fastshare
Drsný příběh Dota
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 3361
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 16 říj 2018, 21:42





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 74 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5
 Drsný příběh Dota 

Jak má povídka / seriál pokračovat ?
komedie / parodie 13%  13%  [ 6 ]
erotika / porno 49%  49%  [ 22 ]
akce / krev 7%  7%  [ 3 ]
sci-fi 9%  9%  [ 4 ]
Vše (Sci-fi akční porno s kouskama parodie) 22%  22%  [ 10 ]
Celkem hlasů : 45
Autor Zpráva
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

13.3.2008

Plavba trvala zhruba čtyři dny a já s Irmou jsme byli na lodi třetí den a už jsme skoro umírali hlady. Leželi jsme vedle sebe a užívali si houpání lodě a snažili jsme se nemyslet na jídlo. Ale když Irma začala snad po padesáté vyprávět o gulachu (to je něco jako u nás řízek) tak jsem to nevydržel a vstal jsem. „kam jdeš ?“ zeptala se zvědavě. „Na lov.“ řekl jsem a rychle odešel aby se nemohla víc vyptávat. Když jsem se pak vrátil s krabicí chipsů nevěřila vlastním očím. „Kde si je sehnal“ zeptala se už s plnou pusou. „Stačilo se podívat do pár aut, a jedno z nich bylo nákladní“ vysvětlil jsem a začal jsem se cpát taky. To že mě málem viděl hlídač, a že jsem se málem nedokázal dostat do železného konteineru jsem radši nezmiňoval.
Vyskočili jsme těsně před zakotvením a vyplavali v takové menší zátoce. Nikdy jsem nebyl šťastnější, když jsem uslyšel, jak se baví dva chlápci německy. Dopluli jsme nejblíže česku jak to jen šlo.
Tady jsem navíc nebyl hledaný, takže si můžu zase nechat narůst vlasy. Bylo pozdní odpoledne a procházeli jsme se po krásném romantickém Wilmhelmshavenu a já se rozhlížel po nějakém autu, které bych mohl ukrást. „Proč jsi se vlastně rozhodla jít se mnou a opustila jsi svůj domov ? Navíc tě se mnou čeká jen samé nebezpečí.“ Zeptal jsem se zničehonic Irmy. „Protože doma nemám nic, tady mám alespoň tebe, alespoň někoho koho…na kom mi záleží víš ?“ řekla smutně, až jsem se nenáviděl za to, co jsem jí musel říct. „Víš…“ nedořekl jsem, protože z ulice před námi se ozval strašný řev a rány. Mstitel. „Irmo utíkej, sejdeme se u zálivu“ řekl jsem co možná neklidněji ale co nejdůrazněji. „Ale..“ chtěla namítnout Irma, ale přehlučil jsem ji „běž !!!!“ a ona poslechla a rozeběhla se. „Tohle je jen mezi námi“ pošeptal jsem si spíš pro sebe.
Zpoza rohu ulice vylétla hořící koule a zasáhla panelák ve vyšších patrech, kus betonu se zřítil na prchající dav a zasáhl asi čtyři lidi, kteří byli na místě mrtví. Jednomu chlapci to utrhlo ruku, držel se za pahýl, naříkal upadl na zem a prchající dav ho na zemi udupal.

Mezitím v horních patrech jiné budovy. „Transport se povedl, pane“ oznamoval poskok. „Výborně. Ať zničí celé toto město, nikdo nepřežije, samozřejmě až potom co odejdu.“ Ozval se hrubý hlas. „Ale pane..“ chtěl namítnout poskok. „Žádné ale, řekl jsem celé město. A nemusím vám opakovat, že hlavní cíl je Ondřej že ? s tou jeho dcerkou měl štěstí, ale chci aby byl zítra mrtvý, rozumíte mi ?“ opět řekl panovačný hlas. „Samozřejmě pane, ale tohle byste měl vidět, všichni utíkají…až na jednoho.“ Divil se poskok. „To je Dot, myslel jsem že už je mrtvý, výborně, toho ať zabije taky. S Poolem měl štěstí ale teď už nemá šanci. Chci hlášení. Teleportujte mě“. „Ano pane.“

Lidé okolo mě utíkali a nevšímali si mě. Jen o chlup mě minulo auto a zabilo za mnou nějakého pomalého človíčka. Udržel jsem důstojnost a nehnul jsem se.
Pak přišel, nebo lépe přiletěl, protože na zemi by to klouzalo, všude byla totiž krev.


13 bře 2008, 19:51
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

18.3.2008

Mág se ke mně valil blíž a blíž, až jsem začal uvažovat, jestli jsem to hned s tím zachraňováním nepřehnal. Mrtvý toho totiž moc nesvedu. Mstitel odhazoval auta, ničil budovy a zabíjel lidi. Jedno auto letělo přímo na mě. Reflexivně jsem vytáhl Ljůtasila a přesekl s ním automobil na půl. To upoutalo magusovu pozornost. Zprvu se zalekl, nejspíš si mě jako Smrt pamatoval, ale pak vycítil mou slabost a z plna hrdla se rozesmál. To mě naštvalo ještě víc. Pak ale spatřil meč a úsměv mu ztuhl na tváři. Zničehonic se rychlostí blesku přenesl ke mně a zaútočil svou holí. Jakž takž jsem stihl nastavit meč a tlaková vlna mě, ale kupodivu i mága odhodila.
Letěl jsem asi dvacet dlouhých metrů a dopadl na silnic rovnou na záda a málem si vyrazil dech. Ale moje mladá léta v klanu vrahů a zaměstnání smrt mě nemohla nepoznamenat. Mága to odhodilo asi tři metry a ani nedopadl na zem, zůstal viset ve vzduchu.
Mág to byl vskutku silný, normálně by střed s Ljůtasilem nepřežil, musel být ještě něčím posílený. Mág vysel asi metr nad zemí a soustředil se. Jeho modré oči zmizeli a pokrylo je bělmo. To znamenalo silné kouzlo. Vypálil po mě elektrickým bleskem, který byl ale dost pomalý a mečem jsem ho hravě zachytil. Ale místo toho, aby meč kouzlo zachytil, kouzlo vstřebal. To uměl jen s některými kouzly a bylo to dost riskantní, ale meč věděl co dělá. Využil jsem nabitého meče a rozeběhl se proti magusovi.
Mezitím se kolem shromáždila policie a snažila se mě podporovat. Nemohla však použít plnou palebnou sílu, protože by ohrozila i mě. Ty občasné výstřely tedy magus ani nevnímal. Plně se soustředil na mě. Policie s novou nadějí obklíčila nás oba.
Běžel jsem proti Mstiteli a cítil obrovské teplo. Jeho štít měl navíc i útočný charakter. Doufal jsem že ten štít mečem zruším. Napřáhl jsem se a pokusil se seknout. Magus mi však meč vyrazil a na místě mě zastavil. Jednou rukou mě nadzdvihl nad sebe a druhou vítězoslavně tvořil smrtící kouzlo. Můj meč lhostejně silou mysli ohodil do dáli. S čím však nepočítal, byl můj malý trik s Ljůtasilem, a tak jsem jednou rukou sáhl za sebe a uchopil vzduch. Než se však stačily moje prsty dotknout, držel jsem v ruce meč a sekl po magusovi. Reflexivně stačil uhnout, ale stejně jsem ho sekl po krku a vytvořil tak hnusnou ránu a okamžitě z něj začala stříkat zelená krev. Upustil mě na zem, zle se zašklebil a prostě zmizel. Srab.
Čekal jsem provolávání slávy, nebo alespoň pochvalu, ale kopačku do obličeje rozhodně ne. Teď jsem seděl na židli a policajti si přede mnou hráli na hodného a zlýho německého poldu. Neodpovídal jsem, protože jsem nerozuměl a taky protože jsem jim neměl co říct. Historkou o tom kdo jsem bych si nepomohl.
Po pár ranách do obličeje mi poslali anglického překladatele a já se dozvěděl, že po mě chtějí tajemství meče, kdo jsem, proč mi nemůžou meč vzít (dva policajti se po doteku meče uvařili) atd. Když jsem měl obličej rozflákanej tak, že už jsem přes krev neviděl jsem se rozhodl jim všecko říct.
„Dobře, řeknu vám všechno jen už mě nemlaťte“ zabědoval jsem na oko. „Moje jméno je Jan Dobrota a jsem z Česka, meč jsem koupil z muzea jako…“ další rána.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupila žena v černém obleku. Ukázala policistovi nějaký průkaz a něco německy zablekotala, rozuměl jsem jen slůvku agent.
Pak se obrátila na mě a strohým hlasem řekla : „Pane Dote jdete s námi“. V tu chvíli jsem v ní poznal Irmu. Dobrá herečka.


18 bře 2008, 19:30
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Re: Drsný příběh Dota

22.3.2008

Měl jsem šílený vztek, že mě ten Mág zbavil mé důstojnosti. Táhl jsem se po krajině, a přemýšlel jsem, co budu podnikat dál. Jak tak jdu, uvidím v dáli velmi dobře chráněnou budovu. Přicházím blíže a vidím veliký nápis TOTO OPRAVDU NENÍ RAKETOVÁ ZÁKLADNA S JADERNÝM ARZENÁLEM!!!.
Snažil jsem se dostat dál k bráně a prozkoumat toto zařízení. snad tam budou nějaké zbraně, které mi napomohou proti mágovi. Jak jsem tak přistupoval, všiml jsem si stráží. Každý dobře vyzbrojen automatickou puškou a hlídali bránu. Bylo jich tak možná 10, možná 15, nevím přesně.
Potřebovalo to plán. Dobře jsem si vzpomínal, že pro Dota by toto nebylo žádnou překážkou. Býval nájemným vrahem a několikrát viděl film Metrix. Já však takové přednosti neměl. Stál jsem opodál a přemýšlel jsem, jak se tam jenom dostat.
Trvá mi to dlouho, ale konečně mi nasvitne myšlenka. Teleportaci jsem sice už neovládal, ale stále jsem byl dost chytrý na to, abych se tam nějak propašoval. Čekal jsem dlouho na vhodnou příležitost, možná hodinu, možná dvě, kdy se měnili stráže.
Přiběhl jsem zřejmě k nováčkovi, který si myslel, že dnešní den bude jen rutina a omráčil jsem ho svým mečem. Stále jsem měl na sobě vojenskou uniformu, takže jsem bez potíží odklidil jeho bezvládné tělo a ukryl ho v houští. Obsadil jsem jeho místo a čekal na vhodnou příležitost.
V jednoíu nestřeženém okamžiku už mě vyčkávání přestalo bavit a začal jsem střílet do houští. Vojáci se seběhli. Nevěděli co se děje. JE TU ŠPEH!! zařval jsem BĚŽEL DO LESA...
Všichni vojáci bezmyšlenkovitě běží pronásledovat imaginárního zvěda a já se dostávám do ústřední budovy. Dlouho mi trvá se schovávat, nemohu nic najít, žádné zbraně tu nejsou.
Přicházím k velké prosklené místnosti, kde svíti uprostřed pultu velký červený knoflík. Je podivné, že nikdo kolem není, nikdo nehlídá. Najednou zaslechnu hlášení: V BLÍZKOSTI NAŠEHO OBJEKTU BYL SPATŘEL MSTITEL, VŠICHNI BOJESCHOPNÍ MUŽI DO ZBRANĚ!!
bSkoval jsem se za nedalekým sudem a vyčkával, dokud všichni neodejdou.
Už jsem tu byl sám. přicházím do velké prosklené místnosti a směřuji přímo k tomu čudlíku. Jsem zvědavý. Nad ním vidím nápis: V ohrožení zmáčkout!
Jelikož ničitel byl venku, zmáčkl jsem onen knoflík. Vyjel obrovský panel, plný knoflíků a já nevěděl co dělat. Zmáčknul jsem náhodně pár knoflíků. Mačkám, když v tom slyším z reproduktorů. Hlavice připraveny!! CHci to vzít zpátky, mačkám další knoflíky.
Znovu hlášení: Cíl zvolen, Spojené státy americké...
A ku*va to sem posral!! Ohromné zemětřesení a jen vidím, jak na dvopře základny se otevírají vrata, z nichž vyjíždí hlavice... Je to v řiti říkám si
Čekám. Někdo mě sráží pažbou k zemi. Probírám se z bezvědomí, když mě oslovuje neznámý muž. Vojáku víte co ste ku*va udělal?? Rozpoutal jste atomovou válku ku*va!!!
ne něco je divně. Ten velitel je divný. Začíná se smát..
Kdo jste pane, táži se.
Kdo jsem já?? Měl by si to vědět Vondřeji. V tu chvíli se začíná měnit v proud energie... Zapřísahal sem se, že tě zničím. tebe i toho tvýho kámoše Dota.. Už si na mě nepamatuješ??
Pomohl jsi mi rozpoutat válku na této planetě. Děkuji ti. Bohužel, teď tě budu muset zabít.
S tím jsem smířešn, pravím tiše..Ale tebe kámo, tebe vezmu s sebou..
Můj nový nepřítel se jen pohrdavě zasměje: to si jen myslíš..
Ne já to vím, Dot je velice blízko a příjde, vím to a ty si budeš sbírat svoje zuby tvejma posranejma zlámanejma prstama až s tebou skončíme!!!
Dostávám elektrizující šok, svět se mi začerˇnuje a já opět upadám do bezvědomí. Teď je to jenom na tobě Dote....


19 bře 2008, 16:45
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

25.3.2008

Rána do obličeje, bolest, krev stékající po tváři. Tyto pocity jsem měl v poslední době často. „Tak znovu Dote. Kdy nastane další transformace ? Kde je hlavní sídlo a Vondřej ? Jednoduché otázky a pokud na ně odpovíš, můžeš jít domů.“ Existovaly tři důvody proč jim to neříct. Za prvé jsem to nevěděl, za druhé by mě určitě nepustili domů a za třetí jsem tomu chtěl sám přijít na kloub.
Gorile (tak jsem si bouchače pojmenoval) však pouhý můj bezzubý úsměv nestačil. A tak jsem dostal další ránu. Když se Gorila natahoval pro další ránu Irma ho zastavila a přišla ke mě. „No tak Dote. Řekni nám co chceme vědět a možná budeš mít rychlou smrt. A nedělej ze sebe chudáčka, my dobře víme co jsi dělal před tím. A pořádně mu nalož, přece toho tolik nemůže vydržet když už je člověk.“
Ve skutečnosti jsem už to vydržet nemohl, po ranách do břicha jsem zvracel, rány do obličeje už nevydávaly dunivý, ale čvachtavý zvuk. Pak konečně půlhodiny přestávka a výměna Goril. Měl jsem rád půlhodinové přestávky, dostal jsem napít a odklidili ze země mé exkrementy, takže to tu nesmrdělo.
Pak jsem ale dostal rozum a dospěl ke správnému názoru. Pokud mi dopřejí alespoň tu rychlou smrt, kterou slibovala Irma, tak to za to stojí. Zkusím si něco vymyslet a budu maximálně spolupracovat, řeknu co vím. Irma. Celou dobu to na mě hrála. A to sem jí začínal mít rád. Najednou byla všechna lhostejnost pryč. Už se nenechám mlátit. Nechci umřít. Budu se mstít.
Ljútasil ležel tak daleko, abych na něj nedosáhl, ale tak blízko, aby se u mě nemohl objevit. Ty hajzlové byli dobře informovaní. Pak mě něco napadlo. Začal jsem zpívat, z plna hrdla. „Kdéééé domóóóóóv můůůj…“ a už tu byla Gorila, nějaký nový sadista, měl jsem štěstí. Zavřel za sebou zvukotěsné dveře, zase štěstí, nikdo neuslyší až se s ním vypořádám.
„Drž hubu, za chvíli na tebe přijde řada“ zaskřehotal Gorila. To bylo dobré znamení. „Voooda huučííí“. Už se natáhl k ráně. Doufám jen že na správnou stranu. PLESK. Rána přímo na čelist, zřejmě vykloubená, a dopadl jsem i židlí na zem. Snažil jsem se od Gorily odplazit, ale přivázanému k židli mi to moc nešlo. Blížil se ke mně s radostným výrazem výhry ve tváři. A kopanec do břicha takovou silou, že jsem odletěl na protější stěnu, rozbil židli a na pár sekund omdlel bolestí. Když jsem se probral a vyzvracel trošku krve, Gorila se chystal k další ráně. Ale můj plán vyšel, byl jsem tak daleko od meče, jak jsem potřeboval, a v tu ránu jsem ho držel v ruce. Neváhal jsem ani vteřinu a odsekl Gorile nohy nad kotníky. Skácel se na zem, řval bolestí a snažil se zadržet tryskající krev z pahýlů. Neměl jsem sílu probodnout mu srdce, dosáhl jsem jen na ruku, tak jsem jí usekl a svalil se zpět na zem. Ztěžka jsem oddychoval, naštěstí jsem neztratil vědomí. Gorila umíral několik minut a já už plaval v solidní kaluži krve. Meč mě načerpal novou silou, takže jsem se mohl zvednout. Sám Ljútasil zreznul a ztratil lesk, ale nějakou energii si vzal z krve.
Vstal jsem a zjistil, že se cítím lépe než jsem si myslel. Meč dokázal zázraky. Pak jsem si ale zase zpátky uvědomil, že se sice cítím lépe, ale na probojování ze základy to stejně nebude stačit. Ale s tím posledním, s čím můžou počítat je že se vzdám.
Bleskově jsem vyrazil dveře a skočil do vedlejší místnosti. Moc bleskově to asi nebylo, když jeden agent (říkám jim tak, protože nevím z jaké jsou organizace) stihl vytáhnout pistoli, odjistit, natáhnout, zamířit a vystřelit na mě. Naštěstí mě trefil jen do ramene, k další ráně se nedostal, protože jsem mu usekl ruku, otočil se na patě a meč mu zarazil do břicha, pak táhl směrem k hlavě a přepůlil ho.
U něj jsem se zdržel moc dlouho, už jsem cítil jak mi kulky trhají záda a vnitřnosti a i omítku přede mnou. Tak tohle nepřežiju řekl jsem si, ale pak mi naštěstí meč poslal skrz krev mrtvoly další sílu a nějaké orgány mi to zachránilo, navenek jsem však krvácel dál.
Otočil jsem se a tam Irma. Ta kráva mi nasázela do zad celej zásobník, a už se sápala po dalším. Rozeběhl jsem se, přeskočil převrácený stůl a zabodl jsem jí meč do břicha, nezastavil jsem se však a přibodl jí ke stěně. Mezitím vešel ještě jeden agent, a tomu jsem utrhl hlavu holýma rukama. Věděl jsem však, že síla mi moc dlouho nevydrží. Vrátil jsem se k umírající Irmě. „Jak….“ Prskala na mě krev. „Jakto že jsem přežil i když jsem jen člověk ?“ odtušil jsem. „Asi jste opravdu můj meč podcenili, takže přece jen všecko nevíte. A teď se budu ptát já. Kdo je tvůj šéf ?“ zeptal jsem se a pootočil mečem. Irma nevykřikla, asi byla už mrtvá. Vytáhl jsem meč a nechal dopadnout bezvládné tělo.
Ven jsem se dostal, ani nevím jak. Ukázalo se, že to nebyl celý komplex, ale jen nějaká mučící budka uprostřed německých polí. Byla šikovně skrytá v zemi, poklop by nenašel ani farmář, kterému pole patřilo. Pokud tedy nebyl součástí organizace.
Do lesa jsem doběhl už napůl v bezvědomí, teď bude otázkou pár hodin, jestli přežiju a jestli si meč vezme svoji sílu zpět teď nebo až později. Snad už mě má „rád“.

Probudil jsem se svázaný na korbě nějakého nákladního auta. Němečtí obyvatelé jsou milí, když chtějí. Ať byl únosce kdokoliv, nechtěl mi pomoct. S mým mečem nepočítal a tak jsem si jednoduše pouta (železná !) rozřízl, (naštěstí) rezavý Ljůtasil to hravě dokázal. Seskočil jsem, když auto zpomalilo, a rozeběhl se k lesu.
Abych nezemřel hlady, musel jsem si ulovit srnku, to by byla kapitola sama pro sebe, ale nakonec se mi to podařilo. Z krve se napil Ljůtasil i já. Ze syrového masa jsem se málem pozvracel, ale muselo to být.
Pohled na mě musel být celkem zajímavý. Vlasy slepené krví, roztrhané, prostřílené šaty a v ruce meč. Cítil jsem se už lépe, ale od ostrých potyček jsem si musel na chvíli odpočinout. Když jsem ale uviděl ceduli vojenský prostor, hned jsem věděl, že to nevěstí nic dobrého.
Čistě ze zvědavosti jsem šel dál.
Vojenská základna české republiky jen žila. Všude pobíhali vojáci, zřejmě nějaké cvičení.
Pak jsem ale zahlédl nohy čouhající z houští. Mrtvý voják. Tenhle styl zabíjení až nápadně připomíná ten Ondřejův. Je to sice sebevražda, ale musím se do bunkru dostat, kdyby tam byl Ondřej a potřeboval mou pomoc a já mu nepomohl, tak bych si to do smrti vyčítal. Zdálo by se to divné, že se dvě osoby v celém vesmíru najdou, ale my jsme byli vždycky k sobě nějak vázáni. Navíc je Země jakýsi pomyslný střed toho všeho.
Není čas na přemýšlení. Musím jednat. Bezmyšlenkovitě jsem se vrhl vstříc bráně. Byla to ta největší chyba. Vojáci si mě okamžitě všimli a začali po mě střílet. Ale tak, šílený, že bych běžel uprostřed betonového plácku jsem zase nebyl. Kryl jsem se za stromy, pak za bunkry a postupně odstraňoval jednoho vojáka po druhém. Ti, co mě chtěli obklíčit, zemřeli. Meč smrtí jen sílil, a já s ním.
Skupinka deseti vojáků na mě přišla ze zadu, skočil jsem mezi ně, a oni strachem, že by stříleli sami po sobě, nevystřelili ani jednou. Všechny jsem pozabíjel. Už jsem byl tak silný, že bych mohl pár kulek v těle i obstát. Nezdržoval jsem se a vnikl jsem do prvního bunkru. Výhoda byla, že to byla jen úzká ulička, metr široká a dva metry vysoká, takže na mě šli vojáci v řadě. Neměli nejmenší šanci. Mečem jsem rozsekával hlavy, nohy, vše, co mi stálo v cestě. Kevlarové vesty a helmy se rozsekly stejně snadno jako kdybych sekal do másla. Krve už bylo po kotníky a vojáci nepřestávali. Naštěstí nestříleli. Musel jsem ale pořád ustupovat, protože hromadící mrtvoly se na mě valily jako vlna. Krve bylo tolik, že ji meč už nestíhal pobírat a já přestal sílit. Vojáci mě tlačili do nějaké místnosti. Byli chytří, věděl jsem, že pokud mě tam dotlačí, zemřu. Mečem jsem od shora dolů rozsekl vojáka, který se mě snažil rozříznout nožem a odtrhl mu od opasku granát. Odjistil jsem ho a hodil do dáli. Třeskl výbuch a v úzké uličce to mělo přímo fatální následky. Tlaková vlna mě odhodil až do oné místnosti a třískla mě o stěnu, kde byl přivázaný a zmučený Ondřej.
Vstal jsem vyndal taštičku s kapslemi (které jsem si už dříve obstaral od jednoho vojáka), vyndal jednu tabletu a vtiskl jí ondřejovi do úst. Sám jsem si vzal také jednu. Ondřej pochopil, usmál se a rozkousl jí. Byl na místě mrtvý. Alespoň to měl za sebou, já než zemřu jich vezmu sebou co nejvíc. V chodbě bylo jako vymalováno. Všude krev, střeva, dohromady tak sto, dvě stě končetin. Za necelých pět minut tam vtrhly posily. Nemohl jsem už nic dělat, byl jsem totálně vysílený. Asi dvacet vojáků do mě začalo pálit. Odlétali ze mě kusy masa, hadrů a dokonce ruku mi to utrhlo. Ale druhou jsem dva vojáky zabil. Pak mi to jeden vpálil přímo do hlavy. Tma.
Vzbudil jsem se přivázaný vedle Ondřejovy mrtvoly. Chyběla mi ruka a krvácel jsem plným proudem. Vylovil jsem pod jazykem pilulku a spolkl jí. Jeden voják to ale zaregistroval a vrhnul se ke mně. Neskutečnou rychlostí mi rozřízl hrdlo a pokusil se mi tabletku vyndat, ale nestihl to, usmál jsem se a konec. Než jsem zavřel oči, zahlédl jsem, jak do mě voják zlostí střílí….


25 bře 2008, 22:22
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

26.3.2008

Probírám se. Totálně nechápu co se děje. Byl jsem na planetě velmi podobné Zemi, kde mě mučil muž z temnou a pohnutou minulostí. Byl členem prastaré sekty, která se zavázala ničit planety jednu po druhé. Již jsem se s jedním z těchto mužů setkal. Pool, který mě málem zabil, byl jedním z jeho hlavních představitelů. Musel jsem proto s Dotem zemřít. Byl jsem mrtvý, to už mi došlo. Jenže takzvaná šedá společnost, jak si rádi říkali zapomněli, že jsem býval bílým rytířem a nemohu jen tak zemřít. Ano, zemřel jsem, ale znovu jsem se objevil ve Valhale. Už jsem dávno zapomněl, jak vypadá tento kraj. Znovu v sobě nacházím sílu. Mé tělo se opět znovu naplňuje silou a já jen odpočívám. V tom ke mně přichází vůdce osvícenců z Valhaly. „Víš, VOndřeji, , na planetě Gvaargo 19, jak ji rád nazýváš paralelní Zemí, vypukla po tvém odchodu válka. Nejenže tuto planetu se pokouší pohltit tajná společnost šedé eminence, ale vypukla i válka mezi Českou republikou a Spojenými státy. Ostatně to asi víš, sám si ji vyvolal. Česká republika je o mnoho vyspělejší než spojené státy, avšak bude potřebovat tvou pomoc, aby uchovala stabilitu v zemi. Nesmí se na její území dostat cizí vojska, jinak je šedá eminence využije ve svůj prospěch, a znamenalo by to zkázu oné planety.
Vím, že jsi mimo službu, ale toto bude tvůj poslední úkol. Nemohu ti poskytnout opět tvou sílu, jako když si byl bílým rytířem, neboť tvé vyslání neprošlo radou. Jednáš tedy na vlastní pěst
Rychle jsem pochopil svou situaci. Ani zde již jsem nebyl v bezpečí. Rada mou misi neschválila a kdykoli by mne mohla zadržet. Utíkal jsem tedy do zbrojnice, kde jsem si vzal nejbližší brnění, dva meče, nějaké dýky.. Chystám se k odchodu, když v tom vidím místnost, která zde dříve nebývala. Vcházím dovnitř. Mé oči přechází úžas. Válečné zbraně 21. století ze Země. Z té jediné pravé, odkud Pochází Dot. Automatické zbraně, granáty, laserové zaměřovače.. byl jsem ohromen. Po své ruce jsem uviděl vojenský batoh. Vzal jsem ho do své levé ruky a začal nandávat tyto nádherné zbraně. Přes rameno jsem si přehodil zásobník, do rukou vzal dva automatické kulomety, ověsil jsem se granáty a vzal si i pár příručních min. Teleport na planetu měl proběhnout celkem v pořádku. Stále jsem ještě mohl používat průchod. Cestuji teda na malý výlet do České republiky.
Po příchodu, na území Čr jsem byl ohromen. Obrovská armáda těžkooděnců se připravovala zřejmě k útoku. Válečná letadla létala všude kolem a do pohybu se dali i ozbrojené transportéry. Ne nemýlil jsem se, byl jsem poblíž základny, kde jsem zemřel. Půjdu se ještě rozloučit s Dotem, s jeho mrtvolou. A zařídím mu důstojný pohřeb. Přicházím k oné místnosti, kde nás zabíjeli. Byla opuštěná. Dot zde nebyl. Můj úkol je teď jasný, dovést Českou republiku k vítězství. Jediné co jsem potřeboval bylo, domluvit se s generály na společném postupu. Jakmile však viděli můj vzhle, byli zřejmě zaskočeni, hodně dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do vrchního štábu. To se ví, že sem musel uplatit vrchní velitele. Byl jsem poslán do předních linií a jen jsme vyčkávali. Tato krize se už diplomaticky nevyřeší…Doufám že Šedá eminence nedosáhne svého vítězství… Již jen vyčkáváme…


26 bře 2008, 17:02
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

30.3.2008

Hlášení z hlvaního vedení. Nepřítel se právě schromažďuje u jižních hranic české republiky. Jeho vojska čítají něco přes 2 miliony těžkooděnců. Dále má nepřítel k dispozici 200 obrněných transportérů a 150 vzdušných bombardérů. Ty za každou cenu musíme udržet mimo území ČR. Věci se dali do pohybu. Už se to nedalo zastavit. V tu chvíli na jiném místě se právě odehrává něco mnohem jiného.
"Je vše připraveno??" Ano pane, jakmile američtí vojáci vstoupí na území této země, máte možnost je ovládat. Vše bude ve vašich rukách.
" Vítečně" Usmál se škaredý stařík a semknul ruce. "Připravte mi teleport."
Sluha zlého pána, Fricek, byl milý mladý muž. K této práci se dostal ještě na planetě, kdy Dot s Vondřejem mývali rodiny. Vš bylo takto:
Fricek jako každý den ovorával své pole za pomocí svojí krávy( zvířete, ne manželky) a byl celkem spokojený, jak je krásně na tom světě. Bylo nádherné pondělní ráno 20 zvangů (něco jako 11 dopoledne na zemi) když v tom kam až oko dohlédne se zatáhlo. Z velkého mračna se začali objevovat divné postavy. Dlouhé černé pláště, tmavý klobouk.
Přistoupili k němu.
Ještě než zničíme tvou planetu, řekli, dáme ti šanci přežít. Budeš dělat našemu temnému Ort Romovi sluhu. Tvým úkolem bude zařizovat mu teleportaci a uspokojit jeho veškeré choutky (a že jich nebude málo)
Fricek chvíli váhal. Podíval se na hodinky a přemýšlel. Vzduch mu čechral jeho dlouhé vlnité vlasy . Pohlédl na svou krávu a znovu na temné muže v pláštích. Připadali mu stejní, všichni teoreticky volové, ale to před nimi nechtěl říct.. To ten den pěkně začal a teď tohle. Rozmýšlel se dlouho ale svědomitě. Byla to otázka života a smrti.
Souhlasím, jdu s Vámi, řekl po dlouhém myšlenkovém hloubáním. Víborně, uslyšel a uslyšel záblesk. JIž jen z povzdálí viděl, jak jeho planeta explodovala a on se blíží neznámo kam.

Vondřeje polila slaná slza. Tohle může, ale také nemusí přežít. POhlédl za sebe, na svou desetimilionovou armádu a strach ho přešel. Vydal povel. Kupředu!!!!!! Hora lidí se pohla. Země se otřásá. Jdem. Jdem na smrt. DO záhuby. Za tuto zemi.

Temný lord Ort Rom již byl připraven obsadit tuto krásnou Zemi. A ne jen ji. Celý svět. Již to měl na dosah ruky. Na své temné koli pozoroval přibližující se armády. fricku transport blíž. To chci vidět z blízka. Fricku ! Fricku! ku*va kde je ten Fricek.

Mezitím Fricek utíkal, utíkal co mu jen nohy stačili. Sám, na neznámé planetě. Jeho pán se bez něj stal prakticky bezmocný. Jenže co ostatní členové šedé eminence. Budou ho pronásledovat? Frickovi se v hlavě hodilo mnoho věcí. Nemohl uklidnit dech. Nemohl uklidnit tlukot svého srdce. Jen utíkal.
Zaběhl k nejbližšímu kostelu, kde chtěl očistit své hříchy. Vstupuje příchozími dveřmi a prochází pod nádherně vyzdobenou klentbou dopředu k oltáři. Usedá k spovědnici. Má toho tolik co říct, že neví kde začít.
"synu, pověz co tě trápí" "Víte otče, zhřešil jsem. Dělal jsem sluhu zlu, zlému pánu. Myslíte že mi Bůh odpustí??.
"Bůh? říká kněz", ne chlapče bůh již ti nepomůže. Tobě totiž již nikdo nepomůže. Zradil jsi. Zradil jsi nás.
"Ne otče", říká Fricek "i vy jste s nima?"
"Ano milý synu, a za tvůj hřích se budeš smažit v pekle!!!!!!."
Kněz z pod svého pláště vytahuje čistě náhodou dvojhlavňovou brokovnici.
Neeeeeeeeeeeeeee, Fricek řve. Jeho konec se blíží. JIž vidí, jak bude mrtev.
" Připrav se na svou smrt ty zkurvysynu"!!!!!" Je slyšet výstřel.
Fricek stojí nehnutě. " Co", něco se stalo, něco je šopatně. Kouká před sebe, kde vidí kněze s ohromnou dírou v hlavě a za ním přicházející osobu.
" Jmenuji se Dot, a právě jsem prošel peklem!!"
Fricek : " Pane Dote, vy máte být mrtvý!
Dot: " Však jsem byl. CHceš vědět, jak jsem se dostal zpět k životu???
Fricek: " Ano pane Dote, chci.
Dot " Fricku, všechno to začalo, když jsem zemřel. Smrt je teprve začátek. Dlouhá cesta..........


28 bře 2008, 19:04
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

1.4.2008

„…ale neboj, ty si jí zažiješ na vlastní kůži“ usmál jsem se a skočil na Fricka. Skočil jsem po samopalu a bleskově vystřelil pět ran do každé nohy. „To abys mi neutekl“ zvážněl jsem. Fricek se začal svíjet a krvácet na zemi. „Neboj, nebude to dlouhý příběh, nebudu tě nudit. Je to jednoduché, pokud se někdo z pekla poprvé, je vyloučeno aby se z něj dostal podruhé, mě se to podařilo, ale jen na pár minut, takže za chvíli jedu zpět a ty jdeš se mnou, potřebuji někoho čistého…“ dále jsem vyprávěl, ale zdá se, že Fricek mě vůbec nevnímal, protože se válel v bolestech na zemi. Když jsem ale odjistil a položil vedle nás granát, tak začal vyvádět pořádně. Pak to vybuchlo.

PEKLO

Peklo páchlo sírou. Tak jsem zase doma a tentokrát na nekonečně dlouho. Moje poslední smrt mě ani nepoznamenala, nebyl jsem zlý, ale Fricka jsem potřeboval vystrašit a vytáhnout z něj nějaké informace. Ten se zrovna válel na zemi a hořel. Nováčci nebyli na ten žár zvyklí. To co je tady jeden rok, je venku zrovna jedna minuta, ale to teď Frickovi může být jedno. Bude se tu válet tak týden a hořet. Nezemře, protože v pekle zemřít nelze. Zemřít by znamenalo ožít ve skutečném světě. Ale na to je tu asi 200x rychlejší regenerace a dvakrát citlivější nervy na bolest. To si Fricek užije než se mu obnoví kůže odolná proti žáru. Vzpomínám si, jak jsem tu byl poprvé…už bych to nechtěl zažít…
Ale když se na to člověk podívá z jiné stránky tak to tu není tak zlé. V dálce přede mnou se rýsovala sopka chrlící lávu. Musím rychle vypadnout jestli se nechci vykoupat. Zem bylo jen ztvrdlé, popraskané vysušené bláto, ale tvrdé takže se po něm dalo chodit.
Hodil jsem si Fricka na záda a vyrazil jsem. Hořel, a strašně sebou mlátil tak jsem mu utrhl ruku aby omdlel bolestí, tím jsem mu trošku pomohl. Ruka mu narostla za pár vteřin. Fricek už měl v očích pouze bělmo, už se na něm podepsala bolest. Oči tu stejně nikdo nepotřeboval, všichni tak nějak viděli sami od sebe, já jsem byl jeden z mála, který oči měl. Důsledek toho, že jsem dokázal odejít.
Cestu mi ztěžoval popel, který se mi sypal do očí. Nechal jsem si oči zasypat, stejně jsem viděl. Ale schopnost našeho vidění bez očí byla stejně velká, jako s očima, takže jsem neviděl stejně nic. Nevím jak dlouho jsem šel, ale Fricek už přestal hořet takže asi dlouho. Hodil jsem ho na zem a nechal ho ať si zvyká, vypadal jako pravý zombie takže toho vydržel asi míň než jsem si myslel. To byla další výhoda pekla. Člověk, teda to co z něj zbylo, nepotřeboval jíst pít, a nikdy se neunavil, byl prostě tak silný, jako za živa. Proto bylo, normální, že jsem narazil na tlupu zhruba stovky mrtvých, kteří ze sebe strhávali maso a snažili se zabít. Mohli to dělat nekonečně dlouho. Mrtví, až na mě, nesnesli přítomnost čehokoliv dalšího, bylo to pro ně strašné utrpení a tak se snažili navzájem zabít.
Proto když jsme potkávali šourající se mrtvoly a podle jejich stavu tu už někteří byli hodně dlouho (Každých zhruba 150 let vám upadl kousek masa, proto potkat čistého kostlivce byla rarita) tak Fricek se na ně vrhal s pěnou u huby. Stačilo mrtvolu odhodit pár metrů zpět a než se k nám zase došoupala tak jsme byli fuč. Za celou dobu Fricek nepromluvil, ještě si asi nezvykly jeho plíce na nový vzduch.
Po pár dnech chůze (Fricek už se jakž takž šoural za mnou. Jednou se pokusil utéct ale utrhl jsem mu hlavu- zajímavé bylo že vyrostla hlava z těla a ne tělo z hlavy) jsme se zastavil u skály a já jsem se pokusil z Fricka vytáhnou nějaké odpovědi. Trhal jsem mu ruce, nohy, pořád dokola až se z té bolesti zbláznil. Asi jsem to přehnal. Slíbil jsem mu, že pokud mě bude poslouchat, dostanu ho z pekla. Od té chvíle se stal na mě závislý a jak pes plnil mé příkazy, bohužel nemohl mluvit. Musím zkusit plán B.


01 dub 2008, 17:30
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

8.4.2008

Jen jsme vyčkávali na příchod amerického útoku. Měli bychom ho s přehledem vyhrát, ale omalu každému se sevřelo hrdlo. Nemusíme tento večer přežít.
Bylo mi úzko. Kapka studeného potu mi stékala po zádech. Cítil jsem ji. Jak si ta mrcha klidně klesá po mém těle až někam dolů. Byli jsme dokonale připraveni odrazit první vlnu, klidně i druhou i následující.
KAždý věděl, jací jsou američané primitivové. Vedou obvykle pouze partyzánské boje se soustředěním se na napadnutí nepřítele ze zadu. Zde však neměli tuto možnost. Naše armáda skítala nespočet profesionálů, a naši agenti byli všude. Nikdo si nemohl být jistý ničím. Každý storm měl oči. Každý kámen na cestě i náhle spadlý list. Vše bylo monitorováno. Avšak právě naše technika mohla být naší zkázou. Teď již radši nepřemýšlíme..Vyčkáváme.
Začalo to. Vedle našich pozic přistálo několik raket. No raket, spíše to byla po domácku vyrobená trhavina přivázaná na nějakém ošlehaném šípu. Brali jsme to jako srandy , když z poza kopců na nás vylítli ti barbaři. Oblečeni v kožešinách zetlelých zvířat, v ruce zkravené sekery a oštěpy. BUde to pro nás hra. Bude to sranda, trénink. Vydali jsme se na pochod a zaujmuli pozice. Skládali jsme se z úderných jednotek. Každá jednotka se skládala z 50 těžkooděnců s kevlarovými vestami a kulometem v ruce naváděným laserem. Dále v každé jednotce byl jeden pyrotechnik, zdravotník a dvacet profesionálů s e samopali. První salva šípů. To se mi nelíbí, ku*va říkám a zapínám elektromagnetické pole, které chrání naši jednotku. Ha!, sou v prdeli, říkám si a začínám povzbuzhovat svou jednotku.
" ku*va chlapi na ně!!!! at sme doma na večeři." Má jednotak vyráží kupředu a nelítostně kosí ty barbary. Nemají šanci, jsme jak na cvičišti, kde zabíjíme cvičné cíle. Jeden mladý američan se však dostává k našemu oddílu blíže. Mám ho již na mušce. Můj prst osahává spoušť, když tu znenadání::

NAstává vítr. Uprostřed bojiště, zmáčeného krví se otevírá díra, ze které vystupují divné postavy. Znám je, je to šedá eminence.
" Americká vojska se dostala na toto území," slyšíme od nich, "Bylo vyplněno proroctví" "Tato planeta je má"
Pokouším se zřejmě vrchního člena této sekty zasáhnout. Všímá si mě. Vidím jeho hnusné žluté oči, které mě pozorují. Něco je špatně.
Najednou ztrácím vládu nad svým tělem. Neeee, něco se děje. Neovládám své tělo.
Mám strach. Takový strach jsem měl naposledy, když jsem bojoval s poolem. Ten pocit jsem znal. Umírám.
Vedoucí šedé eminence mi mávnutím ruky zlomil Vas. KOuknu se na něj a usměju se" Nekončí to, smrt je pouze začátek." Jsem mrtvý


08 dub 2008, 17:27
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

9.4.2008

Prošli jsme údolí a dorazili k městečku. Městečko tomu samozřejmě mohl říkat jen největší šílenec, a to já byl. Domy postavené z kostí mrtvol tisíce let starých, ale přesto na nich vyseli kousky čerstvého masa. Kdybych něco mohl cítit, byl by to určitě pach hnijícího masa. V normálním světě by se tomu ani město nemohlo říkat, protože to prakticky jen pár domků. V pekle jsem už párkrát byl, to ano, ale něco takového jako město, jsem tu nikdy neviděl.
Jak už jsem říkal, tak mrtví se navzájem nesnesou. Cítí přítomnost někoho druhého jako bolest a musí jí odstranit. Proto něco jako město v pekle bylo nemyslitelné. Mrtví by se nesnesli, natož aby něco postavili. Ale ještě něco mi tu smrdělo. Všude bylo ticho, až moc. Když jsem procházel různými částmi pekla tak vždy bylo někde slyšet nějaké chrastění, šoupání nebo něco, ale tady nic.
Fricek sebou škubal, jako by někoho cítil, ale výslovně jsem mu nakázal nikam neodbíhat. Už běhal výhradně po čtyřech a choval se víc jako pes než bývalý člověk.
Pomalinku jsem šel k jedné budově, horký vítr plný kouře mi klouzal po pleši. Moje vlasy mi shořely už dávno, stejně tak jako většina oblečení. Ale rouška okolo pasu mi zůstala, naštěstí. Většina mrtvol takové štěstí neměla.
Zatím co jsem s vzrůstajícím pocitem nekalosti pomalu nakračoval vpřed, tak jsem přemýšlel, proč zrovna já jsem tak výjimečný. Já jsem si dokázal i v pekle zachovat chladnou hlavu, dokázal jsem projít tím, co by ostatní už dávno zabilo. Vzrůstal ve mně pocit, že se mnou někdo hraje mnohem vyšší hru než si chci přiznat.
Ale cesta do pekla mě nenechala nepozměněného. Spoustu emocí jako by ve mně zmizelo. Svědomí jsem snad neměl už žádné. Netrápilo mě prakticky nic, jen jsem se chtěl dostat pryč. Zapomněl jsem na osoby na které bych zapomenout neměl. Vzpomínám si jen, že jsem nějaké znal.
Zamyslel jsem se moc dlouho na to aby mě stihl varovat můj instinkt. Praskly kosti, které tvořili zeď jednoho z baráků a rychlostí blesku ze škvíry vylétla ruka a ostrými drápy mi odsekla kousek masa z ramena. Zařval jsem, uskočil a instinktivně šáhl po Ljůtasilovi, kterého jsem neměl. Poslal jsem do chýše Fricka, který už stejně nebyl k udržení a ohledal si rameno. Jak kdyby se mi nikdy nic nestalo.
To byla ale chyba jak jsem zjistil. Zničehonic jsem to všechno slyšel. Chrochtání, mlaskání, skučení, šoupání, vrzání. Chýše se jak na povel rozpadly a uvnitř byli nacpaní mrtví, kteří ihned vyrazili proti mně. Ohlédl jsem se po Frickovi, asi pět mrtvých z něj cupovalo maso tak rychle, že nestíhalo dorůstat. Fricek se vzpíral, ale proti mrtvým neměl šanci. Drželi ho jako kleště. Fricek řval, až mu z úst vytékala pěna, ale nebylo mu to nic platné. Neuběhli ani tři vteřiny a mrtví se prohrabali až do hrudníku, kde bylo něco, co vypadalo jako mozek. Jeden z mrtvých do něj zabořil kostnaté ruce a rozpůlil ho. Fricek nezemřel, ale zešílel bolestí. Ochabnul a jen se usmíval. To mrtvým stačilo, otočili se na mě. Dohromady jich na mě mohlo být tak dvacet. Možná že bych dva zvládnul, ale dvacet ne. Na patě jsem se otočil a připravil na útěk. Jaké bylo mé překvapení když jsem se otočil rovnou do náruče dalšího mrtvého. Mohl jsem ho odstrčit, ale to by za ním nesmělo být dalších 50. Sakra.


09 dub 2008, 21:21
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

Jen registrovaní uživatelé mohou vidět odkazy v code. Přihlaste se nebo zaregistrujte ZDARMA.

10.4.2008

Ať člověk sebevíc nemá na vybranou a blíží se nevyhnutelné, vždycky se snaží z posledních sil bránit. Snaží se zachránit si svůj život, i když je jasné, že není žádná šance, jak to provést. Byl jsem zrovna v takové situaci. Mí milí mrtví se na mě řítili ze všech stran. Řítili nebylo to správné slovo, moc rychlí nebyli, ale stejně jsem neměl kam utéct. Nachytal jsem se na jejich past dokonale.
Dokonce i v pekle po mě jdou. Musím za každou cenu zjistit proč. Ale možná že mě to už trápit nebude. Zemřít se v pekle nedá, ale nejsem si tak jistý jestli je to výhoda. Být požírán nesnesitelnou, nekončící bolestí až na věky věků mi lepší jak smrt nepřipadá.
Mrtvola, která byla přede mnou nejblíže se po mě ohnala pařátem a rozsekla mi tvář. Krve mi vyteklo málo, člověk přece taky nejsem. Polorozpadlá tvář mrtvoly neprozrazovala známku žádné emoce. Jako kdyby jednala s lhostejností nad sebou sama. Ve tváři nebyl náznak chtíče, hněvu…pouze smířenosti. Jak jsem si stačil všimnout, zatím co jsem se skrčil před dalším švihem, nebyli rychlí ale zatraceně silní. Jeden Frickovi zlomil kost mezi prsty. Druhé ráně jsem se tedy vyhnul ale mrtvol tu bylo víc. Další mě chytila za nohu a strhnual na zem. Další dvě mě otočili a zachytili stejně jako Fricka. Bylo jich okolo mě tolik, že se ke mně všichni ani nevešli. Věděl jsem, že odsud se nedostanu, nejen z pekla, ale ani z tohoto místa.
Jeden z mrtvých měl holou lebku pokrytou slabou vrstvou kůže a levou ruku skoro celou bez masa. Druhý byl téměř celý z kostí jen sem tam nějaký kousek kůže a masa. To se jen tak nevidí, musí to být hodně dlouho. Jako by je přivolali kvůli mně.
Ten první zmiňovaný kostlivec mě začal trhat jako první. Utrhl mi ruku tak lehce, jako by to bylo jen párátko. Lupnutí kosti, jak vyskakovala z kloubu jsme slyšeli všichni. Ani jsem nekrvácel. Zamlžilo se mi před očima a bolest mi vystřelila až do mozku. Kdyby to šlo, určitě bych omdlel. Ruku ani nestačil odhodit, a už se rozsypala na prach. Z mého ramene začala okamžitě růst kost nová. Nebál jsem se, že mi doroste, on mi jí určitě zase někdo rychle utrhne. A měl jsem pravdu, když mi urvali druhou ruku a obě nohy, kost už byla skoro celá, skoro se mi zdálo že už naskakuje maso. Ale bystrá mrtvola si toho hned všimla a napravila to. Bolest v tak vysoké koncentraci jsem nezažil nikdy. Přál jsem si umřít, hrozně moc.Řval jsem co to šlo, ale pak mi utrhli jazyk, tak jsem jen prskal. Polykal jsem vlastní krev, snažil se v ní utopit, ale moje plíce vzduch nepotřebovaly. Mozek se mi vařil bolestí. Občas mě přepadla euforie a začal jsem se smát, ale o to větší nával bolesti pak přišel najednou. Snad stokrát jsem zemřel. Přál jsem si jediné, zabít, zabít, zabít je všechny a ne jednou. Jen tato myšlenka mě udržovala ve zdravém rozumu.
Zase jsem začínal vidět kousky světla a malé tmavé kuličky. Když jsem zaostřoval, mrtví mi oči znovu propíchli. Asi se jim to líbilo, (i když to nedali na sobě znát) protože sami oči neměli. Mával jsem nedorostlými pahýly tak zběsile, že jsem jim jednou vypadl a to byl asi největší odpor, kterého jsem byl schopen.
Čekal jsem nějaký zázrak, cokoli, co mi znovu, jako v minulosti pomůže. Vždycky se stalo něco, co mě vytáhlo z průseru, ale tentokrát se nic nestalo. To bude špatný konec.
Ovšem jestli pro mě bylo tohle hrozné, tak to nejhorší teprve mělo přijít. Mrtvola číslo dalšísráčkterejmusízhebnout mi zabořila drápy do břicha vytrhla žaludek a další přebytečné orgány. Do rtů jsem se kousal tak pevně, že jsem si je ukousl. Pak mi vytrhli nějaké maso a pomalinku vytrhávali žebra. Takovou bolest bych snad nepřál nikomu, kromě mrtvol. Všude samá krev a ohlušující řev, nevím kdo to řva, asi já. Pak jsem prostě umřel….
…doufal jsem v to, ale nestalo se tak, nejspíš jsem ani neomdlel. Moje mysl prostě někam odlétla. Když jsem se probral, vše bylo tak, jak když jsem odlétl, nepřišel jsem o nic. Mrtví mi otrhali znovu dorůstající končetiny, což už mi bylo nějak jedno a pak mě roztrhli na tři části. Spodek, spíše jen pánev odhodila mrtvola dozadu, kde se o to porvali další. Potom hlavu, kterou mrtvola odhodila do dáli a zbytek těla, na kterém ještě hodlal pracovat. Ještě jsem si všiml jak mi vytahuje dlouhá střeva z těla. Bylo to divné, ale cítil jsem i bolest mého cupovaného těla. Jako hlava jsem dopadl přímo mezi dvě čerstvé mrtvoly. Přísahal bych že se na sebe usmály…


Vondřej zemřel. Už zase. V pekle už byl, ale za každou cenu se tam nechtěl dostat podruhé. Ale humor ho zase hned přešel, protože si uvědomil, že podruhé se dostat z pekla nejde. I poprvé je to skoro nemožné, ale on to dokázal, podruhé to ale nepůjde. Najednou ho polil pot, jako kdyby byl ještě ve svém těle.
Ondřej si uvědomoval už od začátku, že je něčím výjimečný, nevěděl čím, ale stejně jako Dot byl něčím víc. A to se netýká pouze toho, když byl bílý rytíř. Už jen to, že byl bílým rytířem, už jím není ale žije, něco dokazuje. Přitom jediným možným odchodem je trvalá smrt. To by se jen tak nějakému vogolovi nepodařilo. Zároveň ale věděl, že tentokrát se z toho sám dostat nedokáže. Už cítil teplo, které bylo celkem příjemné, ale věděl že za chvíli ho sežehne zaživa. Pak se ale stalo něco, co v klasickém umírání být nemělo.
Ucítil bolest, strašlivou bolest, jako kdyby ztratil kousek sebe. To mohlo znamenat jen jediné, nevěděl co, ale mělo to něco společného s Dotem a nebylo to něco dobrého. Ta bolest, přes kterou se málem nepřenesl mu ale dala sílu a s ní zastavil klesání do hlubin pekla. Všechny buňky v jeho těle jako kdyby se začali regenerovat a nalévat novou silou. Jeho duše se velice neochotně dostala zpět do těla doprovázená strašlivou bolestí. Otevřel oči.
Jaké bylo překvapení velitele šedé eminence, když se Vondřej postavil a hrdě prohlásil „Jednou zabít mě nestačí, červe.“

mezitím na jiné planetě....
Osoba stála na hraně útesu. Zahalená v kápi, špinavá, vychrtlá. Sotva stála, roztřesená kolena nevypadala, že jí dlouho unesou. Vypadala, že už jí není pomoci. Vítr jí odfoukl kápi a objevila se zubožená tvář kdysi krásné dívky. Propadlé oči, přeražený nos, špinavá a zubožená tvář ještě víc zdůrazňovala smutek, který by poznal i slepý. Její bledá tvář byla tak pobledlá, že se skoro dalo prokouknout na skrz.
Aara byla dřív šťastná. Měla rodinu, měla přátelé. Teď neměla pro co žít. Její vlastní muž se změnil v ryzí zlo a zabil jí syna. Povraždil celou vesnici. Viděla víc smrti než života za celý život. Z jejího druhu už nezbyl nikdo.
Celé toho bylo na jednoho člověka příliš, štěstí že se nezbláznila.
Udělala další krok, od konce útesu jí dělilo pár centimetrů.
Její syn,….Dot…proč jí muselo potkat takové neštěstí…? Po špinavé tváři stékala slza.
Neměla sílu si ji otřít. Poslední krok. Stačí se jen převážit…
Aara cítila vítr jak jí čechrá její kdysi krásné vlasy. Letěla dolů z útesu a těšila se na zaslouženou úlevu. Vítr jí hladil po tváři a odfoukl její plášť. Země se přibližovala nějak rychle. Za chvíli bude po všem…Kdyby chtěla, jako vorgol mohla svojí smrt zastavit, levitací. Kdyby chtěla…Sbohem Dote, byla poslední myšlenka.

Pokračování příběhu, píše: Test


Naposledy upravil test dne 15 dub 2008, 18:09, celkově upraveno 1

10 dub 2008, 17:22
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

10.4.2008

Nemohl jsem uvěřit svým očích. Zlehka jsem se podíval na ruce. Byly silnější než kdykoliv dříve. Celé mé tělo se změnilo. Měřil jsem teď o dobrých dvacet centimetrů více. Na každé části těla se objevily vypracované svaly. Stál jsem na Zcela rozmetaném a pustém místě.
" Díky Dote" prohodil jsem skrz zuby, aniž by mně někdo mohl slyšet. Ten starej zkurvysyn mi zase zachránil život. Škoda, že kvůli mě to teď budemít na tom ohavném místě asi mnohonásobně horší. Ale já teď žiji a to je důležité. MOhu si to vyřídit po staru s těmi hajzli.
Postoupil jsem o dva kroky dopředu k pěti mužům zahalených v kápích. V8l lehký podzimní vánek, který zčistajasna odkryl jedné postavě kápi.
Ustoupil jsem zděšením opět dva kroky dozadu a pomalu jsem propadl. Ne neočekávejte, že sem propadl panice. Propadl jsem smíchu. To co mé oči uviděli, rozesmálo mou ubohou osobnost. Přede mnou stál proud energie. Ano to sice ano, zářil čiře a jasně. Avšak co ta energie znázorňovala. Přede mnou stáli ty největší stvůry co jsem kdy mohl vidět. Zplozenci incestu. Víc prasata než lidi.
"Takovej ksicht mít, tak budu chtít taky zničit svět" pronesl jsem ironickou poznámku.
Šedou eminenci zcela jistě zaskočilo, že jsem zpět mezi živými a začali se mně bát. Povolali Ničitele. Ničitel v tu chvíli kdesi někde ničil celá města, ale na vteřinu přesně se objevil přede mnou a praštil mě právě uraženou železnou trubkou do obličeje. Odlétl jsem daleko, myslím tak dva, možná tři metry a rozprskl jsem se o budovu. Mé tělo bylo scelé rozlámané, ale objevoval jsem v sobě svou novou sílu.
Pomalu jsem se zvedl a podíval se na své rameno. Krátkým a lehkým mávnutím jsem si otřekl kus seschlé malty ze svého černého kapátu a nasadil si černé brýle." Tak a teď si trochu zatancujem," řekl jsem.
Ničitel se na mě podíval takovým nechápajícím pohledem, jako by neuměl do pěti počítat. Vzal opdál stajíci auto a mrštil ho po mně. Tomuto útoku jsem se stačil vyhnout a rozběhl jsem se proti Ničiteli. Přibližuji se k němu. Beru opodál stojící železnou trubku a odrážím se od patníku. N8dherně svištím vzduchem. To snad ani není skok, jako spíš let. Vlhký vzduch mi ovívá mé tělo a já se blížím k mému cíli. Je nadosah. Zasadil jsem NIčiteli ránu do oka.
Stojím opodál a jen přes ramono se dívám, co se bude dít. NIčitel zuří, řádí. Mrská sebou okolo celého prostoru a stačí při tom zbořit několik budov.
"Peklo je s tebou VOndřeji" uslyšel jsem z nenadání a v ruce se mi objevila hořící koule.
Mrštiljsem ji po NIčiteli. Ten se jen stačil otočit, aby už jen na jedno oko viděl, jak se k němu blíží hořící koule. Neměl šanci. Kusy rozžhaveného kovu přistávají na jeho hlavě a on se potácí v bolestech. NA mé tváři se po dlouhé době znovu objevil úsměv, když vidím, jak se obr hroutí k zemi. Jeho tvář se postupně začala rozpadat v prach a já viděl, jak tvor, kdysi silný začíná chřadnout. OBr padá..
"Díky Dote" říkám a jdu k Ničiteli. "Tak tady to máš ty prase, řekl jsem a vzal jsem kus opodál stojícího kovu a vrazil mu ho do srdce. Přestalo bít.. Je konec. Vítězství..
Polil mně pocit, který jsem již dlouho nepoznal. Něco sem dokázal. Něco velkého. Ale co teď?? jsem pořád ještě člověk? A vůbec, byl ten, kdo mi pomáhla skutečně Dot?? Nevím, ale jedno je jisté, musím si ještě něco vyřídit s těmi prasaty....

blo opět jednou krásné nedělní ráno a já se zrovna probudil. O šedé eminenci jsem neslyšel již několik měsíců a město se začalo vracet opět do normálu. Válka naštěstí pominula, a já mohl zkusit vést opět normální život. Bylo 7:00 a já jsem vstal z postele. Vešel jsem do koupelny a začal jsem si čistit zuby. Normální rutinní den. Z rádia slyším krátkou melodickou píseň a cítím se šťastný. Staré doby jsou pryč a já konečně zase žiji. Dnes mám v plánu jít do nějakého kluby a opět si nabalit nějakou ženu. Byl jsem přeci jen muž, a mé tělo vyžadovalo i jiné potřeby, než jen zabíjet. Vycházím z koupelny. Je 7:20 a já se du obléknout. Brnění a zbraně již dávno nepoužívám. Nasazuji si černé sako, černé kalhoty a bílou pruhovanou kravatu. .
8:00 vycházím z domu. Je krásný den a já opět naslouchám skřehotajícím ptákům. Procházím se po ulicích, kde vidím všechen ten nádherný živat. Jak jsem jen někdys mohl žíti jinak. Něco však mou mysl celou dobu zžíralo. Jako bych na něco zapomněl. Do této doby jsem si to neuvědomoval až do toho osudného okamžiku. Té osudné chvíle, která měla opět zničit můj život. Ta chvíle je opět tady. Už se b líží.
Procházím okolo nějakého kanálu a slyším:" VOndřejiiiii pomoooooc... Tenounký hlásek, jako by se mi jen zdál. Jdu dál a nevšímám si toho, když procházím okolo jedné autodílny, která má ve znaku plameny. " Vondřejiiiiii pomocccc. Ne! Není možná, co se to sakra se mnou děje... jdu dál.. VOndřejiiiiiii.....
Propadám naprostému zoufalství. Něco je špatně. Někomu musím pomoc.. A ku*va!!!!! DOt!!! Já na něj zapomněl!!! Je stále v pekle.. Jenže jak se za ním dostat. V návalu přemýšlení vstupují na silnici. Mé tělo ozáří nádherné světlo. Že bych se tam vydal jen silou vůle??? Ne, sráží mne kamion a má duš opouští mé tělo... " Jdu za tebou kámo"
Příloha:
temnota--400x300.jpg


Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.


10 dub 2008, 18:42
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

15.4.2008

Roztrhán na kousíčky není zrovna jedna z mých nejlepších vzpomínek. Abych řekl pravdu je to vlastně jedna z mých nejhorších. Je tak strašná, že být živ taky radši dvacetkrát zemřu. Dal byl cokoliv za to, aby mě to nepotkalo znovu. O to horší je, že se to stalo nedávno, asi tak před týdnem, jestli mě můj smysl pro čas neklame.
Zachránilo mě to, že mrtvoly nepočítali s tím, že mám mozek v hlavě. I když zachránilo není zrovna asi to správné slovo, protože OK se rozhodně necítím. Je to divné, ale jak už jsem se zmiňoval, pokud se někdo dostane sem, člověk už není. Hlavní ovládací centrum, něco jako u člověka mozek, je v těle v místě, kde je u lidí žaludek. Nevím proč je to tak zařízené, ale u mě to tak není. Já mám poměrně lidské tělo.
Můj odhad je, že „mozek“ u mrtvol slouží k ovládání základních smyslů. Umí chodit, instinktivně přemýšlet a hlavně cítit bolest. Jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit, když se „mozek“ zničí v těle se zablokuje nervové centrum a spustí onu nekončící bolest. Proto smrt v pekle není, místo toho je tu něco horšího. Umírání dokola a donekonečna. Jsou to jen mé odhady, ale měl jsem dost času o tom přemýšlet, protože se tu válím už týden.
Nevím, odkud mám nějaké ty základní informace o pekle, vím toho totiž víc, než jsem si stačil všimnout při poslední návštěvě. Ale to že něco z vím aniž bych na to nějak přišel bude až jedna z posledních otázek. Je tu spoustu otázek a já na ně musím najít odpovědi. Nevím kdo mi je dá, ale jsem přesvědčen, že za tím stojí někdo, kdo se jen dívá a směje se. Ale hlavně všecko ví.
Moje hlava ležela mezi dvěma mrtvolami a vypadalo to se mnou zle. Ostatní mrtvoly se mě nevšímaly, věnovali se zbývající části mého těla a nejspíš hledali mé centrum bolesti. Skoro jsem se usmál při myšlence, jak se budou tvářit až nic nenajdou. Ale mrtvoly se bohužel netváří. Mrtví se o mě začali prát a já, ani už nevím jak, jsem se odkutálel pryč. Nefandím si, že jsem to nějak mohl ovlivnit, nebo dokonce naplánovat, v té chvílí jsem byl jen hlava řvoucí bolestí. Nejspíš jsem jim prostě upadl. Bolestí zatemněný mozek ani nevnímal rány do mé kutálející se hlavy. Nejhorší bylo že jsem svůj „útěk“ nemohl ovlivňovat. Mohl jsem se maximálně odstrkovat jazykem, ale mělo to dvě nevýhody. Za prvé jsem neměl jazyk a za druhé by mi to bylo houby platné. Jen jsem si přál odkutálet se co nejdál, ale štěstí mi přálo, spadl jsem ze srázu a mrtvoly o mě ztratily zájem. Letěl jsem chvíli vzduchem a spadl do rybníka plného krve. Topit se v krvi nebylo nejpříjemnější, ale po mučení to byla slast. Po chvíli jsem zjistil, že vlastně jen hraji, že se topím, protože dýchat nemusím.
Na to jak bylo jezírko malé, bylo až moc hluboké a jak jsem klesal, tlak mi drtil tváře.
Teď už jsem si zvykl a cítím se fajn. Měl jsem štěstí, že jsem nepřistál na žádném skalním výstupku a spadl jsem až na dno. Plavou tu totiž tvorové, kteří by si na mě určitě s radostí pochutnali. Vypadají jako lidé ale od pasu dolů nemají nic, místo rukou mají ploutve a když otevřou tlamu tak tolik zubů nemá ani krokodýl. Nevím proč, ale jsem si jistý, že nejsou přátelští.
Jak jsem říkal, ležím si tu asi týden, už mi dorostla kostra a tak se cítím trošku víc jako člověk. Nemám ještě svaly takže se nemůžu hýbat. Musím jen doufat, že si mě nevšimnou. Ještě si tu pobudu.



Aara letěla dolů z útesu a smrt měla přijít v několika vteřinách. Najednou však začala zpomalovat, až se zastavila přesně nad špičatým kamenem. Nevěřícně si stoupla na zem a rozplakala se.
Vedle ní se najednou rozzářilo světlo. Na dně propasti malé světlo vytvářelo strašidelné stíny. Aara spatřila shnilé větve a kamení na dně propasti, která jí měla ukončit trápení. Světlo sílilo, až bylo tak silné, že musela odvrátit zrak. Pak najednou rychle ustalo skoro úplně a místo světla se zjevila postava. Krásné šaty, které se do tohohle místa nehodily, stejně jako veselý výraz ve tváři neznámé kontrastovaly s okolím.
„Možná mě nepoznáváš“ řekla tichým hlasem neznámá. „Jsem Morgan, od doby co jsme se neviděly jsem ušla dalekou cestou.“
„Morgan“ zašeptala nevěřícně Aara. Zdálo se jí, že jí viděla naposledy před lety, ale ve skutečnosti to muselo být jen pár měsíců. Bývala to téměř normální dívka, ale už jen to zjevení prozrazovalo, že musí mít mnohem větší moc. To pro ni ale teď nebylo důležité. „Proč jsi mě zachránila ? Copak nevidíš mé trápení ?“ zeptala se smutně a sklonila hlavu.
„Tvůj čas ještě nenadešel.“ Pouze odpověděla neznámá. Stále se usmívala a ignorovala energii smrti, kterou kolem sebe Aara šířila. Na nevěřícný pohled Aary neodpověděla a rychle zastavila otázku, kterou se chystala Aara položit.
„Teď musíš vstát a jít, dám ti sílu která tě zbaví všeho špatného, uvidíš, že všechno bude lepší.“ řekla stroze, zavřela oči a začala se soustředit.
Dřív než stačila Aara zaprotestovat oslnilo jí světlo. Do její mysli se vkradl příjemný hřejivý pocit který jí obaloval mozek. Lekla se, vyskočila a pokusila se rozeběhnout. Místo toho se ale lehoučce vznášela nad zemí.
Pomalu zapomínala na strasti a utrpení. Myšlenky jí mizeli jedna za druhou. Pokaždé, když se snažila na něco vzpomenout, zjistila, že nemá na co. Postupně zmizely všechny, až zůstala jen jediná, úleva. Protože nemyslela na nic špatného, mysl se jí zregenerovala a byla už jen šťastná. Na malý moment neznala Dota, nevěděla kde je a co se děje. Světlo do ní vstoupilo a pak náhle uhaslo.
Najednou se lehce dotkla špičkami bot země, najednou nebyla bosa. Opět se jí vrátila paměť a vzpomněla si na všechny ty špatné věci. Jediné emoce, které se dostavily, byly strach a láska. Oboje se týkalo Dota. Zmizla nenávist, zmizlo utrpení, zmizla bolest.
Náhle vedle sebe stály dvě ženy, krásné jak samo slunce. I na dně tmavé rokle zářily jako dvě malé hvězdy.
„Jsem ráda, že jsi ztratila pouze špatné myšlenky a emoce, hlavní je že ti zůstala láska. Musíš se postarat o Dota a já o Ondřeje, nevědí to, ale jsou v nebezpečí. Závisí na nich víc než se může zdát. Musím ti toho ještě hodně vysvětlit, pojď..“
Aara se podivila, ale nezalekla a rozlétla se spolu s Morgan k nebi.


15 dub 2008, 18:10
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek pokračování příběhu - píše: Bondra

2.5.2008

Procházel jsem se po tomto pokelném místě. Všude kolem mě jsem viděl jen zlo. Čekal jsem aspoň nějaký uvítací výbor, když jsem tady nový, ale nedostávalo se mi ho. Nevěděl jsem, jak to v tomto pekle chodí. Ano, prošel sem sice již jedním peklem a bojoval proti Frantislavovi a JAsaniusovi, ale předpokládám, že tady to bude jiné. Věčné utrpení zde bude zřejmé. Ale toho jsem si zatím nevšímal. Potřeboval jsem zachránit dota. JIž jsem ho dlouhou dobu neviděl. Naposledy, když ho zabili. CO se mu zde asi může dít?.
Opravdu kudy jsem prošel, jsem viděl jen stamé mrtvoli. Ti, co byli šťastnější, na sobě měli ještě kusy masa, ostatní škvařili hnusní démoni svými vidlemi, ze kterých chrčel oheň. Bál jsem se. Byl jsem sám, opuštěný, na pekelném místě a kolem mě mnoho nestvůr, kteří mě chtrějí zabít. TAkový pocit jsem měl naposledy ve škole. Najednou se všichni démoni upnuli jen na mě. Uvítací večírek měl právě přijít.
Ohlédl jsem se doprava, odkud se na mě valily dvě gorily. No gorily. vypadali jako namakaní bodygárdí, avšak místo rukou měli biče. Až teď jsem si však všimnul, že zde stojím jen v roztrhaném oblečení a nemám žádnou zbraň. Za dobu, co jsem potkal Dota se mi to snad ještě nestalo. OKamžitě jsem si chtěl nějákou opatřit, když v tom mi buč roztrhl můj obličej a vytrhl mi kus masa. Zažil jsem neuvěřitelnou bolest, snad větší, než poslouchat učitelku jak vykládá o enviromentalistických pokusech na zvířatech. Skoro jsem bolestí omdlel. Ale nemohl jsem. Nějaká síla mě držela pořád vzhůru, abych si vychutnal bolest. Ty bestie si to užívali. Avšak to měl být teprve začátek.

Bohužel Dotova záchrana se musí odložit. Teď bojuji o holý život. Z levé strany přicházeli jiné bestie, které chtěli také mou ukrutnoíu bolest. Zřejmě se bolestí živili a přinášela jim nadměrné potěšení. Ve chvíli, kdy mi bič odtrhl další kus masa, tentokráte z ramena, jsem upadl na zem. Stvoření podobné praseti se mi zahryzlo do nohy a já zjistil, že má bolest může býti ještě větší než byla doposud. Byl jsem naštvaný, ale zároveň bezmocný. Nemohl jsem nic dělat. Zatímco netvoři trhali mé tělo, v dáli se dělo něco jiného. Něco co mělo zvrátit můj osud. Něco, co zachrání mne i dota.

Království pekel, jak se toto místo nazývalo, mělo jen jednoho vládce. Jak se již říká, měl to být ďábel. Ale tady to ďábel nebyl. Byla to ďáblice. Nádherné tělo, krásná pevná prsa a zadek k nakousnutí. Vládla tomuto místu. Avšak z jejího pohledu bývalo vždy zřejmé, že nechce už jen mučit nebohé oběti. Chtěla něco víc. Byla to normální žena s normálními touhami. Seděla na svém trůně a sem tam si zabila nějakého toho démona. Ale byla nešťastná. KAždou chvíli se koukala z okna a doufala, že tento den už nebude tak stereotypní. Ale nemohla udělat nic jiného než doufat. Až do té chvíle. Té osudné chvíle která měla nastat.
PO dlouhé době samoty opět hleděla z okna a byla smutná. Něco však upoutalo její pozornost. Viděla chumel netvorů, jak rdousí nebohého smrtelníka. Jakmile ho uviděla, věděla, že musí něco udělat. že se musí něco stát. Přiběhla k tlupě netvorů a mávnutím ruky jim rozprskla hlavy. Podala tomu nebohému ruku. Ten nebohý jsem byl já. Jakmile jsem ji viděl, upadl jsem tíženě do bezvědomí a mé tělo opět začalo dorůstat do původního tvaru. Co se stane teď, nikdo neví, jen ta krásná neznámá.


02 kvě 2008, 12:23
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

29.5.2008
Nejhorší na tom byla ta bezmocnost. Jedna věc je zemřít a druhá věc je usilovat o svůj život. Ale ležet na dně krvavého rybníka a doufat, že si vás nevšimnou monstra, která touží jen po vaší smrti je ubíjející. Opravdu jsem s tím nemohl nic udělat, jen doufat, že přežiju, a povedlo se.
Teď se ale nemám o nic lépe. Visím tu na kříži a opravdu si přeji zemřít. Nemyslím však „smrt“ zešílením, myslím opravdovou bezbolestnou a konečnou smrt.
Visím na kříži a mám probodané ruce a nohy tlustými rezavými kolíky. Snažím se nemyslet na tu bolest, ale co si budu nalhávat, zažil jsem horší. Má rychlá regenerace zápasí s kolíky v mém těle, v tomto případě je mi spíš na obtíž.
Nepamatuji si, jak se jsem sem dostal, moje poslední vzpomínka byla, jak jsem se vyškrábal z rybníka. Jak jsem o tom přemýšlel, tak jsem zjistil, že moji mrtví to být nemohli, stejně jako ostatní mrtví. Ti by se semnou netahali až na vrchol kopce na kříž. Jsem úplně nahý, ale alespoň mám kůži, i když ne všude.
Možná bych se dokázal vytrhnout, ale na to nemám sílu a stejně jsem zvědav jak to dopadne, mám takový pocit, že ten někdo si se mnou přijde popovídat.
Alespoň mám dobrý rozhled. Krajina tu vypadá… jako v pekle. Šílené horko, potím se ale už jsem si zvykl, dusno a prašno. V dálce vidím vrcholky červených hor.
Najednou jsem si všiml, že kus prostoru je přede mnou jakoby rozostřený. Čím víc jsem se na to soustředil tím víc jsem rozeznával lidské tvary.
„Jak dlouho už tu jsi ?“ zkusil jsem to
„Celou dobu“ zazněla odpověď a rozmazaný tvar se pomalu zhmotnil na samotného ďábla. Na kusu kamenu tam seděl člověk, který vypadal jako Hipízák. Dlouhé bílé kalhoty a tričko nenaznačovalo nic o tom že by to neměl být člověk. Až na to že se vůbec nepotil. Ale já to věděl, moc z něho přímo vyzařovala. Čím víc jsem se snažil na něm najít něco zlého, špatného, tím víc jsem si uvědomoval, že vypadá jako anděl. Tedy fyzicky. Bílé, krátké vlasy a úsměv od ucha k uchu, ten mě na něm štval ze všeho nejvíce. Ale přesto všecko z něho vyzařovalo zlo.
„Takže ty si ďábel“ pokusil jsem se i přes tepající bolest navázat konverzaci.
„Dalo by se to tak říct“ dal si s odpovědí pěkně načas. Za celou dobu se ani nehnul. Pak najednou sám o sobě spustil „Ty si teda tvrdý oříšek. Tolikrát jsem se tě pokusil zabít a pokaždé..“
„Musím tady poslouchat ty tvoje kecy ? Nemohl bys mě třeba sundat a já bych si jen odskočil…tu tvojí samochválu ani slyšet nemusím“ řekl jsem ledabyle, jako kdybych měl před ním navrch. Ve skutečnosti jsem se neskutečně bál. Doufal jsem jen, že ho třeba naštvu a zabije mě.
Pan ďábel ani nemrkl okem, dokonce mu zůstal i široký úsměv, ale naštvat jsem ho musel, protože přišla bolest. Neskutečná bolest. Bolest zevnitř. Mozek se mi začal vařit. Z uší mi vytryskla krev a vsadil bych se že ne jenom krev. Bolest útočila na centrum bolesti a mě nemohlo být hůř. Cítil jsem jak začínám bláznit, na straně nad uchem mi praskla lebka a tekutá část mozku mi explodovala ven. A jako na potvoru regenerace nefungovala. Vysel jsem tam tedy, vysílený a dávno mrtvý. Slíbil jsem se, že už nikdy se nebudu posmívat ďáblovi.
Ten se usmíval ještě víc. Co bych teď dal za smrt ! Pokusil jsem se otevřít oči, povedlo se, ale jenom na půl. Druhé oko mi stékalo po tváři.
„ŠŠtě…stí,.. že nemfám oko….aspoň se..se..se nemusim koufat na tvůj debfilní xicht !!“ křikl jsem z posledních sil, šlo to špatně, protože jsem se rozkousal jazyk. Ale svůj účel to splnilo. Ďáblovi zmrzl úsměv na tváři. Očividně si na vzhledu zakládal.
Pak jsem odtrhl ruce od kříže a přepadával dopředu. Po nekonečné vteřině pádu jsem se odrazil a oddělil si tak prstové části u nohou od zbytku těla. Let byl úžasný, přísahal bych, že necítím bolest, ale vím že jsem si to jen namlouval.
Ďábel se ale očividně letící mrtvoly nezalekl. Uprostřed letu jsem se prostě zastavil a vysel jsem ve vzduchu. Pohled to musel být nepatřičný. Hipízák a před ním ve vzduchu visící a krvácející oživlá mrtvola. Určitě jsem tak vypadal.
„Už s tebou nebudu ztrácet čas.“ Řekl náhle ďábel. Zřejmě se chystal něco udělat, ale pak se něco stalo. Shora zřejmě z nebe (jestli teda peklo nebe má) se pomalu snesly dvě postavy. Pomalu se snášeli k nám, pak začali zrychlovat až jsem viděl jen dvě ohnivé čáry. Jedna z nich ohromnou rychlostí narazila do ďábla. Vše explodovalo. Spadl jsem na zem a začal hořet. Oheň však rychle ustal a já spatřil ďábla, jak se neusmívá. Stál přede mnou a rukama ukazoval k nebi.
Snažil jsem se k němu doplazit ale moc mi to nešlo. Podíval jsem se nahoru a zjistil že ďábel se snaží zničit druhou hořící čáru. Ta se však rozletěla k němu, ale místo, aby zrychlila, tak zpomalovala až se těsně u nás zastavila. Byla to krásná žena, oblečená v bílých šatech. Až moc krásná pro tohle to místo. Byla otečená zády ke mně takže jsem nevěděl co se to tam odehrává. Pak jí ďábel ve vzduchu otočil a já uviděl jak má tvář zkřivenou bolestí.
Pak začala hořet. Hořela až podivně pomalu. Z očí ji tekly i přes oheň slzy, ale nevydala jediný zvuk. Nejdříve shořely šaty, potom se začala škvířit kůže. Když hořelo maso, zadíval jsem se jí do očí a najednou si na všecko vzpomněl. Aara.
Vzpomínky se mi vrátili, ale pozdě, Aara právě uhořela. Když se její prach sesypal na zem, spatřil jsem za ní ďábla jak se hystericky směje. Jako malé dítě která rozbilo druhému bábovičku.
Sílil jsem. (Sorry vondro tohle sem si musel pučit:-D)
Nová energii se vlévala do mého těla. Nechápal jsem odkud jak a proč, ale neřešil jsem to. Mohl jsem vstát. Ďábel se přestal smát a udiveně na mě pohlédl. To jsem ale na něj skočil, málem jsem se ale netrefil, protože bez prstů se odráží těžko.
Dopadl jsem na ďábla a zabořil mu prsty do hlavy. Šlo to podivně lehce. Nevěděl jsem proč to dělám, skoro jako by mě něco ovládalo. Pak nastal výbuch.


Otevřel jsem oči. Viděl jsem nebe. Byl jsem v nebi ? Ne. Protože jsem neměl oči, ale oko. Mátožně jsem se postavil a zjistil, že je vše po starém. Vytékal mi mozek z hlavy, chyběly mi kusy chodidel a byl jsem ohořelý. Moje image.
Pak jsem zahlédl člověka. Vojáka. Něco zamumlal a odběhl pryč. Jako kdyby nebyl překvapený, že vidí živou mrtvolu. Ale pak jsem to uviděl. Obrovský hořící portál z kterého se valily zástupy mrtvol. Za portálem byly vidět červené hory a zástupy mrtvol, které mířily do nového světa. Vojáci před portálem stříleli do mrtvol, ale těm to nevadilo.
Ustřelili mrtvole nohy, ona se plazila, ustřelili mrtvole ruce, ona se na ně mračila. Přímo přede mnou mrtvola roztrhala na kusy ženu, která se histericky svíjela na zemi. V dálce jsem viděl ohně a slyšel křik. Přivedl jsem peklo na zem. Zabil jsem 6 miliard lidí. Zabil jsem ďábla a zničil hranici mezi peklem a zemí. To bylo na mě moc.
Kulhal jsem směrem k vojákům. Z počátku mi nevěnovali pozornost, ale když jsem byl blíž než ostatní mrtvoly přenesla se palba na mě. Létali ze mě kusy masa, ruce nohy, naštěstí nestříleli do hlavy. Upadl jsem na zem vedle jednoho mladého vojáka. Už na mě nestříleli byla to škoda munice.
„Prosím, zapal mě“ vyhrkl jsem na udiveného vojáka. Byl překvapený, ale udělal to. Každý by to s radostí udělal.
Křik, bolest, smrt. To už zažít nechci.
Tak tedy hořím a doufám že zemřu. Ale hlavně doufám, že nepůjdu do dalšího pekla, nebo někam, kde existuje bolest. Já chci jen…nic.

„Pane! Ty stvůry zastavit nemůžeme!“ vykřikl beznadějně voják.
„Koukni ! na to hořící torzo ! usmívá se to !“ odpověděl kapitán.
„Myslím že je to mrtvý, tak přece jenom dou zabít ! To byl dobrej nápad zapálit to.“ Usmál se kapitán na vojáka. Teď měli naději.


KONEC


Líbil se vám tento příběh ? Sledujte moje další díla.
jaspisovatel.cekuj.net


29 kvě 2008, 22:20
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 74 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru









StahovaniZaSMS Pizza Modena MP3 free download