fastshare
Drsný příběh Dota
Vypnout statistiky
KATEGORIEPOSLEDNÍ PŘÍSPĚVKYPOSLEDNÍ OZNÁMENÍSTATISTIKY UŽIVATELE
Nick: Anonymous
Příspěvků: 2209
Hodnost: Warman
Varování: 0
---
Právě je 29 bře 2024, 16:04





Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 74 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další
 Drsný příběh Dota 

Jak má povídka / seriál pokračovat ?
komedie / parodie 13%  13%  [ 6 ]
erotika / porno 49%  49%  [ 22 ]
akce / krev 7%  7%  [ 3 ]
sci-fi 9%  9%  [ 4 ]
Vše (Sci-fi akční porno s kouskama parodie) 22%  22%  [ 10 ]
Celkem hlasů : 45
Autor Zpráva
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

13.2.2008

Po tom, co jsem zbavil další planetu zla, polila mě samota. Můj bývalí přítel, někde vraždí nevinné oběti a já s tím nemohu zatím nic udělat. Cestoval jsem po vesmíru sám a byl sem na pochybách. Dokáži porazit DOta, až na to příjde chvíle??
Na tuto otázku jsem si nemohl odpověďět. Hlavní bylo, abych pořád sílil. Přenesl jsem se proto opět na nejbližší planetu, kde bylo zlo v dost silné koncentraci.
Zprvu mě překvapilo, že mě začali pronásledovat, divné prehistorické bytosti. Utíkal jsem krajinou před nimi, když mě to přestalo bavit. Mávnutím meče jsem je rozčtvrtil.
Dál jsem šel již mírně spokojen, že jsem opět udělal dobrou věc, když v tu mě někdo zastavil.
Vypadal jako normální pozemšťan. Metr osmdesát, okolo pasu opasek s granáty a přes ramena přehozen kalašnikov.
Stát!! Ani hnout, Narušil jste území sovětského svazu. Nyní budete poraven. Jděte k táhmhleté zdi..
Byl jsem trochu zmaten, ale nebál jsem se. CHudák bohužel ještě nevěděl nic o jeho budoucím osudu.
Kde máte svého velitele, otázal jsem se.
Soudruh Lenin nyní plánuje revoluci, odvětil a dále mě popostrkoval ke zdi.
Docela jsem se již namíchl a vytáhl jsem meč.. Nevěřícně na mě pohlédl a snažil se začít střílet.. Pozdě, právě jsem mu končetiny oddělil od zbytku těla.
Nemám rýád komouše, řekl jsem jednou ranou jsem mu setl hlavu. Pořád mi to nebylo jasné, jak může být na jedné planetě sovětský voják, a pár kilometrů od něj dynosaurus? Byl jsem na pochybách a v hlavě mě pořád hlodala myšlenka, co se tu děje? Nebo mě zase holdal křeček??Nevím.Pokračoval jsem dál.
Zrovna, když jsem obcházel skalnatý terén, zarazila mě nějaká pevnost. Byla vybudována v samotné hoře, a zdála se být velice dobře opevněna. Schoval jsem se za kus skály a čekal jsem co se bude dít. Nevěřil jsem vlastním očím. Na břehu moře se právě vylodila první římská flotila..Za ní druhá. Tisíce lodí přijížděli k břehům a vyloďovali se na pláži a formovali se do pozic.
Jelikož jsem byl zvědaví, přistoupil jsem k prvnímu vojákovi, který na mě okamžitě vytasil meč. Máchnutím ruku jsem mj ho vyrazil z ruky, přitiskl jsem mu svůj meč pod krk a tázal jsem se: Kde máte svého velitele.
TTTam vvvve stannu panne!!
Díky vojáku, řekl n¨jsem a zasunul meč zpátky do pochvy. Přistoupil jsem k velícímu stanu, kde již čekal plně vyzbrojen generál.
Zrovna plánoval taktiku boje, když v tu chvíli jsem přišel k němu a přiložil mu meč k hlavě.
Neodvažujte se hnout, řekl jsem, a řekněte mi, kdo jste zač a co tady pohledáváte.
Jsem generál Flautus maximus, velitel páté ozbrojené koorty a severní armády. Jsem tu na příkaz císaře, vydobít zpět tuto krajinu ze spárů zrádného HItlera..
Hitlera?? pravil jsem.
Ano pane, Hitlera. Víte již stovky let žijeme na této planetě jako naši předci. Vše, co se odehraje na planetě zvané zemi, se zde zkopíruje. Největší padouši obývají západní část planety, ti, což jsou na dobré straně obýváme východ planety. Jenže v posledních letech zlo podniká vpády na naše území.. Musíme je zastavit.

Jelikož jsem ochránce dobra ve vesmíru, rozhodl jsem se pomoci této hrsce odvážných pacifistů v boji. a to bych to nebyl já, abych se nechopil velení a nezačal strategicky plánovat. Tato bitva se zapíše do historie. Zde konečně získám potřebné zkušenosti, abych přemohl Dota. Zde se stanu nesmrtelným.. Mezitím, cco jsem kydal takovýhle keci, Hitlerova vojska se formovala a kulometná hnízda začala pálit do bezbraných vojáků, formujících se na pobřeží...
To mě dost naštvalo. Rozvrhl jsem armádu na dvě části. první měla za úkol napadnout nepřítele z týlu, druhá dělala vábničku a šla přímou cestou, nepříteli na očích. Zatímco já jsem ničil kulometná hnízda, řada římanů slábla... To víte kulomety proti mečům nic nezmůžou...
Jakmile jsem zničil všechny kulometná hnízda, římané si s němci začínali vyřizovat účty. Hlavy a osatní údy létali vzduchem. Proradný HItler, tušíce, že bude poražen, snažil sem se zbytkem sarmády pokusit zmizet zadem,. Tam už na něj obvšem čekala má druhá armáda, která masila nic netušící němce.

Nakonec zbyl živ pouze Hitler. TAk toho si vychutnám řekl jsem si a pustil se do něj. V životě takové mučení snad žádný člověk nezažil a já cítil, jak má síla roste.. Ve chvíli, kdy sem dokostil HItlera, nic nebránilo v tom, abych tuto planetu opustil..

Přenesl jsem se na jinou planetu, kde zlo již řadu let neexistovalo a lehl jsem sei pod blízký strom. Jen tak jsem relaxoval po dlouhém dni, když ke mně přišla dívka jež sotva byla okem viditelná. Byla celá průsvitná a jen hedvábí halilo její tělo. Jsem víla, řekla.. Víla Ajka, neboj se statečný rytíři..Vím že si znaven, a proto ti chci pomoci. Máš před sebou ještě dlouhou cestu k tomu, aby si dosáhl svého cíle.
Zde, vem si tento šátek, jež je symbol toho, že se kdykoliv můžeš na tuto planetu vrátit..
Nevěřil jsem svým očím. taková krása stála přede mnou. Nebo se mi to jen zdálo?? Pohlédl jsem na ruku, kde jsem měl hedvábný šátek..
Přivázal jsem si ho na krk, kde jsem míval šátek od mé ženy, a dal sem si šlofíka


13 úno 2008, 18:49
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

13.2.2008

Věděl jsem, že bílý rytíř sbírá své síly a já jsem rozhodně nechtěl zůstat pozadu. Ale zabíjet jen obyčejné lidi bylo málo. Ze své bývalé kariéry smrti jsem věděl, které planety jsou nejnebezpečnější a na jednu takovou jsem se přenesl. Byl to ode mě celkem risk, ale zoufalé situace si žádají zoufalá řešení. Prakticky jsem nejsilnější v celém vesmíru, ale zaprvé vesmír je nekonečný a zadruhé, tyto bytosti jsou sice slabší než já, ale ve větším počtu by mě mohli ohrozit. Ošidné na této planetě je hlavně fakt, že je celá nasáklá energií, takže každý druhý tu může používat magii. Další problém je, že je tu zkombinované technologie s zaostalostí. To znamená, že jste tu mohli narazit na stroj ze železa stejně tak, jako na vesnici kde naznají kolo.
Obyvatelé se tu dělí do tří skupin. Mágové, těch je tu většina, neustále mezi sebou bojují a sesílají na sebe hromy a blesky. Prakticky na celé planetě se bojuje všude a pořád. Další skupinou jsou vyvrhelové, těch je také hodně. Jsou to bytosti, které neovládají žádné magické schopnosti ani jiné věci a schovávají se většinou před celým světem v podzemí. Poslední a nejnebezpečnější kategorií jsou Lovci. Ti chytají mágy a pomocí speciálních přístrojů a jednoduchých kouzel je zabíjejí a vysávají z nich energii. Před nimi utíká osmdesát procent mágů.
Jak jsem již řekl zabít mě by mohlo jen pár lovců nebo hodně mágů ale to je vlastně skoro nemožné. Žádné bytosti spolu nemohou vycházet, jsou nadopováni zlou energií a okamžitě se zabijí. Maximální skupinu jakou jsem tu potkal byli tři a to byla spíše výjimka. Jak se rozmnožují ani nechtějte vědět.
Vzpomínám si, jak jsem tu jednou posílal do pekel jedno opravdu ničivé monstrum, měl jsem s ním opravdu problém. Říkám jim monstra, ale prakticky vypadají jako lidé.



Ihned po zhmotnění jsem se cítil díky zvýšené energii o něco silnější. Tady získám hodně sil. Ocitl jsem se uprostřed spáleného lesa, kde zrovna zuřila bitva. Na jedné straně vyhublý kouzelník, metal po svém soupeři ohnivé koule. Byl velmi nezkušený protože se spíše trefoval do stromů (a to jich tu moc nezůstalo) než do svého protivníka. Zadruhé straně stál silný a jistě zkušenější čaroděj a vyloženě se svému soupeři vysmíval. Některým koulím se vyhnul, některé chytil a vstřebal. Už se chystal sežahnout svého protivníka finálním bleskem když jsem ho zabil. Jeho protivní si to vysvětlil jako pomoc a šel ke mně. Já jen nechtěl aby ho náhodou zabil a já přišel o energii. Proto se tak divil, když jsem zabil i jeho.
Po cestě z lesa jsem vyšel na loučku, které byla nezničená, dokonce tu byla občas i tráva. Taková místa kouzelníci vyhledávali, protože tam bylo nejvíce energie. Už zdálky jsem viděl obří černou krychli a docela jsem se divil, že se nic nedělo. Vysvětlím to.
Ta obří krychle je celá železná krychle o velikosti zhruba 15 x 15 x 15 metrů. Je celá ze železa, až na malý otvor přesně veprostřed, ten má velikost tak metr krychlový. Je to past, kterou používají lovci na kouzelníky. Uzavřou je do krychle a vysávají jim síly. Oni většinou nemohou kouzlit a v krychli zemřou. Divil jsem se proto, že obyčejně když kouzelník krychli i přes svou výšku viděl, bylo už pozdě.
Ale já sem se nezalekl, zaprvé strach už neznám a za druhé jsem neporazitelný. Přišel jsem tedy až ke krychli a zastavil se. Tato byla z těch větších, asi přichystané pro někoho silného, chtěl bych toho silného najít a zabít.
„Dote pozor“ !! ozvalo se najednou hlasitě, tak nějak odevšad. Já se však jen pousmál nad varováním, i když mě zarazilo odkud se hlas vzal. Většinou dokážu něčí přítomnost vycítit. Pak se to ale stalo. Okolo mě se najednou zčista jasna objevilo osm lovců. Okamžitě na mě vyslali magický útok a neviditelná síla mě tlačila ke krychli. Nebyl jsem připravený na tak silný útok a posunul jsem se chtě nechtě pár metrů před krychli. Smrt možná i pro mě. Pak jsem ale já začal útočit a obličeje lovců se skřivy bolestí. Bylo to vyrovnané, ale oni pomalu začínali mít převahu. Riskl jsem to a na zlomek sekundy jsem svůj útok obrátil ze všech lovců na pouze jednoho, stálo mě to metr, ale jednomu lovci se pod tak nečekanou silou rozprskla lebka. To už jsem získal menší převahu a opřel jsem se do toho. Za nekonečnou minutu jsem zabil dalšího a dalšího a jak ze mě opadala bolest jejich útoků tak těch pět jsem zabil najednou. Byl jsem však pořádně vysílený.
Začal jsem přemýšlet, sami takovou past nevymysleli, nedokázali by spolu vydržet. Tu past musel vytvořit někdo, kdo věděl že přijdu. Bílý rytíř to nemohl být, tuto planetu nezná a navíc by se se zlem nemohl domluvit. A pak je tu ještě ten tajemný hlas co mi pomohl. Tedy chtěl pomoci, opravil jsem se když se zjevili další lovci. Tentokrát to bylo lovců deset. A za nimi dalších deset, za nimi dalších sto…. Mohlo jich být dohromady pět set. Nejspíš všichni z celé planety.
Vytvořil jsem obranou bariéru dříve než oni poslali kouzlo a to mi zachránilo život. Jako beranidlo do mě však udeřila jejich magie a za 0,2 vteřiny jsem překonal vzdálenost asi 30 metrů ke krychli. Jen co jsem se dotkl černé zdi zmizel tlak a já se objevil uvnitř. Srabáky jsem omdlel. Vzbudil jsem se skroucený v malém prostoru v krychli. Dýchat jsem nemusel ale klaustrofobii jsem měl pořádnou. Byl jsem tak za 20 metry železa. Všiml jsem si malého nápisu na zdi. Ve tmě jsem viděl perfektně ale písmo jsem neznal. Mohl jsem však číst emoce. Dotkl jsem se nápisu a v hlavě se ozval výbuch. „Tvá smrt nese jméno Pool“. Musel to napsat někdo s neskutečným množstvím síly, na to už jsem si zvykl, ale zaráželo mě, že to nebyla síla dobra ani zla, bylo to něco úplně jiného. Byl jsem si jistý že Pool mě chce zabít, ale on si musel být jistý, že až skoncuji s Ondřejem, jeho si podám.
Byl čas se odsud dostat. Trvalo to déle, ale byl jsem silný jako dřív. Nechtěl jsem riskovat nic a tak jsem vyrazil 100 % své moci. Kostka se rozpálila do ruda tak, až nápis na zdi zmizel. Cítil jsem propad, asi jsem rozžhavil kostku tak, že se propálila zemí. Propadl jsem se do země i s kostkou tak metr. Byl jsem však tak vysílený, že jsem nemohl zvednout ruku. Nevadí řekl jsem si, načerpám energii a zkusím to znovu. To už však ale začali lovci s odběrem mé moci a zavražděním mě. Moc moci jim ale nedám usmál jsem se. Jsem teď slabší než člověk. Alespoň to budu mít rychle za sebou.


13 úno 2008, 20:10
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

14.2.2008

Jak jsem tak odpočíval, vzpomínal jsem na to dobré, co jsme s Dotem zažili. Bylo toho opravdu hodně a já na to nemohl jen tak zapomenout. Jak sem tak ležel, cítil jsem, že opět sílím..
Ale jak je to možné? Žádné zlo v tuto chvíli neexistuji. A pak mě to napadlo. Jestliže já sílim, to znamená že Dot musel ohromně zeslábnout.
Rozhodl jsem se ukončit spor mezi dobrem a zlem ve chvíli, dky jsem věděl, že Dota mohu zabít.
Jelikož jsem dokázal vycítit zlo, přenesl jsem se na planetu, kde sem tušil, že se Dot bude nacházet.
Byla to divná planeta, vypadala zaostale. Ale pomalu na každém palouku, který sem míjel, jsem viděl takové divné kovové krychle? Nechápal jsem o co tu jde.
To nevadí, musím najít Dota, řekl jsem a pokračoval jsem směrem, odkud přicházelo zlo.
Jak jsem tak šelpoza křoví spadl muž.. Měl černý, teď už opálený plášť a vypadal jako nějaký mág.. Udivilo mě to, ale šel jsem dál.
Jak jsem tak šel, uviděl jsem před sebou zástupy takto oděných lidí..
Nevěděl jsem, co si o to myslet. Všichni stáli okolo takové propadliny ve tvaru kostky a říkali nějaké zaklínadlo.
Jak síla Dota slábla, já sílil. Přebíral jsem i některé jeho schopnosti. V mžiku jsem se teleportoval do té propadliny, kde jsem ho uviděl. Dot byl nesmírně zesláblý, a ucházela z něj energie...
Tak, starý příteli, teď to ukončíme, řekl jsem a napřáhl jsem nad Dota svůj meč. Nereagoval.
Pocítil jsem v sobě lítost, jak tam jen tak Dot ležel a pomalu umíral.... Nemohl jsem hho jen tak zabít, chtěl jsem mu pomoci... Abych ho mohl zachránit, potřeboval jsem zlikvidovat ty mágy.
Nechal jsem Dota v té propadlině a vyšplhal jsem se na rovinu...
Mágové zjevně byli překvapeni, že se před nimi objevil bílý rytíř, ale okamžitě na mě začali pouštět svá kouzla.. Byl jsem opravdu velmi silný, proto na mě neplatila a já je mohl likvidovat. Ale nechtěl jsem obyčejnou likvidaci. Chtěl jsem je mučit. NIčit j. Procházel jsem mezi nimi a viděl na jejich očích jak jsou bezradní. Jednomu jsem sťal hlavu, druhého jsem připravil o všechny údy (o všechny) a hrál jsem si s nimi.
Mezitím Dot v díře pomalu sílil, když jsem ucítil náraz. Ocitl jsem se u Dota zcela omámen a jen jsem slyšel...Pool už jde...


14 úno 2008, 15:23
Profil
Private
Private

Registrován: 02 led 2008, 11:01
Příspěvky: 4
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Story-teller

14.2.2008

Po krásné a nekonečné poradě kdy jsme konečně přesvědčily Morgan že opravu nemá cenu osvobozovat planetu po stylu hipeace, láskou a kytkama, jsme začaly plánovat útok. Bylo v plánu rychle a tvrdě udeřit na vedení planety, nic jiného nám také nezbývalo, na to abychom s okupanty bojovaly v přímém boji jsme neměly dost sil. Sice nyní jsme měly na své straně Boha, ale o schopnostech toho staříka který zvládal chodit je díky své holi jsem dost pochyboval, na rozdíl od ostatních vlasáčů kteří do něj vkládaly své veškeré naděje. Od Majkla který mě pronásledoval na každém mém kroku po domě, jsem se dozvěděl že velitelství okupantů je v hlavním městě a nespíš se nám do něj jen tak nepozorovaně dostat nepovede, což byl náš první plán. Město je obýváno převážně jen kyborgy a větší skupinka lidí by bylo jistě hned odhalena, proto jsme vytvořily noví plán. Bohužel trochu více riskantní a jeho největší nevýhoda byla že zahrnoval i malou skupinu přibližně okolo 1000 mužů která bude v akci obětována. V plánu bylo že tato skupina zaútočí z jihu na město a pokusí se probojovat několik set metrů do města a zde se opevnit, okupanti samozřejmě budou chtít tuto vzpouru potlačit a vzhledem k tomu že se naši vojáci pokusíc co nejvíce rozptýlit bude se zdát že jich je mnohem víc než ve zkutečnosti, to by mohlo obránce zmást a doufám že nebudou chtít riskovat a k potlačení vzpoury pošlou většinu jednotek ve městě. A v tuhle chvíli přijdeme na scénu my. Zatočíme na město z druhé strany, Majk říká že zvládne sehnat něco kolem 10000 povstalců kteří by se útoku mohly účastnit. Na dobití města to stačit nebude, ale na to abychom se dostaly do velení a zajaly hlavní vůdce by to stačit mělo. Co se bude dít potom už ani nemá cenu plánovat, může se stát cokoliv. Útok byl naplánován na pozítří ráno. Zítra se povstalci začnou přesouvat k městu pod záminkou obdivování hlavního města. Na první pohled se my to zdálo příliš nápadné, ale jak jsem se později dozvěděl takovéto poutě se pořádaly často. Přímo do hlavního města byl vstup obyčejným lidem zakázán, ale i z dálky vypadalo mnohem vyspělejší a modernější než okolní svět. Do útoku jsem měl ještě dost času tak jsem se rozhodl že se projdu po městě a zkusím ještě něco zjistit o tomhle světě. Bohužel po několika hodinovém bloumání městečkem jsem se nedozvěděl nic nového, jen to co jsem už věděl od Majkla. Lidé byly sine nespokojení s tím jak tento svět funguje, ale už se se svojí rolí otroků pomalu začínaly smiřovat. Další věc co mě před útokem čekala byla velice nepříjemná a to vybrat 1000 těch co se zúčastní klamného útoku na město, bude těžké někoho vybrat, bude to jako bych vybíral 1000 lidí co půjde na popravu, ale nakonec se ukázalo že mnohem větší problém bude vysvětlit těm 9000 proč to vlastně nemůžou být oni. Zřejmě jsem hodně podcenil jejich výru. No když bylo vše konečně připraveno vydala se naše výprava směrem k hlavnímu městu, po cestě nebyly žádné problémy protože vše bylo oznámeno úřadům. Samozřejmě že né náš útok, ale naše výprava na oslavu hlavního města. Proto ani nikoho nenapadlo zkoumat obrovské koše které jsme sebou nesly, nebyly plné darů pro vládce jak by se dalo čekat, ale zbraní. Většinou jsme měly jen ruční zbraně, ale našlo se zde i pár těžkých kulometů, granáty... většina těžkých zbraní byla určena pro naší odvážnou tisícovku. Dokonce jsme sebou nesly jednu plasmovou pumu, která se svojí silou mohla rovnat slabé atomové bombě, ta byla také určena pro naší tisícovku. V době kdy budou skoro poraženi jí odpálí a tím by měly způsobit nepříteli těžké ztráty. Několik kilometrů před městem jsme se rozdělili a naše devíti tisícová skupina se zde utábořila. Bylo dohodnuto že tisícovka zaútočí zítra v 6 hodin ráno, my hodinu po nich. Dnes už nebylo co dělat a zítra bude nejspíš hodně perný den. Ať zítřejší útok dopadne jakkoliv pro tuhle planetu to bude drastická změna, buď k horšímu a nebo k lepšímu.


14 úno 2008, 17:53
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

14.2.2008

Myslím že v mé situaci jsem mohl čekat skoro všechno. Vlastně jsem čekal jen smrt. Ale to, že ze mě lovci najednou přestávali vysávat energii a to, že se u mě zčistajasna objevil Bílý rytíř jsem opravdu nečekal. Nejspíše mě zachránil. Ale já nejsem dobro takže .. jeho chyba. Pořád jsem ho chtěl zabít. Neměl jsem tolik sil. Zato Vondřej zabitím těch lovců získal takovou moc, že i když mě nechtěl zabít (nevím proč) tak pro něj nebylo problém se dostat z krychle, prostě se teleportoval, zmizel tak jako se objevil. Vlastně jsem nevěřil, že tu kdy mohl být, nejspíše se mě to jen zdálo. V každém případě ze mě energii už nikdo nevysával a já jí začal pomalu čerpat zpět.
Zhruba dva dny jsem jen čerpal energii. Tento pokus o útěk jsem chtěl provést jinak. Místo úplného výstřelu mé energie jsem chtěl působit postupně. Snad se ta proklatá krychle rozteče. Nemarnil jsem čas a dal se do toho. Energii jsem soustředil nejdříve na vnější stranu zdí. Pomalu se začaly žhavit a po chvilce i roztékat. Když jsem měl po kolena roztavené železo začal jsem působit na krychli celou. Trvalo to dlouho ale nakonec se krychle neochotně roztekla.
Když jsem vyšel z hromady / louže polorozteklého železa naskytl se mi zajímavý pohled. Asi deset metrů od krychle byla tráva opálená a sem tam se válely oškvařené mrtvoly. Muselo tu být horko. Po deseti metrech byly všude, kam jen oko dohlédlo mrtvoly. Byly jich tisíce. Lovci. Zajímalo mě, kdo to mohl udělat. Pool těžko, ten je vedl. Možná to byl Vondřej, ale ten by je alespoň ze soucitu dorazil, někteří totiž ještě žili. Někteří byli bez končetin, ale sílou magie se udržovali na živu. V očích měli strach, věděli co bude následovat.
Dal jsem si práci a zabil jsem všechny. Někteří hráli mrtvé, někteří strachy zamřeli, někteří byli mrtví. Zabít by ale asi bylo málo. Za tu krychli a za potupu, že uvěznili, mě VLÁDCE VESMÍRU jsem je zabíjel dlouho. Trvalo to několik dní ale každému jsem alespoň rozžhavené železo do očí nalil.
Kromě sbírání sil na zabití bílého rytíře jsem neměl co dělat. Chtěl jsem zjistit kdo je Pool a co byl ten tajemný hlas co mě varoval, někdo stojí na mé straně.
Na to ale bude času dost, teď udělám něco jiného. Napadlo mě to už v krychli.
Odchytil jsem si jednoho mága, který se tu zrovna promenádoval a začal čarovat. Mohl bych si vytvořit nového otroka, ale to by bylo mnohem složitější. Vlastně jsem onoho mága moc nezměnil, obdařil jsem ho částečnou nezranitelností, zpětinásobil jsem mu schopnosti a kompletně vymyl mozek. Uložil jsem do něj tři příkazy. Za prvé, budeš zabíjet, vše živé na této planetě a neskončíš, než budou všichni mrtví. Za druhé, až skončíš a všichni budou mrtví, zabiješ se. Za třetí, od této chvíli nikdy neuposlechneš žádný příkaz a budeš plnit jen to co jsem ti přikázal já. Pak jsem ho propustil a on se rozeběhl k nejbližšímu městu.
Věděl jsem, že každý mrtvý co ten mág zabije přidá energii mě, to znamená, že teď budu dostávat energii pořád a můžu se starat o jiné věci. Geniální tah. Ještě to udělám na pár planetách a brzo budu nepřemožitelný. Navíc mám před rytířem výhodu, on může zabíjet jen zlo, já i dobro. Dobro nikdy nemůže vyhrát.
Než jsem však dokončil mé úvahy, pocítil jsem první nával nové síly.
Můj mág už se činil.


14 úno 2008, 18:40
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

29.2.2008

Byl jsem v šoku. V Dotovi byla pořád neuvěřitelná nenávist a já s tím nemohl nic udělat. I přesto, že sem se ho pokusil zachránit, mě chce zabít. Je velice zesláblý, ale já musím na této planetě zůstat a hlídat ho. Nechci aby ho něco zabilo. HLavně jsem chtěl zjistit, kdo je to Pool a proč nás chce zabít..
Kráčel jsem po planetě, když v tom se uviděl v dáli kouř. BYla to vesnice. Jak jsem tak procházel, viděl jsem jen opálená těla, zbavená údů, roztrhaná na kusy, zkrvavená ... dál už nebudu popisovat. Byl to masakr. To mohlo napáchat jen nějaké zvíře, nebo vobří svině. V dáli ještě někdo žil, přiběhl jsem tam, ale bylo již pozdě.. TEn človíček mi umřel v náručí. Nevěděl jsem co mám dělat, tohle nebylo obyčejné zlo. To bych ho vycítil. Musel to být tvor, který to nedělá z vlastní vůle. Jenž ekde ho hledat.
Na blízké pastvině bylo něco jako chrám, kam mnozí lidé této planety přinášeli oběti jistému Poolovi. Měl to být jakýsi bůh války, který mrknutím oka zničí vše živé. S takovým protivníkem jsem se ještě nesetkal, a věděl jsem, že pokud ho budu chtít porazit, budu k tomu potřebovat Dota... Zbavit ho nějakým způsobem prokletí... Studoval jsem zrovna na oltáři tajné apostrogfy, když v tu mi někdo zapodl dýku do krku. Zeslábl jsem. Bylo to něco silného a já se ocitl v tváří tvář podlahy.
Byl sem omráčen a ležel jsem na oltáři, když kolem mě pobíhali divní tvoři v černých dlouuhých hábitech, kteří odříkávali starodávná zaklínadla. Pak přišel, spíš energie, než postava... Byl to on POOl.
" Abych mohl mít lidské tělo, potřebuji tě zabít, Vondřeji, " řekl a pomalu se pokoušel dostat do mého těla..
Jenže já jsem bílé světlo, byl jsem imunní...
Pool byl vvelmi vážně nasrán a mrsknul se mnou o stěnu,. Krvácel jsem, ale nebyl sem mu co k čemu. Byl jsem zahanben, když jsem se plazil ven s obětní místnosti, když po mě ještě vrazil jednu svou dýku.. Teleportoval jsem se těsně předtím, než mne zasáhla... Jen zdálky jsem ještě slyšel:: Můj čas nadejde ve chvíli, kdy najdu DOta!!!!!!!!


29 úno 2008, 11:29
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek pokračování příběhu, píše: Test

4.3.2008

Můj otrok se asi činil, nejen že jsem se cítil lépe, ale cítil jsem se možná ještě silnější, než dřív. Věděl jsem ale, že to na boj s bílým rytířem stačit nebude, ten sílil rychleji, než se to zdálo vůbec možné.
Celou dobu jsem věděl, že je tu možnost bílého rytíře rychle a snadno porazit, ale té možnosti jsem se bál, protože mohla znamenat moji smrt. Moc na výběr jsem ale neměl a rozhodl jsem se risknout to. Můj předchůdce, i mnoho předchůdců před ním vlastnili meč. Ten meč byl speciální, nikdo nevěděl, kde se vzal, ale povídalo se, že kdysi sám Olav do něj ukryl část své síly. Ten meč se jmenuje Ljůtasilus. Disponuje neuvěřitelnou vlastní silou a prý s ním jde zničit i boha.
Problém byl v tom, že meč jste si nevybrali, meč si vybral vás. Pokud si vás meč nevybral, tak vás ihned zabil a to je důvod, proč to je až poslední možnost. Mnoho mích předchůdců zkoušelo Ljůtasilus ovládnout, ale mnoho z nich to byla poslední věc na světě. Pokud si vás meč zvolí, tak už vás nikdy nepustí a jediná možnost jak ho ztratit je zemřít.
Nechtěl jsem svoji smrt protahovat a tiše jsem se teleportoval na ono místo, přímo před jeskyni. Strážce jeskyně, starý hrbatý děda, stál ke mně zády a byl jsem si jistý, že mě nemohl slyšet, přesto řekl: „čekal jsem tě Dote, následuj mě“. Nikdy jsem se nedozvěděl, co je strážce vlastně zač, ale nepochyboval jsem, že na svém území má neuvěřitelnou moc, a že i mě by přemohl.
Dorazili jsme do prostorné síně vytesané do jeskyně a na jednom obyčejném kameni ležel obyčejný meč. Věděl jsem však, že zdání klame. Odhodil jsem Kosu, protože v obou případech ji nebudu potřebovat. Pomalu jsem se vydal k Ljůtasilusovi. „a pamatuj Dote, když nezemřeš a meč tě přijme, nebudeš ty kdo ho vlastní, on bude vlastnit tebe“ řekl a potichu odešel. Uchopil jsem meč do ruky, a nic se nestalo. Z počátku mě polila zlost, že to možná není ten správný meč, pak mě polila radost, že mě možná meč přijal, ale nakonec mě ochromila prudká bolest. Spadl jsem na zem a cítil největší bolest v mozku, meč mi skenoval myšlenky. Bolest trvala jen chvíli a pak vše přestalo a meč se stal větším, novějším a zářivějším. Bondřeji, těš se, zabiju tě, tedy pokud mi to Ljůtasilus dovolí.


04 bře 2008, 15:05
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

4.3.2008

Od té doby, co jsem se utkal s POOlem, nebo spíše, co mi POOl nakopal prdel, jsem byl velmi zesláblý. Potřeboval jsem načerpat množství energie, a tak jsem se vypravil na planetu svých předků.
Byla to ledově bílá planeta, všude kolem mnoho rampouchů a na obloze polární zář. Toulal jsem se jen tak po planetě. Jen to, že sem na ní byl, mi vlévalo sílu do žil. Opět sem zesílil. Bylo to nádherná. Planeta bílých rytířů se jmenovala Valhala..
Jen tak jsem ležel pod nádherným bílým stromem, když mi hlavou projel hlas... " Vítej Vondřeji, ve tvém domově, zde je vše co si hledal. Zde se cvič na poslední souboj se smrtí, zvanou DOT" Jen jeden z Vás vyjde jako vítěz a nebude to dlouho trvat. Zlo mobilizuje své síly."
I já jsem měl své předchůdce. Nejsem prvním bílým rtytířem. Byli tu odjakživa. Zlo potřebovalo svůj protiklad. BYlo jich mnoho, tisíce, miliony. Všichni odvedli dobře svou práci. A já je nesmím zklamat.
Vešl jsem do nejposvátnějšího místa této planety legend, kde byli vyobrazeni největší bílí rytíři všech věků.. Každý po sobě něco zanechal pro své následovníky, kdyby byli v ouzkých..
Stál jsem v té nádhernáé síni. byla něco jako obří zbrojnice, která měla chránit osud celých galaxií. Najednou mnou prolila ukrutná bolest. Dot zesílil. Cítil sem to, změnil se. Něco ho ovládá. Nemohu mu již pomoci. Te_ď již ho nepřiměju aby se přidal opět na stranu dobra. MUsím zničit Dota a poté i POOla. Jediná výhoda, co teď mám je, že možná POOl najde dota první, a já budu mít o jednu starost méně. Ale stejně bych ho chtěl zabít sám.
Procházel jsem tou nádhernou síní. Byla neuvěřitelná. Zbraně ze všech dob, ba co víc, ze všech planet, kde se zbraně vyvíjeli. Začal jsem se zbrojit.
Vzal jsem si staré bílé brnění ze starých dávných časů, které bylo vyrobeno z pradávných slitin samotné Valhaly, do pouder na zádech jsem zasunul tři meče. Každý z jiné doby. Jeden nádherný zlatý meč, nerozbitný, který se používá pro chytání velmi silných démonů. Druhý meč měl sílu zničit celou planetu, třetí meč byl obzvláště silný, mohl se s ním dát zabít samotný bůh, ať je jakkoliv silný. Dále jsem si navlékl kožené kalhoty, které byly vyrobeny již z vyhynutého jednorožce. Měli síly velmi rychlého pohybu, aniž bych se musel teleportovat. Po každé straně jsem si přivázal dvě dýky. Kolem kolen jsem měl malé hvězdice a u každého chodidla opět malé dýky. Ne ledajaká. Jen jejich dotek způsobil, že démon zamrzne. Jenže Dot nebyl obyčejný démon.
Do ruky jsem si vzal prastarý řemdich a kolem ramen jsem si vzal kožešinu z pradávné polerní smrtonošky. Byl jsem připraven na konečný boj. Než jsem opustil jeskyni, všiml jsem si pradávného textu, jenž se blištil na zdi..
" Na tom, jehož síla bude věčná, záleží osud světů. ty, jež tento text čteš, věř, že udržíš stabilitu mezi dobrem a zlem. Pokud zlo bude v přesile, spoj všechny své tři meče... Vesmír exploduje.. nebude ani dobro, ani zlo....
S vědomím, že silnější již být nemohu jsem se vydal vyzkoušet své náčiníčko.
Vybral jsem si planetu, kde jsem se setkal s POOLem. Běhal tu jeho mazlíček, který ničil celé vesnice, a kterého se všichni báli. Jmenoval se Florch. Byl to asi dva metry vysoky tvor, něco mezi mevědem a člověkem. Zrůda. Monstrum. Samý zub, ostré drápy a nadlidská síla.. U jedné z vesnic, kde jsem nedávno našel mrtvoli jsem našel jeho stopy.. Zavedli mě k obrovské vesnici, která byla celá zkrvavená... Zevnitř zněl hrůzostrašný řev. Vstoupil jsem do té vesnice, když přede mnou stanul. Byl obludný. Chmátl po mne svým pařátem. Využil jsem své nové gatě a zmizel jsem. Objevil jsem se za ním a rozsekl mu lebku. Svalil se na zem, k mým nohám a začala z něj vytékat černá krev. To je jen začátek, řekl jsem.. JEN POČKEJ DOTE, TO BUDE TVŮJ KONEC!!!!!


04 bře 2008, 15:37
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

4.3.2008

Měl jsem sice asi nejlepší meč co jsem mohl získat, ale ten mi byl zatím k ničemu, když se mohl rozmyslet že bude jen obyčejným mečem. Podle starých pověstí záleží hlavně na délce, kterou budu s mečem. Čím více na mě meč bude zvyklý, tím lépe.
A jak začít nejlépe trénovat ? Nejlépe zabíjením, ale potřebuji někoho, kdo se nebude moc bránit. A pak mě na mysl přišli Vorgolové, Ondřej je přede mnou někam ukryl, ti budou perfektní. Posadil jsem se na zem a začal meditovat, moje mysl létala galaxiemi a hledala čisté bytosti. Ondřej je opravdu ukryl dobře, zabralo mi to dvě hodiny a dost mě to vyčerpalo, ale nakonec jsem ty proklatce našel.
Když jsem se u nich znovu objevil, byli tak zmatení, asi nevěděli jestli jsem hodný nebo ne. Nějaká žena se ke mně s úsměvem dokonce rozeběhla, znala i mé jméno. Začal jsem cvičit, vorgolové neměli kam utéct. Prosekával jsem jejich těla tak snadno, že jsem žádný odpor necítil. Po chvíli se vzpamatovali a někteří se začali i bránit. Někteří se mě snažili chabě vidlemi probodnout, jiní utíkali, ale většina se snažila zachránit odhmotněním. Měli smůlu, tento neobyčejný magický meč jim pokaždé tento trik zrušil. Meči se moje řádění velice líbilo, každým rozseklým tělem se víc a víc rozzářil. Meč do sebe vsakoval jejich krev a zářil tak, že to smrtelníkům vypalovalo oči. Zkusil jsem si s ním rozseknout strom a opět jsem necítil sebemenší odpor. S mečem jsem se zžil, byl jak moje pravá ruka, krev mu chutnala. Už jsem byl skoro hotov, ještě jedno dítě a ta žena co se zprvu na mě usmívala zbyli. Teď už se neusmívala, plakala krvavé slzy. Přišel jsem k ní. Někoho mi připomínala, jako kdybych jí už někdy viděl. Blbost, napomenul jsem se. Napřáhl jsem se a usekl jí hlavu. Tedy alespoň jsem si to myslel, ale meč mě před jejím krkem zastavil. Nevím proč jí nechce zabít, ale nezajímá mě to. Teleportoval jsem se zpět na planetu, kde mě uvěznili do krychle.
Měl jsem dost času přemýšlet o všem a dost mě zajímalo kdo je pool, ale rozhodl jsem se, že první zabiji Ondřeje. Také jsem si zkoušel různé hrátky s mečem. Vedle byla propast, vytasil jsem meč a hodil ho dolů. Otočil jsem se, že půjdu pryč ale pak jsem si uvědomil, že meč mám zase na zádech. Zajímavé. Posadil jsem se na blízký pařez a pomyslel si, aby meč přestal zářit, ihned se tak stalo. Zajímavé. Měl krvavou barvu, začal jsem ho čistit o cár mého pláště. V dálce byly slyšet boje mágů, tady na té planetě celkem normální.
Pak se ale zčistajasna objevil přede mnou muž oblečený v kvádru a přísným výrazem. Stál tam, jako by tam stál už hodinu, tak lehký teleport jsem ještě neviděl. Bylo mi jasné, že tohle musí být pool, s lidskou podobou. Měl jsem strach, ale snažil jsem se to nedát najevo a dál jsem čistil svůj meč. „Dobrý den pane DOTe“ začal. Měl pohrdavý výraz, jako by se bavil s červem. „Mám pro vás návrh.“ Řekl na rovinu. „Zabijete bílého rytíře, získáte jeho tři meče, přinesete mi je a budete mě sloužit.“ Díval se na mě a zřejmě to chtěl mít rychle za sebou. „První část se mi líbila, ale bohužel, mám jiné plány, místo toho mám jiný návrh, zabiju tě.“ odpověděl jsem v klidu a hranou lhostejností.
Pool se z plna hrdla rozesmál. Když se svým výlevem skončil, podíval se na mě řekl.: „Dlouho jsem se tak nenasmál, opravdu děkuji vám DOTe. Ale teď vážně, chcete žít, nebo vás mám zabít ? dokážu to jen myšlenkou“ vysmíval se mi. „Zkus to“ řekl jsem, vstal a myšlenkou nechal rozzářit Ljůtasila. Pool se zamračil a vypadá to že ztratil část svého sebevědomí. „Dobře pane, teď se síly trošku vyrovnaly, vidím že vládnete slavnému meči. Ale mě stejně nemůžete porazit. Zemřete i ze svým mečem.“ Křikl a vyrazil proti mně.
V okamžiku setiny se mu v rukou objevili dva červeně svítíce řemdihy a začal jima okolo sebe mávat. Nechtěl jsem to zkoušet, ale myslím, že tyto řemdihy by zabili i mě. V okamžiku, kdy na mě Pool skočil začal boj fyzický ale i psychický. Jeho magické útoky se snažili usmažit mi mozek. Měl jsem co dělat, abych stíhal odrážet magické útoky na mysl, natož jeho dva řemdihy. Každou ránu jsem vykryl, a kdyby ne, věřím že už bych tu nebyl. Nevšímal jsem si ničeho, pouze Poola. Proto jsem ani nezaregistroval, že jsme vlétli do lesa a tříštili jsme stromy na třísky. To ale bylo nic oproti našem střetnutí. Pool už se neusmíval, už se mračil, ne ne mě zasáhnout. Ljůtasil úspěšně odrážel jeho zbraně ale neměl krev a proto se stával slabším. Boj trval asi půl dne, zdemolovali jsem většinu země a zabili všechny obyvatele. Občas, když jejich krev stříkla na ljůtasila, rozzářil se víc a měl opět sílu. Pak přišel ten zlom, naznačil jsem sek shora, meč si protočil a zabodl meč přímo do srdce Poola. Boj se na vteřinu zastavil, Pool se usmál a řekl, „asi jsem vás podcenil pane DOTe“ a boj pokračoval. Poolova jediná škoda bylo roztržené sako. Zato mě opouštěly síly. Nevydržel jsem nápor magie a polevil, Pool toho využil a zasekl svůj řemdih do mého boku. Klesl jsem na kolena. Pool ale nepřestával a bušil do mě dál, druhá rána mi rozdrtila koleno. Já mu však odsekl prst na ruce, ten mu okamžitě dorostl ale jedna kapička přece jen byla. Nebylo to moc ale byla to Poolova krev, meč se rozzářil a já mu ho zabodl do srdce, znovu. Pool ztuhl. Nečekal jsem, že můj meč nebude mít takový úspěch. A taky neměl, to co ho zarazilo, byl meč bílého rytíře. Vytáhl z Poolových zad svůj meč a skočil saltem přede mě. „Tak a teď jsme na tebe dva.“ Měl jsem strašnou chuť bodnout rytíře do zad, ale věděl jsem, že zabití Poola je důležitější.
„Hlupáci !“ zařval, „nikdy mě nezabijete !! a kdyby se vám to podařilo tak zničíte sami sebe, já jsem část dobra i zla, jestli mě zabijete, ztratíte svoje schopnosti a dobro a zlo bude muset vznikat znovu!“
Postavil jsem se vedle ondřeje a řekl „urazils mě, a to se neodpouší“ mrkl jsem na ondřeje a začali jsem do něj bušit. Sekance a hádance se zdá se nic nedělali ale já věděl že Pool ztrácí sílu. Byli jsme na něj dva, ale boj ještě nebyl vyhraný. Pool se totiž změnil do své podoby, a ta byla strašná.


04 bře 2008, 17:58
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Re: Drsný příběh Dota

4.3.2008

Stál jsem vedle Dota, když se začal Pool měnit do své pravé podoby. Byl jsem rád, že se hned nechceme s Dotem navzájem zabít, ale věděl jsem, že souboj mezi námi teprve příjde. Prvořadým úkolem nás obou bylo zabít POOla. Pool se zatím neuvěřitelně rychle měnil. Najednou před námi stálo něo jako bytost z pradávných dob. Obrovská příšera, která měla místo rukou meče, tělo škorpiona a velký ocas se smrtelným bodcem. navíc měl ohromné zuby, kterými rozdrtil cokoliv. Malé temné oči, jejiž pohled zabíjel.
Věděl jsem, že s DOtem musím spojit své síly. Jeho meč byl opravdu silný, jenže aby bylo dílo dokonáno, musí se spojit s mými třemi meči.
Začalo to. Dot udělal salto a ocitl se za tímto tvorem, zatímco já si vyndal meč na lovení démonů a snažil jsem ho od dota odlákat. JEnže Pool byl všude a bodl Dota bodcem. DOt odletěl 200 metrů a vypadal nehybně. Jsem v tom sám, řekl jsem si
Vzal jsem si proto meč, co zabíjí bohy a spojil ho s mečem na démony. Nastala exploze a můj meč začal zářit sitě bílou barvou. Žhnul bílým ohněm a já pocítil novou sílu. V tu chvíli jsem usekl Poolovi kus jeho klu, který mu vyčníval z jeho páchnoucí tlamy. Dot se začínaml probírat a vymrštil na Poola svůj meč. Ten se zasekl těsně vedle jeho oka. Pool oslepl na jedno oko. Byl nasrán více než dřív.
Spojil jsem svůj poslední meč se dvěmi předcházejícími. Jen jeho síla ničila celou planetu a já sekl po Poolovi, zabodl mi jeho meč do stehna. Nemohl jsem se hýbat. Dopt si vzal svůj meč a odťal v nestřežený okamžik Poolovi ocas z bodcem. V tu chvíli Pool začal sténaqt, ale byl stále velmi silný. Dost silný na to, aby se hohnal po Dotovi a utrhl mu ruku. Dot ležel nehnutě na palouku a jeho meč ležel opodál s utrženou rukou.
Pomocí svých gatí jsem se urychleně dostal k Dotovu meči a pokusil jsem se ho spojit s mými. Odhodila mě tlaková vlna. Zlý meč nemůže být v rukou dobra. Potřeboval jsem dDota.
Dot byl stále docela silný, místo utržené ruky mu za chvíli narostla kostra a začalo naskakovat maso. Za chvíli byl dost silný, aby udržel meč. Podíval jsem se na Dota a on se podíval na mě. Jako za starých časů jsme věděli co to znamená.
Vzal jsem svou malou dýku a vymrštil ji po poolovi. Přesně zasáhla svůj cíl. Pool oslepl.
V tuto chvíli přistoupil Dot a šli jsme na Poola. Mrskal sebou, ve snaze zasáhnout nás, když v tu sme mu nemylosrdně oba dva zarazili své meče do srdce.
Čus VOndřeji, jak je. Ptá se mně jistý člověk, který vypadá jako něšjaký vidlák. Probouzím se.. Co co co se stalo, ptám se a podívám se na sebe. Mé brnění je pryč, všechny mé zbraně zmizeli. Již jsem nebyl bílí rytíř. Ležel jsem na louce kousek za nějakým městě.
VOndřeji, poď na pivo, říká mi ten člověk. Kdo jsi ptám se... Vondřeji, říká, splnil jsi vše, co se od bílého rytíře očekávalo, nyní jsi ve valhale... tvůj posmrtný život tě již čeká... VEdl jsi s Poolem těžkou bitvu, ve které jsi nakonec zvítězil. Teďf se musíš rozhodnout, zůstaneš ve valhale, nebo si vybereš nějakou neutrální planetu, na které budeš žít??
Vše mi začínalo docházet. splnil jsem svůj úkol. Teď mi jenom docházelo. Kde je Dot?? V případě, že ho najdu, je pořád pán zla, bude to jako dřív...MOhl jsem jenom doufat.. Rozhodoval jsem se dlouho ale za to svědomitě.


04 bře 2008, 18:43
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

11.3.2008

Když jsem otevřel oči uviděl jsem krásnou namodralou noční oblohu. Takovou jsem už dlouho neviděl. Byl to překrásný pohled. Takový pohled, který můžete vidět pouze na Zemi. Nemohl jsem se splést, na to jsem až příliš dlouho vševědoucí. Nebo byl ? Nebyl jsem si teď zrovna moc svými magickými schopnostmi jistý, protože mě všecko bolelo, a to se panu nepřemožitelnému často nestává. Jako poslední věc si pamatuji bitvu s Poolem, spojení mečů a pak nic. Pokusil jsem se zvednout, a kupodivu to šlo. Jen rukou jsem nemohl hýbat, ta bolela nejvíc. Teď už jsem si byl jistý, ztratil jsem své schopnosti. Byla to na jednu stranu úleva a byl jsem šťastný, že se mi už nechce tak moc zabíjet, ale na druhou stranu jsem byl zklamaný, jako by mi něco chybělo.
Zvedl jsem se a prohlédl okolí. Byl jsem v širokém kráteru. Byl dost hluboký a nebyl jsem si jistý, jestli bych se mohl dostat ven. Zčernalé ztvrdlé stěny bych ještě překonal, ale něco sem narazilo takovou silou, že zřejmě roztavilo písek s vytvořilo z něj kousky skla. A po nich se špatně leze. Jen za toto zjištění jsem však zaplatil tvrdou bolestí a jen to zvednutí bylo pro mě moc. Upadl jsem zpět na zem a omdlel.
Probudil jsem se dušením. Vítr mi navál do pusy červený písek. Byl jsem tedy asi někde na poušti. Lepší to být nemohlo. Byl ale už den a zas tak velké horko nebylo.
Vylézt nahoru se ukázalo jako těžší než jsem čekal. Pokusil jsem se dvakrát, a pokaždé spadl. Jednou na zřejmě zlomenou ruku a to bolelo hodně. Zkoušel jsem prohledávat dno kráteru a jaké bylo mé překvapení když jsem našel Ljůtasila. Našel jsem ho po hmatu takže jsem si ho dovolil vzít, kdybych ho jen viděl, ze strachu že by mě zabil bych na něj nesáhl. Byl jsem tedy první člověk, který kdy vlastnil Ljůtaisla. I když on vlastně spíš vlastnil mě.
S pomocí meče se mi po dlouhých minutách podařilo vylézt ven. Od prostřed už jsem meč nepotřeboval a nechal jsem ho tam, věděl jsem že nahoře ho zase budu mít.
Svalil jsem se na zem a koukal do nebe. Pak jsem si vzpomněl na to, co jsem všechno udělal a rázem se mi nechtělo žít, měl jsem chuť skočit zpátky do kráteru. Po dlouhých letech jsem opět plakal. Když jsem usnul zdálo se mi o Araaře. Ve snu mě také napadlo, že čím víc životů zachráním, tím budu blíž vykoupením. Teoreticky když vezmete tisíc životů a tisíc jedna vrátíte, tak to je lepší než jen skóre -1000.
Vzbudil jsem se a bolest byla neuvěřitelná, až teď na plném světle jsem si všiml že mám zlomeninu otevřenou a kost mi čouhá ven. Na tom nezáleží. Plazil jsem se pouští, nepřekonatelným terénem snad celý den. Až jsem se doplazil na horký asfalt. Slunce nepostoupilo ani o kousek, musel jsem se plazit jen pár minut a jen po rovné písčité ploše.
Pak už jsem jen slyšel brzdy kol a „Panebože mrtvola !!“ „Ne počkej on dýchá, ale vypadá jako mrtvý.“
Další můj pohled už byl do oslnivé zářivky nemocnice.


11 bře 2008, 22:28
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

12.3.2008

V nemocnici se o mě starali dobře. Museli si ale myslet že jsem se zbláznil. Hned po probuzení jsem se začal pídit kde jsem, jaký je rok a kdyby mi mohli odpovědět, zeptal bych se i co jsem. Zjistil jsem zajímavé věci. Prý je rok 1998 a jsem v Mexiku. Je to zvláštní, nevrátil jsem se v čase, ale zřejmě jsem našel nějakou paralelní Zemi (našel není správný výraz, když nevím jak jsem se sem dostal). V pravé Zemi je rok něco okolo 3 tisíc, často jsem tam chodíval. Dozvěděl jsem se také, že je tu nezvyklý ruch, protože sem spadl malý meteorit a jsou tu novináři a policie. Našli u mě i meč, ale ten mi sebrali a teď si myslí že ho mají u sebe, schovávám ho však pod prostěradlem. Ruka byla v sádře a zázračně rychle se uzdravovala. Přemýšlel jsem o tom co se mi stalo. Možná to nebylo úplně zázračně.
Zapnul jsem televizi. Byla tu nuda. V televizi dávali nějaký šílený film o čaroději, který demoloval nějaké náměstí. Připadalo mi, že toho čaroděje od někudy znám, ale pak jsem si všiml, že na tuto dobu jsou ve filmu nějak moc dobré efekty. Došlo mi to pozdě. Nedíval jsem se na film ale na zprávy, přímý přenos. Čaroděj, využívající své magické moci demoloval policejní auta, jedno za druhým. Policie do něj pálila co to šlo, ale jemu to nějak nevadilo. Přivolali armádu a bezradně se stáhli.
„Co se to dějě ? “ zeptal jsem se setry. Ta se ustaraně koukla na televizi a vzdychla „Mstitel, tentokrát to přehnal. Vy o něm nevíte ?? Kde jste člověče byl poslední rok ?“ Pokrčil jsem rameny, stejně by mi neuvěřila. Rozsvítili se jí oči, asi ráda vyprávěla a nikdo jí neposlouchal. „Už je to skoro rok, prostě se tady objevil a nikdo neví odkud se vzal. Občas něco zdemoluje a zničí, ale vždycky se vytratí a pak se zase objeví. Často se objevuje v Evropě tam někde v Rusku, v Československé republice myslím. Lidé už se tam bojí žít, a odjíždějí. Policie se ho pokaždé pokouší zastavit, ale vždycky zůstanou jen mrtví. Normálně by to vzdali, ale jednou mu tankem způsobili zranění, takže se snaží dál a dál. Dostal jméno Mstitel, protože věřící si myslí že je to ďábel a zabíjí nevěřící. Když…“ vyprávěla dál zanítěně, ale já už jí neposlouchal. Jak se nejlépe zbavit zla v sobě ? Zničit jiné zlo. Ještě k tomu to byla povinnost, protože jsem nejspíš jediný, kdo ho nejspíš může zastavit. Teď jsem pan hodný. Udělám to pro Vorgoly, co jsem vyhladil, pro všechny dobré lidi a pro Araau.
Právě jsem se chystal zvednout z postele, když do pokoje vešel policista. A zamířil si to přímo ke mně. „Dobrý den“ začal úředně. „můžete nám vysvětlit co jste dělal polomrtvý u kráteru od meteoritu ? pane….“ „Dot, jmenuji se Dot, omlouvám se, ale vůbec nic si nepamatuji, také by mě to zajímalo“ odpověděl jsem slušně i přes policistův podezřívavý pohled. „můžete mi říct co si pamatujete jako poslední ? a občanský průkaz prosím“ zamračil se. „bohužel u sebe nemám žádné doklady pane“ řekl jsem a věděl, že ten mě jen tak odejít nenechá. „tak to musíte jít se mnou na stanici“ zasmál se. „bohužel nejsem ve stavu, že bych mohl někam chodit“ docházela mi trpělivost. Nemám čas. Policista se ohlédl na sestru a ta , i když smutně, že ztratí někoho komu bude moct vyprávět odpověděla že mám jen zlomenou ruku ale v sádře. „Takže“ jdeme chtěl asi odpovědět policista ale já vyskočil pružně z postele (už jsem se cítil docela dobře). Vytáhl jsem starý zrezivělý Ljůtaisl a namířil ho policistovi na krk. Nestihl ani mrknout. Bohužel jsem to neodhadl dobře a lehounce ho na krku škrábl. Nebylo to skoro nic, ale kapička krve dopadla na meč a ten se úplně rozzářil.
Vyskočil jsem oknem a doufal že stihnu utéct. Ale věděl jsem, že tenhle hajzl to tak nenechá. Už mám na kontě útok na veřejného činitele a útěk. To mi kariéra v novém světě dobře začíná. A to jim chci pomoct.
Příloha:
mestska-policie.jpg


Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.


12 bře 2008, 21:10
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

13.3.2008

Procházel jsem se po valhale a docela se nudil. Kde byli ty časi, kdy sem vraždil ve jménu dobra. Bohužel začalo mi to chybět. Ta krev, to vzrušení z akce. Zde jsem jen od rána do večera mohl rozjímat a dělit se o své myšlenky s bojovníky, kteří již léta neviděli meč. Ne, nechtěl jsem skončit jako ostatní, kteří debatují nad partií šachu. Můj život měl dostat jiný směr. Konečně jsem se rozhodl... Opustím tohle zatracené místo a znovu najdu Dota.
ZA valhalou na vysokém kopci byla odedávna velká svatyně. Transportér hmoty.. Dopravil Vás kamkoli, kam si Váš mozek usmyslel že chcete. Stálo to velmi mnoho soustředění, a nikdo nikdy nevěděl kam ho to vlastně dopraví. MOhlo V8m to obrátit střeva na ruby, dopravit do minulosti, nebo vyhodit někde na konci vesmíru... Šlo o jednoduchý postup. Musíte se soustředit.

Vstoupil jsem do transportéru a čekal. Hleděl jsem do obzoru, který stál předemnou, když z něj vyšlehli malé kabeli, které se mi na pojili na mozek. Transport začal. Velká exploze a já se pomalu probouzím.
Stojím uprostřed nějakého města, bohužel nahý, jen s jedním mečem opodál. Beru meč a přicházím k prvnímu člověku, kterého potkám. Civí na mě.. Vypadá jako voják, má automatickou zbraň a vypadá to, že něco hlídá. Na rukávu má nějaký divný znak. Možná vlajka. Červený a bílý pruh, a mezi ně vklíněn modrý klín..VOják neváhá a sráží mě pažbou k zemi...Sem zesláblí, nevím co dělat. Odkopává můj meč od mé ruky a míří na mě.. " Občane, vstaňte a vysvěltete mi, proč tu pobíháte nahý s mečem" Neodpovídám
"Občane!! okamžitě mi odpovězte". Nereaguji.. Voják znovu opakuje svou urgenci a snaží se mě opět trefit pažbou. To už začínám být poněkud nasrán a vyrážím mu zbraň z rukou. Udiveně na mě hledí a já hledím na něj.
Svleč se!, povídám Jakmile se voják svlékl, pažbou jsem ho omráčil a oblékl jsem si jeho věci...

Byl jsem na neznámé planetě a po dotovi ani vidu.. Procházím se po tomto divném městě, když kolem mě prchají stejně oblečení lidé..
Seržante ústup!! Asi mluví ke mně. Seržante nezvládáme to ustupte!
Co se děje , ptám se.
Mstitel je nasrán mnohem víc než dřív, zničil nám již tři tanky, stahujeme se..
V tom se mi zablískly oči štěstím. Opět na neznámé planetě, opět něco co lze zabít...Beru si svůj meč a samopal si přehazuji na rameno.. Konečně jsem zase doma. :)


13 bře 2008, 16:31
Profil
Private 2 nd class
Private 2 nd class
Uživatelský avatar

Registrován: 07 led 2007, 13:30
Příspěvky: 48
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Test

13.3.2008

Možná nebyl moc dobrý nápad utíkat zrovna teď, říkám si, když běžím po červeném měkkém písku dál a dál. Policie mě za chvíli má, navíc muž pouze v nemocničním bílém prostěradle uprostřed pustiny není zrovna nenápadný. Nedalo se nic dělat. Svlékl jsem se do naha, vyválel se v písku a utíkal dál. Snad to trošku pomůže. Policista, kterému jsem utekl mě nejspíš pronásledovat nebude, vypadal trošku při těle, a než zmobilizuje ostatní tak mám snad chvíli času. Naštěstí mě napadlo mu rozbít vysílačku. Meč jsem nezahazoval, bál jsem se že by se mi mohl objevit na nepříjemném místě. Musel to být zajímavý pohled, nahý červený muž s mečem v ruce běží pouští.
Vlastně nevím, kam jsem si myslel že doběhnu, za chvíli mě chytí a mám po zachraňování. Po slabé hodince zběsilého běhu už jsem byl vyčerpaný, navíc se mi zdálo, že vidím v dálce blikat majáky. Nezdálo, už jsem je i slyšel. Setmělo se, a byl jsem víc neviditelný, ale to nemohlo vydržet věčně. Vyšplhal jsem se za další vrchovinu a čekal jsem pohled na další nekonečně dlouhou plochu, ale asi 100 metrů ode mě stál malý domek. Rozhodl jsem se, že budu držet i rukojmí když budu muset. Sádru už jsem si sundal, ruka už stejně srostla, zato mě ale dost bolela noha, snad jen z toho běhu.
Zaklepal jsem slušně na dveře a kupodivu mi otevřela celkem hezká žena. Ale vřelé uvítání to nebylo. Zařvala na mě tak nahlas, že jsem si myslel že omdlím, nevím odkaď vytasila zbraň a spíš omylem než cíleně mě střelila do stehna. To už jsem se sunul k zemi. Nakonec zabudoval můj šarm. A nebo se slitovala nad nahým, postřeleným, slintajícím, skuhrajícím, umírajícím, zuboženým, červeným chudákem s prosícím výrazem ve tváři.
Probral jsem se na nějaké parodii postele, ale byl jsem vděčný za to pohodlí. Měl jsem oblečené plátěné triko a kalhoty, obvázanou nohu a vedle mě byl Ljůtasil. A navíc, jsem nebyl ve vězení. Už jsem se chtěl zvednout, když jsem zaslechl zabušení na dveře.
„Dobrý den madam, neviděla jste tu někde poblíž nějakého muže.“ Zeptal se přímo policista
„Neviděla, ale ráda bych, už jsem dlouho žádného neměla“ odpověděla s hraným pobavením žena.
„Jste si jistá madam?“ nedal se odbýt policista
„Ano, ale jestli tu někoho uvidím, tak vám to hned přijdu nahlásit“ odpověděla díky bohu žena.
„omlouvám se, na shledanou“ zavrčel policista a odkráčel.
Do mého pokoje se otevřely dveře a žena vešla, nesla mi polévku. „Děkuji“ mrkl jsem na ní. „Nemusíte, postřelila jsem vás, zasloužíte si to, ale až se uzdravíte tak odsud vypadnete, kriminálníky tu nestrpím“ odpověděla drsně žena. „Jak se jmenujete ?“ zeptal jsem se „Irma“ řekla udiveně. „Děkuji vám ještě jednou Irmo, dojím tu polévku a ihned odejdu“ odpověděl jsem a nabral si na lžíci. „Tak to teda ne! Byl to sice čistý průstřel, ale bude tady, dokud se neuzdravíte, vždyť byste ani neodešel“ vykřikla. Vyčetl jsem v její tváři starost, asi nebyla tak tvrdá jak se snažila aby to vypadalo. „Pokud mě tu načas necháte, budu jen rád.“
A tak dny ubíhaly a já se pořád neměl k odchodu. A Irma taky nechtěla, abych odešel. Noha byla za dva dny zdravá, ale další dva týdny jsem předstíral bolest aby to nebylo nápadné, a taky se mi líbilo jak se o mě stará. Pomáhal jsem jí s pracemi v domácnosti a ona vařila a starala se o mě. Žili jsme si dobře. Nechtěl jsem, ale věděl jsem, že mám nějakou povinnost.
Odpoledne jsme seděli u jídla a Irma vypadala šťastně. Nemám rád loučení. „Irmo, děkuju ti za všecko, ale musím odejít“ řekl jsem na rovinu. Ztuhla uprostřed pohybu. Vypadalo to, že jí to vzalo víc než jsem čekal. „Počkej, to nemůžeš, kdy chceš odejít“ zkusila to. „Teď po jídle.“ Chvíli neříkala nic, pak se pousmála a oznámila mi „Půjdu s tebou.“
„Ne.“ Řekl jsem a začal se připravovat k odchodu. „Jak ne ? Proč ne ? Já tě tady dva měsíce živím, zachránila jsem tě a…a… “ zablekotala se. „Já vím, ale bude to nebezpečné“ ani jsem se neotočil a zasunul si meč za opasek. Když se mě jednou Irma ptala na co mám ten meč tak jsem jí řekl že je kouzelný. Usmála se, a dál se neptala, ale nevěří mi. „…že nevím co je to nebezpečí, celá moje rodina byla zab… ?“ vyšilovala dál „Já jdu zabít spasitele“ podíval jsem se jí do očí. Zmlkla. Chvíli se nehýbala a pak potichu zašeptala „tady už nemám budoucnost, jdu s tebou.“ A bylo rozhodnuto.
Irma byla mladá hezká žena, ale byla také tvrdohlavá, bylo by jí škoda. Nemůže jít se mnou, nemůže zemřít. „dobře“ řekl jsem, pomalu jsem k ní přistoupil a přitiskl jí k nosu připravený kapesník s tekutinou. Zamrkala, já řekl Ahoj a omdlela. Čekal jsem že bude chtít jít se mnou a chlorofyl jsem koupil v obchodě už dřív. Opatrně jsem jí položil na postel a začal se připravovat. Ostříhal jsem se dohola, abych trošku změnil podobu, vzal si trošku jídla, pušku od Irmy a vyrazil jsem směr Evropa.
Stačilo si vzít stopa a jet pár hodin k pobřeží, zeptal jsem se kdy odjíždí nejbližší trajekt do Evropy a bylo to. Měl jsem štěstí jelo to za dva dny. Tak jsem jen vyčkával a posedával u mola. Na dva dny mi akorád vystačilo to jídlo co jsem si vzal u Irmy. Druhý den k večeru nakládali trajekt auty a nebyl problém se na loď vetřít. Když naložili poslední kontainer, záklapka zapadla a loď pomalu odjížděla. Naschle Ameriko. Naschle fízlové. Díval jsem se na molo a byl jsem smutný, že jsem musel Irmu omráčit, když jsem jí náhle viděl běžet po molu. Brečela a běžela za mnou. Nějak moc si mě za dva měsíce oblíbila. Křičel jsem na ní ať tam zůstane, ale to nemělo cenu. „Dotééé ty parchanteee“ zaslechl jsem. Pak skočila do vody, a nevyplavala. „Sakra!“ ucedil jsem a skočil za ní. Místní vody byly čisté takže jsem jí hned viděl, chytil jsem jí a trajekt jakž takž neujel. Dovlekl jsem jí do podpalubí a tam z ní vylil vodu. Zakašlala, a jen co se vzpamatovala tak mě začala mlátit. „Dote, ty hajzle, proč…smě tam…“. Objal sem jí dokud se neuklidnila. Pak jsme usnuli. To jsme teda dvojka, a to chceme zabít maguse. Teda mstitele. Ještě Vondřej chybí a bylo by to dokonalý. I když jak ho znám, tak to, že tam bude není zas tak vyloučený. Ten musí bejt u každý akce.


13 bře 2008, 17:43
Profil
V.I.P.
V.I.P.

Registrován: 08 črc 2006, 14:45
Příspěvky: 51
Bydliště: mám
Příspěvek Pokračování příběhu, píše: Bondra

13.3.2008

Běžím co mi síly stačí. KOlem mě lidé prchají a já se jen bavím. KOnečně si po dlouhé době trochu užiju. KOnečně budu zabíjet. Byl sem šťasten, jak jen může být šťasten člověk, který chce akci. Přibýhám na nějakou větší plošinu, asi náměstí. Okolí je vylidněno. Vidím ho. Vypadá celkem lidsky ale ničí celé okolí.. ku*va!!! já ho znám, to je jeden z mágů, z planety, kde mě Pool málem zabil. ale jak se dostal sem. Neměl jsem přemýšlet. Tlaková vlna mě odstřelila 20 metrů daleko a já se rozplácl o nějaký panelák..Myslel jsem že umírám. Pootvírám lehce levé oko, jen abych viděl že se ke mně blíží. Tak je můj konec, říkám si. Už nemám žádných sil, žádné nadpřirozené dovednosti, jen můj věrný meč leží opodál a já nemohu nic dělat.,
vondřejí!!, říká, " je to už hodně let, co jsem tě chtěl zabít, už na planetě mágů jsem tě naháněl, a toho vola, jak se mu říká..dot!, zabiju vás. zabiju vás oba!!
cože?? on je dot na této planetě? povedl se mi transport. ale k čemu to, když za pár sekund budu mrtvý.
Lehký vánek mi hladí tvář. začínám vidět hradby. dlouhé hradby, kam jen oko dohlédne. Vedle mě dveře. Otvírám je... Je tam nádherně. Kam jen oko pohlédne pestré planiny..Zde chci být..
Pootvírám oči. Ne ještě tam nemohu, musím žít, ikdyž jsem ztratil mnoho krve. Mág však s mým životem zamýšlel něco jiného a jeho meč se pomalu sunul k mé hlavě.
Je po mně...
Těsně před mým obličejem se však meč zaráží? Proč? Co se děje? Najednou celou plochu osvětlí světlo, nádherné, bílé. takové hjaké jsem znal. Jakým jsem býval já. Snad můj nástupce? Další bílý rytíř... Mé oči se otevřeli , když jsem ji uviděl. Byla to ona. Má dcera.. Nemohl jsem uvěřit, že jde v mých stopách. Byla mladá a krásná, a já věděl, že ji v tomto poselství nemohu zabránit.Mág to vzdal a zmizel na jiný kout této země. Nemohla čekat. Nemohla říct ahoj tati, bylo ji potřeba jinde, to jsem věděl..Zachránila mě a já žil. Stále jsem však byl rozprsknut na zdi, když přijela bojová jednotka.
Je pryč!! sláva je pryč, volali vojáci a vzápětí si mě všimly. Sesunul jsem se na zem a špatně se mi dýchalo. Byl jsem převezen do nemocnice.
Pomalu se probouzím. Okolo mě jen bílé zdi. Nebyl jsem zvyklý na takovéto zacházení. Opět jsem odpočíval. Avšak má zranění se rychle hojila, takže po denním léčení, jsem se mohl zvednout. vybral jsem si "svou" uniformu, svuj samopal, meč a šel jsem po svých..Naštěstí si mě v nemocnici nikdo nevšiml, jak odcházím.
Cítil jsem se slabý a sám. Nevěděl jsem co dělat. Kráčel jsem po této zemia viděl jsem všude bezpráví.. Najdu Dota. Najdu ho za každou cenu. Bude to jako dřív..Něco mi dokonce říká, že někde v dáli již někde čeká..Vrah se vždy vrací...


13 bře 2008, 18:58
Profil
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 74 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru








Uložto alternativa Pizza Modena MovieDB.cz filmová databáze