fastshare
Drsný příběh Dota
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 2210
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 19 bře 2024, 05:55





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 74 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další
 Drsný příběh Dota 

Jak má povídka / seriál pokračovat ?
komedie / parodie 13%  13%  [ 6 ]
erotika / porno 49%  49%  [ 22 ]
akce / krev 7%  7%  [ 3 ]
sci-fi 9%  9%  [ 4 ]
Vše (Sci-fi akční porno s kouskama parodie) 22%  22%  [ 10 ]
Celkem hlasů : 45
Autor Zpráva
Private
Private

Registrován: 02 led 2008, 11:01
Příspěvky: 4
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Story-teller

16.1.2008

Po několika hodinách proplétání temnými a úzkými uličkami města jsem ke svému průvodci začínal být celkem nedůvěřivý a chtěl jsem se ho zeptat kam mě to vlastně vede, ale než jsem se stihl zeptat tak Majkl promluvil „Neboj můj synu, to je kvůli utajení nemůžem si dovolit odhalení, už vůbec né když je vyplnění proroctví tak blízko“ Moje další otázky zastavil mávnutím ruky. Jako bůh jsem nebyl zvyklí poslouchat rozkazy nějakých lidí, ale nevím proč, Majkl my nepřipadal jako obyčejný člověk, cítil jsem z něj kromě velkého zápachu piva také něco zvláštního, něco nadpřirozeného. Po dalších dlouhých hodinách kdy jsem přemýšlel o Majklovi a vlastně o všem co se ti děje jsme dorazily k starému ošuntělému domu u kterého se Majkl zastavil a vyťukal heslo na staré skoro rozpadlé dveře. Otevřel nám muž podobného vzhledu jako byl Majkl, jen byl o trochu nižší a netáhlo z něj pivo. Na muži bylo vidět značné znepokojení, nejspíš nebyl zvyklí na nečekané hosty. „To je v pořádku milí bratře, ten je tu se mnou“ uklidnil ho Majkl. Majkl mě zavedl do kruhové místnosti, kde už sedělo několik těch divných lidí v pláštích a většinou s dlouhými vlasy a přicházeli další. Majkl my ukázal na místo kde se mám posadit. Chtěl jsem se na něco zeptat, ale Majkl mě zase odbyl mávnutím ruky a odešel. Když jsem si sedl na učenou židli všiml jsem si že přímo naproti je křeslo větší než všechny ostatní a nad ním je člověk přibitý na kříži, docela zajímaví způsob mučení, ale znám horší. V tom jsem si všimnul Pinďi jak upřeně zírá na toho přitlučeného člověka. A v tom my to došlo, tohle je země. Země Pinďův domov, a ten člověk na kříži vlastně není člověk, ale bůh, bůh téhle planety. Pinďa teda neměl moc příjemnou smrt. A docela by mě zajímalo kdo nebo co tohle dokázalo udělat bohovy. Jednomu z nejmocnějších z bohů , teda až po svaté trojici, do které jsem kdysi patříval i já, ale to už je dávná historie. Konečně dorazilo pár posledních bláznů v plášti spolu s Majklem. Majkl si sedl na největší křeslo a začal mluvit „Jak už z vás většina tuší věštba se naplnila a náš Bůh k nám znovu sestoupil, spolu se svým nejvěrnější, nejvěrnějším a nejmocnějším andělem“ No nejspíš mě považuje za nějakýho potřeštěnýho anděla, ale zatím nebudu odporovat, třeba se z toho vysvrbí něco zajímavího. „Jejich příchod nám nám znovu pomůže obnovit víru a mír na této planetě a svrhnout tu technokratickou vládu co nás už několik století tyranizuje. Nyní budeme potřebovat všechnu vaší moc a víru, abych mohly vysvobodit Našeho Pána z této hrozné podoby v kterou se proměnil v Mordogu. Všichni opakujte naší modlitbu, vložte do ní vše co můžete, je to pro Našeho Pána, nesmíme ho zklamat“ Všichni v místnosti až na mě, začali opakovat nesrozumitelná slova modlitby, několik minut se nic nedělo, ale brzy začal Pinďa zářit, každou chvílí zářil víc a víc, až se v záři úplně ztratil. Po nějaké době když všichni ztichly, začala záře ustupovat, až ustoupila úplně a odkryla to co vytvořila. Místo Pinďi tam stál starý prošedivělí muž s plnovousem, v ruce držel holi o kterou se opíral, nevypadal na nějakého mocného boha, ale zdání někdy klame. Stařík se ke mně otočil a pravil „Jsem ti vděčný za to jak si mě v Mordogu ochraňoval, vděčím ti za svůj život, tvoje činy nebudou nikdy zapomenuty.“ V tom ho přerušil Majkl „Pan promiňte že vyrušuji, ale měly by jsme začit s poradou. Musíme se dohodnout jak budeme postupovat při osvobození planety“ „Osvobození planety, od koho? Co se tu stalo za mojí nepřítomnosti“ Bůh nechápal co se děje, vlastně ani já moc ne. Majkl začal vše vysvětlovat. „Po vaší smrti na vás postupně všichni začali zapomínat, po nějaké době se začala prosazovat skupina vědců, která začala vyrábět stále vražednější a vražednější zbraně a pomocí nich se jim povedlo získat vládu na celou planetou, všichni věřící byli pronásledování a vražděni, až nakonec zbilo jen pár věřících. Na celé planetě je nás už si jen 500. Vědci tyranizují obyvatelstvo, používají lidi při testech svých nových zbraní a nebo je používají jako vojáky. Připravují se totiž na útok na nové planety, vláda jen nad touto planetou jim už nestačí a my jsme jediní kdo o tom ví a má možnost jim v tom zabránit“. V tom se strop rozzářil jako milióny hvězd a do místnosti sestoupil anděl, všichni v místnosti poklekly až na Boha a mě. Anděl se na mě otočil a pravil „Ty neklečíš proč? Nějak moc si troufáš“. „Morgan nech ho být, jemu vděčím za život, bez něj bych tu nestál“ „Tak to promiň nevěděla jsem kdo jsi, buď zde vítán, jsem ráda že se k nám připojil někdo noví, to už se dlouho nestalo“ Majkl už zase nervozně začal pobízet k tomu aby začala porada, ale tentokrát už ho konečně všichni poslechly a začalo se jednat o tom jak bude vypadat osvobození planety. Morgan stále nutila aby bylo vše nenásilné a aby nebyla zbitečně prolévána další krev, že násilí už bylo dost. Už jsem to nevydržel a musel jsem něco říct. Nevym jak si to přestavuješ do hlavního města, řekneš ahoj tady je váš noví Bůh prosím odložte všechny zbraně a poslouchejte naše rozkazy. To určitě. Nejlepší bude když rychle a tvrdě udeříme na jejich hlavní vedení, nebudou to čekat a nestihnou seskupit celou armádu. Ne ze by likvidace cele armády byl pro nás nějaký větší problém, ale tady kvůli naší mírumilovné Morgan by jsme se to mohly pokusit vyřešit rychle a bez zbytečných ztrát. Po tom co padne vedení, pochybuji že lid bude své tyrany dál chránit a přidá se k nám.


16 led 2008, 18:07
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

23.1.2008

Od této chvíle píši v první osobě jako Vondřej.
Nevěděl jsem co mám dělat a měl sem rozporuplné pocity.. Vyhrál jsem největší bitvu, kterou jsem kdy prošel ale ztratil jsem přítele. Dot jak zabíjel se pomalu ale jistě stával smrtí, a musí ted chodit po vesmíru, a srážet démony do propastí.. Byl jsem sám. Nevěděl jsem co mám dělat..
Planetu, kterou jsem osvobodil jsem začal nenávidět. Bylo to jako vězení. Lidé mě oslavovali jako boha. Jednou při velké oslavě na moji počest přišel kněz a řekl zaklínadlo. Velmi mocné zaklínadlo: štrabadů štrapadá hok of mýval ar far tsu. Začal sem sílit. Připadal jsem si jako bůh. Čím více lidí mě uctívalo, tím větší sem měl moc.. Stával sem se skutečně bohem..
Jako bůh jsem mohl všechno... Jednou ráno jsem šel jako obvykle na lov, kde jsem si zkoušel nové síly, když v tu chvíli jsem přišel na temnou stranu, tam kde ještě vládl úch*l v černém plášti. Vzpomněl jsem si na MOrgan.. ku*va, měl jsem jí vysvobodit, řekl jsem si a běžel jsem.. Běýžel jsem dlouho, když v tu chvíli jsem narazil na pevnost. Žádná opevnění, nic.. Byla zničena.. Hledal jsem všude, ale bylo tu mrtvo. Nikde ani človíčka..
Po důkladné prohlídce pevnosti jsem objevil starou knihovnu... Chvíli(asi dva týdny) jsem zůstal v oddělení porna a erotiky.. Jakmile jsem přestal slintat, koukal jsem se dál..ÁÁÁ to je ono, černá magie.. Začal jsem číst..
Bylo tam spousty zajímavých kouzel, jak třeba změnit mývala na sysla, nebo jak vytvořit svojí armádu nemrtvých, a jak oživovat mrtvé démony.. Vytrhl jsem list s tímto zaklínadlem a začal jsem dále studovat.
Obzvláště jedna pasáž mě nepřestávala udivovat. Transfér na jiné planety...Teoreticky to bylo jednoduché, stačilo jen transformovat molekuli pomocí částic nepravděpodobnosti..
Tato planeta už pro mě nebyla. Chtěl jsem krev, Řežby, to pro co jsem byl zrozen. Generál armád. Již jsem nechtěl stát na straně dobra. Chtěl jsem dobývat. Ničit.
Začal jsem říkat zaklínadlo.
Než bys řekl Zasranej Vašek Klaus byl jsem na jiné planetě.. Okolo mě bylo do dvou kilometrů vypálen veškerý život.. Začal jsem hledat smrt.
Vypadalo to jako zalidněná planeta, kde byl nastolen nějaký režim.. Armáda se chystala obléhat tuto zemi.. Pobaveně jsem si řekl , že ji zničím.. Ale co mě udivilo bylo, že armáda vychází z ohnivé propasti, ze které žhnul neustálý plamen.. Něco se stalo.. Z Mordogu se začali dostávat padlý bohové a démoni, který měli jeden cíl, zničit vesmír. Věděl jsem že tohle sám asi nezvládnu.. Dot selhal, něco se pokazilo, nebo zde byl nějaký záškodník. Jiná smrt, která se pokoušela převzít dotovo místo.. toto jsem nemohl dopustit a vytáhl jsem list papíru.. Hlasitě jsem vykřikl na všechny strany zaklínadlo..
Nastalo ticho. Otevřela se země... Temná armáda vyjela a já byl jejím velitelem.. To zaklínadlo mělo takovou schopnost, že oživilo mrtvé vojáky, kteří ztemřeloi pod mím velením..Měl jsem dokonalou armádu, která okamžitě začala stavět ochraný val a chystala se na ofenzivu, která měla začít každým okamžikem..
Věděl jsem ovšem, že tohle sám nezvládnu.. Potřebuji smrt...Smrt na své straně, ku*va kdyby tu byl Dot.. Zamyslel jsem se, nedokážu být svině, jsem bvždycky na straně dobra.. V tu chvíli mě napadlo, dobří přátelé, ať jsou od sebe vzdáleni na triliardy planet, by se měli slyšet, tak zní zákony vesmíru.. A jako bůh, démon dobra jsem to dobře věděl.. Sílil jsem.. Začal jsem do sebe vtahovat všechno dobro z okolních planet. Ničilo se prokletí vlkouše a stával se ze mě generál legií, o kterých jsem vždy na zerbě četl.. Generál a navíc bůh, co víc si přát... Rozdělil jsem své věrné vojáky do oddílů a eskader a zařval jsem:: Doteeeeeeeeeeeeeeeeee jestli mě slyšíš, příteli, pomoz mi ty svině vrátit spátky kam patří!!!!!! Oddíle vpřed!!!!!!!!!!!! Vše se dalo do pohybu a já jenom čekal jestli ty démony pošlu zpět do pekel.


23 led 2008, 16:12
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

23.1.2008

Nevím, jestli obyčejná smrt má trpělivost, ale já rozhodně ne. Měl jsem sto chutí okamžitě se vrhnout po tom nefouknutém stvoření a zabít ho. Ale zbytek mého zdravého rozumu mi radilo abych to nedělal. Nevíc mě štvalo to, jak mě jednoduše pokořil a zesměšnil, mě, smrt s velkým S !! V hlavě se mi ale rýsoval plán. Ze všeho nejdřív musím zpět na tu planetu, kde jsem se stal smrtí, a optat se jak to vůbec bylo. Nic z toho si totiž nepamatuji.
Z přemýšlení mě vyrušila salva vypálená do obličeje. Byl jsem obklíčený ze všech stran policí a ta to do mě šila za všech stran. Vypadli udiveně, asi proto že jsem to ignoroval. Pomalu jsem vstal a střelba ustala. „Myslel jsem, že police nejdřív křičí stůj, a já nikam neutíkám“ řekl jsem potichu skřehotavým hlasem. Jednomu policistovi se klepala kolena i když se ze všech sil snažil aby to nebylo vidět. Stateční hoši. Nedivím se jim, taky bych střílel do chlápka v plášti sedícího uprostřed kráteru, a hromady suti. Pomalu jsem překročil trám a začal odcházet, když dal poručík rozkaz a stříleli po mě znovu. Já jim šanci dal. Mávnutím ruky jsem je poslal na dvacetimetrový let vzduchem. Přece jenom je ve mně něco dobrého, nezabil jsem je. Na jednoho jsem však zapomněl, ten na mě zíral s otevřenou pusou a nehýbal se. Luskl jsem prsty a teleportoval se, ještě jsem si všiml jak policajt omdlel. Já se prostě někdy musím předvádět.
Zjevil jsem se na místě, kde jsem si kdysi povídal s holčičkou, u krásného jezera z krve pokrytého mrtvolami. Nádhera. Ale nikde nikdo. Musel jsem se teleportovat asi 3x než jsem trefil místo kde teď žijí, v prvních dvou teleportech jsem vyzvracel všecko, takže třetí zjevení bylo důstojné. Asi vážně děsím lidi, jen co jsem se objevil všichni padli na kolena a svým zvláštním telepatickým hlasem všichni najednou prosili o milost. „Nepřišel jsem vás zabít“ řekl jsem co možná nejvlídněji „jsme přátelé, já zachránil život vám, vy zase mě, krom toho ani nevím jak zabít nehmotného“ usmál jsem se. Asi nechápou humor. Sundal jsem si kapuci a snažil se vypadat jako člověk, jako dřív. Pokynul jsem jim ať si stoupnou a propustil je. Báli se mě jako smrti.
Rozpustil jsem je. Báli se mě ať sem dělal co jsem dělal. Usmál jsem se na ně, odvrátili zrak. „jé Dote ty ses vrátil“ křikla holčička a snažila se ke mně rozeběhnout ale její matka jí zastavila a odehnala pryč.
Seděl jsem na lavičce a hleděl na lesy. Napojil jsem se na jejich mysl a ke svému potěšení jsem zjistil že už se mě tolik nebojí. Myslí si že sedím na lavičce protože jsem sám a trápím se. Nechám je v tom.
Bylo ráno. Vycházela obě slunce. Byl jsem na planetě, kde bylo dvacet sluncí a planete hořela neustále, byl jsem na planetě, kde nebyla slunce a planeta byla led, ale tady je to prostě nejkrásnější. Sakra už mluvím jako anděl. Vstal jsem a rozhodl se, tady chci mít můj domov. Pomáhal jsem s drobnými prácemi jako normální člověk, krásná iluze.
Odnášel jsem kbelík s vodou, jako pravý mnich, když se vzala tu se vzala jedna Vogrolka, nebo jak se vlastně tady ten národ jmenuje. „Ahoj, Dote“ podívala se na mě. Byla vážně hezká, černé dlouhé vlasy, štíhlá postava a tvář toho typu ‘takytěmiluju’. „Ahoj“ odpověděl jsem přihlouple. Možná mám nekonečné schopnosti zabíjet, ale v ženách se pořád nevyznám, co po mě chce ? Pak sem si vzpomněl, že po mě už pokukovala, když jsem tady byl poprvé. „Jak se jmenuješ ?“ zeptal jsem se. „Aara… Víš Dote, já se tě nebojím, víš proč ?“ koukla se mi zpříma do očí, a neodvrátila zrak. To by zabilo každého sebemenšího hříšníka. „to netuším, proč se mě nebojíš“ odpověděl jsem vážně. „Nebojím se tě, protože vím, že ve skutečnosti jseš dobrý člověk, možná že to ani ty netušíš“ ozvalo se mi opět v hlavě. Nechal jsem jí při tom.
Aara se ke mně přitočila a opatrně se mě dotkla na prsou. „Tady máš, dobré srdce“ podívala se ne mě šibalsky. „přijď za mnou prosím po setměni“ mrkla a zmizela. Doslova.
Hypnotizoval jsem to blbý slunce, ať už konečně zaleze… Může smrt milovat ? ptal jsem se sám sebe.
Jen co poslední paprsek dopadl na zem, rozběhl jsem se k Aaraniným dveřím. Chtěl jsem zaklepat, ale dveře byly otevřené. Ocitl jsem se v malém pokojíku, kde byla jen postel a pár poliček s věcmi. Před postelí stála Aara jen v tom jejich zvláštním oblečení z kožíšků, který jedním letmým dotykem shodila na zem. Stála tam přede mnou, nahá a nádherná. No co i smrt je jenom člověk ne ?
Aara vzrušením lehce zprůhledněla, udělal jsem to taky. Rozesmála se. Zažil jsem nepozemské milování. Gravitace jakoby neexistovala, i když byla dole, byla aktivnější než já. Jestli byla navenek nevinná, tak vevnitř byla ďábel. Objala mě nohama a já se ztratil v ráji. Aara křičela tak nahlas, že jsem se bál, že vzbudíme ostatní ale jestli má sdílenou mysl, tak to nejspíš prožívají všichni. Zvláštní představa.
Ráno, poprvé za celou tu dobu jsem se cítil šťastný. Někdo mě měl rád. Oblékl jsem se a šel se projít na čerstvý vzduch. Ze zvědavosti jsem nakoukl Vargolům do mysli a našel jsem to, co jsem neměl najít. Aaru poslali jako úplatek, abych je ušetřil. Sakra.
Aara vyšla ven a se slzami v očích se na mě podívala. Já nebrečel já byl naštvaný a hodně. Nevím jak věděla že to vím, ale ona vždycky věděla víc. „Dote ! není to tak jak si mylíš, miluji tě.“ Nevěřil jsem jí. Chtěl jsem pryč a sem se už nikdy nevrátit. Chtěl jsem být sám nebo mrtvý.
Když jsem přemýšlel na jakou planetu se mám teleportovat uslyšel jsem žalostné volání od Vondřeje. Myslel jsem, že mě zavrhl, na staré přátelé se nemůžete zlobit, i když jsou smrt. Aara mě objala ale to už jsem byl napůl vzduch. Jdu ti na pomoc starý brachu!


23 led 2008, 17:34
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

23.1.2008

Cítil sem v kostech sílu. Přibívala víc a víc a já věděl že se se mnou také něco stává.. Něco nad.. Na jedné planetě jsem byl bůh, ale chtěl jsem být víc. Být proslaven jako veliký válečník.. Mé oddíli se připravovali na útok, když si nás démoni všimli. Okamžik přžekvapení byl v pytli. Bylo to zlé, skutečně zlé. Démoni se blížili. Je neskutečné jak i démoni voládají vojenské taktiky.. Blížili se k nám ze vzduchu, ze země a z vody.. Vyslal sem svoje pěšáky do jisté zkázy..
Já povzbuzen svou sílou jsem byl v čele prvního oddílu a drtil sem démonům hlavy. Zůastávala za mnou jen krvavá cesta a já si začal uvědomovat, že ve mě přestává být také člověk, respektive vogol. Čím dál jsem zabíjel, tím více jsem se stával smrtí, jako tehdy Dot.. Nechtěl jsem to, a proto jsem se od svých jednotek vzdálil.. ku*va kde je ten Dot, už tu měl být.. Asi zapomněl na naše přátelství a vysral se na mě.. Nedivím se mu, udělal jsem mu to samé.. Lituji toho
Mezitím moje oddíli nestačili zabíjet démony.. Problém byl v tom, že démoni nemohli umírat, neboť tu nebyl a přítomna smrt.. Jakmile jsme je zabili, okamžitě se vrítili.. To samé se dělo s mou armádou.. Z boje se stávala řežba, z řežby nuda.. Bitva byla dlouhá.. Chtělo to smrt. V tu chvlí jsem se rozhodl, že se stanu také smrtkou a začaql sem zabíjet. Objevoval jsem v sobě novou sílu, energiii, která přetvářela mé tělo.. V ruce jsem měl plamenný meč a bílý háb.. Ne nestává se ze mě smrt... Stal se ze mě Bílý rytíř, který bojuje ve jménu dobra. Dostávám veškerou pozitivní energii ze všech dobrých dzuší po celém vesmíru.. Stalo se ze mě něco víc. Byl jsem ztělesněné dobro, které svým ohnivým mečem mohlo také rozdávat smrt.. Nejenže se mým zásahem démoni rozpadli, ale nepřipadli peklu, nýbrž očistci, který měl očistit jejich duše.. Mé oddíli byly pomalu zničené a já na všechno sám nestačil.. Kosil sem své nepřátelé když tu vidím, přede mnou stojí Dot a chce mi něco říci. Něco důležitého.. Otočil se na mě a vrazil mi kudlu do páteře se slovy, nyní stojíš na opačné straně starý příteli...
Armáda generála Vondřislava ztuhla, neboť byla řízena jeho myšlenkama.. Nastalo hrobové ticho a démoni se začali valit na Dota.. V tu chvíli Vondřej otevřel oči a strčil Dotovi mrkev do oka se slovy, máš špatný zrak příteli, ale jsem rád že tě vidím.. Tak deme na ně?? To si piš, ty pardále, řekl Dot a začal sathovat Démony zpátky. Dot svými schopnostim začínal uzavírat brány pekla a Vondřej mu všemožně pomáhal, když v tu chvíli...


23 led 2008, 17:57
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

23.1.2008

Pokračování příběhu, píše: Test
Na jedné straně stála monstra, před kterými by utekl leckterý bůh, ale jejich nepřátelé se nebáli, podle výrazu v jejich tvářích se těšili. Stáli klidně, i když by měli za chvíli zemřít. První z nich, bílý rytíř, vypadal silně, neohroženě a odhodlaně. Vypadal, že by jen pěstmi rozdrtil půlku armády, natož se zářivým mečem. Druhý, zdánlivě starý muž v hnědém hábit a holí v ruce působil ustaraně, staře a možná nerozvážně. Jeho výraz napovídal, že spíše zapomněl koupit v obchodě rohlíky než že se na něj valí nekončící armáda.
Byl jsem naštvaný, neskutečně naštvaný, ale přesto jsem zachovával klidnou tvář. Jak mi to mohla Aara udělat ? Takhle mě zneužít… Vždyť museli vědět, že je nechci ani nemůžu zabít… Mám vztek, a monstra ponesou následky.
Vondřejslav to už nevydržel a skokem, vysokým asi 100 metrů se přenesl doprostřed bitvy, kde rozdával smrt. Roztáhl jsem ruce k nebi a zkoncentroval energii. Mračna se zatáhla celý svět potemněl. Až na místo bitvy, monstra měla místo očí plamínky a bylo jich tolik, že osvětlovaly celé bitevní pole. Je čas na efekty, řekl jsem si pro sebe a moje Kosa se rozzářila. Mohl bych, i když s vypětím všech sil, za vteřinu rozdrtit celou armádu, ale to si pak člověk neužije. Vlastně stačil pouhý dotek Kosou na nepřítele, ale bitva není o dotýkání, monstra potřebují dát za vyučenou. Moje Kosa projížděla monstry jako vzduchem. Tato monstra však nepřišla porážku, přišla zabíjet. Nějaký rohatec na mě skočil z výčnělku a chystal se mi zaseknout drápy do ramene. Stačil jeden švih a z jednoho byly dvě. Každá půlka odpadla na jednu stranu a první krev mi potřísnila kabát. Ještě ani monstrum nedopadlo a už na mě skočily další tři. Mé reflexy však byly stokrát rychlejší než jejich, takže i ony dopadli ve více částech na zem. Stačily dvě minuty a byl jsem celý od krve, mozek ve vlasech, kost zapíchlou v rameni.
Stačila myšlenka a byl jsem zdravý a čistý. Tohle mě vážně nebavilo. Myslel jsem, že se vyvztekám na monstrech ale před problémy se nemá utíkat. Budu jako chlap a vyříkám si to Aaron. Mojeho zadumání však využily příšery a vrhly se na mě, a už mi chyběla ruka. Myšlenka a jsem zdravý. Zkoncentroval jsem energii a vyslal špetku magie. Každé monstrum, které se ke mně přiblížilo, uhnilo a rozpadlo se. Důstojně jsem kráčel uprostřed bitvy k Vondřejslavovi a tvořil jsem cestu plnou hnisu a smrti. Já to ani jinak neumím. Bílý rytíř poslal na smrt asi stovku monster okolo něj abychom měli trošku času. „Vondřeji musím jít zvládneš to ?“ zeptal jsem se vážně. „kdyby mě to tak nebavilo tak už je po všem“ vysmál se mi. A to si říká pan hodný, přitom se z té bitvy raduje víc než ta monstra. „Tak se měj“ řekl jsem a objevil jsem se na mé krásné planetě, přímou před Aarou, která se mě asi lekla, zrovna chovala na klíně nějaké děcko. „Ahoj Aaro, promiň že jsem utkl, musíme…“ Aara se lekla, ale pak odložila dítě a vrhla se mi k nohám a začala brečet „ty se vrátil!! Ty ses…a..proč..promiň mi to“ Schoulila se do klubíčka, ale pak vyskočila a začala do mě bušit pěstmi, po tvářích jí stékaly slzy. Objal jsem jí. „proč ti to trvalo tak dlouho! Víš že jsem s tebou nespala jenom že jsem musela, že to víš !!“ „ano vím to, promiň byl jsem jen naštvaný, ale vždyť jsem byl pryč jen pár minut!“ „nevím co jsou minuty Dote, ale byl jsi pryč 6 kolohů (asi 10 měsíců) tady utíká čas jinak Dote? Tento chlapec je tvůj syn.“
Sakra. „jmenuje se Got“ pokračovala „u nás to znamená nesmrtelný.“ Pocítil jsem v sobě nový pocit, nějaký pocit v srdci, který vytlačoval všecko zlé a zaplňoval prázdnotu. Moje Kosa zmizela, plášť mi zmizel a dokonce i ta nenávist. Pak jsem omdlel. Poprvé jsem ale omdlel Šťastný. Mám rodinu.


23 led 2008, 18:53
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Re: Drsný příběh Dota

24.1.2008

Můj přítel Dot si potřeboval zařídit nějaké osobní věci, ale já věděl, že teď již vyhraji.. Měl jsem dost síly na to, abych monstra kosil jedno po druhém.. Bylo to již opravdu nudné zabíjet démony, když proti mě neměli žádnou šanci, když tu se zjevil ten, který za to mohl.. Jedině on měl dostatek sil na to otevřít brány pekel..Přišel ke mně.
Tak se opět setkáváme Vondřeji, řekl a v tu chvíli mnou projel mráz.. Byl to on. Jasnánius.
Jasnánius nezahálel a okamžitě mně uštědřil ohromnou ránu do ledvin.. Co ovšem on nevěděl bylo, že již nejsem prokletý vlkouš ale něco víc. Bílý rytíř, ochránce dobra.. Mé armády právě doráželi poslední démony z pátky do pekel, když se jasánius zvedl udiveně ze země. Pokusil se ještě o slabý odpor ale měl to beznadějné. Nejenže jsem mohl dávat život, ale s chutí jsem ho i bral... Jasánius byl zesláblý.. Pravděpodobně bojoval s frantoslavem a chtěl si vylepšit náladu.. Nepochodil.. Rozmýšlel jsem se, jestli toho boha bez koulí mám nechat žít, ale byl jsem nemilosrdný. Napřáhl jsem plamenný meč a uťal jsem mu hlavu, která se skoulela k mým nohám...
Mé armády již uzavřely brány pekel a já jsem byl vítěz. Opět jsem to dokázal.. Vival la rasistanece (volný překlad zabil jsem geje). Celý svět mi ležel u nohou a já dostal chuť dobývat..
Ne, řekl jsem si, jsem bílý rytíř a mé poslání je důležité. Kdykoliv bude nějaké bezpráví, budu tam, jakmile se někdo ocitne v úzkých, ztrestám ho a pošlu do pekel..(Opravdu nejsem Robin Hood, bohatým bral, na chudé sral..) ne já budu ochraňovat stabilitu vesmíru..
Zrovna když jsem pomocí bílé magie přicestoval na planetu, na které byl Dot, byl jsem v šoku.. Dot žil lidným a spokojeným životem, s manželkou a synem, který jezdil na ponících a byl rád na světě..
Jenže znáte to každá idilka jednou skončí a Dot to velmi dobře věděl. Věděl že příjde den, kdy opět bude muset vyrazit a zabíjet, ale věděl že to nebude dnes, ani zítra..Jelikož Dot jakmile v sobě zjistil něco dobrého, byl zbaven prokletí smrti, jeho síla se přenesla na někoho mocnějšího. Na smrt smrtí, která smrti může usmrtit.(Abyste to pochopili smrtka která kosí smrtky kosou, ne kosí ale zabíjí, i když jak může smrt zabít smrt, když smrt je mrtvá... závažná filozofická otázka, ale prostě to byla smrt která připravovala jiné smrti o jejich sílu, prostě extragigasmrt jasný!!!)
Její smrt rostla a já jsem to věděl. Cítil jsem to. Věděl jsem že příjde i na tuto planetu, kde může ohrozit Dota, kterého jsem chtěl varovat. Chtěl jsem se na tu smrt připravit, a potřeboval jsem od Dota nějaké informace, on se s ní již setkal..
Čekala mě bitva o záchranu vesmíru, souboj titánů. Tmy a světla...
Začal jsem hledat Dota po planetě, když jsem u jezera viděl nádhernou polonahou dívku.. Zrovna si umývala své nádherné černé vlasy a zatím neměla tušení o mé přítomnosti. Jako bílému rytíři mi nemohla čísti myšlenky.. Přiblížil jsem se k ní, jen na takovou vzdálenost, aby mě nezahlédla... I jako to největší dobro mám své touhy..Všimla si mě asnažila se zakrýt. Zardila se při tom. Nemusíš se mě bát maličká, řekl jsem a děvče pookřálo. Ty si Vondřislav, zachránce této planety a přítel Dota.. Já tě znám, nebojím se tě.. Přistoupil jsem k ní a něžně jí sundal kus hedvábí, který ji zakrýval její krásu. Pochopila a mou náklonost mi opětovala. Opatrně jsem si sundal své brnění a generálskou helmici.. Byla v sedmém ráji a mě do něj dostala také.. Bylo to nádherné a fantastické. BYli jsme jedno tělo a já věděl, že kus člověka respektive Vogola ve mně ještě zůstalo. Prožili jsme spolu celou noc vášní a oba dva jsme byli spokojení.. Věděli jsme že jeden bez druhého nemůžeme být , když v tu chvíli ve vesmíru bylo konáno bezpráví, něco se dělo, musel jsem odejít... Na znak našeho propojení jsem jí nechal mou bílou dýku, a na oplátku mi dala její hedvábný šátek, přivázal jsem si ho kolem krku a byl jsem ještě více silnější... VVěděl jsem, že se k ní vrátím( nechal jsem si tam totiž spodky) a transportoval jsem se na jinou planetu, kde bylo potřeba mé přítomnosti..


24 led 2008, 16:29
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

24.1.2008

Na Zemi se bylo krásně. Země to sice nebyla, ale na název této planety jsem si nikdy nezvykl. Po té, co jsem se zbavil těžkého břemena, se mi vrátil do duše mír. Měl jsem milující ženu, syna, který už dělal první krůčky, dobré počasí a náladu. Lidé mě tu konečně brali, cítil jsem se jako doma. Byl jsem už normální člověk, možná ještě trošku zesláblý, ale člověk.
Od Velkého útoku bestií jsme dokázali znovu postavit město, a žilo se nám tu opravdu nádherně.
Přes den jsme dělali na poli a k večeru jsme popíjeli v hospůdce. Bylo to oproti hospodám na Zemi úplně jiné. V hospodách nebyl žádný zvuk, většinou ticho. Příběhy jsem vyprávěl tak, že jsem otevřel svou mysl a všichni z ní potichu u piva četli. Místní se ode mě, jako od bývalé smrti a od bývalého pozemšťana hodně neučili a zdá se, že jsem jim změnil život. Oni mě na oplátku naučili to jejich tajemství s zhmotňováním se. Vlastně to nebylo nic složitého, ale nemůžu to vysvětlovat, je to jejich největší tajemství.
Naučil jsem je však omylem i jednu věc, z které jsem šťastný nebyl. Naučil jsem je zabíjet. V bitvě s bestiemi byli odkázání sami na sebe a byli nuceni zabíjet. Každý člen jejich druhu ihned po zabití zemřel, psychicky neunesl, že vzal někomu život, teď už se s tím nějak vyrovnali, nikdy jsem se neptal jak a do jejich vědomí jsem nelezl.
Zrovna jsem v duchu nastiňoval, jaké schopnosti jsem měl, když jsem byl smrt, když zazněl zvon na kostele. Všichni muži v hospodě vstali a začali odcházet. „Sakra“ zaklel jsem.
„Už tu nebyli dlouho“ odpověděl na nadávku Roger. Byl to starší muž ale dobrý bojovník. Zdejší obyvatelé neměli moc zkušeností s bojem, ale zato dobře využívali svých schopností se dočasně zhmotnit. V tom byla naše síla. Díky tomu nás nemohli zabít, buď zemřeme vyčerpáním a neschopností se zhmotnit, nebo nezemřeme. Zranění nejsou nikdy.
Došel jsem domů a Aara už na mě čekala. Podala mi moje vidle a ještě nůž za opasek. „Hodně štěstí“ popřála mi. „Počkej na mě s Gotem, za chvíli jsem zpátky, bude to zase jen nějaká zatoulané skupinka, čím dřív je vyřídíme, tím dřív od nich budeme mít pokoj“ Políbil jsem Aaru a šel ven za ostatními.
Jako vždy, já, Roger, Vlash, Povel, Loodu, Johnffis a Tykvěj. Každý z nás měl vidle nebo kosy a jako vždycky jsme šli bránit bránu. „Jak daleko a kolik ?“ zvolal jsem na strážného na věži. „Tentokrát hodně, asi 20, půl míle, chcete pomoct.“ Ozvalo se shora. „Díky nepotřebujeme.“
Olav zabil miliardy bestií, ale na některé zřejmě zapomněl a ty se snažili živit lidským masem. My jsme jen chránili své rodiny.


24 led 2008, 18:04
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Re: Drsný příběh Dota

6.2.2008

Byl sem opravdu šťastný, měl jsem rodinu, konečně jsem měl pro co žít. Užíval jsem si právě doma skvělé rodinné pohody, když v tu chvíli zase bylo potřeba ve vesmíru mé přítomnosti. Oblékl jsem si své brnění, vzal všechny mé zbraně (a že jich ku*va bylo) a vydal jsem se na planetu. V galaxii nemrtvých, na planetě skřetů právě vypukla vzpoura. Vládnoucí Vargové čelili útoku lstivých Jardanů. Byli neuvěřitelně zákeřní a vždy když vycítili situaci na úspěch, hned se jí ujali. Byl vrchol vzpoury. Tisíce, možná desetitisíce mrtvol kam jen oko dohlédne. Poslední vládnoucí hrad Vargolů byl zrovna pod silnou defenzivou, když jsem se tam objevil. Všichni ztuhly a cítili, že sou v hajzlu. Pohledl jsem na ně a přestali válčit. Byli posraný strachy. Nevěděli co mají dělat ale hezky rychle se rozprchly. Věděl jsem, že na této planetě nikdy nezavládne klid, ale že moje přítomnost tam byla podstatná. Ale chtělo to nějaké dlouhodobější řešení. Zamyslel jsem se a řekl si, že až moje dcera trochu povyroste, půjde na tuto planetu se zaučit bílé moci. Tak tady jsem to měl vyřešené a vrátil jsem se na svou planetu. Otevřel jsem dveře, ale byli vylomené. Něco se stalo něco strašného.
Celý dům byl v plamenech a v dáli jsem slyšel slabounký pláč. Odběhl jsem k lesu. Nevěřil jsem svým očím. Má žena tam byla zavražděna a dcerka nad ní jen plakala. Polila mě zlost, kterou člověk v životě nikdy nezažil.
Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee, aaaaaaaaaaaaaaaa ku*va ku*va proč?? Proč se to sakra stalo, proč sem musel jen odcházet. ku*va neeee. Nic už jsem s tím nemohl udělat. Bylo pro mě jedinečná, krásná nádherná, inteligentní. Byla prostě má. Můj miláček. To není možné proč, proč musela jen zemřít. Svou drahou dcerku, která byla v psychickém šoku jsem odvedl k Dotovi, nemohla být v tuto chvíli se mnou, musel jsem vybít svou agresivitu vůči celému vesmíru. Měl jsem zlost na celý svět, že mě ani nenapadlo co se zde událo. Banda krvežíznivých příšer, která ještě sem tam běhala po této planetě byla na lovu, když má drahá právě byla na procházce. Nesnášel sem svět. Nesnášel jsem vesmír. Nesnášel jsem nic. Když jsem odvedl svou dcerku k Dotovi, vyjel jsem pryč. Někam kde zlo bylo v silné koncentraci tak, že nikomu nevadilo, že sem zabíjel. Jel jsem na planetu zla, tam kde dožívají svržení bohové, nejhorší příšery vesmíru a démoni, o kterých lidstvo nikdy neslyšelo. Přišel jsem tam. Démoni se na mě okamžitě vrhli, protože se nudili a každé zpestření jim dodávalo pocit vítězství. Jakmile se ke mně přiblížili já je kosil. Hlavy a jiné údy lítali po okolí a já měl zlost. Ta zlost pořád rostla a já jen zabíjel.
Další hlava uťatá a já pořád zabíjel. Moje zloba neznala konců a démoni byly pomalu všichni vybiti. Teď přišli na řadu bohové. Měli být silní, ale nebyli. Žádný problém, hlavy opět lítali. Měl jsem moc a zlobu a bylo to vidět. Po necelé půlhodině vyjádření mého zármutku byla celá planeta mrtvá, všude jen krev a roztroušená těla. Má zloba ale neutichla. Jenže už nebylo co zabíjet.
Vrátil jsem se tedy opět na svou planetu. A sedl si na palouček za lesem. Začal jsem plakat. Ano i sebesilnější muž pláče. Seděl jsem tam a plakal, když v tu ke mně přišla má dcera. Bylo jí už deset a na sůvj věk byla neuvěřitelně inteligentní. Řekla mi: Víš, tati, ne všechny věci v životě musí vyjít a život jde dál. Máma by nechtěla, aby si bezdůvodně vyhlazoval planetu a měl na rukou krev. Si ochránce dobra, bílá síla. Jestli budeš dál takhle vylévat svou zlost, stane se z tebe smrt a to ty určitě nechceš. Si ten nejlepší člověk, kterého znám a věř mi, nestojí to za to.
Znovu jsem v sobě objevil novou sílu. Věděl jsem, že co bylo, to se vzít zpátky nedá a začal jsem žít spokojeným životem se svou dcerou a mými přáteli.
Bohužel, před světem jsem měl jednu tvář, ale uvnitř v sobě skrytou jinou. Když jsem věděl že musím jít dál svou cestou, propadl jsem panice. Jak můžu svou práci dělat dobře, když jsem takový pesimista? Zlo ve mně začalo převažovat mou dobrou stránku a já se měnil. Pokud chci být stále bílým rytířem musím něco udělat. Hned!! Začal jsem ochabovat. Něco se se mnou dělo. Neúprosně mi docházeli síly a já věděl že je asi konec. Asi to tak má být, řekl jsem si a poddal jsem se tomu. Ležel jsem nehnutě na pasece a čekal jsem kdy to utrpení skončí. Čekal jsem jen smrt nic jiného, chtěl jsem aby mé utrpení skončilo. V tu chvíli se rozestoupili mraky a vyšel z něj temný pán. Tak se opět potkáváme Ondřeji. Víš, vím o tvé ztrátě, a není to náhoda. Všechno má ve vesmíru svůj smysl. Stejně tak my. Sme protiklady. Když ty slábneš, já sílím. Proto jsem taky zabil tvou ženu a ted si jdu pro tvou dcerku. Sekl mě svým mečem přes obličej a zmizel. Ležel jsem tam nehnutě, ale tento rozhovor mě docela nasral. Mám pro co žít, mám svou dcerku. Dcerku?? ku*va musim jí pomoci, přece ve mně trocha lásky ještě zbylo. Jakmile jsem si vzpomněl na to, jaká je a jak se zázračně podobá své matce, opět se ve mě vzchopila síla bojovat. Znovu jsem na sebe navlékl své brnění a vstal jsem. Nalila se do mě čirá energie a já věděl, že své poslání musím ještě dokončit. Jizva na tváři se mi zacelila a můj meč objet začal žhnout. Vracel jsem se k domovu. Viděl jsem jenom spálené lesy a okolí. Dot žil svým klidným vidláckým životem a měl mou drahou v opatrování. To nemohl zvládnout. Běžel jsem, ba přímo letěl, když jsem viděl, že černý rytíř se neúprosní blíží k dotově chalupě. Vběhl jsem tam v pravou chvíli a stoupl si před něj.
Nechápavě na mě pohlédl, jako že neví o co de. Vzal jsem svůj meč a uštědřil mu ránu. Nemohoucně se na mě pootočil a já opět měl svůj osud ve svých rukou, i osud jeho.Ležel mi u kolenou a já měl chuť ho zabít. Jenže má zloba by mu dávala ještě větší energii, proto sem ho propustil. Ještě se uvidíme, zařval a já se jen pousmál. Budu se těšit odvětil jsem a šel sem se věnovat své dceři.


06 úno 2008, 15:01
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

6.2.2008

Za poslední dobu se tu stalo dost věcí. Už jsem si odvykl potkávat bohy, polobohy a jiná nepozemská stvoření. Dosud jsem si tu já a má rodina žili skvěle, ale bestií má přijít víc. Navíc jsem se zapřísáhl, že pomohu Ondřejovi s pomstou a to hodlám dodržet. Celá vesnice drží smutek nad její ztrátou.
Seděl jsem doma na židli a přemýšlel nad Ondřejem a jeho osudem, bylo mi ho líto. V koutku duše jsem doufal, že už se nám všechny příšernosti vyhnou, a že budeme žít až do konce života v klidu a míru, jako to tu bylo před naším příchodem. Aara mi přinesla polívku a mlčky jsem jí jedl. Nabíral jsem dřevěnou lžící polévku a pozoroval Aaru. Při nandavání další porce polévky se dotkla rozpálené plotny a reflexivně na okamžik zprůhledněla. Musel jsem se i přes svůj smutek usmát. Aara si sedla a zadívala se mi do očí. „Copak tě trápí Dote ?“
Nemohl jsem dále předstírat a musel jsem s pravdou ven. Můj syn si hrál v koutku a předstíral, že nás neposlouchá, ale já věděl že napíná uši. Byl jsem na něj hrdý, měl sílu smrti, chytrost a schopnost neviditelnosti vorgolů a vytrvalost pozemšťanů. „Tote, běž si prosím hrát do pokoje, musím mamince něco povědět“ řekl jsem a podíval se na něj. Když jsem si byl jistý že neposlouchá, spustil jsem: „Víš Aaro, vrací se to. Každou další zabitou bestií se stávám smrtí. Nedá se to zastavit.“ Nemělo cenu říkat nic víc. Aaře se tváři skoulela slza. „Dote. Já…, Tak prostě už ty bestie nezabíjej !“ vykřikla s náznakem naděje v hlase. Objal jsem ji. „Vždyť sama víš, že jsem v této bitvě nezbytný“ odpověděl jsem jí to, co už dávno věděla. „Vaši vojáci nemají trénink a sami by ty bestie nezvládli, navíc bych vám možná mohl pomoci lépe až se smrtí stanu.“
Chvíli jsme tam jen tak stáli a koukali na sebe. Najednou se vedle nás zhmotnil Tot se slzami v očích „tati ty odejdeš ?“ zanaříkal. Chytrý kluk. Až jsem se ho lekl. „Ne Tote, já nikam nepůjdu, pojedete se strýčkem Ondřejem na výlet a já si tu něco vyřídím a pak se vrátím.“ „slib mi, že se vrátíš“ řekl Tot. Chytrý kluk. „Slibuju“ řekl jsem a nějak mi zvlhly oči. Políbil jsem Aaru a poslal jí za Ondřejem. „Jestli to všecko dobře dopadne tak se vrátím jen s více schopnostmi a blbou prácí“ usmál jsem se. Ona také.
Ondra (jak mu u piva někdy z legrace říkám, je to totiž pozemské jméno) mi slíbil, že je vezme na nějakou bezpečnou planetu a já se vrhnu na bestie a sám, ať už to nezdržuji. Obyvatelé vesnice se divili, že jdu na bestie sám, a že jdu útočit, ale nic nenamítali. Důvod, proč jsem nechal svou rodinu odvést ne jinou planetu je ten, že jsem se o ně bál před sebou, nevíc jestli se ze mě stane přesně smrt, ale nechci nic nechávat náhodě. Roger na mě kývnul a já mu odpověděl na pozdrav.
Roger se díval na Dota a kývnul na něj. Znal už Dota natolik dobře, že poznal, že se bude dít něco špatného, Dotův pohled před bitvou byl vždycky stejný. Roger se dozhodl že vyleze na strážní věž a bude Dota pozorovat. Kdyby však věděl že to co uvidí ho bude strašit ve snech každý den.
Jen co jsem vyšel za hradby, už se na mě vrhly. Měl jsem sotva sílu nadzvednou vidle, ale měl jsem štěstí. První tupá bestie se na ně nabodla sama. To mi však dodalo sílu a probodl jsem další. Černá krev mi vystříkla do obličeje a pak už jsem nevnímal a jen zabíjel. Když jsem se probral z extáze, válelo se okolo mě asi dvacet roztrhaných bestií na cucky a já stál ve středu. Některé bestie však nemohli být zabity vidlemi, musel jsem je rozcupovat rukama. Podíval jsem se na ruce, byly od krve ale ani známka poranění. Mého zaujetí sama sebou využila jiná bestie a skočila na mě, reflexivně jsem se ohnal vidlemi, ale ty jsem neměl, místo toho jsem jí usmažil Kosou. Mou starou dobrou holí. Jsem smrt. Sláva.
Byl jsem rád, že se mé myšlení nijak rapidně nezměnilo. Byla jsem stará dobrá smrt se srdcem Dota, to mi vyhovovalo. Až na jednu drobnost, každou zabitou příšerou jsem se stále měnil, nevím v co ale nelíbilo se mi to. Myslel jsem, že smrt je cílová fáze ale asi jsem se pletl. Musím přestat zabíjet, i když se mi chtělo míň a míň a víc a víc mě to uspokojovalo.
A tak jsem se zhmotnil a bez dalšího vraždění došel do vesnice. Lidé se mě zase báli. Prokletí se vrátilo.


06 úno 2008, 16:54
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

6.2.2008

Odvedl jsem Dotovu ženu i s jeho synem na planete Teramitů, kteří byli velice mírumilovní a přátelští. Vzal jsem i svou dcerku, která byla zázračné dítě. Hrávala si s Totem a já věděl, že zde se jim nemůže nic stát. KDykoliv však bude hrozit nebezpečí, řekl jsem své malé, zavolej, uslyším tě vždy a dal jsem jí dýku, kterou jsem vždy před svým odchodem nechával své manželce.
Věděl jsem že temný pán již připravuje své vojsko, ale nevěděl jsem kdy a kde udeří. Byl jsem netrpělivý. Přišel jsem na svou pozemskou planetu a chtěl jsem potkat Dota, ale doma nebyl. Kolem se váleli jen mrtvé, zkrvavené příšery a já jsem si uvědomil co se stalo. Dot opět zesílil a mohl být smrtí. To znamenalo jediné. Černý pán je zde.
Na své, teď již domovské planetě jsem byl stále uctíván, a proto ke mně přišli vesničané a řekli mi hroznou novinu. Z dota se opět stala smrt, a my nevíme co dělat. Nemějte strach řekl jsem, Dot je hodná smrt a jistě Vám neublíží. POchopili a já odešel. Věděl jsem, že nastane válka. peklo, souboj dobra a zla. Stále mi však něco unikalo. Něco záhadného. Vžyť já umím vycítit zlo a někde se formuje armáda zla, měl bych ji teda najít. Přenesl jsem se tedy na místo, kde měla být největší koncentrace zla. K mému překvapení jsem se ocitl na druhé straně naší planety, kde stál on. Černý pán právě dohlížel na poslední úpravy své armády. Svolával své generály a dával jim poslední pokyny. " Nikoho nešetřte a přiveďte mi bílého rytíře živého, tu trapnou smrtku klidně zabte" Armáda se dala na pocho a já věděl že se jim musím postavit. To však nebylo jednoduché. Prošel jsem již řadou bojů s příšerama, ale tohle bylo něco jiného. Desetitisíce těžkooděnců v černých kápích s chutí zabíjet. Prakticky byli již mrtví a šli šířit smrt.
Nejprve jsem musel ochránit vesničany. Převedl jsem je na jinou planetu a začal formovat nějakou obranu. Nikdo již nechtěl bojovat. Nikdo nestál za mnou. Nikdo, kdo by mi kryl záda. Propadal jsem zoufalství, když jsem začal slyšet pochod smrti. Skály praskali a půda se chvěla.
Čekal jsem. Čekal co bude dál, když v tu mě to napadlo. Když může temný pán stvořit armádu, tak proč bych nemohl já, jeho protiklad? Podíval jsem se do svého nitra. Potřeboval jsem jen trochu dobra v sobě najít a mohl jsem stát v čele dobra. Pomyslel jsem na svou dcerku a mé brnění začlo žhnout. Plamenný meč se též rozžhnul a já dostal sílu do svých rukou.
Namířil jsem meč na planinu přede mnou a v tu ránu tam stáli bílí t+ěžkooděnci,. Každý voják jako druhý. Dvoumetrový svalovci v zářivém brnění, každý po své pravé straně meč a na levé dýku. Na zádech luk a šípy. Začal jsem vzpomínat na svou poslední bitvu, kde mé strategické schopnosti nakonec vyhráli celou bitvu. Část své armády jsem nechal v záloze, ostatní jsem rozdělil do skupin po tisíci a vyčkával. Chyběl mi však poslední generál. Největší má opora. Pokud jsem se chtěl postavit smrti, potřeboval jsem vědět jak smrt přemýšlí. Potřeboval jsem vedle sebe Dota.
Armáda byla zde. Temný pán přišel za mnou nabídnout mi poslední šanci. pOkud se vzdám, ušetří mně.Pche, odvětil jsem, již jednou jsem tě málem zabil, dnes to můžu dokonat.
Temný pán se vzdálil. Věděl jsem však podstatnou věc. Nemohu zabít smrt, jelikož dobro nikdy nemůže vyhladit zlo, musí být v rovnováze. Proto jsem potřeboval, aby zlo se zlikvidovalo samo.
Začal jsem vzpomínat, jak můj přítel se stal smrtí. Těžký den to pro nás všechny byl. Tu mě to napadlo, Dot slíbil, že až bude nejhůř, příjde splnit spojenescký slib. Proto jsem ho taky začal schánět.
Doteeeeeeeeeee!!!!! zařval jsem. Žádná odezva, teď už můžu jen doufat.


06 úno 2008, 18:18
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

6.2.2008

Za normálních okolností by mělo ze zlem bojovat dobro. Já jsem zlo, ale uvnitř dobro, takže bojuji s dobrem proti zlu se schopnostmi zla.
Teleportace, žádný problém, v mžiku jsem byl u Ondřeje. Přiznám se, že proti takové armádě jsem ještě nestál. Jednu dobu jsem si myslel, že jsem nejsilnější ve vesmíru. To sice jsem, ale jen v malé části vesmíru. Teď stojím proti vládci zla celého vesmíru. To nebude lehký boj. Tedˇjsem silný asi jako pár obyčejných vojáků plus nějaká ta magie, ale tipuji, že dvacet vojáků z armády zla by mě zabilo, a to jsem nesmrtelný.
Bitva jaká se teď stane bude mít následky, a tato planeta to přežít nemůže. Škoda. Alespoň padnu v boji. Stářím jsem stejně zemřít nechtěl, na to my bojovníci tělem i duší nejsme stavění. Jako pravý stratég se Ondřej držel vzadu a já s ním. Pan Velké Zlo se také nějak dopředu nehnal. Vlastně se vůbec nehýbal.
Dvě armády nadpřirozených rozměrů se do sebe vrhly, až se zhroutila skála vedle nich. Padající kamení nijak nebrali na vědomí. Problém byl v tom, že rovnováha sice ve vesmíru je, ale zlo je o trošku silnější. A tak zatímco našim rytířům stačila jediná rána kamkoliv, vojákům zla se musela oddělit hlava, z rány do těla si vůbec nic nedělali. Ale to byla jen malá nevýhoda, protože bojovníci byli tak zdatní, že netrefení se mečem byla spíše výjimka. Vojáci zla měli také nevýhodu: byli tak natěšení na zabíjení, že mnohdy dělali chyby v boji.
Po dvou hodinách zuřivé bitvy se vojska zredukovala na desetiny. Naše vojska však prohrávala. Slabý signál stačil a s Ondřejem jsme se vrhli do bitvy. Ondřejův plamenný meč rozdával smrt po stovkách, já zabíjel po třech. V průběhu bitvy jsme se od sebe rozdělili, Vondřej se prosekával k pánu temnot, který bezhnutě seděl na svém místě.
Se mnou se však dělo něco divného, místo abych se vyčerpával, získával jsem větší a větší sílu. Z počátku mě těšilo, že jsem tak silný, ale pak jsem si uvědomil, že to nekontroluji. Chtěl jsem přestat, ale bylo pozdě. Transformoval jsem se. Zabíjel jsem víc a víc a před sebou už jsem viděl jen červenou mlhu.
Tento souboj byl velmi nevyrovnaný, dobro mělo být poraženo. Vondřejslav však vydal i poslední zbytky sil a rozprášil, společně se mnou armádu na padrť. K pánu temnot stačilo pouze přijít. Nehýbal se, jen se usmíval. Vondřejslav byl k smrti vyčerpaný, já byl plný sil. Vondřejslav nadzdvihl meč a chtěl pána temnot zabít.
To jsem nemohl dopustit, přiskočil jsem před Vondřejslava a vyrazil mu meč. Možná byl ještě silnější než já, ale ten šok ho úplně zmrazil. Kosou jsem mu odsekl nohy a Vondřejslav spadl na zem. Zarazil jsem mu Kosu do břicha a začal z něho vysávat energii a život. Měl jsem nevyslovenou radost. Byl jsem konečně šťastný, byla to nádhera, jediná věc, která mě vadila byl život, ale ten brzo zničím, musím, chci.
Vondřejslav byl úplně vysušený, už nezářil bíle, byl šedivý. Síla z něj šla vysávat špatně, dobrá energie se těžko konvertovala na zlou, ale šlo to. Předklonil jsem se k němu, snažil se něco říct. Odezíral jsem ze rtů „Jak…jakto…že..“ sotva popadal dech Vondřejslav, skoro mrtvý pán dobra. „Jednoduchá odpověď, změnil jsem se, poslední zabíjení ze mě udělalo něco víc než smrt, a sežralo mi to poslední kousky dobra. To se stane každému, kdo zabíjí dost a má otevřené srdce zlu, a já mám v sobě nenávist, to je skoro to samé.“
Vondřej se snažil nahmatat meč ale já mu mávnutím ruky oddělil paži. Ani z něj nevytékala krev, za chvíli bude dokonáno. Předklonil jsem se k němu a zašeptal „neboj Vondřejslave, najdu ty Vorgoly a zabiju je všechny, i tu tvou dcerku“ usmál jsem se, při pomyšlení na bolest.
Vondřej vykulil oči zlostí, ještě se snažil říct: „a co..co..syn..tvů…“ z posledních sil se mě snažil přesvědčit. „Já už nemám syna, ten zemře také.“ Odpověděl jsem a cítil se pyšně. Pak mi ale pán temnot pokynul: „nech ho žít“ a vstal. Cože !! nechat žít dobro ?? moje nenávist se ztojnásobila. „Proč!?“ vyrazil jsem ze sebe. „mám z tebe radost Dote, kompletně si propadl zlu, zatím ho nemůžeme zabít, kvůli rovnováze, ale příjde náš čas a pak ti ho nechám“ řekl. Nedovolil bych si neuposlechnout jeho příkaz tak jsem ho tam nechal ležet. Omdlel, ale dostane se z toho. Já byl však silnější a než se vzpamatuje najdu zbytek Vorgolů a zabiju je. Zabiju všechny. Těš se Vondřeji, příjde tvůj čas. Tvoje smrt ponese jméno DOT !!


06 úno 2008, 19:08
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

7.2.2008

Ležel jsem nehnutě na opuštěné planetě pokropenou tisíci mrtvol. JIž bylo jedno, kdo je na straně dobra a kdo na straně zla. Všichni byli mrtví. Čím více sílila moc zla, tím já měl menší sílu.
Nenapadalo mě nic dobrého, zvláště po té zradě. Té nesmírné zradě, kterou na mě můj , teď již bývalý přítel udělal. Byl sem příliž zesláblý na to abych vstal. Mé nohy leželi opodál a neměl jsem svou pravou paži. Ležel jsem na zádech a přemítal svůj život. Je konec?? Bude to konec dobra na tomto vesmíru?? Jak jsem tak ležel, uslyšel jsem z dáli lehké křičení mé dcerky. Strnul jsem. Je v nebezpečí, Dot je našel. Pořád sem neměl dost sil, ale vlévala se do mě. Tato planeta mě milovala, byl jsem její ochránce a tak do mě lila novou energii. Sílil jsem. Stával jsem se silnějším. Všechny mé údy roztroušené po okolí se znovu spojili s mým tělem a já stál uprostřed planiny pokryté mrtvolami v plné síle. CO v plné síle, byl jsem ještě silnější. Upravil jsem si své brnění, srovnal své zbraně a vyšel jsem na pomoci mé dcerušce.
Ve chvíli, kdy jsem se dostal na planetu, kde jsem je schoval, byla všude tma. Schoval jsem se v příkří tmy a pozoroval okolí. Viděl jsem dvě postavy. Byli jen matné ale já věděl, že jedna z nich je Dot. Měl jsem vztek. TAk to ne, řekl jsem si v duchu, to mu nedarujia a chtěl jsem na něj zaútočit a oplatit mu jeho drzoust, kterou si ke mně dovolil. Právě v okamžik, kdy jsem chtěl vyjít ze svého úkrytu někdo mě strhnl zpátky. Byla to má dcera, která během těch pár dní co jsem byl pryč neobyčejně zestárla. Bylo jí právě 17 let a již ovládala bílou sílu. Brnění jako já a stále nosila mou dýku.
Mám plán, řekla mi a odvedla mě k DOtovému synovi Totovi. Z něj již byl také urostlý mládenec a myslím, že mezi ním a mou dcerkou něco bylo. ALe na nic jsem se neptal. Věděl jsem, žeTot je synem Dota, takže je v něm hodně zloby a prakticky měl převzít Dotovo postavení smrti. Nemohl jsem mu věřit. Spoléhal jsem se jen na mou dceru, která mi vysvětlovala co se zde stalo.
Když si nás tu nechal a odešel do bitvy, bylo to tu docela dobré. trénovala jsem své schopnosti a dosáhla takové úrovně, kterou máš tyJak roky plynuly, začala jsem se o tebe bát. Před několika dněma však přišel strýček Dot ale byl úplně jiný. Měl kosu a temný obličej. Bála jsem se ho. CHodí tu kolem jako smrt. My se schováváme v podzemí, ale bojíme se, že nás najde. Máme v podzemí vybudovanou pevnost, a i jná jsem začala budovat armádu. Mezitím na povrchu pochodovali legie zla.
Pochopil jsem velice rychle situaci a šel jsem doplnit své síly. Jakmile má dcera usnula, vykradl jsem se z pevnosti a procházel planetou. Viděl jsem všude jen zlobu a věděl jsem, že s tím musím něco dělat. Nikdy nebylo zlo v tak vysoké koncentraci, jako zde. Hluk. Stíny nějaké postavy. Přikradu se blíž. Plížím se po zablácené cestě, postavím se a stojím přímo za tou poístavou.
Tote??? Ty si ty? ANo strýčku Vondřeji, jsem to já, jde zabít svého otce..
Ne!! nesmíš, to je má práce, jdi chránit mou dceru. Běž!! Po dlouhé konverzaci odmlouvání odešel.
Šel jsem dlouho tmou, dkyž v tu mě zezadu někdo sáhl na rameno. TAk se setkáváme, VOndřeji opět.
Dote?? Ano, VOndřeji, sem to já a du tě zabít. VYtáhl svou kosu a snažil se mě přefiknout na půl. Bohužel, co nevěděl bylo, že sem vymrštil svou dýku dostatečně rychle na to, abych ho zasáhl. Přímo do srdce. Dýka, co patřívávala mé ženě orosená stále jejími slzami.
Dot na mě nechápavě vytřeštil oči a spadl na zem. Měnil se. Temná stránka opouštěla jeho tělo, ale nikdy ho neopustí. Znovu v něm bylo dobro, a bylo jen na něm jak se rozhodne žít.
Podal jsem mu ruku se slovy" starý příteli, přece není tak pozdě, abychom s tím něco udělali.
DOt, velice rychle dostával zpět své myšlení a asi pochopil. Nikdy nevyhraje dobro nad zlem, nebo naopak, někdo musí být mezi a právě Dot se stal tím mezníkem.
Věděl jsem to a proto jsem mu více nemohl věřit. Nechal jsem ho ležet na pusté zemi a vrátil sem se k úkrytu vesničanů. Vzal jsem si stanou svou dceru a řekl jsem ji: odveď tyto lidi na bezpečnou planetu a už mě nečekej, tenhle boj mě nejspíše bude stát život, ty jsi můj následnovník, udrž vesmír v chodu !! Jakmile jsem jí to dořekl, neubránila se slzám, ale jilikož to bylo chytré děvče udělala co jsem jí řekl. Otevřela portál a zmizale s vesničany neznámo kam.


07 úno 2008, 15:45
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

9.2.2008

Ostatní byli v bezpečí, ale já ne. Věděl jsem že proti mě je přesila, ve formě temného pána. Navíc jsem byl napochybách. Nevěděl jsem, na jakou stranu se připojí Dot. Kráčel jsem planetou a promýšlel si strategii boje. Tentokrát žádné armády, toto bude střet zla s dobrem. Musel jsem se připravit.
Připravil jsem si všechny své zbraně, po celém těle jsem si nastrkal dýky a vyrazil jsem. Nehledám temného pána, on si najde mě.
Jak tak pomalu kráčím temnotou, okolo mě září bílé pole. Je to nádherná zář, ale já vím, že du asi do jisté zkázy. Ostatně dobro vítězí jen v pohádkách, a toto není pohádka, je to skutečnost. Jen kráčím a přemýšlím. Jediné co mi v tu chvíli probíhá hlavou je, jestli se Dot připojí ke mně, nebo k vládci zla. Najednou v mžiku oka se za mnou objevil temný pán a mrštil po mně meč. vyhýbám se a házím po něm dýku, která mine svůj cíl.
Víš Vondřeji, řekl on.. tento boj je naprosto zbytečný, co kdybychom si o osud nad celým světem zahráli šachy.? Dobrý nápad, pravil jsem a usedl jsem s ním k partii šachu. Nejprve sem táhnul pigolem, to je takový ten malý ve předu, načeš on táhl stejným způsobem. Jakýkoliv můj tah opakoval a já věděl, že nemůže vyhrát ani jeden, sme holt protiklad.. Ale vyhrával jsem, táhnul jsem jako první. To však nic neměnilo na naší hře.
Neustálá remíza ve mně vyvolávala obavy...Celý náš souboj skončil remízou, a tak sme přistoupili na poněkud bizardnější hru. Bahení zápas.. Ne nebojte se, ne my. Každý stvořil ve své mysli nádhernou ženu, kterou svými myšlenkami zhmotnil.
Dívky se do sobe pustili, nádherná hra. Svíjeli se v bahně a my si dávali pivko. Ženy o sebe třeli svými těli a my jsme na to jen čuměli, taková krása... Opět remíza, dívky si to mezi sebou začali rozdávat starým pozemským způsobem a my zrovna na lesbický porno neměli čas.. Přeci se tu řešila závažnější věc, osud celého vesmíru.
Já nevím jak on, ale mě to začínalo nudit. Skončíme to postaru, ty močko, řekl jsem a vytáhl jsem svůj meč, který zářil býlou silou.
Ok, odvětil a vytáhl svou černou hůl. POněkud zdlouhavý boj, navzájem jsem se odráželi svá kouzla a své údery. Nemohli jsme mezi sebou hnout. Šlo o rovnováhu vesmíru, byli jsme stejně silní.
Ve chvíli, kdy jsem po něm chtěl seknout objevil se za ním Dot. Krátkým přesným nápřahem své kosy usekl pánovi hlavu. Skutálela se k mým nohám. Jediný Dot ho mohl zabít, neboť v tu chvíli nebyl ani dobrý ani zlý. Jenže se stalo něco neočekávaného. Aby nebyla narušena rovnováha, musel někdo přebrat temnou stránku. A jelikož Dot zabil zlo, zlo v něm zesílilo a on se stal mým soupeřem.
Nevěřil jsem svým očím. Dot byl pán zla, můj úhlavní nepřítel, a já věděl, že svého přítele nemohu zabít, už jen díky vzpomínkám a hlavně kvůli tý rovnováze, kterou už sem tu rozpisoval. Spoléhal jsem na krátký dialog mezi námi, když v tu chvíli po mě vymrštil svou kosu.


09 úno 2008, 18:38
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

10.2.2008

...vymrštil jsem po něm svou Kosu. Dobro konečně musí zemřít. Místo aby Kosa Vondřeje přesekla vejpůl, tak se stalo něco jiného. Když se Kosa přiblížila k Vondřejovi tak se mezi nimi zkoncentrovala energie a nastal výbuch a ta síla odmrštila Vondřeje do dáli. Střet dvou magických sil byl ohromný.
Moje Kosa uměla dobře pohltit energii takže mě síla výbuchu zasáhla jen minimálně, ale stejně jsem upadl na zem. Uvědomil jsem si, že tento boj by dopadl nerozhodně, musím načerpat více sil, zabíjením. "Ještě se uvidíme, Vondřeji !" křikl jsem.


Hool stál za barikádou z nabroušených oštěpů a čekal. Stejně jako ostatní členvé jeho národa dkázal vycítit hrozbu nebo smrt. On a pár neohrožených a nejsilnějších se rozhodli neprchnout, jako ostatní a postavit se zlu čelem. Věděli, že proti magii nic nezmůžou, ale neměli na vybranou, chtěli chránit svoje rodiny.
Hool patřil do rodu Laaků, kteří se moc nelišili od lidí. Byli trošku většího vzrůstu, normální výška u nich jsou dva metry. Byli ale všichni nesmírně fyzicky zdatní a imunní na všechny nemoci. Byl to mírumilovný národ, ale na boj měli vlohy od narození. Nyní je všecky čekala smrt.
Když se Hool poprvé dozvěděl, že po jejich planetě kráčí zlo a zabíjí všecko živé, byl rozhodnut, že raději zemře, než aby utekl. Bylo zajímavé, že když se donesla zpráva, že smrt zabíjí na druhé straně planety, tak Hool přesně věděl, že má ještě několik dnů času a může postavit barikády. Jejich planeta je totiž velice velká, asi 100 x větší než Země. Proto je třeba zajímavé, že na různých částech planety žijí různé druhy lidí i živočichů, kteří jsou fyzicky i psychicky rozdílní. Tzn. že místo aby různí lidé žili na jiné planetě, žijí na této. Proto Hool odhadoval, že teď je zlo v zemi Fleungalijců, míromiluvných stvoření, kteří vypadají jako děti a boužel neznají smrt, boj, násilí zlo. Určitě zlo ještě přivítají. Chudáci, už jim není pomoci.
Hool naposledy políbl svou ženu. "Sejdeme se v druhém životě" řekl. Ze smutného přikývnutí své ženy poznal nevyřčenou otázku. "Ty sama víš, že utíkat je zbytečné, alespoň zemřeme se ctí".
"No tak chlapi, my tý smrti ještě ukážeme, že nejsme žádný poserové !!" Zařval Hool a šel se zařadit za barikádu. "aaaaaaaaaa" dostala se mu odpověď od zhruba padesáti nejlepšch bojvníků této planety.


Zabíjet ty děti byla nádhera. Když jsem tam přišel tak mě ještě přivítali. Dokonce se usmívali, když jsem jim odsekával hlavy. Bylo to jako procházka, žádný boj, trochu mě to nudilo ale aspoň byli dříve mrtví.
Když bily všechny ty děti mrtvé šel jsem dál. Cestou jsem jen zabíjel prchající stvoření a jejich křik mi připadal jako líbezná hudba. Mohl jsem je zabít najednou, ale raději jsem jim zasekával Kosu do zad.
Pak jsem ale přišel do vesnice, kde na mě čekali a byli připravení bojovat. Rozesmálo mě to. Byli odhodlaní mě zabít. Jedním kouzlem jsem zapálil jejich hradby ze dřeva a vojáčci se smažili za živa. Kvíleli jako mimina. Jeden, zřejmě vůdce, byl však silnější než ostatní a i když hořel a muse strašně trpět, vrhl se na mě a zaseknul mi meč do břicha. Tedy pokusil se ale zřejmě se pokus mečem rozbít kámen. Podíval jsem se na něj a pohledem mu vypálil mozek z hlavy. Tam kde bývali oči, bylo vidět do hlavy. Na zem spadlo bezvládné tělo, které dohořívalo jako kousek dřeva. Pak přišli na řadu vyděšené ženy a děti.
To už nebyla takové zábava.
Příloha:
Bez názvu.PNG


Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.


10 úno 2008, 13:08
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

11.2.2008

Dot zmizel a já věděl, že ho nemohu jen tak porazit. Vzdálil jsem se na nejbližší planetu a začal sem cvičit. Pustil jsem si magneťák, ze kterého zněla píseň z filmu Rocky (ikdyž sem Vorgol, u nás ten film taky vysílali). Začal jsem cvičit. Sedl jsem si k opuštěnému kráteru azačal posilovat svou mysl. Jestli ho budu chtít porazit, nejdříve musím dosáhniout prázdnoty. Snažil sem se o tom. Muzika sílila. Nakopl jsem vedle stojícího křečka, který mě začal hlodat do nohy a znovu se začal soustředit. Pociťoval jsem prázdnotu, když ze mě vyšel proud energie, který rozprskl vedle stojícího jelena.. Sakra!! špatně, nesmím zabíjet nevinná stvoření.
Znovu jsem začal přemítat, vedle stojící hroch to schytal přímým zásahem mezi oči.
Co je to se mnou??? Šel jsem k nejbližší vesnici, kde lidé byli schováni ve svých budovách. Otevřel jsem dveře prvního z domů. Lidi se mě zprvu báli, ale pocholpili, že já jim neublížím.
Začali mi vykládat svůj příběh. KDysi dávno jsme ničili svoji přírodu, zabíjeli zvířata, ničily lesy a žii sme si v pohodě. Jenže vlivem mutací a chemických postřiků se ze zvíířat začali stávat krvelačné bestie, toužící po mase. Každou středu na nás útočí krvelační lumíci.. Mývalové pak ve čtvrtek. Jsme bezradní. Pomoc nám.!

Věděl jsem, že pokud chci zesílit, musím ničit zlo. Čím méně bude zla, tím více já budu sílit. Rozhodl jsem se tedy vesničanům pomoci. Odbyla dvanáctá hodina a já viděl za pahorky stoupající prach. Lumíci se blíží!!!! Vesničané se schovali, a já sem chtěl vystrčit svůj meč.
Jenže k boji s Dotem nemůžu využívat jenom svého meče, musím soustředit svou mysl. Právě zde si to mohu vyzkoušet.
Lumíci se blížili v neuvěřitelném počtu a já jen čekal. Čekal jsem na správný okamžik, lumíci byli jen kousek ode mě a já se na ně podíval. Prásk!! jeden vybouchl. Prásk, dalšího ledviny dopadli na mojibotu.
Lumíci se zformovali do dvou průzkumných šiků a snažili se mně obklíčit. Prásk, prásk. Vybuchovali. Lumíci byli v koncích, a tak se ztáhli. Věděl jsem že není konec.

Měl jsem pravdu, na druhý den z rána lumíci přišli i s mývali. Celou noc jednali, uzavřeli spojenectví. Bude se Vám to zdát směšné, ale celou noc brousili strategii útoku.
První vlna vyrazili mývalové, zatímco lumíci začali kopat zákop. Bylo to neuvěřitelné. Byla to válka. Mývalové vyrazili na mou osobu, zatímco lumíci v ten okamžik začal budovat kulometná hnízda.Začínal jsem se opravdu obávat. Když na mě vtrhli mývalové. Každý z nich měl malou dýku a ohromné drápy. nebyli obyčejní. Byli zmutovaní..
Hluboce sem se zamyslel, a mývalové byli na prach. Zašpinili mi moje bílé brnění. Šmejdi!!! Byl jsem opravdu naštvaný. Nechtěli se mičistit mozky mývalů z mého brnění. Vyrazil jsem na lumíky.
Lumíci již byli v zákopech a začali po mně pálit z kulometů. Odrážel jsem střely a blížil se k nim. Zažehl jsem svůj meč a vypálil jejich bunkr. V tu ránu byli na prach a já věděl, že mám téměř vyhráno. CO jsem ovšem nečekal bylo, že pěchotu sem rozdrtil, bylo tu však ještě letectvo a námořnictvo.
Letectvo se skládao z ozbrojených orlů. No ozbrojených. Každý nesl dvě malé atomovky. Letectvo mě minulo a já byl pod palbou. Vyhýbalj sem se atomovkám, co jsem jenom mohl. Za mnou zůstávali ohromné krátery, když jsem doběhl k řece. K mému překvapení už tam čekalo námořnictvo, ve formě vodní havěti. Strčil jsem svůj meč do vody, náhle se začal odpařovat, a z vodních tvorů zůstal popel.
Tak teď ještě to vyřídit s letectvem řekl jsem si a pomyslel jsem na likvidaci. Z nebe začali padat grilovaní orli a já věděl, že mám moc opět vzrostla. Ne o moc, ale rostla...


11 úno 2008, 17:02
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 74 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru








Uložto alternativa Pizza Modena MovieDB.cz filmová databáze