: Temperamentní, přitom snadno ovladatelný pes, vyrovnaný a odvážný. Nenáročný a přizpůsobivý. Velmi
oddaný pánovi i jeho rodině, snášenlivý k dětem i k domácím zvířatům.
Užití: Univerzální pracovní pes, používaný na celém světě u policie, armády a dalších ozbrojených složek i ve sportovní
kynologii.
Zvláštní nároky: Bezpodmínečně vyžaduje výcvik. I když je dobrým společníkem, měl by mít i odpovídající zaměstnání.
Bohužel vzhledem k početnosti německých ovčáků, ne vždy uvážlivému chovu a také nevhodné výchově se mezi nimi
občas vyskytnou problémoví jedinci (bázliví, agresivní apod.)
Výskyt: Nejrozšířenější plemeno ve světě i u nás.
Možná záměna: S dalšími evropskými ovčáky (např. belgickými, holandskými), od nichž se liší mohutnější celkovou
stavbou a typickým zbarvením. S československým vlčákem, který však má výrazné vlčí rysy.
pes 62,5cm
fena 57,5cm
Německý špic malý černobílý
Původ: Špicové patří k nejstarším formám domácího psa, podobní psi existovali již několik set let před naším
letopočtem, jak o tom svědčí četná vyobrazení z antických dob. Jsou na nich psi s typickými znaky špice: špičatým
čenichem, nad hřbet zatočeným ocasem, se vzpřímenýma ušima. Někteří autoři dokonce tvrdí, že už kosterní nálezy
psa bažinného z paleolitu vykazují typické znaky špicovitých psů. V Německu a vůbec na území střední Evropy
špicové podobní dnešním žili již ve středověku, nicméně s registrovaným chovem se začalo tak jako u většiny
ostatních plemen až koncem 19. století.
Popis: Pes různé velikosti s nápadně krásnou a bohatou srstí. Hlava středně velká, klínovitého, "liščího" tvaru. Malé,
špičaté, vysoko nasazené uši, oči středně velké, mírně zešikmené. Tělo co možná nejkratší, čtvercové, s širokou zádí a
klenutým hrudníkem. Končetiny středně dlouhé, rovné, s malými tlapkami. Ocas vysoko nasazený, nesený zatočený přes
hřbet. Srst dlouhá, rovná, odstávající krycí srst, krátká a měkká podsada. Celé tělo kromě hlavy, uší, přední strany končetin
a tlap je pokryto dlouhou a bohatou srstí. Kolem krku bohatý límec. Srst na ocase je rovněž nápadně dlouhá. Zbarvení: vlčí
špic má barvu vlkošedou, velký špic může být černý, hnědý nebo bílý, střední, malý i trpasličí špic může být černý, hnědý,
bílý, oranžový, šedý, jinobarevný.
Charakteristika: Velmi živý a pozorný pes s vrozenou nedůvěřivostí vůči cizím. Neujde mu sebemenší šramot, který
ihned ohlašuje štěkotem. Nemá tulácké sklony ani příliš vyvinutý lovecký pud. To vše z něj činí jednoho z nejlepších
hlídačů. Kromě toho je energický a inteligentní, snadno se vychovává a cvičí.
Využití: Po dlouhá staletí byl využíván především jako hlídač a průvodce člověka. Zároveň také byl a je dobrým
společníkem.
Výskyt: Dnes jsou nejčastěji chováni špicové trpasličí a malí, kteří patří k nejpopulárnějším společenským plemenům.
Zároveň se zvětšující se výškou obliba jednotlivých rázů klesá, takže kdysi vcelku běžný velký špic je dnes vzácný.
Relativně častěji se setkáváme jen se špicem vlčím.
Zvláštní nároky: Špic není tím nejideálnějším psem do husté panelové zástavby, protože velmi rád a pronikavě štěká - i
když dobře vedenou výchovou lze štěkot omezit na přijatelnou míru. Bohatá srst pochopitelně vyžaduje každodenní
údržbu, zvláště v období línání.
Možná záměna: Všechna plemena, s nimiž je možno si německého špice splést, jsou vysloveně vzácná. Malého špice by
bylo možno si splést s italským volpinem, který má mohutnější hlavu, kratší nos a větší oči a většinou je bílý. Podobný je
také na celém světě velmi vzácný japonský špic, který je zhruba ve velikosti středního špice a měl by představovat
zmenšenou verzi samojeda, včetně typického "úsměvu". Může být pouze bílý. Vlčí špic se podobá eurasierovi vlkošedé
barvy, který však má méně srsti a je vyšší.
vlčí ca 50-60cm
velký 46cm
střední 34cm
malý 26cm
trpasličí 20cm (ne méně než
18cm)
Německý špic vlčí
Původ: Špicové patří k nejstarším formám domácího psa, podobní psi existovali již několik set let před naším
letopočtem, jak o tom svědčí četná vyobrazení z antických dob. Jsou na nich psi s typickými znaky špice: špičatým
čenichem, nad hřbet zatočeným ocasem, se vzpřímenýma ušima. Někteří autoři dokonce tvrdí, že už kosterní nálezy
psa bažinného z paleolitu vykazují typické znaky špicovitých psů. V Německu a vůbec na území střední Evropy
špicové podobní dnešním žili již ve středověku, nicméně s registrovaným chovem se začalo tak jako u většiny
ostatních plemen až koncem 19. století.
Popis: Pes různé velikosti s nápadně krásnou a bohatou srstí. Hlava středně velká, klínovitého, "liščího" tvaru. Malé,
špičaté, vysoko nasazené uši, oči středně velké, mírně zešikmené. Tělo co možná nejkratší, čtvercové, s širokou zádí a
klenutým hrudníkem. Končetiny středně dlouhé, rovné, s malými tlapkami. Ocas vysoko nasazený, nesený zatočený přes
hřbet. Srst dlouhá, rovná, odstávající krycí srst, krátká a měkká podsada. Celé tělo kromě hlavy, uší, přední strany končetin
a tlap je pokryto dlouhou a bohatou srstí. Kolem krku bohatý límec. Srst na ocase je rovněž nápadně dlouhá. Zbarvení: vlčí
špic má barvu vlkošedou, velký špic může být černý, hnědý nebo bílý, střední, malý i trpasličí špic může být černý, hnědý,
bílý, oranžový, šedý, jinobarevný.
Charakteristika: Velmi živý a pozorný pes s vrozenou nedůvěřivostí vůči cizím. Neujde mu sebemenší šramot, který
ihned ohlašuje štěkotem. Nemá tulácké sklony ani příliš vyvinutý lovecký pud. To vše z něj činí jednoho z nejlepších
hlídačů. Kromě toho je energický a inteligentní, snadno se vychovává a cvičí.
Využití: Po dlouhá staletí byl využíván především jako hlídač a průvodce člověka. Zároveň také byl a je dobrým
společníkem.
Výskyt: Dnes jsou nejčastěji chováni špicové trpasličí a malí, kteří patří k nejpopulárnějším společenským plemenům.
Zároveň se zvětšující se výškou obliba jednotlivých rázů klesá, takže kdysi vcelku běžný velký špic je dnes vzácný.
Relativně častěji se setkáváme jen se špicem vlčím.
Zvláštní nároky: Špic není tím nejideálnějším psem do husté panelové zástavby, protože velmi rád a pronikavě štěká - i
když dobře vedenou výchovou lze štěkot omezit na přijatelnou míru. Bohatá srst pochopitelně vyžaduje každodenní
údržbu, zvláště v období línání.
Možná záměna: Všechna plemena, s nimiž je možno si německého špice splést, jsou vysloveně vzácná. Malého špice by
bylo možno splést si s italským volpinem, který má mohutnější hlavu, kratší nos a větší oči a většinou je bílý. Podobný je
také na celém světě velmi vzácný japonský špic, který je zhruba ve velikosti středního špice a měl by představovat
zmenšenou verzi samojeda, včetně typického "úsměvu". Může být pouze bílý. Vlčí špic se podobá eurasierovi vlkošedé
barvy, který však má méně srsti a je vyšší.
vlčí ca 50-60cm
velký 46cm
střední 34cm
malý 26cm
trpasličí 20cm (ne méně než
18cm)
Norfolský teriér
Původ: Pochází z okolí města Norvich ve východní Anglii, je blízce příbuzný se skotskými teriéry. Vznikl v průběhu
19. století z různých teriérských plemen, z nichž byli vybíráni a spojováni jedinci co nejmenší, krátkonozí a
červenavě zbarvení, kteří měli uši buď vztyčené (dnešní norvičský teriér), nebo klopené (dnes norfolský teriér). K
oddělení těchto dvou typů do samostatných plemen došlo až v padesátých letech našeho století.
Popis: Malý nízkonohý hrubosrstý teriér. Hlava mezi ušima široká, s klínovitým čenichem, který je kratší než mozkovna.
Oči malé, oválné, tmavé, bystrého výrazu. Uši klopené. Krk silný, přiměřeně dlouhý. Tělo kompaktní, s krátkým rovným
hřbetem, hlubokým hrudníkem a krátkými bedry. Končetiny krátké, silné a rovné, s kočičími tlapkami. Ocas postupně se
zužující, co nejrovnější, nesený vzhůru, může se kupírovat. Srst tvrdá, drátovitá, přiléhající. Zbarvení: červené, pšeničné,
černo-tříslové (black and tan) a grizzly.
Charakteristika: Méně nervní než většina ostatních teriérů. I když je přirozeně ostrý, nevyhledává šarvátky. Vyniká milou,
přátelskou a člověku oddanou povahou a lze s ním snadno vyjít.
Zvláštní nároky: Na držení a na péči nenáročný pes. Časté problémy jsou však u něj s rozmnožováním (málopočetné
vrhy). Srst je nutno několikrát za rok otrimovat, úprava však není příliš složitá.
Užití: Kdysi užíván k chytání krys, dnes velmi milý průvodce a pes rodinný.
Výskyt: V Evropě vzácný. U nás se vyskytuje několik starších jedinců, kteří se nerozmnožují.
Možná záměna: S norvičským teriérem, jenž se odlišuje vztyčenýma ušima. S kernteriérem, který je větší, ježatější a méně
kompaktní.
pes cca 5kg 25-26cm
fena cca 5kg 25-26cm
Norský buhund
Původ: Kořeny tohoto přírodního špicovitého plemene ze Skandinávie sahají mnoho set let do historie. Podobní psi
se v jihozápadním Norsku vyskytovali už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Vždy to byli především pomocníci
pastevců ovcí a zároveň dobří hlídači. Jejich vzhled se po dlouhá staletí až do dnešní doby takřka nezměnil.
Norský buhund
Autor: Martin Smrček
Popis: Špicovitý pes střední velikosti a lehké stavby těla. Hlava lehká, uši vzpřímené a vysoko nasazené, oči tmavé,
energického výrazu. Končetiny rovné, silné, hrudní s přilehlými lokty. Tělo krátké, kompaktní, s hlubokým hrudníkem. Srst
krátká, nepatrně delší jen na krku, ramenou, zadních stranách končetin a hrudníku. Zbarvení nejčastěji krémové (pšeničné),
ale též černé, červené nebo vlčí. Povoleny jsou malé bílé znaky na hrudi, hlavě, krku a končetinách.
Charakteristika: Velmi vytrvalý, odolný a skromný pes. Je energický, aktivní a také, jako většina špiců, dosti hlasitý.
Vyžaduje důslednou výchovu a intenzivní kontakt s člověkem, s nímž dokáže komunikovat celou škálou nejrůznějších
zvuků a gest.
Zvláštní nároky: Potřebuje dost pohybu a vhodné zaměstnání. Hodí se spíše na venkov.
Užití: I když prý dodnes neztratil nic ze svých praktických schopností ovčáckého psa, většinou už je chován jen jako
bezproblémový a aktivní společník. Stále zůstává dobrým a bystrým hlídačem.
Výskyt: Mimo svou vlast je norský buhund velmi vzácný, častěji je chován snad jen v Anglii a v Austrálii. K nám dosud
dovezen nebyl.
Možná záměna: S vzácným islandským psem, který je výrazně menší a bývá dvojbarevný. Rovněž vzácný norský losí pes
(elkhund) je zase větší a šedý.
pes cca 25kg 45cm
fena cca 25kg 42cm
Původ: Starobylý. Podobní špicovití psi žili v severní Evropě, jak dokládají archeologické nálezy, již několik tisíc let
před naším letopočtem. Byli univerzálně použitelní (lov i pasení losů, hlídání) a až do 19. století nebyli přesně
definováni do jednotlivých plemen. Moderní chov začíná od 70. let minulého století.
Popis: Středně velký kompaktní špicovitý pes. Hlava mezi ušima široká, s vyznačeným stopem a středně dlouhou,
postupně se zužující čenichovou partií. Oči tmavě hnědé. Uši vysoko nasazené, vztyčené, zašpičatělé, pohyblivé. Krk
středně dlouhý, svalnatý. Končetiny pevné, rovné a silné, s kompaktními oválnými tlapami. Tělo krátké, dobrých proporcí,
s širokým rovným hřbetem, hlubokým hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Ocas vysoko nasazený, zatočený přes hřbet.
Srst hustá, odolná vůči chladu i vlhku, delší kolem krku a na hrudi. Zbarvení: různé odstíny šedé.
Charakteristika: Sebevědomý, energický a trochu nezávislý pes. Vyniká otužilostí, snadno se vyrovnává s výkyvy počasí.
Na rozdíl od evropských špicovitých psů má silně vyvinuté lovecké instinkty.
Zvláštní nároky: Vyžaduje důslednou výchovu a hodně pohybu, pokud možno v přírodním terénu. Hodí se spíše na vesnici
než do měst.
Užití: Kdysi všestranný lovecký pes, dnes však mimo Skandinávii chován jen jako společník sportovně založených lidí a
dobrý hlídač.
Výskyt: I když je ze skandinávských špiců mimo svou vlast nejrozšířenější, v Evropě patří k vzácným plemenům. Běžnější
je jen ve Velké Británii a v USA.
Možná záměna: S dalšími, ještě vzácnějšími skandinávskými špici (švédský jamthudnd, norský buhund), kteří se mimo
svou domovinu prakticky nevyskytují. Elhhund je z nich nejkompaktnější a nejzavalitější.
pes cca 20kg 52cm
fena cca 20kg 47cm
Norský lundehund
Původ: Na ostrovech severního Norska Vaeroy a Rost, kde byl odpradávna používán k lovu papuchalků (severští
ptáci). Díky reproduktivní izolaci se vyvinul ve svérázné plemeno s několika výraznými anatomickými odchylkami,
které mu umožňovaly pohyb v těžkém skalnatém terénu a vytahování papuchalků z jejich úzkých nor.
Popis: Malý kvadratický pes lehčího typu. Od všech ostatních existujících plemen se odlišuje šesti prsty na každé tlapě, z
nichž pět je plně funkčních, uvolněnými ramenními klouby, jež dokáže roztáhnout do vodorovné linie, schopností zvrátit
hlavu až na hřbet a vodotěsně uzavřít vnější zvukovod. Hlava středně velká, suchá, oči mírně šikmo položené, vztyčené uši
trojúhelníkového tvaru. Trup kvadratický, s dlouhým a prostorným hrudníkem. Ocas středně dlouhý, vysoko nasazený,
hustě osrstěný, nesený stočený přes hřbet nebo svěšený. Zbarvení: červenohnědé až plavohnědé, s černými konečky chlupů,
černé nebo šedé, s bílými odznaky nebo bez nich.
Charakteristika: Veselý, živý, neúnavný, ale přítulný pes, velmi odolný a neúnavný. Vyžaduje důslednou výchovu,
protože je poněkud svéhlavý. Staletí prožitá v těžkých podmínkách z něj učinila drsného a odolného psa, kterému nevadí
celoroční pobyt venku.
Užití: Dříve k lovu papuchalků, jenž je však dnes v Norsku přísně zakázán. V současnosti chován výhradně jako pes
společenský, který je zároveň dobrým hlídačem.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu, nejlépe v přírodě.
Výskyt: Vyskytuje se prakticky pouze ve Skandinávii.
Možná záměna: Malá postava a anatomické zvláštnosti (viz popis) záměnu prakticky vylučují.
pes 7kg 35-38cm
fena 6kg 32-35cm
Norvičský teriér
Původ: Pochází z okolí města Norvich ve východní Anglii, je blízce příbuzný se skotskými teriéry. Vznikl v průběhu
19. století z různých teriérských plemen, z nichž byli vybíráni a spojováni jedinci co nejmenší, krátkonozí a
červenavě zbarvení, kteří měli uši buď vztyčené (dnešní norvičský teriér), nebo klopené (dnes norfolský teriér). K
oddělení těchto dvou typů do samostatných plemen došlo až v padesátých letech našeho století.
Popis: Malý nízkonohý hrubosrstý teriér. Hlava mezi ušima široká, s klínovitým čenichem, který je kratší než mozkovna.
Oči malé, oválné, tmavé, bystrého výrazu. Uši vztyčené, vysoko nasazené, středně velké, zašpičatělé. Krk silný, přiměřeně
dlouhý. Tělo kompaktní, s krátkým rovným hřbetem, hlubokým hrudníkem a krátkými bedry. Končetiny krátké, silné a
rovné, s kočičími tlapkami. Ocas postupně se zužující, co nejrovnější, nesený vzhůru, může se kupírovat. Srst tvrdá,
drátovitá, přiléhající. Zbarvení: červené, pšeničné, černo-tříslové (black and tan) a grizzly.
Charakteristika: Méně nervní než většina ostatních teriérů. I když je přirozeně ostrý, nevyhledává šarvátky. Vyniká milou,
přátelskou a člověku oddanou povahou a lze s ním snadno vyjít.
Zvláštní nároky: Na držení a na péči nenáročný pes, u něhož však jsou časté problémy s rozmnožováním (málopočetné
vrhy). Srst je nutno několikrát za rok otrimovat, úprava však není příliš složitá.
Užití: Kdysi užíván k chytání krys, dnes velmi milý průvodce a pes rodinný.
Výskyt: V Evropě vzácný. U nás se vyskytuje několik starších jedinců, kteří se nerozmnožují.
Možná záměna: S norfolským teriérem, jenž se odlišuje klopenýma ušima. S kernteriérem, který je větší, ježatější a méně
kompaktní.
pes cca 5kg 25-26cm
fena cca 5kg 25-26cm
Novofundlandský pes
Původ: Pravděpodobně evropského původu, formoval se však po století coby pomocník rybářů na kanadském
ostrově New Foundland. Byl tehdy mnohem menší a lehčí, měl hrubou nebo vlnitou srst. Do moderní podoby byl,
tak jako mnoho jiných plemen, vyšlechtěn ve Velké Británii.
Popis: Velký a mohutný pes obdélníkového formátu. Masivní široká hlava s kratší hranatou čenichovou partií. Malé oči
uložené daleko od sebe. Uši malé, přiléhající k hlavě. Trup s velmi hlubokým hrudníkem, širokým a rovným hřbetem.
Končetiny rovné, dobře osvalené. Ocas dosahuje k hleznům, na konci mírně zatočený, při pozornosti se zvedá. Srst dlouhá,
s hustou podsadou, velmi odolná vůči nepřízni počasí. V obličejové partii a na předních stranách končetin kratší. Barva
černá nebo hnědá.
Charakteristika: Klidný a mírný pes, vyhlášený svou přátelskou povahou a láskou k lidem, zvláště k dětem.
Bezproblémový ve vztahu ke zvířatům. V případě ohrožení se však i on dovede důrazně bránit.
Zvláštní nároky: Miluje vodu, rád plave. Vyžaduje pravidelné kartáčování, jinak srst plstnatí. Hodí se k celoročnímu
držení venku.
Užití: Původně rybářský pes. Dnes užívaný coby záchranář, schopný i běžného služebního výcviku. Dobrý rodinný pes,
hlídač, společník.
Výskyt: Stabilně oblíbené plemeno.
Možná záměna: Nepravděpodobná. Téměř shodný landseer se odlišuje černobílou barvou.
pes 50-69kg 71cm
fena 50-69kg 66cm
Pekingský palácový psík
Původ: Starobylý. Jeho předkové, tzv. lví psi, byli na dvorech čínských císařů chováni už v 6. století našeho
letopočtu. Jejich držení bylo vyhrazeno pouze členům panovnického rodu, omezovalo se na areál Zakázaného města
a bylo podřízeno velmi přísným regulím. Do Evropy se první pekinézové dostali až po vpádu britských vojáků do
Pekingu v roce 1860. Tam okamžitě vzbudili pozornost a britští chovatelé je postupně přetvořili do dnešní vysoce
prošlechtěné podoby.
Popis: Malý, ale statný, bohatě osrstěný pes obdélníkového tělesného rámce. Hlava velká, široká, s kulatou lebkou a
plochou čenichovou partií, tvořenou krátkým a širokým nosem, posazeným mezi oči. Oči velké, tmavé, kulaté, tmavé a
jiskrné. Uši tvaru srdce, nasazené v linii mozkovny, přiléhající k lícím, bohatě osrstěné. Krk krátký a silný. Končetiny -
hrudní krátké a silné, pánevní slabší, ale pevné, s velkými plochými tlapkami. Pohyb pomalý a valivý. Ocas vysoko
nasazený, nesený vzhůru přes záď. Srst dlouhá, rovná, s bohatou hřívou. Zbarvení: všechny barvy a znaky kromě játrové a
albinismu.
Charakteristika: Hrdý a sebevědomý pes klidného vystupování, který si od cizích vždy udržuje odstup. Neví, co je strach.
I když není útočný, nenechá si od nikoho nic líbit. V kruhu rodinném mazlivý a bezmezně oddaný.
Zvláštní nároky: Bohatá srst vyžaduje každodenní kartáčování a pročesávání. Špatně snáší vysoké teploty. Stačí mu kratší
procházky. Vyžaduje citlivý přístup prostý drilu.
Užití: Společenský pes. Dobrý hlídač.
Výskyt: Trvale oblíbený společenský pes.
Možná záměna: S tibetským španělem, jenž má méně srsti, delší nos i končetiny a je výrazně pohyblivější a živější.
pes do 5kg 15-23cm
fena do 5kg 15-23cm
Peruánský naháč
Původ: Platí o něm v zásadě totéž co o mexickém naháčovi. Zatímco ten je však připisován Aztékům, peruánský
naháč je považován za psa Inků. Prakticky se však jednalo o téhož bezsrstého psa, k jehož rozrůznění do
samostaných plemen došlo až v moderní době.
Popis: Malý, střední nebo větší štíhlý a elegantní pes bez srsti. Hlava kuželovitého tvaru, s málo zřetelným stopem.
Absence jednoho nebo všech premolárů a molárů je přípustná, protože chudozubost se geneticky pojí s lysostí. Oči středně
velké, mandlové, barva v souladu s barvou kůže. Uši středně velké, u základny široké, trojúhelníkového tvaru, směřují
šikmo do stran. Hřbet rovný, záď mírně klenutá, prostorný hrudník dosahuje až k loktům. Ocas nízko nasazený, směrem ke
špičce se zužuje. Srst není, přípustné jsou jen stopy srsti na temeni, koncích končetin a na ocase, případně několik řídkých
vlasů na hřbetě. Zbarvení: černé, břidlicové, různé odstíny šedé, tmavo i světlehnědé, jednobarevné nebo s růžovými
skvrnami.
Charakteristika: Bystrý, živý a pohyblivý pes, veselý a inteligentní, k cizím velmi nedůvěřivý.
Zvláštní nároky: Málo odolný vůči mrazu (musí nosit dečku) i slunci (může se spálit).
Užití: Společenský pes.
Výskyt: Vzácný, ale u nás pravidelně odchovávaný.
Možná záměna: S čínským naháčem, který je menší a má výraznou chocholku. S mexickým naháčem, jenž je většinou
jednobarevný.
malý 4-8kg 25-40cm
střední 8-12kg 40-50cm
velký 12-23kg 50-60cm
Pinč
Původ: Pravděpodobně má nejblíže k původnímu typu pinče, od něhož byli později odvozeni dnes známější
dobrmani i malí hladkosrstí pinčové. Středně velcí hladkosrstí psi se odnepaměti vyskytovali na německém, ale i
českém venkově a plnili tam nejrůznější úkoly : lovili krysy, hlídali dvůr, doprovázeli formany a povozníky.
Popis: Středně velký hladkosrstý pes kvadratické tělesné stavby, působící elegantním dojmem. Hlava dlouhá, s vysoko
nasazenýma překlopenýma ušima ve tvaru písmene V. Hřbet krátký, jeho délka odpovídá kohoutkové výšce. Ocas vysoko
nasazený, zkracuje se asi na tři články. Srst krátká, přiléhavá, hustá a lesklá. Zbarvení: jednobarevné hnědočervené v
různých odstínech nebo černé s pálením.
Charakteristika: Temperamentní, pozorný a pohyblivý pes. Po svých vesnických předcích zdědil přirozenou ostrost a
schopnost poradit si v každé situaci. Je velmi učenlivý a inteligentní, dobře hlídá.
Zvláštní nároky: I když je německý pinč na potravu, péči o srst i na prostor nenáročný, lze ho doporučit jen zkušenějším
kynologům. Při nesprávné či nedostatečně důsledné výchově z něj totiž snadno může vyrůst těžko zvladatelný paličák či
rváč, nebo naopak útočný bázlivec.
Užití: Dříve univerzální selský pes, dnes společník a hlídač.
Výskyt: Mnohem vzácnější než jeho nejbližší příbuzní, dobrmani a malí hladkosrstí pinčové. Přesto je nejen v Německu,
ale i u nás slušná chovná základna.
Možná záměna: I když se velmi podobá svým výše zmíněným příbuzným, střední velikostí se od nich jednoznačně
odlišuje. Podobný je rovněž příbuzný, i když velmi vzácný manchesterský teriér, kterého však na první pohled rozeznáte
podle dlouhého, nekupírovaného ocasu. Navíc je o 5 - 10 cm v kohoutku menší.
pes 45 - 50 cm
fena 45 - 50 cm
Pointr
Původ: Jediný hladkosrstý ohař pocházející z Anglie. I on však navazuje na kontinentální ohaře, zvláště španělské.
Ti byli v Anglii později údajně kříženi s foxhaundy, francouzskými honiči a snad i s chrty, konkrétně grejhaundy, od
nichž získali lehčí tělesnou stavbu při zachování dobrých loveckých vlastností.
Popis: Velmi elegantní, harmonicky stavěný hladkosrstý ohař. Hlava se středně velkou mozkovnou a stejně dlouhým
čenichem, s výrazným stopem a prohnutým nosním hřbetem. Oči středně velké, hnědé, ani vystupující, ani zapadlé. Uši
vysoko nasazené, zavěšené, přiléhající k hlavě. Krk dlouhý, svalnatý, mírně klenutý, bez laloku. Tělo téměř kvadratické, s
hlubokým hrudníkem, sahajícím po lokty, silným a krátkým hřbetem, postupně se svažujícím. Končetiny rovné, pevné,
zvláště pánevní mohutně osvalené, s oválnými tlapami. Ocas středně dlouhý, postupně se zužující, nesený v horizontální
rovině. Srst krátká, hladká a lesklá. Zbarvení: žluto-bílé, oranžovo-bílé, hnědo-bílé, černo-bílé, též jedno a trojbarevné.
Charakteristika: Ušlechtilý, inteligentní a jemný pes, poddajný a snadno cvičitelný. Uchoval si vynikající lovecké
vlastnosti: při práci je rychlý, neúnavný, vyniká skvělým čichem a dokonalým stylem s pevným vystavováním.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a citlivý přístup.
Užití: Lovecký pes, v cizině často chovaný jen jako společník.
Výskyt: Mezi našimi myslivci stále oblíbený, i když zdaleka ne tak hojně chovaný jako němečtí ohaři.
Možná záměna: Od ostatních hladkosrstých ohařů se liší především typickou hlavou se "zdviženým nosem", jakož i
dlouhým, nekupírovaným ocasem.
pes 20-30kg 63-69cm
fena 20-30kg 61-66cm
Polský ovčák nížinný (PON)
Původ: Potomek asijských ovčáckých psů typu tibetského teriéra, kteří se do Evropy dostali v dobách stěhování
národů s kočovnými kmeny z Asie. S mnohasethlavými stády ovcí pomáhali středně velcí chundelatí psi lidem po
celý středověk, ale skutečné plemeno se z nich začalo formovat poměrně velmi pozdě, až ve dvacátých letech našeho
století. Slibné začátky přerušila druhá světová válka, po níž se začínalo parkticky znovu. K oficiálnímu uznání
plemen došlo až v roce 1963.
Popis: Středně velký ovčácký pes zavalitého vzhledu. Hustá a dlouhá srst pokrývá celý povrch těla včetně obličeje a
končetin. Velmi krátký ocas či jeho úplná absence, většinou docílená kupírováním. Tělo mírně obélníkového rámce, se
středně velkou hlavou, velikostí úměrnou k tělu. Prostorná, tzv. medvědí chůze. Srst dlouhá, splývavá, přitom však hrubá, s
bohatou podsadou. Zbarvení: Všechny barvy i skvrny, nejčastější barvou je šedá a šedobílá.
Charakteristika: Ani příliš živý, ani extrémně klidný pes, vyrovnaný a neagresivní. Přátelská, otevřená povaha, snadná
ovladatelnost a rychlá přizpůsobivost. Je to aktivní, hravý, ale i vytrvalý pes, hodící se na vesnici i do města.
Zvláštní nároky: Jediným problémem u tohoto vcelku nenáročného a bezproblémového psa je srst, která vyžaduje
každodenní péči.
Užití: Ovčácký pes, dnes chovaný především jako společník. Ideální průvodce při pěší turistice i cykloturistice, dobrý
hlídač.
Výskyt: V Evropě i u nás běžně, i když ne zrovna masově chované plemeno, které navzdory krátké době své oficiální
existence už proniklo i do zámoří.
pes cca 20kg 45-50cm
fena cca 20kg 42-47cm
Portugalský vodní pes
Původ: Velmi staré plemeno, máme důkazy o tom, že jeho předchůdci se v Portugalsku vyskytovali již ve 13. století.
Již tehdy to byl pes rybářů, který pomáhal přitahovat sítě, chytat z nich vyklouzlé ryby a přenášet zprávy z lodě na
pevninu a zpět. V novověku přišel o práci a nevyhynul jen díky obrovskému nadšení hrstky chovatelů, kterým se
podařilo ho stabilizovat až v 60. letech 20. století.
Popis: Středně velký pes s vlnitou srstí. Hlava masivní a proporční, s lebkou, která je delší než čenich, dobře klenutá, s
vyznačeným týlním hrbolem i stopem. Čenich dlouhý a postupně se zužující. Oči středně velké, kulaté, hnědé až černé. Uši
zavěšené, srdcovitého tvaru, přiléhající, bohatě osrstěné. Krátký krk bez límce. Tělo s krátkým hřbetem, širokým a
hlubokým hrudníkem a mírně spadající zádí. Končetiny dlouhé a silné, tlapky mají mezi prsty kůži. Ocas prodlužuje linii
hřbetu, dlouhý, při vzrušení se stáčí do oblouku. Srst středně dlouhá, mírně zvlněná, lesklá a ne příliš hustá. Na hlavě tvoří
čupřinu podobající se paruce. Zbarvení: černé, bílé, kaštanově hnědé, černo-bílé, kaštanovo-bílé.
Charakteristika: Velice svérázné, nesmírně energické plemeno, které se výborně potápí a plave. Mimořádně inteligentní,
snadno cvičitelné. Přiměřeně nedůvěřivé a ostré.
Zvláštní nároky: Srst se několikrát do roka upravuje stříháním. Plemeno vyžaduje možnost pravidelného venkovního
koupání.
Užití: Dříve rybářský pes. Dnes společník a dobrý hlídač.
Výskyt: Vzácné plemeno. U nás se prozatím nevyskytuje.
Možná záměna: S běžnějším irským vodním španělem, který je větší, kudrnatější a nestříhá se.
pes 16-25kg 50-57cm
fena 16-25kg 43-52cm
Pražský krysařík
Původ:Velmi malí pinčové - "ratlíčci" se na území Čech prý vyskytovali už dobách Rudolfa II (přelom 16. a 17.
století), později však prakticky vymizeli nebo byli zahrnuti do německého plemene " malý hladkosrstý pinč".
Dnešní pražský krysařík je výsledkem chovatelské rekonstrukce moderních českých chovatelů od počátku
šedesátých let našeho století.
Popis:Trpasličí hladkosrstý pinč černotříslové barvy. Hlava hruškovitého tvaru, se zakulacenou lebeční partií, výrazným
stopem a zužujícím se čenichem, jenž tvoří třetinu délky hlavy. Oči kulaté, co nejtmavší, vystouplé, navzájem dosti
vzdálené. Uši ve tvaru písmene V, na konci zaoblené, nejlépe vztyčené, případně též poloklopené. Krk suchý, ušlechtile
klenutý, bez laloku. Končetiny kolmé, rovné, jemné, ale dobře osvalené, s kočičími tlapkami. Pohyb pružný, lehký a hbitý.
Trup s mírně širokým hrudníkem, dosahujícím alespoň k lokti, krátkým, rovným a pevným hřbetem a vtaženým břichem.
Ocas vysoko nasazený, kupírovaný, nesený šikmo vzhůru. Srst: krátká, lesklá, bez holých míst. Zbarvení: černé se žlutými
znaky (black and tan).
Charakteristika: Velmi čilý a hbitý psík bleskových reakcí a značného temperamentu. Nedůvěřivý k cizím, oddaný své
rodině. Inteligentní, čistotný, přizpůsobivý.
Zvláštní nároky: Jako všichni pinčové, i krysaříci mají sklon k uštěkanosti. Vzhledem ke své křehkosti nejsou vhodnými
společníky pro nejmenší děti. Musí být ubytován uvnitř.
Užití: Společenský pes, vhodný i do těch nejmenších městských bytů.
Výskyt: V poslední době se u nás začíná šířit a jeho popularita roste.
Možná záměna: S malým hladkosrstým pinčem, který je větší (minimálně o 2 cm), robustnější a nemá zakulacenou, nýbrž
plochou lebku.
pes 1,8kg 17-23cm
fena 1,8kg 17-23cm
Pudl královský
Původ: Vznikl z tzv. vodních psů, užívaných k lovu vodního ptactva, kteří byli příležitostně využíváni i při pasení
ovcí. Byli to psi přibližně velikosti německého ovčáka. K rozrůzňování do jednotlivých velikostních typů dochází až
ve 20. století. Společenským psem se pudl stává teprve koncem 18. století. První standard vychází roku 1880.
Popis: Velmi elegantní, harmonicky stavěný pes s kadeřavou (vzácně též šňůrovitou) srstí. Hlava ušlechtilá, rovných linií, s
výrazným rovným čenichem, dlouhým přibližně stejně jako mozkovna, málo zřetelným stopem a mírně klenutou
mozkovnou. Oči mandlového tvaru, lehce zešikmené, ohnivé. Uši zavěšené, dlouhé, přiléhající k lícím, porostlé dlouhou
zvlněnou srstí. Krk středně dlouhý, mírně klenutý, bez laloku. Tělo dokonale vyvážené, s hrudníkem dosahujícím k loktům,
krátkým rovným hřbetem, vtaženým břichem a zaoblenou zádí. Končetiny rovné, rovnoběžné, dobře osvalené. Ocas
vysoko nasazený, kupíruje se na třetinu až polovinu délky. Srst kadeřavá (řidčeji šňůrovitá), bohatá, jemná a hustá,
upravuje se střihem. Zbarvení: černé, bílé, hnědé, stříbrné, apricot ( meruňkové), nově též černo-bílé (harlekýn),
černohnědé (black and tan).
Charakteristika: Čilý, přiměřeně temperamentní, rychlý, obratný a mrštný pes, pohybující se s mimořádnou elegancí.
Vyniká inteligencí a příslovečnou učenlivostí, jeho výchova je snadná a výcvik postupuje rychle kupředu.
Zvláštní nároky: Srst, zvláště u výstavních jedinců, vyžaduje značnou péči. Stříhá se do mnoha obměn základních střihů,
jimiž jsou střih klasický (lví), moderní a anglický. Je nutno ji pravidelně pročesávat a po každé vycházce do přírody
zbavovat nečistot.
Užití: Univerzální společenský pes pro všechny věkové kategorie. Vyniká ve "psích" sportech.
Výskyt: Celosvětově trvale patří k nejoblíbenějším plemenům. Jen velký pudl je držen velmi zřídka.
Možná záměna: Trpasličí pudl se lvíčkem, jemuž se však ponechává osrstěná čenichová partie a dlouhý ocas. Velký hnědý
s irským vodním španělem, který má rovněž dlouhý ocas a mastnou, kudrnatější kratší srst.
velký (královský) do 30kg 45-60cm
střední 15-19kg 35-45cm
trpasličí cca 5kg 28-35cm
toy pudl do 28cm (žádoucí kolem
25cm)
Pudl střední
Původ: Vznikl z tzv. vodních psů, užívaných k lovu vodního ptactva, kteří byli příležitostně využíváni i při pasení
ovcí. Byli to psi přibližně velikosti německého ovčáka. K rozrůzňování do jednotlivých velikostních typů dochází až
ve 20. století. Společenským psem se pudl stává teprve koncem 18. století. První standard vychází roku 1880.
Popis: Velmi elegantní, harmonicky stavěný pes s kadeřavou (vzácně též šňůrovitou) srstí. Hlava ušlechtilá, rovných linií, s
výrazným rovným čenichem, dlouhým přibližně stejně jako mozkovna, málo zřetelným stopem a mírně klenutou
mozkovnou. Oči mandlového tvaru, lehce zešikmené, ohnivé. Uši zavěšené, dlouhé, přiléhající k lícím, porostlé dlouhou
zvlněnou srstí. Krk středně dlouhý, mírně klenutý, bez laloku. Tělo dokonale vyvážené, s hrudníkem dosahujícím k loktům,
krátkým rovným hřbetem, vtaženým břichem a zaoblenou zádí. Končetiny rovné, rovnoběžné, dobře osvalené. Ocas
vysoko nasazený, kupíruje se na třetinu až polovinu délky. Srst kadeřavá (řidčeji šňůrovitá), bohatá, jemná a hustá,
upravuje se střihem. Zbarvení: černé, bílé, hnědé, stříbrné, apricot ( meruňkové), nově též černo-bílé (harlekýn),
černohnědé (black and tan).
Charakteristika: Čilý, přiměřeně temperamentní, rychlý, obratný a mrštný pes, pohybující se s mimořádnou elegancí.
Vyniká inteligencí a příslovečnou učenlivostí, jeho výchova je snadná a výcvik postupuje rychle kupředu.
Zvláštní nároky: Srst, zvláště u výstavních jedinců, vyžaduje značnou péči. Stříhá se do mnoha obměn základních střihů,
jimiž jsou střih klasický (lví), moderní a anglický. Je nutno ji pravidelně pročesávat a po každé vycházce do přírody
zbavovat nečistot.
Užití: Univerzální společenský pes pro všechny věkové kategorie. Vyniká ve "psích" sportech.
Výskyt: Celosvětově trvale patří k nejoblíbenějším plemenům. Jen velký pudl je držen velmi zřídka.
Možná záměna: Trpasličí pudl se lvíčkem, jemuž se však ponechává osrstěná čenichová partie a dlouhý ocas. Velký hnědý
s irským vodním španělem, který má rovněž dlouhý ocas a mastnou, kudrnatější kratší srst.
velký (královský) do 30kg 45-60cm
střední 15-19kg 35-45cm
trpasličí cca 5kg 28-35cm
toy pudl do 28cm (žádoucí kolem
25cm)
Pudl trpasličí
Původ: Vznikl z tzv. vodních psů, užívaných k lovu vodního ptactva, kteří byli příležitostně využíváni i při pasení
ovcí. Byli to psi přibližně velikosti německého ovčáka. K rozrůzňování do jednotlivých velikostních typů dochází až
ve 20. století. Společenským psem se pudl stává teprve koncem 18. století. První standard vychází roku 1880.
Popis: Velmi elegantní, harmonicky stavěný pes s kadeřavou (vzácně též šňůrovitou) srstí. Hlava ušlechtilá, rovných linií, s
výrazným rovným čenichem, dlouhým přibližně stejně jako mozkovna, málo zřetelným stopem a mírně klenutou
mozkovnou. Oči mandlového tvaru, lehce zešikmené, ohnivé. Uši zavěšené, dlouhé, přiléhající k lícím, porostlé dlouhou
zvlněnou srstí. Krk středně dlouhý, mírně klenutý, bez laloku. Tělo dokonale vyvážené, s hrudníkem dosahujícím k loktům,
krátkým rovným hřbetem, vtaženým břichem a zaoblenou zádí. Končetiny rovné, rovnoběžné, dobře osvalené. Ocas
vysoko nasazený, kupíruje se na třetinu až polovinu délky. Srst kadeřavá (řidčeji šňůrovitá), bohatá, jemná a hustá,
upravuje se střihem. Zbarvení: černé, bílé, hnědé, stříbrné, apricot ( meruňkové), nově též černo-bílé (harlekýn),
černohnědé (black and tan).
Charakteristika: Čilý, přiměřeně temperamentní, rychlý, obratný a mrštný pes, pohybující se s mimořádnou elegancí.
Vyniká inteligencí a příslovečnou učenlivostí, jeho výchova je snadná a výcvik postupuje rychle kupředu.
Zvláštní nároky: Srst, zvláště u výstavních jedinců, vyžaduje značnou péči. Stříhá se do mnoha obměn základních střihů,
jimiž jsou střih klasický (lví), moderní a anglický. Je nutno ji pravidelně pročesávat a po každé vycházce do přírody
zbavovat nečistot.
Užití: Univerzální společenský pes pro všechny věkové kategorie. Vyniká ve "psích" sportech.
Výskyt: Celosvětově trvale patří k nejoblíbenějším plemenům. Jen velký pudl je držen velmi zřídka.
Možná záměna: Trpasličí pudl se lvíčkem, jemuž se však ponechává osrstěná čenichová partie a dlouhý ocas. Velký hnědý
s irským vodním španělem, který má rovněž dlouhý ocas a mastnou, kudrnatější kratší srst.
velký (královský) do 30kg 45-60cm
střední 15-19kg 35-45cm
trpasličí cca 5kg 28-35cm
toy pudl do 28cm (žádoucí kolem
25cm)
Puli
Původ: Předkové puliho se zřejmě dostali do východní Evropy v době stěhování národů s kočovnými asijskými
pastevci. I když k přímé práci u ovcí byli jeho předkové využíváni po celý středověk, plánovitý chov začal až v roce
1910 zásluhou doktora Raitsise, který popsal a roztřídil všechna maďarská ovčácká plemena.
Popis: Středně velký pes obdélníkového formátu s provazovitou srstí zvláštní, která by měla dosahovat až k zemi. Na
rozdíl od většiny ostatních dlouhosrstých plemen se požaduje srst zplstnatělá, ovšem v navzájem oddělených šňůrách.
Hlava poměrně malá, ukrývající se v chlupech, stejně jako uši a oči. Ocas zatočený nad hřbetem a rovněž bohatě osrstěný.
Zbarvení: černé (příp. s rezavohnědým nádechem), všechny odstíny šedé a bílé.
Charakteristika: Živí a energičtí psi, velmi vytrvalí, vitální, odolní vůči nepřízni počasí. Exteriér začal hrát v chovu roli až
v posledních desetiletích, přičemž je stále přikládán velký význam tomu, aby si psi zachovali typický temperament.
Zvláštní nároky: Velmi náročný na péči o srst, která navíc probíhá úplně jiným způsobem než u většiny dlouhosrstých
plemen. Nerozčesává se, ale rozplétá a rozstřihává nůžkami. Udržet ji v absolutní čistotě je prakticky nemožné, i proto se
puli více než pro držení v bytě hodí k trvalému pobytu venku.
Užití: Ovčácký pes, dnes většinou chovaný jako neobvyklý společník a spolehlivý hlídač.
Výskyt: Mimo Maďarsko vzácný, častěji se chová jen v USA. V několika exemplářích se vyskytuje i u nás.
Možná záměna: S velmi vzácným španělským vodním psem (perro de agua Espaňol), jenž působí celkově méně
ušlechtilým a úpravným dojmem, má kratší srst, bývá vyšší a může být i hnědý nebo dvojbarevný. S komondorem, který je
výrazně vyšší a vždy bílý.
pes 40-44cm
fena 37-41cm
Pumi
Původ: Je mladším příbuzným puliho, vznikl v 18. století křížením tohoto plemene s německým špicem a údajně
také blíže neurčeným teriérem a briardem. Trochu paradoxně zůstalo toto mladší z obou příbuzných plemen do
dnešních dnů zachováno v původnější formě a je také dosud pracovně používáno.
Popis: Pes menší střední velikosti, čtvercového formátu, působící dlouhonohým dojmem. Hlava je úměrná tělu, s
protáhlým čenichem. Nápadné vysoko nasazené dlouhé vzpřímené uši, na konci překlopené a porostlé srstí. Ocas vysoko
nasazený a stočený nad hřbetem, přípustný je však i ocas zakrnělý. Srst je středně dlouhá, zvlněná, nesmí být zplstnatělá.
Zbarvení: různé odstíny šedé a černé, červenohnědé.
Charakteristika: Charakterem se blíží více teriérům než ovčákům. V poměrně malém tělíčku se skrývá obrovské množství
energie. Často a s chutí štěká, bleskově reaguje na sebemenší podněty, a proto je vynikajícím hlídačem, kterému nic neujde.
Pánovi je oddán, ale k cizím se staví krajně nedůvěřivě. Nechybí mu přirozená ostrost ani lovecký pud, soužití s dalšími
domácími zvířaty může být problematické.
Zvláštní nároky: I když je malý, hodí se díky své štěkavosti a temperamentu do domů se zahradou. Jinak je to otužilý a
zdravý pes, který na svého majitele neklade velké nároky. Potřebuje jen důslednou výchovu a vhodné zaměstnání.
Užití: Dodnes používaný jako ovčácký, v minulosti i jako honácký pes. Je výborným hlídačem a velké úspěchy sklízí díky
své obratnosti, rychlosti a nesporné inteligenci na soutěžích agility.
Výskyt: Celosvětově vzácné plemeno. U nás není více než 10 kusů.
Možná záměna: S dalším maďarským plemenem, mudim, který však má na rozdíl od pumiho neosrstěnou čenichovou
partii a vztyčené uši a je vždy černý. Totéž platí i o chorvatském ovčákovi.
pes cca 10kg 36-44cm
fena
Pyrenejský horský pes
Původ: Asijského původu, odvozuje se od tibetské dogy. Je největším z řady navzájem si velmi podobných bílých
pasteveckých psů, kteří pomáhali pastevcům v horách od Karpat až po Pyreneje.
Popis: Velký, silný, přitom však elegantní dlouhosrstý pes obdélníkového formátu. Ne příliš velká hlava s malýma,
jantarově hnědýma očima a malýma zavěšenýma trojúhelníkovýma ušima. Hřbet široký a silný, hrudník široký, dlouhý, ne
příliš hluboký. Končetiny silné, rovné, na zadní straně dobře osrstěné. Ocas dlouhý, bohatě osrstěný, v klidu nesený dolů,
při vzrušení se stáčí nad hřbet. Hustá, silná srst může být zvlněná a na krku tvoří hřívu. Barva bílá, případně s šedými,
žlutými či oranžovými znaky na hlavě, na uších, na kořeni ocasu.
Charakteristika: Klidný, vyrovnaný a velmi trpělivý pes, jemuž je cizí hektika i agresivita. Svěřené území však dovede
spolehlivě ochránit. Příslovečně věrný, oddaný rodině i dětem (viz slavná kniha Cecile Aubryové "Bella a Sebastián", která
byla i zfilmována).
Zvláštní nároky: Tento mimořádně velký pes vyžaduje dostatek prostoru, nejlépe na rozlehlých venkovských usedlostech.
Nezbytná je pravidelná péče o srst, aby nedocházelo k jejímu plstnatění. Hodí se pouze k celoročnímu držení venku.
Výskyt: Celosvětově vzácný. U nás se však vyskytuje a je odchováván.
Možná záměna: S ostatními horskými pasteveckými psy (čuvačem, kuvaszem aj.), z nichž však je výrazně největší.
pes cca 60kg 70-80cm
fena cca 45kg 65-72cm
Pyrenejský ovčák
Původ: Navazuje na prastaré ovčácké psy asijského původu, kteří se s kočovnými pastevci dostali až na Pyrenejský
poloostrov. Formoval se v oblasti mezi Lurdami a Gavarnií, kde se prý na selských dvorech vyskytuje dodnes.
Ostatně i čistokrevní pyrenejští ovčáci jsou typově značně nejednotným a jen velmi málo prošlechtěným plemenem.
Původnější varietou je typ s dlouhou srstí v obličeji.
Popis: Menší střední pes obdélníkového formátu s polodlouhou srstí. Hlava trojúhelníková, s mírným stopem a kratším
čenichem klínovitého tvaru. Oči tmavé, odpovídající zbarvení srsti, živého a lstivého výrazu. Uši kratší, daleko od sebe,
vzpřímené. Krk delší, dobře osvalený. Tělo suché, s hrudníkem dosahujícím k loktům a jen mírně klenutými žebry, bedra
krátká a klenutá, záď spáditá. Končetiny suché, šlachovité. Ocas nepříliš dlouhý, nízko nasazený, na konci zahnutý, někdy
se kupíruje. Srst u pyrenejského ovčáka s dlouhou srstí v obličeji dlouhá nebo polodlouhá včetně obličejové partie, u
ovčáka s krátkou srstí v obličeji i po těle krátká nebo polodlouhá. Strukturou mezi ovčí a kozí srstí. Zbarvení: plavé s
příměsí černých chlupů nebo bez ní, šedé, harlekýn, vzácně černé.
Charakteristika: Standard požaduje, aby tento pes v sobě při minimální velikosti koncentroval maximum energie. Je
velmi temperamentní, rychle vzrušivý, pohyblivý a obratný. Rychle a rád se učí. Vůči cizím je značně nedůvěřivý.
Zvláštní nároky: Tento velmi nenáročný a otužilý psík bezpodmínečně vyžaduje zaměstnání a hodně pohybu.
Užití: Všestranný pracovní pes, ovčácký, záchranářský, lavinový, hlídací, výborně se hodí pro agility.
Výskyt: Až do osmdesátých let byl mimo Francii vzácný, dnes se díky výborným povahovým vlastnostem začíná šířit. U
nás je každoročně odchováno několik vrhů.
Možná záměna: Se vzácným katalánským ovčákem, který však je větší a robustnější.
pes 10-14kg 40-48cm
fena 10-14kg 38-46cm
Rhodéský ridgeback
Původ: Pochází z Jižní Afriky, kde byl vyšlechtěn z původních psů afrických Křováků a evropských plemen, která si
přivezli holandští přistěhovalci (mastifů, dog, erdelteriérů, chrtů, bladhaundů). Od roku 1922 má svůj standard, od
roku 1924 mezinárodně uznaný.
Popis: Větší silný a svalnatý pes s pruhem obrácené srsti na hřbetě. Hlava dlouhá, mezi ušima široká, s plochou lebkou,
výrazným stopem a suchými pysky. Oči dále od sebe, kulaté. Uši vysoko nasazené, středně velké, u nasazení široké a
pozvolna se zužující, přiléhající k hlavě. Krk delší, silný, bez laloku. Tělo s hlubokým a prostorným, ale ne příliš širokým
hrudníkem, pevným hřbetem a dobře osvalenými žebry. Končetiny rovné, silné, osvalené, suché. Ocas u kořene silný,
postupně se zužující, nesený v mírném zatočení vzhůru. Srst krátká, hustá, hladká a lesklá, s charakteristickým "ridgem",
tedy pruhem obrácené srsti na hřbetě, jenž je typickým znakem plemene. Zbarvení: světle až červeně pšeničné.
Charakteristika: Živý, pohyblivý a vytrvalý pes, aktivní i při vysokých teplotách. Vůči cizím si uchovává odstup, vůči své
rodině je oddaný a ve vztahu k dětem spolehlivý.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu v přírodě a důsledné vedení bez přílišné tvrdosti. K jeho zvládnutí je zapotřebí i
fyzická síla. Hodí se spíše do domu se zahradou než do městského bytu.
Užití: Původně lovecký pes, užívaný dokonce i k lovu lvů, ale také ke střežení stád dobytka před nebezpečnými šelmami.
Dnes převážně společenský pes sportovního typu, dobrý hlídač.
Výskyt: Ještě nedávno velmi vzácný, dnes je na postupu. Stále populárnější i u nás.
Možná záměna: Pouze s thajským ridgebackem, jenž jako jediný má rovněž ridge na hřbetě, je však vzácnější, výrazně
menší a má vztyčené uši.
pes 30-38kg 63-68cm
fena 30-38kg 61-66cm
Rotvajler
Původ: Navazuje pravděpodobně už na římské bojové a válečné psy, kteří se na území Německa smísili s domácími
honáky a ovčáky. I když velcí silní psi, používaní k hnaní dobytka, k tahu i k ochraně, existovali na jihu Německa po
dlouhá staletí, moderní rotvajler z nich vznikl až koncem 19. století. Rotvajleři z počátku století už v zásadě
odpovídali dnešnímu typu.
Popis: Spíše větší, velmi silný a svalnatý pes, ani těžkopádný, ani lehký. Středně dlouhá široká hlava se středně velkýma a
převislýma ušima trojúhelníkového tvaru. Tmavě hnědé středně velké oči mandlového tvaru. Hřbet rovný a silný,
zakulacená záď s nakrátko kupírovaným ocasem. Srst ne úplně krátká, hrubá a hustá. Barva vždy černá s pálením.
Charakteristika: Klidný, vyrovnaný a v zásadě dobromyslný pes. Nedá se snadno vyprovokovat, ale v případě, že je
napaden nebo brání svěřený majetek či osobu, zasahuje velmi tvrdě.
Zvláštní nároky: Rotvajler potřebuje důslednou výchovu a výcvik, protože inklinuje k zaujmutí dominantního postavení.
Hodí se pouze pro zkušené a fyzicky zdatné kynology. Špatně snáší velká vedra, v tu dobu by měl být ponechán v klidu ve
stínu.
Užití: Pracovní plemeno, bez problémů schopné služebního výcviku. Vynikající obranář, hlídač a průvodce.
Výskyt: Trvale oblíbený, zvláště v USA stále častěji chovaný jen coby společník.
Možná záměna: S beauceronem a dobrmanem.
pes cca 35kg 61-68cm
fena cca 35kg 56-63cm
Saluka (perský chrt)
Původ: Jedno z nejstarších plemen světa, pocházející z pouštních oblastí Středního Východu. Vyobrazení podobných
psů byla nalezena v egyptské hrobce, pocházející z 2. tisíciletí před naším letopočtem. Saluky byly odnepaměti psi
kočovných beduínů, kteří je používali k lovu gazel. Do Evropy se dostávaly už od středověku, vlastní chov však
začíná až od konce 19. století.
Popis: Velký, lehký, dokonale vyvážený chrt. Hlava dlouhá a úzká, s nevýrazným stopem. Oči tmavohnědé, velké, oválné,
nevystupující. Uši zavěšené, dlouhé, nepříliš nízko nasazené, přiléhající k hlavě. Krk dlouhý, dobře osvalený. Končetiny
rovné, dlouhé, dobře osvalené, u pánevních nápadně vystupující kyčelní hrboly. Tělo s dlouhým, nikoli sudovitým
hrudníkem, přiměřeně širokým hřbetem a vtaženým břichem. Ocas nízko nasazený, sahající až k hleznům, mírně prohnutý.
Srst krátká, hladká až hedvábná, na uších, ocase a zadní straně končetin delší. Zbarvení: bílé, krémové, červené, zlatočervené,
šedavé (grizzly), trikolorní, černé s pálením a kombinace těchto barev.
Charakteristika: Naprosto klidný a vyrovnaným dojmem působící pes hrdého vzezření i chování. K cizím zcela odtažitý,
jistý odstup udržuje i ke své rodině. Dokáže však být také něžný a mazlivý.
Zvláštní nároky: Saluka vyžaduje hodně pohybu, doma je potom klidná a nenápadná. Její jemná povaha si žádá velmi
citlivý přístup.
Užití: Kdysi lovecký pes, užívaný ke štvanicím. Dnes společenský a sportovní pes, běžně se zúčastňující chrtích dostihů.
Výskyt: Ne příliš běžná, na našich výstavách se s ní však pravidelně setkáváme.
Možná záměna: Se slugou či s azavakem, kteří však mají srst po celém těle hladkou.
pes 15-25kg 58,5-71cm
fena 15-25kg o něco méně
Samojed
Původ: Psy tohoto typu používali odnepaměti Samojedové (dnes nazývaní Němci), sibiřský kmen, kočující po
nejsevernější části Asie. Jejich psi dovedli nejenom táhnout sáně, ale také vydatně pomáhat při lovu, udržet
pohromadě mnohasethlavá stáda sobů i spolehlivě ohlídat skrovný majetek. Na konci minulého století se dostali do
USA i do Evropy.
Popis: Velmi atraktivní, silný, ale přitom půvabný pes střední velikosti. Hlava silná, klínovitého tvaru. Typickým znakem
jsou zvednuté ústní koutky, což působí dojmem, že se samojed "směje". Tmavé oči mandlového tvaru, malé, vzpřímené
trojúhelníkové uši. Tělo mírně obdélníkového tvaru s hlubokým hrudníkem. Ocas při vzrušení stočený nad hřbetem, v klidu
může být svěšený. Srst mimořádně bohatá a lesklá, s krátkou, měkkou podsadou a delší drsnou krycí srstí. Zbarvení:
Nejčastěji bílé, povoleno též smetanové nebo bílokrémové.
Charakteristika: Mimořádně vlídný a přátelský pes, který postrádá tvrdou hlavu většiny svých severských příbuzných. Má
"měkkou" povahu, zcela prostou agresivity a jeho výchova a výcvik nečiní problémy.
Užití: Tento původně saňový pes se dnes chová převážně jako rodinný společník a přítel. Důvodem je jednak jeho
mimořádně atraktivní vzhled a tvárná povaha, jednak i menší "dravost" v zápřahu.
Zvláštní nároky: I když péče o srst není díky její kvalitě a určité samočisticí schopnosti tak náročná, jak by se na první
pohled zdálo, pravidelné pročesávání je nezbytné. Ačkoliv mnoho lidí chová samojeda v bytě, jeho srsti více svědčí trvalý
pobyt venku, ovšem při zachování stálého kontaktu s rodinou.
Možná záměna: S velkým bílým německým špicem.
pes 25-30kg 57cm
fena 17-25kg 53cm
Sealyham teriér
Původ: Vznikl v druhé polovině minulého století záměrným chovatelským působením jistého kapitána Edwardse z
Walesu. Ten si vytkl cíl vytvořit ideálního teriéra pro lov lišek, jezevců a vyder, jenž by byl dostatečně ostrý a
nebojácný, ale zároveň snadno ovladatelný a snášenlivý vůči jiným psům. Nezanechal po sobě žádné chovatelské
záznamy, pouze se domníváme, že pro křížení použil Dandie Dinmont teriéry, foxteriéry, francouzské hrubosrsté
basety a snad i další plemena. K prvnímu oficiálnímu uznání došlo v roce 1911.
Popis: Menší nízkonohý teriér obdélníkového tělesného rámce. Hlava delší, široká. Oči středně velké, tmavé, okrouhlé. Uši
středně velké, zavěšené, přiléhající k lícím, zaoblené. Krk silný, svalnatý. Tělo se středně dlouhým rovným hřbetem a
klenutým hrudníkem. Končetiny krátké, ale silné a mohutné. Ocas nasazený v rovině hřbetu, nesený vzhůru. Srst dlouhá,
tvrdá, drátovitá. Zbarvení: čistě bílé nebo bílé se žlutými, hnědými, modrými nebo jezevčími odznaky na hlavě a uších.
Charakteristika: Aktivní, čilý a pohyblivý pes. Vyrovnaný, sebevědomý a samostatný. Není to rváč a nesmí být agresivní,
dokáže se však udatně bránit. Bývá nazýván "klaunem mezi teriéry".
Zvláštní nároky: Vyžaduje důslednou, ale citlivou výchovu bez použití jakéhokoliv násilí. Srst je nutno 3x až 4x do roka
upravit stříháním a škubáním.
Užití: Dříve lovecký, dnes už výhradně společenský pes, hodící se do města i na vesnici.
Výskyt: Patří k vzácněji chovaným teriérům. Chován je však i u nás.
Možná záměna: Se skotským či českým teriérem, od nichž se zásadně odlišuje bílou barvou. Rovněž bílý vesthajlendský
teriér má zase vztyčené uši a zcela odlišnou, do kulata ostříhanou obličejovou partii.
pes cca 9kg do 31cm
fena cca 8,2kg do 31cm
Schwyzský švýcarský honič
Původ: Velmi starobylý, v curyšské katedrále se dochovalo vyobrazení podobných psů už z roku 1 100 našeho
letopočtu. Jako ostatní honiči, i oni navazují na psy starých Keltů. Po celý středověk byli užíváni k lovu zajíců, lišek,
ale i vysoké. K rozčlenění do jednotlivých plemen, která jsou dnes považována za samostatná, dochází však až
počátkem našeho století.
Popis: Středně velký elegantní honič téměř čtvercového tělesného rámce. Hlava dlouhá, úzká, ušlechtilá. Uši zavěšené pod
linií očí, musí dosahovat alespoň ke špičce nosu, dole zakulacené, porostlé jemnou srstí. Krk dlouhý, elegantní, svalnatý.
Tělo s ušlechtilou hřbetní linií, pevným a rovným hřbetem, hlubokým, ale ne příliš širokým hrudníkem a mírně vtaženým
břichem. Končetiny suché, mohutně osvalené, ale nesmí působit těžce. Ocas středně dlouhý, tvoří prodloužení zádě, v klidu
a při chůzi svěšený, při vzrušení nad hřbetní linií. Srst krátká, hladká, hustá, na uších a na hlavě velmi jemná. Zbarvení:
bílý s oranžovými skvrnami.
Charakteristika: Živý, silný a vytrvalý lovecký pes s výborným nosem. Povaha odpovídá ušlechtilému zevnějšku, je tichá,
klidná, jemná, pánovi a jeho rodině velmi přátelská a oddaná, jinak spíše uzavřená.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a velmi důsledný výcvik přivolání. Veškerá výchova musí probíhat bez
sebemenšího náznaku hrubosti, jinak se pes stává plachým.
Užití: Lovecký pes, použitelný jako honič i barvář. Někdy chován i jako příjemný společník.
Výskyt: Ve Švýcarsku poměrně běžný, občas chován i jinde v Evropě. Trikolorní bernský honič je pravidelně odchováván i
u nás.
Možná záměna: S jinými, vesměs velmi vzácnými evropskými honiči (modrý gaskoňský, ariežský, jugoslávský aj.), z
nichž je zřejmě nejušlechtilejší a nejjemnější.
pes 49-59cm
fena 47-57cm
Sibiřský hasky
Původ: Po staletí chovali jejich předchůdce v téměř čisté podobě kočovní Čukčové, žijící na území dnešní Sibiře,
především v Jakutsku. I když je pravděpodobné, že přes zamrzlé moře se tito psi dostávali na nedaleký americký
kontinent už mnohem dříve, oficiálně se zde představili až v roce 1909 u příležitosti závodů psích spřežení.
Popis: Středně velký, silný, ale půvabný pes. Hlava středně velká, odpovídá velikosti těla. Oči mandlového tvaru, uši
vztyčené, středně velké, trojúhelníkové. Tělo obdélníkového formátu, s ne příliš hlubokým hrudníkem. Končetiny rovné,
rovnoběžné, dobře osvalené. Ocas vysoko nasazený, bohatě osrstěný a nad hřbetem lehce zatočený. Srst středně dlouhá, s
bohatou podsadou. Zbarvení: povoleny jsou všechny barvy.
Charakteristika: Temperamentní a přátelský pes s dobrým vztahem k lidem i k dětem, zároveň však velmi
svobodymilovný a nezávislý. Pro jeho povahu je typická určitá tvrdohlavost, dobře ho vychovat proto není snadné.
Užití: Dříve saňový pes, hlídač i lovec. Dnes díky své rychlosti nejčastěji používaný čistokrevný saňový pes. Kromě toho
je na celém světě chován jako pes společenský, což však nelze příliš doporučit.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu v terénu. Vyhovuje mu celoroční umístění venku.
Výskyt: U nás i ve světě běžně chovaný pes, zřejmě nejpopulárnější ze všech tzv. severských plemen.
Možná záměna: S aljašským malamutem, který však je výrazně větší a mohutnější.
pes 20-27kg 53-59cm
fena 15-22kg 50-55cm
Silky teriér
Původ: Vznikl v Austrálii z evropských předků: předchůdců dnešních skotských teriérů, kteří se od nich vlivem
reproduktivní izolace výrazně odlišili, a sice jako jejich "pokojová" varianta. Pravděpodobný je i podíl krve později
dovezených jorkšírských teriérů. První standard vznikl roku 1908.
Popis: Malý kompaktní nízký pes obdélníkového tělesného rámce. Hlava středně dlouhá, silná, přes obličej spadá dlouhá
srst, která však nezakrývá oči. Uši malé, vztyčené, vysoko nasazené, ve tvaru písmene V, porostlé krátkou srstí. Krk mírně
klenutý, středně dlouhý, ušlechtilý. Končetiny rovné, jemných kostí. Tělo spíše delší, s rovnou horní linií těla až po záď.
Ocas vysoko nasazený, nesený vzhůru, zkracuje se na třetinu. Srst dlouhá, lesklá, jemná jako hedvábí, dosahující k
zápěstím a k hleznům. zbarvení: Modro nebo šedomodrotříslové, ne černotříslové. Tříslová barva je na čenichu, na uších,
na lících, na spodní části končetin a kolem análního otvoru. Preferuje se stříbřitá chocholka, naopak černá maska je
nežádoucí.
Charakteristika: Typický teriérský temperament, výbušný a dynamický. Ostražitý hlídač, ačkoliv byl vyšlechtěn jako
společenský pes, je dodnes schopný chytat myši. Překypuje sebevědomím a neohrožeností.
Zvláštní nároky: I když srst je na údržbu méně náročná než srst jorkšírského teriéra, přesto vyžaduje pravidelnou
každodenní údržbu. Má sklony k dominanci, vyžaduje důslednou výchovu.
Užití: Společník, hlídač.
Výskyt: V Evropě vzácný, u nás se však vyskytuje a byl i odchován.
Možná záměna: Od jorkšírského teriéra se liší větší velikostí, delším hřbetem a kratší srstí. Velmi vzácný australský teriér
je větší a má drsnou srst.
pes 3,62-4,55kg 22,8cm
fena 3,62-4,55kg 22,8cm
Skajteriér
Původ: Pochází ze skotského ostrova Skye, kde byli už od konce 18. století chováni dlouhosrstí nízkonozí teriéři,
určení pro lov malých šelem na povrchu i v norách. Poté, co si ho v polovině minulého století oblíbila britská
královna Viktorie, se rychle šířil. Roku 1876 byl založen klub chovatelů tohoto plemene a v tomtéž roce vyšel také
první oficiální standard.
Popis: Takřka středně velký, dlouhý nízkonohý teriér. Hlava dlouhá a silná. Oči středně velké, hnědé. Uši většinou nápadně
vztyčené (mohou být též zavěšené), dobře osrstěné. Krk dlouhý, mírně klenutý. Končetiny krátké, svalnaté. Trup dlouhý,
nízko u země, s dlouhým a hlubokým hrudníkem. Pohyb volný, vydatný a plynulý. Ocas bohatě osrstěný, ne nad linií
hřbetu. Srst dlouhá, hladká a tvrdá, ploše přiléhající k tělu, na hlavě měkčí, přes obličej a oči tvoří závoj, splývá s bočním
osrstěním. Zbarvení: černé, světle či tmavě šedé, plavé, krémové, vždy s černým stínováním na uších a v obličeji.
Charakteristika: Klidný pes, navzdory nízké kohoutkové výšce s důstojným chováním velkého psa. Navenek je velmi
rezervovaný a nedůvěřivý, o jeho bezmezné věrnosti pánovi však kolují legendy.
Zvláštní nároky: Typický "pes jednoho pána", nepříliš vhodný do rodin s malými dětmi. Dlouhá srst se sice neupravuje,
vyžaduje však pravidelné česání a kartáčování.
Užití: Dříve lovecký pes - norník, dnes společenský pes a vynikající hlídač.
Výskyt: I když je u nás chován již dlouho, dnes je neprávem opomíjený. Ročně se odchovává jen několik málo štěňat.
Možná záměna: Nepravděpodobná. Nejvíc se podobá briardovi na krátkých nožkách.
pes 10-11kg 25-26cm, při délce těla od špičky nosu až po konec ocasu
103cm
fena
Skotský jelení pes (deerhound)
Původ: Dávný původ má společný s irským vlkodavem, nebyl však později ovlivněn křížením s dogovitými psy, ale s
grejhaundy (dodnes se deerhoundovi někdy říká "hrubosrstý grejhaund"). Na konci 18. století téměř vyhynul, od
3O. let století následujícího dochází ke znovuobnovení chovu, roku 1892 je vydán první standard.
Popis: Velký hrubosrstý chrt, stavbou těla se podobající grejhaundovi. Hlava dlouhá, s plochou mozkovnou, na čenichu je
knír a bradka. Oči tmavé, kulaté, s měkkým výrazem. Uši vysoko nasazené, dozadu složené, při vzrušení se zvedají na
hlavu, ale nikdy nejsou úplně vztyčené. Krk silný, přiměřeně dlouhý, bez laloku. Končetiny rovné, dlouhé, s oválnými
kostmi a kostnatými tlapami. Tělo s hlubokým hrudníkem, který nesmí být úzký, bedra dobře klenutá, spadající směrem k
ocasu. Ocas dlouhý, dosahující téměř k zemi, u kořene silný, postupně se zužující, při pohybu zahnutý. Srst hustá, ježatá a
drsná. Zbarvení: šedé, žluté, pískově červené, hnědočervené, žíhané.
Charakteristika: Klidný, mírný a snášenlivý pes vznešeného chování. Velmi inteligentní, snadno se vychovává.
Mimořádně věrný a oddaný jednomu pánovi.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu. Nejlépe se hodí do domu s rozlehlou zahradou.
Užití: Společenský pes pro náročné. Výjimečně se účastní i chrtích dostihů.
Výskyt: Vzácné plemeno. U nás je ročně odchováváno jen několik štěňat.
Možná záměna: S irským vlkodavem, který je větší, těžší, mohutnější a nepohybuje se s takovou lehkostí.
pes 45,5kg 76cm
fena 36,5kg 71cm
Skotský ovčák - kolie
Původ: Původní evropský ovčák. Pojmenování získal nejspíše po starém ovčím plemeni "colley", chovaném od 18.
století ve Skotsku. K jejímu většímu rozšíření došlo až poté, co si ji oblíbila britská královna Viktorie. Je velmi
pravděpodobné, že pro celkové zušlechtění typu došlo k přikřížení barzoje.
Popis: Velmi atraktivní středně velký pes obdélníkového formátu, s mimořádně bohatou srstí. Dlouhá, úzká, klínovitá
hlava. Oči středně velké, mandlového tvaru, psu dodávají milý výraz. Uši malé, polovztyčené, jejich vrchní třetina je
překlopená dolů. Ocas dlouhý a bohatě osrstěný. V klidu nesen zavěšený a na konci zahnutý, při vzrušení se může
zdvihnout nejvýše do linie hřbetu. Srst velmi dlouhá a hustá, na omak drsná, v obličeji a uvnitř uší krátká. Zbarvení:
zlatobílé, trikolor a blue merle.
Charakteristika: Vznešený a elegantní pes. Ve vztahu k cizím je velmi zdrženlivý, někdy působí až plachým dojmem.
Svému pánovi a jeho rodině je stoprocentně věrný a oddaný, ve vztahu k dětem spolehlivý.
Užití: Původně ovčák, dnes společník a průvodce.
Zvláštní nároky: Povaha kolie je velmi citlivá, proto je nutno volit jemný přístup (který však nevylučuje důslednost), bez
náznaků hrubosti. Kolie je poměrně náročná na péči o srst. Je nutno ji denně kartáčovat. Lze ji držet i v bytě (i když
celodenní pobyt venku prospívá její srsti víc), ale v období línání je nutno počítat přinejmenším s každodenním luxováním
vypadávajících chlupů.
Výskyt: Kynologická stálice, i když dnes trochu na ústupu.
Možná záměna: Nepřichází v úvahu. Podobná šeltie je více než dvakrát menší.
(Pozn. Kromě dlouhosrsté kolie existuje ještě jako samostatně uznané plemeno i vzácná krátkosrstá kolie)
pes 56-61cm
fena 51-56cm
Skotský teriér
Původ: Společný s ostatními nízkonohými teriéry, pocházejícími ze Skotska (vesthajlendský, skaj, kernteriér).
Krátké končetiny, vzniklé pravděpodobně náhodnou mutací, byly chovatelsky podchyceny, neboť umožňovaly
využití při lovu lišek, jezevců a dalších zvířat žijících v úzkých podzemních norách. Skotský teriér v podobě, v jaké
ho známe dnes, existuje od 80. let minulého století, kdy byl vydán první standard, jenž s menšími úpravami platí
dodnes.
Popis: Menší, ale robustní nízkonohý teriér. Hlava dlouhá, úzká, ale se širokou čenichovou partií. Oči mandlového tvaru,
uložené hluboko pod obočím. Uši malé, vzpřímené a špičaté, vysoko nasazené. Krk svalnatý a ušlechtilý. Tělo s hlubokým
hrudníkem, rovným, krátkým a svalnatým hřbetem. Končetiny nápadně silné. Ocas středně dlouhý, směrem ke špičce se
zužující, vysoko nasazený a nesený vzhůru. Srst hrubá, drsná, drátovitá. Zbarvení: černé, pšeničné nebo žíhané.
Charakteristika: Velmi sebevědomý, navzdory malé velikosti silný a aktivní pes, který se rád prosazuje. Trochu svéhlavý,
rezervovaný, od cizích lidí si udržuje odstup.
Zvláštní nároky: K jeho zvládnutí je nezbytná velká důslednost, protože bývá tvrdohlavý a nerad se podřizuje. Srst je
nutno 3x až 4x za rok upravovat trimováním, které vyžaduje zkušenost i cit.
Užití: Původně lovecký pes - norník, dnes převážně společník, ale i výborný hlídač.
Výskyt: ve dvacátých letech byl módním "salónním " psem, později zájem o něj upadl. V poslední době znovu přichází do
módy, i u nás zájem o toto plemeno prudce stoupá, takže mezi teriéry patří k nejpočetnějším.
Možná záměna: S českým teriérem, který má klopené uši a pastelové lesklé barvy. Také vesthajlendský a sealyhamteriér
se nápadně odlišují bílou barvou srsti.
pes 8,6-10,4kg ideální 25,4cm
fena
Slovenský čuvač
Původ: Všichni bílí karpatští pastevečtí psi (např. maďarský kuvasz, polský ovčák podhalaňský, maremmanskoabruzský
pastevecký pes) spadali v minulosti do skupiny horských pasteveckých psů bez bližšího rozlišení. K
vydělování jednotlivých plemen začalo docházet až od konce 19. století. O vznik slovenského čuvače se zasloužil
především profesor Vysoké školy veterinární v Brně Antonín Hrůza, jehož snahy vyvrcholily mezinárodním
uznáním plemene v roce 1965.
Popis: Velký statný pes silných kostí, s hustou a huňatou bílou srstí. Lebka silná, středně dlouhá, s vysoko nasazenýma
kratšíma ušima ve tvaru V. Hrudník hluboký, hřbet rovný, záď silná, mírně spáditá. Ocas níže nasazený, v klidu svislý, při
běhu nesený v oblouku nad bedry. Srst hustá, u psů tvoří kolem krku nápadnou hřívu, krátká jen na končetinách a na ocase.
Zbarvení: bílé, pokud možno bez jakéhokoliv nádechu.
Charakteristika: Sebevědomý a klidný, přitom však velmi bystrý a v případě potřeby razantní pes. Spíše uzavřené povahy,
k cizím krajně nedůvěřivý, někdy až agresivní, pánovi velmi oddaný a věrný.
Zvláštní nároky: Měl by být celoročně držen venku. Výchova není snadná, hodí se spíše pro zkušené kynology.
Užití: Na Slovensku dodnes mnohde s úspěchem slouží u stáda. Je vynikajícím a spolehlivým hlídačem.
Výskyt: Největší chovná základna je u nás a na Slovensku, je však chován i jinde v Evropě a v USA.
Možná záměna: S kuvaszem, který má poněkud zvlněnou srst, s podhalaňským pasteveckým psem, jenž je v průměru o 5
cm vyšší, má kratší a širší čenich a šikmo nasazené oči. S maremmansko-abruzským pasteveckým psem, který je vyšší,
mohutnější a mívá nažloutlý odstín. Tyto malé rozdíly jsou však patrné pouze při přímém srovnání a svědčí o tom, že
rozdělení do tří samostatných plemen bylo víceméně umělé.
pes 30kg 62-70cm
fena 40kg 59-65cm
Slovenský hrubosrstý ohař
Původ: Ve vrzích českých fousků i výmarských ohařů se čas od času objevovali popelavě šedí jedinci, považovaní u
obou plemen za nestandardní. Slovenští chovatelé je podchytili a od počátku šedesátých let pracovali na vytvoření
nového plemene. Jejich záměr se zdařil a v roce 1983 byl slovenský hrubosrstý ohař uznán FCI jako původní
československé plemeno.
Popis: Větší hrubosrstý ohař mírně obdélníkového formátu. Hlava dlouhá, suchá, bez záhybů, s lebkou obdélníkového
tvaru, výraznými nadočnicovými oblouky a dostatečně hlubokým a širokým čenichem, jenž je stejně dlouhý jako lebka.
Oči mandlového tvaru, jantarové barvy (u štěňat modré), inteligentního výrazu. Uši přiměřeně dlouhé, přiléhající,
zakulacené. Krk středně dlouhý, vysoko nasazený, suchý, bez záhybů. Tělo s rovným, středně dlouhým a mírně spáditým
hřbetem, dostatečně dlouhým a hlubokým hrudníkem, dosahujícím až k loktům, a mírně vtaženým břichem. Končetiny
rovné, dobře osvalené. Ocas výše nasazený, středně silný, v pohybu nesený vodorovně, kupíruje se na polovinu délky. Srst
tvrdá, rovná, přiléhající, na čenichu delší a měkčí, tvoří zde "vous", výrazná také na obočí. Zbarvení: šedé, případně s
většími či menšími plochami nebo se stříkáním.
Charakteristika: Temperamentní, vytrvalý, přitom díky hrubé srsti také velmi odolný pracovní pes, schopný všestranných
výkonů v poli, v lese i ve vodě. Inteligentní, snadno cvičitelný a ovladatelný.
Zvláštní nároky: Hodí se především pro aktivní myslivce, k držení na venkově.
Užití: Všestranný ohař, ve Švýcarsku prý užívaný i jako pes záchranářský. Dobrý společník.
Výskyt: Vyskytuje se nejvíce na Slovensku, ale též v Čechách, ve Švýcarsku a ve Francii. Počet odchovaných jedinců se
blíží tisícovce.
Možná záměna: Nepravděpodobná. Žádný jiný hrubosrstý ohař nemá modrošedé zbarvení.
pes 25-35kg 62-68cm
fena 25-35kg 57-64cm
Slovenský kopov
Původ: Starobylé plemeno, které se na území dnešního Slovenska formovalo už ve středověku a navazuje na tzv.
panonské honiče, používané v celé střední Evropě. Jako samostatné plemeno se však stabilizoval až na počátku 20.
století, k oficiálnímu uznání tohoto původně československého plemene došlo dokonce teprve v roce 1963.
Popis: Menší střední honič, trochu se podobající dobrmanovi. Hlava úměrná k tělu, mozkovna a čenichová partie přibližně
stejně dlouhé. Oči tmavé, hluboko uložené, mandlového tvaru. Uši zavěšené nad rovinou očí, středně dlouhé, na koncích
zaoblené. Krk kratší, svalnatý, bez volné kůže. Tělo se středně hlubokým a dlouhým hrudníkem, rovným, středně dlouhým
hřbetem, kratšími svalnatými bedry, kratší zádí a mírně vtaženým břichem. Končetiny přiměřeně dlouhé a svalnaté. Ocas
nasazený pod rovinou hřbetu, dosahující k patnímu kloubu, v klidu svěšený, při vzrušení šavlovitě vztyčený vzhůru. Srst
dlouhá 2 - 5 cm, přiměřeně hrubá, přiléhavá, hustá. Zbarvení: černé s pálením.
Charakteristika: Vytrvalý a ostrý lovecký pes s vynikajícím orientačním smyslem a schopností vytrvalého hlasitého
sledování stopy. Velmi temperamentní, sebevědomý a odvážný.
Zvláštní nároky: Zvládnutí jeho ohnivého temperamentu vyžaduje důsledný výcvik a pevnou ruku.
Užití: Lovecký pes, výborný stopař, užívaný především na divočáky a škodnou. Patří do rukou zkušených myslivců.
Výskyt: Chován prakticky jen na Slovensku a u nás, i zde se však s ním setkáváme spíše výjimečně.
Možná záměna: S vzácným sedmihradským honičem a také s dobrmanem, oba však jsou výrazně větší.
pes 15-20kg 45-50cm
fena 15-20kg 40-45cm
Sluga (arabský chrt)
Původ: Pochází ze severní Afriky, ale na jejím formování se podíleli chrti orientálního i evropského původu. V
Maroku byla odedávna průvodcem kočovných arabských kmenů. Je blízce spřízněna se salukou, stejně jako ona
byla Araby považována vedle koní za nejcennější majetek. Do Evropy se dostala už počátkem století.
Popis: Velký ušlechtilý hladkosrstý chrt. Hlava protáhlá, elegantní, poměrně silná, směrem k čenichu se zužuje, s výrazným
týlním hrbolem. Mozková a obličejová partie stejně dlouhé. Oči velké, tmavé, nostalgického výrazu. Uši zavěšené, vysoko
nasazené, trojúhelníkového tvaru, přiléhající k hlavě. Krk dlouhý, lehce klenutý. Tělo s krátkým, téměř rovným hřbetem,
hrudníkem dosahujícím přesně k loktům a vtaženým břichem. Končetiny dlouhé, silné, svalnaté. Ocas tenký, sahající k
hleznům, nesený nad hřbetní linií. Srst velmi krátká, jemná, přiléhající. Zbarvení: pískové s černou maskou nebo bez ní, s
uhlováním, žíhané, bez bílých znaků.
Charakteristika: Velmi rezervovaný, důstojný pes, k cizím nedůvěřivý až agresivní, ale pánovi velmi oddaný.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu, prostoru a klidu. Hodí se jen pro příznivce plemene, kteří dokážou ocenit její
složitou povahu. Málo odolná vůči chladu.
Užití: Kdysi lovecký pes, užívaný hlavně při štvanicích na gazely a antilopy. Dnes společenský pes, dobrý hlídač, schopný
účastnit se chrtích dostihů.
Výskyt: Patří k vzácnějším chrtům.
Možná záměna: Velmi podobný je azavak, který se liší přítomností bílých skrn na těle a tělesným formátem, jenž tvoří na
výšku postavený obdélník, zatímco sluga je čtvercová či mírně obdélníková.
pes 20-27kg 66-72cm (ideál. 70cm)
fena 20-27kg 61-68cm (ideál. 65cm)
Soft coated wheaten teriér
Původ: Úzce spřízněný s ostatními irskými teriéry (irský, kerry blue, glen of imaal), od nichž se definitivně oddělil
až ve 30. letech našeho století svou měkkou srstí plavé barvy (odtud název soft coated wheaten = s měkkou
pšeničnou srstí).
Popis: Středně velký, poměrně mohutný pes kompaktní tělesné stavby. Hlava odpovídající tělu, dlouhá a silná, bohatě
osrstěná. Oči nevelké, tmavé barvy. Uši malé až střední, klopené dopředu. Trup kompaktní, kratší, s hlubokým hrudníkem a
klenutými žebry. Ocas ne příliš silný, vesele nesený, kupíruje se na třetinu celkové délky. Srst měkká, hedvábná. Zbarvení:
od světle pšeničné po zlatočervenou.
Charakteristika: Mezi teriéry patří ke klidnějším. I když je rovněž temperamentní, je méně ostrý a bojovný než většina
ostatních. Velmi inteligentní a učenlivý, má rád děti.
Zvláštní nároky: Srst je zapotřebí pravidelně pročesávat a upravovat stříháním.
Užití: Původně lovecký pes, krysař i hlídač. Dnes dobrý pes rodinný, sportovní, hlídací.
Výskyt: Toto donedávna velmi vzácné plemeno v poslední době získává na oblibě. Velmi populární je v USA, několik vrhů
už bylo odchováno i u nás.
Možná záměna: Vzhledem k typické barvě i úpravě srsti nepravděpodobná.
pes 16-18kg 45-48cm
fena o něco menší
Stafordšírský bulteriér
Původ: Stejný jako u předchozího amerického stafordšírského teriéra, s nímž dlouho téměř splýval. Do
samostatného plemene se začal vyvíjet až od 30. let našeho století, kdy vznikl samostatný chovatelský klub.
Popis: Menší střední, ale mimořádně svalnatý podsaditý pes. Hlava krátká, se širokou mozkovnou a vyznačenými lícními
kostmi. Oči hledí přímo vpřed. Uši složené dozadu nebo poloklopené, nikdy vztyčené. Krk kratší, svalnatý, bez laloků.
Tělo kompaktní, svalnaté, dobře modelované, hrudník hluboký. Končetiny rovné, dobře osvalené. Ocas středně dlouhý,
nízko nasazený, zužující se, nesený spíše dolů. Srst krátká, hladká, přiléhající. Zbarvení: Červené, plavé, bílé, černé, modré
i jakákoli kombinace těchto barev, též žíhané s bílými znaky nebo bez nich.
Charakteristika: Jeho povaha je plná protikladů. Uvnitř rodiny je nesmírně milý, přítulný a něžný, k přátelům a známým
je tolerantní, v případě ohrožení však vyniká bojovností, odvahou a neústupností.
Zvláštní nároky: Přestože je snadněji zvladatelný než jeho americký protějšek, vyžaduje důslednou výchovu a včasnou
socializaci ve vztahu k ostatním domácím zvířatům i psům.
Určení: Dříve bojový, dnes společenský a rodinný pes, výborný hlídač a ochránce.
Výskyt: V zemi svého původu, ve Velké Británii, patří k nejčastěji chovaným plemenům vůbec. Šíří se i u nás.
Možná záměna: S americkým stafordšírským teriérem, který je větší, elegantnější a má delší čenichovou partii.
pes 11-17kg 35,6-40,6cm
fena 11-17kg 35,6-40,6cm
Středoasijský pastevecký pes
Původ: Podobně jako kavkazský pastevecký pes pochází z oblasti Kavkazu, kde se jeho předkové vyskytovali již ve
starověku. Jedná se o původní, přírodní plemeno, používané kočovnými pastevci k hlídání a ochraně stád. Přesto
patří k nejmladším, tedy oficiálně teprve zcela nedávno uznaným plemenům.
Popis: Větší pes robustní postavy, mírně obdélníkového formátu. Hlava mohutná, se širokou lebkou, kratším čenichem a
tlustými, převislými pysky. Oči tmavé, daleko od sebe. Krk krátký, svalnatý. Široký hrudník s klenutými žebry dosahuje
nezřídka až pod lokty. Břicho mírně vtažené. Ocas vysoko nasazený, srpovitě nesený, kupírovaný. Silná kůže často tvoří na
krku záhyby. Srst drsná, rovná, s vyvinutou podsadou. Zbarvení: bílé, černé, šedé, plavé, rezavé, vlkošedé, žíhané, strakaté,
skvrnité.
Charakteristika: Pes přírodního typu, nedůvěřivý vůči všemu cizímu, ostražitý a přirozeně ostrý. Vyznačuje se
bleskovými reakcemi. Odolný, nenáročný.
Zvláštní nároky: Není to rodinný pes. Vhodný výhradně pro zkušené kynology. Měl by být celoročně ubytován venku,
nejlépe na co největším pozemku.
Užití: Dříve strážce stád, dnes spolehlivý a neúprosný hlídač.
Výskyt: Nedávno uznané plemeno, které se však u nás poměrně rychle šíří.
Možná záměna: S kavkazským pasteveckým psem, který je větší a huňatější a jemuž se nekupíruje ocas.
pes alespoň 65cm
Svatobernardský pes
Původ: Navazuje na římské dogovité psy, ve svébytné plemeno se vyvinul díky prostorové izolaci. Po staletí byli jeho
předchůdci chováni ve švýcarském klášteře sv. Bernarda a pomáhali vyhledávat zbloudilé poutníky. V 19. století
téměř vyhynuli, chov byl obnoven za použití novofundlandských psů.
Popis: Velký, mohutný a poněkud těžkopádný pes. Hlava mohutná, výrazná, široká, s příkrým stopem, kratším čenichem a
převislými pysky, pokrytá zvrásnělou kůží. Oči středně velké, tmavohnědé, hlouběji uložené, přívětivého výrazu. Oční
víčka nemusí úplně přiléhat, takže je patrná sliznice. Uši středně velké, zavěšené, trojúhelníkové, u základny odstávající.
Krk velmi silný, s lalokem. Tělo mohutné, s přiměřeně širokým a hlubokým hrudníkem (nedosahujícím však pod lokty) a
širokým rovným hřbetem s mírně spáditou zádí. Končetiny silné, svalnaté, s velmi silnými kostmi a širokými tlapami. Ocas
široký, silný, dlouhý a těžký. Srst dvojího typu: a) krátkosrstá varieta - hustá, přiléhající, tvrdá, b) dlouhosrstá varieta -
středně dlouhá, hladká nebo zvlněná, ne však kudrnatá ani huňatá. Zbarvení: bíločervené.
Charakteristika: Velmi klidný, přátelský a většinou dobromyslný pes, příslovečně nakloněný k dětem, který však dokáže
být nesmlouvavý vůči vetřelcům. Učí se pomaleji, ale naučené si dlouho pamatuje.
Zvláštní nároky: Na potravu i na prostor velmi náročný. Hodí se výhradně pro držení venku, nejlépe do chladnějších
oblastí. Srst dlouhosrstého bernardýna vyžaduje pravidelné kartáčování.
Užití: Dříve zachránářský, dnes společenský a hlídací pes.
Výskyt: Tradiční, i když vzhledem ke své náročnosti ne příliš časté plemeno, udržující si stabilní okruh zájemců.
Možná záměna: Nepravděpodobná.
pes cca 80kg 70cm i
více
fena cca 80kg 70cm i
více
Šarpej
Původ: Moderní svět se s ním seznámil teprve v 70. letech našeho století, kdy byl první exemplář přivezen z Číny do
Spojených států. Do Evropy se dostal až počátkem 80. let. Přesto coby blízký příbuzný čaua patří k velmi starým
plemenům a svými kořeny zřejmě dosahuje až do dob před naším letopočtem.
Popis: Středně velký pes kvadratické tělesné stavby, kompaktní a silný. Hlava v poměru k tělu velká, čenich široký a tupý,
připomínající tlamu hrocha. Jazyk modrý. Malé, hluboko uložené oči mandlového tvaru dávají psu typický vážný výraz.
Malé uši trojúhelníkového tvaru směřují dopředu. Ocas vysoko nasazený, zatočený přes hřbet, položený na boku. Srst
velmi krátká, nezvykle tvrdá, "kartáčovitá". Kůže na těle tvoří výrazné vrásky a záhyby, které jsou výraznější u štěňat.
Zbarvení: černé, červené, světle hnědé, krémové.
Charakteristika: Poněkud uzavřený, k cizím odmítavý pes. V zásadě klidný, k vlastní rodině přátelský a oddaný, ale ve
vztahu ke psům naladěný často bojovně.
Užití: Původně lovecký a bojový pes, dnes luxusní společník a dobrý hlídač.
Zvláštní nároky: Poměrně často se u šarpejů vyskytují kožní problémy, podmíněné množstvím záhybů, a potíže s očima
(vchlípení nebo vychlípení víčka), jež je nutno řešit chirurgicky. Náročný bývá tento tvrdý a poněkud svéhlavý pes také na
výchovu.
Výskyt: Ještě před deseti lety patřil k nejvzácnějším a nejdražším plemenům světa, dnes i u nás zcela běžný.
Možná záměna: Vyloučena. Žádné jiné plemeno s takovým množstvím volné kůže a "hroší" hlavou neexistuje.
pes 40-51cm
fena 40-51cm
Šarplaninec
Původ: Asijského původu, vzdáleně spřízněný s tibetskou dogou. Pochází z Makedonie, z pohoří Šarplanina, kde byl
po staletí držen tamními pastevci na ochranu ovčích stád před velkými šelmami.
Popis: Větší střední, velmi silný pes s dlouhou srstí. Hlava úměrná k tělu, s nevelkýma mandlovýma očima a středně
dlouhýma ušima ve tvaru písmene V, které přiléhají k lícím. Hřbet rovný, kratší, hluboký hrudník, spáditá záď. Končetiny
rovné, silné, dobře zaúhlené a osvalené. Bohatě osrstěný a dlouhý ocas dosahuje až k hleznům a je nesený v šavlovitém
oblouku. Srst dlouhá a hrubá, krátká jen v obličejové partii, na uších a na přední straně končetin. Zbarvení: nejčastěji tmavě
šedé (přípustné však jsou všechny barvy).
Charakteristika: Drsný a ostrý pes "jednoho pána". K cizím velmi nedůvěřivý, neúprosný hlídač a nebezpečný protivník.
Zvláštní nároky: Vhodný výhradně pro zkušené kynology, jeho výchova nebývá jednoduchá. Nevhodný do rodin s dětmi
ani do měst.
Výskyt: Méně běžné, ale nikoliv vysloveně vzácné plemeno, které je pravidelně odchováváno i u nás.
Možná záměna: S velmi vzácným krašským pasteveckým psem, který je o něco menší a vyskytuje se jen v ocelově šedé
barvě. S běžným kavkazským pasteveckým psem, který je výrazně vyšší a má kratší srst.
pes 30-45kg 62cm
fena 30-45kg 58cm
Šeltie
Původ: Přímo se nabízející domněnka, že šeltie je zmenšeninou kolie, kupodivu není správná. Vše nasvědčuje tomu,
že šeltie je plemeno starší, původnější. Vznikla na Shetlandských ostrovech, kde jsou extrémní klimatické podmínky
a nedostatek potravy, na základě potřeby co nejmenších a nejskromnějších psů, přesto však výkonných ovčáků. K
jejím předkům pravděpodobně patřili severští špicové. Svět šeltii objevil až počátkem tohoto století, poté, co byla
roku 1906 vystavena na proslulé Cruftově výstavě v Anglii.
Popis: Malý dlouhosrstý pes připomínající miniaturní kolii. Ušlechtilá klínovitá hlava, délka čenichu a lebky je přibližně
stejná. Uši při pozornosti vztyčené, s překlopenými špičkami. Ocas nízko nasazený, dlouhý a bohatě osrstěný, na konci
mírně zahnutý. Srst dlouhá, rovná a na omak tvrdá. Kolem krku tvoří hřívu, naopak na obličeji a na předních stranách
končetin je krátká. Zbarvení: co nejsytější světle zlatá až mahagonová barva s tmavým stínováním, trikolor, blue-merle
(modrá s černými tečkami a s mramorováním), černobílé, černé s pálením (black and tan).
Charakteristika: Velmi živá, pohyblivá, sportovně založená. Bystrá a učenlivá, při výchově a výcviku však vyžaduje
jemný a citlivý přístup, protože právě taková je její povaha. Velmi otužilá, bez problémů snáší celoroční ubytování venku.
Užití: Ovčácký pes, dnes většinou chovaný jako vynikající společník. Je dobrým hlídačem, vyniká na soutěžích miniagility.
Zvláštní nároky: Nutná je pravidelná péče o srst, zvláště v období línání. Potřebuje dost pohybu. Oproti kolii, s níž je
často srovnávána, je výrazně živější a také hlasitější.
Výskyt: Nepatří k běžně chovaným, ale ani k vzácným plemenům.
Možná záměna: Nepravděpodobná. Podobná kolie je podstatně větší a mohutnější.
pes 37cm
fena 35cm
Ši - tzu
Původ: Shodný s lhasa apso. K jeho oddělení dochází až ve třicátých letech našeho století. Zkrácená čenichová
partie i kratší končetiny oproti ostatním tibetským plemenům jsou přikládány přikřížení pekinézů.
Popis: Malý, ale statný, bohatě osrstěný pes. Hlava široká a kulatá, s krátkým, širokým a kvadratickým čenichem, se srstí
přepadávající přes oči, bohatým vousem a knírem. Srst na nosním hřbetě má mít tvar chryzantémy. Oči velké, tmavé,
kulaté, uložené daleko od sebe. Uši velké, dlouhé, zavěšené, osrstěné tak bohatě, že opticky splývají se srstí na krku. Krk
klenutý natolik, aby bylo dosaženo vznosného nesení hlavy. Končetiny krátké, rovné, svalnaté, se silnými kostmi. Tělo
obdélníkového formátu, s širokým a hlubokým hrudníkem a rovným hřbetem. Ocas vysoko nasazený, vesele nesený přes
hřbet, bohatě osrstěný. Srst dlouhá, hustá, nezkadeřená. Zbarvení: jakékoliv. Žádoucí je u vícebarevných psů bílá lysina na
hlavě a bílá špička ocasu.
Charakteristika: Živý a pozorný pes s poněkud nezávislou, pro tibetská plemena typickou povahou. K cizím nedůvěřivý,
v rodině velmi milý, něžný a hravý.
Zvláštní nároky: Udržet srst v dobrém stavu dá dost práce a je třeba se jí denně věnovat.
Užití: Společenský pes, který dobře hlídá.
Výskyt: Nejběžnější z trojlístku malých tibetských plemen, ročně je u nás odchováno několik set štěňat.
Možná záměna: S lhasa apso, který je o něco vyšší a má delší nos. S pekinézem, který má zase čenichovou partii výrazně
kratší a nemá čupřinu na hlavě.
pes 4,5-7,3kg do 26,7cm
fena 4,5-7,3kg do 26,7cm
Šiba inu
Původ: Patří k velmi starým plemenům. Kosterní pozůstatky jejích špicovitých prapředků, jako jsou vztyčené uši a
nad hřbet stočený ocas, pocházejí z doby několik tisíciletí před naším letopočtem. Dnešní šiby ve své
miniaturizované podobě jsou výsledkem křížení několika typů z horských oblastí.
Popis: Malý proporcionální špicovitý pes, svalnatý a se silnou kostrou. Na první pohled připomíná lišku. Hlava v oblasti
mozkovny široká s výrazným stopem, čenich se postupně zužuje. Oči malé, trojúhelníkové, mírně šikmé. Uši malé,
trojúhelníkové, tmavohnědé barvy, vzpřímené a směřující mírně vpřed. Tělo silné, s rovným hřbetem, hlubokým hrudníkem
a svalnatými žebry. Ocas vysoko nasazený, pevně stočený přes hřbet. Barva: červená, žlutá, žlutá s černou, s červenou,
černá s pálenými znaky, bílá, žíhaná, světle červená a světle šedá. Podobně jako u akity se vyžaduje tzv. "urajiro", tj. bělavá
srst na lících a po stranách čenichu, pod krkem, na hrudi, na hrudi, na břiše a na vnitřní straně končetin.
Charakteristika: Velmi živý, bystrý a pozorný pes, který je v neustálém pohybu, velmi nezávislý a samostatný. Přes svou
velikost se často snaží stát se pánem rodiny.
Užití: Původně lovecký pes, ve své domovině údajně dodnes používaný k lovu pernaté zvěře. Všude jinde chovaný jen jako
společník a hlídač.
Zvláštní nároky: Přírodní plemeno, pokud si má vytvořit žádoucí úzkou vazbu na člověka, musí od raného mládí vyrůstat
v těsném kontaktu s lidmi. V opačném případě se stává plachou a bojácnou.
Výskyt: V Japonsku je nejčastěji chovaným domácím plemenem, jinde je spíše vzácná. U nás se však její chov slibně
rozvíjí.
Možná záměna: S ostatními japonskými špici, je však menší.
pes 40cm
fena 37cm
Šiperka
Původ: Dodnes se odborníci nedokázali shodnout, zda šiperku zařadit mezi špice nebo mezi ovčáky. Klasifikace FCI
se rozhodla pro její zařazení do skupiny I, tedy k ovčákům. Na území dnešní Belgie byli podobní psi chováni už ve
středověku především drobnými řemeslníky, kteří pro své psy dokonce již v roce 1890 uspořádali výstavu - zřejmě
první na světě. Až do 19. století byla velmi oblíbeným psem lodníků, však také slovo "šiperka" prý ve vlámštině
znamená "malý lodník". První oficiální standard byl vydán roku 1888.
Popis: Malý živý psík. Hlava se podobá lišce, zašpičatělý, ne příliš dlouhý čenich s nevýrazným stopem. Oči tmavohnědé,
oválné, živého, pronikavého pohledu. Uši malé, trojúhelníkové, vztyčené, při pozornosti velmi blízko sebe. Krk silný,
držený zpříma. Hřbet rovný, bedra široká, rovná. Končetiny zcela rovné, jemných kostí. Ocas chybí. Srst hustá a tvrdá.
Kratší srst je v obličeji, na uších a zepředu na končetinách. Nejdelší je kolem krku, kde vytváří hřívu, a na stehnech
(kalhotky). Zbarvení: čistě černé bez jakékoliv příměsi.
Charakteristika: Velmi živý a energický pes, bystře reagující na cokoli podezřelého. K cizím je od přírody nedůvěřivý.
Vyniká velkým sebevědomím, navzdory nepatrným tělesným rozměrům je ochoten se postavit jakémukoliv vetřelci, který
vnikne na její území. Nenáročný, odolný, většinou netrpí žádnými zdravotními obtížemi.
Užití: V minulosti šiperka hlídala lodi, chytala krysy a krtky, lovila králíky. Dnes je většinou chována jako pes společenský,
ale stále zůstává ve své velikostní kategorii nedostižným hlídačem.
Výskyt: Mimo Belgii je dosti vzácná, u nás však již byla odchována.
Zvláštní nároky: I když je možné šiperku chovat i ve městě, vhodnější je - vzhledem k jejímu zvyku na každý šramot
upozornit štěkotem - její chov na vesnici. Může být celoročně umístěna venku.
Možná záměna: Nepravděpodobná.
menší 3-5kg
větší 5-8kg
Španělský mastin
Původ: Dosud značně nevyrovnané molossoidní plemeno, teprve nedávno uznán ze strany FCI. Předtím byl po
staletí chován kočovnými španělskými pastevci jako pomocník při hnaní stád i k jejich ochraně před velkými
šelmami.
Popis: Mimořádně velký, silný a těžký pes vyváženého, obdélníkového tělesného rámce. Hlava velká, silná, ve tvaru
pyramidového klínu, s mírně převislými pysky. Malé mandlové oči. Uši zavěšené, středně velké, trojúhelníkové. Kůže na
krku tlustá a volná. Trup pravoúhlý, silný a robustní. Hřbet rovný hřbet, břicho mírně vtažené. Ocas u kořene široký, v
klidu nesený nízko, dosahuje k hleznům. Pohyb harmonický a plný síly. Kůže elastická, silná, bohatá. Srst silná, hrubá,
polodlouhá. Zbarvení různé, přednost se dává jednobarevným psům: žlutému, lvímu, červenému, černému, vlčímu,
jelenímu. Existují také psi s bílým límcem, žíhaní a strakatí.
Charakteristika: Velmi silný, přitom však klidný a vyrovnaný pes přátelské povahy. Ačkoliv není agresivní, v případě
potřeby umí zasáhnout tvrdě a nesmlouvavě.
Zvláštní nároky: I když je španělský mastin ve srovnání s jinými velkými psy nenáročné a otužilé plemeno, jeho nároky
na potravu i prostor jsou přece jenom značné. Hodí se k celoročnímu držení venku. Nevhodný pro klasický služební
výcvik.
Užití: Původně strážce stád, dnes dobrý hlídací pes i společník.
Výskyt: Ještě před několika lety u nás neznámý, dnes se zvolna šíří.
Možná záměna: S brazilskou filou, která však je hladkosrstá, s velmi vzácným anatolským pasteveckým psem, jenž je
lehčí a méně lymfatický.
pes 50-60kg, často i
více 71-81cm
fena 50-60kg 66-73cm
Švýcarský nízkonohý honič bernský drsnosrstý
Původ: V zásadě shodný se švýcarským honičem. Teprve na přelomu našeho století, kdy byl ve Švýcarsku zaveden
systém lovu v jednotlivých revírech, pro který byli klasičtí honiči příliš velcí, došlo k vytvoření krátkonohé, a tudíž
pomalejší variety. Specializovaný klub byl pro ně založen roku 1905.
Popis: Stejný typ honiče jako švýcarský honič, od něhož se odlišuje jen menší velikostí a výrazně obdélníkovým tělesným
rámcem. Také existující 4 barevné variety se shodují se švýcarským honičem. Zvláštností je jen existence drsnosrsté variety
u bernského nízkonohého honiče.
Charakteristika: Bystří, živí a mrštní psi. Vytrvalí lovci s krásným, zvučným hlasem a vynikajícím nosem. Vždy mírní,
přátelští a neagresivní.
Užití: Určeni především pro lov drobnější zvěře.
Výskyt: Vzhledem k tomu, že nejsou tak atraktivní jako švýcarští honiči normální velikosti, chovají se prakticky jen ve
Švýcarsku.
Možná záměna: Většina podobných psů - honičů je výrazně větší. Drsnosrsté varietě bernského nízkonohého honiče se
podobá běžnější malý hrubosrstý vendéeský baset, který však má delší a mohutnější postavu a je více osrstěný, včetně
mohutného kníru.
pes 8-15kg 33-41cm, ideální 36-38cm
fena
Švýcarští nízkonozí honiči schwyzský a bernský
Původ: V zásadě shodný se švýcarským honičem. Teprve na přelomu našeho století, kdy byl ve Švýcarsku zaveden
systém lovu v jednotlivých revírech, pro který byli klasičtí honiči příliš velcí, došlo k vytvoření krátkonohé, a tudíž
pomalejší variety. Specializovaný klub byl pro ně založen roku 1905.
Popis: Stejný typ honiče jako švýcarský honič, od něhož se odlišují jen menší velikostí a výrazně obdélníkovým tělesným
rámcem. Také existující 4 barevné variety se shodují se švýcarským honičem. Zvláštností je jen existence drsnosrsté variety
u bernského nízkonohého honiče.
Charakteristika: Bystří, živí a mrštní psi. Vytrvalí lovci s krásným, zvučným hlasem a vynikajícím nosem. Vždy mírní,
přátelští a neagresivní.
Užití: Určeni především pro lov drobnější zvěře.
Výskyt: Vzhledem k tomu, že nejsou tak atraktivní jako švýcarští honiči normální velikosti, chovají se prakticky jen ve
Švýcarsku.
Možná záměna: Většina podobných psů - honičů je výrazně větší.
pes 8-15kg 33-41cm, ideální 36-38cm
fena
Tibetská doga
Původ: Patří k nejstarším plemenům světa, bývá považována za předchůdce všech dogovitých. S vyobrazeními
podobných psů se setkáváme už na reliéfech z doby několik set let před n.l. Jako první Evropan ji popsal Marco
Polo. I když se od počátku 20. století do Evropy několik jedinců z Tibetu dostalo, systematický chov začal až úplně
nedávno, koncem 70. let.
Popis: Silný pes o něco větší než střední postavy, s mohutnou kostrou. Hlava poměrně těžká a mohutná, hranatého tvaru, s
kratším čenichem a výraznými pysky. Středně velké oči i uši, které jsou trojúhelníkové, pokryté krátkou srstí a zavěšené ve
výši očí. Tělo silné, svalnaté, s krátkou širokou zádí a hrudníkem dosahujícím až k loktům. Ocas středně dlouhý, stočený
nad hřbet. Srst delší a bohatá, zvláště na krku a ramenou. Zbarvení: černé nebo hnědé s pálením, zlaté, šedé, se znaky nebo
bez nich.
Charakteristika: Velmi klidně až melancholicky působící pes, trochu samotářský, zdánlivě nevšímavý vůči svému okolí.
Přesto je výborným hlídačem. Své city nedává příliš najevo, v projevech je umírněný, ale svému pánovi i rodině přesto
bezvýhradně oddaný.
Zvláštní nároky: Plemeno vhodné k celoročnímu držení venku, velmi odolné, nenáročné. Nehodí se pro běžný výcvik,
nutná je pouze důsledná výchova. Srst postačí jednou za týden pročesat, více péče vyžaduje jen v období línání.
Užití: Hlídač a ochránce.
Výskyt: Ač je u nás chována teprve několik let, rychle se šíří a zájem o ni roste.
Možná záměna: Nepravděpodobná.
pes 66cm
fena 61cm
Tibetský španěl
Původ: Zřejmě není blízkým příbuzným lhasy, ši-tzu a tibetského teriéra, neosrstěná čenichová partie spíše hovoří o
příbuzenství s tibetskou dogou. Mnohem nápadnější je podobnost s pekinézem, s nímž má společné předky, přičemž
tibetský španěl je zřejmě forma vývojově starší, původnější. Jeho předkové bývali uctívanými klášterními psy, ale
plnili i úlohu hlídačů. Moderní evropský chov začíná až v roce 1934, rozhodující podíl na formování plemene měli
britští chovatelé.
Popis: Malý pes se středně dlouhou srstí. Hlava v poměru k tělu malá, hrdě nesená, lebka středně široká a dlouhá, mírně
klenutá, se středně dlouhým, tupým čenichem. Oči výrazné, tmavě hnědé, oválné, zářící, daleko od sebe, ale směřující
přímo dopředu. Uši středně velké, zavěšené, poměrně vysoko nasazené, ne zcela přiléhající. Krk kratší, silný, s hřívou.
Končetiny - hrudní poněkud zahnuté, pánevní rovné, silné, tlapky zaječí. Tělo obdélníkového formátu, s dobře klenutými
žebry a rovným pevným hřbetem. Ocas vysoko nasazený, při pohybu vesele stočený nad hřbetem, bohatě osrstěný. Srst
hedvábná, středně dlouhá, poměrně hladce přiléhající, v obličejové partii a na přední straně končetin krátká. Zbarvení:
jakékoliv.
Charakteristika: Robustní, pohyblivý, vytrvalý a zdravý pes s výborně vyvinutými smysly. Vyniká sebevědomím a bývá
poněkud tvrdohlavý. K cizím od přírody nedůvěřivý, ostražitý, svým lidem bezmezně oddaný. Typický příklad "malého
velkého psa".
Zvláštní nároky: Tento nenáročný psík vyžaduje jen občasné pročesání srsti a pravidelné delší vycházky.
Užití: Výborný společník a hlídač.
Výskyt: Vzácné plemeno, u nás je pravidelně odchováváno.
Možná záměna: Pekinéz, který působí více přešlechtěným dojmem - má kratší nos i končetiny, bohatší a delší srst a
pohybuje se valivě.
pes 4,1-6,8kg cca 25,4cm
fena 4,1-6,8kg cca 25,4cm
Tosa inu
Původ: Pochází z Japonska, kde vznikla křížením původních domácích špicovitých psů, používaných ke psím
zápasům, s evropskými bojovými psy: mastify, bulmastify, bulteriéry, buldoky aj. Moderní chov začíná po roce
1848.
Popis: Spíše větší, mohutný pes obélníkové tělesné stavby. Široká hlava s krátkým, tupým čenichem. Uši malé, tenké,
dosahují k lícím. Hřbet rovný a pevný s širokým hrudníkem. Ocas vysoko nasazený, postupně se zužující, dosahující k
hleznům. Srst krátká, hustá a tvrdá, hnědočervené barvy.
Charakteristika: Spíše klidný pes důstojného chování, pokud však dojde ke střetu, velmi nebezpečný protivník. Odvážný,
sebejistý, se sklonem k dominanci.
Zvláštní nároky: Vyžaduje důslednou socializaci od útlého mládí a dobrou výchovu. Problémy bývají ve vztahu k jiným
psům i k domácím zvířatům. Hodí se výhradně pro zkušené kynology, v jejichž rukou se z něj může stát milý a poslušný
pes. V některých zemích byl chov tosy coby bojového psa zakázán.
Užití: Dříve (a ilegálně možná dodnes) byla tosa používána k zápasům. Dnes společenský, strážní a ochranný, ne však
rodinný pes.
Výskyt: V celé Evropě i u nás nepočetná.
Možná záměna: S mastifem či bulmastifem v odpovídající barvě, většinou má méně masivní hlavu a tělo. Mastif je
mohutnější, bulmastif má delší čenichovou partii.
pes 60,5cm
fena 54,5cm
Toy špic pomerančový
Původ: Špicové patří k nejstarším formám domácího psa, podobní psi existovali již několik set let před naším
letopočtem, jak o tom svědčí četná vyobrazení z antických dob. Jsou na nich psi s typickými znaky špice: špičatým
čenichem, nad hřbet zatočeným ocasem, se vzpřímenýma ušima. Někteří autoři dokonce tvrdí, že už kosterní nálezy
psa bažinného z paleolitu vykazují typické znaky špicovitých psů. V Německu a vůbec na území střední Evropy
špicové podobní dnešním žili již ve středověku, nicméně s registrovaným chovem se začalo tak jako u většiny
ostatních plemen až koncem 19. století.
Popis: Pes různé velikosti s nápadně krásnou a bohatou srstí. Hlava středně velká, klínovitého, "liščího" tvaru. Malé,
špičaté, vysoko nasazené uši, oči středně velké, mírně zešikmené. Tělo co možná nejkratší, čtvercové, s širokou zádí a
klenutým hrudníkem. Končetiny středně dlouhé, rovné, s malými tlapkami. Ocas vysoko nasazený, nesený zatočený přes
hřbet. Srst dlouhá, rovná, odstávající krycí srst, krátká a měkká podsada. Celé tělo kromě hlavy, uší, přední strany končetin
a tlap je pokryto dlouhou a bohatou srstí. Kolem krku bohatý límec. Srst na ocase je rovněž nápadně dlouhá. Zbarvení: vlčí
špic má barvu vlkošedou, velký špic může být černý, hnědý nebo bílý, střední, malý i trpasličí špic může být černý, hnědý,
bílý, oranžový, šedý, jinobarevný.
Charakteristika: Velmi živý a pozorný pes s vrozenou nedůvěřivostí vůči cizím. Neujde mu sebemenší šramot, který
ihned ohlašuje štěkotem. Nemá tulácké sklony ani příliš vyvinutý lovecký pud. To vše z něj činí jednoho z nejlepších
hlídačů. Kromě toho je energický a inteligentní, snadno se vychovává a cvičí.
Využití: Po dlouhá staletí byl využíván především jako hlídač a průvodce člověka. Zároveň také byl a je dobrým
společníkem.
Výskyt: Dnes jsou nejčastěji chováni špicové trpasličí a malí, kteří patří k nejpopulárnějším společenským plemenům.
Zároveň se zvětšující se výškou obliba jednotlivých rázů klesá, takže kdysi vcelku běžný velký špic je dnes vzácný.
Relativně častěji se setkáváme jen se špicem vlčím.
Zvláštní nároky: Špic není tím nejideálnějším psem do husté panelové zástavby, protože velmi rád a pronikavě štěká - i
když dobře vedenou výchovou lze štěkot omezit na přijatelnou míru. Bohatá srst pochopitelně vyžaduje každodenní
údržbu, zvláště v období línání.
Možná záměna: Všechna plemena, s nimiž je možno si německého špice splést, jsou vysloveně vzácná. Malého špice by
bylo možno si splést s italským volpinem, který má mohutnější hlavu, kratší nos a větší oči a většinou je bílý. Podobný je
také na celém světě velmi vzácný japonský špic, který je zhruba ve velikosti středního špice a měl by představovat
zmenšenou verzi samojeda, včetně typického "úsměvu". Může být pouze bílý. Vlčí špic se podobá eurasierovi vlkošedé
barvy, který však má méně srsti a je vyšší.
vlčí ca 50-60cm
velký 46cm
střední 34cm
malý 26cm
trpasličí 20cm (ne méně než
18cm)
Velššpringršpaněl
Původ: Blízký příbuzný špringršpaněla. Vznikl ve Welshu z místního typu slídičů. Vzhledem k relativní uzavřenosti
této oblasti vysokými horami zde byl po staletí chován v relativně čisté podobě. Přesto byl oficiálně uznán až
počátkem 20. století.
Popis: Středně velký, symetricky stavěný kompaktní pes. Hlava s mírně klenutou lebkou a vyjádřeným stopem. Čenich
středně dlouhý, rovný, takřka kvadratický. Oči hnědé, středně velké. Uši poměrně malé, nízko zavěšené, tvarem
připomínající vinný list, přiléhající k lícím. Krk dlouhý, svalnatý, bez laloku. Tělo nepříliš dlouhé, silné a svalnaté, s
hlubokým hrudníkem a krátkou, mírně klenutou zádí. Končetiny nepříliš vysoké. Pohyb plynulý a mohutný. Ocas
kupírovaný, nízko nasazený, nesený pod horizontální linií. Srst hladká, přiléhavá, hedvábná a hustá, nikdy kadeřavá.
Zbarvení: sytě červenobílé.
Charakteristika: Pohyblivý, energický a pracovitý lovecký pes. Je mimořádně vytrvalý, schopný pracovat neúnavně
mnoho hodin i v těžkém terénu a za nepříznivého počasí. Jako všichni španělé je přítulný a přátelský, ale o něco
nezávislejší.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu a odpovídající, nejlépe lovecké zaměstnání. Srst je zapotřebí po každém návratu
z terénu vyčesat. Nezbytný je důsledný výcvik od útlého mládí.
Užití: Všestranný lovecký pes - slídič, dobře vystavuje i aportuje. Příjemný společník.
Výskyt: Vzácnější než špringršpaněl, u nás chovaný v počtu zhruba polovičním, převážně jen aktivními myslivci.
Možná záměna: Podobný špringršpaněl je větší, mohutnější a nevyskytuje se v červenobílé barvě.
pes do 20kg 48cm
fena do 20kg 46cm
Velškorgi (pembroke a cardigan)
Původ: Jedná se o velmi starého psa, pravděpodobně keltského původu. Doklady o existenci předchůdců corgiů v
Británii máme už z 10. století. Přesto je oficiální kynologie objevila až velmi pozdě, na výstavě v roce 1925. Zájem
veřejnosti o ně byl probuzen až ve třicátých letech, kdy si je pořídila anglická královská rodina (k oblíbencům
britské královny patří dodnes).
Popis: Menší nízkonohý pes bez ocasu. Hlava se vzpřímenýma ušima a špičatým čenichem připomíná lišku. Tělo dlouhé, s
rovným hřbetem a klenutým hrudníkem. Končetiny krátké, avšak dobře pohyblivé, silné a svalnaté. Přednost se dává
vrozeně krátkému ocasu. Srst krátká nebo středně dlouhá. Zbarvení: Hnědé, pískové, plavé, černé s pálením, s bílými znaky
nebo bez nich.
Charakteristika: Navzdory malé velikosti velmi silný, živý a odvážný. Překypuje sebevědomím. Z dob, kdy poháněl stáda
dobytka, si občas uchovává zvyk "štípání", vynucovat si tím respekt. Otužilý a překvapivě vytrvalý společník.
Zvláštní nároky: Na pohyb, potravu i péči o srst vcelku nenáročný, dobře se přizpůsobí životu ve městě i na vesnici.
Navzdory nesporné inteligenci výchova není snadná a vyžaduje důslednost.
Užití: Původně pes ovčácký a honácký, dnes plní převážně úlohu společníka a průvodce. Dobrý hlídač.
Výskyt: Ne příliš rozšířený, ale má stále okruh věrných příznivců.
Možná záměna: S velškorgim pembroke, který je velmi podobný, ale nepoměrně vzácnější a má dlouhý ocas. S velmi
vzácným vallhundem, který je většinou šedý a o něco vyšší.
pes 10-12kg 25-30cm
fena 10-12kg 25-30cm
Velký švýcarský salašnický pes
Původ: Původ má shodný se všemi švýcarskými salašnickými psy (bernský, appenzellský, entlebušský). K jeho
vydělení došlo až po roce 1908.
Popis: Poměrně velký, masivně stavěný, přesto však harmonicky působící pes. Silná hlava, velikostí odpovídající tělu,
čenich stejně dlouhý jako mozkovna. Oči středně velké, barvy lískového oříšku, uši trojúhelníkové, vysoko nasazené,
středně velké. Krk středně dlouhý, bez laloku. Tělo s dlouhým, rovným hřbetem, hlubokým hrudníkem a dlouhou,
zaoblenou zádí. Ocas dlouhý, silný, dosahující k hleznům. V klidu nesený dolů, při pohybu se zvedá vzhůru. Srst tvrdá,
rovná. Zbarvení trikolorní, se základní černou barvou a symetricky rozloženými rezavými a bílými znaky.
Charakteristika: Klidné, vyrovnané plemeno, k lidem podobně přátelské jako bernský salašnický pes. Zároveň však je
stále v pohotovosti, pokud jde o ochranu pána a rodiny. Příjemný a bezproblémový průvodce.
Zvláštní nároky: Vzhledem ke klidné povaze ho lze držet na vesnici i ve městě, potřebuje však dosti pohybu.
Užití: Původně honácký a tažný pes, dnes většinou společník, hlídač a ochránce.
Výskyt: Mimo Švýcarsko vzácný, u nás se však už několik jedinců vyskytuje.
Možná záměna: Velmi se podobá ostatním švýcarským salašnickým psům, z hladkosrstých však je výrazně největší, stejně
velký bernský salašnický pes má zase srst dlouhou.
pes 65-72cm
fena 60-68cm
Velšteriér
Původ: Velmi staré a relativně původní plemeno. Bezprostředně navazuje na hrubosrstého staroanglického black
and tan teriéra, užívaného na tzv. škodnou (lišky, kuny, ale i jezevce, vydry). V 19. století byl zušlechťován
prostřednictvím dalších plemen (bedlingtonteriér, foxteriér, irský, jorkšírský a manchester teriér, snad i kolie). Roku
1887 v Anglii poprvé oficiálně uznán.
Popis: Malý hrubosrstý teriér kompaktní tělesné stavby a harmonických proporcí. Hlava plochá, přiměřeně široká, se
silnými hlubšími čelistmi a nevýrazným stopem. Oči malé, tmavé, temperamentní. Uši malé, ve tvaru písmene V, vysoko
nasazené, klopené dopředu. Krk přiměřeně dlouhý, lehce klenutý. Tělo kompaktní, s krátkým hřbetem, hlubokým
hrudníkem a silnými bedry. Končetiny rovné, svalnaté, silných kostí. Ocas vysoko nasazený, vesele nesený, kupírovaný.
Srst hrubá, tvrdá, hustá, přiléhající. Zbarvení: sytá černo-tříslová (black and tan), též černošedá s pálením.
Charakteristka: Živý, energický a pohyblivý pes. Stále dobře naložený, hravý do vysokého věku. Neohrožený, ostrý a v
případě potřeby urputný bojovník, přesto však poměrně snadno ovladatelný a dobře cvičitelný.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu a důsledné vedení. Hodí se pro myslivce nebo sportovně založené lidi. Srst je
nutno několikrát do roka upravovat trimováním, jež je lépe svěřit odborníkovi.
Užití: U nás převládá jeho lovecké využití, dokáže však být také výborným společníkem, jak je tomu většinou v zahraničí.
Výskyt: Běžné a trvale oblíbené plemeno, jehož chov u nás má dlouhou tradici.
Možná záměna: S lakeland teriérem, který je vzácnější, o něco menší a ve variantě black and tan má méně syté barvy.
pes 9-9,5kg do 39cm
fena 9-9,5kg do 39cm
Vendéeský hrubosrstý baset
Původ: Původem patří k nejstarším formám evropských honičů. Nízkonozí baseti byli poprvé cíleně chovatelsky
podchyceni v 90. letech minulého století hrabětem Christianem d´Elve z kraje Vendée.
Popis: Menší či středně velký hrubosrstý pes obdélníkového tělesného rámce. Hlava úměrné velikosti, s protáhlým
čenichem a velkým vousem. Oči velké, inteligentní, s nápadným obočím, které však nezakrývá oči. Uši zavěšené, dlouhé
(dosahující ke špičce nosu), úzké, jemné a dlouze osrstěné, nasazené v linii obočí. Tělo s dlouhým, širokým, rovným nebo
mírně klenutým hřbetem a nepříliš širokým, spíše hlubším hrudníkem. Končetiny rovné, s velkými tlapami, u malého
výrazně zkrácené. Ocas nepříliš dlouhý, vysoko nasazený, u kořene silný a postupně se zužující, šavlovitě nesený. Srst
drsná, hustá, ne příliš dlouhá, nesmí být hedvábná ani vlněná. Zbarvení: Zaječí šeď, bílé s pálením, bílo - oranžové, bílo -
černé, bílo - šedé, trikolorní.
Charakteristika: Robustní, otužilý a nenáročný pes. Velmi milý, přátelský a pozorný. I když je sebevědomý a nezávislý,
přece jen je méně tvrdohlavý ne anglický baset. Pánovi a jeho rodině mimořádně oddaný.
Zvláštní nároky: Nenáročný pes, který ovšem, jako všichni psi s dlouhým hřbetem, mívá problémy s páteří. Vyžaduje
důslednou výchovu.
Užití: Lovecký pes, užívaný převážně k lovu králíků (malý) či zajíců a divočáků (velký). Dnes častěji držen jen jako
společník.
Výskyt: Nejběžnější z francouzských basetů, chovaný, i když ne hojně, po celé Evropě i v USA. Malý vendéeský baset byl
několikrát odchován i u nás.
Možná záměna: Malý s velmi vzácnou hrubosrstou varietou švýcarského bernského nízkonohého honiče, který je o něco
menší a subtilnější.
malý 14-18kg 34-38cm
velký cca 18kg 38-42cm
Vesthajlendský teriér (West highland white teriér)
Původ: Má společné předky s ostatními skotskými nízkonohými teriéry, i on byl v minulosti užíván k lovu tzv.
škodné sídlící v norách. Od ostatních se však už v 17. století začal oddělovat nápadnou bílou barvou, která i při
loveckém zaujetí vylučovala záměnu s lovenou zvěří. Jako moderní plemeno se stabilizoval v letech 1905 - 1907, kdy
vznikly první chovatelské kluby a byl uznán anglickým Kennel Clubem.
Popis: Malý, ale silný a svalnatý nízkonohý teriér. Hlava má působit co nejkulatějším dojmem, lebka mírně klenutá, čenich
jen lehce zašpičatělý. Oči středně velké, daleko od sebe, bystrého, pronikavého pohledu. Uši malé, vztyčené, špičaté,
porostlé krátkou srstí. Krk dostatečně dlouhý, svalnatý. Končetiny krátké, silné a svalnaté. Trup kompaktní, hřbet rovný,
hrudník hluboký. Ocas rovný, vesele nesený vzhůru, dlouhý 12, 7 - 15, 4 cm, pokrytý tvrdou srstí bez třásní. Srst tvrdá, asi
pěticentimetrová, bez kudrlin. Zbarvení: bílé.
Charakteristika: Veselý, čilý a sebevědomý pes s aktivním přístupem k životu. K lidem i k dětem přátelský, někdy však
poněkud svéhlavý a neposlušný.
Zvláštní nároky: Plemeno dosti náročné na péči o srst, která by jednak měla zůstat čistě bílá, jednak je nutno ji pravidelně
trimovat (škubat, neboť stříháním měkne) a denně kartáčovat. Vyžaduje důslednou výchovu.
Užití: Dříve lovecký pes - norník, dnes luxusní pes a společník.
Výskyt: Dnes patří k módním, všeobecně oblíbeným a rozšířeným plemenům.
Možná záměna: Vzhledem k bílé, pro teriéra netypické barvě nepravděpodobná.
pes 7,5-8,5kg 28cm
fena 7,5-8,5kg 28cm
Vipet
Původ: Mladší příbuzný grejhaunda, který vznikl jeho křížením s teriéry po roce 1830. Cílem bylo získat menšího,
obratnějšího a méně náročného psa, jehož by bylo možné použít pro sportovní chytání králíků na uzavřené závodní
dráze - oblíbený sport nižších vrstev.
Popis: Středně velký, velmi elegantní a harmonicky stavěný hladkosrstý chrt. Hlava dlouhá, úzká, směrem k čenichu se
zužující, s mírně naznačeným stopem. Čelisti silné a suché. Oči oválné, živého výrazu. Uši složené dozadu, tvaru růžového
lístku, malé a jemné. Krk dlouhý, svalnatý, elegantně klenutý. Končetiny rovné, nepříliš široké, silné. Tělo s velmi
hlubokým hrudníkem, delším, pevným a širokým hřbetem, s klenutými, mohutně osvalenými bedry. Ocas dlouhý, lehce
prohnutý, nikdy nenesený nad úrovní hřbetu. Srst krátká, jemná, přiléhající. Zbarvení: jakékoliv včetně kombinací.
Charakteristika: Tento pes mimořádně ušlechtilého zjevu se ve srovnání s většinou ostatních chrtů vyznačuje otevřenější a
přátelštější povahou. Je veselý, hravý a mazlivý, snadno se přizpůsobí každému vhodnému prostředí. S jeho výchovou
nebývají problémy.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu, nejlépe na dostihové dráze. Musí být ubytován uvnitř.
Užití: Dříve i dnes sportovní dostihový pes, zároveň však i velmi příjemný a poměrně nenáročný společník.
Výskyt: Patří k nejčastěji chovaným chrtům, také na dostizích se s ním setkáváme po grejhaundech nejčastěji.
Možná záměna: S italským chrtíkem, který však je nejen menší, ale také výrazně křehčí a jemnější.
pes 12-13kg 47-51cm
fena 12-13kg 44-47cm
Výmarský ohař dlouhosrstý
Původ: Nejasný. Jedna z verzí má za to, že předky výmarského ohaře dovezl z Čech (!) velkovévoda Karel August z
Výmaru. Jiná se domnívá, že tento nápadný ohař navazuje na šedomodré psy, dovezené z Francie. V každém
případě byli jejich potomci chováni na výmarském dvoře několik století. V roce 1896 byl výmarský ohař uznán za
svébytné plemeno německého původu.
Popis: Větší silný ohař ojedinělé modré barvy. Hlava úměrná k tělu, suchá, s dlouhou a hranatou čenichovou partií a
převislými pysky. Oči jantarové barvy, u štěňat jasně modré. Uši široké, dlouhé, dosahující až k ústnímu koutku, na konci
zaoblené. Tělo s pevným, svalnatým, o něco delším, rovným hřbetem, mohutnou, ale nepříliš širokou hrudí, dosahující k
loktům. Končetiny vysoké, nepříliš široce postavené, rovné, šlachovité. Ocas nasazen níže, pod linií zad, tenčí, kupíruje se
na 4 - 4,5 cm. Srst: dlouhá jemná, hladká nebo mírně zvlněná, většinou bez podsady.
Charakteristika: Silný a uměřeně temperamentní ohař pracovního typu, rychlý a vytrvalý. Je ostřejší než většina ostatních
ohařů. Vyniká inteligencí a dobře se cvičí.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu a vhodné zaměstnání, nejlépe při lovu, je však schopen i služebního výcviku.
Neměl by být celoročně ubytován venku.
Užití: Všestranný lovecký pes. Výborný hlídač, v cizině užívaný i k práci v ozbrojených složkách. Stále častěji držený jen
jako společník.
Výskyt: Ani běžný, ani vzácný. Ročně se u nás odchovává kolem stovky štěňat.
Možná záměna: Vzhledem k typické modré barvě vyloučena.
pes 30-40kg 59-70cm
fena 25-35kg 57-65cm
Výmarský ohař krátkosrstý
Původ: Nejasný. Jedna z verzí má za to, že předky výmarského ohaře dovezl z Čech (!) velkovévoda Karel August z
Výmaru. Jiná se domnívá, že tento nápadný ohař navazuje na šedomodré psy, dovezené z Francie. V každém
případě byli jejich potomci chováni na výmarském dvoře několik století. V roce 1896 byl výmarský ohař uznán za
svébytné plemeno německého původu.
Popis: Větší silný ohař ojedinělé modré barvy. Hlava úměrná k tělu, suchá, s dlouhou a hranatou čenichovou partií a
převislými pysky. Oči jantarové barvy, u štěňat jasně modré. Uši široké, dlouhé, dosahující až k ústnímu koutku, na konci
zaoblené. Tělo s pevným, svalnatým, o něco delším, rovným hřbetem, mohutnou, ale nepříliš širokou hrudí, dosahující k
loktům. Končetiny vysoké, nepříliš široce postavené, rovné, šlachovité. Ocas nasazen níže, pod linií zad, tenčí, kupíruje se
na 4 - 4,5 cm. Srst: krátká, silná, hustá, většinou bez podsady.
Charakteristika: Silný a uměřeně temperamentní ohař pracovního typu, rychlý a vytrvalý. Je ostřejší než většina ostatních
ohařů. Vyniká inteligencí a dobře se cvičí.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu a vhodné zaměstnání, nejlépe při lovu, je však schopen i služebního výcviku.
Neměl by být celoročně ubytován venku.
Užití: Všestranný lovecký pes. Výborný hlídač, v cizině užívaný i k práci v ozbrojených složkách. Stále častěji držený jen
jako společník.
Výskyt: Ani běžný, ani vzácný. Ročně se u nás odchovává kolem stovky štěňat.
Možná záměna: Vzhledem k typické modré barvě vyloučena.
pes 30-40kg 59-70cm
fena 25-35kg 57-65cm
Wetterhoun
Původ: Pochází z Fríska, to znamená ze severního Holandska, a zmínky v literatuře o něm najdeme již od 16. století.
I když patří do skupiny vodních psů, stejnou měrou jako rybáři byl využíván také lovci i coby pes hlídací. V našem
století plemeno takřka zaniklo, o jeho záchranu se zasloužila hrstka holandských nadšenců. Roku 1946 byl uznán
FCI.
Popis: Větší než střední podsaditý pes kvadratické tělesné stavby. Hlava silná, suchá, úměrná tělu, s čenichem rovnajícím
se svou délkou mozkovně. Lebka působí, jako by byla širší než delší. Čenich se zužuje do tupého nosu. Oči středně velké,
oválné, mírně šikmé, spíše vystupující. Uši středně dlouhé, nízko nasazené, ploše přiléhající k hlavě, porostlé vlnitou srstí.
Krk krátký, silný, hlava je nesena velmi nízko. Tělo čtvercové, se širokým hrudníkem, který však nedosahuje hlouběji než
k loktům. Hřbet krátký a rovný, záď mírně spáditá. Ocas dlouhý, nesený zatočený přes záď. Končetiny silné, dobře
zaúhlené. Srst mastná a hrubá, na celém těle s výjimkou hlavy a končetin pokrytá hustými kudrnami. Zbarvení: černé,
hnědé i strakaté, s žíháním nebo bez něho.
Charakteristika: Poněkud nerudně působící plemeno, což je způsobeno jak širokou, tmavě zbarvenou hlavou, tak značnou
nedůvěřivostí vůči cizím. V domácím prostředí je sice wetterhoun poněkud umíněný, ale klidný, spolehlivý a bezmezně
oddaný.
Zvláštní nároky: Typický venkovský pes, kterému prospívá ubytování venku a vhodná pracovní činnost. Jeho výcvik
vyžaduje čas.
Užití: Kdysi specialista na lov vyder a pomocník rybářů, tehdy i dnes vynikající a neúplatný hlídač.
Výskyt: Velmi vzácný, vyskytující se prakticky pouze v Holandsku.
Možná záměna: S jiným holandským plemenem zvaným stabyhoun, který však je menší a jeho srst netvoří kudrliny.
pes 25-35kg 59cm
fena 25-35kg 55cm
Západosibiřská lajka
Původ: Pochází z rozsáhlého pásma lesů Západní Sibiře a Uralu a z povodí řeky Ob, kde byla chována kočovnými
kmeny Chantů a Mansů. Pomáhala při lovu pernaté zvěře, ale především větších zvířat, jako jsou medvědi, losi,
sobi, divoká prasata či rysové. Pro všechny lajky byl charakteristický způsob lovu: samostatně a značně vzdáleny od
člověka vyhledávaly zvěř, aby ji pak ohlásily hlasitým štěkotem (odtud pramení název: ruské "lajať" znamená
"štěkat"). Ke stabilizaci této lajky došlo ve třicátých letech našeho století.
Popis: Pes přírodního typu střední velikosti, suché konstituce. Hlava ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku, suchá, s
dlouhým a špičatým čenichem. Uši vzpřímené, vysoko nasazené. Oči oválné, zešikmené. Tělo takřka kvadratické, s
rovným, pevným hřbetem, záď široká a svalnatá, břicho mírně vtažené. Ocas zatočený do prstence, nesený nad hřbetem
nebo nad bokem. Srst rovná, hrubá, kratší. Na krku a na plecích hříva. Zbarvení: různé, od bílé přes šedou, pepř a sůl až po
červenou a černou, případně kombinaci uvedených barev.
Charakteristika: Živý lovecký pes s vyrovnanou povahou. Drsné prostředí Sibiře, z něhož pochází, ho formovalo k
mimořádné odolnosti, skromnosti a nenáročnosti. Je to velmi samostatný pes, zvyklý poradit si v každé situaci.
Užití: Univerzální lovecký pes.
Výskyt: V Rusku poměrně hojná, jinak chována spíše sporadicky. Několik jedinců se vyskytuje i v naší republice.
Možná záměna: S dalšími uznanými i neuznanými lajkami, jejichž rozlišení je pro laika takřka nemožné. U nás se
vyskytující karelský medvědí pes je o něco mohutnější a vždy černobílý.
pes 20-24kg 54-60cm
fena 18-22kg 52-58cm
Zlatý retrívr (golden retrívr)
Původ: Vznikl křížením předchůdců flat coated retrívrů s dnes už neexistujícími vodními španěly, které se poprvé
uskutečnilo roku 1868 díky lordu z Tweedmounthu. Pro zušlechtění typu byli prý později přikříženi i irští setři. K
oficiálnímu uznání poprvé došlo roku 1913.
Popis: Středně velký, statný, harmonicky stavěný pes. Hlava vyvážená, dobře modelovaná bez hrubých rysů, se širokou
lebkou a stejně dlouhým, silným, širokým a hlubokým čenichem. Výrazný stop. Oči tmavě hnědé. Uši středně velké,
zavěšené ve výšce očí. Krk dostatečně dlouhý, svalnatý a suchý. Končetiny rovné, silné a svalnaté. Tělo s prostorným
hrudníkem, dobře klenutými žebry a krátkou bederní partií. Ocas v linii hřbetu, dosahuje k hleznům, s "vlajkou". Srst delší
hladká nebo zvlněná, hustá a odpuzující vodu. Zbarvení: zlaté až krémové.
Charakteristika: Mimořádně přátelský, milý a důvěřivý pes beze stopy agresivity, považovaný za jedno z nejlepších
plemen "k dětem". Přiměřeně temperamentní, inteligentní a snadno ovladatelný.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu a pravidelnou péči o srst.
Užití: Lovecký pes, mnohem častěji však chovaný jen jako pes rodinný.
Výskyt: Dnes patří k celosvětově módním plemenům. Déle oblíbenější je i u nás.
Možná záměna: S hovawartem ve zlaté barvě. Zlatý retrívr je menší, má kratší a silnější končetiny a dobráčtější výraz.
pes cca 30kg 56-61cm
fena cca 30kg 51-56cm


04 úno 2012, 16:04
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru








Uložto alternativa Pizza Modena MovieDB.cz filmová databáze