Komici na jedničku / CZ

Vlasta Burian





* 9. 4. 1891 - † 31. 1. 1962

Prvních deset let svého života prožil nekorunovaný „král komiků“ Vlasta Burian ve svém rodném Liberci. Později v Praze jej vodil jeho otec, který byl nadšeným ochotníkem, pravidelně do pražských divadel.

Už jako dítě malý Vlasta zpíval v kostele na kůru a měl rád operu. Své herecké nadání začal uplatňovat nejprve na večírcích svých přátel. Později začal vystupovat ve vedlejších rolích hned v několika pražských divadlech a brzy se z něj stala hvězda pražských kabaretů. V roce 1925 zakládá své vlastní divadlo – Divadlo Vlasty Buriana.

Na filmovém plátně se objevil poprvé v komedii Tu ten kámen (1923). Miláčkem davů se Vlasta Burian stal až po nástupu zvuku. Hvězdnou filmovou kariéru Vlasty Buriana odstartovala komedie Karla Lamače C. a k. polní maršálek (1930). Na filmovém plátně se Burian téměř až do sklonku druhé světové války objevoval v komediích s původními náměty, v adaptacích klasických děl, ale nejčastěji v adaptacích úspěšných divadelních her převzatých pro film přímo z prken Burianova divadla. K těm nejúspěšnějším dodnes patří komedie Ducháček to zařídí (1938), U pokladny sál (1939) či Katakomby (1940).

Po osvobození byl Vlasta Burian na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci s německými okupanty na několik měsíců k těžkému žaláři a pokutě půl milionů korun. Po propuštění mu byl zabaven téměř veškerý majetek a dalších pět let nesměl vystupovat. Před filmovou kameru se Vlasta Burian vrátil jako smutný, zlomený a unavený člověk s podlomeným zdravím znovu na počátku padesátých let v agitce Slepice a kostelník (1951).

Naposledy jeho hvězda zazářila v pohádkové komedii Byl jednou jeden král (1954). Filmografie Vlasty Buriana, která je ohraničená lety 1923 – 1956 čítá čtyři němé a třicet šest zvukových snímků, převážně komedií, které dodnes patří do zlatého fondu české kinematografie. Burianovo živelné herectví na divadelních prknech i filmovém plátně stálo především na improvizaci, černém i laskavém humoru a satiře. Byl známý tím, že nikdy příliš nerespektovat text autora a svou improvizací vždy vytvářel dílo zcela svébytné a nové.





Saša Rašilov





* 6. 9. 1891 – † 3. 5. 1955

Český herec, komik, klaun a kabaretiér Saša Rašilov pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Vyučil se typografem. Za války úspěšně simuloval těžkou nervovou chorobu a byl vrácen z fronty zpět do Prahy. Brzy se stal hvězdou pražských šantánů a kabaretů.

Od roku 1921 byl řádným členem Národního divadla, kde působil prakticky až do své smrti. Při vystupování po pražských kabaretech nabyl mnoho praktických hereckých zkušeností, zejména improvizovat a navázat kontakt s diváky. Měl pozoruhodnou schopnost osobitě přetvářet klasické divadelní role podle svého naturelu, což ho posléze udělalo velice populárním. Byl rozeným humoristou a vypracoval se na vynikajícího mystifikátora. Dokázal skvěle předstírat záchvaty a infarktové stavy.

Před filmovou kameru se poprvé postavil ještě v průkopnických dobách českého filmu. Bezprostředně po nástupu zvuku vytvořil Saša Rašilov dvě hlavní role ve filmech Dobrý voják Švejk (1931) a Poslední bohém (1931). Sám pro sebe si napsal sentimentálně laděnou postavu vycpavače zvěře Barvínka v komedii Otakara Vávry Přijdu hned (1942). Výraznou dramatickou postavu si zahrál v Radokově filmu Daleká cesta (1949). Odlehčené komediální postavy si zahrál ve filmech Hostinec U kamenného stolu (1948) a Rodinné trampoty oficiála Tříšky (1949). Saša Rašilov dokázal bravurně a s přesvědčivostí sobě vlastní ztvárnit postavy jednoduchých, ale přitom moudrých lidí, omezenců, primitivů i hlupáků.





Hugo Haas





*19. 2. 1901 – † 1. 12. 1968

Významný český herec a režisér Hugo Haas se narodil v rodině brněnského židovského obchodníka s obuví. Studoval zpěv na brněnské konzervatoři. Po jejím absolutoriu získal angažmá v Národním divadle v Brně.

Od roku 1924 působil v Divadle Na Vinohradech v Praze a od roku 1930 v Národním divadle, kde působil až do své emigrace v roce 1939. Miláčkem publika se stal v době první republiky, krátce po nástupu zvuku. Ve filmu se od počátku třicátých let uplatňoval nejen jako herec, ale také jako autor nebo spoluautor námětů, scénářů i jako filmový režisér.

Jeho prvním úspěchem ve zvukovém filmu byla postava židovského obchodníka Načeradce v komedii Muži v offsidu (1931). Největší úspěch u diváků sklízely jeho autorské komedie Život je pes (1933), Mazlíček (1934), Ať žije nebožtík (1935), Švadlenka (1936) a Mravnost nade vše (1937), které režíroval Martin Frič. Jeho nejslavnější filmovou rolí se však stal doktor Galén z Čapkovy Bílé nemoci (1937), kterou si na filmové plátno přinesl z prken Národního divadla.

Jeho posledním českým filmem byla komedie Miroslava Cikána Andula vyhrála (1938). V roce 1939 dostal z rasových důvodů výpověď z Národního divadla. Krátce poté uprchl se svou manželkou přes Francii, Španělsko a Portugalsko až do USA. Jako herec a scénárista se krátce prosadil i v Hollywoodu. Od roku 1961 žil se svou manželkou ve Vídni. Do Československa zavítal už jen jednou v roce 1963. Zemřel několik dnů před koncem roku1968 a je pohřben v Brně.





Jaroslav Marvan





* 11. 12. 1901 – † 21. 5. 1974

Jeden z nejobsazovanějších českých filmových herců Jaroslav Marvan se narodil a vyrůstal na pražském Žižkově. Vystudoval reálku a stejně jako otec se stal pošťákem. Na začátku dvacátých let začal hrát ochotnické divadlo.

Ve svých čtyřiadvaceti letech začal hostovat v divadle Vlasty Buriana s gáží třicet korun za představení. Od roku 1926 až do roku 1943 byl dvorním nahrávačem Vlasty Buriana. Poté přestoupil do souboru Divadla na Vinohradech. Odtud později přestoupil do Městských divadel pražských a v roce 1954 se stal členem činohry Národního divadla, kde zůstal až do své smrti.

Na svém kontě má více než dvě stovky filmových rolí. Na filmovém plátně se objevil poprvé v němé verzi filmu Falešná kočička (1926). Následovala celá řádka malých, středních i hlavních rolí v žánrově i kvalitativně odlišných filmech. Nejčastěji hrával lékaře, advokáty, továrníky, úředníky nebo ředitele. Byl partnerem a přihrávačem největších hvězd meziválečného období - Vlasty Buriana, Oldřicha Nového nebo Jindřicha Plachty.

Vyhledávaným filmovým hrdinou se stal především po válce, kdy postupně zaujal jejich místo a stal se nejoblíbenějším komikem. Zazářil například v lidových komediích Právě začínáme (1946), Poslední mohykán (1947), Železný dědek (1948), Plavecký mariáš (1952), Dovolená s Andělem (1952), Anděl na horách (1955) nebo Hudba z Marsu (1955). Zřejmě svou nejpopulárnější postavu, rady Vacátka, vytvořil až ke konci své kariéry v televizním seriálu Hříšní lidé města pražského (1968) a ve čtyřech celovečerních filmech, které na tento divácky úspěšný seriál navazovaly.

Svůj poslední film, kterým byl muzikál Noc na Karlštejně (1973), natáčel již s velkými zdravotními problémy. Marvanovo herectví bylo civilní a realistické. Pracoval jen s náznakem mimiky a střídmostí v gestu.





Felix Holzmann





* 8. 7. 1921 – † 13. 9. 2002

Populární český komik a bavič Felix Holzmann se narodil 8. července 1921 v Teplicích. Divadelní kariéru začal jako ochotník, hercem v pravém slova smyslu se ale vlastně nikdy nestal. Už od začátku 50. let vystupoval v estrádách jako komik a jeho scénky měly vždy podobu dialogu s hereckým partnerem.

Charakterově vytvořil typ trochu přihlouplého chlapíka, kterému všechno dochází nezvykle dlouho, se zvláštním zpěvavým protahováním hlasu. Typický pro něj bylo jeho vzezření – kulaté brejličky, šátek na krku, slaměný klobouk „tralaláček“ a plášť. Nejraději se vyjadřoval právě k věcem, kterým vůbec nerozuměl. Partnery v jeho vystoupeních mu byli Lubomír Lipský, Milan Neděla, Miloslav Šimek, ale i Karel Gott či Iva Janžurová.

Od konce 60. let žil a působil v Německu, kde se oženil podruhé s Bärbel, zpěvačkou a konferenciérkou. S ní pak dlouho tvořil partnerskou dvojici i na jevišti. Jelikož byl jeho humor založený především na směšném dialogu, byly jeho scénky ideálním dílem pro zvukový záznam, a tak patří Felix Holzmann navždy do zlatého fondu Supraphonu.

Rozhlasoví posluchači ho poprvé uslyšeli v roce 1963 s monologem Akvárium. Za album „10x Felix Holzmann“ obdržel komik těsně před svou smrtí platinovou desku. Zemřel 13. září v německém městě Chemnitz.





Jiřina Jirásková





* 17. 2. 1931

Populární česká herečka Jiřina Jirásková se narodila 17. února 1931 v Praze do rodiny poštovního úředníka a zaníceného divadelního ochotníka.

Začala se studiem na kutnohorském klášterním gymnáziu voršilek, ale na radu matky představené přešla na pražskou Státní konzervatoř, z níž pokračovala na DAMU. Po vystudování pod taktovkou profesorů Ladislava Peška, Karla Högera, či Miloše Nedbala se krátce stala členkou královehradeckého Krajského oblastního divadla a od roku 1951 je dodnes členkou pražského Divadla na Vinohradech, v němž na deset let zastávala i post ředitelky (1990 - 2000). Ještě za studií na DAMU hostovala na scéně pražského Národního divadla a v 60. letech v Činoherním klubu.

Před kamerou dostala první velkou příležitost ve špionážním dramatu Smyk (1960). V 60. letech objevil její komediální talent režisér Zdeněk Podskalský, v 70. letech však nastala pro Jiřinu Jiráskovou nucená přestávka na jevišti i před kamerou. Na filmové plátno se vrátila v roce 1983 v roli zdravotní sestry na venkovském obvodě ve filmu Karla Kachyni Sestřičky.

Manželem Jiřiny Jiráskové byl krátce herec Jiří Pleskot (1922 – 1997) a životním partnerem pak filmový režisér Zdeněk Podskalský (1923 – 1993). Na divadle se její doménou staly charakterní role žen a dam temperamentního zaměření, citově založené hrdinky, které zvenku vypadají klidné a vyrovnané, uvnitř jsou však silné a citově bohaté, se smyslem pro humor a s velkou dávkou elegance.

Největší devizou jejího hereckého projevu je její hluboký a notoricky známý ironický a chladný hlas, bohatá mimika a hra velkých očí. Svým vytříbeným hereckým umem se nesmazatelně zapsala do análů české kinematografie.

Věnovala se rovněž umělecké recitaci v divadle Viola, angažovala se také ve zdravotnické sféře, byla vyslankyní dobré vůle při Českém výboru UNICEF a pokoušela se neúspěšně kandidovat za ODS do Senátu.

Náleží jí Vyznamenání Za vynikající práci (1967), Nejlepší herečka roku (1969), titul Zasloužilé umělkyně (1988), Cena Thálie za celoživotní mistrovství v činohře (1998), Cena Senior Prix od Nadace Život umělce (2001), státní vyznamenání Medaile „Za zásluhy“ (2006) a též uvedení do Dvorany slávy televizní ankety TýTý (2008).





Jan Libíček





* 28. 9. 1931 – † 24. 5. 1974

Český filmový a divadelní herec Jan Libíček se narodil 28. září 1931 ve Zlíně a vyučil se původně zámečníkem. Když pak odešel do Prahy a doplnil si vzdělání na večerní škole, podal si přihlášku na DAMU a byl pro velký herecký talent přijat. Přesto však byl po pěti semestrech ze studia vyloučen.

Nevzdal se svého snu a v rámci vojenské základní služby vystupoval v Armádním uměleckém souboru. Po návratu do civilu vystupoval ve Vesnickém divadle v různých kulturních zařízeních. Když přišla nabídka vrátit se do rodného Zlína a účinkovat v Gottwaldově divadle pracujících, neváhal a začal už profesionálně hrát své komediální role.

Vytvářel role dobráků, nešiků, drobných podvodníků. V letech 1963–1968 byl členem divadelního souboru Divadla Na zábradlí, kam jej speciálně pro hru Král Ubu oslovil režisér Jan Grossman. A jeho hvězdná éra a cesta k filmu byla dána. Během svého života stihnul ztvárnit role ve více než čtyřiceti filmech, převážně komediích. Jeho nejvýznamnější filmovou rolí je fasádník Petrtýl v komedii Světáci (1969). Poslední Libíčkovou rolí byl vodník Alois ve filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách a právěj je označován za „Velkého herce malých rolí“.





Iva Janžurová





* 19. 5. 1941

Jedna z nejoblíbenějších českých hereček Iva Janžurová se narodila 19. května 1941 v Žirovnici u Pelhřimova. Po vzoru rodičů pedagogů nastoupila na pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích, ale láska k divadlu ji brzy svedla na jinou cestu, a to na pražskou DAMU.

Po ročním angažmá v libereckém divadle F. X. Šaldy se stala členkou Divadla na Vinohradech, kde hrála do poloviny 80 let, a od roku 1988 je členkou činohry Národního divadla.

Ve filmu se poprvé objevila v 60. letech 20. století. Po několika epizodních rolích jí dal velkou příležitost režisér Karel Kachyňa, když ji v roce 1966 obsadil do svého filmu Kočár do Vídně. Jejím celoživotním partnerem je herec a režisér Stanislav Remunda, se kterým má dvě dcery: Theodoru a Sabinu Remundovou.
V roce 1998 získala Cenu Alfréda Radoka za ztvárnění Winnie v Becketově hře Šťastné dny a v roce 2006 jí prezident republiky udělil Medaili za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. Její doménou jsou nejen dramatické ale i komediální postavy a svoji hereckou tvorbu získala celou řadu dalších ocenění.






Miroslav Donutil




* 7. 2. 1951

Populární český herec a člen činohry Národního divadla v Praze Miroslav Donutil se narodil v Třebíči 7. února 1951. Za volbou herectví stojí zřejmě rodinné geny - jeho rodiče byli ochotníky a dědeček nadšeným vypravěčem.

Již za studií hrál Miroslav Donutil v divadle Husa na provázku, kde působil od roku 1973 až do roku 1990. Pak stal členem činohry souboru pražského Národního divadla, kde působí dodnes. V divadle Husa na provázku ztvárnil řadu nezapomenutelných rolí (mj. Nikolu Šuhaje v Baladě pro banditu), ale film a televize jeho talent stále přehlížely.

Průlom v jeho kariéře nastal roku 1990, kdy se stal členem činohry pražského Národního divadla. Stal se jednou z největších hvězd souboru a televizí i filmem žádaným hercem. Nezapomenutelné jsou jeho herecké kreace v komediích Tankový prapor, Černí baroni, Dědictví aneb Kurvahošigutntag, nebo Pelíšky, skvělý je ovšem i ve vážných či tragikomicky laděných rolích.





KOMPLET!!