fastshare
Atlas sladkovodních ryb
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 3388
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 19 říj 2017, 10:16





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
 Atlas sladkovodních ryb 
Autor Zpráva
Corporal
Corporal

Registrován: 17 kvě 2009, 11:47
Příspěvky: 72
Příspěvek Atlas sladkovodních ryb

AMUR BÍLÝ
Rozšíření a výskyt: původní domovinou je východní Asie, povodí Amuru a ČLR, kde je chováni v rybnících. V roce
1961 byl poprvé dovezen do Čech. Dnes je možno konstatovat, že aklimatizace amura v našich vodách byla
úspěšná. Můžeme se s ním setkat v nádržích, tůních, odstavných ramenech i velkých řekách.
Popis: má protáhlé, válcovité tělo, kryté poměrně velkými šupinami. Hlava má široké a dlouhé ploché čelo, velmi
nízko posazené oči a polospodní ústa. Ocasní násadec je poměrně krátký a vysoký. Hřbet je zbarven šedozeleně,
boky jsou stříbřitě zlaté, břicho je bílé. Okraje šupin jsou temně lemované, břišní výstelka je černá. Ve hřbetní i
řitní ploutvi jsou 3 tvrdé a 7 měkkých paprsků. V postranní čáře je 43-45 šupin, nad ní 6-7, pod ní 5 šupin.
Žaberních tyčinek je kolem dvanácti, požerákové zuby jsou dvouřadé, z boků výrazně stlačené, hluboce rýhované.
Biologie: vyhovují mu především pomalu proudící nebo stojaté vody, s bohatými měkkými porosty a teplou vodou, v
nižších nadmořských výškách. Pohlavní dospělosti dosahuje amur u nás ve věku 5-7 roků. Výtěr je prováděn uměle,
v přírodě se prozatím u nás nevytírá. Čerstvě vytřené jikry jsou šedavé barvy, nelepkavé, o průměru kolem 1 mm,
po nabobtnání až přes 5 mm. Na samici může připadat až přes 1 milión jiker. Plůdek se po vykulení živí jemným
zooplanktonem, později i larvami pakomárů. První drobná rostlinná potrava byla u plůdku zjištěna ve věku dvou
týdnů. Od poloviny prvního roku života je v potravě trvale zastoupena rostlinná potrava. Vyšší rostliny tvoří hlavní
část potravy větších jedinců, kteří jsou v podstatě všežravci. K vyhledávaným druhům rostlin amurem patří např.
vláknité řasy rodu Cladophora (žabí vlas), rdesno obojživelné, dvojzubec, vodní mor kanadský, žabník, šípatka aj.
Přesto, že je amur rostlinožravý druh, roste velmi rychle. V prvním roce dosahuje 7-15 cm délky těla, ve druhém
roce 15-40 cm, ve třetím 28-55 cm, ve čtvrtém roce 35-68 cm, v pátém roce 45-75 cm. Největší jedinci v našich
vodách dorůstají velikosti okolo 100 cm délky a hmotnosti 15 kg. Pokud je chovám v kaprových rybnících,
konzumuje i krmivo předkládané kaprům.
Význam: amur bílý se u nás úspěšně aklimatizoval a zejména ve vodách v teplejších oblastech s bohatými vodními
porosty nachází dobré uplatnění. Je možno jej označit za perspektivní druh pro naše rybářství, neboť dovede využít
rostlinnou produkci našich vod.
Lov: amura můžeme ulovit od pozdního jara až do podzimu, nejlepší měsíce jsou však květen a červen. Nejvíce
záběrů můžeme očekávat mezi 11-13 hodinou a potom v podvečer a v noci, konkrétně mezi 19-23 hodinou. Za
nejúspěšnější lov na hladině se dá považovat rohlík nebo kostka chleba s kůrkou. Při zaseknutí bojuje silně a
energicky jako žádná z našich ryb. Maso má poměrně chutné a kvalitní.
BOLEN DRAVÝ
Rozšíření a výskyt: je rozšířen ve vodách střední a východní Evropy v úmořích Severního, Baltského a Černého moře
a Kaspického jezera, v jižní části Skandinávie a Dánska. Chybí v západní Evropě, v Británii, na Pyrenejském
poloostrově, v Itálii a na části Balkánského poloostrova. U nás se vyskytuje ve středních a dolních částech větších
řek, v jezerech a tůních, v jejich záplavovém území. Přispůsobil se i životu v údolních nádržích.
Popis: má štíhlé, protáhlé, stříbrné tělo torpédovitého tvaru, jež mu umožňuje hbitý pohyb a bleskový útok na
vytipovanou kořist. Hřbetní linie je téměř rovná, ploutve jsou rovnoměrně uspořádané. Koncová ústa jsou hluboce
rozeklaná, koutky sahají až po úroveň velkého oka. Na konci spodní čelisti je výběžek, zapadající do příslušné
vyhloubeniny v horní čelisti. Dolní čelist je o něco delší než horní. Hřbet je zbarven kovově šedomodře, boky jsou
stříbřité. Hřbetní a ocasní ploutve jsou tmavě šedé, ostatní načervenalé. Ploutve jsou protáhlého tvaru, ocasní je
hluboce vykrojená, řitní ploutev poměrně široká a právě tak jako hřbetní ploutev též vykrojená. Ve hřbetní ploutvi
jsou 3 tvrdé a 8-9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé a 12-14 měkkých paprsků. V postranní čáře je 64-76
šupin, nad ní 11-12, pod ní 5-6 šupin. Žaberních tyčinek je okolo deseti. Požerákové zuby jsou dvouřadé, hladké,
hákovité. Bolen dravý má vynikající zrak. Jeho velké oči z něj činí nejen úspěšného lovce, ale též mimořádně
ostražitou a obezřetnou rybu.
Biologie: nejlépe mu vyhovuje rozsáhlejší nebo členitější vodní prostředí, dolní toky řek, jezera či údolní nádrže.
Zdržuje se v otevřené vodě při hladině, v toku na rozhraní proudu a klidné vody a pod jezy. Bolen je jediným
druhem z čeledi kaprovitých u nás, kterého můžeme s ohledem na výběr a způsob lovu potravy označit jako dravce.
Menší jedinci žijí jako ostatní kaprovité ryby v hejnech a živí se převážně zooplanktonem. Větší kusy jsou velmi
plaché, zdržují se na otevřené vodě a živí se převážně drobnými rybkami. Bolen je v našich podmínkách
středněvěkou rybou a dožívá se 10 až 15 roků. Roste poměrně rychle v závislosti na dostatku potravy. V prvním
roce života dorůstá 6-10 cm, ve druhém roce 13-17 cm, ve třetím roce 21-26 cm, ve čtvrtém roce 28-32 cm, v
pátém roce 35-38 cm, v šestém roce 39-44 cm, v sedmém roce 45-51 cm, v desátém roce 55 cm. V našich vodách
dorůstá celkové délky 70 až 90 cm a hmotnosti 4-6 kg. Pohlavně dospívá ve 3 až 4 letech. Tře se poměrně časně,
převážně v dubnu, při teplotě vody 5-10°C. Výtěr probíhá v menších skupinkách v proudící vodě, kde samice
přilepuje jikry na písčité či štěrkovité dno. V době tření se objevuje u samců velmi drobná třecí vyrážka. Vývoj
oplozených jiker trvá v závislosti na teplotě vody 15-20 dní.
Význam: bolen dravý je velmi cennou rybou a jedině v důsledku nehojného výskytu se v našem rybářství dosud
výrazněji neuplatňuje.
Lov: ulovení většího bolena patří mezi velké zážitky sportovního rybáře. Razance, s jakou se vrhá na kořist je
úchvatná a nepřehlédnutelná. Na hladině se zčista jasna udělá kolo a ozve se zvuk vzdáleně podobný tlukotu. Loví
se nejčastěji vláčením na mrtvou rybičku nebo na menší třpytku, při záběru je nutno ihned zasekávat. Po zaseknutí
na udici bojuje bolen vytrvale a úporně, ale bez záludnosti. Maso má velmi chutné.
CANDÁT OBECNÝ
Rozšíření a výskyt: je rozšířen ve vodách střední a východní Evropy, západní hranici tvoří povodí Labe, na severu
žije ve vodách jižní části Skandinávie a ve Finsku. Nevyskytuje se v západní Evropě, na jihu v Itálii a na Balkáně, s
výjimkou řeky Marica. Je však přítomen v v přilehlých částech Asie (Kavkaz). V našich vodách je obecně rozšířeným
druhem. Vyskytuje se v tekoucích vodách od parmového pásma směrem dolů, v různých typech stojatých vod a
nádrží, v tůních, odstavných ramenech, jezerech, pískovištích a údolních nádržích. Patří k hospodářsky významným
a velmi ceněným druhům.
Popis: candát obecný je naší největší rybou z čeledi okounovitých. Má protáhlé, zavalitě vřetenovité tělo, pokryté
drsnými šupinami. Hlava je klínovitá, oči má velké a sklovité, koncová ústa jsou ozubená. Na konci dolní čelisti
vynikají dva velké ostré, tzv.psí zuby, horní čelist zasahuje až za zadní okraj oka. Přední skřelová kost je holá nebo
jen v horní části krytá šupinami. Postranní čára přechází až na ocasní ploutev. Na hřbetě jsou dvě ploutve. V první
hřbetní ploutvi je 12-15 tvrdých paprsků, ve druhé hřbetní ploutvi 1-3 tvrdé a 19-23 měkkých paprsků, v řitní
ploutvi 1-3 tvrdé a 9-12 měkkých paprsků. V postranní čáře je 82-99 šupin. Žaberních tyčinek je 11-16. Základní
zbarvení těla je šedozelené, na bocích je přítomno 8-12 černohnědých pruhů přecházejících ve skvrny, břicho je
bílé. V době tření dostávají zejména samci tmavý nádech zbarvení, na břiše až šedočerný. Na hřbetní a ocasní
ploutvi jsou tmavé skvrny uspořádány v podélné řady.
Biologie: candát obecný je poměrně náročný na čistou vodu, vyhovují mu rozsáhlejší vodní plochy s písčito-hlinitým
dnem. Žije v menších hejnech. Je typickým dravcem a na dravý způsob výživy přechází již po dosažení velikosti 30-
50 cm. Zasídluje otevřené vody dále od břehu. V našich vodách je středněvěkou rybou, dožívá se 10-15 let roků.
Jeho růst je ovlivněn řadou činitelů. V prvním roce dosahuje 10-20 cm, v druhém 15-30 cm, ve třetím 25-35 cm, ve
čtvrtém 30-45 cm, v pátém 35-52 cm, v šestém 40-55 cm a v sedmém roce 45-65 cm. Pohlavně dospívají samci ve
stáří 2-4 roků a samice ve stáří 3-5 roků. Tření candáta obecného probíhá od dubna až do června v závislosti na
teplotě vody, optimum je 8-14°C. Jikry ukládá na kořínky trav a křovin. Samci připravují pro tření hnízda o průměru
40-90 cm. Hnízda jsou plochy, které samec napřed očistí a samice tam potom vytře jikry. Samec toto hnízdo s
jikrami hlídá a ploutvemi odvívá sedimentující kal. Velká samice může mít až milión jiker o velikosti do 1,5 mm.
Vývoj oplozených jiker trvá při teplotě 8-12°C v rozmezí 15 až 35 dnů. Vylíhnutý plůdek přechází velmi brzy na
dravý způsob výživy.
Význam: candát obecný patří mezi naše nejcennější a hospodářsky velmi významné druhy. Je typickým dravcem a
proto má významné uplatnění v biologickém boji a využívání přemnožených, méněcenných či nelovených druhů ryb.
Jeho maso patří k nejkvalitnějším a nejchutnějším.
Lov: nejčastěji se loví na položenou, kdy za nástrahu slouží mrtvá rybka. Nejvíce záběrů bývá ve večerních
hodinách.
CEJN VELKÝ
Rozšíření a výskyt: cejn velký je rozšířen ve vodách celé Evropy s vyjímkou severní části Skandinávie a Skotska,
nevyskytuje se na Pyrenejském poloostrově, v Itálii, na Balkáně a na Krymu. U nás je možno výskyt označit jako
velmi hojný. Je to původní a typická ryba dolních částí větších řek, podle níž jsou tyto úseky označovány jako
cejnové pásmo. Vyskytuje se v různých typech stojatých vod, v tůních, slepých ramenech, jezerech po těžbě
štěrkopísku a v propadlinách. Vhodné podmínky nalezl i ve většině našich údolních nádrží.
Popis: má výrazně vysoké a ze stran zploštělé tělo, výška těla je v délce obsažena 2,5-3 krát. Hlava je v poměru k
velikosti těla malá, s velkým okem. Ústa mají spodní postavení a jsou vysunovatelná, což umožňuje cejnu velkému
sběr potravy ze dna. Tělo je kryté velkými, poměrně snadno uvolnitelnými šupinami. Kýl mezi břišními ploutvemi a
řitním otvorem je bez šupin. Ploutve jsou poměrně dlouhé a zaostřené, se základním šedomodrým zabarvením. Ve
hřbetní ploutvi jsou 2-3 tvrdé a 7-10 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé a 23-30 měkkých paprsků. V době
tření se u samců objevuje výrazná třecí vyrážka po celém těle. Hřbet je zbarven nejtmavěji, téměř modročerně,
boky jsou světlejší, břicho je stříbřité. Mladší jedinci jsou stříbřití, teprve u starších jedinců dostává celkové
zbarvení těla tmavý odstín se zlatožlutým nádechem. V postranní čáře je 48-60 šupin, nad postranní čarou 11-16,
pod ní 6-9 šupin, žaberních tyčinek je 18-26 a požerákové zuby jsou jednořadé s rýhou na žvýkací plošce.
Biologie: nejvhodnější prostředí nachází v pomalu proudících nebo stojatých vodách s bahnitým dnem, v dolních
částech větších toků a v přilehlých odstavených ramenech a tůních. Rovněž jezera a nádrže mu poskytují příhodné
prostředí. Žije v hejnech, která se zejména v nádržích pohybují v průběhu dne za potravou, v průběhu roku na
zimoviště nebo trdliště. Je to ryba volného vodního sloupce (pelagiálu). U mladších jedinců tvoří hlavní složku
potravy perloočky a buchanky, u starších jedinců jsou to především živočichové žijící na dně, larvy pakomárů a
jiného vodního hmyzu, měkkýši, nitěnky apod. I u starších jedinců však může tvořit plankton podstatnou část
potravy. Určitý význam v potravě cejna mají též řasy, úlomky rostlin a detrit. Cejn velký se u nás dožívá 15-20, v
průměru 7-10 roků. Jeho růst je v jednotlivých tocích a nádržích velmi variabilní v závislosti na množství potravy a
délce vegetačního období. Velmi pomalu roste v nádržích, kde se přemnoží. Jeho růst dosahuje v prvním roce života
4-9 cm, ve druhém roce 7-14 cm, ve třetím roce 10-18 cm, ve čtvrtém roce 12-24 cm, v pátém roce 13-29 cm, v
šestém roce 15-34 cm, v sedmém roce 16-36 cm, v osmém roce 18-38 cm, v devátém roce 19-41 cm, v desátém
roce 21-43 cm. V 15 letech dosahuje délky těla 45-60 cm. Dorůstá však i větších velikostí, jak dokazují úlovky
jedinců o celkové délce 60-80 cm a hmotnosti 3-6 kg. Pohlavní dospělosti dosahuje ve 4-7 letech v závislosti na
rychlosti růstu. Vytírá se u nás od konce dubna až do června, když teplota vody dosáhne 12-16°C. Jikry ukládá na
ponořené rostliny a na uměle připravená trdliště, např. z chvojí jehličnatých stromů. Tření probíhá v hejnech a
poměrně bouřlivě. Na 1 kg hmotnosti samic připadá 40-150 tisíc jiker. V našich podmínkách je výtěr cejna velkého
jednorázový. Vývoj oplozených jiker trvá 3-4 dny.
Význam: cejn velký je hospodářsky významným druhem ve volných vodách, kde vytváří značnou část produkce
populací ryb.
Lov: je vyhledávaným a oblíbeným objektem lovu na udici. Lov vyžaduje znalost vody, vnadění, použití vhodné
nástrahy a především jemné rybolovné nářadí. Lovíme na položenou nebo na plavanou v místech, kde
předvnaďujeme. Jako nástrahu používáme např. těsto, kroupy, kolínka, hrášek, hnojní červy a patentky. Lov cejna
velkého je velmi náročný a mezi našimi rybáři jsou skuteční mistři v lovu této ryby. Jeho maso je poměrně kvalitní a
velmi chutné, osvědčené je zpracovat početný úlovek uzením.
HLAVATKA PODUNAJSKÁ
Rozšíření a výskyt: původním výskytem byla oblast středního a horního povodí Dunaje. Na našem území se
vyskytuje především ve slovenských řekách Váh, Orava, Turiec a Poprad. V řekách Morava a Dyje se hlavatka
vyskytovala ještě v minulém století. Současné rozšíření a početnost hlavatky v našich tocích je udržováno jedině
umělým výtěrem a vysazováním odchovaných násad.
Popis: torpédovité tělo je protáhlé a válcovité, na průřezu téměř kulaté. Klínovitá hlava má velké oči a koncová ústa
s ozubenými, hluboce rozeklanými čelistmi. Zuby na radličné kosti tvoří se zuby patrovými nepřerušený oblouk.
Mezi hřbetní a ocasní ploutví je tuková ploutvička. Hřbet je šedohnědý, s černými skvrnami půlměsíčitými či ve
tvaru písmene x. Boky jsou světle šedé s měděným leskem a černými tečkami, břicho je světle hnědobílé. U
mladých jedinců jsou na bocích dva příčné tmavé proužky. Ploutve se v poměru k tělu zdají malé, ocasní ploutev je
mělce vykrojena. Ve hřbetní ploutvi je 2-6 tvrdých a 8-14 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 1-6 tvrdých a 7-11
měkkých paprsků. V postranní čáře je 107-194 proděravělých šupin, nad ní 25-38, pod ní 25-39 šupin. Podél těla je
131-245 příčných řad šupin. Na prvním žaberním oblouku je 9-19 žaberních tyčinek.
Biologie: žije ve střední části větších řek, s charakterem parmového či lipanového pásma. Mladí jedinci žijí výše
proti proudu a s narůstající velikostí sestupují do širších toků. Vhodné podmínky našla hlavatka také v údolní nádrži
Orava. Je náročná na čistotu vody a obsah kyslíku ve vodě. Má specifické požadavky na původnost říčního prostředí.
Menší jedinci se živí podobně jako pstruzi především larvami vodního hmyzu, větší hlavatky jsou dravci, požírají
ryby, zejména druhy vyskytující se v hojném počtu. Hlavatku možno označit za středně až dlouhověkou rybu,
dožívající se v našich vodách i více než 20 roků. Roste velmi rychle, v prvním roce života dosahuje 10-15 cm délky
těla, ve druhém roce 25-35 cm, ve třetím roce 25-45 cm, ve čtvrtém roce 45-55 cm, v pátém roce 55-70 cm.
Nejtěžší hlavatka o hmotnosti 49,0 kg byla nalezena uhynulá v roce 1949 při otravě v Hronu. Úlovky jedinců o
hmotnosti 15-25 kg jsou známé zejména z Oravy, Turce a Váhu. V Dyji u Znojma byla v roce 1976 nalezena uhynulá
hlavatka o celkové délce 121 cm, hmotnosti 16,2 kg a stáří 12 roků. Pohlavně dospívá ve 4 až 6 letech. Tření
nastává převážně v dubnu, popřípadě v květnu, při teplotě vody 6-9°C. Na tření táhne výše proti proudu a hlavně do
přítoků. Samice vytlouká ve štěrkovitém dně miskovité hnízdo a tam vytřené jikry samci oplozují. Na 1 kg
hmotnosti samice připadá v průměru 1000 jiker. Vývoj oplozených jiker trvá podle teploty vody 25-35 dní.
Význam: je to významný a cenný druh, jehož existence v našich vodách je vážně ohrožena v důsledku stále se
zhoršující čistoty vod v našich tocích. Hlavní význam pro udržení hlavatky u nás proto má její umělý chov a
zarybňování.
Lov: úlovky hlavatky v posledních letech mají sestupnou tendenci a kolísají ročně v rozmezí 80-150 kusů o
hmotnosti 600-800 kg. Loví se na zvláštní povolení a její úlovek je velkým zážitkem sportovního rybáře. Způsob
lovu je vláčení na třpytku nebo na mrtvou rybku. I když maso hlavatky je velmi chutné, její hlavní hodnotu dnes
tvoří vysoce ceněná trofej.
HOŘAVKA DUHOVÁ
Rozšíření a výskyt: vyskytuje se téměř po celé Evropě, od severovýchodní Francie a řeky Rhony až ke Kaspickému
jezeru. Chybí však v Dánsku a na Skandinávském poloostrově, jihoevropských poloostrovech a Britských ostrovech.
U nás žije poddruh hořavka duhová západní poměrně hojně na vhodných místech, ve stojatých i tekoucích vodách.
Nejčastěji v dolních tocích řek, zvláště v zátokách s měkkým dnem, ve starých ramenech a tůních. Hojná je tam,
kde nejsou přítomny dravé ryby a kde nachází vhodné podmínky pro rozmnožování.
Popis: je to rybka menších rozměrů, dorůstající maximálně 8 cm délky. Tělo je poměrně vysoké. Hřbetní část je
šedavě zelená, boky a břicho jsou stříbřitě bílé. Na bocích těla se táhne modře zelený pruh, který se v zadní části
mírně rozšiřuje. Ústa jsou polospodní. Postranní čára je neúplná, nemá více než 8 šupin (obvykle je perforováno 4-
6 šupin). Ve hřbetní ploutvi jsou 2-4 tvrdé a 7-11 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2-4 tvrdé a 8-10 měkkých
paprsků, příčných řad šupin podél těla je 32-42. Žaberních tyčinek je 9-13, požerákové zuby jsou hladké,
jednořadé. V době tření je samec zbarven výrazněji. Má boky těla červenofialové a za skřelemi tmavou skvrnu.
Samice zbarvení nemění, jen jí narůstá dlouhé růžově zbarvené kladélko. Třecí vyrážka je u samců nahloučena do
dvou ostrůvků nad ústy, několik bradavek bývá i nad očima. Duhovka je u samců tmavě oranžová, u samic žlutobílá.
Biologie: živí se planktonem, vodními korýši, larvami hmyzu i červy. Dožívají se věku až 5 let a rostou poměrně
pomalu. V prvním roce života dorůstají 3-4,5 cm délky těla, ve druhém roce 5,1-5,9 cm, ve třetím 5,7-6,7 cm, ve
čtvrtém roce 6,3-6,9 cm a v pátém roce 6,4-7 cm. Pohlavně dospívá ve věku 2-3 roky. Tření probíhá v dubnu a
květnu a nezbytnou podmínkou je přítomnost škeblí (Anodonta) a velevrubů (Unio). Samice hořavky duhové totiž
vkládají jikry speciálním trubicovitým orgánem (růžově zabarveným kladélkem) do jejich žábrového prostoru.
Samci vypouštějí mlíčí nad přijímacím otvorem škeblí a k oplodnění jiker dochází uvnitř lastury. Po oplodnění se
jikry vyvíjejí uloženy mezi jednotlivými žaberními lupínky škeblí. Plůdek opouští ochrannou schránku lastury škeble
až dosáhne schopnosti samostatně plavat a přijímat potravu.
Význam: je potravou hodnotnějším druhům dravých ryb. Občas je chována pro svoje pestré zbarvení a zajímavé
životní projevy v akváriích.
Lov: bývá používána jako nástraha při lovu dravců (štiky, candáta, okouna).
HROUZEK OBECNÝ
Rozšíření a výskyt: hrouzek obecný je rozšířen téměř po celé Evropě a severní části Asie. V našich vodách patří k
nejrozšířenějším a nejhojnějším druhům, neboť se vyskytuje ve všech rybích pásmech potoků a řek, v rybnících,
kanálech a v dalších typech vodních nádrží.
Popis: nedorůstá větších rozměrů, obvykle jen délky 10 až 14 cm. Má vřetenovité tělo s protaženou ocasní částí.
Spodní vysunovatelná ústa mají v koutcích dva vousky, které dosahují většinou jen k přednímu okraji oka. Hrdlo je
často hladké, bez šupin, u některých jedinců je ve střední linii jen řídce pokryté šupinami. Hřbetní část těla je
zbarvena hnědě až hnědozeleně, boky jsou světlejší, žlutavé a mají 6-12 velkých tmavých skvrn, umístěných za
sebou v podélné linii. Břicho je světlejší, někdy až bělavě namodralé. Hřbetní, prsní a ocasní ploutve jsou šedožluté
a mají příčné pruhy, složené z malých černých skvrn. Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 7 měkkých paprsků, v řitní
ploutvi 2-3 tvrdé a 6-7 měkkých. V ocasní ploutvi tvoří tyto skvrny obvykle tři, někdy i více pruhů. V postranní čáře
je 39-43 šupin, nad ní 5-6, pod ní 3-4 šupiny. Požerákové zuby jsou dvouřadé.
Biologie: hrouzek žije v hejnech v tekoucích i ve stojatých vodách. V tekoucích vodách je výrazně stanovištním
druhem. I když dává přednost proudící vodě s písečným až kamenitým dnem, kde se zdržuje při dně v úkrytech
mezi kameny, lze se s ním setkat i v úsecích s bahnitým dnem. Je značně odolný zejména proti organickému
znečištění a v takových vodách vytváří často velmi početné populace, kdy početnost dosahuje i 10-20 tisíc kusů/ha.
Plůdek se živí zejména zooplanktonem, větší jedinci hlavně bentickými organismy, jako jsou např. larvy chrostíků,
pakomárů, muchniček aj. Hrouzek je výrazně krátkověký, dožívá se pouze ojediněle 7-8 let a roste velmi pomalu. V
prvním roce života dorůstá délky 2,5-6 cm, ve druhém roce 5-9 cm, ve třetím roce 7-11 cm, ve čtvrtém roce 9-13
cm a v pátém roce 10-15 cm. Pohlavně dospívá ve stáří 2-3 let. Tření probíhá v měsících květnu a červnu, samci
mají v tomto období jemnou třecí vyrážku. Samice se vytírají ve 3-4 dávkách, s odstupem 7-10 dnů, při teplotě vody
12-18°C. Od jedné samice kolísá celkový počet jiker v rozmezí 1000-3000 kusů. jikry jsou bezbarvé až našedlé, o
průměru do1,5 mm. Jsou vytírány na písečný podklad nebo na proudem omyté kořínky rostlin. Vývoj oplozených
jiker trvá podle teploty vody 6-10 dní.
Význam: protože hrouzek dorůstá pouze malých velikostí, není konzumován. Uplatňuje se především jako potrava
dravých druhů ryb.
Lov: je vyhledávanou nástrahovou rybkou při lovu dravých ryb.
JELEC JESEN
Rozšíření a výskyt: jelec jesen je rozšířen ve střední, severní a východní části Evropy, od Rýna po Lenu, od Dunaje
až po řeku Ural. U nás se vyskytuje především v dolních částech toků větších řek. V Čechách je nehojný v dolní
Vltavě a v Labi, na jižní Moravě se vyskytuje ve větším množství v Moravě a Dyji, kam zejména v jarním období
migruje z Dunaje.
Popis: má poměrně vysoké tělo, malou hlavu s koncovými jemnými polospodními ústy a velkýma očima. Hřbetní
část těla je tmavá, šedomodrá, boky jasně stříbřité, břicho bílé. Zlatá varianta jelce jesena se chová pro okrasné
účely, je zbarvena pomerančově až červeně. Hřbetní a řitní ploutev je šedá, ostatní ploutve jsou načervenalé.
Ocasní ploutev je hluboce vykrojená. Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 7-9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé
a 9-10 měkkých paprsků. V postranní čáře je 55-63 šupin, nad postranní čarou 8-9 šupin, pod ní 4-5 šupin.
Požerákové zuby jsou hladké. Žaberních tyčinek je 10-14.
Biologie: jelec jesen žije v dolních tocích větších řek cejnového charakteru a zdržuje se v hejnech. Obývá i
poloodstavená ramena a větší, celoročně průtočné meliorační kanály. V uzavřených vodách přežívá za předpokladu
lepší kvality vody. Má poměrně široké spektrum potravy. Živočišný plankton, larvy pakomárů a další vodní hmyz,
měkkýši i plůdek ryb, části rostlin, řasy a detrit. Dožívá se v našich vodách 10-15 let, jeho růst je průměrný. V
prvním roce života dorůstá 5-7 cm délky těla, ve druhém roce 8-14 cm, ve třetím roce 14-19 cm, ve čtvrtém roce
18-22 cm, v pátém roce 23-26 cm, v šestém roce 27-30 cm, v sedmém roce 31-34 cm, v osmém roce 32-35 cm a v
devátém roce 33-36 cm. Největší jedinci dorůstají délky 60 cm a hmotnosti 2-3 kg. Pohlavně dospívá ve stáří 3-5
let. V jarním období podniká třecí migrace a tře se v dubnu a květnu. Vytírá se na štěrkovité nebo písčité dno, ale i
na vodní rostliny a kořínky. Největší samice mívají až přes 100 000 jiker, které jsou nažloutlé, o průměru 1-2 mm.
Na 1 kg hmotnosti samic připadá 70-120 tisíc jiker, v průměru 85 tisíc kusů.
Význam: jelec jesen má vzhledem ke svému místnímu rozšíření a výskytu větší význam zejména v Dunaji a v dolním
toku Moravy.
Lov: lov jesenů je mezi rybáři vyhledávaný a sportovně oceňovaný. Jesen je oblíbeným úlovkem. Jeho maso je
poměrně chutné.
JELEC PROUDNÍK
Rozšíření a výskyt: jelec proudník je rozšířen v celé západní, střední i východní Evropě, nežije na Pyrenejském
poloostrově, v Itálii a na Balkáně. U nás se vyskytuje na celém území v čistých tocích, v úsecích parmového a
lipanového pásma a také v některých údolních nádržích. I když je v našich vodách poměrně běžný, není obecně
rozšířeným druhem. Pouze v některých místech je hojný, většinou však je proudník málo početný.
Popis: celková stavba jeho těla je ve srovnání s jelcem tlouštěm mnohem jemnější. Tělo má nižší, protáhlé, ze stran
zploštělé. Malá hlava s výrazným okem je poněkud zašpičatělá, koncová ústa jsou situována mírně směrem dolů. Ve
hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 7-8 měkkých paprsků. Řitní ploutev je zřetelně vykrojená a má 3 tvrdé a 7-9 měkkých
paprsků. Hřbet je šedomodrý, boky světlé a břicho bílé. Párové ploutve jsou nažloutlé, řitní je načervenalá. V
postranní čáře bývá 46-56 šupin, nad ní 7-9, pod ní 4-5 šupin. Požerákové zuby jsou dvouřadé. Žaberních tyčinek je
6-9.
Biologie: jelec proudník je typickým obyvatelem proudivých úseků tekoucích vod, se značnými nároky na čistotu
vody. Jeho potravu tvoří téměř výlučně larvy vodního hmyzu (chrostíci, pakomáři, muchničky, jepice aj.), sbírá i
suchozemský hmyz spadlý na vodní hladinu. V menší míře se v jeho potravě vyskytují i úlomky rostlin a řasy. Je to
středněvěká ryba, dožívající se běžně 7-10 roků. Roste velmi pomalu a mezi samci a samicemi není v růstu
podstatných rozdílů. V prvním roce života dorůstá 5-7 cm, ve druhém roce 7-11 cm, ve třetím roce 9-13 cm, ve
čtvrtém roce 11-16 cm, v pátém roce 14-18 cm, v šestém roce 17-20 cm, v sedmém roce 20-22 cm a v osmém roce
21-23 cm. V příznivých podmínkách, jako jsou např. údolní nádrže krátce po napuštění, je tempo růstu u proudníka
o něco vyšší. Výskyt jedinců o délce 30 cm a hmotnosti 0,2-0,5 kg je však velmi vzácný. Pohlavně dospívá ve třetím
roce života a vytírá se jednorázově v dubnu nebo květnu na písčité či štěrkovité dno, popřípadě na kořínky a vodní
rostliny. Na 1 kg hmotnosti samic připadá 55-130 tisíc jiker. Samci mají v době tření vyrážku, která se objevuje i na
párových ploutvích.
Význam: jelec proudník nemá větší hospodářský význam. Slouží především za potravu dravcům. Je to oblíbená
nástražní ryba.
Lov: jeho maso má nízkou kvalitu a obsahuje značné množství jemných svalových kůstek. Hodí se např. k
marinování.
JELEC TLOUŠŤ
Rozšíření a výskyt: jelec tloušť je rozšířen ve vodách celé Evropy s výjimkou větší části severní Skandinávie,
Skotska a Irska. V našich vodách patří k obecně rozšířeným druhům, jimž široká ekologická přispůsobivost
umožňuje osidlovat, s výjimkou horských pstruhových potoků a bystřin, většinu vod. Původním prostředím tlouště
jsou parmové úseky toků. V některých tocích vytváří populace s vysokou početností. Vyskytuje se i ve stojatých
vodách, pokud jsou spojeny s tokem. Je poměrně odolný proti znečištění.
Popis: má válcovité tělo, kryté středně velkými šupinami s černým okrajem. Hlava je nižší a široce zaoblená.
Koncová velká ústa mají masité pysky. Hřbet je zbarven černozeleně, boky jsou žlutavě stříbřité, břicho je nažloutlé
nebo bělavé. Řitní ploutev je na rozdíl od zřetelně vykrojené ploutve jelce proudníka vypouklá dozadu. Prsní a
zejména břišní a řitní ploutve jsou tmavě červené. Ve hřbetní ploutvi má jelec tloušť 2-3 tvrdé paprsky a 6-10
měkkých, v břišní ploutvi 2 tvrdé a 6-8 měkkých, v řitní ploutvi 2-3 tvrdé a 7-10 měkkých paprsků. Počet šupin v
postranní čáře kolísá v rozmezí 42-49, nejčastěji v rozmezí 43-46. Nad postranní čárou je 7-8 šupin, pod ní 3-5.
Požerákové zuby jsou dvouřadé.
Biologie: optimální podmínky pro jelce tlouště poskytují tekoucí vody s členitými břehy a dnem. V takovém
prostředí je tloušť do značné míry rybou stanovištní. Mladší ryby žijí v hejnech, větší jedinci v úkrytech. Ve
stojatých vodách, zejména v údolních nádržích, žije tloušť v hejnech, která se zdržují v příbřežní zóně. Z hlediska
výběru a složení potravy můžeme jelce tlouště označit jako typického všežravce. Nejmladší jedinci se živí
zooplanktonem nebo drobnými vodními živočichy(larvami vodního hmyzu), starší ryby loví vše, co jim prostředí
skýtá. Larvy vodního hmyzu, včetně ryb, zelené vláknité řasy, úlomky vyšších rostlin, ale i odpady organického
charakteru, ovoce, žáby a drobné hlodavce. Jelec tloušť vyniká velkou žravostí. V našich podmínkách je
středněvěkou rybou, průměrný věk jednotlivých populací činí 5-8 roků. Nejstarší kusy se mohou dožít 15-20 let.
Jelec tloušť roste většinou značně pomalu, pouze v nádržích o něco rychleji. V prvním roce dorůstá průměrné délky
6 cm, v druhém roce 10 cm, ve třetím roce 13 cm, ve čtvrtém roce 16 cm, v pátém roce 19 cm, v šestém roce 21 cm,
v sedmém roce 24 cm, v osmém roce 27 cm, v devátém roce 30 cm a v desátém roce 31-32 cm. Největší úlovky
jelce tlouště dosahují délky těla 40-50 cm a hmotnosti 2-3 kg. Pohlavně dospívá ve stáří 2-4 roky, samci v průměru
o rok dříve než samice. V našich tocích se tře v květnu až červnu v peřejnatých úsecích a lepkavé jikry ukládá na
štěrkovité dno. Výtěr probíhá v menších hejnech při teplotě 12-17°C. Na trdlišti se zdržují samci a mezi ně najíždějí
zralé samice. Samice mají zvětšenou břišní partii a samci třecí vyrážku na vrchní části hlavy a na skřelích. Z nádrží
vytahuje tloušť na tření do přítoků. Vytírá se porcionálně ve 2-3 dávkách s odstupem 10-20 dnů. Na 1 kg hmotnosti
těla samic připadá 40-110 tisíc jiker. Jikry jsou pomerančové barvy s průzračným obalem. Vývoj oplozených jiker
trvá při teplotě 15°C asi 4 dny.
Význam: je to významný druh zejména v tekoucích vodách mimopstruhového charakteru.
Lov: tloušť je velmi opatrný, zejména větší jedinci, a proto jejich ulovení není snadnou záležitostí. Tlouště lovíme
různými způsoby, včetně lovu na umělou mušku a vláčením. Velmi dobrou nástrahou jsou i chrousti, kdy se chytá
na položenou. Tlouště lze lovit i na třešně a jiné ovoce(hrášek, angrešt, višně), nejprve zvolenou nástrahou
vnadíme a potom chytáme. I když jelec tloušť nemá příliš kvalitní maso, přesto je ceněnou sportovní rybou.
JESETER MALÝ
Rozšíření a výskyt: žije v řekách vtékajících do Černého i Azovského moře a Kaspického jezera nebo ústících do
Severního ledového moře od Obu po Kolymu. U nás je znám z Dunaje a jeho přítoků. V současné době je přítomen
ve slovenském úseku Dunaje, v dolních úsecích řek Hron a Váh a ve slovenském úseku Tisy. V minulosti se
vyskytoval také v dolním toku řeky Moravy.
Popis: tělo je protáhlé, hlava vybíhá dopředu v tzv. rypec. Na trupu jsou místo šupin kostěné štítky v pěti podélných
řadách, jedna řada na hřbetě, dvě na bocích a dvě na břiše. Ústa jsou výrazně spodní. Před nimi jsou umístěny 4
vousky, na průřezu válcovité a zřetelně obrvené. Ocasní ploutev je nesouměrná (heterocerkní). Celkové zbarvení
těla je šedavé, nahnědlé nebo nazelenalé. Břišní strana je bělavá, ploutve jsou zbarveny šedě. V boční řadě je 60-70
kostěných štítků.
Biologie: obývá střední a dolní úseky velkých řek, kde dává přednost hlubokým místům při dně. V době tření, které
probíhá většinou v květnu, táhne do vyšších úseků proti proudu na místa se štěrkovitým dnem. Počet jiker
kladených jednou samicí dosahuje až 137 tisíc. Potravou jsou larvy chrostíků, jepic a jiného vodního hmyzu.
Dorůstá délky až 125 cm a hmotnosti 16 kg.
Význam: vzhledem k jeho vzácnosti je již jeho hospodářský význam v našich vodách nepodstatný.
JEŽDÍK OBECNÝ
Rozšíření a výskyt: ježdík obecný obývá řeky a vodní nádrže, včetně rybníků, od Anglie a severovýchodní Francie až
po řeku Kolymu v sibiřské části Ruska. Chybí v Irsku a Skotsku, západním a severním Norsku, na Pyrenejském
poloostrově, v Itálii a v západních a jižních oblastech Balkánského poloostrova. U nás je obecně rozšířeným a místy
hojným druhem.
Popis: tělo je ze stran zploštělé, hřbetní linie je mírně vyklenutá. Ústa jsou relativně malá. Hřbetní ploutve jsou
spojeny v jednu tak, že první ploutev s ostnitými tvrdými paprsky přechází plynule ve druhou, která má pouze
měkké paprsky. Ve hřbetní ploutvi je 11-16 tvrdých a 10-15 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2 tvrdé a 4-6
měkkých. V postranní čáře je 34-40 šupin, nad ní 6-7, pod ní 10-12 šupin. Žaberních tyčinek je 8-13. Hřbet je
šedozelený, boky jsou hnědavé, břišní část je žlutobílá. Na hřbetě a bocích jsou dále rozmístěny početné tmavé
skvrny nepravidelného tvaru. Skřele jsou zbarveny namodrale, s kovovým leskem. Na nepárových ploutvích jsou
nepravidelně rozmístěny tmavé skvrny.
Biologie: žije především v dolních tocích řek s písčitým dnem,ale také v rybnících a přehradách, spojovacích stokách
a kanálech. Způsobem života je to hlubinná ryba a na místech se silnějším proudem se nevyskytuje. Nebývá také v
místech s hustším vodním rostlinstvem. Potravu ježdíka obecného tvoří především larvy vodního hmyzu, často však
požírá také jikry a plůdek jiných druhů ryb. U nás roste velmi pomalu. Dosahuje celkové délky 15 cm, hmotnosti 70
g a stáří asi 6 let. V prvním roce života dorůstá 3-3,5 cm délky těla, ve druhém roce 5-9 cm, ve třetím roce 6-10 cm,
ve čtvrtém roce 7,5-10,5 cm a v pátém roce 9-11 cm. Období tření začíná v dubnu až květnu, kdy jedna samice
klade až 10 tisíc žlutých či pomerančových jiker o průměru kolem 1 mm. Jikry jsou zpravidla nalepené dále od
břehu na rostlinách, na větvičkách či kamenech v místech čistého nezabahněného dna nebo přímo na štěrkovitém
dně.
Význam: ježdíka obecného lze u nás hodnotit spíše jako rybu nežádoucí, neboť potravně konkuruje jiným,
cennějším druhům ryb a také proto, že škodí požíráním jejich jiker a plůdku.
Lov: není ceněn ani sportovními rybáři.
KAPR OBECNÝ
Rozšíření a výskyt: původní oblastí rozšíření kapra obecného v Evropě byly velké řeky spadající do úmoří
Kaspického jezera a Černého a Středozemního moře. V současné době je rozšířen po celém světě. U nás je kapr
obecný hospodářsky nejdůležitějším druhem ryb, se kterým se setkáváme ve všech vodách s výjimkou malých toků,
horských bystřin a jezer. Původní divoká forma, zvaná sazan nebo kapr dunajský, se vyskytuje u nás pouze v
Dunaji, v Tise a v dolních tocích jejich největších přítoků. Setkáváme se s ním i v dolním toku Moravy a Dyje. Ve
většině ostatních vod včetně uvedených toků a v rybnících žije, je vysazována a chována rybniční forma kapra,
která byla vyšlechtěna v průběhu mnoha let jeho domestikace. Tato forma je vysokotělá, vyniká dobrými růstovými
vlastnostmi, přispůsobivostí a vyskytuje se ve třech typech, lišících se ošupením a nazývaných kapr šupinatý, kapr
lysec a kapr hladký. Nepřítomnost šupin je však znakem nízké životnosti, takže v rybnících je většinou chován kapr
šupinatý nebo lysec. Tyto dvě formy jsou rozšířeny ve většině našich vod. Chov kapra v rybnících má u nás
dlouholetou tradici mající počátek ve 13. až 15. století.
Popis: tělo je robustně stavěné, celé nebo jen zčásti pokryté šupinami. Hlava je poměrně krátká, tupá a ústa jsou
směrována dolů. Pohyblivé a vysunovatelné rty vytvářejí rypec. Na horním rtu jsou 4 vousky. Linie hlavy přechází
ve hřbet přes záhyb a směřuje strmě vzhůru ke hřbetní ploutvi. Ploutve má kapr obecný mohutné, tvrdé paprsky
jsou silné. Hřbetní ploutev je velmi široká. Ve hřbetní ploutvi jsou 3-4 tvrdé a 15-22 měkkých paprsků, v řitní
ploutvi 3 tvrdé a 5-6 měkkých paprsků, v břišní ploutvi 2 tvrdé a 8-9 měkkých a v prsní ploutvi 1 tvrdý a 15-16
měkkých paprsků. V postranní čáře je u šupinatých kaprů 33-40 šupin, požerákové zuby jsou třířadé, silné s
plochou žvýkací ploškou rozbrázděnou rýhami. Žaberních tyčinek je 21-29. Hřbet je tmavě zelený, šedý nebo
šedomodrý, boky jsou žlutozelené až zlatisté, břicho je žlutobílé. Ploutve jsou většinou šedomodré, řitní a ocasní
však načervenalé.
Biologie: s kaprem se setkáváme ve všech typech stojatých vod včetně velkých údolních nádrží a ve větších tocích
mimopstruhového charakteru. Původním biotopem kapra obecného jsou dolní toky velkých řek, kde se vyskytují
tůně a ramena. Žije v hejnech, na zimu se ukládá v hlubších místech a přečkává ji v klidovém stavu. Kapří plůdek se
zpočátku živí pouze zooplanktonem (perloočky a buchanky), ale velmi brzy začne hledat potravu na dně. Ze dna
sbírá především larvy pakomárů a další vodní bezobratlé živočichy. Významnou součást jeho potravy tvoří i některé
rostlinné zbytky, zejména různá semena. Patří mezi středněvěké ryby, ovšem nejstarší jedinci se dožívají 20 až 30
let. Rychlost jeho růstu je velmi dobrá, ovlivňuje ji podstatně dostatek potravy a délka vegetačního období. Je
teplomilný, optimální teplota vody je okolo 20-25°C. První rok kapr dorůstá 7-12 cm, druhý rok 15-25 cm, třetí rok
20-35 cm, čtvrtý rok 25-45 cm a pátý rok 35-50 cm. Ve větších nádržích a řekách dosahuje hmotnosti i přes 20 kg.
Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 2-4 let. Tře se v květnu až červnu, když se teplota vody ustálí na 17-20°C a v
noci neklesá pod 14-15°C. Samci jsou menší a štíhlejší než samice stejného věku. V době tření se u samců objevuje
na hlavě a na vnitřní straně prsních ploutví třecí vyrážka. Samice může mít až přes milión jiker, které jsou lepkavé,
nažloutlé, o průměru kolem 1,5 mm. Vytírá se do čisté, čerstvě zaplavené vegetace. Tření probíhá po skupinách.
Vývoj oplozených jiker trvá 2,5-5 dnů, v závislosti na teplotě vody.
Význam: kapr je hospodářsky a produkčně rozhodujícím druhem v našem rybářství. Je důležitou složkou rybí fauny
mimopstruhového pásma.
Lov: ve volných vodách patří k nejvyhledávanějším rybám. Chycen na udici bojuje vytrvale a houževnatě. Kapr má
maso velmi chutné, obsahující 3-9 % tuku.
KARAS OBECNÝ
Rozšíření a výskyt: karas obecný je rozšířen v celé střední a východní Evropě včetně severovýchodní Francie.
Nevyskytuje se v západní a jižní Francii, na Pyrenejském poloostrově, v Itálii a na větší části Britských ostrovů. U
nás je obecně rozšířeným druhem, jeho výskyt je však místní, vázaný na tůně, odstavená ramena, zabahněná
jezírka a návesní rybníčky.
Popis: na první pohled připomíná kapra. Má poměrně krátké a zavalité tělo, pokryté nazlátlými šupinami. Hlava je
velmi krátká, ústa jsou koncová a bez vousků. Skřele jsou vypouklé a na omak drsné. Tvar těla je velmi proměnlivý,
zvláště výška. Nízkotělé a pomalu rostoucí populace, žijící v některých tůních a jezírkách, jsou označovány jako
morpha humilis. Postavení ploutví je normální, hřbetní ploutev je poměrně široká, její horní okraj má zaoblenou
linii. Největší tvrdý paprsek ve hřbetní ploutvi je ze zadní strany jemně ozubený (asi 30 zubů). Ocasní ploutev je
mělce vykrojená. Ve hřbetní ploutvi jsou 3-4 tvrdé a 14-21 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2-3 tvrdé a 5-8
měkkých paprsků, v břišní ploutvi 2-3 tvrdé a 7-8 měkkých paprsků, v prsní ploutvi 1 tvrdý a 12-13 měkkých
paprsků. V postranní čáře je 32-36 šupin, nad ní 6-8, pod ní 5-7 šupin. Žaberních tyčinek je 22-23, požerákové zuby
jsou jednořadé. Základní zbarvení těla je šedozelené s nádechem do zlatova, hřbet je tmavý, boky jsou postupně
světlejší, břicho je zlatožluté. U mladších jedinců se na ocasním násadci před základem ocasní ploutve vyskytuje
černá skvrna. Pobřišnice je světlá, pouze u některých populací má jemný nádech do tmavošeda.
Biologie: nejčastěji se s karasem obecným setkáváme v uzavřených vodách, silně zabahněných a zarostlých. Je
jednou z našich nejodolnějších ryb, snáší extrémní podmínky i pokles kyslíku ve vodě až k nulovým hodnotám. V
jeho potravě nacházíme jak zooplankton, tak i bentos (larvy pakomárů), ale též rostlinné prvky a detrit. Karas
obecný je krátkověká ryba, dožívající se obvykle 4-6 roků. Roste velmi pomalu. V prvním roce života dorůstá 2-6 cm
délky těla, ve druhém roce 3,5-8,5 cm, ve třetím roce 4-12 cm, ve čtvrtém roce 6-15 cm, v pátém roce 7-17,5 cm.
Největší jedinci mohou v mimořádně příznivých podmínkách dosáhnout délky až 40 cm a hmotnosti do 1,5 kg.
Pohlavně dospívá ve věku 2-3 let a tření probíhá v květnu a červnu při teplotě vody 16-17°C. Samci bývají menší,
mají poměrně delší párové ploutve a v době tření třecí vyrážku. Samice se tře ve dvou až třech dávkách, s
odstupem 10-14 dnů mezi jednotlivými výtěry. Počet jiker u jedné samice dosahuje až 300 000 kusů. Jikry jsou
lepkavé o průměru 1,5 mm. Vytírá se na rostliny a vývoj oplozených jiker trvá 4-6 dní.
Význam: karas obecný nemá v našem rybářství větší význam. Uplatňuje se zejména v zabahněných vodách s
nedostatkem kyslíku, kde bývá často jedinou rybou.
Lov: slouží jako potrava dravcům a je užíván jako nástraha při jejich lovu na udici.
LÍN OBECNÝ
Rozšíření a výskyt: lín obecný je rozšířen po celé Evropě s výjimkou severní Skandinávie, severní části Skotska,
chybí i v západní části Balkánského poloostrova a na Krymu. U nás patří k nejznámějším druhům ryb. Vyskytuje se
v dolních tocích větších řek, v přilehlých tůních a odstavených ramenech. Vyhovuje mu také prostředí rybníků a
některých údolních nádrží, zejména v nižších polohách.
Popis: má poměrně krátké, vyšší a přitom zavalité tělo, přiměřenou hlavu, malé oči, spodní vysunovatelná ústa se
dvěma malými vousky na horním rtu. Tělo je celé pokryto malými šupinami, hluboko uloženými v kůži a překrytými
silnou sliznatou až rosolovitou vrstvou na pokožce. Všechny ploutve jsou u lína ukončeny zaokrouhleně, včetně
ocasní, která má pouze nepatrně naznačené vykrojení. Samci mají oproti samicím výrazně mohutnější břišní
ploutve, dosahující či přesahující řitní otvor; druhý nerozvětvený paprsek v těchto ploutvích je ztluštělý. Hřbet bývá
zbarven tmavě zelenohnědě, boky jsou světleji zelenohnědé s měděným leskem, břicho je žlutobílé. Podle prostředí
může být celkové zbarvení lína tónováno od tmavého až po světle zlatavý ráz. Ve hřbetní ploutvi jsou 2-3 tvrdé a 8-
9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2 tvrdé a 15-18 měkkých paprsků, v břišní ploutvi 2 tvrdé a 8-9 měkkých
paprsků. V postranní čáře je 99-103 šupin, žaberních tyčinek je 12-15. Požerákové zuby jsou jednořadé.
Biologie: původním biotopem lína jsou pomalu tekoucí vody a systém tůní a ramen. Nejlepší prostředí nachází v
zabahněných a zarostlých nádržích, tůních, odstavných a slepých ramenech a jezírkách. Je nenáročný na obsah
kyslíku ve vodě, přežívá i kritické stavy, kdy je voda prakticky bez kyslíku, a proto jej spolu s karasem obecným
nacházíme i ve vodách, kde jiné druhy ryb nepřežijí. V zimním období, kdy teplota vody klesá pod 5°C, upadá
obdobně jako kapr do zimního klidu. Lín je teplomilným druhem. Žije při dně, kde vyhledává i potravu, v níž hlavní
složku tvoří především bentičtí živočichové (larvy pakomárů aj.), z části i detrit. Plůdek se živí jako u ostatních
druhů ryb většinou zooplanktonem. V našich podmínkách je lín středněvěkou rybou a jeho růst je průměrný, spíše
však pomalý. Samice rostou o něco rychleji než samci. V prvním roce života dorůstá délky těla 5-8 cm, ve druhém
roce 10-15 cm, ve třetím roce 15-25 cm, ve čtvrtém roce 20-30 cm, v pátém roce 22-35 cm. Největší jedinci mohou
dosáhnout délky až 60 cm a hmotnosti 4 kg. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3-5 let. Vytírá se ve 2-3 dávkách
v průběhu dvou měsíců, od konce června do července. K výtěru dochází při teplotě vody nad 19°C, za optimum je
považováno rozmezí 21-23°C. Vytírá se na porosty vodních rostlin, na které vytřené jikry přilepuje. Jikry mají
nazelenalou barvu a velikost v průměru až téměř 2 mm. Vývoj oplozených jiker trvá 3-5 dní. Na 1 kg hmotnosti
samic připadá v první největší dávce 150-200 tisíc kusů jiker.
Význam: lín je v našem rybářství velmi významným druhem, který se uplatňuje rovněž i jako exportní ryba,
zejména do Itálie, Německa a Rakouska. Má velmi chutné a kvalitní maso, s poměrně vysokým obsahem tuku a
strukturou připomínající maso lososovitých ryb.
Lov: není snadno ulovitelnou rybou a zejména úlovky větších kusů nejsou příliš časté. Lovíme jej na plavanou nebo
na položenou a jako nástrahu používáme žížaly rousnice, larvy chrostíků nebo též těsto. Lín obecný je při braní
velmi opatrný a chvíli trvá, než nástrahu bezpečně vezme. Jeho lov proto vyžaduje dobrou znalost vodního
prostředí a trpělivost.
LIPAN PODHORNÍ
Rozšíření a výskyt: jižní hranice původního rozšíření lipana podhorního se v Evropě kryje s hranicí jižního okraje
čtvrtohorního zalednění (45.rovnoběžka s.š.). Severně od této hranice se lipan vyskytuje ve většině zemí
evropského kontinentu včetně Anglie. Díky umělému chovu a zarybňování patří v současnosti k nejrozšířenějším a
nejvýznamnějším druhům v našich pstruhových vodách. Jeho výskyt je u nás určován shodným typem vodního
prostředí (v lipanovém pásmu), s vyhovující čistotou vodu, vhodnou teplotou a dostatečným obsahem kyslíku.
Popis: lipan se tvarem a vzhledem podobá síhům anebo některým kaprovitým rybám (např.ostroretce). Tělo však
má štíhlejší a protáhlejší, torpédovitého tvaru, a podstatně pestřeji zbarvené. Tvar těla, zejména jeho výška, je
určována prostředím, kde žije. Má poměrně malou hlavu s velkýma očima, ústa jsou malá, spodního postavení pod
přesahujícím rypcem. Tělo je pokryto poměrně velkými šupinami. Výrazným znakem je široká a vysoká, pestře
zbarvená hřbetní ploutev, u samců nazývaná prapor. Mezi hřbetní a ocasní ploutví je tuková ploutvička. Ocasní
ploutev je hluboce vidličnatě vykrojena. Hřbetní ploutev má 6-9 tvrdých a 12-17 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2-
4 tvrdé a 9-11 měkkých, v prsní ploutvi 1 tvrdý a 12-14 měkkých, v břišní ploutvi 1 tvrdý a 9-11 měkkých paprsků.
V postranní čáře je 75-95 šupin, žaberních tyčinek je 19-28. Zbarvení mladších jedinců je stříbřitě bílé, hřbet je
šedozelený. Starší, pohlavně dospělí jedinci mají zbarvení tmavší. Na těle mají lipani černé nepravidelné skvrny. V
období rozmnožování se u lipana objevuje intenzivnější a pestřejší zbarvení s různými duhovými lesky.
Biologie: nároky lipana na vodní prostředí jsou natolik charakteristické, že podle něho byl nazván úsek vodního
toku jako lipanového pásmo. Vyhovuje mu čistá voda s vysokým obsahem kyslíku. V porovnání se pstruhem
obecným však snáší do určité míry i organické znečištění a vyšší teploty vody. Nejvhodnější stanoviště mu skýtají
úseky s pomalu proudící vodou, jež se střídají s peřejnatými prahy a tůněmi. Lipan nevyžaduje úkryty, je rybou
otevřené vody a žije v hejnech. V toku, s výjimkou třecích migrací, v podstatě nemění stanoviště. Přispůsobil se
stojatým vodám některých menších údolních nádrží, kde dorůstá větších velikostí. Lipan pohlavně dospívá ojediněle
ve dvou, převážně však až ve třech letech života. Tření probíhá hlavně v dubnu (březen až květen) při teplotě vody
7-10°C. Vytírá se na štěrkopísčité dno, kam jsou jikry při tření volně zahrabávány. Tření probíhá hromadně v párech
a samec hájí své trdliště. Vývoj oplozených jiker závisí na teplotě vody a v průměru trvá 15 dní. Plůdek lipana se
živí drobnými živočichy, prvoky, vířníky a vodními korýši. U větších jedinců hlavní část potravy tvoří larvy vodního
hmyzu, jepice, chrostíci, pakomáři, pošvatky aj. Specifickou součástí potravy lipana jsou vodní měkkýši. Zejména v
letním období tvoří část potravy různý suchozemský hmyz. V našich vodách je výrazně krátkověkou rybou a dožívá
se v průměru 3-5 let. Ojediněle, zejména v nádržích a větších tocích, i 8-10 let života. Růst je ovlivňován zejména
velikostí toku. Rychleji roste ve větších řekách a v nádržích. V prvním roce života dorůstá 8-15 cm, ve druhém roce
14-23 cm, ve třetím roce 19-29 cm, ve čtvrtém roce 22- 33 cm, v pátém roce 26-38 cm a v šestém roce 28-41 cm.
Ojediněle byli uloveni jedinci o celkové délce nad 50 cm a o hmotnosti nad 1 kg.
Význam: vedle pstruha obecného je lipan podhorní nejvýznamnějším druhem pstruhových a lipanových vod.
Lov: loví se převážně na umělé mušky. Lov lipanů je velmi náročný a rybáři je zcela oprávněně pokládán za vrchol
sportovního rybolovu. Velmi kvalitní chutné maso má v čerstvém stavu osobitou vůni po tymiánu.
MNÍK JEDNOVOUSÝ
Rozšíření a výskyt: mník jednovousý je evropským druhem a jižní hranice jeho výskytu je přibližně na 45° s.š.
Chybí ve vodách západní Francie, v převážné části Anglie a na území Norska. U nás se vyskytuje na celém území a
žije ve všech typech tekoucích vod, v údolních nádržích, rybnících, jezerech a tůních.
Popis: tělo má protáhlé a válcovité, zužující se směrem k ocasu. Široká a zploštělá hlava je charakteristická velkými
žabími ústy, na spodním rtu má jeden lichý vous. Oči jsou poměrně malé, uložené na vrchu hlavy. Dvojitá hřbetní
ploutev má menší přední část, zadní je dlouhá a dosahuje až k ocasní ploutvi, ke které je připojena kožovitým
lemem. Také řitní ploutev je dlouhá a dosahuje až k ocasu. Břišní ploutve jsou předsunuty před prsní a jejich tvar je
protáhle zúžený. Všechny ploutve mají pouze měkké paprsky. V první hřbetní ploutvi je 10-14 paprsků, v druhé 69-
80, v řitní ploutvi 65-79, v prsní ploutvi 17-22 a v břišní ploutvi 6-8 paprsků. Žaberních tyčinek je 4-10. Zbarvení
mníka je velmi proměnlivé, odpovídá prostředí a stáří ryby. Základním zbarvením je tmavá až šedavá hněď různého
odstínu, na níž je vytvořeno tmavší či světlejší mramorování, přecházející i na hřbetní ploutev. Boky, břicho a
spodina hlavy jsou světle šedé. Mník jednovousý má šupiny velmi malé a hluboce uložené v kůži, takže na první
pohled se jeví jako lysý. Jeho kůže je na pohmat hladká a slizovitá.
Biologie: mník jednovousý vede skrytý způsob života v úkrytech ve dně či březích, aktivní je za šera a v noci. Jeho
aktivita stoupá s poklesem teploty, takže nejčilejší je v podzimních měsících, nejvyšší aktivity dosahuje při teplotě
kolem bodu mrazu. Naopak v létě upadá do jakéhosi letargického spánku. Živí se výlučně živočišnou potravou,
vodními živočichy včetně ryb. Je velmi žravý a zejména větší jedinci vedou zcela dravý způsob života. V prvním roce
dorůstá mník jednovousý délky 8-12 cm, ve druhém roce 15-22 cm, ve třetím roce 20-35 cm a ve čtvrtém roce 30-
45 cm, v závislosti na prostředí a dostatku potravy. Vzácností nejsou úlovky o délce 50-70 cm a hmotnosti 2-3 kg.
Tře se v zimním období od konce prosince do začátku února, při poklesu teploty vody pod 7°C. Tření probíhá ve
skupinách, kdy samci a samice vytvářejí jakási klubka na mělčích úsecích toků s písčitým či štěrkovitým dnem. Jikry
jsou vytírány do vodního sloupce, proud je unáší a postupně ukládá na dno. Nažloutlé jikry se po výtěru přilepí na
dno toku, kde se asi po 60 dnech z nich vylíhne váčkový plůdek. Na samici připadá až přes milión jiker o průměru
kolem 1 mm.
Význam: jeho hospodářský význam je nepatrný.
Lov: je dost obtížně ulovitelný. Chytá se na těžko, na živou či mrtvou rybku a nebo na rousnici. Má velmi chutné
maso, obsahující necelé 1% tuku. Tak jako u ostatních treskovitých ryb známou pochoutkou jsou játra, která
mohou tvořit až 15% hmotnosti celé ryby.
MŘENKA MRAMOROVANÁ
Rozšíření a výskyt: areálem rozšíření tohoto druhu je téměř celá Evropa a sibiřská část Ruska až po řeku Kolymu.
Chybí v severním Skotsku, severním a jižním Švédsku, ve střední a jižní Itálii a Řecku. U nás se vyskytuje
především v mělké vodě, obvykle v pstruhových úsecích potoků a řek.
Popis: tělo je jen malých rozměrů, tvaru výrazně válcovitého. Také hlava je zaoblená. Okolo ústního otvoru je
přítomno celkem 6 vousků, čtyři z nich jsou na vrcholu rypce a dva při ústních koutcích. Na hřbetní straně je tělo
zbarveno hnědě nebo zelenavě, na bocích je nažloutlé a pokryto nepravidelnými černohnědými skvrnami. Bříšní
část těla je šedá až bělavá, někdy narůžovělá. Na hřbetní a ocasní ploutvi jsou rozmístěny drobné tmavé skvrny,
uspořádané do příčných řad. Samci se liší od samic formou prsních ploutví, které mají zašpičatělé vrcholy. Ve
hřbetní ploutvi jsou 3-4 tvrdé a 4-6 měkkých, v řitní ploutvi 3-4 tvrdé a 4-6 měkkých, v břišních ploutvích 1-2 tvrdé
a 5-7 měkkých a v prsních ploutvích 1 tvrdý a 9-12 měkkých paprsků. Drobné malé šupiny jsou rozmístěny jen v
přední a zadní části po bocích těla, jinak chybějí.
Biologie: žije při dně v proudící vodě potoků, řek a průtočných rybníků. Je poměrně odolná proti organickému
znečištění. Dno však vyžaduje vždy písčito-kamenité, nebo alespoň s roztroušenými plochými kameny. Pod tyto
kameny se v denních hodinách ukrývá, obvykle ve skupinách po 3-5 jedincích. Aktivní je mřenka mramorovaná
spíše v nočních hodinách. Za potravu ji slouží hlavně larvy pakomárů, ale také jiný vodní hmyz. Dorůstá malých
rozměrů, obvykle do 12 cm délky a 70 g hmotnosti. Dožívá se nejvýše věku 5 let a v prvním roce dorůstá okolo 7-9
cm délky těla. Samci rostou rychleji než samice. Tření probíhá v květnu až červenci. Samice kladou jikry postupně
ve 2-3 dávkách. Celkový počet jiker nakladených samicí kolísá podle její velikosti od 3 do 25 tisíc.
Význam: mřenka mramorovaná je spolu se střevlí potoční hlavní složkou potravy vzrostlejších pstruhů obecných v
pstruhových úsecích našich vod.
Lov: někdy je používána jako nástražní rybka k lovu dravých ryb.
OKOUN ŘÍČNÍ
Rozšíření a výskyt: okoun říční je rozšířen po celé Evropě s výjimkou Skotska, jižních evropských poloostrovů a
Norska. Žije i v celé severní části Asie, patřící k úmoří Severního ledového oceánu. V našich vodách patří k hojně se
vyskytujícím druhům. Setkáváme se s ním jak v tekoucích vodách od lipanového až po cejnové pásmo, tak v
různých typech stojatých vod, jako jsou tůně, jezera, pískoviště, údolní nádrže apod. V tekoucích vodách vytváří
někdy místně početnější populace, v některých nádržích se dokonce přemnožuje.
Popis: jeho tělo je vysoké, výška vyklenutí hřbetu značně kolísá podle jednotlivých biotopů. Větší jedinci mají
výrazný hřbetní hrb. Na klínovité hlavě jsou velké oči, koncová ozubená ústa, skřele jsou ukončeny velkým trnem.
Uspořádání a postavení ploutví je typické pro čeleď okounovitých. Na hřbetě jsou dvě ploutve posazené těsně za
sebou. V první hřbetní ploutvi je 13-15 trnovitých paprsků, ve druhé hřbetní ploutvi 1-3 tvrdé a 13-16 měkkých
paprsků. V řitní ploutvi jsou 2 tvrdé a 7-10 měkkých paprsků. V postranní čáře je 46-69, většinou 58-63 šupin. Nad
postranní čárou je 7-10, pod ní 12-18 šupin. Na vnějším okraji prvního žaberního oblouku je 21-24 tyčinek. Celkové
zbarvení je žlutozelené až šedohnědé, hřbet je tmavší, boky mívají kovový měděný lesk s 5-9 příčnými tmavými
pruhy, které nezasahují až na břicho. Pruhy mohou být rozvětveny ve tvaru písmene V nebo Y, někdy však tyto
pruhy na velmi tmavém pozadí zanikají. Na konci první hřbetní ploutve, mezi jejími posledními 2-3 paprsky, je
charakteristická černá skvrna. Břišní, řitní a ocasní ploutve jsou krvavě červené, ostatní ploutve jsou šedozelené.
Biologie: okoun říční žije v tekoucích i ve stojatých vodách a je značně přispůsobivý. Zdržuje se v hejnech a pouze
největší jedinci žijí samotářsky. Je velmi žravý. Menší jedinci se živí převážně zooplanktonem a v podstatě vším
živým ve vodě, větší jedinci jsou dravci. Ve velikosti nad 20 cm se již živí výlučně menšími rybkami, včetně
vlastního potomstva. Okoun říční je středněvěká ryba, dožívající se 15-20 let, průměrný věk je 5-7 roků. Roste
poměrně pomalu, zejména při přemnožení, kdy má nedostatek potravy. V prvním roce života dosahuje 6-11 cm
délky těla, ve druhém roce 8-11,5 cm, ve třetím roce 10-18 cm, ve čtvrtém roce 12-21 cm, v pátém roce 15-25 cm,
v šestém roce 16-26 cm, v sedmém roce 18-27 cm a v osmém roce 20-40 cm. V našich podmínkách dorůstá délky až
51 cm a hmotnosti 4-5 kg. Pohlavně dospívá v prvním až třetím roce života, s postupujícím věkem převažují v
populacích samice nad samci. Tře se v dubnu a květnu, někdy i v červnu, při teplotě vody 8-20°C. Vytřené jikry
ukládají samice v pásech 1-2 m dlouhých na ponořené vodní rostliny, křoviny, větve a kmeny. Vývoj oplozených
jiker trvá 14-17 dní. Samice mívá až 300 000 bezbarvých jiker, jejichž průměr se pohybuje obvykle mezi 1,7-2 mm.
Význam: v našich vodách je okoun říční významným druhem.
Lov: okoun říční je oblíbenou lovnou rybou. Nejčastěji se loví na živou rybičku nebo na žížalu, na plavanou i na
položenou. Má velmi chutné a kvalitní maso, které obsahuje asi 2% tuku. Potíže však činí škrabání šupin.
OKOUNEK PSTRUHOVÝ
Rozšíření a výskyt: tento druh byl roku 1803 dovezen do Evropy ze Severní Ameriky, kde je ceněnou a hospodářsky
významnou rybou, neboť v tamních podmínkách dorůstá až 6 kg hmotnosti. Okolo roku 1890 byl okounek pstruhový
dovezen také do rybníků v jižních Čechách. V našich volných vodách se přes pokusy s vysazováním v Polabí a v
povodí Dunaje neuplatnil.
Popis: na první pohled je podobný okounovi říčnímu, tělo má však nižší a robustnější. Hlava je velká, s černou
skvrnou na konci skřelových kostí, ústa jsou velká a jejich koutky sahají až za úroveň oka. Čelisti jsou ozubené.
Tělo je pokryto drsnými šupinami, jež zasahují 10 řadami i na skřele. Hřbetní ploutev je tvořena ze dvou spojených
částí, přední část je výrazně nižší a obsahuje pouze tvrdé paprsky. Ocasní ploutev je jako u pstruhů zaoblená s
náznakem mírného vykrojení. Ve hřbetní ploutvi je 10 tvrdých a 12-13 měkkých paprsků, v řitní ploutvi jsou 3 tvrdé
a 10-11 měkkých paprsků. Celkové zbarvení těla je nazelenalé, hřbet je tmavě zelený, boky stříbřitě zelené s
měděným leskem, břicho je žlutobílé. Na boku probíhá podélně tmavší pás a po celém těle jsou rozmístěny tmavé
skvrny. V postranní čáře je 57-68 šupin, nad ní je 7-8 a pod ní 17-20 šupin. Žaberních tyčinek je 8-10.
Biologie: původním prostředím tohoto druhu jsou pomalu tekoucí vody, zarostlá jezera a nádrže. U nás je místně
chován v některých rybnících. Živí se živočišnou potravou, v mládí zooplanktonem a vodním hmyzem, později se
stává dravcem. Žere pulce žab, žáby a ryby přiměřeně menší velikosti. V našich vodách je jeho růst velmi pomalý. V
prvním roce dorůstá 8-12 cm délky těla, ve druhém roce 13-19 cm, ve třetím roce 16-22 cm, ve čtvrtém roce 20-26
cm. Největší jedinci dosahovali délky 30-35 cm a hmotnosti do 2 kg. Pohlavně dospívá ve 3.-5. roce života. Okounek
pstruhový se u nás vytírá v průběhu května, podobně jako candát obecný, na hnízda z ostřicových či jiných kořínků
vodních rostlin. Samec po výtěru hlídá hnízdo s jikrami, z nichž se asi po 14 dnech líhne drobný váčkový plůdek. Na
1 kg hmotnosti samic připadá 30-60 000 žlutavých jiker o průměru kolem 1,6 mm.
Význam: tento druh se v podmínkách našeho intenzivního rybářství jak v rybnících, tak i ve volných vodách
neuplatnil a v současnosti nemá žádný praktický význam.
Lov: vzhledem k malému výskytu je u nás bezvýznamný.
OSTRORETKA STĚHOVAVÁ
Rozšíření a výskyt: ostroretka stěhovavá je rozšířena ve vodách větší části Evropy, chybí na Britských ostrovech, ve
Skandinávii, na jihu v Portugalsku, Španělsku a Itálii. Na východě tvoří hranici jejího rozšíření řeky Němen a Emba.
Centrum původu tohoto druhu je v povodí Dunaje, odkud pronikl postupně do západní a severní Evropy. V našich
zemích žije hlavně v jihomoravských řekách - Dyji, Svratce, Svitavě a podobně. Přebývá v cejnovém a parmovém
pásmu řek, ale ráda vytahuje i do lipanového pásma. Donedávna nebyla známa v žádné české řece, až v poslední
době byla ulovena v některých úsecích Vltavy.
Popis: ostroretka má pevné, vřetenovité tělo, přispůsobené silnému proudu a pokryté vcelku velkými šupinami.
Hřbet je vyklenutý v přední polovině těla, jeho šedozelená až načernalá barva vytváří silný kontrast s leskle
stříbřitým zbarvením boků, které přecházejí v matně bílé břicho. Až na hřbetní ploutev jsou ostatní jasně červené u
kořenů a naoranžovělé na okrajích. Ocasní ploutev má hluboce vykrojenu a její okraj je načernalý. Ve hřbetní
ploutvi jsou 2-4 tvrdé a 8-10 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2-4 tvrdé a 9-12 měkkých paprsků. V postranní čáře
je 53-56 šupin, pod postranní čarou 4-7 a nad ní 7-10 šupin. Žaberních tyčinek je 27-35. Požerákové zuby jsou
jednořadé. Důležitá je tlamka ve tvaru příčné štěrbiny, její spodní chrupavčitý ret je tvrdý a ostrý - odtud název
ostroretka. Slouží k seškrabování narostlých řas a rozsivek z kamenů na dně toku. Tímto způsobem výživy
nekonkuruje jiným rybám. Nepodléhá ani tzv. zimnímu spánku, aktivně konzumuje potravu i v zimě.
Biologie: je to proudomilný druh, kterému vyhovují zejména střední a dolní části řek. Vytváří hejna o početnosti až
několika stovek jedinců. Ta se sdržují zejména v proudivých úsecích toků s kamenitým dnem, kde při sběru
rostlinných nárostů můžeme pozorovat blýskání jejich stříbrných těl. Ostroretka se dovede přispůsobit i prostředí
stojatých vod, jak dokazuje její výskyt v některých údolních nádržích (Orava, Vranov). Prostředí stojaté vody s
výskytem planktonu vyhovuje zajména plůdku do stáří jednoho roku, což vytváří u tohoto druhu úspěšný
předpoklad pro rybniční odchov ročků. Ostroretka je ryba středně náročná na obsah kyslíku a znečištění, ale značně
choulostivá na manipulaci a zacházení. Tento druh je jedním z mála výlučných fytofágů, který se živí nárůsty
rozsivek a řas. V našich vodách patří k středněvěkým druhům, dožívajících se průměrně 6-10 roků. Růst ostroretky
je průměrný až pomalý, mezi samci a samicemi není podstatných rozdílů. V prvním roce života dorůstá 5-8 cm, ve
druhém roce 8-12,5 cm, ve třetím roce 12-17 cm, ve čtvrtém roce 15-21 cm, v pátém roce 18-24 cm, v šestém roce
19-26 cm, v sedmém roce 22-28,5 cm, v osmém roce 24-30 cm, v devátém roce 25-32 cm a v desátém roce 27-34
cm délky těla. Jedinci ve věku 14-17 let dosahují délky těla 37,5-41 cm a hmotnosti až 1,5 kg. Výskyt jedinců o
hmotnosti okolo 2 kg je dnes již velmi vzácný. Pohlavně dospívá ve stáří 4-6 let, samci v průměru o něco dříve než
samice. Tření probíhá v časném jarním období, jakmile po několika slunečních dnech stoupne teplota vody na 6-
8°C. Ostroretka podniká na místa výtěru (trdliště) menší či větší tahy. Jako tato místa slouží peřejnaté úseky toků
se štěrkovitým až kamenitým dnem. Tření probíhá v hejnech, poměrně bouřlivě, na trdlišti se zdržují samci a k
výtěru zralé samice k nim postupně vyjíždějí. Vytřené jikry tvoří na dně v některých případech i několik centimetrů
vysokou vrstvu. V závislosti na teplotě vody trvá vývoj jiker 10 dnů při 15°C až 25 dnů při 9°C. Největší ztráty
nastávají v době tření a vývoje jiker. Jsou působeny zejména požíráním jiker jinými druhy ryb, plísněmi a řasami,
nepříznivými vodními průtoky (velké vody) apod. Rovněž po vykulení jiker jsou značné ztráty na nejmladších
vývojových stadiích. Teprve u větších jedinců (od stáří 1 roku) se zvyšuje možnost přežití.
Význam: ostroretka jako jediný druh zhodnocuje v našich tekoucích vodách produkci rozsivek a řas. Patří k
hospodářsky nejvýznamnějším druhům ve většině našich větších toků.
Lov: mezi sportovními rybáři je oblíbeným objektem rybolovu, její maso obsahuje až 7% tuku. Nejideálnějším
časem pro lov je jaro. Na jaře a v létě jsou nejvhodnější rostlinné nástrahy, velmi jemné těsto, nebo řasy ze dna.
Univerzální celoroční nástrahou jsou masní červi. Na podzim a v zimě jsou nejvhodnější nástrahy masité, jako
hnojáčci a masní nebo kostní červi.
OUKLEJ OBECNÁ
Rozšíření a výskyt: ouklej obecná je rozšířena ve vodách téměř celé Evropy, chybí na jejích jižních poloostrovech,
kde se vyskytují příbuzné druhy, dále v severní části Skandinávie, ve Skotsku a v Irsku. U nás patří k
nejobvyklejším druhům v dolních a částečně i středních úsecích větších řek a ve většině údolních nádrží.
Popis: má štíhlé tělo s téměř rovným hřbetem. Hlava i ústa jsou malá, vrchního postavení. Tělo je ze stran silně
zploštělé. Mezi břišními ploutvemi a řití je ostrý kýl. Poměrně velké šupiny jsou snadno opadavé. Hřbet je zbarven
zelenošedě, někdy i do modra, boky jsou stříbřitě bílé, břicho bílé. Hřbetní a ocasní ploutve jsou šedavé, zbývající
mají zabarvení do žluta. Ve hřbetní ploutvi jsou 3-4 tvrdé a 7-9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi jsou 3 tvrdé a 14-
20 měkkých paprsků. V postranní čáře je 45-52 šupin, nad ní je 7-9 šupin a pod ní 3-4 šupiny. Žaberních tyčinek je
16-22, požerákové zuby jsou dvouřadé, mírně rýhované nebo hladké.
Biologie: ouklej obecná je typická ryba pomalu tekoucích a stojatých vod, zdržuje se v hejnech při vodní hladině. Je
výlučným zoofágem, živí se planktonem, larvami a dospělci různého vodního i suchozemského hmyzu. Dožívá se v
průměru 3-6 roků, největší jedinci dosahují maximálně 20 cm délky. V prvním roce dorůstá 5,5-9 cm délky těla, ve
druhém roce 8-12,5 cm, ve třetím roce 9-14,5 cm, ve čtvrtém roce 11-16 cm, v pátém roce 13-19 cm. Pomaleji
roste v tekoucích vodách, rychleji v nádržích. Tře se v květnu až červnu, kdy voda dosáhne teploty nad 16°C. Tře se
v hejnech, jikry ukládá především na rostliny, ale i na štěrk, kameny apod. Jikry vytírá ve 2 až 3 dávkách s
odstupem 10-14 dní. Samci mají v době tření na hlavě a na těle jemnou třecí vyrážku. Největší samice mívají až 10
000 jiker, které jsou lepkavé, žlutavé o průměru asi 1,5 mm.
Význam: přes všeobecný a velmi hojný výskyt nemá vzhledem ke své malé velikosti přímé hospodářské využití.
Lov: loví se ojediněle, má velmi chutné a jemné maso. Dobře se dá zužitkovat marinováním nebo pečením. Je
významnou složkou potravy dravých druhů ryb.
PARMA OBECNÁ
Rozšíření a výskyt: parma obecná je rozšířena ve vodách celé západní a střední Evropy včetně Pyrenejského
poloostrova, chybí v Dánsku, ve Skandinávii, ve Skotsku a Irsku a dále na jižních evropských poloostrovech (Itálie,
Balkán). U nás se vyskytuje v tekoucích vodách po celém našem území. Je nejhojnější zejména ve středních úsecích
řek, které mají typický charakter, jenž je optimální pro výskyt parmy (střídání peřejnatých prahů a tůní). Tyto
úseky jsou označovány jako parmové pásmo. Vyskytuje se i v horních částech některých údolních nádrží.
Popis: tělo včetně hlavy je protáhle válcovité, na břišní straně zploštělé, ideálně přispůsobené životu v proudech při
dně. Je pokryto protáhlými, v kůži pevně zapuštěnými šupinami. Má poměrně malé oči, které jsou posunuty vysoko
k temeni. Hlava je ukončena rypcem. Ústa mají vysoké rty, jsou spodní a vysunovatelná, se čtyřmi masitými
vousky. Jeden pár je pod rypcem a druhý je v koutcích úst. Poslední (největší) nerozvětvený paprsek ve hřbetní
ploutvi je na zadní straně výrazně pilovitý. Parma má celkově typický hnědoměděný až zlatový lesk, hřbet je
zbarven olivově zeleně. Toto zbarvení směrem dolů pozbývá na intenzitě a břicho je nažloutlé až špinavě bílé.
Hřbetní, ocasní a řitní ploutve jsou šedozelené, břišní a zejména prsní načervenalé. Ve hřbetní ploutvi jsou 3-4
tvrdé a 8 měkkých paprsků, v řitní ploutvi jsou 2-3 tvrdé a 5 měkkých paprsků. V postranní čáře je 56-80 šupin, nad
ní je 12-14 šupin a pod ní 7-9 šupin. Žaberních tyčinek je okolo jedenácti, požerákové zuby jsou trojřadé. U
mladých jedinců, někdy i u starších, jsou po těle rozmístěny drobné šedé skvrny.
Biologie: parma obecná je jedním z nejrozšířenějších a nejznámějších druhů, typických pro většinu našich toků.
Hojně se vyskytuje v parmovém pásmu, které je většinou ve středních částech našich větších řek. Zasahuje jak do
horních částí toků (pásmo lipanové a pstruhové), tak do dolních úseků, majících cejnový charakter. Parma obecná
je typicky reofilní rybou, optimálně jí vyhovují proudivé a peřejnaté úseky řek s kamenitým a štěrkovitým dnem.
Žije v hejnech a zdržuje se při dně, kde vyhledává potravu, přičemž masitým rypcem obrací snadno i těžší kameny.
Je to výrazný bentofág, hlavní část její potravy tvoří larvy chrostíků, pošvatek, jepic, měkkýši a další vodní
bezobratlí. Rovněž vláknité řasy, rozsivky a popřípadě i detrit tvoří významnou složku potravního spektra tohoto
druhu. V zimním období oproti jiným druhům žijícím ve společenstvu s parmou (ostroretka, jelec tloušť aj.),
výrazně snižuje svou aktivitu a můžeme u ní hovořit o období zimního klidu. Obvykle nacházíme parmu mezi
kameny, v listí a v jiných úkrytech, její aktivita se zvyšuje zejména před bouřkou a v přikalené vodě. V našich
vodách je jedním z mála zástupců dlouhověkých ryb, neboť se dožívá 15 až 25 roků života. Průměrný věk samic je
proti samcům o 2-4 roky vyšší. V populacích parmy obecné do stáří 6-7 roků převládají výrazně samci, potom se
poměr pohlaví vyrovnává a u starších jedinců (nad 10 let) se vyskytují téměř výlučně pouze samice. Její růst je v
našich tocích velmi pomalý. V prvním roce života dorůstá 5-10,5 cm, ve druhém roce 8,5-15 cm, ve třetím roce 11-
18 cm, ve čtvrtém roce 14-23 cm, v pátém roce 16-26 cm, v šestém roce 18-30 cm, v sedmém roce 20-34 cm, v
osmém roce 21-37 cm, v devátém roce 24-40 cm, v desátém roce 25-44 cm, v patnáctém roce 51-52 cm, v
sedmnáctém roce 55 cm délky těla. Velká variabilita délkového růstu parmy je způsobena jednak rozdílnými
podmínkami v jednotlivých tocích, jednak je důsledkem pohlavního dimorfismu, který je u parmy v růstu velmi
výrazný. Samice rostou podstatně rychleji než samci a se stoupajícím věkem se tento rozdíl ještě zvětšuje.
Rekordní úlovky se pohybují v rozmezí 70-85 cm a kolem 6 kg. Pohlavně dospívá ve stáří 4-6 roků. V našich vodách
se tře od konce května až do července, při teplotě vody nad 15°C. Výtěr se uskutečňuje na proudivých místech se
štěrkovitým dnem a v malých skupinkách jedinců. Vývoj oplozených jiker trvá podle teploty vody 5-10 dní. Samice
mívají až 60 000 nelepkavých jiker o průměru kolem 3 mm.
Význam: parma obecná je hospodářsky významným druhem ve většině toků.
Lov: mezi rybáři je vysoce ceněna jako sportovní ryba. Ulovena na udici klade velký odpor a bojuje silně o svou
svobodu. Chytá se na položenou a na silnější vlasec, kdy za nástrahu používáme především rousnice nebo larvy
hmyzu, ale i hrách, kukuřici, sýr apod. Nejúspěšnější je lov k večeru nebo v přikalené vodě po dešti. Parmu obecnou
lovíme podobně jako ostroretku také na plavanou, kdy ryby aktivně vyhledáváme v toku. Používáme při tom
jemnější náčiní, za nástrahu nám slouží menší žížaly nebo larvy chrostíků a jiného vodního hmyzu. Maso parmy je
kvalitní, obsahuje kolem 3% tuku, ale konzum komplikuje velké množství jemných ostrých svalových kůstek. V
čerstvých jikrách je přítomen jed cypridin. Vnitřnosti a zejména jikry a mlíčí jsou jedovaté hlavně v období tření.
Doporučuje se proto vnitřnosti odstranit a břišní dutinu vytřít roztokem kuchyňské soli.
PERLÍN OSTROBŘICHÝ
Rozšíření a výskyt: perlín ostrobřichý je rozšířen po celé Evropě, chybí na Pyrenejském poloostrově, v Řecku, v
severní části Skandinávie a ve Skotsku. U nás se vyskytuje v oblastech dolních toků větších řek, vhodné podmínky
našel i v některých nádržích. Dává přednost stojatým vodám v nižší nadmořské výšce.
Popis: tělo perlína je robustnější, tj. kratší, vyšší a silnější, než u plotice obecné. Koncová ústa jsou při pohledu z
boku orientována šikmo vzhůru, oko je nažloutlé až oranžové, nikdy ne červené. Za břišními ploutvemi směrem k
řitnímu otvoru je na břiše vytvořen kýl pokrytý šupinami. Hřbetní ploutev je posunuta směrem dozadu za kolmici
vztyčenou ze základů břišních ploutví. Ve hřbetní ploutvi jsou 2-3 tvrdé a 7-10 měkkých paprsků, v řitní ploutvi jsou
3 tvrdé a 9-12 měkkých paprsků. V postranní čáře je 37-43 šupin, nad ní 7-9 šupin a pod ní 3-4 šupiny. Žaberních
tyčinek je 11-12, požerákové zuby jsou dvouřadé. Hřbet je zelený až modrozelený, břicho je stříbřitě bílé. Ploutve
jsou, s vyjímkou hřbetní a prsních, krvavě červené. Oko je nažloutlé nebo oranžové, nikdy ne červené.
Biologie: perlínovi vyhovují především stojaté mělké a zarostlé vody, tůně, odstavená ramena, jezírka či některé
mělčí nádrže. Žije v hejnech, menší jedinci se živí zoo i fytoplanktonem. Starší jedinci jsou výraznými fytofágy, živí
se zejména měkkými vodními porosty, řasami a sinicemi. Tento druh roste značně pomalu, a to zejména v tekoucích
vodách či ve vyšších polohách. Dožívá se 10-15 let. V prvním roce života dorůstá 3-7 cm délky těla, ve druhém roce
6-10 cm, ve třetím roce 8-15 cm, ve čtvrtém roce 10-18 cm, v pátém roce 14-22 cm, v šestém roce 15-26 cm.
Největší jedinci dosahují délky 40-50 cm a hmotnosti 1-1,5 kg. Pohlavně dospívá ve 2-3 letech a tře se při teplotě
vody alespoň 18 °C, tj. u nás od května až do začátku července, a to v jedné nebo ve dvou dávkách. Vytírá se na
vodní rostliny a kameny ve skupinách.
Význam: hojnější je pouze v oblastech dolních toků řek, kde v tůních a jezírkách místně tvoří podstatnou složku
ichtyofauny. Rovněž v některých mělčích údolních a zavlažovacích nádržích, např. na jižní Moravě, je početně
zastoupen.
Lov: loví se podobným způsobem jako plotice obecná a jeho maso je chutnější.
PISKOŘ PRUHOVANÝ
Rozšíření a výskyt: vyskytuje se v rozsáhlé části Evropy, od řeky Seiny po Něvu a od Dunaje po Volhu. Zcela však
chybí v řekách vtékajících do Severního ledového oceánu, v Anglii, na Skandinávském poloostrově, jihoevropských
poloostrovech a na Krymu. U nás se vyskytuje na celém území, není však nikde příliš hojný. Dává přednost stojatým
a mírně tekoucím vodám.
Popis: tělo je výrazně protáhlé do délky, válcovité, v zadní polovině ze stran zploštělé. Na předním konci hlavy je
přítomno 10 vousků, 4 na horním okraji úst, 2 v jejich koutcích a 4 další krátké vousky jsou vlastně výrůstky
dvoulaločnatého dolního pysku. Hlava je zbarvena hnědě, vzácněji je červenavá a drobně skvrnitá. Hřbetní krajina
je také nahnědlá, boky a břicho jsou žluté, vzácněji červenavé. Na bocích těla se táhne od očí až po ocasní ploutev
podélný tmavý a poměrně široký pás. Ploutve jsou zbarveny žlutohnědě a mají malé černé skvrny. Ve hřbetní
ploutvi jsou 2-4 tvrdé a 5-7 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3-4 tvrdé a 5-6 měkkých paprsků. V málo zřetelné
postranní čáře je 135-175 šupin. Šupiny jsou velmi drobné. Samci mají prsní ploutve delší než samice, které navíc
mají tyto ploutve zaoblenější.
Biologie: nejraději obývá izolované bahnité tůně, stará říční ramena, zabahněné průtočné rybniky a zavodňovací
kanály. Žije společensky, většinou nočním životem a převážně u dna, do něhož se často zavrtává. Při nedostatku
kyslíku ve vodě však vyplouvá k hladině a pohlcuje vzduch do střeva, které je přispůsobeno k vstřebávání kyslíku
potřebného k dýchání. Jsou známy údaje, že v bahně tůní vydrží i krátkodobé vyschnutí. Živí se bezobratlými
živočichy ze dna. Dorůstá maximální délky 30 cm a hmotnosti až 150 g. Tření probíhá v dubnu až červnu. Samice při
teplotě vody 11-15°C nalepují jikry na porosty vodních rostlin a kořeny. Mívá až 150 000 jiker o průměru do 2 mm.
Význam: je to hospodářsky zcela bezvýznamný druh. Svým tvarem a způsobem života je však velmi zajímavý.
PLOTICE OBECNÁ
Rozšíření a výskyt: je to druh běžně rozšířený ve vodách Evropy, chybí jen v nejjižnějších částech. U nás se s ploticí
setkáváme téměř ve všech vodách, s výjimkou horských a podhorských potoků. Původním životním prostředím
plotice jsou pomalu tekoucí a stojaté vody v dolních tocích větších řek.
Popis: plotice obecná je typickým představitelem kaprovitých ryb. její protáhlé tělo se středně vyklenutým hřbetem
je ze stran zploštělé a pokryté velkými pravidelnými šupinami. Hlava je přiměřeně veliká, ústa mají koncové
postavení, oko je zejména v horní polovině načervenalé. Hřbet je zbarven tmavě modře až nazelenale, boky jsou
stříbřité s modravým leskem, břicho je bílé. Prsní ploutve jsou světle, břišní a řitní výrazně červeně zbarvené,
ostatní ploutve jsou šedozelenomodré. Hřbetní ploutev je umístěna na stejné úrovni se základem břišních ploutví.
Ve hřbetní ploutvi jsou 2-4 tvrdé a 7-11 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2-4 tvrdé a 8-12 měkkých paprsků, v
postranní čáře je 38-46 šupin, nad postranní čárou je 7-9 šupin, pod ní 3-5 šupin. Žaberních tyčinek je 11-18,
požerákové zuby jsou jednořadé. U samců se v době tření objevuje na hlavě, přední části hřbetu, popřípadě i na
ploutvích tzv. třecí vyrážka z bělavých bradavkovitých výrůstků. Plotice se snadno kříží s jinými druhy kaprovitých
ryb (např. cejnem velkým, perlínem ostrobřichým, cejnkem malým aj.). Kříženci stojí svou podobou a dalšími znaky
mezi rodičovskými druhy.
Biologie: nejlepší podmínky nachází plotice obecná v pomalu tekoucích či stojatých vodách různého typu.
Setkáváme se s ní i v parmovém či lipanovém pásmu. Velmi dobře snáší eutrofizované vody s organickým
znečištěním, je středně náročná na obsah kyslíku. Žije v hejnech. V prvních letech života se živí planktonními
organismy, v dalších se postupně stále více uplatňují v potravě rostlinné komponenty a detrit. Ve vhodných
podmínkách, např. v některých údolních nádržích, vytváří velmi početné populace. Plotici můžeme označit za
středněvěký druh, dožívající se běžně až 10 let života. Roste značně pomalu a intenzita jejího růstu je určována
především potravními podmínkami vodního prostředí. V prvním roce života dorůstá 5-8 cm délky těla, ve druhém
roce 8-11 cm, ve třetím roce 12-15 cm, ve čtvrtém roce 14-20 cm, v pátém roce 15-21 cm, v šestém roce 17-26 cm,
v sedmém roce 18-27 cm. Největší jedinci dosahují velikosti 40 cm a hmotnosti 1,10 kg. Je to druh s vysokou
rozmnožovací schopností, což je také jednou z mnoha příčin jejího všeobecného výskytu. Pohlavně dospívá ve 2-3
letech. V řadě případů byla zjištěna, zejména u samců a v menší míře i u samic, pohlavní dospělost již ve stáří 1
roku. Vytírá se na vodní rostliny, ale i na štěrk v peřejích toků, na kamenný taras, na kořeny a ponořené křoviny. K
výtěru dochází v druhé polovině dubna a v květnu, kdy teplota vody dosahuje více než 10 °C. Tření probíhá
hromadně v hejnech, vývoj jiker trvá 10-14 dní.
Význam: plotice obecná patří k nejrozšířenějším a nejpočetnějším druhům ryb v našich vodách.
Lov: lov plotic skýtá příjemné sportovní zážitky. Lovíme ji na plavanou nebo na položenou, za nástrahu používáme
žížaly, ale také těsto, hrách apod. Uplatňuje se jako významná složka potravy dravých druhů (štika, sumec,
candát), které zhodnocují její přemnožené populace. Je častou nástražní rybkou při lovu dravců. Maso má poměrně
chutné. Drobné kůstky, zejména u menších jedinců, však komplikují konzum.
PODOUSTEV ŘÍČNÍ
Rozšíření a výskyt: žije v úmoří Severního a Baltského moře, v řekách od Vesery až po Něvu i v řekách jižního
Finska a Švédska. U nás se podoustev vyskytuje v povodí Labe, dále v povodí Odry a v povodí Moravy či Dunaje.
Obývá dolní toky větších řek, odkud v případě možnosti vytahuje do středních částí toků. Nejhojnější výskyt je v
povodí Labe, kde patří k hospodářsky významným druhům. Na území Moravy je její výskyt pouze ojedinělý. Výskyt
podoustve v údolní nádrži Orava svědčí o tom, že se dovede přispůsobit i prostředí stojatých vod.
Popis: podobá se ostroretce stěhovavé, tělo však má vyšší (výška těla je obsažena v délce těla 3-4x). Za hřbetní
ploutví se nachází ostrý kýl, pokrytý šupinami, řitní ploutev je poměrně široká. Hlava je ukončena protáhlým
masitým rypcem, pod kterým jsou spodní ústa obloukovitého tvaru (na rozdíl od rovného příčného tvaru u
ostroretky). Hřbetní část těla je modrošedá, intenzita tmavého zbarvení klesá směrem k břišní části, břicho je
stříbřitě bílé. V době tření se hřbet a boky zbarvují tmavě až černě, spodní část hlavy, přední a břišní část těla,
břišní a prsní ploutve jsou v této době jasně oranžové až červené. Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 8-9 měkkých
paprsků, v řitní ploutvi jsou 3 tvrdé a 17-22 měkkých paprsků. V postranní čáře je 56-64 šupin, požerákové zuby
jsou jednořadé.
Biologie: podoustev říční žije hlavně v dolních úsecích řek v cejnovém pásmu. Projevuje migrační tendence, takže ji
lze označit za polotažnou rybu. Vyskytuje se i poměrně vysoko ve středních úsecích řek parmového charakteru. Žije
i ve stojatých vodách. Hlavní část její potravy tvoří larvy vodního hmyzu a další bezobratlí, které sbírá na dně. Její
růst je možno hodnotit jako průměrný až pomalý. V prvním roce dosahuje 5-7 cm délky těla, ve druhém roce 8-11
cm, ve třetím roce 12-14 cm, ve čtvrtém roce 15-18 cm, v pátém roce 18-22 cm, v šestém roce 21-25 cm. Trofejní
jedinci mohou dosahovat až 40 cm délky a okolo 2 kg hmotnosti. Na tření táhne proti proudu, vytírá se v hejnech
koncem dubna až do června v peřejnatých úsecích na kamenitý podklad. Pravděpodobně se vytírá ve 2-3 dávkách.
Počet jiker dosahuje 30 000 kusů. Velikost jiker je okolo 2 mm. Vývoj oplozených jiker trvá 2-3 dny.
Význam: hospodářský význam má v oblasti povodí Labe.
Lov: podoustev je oblíbeným objektem sportovního rybolovu, chytá se na položenou i na plavanou, na těsto,
kroupy, těstoviny, ale i na živočišnou nástrahu, jako jsou červi, patentky či larvy vodního hmyzu. Při lovu je nutno
používat jemné nářadí. Nástrahu bere velmi jemně, podobně jako cejn. Má chutné maso, zejména v chladnějším
ročním období.
PSTRUH OBECNÝ
Rozšíření a výskyt: je rozšířen ve vodách celé Evropy. U nás se vyskytuje ve středních a horních úsecích toků, je
dominantním druhem pstruhového pásma potoků a řek. O jeho výskytu rozhoduje především teplota, čistota a
obsah kyslíku ve vodě. V horských potocích vystupuje velmi vysoko. Ve Vysokých Tatrách se s ním setkáváme v
nadmořské výšce okolo 1500 m, na druhé straně se však vyskytuje i v dolních úsecích řek. Vhodné životní
podmínky nachází také v úsecích řek pod přehradami. Dovede se přispůsobit i životu v údolních nádržích.
Popis: vřetenovité, svalnaté tělo, přispůsobené životu v proudu, je ze všech stran mírně zploštělé či zaoblené a
přechází v klínovitou hlavu, tupě zakončenou. Koncová ústa jsou hluboce rozštěpená, až pod oko. Jak ve tvaru těla,
tak i ve zbarvení je pstruh obecný tak variabilní jako žádná naše ryba. Na jedné straně se můžeme setkat s jedinci s
vysokým a krátkým tělem, na průřezu oválným či zploštělým, na druhé straně jsou jedinci s tělem protáhlým a
nízkým, nebo mají tvar mezi oběma uvedenými extrémy. Ploutve mají klasické umístění, typická je tuková
ploutvička. Ocasní ploutev nemá výrazný střední výřez, je většinou ukončena rovně či jen mírně vyhloubena. Ve
hřbetní ploutvi je 2-5 tvrdých a 8-11 měkkých paprsků, v řitní ploutvi jsou 2-4 tvrdé a 7-9 měkkých paprsků. V
postranní čáře je 115-132 šupin. Hřbet bývá zbarven zelenohnědě, jindy žlutočerně, existují však i další barevné
varianty. Břišní část bývá vždy světlejší, s odstíny do žluté či špinavě bílé. Na hřbetě, na bocích i na hřbetní a
tukové ploutvičce bývají červené skvrny, které zejména na bocích jsou světle olemovány. Jindy tyto skvrny mohou
chybět a nebo mají jiný odstín. Samci pstruha obecného mají delší hlavu než samice, u starších jedinců se objevuje
hákovitě zahnutá spodní čelist. Kost radličná je slabě zahnutá, v přední části s příčnou řadou zubů, v zadní části s
podélnou dvojitou řadou zubů. Žaberních tyčinek je 13-20.
Biologie: vyhovují mu čisté tekoucí vody s dostatkem kyslíku a pevným dnem. Vyžaduje členité prostředí, úkryty a
proudové stíny. Pstruh obecný má výrazné teritoriální chování, trvale obsazuje a brání svůj domovský okrsek,
vymezený do značné míry dosahem jeho zraku. Vhodné prostředí nachází i v chladnějších údolních nádržích. Hlavní
část jeho potravy tvoří bentické organismy, larvy chrostíků, jepic, pošvatek a další vodní živočichové. Také sbírá
hmyz spadlý na vodní hladinu, červy, dešťovky a požírá i jikry vlastní i jiných druhů ryb. Větší jedinci loví též menší
rybky a žáby. Ve stojatých vodách tvoří část potravy zooplankton. Pstruh obecný je v našich vodách krátkověkým
druhem. V průměru se dožívá 3-5 roků, nejstarší jedinci až 10 let. Jezerní populace žijí o 3-5 roků déle. Jeho
růstové vlastnosti jsou velmi dobré, ale jejich uplatnění je závislé na velikosti vodního prostředí a na dalších
vlivech. V tekoucích vodách dosahuje v prvním roce délky těla 6-12 cm, v druhém roce 10-16 cm, ve třetím roce 15-
23 cm, ve čtvrtém roce 18-27 cm, v pátém roce 20-32 cm. V údolních nádržích je růst pstruha podstatně rychlejší.
Úlovky pstruhů o velikosti 60-70 cm a hmotnosti 4-6 kg nejsou ojedinělé. Pohlavně dospívá ve stáří 2-4 roků, samci
v průměru o rok dříve než samice. Tření probíhá v říjnu až prosinci, ojediněle se může protáhnout až do ledna. Na
tření táhnou pstruzi proti proudu do vyšších úseků toků a do přítoků. Při tahu překonávají skokem stupně až do
výšky 1,5 m. Samice vytlouká v pískovitém či štěrkovitém dně miskovitou prohlubeň, kam vytírá jikry. Vývoj
oplozených jiker trvá téměř celou zimu, tj. 100-120 dnů.
Význam: pstruh obecný je hospodářsky významný a produkčně rozhodující druh ve pstruhových vodách.
Lov: loví se přívlačí, kdy nástrahu tvoří různé typy třpytek anebo mrtvá rybka. Náročnější způsob lovu je muškaření,
kdy návnadou jsou napodobeniny hmyzu. Pstruh má vysoce kvalitní maso s vynikající dietetickou hodnotou.
PSTRUH DUHOVÝ
Rozšíření a výskyt: původním areálem pstruha duhového je západní část Severní Ameriky, kde žije v horských
potocích, velkých řekách a v příbřežní části oceánu. Vytváří tam řadu forem, podobně jako v Evropě pstruh obecný.
V roce 1880 byly importovány do Evropy jikry pstruha duhového a brzy nato se dovezly i k nám. Pstruh duhový měl
původně obohatit faunu našich tekoucích vod, ale ukázalo se , že největší uplatnění má v intenzivní výrobě ryb pro
konzum v rybnících a speciálních zařízeních. Dovozy jiker pstruha duhového do Evropy a k nám jsou realizovány i
dnes, přičemž jde hlavně o linie s požadovanými vlastnostmi. Unás se pstruh duhový osvědčil v uzavřených
nádržích o velikosti až do 100 ha, a to zejména v prvních letech po napuštění, kdy se vytváří velké množství
zooplanktonu.
Popis: tělo je poměrně vysoké a ze stran zploštělé, podobně jako u sivena. Klínovitá hlava je kratší, čelisti jsou
ozubené, koutky úst sahají až pod oko. Ploutve jsou normálně uspořádány a je přítomna tuková ploutvička.
Zbarvení je dosti variabilní. Hřbet je modře či olivově zelený, boky stříbřité, břicho bílé. Středem těla probíhá
podélný růžový či načervenalý pás, výrazný zejména u samců anebo jen u některých populací. Na hlavě, hřbetě,
bocích a na hřbetní a ocasní ploutvi jsou rozmístěny poměrně hustě černé skvrny.
Biologie: je to druh, který snáší i teplejší vodu s dostatečným obsahem kyslíku. Pstruh duhový nemá nároky na
úkryty a jako stanoviště mu vyhovuje volná klidná voda, zejména v nádržích, kde žije v menších hejnech. Je velmi
žravý. V tekoucích vodách se živí hlavně larvami vodního hmyzu, náletem apod. V nádržích tvoří hlavní složku jeho
potravy zooplankton a vodní měkkýši. Větší jedinci, zejména nad 30 cm, se živí i menšími rybkami. Pstruh duhový
je krátkověkou rybou, dožívající se ve volné přírodě 3-6 roků. Ojediněle se dožívá až 10 let. Pokud má dostatek
potravy, roste velmi rychle, zvláště ve stojatých vodách. V tekoucích vodách dorůstá v prvním roce života 6-12 cm
délky těla, ve druhém roce 12-19 cm, ve třetím roce 18-25 cm, ve čtvrtém roce 21-30 cm, v pátém roce 25-35 cm. V
nádržích roste rychleji. V našich vodách, zejména v nádržích, dorůstá velikosti až do 90 cm a hmotnosti okolo 6 kg.
Pohlavně dospívá ve věku 1-3 let. Tření probíhá od konce března až do první poloviny května. K výtěru dochází v
proudech, kde samice a v menší míře i samec vytloukají do štěrkopískového dna miskovitou prohlubeň, do níž jsou
ukládány jikry. Vývoj oplozených jiker trvá v závislosti na teplotě vody 35-45 dní.
Význam: pstruh duhový je vedle kapra obecného hlavním druhem, který tvoří podstatnou část produkce
konzumních ryb.
Lov: lov je podobný jako u pstruha obecného, přívlačí nebo muškováním. Při zaseknutí a zdolávání se pstruh
duhový usilovně brání s typickými skoky vysoko nad hladinu. Má velmi kvalitní a chutné maso.
SEKAVEC PÍSEČNÝ
Rozšíření a výskyt: žije v potocích a řekách Evropy i asijské části Ruska. Chybí pouze v Irsku, Walesu, Skotsku,
Norsku, severním Švédsku a Finsku. U nás se vyskytuje po celém území ve vhodném prostředí. Pro svůj skrytý
způsob života však není tento druh příliš známý.
Popis: tělo je protáhlé, z boků včetně hlavy zploštělé. Okolo ústního otvoru je rozmístěno 6 vousků, 4 na horním
okraji a 2 v koutcích úst. Pod okem je vztyčitelný kostěnný trn, jehož vrchol je rozdvojenný. Hřbetní strana těla je
šedohnědá, s početnými drobnými tmavými skvrnami, boky a břišní část těla jsou bílé nebo nažloutlé. V podélné
hřbetní linii je dále přítomno 12-20 okrouhlých šedohnědých skvrn. Na bocích při postranní čáře jsou další dvě
podélné řady šedohnědých skvrn. V horní řadě jsou skvrny drobnější a většinou splývají, v dolní řadě jsou větší a
jejich počet kolísá mezi 12-20. Na hřbetní a ocasní ploutvi jsou rozmístěny drobné hnědé skvrny ve 2-3 příčných
řadách. Při základu ocasní ploutve, blíže k hřbetu, je umístěna větší černá nebo tmavošedá skvrna. Mezi hřbetní a
ocasní ploutví není kožní kýl. Ve hřbetní ploutvi jsou 2-3 tvrdé a 6-7 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2-3 tvrdé a 5-
6 měkkých paprsků.
Biologie: obývá především stojaté a pomalu tekoucí mělké vody s písečným a vzácněji také balvanitým dnem.
Zdržuje se trvale při dně, do něhož se zarývá a vysouvá obvykle jen hlavu a ocas. Za potravu mu slouží drobní
bozobratlí živočichové dna. Je krátkověkou rybou, dožívá se 3-4 let. Roste velmi pomalu a dosahuje obvykle délky
do 10 cm a hmotnosti do 50 g. V prvním roce života dorůstá velikosti 4,3-6,4 cm, ve druhém roce 7,2-9,3 cm, ve
třetím roce 8,6-10,7 cm. Pohlavně dospívá ve stáří 2 let. Samci mají při bázi druhého paprsku na vnitřní (svrchní)
straně prsní ploutve zduřeninu ve tvaru šupiny. Prsní ploutve jsou u samců užší než u samic. Tření probíhá v dubnu
a květnu.
Význam: životními projevy i tvarem těla je to zajímavý druh, nemá však podstatný hospodářský význam.
SÍH SEVERNÍ
Rozšíření a výskyt: byl dovezen v roce 1882 do jihočeských rybníků z Polska. Síh severní se u nás běžně nazývá
maréna a našel v rybnících dobré podmínky. Je přisazován i do některých údolních nádrží (Slapská, Jesenická,
Lipenská).
Popis: štíhlé, protáhlé tělo je pokryté snadno odstranitelnými velkými šupinami. Hlava je malá s výrazným okem,
štěrbinovitá ústa mají spodní postavení pod protáhlým rypcem. Tělo je bělavě stříbřité, v hlavové části zbarvené
více do šeda. Hřbet je modrozelený. Okolo postranní čáry a v okolí řitního otvoru má tělo narůžovělý nádech.
Ploutve jsou poměrně úzké, dlouhé a zbarvené šedě. Ve hřbetní ploutvi jsou 3-4 tvrdé a 8-11 měkkých paprsků, v
řitní ploutvi 3-4 tvrdé a 9-12 měkkých paprsků. Přítomnost tukové ploutvičky dokládá příslušnost marény do čeledi
lososovitých ryb. V postranní čáře je 84-95 šupin. Nad postranní čárou je 10-12 a pod ní 8-10 šupin. Na prvním
žaberním oblouku se vyskytuje 24-37 tyčinek, což je přesný rozlišovací znak marény od síha peledě, který má počet
žaberních tyčinek vždy vyšší.
Biologie: tomuto druhu vyhovují nejvíce větší a hlubší rybníky v chladnějších oblastech Čech a Moravy, kam je
přisazován jako vedlejší ryba k osádce kapra. Potrava je poměrně pestrá. Maréna se živí zooplanktonem, zejména
menší jedinci, a také zoobentosem včetně larev hmyzu na dně i na vodních rostlinách. Její potravní spektrum se do
značné míry shoduje s kaprem. Růst marény je poměrně rychlý a závisí na množství potravy. V prvním roce života
dorůstá v průměru 23,3 cm a 113 g hmotnosti, ve druhém roce 29 cm a 600 g, ve třetím roce dosahuje 36,9 cm a
1,15 kg. V pátém roce života dosahuje při celkové délce 65 cm hmotnosti 3-3,5 kg. Může však dosáhnout i
hmotnosti 5-7 kg. V posledních letech byl prokázán úspěšný výsledek přirozeného rozmnožování marény v našich
podmínkách (údolní nádrž Lipno, rybníky na Českomoravské vrchovině). Jinak je chov a existence marény u nás
závislá na umělém výtěru. Pohlavně dospívají samci již ve druhém roce a samice až ve třetím roce života. Samice
dozrávají k výtěru v průběhu listopadu, kdy teplota vody poklesne na 4-6°C. Na 1 kg hmotnosti samic připadá 20-30
tisíc žlutě až oranžově zbarvených jiker o velikosti 1,8 až 2,2 mm. Inkubace jiker trvá 120-140 dní.
Význam: maréna je chována v našich rybnících jako významná vedlejší ryba společně s kaprem.
Lov: loví se na udici s jemným náčiním. Nástrahou bývají obvykle larvy hmyzu, bílých červů. Maso má velmi chutné
a vynikající kvality. V uzené úpravě je maréna oceňována jako výtečná pochoutka.
SIVEN AMERICKÝ
Rozšíření a výskyt: domovem tohoto druhu jsou severoamerická jezera, odkud byl do Evropy dovezen koncem
minulého století s dalšími druhy ryb. U nás je rozšířen jen v některých potocích a řekách, vyskytuje se rovněž v
horských jezerech, např. Černé jezero na Šumavě, Štrbské pleso v Tatrách aj. Vhodné podmínky nachází i v
některých menších údolních nádržích.
Popis: tělo je vyšší než u pstruha obecného, ze stran zploštělé. Přítomnost tukové ploutvičky charakterizuje také
tuto lososovitou rybu. Hlava má koncová, silně rozeklaná ústa s ozubenými čelistmi. Ústní dutina má černě
zbarvenou výstelku. Šupiny jsou velmi drobné a hluboko zapuštěné v kůži, tělo je proto na pohmat hladké a kluzké.
Siven je z našich lososovitých ryb nejpestřeji vybarven. Hřbet je olivový až modrozelený, mramorovaný, boky
světlejší, břicho oranžové až načervenalé. Na bocích a často i na hřbetě jsou žluté, modré nebo karmínové skvrny.
Tóny i zbarvení je různé u populací z různých vod a mění se i v průběhu roku. Prsní, břišní a řitní ploutve jsou
načervenalé, lemované výrazným bílým a černým proužkem. Ve hřbetní ploutvi jsou 3-5 tvrdých a 8-10 měkkých
paprsků, v řitní ploutvi 3-5 tvrdých a 7-9 měkkých paprsků. V postranní čáře je 109-130 šupin, žaberních tyčinek je
11-22. Se pstruhem obecným se vzácně kříží a potomstvo je podle zbarvení nazýváno tygrovitá ryba.
Biologie: siven u nás vytváří ojedinělé samostatné populace v pramenných částech toků nebo v úsecích pod
údolními nádržemi s poměrně chladnou vodou. Vyhovují mu i horská jezera a některé, zejména menší, údolní
nádrže. Snáší též kyselé vody s nižší hodnotou ph. Daří se mu i v ostatních vodách, kde žije pstruh obecný, a v
příznivých podmínkách se mu vyrovná rychlostí růstu. Zdržuje se v otevřené vodě a nepotřebuje proto tak členitý
tok jako pstruh obecný. Hlavní složkou jeho potravy jsou především larvy vodního hmyzu, v nádržích i zooplankton,
u větších jedinců se objevují v potravě i drobné rybky. Růst sivena je v příznivých podmínkách, zejména v nádržích,
rychlý. V prvním roce života dorůstá 8-13 cm délky těla, ve druhém roce 11-22 cm, ve třetím roce 17-30 cm.
Ulovení jedinci o délce 45-55 cm a 1,5-3,0 kg hmotnosti dokazují, že je schopen dorůstat i trofejních velikostí.
Pohlavně dospívá ve stáří 2-3 roků, tření nastává v říjnu až listopadu. Vytírá se v proudivých úsecích se
štěrkopískovým dnem a stejně jako pstruzi vytlouká do dna hnízdo, kam ukládá jikry. Vývoj jiker tvá při normálních
teplotách vody v průměru okolo 100 dnů.
Význam: je cennou lososovitou rybou, která vhodně doplňuje rybí obsádku některých pstruhových vod a nádrží.
Jeho širší využití pro intenzivní výrobu konzumních ryb je omezeno menší odolností proti chorobám.
Lov: loví se podobně jako pstruzi na umělou mušku nabo vláčením na třpytku či mrtvou rybku. Svým krásným
zbarvením jistě překvapí a potěší jako úlovek každého rybáře. Má velmi chutné, často oranžově zbarvené maso.
SLUNEČNICE PESTRÁ
Rozšíření a výskyt: domovinou tohoto druhu je Severní Amerika, od jižní Kanady, Dakoty až po Mexický záliv, kde
žije v jezerech a vodními rostlinami porostlých zátočinách řek. Do Evropy byla poprvé dovezena v roce 1877 do
Francie. Dnes žije téměř po celé Evropě, s výjimkou Iberského poloostrova, Skandinávie, Dánska, Finska a Řecka. U
nás máme první zprávy o jejím výskytu v roce 1929, kdy byla zavlečena do jihočeských rybníků s kapřím plůdkem z
Jugoslávie. Dříve byl její výskyt hojnější v rybnících u Hluboké, v současné době je však její výskyt vzácný. Je však
velmi hojná na Slovensku, v Dunaji, dunajských ramenech, kanálech a také dolních tocích řek Nitra a Váh.
Popis: tvar těla je okrouhlý. První hřbetní ploutev je ostnitá, břišní ploutve jsou umístěny pod prsními. Přední
paprsky řitní ploutve jsou delší a ostnité. Zbarvení těla je velmi pestré. Hřbetní strana je olivově nazelenalá, boky
namodralé a poseté okrouhlými červenými až oranžovými skvrnami. Na protáhlém, dozadu směřujícím výběžku
žaberního víčka je u samců červená skvrna. Po celém žaberním víčku jsou rozmístěny vlnovité modrozelené až
načervenalé proužky. Břišní část těla, zvláště v přední polovině, je narůžovělá až oranžová. Mladí jedinci mívají po
těle několik příčných tmavých pruhů. V postranní čáře je 42-46 šupin. Žaberní tyčinky jsou velmi krátké.
Biologie: vhodným prostředím pro slunečnici pestrou jsou jezírka, ramena řek a zavodňovací kanály, kde se živí jak
planktonem, tak i bentickými živočichy. Často loví i plůdek různých druhů ryb. Její růst je v našich podmínkách
spíše pomalý. V prvním roce dosahuje 1,5-3 cm délky těla, ve druhém roce 3,5-6,5 cm, ve třetím roce 6,5-10,5 cm,
ve čtvrtém roce 9-16 cm, v pátém roce 15-17 cm, v šestém roce 17-18 cm. Pohlavně dospívá většinou až čtvrtým
rokem, vzácně ve třetím roce života. Maximální délka života je 9 let. Tření probíhá v květnu a červnu. Samci hloubí
v písčitém až jemně štěrkovitém dnu jamky o průměru 20 cm. Vlastní akt tření trvá 15-30 minut, kdy samice
vypouští v krátkých intervalech do jamky jikry a samec mlíčí. Samec jikry střeží a pohyby ploutví je oplachuje
proudem vody. Potěr se líhne asi za dva dny, opouští hnízdo a ukrývá se v okolním porostu vodních rostlin. Pětiletá
samice klade asi 5 tisíc jiker, mladší samice pouze 600-1000 jiker.
Význam: pro svou agresivitu a potravní konkurenci s jinými hospodářsky cennějšími druhy je slunečnice pestrá
hodnocena jako málo žádoucí nebo i škodlivý druh.
Lov: sportovní lov této ryby je aktivním a příjemným zážitkem. Její maso je velmi chutné.
SLUNKA OBECNÁ
Rozšíření a výskyt: žije ve střední a východní Evropě, od řeky Rýn až do povodí Volhy. Na severu zasahuje až do
jižního Švédska. Na jihu je rozšířena v povodí Černého moře, v Dunaji a jeho přítocích a v dalších řekách až k Donu.
U nás je všeobecně rozšířeným druhem ve stojatých a mírně tekoucích vodách, v menších nádržích a rybnících,
slepých ramenech a tůních zaplavovaných oblastí dolních toků řek.
Popis: tělo je štíhlé, ze stran zploštělé. Ústa jsou v horní poloze. Šupiny jsou relativně velké, lehce opadavé. Hřbetní
část těla je nazelenalá, boky a břicho jsou stříbřitě bílé. Párové ploutve mají jemné zabervení do červena, ostatní
jsou šedavě bílé, mírně průhledné. Ve hřbetní ploutvi jsou 3 tvrdé a 8-9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi jsou 3
tvrdé a 10-13 měkkých paprsků. Počet příčných řad šupin podél těla je 40-50. Žaberních tyčinek je 14-16,
požerákové zuby bývají u menších jedinců jednořadé, u větších dvouřadé, z boků stlačené, slabě rýhované,
hákovitě zakončené. Samci mívají delší prsní ploutve než samice.
Biologie: tato drobná kaprovitá rybka dorůstá maximální velikosti 7-9 cm a hmotnosti okolo 10 g. Pohlavně dospívá
ve druhém roce života. Žije v hejnech a ve vhodných podmínkách s dostatkem potravy vytváří přemnožené
populace. Živí se převážně planktonem do velikosti 2 mm. Tření probíhá v dubnu až červnu. Samice kladou za
sezónu až pět dávek jiker v pásech v podélném směru na stonky vodních rostlin. Počet jiker dosahuje 500-3500, v
závislosti na stáří a velikosti samice. Samec hlídá po oplodnění jikry prakticky až do vykulení plůdku.
Význam: je to plevelná ryba bez hospodářského významu.
Lov: bývá používána jako nástraha k lovu dravých druhů ryb.
ŠTIKA OBECNÁ
Rozšíření a výskyt: je rozšířena ve vodách téměř celé Evropy, chybí pouze na Pyrenejském poloostrově, v jižní části
Itálie a na části Balkánského poloostrova. Obývá i vody Asie a Severní Ameriky. Je velmi přizpůsobivá, a proto
obývá také většinu našich vod. V tekoucích vodách se s ní setkáváme od ústí až po střední i horní úseky, s výjimkou
nejvýše položených potoků. Vyskytuje se v různých typech stojatých vod, jako jsou tůně, slepá ramena, jezera,
údolní nádrže a další.
Popis: má protáhlé tělo s poměrně dlouhou klínovitou hlavou, shora zploštělou. Velká ústa jsou ozubená a hluboce
rozeklaná. Šupiny jsou poměrně malé, podélně oválné a pevně zarostlé v kůži. Hřbetní ploutev je výrazně posunuta
směrem dozadu, na úroveň ploutve řitní. Ve hřbetní ploutvi je 6-10 tvrdých a 12-16 měkkých paprsků, v řitní
ploutvi je 4-8 tvrdých a 10-13 měkkých paprsků. V postranní čáře je 121-144 šupin, nad ní 14-17 a pod ní 12-15
šupin. Její zbarvení je značně variabilní. Hřbet bývá tmavě či světle hnědozelený, břicho bílé až nažloutlé. Tělo i
hlava jsou pokryty nažloutlými skvrnami, na bocích jsou někdy přítomny tmavší svislé pruhy.
Biologie: vyhovují ji nejvíce pomalu tekoucí či stojaté vody s vodními porosty, rozčleněné zatopenými křovinami,
pařezy či kameny a početnými úkryty. Je to ryba stanovištní, s výrazným teritoriálním chováním. Ve větších
nádržích se zdržuje především v příbřežní zóně. Štika je dravec s vysokou žravostí. Pohlavně dospívá běžně již ve
stáří jednoho roku, zejména v nově obsazovaném prostředí. Je typickou fytofilní rybou, protože se vytírá na travní
porosty. Tře se velmi brzy z jara po rozpuštění ledu, a to od března až do května, když teplota vody při břehu
dosahuje 7-10°C. Vývoj oplozených jiker trvá 10-15 dní podle teploty vody. Po vykulení se plůdek štiky živí
především zooplanktonem, ale jakmile povyroste, stává se agresivní a již při délce 3-5 cm začíná požírat plůdek
jiných ryb či své menší sourozence. Od velikosti 20 cm se štika stává specializovaným dravcem a zmocňuje se
kořisti jen o málo menší než je sama. Hlavní část její potravy potom tvoří ty druhy ryb, které jsou v okolí jejího
stanoviště nejhojnější. V našich vodách jsou to především plotice, okoun, perlín, hrouzek a další. Je to původně
středněvěká ryba, ale v důsledku silného rybářského tlaku a její snadné ulovitelnosti je její průměrný věk v našich
vodách pouze 4-6 roků. Pokud má možnost, zejména ve velkých údolních nádržích, dožívá se i vyššího věku, až 20
let. Roste velmi rychle, v prvním roce života dosahuje 12-50 cm, ve druhém roce 16-60 cm, ve třetím roce 23-65
cm, ve čtvrtém roce 30-70 cm, v pátém roce 50-75 cm, v šestém roce 58-85 cm, v sedmém roce 60-90 cm, v osmém
roce 65-95 cm, v devátém roce 78-100 cm a v desátém roce 88-110 cm. U nás dorůstá délky až 120-140 cm a
hmotnosti 15-20 kg. Velká početnost štiky je charakteristická pro počáteční období (3-5 let) většiny údolních
nádrží.
Význam: štika obecná je hospodářsky velmi cenný druh, který se uplatňuje především ve volných mimopstruhových
vodách. V rybí obsádce toků a nádrží plní funkci biomeliorační, neboť omezuje početnost méně hodnotných druhů
ryb a zhodnocuje jejich produkci.
Lov: štika je nejdravějším tygrem našich řek a rybníků. Má dokonale ochranné zbarvení, splývá s okolím k
nerozeznání. Temná olivová zeleň i šeď jsou rozstříknuty po stříbřitých bocích v naprosté souhře se zelenými stíny i
stíny slunečních paprsků, jež se ve vodě rozlamují na nesourodou tříšť. Můžeme ji spatřit jen tehdy, když se již
nasytila a vyplouvá k hladině, aby se tam vyhřívala na slunci. Stojí tam šikmo, hlavu vzhůru, s ocasem mírně
zahnutým. I když se sluní, je štika vždy připravena k bleskovému výpadu. Ne vždy uchopí štika svou oběť uprostřed
těla. To dělává jen tehdy, když jde o rybku větší. Malé rybky pohlcuje většinou naráz. Štika dokáže svůj jícen
dokonale roztáhnout. Ve svých obětech si nijak nevybírá. Vedle nejrůznějších druhů rybek požírá i příslušníky
vlastního rodu. Pro dvoukilovou štiku není problém sežrat svou půlkilovou družku. Štika není vybíravá, napadne
každou rybku. Chytí-li větší rybu, rovná si ji v tlamě tak, aby ji pohltila hlavou napřed. Tím i okouní ploutev nebo
ploutev ježdíka složí a štice se nic nestane. I štika má svou dobu, kdy se vydává na lov. Není to vždy stejné,
zpravidla časně dopoledne a později odpoledne. Když je po vytření, kdy zbavila své útroby tisíců jiker nebo
chuchvalců mlíčí, bere po celý den. V této době je nejhladovější a vrhá se na kořist nejzuřivěji. Štika se vrhá na
návnadu s prudkostí tornáda. A když ji spolkne, nic nedbá na to, že za sebou táhne silný vlasec a že jí v tlamě bodá
ostří háčku. Podstupuje boj na život a na smrt. V několikametrové vzdálenosti od břehu se štika pokouší o poslední
nenadálý, prudký únik. Vzburcuje bleskurychle ve svém mocném těle všechny síly a rozmáchne se k prudkému
obratu. Jako vystřelené torpédo se vrhá zpět do hlubin a nezřídka přetrhává překvapenému rybáři silon. Ostré
žaludeční šťávy rozleptají kov ostrého háčku, ztupí jeho smrtonosné špice, zničí ocelové lanko, které zpuchří jako
šňůra. Štika bude žít. Žravost štik je někdy neuvěřitelná. Nejlépe se chytají na podzim, za chladných dnů, když ráno
udeřily již první mrazíky. Štika je vyhledávaným objektem lovu. Vyniká vysokou konzumní i sportovní hodnotou.
STŘEVLE POTOČNÍ
Rozšíření a výskyt: žije v Evropě a v severní Asii. Chybí ve střední a jižní Itálii, v jižních částech Balkánského
poloostrova, Španělska a Portugalska, dále v severním Skotsku a v severnějších oblastech Skandinávského
poloostrova. U nás byla ještě v nedávné minulosti velmi častým a hojným druhem, především v čistých úsecích
horních toků řek a potoků.
Popis: je to drobná ryba, dorůstající obvykle velikosti jen 6-8 cm, vzácně 12 cm. Šupiny jsou velmi malé, hřbetní
ploutev je mírně posunuta dozadu. Zbarvení hřbetní části těla je hnědozelené, boky jsou světleji zelené se zlatovým
leskem. Břišní strana těla je bělavá až slabě narůžovělá. Na hřbetě a bocích jsou rozmístěny tmavé skvrny až pruhy,
které někdy v boční linii splývají v podélný tmavý pás. Ploutve jsou nažloutlé až slabě narůžovělé. Všechny ploutve,
kromě hřbetní a ocasní, jsou zaokrouhlené. Ve hřbetní ploutvi jsou 2-3 tvrdé a 6-8 měkkých paprsků, v řitní ploutvi
jsou 2-3 tvrdé a 6-8 měkkých paprsků. V prsní ploutvi je 1 tvrdý a 13-16 měkkých a v břišní ploutvi 1-2 tvrdé a 6-8
měkkých paprsků. Podél těla je 80-100 příčných řad šupin s převahou hodnot 83-90. Žaberních tyčinek je 5-11,
požerákové zuby jsou dvouřadé. V době tření jsou samci výrazněji a pestřeji zbarveni. Zvláště charakteristické je
červené zbarvení přední části břicha, okraje rtů a základů párových ploutví a ploutve řitní. Na hlavě mají výraznou
třecí vyrážku.
Biologie: je to krátkověká ryba, dožívající se 5 let, a poměrně velmi pomalu rostoucí. V prvním roce života dorůstá
3,9-4,4 cm délky těla, ve druhém roce 6-6,5 cm, ve třetím roce 7,7-8,1 cm a ve čtvrtém roce 9,3 cm a více. Pohlavně
dospívá ve třetím roce života. Dává přednost čistým, kyslíkem bohatým vodám pstruhového a lipanového pásma. V
zastíněných chladných potocích nebo řekách žije i v nižších polohách až k okraji parmového pásma. Ve vegetačním
období se zdržuje blízko břehů a u hladiny, v zimě pod kameny a v děrách u dna. Při hojnějším výskytu tvoří hejna,
která čítají i několik set jedinců. Její nejvyhledávanější potravou jsou larvy vodního hmyzu, korýši, červi a různé
druhy řas. Tření probíhá od dubna do července na mělčinách s písčitým dnem. V této době střevle vystupují až do
nejmenších potůčků. Tření se zúčastňuje větší počet samců a samic. Jikry jsou kladeny samicemi na dno i do
porostů rostlin. Jikry se vyvíjejí celkem rychle a plůdek se vykulí, v závislosti na teplotě vody, za 8-14 dnů.
Vykulený plůdek je 4 mm dlouhý, průhledný a žije v prvních dnech skrytě pod kameny nebo mezi vodními
rostlinami.
Význam: střevle potoční zhodnocuje jemnou a pstruhy opomíjenou potravu. Sama je pak lovena, zvláště většími
pstruhy. Z tohoto hlediska je významnou rybou v pstruhovém hospodářství v tocích a některých nádržích.
Lov: je používána jako nástražní rybka ke sportovnímu lovu dravých ryb.
SUMEC VELKÝ
Rozšíření a výskyt: je rozšířen v horních částech povodí řek Rýn a Labe a dále ve vodách východní části Evropy,
patřících k úmořím Baltského a Černého moře a Kaspického jezera. U nás se vyskytuje především v dolních tocích
větších řek charakteru cejnového pásma a v přilehlých ramenech a tůních. Dále ho najdeme v rybnících i údolních
nádržích nejlépe v teplých nížinných oblastech.
Popis: široká nízká hlava přechází nenápadně v protáhlé tělo, kryté slizkou kůží bez šupin. Ocasní část těla je
dlouhá a zploštělá. Široká ústa mají ozubenou spodní i horní čelist. Nad horní čelistí jsou umístěny dva dlouhé
vousy, pod spodní čelistí jsou dva páry menších vousků. Oči jsou velmi malé. Celkový tvar těla je na první pohled
podobný žabímu pulci. Hřbetní ploutev je malá a bez tvrdých paprsků, řitní ploutev je naopak velmi široká, ocasní
ploutev je zaokrouhlená. Ve hřbetní ploutvi je 3-5 měkkých paprsků, v řitní ploutvi je 77-92 měkkých paprsků, v
břišních ploutvích je 11-13 měkkých paprsků a v prsních ploutvích je 1 tvrdý a 14-17 měkkých paprsků. Základní
zbarvení těla je olivově zelené až modrošedé, na hřbetě tmavé, na bocích je zřetelné mramorování, břicho je světle
šedé až bílé a skvrnité. Ojediněle se můžeme setkat i s bíle zbarvenými jedinci.
Biologie: nejlépe mu vyhovují větší, pomalu proudící či stojaté vody, tj. dolní toky větších řek s meandry a
odstavenými rameny, tůně, jezera a teplejší údolní nádrže. Sumec velký se zdržuje při dně, vyhledává členité
prostředí a úkryty. Je to teplomilná ryba, jejíž aktivita klesá v chladnějších ročních obdobích, v zimě upadá téměř
do úplného zimního spánku. Je to typický dravec. Mladší jedinci se živí zooplanktonem a zoobentosem, později
přecházejí na objemnější potravu. Hlavní složku jeho potravy tvoří především ryby všech druhů, ale nepohrdne ani
většími bezobratlými živočichy (jako jsou červi, žížaly, hmyz), dále loví i žáby a menší vodní savce. Jako jeden z
mála našich druhů patří sumec velký k rybám dlouhověkým, neboť se dožívá, zejména v údolních nádržích a velkých
řekách, běžně věku 20-40 let. V příznivých podmínkách (dostatek potravy, teplá voda, dlouhé vegetační období)
roste velmi rychle. V chladných vodách ve vyšší nadmořské výšce je jeho růst podstatně pomalejší. V prvním roce
života dorůstá 10-18 cm délky těla, ve druhém roce 20-38 cm, ve třetém roce 35-53 cm, ve čtvrtém roce 45-68 cm,
v pátém roce 55-75 cm, v desátém roce 85-120 cm, v patnáctém roce 120-170 cm, ve dvacátém roce 150-200 cm.
Ve druhém až třetím roce života dosahuje váhy 1-2 kg, v dalších letech jeho přírůstky činí 1-2 kg a u starších
jedinců až 2-3 kg ročně. Sumec velký je dnes jedinou naší rybou, která může dosáhnout hmotnosti 100 kg a více.
Pohlavně dospívá ve stáří 3-5 let, samice v průměru o rok později než samci. Sumci se třou v párech od konce
května a v červnu, kdy teplota vody dosáhne trvale 18-22°C. Sumec se vytírá na kořínky vrb a olší, které očišťuje a
připravuje si jakési hnízdo. Vytře se i na měkký travnatý porost. Tření nastává většinou při poklesu barometrického
tlaku před bouřkou ve večerních či v časných ranních hodinách. Po výtěru samec obvykle jikry hlídá a omývá je
pohyby ploutví. Plodnost samic sumce velkého významně ovlivňuje množství potravy v dubnu a květnu před třením,
neboť jikry dorůstají asynchronně a podle množství potravy jich dozraje větší či menší počet. Vývoj oplozených
jiker trvá v průměru 2-3 dny. Vykulený plůdek se zdržuje v úkrytech a postupně se rozplavává.
Význam: je vysoce ceněnou rybou, a to zejména ve volných vodách, kde se uplatňuje též jeho biomeliorační funkce,
tj. omezování a zhodnocování přemnožených a méněcenných druhů ryb, které většinou nejsou předmětem
rybářského zájmu. Vysoká je též jeho sportovně rybářská hodnota. Úlovky z našich vod neodpovídají zásobám
tohoto druhu ryb, které jsou nepoměrně vyšší. Sumec velký je totiž obtížně ulovitelný.
Lov: lov velkých jediců bývá vyjímečným a nezapomenutelným zážitkem. Lov sumců je velmi nesnadný, má však
svá stálá pravidla. Především je důležité sumce najít. V nočních hodinách se prozradí hlasitým tlučením. Čím silnější
tyto projevy jsou, tím větší je ryba, která je způsobila. Popsaný zvukový efekt vzniká při útoku dravce na rybky,
které v nočních hodinách stojí těsně pod hladinou. Je natolik typický, že jej nelze zaměnit s žádnými jinými hlasy
noční řeky. Sumec je ryba stanovištní, takže pokud se nám větší exemplář prozradí v určitém místě, lze
předpokládat, že v nevelkém okolním úseku bude lovit i v dalších nocích. Sumce můžeme při dně ulovit zpravidla při
soumraku a ranním svítání, kdy vyjíždí na lov nebo se naopak vrací do svého úkrytu. Ten tvoří obvykle potopený
strom, spleť rostlin nebo skulina mezi velkými balvany. Uprostřed noci klademe nástrahu vždy těsně pod hladinu.
Tou je obvykle větší živá rybka, někdy se sumec splete také na chuchvalec rousnic. Nejdůležitějším předpokladem
úspěchu je chování na břehu. Sumec je nesmírně ostražitý a jakýkoliv rušivý moment způsobí, že se ryba přesune z
místa stálého loviště o několik desítek metrů dále. Rybu zaplaší nejenom hluk, ale také světlo z pouhé baterky,
nebo dokonce cigarety. O tradiční svíčce mezi pruty, nebo dokonce ohni už vůbec není potřeba hovořit. Sumci
začínají lovit obvykle až za hluboké tmy, kdy zavládne skutečný klid. Mlácení velkého kusu je impozantní.
Především nás upozorní, kde máme na sumce líčit, neboť teritorium jeho působení nezahrnuje obvykle větší okruh
než 100 metrů. Někdy uvidíme sumce i ve dne těsně pod hladinou. Tehdy jej většinou neulovíme, avšak v noci
zpravidla nebývá daleko. Záběru sumce se můžeme dočkat od zahájení sezóny až zhruba do poloviny září. Nejlepší
je tmavá dusná noc před bouřkou, kdy je ve vzduchu cítit déšť. Na závadu není ani deštivé počasí. Naopak naprosto
neúspěšná bývá noc jasná a chladná. Pokud jde o náčiní, nejvhodnější je tvrdý prut o délce kolem 2,25 m, vlasec o
průměru 0,50 mm a více. Na vlasec připevníme splávek větších rozměrů. Rybku umístíme asi tak 50 cm pod
splávek. Na sumce je nejlepší navázat na vlasec velký kovaný jednoháček a pod něj nakonec upevnit velký trojhák.
Jednoduchý háček zabodneme rybce pod hřbetní ploutev a trojhák necháme viset podél boku. Je možné také líčit
jen na jednohák, ale to často sumec nástrahu strhne. Nejvhodnější nástražní rybkou je větší okoun. Snad je to tím,
že okoun patří k největším požíračům jiker a plůdku a sumec je na něj alergický. Dobrou nástrahou však je i lín,
ouklej nebo karas. Záběr sumce přijde většinou až v době, kdy je na vodě absolutní klid, nebo také brzy ráno před
rozedněním. Jakmile sumec rybku uchvátí, okamžitě s ní prudce ujíždí. Velkého sumce nelze zdolat bez loďky.
Pokud je sumec zpočátku v plné síle, má tendenci spustit se na dno koryta a zajet do nějaké překážky. Snažíme se
únik co nejvíce brzdit a rybu otočit. Jakmile sumec cítí pod sebou hloubku, vyvíjí největší sílu, na mělčí vodě jeho
odpor slábne. Sumce vylovujeme zásadně gafem a vždy až ve fázi, kdy je zcela vyčerpán. Hák vbodneme do středu
ocasní části, neboť zde má sumec největší údernou sílu, kterou takto eliminujeme. Pak rybu vysmýkáme za ocas na
břeh. Výběru místa lovu musíme věnovat velkou pozornost. Především musíme vybrat takové místo, abychom měli
dobrý přístup k vodě a možnost zdolanou rybu vytáhnout. Zásadně však nesmíme sedět přímo nad nástrahou.
Sumec je ryba velmi plachá. Stačí udělat nad jeho stanovištěm jen několik kroků a bude celou noc lovit jinde.
Naprosto nutné je zdržet se kouření, neboť oheň vždy sumce odežene hodně daleko. Nejvhodnější jsou místa, kde
těsně nad vodu sahají větve stromu. Nástrahu je vhodné umístit do vody necelou hodinu před setměním.
Kdybychom nastražili nástrahu těsně před příchodem noci, nebo dokonce až za tmy, znamenalo by to, že sumce
vyplašíme. Maso má kvalitní, ale poměrně tučné. Pochoutkou je po úpravě uzením.
SUMEČEK AMERICKÝ
Rozšíření a výskyt: tento původně severoamerický druh byl do Evropy dovezen koncem minulého století. Sumeček
americký byl u nás chován nejprve pouze v rybnících, postupně byl vysazován i do volných vod. V současné době se
vyskytuje např. v polabských tůních, v odstavných ramenech řeky Moravy, hojný je také v tůních, jezerech a
kanálech na jižním Slovensku.
Popis: má válcovité tělo, s nízkou a širokou hlavou. Na horní čelisti jsou 4 vousky, z nichž jeden pár je značně
dlouhý. Na dolní čelisti jsou rovněž 4 vousky. Oči jsou poměrně malé. Sumeček má tukovou ploutvičku, umístěnou
mezi hřbetní a ocasní ploutví. Řitní ploutev není tak široká a nesahá až k ocasní ploutvi, jako je tomu u sumce
velkého. Tvrdé paprsky ve hřbetní a zejména v prsních ploutvích jsou nebezpečně ostré a pichlavé. Ve hřbetní
ploutvi je 1 tvrdý a 6 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 3 tvrdé a 17-24 paprsků měkkých. V břišních ploutvích je 8
paprsků a v prsních ploutvích 1 tvrdý paprsek a 8 měkkých. Hřbet je zbarven tmavozeleně, až do hněda, boky jsou
světlejší, břicho je nažloutlé až bělavé.
Biologie: nejlépe mu vyhovují stojaté zarostlé vody s bahnitým dnem, jako jsou tůně a odstavená ramena. Snáší
velmi dobře nízké stavy kyslíku ve vodě. Žije při dně, menší jedinci se živí zooplanktonem, větší potom larvami
pakomárů a jiného vodního hmyzu. V jeho potravě se objevují také rostlinné složky. Sumeček americký je
krátkověká ryba, dožívající se 3-6 let. Roste poměrně pomalu. V prvním roce života dosahuje délky těla 6-10 cm, ve
druhém roce 11-16 cm, ve třetím roce 15-21 cm, ve čtvrtém roce 17-25 cm, v pátém roce 20-30 cm. Největší jedinci
mohou u nás ojediněle dorůstat délky 35 cm a hmotnosti 0,6 kg. Pohlavně dospívá ve 2.-3.roce života a tře se
koncem dubna a v květnu. Staví si hnízdo na písčitém dně, kam samice ukládá jikry. Oplozené jikry a vykulený
plůdek samec ochraňuje.
Význam: v našich vodách nemá sumeček americký větší význam. Původně se choval v rybnících, ale v současné
intenzivní rybníkářské výrobě již nenašel uplatnění.
Lov: je loven na udici, zejména na žížalu. Zabere však i na těsto jako kapr obecný. Má poměrně chutné maso.
TOLSTOLOBIK BÍLÝ
Rozšíření a výskyt: jeho původní areál je povodí Amuru a na území Číny na jih až po Kanton. Po roce 1930 byl
aklimatizován v evropské části Sovětského svazu. K nám byl tolstolobik bílý dovezen poprvé v roce 1964. Je chován
především v rybnících, v menším počtu je vysazován též do některých nádrží s cílem omezit výskyt fytoplanktonu.
Ojediněle se s ním můžeme setkat ve volných vodách.
Popis: má zavalité, robustní tělo, pokryté drobnými šupinami. Hlava je velká a široká, ústa jsou v horním postavení.
Dolní čelist přesahuje horní, do níž zapadá malým výběžkem. Oči jsou výrazně nízko položené, až pod úrovní koutků
úst. Břicho tvoří ostrý a neošupený kýl. Skřele dosahují k úrovni základu prsní ploutve nebo jej dokonce mírně
přesahují. Řitní ploutev je široká a obloukovitě vykrojená. Ve hřbetní ploutvi jsou 2-3 tvrdé a 6-7 měkkých paprsků,
v řitní ploutvi 2-3 tvrdé a 11-14 měkkých paprsků, v břišních ploutvích 1 tvrdý a 16-18 měkkých paprsků. V
postranní čáře je 111-129 šupin. Požerákové zuby jsou hladké, jednořadé. Žaberní tyčinky jsou velmi dlouhé, tenké,
při bázi srostlé a vytvářejí hustou filtrační mřížku. Hlava a hřbet jsou šedozelené, boky a břicho stříbřité.
Biologie: nejlépe mu vyhovují otevřené stojaté či pomalu tekoucí vody s dostatkem planktonu. Živí se zejména
planktonní potravou s převahou řas a sinic. Jeho růst je dobrý, ve 3-4 letech dosahuje v rybnících na jižní Moravě
hmotnosti 1,5-2,0 kg. Pohlavně dospívá ve stáří 5-6 let. Vytírá se uměle.
Význam: aklimatizace tohoto druhu proběhla u nás úspěšně. Uplatňuje se jako vedlejší druh v obsádkách s kaprem.
Lov: je těžko ulovitelný na udici. Má chutné a tučné maso.
ÚHOŘ ŘÍČNÍ
Rozšíření a výskyt: v současné době se úhoř vyskytuje ve vodách celé Evropy. Obývá u nás všechny typy vod s
výjimkou horských potoků a bystřin. Jeho výskyt je v našich vodách v současné době, kdy všechny řeky ústící do
moře jsou přehrazeny nepřekonatelnými stupni, závislý úplně na vysazování monté nebo plůdku a násady.
Popis: tělo má dlouhé, hadovité, hlava je s tělem plynule spojena. Oči jsou malé, ústa koncová, spodní čelist
přesahuje horní. Žaberní dutina má podobu kožovité kapsy a vyúsťuje otvory před prsními ploutvemi. Podle tvaru
hlavy lze rozlišovat dvě formy-širokohlavou a úzkohlavou. Tělo je pokryto hladkou a sliznatou kůží, malé šupiny
jsou zanořeny v kůži a na první pohled nejsou patrné. Úhoři říčnímu zcela chybějí břišní ploutve. Široká hřbetní i
řitní ploutev jsou spojeny s ocasní ploutví a tvoří tak ploutvový lem. Ve hřbetní ploutvi je 245-275 paprsků, v řitní
ploutvi 176-249.
Biologie: úhoř vede noční a skrytý způsob života. Ve dne se zdržuje v úkrytech a teprve večer a v noci aktivně hledá
potravu. V zimním období upadá do klidového stavu. Možnost kožního dýchání mu umožňuje zdržovat se a přežít v
bahně a ve vodách s nízkým obsahem kyslíku. Je značně žravý a živí se potravou živočišného původu. Velikost
kořisti závisí na velikosti úhoře. Její hlavní podíl tvoří ryby a dále různí bezobratlí, jako červi, měkkýši, larvy
vodního hmyzu apod. Je známo, že úhoř při hojnějším výskytu zcela decimuje stavy raků, zejména v uzavřených
vodách. Do našich vod se úhoř říční dostává ve věku 3-5 roků jako tzv. monté, anebo násada. Úhoří monté je dlouhé
5-8 cm. Jeho růst je závislý na prostředí a dostatku potravy. Růst délky v jednotlivých letech života v našich vodách
vykazuje následující hodnoty. V prvním roce 8-13 cm, ve druhém roce 10-17 cm, ve třetím roce 20-28 cm, ve
čtvrtém roce 25-38 cm, v pátém roce 35-50 cm, v šestém roce 45-62 cm, v sedmém roce 50-70 cm, v osmém roce
57-75 cm, v devátém roce 62-80 cm a v desátém roce 70-88 cm. Někteří jedinci u nás žijí i delší dobu, okolo 17-20
let. Největší kusy dosahují velikosti 110-140 cm a hmotnosti 3-5 kg. U nás žijící úhoři jsou pouze samice. Důvodem
tohoto stavu může být skutečnost, že sladká voda v tocích stimuluje u ještě pohlavně indiferentního monté vývoj
jen samičího pohlaví. Samci se zdržují v ústí řek a v brakické vodě. Jakmile samice úhoře říčního dorostou (v
průměru se jedná o prožití 10-13 let v řekách a dosažení délky 80-100 cm a hmotnosti 0,8-1,8 kg), začínají své
putování po proudu, s cílem dostat se do moře. Nepřekonatelnou překážkou se však pro ně stávají přehradní zdi,
kde nacházíme zbytky těl úhořů, kteří se snažili projít přes turbíny hydroelektráren. Migrace úhořů po toku jsou
zvlášť intenzivní zejména v období letních či podzimních zvýšených vodních průtoků. Pokud se samice úspěšně
dostanou do moře, plují společně se samci na místa tření do oblasti Sargasového moře mezi Bermudami a
Bahamami. Po výtěru v největších mořských hlubinách, asi 7000 m, mateční úhoři hynou a z jiker se vylíhne plůdek
podobný průhledným larvám, které jsou dlouhé 7-15 mm. Zdržují se v hloubce 180 až 200 m, kde je teplota 20°C.
Rostou zprvu rychle a v prvním roce dosáhnou 25 mm. Během tří let se tahem při hladině dostanou k evropským
břehům. Přitom se dávají unášet Golfským proudem. Z tvaru vrbového listu po třech letech života se metamorfují v
ústí řek do tvaru úhořovitého, tzv. monté. Z jedinců vystupujících do řek se vyvíjejí samice. Na jedince, kteří zůstali
v moři, působí slaná voda a tvoří se z nich samci.
Význam: úhoř říční je vysoce ceněnou a hodnotnou rybou, jež nachází uplatnění v oblasti vývozu. Úhoří krev slouží
např. k přípravě sér.
Lov: intenzivní braní úhořů můžeme očekávat, až se voda značně oteplí a nastanou první vlahé noci. Měsíc červen je
přímo stvořen k lovu tohoto nočního tuláka. Náčiní volíme především pevné, při výběru prutu volíme spíše s tvrdší
akcí a délkou 3-4 m. S delším prutem jsme spíše úhoře schopni udržet dále od překážky. Vlasec je vhodný 0,30-0,35
mm. Naviják vybereme spíše kvalitnější, neboť úhoře zdoláváme více navijákem a tak jsou na něj kladeny vyšší
nároky. Háčky volíme velikostí 1/0 a 2/0. Důležité je vyhledání vhodného místa předpokládaného výskytu úhořů.
Nejvhodnější je zlom nebo prohlubeň. I když je dno rovné snažíme se najít spadlé stromy, naplavené větve nebo
vyvýšeniny. Nejvhodnější období je před velkými změnami počasí, nebo když jsou dlouhotrvající vedra a jsou
hlášeny změny. Na vyhlédnutém místě nasypeme návnadu, která se skládá ze sekaných rousnic a granulí, toto
smícháme a v dobu, kdy budeme lovit, vnadíme. Za nástrahy používáme rousnice, nebo malé okounky.
VRANKA OBECNÁ
Rozšíření a výskyt: tento druh je rozšířen ve vodách větší části Evropy, vyskytuje se i v severním Španělsku, v
jižním Švédsku a v Anglii. Chybí na větší části Pyrenejského poloostrova, v Irsku a ve Skotsku, v jižní části Itálie a
Balkánského poloostrova. U nás vranka obecná osídluje především potoky a říčky pstruhového charakteru, její
výskyt v některých tocích zasahuje až do střední části parmového pásma.
Popis: tělo je vřetenovité, s velkou a shora zploštělou hlavou, pokryté sliznatou kůží bez šupin. Ústa jsou velmi
široká a ozubená. Na skřelových kostech jsou dva trny. Hřbetní ploutve jsou dvě, zřetelně oddělené, břišní ploutve
jsou posunuty dopředu až pod prsní ploutve. Ocasní ploutev je mírně zaokrouhlená. Vranka nemá plynový měchýř.
Zbarvení těla se přispůsobuje okolnímu prostředí. Hřbet je obvykle hnědý až šedý, s tmavými skvrnami, ostatní tělo
mramorované, břicho vždy světlé. Na ploutvích jsou tmavší pásy, s výjimkou ploutví břišních.
Biologie: žije v tekoucích vodách s čistou, kyslíkem bohatou vodou. Dno vyžaduje kamenité či štěrkopísčité, protože
se ukrývá pod kameny. Pohybuje se při vyrušení pouze krátkými skoky a co nejdříve se opět ukrývá. Živí se
menšími larvami vodního hmyzu. V našich vodách dožívá až 10 roků a velikosti do 15-17 cm. V prvním roce dorůstá
3-6 cm, ve druhém roce 5-8 cm, ve třetím roce 6,4-9 cm, ve čtvrtém roce 7-10 cm, v pátém roce 8-11 cm, v šestém
roce 9-13 cm. Pohlavně dospívá ve stáří 1-3 roků a tře se v dubnu a květnu. Na 1 kg hmotnosti samic připadá 10-45
tisíc jiker. Při tření samice ukládá jikry na spodní a boční strany kamenů a samec je hlídá. Vývoj jiker trvá asi 20
dní.
Význam: je významným prvkem fauny našich nejčistších toků, kde jako citlivý biologický indikátor signalizuje
znečištění vody.


04 úno 2012, 16:05
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru









StahovaniZaSMS Pizza Modena MP3 free download