fastshare
Drsný příběh Dota
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 2209
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 28 bře 2024, 19:08





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 74 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další
 Drsný příběh Dota 

Jak má povídka / seriál pokračovat ?
komedie / parodie 13%  13%  [ 6 ]
erotika / porno 49%  49%  [ 22 ]
akce / krev 7%  7%  [ 3 ]
sci-fi 9%  9%  [ 4 ]
Vše (Sci-fi akční porno s kouskama parodie) 22%  22%  [ 10 ]
Celkem hlasů : 45
Autor Zpráva
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

29.12.2007

Bylo bílo. Všude se rozprostírali bílé pláně kam jen oko dohlédne... Dot se kolem sebe porozhlédl.. Viděl jen prázdnotu. Co?? Já nemůžu být v nebi, zničil sem celou planetu.. A sakra, kde je Veronika, Vondřej... a sakra kde je KLátič..
Nevim co s nim mám udělat, řekl Vondřej.. Byly na zcela neznámé planetě, když Vondřej křísil Dota, který byl v mdlobách. Dot se začal probouzet..
Ten ksicht znám. To je Vondřej.. A kde je Veronika!!!!!
Je mi líto že ti to musím říct, řekl Vondřej, ale po tom, co jsme dorazili na tuto planetu Veroniku uznásilnili k smrti malý skřeti...To samý potkalo i Klátiče... Ikdyž musim uznat že tomu se to asi líbilo...
A jaktože žiješ ty, otázal se Dot.. To víš, na této planetě vlkouše uctívají jako božstvo..
Dot se najednou poohlédl. Myslel že má vidiny, vedle něj stály dvě holky, dvacítky, dvojčata..
Dot se začal rozpomínat.. Jak přiletěl na jinou planetu, jak ho chtěli všechny ženský ošoustat k smrti.. jak prošel smrtí a znovuzrozením.. Měl na to. Ted umůže dokončit své poslání.. Už neche bojovat, už chce jenom vomrdávat. Dot se přibližoval k dvojčatum, když ho Vondřej zastavil..
Ne ne vole, tyhle sou moje... To Dota zarazilo.. Ty hajzle já sem největší šoustmen na světě já je vojedu.. Ne ty sou moje, řekl vondřej a stal se z něj vlkouš.. Poprvé v dějinách proti sobě šli dva nerozdělitelní přátelé. Dot zjistil, že na této planetě nemá vůbec žádnou sílu a naopak Vondřej se tu ostl bohem..Ozvala se rána... Vondřej propleskl Dota.. COže, řekl Dot, to se mi jen zdálo??
JO byl si bez sebe něco přes dva tejdny...Bohužel ti musím oznámit, že Veronika zemřela..a klátič je taky mrtev.. Nevim co nás na týhle planetě čeká, ale vím, že my se jen tak nevzdáme


29 pro 2007, 16:46
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

30.12.2007

Dot byl celý zničený. Zemřela mu Veronica, na té jediné mu záleželo, už neměl pro co žít. Už to nemá cenu.
Vondřej měl o Dota starost, nechával mu čas, ale Dot seděl už zhruba dvě hodiny na zemi a koukal před sebe.
Vondřej ho nechal být a začal zkoumat okolí. Ať byli na jakékoliv planetě nebo kdekoliv, vypadalo to tady divně. Všude bylo bílo, že se nedalo poznat kde je nahoře a kde je dole. Dalo se tu docela dobře dýchat, vzduch byl jen trochu studenější. Když se Vondřej pozorněji podíval na zem, zjistil, že tam lezou takový malí broučci. Vypadali jako pavoučci ale takoví zelení. Na bílém povrchu to vypadalo nepřirozeně.
„takže tu je život“ přemýšlel nahlas Vondřej „musí tu být i nějaké jídlo“
„nikde jsem tu žádné nenašel“ odpověděl za ním Dot, schopnosti neztratil, teleportace na krátké vzdálenosti mu zřejmě fungovala.
Oba dva se ploužili dál a dál, krajina neubíhala, protože tu nebyla, takže to vypadalo jako když stojí na místě. Po chvilce si všiml Vondřej malé tečky někde hodně vzadu, zřejmě nějaká budova. Oba dva byli vděční za to že se někam dostali a rozeběhli se k budově. Po chvilce zjistili že je to blbost, budova musela být desítky kilometrů daleko.
Šli celý pozemský den, kdyby byli na zemi byla by už tma.
Čím více se přibližovali, tím více bylo ne té budově něco divného. Budova jako by se pohybovala, ne nepohybovala měnila se. Vlastně to ani nemusela být budova, mohlo to být cokoliv. Vlastně to bylo nádherné, je to jako kdybyste se poprvé koukli na něco nádherného, ale hned by se to změnilo v něco jiného nádherného. Přitom člověk nedokáže spracoval požitek s první nádherné věci a už je tam další.
Dot s Vondřejem zírali na tu nádheru celý den, a pak další a další. První se probral Dot a kopl do Vondřeje.
„prober se“ zařval na něj
„jo jo už sem v pohodě, díky“ vstával ze země Vondřej
„ale je to nádhera co ?“
„hlavně se tam nedívej“
Vondřej si až teprve teď uvědomil, že ho ta budova naplnila energií, už neměl takový hlad, vlastně už neměl hlad vůbec, byl naprosto v pohodě.
„Dote ? ta budova mi pomohla !“
Dot se znovu podíval na budovu, byla jakoby složená z desetitisíců stejně velkých krychliček železa, které se zasouvaly, přesouvaly a měnili se, nepopsatelné. Dot už nevěděl co si o tomto místě myslet, a tak prostě nemyslel.
Dot najednou ucítil jak mu něco vstupuje do mozku, něco hřejivého ale příjemného…
„no tak Dote nebraň se tomu… “
„kdo jsi a co ode mě chceš ?“
„proč bych měla něco chtít ? koukám se na tvé myšlenky…zažil si mnoho utrpení, promiň že jsem se nepředstavila, moje jméno je Morgann ale ty mi říkáš budova, ano jsem živá bytost“


30 pro 2007, 13:39
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 30 pro 2007, 16:01
Příspěvky: 2
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Morgann

30.12.2007

„Dote? Co je to s tebou koukáš jako sůva ze střev!“, řekl Vondřej. „Něco je v mý hlavě!“, zařval Dot. To se mi snad zdá, pomyslel si. Copak sem toho už nezažil dost? „Zažil a právě od toho sem tu já, abych ti pomohla“, ozval se hlas v Dotově hlavě. „Promiň, tvůj přítel mě vlastně stále vidí, jak to vy nazýváte, jako budovu. Dovolte abych se vám ukázala v pravé podobě“ Načeš se krychličky začaly znovu přemisťovat, až se zhmotnily do konečného útvaru. „Ahoj sem Morgann“, řekla přenádherná osoba. Vondřej vytřeštil své modré intelektuální oči a Dot zaslintal. Její podmanivě hnědozelené oči, pas štíhlý jako vosička dlouhé kaštanové vlasy, to nemůže být pravda. Stále ještě sním, pomyslel si Dot. Když se trochu zmužil zeptal se „Kdo si? A kde to vlastně jsme?“ Morgann se přenádherně usmála, našpulila rtíky a řekla, „Upřímně ani já sama nevím kde to vlastně jsme. Toužila sem po klidu a míru,po místu kde bych mohla být někomu nápomocná a moje přání mě zavedlo až sem.“ „Jak dlouho tu už si?“ zeptal se Dot, protože Vondřej jen stále zíral. „Čas přece není vůbec důležitý. Nejdůležitější je vaše dobrá karma.“ To už začal zírat i Dot a Vondřejovi se pro změnu zatmělo před očima. „Cože???!!!!!!!“ zeptal se Dot. „No vaše karma“, odpověděla Morgann. „Proto tu také sem. Poslední dobou jste nežili zrovna příkladem klidného a mírumilovného života, jak si žádá Vesmír. Vaším špatným osudem, který jste si nešťastně vybrali, uvádíte Vesmír do velké nerovnováhy. A to nemůžeme dopustit!“ „My? Koho tím eště myslíš?“ zeptal se Dot.


30 pro 2007, 16:03
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

30.12.2007

Vondřej začal přemýšlet. Tak, je to tady, to čeho sem se vždy bál. Karma. Vondřej se bál, a v duchu začal rekapitulovat svůj život..
Narodil se na měsíci enigma 12, kdy žil klidným a vyrovnaným životem. Ve svých šesti letech již plně uměl ovládat kalkulačku, v deseti pochopil teorii relativity a ve svých dvaceti letech promoval z tunelování bank. Pak přišla ta hrozná událost. Dozvěděl se o své planetě, co jejich ženy potají dělají s jinými osobamy z ostatních planet a rozhodl se svůj život zasvětit zlobě a nenávisti. Právě v tu dobu, utíkal do lesa, kde se z něj pomalu začal stávat vlkouš. Ta zloba v něm jen kvetla a kvetla, a on nikdy nevěřil, že by snad někdy mohl najít klid v duši..

Stalo se. MOrgan byla opravdu nádherná a právě si pohrávala s jeho podvědomím. Vondřej sílil. Cítil to ve svýých kostech. To co věděl bylo, že se ze všech sil pokusí Morgan milovat, a proto ji nezabije. Vondřej měl odjakživa velmi špatné vztahy se ženam¨i. Sofie ho dokonce zabila. Ale on věřil, že tentokrát to bude jiné. Zvláštní. V tu chvíli polila planetu černota. Kde se vzal, tu se vzal úch*l v plášti, který odvlekl Morgan neznámo kam. VOndřej se nasral. Najdem ji, zařval. Pohledl na Dota. Ten pochopil a rozběhl se za Vondřejem. Planeta byla nekonečná. Kam jen oko dohlédne bílé břehy. Nemá to smysl, řekl Dot..
Ne musíme ji najít, jedině ona dokláže abych již nebyl vlkoušem. Abych byl zase normální. Vondřej se opět zasnil. Vzpomínal si na školu, kde ho učil jistý úch*l Ferdinand Vzteklý prase.Kdyby mě tak ted viděl, povzdechl si. Vždycky říkal že v životě nic nedokáži... a a měl pravdu. VOndřej byl skleslý. Nevěděl kudy kam, když v dáli uslyšel Morgan.. VOndřejííííííííí neztrácej naději, nikdy neztrácej naděšji....
Vondřej se vzchopil, když v tu chvíli pochopil. Je sám.. Dot zmizel


30 pro 2007, 16:25
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

31.12.2007

Dot otevřel oči. Bílá tma. Začínal ten svět nenávidět. Dot se ani nedivil tomu co se stalo. Někdo mu vlezl do mozku, divná budova se přeměnila na Morgann, zmizel, zase se oběvil, teď ztratil i Vondřeje, normálka, už se není čemu divit. Dot už zažil všecko. Už mu bylo jedno kam půjde, co bude dělat, co se stane. A tak vstal a šel. Šel a šel. Šel tak dlouho, že už ani sám nevěděl jak dlouho jde. Dot nepotřeboval jíst ale spát, nebo odpočívat ano. Ale na to nehleděl a šel, šel tak dlouho až spadl na zem vyčerpáním. Zmobilizoval však poslední zbytky sil a vstal a
šel dál. Pak upadl do bezvědomí na zem.

Dot se probral a to co ho ihned na první pohled udivilo, bylo, že nevidí pouze bílo. Spíše naopak, Dot se vznášel uprostřed nafialovělé záře a plul v takových zvláštních bublinkách. Bublinky všech velikostí se zvětšovali, zmenšovali a občas i měnily barvy. I Dot byl v jedné větší bublině. Důležité bylo, že mu to bylo příjemné. Něco jako zasloužilý odpočinek. Nevnímal a nemyslel na špatné věci, vnímal pouze ty dobré. „Vítej ve své lepší části mysli“ ozvalo se jakoby odevšad. Dot sebou trhnul, ano, lekl se ale vyděšený a už vůbec překvapený nebyl. „Náš svět je skrytý, po fyzické stránce je tam velmi těžké se dostat, proto jsme tě navštívili v jiné realitě, vy tomu říkáte sny. To je mnohem jednodušší. I přes to, co jsi všecko udělal jsme se rozhodli přijmou tě mezi sebe, protože i když je zlo špatné, někdy je nevyhnutelné. Řekneme ti to na rovinu, máš zvláštní schopnosti Dote, schopnosti zabíjet. Jsou to špatné vlastnosti ale pro nás momentálně nevyhnutelné. Naše rasa zabíjet neumí, pokud zabijeme, sami zemřeme. Nastala válka a zaútočili na naší planetu, my se chceme bránit. Pomůžeš nám Dote ?“
Dot v klidu přemýšlel, nezajímala ho nějaká planeta, za kterou měl bojovat ale stejně nechtěl bez Veroniky žít a věděl, že sám by si život nedokázal vzít. Takhle zamře alespoň někomu pomůže.

Dot chtěl říct ano ale „oni“ ho předběhli. „Dobře Dote, nemusíš mluvit, jen si odpověď mysli, děkujeme ti Dote, zítra se s námi setkáš v našem světě. Na shledanou“ „počkejte ještě“ křikl Dot. „co to je ? toto bílé místo ?“ zeptal se rychle „To je hranice mezi dvěma světy, naším světem a světem našich bývalých přátel. Jestli nám pomůžeš nebude to bílé místo, bude to místo zalité krví nepřátel, bude to červené místo.“ „a Dote neboj se, tuto bitvu přežít nemůžeš, my ostatně také ne.“
Dot se usmál a zavřel oči, věděl že když je otevře vzbudí se uprostřed bíla, uprostřed bíla které bude brzo červené.


31 pro 2007, 12:23
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

31.12.2007

Vondřej byl pln vzteku. Bez Dota a Morgann, sám v tomhle bláznivém světě. Procházel pustou krajinou. Najednou si všiml, že tuto bílou prázdnotu opouští a vrhá se do světa, který se měnil do červena. Šel dál. Šel pustinou. Když v ten okamžik ho zasáhl letící šíp.
Vondřislav plný zloby a hněvu se změnil na vlkouše a hledal majitele toho šípu. Spatřil hrad. DObře opevněný. Ten hrad se právě chystal na válku. Bitvu všech bitev která rozhodne osud tohoto světa. Vondřej byl nasrán. Jako vlkouš hravě překonal hradby a chtěl zakousnou tprvní oběť, když viděl, že nikoho nevidí. Byl v šoku. Tupá rána do hlavy.. Svět nabírá temnou barvu. Vondřej upadá do mdlob.
Vondřej se probouzí, a kolem něj vidí divné postavy, vypadají sice jako lidé, nebo Vogolové ale je na nich něco zvláštního. Dokáží se zneviditelnit. A co hůře nejsou v neviditelné podobě schopni fyzického kontaktu. To bylo divné, Vondřeje přeci trefili..
Ano, zvláštní skupina těchto tvorů, Vorgolové byly schopni kontaktu, v neviditelné podobě ale bylo jich tak málo že n¨emohli vyhrát nadcházející válku.
NEchali sme tě žít, protože jsme pohlédli do tvého nitra a viděli tu zlobu. Zlobu, která nám může velice pomoci. Nadchází totiž válka mezi naším světem a světem těch druhých.. Sou to bestie z mytologických časů, neuvěřitelná monstra která jsou schopna zničit nás. POtřebujem tě. Potřebujeme tvé vůdcovské schopnosti. Potřebujeme aby si velel tomuto hradu. Této hrsce odbojných vorgolů, kteří se nebojí smrti.
TAm v dáli, tam je smrt a neuvěřitelně se blíží. Když se blíží, mění krajinu. Její přítomnost zabijí. Řeky vysychají, tráva usychá... lesy zmírají, nemůžeme dopustit, aby to samé udělali s naší zemí.
Vondřej rychle pochopil. Souhlasil a začal opevňovat hrad. Lučíšníci sem, do dvojstupu, kušičníci za ně. Rytíři do přední linie. Neviditelní za mnou, na levou stranu... Ne nebojte se smrti drazí přátelé, smrt je teprve začátek, sám sem ji prožil.. Ochráníme tento hrad...
Do hradního příkopu nalejte pryskyřici a kolem hradu rozházejte banánové slupky, to je zbrzí. 7 legie připravý masožravé křečky a devátá legie obstará krvežíznivé mývali. Katapulty nastavit na 100, 200 a 300 metrů..

Byl to Vondřejův okamžik.VOndřej cítil jak se stává slavným.. Obrana hradu byla dokonána... Když tu náhle zapěly rohy... Něco se dalo do pohybu... Vondřej vyhlížel... Nemohl uvěřit svým očím... Ne to není možné, to nemůže být pravde, řekl Vondřej. Před hradbamy stálo Kuře Vuře s armádou dynosaurů.
Prošli jsme smrtí a zhmotnili jsme se na této planetě.. Deme splnit spojenecký slib...


31 pro 2007, 12:49
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

3.1.2008

„Na začátku vesmíru vládly tři bytosti, Jasan Jassanius, Frantoslav Dobrodivý a Olav Labov. Ti tři měli téměř neomezenou moc a vládli vesmíru dobře a spravedlivě. Potom, nikdo neví kdy, se ty tři bytosti pohádaly o neomezenou vládu nad vesmírem a zaútočili na samy sebe. Frantoslav a Jassanius se spikli proti Olavovi a uvěznili ho do jeskyně na planetě Oaghar spolu s jeho osobní armádou temných. Armáda temných, někdy také přezdívaná zobáci, bylo to těch nejlepších 20 bojovníků celého vesmíru. Ty tři bytosti měly dohromady obrovskou moc, ale nesměli se rozdělit, což nevěděli. Tím, že uvěznili Olava do jeskyně, se připravili o část síly a tím narušili kontinuum, což způsobilo pomalý úbytek jejich vlastní moci.
Z tvých myšlenek čtu, že si se s Jassanusem a Frantoslavem setkal, ale to byl pouze zlomek jejich síly, mívali jí o hodně víc. A teď se dostávám k tomu důležitému: bylo předpovězeno, že na tuto planetu dorazí napůl člověk a napůl smrt, vysvobodí armádu temných a v čele s Olavem Labovem jí zachrání. Vítej na planetě Oaghar, nyní můžeš otevřít oči“
Dot otevřel oči. Podvědomě přimhouřil oči v očekávání na nekonečné bílo, a proto se podivil. Ležel na trávě uprostřed parčíku a cítil, jak voní příroda. Kousek od něj byl nádherný dům, nebo spíše palác, a už při prvním pohledu bylo jasné, že takový palác by nemohl žádný člověk postavit. Bylo to, jako by vysoké sloupy obepínaly stovky kamenných hadů. „Je to krása že ano ?“ uslyšel Dot ve své hlavě. Už ho štvalo jak mu mohli číst myšlenky, tady něco jako soukromí neexistovalo, musí si na to zvyknout.
Okolo něj v kruhu stálo asi deset žen. Byly by to skoro ženy, ale byly napůl průhledné a stály na zemi s takovou lehkostí, že zřejmě i napůl hmotné. „Jsme skoro jako lidé, ale i když máme ústa, nemluvíme. Toto je pro nás přirozený stav, ale můžeme se i zhmotnit, stejně tak jako úplně zmizet. Až na pár věcí, které ti nemůžeme prozradit jsme skoro stejné.“ Jedna žena se otočila a usmála na Dota a jemu se v hlavě ozvalo “vím co se ti honí hlavou Dote, i ve polo-zhmotněném, přirozeném stavu nás zabít můžou, ve úplně-zmizelém ne, ale v tom nemůžeme být věčně, jen chvíli “. Dot pomaličku vstával a cítil jak se mu vrací síla. Jedna žena si ho nenápadně prohlížela, a když se na ni Dot podíval, tak ucukla pohledem, a kdyby nebyla poloprůhledná, tudíž bez barev, přísahal by, že se začervenala. Dot si všiml že má na sobě nové šaty, které vypadaly jako pro šlechtice a pro něj byly možná až moc těsné, ale lepší než ty jeho krvavé a rozpadlé. Těžko musely shánět šaty pro člověka, ony chodily v zajímavých látkách, které měly na sobě jen přehozené a být to na Zemi, určitě by jim spadly.
Všechny ženy už odešly a nikdo si ho nevšímal. Dota trošku naštvalo, že to že pro ně zemře berou jako samozřejmost, ale nemůže je srovnávat s lidmi.
Dot seděl na malé lavičce a koukal se na krásný rybník uprostřed louky. Přemýšlel o tom, co se stalo a co se teprve stane. Vedle si hrály děti nějakou zvláštní hru a Dot vzpomínal na to, jak žil na Zemi, jak byl normální člověk, jak byl ještě člověk, a jak nevěřil na to, že ve vesmíru je život. Vedle na lavičku si k Dotovi přisedla malá holčička, podívala se na rybník a oba dva sledovali západ prvního slunce. Tak si ho Dot pojmenoval, viděl ještě druhé a třetí slunce ale nevěděl kolik jich tato planeta má a ani ho to nezajímalo.
„Zítra přijdou“ řekla holčička aniž by pohnula rty. „jak to víš“ pomyslel si odpověď Dot. „my všichni to víme, máme sdílené vědomí“ ozvalo se opět Dotovi v hlavě, „u nás všichni všecko vědí, děti se narodí a vědí všecko, příjde mi směšné informace zapomínat a učit se je znovu“. Měl spoustu otázek a potřeboval by spoustu odpovědí, ale nechtěl se vyptávat a hlavně na zítřejší bitvu nechtěl myslet. Místo to se zeptal holčičky: „jak to že nejsi průhledná ?“, ta se na něj usmála a Dot opět v hlavě uslyšel hlásek „neříká se tomu průhlednost ale fille, my jdeme do fille. Děti fille neumí, sami se to naučí ve..“ holčička se odmlčela a něco si počítala „u vás je to 20 let, ve 20-ti letech.“
Dot nechal holčičku odejít a připravil se na zítřejší bitvu, spíše symbolicky vytáhl a naostřil svůj starý nůž, zbraně nejspíš nebudou mít v této bitvě smysl. Byl připravený.


Dot dostal ve staré zbrojnici dva meče, všechny zbraně co na této planetě jsou. Stál a čekal až k němu armáda dorazí. Všichni už dávno odešli a městečko bylo opuštěné, až na deset žen, které za ním nehnutě stálo. Náhle Dot spatřil jak se za obzorem vynořily bytosti. Bitva začala.
Asi tisíc tvorů, na první pohled stvořených k zabíjení. Špinaví, zubatí, mrštní, ohromní. Zajímavé bylo, že každý z nich byl úplně jiný. Valili se, bez jediného velitele, jen s chutí zabíjet. Dot správně tyto tvory odhadl, ti se nezastaví, buď zabijí, nebo zemřou. Bytosti neměly zbraně, měli „jen“ drápy, zato dlouhé skoro jako půl délky jejich končetin. Většinou se pohybovaly po čtyřech, ale někdy jen po dvou končetinách. Byla to nechutná stvoření a většina se jich podobala panterům s hlavou krokodýla, a všechny byly celé černé, i krev měly černou, jak Dot později zjistil.
Když bytosti vtrhly doprostřed jezírka Dot se jim rozeběhl vstříc.
Boj to byl krutý a nelítostný, Dot se občas proměnil ve vraždící tornádo, ale občas nezvládal ani pět bytostí. Ať tak nebo tak, Dotovy meče vidět nebyly nikdy. Mával s nimi tak rychle že je každý, kdo by se díval, by viděl jak každá bytost, která se k Dotovi přiblížila, se rozprskla na tisíce kousíčků masa, kostí a spousty černé husté krve. Jezírko už bylo dávno černé, ale Dotovi se dařilo je držet před ním. Pár metrů za ním stály ženy a k těm se bytosti nemohly dostat.
Dot rozséval smrt, dokud byl jen rozmazaná čmouha, nikdo neměl šanci. Půlka armády už byla rozprášená a boj už probíhal o několik metrů výše než na začátku. Pod vrstvou těl to klouzalo a bytosti se často dopouštěly chyb. Pak ale Dotovy došla síla a udělal první chybu. Ošklivé křivé drápy mu rozsekly kus brady a pak se zaryly do hrudi a prorvaly rýhu až k břichu. Zlá rána, která by normálního člověka zabila, ještě že Dot není člověk. Dotovi to alespoň dodalo adrenalin do krve a začal se pořádně ohánět mečem. První červená krev stekla do černé. Dot vytvářel z mrtvol barikády, takže bylo těžší se k ženám dostat, proto si mohl dovolit druhou chybu a pařát, který ho zasáhl do nohy ho zpomalil jen na okamžik. Z levé nohy toho Dotovy moc nezbývalo, drápy se zasekly pořádně, ale pořád se dokázal na nohou držet. Ještě tak 200 příšer zbývalo a Dot byl i s posledními zbytky sil na dně, věděl že jestli je porazí, nejspíše sám zemře. Uvědomil si, že už dávno nedrží meče, ale jen jílce a drtí lebky rukama. Toto zjištění Dota rozhodilo a udělal třetí chybu. Nevšiml si příšery z prava a ta po něm švihla drápy, Dot přišel o kus boku i s kouskem žeber. Bez masa a krve na rozdíl od lidí ještě chvilku vydrží, ale bez orgánů ne.
Byl celý od černé krve, ani jedno místo na něm nezůstalo suché, ale Dot zabíjel dál. Ohlédl se na ženy a viděl, že se ani nepohly od doby co začal bojovat, chtěl zařvat Utíkejte! Ale bez spodní čelisti mu to nešlo. A to že stačilo pomyslet si neuvědomil. Dělaly se mu kruhy před očima, a celý svět jakoby se převrátil, cítil že umírá. Přitom zbývaly tři bytosti, dvě se vrhly na Dota a ta poslední na ženy. Dot sebral poslední zbytek síly, kterou ani neměl a rozdrtil dvěma šelmám hlavy, jednu nohu ani neměl ale tou jednou se odrazil a chytil za končetinu bytost, která už už byla u žen, sevřel jí hrdlo a stiskl. Konec, zvládl to, ženy se ale neusmívaly, pouze odpověděli: „tohle byla pouze průzkumná hlídka Dote, bitva se odehraje u hradu, teď si odpočiň“


02 led 2008, 22:49
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

3.1.2008

Vondřeje čekala největší bitva jeho života. armády armád se blížili k pevnosti. Kuřecí vojko bylo připraveno odrazit první vlnu ale nomohlo tento nápor v žádném případě ustát. Kapka potu polila Vondřeje teď nebo nikdy... za tenhle svět... za Morgan... za to že sem dostal v devátý třídě pětku na něěěěěěěěěěěě!!!!
První řada lučišníků vyslala své šípy... Následovala druhá a třetí salva... Rytíři tříštěli svými meči do štítů... Neskutečný hluk jenž přehlušil svolávací rohy nepřátel. Další salva a další...Kuřecí armáda dinosourů se dala na postup...
VOndřej byl hrdý že může stát v čele takové armády když v tom mu spadla čelist.. Z poza kopce, který byl naproti hradu, se zjevili nevídané bytosti. Něco neuvěřitelného. Desetimetrová monstra , která vypadala jako kříženci nosorožců a učitelů němčiny...nechutně odporné obluky, které byly odolné vůči šípům a které drtili kuřecí armádu dinosaurů na prach..
Je to beznadějné pomyslil si Vondřej..když v tu chvíli...

Na opačné straně planety Dot právě sbíral poslední zbytky svých sil. Jako polomrtvý démon se zázračně rychle uzdravoval... Z cárů jeho nohy se postupem času zase zotavila silná noha. také žebro mu dorostlo... Dot byl sám bez sebe. Když tohle byla jen průzkumná armáda.. TAk jak mám přemoci tu velkou... V tom k němu přišla jedna průhledná dáma, která mu řekla.. Je tu proroctví milý Dota. Jednou, když na naší planetě zavládne zlo, z hory konečného vítězství se vysvobodí vojsko, Olavem Labovem , jedním ze tří bratrů, kteří ovládají vesmír, a pozrazí armádu zla. Ty Dote, ty musíš přinést oˇět před tuto horu, a ukázat hoře, že nastala válka.. Probudit naši záchranu.
Dot pochopil.. Jak se vydal k hoře osudu, našel jednu zatoulanou obludu, která se ztratila cestou k městu vznešených, a rozťal ji lebku svou vlastní rukou. Poté tuto oběť donesl k hoře konečného vítězství kde učinil oběť..
Vyzívám Vás jezdci nebes, vyjeďte a zbavte tuto planetu zla.. Já vás vyzývám!!!!!..
Strašný hluk. V hoře se objevila prasklina ze které vyšel on... Měl mnoho podob, které se neuvěřitelně rychle měnili.. Měnil se podle prostředí a situace... Ty ty se opovažuješ vyzvat Olava.. Jak se opovažuješ!!!
Tato země je v troskách musíte pomoci vídíš, ke¨rev těch hnusných nestvůr, přinesl jsem ti je pod nohy, musíme vyjet na obranu hradu!!!!
Olav se zamyslel.. Dobrá tedy, pomohu této planetě a zařval směrem k hoře.. Vstávejte mí věrní, čas odplaty je zde. Za spásu této planetu, za to co máme rádi. Jedééééééééééééééééééééééééééééééém. Skála se pohnula a dvacet největších nestvůr celého vesmíru ochotni položit svůj život za dobro se vydalo směrem k hradu..
Dot pravil: Tam, tam v dáli se odehrává největší bitva všech dob.. Zemřeme, to je jisté, ale zemřeme s hrdostí a za své bližní. Kupředůůůůůůů.
Mezitím hrad čelil skáze...


03 led 2008, 16:50
Profil
Private
Private

Registrován: 02 led 2008, 11:01
Příspěvky: 4
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Story-teller

8.1.2008


Po dlouhých útrapách a bojích se svým pekelným bratrem Jasániusem jsem nakonec podlehl, on možná zemřel také, ale to už pořádně nevím, jediné co si ještě nějak pamatuji je že dříve my říkaly jménem "Frantoslav", ale to jméno už věky nepoužívám. Zažil jsem totiž celé věky na Mordogu, na obrovské nekonečné planině mimo veškerý čas a prostor. Je to země mrtvých bohů, peklo je proti tomu jen letní tábor. Čas zde běží mnohem rychleji tak zatím co od mé smrti neuběhlo moc času, ja zde strávil už tisíce let. Tisíce let v zemi plné pomatených bohů a monster, v zemi kam vesmír „uklízí“ to co se bojí nechat zemřít. Většinou každý za nějakou dobu zešílí a zemře, ale já sem se chtěl Jasániusovy pomstít, aby zažil to co já, všechny muka a bolest v téhle zemi. Prý se z té země nedá dostat, ale mě už hodně krát říkaly že něco nejde, ale né pokaždé je to pravda. Dřív mě brzdily mé zásady a kodexy, ale teď po životě v tomhle prokletém světě my je jedno jestli budu muset obětovat klidné celou planetu abych se od sud dostal. Ale s tím co zatím vím by mi ani to nepomohlo, tato země popírá veškeré vesmírné i magické zákony, nedá se určit kde je, kam se pohybuje, prostě nic. Čas se zde chová také docela podivně, není problém aby jste se druhý den probudily před týdnem. Může se zdát že je to nemožné, ale ten kdo to nezažil nepochopí. Po několika tisících letech putování jsem zjistil že Jasánius je také mrtev, takže by měl být také v Mordogu. A nedivte se že po tisících letech jsem zjistil jen toto, ono není jednoduché získávat informace v zemi kde jsou všichni šílení a nebo se vás snaží zabít. Když už jsem věděl že je tu Jasánius také, nebyl pro mé jako jeho bratra ho vystopovat. Po pár letech se my ho povedlo vystopovat k obrovskému komplexu jeskyní. O těch jeskyních se povídalo že se sem stahují nejmocnější z bohů. Je možné že by tudy vedla cesta pryč. Ale to by bylo moc jednoduché, obyčejná jeskyně? V tom bude nějaký háček. Ale co jiného my zbývalo, nic jiného sem neměl, tak jsem to musel zkusit. Po vstupu do jeskyně jsem sebou leknutím trhl, ale né tím co bych čekal, zástupy monster, řev … ,ale v jeskyni byl dokonalí klid a ticho a nikde nikdo. ticho jsem už neslyšel od své smrti, na povrchu bylo neustále slyšet rámus bouří a řev šílených bohů. Po několika dnech putování jeskyní jsem snad tisíckrát odbočil, ale stejně se my zdálo že mě všechny cesty nakonec svádí zpět na hlavní cestu. Po dalších několika dnech jsem začal narážet na mrtvá těla která zde leží maximálně par týdnů. Bylo to jasné, Jasánius je několik dní přejemnou a probíjí si cestu ven. Musím ho zastavit dřív než se mu povede dostat ven, ať má v plánu cokoliv nesmí se mu to povést. Za to co udělal ho v tomhle světě uvězním až do konce všech světů a nejlí ještě dýl. Pokud by se mu povedlo dostat ven dřív než mě, tak díky časovému rozdílu by měl náskok jen pár vteřin, ale to je pro boha dost času na to aby se ztratil do jiného světa. Možná bych ho ještě našel, ale byl by to velký problém. Zrovna když jsem o tom přemýšlel, uslyšel jsem z dálky zvuky boje, Jasánius je už blízko. Po dalších dvou dnech běhu jsem Jasániuse dohonil zrovna když dorážel jednoho démona. V jeho očích jsem vyděl lehké překvapení, ale ne strach. Nejspíš tohle setkání očekával a možná mě i cítil, no víte 5000let bez sprchy je znát. Oba jsme věděly co bude následovat, že jeden z nás zemře, ale nikdo se neměl aby to začal. Pokusil jsem se vše ukončit jednou mocnou ránou, ale Jasánius se kouzlu jednoduše vyhnul jako by to čekal, nepoužil žádně obrané kouzlo, ale prostě uhnul. Buď zde Jasánius zesílil což je téměř nemožné, protože zde každý pomalu slábne a nebo já slábnu rychleji než ostatní. Boj pokračoval dalších několik hodin, skoro celou dobu jsem se jen bránil a začínal jsem cítit jak slábnu. Už jsem věděl jak vše dopadne, ale nehodlal jsem se jen tak vzdát. Snažil jsem se vložit veškerou svojí sílu do svého posledního útoku, jenže v tom ze tmy vyskočil Pinďa, můj starý mazlíček. Kdysi dávno to býval bůh na planetě zvané Země, už mnoho věků je mrtví a zde se z něj stalo něco co spíš připomíná přerostlou gorilu. Hned jak Pinďa dopadl na nic nečekajícího Jasániuse začal ho kousat a drápat. Jakmile Jasániuse zřídil tak že nebyl schopný se bránit, začal se svým tradičním rituálem. A to s pojídáním genitálií. Mě se to zrovna dvakrát nezamlouvá, ale radši jsem mu do toho nikdy moc nekecal, nechtěl jsem aby si začal pochutnávat i na mém nářadíčku. Bohužel Pinďa byl docela znepokojený tím že Jasánius nemá penis, bylo to jeho nejoblíbenější část. Tak aspoň s mlasknutím slupnul Jasániusovy varlata, což se Jasániusovy zrovna moc nezamlouvalo, ale v tom stavu v jakém byl s tím moc naděl. Když byl Pinďa s jídlem hotoví tak jsem chtěl Jasániuse dorazit, ale napadlo mě že ho tu nechám jeskynním příšerám, třeba jim zachutná taky nějaká jeho končetina. Když už my konečně nic nebránilo v cestě vydal jsem se k východu z Mordogu. Po pár minutách a pár rozdrcených příšerách, jsem konečně došel k zářícímu kruhu, nejspíš právě tohle byl ten průchod a pokud ne, tak asi zase umřu, ale tentokrát už asi úplně. Ale stejně nic jiného jsem udělat nemohl. Opatrně jsem vstoupil do kruhu, asi 5 sekund jsem měl pocit jako by se mě snažil roztrhat a najednou měl oslepilo silné světlo.


04 led 2008, 18:01
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

8.1.2008

Dot nechápal dvě věci. Za prvé, jak by mohli oni bitvu prohrát, oni. Olav, jeden ze tří nejmocnějších bytostí vesmíru, jeho dvacet nejmocnějších zabijáků a napůl člověk a napůl smrt. Za druhé, mu přišlo divné a zároveň směšné, proč zrovna on, Dot, by měl velet Olavovi a jeho Zobákům. Olav měl tisíckrát větší moc než on a mnohem větší zkušenosti, ale nevadilo mu to. Dot si říkal, že bude zřejmě v této bitvě zbytečný, ale bude bojovat ať na ně půjde cokoliv.
Zvláštní bylo, že Olav i jeho Zobáci, všichni vypadali jako lidé, ale že to lidé neblyli, tím si byl Dot jistý. Za celou dobu co běželi pomoc k hradu, nikdo nepromluvil ani slovo. Dot si ani nebyl jistý, jestli umějí mluvit, jen slepě poslouchali příkazy. Pár vojáků však nevypadalo bezbranně. Olvavovi a jeho vojákům připadalo zbytečné jakkoliv se vyhýbat a proráželi stromy, jako kdyby to byly klásky slámy. Po asi čtvrt denním běhu dorazili na kopec kde se zastavili a rozhlédli se.
To, co Dot uviděl vyděsilo i jeho, tohle nečekal. Neskutečně ohromná pláň, která se táhla tak daleko, že i když stáli na jediném kopci, nebylo vidět konce. Neuvěřitelně obrovská prašná pláň byla kompletně celá zaplněná podobnými stvořeními, se kterými se Dot měl tu čest setkat. Pumy s krokodýlími hlavami a drápy. Bylo jich však tam neuvěřitelné množství, že si to Dot ani netroufal odhadovat. Celá planina byla nahuštěná těmi tvory, že se ani nemohli hýbat, avšak když se člověk podíval lépe, všiml si, že přece postupují. Nebyl to však synchronizovaný postup, občas se někde strhla menší bitka, a bestie se zabíjeli mezi sebou, očividně se nemohli dočkat na krev. Postupují k malé vyvýšenině uprostřed všeho. Ta malá vyvýšenina, která byla vidět sotva jako malá tečka, byl ve skutečnosti hrad. Hrad se však nedá říkat něčemu, kam by se vešlo milión lidí. Monstróznější stavbu Dot ve svém životě neviděl. Nebyla ani tak vysoká, pouze jako několik mrakodrapů na sobě, ale táhla se do neuvěřitelných dálek. I přes vynikající obranu tohoto hradu, bylo vidět, že hrad nemůže vydržet. Stvořeních bylo tolik, že by hrad ušlapali. Olav se i přes nepříznivost situace usmíval.
Dot nebyl žádný ubohý smrtelník a pár triků v rukávu mu také zůstalo. Přenesl se duševně na hrad a podíval se z výšky jak si na tom hrad stojí.
Dota na první pohled překvapilo, že všem vojákům velí Vondřejslav, ale pomyslel si „ty abys tak chyběl u nějaké bitvy Vondřeji“ ale byl rád, že ho opět vidí, a že někde nezemřel.
Vondřejslav běhal občas jako vlkouš a občas jako člověk a řval rozkazy. Lučištníci, olemovaní po hradbách pálili do nestvůr rychle, přesně a smrtonosně, ale nestačilo to. Lili na stvůry kyselinu, zabíjeli ji i v poli, ale nestačilo to. Nestačilo nic. Nebýt Vondřeje, tak by i sebeodvážnější vojáci skákali z hradeb dobrovolně. Nikdo nemohl zachovat chladnou hlavu při pohledu na nekončící armádu bestií.

Dot se vrátil zpět do svého těla a otevřel oči. „Útok“ zavelel. Olav se přestal usmívat a rozeběhl se. Ostatní se vydali poklusem za ním.

Vondřejslav byl pesimista od jak živa, ale v boji se musel zachovávat reálnou hlavu. Ale jak to bral ze všech stran nevypadalo to dobře. Pravý oddíl byl rozprášený a bestie už se dostávali přes mrtvoly skoro až na hradby. Levý oddíl strachy utekl do sklepení k ženám a dětem, alespoň že nenaskákali dolů. Už se držel jen s hrstkou (asi 5 000 mužů) nejsilnějších a drtili převahu bestií uprostřed hradeb hradu. Zatím měli převahu na hradbách, ale mrtvol bylo tolik, že se přes ně bestie pomalu dostávali nahoru.
Pak ale Vondřejovi svitla naděje. Uslyšel uširvoucí řev bestií, jako když by jich umíraly stovky najednou. Z leva se k nim něco blížilo, bylo to moc daleko na to, aby mohl Vondřejslav vidět něco víc ale podle jeho instinktu to nebylo nepřátelské.
Slunce už zapadalo a druhé vycházelo, když mohl Vondřejslav poznat co se to k němu řítí, sám měl na mále a s bestiemi se válčilo už i na hradbách. Poznal to a usmál se. Běžel k nim Olav a za ním Dot a jeho dvacet zobáků. Nebojovali, pouze běželi. Vše co se k nim přiblížilo na deset metrů se rozprsklo na milion kousíčků. Tvořili tak krvavou cestu a přitom na nich nebyla známka jediného šrámu, únavy, vyčerpání. Vondřejslav se usmál, s těmi pomocníky mají bitvu v kapse. Škoda že nevěděl, jak moc se mýlil.


Dot běžel hned za Olavem a nevěřil vlastním očím. Cokoliv se k nim přiblížilo na 10 metrů, už nebylo, přeměnilo se to na kousky krve a kostí. Tohle by Dot zvládl také, ale na pár vteřin a energie by mu už na běh nestačila. Zato pro Olava to bylo nic, ten pouze běžel k Hradu. Dot usoudil že bestie nebudou příliš inteligentní, protože se na ně pořád pokoušeli útočit, a pokaždé skončili stejně. Byla už noc, naštěstí to Dotově skupině a Vondřejovi nevadilo, ale Vorgolští bojovníci na tom museli být hůř. Ani ve tmě se chování žádného tvora nezměnilo. Za vyvražděnou cestou se to okamžitě uzavíralo a bestie se pokoušeli útočit i zezadu, pokaždé však skončili na cáry. Olavova osobní ochranka dvaceti Zobáků se cestou ani nepohnula, kromě samotného běhu.
Když konečně dorazili k hradu, bránil se tam poslední Vondřej a asi padesát vojáků, všichni od krve, bez končetin, k smrti u navení. Bránili se na poslední věži, vše ostatní bylo dobito. Pak vše vzalo nečekaný spád, Olav se zastavil, pozvedl ruce a vymrštil je směrem k netvorům. Jako tlaková vlna se převalila Olavova vlna a všechny bestie do jednoho povraždila. Byly to neuvěřitelná jatka. Miliardy a miliardy bestií se proměnily v moře krve. Moře krve zalilo hrad ale Olav okolo něj vytvořil silové pole. Pak nadzvihl paže a všechnu krev jednou ohromnou vlnou poslal pryč, směrem odkud přicházeli bestie, dost jich to muselo spláchnout. Ihned jak se moře odvalilo, se objevili hromady kostí, které moře ukrývalo. Olav je svojí silou odhrnul z prostředka na strany, takže vytvořil přímou cestu, od bestií, k troskám hradu. Cesta, ve které jediné nebyli kosti.
Po pár hodinách začali bestie přicházet znovu, Olav jich zabil jistě miliardy, ale bůhví kolik jich tam ještě je. Hrnuli se po cestě a vytlačovali se z ní, a nabodávali se na kosti padlých druhů. Olav zopakoval jatka, zřejmě mu to činilo potěšení, ne však námahu. Znovu odhrnul moře krve pryč a kosti bytostí na stranu, a pak to celé ještě několikrát. Takového zabíjení bylo i na Dota dost a jako jediný z 22 bytostí začal zvracet. Vondřej odvedl zbytek vojáků do sklepení.
Morgann se nezůčastněně koukala z vrchu všeho na bitvu a kroutila hlavou nad tolik zbytečného násilí, ale musela dát hold statečným vojákům, kteří padli za záchranu tohoto světa. Boužel nemohla pomoct a tak raději odletěla do klidnějších krajin…
Nekonečně dlouhá krajina, nekonečně dlouhá cesta, lemovaná nekonečně vysokou cestou z kostí, to všechno zvládl Olav. Teď se otočil a poprvé za celou dobu promluvil „pomohl jsem vám alespoň trochu, teď mě musíš Dote propustit, nemám čas tady zachraňovat nějakou planetu, musím vyřídit důležitější věci.“ Dot se na Olava podíval, a i když ho za nic na světě nechtěl propustit udělat to musel, možná šlo o existenci vesmíru. „Dobrá tedy Olave, propouštím tě ze svých služeb“ zvolal. Olav se nepatrně usmál a tleskl, a ihned zmizel.
Zůstal tu tedy sám s Vondřejem a 20 Zobáky. Co měl Dot dělat ? co jiného, „ÚTOK!“ zařval na Zobáky¨a ti se jako jeden muž rozeběhli na bestie. Zobáci se postavili bestiím do cesty a začalo to. Fungovalo to jako mlýnek, cokoliv naběhlo zobáků vstříc, zemřelo. Rychle. Efektivně. Zatímco měli Zobáci plné ruce bestií, měl Dot a Vondřejslav plné ruce ucpávání škvír, co vedli do sklepení, aby se ženy a děti neutopili v krvi, byla už po kolena.
Pak se stalo nevyhnutelné, jeden zobák utrpěl zásah do ruky a bestie, šílené po úspěchu se na něj koncentrovali a roztrhali je na cucky. Jakmile padl jeden člen dvaceti Zobáků, jejich obrana se začala rozpadat, za hodinu padl další, za půl hodiny další, za patnáct minut padli tři a Dot s Vondřejem se museli připravit na smrt. „tak brachu, vybruslili jsme ze všeho ale tohle asi nedáme“ řekl do řevu bestií Vondřejslav „sejdeme se v pekle“ odpověděl Dot a rozeběhl se na ně. Vondřejslav se proměnil ve vlkouše a následoval ho.


08 led 2008, 18:03
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

9.1.2008

Po celé planetě byl slyšet jen srdcervoucí řev. Na ně!!!!!!!! Zá spásu našich duší... ZA tuhle podělanou planetu, ku*va chlapi nedejme se, zařval Vondřej. Morálka klesala na nuly, když Vondřej odhalil svou strategii...Z poza kopce vyjela Dynosauří armáda v čele s kuřetem Vuřete a napadla monstra zboku. Poté byli vypuštění masožraví mývalové ze zádi hradu, kteří požírali krví zmáčené mrvoly monster. Deset posledních zobáků stanulo v čele armády.. Poslední armády která se ještě držela na svých místech. Dot s Vondřejem si v zápalu bitvy všimli zvláštní věci. Monstra začínají chodit jen po tisícíh a né po miliardách, jako tomu bylo před pár hodinami, kdy slunce bylo zapadlé za mraky. Co však také nevěděl, že úderem noci se probouzí na této planetě noční tvorové, kteří chodí lovit. Byli to bestie podobné těm, které obléhali hrad, ale tyto byli jiné. Tyhle tuto planetu milovali a nebyli očarováni kouzlem úchyla v černém plášti.
Jakmile viděli zkázu, kterou jejich druzi způsobili, nastal řev. Hluk, nic než hluk. Tisíce nasraných zvířat toužilo po odplatě.. Teď je náš čas, řekl Vondřej a dal povel k ofenzivě... Zbývající lučištíny zstříleli jak se dalo a zobáci vyrazili povzbuzeni také vpřed. Dynosauří armáda byla takřka netknutá a stále čítala něco kolem deseti tisíc vojáků ochotno položit život.. Už jednou smrtí prošli a chystali se to zopakovat. Ale Vondřej měl starost o Dota. Čím více Dot zabíjel, tím více se z něj stával a smrt a přestával býti smrtelníkem...
V tuto chvíli to nebylo podstatné. Nepřátel stále ubívalo a bylo jen otázkou času, kdy armáda dorazí posledního narušitele prostoru hradu.. Stalo se tak. Při úplňku osmého dne slavila armáda obránců svůj triumf.. Armáda se shromáždila před troskami hradu a vyčkávala na poslední pokyny. Propusť nás, žádali zobáci Dota. Dot jež věděl, že bitva je již za ním, propustil zobáky, kteří se rozplynuly s vánkem a opustili tento svět..
Když všichni začali oslavovat velké vítězství jež se tu událo polila planetu černota... úch*l v černém plášti zařval... Nevidíme se naposled Vondřeji a Dote!!!!! A měl pravdu. Stále totiž držel ve svém zajetí Morgan, kterou chtěl Vondřej vysvobodit. Mezitím Dot měnil svou podobu, stávala se z něj čím dál tim víc smrt. V nečekaném okamžiku se stalo něco nečekaného. Temná postava jedoucí na kostlivém koni s kosu v ruce přijela k Dotovi.
Jsem smrt, řekla. Dělám tuto práci již 2 000 let a chci jít do důchodu. Ty Dote, tebe sem si vybrala za nástupce a tuto mou, teďko tvou práci budeš vykkonávat po dobu, než najdeš jinou osobu, která to převezme po tobě...Najednou zmizela a Dot byl oděn v černý šat a v levé ruce držel kosu... Nevěděl co se děje.. Ale ostatní to pochopili, Ustoupili od Dota


09 led 2008, 13:49
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

14.1.2008

Dot se procházel lesem na své milované planetě. Planetě Zemi. Za jiných okolností by byl rád, že je pět na Zemi, ale teď příliš nadšený nebyl. Srnka stála asi dva metry od Dota a nerušeně pozorovala okolí, Dota nemohla spatřit, ostatně nikdo nemohl. Před pár dny z něj něco z člověka bylo, teď už ne. Byl smrt. Tuto úlohu si nevybral dobrovolně, vlastně ani nevěřil, že něco jak smrt existuje.
Jeho úlohou bylo sbírat duše mrtvých a odevzdávat duše peklu, o nebe se nestaral, to byla úloha Morgann. Morgann, jediná bytost, kterou nemůže nikdy spatřit. Morgann, Vondřejslav, přátelé, kteří ho zavrhli, kvůli osudu, který ho potkal, nebude na to teď myslet. Dot se zhmotnil vedle srnky, která se ho lekla a utekla do křoví. Opřel se o strom, který okamžitě uschnul a shořel modrým plamenem. Povzdechl si, má moc, ale ne život. Dot si nasadil kapuci a zároveň se napomenul: nesmí chodit bez kapuce, nerad by připravil někoho o život, pouze pohledem na jeho tvář.
Smrt však nepočítala s jednou věcí, kterou měl Dot v záloze. Smrt si málokdy za svého nástupce vybere člověka, i když bývalého. Nástupce musí být plný zla a nenávisti, Dot to vše splňoval, ale přece jen špetka lásky v něm zůstala. To smrt netušila, a to bude možná jeho jediná zbraň proti osudu.
Dot ucítil pocit, který normální člověk nikdy neucítí, pocit, který znamenal jen jedno: má práci. Od doby, kdy naposledy viděl Vondřeje uběhl teprve týden, ale tohle je už jeho druhé práce. Rád se procházel po Zemi, ale musel jít, a tak, prostě zmizel.
Dot se objevil na planetě, která celá hořela plamenem, ještě že je téměř nesmrtelný. Když tak o tom přemýšlel, jediný, kdo by ho mohl zabít, je Olav, možná Frantoslav, ale ten už je příliš zesláblý. Udělalo se mu špatně. Jediná z mála lidských vlastností, které mu zůstaly. Po teleportaci na jinou planetu, to bylo vždycky tak. Této schopnosti si vážil nejvíce, zhmotnit se kdekoliv ve vesmíru, tedy samozřejmě, jenom v části, kterou měl na starost, což bylo asi jen půl miliardy galaxií. Všeobecné panoval názor, že smrt musí odvést všechny duše, náležící peklu. Ve skutečnosti tomu je úplně jinak. „Obyčejné“ bytosti, které zemřou propadnou peklu sami, jen někteří největší válečníci mají takovou sílu, že i po smrti se peklu vzepřou. Jejich duše tedy zůstane někde na půl cesty. Pak příjde smrt a duši odevzdá peklu. Málokdy odolá duše smrti, vlastně není znám žádný případ, kdy by se to stalo, Dot to ale zkoušet nechtěl. Aby válečníkova duše zůstala i po smrti na zemi, musí být neskutečně silný. Takový se najde z pravidla jeden na planetě. Např. Vondřejslav by se možná peklu ubránil. Z lidí na Zemi, nejspíše nikdo. Existují, ale planety, kde jsou neživí (tak se říká, těm, kteří nepropadnou peklu) v hojném počtu, např. každá druhá. Dot si pro sebe řekl, že tam by se za živa nechtěl dostat, ale za „mrtva“ tam bude muset nejspíše často.
Dot spatřil bytost, která vypadala kupodivu jako člověk, ale tak čtyřikrát větší a bez nohou (v této části vesmíru kupodivu vypadalo hodně bytostí jako lidé, někteří dokonce přesně jako lidé, jen s malými odchylkami) jak se drží za okraj malé, asi 2 metrové díry v průměru, která vede do pekla. Duše je tam většinou stahována takovou silou, že se sotva drží a stačí je tam skopnout, tahle ale skoro vylézala. Musel to být hodně silný válečník. Dot se nenamáhal použít černou hůl, kterou měl u sebe (říkalo se jí kosa) a kterou by správně měl duše shazovat a riskoval, že ho duše chytí a stáhne s sebou. Prostě do duše kopl a ta s vřískotem spadla do pekla. Hotovo, jako kdyby to nemohl dělat někdo jiný.


14 led 2008, 17:01
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 30 pro 2007, 16:01
Příspěvky: 2
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Morgann

14.1.2008

"Splnil se mi sen!!!! Konečně sem byla na místě, kde naprosto každý bez vyjímky došel spravedlnosti".... Jen jí bylo vážně líto Dota. "Kdybych měla jen více času...", avšak byla si vědoma toho, že i když se tomu Dot tak vehementně bránil, malé zrníčko lásky v něm přece jen byla, tím si byla jistá. A podle zákonu vesmíru, i to nejmenší zrníčko, sebemenší myšlenka, ať už zlá či dobrá jednou dostane podobu události v životě (nebo smrti). Takže věděla, že Dot není až tak úplně ztracený... "A co se týče mé nové práce anděla, musím rozšířit pole toho, kdo je dobrý, či zlý. Pole pro dobrotu je hrozně malý a zlo schramste zase všechno". A tak si umanula další plán pro rozšíření dobra a šla se obdivovat do zrcadla.


14 led 2008, 18:35
Profil
Private
Private

Registrován: 02 led 2008, 11:01
Příspěvky: 4
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Story-teller

14.1.2008

Když jsem konečně vyšel s portálu kterým jsem se dostal z Mordogu, ocitl jsem se v hustém lese, nemohl jsem uvěřit že něco takového ještě existuje, statisíce let jsem žil v pustých sopečných plánich Mordogu, někdy se mu dokonce říkalo peklo pekel. Peklo bylo proti Mordogu procházka parkem. Ať jsem kde jsem, tak je to jedno, tohle místo bylo neskutečně krásné, někomu by se ten les mohl zdát absolutně obyčejný, ale já jsem obdivoval každý kousek lisů, trávy, stromů. Byl to pro mě ráj a Pinďu jsem takhle šťastného ještě nevyděl, pobíhal po trávě, občas se zhoupnul po nějaké větvi, prostě skotačil co mu síly stačily. Občas sem ho pozoroval co dělá, občas jsem zase koukal do hlubin lesa, když v tom mě z přemýšlení vytrhlá bolest v pravé ruce, když jsem se kouknul na ruku, vyděl jsem jak se my na ní Pinďa houpe a snaží se my něco ukázat, jenže jsem nechápal co. Když jsem se podíval zpátky na les, nemohl jsem uvěřit tomu co se stalo, les už nebyl zelený jako dřiv, ale listí ze stromů už začalo opadávat a tráva žloutla. Nevím na jaké planetě jsem a jak dlouho tu trvá roční období, nebo jak se tady tomu říká, ale pár měsíců to určitě bude. Nechápu jak jsem tu mohl stát takovou dobu. Možná to bylo tím jak jsem byl z Mordogu zvyklí na jiný proud času a nebo už začínám senilnět. Pinďa už ze mě začínal šílet, pořad skákal, mlátil se a ukazoval na nebe. Pořád jsem ho nechápal, nakonec to vzdal a uraženě si dřepnul k jednomu stromu. Napadlo mě že bych se mohl trochu poohlédnout po okolí. Bylo možné že v okolí někdo žije, tak jsem na sebe nechtěl upozorňovat svými božskými schopnosti, tak jsem vyrazil na cestu lesem po lidsku, pěšky. Je to krapánek zdlouhavější něž takové plachtění vzduchem, ale zase z víšky mraků si jen těžko užiju takoví pohled na přírodu. A v tom mě z úvah rozrušil hlasitý zvuk, který přecházel až v uši rvoucí hučení. Za několik vteřin jsem uviděl zdroj hluku, byl to obrovský levitující stroj který se proháněl lesem a drtil stromy na třísky. To mě tak rozzuřilo že jsem bez přemýšlení nechal stroj jedním mávnutím ruky explodovat na tisíce kousků. Tak bylo jasné že na planetě nejsem sám a že pokud je zde někdo schopný mě odhalit už mě odhalil. Ale aspoň bude nějaká sranda, už jsem pár tisíc let nezažil nic zajímavého kromě toulání pustinou po Mordogu a bojů s šílenými bohy. Nebylo kam utíkat a vlastně ani proč a před kým. A vlastně koho bych se jako bůh měl bát? Tak jsem se vydal cestou odkud dorazil ten divný stroj. Po pár hodinách cesty jsem dorazil na obří staveniště a za ním jsem uviděl přímo gigantické město jak vystřižené z nějakého sci-fi filmu. Když jsem vyrazil přes staveniště k městu myslel jsem si že budu ve svých šatech které napůl připomínali župan a napůl brnění vypadat divně, ale když jsem uviděl v čem jsou oblečení dělníci, tak jsem se uklidnil. Jejich oblečení občas připomínali skafandr, trochu vystužená tanga … a dokonce jsem zahlédl jednoho v něčem dost podobném mému obleku. Když jsem konečně dorazil do města, tak jsem se par hodin toulal uličkami. Jako bůh jsem zrovna nezamýšlel žádnou božskou práci a tahle planeta se my až na pár drobností celkem zamlouvala, tak jsem se rozhodl že bych tu mohl nějaký čas zůstat, když v tom my nějaký muž sáhl na rameno, v okamžiku jsem se otočil a uviděl jsem muže v dlouhém šedém plášti, měl dlouhé černé vlasy a představím se my jako Majkl. Jediné co my řekl bylo jeho jméno. Pak lehce nadzvedl kapuci a ukázal malí křížek co měl pověšený na krku, v tom se Pinďa okamžitě vrhnul k jeho nohám. „Ty budeš Frantoslav, tvůj příchod byl dávno předpovězen v legendách staré říše, jsem vůdce posledního klanu věřících, čekáme na tvůj příchod už mnoho staletí“. Fantoslav? To jméno už nepoužívám, vlastně nepoužívám žádné. „Synu pojď se mnou a ukážu ti sílu našeho klanu a hlavně důvod jeho existence“. Nebyl jsem zrovna nadšený že my říká synu, ale byl to jediný koho jsem znal tak jsem neodporoval. Akorád my bylo divné proč kolem něj Pinďa tak poskakuje, ale on byl vždycky podivín, snad to ten divnej Majkl nějak vysvětlí a pokud ne, zabít ho můžu vždycky.


14 led 2008, 21:31
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

16.1.2008

Pokračování příběhu o Dotovi, nyní píšu v první osobě.

„I přes to jak se Země změnila, jí mám rád. Já vím, že je strašně technicky vyspělá, od doby kdy jsem tam nebyl, ale Země je prostě Země. Ze všech těch planet se mi líbí nejvíc.“
Rohaté monstrum to asi moc nezajímalo, ale já se prostě musel vypovídat, když mě nikdo neposlouchá. Monstrum se drželo za okraj jámy a zíralo na mě, jako by mě chtělo očima zabít. Vylil jsem si srdce, už to ukončím, tenhle je poslední. Zvedl jsem se z kamene, který mě asi půl hodiny sloužil jako sedátko a protáhl jsem si ztuhlé nohy. Ano i smrt může mít ztuhlé nohy. Vlastně se tak moc neliším od člověka, jako žádné stvoření v tomhle vesmíru.
Nemám co na práci a nudím se. V takovém případě rád dělám jediné, procházím se po Zemi. Stačila myšlenka a octl jsem se na Zemi někde v lese. Jako vždy se mi udělalo nevolno. Visel jsem za kapuci přichycen za větev stromu. Jak sakra mám působit hrozivě když sem k smíchu ? Tu teleportaci si budu muset nacvičit. Snesl jsem se dolů a rozhlédl se po okolí. Krajinka jak v pohádce, krásný palouček, pár stromů a pak už jen les. Na větévku vedle mě se snesl krásný ptáček… Musel jsem se sám sobě zasmát a to z plna hrdla. Udeřil jsem Kosou o zem a vyslal tlakovou vlnu, které spálila na prach vše živé v okolí padesáti metrů, včetně nádherného ptáčka. Teď už je to lepší. Nevím co mě baví víc, zabíjet nebo ničit. Stál jsem teď ve větším palouku ohořelé trávy a stromů. Vypadalo to efektně.
V hloubce duše jsem cítil, že to co dělám není správné, ale jako si silný kuřák nemůže pomoct od cigarety, já nemůžu / nechci přestat ničit a zabíjet.
Země se stala přetechnizovanou společností a v centrech měst, kde každý druhé má možnost cestovat rychlostí světla mě to nebavilo, radši jsem ničil krásné lesy uprostřed džungle, které ještě na Zemi zůstali. Zrovna jsem se chystal podívat se po nějakých houbách, když jsem ucítil, že mám práci.

Po teleportu mi tentokrát nebylo tak špatně, asi si začínám zvykat. Objevil jsem se uprostřed silnice a zrovna mnou projelo auto, byl jsem v nehmotném stavu. Byl jsem ve světě podobném Zemi okolo roku 1990. Ten ubohá duše musela být na skoro – člověka neskutečně silná, ale na peklo to nestačilo, než jsem stačil k duši přijít spadla do jámy sama. Takže jsem tu zbytečně. Zvláštní bylo, že duše skoro-lidí v tomto světě byli dost černé, asi nějaká špatná čtvrť. V temné uličce jsem se zhmotnil a přestal koukat lidem do duší, barvy se slily a svět byl zase normální. Opravdu je to tu nějak moc podobné Zemi, kanály, auta, budovy… V hnědém plášti a kapucou přes hlavu opírající se o hůl jsem nebyl nápadný. Spousta bezdomovců takové měla a hned první se mě snažil o ten můj okrást, byla zábava se koukat na jeho výraz, když se mě dotknul. Přes plášť jsem mu do ruky poslal takovou bolest, že se mu rozprskla. Odcházel jsem a bezdomovec za mnou řval bolestí a držel si pahýl ruky.
Pro jistotu jsem si změnil obvyklou lebku za normální hlavu, abych nevypadal tak moc nápadně. Šel jsem po chodníku a lidé si mě nevšímali. Chystal jsem se vejít do jednoho hostince, když mi cestu zastoupili tři muži, jeden černoch a dva vyzáblí frajírci. Černoch, evidentně šéf ke mě přistoupil a vytáhl kudlu „Pěkná hůl frajere, nechceš nám jí vypůjčit ?“ zasmál se a odhalil tak pusu se žlutými a napolo shnilými zuby.
„Být tebou, tak bych to nedělal, řekl jsem normálním hlasem.“
„Ale ty mnou nejsi, tak máš smůlu“ zařval černoch a vrazil mi do břicha nůž. Tedy, pokusil se vrazit ale nějaká síla ho zarazila, něco neviditelného mu zastavilo ruku. Do mojí kapuce vidět není, skrývá jí černota, ale tu jsem teďka odstranil. Díval se přímo do napůl obličeje a napůl lebky, kůži jsem nechal prosvítat, jen pro efekt. Teď už kostěnou rukou jsem ho chytl za rameno a lehounce stiskl. Dotkl jsem se prsty svojí dlaně a vše co bylo mezi ní se změnilo na prach. Muž chtěl zařvat ale hrůza ho ohromila. Přitáhl jsem si ho k sobě a zadíval se mu do očí a pak je i s mozkem vypálil. Pustil jsem bezvládné tělo na zem a pohlédl na zbývající dva muže. Přes černocha a ve tmě neviděli co se stalo ale poznali že je mrtvý. Jeden asi příliš věřil svému šéfovi a zůstal stát přimražený na zemi s otevřenou pusou, ale druhý, zřejmě zkušenější se na mě vrhl. Kosou jsem ho rozpáral od genitálií až po hlavu, prošla tělem jako po másle. Poslední muž se strachy pomočil. Sundal jsem si kapuci a odhalil bílou lebku. V tu chvíli si muž klekl a modlil se. To mu moc nepomůže. Obešel jsem ho a šel dál a asi po pěti metrech jsem luskl prsty a klečící a modlící se muž padl na zem, mrtvý, ale bez nejmenší známky zranění.
Tohle mě vždycky bavilo, zabít někoho kdo nemá nejmenší šanci se bránit. Škoda jen že nemůžu zabíjet „hodné“ bytosti, mohu jen ty, které patří do pekla. Sakra, jak rád bych zabil anděla. Ale jednou tato bitva přijde a já budu v ní.
V myšlenkách a sám jsem se procházel ulicí, když jsem si všiml že je něco špatně, nic se nehýbalo. Někdo zastavil čas. Tento kousek bych nezvládl ani já, je to příliš náročné na energii a ovlivní se tím celý vesmír, musí to být něco neskutečně silného. Ze tmy vyšla postava, my dva jsme byli jediní, kteří se tu hýbali. Byla to postava navlas stejná jako já, ale plášť neměla hnědý, ale černý, dokonce i hůl měla podobnou. Že by to byla..
„Ne nejsem smrt z jiného vesmíru“ řekla potichu a suše postava.
Čte mi myšlenky !!! celý udivený jsem se zastavil.
„Co to…“ nemohl jsem najít správná slova
„Ha, myslíš si, že jsi jediný s nadpřirozenými schopnostmi ? Myslíš si, že jsi všemocný ? Tak to se pleteš. Nemám na tebe čas Dote. Nařizuji ti, nechoď ne planetu Zemi. Nikdy. Jestli ještě jednou přijdeš na Zemi, zabiju tě.“ Řekla postava a přitom pohnula rty jen slabě. Nějak jsem věděl že si nevymýšlí a že mě zabije, i když to teoreticky nejde.
„Hahahaha“ vysmála se mi postava. „To víš že to jde, a moc práce mi to nedá, teď se mi kliď z cesty.“ Postava na mě ukázala prsem a do mě vrazila taková síla, že by to rozdrtilo snad celou planetu, byla však koncentrovaná pouze na mě, takže jsem moc škody v tomto světě nenadělal. Akorád po mě zbyla pěkně dlouhá a hluboká rýha v silnici, jedno rozpůlené auto a probořená zeď do baráku.

Když jsem se vyhrabal z hromady suti, byl jsem pěkně naštvaný. A to tak, že jsem srovnal se zemí tři budovy. Postava už tu nebyla a čas běžel normálně. Ze tří budou co jsem srovnal se zemí byli všichni mrtví až na jednu ženu, která neměla ani jedno škrábnutí, ale byla v šoku. Jeden dobrý člověk na tři budovy, tohle je asi vážně špatný svět. Ale to je teď jedno, nesnáším, když mi někdo rozkazuje co mám a nemám dělat, ale ještě víc nesnáším, když se mi někdo směje. Myslím, že v příštím čase se nudit nebudu, protože toho hajzla hodlám najít a pokud možno zabít. Jen se těš postavo!


16 led 2008, 17:37
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 74 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru








Uložto alternativa Pizza Modena MovieDB.cz filmová databáze